Klávesové zkratky na tomto webu - základní Na obsah stránky Hlavní strana
1. kapitola – Zrádce
2. kapitola – Zvěd držící slovo
3. kapitola – 31. Července
4. kapitola – Poslední z posledních
5. kapitola – Nebeská pouť
6. kapitola – Celočarodějné setkání
7. kapitola – Hašteření v Doupěti
8. kapitola – Padající hvězda
9. kapitola – Střetnutí osudu
10. kapitola – Chmurné přivítání
11. kapitola – Ten, kdo nechce být hrdinou
12. kapitola – Mistrální OVCE
13. kapitola – Matka všech věšteb
14. kapitola – Skřípání pod okny
15. kapitola – Předem prohraný turnaj
16. kapitola – Slepá nenávist
17. kapitola – Celestínské setkání
18. kapitola – Lexterovílie
19. kapitola – Rekviem za Toma Raddlea
20. kapitola – Svět duchů
21. kapitola – Celestínská pouť
22. kapitola – Bílá kniha
23. kapitola – Lví srdce a hadí oči
24. kapitola – Celestínští nepřátelé
25. kapitola – Sluj Pána zla
26. kapitola – Bionti
27. kapitola – Velechrám smrti
28. kapitola – Inner Sanctum
29. kapitola – Zelený měsíc
30. kapitola – Dar smrti
31. kapitola – Strážce lásky
Kapitola č.:
Harry Potter a Pán Pána smrti | Varování, prosím čtěte.
Tato stránka vyžaduje podporu Flash přehrávače nejméně verze 9.
Pro slabozraké není flashový přehrávač podstatný. Pro přechod na vybranou kapitolu, prosím, vepište do kolonky úplně vpravo nahoře (tedy v rohu prohlížeče) číslo kapitoly (do kolonky se pohodlně dostanete jediným stiskem klávesy tabulátoru na nově načetlé stránce - tedy na stránce, na které jste dosud nic nezměnili a na nic neklikli). Pokud máte povolený javascript, tato kolonka se vám poté dramaticky zvětší pro lepší čitelnost.
Pokud jste běžní uživatelé internetu a flashový přehrávač máte zakázaný, povolte jej v nastavení webového prohlížeče.
Jestliže jej nemáte nainstalovaný a prohlížeč nenabízí možnost si ho nainstalovat, můžete si jej stáhnout na adrese: http://www.macromedia.com/go/getflashplayer.
Je také možné, že se Flash nenačetl správně. Zkuste stránku obnovit klávesou F5.
Pokud problém stále přetrvává a je chyba na mé straně, pak se vám omlouvám a pokusím se problém v co nejbližší možné době vyřešit, děkuji za pochopení. Odkaz pro stažení flashového přehrávače Zavřít upozornění Slovník pojmů - Přejdete na rejstřík pojmů v HP a PS světě Historie vydání - Přejdete na stránku s informace o vydání kapitol Pro hloubaly - Přejdete na pokročilé informace o povídce RSS - Předejte na informace o informačním RSS zdroji Kniha návštěv - Přejdete na stránku s knihou návštěv Ke stažení - Přejdete na sekci s věcmi ke stažení

Dvacátá čtvrtá kapitola


Celestínští nepřátelé

24.
O kapitole
Pořadové číslo:24/50
Počet načtení:4 812
Počet stran:57
Počet slov:18 401
Gramatika:MyKro
Styl kapitoly:
Bodování

„C
o jsem? A co jsem byl? Na ničem teď už nezáleží. Konečně mi došel význam té věštby. A přišel jsem na způsob, jak ji prolomit. Ta věštba byla určena pro mé původní já. Teď se mě už netýká. Jsem volný.“
   Harry se poprvé nadechl do nového života. Moudrý klobouk se mu jen zavrtěl na hlavě a opět usnul, jako by ho vůbec nezajímalo, co právě vyhlásil. A pak v jednom velkém ohlušujícím jásotu se vzedmul zmijozelský stůl. Všichni provolávali Harryho jméno, toho, jenž jim dopomohl k vítězství ve famfrpálu.
   Harry cítil podivně hořký alkohol, který mu náhle spaloval krk. Byly to jeho vlastní pocity, které poprvé za ta léta nezapouzel, ba naopak. Sundal klobouk, zvedl se a stál jako muž. Neochvějně hrdý za své činy. Náhle si uvědomil, čím vším vlastně prošel. Kolik nasbíral zkušeností. Dosáhl nějaké nové úrovně, o jaké se mu ani nesnilo. Kráčel podél zmijozelského stolu, na jehož konci ho objala Milka, jeho chápající duše.
   „To není pravda!“ zaječela Hermiona ve chvíli, co se ztratili s Ronem a Siriusem zpátky ve Vstupní síni. „Tohle se nestalo, tomu odmítám uvěřit!“ zapouzela, co viděla, a nezastavitelně se jí rozbušilo srdce.
   „Hermiono, klid!“ konejšil ji Sirius, když pochytil, jak se celá třese. Hermionino tělo procházelo nezvladatelným šokem a hlava se odmítala smířit s nastalou skutečností.
   „Všechno se spraví,“ domlouval jí Ron.
   „Nespraví, Rone!“ odtrhla se od nich prudce. „Vy to nechápete? To byl dodatek k zákonu 404. Ten se už nedá navrátit!“ naříkala k nim díky svým bohatým zkušenostem školních pravidel. „Harry už navždy bude ve Zmijozelu!“
   Sirius se s Ronem po sobě podívali. V očích si uvědomili tu nepředstavitelnou věc. Sirius sevřel prudce rty a jeho oči v dálce postřehly pootevřený vchod do hradu.
   „Honem! Musíte k ostatním,“ naléhal Sirius a hnal je zpátky do Velké síně.
   „Siriusi, co se děje?“ domáhal se Ron vysvětlení.
   „Není čas…“ Sirius se zarazil a hned na to vyběhl ke vchodu. Za těmi dubovými pokovanými trámy tvořící bránu vchodu Bradavického hradu, se ozývaly hlasy.
   „Siriusi?“ ozvala se Vstupní síní úzkostlivě Hermiona.
   „Zůstaňte tam, kde jste!“ zahořel k nim neústupným hlasem. „Děje se něco příšerného. Jakmile uslyšíte cizí hlasy, volající odnikud, odčarujte si raději sluch!“
   „To myslíš vážně?“
   „Raději to, nežli hrůzy, které by se vám staly.“
   Světla v hradu selhávala jedno za druhým. Malinkaté oči se ve zdech velkého studentského učiliště zavíraly. Spěšné sovy se z náručí kouzelníků vydávaly varovat ministerstvo, netušíc, že je již příliš pozdě. Spousta jich popadala na zem, a z jejich váčků připevněných k pařátům se vykutálely spěšně napsané zprávy o něčem nepředstavitelném, co právě postihlo Bradavice. Bylo to nečekané a neviditelné. Další a další okno lomozilo zavíráním, petlice prudce pečetila jejich výhled, jak bradavičtí svěřenci plnili ředitelova slova, která se ozývala celým hradem. A venku se stíny cizího hlasu prodraly skrze opevnění, na nějž zdi vrhaly svou tmavou zástěnu.
   Sirius pevně sevřel trám. Musel vylétnout ven. Odsunul těžké dveře a koncentroval svou kouzelnou moc.
   Strážní na pozemcích vyděšeně pobíhali zapomínajíce své neochvějné vycvičení. Kouzelníci na košťatech padali k zemi a poslední z nich se hnali do hradního vstupu, aby se schovali před trápícím halasem. Studeným vzduchem se proháněla cizí slova, která se usazovala jako ledové kapky na vnitřnostech kouzelníků a mrazila jim těla. Těm nebožákům, kterým se onu noc naskytla ta nešťastná chvíle, že zůstali venku, brunátněly ruce, v nichž svírali své hůlky.
   „Všichni dovnitř!“ otevřela se hlavní vchodová brána do hradu a v ní hulákal Sirius na všechny strážce. V očích měl obavy. Před měnícím se pozadím, v němž polštáře zaklínadel narážely na ochranná kouzla hradu, ležela spousta kouzelníků na zemi a klátila sebou ze strany na stranu, topíc se ve svých vlastních můrách. Co se to proboha mohlo stát?
   Pak, kousek od přístřešku s topivem, se dlouhá řada přívrženců ochranného sboru Bradavic semkla v jedno v domnění, že ve větším počtu budou dostatečně silní, aby se dostali do bezpečí. Ta žárná slova na ně útočila ze všech stran, až se mnohým podlamovala kolena. Sirius nezadržel nutkání nohou a vyrazil jim naproti. V tu ránu pocítil, že neuváženě se vehnal do něčeho, co sám nedokáže ovládnout. Ohromné nenávistné klení, které pronikalo až do morku jeho bytosti. Kosti mu vřely ledovým ohněm, mozek jako by zaplavila sprška ledových kostek, které mu znemožňovaly logicky uvažovat. Udýchaně vykřikoval, aby ten pocit setřásl a udržel se při vědomí. Ten vjem poznával a tím více se ho děsil.
   Popadl vedoucího strážného – muže jakoby pod vlivem narkotik s doširoka rozevřenýma očima a třesoucíma se rukama – a vyběhl s nimi naproti bradavickému vchodu.
   „Hagride!“ vykřikl Sirius, když zpozoroval poloobra venku ze své hájenky. Hagrid, strnulým pohledem zírajíc na hrstku pištících čarodějek opodál, se otočil na Siriuse. „Rudá magie, Hagride! Zpátky do hájenky! Zabedni okna a nevycházej!“
   Hagrid si uvědomil jeho slova. Něco takového během svého dlouhého života nezažil. Bradavice jakoby popadl ďábel. Vykročil ke svému srubu, ale zůstal zaraženě stát před vrčícím Tesákem.
   Jeho pes se změnil v monstrum. Jeho tělo se ježilo a tlama krčila kůži, pod níž se objevovaly velikánské ostré špičáky.
   „Tesáku, sedni!“ vyštěkl na svého psa.
   Jeho lovecký pes se rozštěkal svým hlubokým hrdelním hlasem a zaryl tlapy do země. Hagrid ho takového jaktěživ nezažil. Opatrně sebral násadu ze zlomeného rýče, když v tom na něj Tesák vyběhl prudce zabíraje prackami do trsů trávy. Hagrid ho donutil zakousnout se do násady rýče a plácnutím svého psa srazil k zemi. Rukou Tesákovi uchopil čumák a znemožnil mu používat tlamu jako zbraň. Hagrid, stále ještě šokovaný vším okolo, popadl svého psa a uháněl do svého srubu. Za ním se hnal už nový příboj krutého hlasu, který podtrhoval všechnu zlobu světa.
   Bradavický klíčník a šafář zabouchl chatrné dveře od své hájenky, hbitě zabednil okna a komín zacpal velkými svazky travin, kterou sušil pro zvířata, až se krb naplnil poletujícími sazemi. Lustr s rozteklými svíčkami naráz a prudce potemněl, jakoby někdo z místnosti vysál všechen vzduch. Hagrid držel svého psa, jenž se pomaličku uklidňoval a mlčky očima mžikal od jednoho kouta své chajdy k druhému. Ještě nikdy mu nepřipadalo jeho vlastní stavení tak nepřátelské. Tma pohlcovala jeho dech a spousta neklidných hlasů se ozývala za černými špinavými okny. Ač dospělého a se spoustou zkušeností, přece ho právě teď přepadával strach. Připadalo mu jako celá věčnost, co se hlasy podobné smrtijedům za okny ozývaly a zkoušely, co to anglické dřevo vlastně vydrží. Hagrid semkl svého psa, přesunul se k sobě na postel, a společně se ukryli za hutnou peřinu. Byli tu sami, potichu a beze slov, v jednom osamoceném srubu uprostřed hornaté louky.

   Zato ve Velké síni se nemělo daleko k panice. Brumbál hlasitě utěšoval studenty a nabádal své kolegy, aby se také činili. V jednu chvíli se mnozí kantoři pokoušeli zapalovat svíce na zdech a v té další se zase síní prohánělo temno.
   Vstupní dveře do hradu byly pootevřené. Hermiona a Ron se k nim netrpělivě ohlíželi. Jako skřípavé pařáty obřích pavouků se dovnitř vkrádaly mumlající zvuky. Aniž by cokoli zpozorovali, oběma se po chvíli špatně dýchalo. Ron si neuvědomil, že Hermionu svírá náhle extrémně surově. Hermiona ucukla, když v tom se dovnitř začali hrnout zachránění kouzelníci. Sirius stále nikde. Když dorazil i poslední, měli obavy na krajíčku. Konečně se dovnitř nahrnul i Sirius a brána se na pokyn ohlušivě začala zamykat. Přetěžké kovové pláty závor zapadávaly do svých pantů a neprodyšně uzavíraly vstup do vnitřních prostor. Pak se Sirius otočil.
   Podobu strašidelnosti, kterou stále nosil před studenty, měl teď za svou vlastní. Jeho oči žádaly o pomoc a zároveň varovaly, zato ruka s hůlkou z ničeho nic zaútočila na zachráněné kouzelníky. Mnozí vykřikli, kouzlo bylo ostré a jedovaté.
   „Siriusi!“ vykřikla Hermiona, chtěla začarovat, ale Sirius byl rychlejší. Jeho kouzlo s překvapivou hbitostí vykryl Ron, postavil se před Hermionu a začali před Harryho kmotrem šokovaně ustupovat. Sirius planul zlobou a vtrhnul do Velké síně, kde se seskupovali studenti. Začal převracet stoly a proměňovat Velkou síň v chaos. Začal se ozývat křik. Hermiona se už chtěla začít hnát za Siriusem, když se kolem nich prohnala puma a zamířila do Velké síně.
   Udatná strážkyně Harryho Pottera – už ve své vlastní podobě – se Siriusovi pověsila na krk a zastřela mu mysl svou ladnou dlaní přitisknutou k jeho čelu. Chvíli spolu sváděli tuhý boj, kterému ostatní studenti s neuvěřením přihlíželi. Černokněžník Sirius měl natolik mocné schopnosti, že dokázal oponovat i samotné A. Pak prsty na jeho čele vpustila do jeho mysli nuance náklonnosti k dobru, které neochvějně vypudily zlo ven z jeho nitra. Sirius padl na kolena a těžce oddechoval. Když nabral nový dech, zeptal se: „Co… strážní zvenčí?“ zeptal se potichu.
   „Zachránil jsi je,“ odpověděla mu. A pomohla mu na nohy. Když podívaná skončila, Brumbál rázně vyzval studenty, aby se neprodleně dali na cestu do svých společenských místností. Venku něco nepříčetně zuřilo, že to nebylo vpuštěno dovnitř. Jeho zloba mlátila na stěny hradu jako stovky perlíků.
   V chumlu spořádaně odcházejících studentů se Harry, ruku v ruce se svou přítelkyní, nechával strhávat proudem vyburcovaných zmijozelských. Vykračovali sklepením a bavili se mezi sebou, zatímco si zdrcení nebelvírští klestili cestu hradem k obrazu Buclaté dámy.
   Milka a ostatní studenti Zmijozelu Harryho dovedli zkratkou ke vstupu do zmijozelské společenské místnosti. Vchod se nacházel v proláklině podzemní cesty, z jejíhož stropu visely cáry řas a rašelin. Dole pod kamenným můstkem tekla podzemní říčka, která si kotlala cestu pod hradem. Dokonale lesklé, téměř až zrcadlové kamenné valy naskládané precizně na sobě, tvořily stěnu vstupní brány, která jim uprostřed otevřela po vyslovení hesla Holub v hrsti vchod v podobě kamenných dveří. Prošli chodbou do nízké společenské místnosti, jejíž strop je jen těsně nenutil sklánět hlavy, a Harry si byl jist, že Ron by o něj byl schopen vlasy zavadit.
   Ze stropu tu visely kalichy se zeleně žhnoucí tekutinou, které osvětlovaly sklepní místnost. Studenti si po příchodu posedali na vyřezávaná křesla všude okolo. Ornamenty u zdí ve tvaru hadích těl rozváděly teplo po sklepní místnosti, které se táhlo od žulového krbu uprostřed. Na stěnách byly skvostné a široké kruhové průduchy s křížem z mříží vypadající jako okna s čarovným azurovým svitem v pozadí, dále pak dlouhá plátna závěsů se zmijozelskými znaky a v každém koutě stál statný sloup s rohy a prastarým kováním. Stěny společenské místnosti zdobily obrazy mocných kouzelníků Zmijozelu, jejichž cti se dostávalo od každého nového zmijozelského studenta.
   Dali se do neustávající debaty. Konče dneškem ho považovali za docela jiného. A tato jinakost z něho také na celé kolo čišela.
   „Co se to vlastně s tebou stalo?“ byla zvědavá Millicent Bulstrodeová. „Vždyť dosud jsi byl za fouňu z Nebelvíru.“
   „Došlo mi, že mě brzdili,“ začal jim vykládat Harry. „Pokaždé, když jsem chtěl něčeho dosáhnout, byly tu stovky pravidel a etik, které mi v tom zabraňovaly. Ne pro nic za nic patřili ti nejznámější čarodějové do Zmijozelu. Protože se dokázali vzepřít omezením společnosti, do které patřili. Tady platí jiná pravidla.“
   „Co to meleš? Chodím s tebou do školy už od prvního ročníku,“ promluvila Morag MacDougalová, „každý rok Nebelvír vyhrál ve školním přeboru právě kvůli tobě –“
   „Prostě kopu za tým, ve kterém jsem,“ odvětil Harry.
   „Takže letos díky tobě vyhrajeme,“ utvrzovala se Morag.
   „O to se hodlám postarat,“ ubezpečil ji Harry.
   Draco Malfoy pozorně sledoval každý Harryho pohyb a naslouchal každému jeho slovu. Po hodině se ve společenské místnosti Zmijozelu objevil sám Aberforth Brumbál a ihned posílal zmijozelské na kutě.
   „A kde budu nocovat já?“ zeptal se ho Harry.
   „Naneštěstí nemáme mnoho volných míst,“ počal vysvětlovat Aberforth na odchodu. „Téměř nikdo z těch, co díky bázni tento rok opustili školu, nebyl ze Zmijozelu. Budu tě muset poslat do jediné volné ložnice, kde se počátkem roku uvolnilo místo po Vincentu Crabbeovi a Gregorym Goylovi. Svou ubikaci budeš sdílet s panem Malfoyem.“
   Harry se otočil na překvapeného bělolícího hocha, který se upjatě dal po schodech dolů do ložnic a bez jediného slova jim zmizel z očí.
   „Tak dobrou, Harry!“ rozloučili se s ním ostatní, zatímco skřítkové donesli Harryho kufr i se všemi věcmi a Harryho napadlo, že bude nejrozumnější je následovat, v domnění, že znají správnou cestu.
   Do ložnic Zmijozelu se scházelo po schodech dolů v mohutné prostorné podzemní kotlině. Ložnice byly naproti velkému klesajícímu schodišti zdobenému zelenými smaragdy, které tajuplně zářily do prostoru. Odevšad se ozýval kapot vody v různorodých tónech, takže dohromady dával hudební souznění složené z kapek, v doprovodu šelestu netopýřích křídel. Na samém dně schodiště volně tekla průzračná podzemní voda, jež byla zespodu osvětlována jasnou zelenou barvou. Harrymu se zatajoval dech. Jak scházel podzemím po schodech dolů, kolem něho se do výše tyčily kamenné můstky, které mířily naproti do výklenků, za jejichž dveřmi se nacházely samotné ložnice. Každý z můstků byl v podobě hadí kostry, a na koncích žeber pableskovaly zelené drahokamy, osvětlující cestu. Harry potlačil záchvěv mrazu a následoval domácí skřítky, kteří si to šinuli po jednom z můstků.
   Skřítci dorazili až k černým dveřím, otevřeli je a vešli dovnitř. Harrymu se v obličeji objevil odhodlaný výraz a následoval jejich kroky.
   Hned na zápraží zůstal stát. Zíral na ohromné šikmé sklo na konci pokoje, které bylo černé jako noc a za ním se tu a tam objevovaly velké ryby, raci či hlemýždi. Obrovské vypoulené sklo očividně poskytovalo nocležníkům ve sklepení Zmijozelu výhled do hlubin černého jezera, které se nacházelo u Bradavic. Harry by si nikdy nemyslel, že se podívá do zmijozelské ložnice, a už vůbec ne, co v ní spatří. Kousek stranou stála zdobená kamna a vháněla skrytým potrubím teplý vzduch pod tři postele z černého mahagonu v děsivém tvaru podobnému rakvím.
   Malfoy vyskočil na nohy a utrhl se na skřítky: „Tohle nehodlám snášet! Okamžitě dojděte za vedoucím koleje a laskavě mu sdělte, že nehodlám sdílet ložnici s vrahem a násilníkem.“
   „Ignorujte ho,“ mávl rukou Harry na skřítky, kteří raději rychle mizeli, než je blonďatý hoch pověří dalším praštěným úkolem. „Ty máš tak co říkat, Malfoyi.“
   Draco se vztekle odvrátil, přistoupil k velkému vypoulenému sklu a dotkl se jej konečky prstů. „Jsi spodina. Nemám v nejmenším úmyslu třeba i dýchat s tebou stejný vzduch.“
   „Tak víš co?“ pravil Harry a máchl do prostoru. „Budu šlechetný. Tenhle vzduch je od teď můj, ten zbytek ti s radostí přenechám.“
   Malfoy prskl jako nakvašená kočka a usadil se na své posteli. Harry došel k posteli na druhém konci, takže jejich napjatou rozmluvu oddělovala jedna volná.
   Postele byly navzdory děsivému tvaru na pohled lákavé a útulné. Ze všech stran se rozkládalo polstrování v podobě polštářků, a tam, kde nebránila výhledu do nitra jezera, se skvěla dřevěná kostra stříšky čnící z pelesti postele, která nesla mohutné závěsy z hadích šupin. Těmi ostatně byla obložená celá ložnice, jako okna v tibetském chrámu.
   „Nebudeme si všímat jeden druhého, platí?“ pokračoval po chvilce Harry, když si počal vybalovat své věci. „Mě nezajímáš ty a já nezajímám tebe. Sám jsi mi to naznačoval. Můžu tě ujistit, že si moc dobře pamatuji, jak jsi mne minulý rok jako nějaký cvok mrzačil na skaliskách kousek odsud a nezapomenu ti tu ruku, kterou jsi mi pořezal.“
   „Nic z toho se ale nevyrovná tobě, mistře teroru,“ pěnil Malfoy zle, usazen byl v temném nitru své postele a civěl na svého rivala. „Tvé činy přesáhly všechny mé, až mám chuť se před tebou sklonit a říkat ti pane smrti!“
   Harry ta slova zaslechl, chvíli potlačoval štiplavý pocit ve vzpomínkách. Když si dovybalil a převlékl se, ulehl do své nové postele. Nad jeho hlavou se vznášeli obrovští sumci s těly jako kýly lodi. Černé bubliny stoupaly vysoko až k nedohlednu. Harry zaškrtil přívod svítiplynu do své lampičky na stolku vedle postele ve tvaru víka rakve, přikryl se, a jakmile to udělal, obtočení dřevění hadi se na konzolách stříšky vyplazili a natáhli, čímž roztáhly závěs podél postele. Harry pozoroval škvírkou v závěsech vzdálenou postel.
   Malfoy už dlouho poklidně spal, ale Harryho svědomí mu říkalo, že zcela jistě spánek předstírá. Občas dokonce zahlédl dvojí odlesk v jeho očích. Dnes večer snad nikdo neusne. Možná mu stouply jeho schopnosti do hlavy, přesto však nevěřil, že by ho Malfoy byl odhodlán v noci uřknout. Jenže obav se člověk jen tak nezbaví.
   Ložnici naplnila tma a čtyři oči obou chlapců sledovaly tvary, které vykreslovala pableskující hladina černého jezera, jak do ní svítil měsíc. Harryho přepadávala únava. Protřepal hlavu a pokusil se znovu vnímat. Ale oči se mu zase začaly zavírat. Kde byla A, když si chtěl odpočinout od obezřetnosti? Nebyla náhodou jedním tím velkým sumcem, který se vznášel nad jejich hlavami? Harry zavřel víčka. Byla už přespříliš těžká. Pomyslel si, že se udrží při smyslech a otevřené oči k tomu nebude potřebovat. Jenže to už v další chvíli usnul.

