Klávesové zkratky na tomto webu - základní Na obsah stránky Hlavní strana
1. kapitola – Zrádce
2. kapitola – Zvěd držící slovo
3. kapitola – 31. Července
4. kapitola – Poslední z posledních
5. kapitola – Nebeská pouť
6. kapitola – Celočarodějné setkání
7. kapitola – Hašteření v Doupěti
8. kapitola – Padající hvězda
9. kapitola – Střetnutí osudu
10. kapitola – Chmurné přivítání
11. kapitola – Ten, kdo nechce být hrdinou
12. kapitola – Mistrální OVCE
13. kapitola – Matka všech věšteb
14. kapitola – Skřípání pod okny
15. kapitola – Předem prohraný turnaj
16. kapitola – Slepá nenávist
17. kapitola – Celestínské setkání
18. kapitola – Lexterovílie
19. kapitola – Rekviem za Toma Raddlea
20. kapitola – Svět duchů
21. kapitola – Celestínská pouť
22. kapitola – Bílá kniha
23. kapitola – Lví srdce a hadí oči
24. kapitola – Celestínští nepřátelé
25. kapitola – Sluj Pána zla
26. kapitola – Bionti
27. kapitola – Velechrám smrti
28. kapitola – Inner Sanctum
29. kapitola – Zelený měsíc
30. kapitola – Dar smrti
31. kapitola – Strážce lásky
Kapitola č.:
Harry Potter a Pán Pána smrti | Varování, prosím čtěte.
Tato stránka vyžaduje podporu Flash přehrávače nejméně verze 9.
Pro slabozraké není flashový přehrávač podstatný. Pro přechod na vybranou kapitolu, prosím, vepište do kolonky úplně vpravo nahoře (tedy v rohu prohlížeče) číslo kapitoly (do kolonky se pohodlně dostanete jediným stiskem klávesy tabulátoru na nově načetlé stránce - tedy na stránce, na které jste dosud nic nezměnili a na nic neklikli). Pokud máte povolený javascript, tato kolonka se vám poté dramaticky zvětší pro lepší čitelnost.
Pokud jste běžní uživatelé internetu a flashový přehrávač máte zakázaný, povolte jej v nastavení webového prohlížeče.
Jestliže jej nemáte nainstalovaný a prohlížeč nenabízí možnost si ho nainstalovat, můžete si jej stáhnout na adrese: http://www.macromedia.com/go/getflashplayer.
Je také možné, že se Flash nenačetl správně. Zkuste stránku obnovit klávesou F5.
Pokud problém stále přetrvává a je chyba na mé straně, pak se vám omlouvám a pokusím se problém v co nejbližší možné době vyřešit, děkuji za pochopení. Odkaz pro stažení flashového přehrávače Zavřít upozornění Slovník pojmů - Přejdete na rejstřík pojmů v HP a PS světě Historie vydání - Přejdete na stránku s informace o vydání kapitol Pro hloubaly - Přejdete na pokročilé informace o povídce RSS - Předejte na informace o informačním RSS zdroji Kniha návštěv - Přejdete na stránku s knihou návštěv Ke stažení - Přejdete na sekci s věcmi ke stažení

Třicátá první kapitola


Strážce lásky

31.
O kapitole
Pořadové číslo:31/50
Počet načtení:9 133
Počet stran:80
Počet slov:30 057
Gramatika:Neopraveno
Styl kapitoly:
Bodování
Odkrýt předmluvu od autora


Vich­ři­ce du­ně­la až do ni­tra pe­vno­sti, jež se na­lé­za­la v kob­ce prá­vě pohl­ce­né v pla­me­nech. Pa­no­va­lo zde ne­ko­ne­čné ho­ří­cí in­fer­no, kte­ré pře­sně vy­sti­ho­va­lo svou hrů­zou či­ny, jichž se v ní strůj­ci čer­né ma­gie do­pou­ště­li.
   Brum­bál si po­my­slil, že ho­řel snad i sa­mot­ný vítr. Žhnu­lo tu vše, na co je­ho zrak do­padl. Vzduch se chvěl, ka­me­nné slou­py zá­ři­ly, ja­ko by se kaž­dou chví­li mě­ly pro­mě­nit v lá­vu. By­lo to­mu již dlou­ho, co kdy Brumbál po­cí­til ta­ko­vý strach.
