Klávesové zkratky na tomto webu - základní Na obsah stránky Hlavní strana
1. kapitola – Zrádce
2. kapitola – Zvěd držící slovo
3. kapitola – 31. Července
4. kapitola – Poslední z posledních
5. kapitola – Nebeská pouť
6. kapitola – Celočarodějné setkání
7. kapitola – Hašteření v Doupěti
8. kapitola – Padající hvězda
9. kapitola – Střetnutí osudu
10. kapitola – Chmurné přivítání
11. kapitola – Ten, kdo nechce být hrdinou
12. kapitola – Mistrální OVCE
13. kapitola – Matka všech věšteb
14. kapitola – Skřípání pod okny
15. kapitola – Předem prohraný turnaj
16. kapitola – Slepá nenávist
17. kapitola – Celestínské setkání
18. kapitola – Lexterovílie
19. kapitola – Rekviem za Toma Raddlea
20. kapitola – Svět duchů
21. kapitola – Celestínská pouť
22. kapitola – Bílá kniha
23. kapitola – Lví srdce a hadí oči
24. kapitola – Celestínští nepřátelé
25. kapitola – Sluj Pána zla
26. kapitola – Bionti
27. kapitola – Velechrám smrti
28. kapitola – Inner Sanctum
29. kapitola – Zelený měsíc
30. kapitola – Dar smrti
31. kapitola – Strážce lásky
Kapitola č.:
Harry Potter a Pán Pána smrti | Varování, prosím čtěte.
Tato stránka vyžaduje podporu Flash přehrávače nejméně verze 9.
Pro slabozraké není flashový přehrávač podstatný. Pro přechod na vybranou kapitolu, prosím, vepište do kolonky úplně vpravo nahoře (tedy v rohu prohlížeče) číslo kapitoly (do kolonky se pohodlně dostanete jediným stiskem klávesy tabulátoru na nově načetlé stránce - tedy na stránce, na které jste dosud nic nezměnili a na nic neklikli). Pokud máte povolený javascript, tato kolonka se vám poté dramaticky zvětší pro lepší čitelnost.
Pokud jste běžní uživatelé internetu a flashový přehrávač máte zakázaný, povolte jej v nastavení webového prohlížeče.
Jestliže jej nemáte nainstalovaný a prohlížeč nenabízí možnost si ho nainstalovat, můžete si jej stáhnout na adrese: http://www.macromedia.com/go/getflashplayer.
Je také možné, že se Flash nenačetl správně. Zkuste stránku obnovit klávesou F5.
Pokud problém stále přetrvává a je chyba na mé straně, pak se vám omlouvám a pokusím se problém v co nejbližší možné době vyřešit, děkuji za pochopení. Odkaz pro stažení flashového přehrávače Zavřít upozornění Slovník pojmů - Přejdete na rejstřík pojmů v HP a PS světě Historie vydání - Přejdete na stránku s informace o vydání kapitol Pro hloubaly - Přejdete na pokročilé informace o povídce RSS - Předejte na informace o informačním RSS zdroji Kniha návštěv - Přejdete na stránku s knihou návštěv Ke stažení - Přejdete na sekci s věcmi ke stažení

Druhá kapitola


Zvěd držící slovo

2.
O kapitole
Pořadové číslo:2/50
Počet načtení:8 010
Počet stran:20
Počet slov:5 834
Gramatika:Hannah
Styl kapitoly:
Bodování

V
yužívajíc zmatku v nastalé situaci se ona osoba dostala ven na chodbu. Novináři byli rozdivočelí, jelikož slyšeli rány a křik. Neměli však právo vstoupit, nebyli pozvaní.
   Poté co starého kouzelníka oslnil zástup blesků z fotoaparátů se konečně mohli poprvé podívat dovnitř. Úřední osoby se snažily odklidit ležící tělo Nagini co nejrychleji, přesto jej však několik hbitých fotografů stačilo zdokumentovat. Starý kouzelník zmizel jako pára nad hrncem a východem ven začal proudit dav obecenstva. Všichni se strnulými výrazy.
   Postava v dlouhatánském plášti se zařadila mezi proud valících se diváků. Dospěli k výtahům, které hned začaly směřovat směrem dolů. Hlava v pláštěnce se otočila napravo, na malou chvíli zahlédla Pettigrewa, kterého právě odváděli za roh v poutech a řetězech, spolu s několika dalšími přívrženci pána zla, kteří přežili útok pavouků u Bradavického hradu. Petr nečekaně vyjekl, zahlédl postavu v plášti.
   „Severusi!“ křikl z plna hrdla. „Severusi slíbils mi to! Že se za mě přimluvíš, když o tobě pomlčím! Slíbils mi to! Severusi!“ křičel Pettigrew, postava v pláštěnce nepohnula ani brvou, lidé se dívali po sobě, na koho to Pettigrew mluví a hned na to se k němu a jeho strážím začal hnát zástup novinářů. Stráž proto Červíčka začala rychle odvádět.
   „Severusi nenechávej mě v tom! Severusi! Pomoc! Prosííím!“ pískal bolestně Pettigrew a mával na něj z dálky, jenže hned na to s ním zašli stráže za roh, za obrovitou mříž a s posledním hlasitým: „Ty zrádčeee!“ se Pettigrew v neznámém záblesku vytratil.
   Postava v plášti se zhluboka nadechla, když výtah dojel do nejnižšího patra. Lidé se do něj začali okamžitě hrnout jako stádo dobytka, štvaného na popravu. Postava v kápi počkala, dokud nepřijede i další výtah a s poklidem vešla do již uvolněnější kabinky.
   Výtah se dokodrcal do prvního patra, a když hlas ohlásil přízemí, átrium, otevřely se mřížované dveře a proud lidí se vydal vstříc dlouhé chodbě s okýnky po stranách.
   Spousty lidí se zastavovaly a odevzdávaly své jmenovky, odepisovaly se, čímž se zdržely. Osoba pod pláštěm využila daného zmatku a protlačila se do další haly s fontánou uprostřed, na níž bylo zlaté sousoší kouzelníka, čarodějky, skřeta, kentaura a domácího skřítka. Osoba v plášti si soch ani koutkem očí nevšimla, pokračovala dál k letaxovým krbům, které byly vbudované do stěn. Nabral onen zázračný letaxový prášek, vhodil jej ohně a ten ihned změnil barvu na jasně smaragdovou zeleň. Osoba do ohně vstoupila, nedotčená jeho plemeny a zpod pláštěnky něco nesrozumitelného zamumlala.