   „Šestnáct dalších rodičů studentů podalo ještě dnešní noci žádost o navrácení jejich dětí domů!“ oznámil člen představenstva Bradavic – kontrolního orgánu vedení školy. „Svolali jsme tuto mimořádnou schůzi bezvýhradně oprávněně, tak prosím, přestaňme řešit nepodstatné věci a věnujme se závažnějším událostem, které nás právě potkaly.“
   Herbert Převoda, vedoucí kontrolního orgánu, byl na tento post zvolen na začátku školního roku a od té doby se díky tlaku veřejných médií nezastavil. Jeho ubolená mysl se hodlala na členech rady tuto noc vyřádit a dokázat jim závažnost situace.
   Bylo už pozdě v noci, když vedení Bradavic svolalo mimořádnou schůzi správní rady, aby se rozhodlo, jak nastalou situaci řešit. V odlehlém paláci antického slohu, daleko od Bradavic, ze kterých už naštěstí opadl cizí nátlak a poklidně usnuly, se nyní uprostřed tmavé síně mračilo bezpočet ustaraných tváří kouzelníků, mnozí ještě s kruhy pod očima.
   „Herberte, příteli,“ oslovil jej Ignác Branibrd, odvěký člen správní rady, „jsme si vědomi závažnosti situace stejně tak dobře, jako ty. Svou práci odvádíš na výtečnou, věřím, že právě díky tobě se v Bradavicích studenti stále ještě dodnes učí… ale teď si raději sedni na zadek a začni logicky uvažovat.“
   Herbert, podsaditý mužík mírně po padesátce, si narovnal kouzelnickou stuhu u krku v barvě šarlatu a posadil se.
   „Pánové, čelíme něčemu nepředstavitelnému,“ jal se slova Fiškus Mocihlt, další člen správní rady s tím nejvyšším a nejšpičatějším kouzelnickým kloboukem v sále. „Pokud se nemáme státi barbary a apelovat ke změně trestního zákoníku k obnovení trestu smrti, nedokážeme zajistit Bradavicím naprostou bezpečnost. Ačkoli na příkaz zde přítomného ředitele školy Albuse Brumbála byla Dolores Umbridgeová – původce včerejší invektivy na Bradavice – okamžitě zbavena smyslů, dokázala napáchat citelné škody. Nedokážeme zaručit, že ten červ znovu neprovede něco podobného. A pokud bezpečnost školy nedokáže zajistit ani Albus Brumbál, kdo tedy?“
   „Obávám se, že nikdo,“ pravila jeho kolegyně Kalista Výřečná. „Měli bychom bezodkladně zvážit uzavření Bradavic.“
   „Kalista má pravdu,“ nedalo Herbertovi a opět se postavil, aby ‚všem nalil čistého vína‘. „Již od samého začátku souhlasím s Remusem Lupinem. Dopouštíte se neuvážeností, pánové. Psychická zkouška na počátku školního roku – prosím vás – to bylo na můj vkus… přinejmenším nepřiměřené. Celý systém Mistrálních OVCE mi přijde opředený zaujatými pravidly, která nikdo nemíní měnit. Jejich stinná stránka se projevila již při jejich nasazení. Smrt studenta, z ní pocházející soudní pře a následná finanční sankce ve výši šesti tisíc galeónů přímo z pokladny kapitálového fondu Bradavic. Vinu si pochopitelně nikdo nechce přiznat, ale neusněme na vavřínech, drazí kolegové, je jen otázka času, než se stane podobná nehoda.“
   „Dovolte mi namítnout, pane Převodo,“ vložil se do diskuze ospalým hlasem Alex Twimbry se šedým strništěm na tvářích. „Jako předseda komise pro vedení Mistrálních OVCE mám právo schvalovat vámi zmíněné zákony, a také bych měl vědět o výhradách, které všechny pověřené osoby mají. O námitkách Remuse Lupina vím. Jsme dlouholetí přátelé, všechny jeho výhrady jsem akceptoval a mnohá pravidla podle nich pozměnil. Příkladem může být, že Celestíni se již svévolně mohou navrátit zpátky do lidské podoby a zabránit jakémukoliv neštěstí. Proto mi řekněte, proč jste se nevyslovil jako pan Lupin a namísto toho zde bloudíte v zatajovaných spekulacích, co se mohlo zpackat a co ne?“
   „Přestaňte už konečně plkat nad zbytečnostmi,“ zamrazil všechny hlas muže, stojícího v samém rohu sálu. Severus Snape očividně nevydržel napětí poslouchat slova nemířící nikam a postoupil kupředu, až ho polilo světlo ze svící na stole. „Všichni jste věděli, že se něco dělo, a to už měsíce předem. Všichni jsme vycítili působení slov rudé magie. Ta slova mi nesčetněkrát doslova tloukla na okna ložnice. A přesto jste neučinili žádná opatření. Netahejte sem Mistrální OVCE, jsou zcela v pořádku. Jsou to pouze hrátky dětí.
   Však já vím dobře, proč jste nezareagovali. Máte strach. Protože se bojíte, co po sobě mohl Pán zla zanechat. Mnohým vám tato představa hlodá v mysli už od začátku. A čím více hlodá, tím více se utápíte v naději, že sama přestane. Ale ona naopak sílí.“
    „Severusi, dost,“ natáhl k  němu zlověstně rozevřenou ruku Albus Brumbál a Snape se po chvíli opět bezhlasně vrátil do tmavého rohu sálu. „Výuka v Bradavicích by se rušit neměla. Je pravdou, že jsme mnohá nebezpečí podcenili. Nikdo neočekával, že od tvora, jako je Dolores Umbridgeová, tedy zmutovaný Voldemortův had Nagini, se budou z vězení linout slova rudé magie. Nedmýchejme už tak horký kotel. Schůzi jsme svolali, abychom nastolili nová opatření. Jakkoliv polehčující se pro mnohé může uzavření školy zdát, já se s tímto nehodlám smířit –“
   Brumbál ani nedořekl poslední slova, když se dveře do sálu rozevřely prudce dokořán a dovnitř se nahrnuli zřízenci ministerstva, kteří klapajíce podpatky obklopovali samotného ministra kouzel Artura Weasleyho. Ten došel před všechny přítomné a po chvíli napjatého ticha spustil: „Vidím, že jdu právě včas,“ a rozhlédl se po osazenstvu setkání.
   „Obávám se, že vás nikdo nezval,“ pravil opatrně Herbert Převoda. „Toto je soukromá schůze členů spr –“
   „Nevěšte mi tu bulíky na nos, Herbe,“ přešel jeho komentář pan Weasley. „Jsem tu, abych dohlédl na bezodkladné uzavření školy.“
   „Domnívám se, že se přikláníme k opačnému názoru,“ zvedla se ze židle Altvůda Schwietertová. Tato dáma, která Harryho a Brumbála doprovázela na Celočarodějné setkání, si nikdy nezadala se žádným mužem. Za ta léta, co ji Brumbál znal, byla vždy nestranná a svým jednáním jakoby z oka vypadla profesorce McGonagallové. „Odhaduji, že většinová část správní rady pošle návrh na uzavření školy do kytek. Je pro nás nepřijatelné ustoupit zločincům na úkor vzdělání našich studentů.“
   „Vida, vida,“ pravil uznale Artur a otočil se na viceministra Alexe Twimbryho. „O ní ses mi nezmínil. Tak švýcarské ministryně se přibírají do členů správní rady Bradavic, no je mi to ale náhoda.“
   „Na co tím narážíte?“ zeptala se Altvůda zostra.
   „Že Brumbál má nejméně jedno své želízko v ohni členské rady a může jím efektivně ovlivňovat jejich úsudek, má drahá kolegyně,“ opáčil ministr kouzel Velké Británie.
   „Měl byste se zamyslet nad svými slovními útoky, pane ministře. Nechcete jistě vzbudit mezistátní faux pas a udělat si v Ženevě nepřátele.“
   „Skutečně? Napadá mě, co takhle stanovit zákon, kterým bych členy správní rady studijních subjektů omezil pouze na britské státní občanství.“
   „V tom případě byste zaměnil polovinu z jejích dvanácti členů,“ odsekla mu kamenným výrazem.
   Hrálo se o velké karty. Ministr kouzel se zachmuřil, opřel se o desku stolu a zpříma pohlédl Brumbálově přítelkyni do očí.
   „Je jen málo z nás, co za svého života obdrží Merlinův řád první třídy, aby se mohlo stát členem Merlinova řádu. Je tudíž prozíravé – až krajně podezřelé, že jste ministr kouzel Švýcarska, člen správní rady Bradavic a k tomu ještě držitel Merlinova řádu první třídy. Majitelé řádů druhých a třetích tříd musí trpělivě čekat, dokud se jim neuvolní místo tam nahoře.“
   „Tento systém jsem nestanovila já, pane ministře,“ opáčila Altvůda a posunula si své tenké brýle blíž k očím. „Stanovuje se a uděluje za patřičné zásluhy. A se vší úctou, ani vy nemáte právo zasahovat do stanov Merlinova řádu, tím spíše, když nejste držitelem ani jednoho z nich,“ dořekla a Artur Weasley zkřivil obličej do naštvaného posunku. „Kouzelnické společenství si tento systém zvolilo již dlouho před Artemisiou Lufkinovou a následným dělením ministerstva na kouzelnická státní ministerstva. Vznikal v dobách, kdy bylo rozumu Merlinova řádu zapotřebí proti takovým, jako byla kupříkladu Morgan le Fay. Žádný ústavní zákon se nemůže Merlinova řádu ani dotknout. Hleďte si proto svého postu a to uvážlivě, a neútočte na nedohledné nory, když nevíte, co vás na jejich druhé straně čeká.“
   Artur se rozezleně nasupil a praštil rukou o desku stolu.
   „Co očekáváte od svých bezpečnostních opatření? Vždyť ani neznáte všechna nebezpečí, která vám hrozí. Necháte-li Pottera v Bradavicích, tak Bůh provázej ty studenty, kteří ve škole zůstanou. Pokud rada neuzavře Bradavice do svítání…“ odmlčel se a očima těkal od jednoho člena setkání k druhému, přitom varovně mával s ukazováčkem. „Co se týče mě, osobně dohlédnu, aby má dcera ze školy odešla. Vedení jí tam není schopno poskytnout ani takový dostatek bezpečí, aby ji nezmlátil kdejaký chuligán na koštěti,“ a s těmi slovy věnoval další nelichotivý pohled Brumbálovi. „Mějte ale na paměti, že tak jako má správní rada v kompetenci uzavřít školu, stejně tak jí i můj úřad může nařídit uzavření školy a to si zapamatujte, jestli se stane ještě jedna nehoda, toto nařízení vzejde v platnost.“
   „Budeme mít vaše slova na paměti, pane ministře,“ ujistil jej Brumbál poklidným hlasem, jenž se rozléhal tajemným černým prostorem. „Ještě něco byste nám rád ozřejmil?“
   Artur čekal, dokud se všichni neutiší a pak hlasem, který byl sotva slyšitelným a který tím pádem nutil osazenstvo k ještě většímu tichu, pokračoval: „Rada byla až donedávna plna smrtijedů, aniž byste si toho byli vědomi,“ řekl výhružně. „Lucius Malfoy vám kraloval a sám tady Fiškus Mocihlt od něj mnohokrát přijal úplatky.“
   „To je výsměch!“ vybafl Mocihlt a v tu ránu byl na nohou, ale jeden z ministrových poskoků ho okamžitě umlčel a donutil si sednout.
   „Vás ostatní zase ovládl strach,“ pokračoval jízlivě pan Weasely. „Když mi tady tvrdíte, že ty studenty ochráníte, měli byste si uvědomit, jaké lži právě vypouštíte z úst. Alex vám toho řekne více.“
   „Vážené čarodějky a čarodějové,“ začal Alex Twimbry a pomalu rozkládal na dlouhém stole plátna s nákresy. „Představuji vám finální turnaj prvního pololetí v prosinci, kterého se zúčastní finalisté Mistrálních OVCE, tedy ti, kteří alespoň jednou vyhráli.“
   Před přihlížejícími se objevil půdorys a pečlivý nákres stavby, která se vymykala představám každého mudlovského architekta. Mnozí si měnili brýle a mžourali na strašidelnou stavbu, kterou většina světa až donedávna považovala za mýtus.
   „Toto je, dámy a pánové, Velechrám smrti,“ osvětlil jim Alex Twimbry a mnozí propukli do neutuchajícího povyku. Skrze něj se jeho oči střetly se Snapeovými, který si jej podezřívavě měřil.
   „Už chápete pánové, proč nemůžete studentům bezpečnost zajistit?“ vyhlásil vítězoslavně ministr kouzel.
   „Arture,“ oslovil jej Brumbál, který ani okem nezavadil o nákresy Velechrámu smrti. „Pokud svévolně vyhledáváš nebezpečí, abys měl důvod mou školu zavřít, musím tě varovat, že se stavíš na špatnou stranu zákona.“
   „Pokud to znamená zachránit životy?“ osopil se na něj pan Weasley.
   „Výuka bude pokračovat. Bezpečnost studentů zajistím osobně. Veškerou zodpovědnost beru na sebe,“ sdělil jim a místností se rozlehly zděšené povzdechy. Snape kradmým pohledem pozoroval Alexe Twimbryho, pak se pokradmu otočil a ze setkání odešel.

