Klávesové zkratky na tomto webu - základní Na obsah stránky Hlavní strana
1. kapitola – Zrádce
2. kapitola – Zvěd držící slovo
3. kapitola – 31. Července
4. kapitola – Poslední z posledních
5. kapitola – Nebeská pouť
6. kapitola – Celočarodějné setkání
7. kapitola – Hašteření v Doupěti
8. kapitola – Padající hvězda
9. kapitola – Střetnutí osudu
10. kapitola – Chmurné přivítání
11. kapitola – Ten, kdo nechce být hrdinou
12. kapitola – Mistrální OVCE
13. kapitola – Matka všech věšteb
14. kapitola – Skřípání pod okny
15. kapitola – Předem prohraný turnaj
16. kapitola – Slepá nenávist
17. kapitola – Celestínské setkání
18. kapitola – Lexterovílie
19. kapitola – Rekviem za Toma Raddlea
20. kapitola – Svět duchů
21. kapitola – Celestínská pouť
22. kapitola – Bílá kniha
23. kapitola – Lví srdce a hadí oči
24. kapitola – Celestínští nepřátelé
25. kapitola – Sluj Pána zla
26. kapitola – Bionti
27. kapitola – Velechrám smrti
28. kapitola – Inner Sanctum
29. kapitola – Zelený měsíc
30. kapitola – Dar smrti
31. kapitola – Strážce lásky
Kapitola č.:
Harry Potter a Pán Pána smrti | Varování, prosím čtěte.
Tato stránka vyžaduje podporu Flash přehrávače nejméně verze 9.
Pro slabozraké není flashový přehrávač podstatný. Pro přechod na vybranou kapitolu, prosím, vepište do kolonky úplně vpravo nahoře (tedy v rohu prohlížeče) číslo kapitoly (do kolonky se pohodlně dostanete jediným stiskem klávesy tabulátoru na nově načetlé stránce - tedy na stránce, na které jste dosud nic nezměnili a na nic neklikli). Pokud máte povolený javascript, tato kolonka se vám poté dramaticky zvětší pro lepší čitelnost.
Pokud jste běžní uživatelé internetu a flashový přehrávač máte zakázaný, povolte jej v nastavení webového prohlížeče.
Jestliže jej nemáte nainstalovaný a prohlížeč nenabízí možnost si ho nainstalovat, můžete si jej stáhnout na adrese: http://www.macromedia.com/go/getflashplayer.
Je také možné, že se Flash nenačetl správně. Zkuste stránku obnovit klávesou F5.
Pokud problém stále přetrvává a je chyba na mé straně, pak se vám omlouvám a pokusím se problém v co nejbližší možné době vyřešit, děkuji za pochopení. Odkaz pro stažení flashového přehrávače Zavřít upozornění Slovník pojmů - Přejdete na rejstřík pojmů v HP a PS světě Historie vydání - Přejdete na stránku s informace o vydání kapitol Pro hloubaly - Přejdete na pokročilé informace o povídce RSS - Předejte na informace o informačním RSS zdroji Kniha návštěv - Přejdete na stránku s knihou návštěv Ke stažení - Přejdete na sekci s věcmi ke stažení
Upozornění!
V kapitole se nacházejí názory na náboženství, které se nezakládají na faktech, ale na pro děj smyšlených fikcích. Nejedná se o realitu a nebuďte jím prosím ovlivněni ve své vlastní případné víře, děkuji.

Sedmnáctá kapitola


Celestínský výcvik

17.
O kapitole
Pořadové číslo:17/50
Počet načtení:7 955
Počet stran:47
Počet slov:15 054
Gramatika:Neopraveno
Styl kapitoly:
Bodování

U
plynulo jen několik krátkých okamžiků od té doby, co šel Ron spát. A už teď se mu zdál nějaký podivný sen. Před ním stál muž s černýma očima, lehké oblečení mu lemovalo tělo a měsíční svit prosvětloval tenkou látku. Ron se neklidně zavrtěl a převrátil. Muž tam pořád stál a ani se nehýbal. Když v tom mu oči zahořely. Oči, které měl až doteď černé jako uhel se uprostřed rozhořely, jakoby představovaly bránu do pekelného neznáma. Ron se na postavu v tichu noci zahleděl a zhluboka vydechl. A rázem všechen vzduch kolem jakoby zamrzl. Pak ovšem zjistil, že vůbec nespí, nýbrž se dívá a je při vědomí. Před ním u postele opravdu někdo stál. Ron se zvedl a hned v postavě poznal Harryho. Oči měl zase černé, jako před tím. Jenom poklidně stál a díval se z otevřeného okna do divoké krajiny s chladivým vánkem vstupujícím do ložnice.
   „Stalo se něco?“ zeptal se Ron a vzpamatovával se z počátečního strachu. „Propána, Harry! Vždyť umrzneš!“ zašeptal na něj s naléháním a přistoupil až k němu. Černovlasý chlapec se ani nehnul, ba co víc - zdálo se, že vůbec nevnímá nic kolem sebe.
   „Harry?“ dotkl se ho Ron a v tu chvíli ho Harry chňapl prudce za ruku. „To jsem já! To jsem já!“ opakoval svým naléhavým hlasem Ron potichu, aby nevzbudil ostatní.
   Harry uslyšel hlas svého kamaráda a uklidnil se. Potichu vydechl a opět se obrátil k otevřené krajině za oknem.
   „Pojď,“ řekl Ron a začal ho tlačit zpátky k posteli. „No tak, jdi přece chrnět, kámo, ne?“
   „Něco tam je,“ řekl studeně Harry a díval se do pohybujících se stromů v dálce. „Něco mě pozoruje, vidím to.“
   „To jsou jen nějaký ukecaný sovy, co tam mají drbací kroužek, přestaň remcat a pojď chrápat!“ naléhal potichu.
   „Jasně,“ pokývl Harry a tápavě se otočil k posteli.
   „Dovedu tě tam,“ řekl Ron a za rameno dovedl svého kamaráda až k rámu postele.
   Harry si sedl a zavřel oči. Pak je pomalu otevřel a upřel na Rona. Ten se ucítil trochu nejistě, právě tyhle oči ho před chvilkou vyděsily. Harry je měl úplně černé, jako černou kuličku na cvrnkání. Lesklou a odrážející okolní světlo. Do hloubi Harryho duše nebylo ani na kousek vidět.
   „Co se děje?“ zeptal se Ron.
   „Sleduje mě to,“ odpověděl mu na to Harry ledově klidným hlasem a své oči upřel k zemi. „Ve dne… i v noci.“
   Ron se kousl do rtu a uvažoval co říct. Uznal za nejchytřejší se rozloučit a jít spát a tak jen řekl: „Snaž se usnout. Chápu, jak to pro tebe teď musí být těžké. Ale s Hermionou stojíme za tebou. Třeba to je jenom Filch a hraje si na strašáka.“
   „Tak dobře,“ řekl když už se Ron chystal k odchodu. Řekl to hlasem, který spíše mívala meluzína, jenž prolétala Ronovým pokojem v Doupěti, když byl malý. Jejich dveře věčně nedovíraly a v době podzimních větrných dnů se jejich dům zdál být protkán hučivým větrem jako síto. Ron tenhle zvuk neměl rád a tak raději nedal najevo, jak mu na něj takový Harryho tón nesedí.
   „Dobrou,“ řekl nakonec a lehl si zpátky na svou postel.
   Harry chvíli nehnutě seděl a pak také ulehl. Volání, které se mu po celou dobu rozléhalo hlavou jakoby mu nedávalo klidu. Nemohl usnout, ať se snažil sebevíc. Už od chvíle, co ho Ron s Hermionou a poté s Nevillem poprvé odvedli do jeho ložnice, aby mohl spát u sebe, nezamhouřil oka. Hlas se linul zvenčí jako jedovatý opar smrti. A co bylo nejhorší, opar, který Harryho nějakým způsobem přitahoval. Po chvíli se mu konečně začaly klížit oči a zanedlouho usnul. Ještě dřív, než Ron, který ještě pořádnou dobu se strachem přemýšlel, co to mělo znamenat.

   Ten hlas, ten jedovatý neúprosný hlas počal Harryho soužit na sklonku každého dne. Pokaždé, když se nachýlila noc slyšel tu hroznou nerýmovanou báseň, jež neměla hlavu ani patu. Pocházela z krajiny, kde slunce brzy zapadá, jakoby jej zde ani nebavilo svítit. Ledový vítr a neživá příroda bylo to jediné, co se těmito končinami rozprostíralo. Tam úplně nejvýše, na vrcholcích Sibiřských hor, se na úpatí srázu tyčila hrůzostrašná opuštěná věznice, uvězněná na jakémsi vyčnívajícím zubu hory uprostřed ledové propasti do neznáma. Z její nejvyšší kobky, z nejvyšší bašty jejích pokovených zasněžených věží se nedostupnou větrací šachtou obehnanou prorezlými těžkými mřížemi rozléhalo divoké volání.
   Snědá příšera tam dole sebou máchala a třískala do mrtvolných zdí. Rozstříkané cáry hnusu a masožravých řas se povalovaly všude kolem a tahle nesmírná obluda sebou mlátila o stěny nehledíc na to, jaké krvavé skvrny po sobě zanechává. Křik jejího hlasu a maniakálnost jejího hadího výrazu se nedaly popsat.
   Nagini křičela jako by to měl být její poslední křik v životě. Ta těžká slova bez citu a dobra, slova Holem grizmu am dougm, kelian golem oman, la inde karnel im morder. Střídající se proměny v plaza, utínání kouzelných záblesků, jenž se do ní zahryzly pokaždé, když se pokusila o útěk po slizkých zdech a nářky jejího zetlívajícího těla se proháněly krajinou jako zastrašující sbor hrůzu nahánějících havranů.