   Vydal se dovnitř vědom si nebezpečí, neboť jeho srdce mu neochvějně kázalo, že tam nikoho nenechá. Jeho černé vousy začaly žhnout a doutnat, až se z ničehož nic divoce rozhořely. Albus si je stačil uhasit, až když už mu rozpálené červené tečky žhnuly u brady. Žár se stával nepopsatelným. Všude se rozléhalo skřípání a trýznění… tak nestvůrně sžíravý oheň jaktěživ nepoznal. Nebyl to totiž obyčejný oheň.
   Jeho ochranným kouzlům, jež na sebe bez ustání vrhal, už docházelo sil. Svědčil o tom i jeho zmizelý hnědý plnovous a k němu se právě přidávající místy již šedivějící vlasy.
   Otřel si pot z čela. Procházel dál a dál, hlouběji a hlouběji. Míjel opuštěné starodávné fresky, malby zobrazující prastaré rituály černé magie, jejichž dřevěné rámy žhnuly a pulzovaly do prostoru jako oči rozzuřeného býka. Všechno dřevo bylo pokryté zářícími žhavými žilkami. Kráčel dál a stále více se ho zmocňovala nejistota… když v tom zaslechl něčí hlásek.
   Zněl tak tenoulince a nevinně. Byl to jakýsi dívčí hlásek, který se tolik nepodobal místní atmosféře panujícího pekla.
   Albus Brumbál se nyní odvažoval se zatajeným dechem sestoupit skrze mříže a schody, jež obojí bylo v jednom plameni, když opět zaslechl ten neznámý slaboučký hlásek:
   „Hm-hmmm-----hm-hm-----hmmmm-----hm-hmmmm-----hmmm----------hmmmm-----hm-hm-----hmmm-----hm-hmmmmm.
   Ten hlas… náhle tak strašidelně pěl odkudsi známou melodii. Jakoby si ji zpívalo malé dítě snad zdánlivě ze spaní.
   Brumbálovi si postupovalo stále hůře. Hlas mu rezonoval v hlavě, jako by něčí maličký prst drnkal na přespříliš napnutou strunu. Ten hlas mu pronikal až na samé dno duše.
   Práskly mříže a strop se začal sypat. Celá ta obludnost si už dosyta rozmyslela svou zkázu a jala se ji každým okamžikem provést. Už mu nezbývalo příliš času.
   Rozháněl zuřící dotěrné ohně, sápající se po něm jak jedovatí hadi. Holé lebky a kosti mu praskaly pod nohama, uhnívající rozžhavené kusy těl zely nahromaděné u stěn. Na nich namísto fresek byly teď vidět strašidelné škrábance něčích nehtů. Mohl by odpřisáhnout, že ta nezřízená síla sžírajícího ohně kroutila i samotným prostorem. Byla v něm nakupená veškerá zlost, jíž je v sobě lidská bytost schopna strpět. Kde se jen ukrýval zdroj toho hlásku? Kde jen je mu konec?
   Síň, ve které se nyní nacházel, zářila celá do ruda. Dospěl až na samý konec a teď se mu srdce semklo. Tam na zemi zahlédl chomáč něčeho… a jak šel blíž, dech se mu vytratil.
   Seděla tam maličká dívenka, nahá a nevinná, s obličejem od slz a tělem beze známek potu. Obklopovala ji hnědá křídla, jejichž perům oranžově žhnul každičký stvol. Sama samotinká v jakési skrčené a zkroušené póze, nepřítomně hledící, stále dokola broukala tenoučkým hláskem tu samou melodii, až mu běhal mráz po zádech. Byla jako andílek.
   Seděla tam mezi dvěma úzkými kovovými hroty asi sedm stop vysokými, jež byly ostré, jako jehla. Žhnuly a pulzovaly jako nějaké dračí ostny. Brumbál k děvčátku pomaličku natáhl ruku a oslovil ji tím nejněžnějším hlasem, co dovedl.
   V tom okamžení děvčátko ustalo ve zpěvu. Pomalu její zraky lineárně přejely po plamenech, až se zastavily na Brumbálově holobradém obličeji. Z jejího apatického pohledu se mu málem zastavilo srdce. A současně v ten moment se strop začal bortit.