   Věznice v ruském Gulagu byla druhá nejstrašnější, jakou místní lidé znali. Ta nejhorší existovala pouze v pověrách a podle nich se i ta už přestala používat. Nicméně navzdory této rozšířené verzi mnohokrát zaslechli strážné o ní mluvit. Napůl čarodějové, napůl mudlové, zde hlídali všechny druhy zabijáků a vrahů, kteří zapomněli své lidství už někdy při narození. Celý jeden blok s těmi nejhoršími vězni byl vyhotoven z neroztavitelného kovu, vyrobeného s příměsí kouzelných lektvarů. A právě zde, v nízkém patře kousek od blikající pochodně zavěšené nakřivo, hulákala žena jak na lesy.
   „Copak mě neslyšíte?“ ječela zplna hrdla. „Oni ji zabijí! Zabijí všechny! Pomozte jí! Pomozte mé nebohé dceři! Tak slyší mě někdo?!“ volala a lomcovala s bytelnými dveřmi s maličkými okýnkem plným mřížoví. Řičela neutuchajícím šílenstvím, mlátila do okna ve dveřích hlavou, až z ní vyprchával pomalu život. „Kde je kdo?! Prosím vás!“
   „Kto tam krichit?“ zeptal se huhlavý příchozí strážný ostrou ruštinou a cucal umolousaný kus cibule. Ze všech okýnek ve dveřích se linul jen letmý opar chladu, pouze z jednoho čišel hlas plný hněvu a obav. „Eto ty, detka,“ prohodil neurvale strážný a shodil z hlavy kapuci ze zaječí kůže. „Ya skazal im, chto vy poteryaete vash razum v pervuyu ochered. Zatknis!
   Žena mu ale nerozuměla, namísto toho na něj spustila příval nových vyřvaných slov a mávala k němu rukou skrze otevřené okénko.
   Zazvonil telefon. Vskutku staromódní a z posledních sil držící na protější stěně. Umolousanec polknul rozžvýkanou cibuli a chopil se aparátu na protější stěně, když ještě před tím zatočil s páčkou, aby indukoval proud a po chvilce praskání statické elektřiny zvolal: „Chto?Ne ponimayu!Vizit? Nekotorye Albus Brumbál?Eto dolzhno byt oshibka. Eto bessmyslenno. Nikto ne idet yeiLadnoA ne trogaite moego luka!“ a praštil s telefonem. Hamižně vytáhl další cibuli z potrhané kožešiny a se škaredě pronesenými slovy „Vy budete imet poseshcheniya,“ odběhl kolem řvoucí ženy pryč.
   Žena, vidíc muže zmizet, propukla v hysterický jekot a očekávání jeho návratu, ale ani po pěti minutách se nedočkala. Zdrceně se sesula po ledové stěně kovových dveří a rozcuchané nestarané vlasy o ně opřela. Nepravidelně oddechovala a tiskla si ledové prsty na oční bulvy. Pak se za dveřmi rozlehly kroky.
   Žena vystřelila na nohy a rukou zašátrala nadějně za oknem. Tu jí ale hbitě někdo srazil podél okraje dveří, až se prohnula a vykřikla.
   „Mluvím anglicky,“ řekl muž.
   Žena se na něj skrze oči zaplavené slzami, podívala a spatřila nesmírně starého pána s holí a zastřiženými špinavými vousy, z něhož čpěl štiplavý zápach. Toho muže někde viděla. Nebyla však schopna vzpomenout si kde. Bylo mu však určitě hodně přes sto let a vzhledem k tak vysokému věku to musel být čaroděj.
   „Pomozte mi!“ vyhrkla nadějně, až ji zaplavily přívaly emocí. „Musíte zachránit mou dceru! Je v nebezpečí! Zachraňte ji!“
   „O vaši dceru bylo náležitě postaráno,“ opáčil muž a žena si až teď uvědomila, že jí ohýbá ruku na pokraj vykloubení. Muž vytáhl hůlku a ženě se v tom okamžení blesklo před očima. Stačila vykřiknout jen: „Moje dcera!“ ale to už se jí zelený paprsek zaryl mezi oči.

   Mladá dívka s plamenným pohledem, seděla v čekárně a vyčkávala příchodu vrchního lékouzelníka. Hlava jí bezútěšně třeštila a její myšlenky se toulaly kdovíkde. Jen před malou chvilkou jí ten postarší muž s mnohačetnými řády a oceněním vyšitým na prsou dlouhého kouzelnického hávu prozradil, čím právě prošla. Nedokázala uvěřit, jak ho jen mohla pochopit. A co víc, jak mohla cítit tu nepřebernou nenávist vůči rodičům, když vše bylo opředené bezpočtem zvláštností. Nebyla hloupá a věděla, jak se věci mají. Také dokázala správně rozlišovat mezi dobrem a zlem, což jí ještě více ovlivňovalo rádoby dobrý názor na své rodiče. Mnohokrát, za čas co zde tak seděla, se pokusila na ně zavzpomínat, ale nic. Vymazali je. Bylo to zvláštní. Znala své jméno, uměla počítat, věděla, odkud děti přicházejí, věděla, jaké je manželské sounáležití, vztahy mezi lidmi, také znala spoustu kouzel, lektvarů a dokonce si jasně vzpomínala na své kamarády, koníčky a záliby. Jasně si vybavovala, že ráda tančí v dešti, ale nevzpomínala si, jak ji matka léčila ze všech těch nachlazení, které si tím přivodila. Vybavovala si svou nejhorší známku ve škole, ale jakmile se pokusila rozpomenout si na reakci rodičů – tma.
   Pak si to konečně uvědomila. Od teď může začít zcela nanovo. Může se přenést přes své smrtijedské zploditele, bojovat na straně dobra, založit spořádanou rodinu a spokojeně žít. Úzkostlivé zahánění bolestivých myšlenek jí nastavilo novou laťku a ona ji za každou cenu byla odhodlána překlenout. Chtěla naslouchat, ale držet si svou osobitost. Vnímat druhé, ale zachovat si svou vlastní pravdu. Toužila poznat někoho, koho potkalo to samé neštěstí.
   Jen co jí tyto myšlenky proběhly hlavou jako hejno vylekaných myší, vyšel ze dveří, ze kterých před necelou hodinou vyšla ona sama, mladý hoch s melírovanými vlasy a pečlivě zastřiženými liniemi u uší. Jako oblečení se na něm snoubila drahá nažehlená košile a kalhoty vypovídaly o pečlivosti nějaké skřítky služky ve všemi uznávané noblesní kouzelnické prádelně. Na první pohled mladý lichvář a elegán, děvče však přesto neztratilo zájem zjistit, o koho se jedná.
   Posadil se kousek od ní a dělila je jen jedna lavička. Dopolední slunce jim malovalo na záda ospalými paprsky a na chodbě panoval čilý zdravotnický ruch.
   „Hej… taky jsi tím prošla?“ začal po příliš krátké chvíli hoch a pohlédl na ni. „Myslím… tím výmazem.“
   „Pokud se tomu tak dalo říct, tak taky,“ sdělila mu lhostejně a předstírala, že něco pročítá na protější stěně plné novinových výstřižků s pohybujícími se kouzelníky.
   „Jak ti říkají?“
   „Mil,“ odpověděla. „Jméno mi naštěstí nevymazali.“
   „Usiloval jsem o právní výpomoc, ale ti zmetci byli neúnavní. Nakonec prosadili svou a k výmazu mě museli poslat v narkotikách. Ubožáci,“ vyprávěl znechuceně a znovu se na ni podíval. Milka jeho pohled pochytila a neochvějně mu jej opětovala. „Bolelo tě to, co?“ zeptal se jí bez známek soucitu, jakoby předem očekával kladnou odpověď.
   „Každý vnímáme bolest jinou a jinak,“ opáčila krátce.
   „Já to ani necítil. To ti ale povím, nepřestanu, dokud nezískám své vzpomínky zpět,“ začal slibovačně, přestože jeho tón tak nikterak nezněl. „Co ty? Máš vůbec kam jít? Mohla bys jít se mnou, ne všechny vzpomínky mi vymazali a já si pamatuji na pár dobrých míst.“
   „Odpusťte, že vás vyrušuji,“ pravil hlas za jejich zády a otáčejíce se spatřili starého kouzelníka, s půlměsícovými brýlemi, křivým dlouhatánským nosem, avšak s vlídným úsměvem. „Domnívám se správně, že jste pan Egon Ferox a slečna –“
   „Ano, domníváte,“ neváhal ho přerušit vysoký chlapec jménem Egon a vztyčil se v celé své výšce. „Přejete si snad něco?“
   „Vyšla na mě ta milá povinnost vás informovat, jakým směrem se mohou vaše kroky ubírat,“ oznámil jim a vstřícný úsměv mu ve tváři poněkud uvadl. „Jmenuji se Albus Brumbál a jsem ředitelem školy v Bradavicích. Pokud jste o ní dosud neslyšeli, pak vězte, že v nejbližší době –“
   „My víme, co je to za školu,“ ujistil ho Egon povrchně, jako by vůbec nebral ohled na kapacitu, která před ním nyní stála a kterou tak necitlivě přerušoval v řeči.
   „Pane Egone, je vaším běžným zvykem skákat druhým do řeči, pokud právě hovoří?“ otázal se ho Brumbál pokojně.
   „Nemám ve zvyku ztrácet čas, pane Brumbále,“ osvětlil mu Egon, „zvláště pak v případě, kdy vím, o čem se právě hovoří.“
   „Nedošlo vám, že možná tato slečna netuší, o čem mluvím, a tudíž jsou má slova podstatná?“
   „Kdo nezná Bradavice už od mladých let, je u mě pablb,“ oznámil jim, jako by považoval takový výraz podřadný termínu blbec.
   „Já vím, co je to Bradavická škola,“ vysvětlila pánům Milka a také povstala.
   „V tom případě mám o vysvětlování méně,“ poznamenal Brumbál a měřil si je zpoza svých čarodějských brýlí. „naneštěstí již nemůžete navštěvovat vaše bývalé školy. Nabízím vám proto oběma dokončení vašeho studia na mé škole. Rád bych vás ale předem varoval. Místo se v Bradavicích uvolnilo pouze díky tomu, že se jich studenti báli. Odhlásili se a už nemínili více v Bradavicích studovat. Je tudíž na vás, zdali se rozhodnete nastoupit právě k nám.“
   Milka a Egon se po sobě podívali a jejich pohledy byly význačné. Milka neměla co ztratit a s hrdostí se postaví nebezpečím, které by jí tam hrozily. Ba co víc, hledala nové výzvy a připadala si, že toho náhle nutně potřebovala spoustu dokázat. A Egon? Ten se strachu vysmíval do očí. Nehodlal jím být zastrašen ani na okamžik. Oba proto okamžitě přijali Brumbálovu nabídku.
   Ještě téhož dne se potkali v malém penzionu v zapadlé kouzelnické vesničce. Pohybovala se zde hrstka mladistvých, kteří měli také počátkem nového roku do Bradavic nastoupit jako noví studenti. Protože toho všichni měli spoustu společného, strávili mnoho večerů povídáním a vyprávěním, co toho či onoho potkalo.
   Milka zde pobývala s Egonem a dalšími méně či více společenskými studenty po více jak měsíc. Za tu dobu vyslechla z jeho úst nepřebernou spoustu kladů na kolej zvanou Zmijozel, až ji začala bez jakýchkoliv pochyb považovat za tu nejlepší kolej, která v Bradavicích je. Netrvalo dlouho a začal nový školní rok. Nervózní Milce elektrizoval Moudrý klobouk na hlavě, aniž by věděla proč. A tak byla následně před zraky samotného Brumbála rozřazena do Zmijozelu. Další události na sebe nenechaly dlouho čekat.