   Její slova dorazila až do Bradavic a protrhla ušní bubínky spícího muže. Poplašeně se narovnal s hůlkou v ruce, jejíž vytažení provedl již reflexivně. Avšak chladná ubikace Severuse Snapea byla prázdná a nedoznávala cizí přítomnosti. Snape ale okamžitě zbystřil, když mu hlas protnul uši. Popoběhl k oknu a vyklonil se ven do černé noci. Po obloze se jako polární záře táhly steny linoucí se zdaleka signalizující hrozná zvěrstva. Snape se vrátil zpět a prudce přibouchl okenice. V otevřených kamnech podobajícím se spíše malému krbu ještě dohořívala poslední polénka bývalého vlahého večerního dříví. Snapeův dech nabral obrátek.
   Odvážil se a ráznými kroky přešel k nedaleké haldě zastrčených věcí. Jakoby odněkud z neznáma vytáhl jakýsi obraz a opřel jej vedle krbových kamen. Kouzlem rozdělal opět oheň a jeho plamínky odrážejíc se v obraze tančily po jeho lesklém povrchu zobrazující dospělého pyšného kouzelníka s dvěma chlapci sedící mu na klíně. Jednomu bylo sotva pár let a druhému o mnoho více. Ten se na rozdíl od mladšího podobal muži za ním. Mladý chlapec jakoby patřil jiné rodině, jiným lidem.
   Snape se naklonil a políbil emblém, jenž byl v horní části tesaného okrasného rámu.
   „Otče,“ řekl Snape a hleděl na muže s dětmi. „Nikdy jsem po tobě nic nechtěl, ničehož jsem po tobě nežádal. Ale doba se mění. Cítím, jak se blíží nebezpečí. Blíží se konec Země. Všichni velcí kouzelníci to říkají, ač v tajnosti, je to na nich vidět. Obě strany na mě položily svou důvěru, tu nejurputnější důvěru. A tak že žádám otče,“ říkal dál Snape a neměl se k tomu, dokončit to, co chtěl říci. Asi to pro něj bylo příliš těžké. „žádám tě… z celého srdce, poraď mi. Jakou stranu si mám vybrat? Proč cítím tu bolest, vztek, nenávist a lačnost po pomstě, co mi nedá spát. A držet všechny emoce pod kontrolou se mi zdá být stále více a více nemožné. Poraď mi, žádám tě, poraď mi.“
   Plameny dál volně tančily v odraze skla obrazu. A Snape urputně svíral pěsti, až mu klouby bělaly.
   „OTČE!“ zařval Snape a popadl obraz.
   A v tu chvíli v něm zahlédl svůj vlastní odraz. Náhle se vcítil do toho malého chlapce sedícího muži na koleni.
   Vzpomněl si na tu noc, kdy ho otec zavlekl do opuštěné noclehárny horské chaty, tak, jak to udělal před asi měsícem Malfoyovi. Zavlekl a posadil na postel, mladého uplakaného chlapce, vzhlížejícího ke svému otci.
   „Tati!“ vykřikl, ale otec ho zadržel, aby se nerozběhl k němu.
   „Musí to tak být, Severusi,“ řekl mu na to dospělý muž. „Už nejsi malý a máš dost rozumu, abys to pochopil.“
   Chlapci stékaly po tváři krůpěje slz jako velké korále.
   „Co se stalo? Co se děje? Proč odcházíš?“ ptal se uplakaně.
   „Život si pro každého z nás chystá svůj osud. Ty teď musíš být tady.“
   „Ale co bude s tebou a matkou?“ zeptal se mladičký Snape. „Proč ode mě odcházíte… a s Lexem?“
   Muž se zachmuřil a poklekl si k chlapci sedícímu na posteli. Chvíli sbíral slova, aby mu posléze řekl: „Severusi… ty víš, že na tebe spoléhám ze všech nejvíc. Úplně ze všech. Jsi má hvězda. Má opora, má spása, kterou miluji a nikdy nepřestanu. Ale musíš se postavit pravdě do očí,“ řekl a Snape sklopil svůj uplakaný obličej. Otec ho okamžitě popadl zprudka za bradu a natočil ji tak, aby si koukali do očí. „Neopovažuj se odvracet pohled. Teď ne! Pozorně mě poslouchej. Ať se stane cokoliv, nikdy se neobrátíš zády. Máš v sobě síly, abys roztrhal všechny ty násosky, co se promenádují kolem. Jsi můj šampion.“
   „Odcházíš s Lexem, otče,“ vytkl mu opět chlapec.
   „Lexe nemiluji o nic víc, než tebe,“ řekl mu na to otec. „Zůstane s tebou, zůstanete spolu, vy dva. A budete jako bratři, navždy spolu. Jeden pomáhat druhému, chápeš?“
   „Vetřel se nám do rodiny a teď… to kvůli němu odcházíš! To on zapříčinil to, co se děje!“
   „Je to tvůj bratr…“
   „Není! Jeho matka tě není hodna a…“
   „Je to tvůj bratr!“ okřikl ho muž. „Je a ty se k němu podle toho budeš chovat, je ti to jasné? A nejen to, teď a tady mi slíbíš, že se ho nikdy nevzdáš. A že i kdyby se stalo cokoliv, tak se o něj postaráš, zastaneš se ho, když bude v nouzi. Slib mi to, Severusi! Slib mi to!“
   „Slibuju,“ vyhrkal ze sebe uplakaně, až mu skoro nebylo rozumět.
   „Nahlas!“
   „Slibuju!“
   „Ještě víc!“
   „Slibuju ti to! Slibuju!“ zakřičel chlapec ze všech sil a křik ho odradil od pláče.
   „Tak je to správně,“ řekl mu na to otec a uchopil jej za ramena. „Už žádný pláč a žádný smutek, jen řád. Musíš tomu nastolit řád, všechny ty emoce zapři! Nejsou potřeba, nepotřebuješ je k životu, jen dělají kouzelníka slabším. Oprosti se od nich a budeš volně žít!“
   „Prosím tati..,“ pravil po chvilce chlapec, ale viděl, že jeho snaha je marná. „Řekni mi alespoň tedy, co mám dělat? Co teď bude? Kudy se mám dát?“
   „To musíš zjistit jenom ty, Severusi. To ukáže jen čas a ty to zjistíš sám,“ pravil otec a vstal na nohy.
   Nastalo ticho, dusivé ticho, které bolelo oba dva a tím více se ho báli. Pak však už otec rázně vykročil ke dveřím. Do chlapce jakoby trklo a v tu ránu byl na nohou.
   „Tati, nesmíš! Nesmíš odejít!“
   „Vzpomeň si na to, co jsem ti říkal, vzpomeň si na má slova! Řád, Severusi, namísto chaosu nechť zavládne řád!“ říkal mu neústupně
   „Já tě nechci ztratit, otče! Potřebuju tě!“ řval hystericky chlapec a tahal muže v nekontrolovatelném záchvatu za oblečení. „To nesmíííš!“
   „Ovládej své pocity, Severusi! A přežiješ!“ říkal Snape senior, prudce otevřel dveře do pokoje a odstrčil syna. Ten spadl na podlahu, až to zadunělo.
   „Tatiiii!“ řval jako pominutý. „To bolí, to strašně bolí, Žádám tě! Nechoooď!“
   „Řád, Severusi, pamatuj si, jak jsem tě to učil, řád!“ zařval na něj otec a prudce zabouchl dveře.
   Snape se mátožně zvedl a zaslepeně rval za kliku, sliny se mu draly z pusy a v očích měl čiré šílenství. Klika však ne a ne povolit. Křičel ze všech sil, až se jeho dětský hlásek zlomil a nebohý hoch dopadl vyčerpaně na zem.
   „Neeeeeeee!“ zaječel a vedle dospělého Severuse Snapea se roztříštilo sklo. Skleničky, zrcadla a sklo v obraze, vše se vedle sedící postavy pohroužené ve vzpomínkách rozletělo na kousky a Snape stále klečel u obrazu, oči slzící a srdce plné planoucí hořkosti. A stejně jako ten chlapec ve vzpomínce dopadl na zem a opřel se o stolek. Zavřel oči, aby nastolil řádu, který v něm po celé ty časy tak pevně panoval.
   Nastalo ticho. Už se žádný odraz v obraze neobjevil. Už žádné bolestné vzpomínky. Přesto si Snape až příliš dobře pamatoval, na několik okamžiků potom.
   Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Nikdo však neotevíral a tak se dveře ve vzpomínce po chvilce otevřely. Dovnitř vstoupila osoba, jež se pomalu a upřeně rozhlížela po pokoji.
   „Severusi?“ zeptal se Brumbálův mladší, přesto dosti zestárlý hlas. „Severusi, jsi tu, chlapče?“
   V dalekém temném rohu, v tom nejnepřívětivějším koutě téhle nevlídné jizby, se otevřely dvě napjaté oči.
   „Severusi?“ oslovil jej opět Brumbál svým postarším hlasem a došel až na pár metrů ke klečícímu chlapci.
   Kout, ve kterém seděl, jakoby ztmavl jen z jeho přítomnosti. A když se chlapec naklonil dopředu, spatřil Brumbál, že mu vypadaly téměř všechny vlasy… a co víc, opadalo mu celé obočí. Vypadal jako posedlý ďáblem.
   „Jsem Albus Brumbál, ředitel školy kam příští rok nastoupíš,“ řekl mu starý kouzelník. „Mám pro tebe bohužel špatnou zprávu, chlapče.“
   Severusovy dětské oči, celé průzračné a lesknoucí se, se zadívaly na starého kouzelníka.
   „Moji rodiče…“
   „Obávám se, že tvoji rodiče byli dnes pozdě večer zavražděni,“ řekl Brumbál a upřímně hleděl na hocha, který hned na to křečovitě stiskl víčka k sobě. „Přesto, mám i dobrou zprávu. Tvůj bratr, Lex Lexter, je naživu.“
   Chlapec opět otevřel oči a zahleděl se na Brumbála, který se pokusil usmát, aby naznačil, jaké to je štěstí.
   „Kde je?“ zeptal se Severus. „Kde je teď můj bratr?“
   „Je v naší péči,“ odpověděl Brumbál. „Zažil těžký traumatický šok a zřejmě si ho pár lékouzelníků nechá u sebe na pozorování.“
   „Co s námi bude pak?“ zeptal se Severus. „Za pár týdnů půjdu do školy, ale pak o prázdninách… co s námi bude?“
   „Půjdete… pravděpodobně do dětského domova,“ řekl Brumbál. „U Lextera dohlédnou, aby se mu dostalo péče a vzdělání, než nedosáhne jedenácti let, aby mohl taktéž začít navštěvovat naši školu.“
   „Ne, to nemůžete!“ křikl chlapec. Znenadání se zvedl a vyběhl na světlo. „Nikdy ho neposílejte do dětského domova! Jeho od toho ušetřete. Prosím vás! Žádám vás na kolenou!“ řekl a opravdu si klekl na kolena, „neposílejte jej do dětského domova. Najděte mu nějakou jinou rodinu. Nějaké útočiště. Nedovolte, aby dopadl tak, jako já.“
   „Zvláštní,“ zamyslel se Brumbál a Severus pomaličku vstával zase na nohy. „Jak to matka příroda vymyslela.“
   „Co máte na mysli?“
   „Žádný pláč, žádné nářky,“ divil se Brumbál a zamyšleně sledoval Severuse. „Strachoval jsem se, že to všechno přijde a já tě budu muset uklidňovat, ale nic z toho se nestalo. Jediné, co tě zajímá je štěstí tvého nevlastního bratra. Z chlapce se stává muž a to patrně díky zodpovědnosti, kterou nese.
   Dobrá, Severusi. Znám jednoho přítele, který by se tvého malého bratra mohl ujmout. Je to velice osvícený muž, tvůj bratr bude v dobrých rukou.“
   „Děkuji,“ řekl Severus kamenně a poprvé, poprvé v životě se mu na tváři rozlil výraz, který od té doby nosil všude sebou.

   Ranní slunce se těžkopádně prodíralo za mraky obklopující Bradavice jako mocné nebeské hory. Vzduch byl vlahý a tráva na Bradavických pozemcích kouzelně orosená. Z dalekých hor se pomalu každé ráno přibližovaly k Bradavicím mlhy, které dospěly dokonce už i do vršků nedalekých Prasinek, vesničky jenom pár kroků od Harryho školy.
   Harry stál sám u útesového srázu s kouzelným výhledem na černé jezero, na němž se právě třpytily hvězdy a v dálce si Dráp užíval ranní koupele. Pokaždé když smočil svou obří hlavu hlasitě zahuhlal z toho, jak byla voda studená. Hagrid postával s vědrem u nohou svého bratra a chytal ryby, které se zamotaly do Drápovy hlavy.
   Harry přes noc pověsil své boty ven z okna za tkaničky, jelikož jej minulý den během Bylinkářství zavedly do Úpojnice ostrotrsé, velmi pichlavé rostlinky. Od té doby boty poslouchají na slovo a Harry využívá jejich kouzelné moci, aby se dostal tam, kam potřebuje. Kéca sice stále měl svou proklatou pubertu, jenž se naposledy projevila ráno, když zažehl celé jeho kalhoty tmavě fialovými plameny a Harry to zjistil až když mu na chodbě duch zpustlé vdovy začal potají nabízet sňatek. Na problémy nezapomněl, avšak ani neměl čas myslet, jak se stále snažil domlouvat si, aby nesmutnil ze ztráty zraku. Na Snapea nezapomněl, stále si jasně vzpomínal na Dobbyho zjištění a jelikož věděl, že mu stejně nikdo neuvěří, rozhodl se své zjištění sdělit až se uvidí s Milkou. Minulý den ho prohlížela armáda lékařů, prováděli na něm testy a kde nic, tu nic.
   Teď tu stál a přemýšlel o příhodách, které se mu poslední dobou staly. Přes oči měl zlatočervený šátek v barvách Nebelvíru a do plic nabíral ten zázračný čistý vzduch Bradavic. Vlnky poklidného panenského jezera harmonicky šplouchaly na břehu a ptáci pěli svou rytmickou píseň v korunách stromů. A ranní větřík přinášel Harrymu probuzení do tváře. To vše vnímal svými zbylými smysly, které se nyní jako květina rozkvétaly a zrály.
   „Ahojda, Harry!“ oslovil ho zvučný Hagridův hlas, jehož majitel nesl káď se šplouchající vodou plnou ryb. „Co tu děláš takhle brzo po ránu? Nemáš bejt takhle náhodou na snídani?“
   „Nebaví mě jíst. Věčně nevím, jestli si jídlo strkám do pusy, nebo do nosu,“ řekl mu Harry a odhadoval Hagridovu pozici a vzdálenost. „Tady je mi líp. Ty moje boty mi pomáhají v orientaci.“
   „To jsou mi ale zázračný boty… Jedeš! Tesáku! Nech to!“ to totiž jeho lovecký pes začal vrčet a slintat na Kécu a Kecala. Ti se lekli, urychleně zaklaply kukadla a proměnily se zase v obyčejné křusky. „Přestaň ty mamlase jeden,“ řekl a švihl svou mohutnou rukou o kabát tak, že daleko za nimi v lese spadlo několik šišek.
   Tesák celou dobu z Harryho bot nespouštěl oči a poprvé se jevil jako ryze lovecký pes. Jen kdyby jeho cílem nebyly Harryho nohy.
   „Co takhle posnídat se mnou?“ navrhl Hagrid a Harry ucítil, jak ho mocná ruka velikosti lopaty bagru vzala za rameno a udávala mu směr.
   „Moc rád, ale… pokud tedy… jak bych to řekl…“
   „Já vim, narážíš na to moje vaření. Je to s vámi potíž, každej mi říká, jak mu u mě chutná. Jak mám teda poznat, že to neni pravda? Popravdě, jediná pravdomluvná duše je tady Tesák. Posledních pár dní ho používám jako uchutnávače. Uvidím, jak se mi povedou čerství okouni. Konec konců, když jsi tady ty, mám dalšího ochutnávače,“ prohodil Hagrid a Harry si začal rychle vymýšlet, jak se zbaví své porce jinak, než že ji sní.
   Po všelijaké snídani měli Péči o kouzelné tvory a tento předmět pyšně vyučoval právě Hagrid. Na hodinu přišli i Harryho přátelé a Ron se hned začal vyptávat: „Kam ses to čoveče ztratil takhle po ránu? Hermiona už chtěla vyhlašovat rudý poplach.“
   „Nech si ty své povedené fóry, jo?“ ohradila se na něj Hermiona sarkasticky. „Jak ses vlastně dostal ven?“
   „To je fakt,“ uvědomil si Ron. „Já bych si hnedka na prvním schodě rozbil hubu.“
   „To ty moje boty. Dokážou mi ovládat nohy pokud zrovna nestávkují. Dojdu tam, kam si přeji,“ vysvětlil jim Harry. „A jak jste se vyspali?“
   „Ušlo to, zase jsme na kluky poslaly Vektora Lupa,“ řekla Hermiona škodolibě.
   „Pak kdo má hloupý fóry,“ vytkl jí. „Navíc už jsem to nevydržel a řekl jsem mu narovinu, že jestli kvůli němu zase spadnu po ránu z postele, skončí mu v zubech moje pantofel. A o mém spánku bych se raději nevyjadřoval,“ zakončil svá slova Ron a výmluvně se podíval na Harryho, který samozřejmě toto gesto nemohl vidět. Přesto moc dobře zaslechl změnu v tónu Ronova hlasu.
   „Taky se vám tak špatně spalo?“ zeptal se Arnold Lender. „Ptal jsem se ostatních a prý skoro nedokázali zamhouřit oka.“
   „Já o ničem nevím,“ pravil Neville.
   „Tak je to vyřešený! Pokud Neville byl jediný, co se pořádně vyspal, bylo to bohužel na úkor všech ostatních.“
   „Hej! Já nechrápu!“
   „Přestaňte, nekňubové, Hagrid už jde,“ zpecifikovala je Hermiona a všichni pohlédli na Hagrida, s nímž šla v doprovodu mladá žena ze sboru pro bezpečnost studentů.
   „Zdravím vás, mám vás upozornit na incident, který se zde v noci přihodil,“ začala veleváženým hlasem v ruce držíc dlouhou zdobenou hůlku. „Nerada to říkám, ale několik fanatiků se v noci pokusilo proniknout do školy. Kdyby nebylo Hagrida a jeho loveckého psa… dobrá tedy, hlavně Hagrida, pravděpodobně by se dostali až do nebelvírské věže, kam podle všech známek mířili,“ Harry si byl víc než jist, že většina studentů teď po něm hází okem. Už takhle měl až po krk, že nic nevidí a ještě aby škola byla pod útoky a to jenom kvůli němu. „Apeluji na vás, sedmé ročníky, nezapomínejte, že jako nejstarší studenti máte také za úkol dávat pozor na nižší ročníky. Všichni se snažíme, aby nedošlo k další vážnější nehodě. Věřím, že budeme úspěšní. A teď už vás nebudu rušit od výuky.“
   „To asi nemluvil Hagrid, viď?“ zeptal se Harry Hermiony a Ron se zachechtal.
   „Nějaká paní,“ řekla Hermiona a uchopila Harryho za ruku, aby si byl jistější kde se jeho kamarádka nachází. „Pokusme se Hagrida zatáhnout stranou a zeptat se ho.“
   „Zaprvý, byl sem upozorněnej, abych na žádný votázky nevodpovídal…“ začal hned Hagrid pro všechny, když kouzelnice odešla.
   „Co se v noci stalo?“ vyhrkla hned Natálie McDonaldová.
   „Pro ty, kerý nerozuměli tomu, co jsem řek, znovu: Na žádný votázky nevodpovídám… teda až na školní votázky, teda ne ke škole jako takový, ale k výuce na škole… k našemu předmětu… mému předmětu… zkrátka se mě neptejte!“ odmávl je nevraživě Hagrid a vrčivě začal vést studenty roklinkou, mezi školkou smrčků, zvídavými kouzelnými tvory s velkýma očima a nakonec skrz houpající se lávku nad strmě prýštícím potokem, končícím někde dole v jámě klenoucí se podél Bradavic a beroucí vodu z jezera. Harry šel poněkud těžkopádně veden svými kamarády.
   Hagrid zavedl všechny až na malou mýtinku, kde byl velký kovový stožár se svíčkou na vrchu. Ač tomu nemohli uvěřit, k tyči byl přivázaný duch. Byl to Otrava, ten protivný zlobivý kamarád Protivy, kterého Harry minulý rok tak nešťastně vypustil na svobodu. Byl spoutaný, neboť jako jediný duch se dokázal dotýkat věcí. Jakmile zahlédl přicházející studenty, začal vřeštět a létat všude kolem, jenže pokaždé ho zkrotil provaz, kterým byl uvázaný.
   „Tak tohodle mizeru sme konečně před pár dnema chytli. Alastor Moody, šéf bezpečnosti z Ministerstva ho sem vlastnoručně uvázal. Jelikož ste v sedmym ročníku, je nejvyšší čas naučit se něco vo těch nejtajemnějších, nejúžasnějších a nejkouzelnějších tvorech. Vo duchách. Duchové sou vedle kouzelníků a zvířat třetí divizí našeho společenství. Nejsou teda považovaný za zvířata, to by byla pro duchy urážka. Maj nejvyšší stupeň v klasifikaci Ministerstva kouzel. A teď, kdo mi řekne… Michaeli Cornere! Okamžitě přestaň šťourat Otravu tou větví do ucha nebo půjdeš pomáhat čtvrťákům se škvorejši! Tak kdo mi řekne něco o duchách?“
   „Duchové jsou průhlední fluorescenční tvorové,“ ano, samozřejmě že to byla Hermiona, „jsou to zemřelé osoby, jenž v sobě mají uchované vzpomínky, myšlenky a pocity ze života. Duchové nejedí, nepijí a ani nedýchají. Dají se ovlivnit kouzly, ač na ně reagují jinak než lidé. Duchové dále nic necítí, nikdy nezemřou. Nic je nemůže zabít, jsou…“
   „Dobrá, Hermiono, pět bodů do Nebelvírskýho počítadla. Dejme taky prostor někomu jinýmu,“ řekl Hagrid a podíval se po ostatních. Hermiona spokojeně zmlkla pod pokojným vědomím dalších bodů do její koleje. „Je mezi váma někdo, kdo mi řekne, jak duchové vznikaj? Je tu někdo, kdo zná to, co nezná většina dospělejch kouzelníků?“
   „Duchové vzniknou tím,“ začala Hermiona opět. „že si daný zemřelý nepřeje zemřít, nýbrž souhlasí s pobytem mezi živými a akceptuje omezení ducha. Daný zemřelý je povětšinou nešťastný se svým životem…“
   „A jak teda umřou?“ zarazil ji Hagrid a varovně se podíval na Michaela, který se právě pokoušel udělat Otravovi na vlasech uzel. „To jsi stále ještě neřekla,“ a Hermiona si po zamyšlení uvědomila, že vlastně ani neví. „Téměř nikdo se nezajímá vo to, jak duchové vznikaj a proto to bude váš domácí úkol. Ptejte se bradavických duchů na všechna důležitá fakta a příští týden mi přinesete, co jste zjistili.“
   Když zrovna Michael úspěšně dokončil svůj uzel z Otravových vlasů zamotaný kouzelně hůlkou, objevil se za ním Protiva, věrný to kamarád Otravy. Před sebou kouzelně nadzvedával koláč se šlehačkou a Otrava pohotově ukázal za Michaela. Ten se za sebe hbitě otočil a připlácl si obličej do koláče.
   Třída se začala smát a  Ron se přímo popadal za břicho.
   „To by stačilo, Protivo,“ řekl Hagrid podrážděně. „A vy! Teď chci, abyste si sedli a napsali na svý pergameny všechno, co víte o duchách. Budou to vaše klíče pro zjišťování domácího úkolu. Já zatim zardousim tohodle ničemu,“ a vrhnul se po Protivovi.
   Studentky a studenti si posedali okolo rozzlobeného Otravy, zatímco Protiva se jim snažil sfouknout pergameny z rukou. Harry si sedl mezi své kamarády a čekal. Jako jediný nemohl psát a tak si vše snažil alespoň zapamatovat. Mnozí studenti už toho měli po krk a tak nenapsali vůbec nic. Jenom stříleli kamínky a kousky hlíny na Otravu, který se na ně snažil dosáhnout.
   „Je to nelidské takhle přivazovat ducha,“ uvažovala Hermiona a Harry s Ronem se tomu jenom zasmáli. Hermiona to nevydržela a zvedla se: „Jdu za Hagridem.“
   Všichni tři vstali a Ron táhl Harryho sebou. Hagrid byl kousek stranou a zaháněl otravujícího Protivu.
   „Hagride, proč ho takhle přivázali?“ zeptala se Hermiona podrážděně, když ji její kamarádi nestačili zastavit. „To je přece nehumánní.“
   „Taky se mi to nelíbí, Hermiono, ale… esli chceš…“ řekl Hagrid a rozhlédl se, jestli někdo neposlouchá, „může se třaba stát, že ten provaz někdo nařízne. Dokud mi ti dva nezačnou skákat do hodiny, tak mně vosobně to nevadí,“
   Hermiona se usmála a tvářila se jako andílek.
   „Hagride, co se v noci stalo?“ otázal se příchozí Harry..
   „Řek sem, že nic nebudu řikat,“ odvětil hned neústupně Hagrid.
   „Jde přece o Harryho bezpečnost,“ přidal se Ron. „To právě on musí vědět co mu hrozilo, aby se mohl efektivně bránit.“
   „No…“ řekl nejistě Hagrid a zachmuřil obočí. „Řeknu ti jen jedno, si v bezpečí. Byl to prostě jen párek hlupáků, věř mi, že žádný nebezpečí ti ne… teda… prostě…“ Hagrid se celý zmatený snažil přijít na ta správná slova. „postaráme se, aby se ti nic nestalo, jo?“
   Neklid mezi studenty je vyrušil z rozhovoru. Protiva totiž hrůzně vylekal Michaela, čehož využil Otrava a hbitě jako zajíc obkroužil havraspárského studenta, takže ho svázal svým vlastním provazem. Teď s ním létal ve vzduchu a ostatní nevěděli, jestli se smát nebo se snažit zakročit. Hagrid tomu udělal ráznou přítrž a majznul oba dva po hlavě tak, že jak Otrava, tak Michael byli po celý zbytek hodiny jako puťky.
   „A ty bys ho chtěla zachraňovat,“ řekl rozhořčeně Ron, když už odcházeli po svahu z hodiny a spustilo se slabé podzimní poprchávání. Hermiona přitom stačila potají kouzlem natrhnout Otravův provaz.
   „Corner si to zasloužil,“ nedala se. „Co to s vámi poslední dobou je? Není s vámi žádná řeč. A Rone… je ti proboha už sedmnáct, příští rok osmnáct! Chováš se jako blbec!“
   „O co ti jde? Co ti na mě zase vadí?“ nevydržel to Ron a vyjel na ni taky.
   „Co? To, jak se pořád chováš. Kašleš na sebe, jakoby život pro tebe byl jako rajská zahrada. Nerespektuješ školu a pravděpodobně skončíš jako troska, jestli se nezačneš učit. A jestli se budeš takhle hloupě chovat pořád dál, nemám už vážně chuť s tebou a možná i s vámi oběma, být,“ vytkla jim otevřeně a zarazila se. „Je… je mi to líto.“
   „Raději budeš s Egonem, viď?“ neodpustil si Ron jízlivě.
   Hermiona jenom zakroutila hlavou a otočila se.
   „Doufám, že si ten víkend užiješ,“ řekl ještě Hermioně, která raději už začala odcházet. „Hezkou zábavu ti přeju! Hezkou zábavu s tím, který připravil Harryho o zrak!“
   „To nemůžeš vědět! Alespoň je inteligentnější a sečtělejší, než ty!“ řekla a v chůzi se pak otočila ke dvojici postávající dole. „Těhle dvou věcí si cením, protože dělají lidi hodnými a rozumnými. Věci, které ty očividně nemáš! A nikdy mít…“ jenže v tu chvíli zakopla, jak šla po zadu a upadla.
   Ron se lekl a chystal se vyběhnout na pomoc, to už se ale Hermiona oklepala, rozlíceně vstala a s čirým naštváním odkráčela celá špinavá pryč.
   „Nikdy bych si nemyslel, že si budu přát i neslyšet,“ pověděl Harry.