   Ozvalo se mírné prásknutí, plameny ohně kouzelníka strávily a osoba se vypařila pryč. Jediné památky, které po ní zůstaly, byly v podobě obláčku tmavě zeleného dýmu.

   V Indii, na malém návrší, kde stávalo stavení, jež lidé využívali jako každodenní jídelnu, nyní stál mohutný chrám. V jeho útrobách se skrývala místnost s útulným prostředím starého indického slohu z období, kdy v Evropě vládla renesance. Byl zde také kamenný krb, ve kterém náhle zahořely zelené plameny a z čista jasna stanul na studených oharkách kouzelník v dlouhém plášti. Vystoupil ven z krbu, rozhlédl se, sáhl do kapsy a hned na to se ozvalo mohutné prásknutí.
   Záblesk a kouzelník záhadně opět zmizel. Následně se do místnosti vehnal starý vousatý mnich a zíral nedůvěřivě dovnitř.

   V Tokijském přístavu byla černá tichá noc, cinkání zvonců na lodích bylo jediné, co se rozléhalo studeným vzduchem. Lodě byly zaparkované na svých místech, sítě svázané a provazy utažené, za několik málo hodin se už chystali rybáři zvednout kotvy a vydat se na svou úmornou cestu mořem.
   Nyní ale bylo ticho přerušeno prásknutím, které znělo jakoby nějaká bedna s ančovičkami bouchla na zem, ale pravda byla jiná. Postava v plášti se objevila i zde. Netrvalo ani dvě vteřiny a následovalo nové prásknutí, se kterým postava opět zmizela.

   V dalších a dalších místech se kouzelník takto zjevoval a zase mizel, až dokud to nezopakoval snad podesáté.
   Nyní se objevil v drsném prostředí horské přírody. O kus dál prýštil čirý potůček přes vymletá koryta v prastaré skále a malá drobná jezírka na zemi začala odrážet první vycházející hvězdy na nebi. Měsíc se chvěl v jejich odrazu a stoupal vzhůru ke hvězdám. Čistý vzduch se mísil s veselou skotskou hudbou ozývající se odněkud zdola, z malé vesničky uprostřed divočiny. Vesnička měla také přístav a i odtud se ozývalo cinkání loděk a rybářských bárek. V jehličnatých korunách stromů se již sem tam probírala ze spánku sova a svým houkáním přivítala přicházející večer. Vydávala se na lov.
   Nevšimla si ani, že neznámý kouzelník právě stoupá od malé vesničky vzhůru do kopce. Kopec se táhl vzhůru mezi řadami stromů, jenž by se daly již nazývat lesem. Na jejich kmenech kouzelníka pozorovala večerní zvířena, ten však neuhnul jediným pohledem, či gestem ze své vytyčené cesty. Stoupal vzhůru tam někam, kde se ve výšce tyčila vysoká kostelní věž gotického slohu s velkým chladným zvonem uprostřed. Kostel se zdál opuštěný, ale přesto se z jeho hlubin ozýval chorál.
   Ještě než stačil kouzelník vstoupit velkou, masivní a vysokou bránou, zaslechl zpěv mnoha andělů. Pomalu tedy otevřel těžkou dubovou bránu a malým otvorem se protáhl dovnitř.
   Pokřižoval se svěcenou vodou, s hlavou sehnutou se uklonil postavě Ježíše Krista v dálce.
   Kostel byl uvnitř rozlehlý a velkolepý. Jeho vysoká masivní klenba vyvolávala v příchozích pocit monumentálnosti. V dálce u oltáře bylo zlaté sousoší svatých postav, včetně oné nejsvatější. Okna byla zavřená a zdobenými tvary zdí, sloupů a pilířů se proháněl jako majestátný stín zpěv a hudba varhan. Byl to zástup andělských hlasů, znějících na dlouhém dubovém stupínku a notujících jakousi křesťanskou skladbu do zvuků varhanních not. Řada dlouhých lavic pro věřící se táhla až k vyvýšené kazatelně pro faráře s výjevem Ježíše Krista za zády.
   Nyní tento poutní kostel zněl tóny andělskými a lákal k sobě poslední přivandrovalce toulající se divokým světem.
   Kouzelník, opírajíc se o dřevěnou lavici a stále zahalený těžkou pláštěnkou, se rozhlédl po kostele. V očích se mu zaleskly zlaté sochy andělů a v uších zazněl jejich hlas. Poté se vydal napříč lavicemi, se sklopenou hlavou, tiše jako duch, až došel k šesté řadě. Tam seděl jakýsi cizí muž v ošuntělém kabátě, který na sobě nesl známky prastarých pavučin.
   Kouzelník si přisedl kousek od něho, semkl ruce a sklopil k nim hlavu, před sebou ležíc malou verzi kostelního zpěvníku.
   Muž vedle se ze své strnulé nehnuté pózy probral a pomalu se otočil na kouzelníka. Jeho hlas nezněl, jen se nesl vzduchem přímo ke kouzelníkovi, jako kdyby nebyl určený jiným uším.
   „Netušil jsem… že někdo jako vy je křesťan,“ pravil stroze bez rychlých pohybů.
   Kouzelník v pláštěnce nepatrně naklonil hlavu k muži, chvíli váhal a poté odpověděl: „Když člověk přijde o vše, zbude mu vždy alespoň kapka víry.“
   Muž v ošuntělém plášti se zachmuřil a opět odvrátil tvář ke zpěvu andělskému. Neslyšným hlasem poté nedůtklivě pokračoval: „Myslel jsem, že už se nikdy nevrátíš.“
   „Já plním sliby,“ odpověděl bez jakýchkoliv emocí kouzelník. „Proto se často nestává, že nějaké skládám.“
   „Přemýšlel jsi o mých slovech?“ zeptal se ho druhý. „Každým dnem si lámu hlavu s naším osudem… jaké přineseš zprávy… jak to všechno bude pokračovat.“
   „Ani ti nejmoudřejší… neví co jim osud chystá…“ dodal kouzelník s dlouhým nosem. „Přesto nesu zprávy… tak jak jsem slíbil.“
   „Nuže… dobrá,“ řekl muž v ošuntělém plášti a začal se pomalu zvedat.