   Jeskynní muréna, odpočívající na skle oddělující vodu od noční ložnice, nerušeně dřímala v oblaku vznášejícího se bahna. Nenadálý pohyb ji však polekal a bahno ve vodě se rozvířilo jejími pohyby. Harry se neklidně obrátil na posteli a naleznouc novou polohu znovu poklidně usnul. Na vedlejší posteli nikdo nebyl. To by však nebylo nic nečekaného, kdyby i třetí krajní postel nebyla neobydlená.
   Uprostřed pokoje na Harryho zíraly dvě třesoucí se oční víčka. Malfoy věděl, že druhou podobnou šanci už nedostane. Musel se chopit šance teď, anebo nikdy. Hůlku pevně obemknul prsty a přejížděl po jejím lakovaném povrchu. Už snad posté si zopakoval kletbu v hlavě, jako by si myslel, že ji nedokáže vyslovit nahlas. Co to vlastně dělá? Co, když mu to nevyjde? Může být obviněn z hrdelního zločinu, vzat do Azkabanu!
   Malfoy nadmul hruď a byl rozhodnut. Nádech, který právě učinil, bude pohonem pro kletbu, kterou vysloví. Už ani o jeden nádech víc. Malfoy odhodlaně mávl hůlkou a místností prosvištěl záblesk, až se muréna na skle trhnutím dala na útěk a zmizela v temnotě.
   Harrymu se zdálo něco nadmíru podivného. Hlavou se mu honily myšlenky na mudlovský hrací automat se třemi okénky, v nichž se točily tři válce, na kterých se porůznu objevovaly všelijaké obličeje. Děsivý skřet s obličejem pana Weasleyho tahal za páku, aby spustil nový koloběh otáčení. Cylindry v automatu se zastavily na vytřeštěné Hermioně, kterou se někdo neúspěšně pokusil vyobrazit v šaškovském obleku.
   Špatný sen však v tu ránu skončil a změnil se v noční můru. Harry vnímal, jak se obraz hracího automatu a pana Weasleyho rozpil jako inkoust politý vodou. Jako obrázky z věštecké koule se nyní míhaly všechny vzpomínky a měnily se v nerozeznatelné čáry. Odehrával se mu snad život před očima? V tom případě… umírá? Co to plácá? Je to přece jenom sen. Harry svévolně procital, jako kdyby ho tělo nutilo zrovna nyní vážit své smysly. Pak náhle, jako blesk z čistého nebe, zjevila se před ním vzpomínka na moment, kdy se Siriusem rozmlouvali o padlých smrtijedech, až v debatě dospěli k Luciusi Malfoyovi.
   ‚Tak moment, tohle je systematické. Cílené a cizí,‘ uvědomil si Harry a nastražil svou zbylou koncentraci. Stejně jako když my si protřeme rozespalé oči, osvěžil Harry svou mysl a spatřil to. On zdaleka neumíral, neboť nyní jasně poznal vetřelce ve své mysli. Vetřelec se dovtípil, že vzpomínka neobsahuje nic důležitého a soustředil se na jiné z Harryho posledních dní. ‚Ten vetřelec musí okamžitě pryč!‘ rozhodl Harry a prudce se koncentroval na cizí myšlenky.
   Vetřelec ho vycítil a jeho prvotní odhodlání krapet zakolísalo. Harry zastřel svou mysl, jak ho Lexter naučil a spatřil tu cizí. V jakýchsi mlhavě rozpuštěných kaňkách se ukrývala něčí mysl. Bylo to bludiště rozteklého inkoustu, který se objevoval a hned zase se rozpouštěl. Tuhle nástrahu přichystala ta cizí bytost. Harry si byl vědom, že je pán svého já a bludiště lomozivě rozehnal. Prudce zčeřený tok myšlenek se pročistil. Ruka se mu vyšvihla a on procitl.
   Nyní spatřil tvář rozzuřeného Malfoye, který se skláněl nad jeho postelí jako nějaká sudička smrti. Tvář plnou potu a srdce plné palčivé hořkosti. Harry ho pevně sevřenou pěstí praštil do čelisti a Malfoy vlivem otřesu mozku chvíli přestal vnímat. Pak se Harrymu zaryl do krku. Harry učinil úder do beder, jenž Malfoye poslal za ním na postel. Závěsy se strhly a dvojice se počala rvát nezměrnou silou. Svírali si krky a ruce, převalovali se na posteli jako nějací pomatení milenci. Harry na surovosti neubíral a udeřil Malfoye do břišních slabin. Toho využil a nasadil mu novou ránu do čelisti, kterou před okamžikem načal. Malfoyova další chvilková dezorientace Harrymu postačila, aby zaryl mu prsty do krku jako divoké kořeny nějaké rostliny. Snad se ho chystal ze sebe shodit. Namísto toho si ho ale naopak přitáhl přímo až k čelu. Malfoy byl šokovaný Harryho údery a zmohl se jen na škrcení jeho krku. Přes prudce tlukoucí srdce a vyhrocené mentální síly ze sebe Harry vysoukal: „Už nikdy za mnou nelez do postele!“
   „Zabil jsi mého otce! Chci… chci to spatřit na vlastní oči. Chci vidět, jak jsi ho zabil, abych se ti mohl řádně pomstít!“
   „Tak ty chceš vědět, jak to bylo s tvým tatíkem?“ zakuckal se úsměvnou nenávistí Harry. I on cítil nenávist, možná že tu samou, co Malfoy. A teď, když byl Voldemort mrtev a on ji nemohl cíleně zakořenit, jí měl dost pro všechny. Včetně Malfoye samého. Malfoy zjistil, že náhle zápas skončil.
   Pomyslné dveře do Harryho mysli, které kouzlem legilimes stvořil, se otevřely a on byl zván dále. Harry byl ve Zmijozelu. Tady nebylo místo pro soucit. Pevně sevřel Malfoyovu hlavu a na spojení kouzlem legilimens vyburácela hřmotná dávka Harryho odhodlání. Obraz se náhle dočista vyjasnil. Už nenásledovalo žádné pátrání ve vzpomínkách, Malfoy zaskočeně zůstal zírat přesně na tu, kterou hledal, až se mu nechtěně zvedl žaludek.
   Voldemort. Stál tam a zíral jako ten nejkrutější masový vrah bez sebemenší špetky lítosti v srdci. Harry Malfoyovi přichystal představení doslova z první řady.
   Na zemi se nacházela rudá písmena potřísněna něčí krví. Kolem nich sršela jako stožár vysokého napětí kopule z mříží prskající zlatou barvu do prostoru. Malfoy vytřeštil oči a spolkl výkřik, jaká bolest mu právě projela rukou. Ležel na zemi, jednu ruku téměř necítil, druhá bolela bezpočtem modřin a žebra měl zlámaná. Jeho tělo právě zažilo autonehodu a k tomu bylo zdecimované samotným Pánem zla, který mu před malým okamžikem sdělil, že je mudla. Tváře a krk měl z čista jasna plné krve. Vypadal příšerně. Vypadal tak, jako Harry před půl rokem ve Zmijozelově spolku. Tak se to tehdy odehrálo. V den, kdy zemřela Hermiona. Harry mu ten pohled poskytoval, i se všemi pocity. Jasně kontroloval své rozhodování a Malfoy vytřeštěně poslouchal otce.
   „Co mu mám provést, můj pane? Cokoliv si budete přát, jen se vyslovte.“ Jindy impozantně uhlazený pán s vyrovnaným pohledem a přísný otec, na svého vlastního syna nyní civěl se smrtí v očích.
   „Zabij ho! Hezky pomalu a bolestně!“ zasyčel hlas lorda Voldemorta prožívající jeden ze svých největších triumfů.
   Draco se zachvěl. Rozum mu napovídal, že nic z toho není skutečné – je jen ve vzpomínce. Srdce se mu však chvělo. Jeho otec se na něj vrhnul s vražednou nenávistí a Draco nevědomky uhýbal pokyny cizí Harryho mysli, která tam v tu dobu byla. Vzduchem prohučelo kouzlo, které se nepromíjí a zakrvácené tělo Draca Malfoye učinilo hbitý kotoul.
   „Tati!“ zaječel, jeho křik však neměl žádný účinek. Lucius Malfoy vyčaroval na svého vlastního syna další šílené kouzlo Cruciatus. Další kotoul zničeného těla a i druhé kouzlo se zařízlo nikam nezanechávajíc svůj krutý verdikt. Draco ječel a štkal jako malý, v jeho očích se respekt k otci změnil v hrůzu a děs. V srdci mu explodovala nálož a jeho nervy se zhroutily. Ležel bezbranně na zemi bez šance na pomoc. A právě ten, od koho by se pomoc čekala, se chystal znovu mávnout hůlkou a vyčarovat svému synovi – Dracu Malfoyovi na těle hrůzostrašnou krvavou ránu.
   Malá dušička zmírající v koutě už nemohla týrání svého kamaráda, který tam v tu dobu byl, déle snášet. Ještě dříve, než dospělý Lucius Malfoy zaburácel kletbou Vulnusio, zapištěl její hlásek na Harryho – nyní však Draca – kouzlem impedimenta. Hlásek nepatřil nikomu jinému, než samotné Hermioně. Draco s hrůzou sledoval, jak se jeho otec odlepuje od země a jako utržený prapor odlétá do Oblouku smrti uprostřed Zmijozelova spolku. Lucius Malfoy právě zanikl.
   Dost bylo vzpomínek, Harry uzavřel cestu a procitli opět v Harryho posteli, ze které hned Malfoye neomaleně skopl.
   Malfoy zůstal zírat na zem a jen potichu sípal.
   „To byla ona,“ uvědomil si Draco Malfoy s výrazem plným naprostého šoku. „Ta šmejdka mi zavraždila otce. Jeho krev je v její hůlce.“
   „To ti nedošlo, ty chytrolíne, že k tomu měla plné právo?“ opáčil Harry, utíral si pot a zíral na Malfoye do ticha svýma rudýma očima. „Tvůj otec si vybral sakra špatné spoluhráče. V poslední chvíli se proti němu obrátili a poslali ho proti mně. Na vlastní kůži jsi pocítil, jaké to je. Tvůj otec by nakonec tak jako tak zemřel, protože nedokázal plnit svěřené úkoly. A ano, nejeden byl namířen proti mně. Ale není má chyba, že to tvůj tatík zvrtal. Já nikdy nebyl agresorem. A ty by ses s tím měl už konečně smířit, pokud nechceš skončit tak, jako on.“
   „Mlč už! Já tomu stále nevěřím,“ kroutil Malfoy hlavou a zvedal se ze země, čpíc celou svou zlobu do Harryho rudých očí. „Ta bestiázní zavšivená mudlovská šmejdka. Ten nicotný prašivý bezcenný nezmar.“
   Harry se začal smát. „Vypadá to, že nejenom já jsem tvůrcem tvých problémů. Když se to tak vezme, nemáš se na mě vlastně za co zlobit. Ve všech případech jsem se snažil si zachránit kejhák a být na mém místě, bys udělal to samé. Teď už aspoň víš, jaké to je, když se proti tobě Lucius Malfoy postaví. Hledej spravedlnost na správném místě. Já jsem tvého otce nezabil a není mi známo, jak chytili tvou matku, prsty jsem v tom neměl,“ očišťoval se právoplatně Harry a dech se mu pomalu vracel.
   „Já ti nevěřím,“ procedil Malfoy ponurým tónem. „Mohls tu vzpomínku zmanipulovat. Četl jsem o tom, když jsem studoval jak kouzlit to nitrozpytské kouzlo legilimens.“
   „To ses naučil moc pěkně, ale pokud bys věděl víc, viděl bys, jak vypadá zmanipulovaná vzpomínka. Jednotlivé části na sebe nenavazují, hlasy mizí a zase se objevují. Ne, drahý Malfoyi, tahle vzpomínka je autentická. A vůbec, věř si, čemu chceš, to je tvá věc. Já jdu spát. Pro příště… už za mnou nelez do postele.“
   „Je to taky tvoje věc!“ ukázal na něj Malfoy prstem a neochvějně ze sebe chrlil slova jako komentátor famfrpálového utkání. „Musím se jít přesvědčit, jestli jsi mluvil pravdu. Už dlouho to plánuji. A ty půjdeš se mnou, Pottere. Ty jsi jediný v okolí, kdo ví, kde se Zmijozelův spolek – místo, kde můj otec zahynul – nachází. Půjdeš tam se mnou.“
   „Zešílels,“ vysmál se mu Harry. „jestli trpíš nočními můrami, nechám tě spát na sousední posteli, ale víc už neustoupím.“
   „Jdi se vycpat, Pottere!“ zařval Malfoy. „Přinejmenším mi to dlužíš.“
   „Ty jsi fakt máklej! Co to meleš? Já za smrt tvých rodičů nemůžu. Chceš se vydat na místo, kde šel tvůj tatík pod kytky? Fajn. Ale to místo je v samém srdci Zapovězeného lesa. Obklopené strašnými netvory. A samotný Zmijozelův spolek? Vždyť ten byl zničen! Nic po něm nezbylo.“
   „Něco přece jen muselo zůstat,“ nenechal se uchlácholit Malfoy, „Zmijozelův spolek nebyl jen ten objekt s hadími hlavami. Široko daleko jsou rozmístěné hlásky a tvrze smrtijedů. Jedna z nich patřila mému otci. Nebudu mít klid, dokud se tam nevydám. Nutně musím vidět místo, kde otec zemřel. To musí pochopit i taková osoba, jako jsi ty, Pottere. Možná i tobě by prospělo podívat se, kde tví rodiče zemřeli.“
   „Pláčeš nad rozlitým mlékem a přitom nezvedáš krabici,“ vyčetl mu Harry. „Pro mě jsi velmi smutná kapitola z deníčku profesora Snapea. A já se nemůžu dočkat, až ji ten škrabal dopíše.“
   Malfoy nic neřekl, pouze přikráčel až k Harryho posteli a se zatnutými pěstmi ze sebe vypravil: „Pottere… Harry,“ opravil se přemáhavě, „pomoz mi… prosím.“
   Harry povytáhl obočí a chvíli uvažoval, jestli se mu to jen nezdá. Slyšel dobře, že ho Malfoy právě o něco poprosil? Jestli Malfoy prosí, pak už to musí být nanejvýš krizová situace.
   Harry ze sebe vyloudil úsměv a zakroutil nevěřícně hlavou. Všechno kolem něj dělalo kotrmelce a měnilo se, jako když se otočí póly magnetu. „Co chceš tedy dělat?“
   „Hodlám vyhrát příští turnaj. O volném víkendu si pak vyberu tebe jako náhradníka za vyřazeného hráče z mého týmu, kterému ty sám během příštího turnaje sebereš fénixe, aby skončil v Mistrálních OVCE. Ty už nepotřebuješ vyhrát, jednu výhru máš v kapse, do finále se dostaneš tak či tak. A za omráčení toho někoho dostaneš body navíc.“
   „Pořád mi nedochází, proč bych to měl jako dělat.“
   „Protože jinak ti neprozradím jak najisto oživit ty, které bys chtěl mít zase zpátky,“ pronesl Malfoy zlovolně a bez jakýchkoliv dalších slov se vrátil k sobě do postele.

   Když se ráno Harry probudil, byl Malfoy už pryč. Moc toho nenaspal. Vidina oživených příbuzných, která se mu během noci zaryla do mysli, mu nedala spát. Stále musel přemýšlet, jestli ho Malfoy jenom netahal za nos, nebo skutečně mluvil pravdu. Vždyť je přece ve Zmijozelu. Tady nejsou zábrany. Může dokázat i tohle! Co když opravdu existuje způsob, jak někoho oživit?
   Harry zíral do zeleného nitra nedohledné vodní plochy nad svou hlavou. Musel z Malfoye dostat víc.
   Zmijozel ho přijal mezi sebe jako adoptivní matka. Už po pár hodinách to vypadalo, jako kdyby nikdy nepatřil nikam jinam. Dál plynuly dny i týdny a život šel v Bradavicích dál. Již druhý den směli studenti v doprovodu strážců na pozemky a již dva týdny poté se konala další návštěva Prasinek, byť byli žáci sledováni ze všech stran a nenápadných koutů. Harry konečně dostihl Malfoye pět kroků od Medového ráje. Do té doby mu stále mizel z dohledu, usínal dřív, než se Harry stačil na cokoliv zeptat a vstával dřív, než i to nejčasnější ranní ptáče. Ale ani tentokrát mu Malfoy neřekl nic víc, než jen, že s ním počítá v dalším turnaji.
   Harry našel nové odreagování. Zlost a veškerou nenávist, která se v něm kupila jako v ucpaném potrubí, ventiloval ve cvičeních s A. Dával do nich naprosto vše, veškerou energii načerpanou z neutuchající a hromadící se zloby, kterou ve dne nosil v těle. Denně zůstával o dvě nebo i tři hodiny déle, než ostatní, pevně odhodlaný se sedřít k smrti. A pokud potřeboval pochopení a náklonnost, byla tu jedna dívka, se kterou si vždycky mohl bez obav popovídat. Týdny ignorace ze strany Nebelvírských ho držely v relativním klidu. Horší to bylo v okamžiku, kdy se v jeho přítomnosti ostatní studenti Zmijozelu pustili do Nebelvírských s neochvějným pocitem, že jim je Harry na blízku. Však se také Nebelvírští drželi zkrátka a prostě si Harryho nevšímali.

   Listopad se přehoupl do svého posledního týdne a atmosféra ve škole se dala krájet. Každý netrpělivě očekával příchod listopadového turnaje. Čím více se venku ochlazovalo, tím větší byla šance, že ta chvíle jednou přijde. Vedoucí celestínských skupin zintenzivňovali výcvik a po škole se roznášely klepy o podobě listopadového turnaje. Někteří tvrdili, že studenti budou muset zápasit s vedoucími své skupiny. Jiní zase strašili, že je pošlou do kouzelnického vězení, odkud se ven budou muset dostat vlastními silami, jinak tam zůstanou uvěznění navěky. A právě poslední týden se školou rozmohla teorie – prý pečlivě podložená a nechtěně vyslovená z úst jedné profesorky – že studenti budou otráveni a budou si muset najít sami protilék, jinak že zemřou.
   Mnozí nevěřili takovým snůškám výmyslů, inu… ruku na srdce, jim to ale nedalo a alespoň v duchu pochybovali a lámali si hlavu, co když opravdu má nějaká tato teorie svůj reálný původ.
   Uplynuly další dny a to už studenti z celestínských skupin po chodbách chodili a jenom očekávali, odkud na ně někdo vyskočí a pokusí se je zaklít. Však také mnozí studenti této bázlivosti využívali a kde jen se dalo, se ozývaly výkřiky vyděšených žáků, které právě jiní vylekali k smrti.
   Harry posiloval svůj výcvik na maximum. Na cvičeních zůstával až do půlnoci a i když dokonce i A mu nabízela, aby se svezl Práškem zpátky do hradu, pokaždé pevně odhodlaný doběhl zpátky sám bez jediného zastavení či zpomalení. Jeho umění kouzlit bylo na té nejlepší úrovni. Zvládal dokonce kouzlit bez hůlky, ač v mnohých případech stále dělal neuvážené omyly. Raději proto stále ještě zůstával u své křišťálové hůlky. Také Harry měl strach z nastávajícího předposledního turnaje v pololetí, ten však nekompromisně převyšovalo odhodlání a píle, kterou do svého výcviku vkládal.
   To v učení to šlo od desíti k pěti. Topil se v mizerných známkách M, mnohdy schytal i za H. On ale na studium moc nedal. O hodinách se na učení nesoustřeďoval, spíše si četl o čarodějném bojovém umění, studoval nové taktiky sesílání kouzel a snažil se hýbat s věcmi bez použití hůlky. Svůj um nejvíce zdokonaloval při hodinách profesora Binnse. Ze všech nejvíc se na něj za tento nový přístup hněvala právě profesorka McGonagallová. Neustále mu připomínala, že jeho studijní výsledky jsou nejhorší za celou dobu jeho studia v Bradavicích. Harry si ale z jejích slov velkou hlavu nedělal. Konec konců už nebyla vedoucí jeho koleje.
   Přesným opakem byl Ron. Jeho výsledky se pohybovaly od N po V, což byl v jeho běžném průměru dosti nevídaný skok. Několikrát byla právě jeho ruka ta jediná… inu dobrá, druhá jediná, která znala odpověď. Ignorace, která mezi dvojící Hermionou a Rona s Harrym vládla, byla však jako řeka valící se za skálou jeskyně. Byla otázka času, než si najde cestu a zeď se probourá.
   Když přišel poslední listopadový den, bylo každému jasné, že turnaj proběhne právě dnes. Jenže ani tento den se nic nestalo a mnozí studenti se mohli nervozitou zbláznit. Podzimní vítr už do příkopu kolem hradu nafoukal všechno listí, se kterými se okolní listnaté lesy nadobro rozloučily, a studenti se škádlili, kdo tam z té výšky skočí, poněvadž si mnozí mysleli, že nános listí ten pád zbrzdí.