   Zbylé dny v týdnu utekly a sobota na sebe nenechala dlouho čekat. Harryho mnohokrát zachránily jeho dvě boty, když mu někdo ze Zmijozelu podkopával nohy. Postupem času a stále s vírou, že někdy ještě uvidí, se dokázal smířit s tím, co ho postihlo. Své boty nosil všude sebou, byly jeho očima a poprvé se mu opravdu snažily pomoci.
   Hermiona se s Ronem přestala bavit docela a poslední den v pátek i s Harrym. Harry se choval podivně, sám si uvědomoval, že v mnohých případech byl najednou schopen říci věci, které by jinak neřekl.
   Po škole se rozkřiklo, že oni útočníci v noci z úterka na středu byli krvelační psychopati, jenž sebou nesli děsivé pomůcky pro náboženské rituály a na sobě měli masky z hrubé plsti. Byli vyškolení a dokázali se prosmeknout v podobách děsivých zvířat až k průlezu Buclaté dámy. Podle některých studentů se dostali i do společenské místnosti a když jeden hoch z Nebelvíru našel pod stolem kus plsti, začali si všichni být nejistí a školu opět ovládl strach. Mnozí se široce vyhýbali Harrymu, jelikož každý kouzelník věděl, jaký cíl měli. A Harry? Prožíval strašné pocity. Nesčetněkrát denně se ptal Kéci, zdali nevidí svým čarodějným zrakem někoho nebezpečného.
   Když Harry konečně měl příležitost mluvit s Milkou, dozvěděl se od ní, že ji ve středu ráno po dlouhou dobu vyzpovídával na chodbě Severus Snape. Když ji pověděl Harry své podezření, byl rád, že není sám, kdo má na Snapea pifku.
   „Na co se tě ptal?“ tázal se Harry v pátek u večeře.
   „Ale… na pitomosti,“ pohodila rukou. „Na spolčování se smrtijedy a tak podobně.“
   Bylo to zvláštní, poněvadž jakmile se jednalo o její osobu, nikdy o sobě nechtěla mluvit. Ron a Hermiona se na sebe při večeři ani nepodívali a jakmile oba dojedli, připojili se ke svým vlastním kamarádům. Ještě před tím jim však Harry stačil říct, že je Brumbál příští den čeká večer u nedalekých jeskyní Prasinek při západu slunce.

   Sirius milerád Harrymu podepsal povolení vydat se do Prasinek, jelikož ze zákona jako kmotr měl tu možnost. A tak se hned po obědě té soboty všichni studenti začali scházet dole na Bradavických pozemcích u fontán v parku, kde měli být rozpuštěni, aby se mohli vydat do Prasinek. Harry s Ronem stáli opodál na schodech a pozorovali okolí. Tedy ve skutečnosti jenom Ron. Obzvláště pak Hermionu, která se právě uprostřed shluku děvčat, se kterými byla po celé ty dny, scházela s Egonem Feroxem. Mezi děvčaty působil sebejistě jako elegán a všechny si o něm potají šuškaly. Ron jim všem mohl vyčíst, jak Egona obdivují a s povzdychem si uvědomoval, co by tak asi říkaly na Rona Weasleyho.
   „Kdybych tak alespoň věděl, co si to říkají,“ stěžoval si Ron.
   Hermiona se právě usměvavě s Egonem vítala a přijala jeho letmý polibek na tvář.
   „V-v-viděls to? Tak viděls to? To se mi snad zdá!“
   „Ne Rone, abych ti pravdu řekl, nic jsem neviděl,“ odvětil Harry.
   „No jo, no jo, sorry,“ řekl neurvale a dychtivě se a zbytečně natahoval dopředu, aby něco zaslechl.
   „Prokrinda pána, tak já ti řeknu, co si šuškají,“ promluvila Harryho pravá bota „Kde jsi nechal své společníky? - Nechal jsem je protentokrát si jít po svých.“ tlumočil tentokrát Kecal Egona. „Tahle schůzka je jen mezi tebou a mnou. Takže, milé dámy, jestli mne omluvíte, přeji vám krásný den… Nemusím doufám tlumočit ty okouzlené povzdechy těch praštěných holek,“ zakončil to Kecal.
   Ron propichoval odcházející dvojici svým pohledem tak, že by se zdálo, jakoby z nich chtěl udělat špízy. „Musíme je sledovat!“
   „Už jsi někdy viděl slepého člověka na sledovačce?“ zeptal se ho Harry a Ron se zatvářil nevraživě.
   „Bez tebe nejdu, potřebuju tam někoho, kdo mě zastaví, až na Egona vyběhnu s krvelačným pohledem a kudlou v ruce… pojď za mnou, mám nápad!“
   „Veďte mě za Ronem,“ řekl Harry svým botám. V tu ránu mu do nohou vjela cizí síla a Harry nejistě začal se zavázanýma očima utíkat za svým kamarádem.
   Doběhli nepřirozeně tichým hradem až do nebelvírské věže a Ron se zde rychle rozhlédl.
   „Prášku!“ zavolal a hned na to se nedaleký stůl pohnul. Bleskuryhle, jako když číšník smete ubrus ze stolu a veškeré prostírání na něm zůstane netknuté, se prášek vysmekl zpoza stolu.
   „Máme práci, parťáku,“ pravil Ron a Prášek vyletěl z okna čekajíc na své pasažéry. Ron se na něj vyhupl, Harry těžkopádně a nejistě vystupoval z okna několik desítek metrů vysoko.
   „Ber to z té lepší stránky, alespoň nebudeš mít závratě,“ prohodil Ron úsměvně a Harry mu naštvaně pohrozil, že ho shodí z koberce. On sám veškerou návštěvu Prasinek viděl již před pár dny v troskách. Bez zraku mu připadalo, jako kdyby si nemohl ničeho pořádně užívat a tak byl rád, že může letět s Ronem.
   Od okna se oddělili a Ron pověděl Práškovi: „Tak Prášku, leť!“
   Koberec se ale zůstal uraženě vznášet ve vzduchu. Ron si povzdychl a dodal: „Prosím, vaše veličenstvo.“
   S tím Prášek vystřelil jako z praku, až jeho pasažéři málem vypadli. Prohnal se velkolepě nad střechami hradu, proletěl kolem zvonice vedle obřího zvonu, pod vysutým můstkem a pak už plápolal volně a hlavně zespoda neviditelně krajinou vysoko ve vzduchu.
   Ron vykoukl zpoza koberce a natáhl ruku: „Tamhle jsou, vidím je! Jdou kolem jezera po stezce zamilovaných!“
   „Ajaj,“ řekl Harry sedíc se strašnými pocity nejistoty.
   Potichu, jako myšky, se plížili nad korunami stromů nad dvojicí a kolem cvrlikajících ptáků. Egon bez ustání něco Hermioně vykládal a vypadalo to, že se dobře baví. Ron při tom pohledu pěnil zlostí.
   „Víš jak by se Hermiona zlobila, kdyby věděla, že ji sledujeme?“ varoval ho Harry.
   „Ššššš!“ utišil ho Ron a v tu chvíli se Hermiona zahleděla zvědavě na oblohu. Ron se urychleně schoval za maskovací spodní část koberce a Harry pocítil, že se něco děje.
   „Co? Co je?“
   „Koukla se nahoru,“ odpověděl Ron.
   „Třeba jí něco přelétlo přes nos,“ odvětil suše Harry.
   „Máš pravdu, nebo nás taky mohla vidět,“ odsekl nervózně Ron.
   Pomalu dvojice dokráčela stezkou zamilovaných až do Prasinek. Cestou potkali spoustu pusinkujících se, líbajících se a některých div se nesvlékajících dvojic. Teď poklidně procházeli Prasinkami a dívali se kolem sebe. Většina obchodů a domků byla nově postavena s novou fasádou. Po loňské katastrofě, jenž se zde udála, bylo potřeba vše zrekonstruovat. Ulicí voněli malé stánkové obchůdky s pečenými dobrotami, od sladkých až po ty plné mastku. Všude se zde něco peklo a vařilo, střílely se čarodějné petardy a děti povykovaly. Prasinky se na příchod dětí ze školy intenzivně připravovaly a obchodníci si chtěli zase konečně nahrabat kapsy pečlivě rozfofrovaným dětským kapesným. Létající koberec prolétal kouřovými sloupy linoucích se z ohnišť a dělal v nich velké díry. Netrvalo dlouho a Egon s Herminou vešli do hostince u Tří košťat.
   Prášek se ladně snesl za hostinec, kde byl jenom párek koleček a kupky starého sena. Harry konečně došlápl na pevnou zem a Ron ho popadl za mikinu. Společně se plížili podél hostince a jeho statných dřevěných opor. Ron nakoukl do začouzeného okénka a zahlédl v dálce v hostinci dvojici, kterou sledovali, obklopenou masou lidí.
   „To ne, jak je teď jenom budeme sledovat?“ spustil. „Je tam dobrých dvacet studentů z Bradavic. Poznali by nás ještě dřív, než bychom tam vešli… teda spíše tebe.“
   „Mně osobně lákají ty vůně všude kolem, půjdeme si něco koupit!“ sbíhaly se Harrymu sliny.
   „Zakazuje se!“ odmítl rezolutně Ron, ač byl také lákán všemi těmi vůněmi a pokoutnými prodavači s lákavými pamlsky. Rona namísto toho zaujal nadpis na protější hliněné chajdě vymazané jílem a slámou. Nadpis hlásal:

Hledáte nejdivotvornější Halloweenské kostýmy?
Tak vklouzněte do Gruseldiny kantýny!

   „Kolik u sebe máš peněz?“ zeptal se Ron.
   „Asi deset Galeonů,“ prozradil neochotně Harry. „Co máš za lubem?“
   „Koupíme si nějaký kostým,“ vysvětlil mu Ron.
   „Ty chceš kvůli takové pitomosti utrácet za kostýmy?“ zděsil se Harry.
   „Jaképak pitomosti? Po sladkostech bys stejnak jenom ztloustnul,“ napomenul Ron vyhublého, vyhládlého, slepého a smutně se tvářícího Harryho a začal ho táhnout i se srolovaným kobercem do obchodu.
   Paní Gruselda byla statná paní, která si okamžitě začala oba dva přeměřovat.
   „Aaaa, pan Potch!“ poznala ihned Harryho. „V tom pchípadě vy budete pan Weachley!“
   „Páni!“ usmál se Ron. „Slyšel jsi to? Poznala mě!“
   „No jichtě, váš otec být felice známý v dnech těchto,“ řekl a Ron si zase jen povzdychl.
   Nato madam Gruseldě řekli, že by potřebovali být v přestrojení tak, aby je nikdo nepoznal a to ani vlastní matka. Když Harrymu udělala zlatavě hnědé vlasy, vousy stejné barvy, vrásčitý obličej a nafouklé tváře, vrhla se na Rona. Ron se zatím chlámal Harrymu za to, jak vypadá. Harry jen litoval, že mu to nemůže oplatit. Ale v další chvíli se začaly řehtat Harryho boty a když spatřily Rona. Madam Gruselda z něho udělala děvče. Přesněji napsáno zrzku s dlouhými vlasy, líčením aby překryla pihy a s notnou dávkou rtěnky, šaty a neeesmírně vysokou postavou na podpatcích. Prsa mu vycpala tak, že do dvou balónků napustila vodu, přivázala je Ronovi ke krku a přes rameno mu přehodila lacinou kabelku. Pak Harrymu na oči dala umělé brýle, které měly na sobě přidělané dvě bulvy na pružinách, které neustále vylétávaly z důlků a kymácely se mu u pusy. Z krámku s potřebami pro Halloween se poté ozvalo půlminutové ječení, když se Ron na sebe podíval v zrcadle.
   Poté, co zkritizoval práci paní Gruseldy je odkázala ven a tak se jako nějaká pomatená zamilovaná dvojice odporoučeli k hostinci U tří košťat.
   „Do háje, do háje! Strašně mi švachtaj prsa!“ kňučel Ron nešťastně. „Zbyly ti nějaké peníze, abychom si mohli něco objednat?“ zeptal se a Harry přikývl.
   „Mušíš mě véšt. Něžapomeň, že niš nevidím,“ připomínal mu šišlavě Harry s vycpanými tvářemi něčím podivné chuti. V rohu opřeli stočeného Práška tam, kde ostatní pokládali svá košťata a vešli zdráhavě do hostince.
   Madam Rosmerta je sice se skrytými pohledy plnými údivu, ale přesto nadmíru srdečně uvítala. Došli až k dřevěnému pultu. Cestou na Rona s respektem vzhlížela většina přítomných mužů a Ron celý rudý, bojoval statečně s podpatky, ač to vypadalo, že chodí po hřebíkách. Vousatého Harryho (kterému lezly vousy neustále do pusy) tiskl rukou vedle sebe, aby nespadl a udával směr. Naštěstí pro ně zde byla spousta dalších dětí s křiklavými barvami převleků a čepic, pokřikujíc a dělajíc volovinky.
   Ron si začal upravovat svá prsa, jelikož mu zalejzala tam, kam neměla, když tu náhle se u pultu objevil pomocník paní Rosmerty, jenž roznášel pití.
   Ron na něj sjel pohledem a rychle si přestal upravovat svá provizorní ňadra. Pomocník byl také nezvykle oblečen a se zaujetím mlaskl rošťácky na Rona.
   „Já…“ Harry do svého kamaráda strčil, jelikož Ron mluvit svým typickým baritónem. „Mám tu sebou svého kluka,“ řekl Ron pisklavě a přisunul si k sobě Harryho, kterému opět vypadly oční bulvy a kynklaly se mu u pusy. „Jsme… na-na-na rande.“
   Harry měl v hlavě zmatek, nevěděl kdo kde je a nevěděl ani ke komu Ron mluví, vše jenom hádal a zase jen hádal.
   „Co si dáte, slečinko?“ prohodil samolibě pomocník paní Rosmerty a opřel se o pult loktem.
   „Dáme si…“
   „Dvě pinty!“ ozvalo se z dálky, Ron se tam otočil a ztuhl, byl to Egon. Rychle se odvrátil a podíval se opět na barmana.
   „Asi p-p-p-pinty?“ zakoktal Ron.
   „Pivo dáváme mladistvým pouze nealko,“ pravil barman. „Ledaže bys mi prozradila kolik ti je, krasavice.“
   Ron polkl a vstal. „My… půjdeme si… si sednout, tamhle… vedle té dvojice.“
   Popocházel pozpátku, rychle se otočil a přitiskl se nechtěně na madam Rosmertu, až to čvachtlo v jeho prsou.
   Madam Rosmerta chvíli nic neříkala. Pak odstoupila a pravila: „Pevná ňadra.“
   Ron začal poodstupovat a Harryho táhl sebou. Ten šmátral všude kolem sebe a dokonce jednomu pánovi sebral brýle. Byla to velice úděsná scénka.
   „Dragu?“ oslovila madam Rosmerta svého pomocníka u pultu. „Odvedeš naše hosty k jimi vybranému stolu? Asi budou mít problémy s navigací.“
   „Milerád,“ zaculil se pomocník a pokynul Ronovi, aby šel dál. Schválně mu ale nastavil nohu a Ron sebou padl na stůl plný karet a ostřílených hráčů.
    Jedno jeho ňadro se mu naneštěstí skutálelo k ramenu a druhé až k pupíku. Nehledě k tomu, že se mu sukně přespříliš nebezpečně zvedla a odhalila Ronovy nohy ladných křivek.
   Barman jej vzal za ruku a vyhoupl na nohy a štípl do zadku.
   „Zbožňuju děvčata s neoholenýma nohama,“ řekl Ronovi do očí.
   „Vážně?“ zapískal Ron. „Já… já mám raději… oholená.“
   Barman se podivně zatvářil, když konečně přistoupil Harry a pravil: „Byl bych veliše ošenil, kdybyšte ši odpuštil ti ňajážky. Ťa ďáma je ťu še mňou,“ řekl. Jenže celou dobu mluvil se svýma bimbajícíma se očima do nicoty. Barman byl kousek stranou a tak, když mu Ron narovnal obličej do správného úhlu, přidal ještě naštvaný výraz.
   Konečně došli až ke stolu a Ron zůstal stát u své židle.
   „Jsem holka, musíš mi odsunout židli,“ řekl Ron a Harry tápavě nahmatal židli, odsunul ji a následovalo žuchnutí Rona.
   Harry ho rychle instinktivně našel a zvedl na nohy.
   „Ty blbče, pak mi ji musíš zase přisunout!“ šeptal k němu naštvaně a raději si dřepl sám.
   Harry něco zabručel a když už si chtěl sednout, Ron ho zastavil.
   „Zatraceně! Zapomněl jsem si u pultu kabelku!“
   „A co já s tím?“ nechápal Harry.
   „Neměl jsi chtít být chlapem, teď tam musíš dojít,“ přikázal mu Ron a Harry nařídil svým dvěma botám, aby ho odvedly k pultu.
   K pultu došel vrávoravě vcelku v pořádku, když položil ruce na pult, pravil: „Prosím vás, nenechala tady moje společnice někde svou kabelku?“
   Barman se k němu otočil a chvíli něco žvýkal v puse. Pak uchopil obě dvě Harryho houpající se umělé oči a zaklapl mu je zpátky do brýlí, „Už vidíš?“ a plácl rukou na pult. Kabelku, kterou měl Harry celou dobu hned u ruky mu těch deset centimetrů přisunul.
   „Díky,“ hlesl Harry.
   „Opravdu… za nic,“ řekl barman a začal opět nalévat hostům.
   Harry řekl botám, aby ho odvedly zpátky. Cestou vylil několik nápojů a pocuchal pár účesů, ale konečně už usedl na své místo.
   „Tady!“ řekl naštvaně. „A příště si koukej na kabelku dát pozor. Jestli tu ty načapaná slepice budeš dělat takovej humbuk, tak si nás všimnou. Nezapomeň, že máme…“
   „Ehm…“ odkašlal si někdo, jenom ne Ron.
   „Eh…“ zarazil se Harry.
   „To měla být urážka?“ zeptal se ho cizí hlas a Harry v něm poznal Egona.
   „Nepotřebujete nějak pomoci?“ tentokrát promluvila i Hermiona.
   „Ne,“ zakňučel Harry jako pes, snažíc se pozměnit svůj hlas. „To je omyl.“
   „Ta tvá slečinka, je hned vedle,“ řekl Egon a Harry se hned na to zvedl. Boty ho zavedly tam, kam Egon ukazoval a Harry si sedl před šokovaného Rona.
   „Cos blbnul?“ řičel naštvaně.
   „To je kvůli nim!“ sváděl to na Kecala a Kécu. „Co to s vámi bylo?“
   „To je jako prales pavouků, všude samé nohy, ať už lidí nebo od stolů,“ stěžovaly si boty na přeskáčku, „jak má člověk poznat kde je takhle zrzatá nádhera?“
   „Šššššš!“ utišil je Ron. „Ať taky něco slyšíme,“ a oba dva napínali uši k dvojici, sedící opodál.
   „Ty nepiješ pivo?“ zeptal se Egon Hermiony.
   „No víš… ani ne,“ řekla ostýchavě.
   „Všechno je jednou poprvé,“ řekl jí na to a přisunul k ní velikánský dřevěný korbel pinty. „Až do dna.“
   „Do dna?“ vyhrkla Hermiona a uchopila pintu. „To asi nezvládnu.“
   „To jsou kecy,“ řekl a když Hermiona zdráhavě začala pít, nakláněl na ní její korbel, aby nemohla přestat. Vypila stěží půlku a pak udýchaně odložila korbel. A v další chvíli si nemístně říhla.
   Pár lidí kolem se leklo a Hermiona se začala propadat hanbou.
   „Propáníčka,“ zděsila se, „to ze mě vyletělo samo,“ zamlouvala celá zostuzená.
   „To je normální,“ zasmál se Egon. „Co jde dovnitř, musí jednou ven,“ s tím si zapálil čouda a vypustil zkušeně do prostoru vlnu kouře.
   Hermioně bylo zle, co si to vlastně myslela? Byla schopna jít s takovým zvířetem jenom kvůli tomu, aby dokázala ostatním a hlavně Ronovi, že je soběstačná? Vždyť tenhle kluk byl netvor, naprostý hnusák.
   „Tak co jinak? Jak jde šprtání?“ optal se jen tak znuděně Egon.
   „Docela dobře,“ pousmála se Hermiona, že se budou bavit o něčem, co ji baví. „Studovala jsem látku šestých ročníků abych pomohla své kamarádce Ginny. Má s tím velké problémy. Věřil bys, že po nich chtějí přemísťování už teď? Vůbec to neumějí a bojí se. Ani se nedivím. Mě osobně kouzluje latina. Jako malá jsem se učila prosté fráze. Lékařské termíny, jen tak z radosti. Co ty? Baví tě jazyky?“
   Egon, okusujíc si nehty, se díval na dívku poskakující radostně u jednoho stolu nevědíc, jak hodně vábí pohledy několika chlapců.
   „Egone?“
   „Co je?“ zeptal se nevraživě. „Jo… ne, na jazyky kašlu,“ ohodnotil to lehkovážně. „Stačí, když si nasadím tlumozřivé brýle a můžu si přečíst cokoliv klidně i čínsky.“
   „Aha…“ pochopila Hermiona a cítila se jako v kleci. Víc než cokoliv na světě teď chtěla odejít, pryč od tohohle obludného stvoření. „A co ty a…“ Hermiona se zarazila, protože spatřila Kecala, na noze nějakého úplně cizího vousatého člověka. A pak jí to z čista jasna praštilo… pochopila! Ucítila naštvání, ale ihned na to neskutečné štěstí, hřejivý pocit domova, když věděla, že jsou tady Harry a Ron. Cítila je jako vykoupení.
   „Dámy a pánové!“ zvolala madam Rosmerta a všichni v hostinci utichli. „Já společně tady s Dragem jsme rozhodli o vítězi nejsladšího páru! Vítěz dostane plný košík laskominek jako sladkou odměnu. Prosím, tady je!“
   Barman vyndal košík plný mašlí a naplněný bonbóny k prasknutí. Vrtěly se v něm nedočkaví zachutnat v něčí puse.
   „Vítězem se stává… tamten nově příchozí pár v rohu!“
   Strhlo se jásání a zvolávání a Ron málem spadl ze židle. „Harry, to jsme my!“
   Madam Rosmerta a její pomocník se k nim vydali i s košíkem plným blikajících bonbónů vypouštějícím voňavé proužky barevného dýmu. Všichni v hostinci povstali a začali tleskat, Egon se tvářil naštvaně a Hermiona se mohla uhihňat. Rosmerta a její společník konečně došli k Ronovi a Harrymu a slavnostně začali skandovat: „Pusu! Pusu! Pusu! Pusu! Pusu! Pusu!“
   „Cože?“ vyjekl Ron a ani nemusel předstírat ženský hlas.
   „Košík dostanete až za pořádného hubana!“ smála se madam Rosmerta a v další chvíli už všichni v hostinci volali: „Pusu! Pusu! Pusu! Pusu! Pusu! Pusu!“
   „Harry!“ pískl Ron.
   „Rone!“ pískl i Harry a Ron se k němu přisunul.
   „Slíbíš mi, že na to hned zapomeneme?“ řekl ještě Ron.
   „Už nikdy, už nikdy, už nikdy, už nikdy…“ opakoval kňouravě Harry.
   „Co?“ nechápal Ron.
   „Už nikdy s tebou nikam nejdu!“ ztrácel se Harryho hlas ve vlnách slov: ‚Pusu! Pusu! Pusu! Pusu! Pusu! Pusu!‘
   Nakláněli se k sobě, Harry se znechuceným obličejem špulil pusu, nevěděl ani kam a Ron udělal to samé. Blížili se pořád blíž a blíž, žaludek se jim zvedal výš a výš, až najednou je někdo silně přitiskl zezadu. Byl to ten barman a hlasitě se řehtal. Právě si Ron a Harry uštědřovali neskutečného hubana.
   Když se od sebe odlepili, kašlali a vyplazovali jazyk. Rona Barman popadl a začal s ním radostně poskakovat. Harry se zvedl a nevěděl kudy kam, když v tom Ronovi vypadnul balonek.
   „Mě spadlo prso!“ zhrozil se směrem k Harrymu a přikryl si ňadra. Rychle začali uhánět pryč. Alespoň to Harry přikázal svým botám. Ron ještě na poslední chvíli popadl košík se sladkostmi a postavil ho před Hermionu. Strhl si paruku a vykřikl: „Na! Vidíš co jsem kvůli tobě ochoten já blbec udělat? Krucinál!“
   A dali se do běhu ven s nesmírným jásotem a smíchem všech ostatních. Hermiona mohla dojetím na rozkošné dvojici oči nechat. Ron držíc se u prsou zjistil, že mu jeho poslední ňadro prasklo a je celý mokrý. Nechal to být a proběhl kolem Harryho, který sice utíkal, ale dál to nešlo.
   „Rone!“
   „Co je?“
   „Zasekly se mi oči!“ a měl pravdu, pérka na kterých oči visely se zamotaly do lustru. Ron mu je strhl z tváře. Z hostince vybíhali jako diví. Prášek je zahlédl a naráz se prudce vyroloval.
   „Nadskoč!“ křikl Ron na Harryho a ten poslechl. Ještě než dopadl pod nimi podletěl Prášek, nabral je a uháněl s nimi do nebe. Dvojice prchala od strašného ponížení zanechávajíc za sebou děsivou vzpomínku a bláznivé brýle.