   Jenže hned na to ho druhý hbitě popadl za ruku a oni si poprvé pohlédli do očí.
   „Nesledoval tě někdo?“ vyhrkl nedůvěřivě.
   „Odpověděl jsem správnou větou, jsem to já,“ řekl kouzelník a vztekle ucukl ze sevření. „A nezapomeň, že se vystavuji obrovskému nebezpečí, když vám pomáhám,“ varoval ho a jejich kontakt očí se přerušil. „Nejsem bláhový, abych si nedával pozor… na rozdíl od vás, pošetile se skrývat v kostelním domě a myslet si, že tato stavba zažene kouzelnickou spravedlnost.“
   „Spravedlnost?“ odvětil druhý. „Tohle slovo je ti cizí, Severusi,“ zakončil svá slova a vstal. „Následuj mne.“
   Bok po boku vyšli uličkou mezi lavicemi, zpěv a hudba varhan se jim rozléhaly v uších a myslích, slovům Páně však byla skrytá.
   Došli na konec a podél zdi se vydali napravo, kde se u sochy svatého třímající číši vína a mocný štít, zastavili. Muž v ošuntělém plášti vztáhl ruku na štít a z jeho dlaně se vyrojily maličké jiskřičky. Socha svatého, precizně otesána v krásně zlaté barvě, náhle začala krabatět, černat a uhelnatět, jako kdyby jí sežehaly tisíce plamenů. Současně s tím se dole na zemi jako na vodní hladině začal objevovat průchod do podzemí. Povrch se zavlnil a zmizel, oba dva sestoupili dolů a kamenný povrch kostela se vrátil do původní podoby a socha se opět oděla do krásného, lesklého a zlatého hávu.
   V temné chodbě se náhle rozzářily pochodně, na první pohled osvětlující prostor, avšak na ten druhý, byly až podivně nepřátelské a chladné, jako kdyby byly pokryté jedem.
   Muži procházeli mezi pochodněmi stále hlouběji do velké změti chodeb. Míjely průrvy a jakési výklenky, mnohé jeskynní úkazy a tvary. Nakonec došli na jakési kamenné návrší, kde stála kamenná vrata. Rozevřela se hrubým posunutím do stran a hned po průchodu nově příchozích se opět vrátila na své místo.
   Konečně dospěli k místnosti- jak vidno do staré jídelny. Pevný zaprášený stůl uprostřed napovídal o moudrých dlouhých i bláhových letech, která zde zažil. Ohromný krb ve tvaru dlážděných kamen se zdvihal do téměř deseti metrové výše, kde se ve tmě tyčil strop.
   U krbu s modrými plameny, jež se zdály ještě chladnější než samotné pochodně, které potkali cestou sem; stála další osoba. Měla dlouhou sukni až na zem, podobnou zástěře a plášti, bez krajek a ozdob. Rukávy byly nepřiměřeně rozšířeny a límec dlouze zahnutý za zády.
   Osoba měla světlé dlouhé vlasy a typicky ženskou hlavu.
   „Je tady,“ pravil muž v ošuntělém oblečení.
   Osoba se otočila na Severuse, ten nepohnul ani jediným mimickým svalem. Hleděl zpříma a pěvně ženě do očí.
   „Severusi?“ pravila žena. „Dorazil jsi bez obtíží?“
   „Nebýt drahého Zorana, byl bych tu mnohem dřív,“ odpověděl jí.
   „Musíme se chránit!“ křikl muž v ošuntělém plášti. „Sám to dobře víš!“
   „Já se nemusím chránit na rozdíl od vás, Zorane. Pamatuj na to,“ ujistil ho Severus.
   „Severus Snape, vždycky tak úlisný a vychytralý, myslíš si že máš všechny pod palcem, ale…“
   „Tak dost,“ pravila žena tiše, přesto prudce. „Nebudu poslouchat, jak se tu pošetile hádáte. Chci slyšet zprávy. Je to zlé? Jak na tom jsou ostatní smrtijedi, Severusi?“
   Snape zakabonil tvář, hodil ještě jeden nadřazený pohled na Zorana a postavil se blízko modrým plamenům, zády k oběma.
   „Pokud si myslíš Narciso, že ti povím dobré zprávy, jsi na omylu. Nagini, Pettigrewa, Notta i Lestranga dnes odsoudili. Půjdou na Sibiř, do pláně, kam se nikdo nedostane… leda tak s těmi nejodvážnějšími tažnými psy a nestatečnějšími poutníky. Červíček nás podrazil, zhroutil se.“
   „Koho prozradil?“ vykřikl Zoran.
   „Nikoho zvlášť,“ pravil Snape, ale aniž by se na Narcisu podíval, stačila v jeho tónu pochytit pochybnosti.
   „Koho?“ řekla kamenně.
   „Tvého manžela…“ řekl Snape a otáčejíc se na ní dodal. „A tvého syna.“
   „Draca?“ vyhrkla Narcisa. „Ten… ten…“ a začalo se jí nekontrolovatelně jiskřit od konce hůlky.
   „Brumbál se ho zastal,“ zarazil jí však Severus. „Ne, o svého syna se nemusíš bát, nevěří že by se ve svých letech stal smrtijedem, není v nebezpečí.“
   „On možná ne, ale my ano!“ křikl Zoran pobouřeně. „Skrýváme se tady jako krtci, místo aby to bylo naopak!“
   „Kolik vás tu je?“ zeptal se Snape a sňal si pláštěnku, nyní vynikly jeho jasně černé vlasy lehce lemující jeho temeno a ramena.
   „Dvacet tři,“ řekl Zoran. „Jsme poslední největší seskupení smrtijedů, co zůstalo.“
   „To moc velké seskupení není,“ ohodnotil to ihned Snape.
   „Možná bys nám mohl přispět do počtu,“ řekl Zoran.
   „Přestaňte,“ řekla stejně jako před tím Narcisa. „Tohle je vážná situace. Jaké jsou další zprávy? Víš něco o Pánovi zla? Kde je můj manžel?“
   Snape však nic neříkal, s napřímenou bradou koukal na oba dva a nevyjadřoval se.