   První prosincový den na sebe nenechal dlouho čekat. Dnes byli profesoři nervóznější, než kdy dřív. Profesor Brumbál nevycházel ven ani na snídani, ani na oběd. Pouze stál u balkónového výklenku své pracovny a pozoroval bradavickou krajinu.
   Jak tam tak stál, najednou, jako kdyby by do něj něco trklo, se vydal pryč. Mířil za svým bratrem, prošel přímo kolem jeho učebny a zamířil do jeho kanceláře.
   Aberforth si právě balil. Očekával, že bratr vstoupí, nečekal však, že přijde. Aberforth se zarazil a podíval se svýma starýma očima do bratrových. „Co se má stát, staniž se.“
   Albus za sebou zavřel dveře a pomalu přikročil blíže.
   „Ještě bychom stihli nastřádat dostatek důkazů. Sestavit neproniknutelné alibi,“ promluvil Albus.
   „Možná,“ zkonstatoval stroze Aberforth. „Albusi… ty víš, jak se cítím. Chci spát. Věřil jsem, že tu pro tebe budu moci být ještě tento rok. Už se ale nedokáži udržovat dál při vědomí. Ta staroba… ruku v ruce se svými následky… jednou přijde. My kouzelníci známe tolik čarovných záštit, kterými lze udusávat stále více planoucí oči smrtky. Je mi už sto padesát osm let. Jsi jen o šest let mladší, bratře. I ty musíš cítit to, co teď cítím já.“
   Albus dokráčel až k Aberforthovi a položil mu dlaň na rameno.
   „Takže to je konec?“
   „Nečekám, že to pochopíš,“ usmál se na něj Aberforth. „Ty tady máš ještě učinit svůj úděl. Mě tu však už nic nedrží. Můj poslední souboj s Voldemortem ze mě vysál i těmi léty nastřádanou energii. Nepopírám, že bych jim unikl. Ale nebudu se o to pokoušet.“
   „Tvé jméno bylo pošpiněno,“ pověděl mu Albus.
   Aberforth dokončil balení, nadechl se, sevřel svou hůl a pohlédl na bratra: „Kvůli jednomu darebáčkovi si nenechám zkazit svůj odchod na odpočinek. Prožil jsem krásný život. Nepotřebuji už nic víc. A podobu svého odchodu nemám zapotřebí měnit.“
   Oba na sebe dlouho hleděli. Albus věděl, že přišel právě včas. Jako by ho neznámá síla volala, aby se mohl ještě setkat naposledy se svým bratrem.
   „Ústy se nedá vyjádřit, co všechno bychom si měli ještě povědět,“ promluvil Albus.
   „A zároveň není co říct,“ zakroutil Aberforth svou hlavou. „ta slova oba známe, jednalo by se o ztracený čas.“
   „Opět se shledáme, milý Aberforthe,“ pravil Albus a podal si s ním ruku, již si pevně bratrsky sevřeli.
   „Už brzy,“ přisvědčil mu bratr.
   Na dveře zabušila neomalená ruka. Aniž by se polekali, aniž by dali najevo, že k nějakému hluku došlo, dál tam stáli.
   S dveřmi počal někdo lomcovat a hlasitě se domáhat vstupu. Kouzla se rozlévala po klice jedno za druhým.
   „Nesmíš zklamat, Albusi,“ sdělil mu rozhodně Aberforth. „Toho mizeru a všechny ty jeho zabijácké zrůdy musíte chytit. Jinak je s tím chlapcem ámen.“
   „Rád bych tě tu měl na blízku,“ řekl Albus přes lomoz dveří, které jeden z vetřelců začal trhat na kusy.
   „Máš ještě jednu osobu,“ řekl Aberforth. „Využij ji jako zbraň. A své stáří také. Proměň své nevýhody v neporazitelný arzenál. Jedině tak dokážeš zvítězit. Oba víme –“
   „Tady Sbor pro prosazování kouzelnických zákonů!“ zavolal hlas od dveří, které stále svébytně držely v pantech. „Okamžitě se vzdejte!“
   „Oba víme,“ pokračoval Aberforth s poněkud rychlejší artikulací, „že to, co je dáno, nelze změnit. A pokud tomu tak je, musíš osud ovlivnit tak, aby nakonec dobro zvítězilo. Ty znáš sílu našeho rodu. Spolehni se na ni a nebudeš sám, Alb –“
   Do místnosti vtrhli Spékázédka a Aberfortha svázal tucet řetězů. Hůl, kterou čaroděj držel v rukou, mu uzmuli, aniž by se jakkoli bránil.
   „Obviňuji vás ze zabití –“
   „Odpusťte si to, laskavě. Jsem váš, pánové,“ nenechal bezpečnostního důstojníka doříct větu a ještě naposledy se podíval na svého bratra. Pak, jako by se nic nestalo, se vyrovnanými kroky vydal ke dveřím.
   Členové bezpečnostního útvaru se bojácně postavili kolem Aberfortha a doprovázeli ho ven ze dveří. Mnozí věnovali Brumbálovi velice nelichotivý pohled, ovšem nenašlo se žádného odvážlivce, jenž by se ho pokoušel obvinit za napomáhání zločincovi a to jakéhokoliv druhu.
   Brumbál tam tak stál už pět minut. Ani se nepohnul z místa. Nebyl tam totiž sám. A oba vyčkávali, až jeden z trpělivých zatýkajících, který špehoval za dveřmi, svou trpělivost ztratí a vydá se za svými kolegy.
   „Potter se vymyká kontrole,“ sdělil mu ženský hlas za závěsy vytříbenou latinou. „Díky jeho moci kouzlit bez hůlky si nejsem jista, do jaké míry budu schopna jeho účinky držet od ostatních studentů.“
   „Tuší snad důvod, proč jsme tě najali? Abys dohlédla, aby neubližoval druhým?“ položil Brumbál dotaz nedalekým závěsům ve stejně tak úhledné latinské mluvě.
   „Nemyslím si, že ho zajímá důvod, proč jsem tu,“ opáčila mu a vyšla zpoza závěsů.
   Královna kouzelnic – A – měla svůj úbor, sepnuté vlasy do dlouhého copu a její tělo právě odpočívalo, ač její oči neustále očekávaly závan nebezpečí.
   „Dal jsem mu jen to, co vždycky po mně chtěl,“ hájil se Brumbál, spíše však sám před sebou. „Pokud dělám chybu i v tom, kde tedy hledat správnou cestu…?“
   „V lásce,“ opáčila A něžným hlasem, kterým ji Harry neměl nikdy možnost slyšet mluvit. I ona – ač krutý profesionál – dokázala projevit něhu.
   Brumbál se na ni otočil a usmál se.
   „Přátel mi ubývá,“ oznámil jí smířlivě. „Lily a James, pak Lexter. Kromě tebe, má milovaná Venuše, neznám mnoho lidí, kterým bych byl schopen opravdu od srdce důvěřovat.“
   „A co Severus Snape?“ zeptala se ho.
   „Kdysi jsem mohl,“ pravil přísně a pohled stočil na podlahu, možná přímo tím směrem, kde měl Snape svou ubikaci.
   „Takhle jsi mi neřekl už léta,“ pousmála se A. „Mé nejkrásnější jméno, které jsem od někoho dostala.“
   „Hermiona a Ron odmítli docházet na celestínská setkání,“ řekl Brumbál. „Věnují se oba dva studiu. Jak je na tom Harry a Milka?“
   „O tom jsem s tebou potřebovala mluvit. Od té doby, co jsme je takto rozdělili, se Harry přepíná. Ta dívka se pokouší držet s ním krok, ale už nestačí. Potter nabral ku svému tělu tolik svalové hmoty, až se obávám, že jeho tělo ten nárůstový tlak neunese.“
   „Jen ho nech,“ pobídl ji Albus. „Klidně ať se ztrhá. On to unese.“
   „Natolik mu věříš?“ optala se ho s kradmou nedůvěrou. „Přidal se do Zmijozelu. Přesto jsi schopen takových slov?“
   „Svěřil bych mu svůj život, drahá Venuše,“ opáčil jí pevně. „To my jsme ho navedli. Nauč ho všechno. Všechno, co mu můžeš dát. Nešetři ani kousíček.“
   „Vyvoláváš ohromnou sílu, Albusi,“ vytkla mu stále latinsky. „A to zlou. A té zlé síle dáváš všechny zbraně, které máš? Přitom… přitom spoléháš na maličkého chlapce uvnitř?“
   Nastalo ticho, po které v místnosti jen tikaly kouzelné hodiny v podobě harpyje.
   „Už to musíme započít,“ pravil Brumbál jakoby stranou. Došel k bratrovu stolu a sebral věci, které mu tam Aberforth nechal, včetně poslední vůle.
   „Pane řediteli?“ pravil zvonivý hlas Siriuse Blacka, který vstoupiv rozbořenými dveřmi zůstal zírat na A. „A… a tedy, už… je čas,“ zakoktal a poněkud popostoupil, aby dodal svému postoji na noblese. Pak si uvědomil, v jakém jsou vlastně stavu dveře, jimiž prošel a překvapeně se ohlédl.
   Brumbál se k němu otočil a pak svými zraky zabloudil k A, která se neznatelně šklebila. Hned pak se Brumbál pousmál a zvolal: „Ještě stále je naděje! Siriusi, dej všem zelenou. Jdeme na to.“

   „Madam Pinceová, je tu Hermiona Grangerová?“ zeptal se Ron knihovnice, která měla dnes nezvykle milý úsměv. Jak však spatřila nějakého Weasleyho, úsměv jí vadl jako leknín na poušti.
   „Jsem snad nějaká ústředna nebo vaše soukromá seznamka?“ prskala jako navztekaná kočka.
   „Ale to by mě přece nikdy –“
   „Je tam vzadu u spisů o bengálských raraších,“ přerušila jej trpce a zahleděla se do obálky, kterou pečlivě ukrývala za nejnovějším vydáním Mé nové já od Zlatoslava Lockharta, které však ve skutečnosti on sám nenapsal.
   Ron si byl vědom, že spisy o bengálských raraších a jim podobné nikdo nestuduje – poněvadž některé čtenáře koušou nebo cumlají – a proto je právě v tomto oddělení to nejsoukromější místo z celého hradu.
   Když došel až na okraj řady knih, zaslechl tichý vzlykot. Pomaličku se naklonil a uviděl Hermionu plakat do knihy. Bylo mu hloupé tam takto stát, a proto rychle vyšel za ní.
   Hermiona, když si ho všimla, až příliš průhledně začala předstírat, že je zarytě začtená a za hřbetem knihy si počala rychle utírat slzy kapesníkem.
   „Hermiono,“ oslovil ji Ron, když došel až k ní.
   „Já jen… totiž…“ ale děvče ani nemělo sílu nic předstírat, slzy ji zradily a znovu zalily její hnědé oči. „Promiň… já… já se zase vzpamatuju.“
   „Neblbni, Hermiono, vždyť se celá třeseš,“ řekl Ron, přisedl si k ní a objal ji.
   To zapůsobilo jako zemětřesení na vodní hráz. Hermiona propukla v pláč, aniž by se jej snažila jakkoli zkrotit. Ron ji uklidňoval a hladil po hlavě, ale s ničím takovým si nevěděl rady. Mnohokrát za poslední týdny ji potkal s uslzenýma očima, avšak ještě nikdy takhle.
   Když tu si uvědomil, že se přestala třást. Naopak, přitiskla se k němu ještě víc, až mu připadalo, že ho používá namísto kapesníku. To už měl rameno docela mokré. Taková věc mu byla však lhostejná. A tak trvalo několik dlouhých minut, než se uklidnila natolik, aby byla schopna vůbec promluvit.
   „Už toho na mě bylo moc,“ vysvětlovala mu omlouvavě.
   „Ale jdi ty,“ konejšil ji Ron. „Pamatuj, co nám říkal Sirius. Je to jenom na krátko.“
   „A ty mu to věříš?“ štkala Hermiona a hlasitě zadula do kapesníku. „Cítím, jako by umřel. Jako kdybych ztratila něco velice důležitého. Už takhle nám odvlekli Ginny pryč ze školy a musí trčet doma ve svém pokoji. Mám z Harryho čím dál tím větší strach, Rone.“
   „Já mu nedovolím ti ublížit,“ ujistil ji Ron. „Nikdy bych mu to nedovolil.“
   „Hlavně se s ním nepouštěj do křížku,“ varovala ho a načínala nový kapesník. „To nesmíš. Vzpomeň si, co udělal tvému tátovi. Nesmířím se s tím, že bych přišla i o tebe.“
   „Hermiono, znáš přece Harryho,“ vzal ji Ron za ramena tak pevně, aby ucítila, jak moc to myslí vážně. „Řekni, viděla jsi, že by se někdy vzdával? Kdo tě zachránil z Mordu a nesmířil se s tvou smrtí? Kdo se vydával až za samé hranice nebezpečí?“
   Hermiona si zakryla pusu, a pocítila, jak se jí do očí hrnou nové slzy, které ani úsměvem nezamaskovala. Rychle se však vzpamatovala. Začala přikyvovat a pohladila Rona po tváři. „Mám… zkrátka… obavy,“ lkala, „že to Harry nezvládne. On se tomu umí postavit… ale co když to tentokrát je nad jeho síly?“
   „Hloupost,“ kroutil nesouhlasně hlavou Ron. „Musíme mu věřit, jasné? Tomu dobrému Harrymu uvnitř. Garantuju ti, že tam někde je a nehodlá se vzdát bez boje.“
   Hermiona z ničeho nic vyhrkla bolestí. Složila ruce na hrudi a hroutíce se na židli začala sténat.
   „Šmankote, co ti je?“
   „Zase se to vrací,“ naříkala. „Sirius měl pravdu. Vzpomínky na Temný Mord se mi vrací. Je to nepopsatelná bolest,“ říkala a podívala se na něj. Držela se u srdce a vypadalo, jako když každou chvílí zkolabuje. „Kryla jsem to vším možným, vždycky to na mě přišlo, když jsem byla…“ a naznačovala mu posunky svůj nynější stav. „ale… teď to nechce odejíííít,“ vyjekla a zaťala prsty do Ronovy dlaně.
   „Tak rád bych ti nějak pomohl,“ opáčil Ron trpce a snažil se nevěnovat pozornost bolesti, kterou mu způsobovala na ruce. Sama jistě cítila o mnoho větší.
   „Ať to přestane,“ naříkala ztrýzněným hlasem, div nepadala do mdlob.
   „Madam Pinceová!“ zvolal Ron, ale vyhlédnuv od paty regálu zjistil, že knihovnice zmizela. „Musíš rychle na ošetřovnu, Hermiono.“
   „Tak tam se nedostanu! Nemohu!“ kvílela zběsile. „Pomoz mi, Rone, prosím!“ zajíkala se, až se jí hlas zlomil.
   Ron byl celý bez sebe. Totálně bez sebe. Absolutně vůbec nevěděl co dělat. Nechal tedy vše na svých smyslech. Uchopil ji za hlavou a přitiskl její rty ke svým.
   Vykulila oči a třikrát zamrkala. Okamžik, během něhož na sebe zírali, trval dlouhou dobu, a když pominul, oba své oči přivřeli. Ron nechápal, co ho k tomu donutilo, ale jako by vnitru věděl, že to pomůže. Bolest, kterou Hermiona cítila, se pomalu začala vytrácet. Čím více se k sobě tiskli, tím více bolest srdce a z něho pocházející třas ustupoval.
   Trvalo to snad minutu, když se konečně od sebe oddělili. Zůstali na sebe zírat bez jakýchkoliv slov.
   „Tak na tohle jste mě volal, pane Weasley?“ promluvil hlas madam Pinceové.
   Oba se její přítomnosti zalekli a Ron se dušoval, že to je jeden velký omyl.
   „Hermioně bylo špatně,“ vysvětloval. „Tak jsem…“
   „Pochopitelně. Není nic, co by nespravil jeden velký hubanec, viďte, pane Weasley?“
   „No… to jsem neřekl, já –“
   „Neobtěžuje vás?“ zeptala se bez okolků Hermiony.
   Ta se na Rona podívala a s pohledem, jako kdyby právě dostala z lektvarů za V, se otočila na madam Pinceovou a pravila: „Ne, vše je tak, jak má.“
   „Zase jste mi probrečela Béďu Chuchvalce! Kdo to má pak sušit? Proč sem ta děvčata stále chodí bulet? Vraťte ty knihy zpátky a upalujte pryč,“ zakončila to madam Pinceová. „Tady není žádný líbací stánek! A chraň vás pán bůh, ať zůstanete jen u toho.“
   Madam Pinceová jako načepýřený krocan odkráčela, v ruce držíce dopis od Felixe Cvaldy. Ron a Hermiona se na sebe podívali a začali se smát. Hermiona si sáhla na rty.
   „Jak jsi to věděl?“ zeptala se ho a natočila zvědavě hlavu.
   „No já nevím… prostě věděl,“ rudnul Ron, ačkoli se v poslední době naučil svůj problém poměrně úspěšně krotit. Nyní se mu to ale vůbec nedařilo. „Hlavně, že to přestalo bolet, no ne?“
   „O tom jsem nemluvila,“ zakroutila hlavou. „Jak jsi věděl, že ti nedám přes hubu?“
   Ron se nahlas uchechtl a pomohl Hermioně vstát. Hermiona se však zalekla, když Ronův fénix, který měl u opasku pod hábitem, začal z ničeho nic zářit.
   „Co to má znamenat?“ nechápal Ron a rychle si jej odepnul.
   Hermiona přiskočila ke stolu, zašátrala ve své brašně a našla svého. Byl na tom stejně. Oba jejich fénixové svítili jako měsíc při úplňku. A pak nikým nečekán se z nich začal linout nuzný hlas.

Slyšte můj hlas udílenský,
několik rad následuje.
Pozor dejte sakramentský,
na strach co ve vás buje.
Listopadový turnaj se zahajuje!

Změny dočká se každý z vás,
lítý boj se teď rozpoutá.
Přátelství zlomíte vaz
tomu, kdo schová se do kouta.
Má slova jsou školou ukouta.

Váš fénix vám hádat dává,
tak slyšte vy duše zhrzené!
V dnešním turnaji prohrává,
kdo uvěří ve vyvolené –
jiných smyslů zbavené.

Vaše svazky skupinové,
zhola nic už nepoutá.
Dnes soupeří jedincové,
to až se turnaj rozpoutá.
Pokud nejste za mrzouta.

   „To snad nemyslejí vážně, ne?“ nedokázal uvěřit Ron, ale hned se lekl, když mu hůlka bouchla v jednom velkém čmoudu u opasku.

Celestínské hůlky tvoří
jediný zbrojní arsenál.
Pro toho, co pravidla boří,
by podraz trest znamenal.
To být vámi… bych si poznamenal.

Co je klíčem k dnešní hrůze
to vás právě trápí, že?
Neprotahujme naše schůze,
neprotahujme obtíže.
Máte najít kacíře!

Zakleto bylo to sémě lživé,
ne však v ten pravý čas.
Dostaňte ho ještě dříve,
než prokleje vás jeho hlas.
Tím někým je jeden z vás.

Petrificus totalus,
toť správná cesta z rinku,
dřív než skončíte v penálu,
nedojděte odpočinku.
Využijte tréninku!

Dnes výjimečně zahajuji turnaj,
nedávejte tak vedoucím vinu.
Nebudou vám dělat mumraj,
neb dnes je to bez Celestínů.
Chraňte se proto přečinů.

Armádo svěřenců Celestínů,
Obrňte se odvahou a ctí,
pochyby vyžeňte do stínů,
soustřeďte se na svůj cíl.
Ať štěstí omílá váš kýl.

Vaše srdce se rozpojila,
nešetřte nikoho, byť prosíc,
ani nejbázlivějšího lidumila.
Bojujte, ať jste kdosic.
Celestium vista dimicatus foxis!

   Harry zíral na svého fénixe, který právě dozpíval podivnou píseň, a dech se mu zasekával v hrdle. Vedle něho u bradavického jezera stála Milka, se kterou si až doposud povídal a házel žabky na vodní hladině. Čekali, než zapadne slunce a oni budou moc zamířit směrem do Prasinek.
   Nyní však konsternovaní tím, co právě slyšeli, si pomaličku začínali dávat vše dohromady.
   „To je přece masakr,“ zkonstatovala Milka. „Copak si neuvědomují, co to dělají?“
   „Myslíš… tím, že proti sobě poštvou všechny?“
   „Máme omráčit všechny soupeře a najít toho, kdo je zakletý. A to včetně členů naší vlastní skupiny,“ řekla ke svému kamarádovi a sáhla si pomalu do kapsy. Harry se na ni zadíval.
   Milka zvedla hůlku a podívala se na Harryho. Ten jí pohled opětoval a dlouho ani jeden nic neřekli.
   „Co když tím někým, je jeden z nás dvou?“ zeptala se, její hůlka mířila někam k Harryho nohám.
   „Pak tě budu muset zaklít,“ pousmál se na ni Harry.
   „Já ne,“ odsekla, jako by to nebrala v legraci a ruku nechala volně viset u těla. „Nehodlám ti ubližovat.“
   „Já tobě také ne. Ale uvažuj, tady něco nesedí,“ říkal Harry. „Jak má zvítězit ten někdo z nás, kdo tím vyvoleným je?“
   „Vzpomínáš si, co zpívali ti fénixové?“ odpověděla Milka otázkou. „Nesmíš věřit ve vyvolené.“
   „Na první pohled je to tak jasné, ale jakmile se to snažím pochopit, přestanu tomu rozumět,“ pravil Harry zamyšleně.
   „Podívej!“ zvolala Milka, až se Harry instinktivně přikrčil, protože očekával útok nepřátelské skupiny.
   Namísto toho zírali do nebe plného sov. Bylo jich přesně dvacet tři. Letěli v houfech a tak nebylo těžké je spočítat. Dvě sovy se oddělily a zamířily ke dvojici. Další tři sovy mířily o kus dál nalevo od nich. Ostatní směřovaly do hradu Bradavic.
   Harrymu a Milce přistály do rukou každému po jedné obálce. Podívali se po sobě a začali obálky trhat. Harry netrpělivě vytrhl bílý pergamen z obálky, rozložil jej a přečetl nějakým podivným písmem tři slova.

Text na dopisu je: Je to Milka!