   „Dává ti tolik indicií k tomu jak na ni máš přistupovat,“ říkal Harry poté co přistáli u jezera u kryté zátoky, sesedli z Práška a začali si smývat make-up. „A ty se jich ne a ne chytnout.“
   „No jo, no jo,“ odpověděl Ron. „Já vím, kruciš,“ zaklel a opřel se o Práška, který se natočil tak, aby ho podpíral. „Tak dobře, já na to půjdu odjinud. Podívám se na to hloupý učení a budu se snažit. Už jenom proto abych nemusel dostávat ty naštvané dopisy od mámy a pohledy od Hermiony. Bůh ví, co je horší.“
   „Rone…“ řekl po chvilce ticha Harry, „doufám… že tamto… zůstane jenom mezi námi.“
   „Už o tom nemluv!“ okřikl ho Ron. „Už o tom… tom… fuj nechci slyšet! Je to fuj! Fuj!“
   „Nápodobně,“ přikývl Harry a opláchl si celý obličej.
   „Už zapadá slunce,“ promluvil po krátké odmlce Ron. „Teda alespoň co můžu zpoza těch zatracených mraků vidět. Je nejvyšší čas setkat se s Brumbálem. Hodinu ti nespecifikoval?“
   „Ne, prostě… jenom večer při západu slunce.“
   Oba dva nastoupili na Práška a ten se vydal zpátky k Prasinkám. Byli nesmírně vděčni, poněvadž pokud Harry dobře vyrozuměl Brumbálově dopisu, plánoval se s nimi setkat přesně v té jeskyni, kam je zavedl ve čtvrtém ročníku Harryho kmotr Sirius, když ho stále ještě hledala bezpečnost. Výstup na to místo byl příšerný a to byl důvod jejich vděku na to, že mají sebou Práška.
   Tam, kde odbočovala hlavní cesta napříč Prasinkami, se volně oddělovala jiná, která mířila podél dalších útulných domků usazených v překrásné venkovské přírodě. Zaslechli štěkot psa, který je donutil se vrátit do vzpomínky na onen den, kdy tu byli se Siriusem. Chtěli by, aby to tak bylo znovu, ale Celestínské setkání je jen pro členy Harryho skupiny.
   Tak, jak byli domluveni, se setkali u ohrady jednoho z domků. Čekala zde na ně Milka i Hermiona, která v ruce držela zrzavou paruku a neustále tiskla své rty k sobě, aby ji to nenutilo se rozesmát.
   Hoši dovolili děvčatům se usadit na Práškovi, který se pohodlně zavrtěl a posléze se vznesli vzhůru po úpatí skalisté hory. Čím byli výše, tím více se ubírali do chladivých končin opuštěné hory, kde tráva začala odumírat o mnoho dříve, než dole v Prasinkách. Po pár minutách už zbyla jenom pustá skaliska, až konečně dorazili k puklině, kde byli před čtyřmi roky.
   Sestoupili z Práška a pomaličku jeden po druhém se prosmekli malou škvírou ve skále. Ron na sebe s Hermionou opět nepromluvili, přesto Harry doznal, že to už mezi nimi tolik nejiskří. Boty ho vedly samy a tak jen dával pozor, aby se nepraštil o nějakou vyčnělou skálu.
   „Kam jsi dala ty sladkosti?“ zeptal se Hermiony, když procházeli úzkou chodbou vzniklou puknutím skály.
   „Rozdala je dětem v Prasinkách,“ odpověděla Hermiona. „Alespoň jedna z věcí, které dokázaly Egona odradit, ale neříkej to Ronovi,“ řekla a ujala se Harryho vedení.
   Konečně prošli na druhou stranu a srdce se jim zastavila.
   „Co se stalo?“ zeptal se Harry, jenž nic neviděl, ale byl si vědom toho, že se jeho hlas odráží nesmírně daleko. Jako kdyby stáli v obrovském chrámu.
   „Předělali to tu,“ odpověděl mu do ticha Ron a ohromeně se rozhlížel kolem. Jejich tři stíny se jako dlouhé siluety rozlévali do prostoru ve světle pronikajícím zvenčí. Uvnitř byla tma a přesto viděli v této rozlehlé dvoupatrové síni nespočet sloupů, kladek a můstků, kam jen oko dohlédlo. A vše bylo ozdobeno překrásnými ornamenty s kouzelnými výjevy, obrazy čarodějných póz a magických zaříkávadel.
   Tu náhle se prostorem rozsvítila světla. Tisíce malinkatých jizev, spíše zlatých žil rozmístěných po celém vysokém stropě svítily jako jedno a světlo jakoby stékalo po sloupech dolů až k zírající čtveřici. Bylo ho tu tolik, že by se zde dalo snadno i číst. Harry napjatě naslouchal, jak mu Hermiona a Milka popisují prostory jeskyně.
   „Chtěli jste, abych vás učil jak ustát v Mistrálních zkouškách,“ promluvil hlas do ticha a v dálce se objevila něčí postava. Nemuseli hádat dlouho, aby v ní poznali mocného Albuse Brumbála. Harry jej také poznal podle hlasu. „Požadovali jste, abych vás naučil mistrná kouzla, která ovládají pouze zkušení kouzelníci. Bojové taktiky, umění přežít, umění ovládat tělo, a harmonii mysli.“
   Brumbál přistoupil až k nim. Vyzníval mohutně, tak jako nikdy před tím. Měl vysokou kovovou přilbici s Bradavických emblémem, vousy ohnuté přes ramena a svázané za zády. Na ramenou dva lité štíty, jenž držely celý jeho postroj i s červeným pláštěm za zády. Vyzníval spíše jako královský rytíř, nebo ještě lépe, jako král sám. U pasu měl pás s pouzdry na pět různých hůlek a v obličeji vyrovnaný výraz.
   „Páni, pane profesore,“ zírala Hermiona, „vám to sekne.“
   „Ráda vás poznávám,“ promluvila Milka poprvé přímo na Brumbála a ten se na ni otočil.
   „I já vás, slečno Lovedtromová. Tímto jste se stala součástí skupiny, jejíž základy jsou tak pevné, jako samotné základy Země. Jako samotné základy bradavického hradu, jemuž jsem ředitelem. Tuto síň jsem vystavěl pouze pro naše účely. Od teď, od dnešního dne zde strávíte nejméně hodinu denně bez výjimek… abychom dohnali náskok ostatních. Pokud tu nebudete, trháte základy a celá skupina se zhroutí. Máme spoustu práce, abychom byli schopni příští úkol vyhrát. Zbývají přibližně a pouze tři týdny.“
   „Páni… tady už končí legrace,“ pochopil Ron a Brumbál se na něj podíval přesně takovým stylem, aby pochopil, že měl pravdu.
   „V pravidlech není psáno, že Celestínskou skupinu má cvičit pouze jeden člověk. Aby vás měl kdo vyučovat v dobách, kdy tu pro vás nebudu moci být, pozval jsem proto výjimečnou dámu. Není tomu tak nejen proto, že ač ona sama bystrozorem není, vyučuje je v přísně tajném zařízení poslední a nejtěžší část zkoušek. Je to ta nejzkušenější mistryně kouzel a bojových umění.“
   „A kde je?“ zeptal se Harry.
   „Ona je vzduch. Voda i oheň,“ řekl Brumbál. „Je všude, stejně tak, jako byl Voldemort. Přivítejte prosím, A.“
   V jednom ohromném vzedmutí vzduchu v prostoru, ve sloupci překrásné záře, se před nimi objevila dospělá silná žena. S vycvičeným tělem ladným jako laň, bystrýma očima jako srna. Oblečena v pravé kůži tak, aby ji byl umožněn jakýkoliv pohyb. Vlasy černé jako uhel, svázané a schované pod vrchním oblečením. Čtveřice se neubránila neotevřít pusu dokořán.
   „Takže to jsou oni?“ řekla a každého si pečlivě prohlédla od paty až po oči. Bez váhání přešla k Hermioně, vzala ji za ramena a jemně je zmáčkla. Poté ohmatala boky, spodní stranu stehen u kolen, zadní lýtka, bicepsy a tricepsy. Promnula také krční svalstvo a vyzkoušela Hermionin zrak. Poté jí řekla, ať se ohne v trupu, avšak nepohne pánví a spodní částí těla ani o píď. Poslední věc, kterou po Hermioně chtěla bylo, aby si stoupla na jednu nohu a ruce natáhla před sebe a za sebe. Pak přešla k Ronovi, který se začal chechtat když mu sahala na boky. Neodpustila si a s drobným úšklebkem ho rošťácky plácla po zadku. Milka měla svalnatější tělo než Hermiona a fyzicky byla v lepší kondici. Pak přišla k Harrymu. Nejdřív mu poněkud zmateně smázla rtěnku z obličeje a po trapném vysvětlování ho umlčela. Jedním mávnutím odhrnula šátek a podívala se mu do očí.
   „Trauma okulum, deesse retina,“ začala cizojazyčně a neustále studovala Harryho oči. Jakoby odnikud vyndala hůlku a posvítila si s ní do útrob Harryho černého oka, „keras, sclera… non est dubitum, retina non corruptio. Perspicue palam est.“
   „Zabere můj lék?“ zeptal se Brumbál.
   „Partim,“ odpověděla. „Non ut oculentum simplex,“ dodala usměvavě a pak začala prohmatávat Harryho krk. Na rukách příliš svalů nenašla, vyzáblý trup ji také příliš nepotěšil. „Asthenes, praecordia, tergum…“ ale alespoň stehna a lýtka se zdála, že ji zaujala. Nakonec se Harry dokázal předklonit do devadesáti stupňového úklonu. Osobně mu bylo jedno, jestli to bylo málo nebo hodně, už takhle se cítil trapně, když neví kde co je a kdo se na něj dívá.
   „Asi jsem… přeslechla vaše jméno,“ řekla opatrně Hermiona.
   „A,“ řekla ji na to. „Jmenuji se A. Ty budeš Hermiona.“
   „A?“ vyhrkl zaskočeně Ron. „Tak to je…“ žena se na něj podívala a pozdvihla obočí. „… drsný.“
   „Obávám se, že Aino příjmení je natolik tajné, že ho neví ani ona sama,“ pravil úsměvně Brumbál a A se na něj úsměvným gestem podívala.
   „Abyste nám rozuměli, Albus je pro mne něco jako druhý otec,“ vysvětlila jim.
   „To něco asi znamená, že jím ve skutečnosti není, že?“ řekl Ron.
   „Ty budeš Ronald Weasley,“ přesunula němu svůj pohled. „Ten chlapec s bystrým úsudkem před kterým mne Albus varoval,“ Ron se začervenal a raději zmlkl. „Stejně jako o vás se o mne staral aniž by ho kdokoliv nutil a musel. Většinu věcí, které umím, mne naučil on. Po zbylé dny tu s vámi bude buďto Albus nebo já,“ pokračovala A s nesmírně vyrovnaným pevným hlasem. „Neztrácejme proto čas. Pro naše lekce dostanete speciální úbory, které vám umožní maximální pružnost těla. Už žádné polstrované povrchy, žádné hry, teď to bude všechno naostro.“
   Trojice se po sobě podívala a Harry spolkl hořkou slinu. Nedokázal si představit jak ve svém stavu bude bojovat.
   „Nejdříve,“ ujal se slova Brumbál a vytáhl svou zdobenou hůlku, „vám řekneme to, co možná ani netušíte. Věci, o kterých se vám nesnilo… a které se naučíte.“
   „Jak vám již Albus řekl,“ přejala slovo A, „cvičím ty nejprofesionálnější muže a ženy… zabijáky, když na to přijde. Pokud jste ve výcviku, nemám s nikým slitování. Teď k vašim silným a slabím stránkám.
   Hermiona, bude mít pohybové problémy a slabiny v taktizování. Její hlavní výhodou je cvičená paměť a vyškolený mozek.
   Ronald naproti tomu je z vás nejatletičtější, avšak jeho hlavní nevýhodou bude přitroublost a prkennost. Musí cvičit hlavně mozek a rovnováhu, s Hermionou se tedy skvěle doplňují.
   Milka, z té je těžko poznat jakékoliv vnitřní pocity. Nemá přístupnou duši. Její tělo je stavěné na fyzickou zátěž, neměla by mít velké problémy.
   A Harryho tělo je stavěné na pohyb a dřinu. Jeho hlavní výhodou je znalost kouzel, nevýhodou, že nevyužívá všech svých možností. Dále pak náchylnost k vyčerpání z důvodu necvičené kondice.
   Vnitřní auru má nejsilnější Harry, pak Hermiona, Ron a nakonec Milka. A mimochodem, Ronald má pěkný zadek,“ dodala stranou a Ron se zakřenil. Ostatní se na něj nevraživě podívali a tak opět uraženě ztichl a dál netrpělivě postával. „Tento můj proslov neznamenalo nic jiného, než naznačení vlastností, na které se máte ve výcviku zaměřit. Zbavte se jakýchkoliv svých slabin.“
   „Začneme,“ řekl Albus a postavil se před A, která profesionálně zaujala bojovou pozici. „To, co jste zatím uměli, nebo jste se učili, je zhola NIC,“ začal velevážně. „Za jakékoliv situace, při jakémkoliv bojovém umění, při jakékoliv činnosti, nejdůležitější a základní věc je rovnováha. Rovnováha mysli, duše a těla. Jak jistě víte, proto, abyste vykouzlili, musíte prodělat čtyři odlišné akce. Zaprvé, správně držet hůlku,“ a v prostoru zamával, čímž se ve vzduchu vytvořil nápis. „Zadruhé, správně s ní mávnout,“ další zářivý nápis a tak to pokračovalo: „Zatřetí, zvolit vhodný způsob seslání, a začtvrté samozřejmě typ kletby a tudíž i druh efektu. Ten znáte z posledních hodin Siriuse Blacka, jedná se o druhy magie. Dále způsob, jakým je kouzlo zesilováno či upřesňováno – čarovlastnění, jste probírali při Čaromatice. Mávnutí jste nacvičovali po celou dobu studia s profesorem Kratiknotem, to ostatní, to vás teprve čeká.“
   „Existují dva rozšířené způsoby boje,“ začala A važným hlasem a vedle Brumbálovo písmen začala volně do vzduchu psát své, zářivější barvy „S hůlkou na dálku, nebo bojové kouzelnické umění. To ovlivňuje úchop hůlky. Bohužel Albus nikdy nebyl přeborníkem v bojovém umění, pouze v boji hůlkou na dálku. Bojové umění proto budeme cvičit spolu. Rozličné pohyby, chvaty, kopy, to vše budete kombinovat s kouzly a snažit se omráčit protivníka.“
   „Pak přistoupíme k sesílání kleteb,“ přejal slovo Brumbál. „Existují čtyři hlavní třídy sesílání, vy používáte stále bezprostřední. Dále existuje dálkový, v němž je přeborník tady A. Zkušený a vycvičený bystrozor dokáže trefit cíl o velikosti člověka až na vzdálenost pěti kilometrů. Ain rekord je necelých sedm. Na takovou vzdálenost ovlivní let vašeho kouzla prakticky jakákoliv přírodní anomálie a my jsme tu od toho, abychom se je pokusili naučit.“
   „A teď už k názorné ukázce. Dalším typem sesílání je kličkující,“ řekla A a pokynula k Brumbálovi. „Jak jistě víte, obyčejné bezprostřední kouzlo není těžké odrazit,“ pravila, máchla hůlkou lehce a prudce jako drak a šípovitá čára, jež jí z ní vyrazila se začala hnát na Brumbála. Mocný kouzelník zamával hůlkou a kouzlo zmizelo v prachu popela jako když shoří stodola. „Ale kličkující kouzla, pokud se provedou profesionálně, je nemožné zastavit. Musíte vypočítat její dráhu a odrazy. Odrážejí se od všech povrchů a pokud jste opravdu zdatní, jste schopni vyčarovat kouzlo, které samo myslí, plíží se, kličkuje a vyřítí se na protivníka ze zálohy.“
   A se postavila a jednou piruetou vyčarovala kouzlo jako mažoretka. Srčivé kouzlo se vyřítilo neznámo kam, praštilo sebou o zeď, strop, další stěnu a změnilo barvu i tvar, prudce uhnulo a zastavilo se za sloupem. Nastal klid, při němž se Brumbál obezřetně rozhlížel.
   „Kde je?“ zeptal se Ron. V tom momentě se mu před obličejem cosi zajiskřilo. Vyděšeně vyhrkl, ale to už mu kouzlo vrazilo do oka a udělalo mu pirátskou masku na obličeji.
   „Proplížilo se nám za zády,“ nevěřila Hermiona nadšeně a zatleskala A společně s ostatními.
   „Poslední druh je nořící,“ pravila opět A. „Pokud jste natolik zdatní a zneškodníte kouzlo kličkující, u nořícího není šance. Sledujte,“ a otočila se na Brumbála. Mávla tak rychle, jako když vystřelí z pistole a kouzlo z ničeho nic v prostoru zmizelo. V další vteřině se objevilo přímo před Brumbálem a vyškublo mu hůlku z ruky. Znovu zmizelo a hůlka se poté objevila přímo před A, která ji čiperně chytila ve vzduchu. „Kouzlo se zanoří do podprostorového světa a vynoří těšně před protivníkem. Nechtějte potkat přeborníka v Nořících sesláních. Nepřežijete ani vteřinu.“
   „To je úžasný,“ volal Ron nadšeně. „Tohle chci taky umět!“
   „Už jsem řekla, že to není legrace,“ otočila se k nim A opět a schovala hůlku. „Lidský tvor je primárně vizuální, tudíž asi z osmdesáti procent je jeho hlavním smyslem zrak. Harry má proto v následující zkoušce výhodu, nebude jím zbytečně rozptylován. Od této chvíle si budete cvičit mozek a paměť. Pokud kamkoliv vejdete, začnete hledat nejméně dva únikové východy, spočítáte osoby, budete se z nich snažit odhadnout ty nebezpečné. Pracovní paměť v přední části mozku, kam se tyto informace ukládají je omezená. Průměrný člověk si pamatuje sedm čísel. Vy si jich budete pamatovat víc. Data, která jsou zde ukládána vydrží maximálně několik vteřin, u vás vydrží déle. Poznáte anatomii člověka, kde má slabiny, náchylné tepny a kam udeřit kouzly. Naučíte se jak skolit protivníka tím, že se na něj podíváte a proniknete mu do mysli. Jak vydržet v divoké přírodě, když všichni ostatní vás budou honit. Jak přecházet ze světa do světa a jak používat přemísťování jako samozřejmý dopravní způsob, který budete používat i na krátké vzdálenosti díky své vytříbené paměti.“
   „Eh…“ zarazil se Ron. „Nevím jestli v něčem takovým budu zářit, ale budu se snažit.“
   „Bystrozoři tímto vším musí projít,“ řekla jim. „Až do téhle chvíle při vás v bojích stála štěstěna a zhola nic jiného. Ale tomu je konec, nyní budete vy zachraňovat mladší a bojovat se zlem, ne před ním utíkat.“
   „Chtěli jste se něco naučit,“ pravil Brumbál vyděšené čtveřici. „První lekce začíná.“
   Aniž by si to uvědomili, A z ničeho nic stála za čtveřicí a nandávala Hermioně šátek přes oči. Kromě Harryho, který měl svůj, je dala každému a brzy začala trojice pociťovat to, co musel stále snášet Harry.
   „První půjde Ronald,“ řekla A.
   „Myslím, že se jí líbím,“ řekl Ron a Hermiona do něj s úsměškem strčila. A uchopila Ronovu ruku. Měla nesmírně pevný stisk, který ho táhnul nevědomky doprostřed síně. Kolem dokola bylo ticho, jen sem tam kapala podzemní voda a profukoval vítr.
   „Natáhni hůlku,“ řekla mu.
   Ron tak učinil a pak pocítil, jak mu ji A mírně zvedla.
   „Pokrč ji, natahuje se jen když chceš zamířit,“ řekla mu. „nohy od sebe, jednu vodorovně, jednu svisle. Ach jo, ten tvůj zadek… povol ho,“ řekla a plácla ho přes něj, načež se Ron uchechtl. „Povol hruď a mírně pokrč kolena. Doufám, že ostatní posloucháte, dvakrát to říkat nebudu. Teď uchop hůlku. Takhle ne, držíš ji jako prvnáček. Existuje přes sto různých způsobů, jak ji držet, například Lex Lexter ji držíval takhle,“ a zformovala mu ruku, aby byla v rovině a co nejdelším prodloužením loktu. Hůlku ze stran obepínaly ukazováček a prsteníček, zatímco prostředníček ji držel v rovině. „Teď vypni jakékoliv svaly v obličeji, všechny které nejsou potřeba a sklapni čelist. To je důležité, musíš uvolnit sluch. Tak… a teď pozorně naslouchej. Neboj se, že někoho z nás trefíš. Až uslyšíš zvuk, švihni po něm útočné kouzlo. Všichni budeme ticho, jsi tu jenom ty, Ronalde, zaposlouchej se do okolního prostoru. Jakmile rozeznáš okolní zvuky, přivykneš si na ně, mozek automaticky založí do skupiny okolních zvuků. A tahle skupina se dá utlumit tak, že uslyšíš jenom to, co si přeješ.“
   Ron zůstal pevně stát a A od něj volně odkráčela. Její kroky nebyly vůbec slyšet, ať už to bylo proto, že našlapovala lehce jako kočka nebo že měla podivný typ bot.
   A kývla na Brumbála a po dlouhé půl minutě, kdy tam Ron pouze stál, švihla potichu hůlkou. Na protější stěně zašustily kameny. Ron však zazmatkoval a nic neudělal.
   „To jsem nestihl…“
   „Nic se neděje, znovu,“ řekla A a jako před tím, nastalo ticho. Pak bouchla prostou rukou do stěny a Ron zamířil přímo na ně. Zakouzlil a mladší přihlížející se už začali krýt. Kouzlo však skončilo několik metrů bezpečně od nich.
   Ještě několikrát vyzkoušeli Ronovu mušku, ale když to dopadlo tím, že Ron popálil Práška čekajícího venku, přišla na řadu Hermiona. Její míření bylo snad ještě horší a u Milky to nebylo o nic lepší.
   Pak přišel na řadu Harry. Šátek na sobě již dávno měl a jeho postoj A nijak neupravovala. Nastalo ticho a on, již dávno zvyklý na to, že pouze slyší, napnul sluch. Nalevo kapala voda, byl to zcela jasný zvuk, typický zvuk okolí. Proplouval jeskyní a mizel v jejích útrobách stejně jako vítr. Harry zaslechl, jak jeden z kamarádů zašramotil nohou v kamení. Po dalších tichých vteřinách uslyšel dokonce Brumbálův dech a zamyšleně natočil hlavou. A pak najednou z ničeno nic mávnutí hůlky, neslyšitelné, skoro jako mávnutí křídel sovy. Šlo zprava, Harry ještě než se cokoliv stalo zamířil doleva a v další vteřině se tím směrem rozlehlo prsknutí kouzla. Harry mávl hůlkou s podvědomím vyslovením zaklínadla a jeho kouzlo následovalo to první.
   „Bravo Harry!“ zaslechl Hermionu volat. „To bylo ohromné!“
   Harry si vyhrnul šátek, aby se podíval, ale… nic neviděl. Proč to musel být zrovna on? ‚Ne ne ne, takové otázky nebudu mít!‘ řekl si okamžitě a protřepal si hlavu.
   Během následující hodiny se vystřídali snad desetkrát a všichni se počali lepšit. A je poté začala cvičit kouzelnickému bojovému umění. Ukázala jim základní pohyby a na nešťastném Ronovi předvedla několik čarodějných chvatů. Poté byla vyzkoušena jejich paměť. Měli si přesně zapamatovat co bylo na obrazech, plujících před nimi po omezenou dobu. Po dlouhém a obtížném nahánění se po jeskynních chodbách plném kouzel, balancování na můstcích a dalších hrůznostech nastal čas pro chlapce na závěrečné kliky. Po dvou hodinách byli stahaní jako kočky a Harryho boty, jenž mu pomáhaly celou dobu v orientaci hlasitě pochrupovaly.
   Harry zůstal u Brumbála, když se všichni začali ubírat k východu.
   „A ještě jedna věc, už žádný létající koberec,“ řekla jim A. I kdybyste měli padnout a omdlít, tak příště přiběhnete po svých a na tenhle kopec se vlastnoručně vydrápete. Nebo Práška nechám rozpárat na miniaturní nitky!“
   A domluvila a koberec se počal třást strachy. Jako lazaři se vysápaly na koberec, který vypadal spíše jakoby nesl tři mrtvoly.
   „Harry, ty nejdeš?“ zeptala se Hermiona, jelikož si všimla Harryho postávat s Brumbálem.
   „S Harrym máme ještě nějaké vyřizování,“ vysvětloval Brumbál. „Pokusíme se něco udělat s jeho očima.“
   Kamarádi pochopili. Ne, že by se chtěli přidat, ale spíše na to ani neměli sílu. Prášek volně odplápolal směrem k Bradavicím a nesl na sobě naprosto zdevastované studenty.
   „Nebyla jsem na ně příliš prudká?“ obávala se A, jenž si už zabalila své náčiní, které si sebou přinesla. „Jsou to přece jenom ještě děti.“
   „To nic nemění na tom, že potřebují protáhnout jako sůl,“ pravil Brumbál a otočil se s přátelským úsměvem na A. „Děkuji ti, drahá přítelkyně, jsi šlechetná, že jsi se nabídla, ačs nemusela.“
   „Kdo by nechtěl pomoci Harrymu a jeho přátelům?“ odpověděla úsměvně a srdečně se s Brumbálem objala. Přijdu zase v pondělí. Budeme si posílat sovy, abychom se dohodli. A ty, Harry, hodně štěstí. Za chvíli totiž opět uvidíš,“ řekla a Harry nadšeně otevřel pusu.
   „Raději nepředbíhejme,“ uklidňoval jej Brumbál. „Zase brzy neviděnou a hodně štěstí s rekruty.“
   „Děkuji, budu ho potřebovat,“ uklonila se uctivě A. Harry by si tolik přál vidět jí do tváře. Ach jo, kéž by... „jednou uvidíš,“ řekla A z ničeho nic Harrymu, který se vysloveně lekl. „Tak já už musím, doma mě čeká hladový Jinx.“
   Brumbál Harryho trochu poodstrčil, a hned poté, těsně než Harry stačil říct 'Nashledanou,' se A proměnila v prach a přemístila se pryč.