   Jiskry vzedmuly prostor a vše se zahalilo, dřevěná klenba rozžhavená do nepříčetnosti se mu v příšerném hromoví zvrátila rovnou na ramena.

   Zima mu mořila celé tělo. Celý se třásl, přestože na sobě měl nekonečné vrstvy kožešin. Pokusil se znovu prohlédnout skrze zamrzlá víčka, ale nešlo mu to. A tak se pevněji zapřel na kluzkých ližinách a snažil se zaposlouchat se do energického oddychování psího spřažení. Sáně sebou cukly a on se konečně rozkoukal, když v tom zalapal po dechu.
   „Stop! Stooop!“ zvolal na zahrabanou postavu před sebou, jež na sáních seděla a nakláněla se za jízdy. „Vot eto mesto.
   Mašérka jej postřehla. Zatahala za popruhy a hlasitě zvolala „Whoa!“. Ruské lajky se nepoddajně uvolily zastavovat a s poštěkáváním se navzájem překřikovaly.
   „Tam nichego net,“ řekla mu zakrslá mašérka a dívala se na mladého chlapce s posměškem ve svém chlupatém obličeji. „Zdes' vy tochno tak umirayete, molodoy.
   „To je mi jedno,“ opáčil blonďatý hoch a otočil se naposledy na mašérku. „Jeďte… Idi. Ukhodyat!
   „Mush!“ zvolala masérka na psy a práskla s popruhy. Lajky se rozdivočely a zahrabaly do sněhu. Sáně vyrazily pryč.
   Chlapec osaměl. Rozhlédl se po bílé pustině s útlými stromy posetými bělostným sněhem. Pevněji si kolem sebe obmotal kožený pásek a ukryl se v hustých bílých kožešinách. Jestli před tím nebyl poznat, tak teď již z něj nebylo vidět nic. Ačkoli byl svou postavou útlý, nyní vinou huňatého nánosu kožichů vypadal jako starověký ramenatý Viking.
   Dálkou se neslo štěkání a vytí psů, jejichž spřežení ho opustilo. Hoch se vydával ze svahu dolů mezi stromky a nohama se bořil hluboko do sněhu. Chlupatinou ovázané nohavice mu těžkly každým krokem, díky čemuž si musel již po krátké chvíli odpočinout. Noc míjela a hvězdy se leskly na nebi. On se však po chvíli zvedl a trmácel se dál.
   Když se takhle plahočil už několik hodin, byl již řádně vysílen. Na kilometry daleko nebylo ani živáčka. Byl uprostřed té nejdivočejší pustiny na severu Krasnojarského kraje.
   Míjel zástupy stromů. Vše bylo bílé a zároveň šedé v noční tmě, až se mu z toho točila hlava. Větve, stromy, stopy…
   Hoch se zarazil. Stopy? Byly to velké tlapy… musely patřit mohutnému zvířeti. Chlapec se obezřetně rozhlížel ze strany na stranu a zahleděl se tam, kde stopy končily.
   V houští v dálce se něco krčilo. Obrovské bílé zvíře, jehož kožich se ježil, na něj zíralo a nespouštělo z něj pohled ani na vteřinu. Hoch zcepeněl, zatřepal hlavou a doširoka rozevřel víčka, aby lépe viděl. Jenže jediné, co nyní spatřil, byla pustá sibiřská houština. Copak se mu to jen zdálo?
   Možná. Dech se mu ale krátil při vzpomínkách na vyprávění starého kozáka ve srubu v chladné tmě při svíčkách, kde trávil poslední noc. Vyprávěl o obrovských modrobílých tygrech, kteří zde žili. O nekompromisních zabijácích.
   Jal se pokračovat dál, ale sníh mu zadržel nohu, až upadl. Na to se s ním utrhl celý lán sněhu, až se začal nekontrolovaně kutálet mezi stromy. Sněhem zapadaný svah pro něj uchystal smrtící past!
   Mlátil sebou ze strany na stranu. Všude špína a chuchvalce jehličí. Naštěstí ho husté brnění z kožichů chránilo před děsivými nárazy do čnějících kořenů, když nakonec po té urputné míchačce vnitřností konečně skončil na rovné zemi.