(Text na pergamenu obsahuje pouze tři slova: „Je to Milka!“)

   „Dostala jsem to samé,“ prozradila ta, jejíž jméno stálo na papírku a vytřeštila na Harryho vyděšené oči.
   „Tohle není součástí plánu turnaje,“ pravil Harry s uvědoměním a s obavami v hlase. „Ty sovy letěly z hor a tam nikdo nežije. Musel je poslat někdo z daleka.“
   „Všichni teď půjdou po mně, Harry,“ vyhrkla Milka, ukázala ke hradu a dech se jí pekelně zrychlil.
   „Ty… ty tři sovy!“ uvědomil si Harry.
   „Jaké sovy?“
   „Tři sovy! Ještě tři sovy letěly naším směrem, ale odklonily se. Skupina Egona!“ pochopil Harry. „Egon už přece nepokračuje. A Aberforth neměl sílu se zbytkem jeho skupiny provádět jejich setkání. Dnes měli náhradu! Měli… měli setkání v lesích kousek odsud.“
   Jen, co to dořekl, se do vody metr od nich zahryzlo kouzlo, až v šíři jedné stopy kolem dopadu počala voda vřít.
   „Skryj se!“ upozornil Harry Milku a oba dva čiperně vyběhli za nejbližší bariéru z padlého starého kmene, jehož větve už roky zely pod vodou jezera.
   Tři další kouzla zahučela prostorem kolem nich jako nějaké komety.
   „Vědí, kudy chodíme,“ uvědomil si Harry, „A ostatní v hradu jistě také. Musíme okamžitě zmizet. Za chvíli jich tu bude hromada. Přinejlepším je necháme, ať se omráčí navzájem.“
   Harry zamířil rukou na stráň, odkud vycházela kouzla. Milka mu ji však stáhla zpět a špitla: „Nesmíš používat nic jiného, než celestínskou hůlku. Naši fénixové nás varovali. Ani naše náhradní hůlky v oblecích, ani tvé kouzlení rukou.“
   Oba věděli, že útočníci je tam budou chtít záměrně držet, aby se nemohli vydat přes otevřenou pěšinu do bezpečí nedalekého lesa, jenž obklopoval část bradavického jezera. Jak se další a další kouzla zabodávala do kmene, přepadávala je čím dál větší nejistota. Pak však iniciativu převzala jejich profesionalita. Museli zvážit své výhody. První z nich byla, že byli dva. Musí toho počtu využít. Právě když se od Bradavic začalo hnát několik studentů sedmých ročníků směrem k jezeru, začali se domlouvat nacvičenými gesty.
   Milka vyběhla přímo na pěšinu. Protego proti přilétajícím nepřátelským kouzlům zahrálo svou roli na výbornou. Tři Harrym bleskově vyslaná kouzla přesně na místo, odkud se minulá vyhnala za Milkou, zasáhla nejméně jeden svůj cíl. Chvíli překvapení využila Milka a spustila ohňostroj kouzel Expelliarmu. To byl ten pravý moment pro Harryho, aby vyběhl. Pak už jeden vrhal útočná a druhý obranná kouzla. Sehrané duo zmizelo dřív, než se útočníci nadáli.
   Stoupali po strmém svahu, až sem tam klouzali po spadaném listí. Jejich celestínské obleky, které v posledních dnech nosili pro jistotu všude, kam se hnuli, je uchraňovaly od ošklivých pádů.
   Lesem se začal rozléhat bezpočet cizích kroků. Dvojice se zastavila u tlustého kmene dubu, chytila se za ruce a přitisknuta ke kůře pokryté lišejníkem se zaposlouchala do šelestu.
   Napravo, nalevo, za nimi a snad i před.
   „Doufám, že tu někde jsi, A,“ zamumlal Harry.
   „To je listí,“ doznala Milka. „Ty zvuky dělá poletující listí.“
   Jenže zapraskání větviček v dálce za jejich zády listí bezpochyby nebylo.
   „Zrcadlový šik!“ rozkázal Harry a oba se k sobě přitiskli, jelikož předpokládali, že jsou obklíčeni „Acies!“ a jeho kouzlo vyvolalo efekt kouzelného šiku. Jako dva neochvějní bojovníci k sobě stáli zády mezi čtyřmi statnými buky, které však nyní bez listí spíše vyhlížely jako spolek oschlých strašáků.
   Hůlky měli připravené a namířené správnými směry. Kroužili kolem dokola a důkladně prověřovali cokoliv, co by se jen maličko nepřirozeně pohnulo.
   „Tak mě napadlo,“ protnula ticho Milka, „pokud jsem já ta, jejíž omráčení znamená výhru… proč mě prostě neomráčíš a naše skupina nezvítězí?“
   „To je mi ale blbá otázka,“ zabručel Harry.
   „Právě naopak. Omráčení kouzlem Petrificus totalus ani trochu nebolí, maximálně jen pád. Nic se mi nestane, pokud mi budeš nablízku. Sama se omráčet nebudu, na to fakt nemám žaludek, a to už proto, že nevíme jistě, že to jsem já. Ale ty bys mohl.“
   „Přece musí existovat i jiný způsob,“ nedal se Harry.
   „Uvažuj, Zelenoočko!“ nedala se však ani Milka. „Pokud zvítězíme, budeme mít na kontu dvě výhry. Jediný, kdo nás bude moci dohnat je Egonova skupina a ty lemry jsou nám v patách, můžeme je přímo teďka vyřídit. A budeme mít celé Mistrální OVCE v kapse. Nasbíráme nejvíc bodů a ty vyhraješ. Budeš bystrozorem, jak jsi vždycky chtěl. Copak tě to neláká?“
   Harry usilovně přemýšlel a Milčina slova vnímal jako neustávající proud kapek dopadajících do sající houby, která každou chvílí přestávala mít absorpční schopnost. Prudce polkl a pohnul se směrem, kudy k nim dolehl šelest nějakého houští.
   „Zelenoočko, nebuď bábovka a koukej to do mě našít!“ sykla k němu.
   „Já ti nebudu ubližovat!“ odmítl ji.
   „U všech hrdinských mamlasů, Harry!“ šeptala na něj zprudka. „Taková příležitost se už nemusí opakovat. Sedřou z nás kůži zaživa! Tohle je pro všechny poslední šance. Každá skupina může prohrát jen dvakrát. Pokud prohraje třikrát, jejich fénixové se rozpadnou a v Mistrálních OVCE nepokračují. Tohle je třetí turnaj. Z deseti skupin zbylo už jen sedm. A ty mi teď všechny jdou po krku, protože jestli nezvítězí, tak natotata končí! Musíš to udělat.“
   „Vidím je,“ ohlásil Harry a zároveň pokynul rukou. Oba dva se sehraně sehnuli, aby snížili své profily. „Tentokrát půjdu já.“
   Rozdělili se, až se v jednom vzedmutí neviditelné vlny zrcadlový šik přerušil. Oba dva se přitiskli k bukům opodál. Harry si připnul svého fénixe ještě pevněji, ukázal Milce několik rychlých gest a tiše jako myška se cvičeným krokem vydal širokým obloukem za jejich pronásledovateli.
   Postup už měli dávno nacvičený. Harry našlapoval nanejvýš obezřetně a jako dravec nespouštěl z dohledu místo posledního výskytu nepřátel. Strnutím se zarazil jen těsně před došlápnutím na uschlé chroští, které by zapůsobilo v tom tichu jako zvonkohra. Vykročil dále, tělo mu hbitě následovalo pokyny mysli a ruce efektivně spolupracovaly s jeho nohama. Dopadl mezi vysoký mech neslyšně jako kočka, shrbený a s očima upřenýma na tři studenty, kteří se kryli za rašelinou pokrytým skalnatým výběžkem.
   Pouhou půl vteřinu mu trvalo vymrštění jeho těla, seslání kouzla a zase neslyšitelné skrytí. Vzduch jeho pohybem zasvištěl a jako šíp se vyřítilo kouzlo. Letělo vzduchem, míhalo světelné odrazy na kmeny, až jako naváděná střela vrazilo do boku Gejzy Blouda.
   Hora svalu kvalitně promaštěných přírodním tukem, se svalila na zem a Gejza jen vykuleně mrkal nemohouc se jakkoli více pohnout.
   Gunter Žlout a Klaudie Harlingtonová na něj vytřeštili oči a přeběhli k němu. Ze strany, kde byla Milka, se přiřítilo další kouzlo a vrazilo do Guntera, který padl jako švestka na Gejzu. Klaudie se zhrozila a schovala se zpátky za skalisko jako krysa zahnaná do kouta, přímo do Harryho hledáčku. Harry opětoval nekompromisní švih hůlkou a Klaudie se sklátila vedle svých kolegů.
   Po třech vteřinách se nad nimi skláněl Harry a kontroloval situaci.
   „Co jejich fénixové?“ chtěla vědět Milka, která se objevila vzápětí.
   „Jsou nám k ničemu,“ zkonstatoval Harry. „Body se získávají za omráčení. V turnaji končí tak či tak. Jejich fénixové by nás jen zpomalovaly.“
   „Zelenoočko, zvážil jsi, co jsem ti říkala?“ načala Milka minulé téma.
   „Už jsem se rozhodl,“ odmítl Harry nesmlouvavě a začal odtahovat Guntera, aby Gejza mohl dýchat.
   „Připadá mi, že ten turnaj nechceš vůbec vyhrát,“ nařkla ho Milka neskrývaným tónem.
   Harry se skloněn zarazil a civěl do země. Sám si nebyl jist, jestli si má do mysli připouštět Malfoyova slova. Co když ho ten šmejd jenom zkouší? Co když se tímhle způsobem snaží získat výhru Mistrálních OVCE?
   „Tak řekni něco!“
   „Krucinál!“ zaklel Harry a praštil Guntera do žaludku, až v něm zabublalo. „Já to prostě nemůžu udělat.“
   „Řekni mi jeden logický důvod.“
   „Kašlu na důvody!“ vykřikl Harry. „Mám svá pravidla a nikdo mě nebude nutit je měnit. Nic ti neudělám, i kdybych měl namlátit každému tupci v tomhle prašivém turnaji. A víš ty co? Taky že to udělám! Pak zbudeme jen my dva a šmytec.“
   Harry vykročil směrem k hradu a Milka jen vykuleně zůstala zírat.
   „A co ti dva z naší skupiny, Zelenoočko?“ ptala se ho a opatrně našlapovala mezi plápolajícími listy ze stromů.
   „Nenechám si už od ostatních na hlavu kydat hnůj. Zvolili si, tak teď musí platit následky. Chtějí ve mně probudit zlo? Nu dobrá. Teď se drž zpátky, protože všechny roztrhnu jak zlatý stránky,“ pohrozil a rudé oči se mu zaleskly.
   „Tenhle termín ještě neznám,“ podotkla.
   „Poznáš,“ ujistil ji Harry, jehož chůze se proměnila v běh.
   Ráznými kroky se proplétal mezi stromy, přebíhal od jednoho k druhému a odrážel nálety padajícího listí. Hlavou mu neustále zněla slova Draca Malfoye. Mohl by přece sehrát divadlo a donutit tak Draca, aby se stal jeho kamarádem. Mohl by z něj vymámit to tajemství. Pak si ale musel položit další otázku. Pokud má nechat Draca vyhrát, bude muset Draco omráčit Milku. To Harry v žádném případě nepřipustí. To ho raději uřkne, až ten blonďatej hňup zčerná. To samé platí i o ostatních, kteří by se chtěli Milky jenom dotknout.

   Nedaleko právě probíhaly Hannah Abottová a Padma Patilová, jediné dvě pokračující členky skupiny Remuse Lupina. Oči predátora je však sledovaly. Dívky běžely oklikou do Prasinek podél potoka ústícího do jezera pod nimi v naději, že tak nadběhnou Harrymu a zvláště pak Milce. Harry nechával Milku daleko za sebou, lov mu přenechávala. Teď s nezměrným soustředěním se plížil podél svých obětí.
   „Padmo!“ zvolala Hannah a zarazila se. Druhá dívka se zastavila v běhu a s rozhozenýma rukama se Hannah otázala: „Co se děje?“
   „Ten potůček,“ odvětila Hannah a dívala se, jak voda pomaličku přestává protékat. Za chvilku už v korytě potoka bylo sucho.
   „To asi jenom vyschl pramen, poběž!“ přemlouvala ji Padma.
   „Tohle není vyschlým pramenem,“ zděsila se Hannah a vytáhla hůlku. Padma ji v tom napjatém tichu pochopila, vykulila oči a chňapla po hůlce.
   Nastalo ticho. Ozvalo se šustnutí zleva. Další ticho. Pak bouchnutí kamene do kůry napravo. Zatřepetání křídel nad jejich hlavami. Obě byly zcela zmatené, někdo si s nimi hrál. O kus dál se začala zase sypat půda. Strach se jim vkrádal do těl. Na druhé straně přeběhla silueta postavy. Co to? Padma se přitiskla ke své kamarádce a obě mířily hůlkami do všech stran.
   „Co to říkal Lupin?“ strachovala se Hannah.
   „Myslím, že říkal, abychom při sebemenším náznaku nebezpečí zdrhaly ze všech sil,“ vzpomněla si Padma.
   „Už chápu, proč, to říkal,“ zašeptala vystrašená Hannah, to když se znovu opodál ozval tlukot kamene do kůry. Obě dívky měly srdce až v kalhotách.
   „Padmo!“ vyjekla Hannah.
   Z úpatí se dolů začala hrnout vlna vody. Okamžitě přestaly dávat pozor a uhýbaly vlně obnoveného toku potoka, až přistály na všech čtyřech po jeho okrajích. To poslední, co pak viděly, byly rudé oči.

   „Slyšeli jste to?“ vyhrkl Ernie Macmillian. Stáli na cestě podél jezera, spolu se svou stále ještě čtyřčlennou skupinou profesora Vektora Lupa čítající Arnolda Lendera, Justina Finche-Fletchleyho a Dionýze Lapiducha.
   „Kdo to byl?“ vyhrkl Ralf Hamilton, člen skupiny Severuse Snapea, která čítala pouze tři členy – Celii Midrillovou, Noru Falseyovou a jeho samotného.
   Obě dvě zmiňované skupiny se právě shodly, že ve větším počtu je síla. Ovšem z debaty je vylekal výkřik dvou dívek odněkud z lesů. Byl chladnokrevný, až jim projel mráz po páteřích.
   „To udělal určitě Potter,“ obávala se Nora Falseyová. „Malfoy byl ještě v hradu, když jsme odcházeli a skupinu Kratiknota jsme vyřídili hned na začátku. Podle křiku bych to viděla na Padmu a Hannah. Musely zaútočit na Milku a Potter je za to zaklel.“
   „Co když ten zmetek kouzlí bez hůlky?“ nadhodil také poněkud vystrašeně Dionýz Lapiduch.
   „To je nesmysl,“ odmítl Ernie. „Pak by byl diskvalifikovaný.“
   O kus dál se na pěšinu sesypaly tři křemenové valouny. Shora, ze stráně vedoucí do lesů, se ozvaly kroky.
   Sedm studentů se semklo a sedm hůlek zamířilo do těch míst.
   „Sakra, je tady,“ zaspílal Arnold Lender. „Mám nápad. Čtyři z nás – z každé skupiny dva aby to bylo spravedlivé – Pottera obejdou a najdou tu fialovlasou flundru. My ostatní ho tady zatím zdržíme.“
   Po delším rozhodování se ti vystrašenější vydali po pěšině dále a pak vzhůru do lesů. Zůstal Ernie Macmillian, Arnold Lender, a Celie Midrillová.
   Koruny stromů se nad nimi nebezpečně kymácely v poryvech větru. Hladina jezera za jejich zády se vlnila jako kůže krokodýla a vlnky na břehu prolamovaly svým šploucháním neprostupné ticho, které jim skřípalo po nervových talířích.
   „Kde ten parchant může být?“ naléhal Ernie a míhal hůlkou z koruny větví do druhé.
   Náhle se začalo sypat další kamení, s ním i vrstvy sutě. A přesně z druhé strany napravo se ozval škaredý hlasitý krákavý smích.
   „Jdi do hajzlu, Pottere!“ zaječela Celie a vyslala do těch míst kouzlo, které jen zatřepetalo posledními seschlými lístky na starém jilmu.
   „To je prevít, slyšeli jste ho?“ nevěřil svým uším Arnold a pomaličku se všichni skryli za padlým stromem, jehož větve už po dlouhou dobu trávily vody jezera.
   Napětí stoupalo, trojice se rozhodovala co dál a hořké minuty míjely jedna za druhou. Když už se jim zdálo, že Harry to vzdal, vytryskla na seschlou větev stromu sprška útočných kouzel. Celie vydala vylekaný vzdych a spolu s ostatními se přitiskla ke kmeni pokrytému řasami. Peklo začalo, Harry musel spustit útok.
   „Musíme bojovat!“ domlouval jim Ernie. „Seberte se a rozdělme se.“
   Poslední dopadlé kouzlo rozdělalo na kmeni porostlém řasami oheň, jehož pálivý čoud je začal štípat do nosu. A přes ten kouř si nevšimli, že se za jejich zády z hladiny vody zvedá černá hlava plná řas, pak ramena, trup těla a nakonec celá strašidelná postava, jíž se zaleskly rudě oči.
   Celie namísto hůlky natáhla prst na děsivou osobu a vyjekla na celé kolo. Harry ji mistrným švihem v další chvíli poslal na zem omráčenou. Ernie zařval, ale nestihl ani zvednout hůlku. Arnold zakouzlil, dříve však Harry sebou plácl opět do vody. Z míst, kde zmizel, se objevovaly už jen bubliny.
   „Ty mizero!“ zavřeštěl Arnold a neovladatelně oddychoval. „Ukaž se, ať ti to narvu do chřtánu!“

   „Slyšela jsi to?“ vyděsil se Ron, kryjící se za svěšenou prastarou vrbou, jen několik kroků vzdálenou od míst, odkud se před chvíli zjevovaly záblesky. „To musí být Harry.“
   „Rone, pamatuješ si, jak nám Sirius říkal, ať se mu vyhýbáme?“ připomněla mu Hermiona.

   Arnold hýkal a míhal hůlkou z vlnky vody na vlnku. Mozek měl v transu, otíral si uslzené oči, jak se na hladině odrážela ostře zářící obloha a zcela vůbec nevěděl, co si počít. Pak zprudka hladinu protnulo kouzlo a ovázalo se Arnoldu Lenderovi kolem krku. Arnold zaječel, zuřivě se snažil zamávat hůlkou do míst na hladině, odkud kouzlo vyšlo, ale na víc se nezmohl. Padl vedle svých dvou kamarádů a vyděšeně těkal očima.