   „Nesmíme meškat ani minutu. Jdeme!“ přikázal Brumbál a společně se vydali po převisu skály. Míjeli další a další hřebeny skalisek, které se tyčily do výše jako rozeklané zuby draka. Bylo již hodně pozdě v noci a Harrymu se pomaličku začalo chtít spát. Dalším zvláštním jevem bylo, že Harrymu se od té doby, co oslepl, ani jednou nezamhouřila oka únavou. Jeho oči zkrátka neměly být čím unavené.
   Harry náhle narazil na Brumbála, jenž se zastavil přímo před ním.
   „Teď pozor,“ sdělil Harrymu a ten tak trochu nevěděl, co má dělat nebo očekávat. Začne prostě z ničeho nic zase vidět?
   Brumbál si dal jakousi kouzelnou tyčinku k ústům a zapískal na ni, jako když zpívá nějaký překrásný pták. Harry ten zpěv v nočním tichu okamžitě poznal. Protože jeho sluch teď neustále sílil, dokázal rozeznávat mnohem více okolních podnětů. Noční oblohou se neslo třepetání velkých křídel a přiblížilo se nad Harryho hlavu.
   „Harry, tohle je náš starý přítel Fawkes, opatrně se dotkni jeho per,“ a vedl Harryho ruku. Jakmile Harry ucítil kontakt s ptačím peřím, něco s ním prudce cuklo. V záři zlatavé barvy, která se dostala i přes jeho porouchaný zrak, spatřil křídla noblesního ptáka, jak jimi mává k výšinám. A v další chvíli všechno opět pohaslo. Harry stál na lesní půdě a vítr s listím kolem se uklidnil. Fawkes shořel a nyní jim jako ochmýřené mládě ležel pod nohama. Brumbál ho opatrně vzal a zabalil do deky.
   „Pro teď už dost přenášení, souhlasíš?“ pravil Brumbál hřejivým tónem a Fawkes mu samou únavou usnul v náručí zabalený do deky.
   „Kde to jsme?“ otázal se Harry.
   „Museli jsme k přenesení sem požádat o pomoc Fawkese. Letax sem nepřepravuje a přenášedla se neshánějí ze dne na den. A jelikož se nemůžeš podívat na fotku tohoto místa, zbývala jediná možnost. Jsme opět u Zročarového dómu, domoviny arciducha Galmiona. Již nás očekává. Jistě se ptáš, Harry, proč vyrušujeme takového prastarého ducha takhle v noci. Vskutku opodstatněná otázka,“ říkal dál, když společně vyšlapovali po vysokých schodech. Těch samých na kterých Harryho v létě přepadli novináři a nepříjemně se vyptávali. „Odpověď leží právě na bedrech samotného Galmiona.“
   Brumbál vzal za ohromné ornamentové kolo se dvěmi velkými zuby a zabušil jím na dveře. Dveře se majestátně otevřely dokořán a vybídly nově příchozí tuláky ke vstupu. Do átria je přispěchal přivítat zelený vysoký a útlý mužíček, jenž si s oběma dosyta potřásl blánovitýma rukama.
   „Vítám vás, vítám vás, přátelé v této těžké hodině. Jeho arciduchžstvo Galmion vás již očekává. Tudy, prosím,“ naznačil jim a Brumbál vedouc Harryho za rameno se začal ubírat tím směrem. „Mohu vám nabídnout čaj, vodu, nebo...“
   „Káva by potěšila,“ řekl Brumbál a mužík na něj překvapeně vytřeštil oči. „Potřebujeme být ještě pár minut v bdělém stavu,“ dodal, aby objasnil svůj výběr.
   „Jistěže… tady pánové, vstupte bez zaklepání,“ vyzval je a odešel do postranních dveří.
   „Harry, nech převážně mluvit mě… mluv jen, když tě napadne něco chytrého… a i tak to raději konzultuj se mnou…“
   „Chápu vás, pane profesore,“ odtušil Harry napjatě.
   Brumbál chvíli ještě váhal a poté rozhodně, avšak opatrně vzal za kliku a otevřel dveře, čtyřikrát tak vyšší než oni sami. Plejáda pochmurných tmavě modrých světel, vznášejících se obrazů průhledných a stejných barev a vše ostatní, co tento obrovský sál měl, uvádělo nově příchozí do úžasu. Škoda jen, že to Harry nemohl vidět. Plátna a obrazy, se zde vznášely, stejně jako slova a verše z knih, které jakoby vyplynuly v něčí mysli a utekly z ní ukrýt se sem. Na druhé straně sálu byl obrovský hudební nástroj podobný varhanám. K němu vedlo malé schodiště, jenž vystupovalo z lesklé kamenité podlahy a bylo obklopeno rytinovými stěnami. Chlad a neživot se linul ze všech koutů tohoto zázračného místa.
   „Musíte omluvit ráz, jakým na vás působí má studovna,“ proplul něčí hlas sálem a lámal se o kamenné stěny. „Není to tu stavěné pro organiky.“
   „Přeji dobrý večer, arciduchu,“ poklonil se mírně Brumbál a Harry potichu opětoval jeho pozdrav.
   U vystouplého nástroje, jenž se tyčil desítky metrů do výše, seděl duch u řady zrcadel. To zrcadla byla oním nástrojem, na které tak prazvláštně hrál. Duch se otočil a jeho vrásčitá tvář se unaveně podívala na nově příchozí, stojící uprostřed sálu jako uprostřed ledového kluziště.
   „Přistupte, přátelé,“ vyzval je a povstal. Na sobě měl neduchovský plášť a tak vypadal velice podivně. Vedle Otravy to zdá se byl druhý duch, který se mohl dotýkat věcí.
   „Rozhodl ses již, sličný Galmione?“ zeptal se Brumbál a narovnal své vysoké tělo.
   „Ano, Albusi, ano, rozhodl,“ pokýval Galmion hlavou a pomaličku se jeho kroky rozléhaly po sále, jak neochvějně sestupoval po schodech. „Tvůj plán je ambiciózní, na organikovi jsem jej jaktěživ nezkoušel. Jsem si však jistý, že Harry Potter přespříliš lpí na navrácení zraku, než aby odmítl.“
   Harry se neodvažoval odpovídat, byla mu tu pořádná zima, která únavu trochu utlumila a tak jen přikývl slepecky hlavou, obvázanou jeho zlatočerveným šátkem, jenž se v přítmí sálu barvil do barev inkoustové černě.
   „Pojď se mnou, mladý muži,“ pravil Galmion a jeho průzračná ruka se vydala k Harryho. Ten chvíli nevěděl, kam se má vydat, až ucítil ledový dotek na dlani. „To je jen má prastará ruka, následuj mne. Nic se ti nestane pokud se mě nebudeš dotýkat déle.“
   Harryho to moc neuklidnilo, s Galmionem prošli do dalších dveř a Brumbál je následoval. Vyšli na kouzelnou zahradu, jejíž jezírka zářila do noční tmy. Fontánky čeřily jejich vodu a kameny odrážely noční nebe. Závěsy, jenž se linuly z oken v letmém vánku vypadaly jako by oblékaly ohromný dóm do čarodějného roucha.
   „Tady se posaď,“ řekl Harrymu a ten v zápětí dosedl do jakési proutěné lenošky. „Albus Brumbál je hned vedle tebe. Voda, kterou poskytuje jedna z mých studničních jezírek je jedinečná. Má čarovnou moc pro všechna ublížená srdce. Každé jezírko v mé trinciálové zahradě má svou neobyčejnou schopnost. To, vedle kterého jsme, uzdravuje oči. Teď se nehýbej, provedu na tobě kouzelnou operaci. Vyndám ti oční bulvy a položím do lázně jezírka,“ a Harryho zrychlený tep ne a ne poslechnout. Když tohle uslyšel, prudce se mu zrychlilo srdce a Harry se pomaličku začal strachy zvedat z lenošky. Proto k němu přistoupil i Brumbál a pošeptal mu, že je vše v pořádku. Pak ucítil ledový, skoro až pichlavě mrazivý dotek na hlavě.
   „Impuls, který jsem ti právě vypustil do hlavy ovlivňuje střední část tvého mozku. Pouze zraková centra. Neucítíš proto žádnou bolest, pouze se nezalekni, když nebudeš moci pohnout očima… žádné tam nebudou.“
   Harry cítil v přední části hlavy spoustu studených doteků rukou. Galmion mu musel nějak ovlivnit smysly, jelikož až po půl minutě si uvědomil, že mu do rukou volně přistál zlatočervený šátek.
   Kolem nich profukoval vlahý vítr a z útrob lesa, jenž je obklopoval se linul nuzný zpěv, do jehož melodie Galmion před malou chvílí hrál na svůj zrcadlový nástroj.
   „Trápí tě mnoho otázek?“ zeptal se Galmion Brumbála, který podle Harryho odhadů se posadil nedaleko.
   „Svět je příliš velký, Galmione. Pro jednu samotnou mysl,“ pravil Brumbál unaveně a ozvalo se zašplouchání ve vodě. Harry stále dál cítil jakési podivné chladné doteky na obličeji, kterým pomaličku ani nemohl hýbat. Raději tedy spoléhal na Brumbála a zůstal zticha.
   „Harryho sluchová centra jsi neomámil,“ řekl asi po minutě ticha Brumbál s jakousi nově nabytou chutí po odpovědích, „mohl bys nám tedy vyprávět něco, ze svých mouder.“
   „A jaká moudra by rád slyšel největší ze všech kouzelníků v této těžké době?“ zajímal se Galmion, zatímco Harry ucítil, že tam pravděpodobně není sám, někdo další mu sahal na hlavu. Nehledě k tomu, že o kus dál přinesl komorní šálek kávy.
   „Och… kávu jsem nepil dvacet let,“ postěžoval si Brumbál. „Je to hrozný nezvyk… asi jako vyprávět o věcech, které se staly při tvém zrodu, nemyslíš?“
   „S rozdílem, že mé vzpomínky se k nim nevrátily už dobrých pár set let,“ pravil Galmion. „Co bys chtěl slyšet z toho, co není vepsáno v Orodruidu a co už dávno nevíš?“
   „O mě nejde, velevážený arciduchu,“ odpověděl Brumbál. „Ale o toho chlapce, jemuž právě opečováváš zrak. Čeká ho těžký úkol a potřebuje vědět, co mu předcházelo.“
   „Dobrá tedy, budu vyprávět. Ale své vyprávění věnuji jemu,“ souhlasil poté Galmion a obešel Harryho z druhé strany. „Tak tedy. Jak jistě víš, chrabrý Harry Pottere, dnešní vyhrocené době předcházela před mnoha a mnoha tisíci lety jiná. Byli zde jiní tvorové, než dnešní špinavci…“
   „Sir Galmion má na mysli mudly, Harry,“ vysvětlil Brumbál a Harry se raději nechtěl vyjadřovat, co si o tom myslí.
   „Mudly…,“ pokračoval Galmion, „žili zde bájní lidé, kteří vládli sami sobě a ne jeden druhému. Vedle nich zde v pokoji odpradávna žily čtyři plemena Elfských národů, z nichž jak víš, se jedna dala na scestí. Testrálská krev začala vřít a ve své době, kdy se Elfové rozhodli mísit se s lidmi, aby tím vznikli první kouzelníci, se rozhodli takové míšence zabíjet. A jako každé nesmyslné násilí, se i tohle proměnilo v šílenství. Pamatuji si to. Jsem posledním tvorem antického světa a zároveň prvním duchem nového. Další fakta si jistě pamatuješ. Testrálští elfové a jejich krutost si vybírala stále větší daň. Nenávist, kterou šířili mezi svým potomstvem zamořila ostatní a počaly se množit války a válečná tažení. Tábory spolu začaly bojovat. Pak i celé vesnice, města a národy. Nakonec všichni elfové byli proti své vůli zavlečeni do války. Války světů, jenž vypukla na sklonku antického věku. To až do chvíle, než lidé, kouzelníci a elfové se nespojili v jedno a nezačali táhnout proti Testrálovcům.
   Zatím Testrálští arcimágové, ti nejkrutější a nejzvrhlejší z nich, vykovali z čar a kouzel strach a bolest, který jedním slovem nazvali Mord. Svět, který měl za úkol jediné. Nedovolit nikomu dospět klidného odpočinku. Byl to svět mezi životem a smrtí, kde tito kouzelníci mohli zachytávat duše jdoucí na smrt… a co více… jestliže ovládali kdo zemře a kdo ne, mohli být nesmrtelní.
   Ač se to Elfům znechutilo, byli nuceni Testrálské elfy - své bratry a sestry, vraždit bez sebemenšího slitování. Elfové nejsou jako lidé, jejich duše není poskvrněna žádnou zlou silou. Zabíjet pro ně bylo obtížnější, než cokoli jiného.“
   Harry napjatě poslouchal, když v tom náhle ucítil silné škubnutí v hlavě.
   „Nic se neděje, klid,“ uklidňoval ho Brumbál a položil mu svou teplou lidskou ruku na hruď. „To je jedno oko je venku. Teď poslouchej, je to důležité.“
   Harry nevěřil tomu, co právě slyší. Jestli si tihle dva staří dědci myslí, že bude klidnej když mu tu budou vydloubávat oči z důlků, tak to ani omylem! Rychle se však uklidnil, přece jenom to opravdu nebolelo a tak se opět zaposlouchal.
   „Tito tři černokněžníci využívající hrůz Rudé magie, byli nejstrašnější ze všech Testrálců. A aniž by to ostatní Elfové či lidé věděli, každým dalším zabitým Testrálcem se přilila zlost a krvelačnost z jeho srdce do vínku ve Velechrámu smrti. Tam se soustřeďovala veškerá zlost, kterou armády dobra ničily. Když na světě nezbývalo více jak sto tisíc členů Testrálské krve, schrána, kde se uchovávalo jejich zlo překypovala. Nastala poslední osudová bitva. Byl jsem jí svědkem. Byli zde mocní zástupci všech panovníku. Král Gryffindor za lidi, Elvíra, opatrovatelka všech za Elfské kultury. Ona, král a panovník obyčejných lidí dokonali osud. Kopím, kterým tahali Testrálovci nevinné duše do Mordu, zavraždili jako akt pomsty ty tři hrůzné arcimágy. Ať už to čekali či nikoliv, z aktu vraždy a pomsty vyextrahovali všechnu špatnost, a ta jim dopomohla k zabránění smrti, dokonat své dílo. Jako zrůdní tvorové se zrodily v tom hrozném Mordu a jako tři Démoni vyšli ven na světlo.“
   „Démoni se schovali,“ pokračoval Brumbál, když se Galmion odmlčel a Harry ucítil další mocné škubnutí v hlavě. „A… další oko. Tak tedy… to, co jsem se nemohl dočíst ani v Černé kronice uzamčené v Bradavicích, ani v Orodruidu, bylo ukryto jinde. Například v temné knize Démonia. Nebo tady v mysli Galmiona. Co se stalo pak?“
   „V den po bitvě,“ pokračoval Galmion, „se stalo něco, co mělo změnit celý svět. Na nekonečných schodech před Velechrámem smrti, nalezli novorozeně. Posledního zbylého potomka Testrálské kultury. Malou dívenku, křehkou a nevinou, zabalenou do přikrývek.“
   Ozvalo se zašplouchání a Harry si raději neodvažoval sáhnout na obličej. Měl hrozný strach z toho, co by ucítil. Trpělivě tedy naslouchal. Dostávali se k části, kterou neznal.
   „A teď můžeme jenom čekat,“ oznámil Galmion, když šplouchání ustalo a pouze noční melodie okolních tvorů zněla krajinou.
   „Ta dívka musela obměkčit srdce zbylých Elfů,“ pokračoval Brumbál a hned po něm začal mluvit Galmion.
   „Naproti tomu lidé, kteří jako první začali bojovat s Testrálci a poskvrnili Zemi nejvíce, znechutili Elfy. Ti se proto rozhodli odebrat se do jim nepřístupných krajin. To místo dnes znáš jako Erised. Postupem času se všechny Elfské krve smíchaly a vznikla jedna jediná - Aethónská.“
   „Tam jsem byl,“ řekl Harry poprvé, ale hned se zděsil, když zjistil, jak těžce hýbe pusou.
   „Teď nemluv, teď mluvíme my,“ řekl Brumbál a Galmion pokračoval.
   „Přesto nemohli nechat Gayu, Matku Zemi samotnou s lidmi a kouzelníky. Jako pomoc a na dohled zde nechali sedm andělů. Gabriela, Azraela, Azazela, Uruela, Samaela, Michaela a Lucifera. Každý symbolizoval svou planetu na oběžné dráze s tím, že Lucifer symbolizoval Slunce.“
   „Asi se divíš, pro Lucifer, výsadní to jméno pro zlo, symbolizoval právě zdroj našeho života,“ říkal Brumbál. „Všechno to jsou jen filozofické otázky. Proč je tomu tak, že se mračíš na sluníčko, ač když ti dává život? Pravda někdy dokáže být zvláštní. Avšak pro víry a církev, které v nové době vznikaly, se Lucifer dopustil něčeho nemyslitelného. Proč Lucifer padl? Nad tím jsem hodně dlouho přemýšlel.“
   „Plnou pravdu se stejně nikdo nedoví,“ řekl Galmion. „Jako o Abrahamovi, Horovi, Mithrael či jiných mudlovských žvástech. Jsou to všechno jenom řeči, které byť jen napsané autorem, vždy budou pocházet z druhé ruky. Nikdy se nepřesvědčíš sám, jestli autor mluví pravdu. A člověk, to je výmysl sám. Kolikrát jsi v životě lhal, Harry? Proč si myslíš, že to neudělají ostatní, aby dosáhli svého cíle? Proč právě nastává ta doba temna??“
   „Nemáte rád náboženství?“ zeptal se Harry.
   „Neuznávám mudlovská náboženství, která zabíjela pro své názory a nutila je ostatním,“ pravil Galmion. „Rozdíl totiž je v něco věřit a něco vědět. Kouzlo víry není v zaslepeném přesvědčení. Ale ani o důkazném opodstatnění. Pokud by se ti bůh zjevil před očima, byl by se vztah, který bys poté k němu choval, dal naznačovat jako víra? Ne, to v žádném případě. Byla by to korespondenční pravda, o které bys byl přesvědčen. Již by to nebyla víra v něco, co není zcela jasné, víra, která lidi posiluje, spojuje a udává jim naději. Ty věříš v boha, Harry Pottere?“
   „Mě je to lhostejné. Věřím v to, co jsem viděl,“ odpověděl Harry a syknul, když ho na hlavně nepříjemně zastudilo.
   „Nikdo neovlivní do jakého prostředí se narodíš. Jestli do rodiny skálopevně přesvědčené, že svět je bůh a nic víc. Pravda ale je, že lidé se úzkostlivě, téměř až psychopaticky bojí ztratit svou víru. I kdyby měla být ve Voldemorta. Je jim lháno a proto, aby neviděli pravdu si jsou schopni zacpávat i uši…“
   „Nemůžeš je vinit za jejich přesvědčení,“ vmísil se Brumbál.
   „Nemůžu?“ zeptal se Galmion. „A kdo omluví ty tisíce žen, které zemřely jenom z marnivosti víry kvůli pronásledování za čarodějnictví a spolčení s ďáblem?
   „Lidé potřebují věřit. To je jako nutit dítě uvěřit, že jeho matka je vrah a zavraždila jeho sourozence.“
   „A to je jejich slabina,“ podotkl Galmion. „Co se totiž stane, když lidstvo svou víru ztratí? Když pozná pravdu?“
   Nastalo ticho a Galmion po chvíli začal. „Abraham možná žil, ale nemá právo vyjednávat s bohem. A Mojžíš? Byla tu spousta takový povídaček o dítěti, které jeho matka nechala v proutěném košíku odplout, aby ho pak našla královská žena a …“
   „Stejně tak i mohl existovat muž, kterému se zjevil anděl…“
   „To ano, tím jsem si jist, ale ne bůh!“ vyčetl mu Galmion. „Desatero přikázání, desatero ran boží… vysvětli mi Brumbále, jak mohl bůh stvořit lidi k obrazu svému a nakonec jim ústy Mojžíše říci, že jen lid Izraele je Božský lid a nikdo jiný?“
   „Asi jsme se až příliš vzdálili od tématu,“ špitl Harry skromně.
   Brumbál přisvědčil: „Chlapec má pravdu, dopovězme příběh,“ Galmion se uklidnil a znovu se ozvalo šplouchání.
   „Zatím to děvče vyrůstalo mezi anděly. A pak se stala ta největší tragédie, které nesmělo vypustit na povrch žádné společenské dogma. Lucifer se, Harry Pottere, zamiloval. Anděl, čistá krev, zamiloval se do dívky. Tím bylo dáno vše a osud zpečetěn. Důkaz toho, jak výchova dokáže přemoci původ zlé krve, neboť to děvče bylo milé a ušlechtilé. Avšak milovat Testrálskou dívku a být andělem byla hrůznost.“
   „Teď mi zapadají jednotlivé kousky veršů z Orodruida. Ty, co byly zatajeny,“ řekl Brumbál a dopil svou kávu.
   „Děvče se jmenovalo Expera. A andělé ji po celou dobu jejího mládí zakazovali a zabraňovali zjistit její původ. Jistě pochopíš proč. A ve chvíli, kdy se všichni odebrali s Luciferem do Hvozdu Erisedského, aby se rozhodlo, jak s Luciferem naložit, Expera vyklouzla ze svého rodného domova. Nalezla Velechrám smrti a zde, zde na ni už čekali tři démoni. Se schránou plnou nenávisti od všech zavražděných elfů, s krví, kterou měla v sobě a která ožila. Tu zlobu, která té noci procitla, svět nikdy před tím nepoznal. Vymýtila všechny vnímající bytosti, lidi a kouzelníky. Do útoku povolala kosti a zbytky všech zemřelých, aby ubodali své živé protějšky. Apokalyptická katastrofa, která zničila všechen antický kouzelný svět a všechny památky po elfech a dávných lidech. Potom, co se přes Zemi přehnala Bouře zkázy, vše zemřelo.“
   „Ptal ses mě, Harry, co je to Biocaust. Tohle… je Biocaust,“ řekl mu Brumbál.
   „Andělé přispěchali příliš pozdě. Katastrofu nešlo zvrátit. Lucifer věděl, kde hledat. Velechrám smrti stál na svém místě a v něm na trůnu Expera v obklopení tří démonů. Zlomené srdce Luciferovo, které před chvilkou bylo shozeno Erisedskými elfy za upadnutí do lásky s Testrálkou, nyní předstoupilo před svou milou.“
   „Expera musela vypadat neskutečně,“ přemýšlel Brumbál. „Se vší zlobou ze zabitých Testrálců neměla ani kapku soudnosti.“
   „Dřív, než se Lucifer nadál, ho Expera proklela. Roztrhla mu srdce a nejvyšší démon z něho vysál andělskou energii.“
   „To byl také důvod, Harry, proč Godrikův meč v tajemné komnatě selhal a třetí démon tě málem připravil o život.“
   „Lucifer zmizel a jeho sílu přebral hlavní - třetí démon,“ blížil se do finální části Galmion a Harry opět ucítil tlak na obličeji. „Andělé se zjevili ve Velechrámu a v ten den padla první, základní mateřská věštba, jenž ji zaklívala do Mordu. Pamatuješ si tu stavbu ve tvaru lebky v Mordu? Tak to byl její pozůstatek. Na radě jsem o tom nechtěl mluvit. Není moudrá doba a všechno má uši. Vzduch je neklidný a v takovém období se nesluší mluvit o prokletích.“
   „Od pádu Lucifera sepisují andělé Orodruidum,“ říkal Brumbál a soudě podle okolních zvuků právě povstal. „A každé milénium se andělé, jak bylo řečeno ve věštbě, zjevují mesiášům a hledají ty, kteří se mají utkat v závěrečné bitvě dobra a zla. Zatím se zrodil vždy jen jeden. Mojžíš mohl být jedním z nich, zjevil se mu anděl. I jeho předchůdci, počínaje Abraháma, ze kterého vychází většina novodobých mudlovských náboženstev.“
   „Už sem netahej Mojžíše nebo nedej bože Ježíše,“ řekl Galmion a vstal od Harryho.
   „Ježíš byl žid, v jeho případě se prý anděl zjevil jeho matce, Marii.“
   „Není možné, aby ženu oplodnil anděl či bůh,“ řekl Galmion a pomohl Harrymu ledovýma rukama na nohy.
   „V Orodruidu se o tomto píše něco jiného,“ řekl Brumbál. „Je to jediný pramen, který je opředený fakty.“
   „Nevěřím v takovou pravdu. Ať už Marii oplodnil Josef, nebo římský voják, pravdou je, že ho zavraždili lidé, kteří teď v něj věří! Všechny náboženské knihy jsou snůšky lží a ta s Ježíšem je největší. Sama sobě si odporuje čtyřmi verzemi Ježíšova zmrtvýchvstání, které se od sebe liší jako rub a líc. Což je sám o sobě důkaz toho, jak starověcí spisovatelé rádi komolili pravdu. Tady je to opodstatnění. A je dokázané. Přišly mi zprávy, že již sami mudlové to dokázali. Našli páté evangelium, které vzniklo porovnáním prvního a ostatních a díky tomu zjistili, co si autoři úmyslně přimysleli. Tak mi řekni, Albusi, kde je teď pravda?“ zeptal se Galmion. „Církev nevěří v lásku, celé věky se snažila zakrýt to, že Marie měla několik synů a Ježíš několik bratrů, že Ježíš miloval ženu!“
   „Řeknete mi…“ odvážil se přerušit rozpor starších Harry, „co to má společného se mnou?“
   Brumbál s Galmionem opět procitli z rozepře a oba dva se usmáli. Pak k němu Brumbál přišel a položil mu ruce na ramena.
   „Vše nasvědčuje jedinému. Jsi v tomto tisíciletí náš mesiáš dobra a je důležité znát pravdu,“ řekl mu Brumbál a pomaličku mu prsty pohladil oči. „A víc než cokoliv na světě je důležité nemít zastřené oči, ale vidět skrz lži a přetvářky.“
   Harry se najednou zprudka nadechl tak, že se až zalkl. Spatřil Brumbálovu tvář! Ač ne nijak čistě, jen pouhé obrysy, viděl linie jeho tváře a pohyby. Dokonce i okolní studánku, ze které prýštila průzračná voda. Zrak se mu mlhavě zjevoval a zase mizel.
   „Dej tomu čas, chlapče,“ řekl Galmion a začal odcházet zpět do svých komnat.
   „Počkejte… jak se vám můžu odměnit?“ zeptal se Harry, byl tak nadšený toho, že opět vidí. Přestože ne nijak kvalitně, byla to ohromná zpráva.
   „Stačí, když budeš věřit…“ pravil Galmion a ztratil se doslovně jako duch v záclonách.