   „Všichni kdo tam byli jsou buď ve vězení, anebo mrtví! Řekni mi kde je?“ tlačila na něj Narcisa.
   „Sama dobře víš a cítíš, že zvěsti okolo Luciusovy smrti, jsou pravdivé. Není mu cesty zpět. Vešel do světa… kde se snoubí smrt se životem, kde smrt a bolest překračují hranice, kde neexistuje žádná svobodná mysl… ani city,“ řekl k Narcise.
   „Ne, tomu nevěřím, celý svět říká, že onen… Mord, je zničen,“ začala Narcisa s nadějí v hlase. „Lucius tam nemusí být, jsem si jistá, že je naživu. Musí být naživu.“
   „Jen blázen si lež vtlouká do hlavy tak moc, že jí nakonec sám uvěří,“ dodal Snape a skončil pohledem na Zoranovi. „Musíte se přestěhovat, ve chrámu Páně už není bezpečno.“
   „Ne, tohle nemáme v úmyslu, chceme opět vládnout Severusi,“ řekl hekticky Zoran se zatnutou pěstí. „Chceme opět spatřit světlo světa… a rozsévat po něm temnotu… chceme oživit Temného pána.“
   „Nikdo neví jak skončil, jediné co máme k dispozici, jsou výpovědi nezletilého adolescenta pod sérem pravdy,“ řekl Severus s odfrknutím. „Vím ale… že právě Potter, zavinil smrt tvého manžela.“
   „Cože?“ vyhrkl náhle někdo z rohu místnosti.
   Všichni se překvapeně ohlédli, stál tam mladý chlapec se světlými vlasy a bledým obličejem.
   „Tak on ho opravdu zabil?“ zděsil se.
   „Draco, co tady děláš, měl jsi už dávno spát.“
   „Nezacházej se mnou jak s miminem matko,“ odsekl chlapec a přešel k Severusovi. „Jak to tam tehdy večer bylo.“
   „Hněv… nás nutí dělat neuvážené věci,“ poctil ho jedinou větou Snape. „To je vše co ti můžu říct.“
   „Nehodlám se smířit s tím, že ten bastard mě donutil trávit celé prázdniny zavřený v nějakém sklepě jako krysa! A navíc… s vědomím že mi zabil otce!“
   „Není mrtvý,“ opravila ho Narcisa. „A ty na sebe teď musíš dávat pozor, jsi jeho nástupcem.“
   „Co tu děláte, profesore?“ zeptal se po chvilce ticha Draco.
   Snape neodpovídal, jenom tvrdě hleděl Draco Malfoyovi do rozšířených zorniček.
   „Severus nám přišel pomoct.“
   „Nic takového jsem neslíbil,“ opravil Snape Narcisu. „Každý si musí hlídat svá vlastní záda.“
   „Pán zla bude vědět jak otce osvobodit!“ doufal Malfoy.
   „Draco, ani o tom neuvažuj!“ chytila ho Narcisa za rameno. „Do ničeho se nepouštěj, rozumíš? Jsi důležitý, tvůj otec byl jedním z nejmoudřejších v našem společenství, a až vyrosteš, zaujmeš jeho místo. S Pánem zla po boku, nebo bez.“
   Draco letmo pohlédl na matku a pak se zamračil.
   „S otcovou smrtí se nesmířím.“
   „To po tobě ani nikdo nechce,“ odpověděl mu na to Snape. „Avšak pouštět se v tuhle dobu do něčeho, by bylo neuvážené šílenství.“
   „Jak to můžete říct?“ zděsil se Malfoy. „Copak jste všichni zapomněli na to, co nám Pán zla říkal? Vykašlali jste se na něj, všichni! Nesnažili jste se ho oživit, schovávali jste se pod svou vlastní maskou a…“
   „Draco tohle neříkej!“
   „… nehleděli na to, že se jako nějaký ubožák toulal po zapovězeném lese, a očekával že mu jeho spříznění pomohou!“ nedal se Malfoy odbýt. „Jestli si myslíte, že se tady budu skrývat jako nějaký prašivý pes, tak to mě ještě neznáte.“
   „Slyšíte to?“ obrátila se Narcisa na dva muže. „To proto se tak bojím, že se tomu hlupákovi něco stane.“
   Draco chtěl namítnout, ale matka ho prudce zadržela.
   „Musíme brát ale v potas posloupnost vedení. Nevíme kde Lucius je, Belatrix je mrtvá, Nagini ve vězení, podle vší posloupnosti našeho vedení, je teď z nás nejvyšší… tady Severus,“ obrátila pohled na muže v pláštěnce. „teď nás vedeš ty Severusi, řekni nám co máme dělat… jak se zachovat… jak co nejdříve vzkřísit Pána zla, poněvadž to je jádro plánu, kdyby Temný pán zmizel.“
   Snape mlčel a s ním i celá místnosti, šest upřených očí viselo úpěnlivě na jeho kamenné tváři a vzduch ztěžkl, jako kdyby na něj někdo tlačil.
   „Jak mu máme věřit?“ nevěřil stále Zoran.
   „Pán zla mi věřil… celou dobu jsem pro něj dělal nečistou práci, byl jsem nejblíže k jeho úhlavnímu nepříteli… nebo lépe řečeno- nepřátelům.“
   „Již několikrát jsi měl příležitost Harryho Pottera zabít a neučinil jsi tak!“
   „Harry Potter, náležel pouze Pánovi zla, potrestal by každého, kdo by se pokusil jej připravit o život,“ S těmi slovy se Malfoyovi zatajil dech, jelikož si vzpomněl na poslední Famfrpálový zápas loňské sezóny, kdy onoho chlapce málem připravil na útesu u jejich školy, o život. „Byl jsem mu tím nejlepším zdrojem informací, na rozdíl od vás všech! Měl jsem přehled o všech Brumbálových krocích, o všech Potterových činech i úmyslech. To vše se Pán zla mohl dozvědět hned z první ruky. To proto mi dal tak vysoké hodnocení v posloupnosti vedení.