   „To byl Arnold!“ vyhrkl Ron. „Náš Arnold z Nebelvíru. Harry se s nikým nemazlí.“
   „Myslíš, že stále ještě potřebuje kvůli Milce naši pomoc?“ zdráhala se uvěřit Hermiona. Oba měli na sobě své celestínské obleky a adrenalin se jim rozléval v krvi jako prudký jed.
   „Jdu tam. Hermiono, zůstaň tady, jasné?“ obrátil se na svou kamarádku.
   „Jasné jako že krávy létají, jdeme,“ odvětila a oba vyrazili kryti po pěšině. Neukazovali se tam, kde by mohli být na viděni. Hlavou jim proplouvala slova A a podle nich se řídili. Harry na ně nemohl odnikud vyskočit, odnikud zaútočit, na to si dávali velký pozor.

   „Ty ses pomát?“ chichotala se na Harryho Milka.
   Harry si projel prsty svou bujnou kšticí a vyždímal poslední kapky vody.
   „Když jsi mi říkal, že si půjdeš zaplavat, myslela jsem, že to byl vtip!“ doplnila hned.
   „Co? Nelíbím se ti?“ zazubil se na ni a setřepal poslední cárky řas a podíval se jí do očí. „Ty obleky skvěle izolují chlad a takhle… k zemi!“ sykl však v okamžení, co se jeho zraky zadívaly do dálky.
   Skrze své nové brýle, na kterých vlivem kouzla nikdy neulpěly kapky, zahlédl bělovlasou osobu. Taková skutečnost jeho čilou myslí proplula a vyvolala silnou odezvu.
   Oba dva se přikrčili a Harry jí naznačil gestem ploché dlaně, aby se skryla a splynula s okolím. Kotlina v nedaleké propasti, kudy se proháněla nárazová voda při prudkých lijácích, byla nyní účinným útočištěm pro toho, kdo chtěl někoho potajmu sledovat. Harry se skryl za dlouhatánským klikatícím se kořenem a zapřel se silně botami o mokrou půdu. Hbitými zraky pozoroval Draca Malfoye. Měl v závěsu své tři kumpány, kteří ještě před měsícem málem uvěznili Hermionu a Rona v hořícím hrobě bradavické kotelny. Harry nebyl spokojen se svým výhledem a popošel o kousek dál. Odhalil kluzkou část kořene a minul ji promyšlenou trasou, díky níž dokázal vyhlédnout i na pěšinu pod strání, klenoucí se podél jezera.
   Harrymu se zasekl dech v krku. Na malinkatý okamžik zahlédl v závanu větru pramen kaštanově hnědých vlasů. A právě tím směrem upíral nasupený pohled Draco Malfoy. Harry nyní omámeně zíral na hůlku, již Malfoyova dlaň svírala. Moc dobře si pamatoval tu, která bělolícímu chlapci patřila. Turnajové hůlky jsou přitom identické kopie těch, které patří studentům, aby si nemuseli zvykat na jinou. A tahle rozhodně Malfoyova nebyla. Nepochybně tedy nebyla ani turnajová a tudíž ani omezená.
   Vlasy se znovu mihly a Malfoy sebou s očekáváním trhnul. Počítal trasu dívky, která se plížila po okraji pěšiny. Harry nespouštěl ten pohled z dohledu a moc dobře ho znal. Byl to pohled s úmyslem ublížit. Malfoy chtěl pomstít smrt svého otce. V Harryho hlavě se mihla cizí myšlenka a ve chvíli, co se Malfoy rozběhl a vyskočil z převisu, byl už Harry na nohou a Malfoye nabral loktem jako beranidlo cestou.
   Oba dopadli na pěšinu. Malfoy zařval jako lev, zato Harry se nacvičeně překulil, aby ztlumil pád a hůlku měl okamžitě připravenou. Malfoyova byla zlomená.
   „Šmejde!“ zaburácel Malfoy a odhodil rozlomenou hůlku. Někde v hábitu potřísněném podzimním listím nahmatal svou celestínskou, ale letmým mávnutím Harryho hůlky se mu vyškubla z ruky.
   „Harry!“ vykřikla Hermiona, avšak v nejisté chůzi k němu se zarazila. Její bývalý kamarád měl zase ten ukrutný pohled a rudé oči mu planuly.
   „Ty srabe,“ osopil se na Malfoye Harry. „Co jsi plánoval? Chtěl jsi ji zabít?“ zeptal se a švihnul hůlkou s kouzlem Expelliarmus, protože věděl, že toto kouzlo, dopadlé na kouzelníka bez hůlky, uštědří dotyčnému jen nepříjemnou ránu. „Jako zbabělec jít na jedinou holku a zaklít ji otočenou…?“
   Harry byl v další chvíli nucen učinit kotoul do bodláčí, protože se ze stráně na něj vytasila Malfoyova skupina zákeřnými kouzly. Harry, ležíc na štěrkové zemi, agresivně vykryl další spršku zaklínadel kouzlem Protego. Pak nacvičeným pohybem seslal kouzlo způsobem, který kopíruje trasu předešlého kouzla. Dravec si našel svou kořist a Pansy Parkinsonová se svezla po stráni dolů.
   „Dost!“ vykřikl Malfoy na své kolegy a bědujíc si mnul naražený bok z nehezkého pádu.
   „Zmiz odsud, Malfoyi nebo ti natrhnu kaťata,“ pohrozil Harry s ďábelským úšklebkem.
   „Už se třesu,“ odsekl. „Právě jsi mi vyřadil jednoho hráče,“ dodal k němu popudlivým hlasem Malfoy. „Zamysli se, co je ti dražší a jaká je právě tvá role.“
   Malfoy se rozběhl pryč a Harry, jakmile zmizel z dohledu, zamířil čiperně hůlkou na Hermionu a Rona.
   „Co tím chceš dokázat?“ zeptal se Ron, který měl stejně jako Hermiona hůlku svěšenou u těla. Nechtěli dát najevo, že Harryho považují za hrozbu.
   „Vidím, že jste se sblížili,“ utrousil Harry a s nebezpečnou pózou si je začal obcházet, až došel k ležící Pansy a uzmul jí jejího fénixe. „Taky už bylo načase.“
   „Přišli jsme na pomoc, Harry,“ pravila Hermiona, ale neskryla obavy v hlase, obzvláště když viděla, jak Harry krade druhým fénixe.
   „A krávy létají,“ neodpustil si Harry, přičemž Ron zkoprněle pohlédl na Hermionu, která mu jeho pohled peprně opětovala.
   „Prosím tě, Harry,“ řekla Hermiona něžným hlasem, založila hůlku do opasku a s roztáhnutými prsty na dlaních se pomaličku přibližovala k černovlasému bojovníkovi. „Máme tě rádi. Byl jsi vždycky náš přítel. Prosím tě, buď jím zas –“
   „Dál už ani krok!“ vytasil se na ni a zajiskřila mu špice hůlky.
   Ron jen tak tak, že nemávnul tou svou, což Harrymu neuniklo a pobaveně se na něj ohlédl. „Zmizte mi oba z očí,“ řekl nyní naprosto vážně. „Moje slabost pro vás už mele z posledního.“
   „Co se to s tebou stalo?!“ zaječela na něj Hermiona, až sebou ucukl, poněvadž to nečekal. Jenže Hermiona se k němu rozběhla. Jeho tělo okamžitě zareagovalo, ale dřív, než vyslalo kouzlo plné mrákot, něco mu zmrazilo pohyb ruky. Nechápal to, ale to už mu hůlku uchopila Hermiona a začala mu ji páčit ven. Ron se k nim začal hnát, když Harry zabořil koleno do Hermioniných šlach, zkroutil jí ruce, otočil a hůlkou zamířil před Ronovými zraky na její krk.
   „Okamžitě ji pusť!“ zaburácel Ron a těžko se ovládal.
   „Budu hádat,“ ucedil Harry a ušklíbl se. „Slíbil jsi jí, že nedovolíš, abych jí ublížil. Ty vaše sliby…“ a strčil do Hermiony, až sebou práskla na zem.
   To se nemělo stát. Hermiona se skryla kouzlům, která prosvištěla nad její hlavou. Do vteřiny ji uchopila Ronova ruka a tahala za svou vysokou postavu. Hermiona se však nedala. Nabrala do těla neutuchající vztek, snad jen z pouhého kontaktu s Harrym a začarovala přímo na Harryho: „Expelliarmus!
   Dokázala to. Jeho hůlka zmizela v hladině jezera, jako rybářský splávek.
   A pak to zaslechli. Výkřik a volání Harryho jména.
   „Milka,“ hlesl Ron informaci, kterou Harry ani nepotřeboval slyšet.
   Zahleděli se do stráně vzhůru. Vysoko skrze opadané větve stromů viděli tři studenty, jak dohánějí utíkající Milku. Harryho tělo se prudce nadechlo. Boty zaryl do štěrku a vystartoval jako střela. Stráň vyběhl a chvátal vzhůru, co mu síly stačily. Až po dvou stech metrech si uvědomil, že nemá hůlku. Jindy by ho to poslalo do vln strachu, teď ho to ještě více namíchlo. Nezdržoval se krytím, mířil přímo za fialovými vlasy v dálce, v nichž se zračilo všechno jeho úsilí.
   Justin Finch-Fletchley, Ralf Hamilton a Nora Falseyová doháněli Milku každým krokem a byli si toho dobře vědomi. Pravidelně se střídali v sesílání kouzel, aby ji zpomalili. Měli ji v hrsti. Dionýz byl sice jediná daň, kterou museli zaplatit, Milka jej totiž dokázala skolit na ohromnou vzdálenost, ale proti třem takhle pospolu si netroufala.
   Justina to začalo bavit a zrychlil do kroku, míhal se mezi stromy a volal na své kolegy, aby zrychlili.
   V tom se vedle stromu před ním zjevila pěst a za chvíli si narazil hlavu o kořen. Přestal o sobě vědět.
   Harry mu uzmul hůlku a vyřítil se za Norou, které se podařilo zamířit a popálit přímo Milčino zápěstí.
   „Jochó! Zasáhla jsem tý potvoře ruku!“ zajásala Nora, ale po chvilce se zastavila. Za zády zaslechla přibližující se zdivočele rychlé kroky. Nestačila se ani otočit. Jako parní válec do ní vrazilo něco ohromného a s vyraženým dechem se sklátila k zemi, až si narazila čelo.
   Harry kypěl vztekem. Vytrhl jí hůlku a otočil ji na záda. Prohmatal čelo a zkontroloval, že je v pořádku a vystartoval za Ralfem.
   Ralf uháněl ze všech nejrychleji. Pak se však stalo něco, co neplánoval. Zaslechl výkřik od Milky jen kousíček před ním. Zjistil, že mu Milka zmizela z dohledu. Ozval se další výkřik. Teď už se zalekl, konec konců je to stále jenom hra a nesmí se jí nic zlého přihodit. Ohlédl se na své kolegy, jenže ho čekalo další překvapení, byl zcela sám! A v další chvíli už o sobě nevěděl.
   Harry zandal třetí celestínskou hůlku, přihnal se k místu, kde sráz končil a zastavil se mu dech. Na poslední chvíli stačil zastavit, než se pod ním probořila měkká půda. Milka se držela z posledních sil praskajícího kořene. Dál vedla dolů už jen prudká stružka plná bláta, která končila v bradavickém příkopu plném listí, jenž se klenul podél bradavického hradu.
   „Fialovlásko, vydrž!“ zahulákal Harry, vytáhl hůlku, udělal přemet a zarazil ji do země. S provizorním cepínem se vydal za Milkou. Prudce oddychoval a každá vteřina ho dusila. Klekl si ještě víc a ze všech sil se naklonil, ale nestačilo to. Vytáhl druhou ze svých tří hůlek a zarazil ji znovu do pevnější půdy.
   „Harry, nelez sem!“ křikla na něj a z jejího hlasu bylo znát, že se drží z posledních zbytečků sil.
   „Ještě malou chviličku!“ ignoroval její slova a spustil se ještě o něco níže.
   „Strhne se to i s tebou, jako se to strhlo se mnou! Ten svah je časovaná bomba!“
   Harry zatnul zuby a ještě více se pro Milku natáhnul. Jenže první hůlka se rozlomila jako tříska dřeva a Harry zůstal zapřený jen o druhou. Ruce se mu třásly a vítr mu cloumal s tělem jako s plachtou. Pot mu smáčel čelo. Pak se kořen přetrhl a pomalu se dral z půdy. Harry vydal přidušený skřek a z plných sil chňapl po Milčině ruce.
   „Hej Pottere!“ ozvalo se seshora. „Teď je řada na mně!“
   Malfoy vrazil do Harryho těla. Hůlka se zlomila a s Harrym a Milkou se utrhl celý svah.
   Gravitace byla nemilosrdná. Bláto je mlátilo do tváří, hrboly jim vrážely do ledvin. Oba hulákali a Harry se dokázal konečně zachytit Milčiny dlaně. Pak vytáhl poslední hůlku a ryl s ní do bláta, čímž horko těžko brzdil pád. Jejich obleky vycítily nebezpečnou rychlost a ztuhly na nich jako ocel. Zabránily jakémukoliv zlomení. Bláto, všude bláto a hlína. V šílené rychlosti sebou žuchli do peřiny ze špinavých listí na dně Bradavického příkopu.