   „Víte jistě, že jsem za koho mě máte?“ zeptal se ještě Harry, když procházeli osamocenou lesní krajinou s Galmionovým dómem za zády.
   „Ať ti budou lidi tvrdit cokoliv, neztrácej víru v sebe sama a v ty, které miluješ,“ řekl Brumbál. „Je důležité mít pochopení pro ty, kteří víru ztratili a pomáhat jim. Tak, a jsme tu. Teda nevím jak ty, ale mě se klíží oči,“ řekl Brumbál. „Pojďme na kutě.“
   Harry by málem zapomněl kolik nových informací slyšel a když si celý radostný vzpomněl na okolí Bradavic, přemístil se téměř před bránu své školy. Tam se s Brumbálem rozloučili s tím, že se uvidí druhý den na Celestínském cvičení.
   Cestou do postele přemýšlel o rozličných názorech, které ti dva měli. Třásly se mu sice kolena únavou, ale neochvějně doputoval až před chrnící Buclatou dámu, kterou opět musel budit. Přemýšlel o tom, jak se víra kouzelníků a mudlů proplétá mezi sebou a jsou spolu úzce spojené. Nechtělo se mu příliš věřit, že by byl mesiášem, vždyť nic nedokázal. Nebo ano? Ale s nově nabytým zrakem dostal novou chuť do života. Těšil se na zítřejší cvičení a byl rozhodnut se naučit kouzlit bez hůlky. Stát se tím nejlepším ochráncem pro ty, na kterých mu záleží.