   Zatímco ty, Zorane, jsi v Pánově paláci podškrábával lejstra, já jsem byl u nepřítele a snažil se získávat informace… a musím uznat, že lepší nitrozpytec než je Brumbál… samozřejmě kromě Pána zla, na světě není.“
   „Dobrá…“ rozhodil Zoran ruce v odevzdaném gestu. „navrhuji získat informace o tom, kde se právě Pán zla nalézá a pokusit se ho oživit.“
   „Nejdříve musíme zařídit,“ ujala se slova Narcisa. „aby poslední hrstka smrtijedů nebyla polapena. Ministerstvo bylo pročištěno od našich špehů sítem Merlinova řádu, nezbyl nám tam už ani jediný špeh. Naší jedinou nadějí, jsi ty Severusi,“ obrátila svůj pohled zpět na černovlasého muže. „Řekni… můžeme ti věřit?“
   „Albus Brumbál, bohužel už není tak bláhový, na začátku července mne propustil ze školy. Každý rozumný člověk si uvědomí, že to by neudělal, kdybych byl jeho spojencem,“ upozornil je Snape.
   „Co snad nemyslíš vážně!“ nevěřila svým očím Narcisa. „A kdo pak bude ve škole ochraňovat Draca? Kdo se postará, aby ho nestrávily ty Brumbálovy hyeny?“
   „Nepotřebuji ničí ochranu,“ bránil se Draco.
   „Máš v sobě příliš mnoho zloby Draco,“ upozorňovala jej Narcisa.
   „A ty se divíš?“ opáčil naštvaně Draco. „Nesnáším to tady, chci odtud co nejdřív pryč, chci znovu oživit Temného pána, chci dokázat, že jsem právoplatný smrtijed, stejně jako ty nebo on,“ řekl matce a ukázal na Snapea.
   „Dost už s touhle nikam nevedoucí blamáží!“ zarazil je rázně Zoran. „Co tedy máme podle tebe dělat Severusi? Úřady po nás jdou jak slepice po flusu, jen stěží jsme utekli z jeskyní u Taklova, dvanáct nás pobili! Dvanáct! Nemají s námi slitování, nedávají nám sebemenší šanci se vzepřít a ten… Pošuk Moody, jim velí! Zná všechny naše skrýše, ten starý proradný ničema nás zná, nemáme už kam se ukrýt… tím svým slídivým okem… všechno vidí! Naše společenstva jsou rozseta po celé planetě, aby se ukryla. Už se nechceme ukrývat!“
   „Bez Pána zla jsme slabí,“ dodala Narcisa.
   „Když si to budete říkat, stane se to i skutečností,“ utvrdil je v tom Snape. „Přestože Pán zla smrtijedskému společenství dodával nezměrný nádech strachu a obav, teď tu není…“
   „Obživme ho!“ řekl zaníceně Malfoy.
   „Jenže dříve než se tak stane, nás dostanou Moodyho lidé!“ utrhl se na něj Zoran.
   „Křikem se nic nevyřeší,“ pravil Snape monotónně. „Už jsem vám navrhl další krok, musíte se přemístit. Tento kostel již není bezpečný. Místní farář má bystré oči. Kouzla sice neprohlédne, církev je mudlovská, přesto tuší, že se v jeho kostele děje něco nekalého. Je to vidět v jeho očích. Nebude dlouho trvat a prolomí ledy, přijde na vás a v tu chvíli se nebudete stačit ani nadechnout. Sbor pro zadržování smrtijedů pracuje rychle. Moc by mne nepřekvapovalo, kdyby už byli na cestě sem.“
   „Musíme se ihned vydat na cestu,“ oznámila jim tedy Narcisa. „Pojď Draco, měli bychom se sbalit.“
   „Stejně není co… příčí se mi utíkat jako zbabělec.“
   „Brzy se strany obrátí,“ ujistil ho Snape a s tím jak Narcisa, tak Draco, odešli průchodem krytým plátnem ven.
   V místnosti zůstali jenom Zoran a Severus, nastalo ticho a Snape opět popošel k modrým plamenům krbu. Hleděl do kouzelného ohně a oči se mu chladně jiskřily. Nikdo by v tuhle chvíli neuhodl co vše se mu právě honí hlavou. Byla to snad smrt jeho bratra, která ho postihla ani ne přec třemi týdny? Smrt, kterou tak těžce nesl, že téměř ztratil své morální myšlení, které celé život považoval za nejlepší cestu pro boj s nepřáteli. Které ho vždy dostalo ven z problémů a kterým si vysloužil obdiv těch, pro které vykonával své, ať již čisté nebo nečisté úmysly?
   Nyní hleděl vzpřímeně do plamenů ohně, až se zdálo, že mu hoří i samotné oči. V hlavě měl mnoho myšlenek, které se snažil zapírat od samého počátku července. Důležitosti svého postavení si byl vědom již dávno před tím, než mu to Narcisa dnes v noci vysvětlila. Přesto v srdci cítil jakýsi starý pocit, který v něm probouzela vždy jen vzpomínka na Lexe Lextera, jeho nevlastního bratra. Ten však skončil svou pouť, když na přelomu června a července ochraňoval Harryho Pottera, Severusova nenáviděného studenta. Sám nevěděl, co si o posledních skutcích svého bratra má myslet, stačila mu ale malá vzpomínka na Lorda Voldemorta, na černočerné hodiny v prostředí černé magie a ďábelských kouzel, které zažil v jeho společnosti, kterými mu působil na smýšlení a pohled na svět. V tu chvíli Snape v mylném domnění svého nytrozpyritského umu pozměnil své chování. Léta služby ve smrtijedském společenství po boku Pána zla na něj v posledním roce konečně dolehla. A právě tyhle myšlenky s ústupem moci Temného pána začaly ochabovat a Severusova mysl počala pochybovat o svých skutcích, činech a úmyslech.
   Navenek však zachovával svou důstojnost a profesionálnost. Svůj tvrdý úsudek přitvrdil ještě více a tak se choval na všechny, kteří by se pokusili zkřížit mu jeho cestu. Po propuštění ze služeb Bradavického hradu se cítil svobodný, ničím nevázán. Avšak stín onoho chlapce, který ho v myšlenkách na zlo doprovázel, se v něm držel jako černý pasažér, připravený kdykoliv zaujmout místo řidiče temného vlaku.