   Harry ležel nehybně. Byl celý pokrytý blátem. Ruka, kterou před chvilkou svíral Milku, byla prázdná. Zavrtěl se a shodil ze sebe dobré dvě stopy vysoký nános listí. Netrpělivě zašátral a našel ji – ležela vedle něho. Oblek měla stále ztuhlý, přestože ten Harryho už byl poddajný jako sulc. Poplácal Milku po zablácené tváři, aby ji probral.
   „Dost hele, holky se nemlátí,“ odpověděla stále ještě se zavřenýma očima. Harry si oddychl a pevně dosedl na výspu z listí. „Příště když zavolám, tak ať jsi tu dřív.“
   „Eh…“ uchechtl se Harry a začal si smazávat bláto z tváří. „Rozkaz, madam,“ řekl jí a i jí pomohl od bláta. Pak, když už z ní shrnul i poslední zbytky listí, se jí oblek konečně uvolnil.
   „Uděláme si rekapitulaci?“ navrhla Milka a pohnula se. Bolest jí ale projela tělem, patrně špatně dopadla a tak to začala zamlouvat: „Naše skupina je ještě celá?“
   „Jo, Hermiona a Ron jsou ještě ve hře.“
   „Skupina Egona je pryč. Skupina Remuse Lupina taky.“
   „Skupina Kratiknota je taky mimo. Slyšel jsem Falseyovou o tom mluvit. Její skupina už je taky mimo i skupina Vektora Lupa, se kterými se spojili.“
   „Sečteno podtrženo…?“
   „Malfoyova skupina,“ vyslovil Harry. „Jsou ještě tři. A pak je tu Hermiona a Ron…“
   „Co je?“ zeptala se, když se Harry odmlčel.
   „Tamhle v dálce,“ řekl jí a ukázal prstem. Hlas se mu zachvěl.
   Milka se donutila zvednout hlavu. Skrze listí si k nim v dálce klestily cestu dva pětistopé zahnuté a nesmírně špinavé rohy. Oba dostali pořádný strach. Milka zapomněla na bolest a Harry jí pomáhal na nohy. Rohy se přibližovaly.
   „Co to proboha je?“ tázala se vyděšeně.
   „Hagrid nám říkal, že se za žádných okolností nemáme pouštět do bradavického příkopu. Že tu prý něco žije.“
   „A nezmínil se co?“
   „Jo zmínil. Ale myslím, že to brzy zjistíme na vlastní kůži! Jdeme!“ nařídil Harry a začal se urychleně belhat po klouzajícím listí. „Pojď!“ zaječel na Milku právě ve chvíli, kdy se z listí vyvalila ven olbřímí tlama.
   Světlo z oblohy nad nimi zastínila ploská držka zčásti podobná krokodýlí, z části žabí a chlupatá jako kozlí bradka. Chlupy mělo to krokodýlí stvoření všude. Žíhaly se od světlé v podobě seschlého rákosu až po tmavou v barvě starého listí. Tím, jak to stvoření dlouhé snad dvacet stop se čtyřmi rohy – s dvěma malými a dvěma velkými – vyhodilo hlavu ven, zasypalo Harryho a Milku dobrým metrákem listí.
   „Zelenoočko, kouzli!“ slyšel Harry zpoza listí svou přítelkyni. Krev mu v těle doslova bublala. Instinkty bušily na poplach. Musel jednat! Rozkmital své končetiny a dostal se nad nános listí. Milce čouhalo ze závalu tělo a švihala náhradní hůlkou na netvora jedno kouzlo za druhým.
   „Flagrate Maxima!“ vyštěkl Harry a z jeho ruky se vyhrnul ohnivý jazyk, který se obvázal zvířeti kolem krokodýlovitého těla, a chlupy na něm vzplály.
   Hlcoun – jak se zvíře nazývalo – začal krákavě vřeštět. Jeho tlapy s blánami se opřely do listí a v tu ránu byl u obou dvou kouzelníků a zaléval je slizem.
   „Confringo!“ zaječela Milka.
   „Expulso!“ přidal Harry, tentokrát s náhradní hůlkou z obleku. Obě kouzla zasáhla cíl a to Harryho mělo za následek mohutnou explozi, až se listí zvedlo do výše.
   Pískalo jim v uších a přes rozhněvaný dující vítr a padající listí neviděli zhola nic. Pak Harryho porazila ta obrovitánská hlava a nabrala Milku do tlamy. Praštil sebou do listí. Harry mával a sklepával ty uschlé věci divoce fučící okolo. Mlátily ho do brýlí a zakopával o ně každým krokem. Uviděl, jak Hlcoun obmotává Milku jazykem a polyká ji zaživa.
    „Klikhando!“ vyječel ze svých hlasivek.
   Jazyk Hlcouna se přilepil na patro jeho tlamy a Milka spadla na dolní čelist. Jenže se začala kutálet do jeho chřtánu. Harry se hulákavě vymrštil, zatáhl za chlupy tvora a nahnul jeho tlamu k zemi. Avšak Hlcoun tlamu před Harryho vykulenými zraky zavřel, až Harryho přítelkyni čouhaly pouze nohy.
   Harry se počal zvedat, to jak se držel chlupů a zároveň Hlcoun překonával jeho tíhu. Pln vzteku v jeho rudých očích, se pustil a spustil: „Duro, confundo, vulnusio, defodio, fulgur vestis … incendio!
   Zaklínadla smáčela tělo té příšery jedno za druhým. Harry je znal jako básničku a vyslovoval je s matematickou přesností. Hlcoun Milku začal dávit ven. Zasažený modrým bleskem, se zkamenělou končetinou, celý zmatený a s děsivými ránami na těle se vznítil do šíleného ohně a padl do listí, které znovu rozvířil vítr.
   „Zmiz, ty bestie!“ řval na něj Harry a táhnul Milku z jeho tlamy. Byla celá od slizu. Hlcoun se začal převalovat, aby uhasil plameny a Harry s umatlanou Milkou se zatím dali na útěk, po pás brodící se v bažině.
   Brodili se močálem a kolem nich se neustále něco pohybovalo. Za jejich zády se pořád ještě kroutila ta bestie, co je před chvilkou napadla.
   „Asi jsem tam někde ztratila hůlku,“ oznámila mu a smazávala ze sebe sliz.
   Pak Harry zahlédl něco náramně podivného. Spatřil sousoší, které tady nemělo vůbec co dělat. Kouzelník a čarodějka, kentaur a skřet s domácím skřítkem… stál vedle něho Voldemort. „Mám zase vidinu!“ nenaletěl tentokrát Harry. „Milko, mám zase vidinu!“
   Ale Milka nikde nebyla. Voldemortova postava se objevila ve světle a k ní se přihnala samotná Belatrix Lestrangeová. Harry zakroutil hlavou, bouchal se do hlavy… „Teď ne! Milko!“
   Posedlo ho čiré zoufalství. Přestal ihned vnímat vidinu, Voldemort tu prostě nebyl! Nebyl! Harry neváhal ani na moment a už nořil ruce pod smradlavou bahnivou břečku za Milkou. Srdce mu zaplesalo, nahmatal ji! Když ji vytáhl, polykalo její nohy to děsivé stvoření – hlcoun v menší podobě. Milka se bránila, ale hlcoun pln bahna a řas se nedal. Harry k němu přešel a zacpal mu nosní dírky. Pak zakřičel vztekem a ubalil mu pěstí do očí, zatímco Voldemort v dálce drancoval Brumbálova kouzla, který mu je odrážel. Hlcoun zakvílel a Milku pustil. Zase sebou plácla do bahna. Harrymu v hlavě bušil zvon a mohla se mu rozskočit.
   Milka se zakuckala a vyplivovala všechno, co jí v puse uvízlo. Harry se všemu vzepřel. Pln pevného odhodlání ji vzal do náručí. Pak zavřel své oči a vzduch u rukou se mu počal kmitat.
   „Zelenoočko, co to děláš?“ ptala se ho pořád zakuckaně.
   „Vydrž, Milko,“ pravil se zavřenýma očima, až se mu konečně podařilo vystrnadit myšlenku na Voldemorta z hlavy. A pak, jako víla, jako nymfa z básní a pověstí, se Milka vznesla do vzduchu z Harryho náruče. Harry natáhl ruce a posílal své děvče do bezpečí, pevně soustředěn, pln odhodlání a rozhodnutí. V dálce u ústí do jezera našel planinu, kde Milku bezpečně usadil. Byl šťasten, jenže to se mělo brzy proměnit v hrůzu.
   Na planinu se přihnali Blaise Zabini a Saffi Woodleyová. Milka byla stále vysoko a Harry nemohl přestat kouzlit. Do jeho pravé ruky jako kladivo udeřilo kouzlo. Harry ho poznal. Bylo to Petrificus totalus.
   „Zatraceně!“ vyjekl a cítil, jak se mu ledový chlad šplhá po ruce k mozku. ‚Ještě chvíli!‘ naléhal, dokud Milka bezpečně nepřistála, až se tak konečně stalo.
   Harry zaječel a ponořil se do bahna až po hlavu. Pravou rukou zaryl do hluboko do řas v zemi. Nedýchal. Cítil, jak se ztuhlost rozlévá po předloktí a míří k srdci. Zaškrtil si cesty, kudy toto kouzlo pluje a na ruku dopadl celým tělem. Zbrunátnělá tvář se klepala a on činil nevídané. Zapuzoval efekt toho kouzla. Tak, jak ho to A učila. Škrtil ruku, odpíral jí život a vyslovoval zaklínadlo. Povedlo se! Byť s ní nemohl dočasně hýbat, povedlo se! Nástup kouzla zažehnal. Harry znovu začal slyšet a vnímat. Pocítil nutkání nadechnout se. Pomalu hlavu zvedal nad hladinu. Za tu dobu se toho hodně změnilo. Na scéně se objevil sám Draco Malfoy.
   Jenže pak Harry pocítil, jak se mu něco zakouslo do nohy.
   „Kde je Potter!“ vykřikl Malfoy a snažil se udržet své dva kolegy, aby Milku neuřkli.
   „Omráčil jsem ho!“ zakřičel na oplátku Blaise. „Ten ubožák sebou majznul tam někde v tý břečce.“
   „Ty idiote!“ zpražil ho Malfoy.
   Harry věděl, že je Milka v úzkých. Ruce jí svázali za zády kouzly, nemohla ani mluvit. Musel jednat. Málem by zapomněl, že ho právě polyká zaživa hlcoun. Ti tvorové mu už byli spíše otravní, nežli nebezpeční. Přesto však nebylo dvakrát příjemné cítit, že ho někdo polyká zaživa. Pak ho napadla úplná šílenost.
   V podvědomém vyslovení kouzla zašeptal kletbu, která se nepromíjí. Je přece ve Zmijozelu. Tady pravidla nejsou překážkou. Neexistoval způsob, jak mu na ni přijít, pokud tím ovlivní jen zvíře a ještě zaklínadlo nevysloví nahlas.
   Harry se naposledy nadechl, vypnul pud sebezáchovy a zcela nepřirozeně se narval hlcounovi přímo do břicha. Tlama se zavřela a Harry se nadechl. Hagrid nelhal. Ten tvor měl opravdu v žaludku vzduch! Byl dokonce i čerstvý, smradlavý, ale čerstvý.
   „Jdi za Malfoyem,“ zašeptal Harry a ucítil, jak se hora svalů dala do pohybu.

   „Stát! Ani hnout!“ vykřikl Ron. „Okamžitě ji pusťte, nebo vám zmaluju zadky!“
   „No to je vážně výborný!“ zkonstatoval Malfoy. „Weasley snad vyhraje turnaj! Vypadni odsud i s tou svojí štětkou, co se tu někde schovává, jinak ji zabiju!“
   „Odhoďte hůlky!“ zaburácel Ron nesmírně hlubokým hlasem, který se u něj mnohdy nevídá a zakouzlil, až Saffi padla na zem v mrákotách.
   Malfoy i Blaise hůlky odhodili a ustoupili od ležící Milky.
   „Grangerová, kde jsi?“ zahulákal Malfoy. „Pojď sem ty šmejdko, ať tě můžu zabít!“
   „Přestaň, ty mizero!“ burcoval se Ron nenávistí k Malfoyovi. „Přestaň, nebo sežereš tolik slimáků, že ti potečou nosem.“
   „Už se tě bojím,“ chechtal se Malfoy. „Jsi pro mě jen mrzák, Weasley. Ty i ta tvoje fuchtle! Jestli se dožiju nějakých vašich spratků, utopím je jako koťata!“
   Ron nevydržel – bohužel – nevěděl, že na to Malfoy právě čekal. Zaryl nohou do země a vlna štěrku pokropila Ronův obličej. Malfoy se vzepřel a dopadl na Rona, který upustil svou hůlku. Začali se rvát hlava nehlava. Pak se přihnala i Hermiona a odzbrojila Blaise Zabiniho.
   Její příchod se ale nevyrovnal příchodu příšery, která se plna odtékajícího bahna vyřítila ven z bažin.
   „Nechte Milku odejít!“ zabrblal hlcoun, čímž všechny šokoval. Poté se ohnal po Blaisovi a chlupatým ještěřím ocasem smetl i všechny ostatní. Blaise však konečně na zemi nahmatal svou hůlku. Jenže to už hlcoun rozevřel tlamu, chňapl po něm na příkaz Harryho a začal ho polykat. Blaise se rozkřičel, když navíc dvě ruce z hltounova chřtánu ho tahaly za vlasy k sobě a on se sunul přímo do útrob zvířete.
   Blaise asi přišel o rozum, protože uvnitř spatřil Harryho Pottera. Ten mu právě uštědřil pořádné pěstí a stáhl ho po hlavě ještě hlouběji. Blaise se bránil a Hermiona, Ron i Malfoy venku nevěřícně zírali, jak se zmatenému hlcounovi mele panděro.
   Milka se konečně dokázala osvobodit. Zhodnotila situaci a bez velkého váhání se zahákla paží za Malfoyův krk a stáhla ho k zemi. Začali se nelítostně rvát.
   „Milko, už jdu!“ zavolal Harry a mlátil do hlcouna, který se ho nechtěl vzdát, když se z něj soukal se ven.
   Jak se stupňovala pranice, jíž Hermiona už nemohla déle přihlížet, zakouzlila na ně právě ve chvíli, kdy Milka nelítostnou ránou do žeber Malfoye odhodila stranou. To už se Harry dostal zpět ven na nohy.
   Hermionino kouzlo Petrificus totalus určené pro ochranu Milky ji ale nemilosrdně strefilo. Harry vykřikl, zakrvácelo mu srdce a zachytil Milku v pádu.
   „Zelenoočko,“ zašeptala a drtila si ruku o bok. „Tohle nezadržím… asi to bude na tobě.“
   „To nevadí,“ odvětil Harry a pevně ji tiskl.
   „Už znám odpověď… jen ty sám musíš věřit, Har…,“ Milka ztuhla a kouzlo ji celou pohltilo.
   Harry se začal třást nenávistí. Něžně uložil Milku na zem a podíval se na Hermionu. Přitom vycenil zuby jako ta nejdravější šelma.
   „Harry, chtěla jí jenom pomoct!“ vysvětloval mu Ron.
   Chlapec, který přežil, měl v očích nezměrnou nenávist. Takový strach ještě ze svého kamaráda necítili. Ron napřáhl hůlku a začal s Hermionou ustupovat.
   „Pojď, Rone,“ navrhla Hermiona.
   „Nikam!“ zaječel Harry.
   „Je moje, Pottere!“ zvolal Malfoy, který našel na zemi hůlku Saffi Woodleyové.
   Ron se postavil před Hermionu a kryl ji před oběma. Situace dosahovala své meze. Oba jí chtěli tolik ublížit. Ron věděl, že tohle bude bolet. Několik vteřin tak na sebe mířili, zatímco zdemoralizovaný hlcoun se soukal zpátky do bažiny i se svým nákladem v žaludku.
   „Hermiono, uteč!“ zařval Ron nečekaně, s mohutným zábleskem práskl kouzlem na Malfoye a rozběhl se přímo proti Harrymu.
    Hermiona se naštěstí opravdu dala na útěk. V té chvíli už Harry zachytil napřažené paže Ronalda Weasleyho dřív, než dopadly na jeho čelist. Harry překroutil Ronovy ruce, nártem mu kopnul do slabin kolena a Ron padl na zem.
   „Chtěla ti pomoct, Harry!“ halekal Ron.
   Harry ho chňapl za hábit a vytáhl ho zpátky na nohy. Dřív se ale Ronovy do zad zabodlo kouzlo Draca Malfoye. Ron ztuhl a s očima stále ještě upřenýma na Harryho dopadl na zem.
   Odkudsi se ozval výkřik. Hermiona neskryla své vyděšení.
   „To je ona! Čekala tu!“ vybafl Malfoy uvědoměle.
   „Samozřejmě, že bez Rona neodejde,“ sdělil mu Harry znuděně a Malfoy se nenávistně rozběhl za Hermionou. Možná pohled v  očích Rona ležícího na zemi, možná něco jiného, způsobilo to, co Harry řekl: „Ale nech ji být, jestli chceš vyhrát!“
   Malfoy se zastavil a zíral na Harryho.
   „Ty snad víš, jak vyhrát?“ ptal se ho pochybovačně. „Milka je přece omráčená, ten dopis byl podfuk!“
   „Stačí, když se omráčíš ty sám,“ vysvětlil mu Harry, který už zase chtěl být po boku Milky. „Byla to hádanka, měli jsme ji jen uhádnout. Nemuselo se stát žádné krveprolití. To jenom soupeřivost a zlo v nás zapříčinilo tohle všechno.
   „To ti mám jako věřit?“ zasmál se Malfoy. „Tím, že se vyřadím a budu za toho největší blba!?“
   „Dobrá,“ pronesl Harry, sebral Ronovu hůlku a otočil ji na sebe. „Petrific –
   „Počkej!“ zarazil Malfoy Harrymu nakousnuté kouzlo. „Dobrá, jak ti ale můžu věřit?“
   „Nijak,“ odpověděl mu lhostejně. „Stejně jako já nevím, jestli mi nelžeš ohledně jisté věci. Nebo snad ano?“
   Malfoy se mu zadíval do rudých očí plných hněvu. Zkřivil tvář do bolestného úšklebku. „Já musím vyhrát!“ zaječel náhle úzkostlivě.
   „Nic ti v tom nebrání,“ opáčil Harry. „Ale pak dodrž to, co jsi mi řekl.“
   Draco se zachmuřil, křečovitě zavřel oči, otočil hůlku na sebe samého a zakouzlil: „Petrificus totalus!


Komentáře
   Jméno:       Antispam:
Figotka 09.09.2010 11:26
DoXi, prosím, to stačí... když se jim tato povídka líbí, nemůžeš je prostě přesvědčit o opaku.
Skynetovi se omlouvám za tu velmi prudkou reakci, jsem holt povaha taková, rovněž se omlouvám všem jeho čtenářům, které jsem urazila. Držím se však toho, že tato povídka je pro mě zdlouhavá a krapet nudná.
A taky děkuji všem, kdo se aspoň trochu zastal mě, či Furthada :) Každý píše tak, jak píše
Skynet ... 21.07.2010 21:48
_homeopatikus: To jsou dobře položené otázky. Každopádně ta důležitá část... já ti tedy nevím, o jaké to vlastně byla řeč :) Ona je jich tam vážně spousta. Co je dotyčná žena se brzy dozvíme. Proč přišla o život? Asi ze stejného důvodu, jako Lee Harvey Oswald.

_všem: Lordaeronští bratři, děkuji za to, že zůstáváte se mnou. Sami však můžeme vidět, že některé bazírování je opravdu mimo mísu a dokud nebudeme přímo xeroxové kopie jeden druhého, pokaždé se nám bude líbit něco jiného. A tak to nechme být ;)
homeopatikus 19.07.2010 12:07
nechce se mi to hledat v tvych/skynete drivejsich komentarich, ale jestli si pamatuji dobre, rikal jsi, ze v teto kapitole je jeden usek, ktery je celkem zasadni, ale nikdo na neho moc nepoukazal, nebo ho neprilis dobre pochopil. Snad se nepletu, ale podle me se jedna o usek, kdy v tom ruskem vezeni dojde k zavrazdeni jedne zeny. Mela to byt Milcina matka? Jestli jo, tak za co sedi ve vezeni? A proc se ji zbavovat az ted, a zrovna takovym zpusobem, pokud tedy nehraje nejakou roli..
Planetswalker 01.07.2010 02:08
Jo tak to fakt netusim, musel bych dukladne hledat a kdovi esli jeste vubec ta stranka existuje.
Doctorex 30.06.2010 17:01
doctorex je totiž šílenej štouura a nebere jako pokus o smír a ukončení debaty když zároven v onom komentáři pomluvíš tvorbu dvou jeho oblíbených autorů. no nic tak žijte blaze, asi to vážně nemá smysl
Galapeter 30.06.2010 15:49
Planetswalker: k tomu tvému "btw" na konci, asi nevíš, jak se ta povídka jmenovala, co? :-)
Planetswalker 30.06.2010 15:44
Tromka Galapeter! Asi sem to mel upresnit, ty trilogie jsem pocital kazdou jako jednu povidku, takze tak. Nicmene pokud nekdy vyjde dalsi kapitola KZ tak si ji prectu, uz jen ze zvedavosti a kvuli porovnani.
A nechapu proc bych mel zminovat nekoho kdo si do svych povidek vzal jen par jmen a jinak pise ve stylu americkyho akcniho filmu, pricemz s puvodni tematikou to ma spolecny jen ty jmena.

Martin_BJ: ja se to uzavrit pokusil, to jen doctorex se v tom musi stale stourat.

Skynet: Upoutavka na kapitolu se povedla, presne tak nejak sem si predstavoval okamzity udalosti hned po tom co se Malfoy omracil:D Cekani na kapitolu bude jeste horsi:D Jsem moc zvedavej na to jak se to bude vyvijet. Snad bude pokracovani brzy.

FOR THE HORDE!

btw. kdysi sem cetl pokus o prolnuti sveta Warcraftu se svetem HP:D Skoda ze neni vic takovych povidek, bylo by to mozna docela zajimavy.:P
Martin_BJ 30.06.2010 13:48
Lidi, mam nápad. Co todle přestat konečně řešit? Chová´te se akorát jako malé děti na pískovišti, co po sobě bezvýznamně házejí písek a když taky dostanou zásah, tak akorát bulí.
Nečetl nic jiného, než to co napsal Skynet, takže tu nic o kvalitě psát nebudu.
Ale když se tu tak hezky navážíte do lidí, kteří si oblíbili Skyneta, tak se podívejte, jestli také napsali něco podobného jako vy na stránky jiných povídek.
Galapeter 30.06.2010 13:08
DoctoreX: Furthad, no...to je těžký...jeho tvorba je specifická tím, že je spíš pro lidi, kterým nevadí významný odklon od původní tvorby JKR, a že zapojil do svých povídek i kromě kouzel i mudlovské zbraně, což nemusí být vždy na škodu, ale Furthad (a třeba i Aquila, jestli znáš), to už prostě přehnali...místo aby se Harry s Voldym přetahovali kouzlama, tak do sobe sekaj šabličkama a střílej po sobě bůhvíčím. To už nic Potterovského v sobě nemá (na což Furthad u svých povídek upozornil, a za to má malé bezvýznamné plus). Stejně tak svoje povídky zahlcuje bezpočtem figurek, ve kterých se člověk může snadno ztratit (třeba jeho Avalon je v tomhle pěkná prasárna, když jen Harry má asi tři různa jména a jeho klon taky)
Ale přes to všechno se mi jeho tvorba vcelku líbí...je to jiné...neříkám lepší, ani horší...jen jiné
DoctoreX 30.06.2010 11:11
Jen tak mimochodem křivní i Figotce, protože má úplně stejnou vzestupnou tendenci. Jak říká, pár let od ní nic nečetl. Třeba Zrcadlo z Erisedu je perfektní. A nikdo jste nezmínil Furthada, to ho ani neznáte nebo co???
>>>
_
Nastavení
mail X
Poznámky
Web design by Skynet © 2017
Harry Potter, J.K.R. Publishing Rights
RSS
Poslat autorovi webu email