Pro zpřesnění schéma kouzlení: Pro zpřesnění schéma kouzlení

(Obrázek obsahuje kategorizovaný rozpis v rámci magie.)


Komentáře
   Jméno:       Antispam:
Skynet ... 01.07.2011 23:42
Pravda, máš další bod. Jsi fakt všímavej :)) Nějak jsem popletl kolej Ernieho ve svých zápiskách pro PPS, ač v zápiskách pro PS ho mám zařazeného správně. Takže Ernie změněn na Michaela Cornera. To je taky pořádnej potvorák, nejdřív šidil Ginny a v pětce Harrymu přebíral Cho. Ten mi tam sedne o poznání líp. Takže díky za upozornění :)
anonymus 01.07.2011 22:38
ja jenom že Ernie je z mrzimoru, je to napsáno jak ve Fénixově řádu tak v Princovy dvojí krve, už sem si toho všimnul podruhý, ale v prvním případě ses hned v další větě zmiňoval o mrzimoru, tak sem myslel žes to omylem otočil
Lucia 10.11.2010 04:22
Vlasy černé jako uhel, svázané a schované pod vrchním oblečením. Čtveřice se neubránila neotevřít pusu dokořán. //vtedy ešte Harry nevidel, nemyslím, že by Dumbledore otváral pusu dokorán ;)
_
Nastavení
mail X
Poznámky
Web design by Skynet © 2017
Harry Potter, J.K.R. Publishing Rights
RSS
Poslat autorovi webu email