   Zoran za to byl někdo úplně jiný, říkalo se mu podfukář a také se o něm vědělo, že jediného koho si nedovolil podfouknout, byl Pán zla. Účty mu zpravoval štědře a společnost smrtijedů díky svému postavení po finanční stránce a navíc v jeho evidenci jen vzkvétala. Z občasných finančních injekcí, které smrtijedi dodávali do svého kapitálu vykrádáním a vraždami na mudlech či kouzelnících, si dokázal vydobýt u Pána zla své právoplatné postavení a nemalý obnosem si přispěl i na své vlastní konto, přesto nikdy neokradl Pána zla. Dovoloval si luxusní jídla v restauracích před zraky bezpečnostních služeb, podplácení lidí z ministerstva pro něj byla hračka, stejně jako vydírání pouličních krámků a obchodníků.
   Nyní však všemu podobnému bylo konec, Zoran přestal prosperovat a jeho konto se dostalo na pomezné a zaprášené dno. Zde dole, ve špíně sklepa neměl žádné ambice, trpěl tím pocitem a stále tajně vyburcovával smrtijedy k tomu, aby se vzepřeli a postavili se na odpor. To vše ovšem pramenilo z ujištění, že o něm samotném není na ministerstvu ani řádka v trestném rejstříku.
   „Mluvilo se i o tobě,“ protl náhle ticho Snape.
   „Cože?“ zděsil se Zoran a vykulil překvapeně oči.
   „Neřekl jsem všechny, které Petr prozradil… jmenoval ještě tebe… nechtěl jsem více Narcisu znepokojovat.“
   „A to mi to říkáš až teď?“
   „To ty jsi onen důvod, proč okamžitě musíte odejít,“ řekl Snape. „Ve tvém bláhovém ujištění, že jsi bezeskvrnný, jsi za sebou nechal stopy, téměř mapu a to i s legendou.“
   „Jak jsem mohl tušit, že nás zradí?“ ohradil se Zoran.
   „Jako každý racionálně myslící bytost,“ odvětil Snape zcela lhostejně.
   „Tebe náhodou nejmenoval?“ zeptal se potměšile Zoran.
   „Došlo mi, že Petr je zrádce, pojistil jsem se,“ řekl Snape. „Jde o to… že v případě kdyby tebe chytli… a hrozila ti Sibiř i se všemi jejími následky… promluvil bys také?“
   Zoran zatnul pěsti a odvrátil tvář, s neuvěřením si odfrkl a pohlédl zpátky na Snapea.
   „Samozřejmě že ne… i při sebevětší zlosti na jakéhokoliv smrtijeda vím, že i kdyby měl zbýt jediný, udělám cokoliv, aby se mu nic nestalo, a mohl pokračovat v našem poslaní.“
   „Silná slova Zorane,“ ocenil ho Snape. „Jen jestli by neobměkčila… až by si pro tebe přišel skalní obr,“ dodal a popošel od žhnoucích plamenů. „Hlídej si svá záda Zorane,“ dodal ještě když zacházel za roh chodby. „jakmile o tobě Petr promluvil, Moody se zvedl a zmizel ze soudní síně.“
   „Pověz mi Severusi Snape, na čí jsi vůbec straně?“ zeptal se neurvale Zoran.
   Snape se naposledy zarazil, po chvilce pohlédl Zoranovi přímo do očí a pravil: „Jsem na své straně.“
   S tím odešel a Zoran jej spatřil teprve až se všichni smrtijedi shromáždili před vchodem.

   Bylo jich jak před tím Narcisa podotkla- dvacet tři. K tomu zde byli čtyři děti, mezi nimi Vincent Crabbe a Gregory Goyle, věrní přívrženci Draca Malfoye a chlapci, kteří měli namísto mozku hrudku másla. Dále tu byla jedna dívka a samotný Draco.
   Všichni se sešli před kamennými dveřmi a hleděli na Severuse, samý hrůzný výraz vedle druhého, z nichž ten nejhorší měl Macnair, smrtijed, kterému jeden z obřích pavouků na konci června ukousl ruku.
   Snape si je povrchně prohlížel, jako když kantor počítá své žáky.
   „Proč se znovu stěhujeme?“ zeptal se nižší smrtijed s pěšinkou pleši na hlavě.
   „Na to, že se nám bude často měnit adresa, si budeme muset zvyknout Beltraine,“ řekla mu na to Narcisa. „A věř mi že nikoho to netěší o nic míň, než tebe.“
   „Sledovali ho, že jo?“ řekl podezíravým chraplákem Macnair a otázkou směřoval na Snapea.
   „Nikdo mne nesledoval, ovšem to se o většině z vás říct nedá. Musíte být opatrní, jestli chcete přežít. Doufám že jste všichni ozbrojeni hůlkami, nemám tušení, jaká nebezpečí nás cestou potkají.“
   Celá společnost se dala do nevraživého kroku a vyšlapovali úzkou chladnou chodbou lemovanou pochodněmi vzhůru.
   „Už jsem si na tvé příbydlí zvykl Zorane,“ pronesl smrtijed Komár. „Bylo to tu děsivé a nehostinné, tak jak má vypadat příbydlí každého správného smrtijeda."
   „Nevím jestli tvou narážku mám brát jako poklonu,“ pronesl nevraživě Zoran a celou cestu vzhůru po očku sledoval Snapea, který udával krok a nepohnul v grimase jediným svalem.
   Došli až ke klenutému schodišti, jehož vrchol se zanořoval do stropu a které tu snad bylo dřív než samotný kostel. Snape se na všechny obrátil.
   „Bylo by šílenství vycházet najednou, proto navrhuji vycházet po skupinkách,“ a pak sáhl na poslední pochodeň této chodby a zhasl jí rukou.
   V ten moment se začal strop schodiště zprůhledňovat, jako malé temné stíny zmizely kusy kamenné dlažby do nicoty a před nimi se odkryl vstup do chrámu Páně. Mlčky se vydali vzhůru, se bedlivě rozhlížel, všichni byli zahalení a připraveni se kdykoliv bránit. Skoro jako hyeny zahnané do kouta.
   Snape cílevědomě vyšel vzhůru a rozhlédl se, nyní je krylo jakési cimbuří vedle sloupu s anděly na vrcholku a s nápisem „Požehnej nám Kriste Pane,“ na dlouhém svitku.
   Chrám byl opět tak velkolepý, jako když Snape vcházel, ohromný vysoký strop a tlusté stěny chtě nechtě odrážely každý jejich krok. Lemovaná černá okna, studený kostelní vzduch a přítmí svícnů se přitom rýsovaly prostorem.
   Tu náhle se Snape zarazil a pokynul ostatním, aby zastavili.
   Zoran se prodral až k němu a nevraživě vyprskl: „Co zase?“
   „Je ticho,“ řekl Snape.
   A měl pravdu, andělé nezpívali, varhany umlkly, vzduch se nehýřil, jen těžce ležel na bedrech smrtijedů. Všichni se začali podezřele rozhlížet, ti méně odvážní dostali strach.
   „Je to past,“ sykl Malfoy stojící vedle jejich vůdce.
   „Severusi!“ zvolal náhle nějaký muž z dálky a hleděl na Snapea podezřívavým pohledem.
   Divák by se lekl, protože za Snapem z ničeho nic nikdo nestál, jen on sám… stačil totiž na poslední chvíli mávnout za zády hůlkou.
   „A Draco Malfoy,“ poznamenal ještě muž a Snape se zaraženě podíval vedle sebe.
   Draco opravdu nestál za ním, ale vedle něj, Snape ho nedokázal skrýt.
   „Co chceš Moody?“ zeptal se Snape a nedal na sobě znát sebemenší překvapení či strach.
   „Ne ne ne,“ žbrblal Moody a došel klapavými zvuky své dřevěné nohy až ke kouzelníkovi. „Otázka je, co tu pohledáváš ty… a ten kluk.“
   „Je snad nezákonné vstoupit do kostela, Alastore?“ odvětil ledabyle Snape.
   „To opravdu není, přesto…“ Moody se zarazil a nyní vyniklo jeho kouzelné a nepřirozeně velké oko, chybějící kus nosu a nesmírně zjizvená a zdeformovaná tvář. „přesto…“ pokračoval a snad jako by čichal v prostoru. „ti můžu říct Severusi…“ a jednou se podezřele zahleděl normálním černým okem na kouzelníka. „že jsem tu nehledal tebe… proto je pro mne překvapením, že tě tu vidím.“
   „Mne tvá přítomnost nikterak nepřekvapuje,“ odcekl Snape.
   „Koho tu ukrýváš?“ vyštěkl náhle Moody, až se jeho hlas hromovitě rozlehl po chrámu.
   „V kostele bychom měli být potichu,“ napomenul ho poklidně Snape, avšak pochytil jak se Draco vedle něj nervózně vrtěl.
   Tím si přilákal pozornost Moodyho kouzelného oka, které z něj od té chvíle nespustilo svůj zrak.
   „Pamatuju si… co jsi nám předvedl na začátku července…“ pokračoval Moody a začal se pohybovat sem a tam, jako kdyby mu něco upadlo a teď to hledal. „Brumbál udělal jedině dobře, že tě vyhodil.“
   „Brumbál mne nevyhodil, výpověď jsem dal sám,“ řekl Snape poklidně a Moody na něj upřel zlý pohled normálního oka.
   „Myslíš si že jsi spolknul všechnu moudrost světa?“ štěkl opět. „Myslíš si, že ti uvěřím tvoje žvásty?“
   „Ne, popravdě Moody, to mě nikdy nenapadlo,“ odvětil Snape opět ledabyle.
   „Ubožáku!“ křikl Moody, jeho hlas se rozletěl chrámem na všechny strany. „Své zastírací kouzlo jsi nedokázal vykouzlit včas, viděl jsem je! Vím že se tu schovávají, vím že tu Zoran Deerget bydlí a vím že ty v tom máš všem prsty…“
   Snape zastavil Draca, který již chňapal po hůlce.
   „Chm…“ ohodnotil situaci Moody. „čilý mladík.“
   Draco se naklonil ke Snapeovi a bleskurychle hlesl: „Je sám… můžeme ho…“
   „Ne Draco,“ řekl Snape.
   „Spratku!“ křikl Moody a prohnal se kolem nich s hůlkou pevně sevřenou, za nimi však už nikdo nebyl.
   „Není tu sám,“ pokračoval Snape a nespouštěl z Moodyho oči. „Za třetí lavicí nalevo se skrývá jeden člen bezpečnosti, za cimbuřím u andělů je další, na střeše u freskových oken jsou dva právě mířící mi za záda, ve zpovědnici se tísní hned tři a za sochou Abraháma je schovaný další, nemluvě o tuctu dalších před bránou do kostela. Moody přišel deset minut před tím, než jsme ho potkali, našel naše otisky na modlitební lavici, cáry ze Zoranových pavučin na modlitební knížce a stopy ohořelin na soše anděla. Bleskurychle rozmístil své jednotky a čekal na svou chvíli, zvláštní… zvláštní že žádné smrtijedy za zády tedy nemám,“ zakončil Snape své povídání a bez sebemenšího výrazu spočinul pohledem na Moodym, jehož otáčející se oko mohlo vypadnout z důlku.
   „Jednou… jednou…“ začal Moody. „jednou za to všechno zaplatíš… Snape… to ti slibuju,“ řekl Moody, udělal dlouhé kolo s hůlkou, jejíž konec zajiskřil a všichni členové bezpečnosti se zvedli ze svých úkrytů, které stejně byly prozrazeny a vyrazili bránou ven.
   „Jak… jak to že…“
   „Ještě ne,“ zarazil Snape Draca a rozhlédl se po místnosti.
   V další chvíli popošel k jedné ze soch andělů držící zlatý koberec. Když v tom andílek ožil, respektive jeho ruka a něco podal Snapeovi do ruky.
   Ten ono něco schoval do kapsy a pokynul chlapci, aby se společně s ním vydal ven. Brány kostela se za nimi zavřely a na ně dýchl vlahý noční vzduch.
   Nad hlavou jim zatřepotala křídla netopýrů, z nichž jeden z nich právě ulovil šťavnatou můru kroužící kolem osvětlení kostela. Hvězdy se snoubily s měsícem, jenž na obloze zářil. Stromy kousek pod kostelem ševelily vysoko ve svých černých korunách a vítr dvojici profukoval oblečení.
   Draco se držel u Snapea, který bez sebemenšího ohlížení vyrazil dolů do vesnice. Šli nocí kolem temných korun stromů cestou, které se klenuly mezi nimi. Tráva byla mokrá a vlahá, keře plné květů a bobulí, vzduch jim čistil plíce a Draco dlouze a zvolna dýchal, nedokázal uvěřit jak dokáže být vzduch čistý. Na chlad ve sklepě už si zvykl a tak jej nestrašil ani ten noční tady venku, ba ani tma ve stromech. Vychutnával si po dlouhé době vůni čerstvého vzduchu, ten pocit mu dodával novou energii, vůli po pomstě, vůli donutit svého průvodce spolupracovat s ním, aby mohl nakonec zabít jistého chlapce a osvobodit a oživit toho, který by na něj byl tak pyšný.
   Došli až do vesnice, jež neměla žádnou silnici, pouze venkovskou cestu a oprýskanou tabuli hlásící „Namaštěky“.
   Když míjeli místní hospodu, zaslechli poslední opilé hlasy v dobré náladě prozpěvovat nějakou starou lidovou píseň, ulice přesto byly chladné a tiché.
   Draco se konečně odhodlal promluvit.
   „Ještě nás sledují?“
   „Jeden se právě skrývá za tabulí s názvem vesnice, druhý nás pozoruje dalekohledem ze střechy kostela a tamhleten opilec, který prozíravě usnul u studně je Moody sám.“
   „Můžeme…“ uchechtl se Draco.
   „Ne… nech ho být, nedejme mu najevo, že o něm víme,“ zarazil ho Snape. „Napoleon říkal, nikdy neruš nepřítele když činí chybu. Ani my ho rušit nebudeme,“ řekl a zahnul za roh do osamělého domu s cedulí „NOCLECH K PRONÁJMU“
   Když vešli dovnitř, oprášili ze sebe večerní kapky vlhké vody, jenž na nich dosedala během cesty. Ocitli se v teplé venkovské chajdě s plápolajícím ohněm v krbu z tlustých dřevěných kmenů a se starou omítkou.
   Snape zazvonil na oprýskaný zvonec u pultu ve tvaru U.
   Za závěsem se ozvalo škubání a těžké kroky, konečně ven vyšel rozespalý muž s krátce střiženými vousy a unavenýma očima.
   „Chceme pokoj… na jednu noc,“ řekl Snape.
   Muž se podíval na Malfoye, sklouzl pohledem na jeho blonďaté vlasy a pak na ty černé Snapeovy.
   „Vy asi nebudete příbuzný, co?“ zabrumlal s posměškem.
   „Odpusťte si to,“ řekl Snape.
   „No já jen… jen jeden pokoj?“
   „Jenom jeden… já za okamžik odcházím.“
   „A…há,“ protáhl muž zamyšleně a začal něco škrábat na papír.
   Draco se naklonil ke Snapeovi.
   „Vy tu nebudete?“ zeptal se ho nevěřícně.
   „Nesmím se schovávat, veřejnost si ráda dělá své vlastní názory a na těch pak mylně staví svůj pohled na svět,“ řekl Snape nevraživě.
   „To mě tady necháte?“
   „Myslel jsem, že jsi už dospělý,“ opáčil mu na to Snape a tím donutil Draca už se více nestrachovat, Malfoy vždycky usiloval o to, aby ho ti, které má za svůj vzor, brali jako svého rovného.
   „Co mám dělat zítra?“ zeptal se ještě.
   „Tady to podepište,“ řekl muž za pultem a dělal, že jejich rozhovor neslyšel.
   „Neměl bych…“ ale to už Draca Snape zarazil, vzal pero a podškrábl kus paragonu.
   „Už o mě ví,“ řekl Dracovi, převzal klíč a vedl ho po dřevěných schodech vzhůru.
   Došli až ke třetím dveřím ve vydýchané chodbě a Snape se naposledy otočil na Draca.
   „Moody půjde za mnou, tobě tu nechá jednoho člena bezpečnosti, bude tě nejspíš pozorovat ze severního kopce, tam kde jsou jesle pro jeleny se senem. Nevycházej ven, zítra kolem poledne jdi na oběd…“
   „Do toho pajzlu?“ zděsil se Draco.
   „V Namaštěních je ještě jedna hospoda, spíše restaurace. Je dál tou cestou, kterou jsme šli. Tam zajdi, naobědvej se, tady máš peníze. Je důležité, aby tvůj stín viděl, že opravdu obědváš. Přesně deset minut před půl druhou jdi na záchod, tam bude čekat někdo ze smrtijedů s přenášedlem.“
   „Proč se nemůžu přenést teď hned?“ zarazil ho ještě.
   „Protože ono přenášedlo ještě nemám k dispozici. Je těžké jej obstarat, a jelikož letax hlídají a přemísťování ještě nezvládáš, je to jediné východisko,“ dořekl a rozešel se chodbou pryč.
    „Přemísťování jsem zvládl na…“ jenže to už ho Snape neslyšel, Draco se nemohl obhájit, ale věděl, že by to na názoru Snapea nic nezměnilo.
   Byl jeho vzorem, obdivoval jeho všímavost, bleskurychlé reakce a schopnost zachovat si chladnou hlavu. Draco měl nyní jasně vytyčené cíle a nikdo jej nemohl přemluvit, aby je pozměnil.

   Když Snape vycházel z domu s noclehem k pronájmu, byl už opilec od studny pryč. Ohlédl se nahoru, kde se v jednom jediném pokoji rozsvítilo světlo a stíny se pohybovaly po stěnách.
   Snape se hned na to vydal do hlubin černého lesa, nevydával ani jediný hlásek, ani jediný zvuk, praskající větvičky utichly. Stín se míhaly se siluetami kmenů stromů, i ten nejlepší pronásledovatel, by v tomto bludišti ztratil přehled… když v tom ticho ohlušilo jedno jediné prásknutí a z korun stromů vyletěly vyrušené sovy.

Komentáře
   Jméno:       Antispam:
_
Nastavení
mail X
Poznámky
Web design by Skynet © 2017
Harry Potter, J.K.R. Publishing Rights
RSS
Poslat autorovi webu email