   Jeho ruce v rukavicích dopadly na povrch zamrzlého jezera. Bylo pokryté rozvátým sněhem a klenulo se do nekonečné dálavy. Hoch se otočil vzhůru vzhlížeje na svah a se strachem, tuhnoucím mu v žilách, se snažil prohlédnout černý les, kterým profrčel jako otep slámy. Je tam pořád ta příšera?
   A v ten moment mu ušima, ostře jako ostnatý drát, projelo pronikavé vlčí zavytí.
   Spatřil je v dálce. Byla to smečka vlků vracející se z lovu. Chlapec strnul a přitiskl se k ledu. To když si uvědomil, že jeden z těch zabijáckých psů nesl v tlamě kus lidské nohy.
   Sevřel se mu žaludek. Obklopil jej nekonečný strach z toho, že možná jde již pozdě. Na další část cesty, kde už bylo vidět do dálky, se proto raději spoléhal na kouzla.
   Posouval se jimi kupředu jako luční koník, ale každé další ho víc a víc vysilovalo. Po pár minutách proto ležel už zoufale vysílený. Jenže on se odmítl vzdát. Zarputile se vysápal se zpět na nohy a pokračoval dál.
   Nasával ledový vzduch tak prudce, že si div nepřivodil srdeční příhodu. Zastavil, až když se před ním zjevila mohutná stavba pohřbená pod sněhem až po její nejvyšší věž.
   Jakoby to vše lehlo pod tíhou moci smrtky. Brána byla roztříštěná a středověké hradby zely prázdnotou. Chlad vzpílal prostorem jako opuštěný duch. Kostlivci viseli, kam až oko dohlédlo, a přispívali k atmosféře smrti. Chlapcův dech teď sílil daleko víc, než když se sem plahočil pustinou.
   Jak postupoval kupředu, celý se třásl. Míjel uschlé postavy lidí, které zde ztuhly a zapadaly sněhem. Zetlelá těla obrovských zvířat a o kus dál – vlk! Trhal něčí mrtvolu!
   Byl zrůdný. Hlavu měl pokrytou rudými kaňkami. V očích blyštící se předzvěst smrti každého, na kom by spočinuly.
   Hoch se ustrašeně přitiskl ke zdi a děkoval dujícímu větru, že skryl chroupání jeho nohou ve sněhu. Pomalu se plížil podél zdi a tajil dech. Přibližoval se za roh, jimž se vstupovalo do vnitřností téhle hrůzu nahánějící stavby. Konečně se dosoukal až ke vstupu, zahnul za roh a vlka nechal za sebou.
   Jenže tu na něj zevnitř vyskočil jiný! Zařval mu do uší a porazil ho na záda. Hoch zavřeštěl jako pomatený a hůlka mu zmizela ve sněhu. Odkudsi přidusal další a začali z něj za doprovodu děsivého vrčení trhat kožešinu.
   Ječel a mával kolem sebe, ale vlci si s ním jen pohazovali. Byli krvežízniví a draví. Kdyby na sobě neměl kožichy, byl by už dávno rozsápaný na kusy. Bum a bác! Pořád s ním mávali a posouvali. Na okamžik dopadl kousek od místa, kam spadla i jeho hůlka. Dosoukal se k ní, ač ho vlci tahali za nohu zpátky. Přesto popadl hůlku a zařval „Bombarda!
   Kouzlo katapultovalo vlka na zeď a roztrhlo jej na cucky. Druzí se ihned maniakálně přihnali k mrtvole svého druha a začali jej požírat. Hoch se vysoukal na nohy a rozběhl se kolem nich směrem ke vchodu ze stěn z chladných kamenů.
   Pelášil. Adrenalinem pulzující nohy mu pomáhaly udržovat směr. Světlo mizelo, jak pochodně umíraly a s tím mizel i čistý vzduch. Vystřídal ho vydýchaný štiplavý zápach.
   Všude byly díry v podlaze. Visely tu řetězy či kusy mříží. Míjeje nástrahy dospěl až k mohutné černé kostře osvětlené jediným paprskem prašného světla. V rukou svírala obrovitou potrhanou knihu s oprýskaným „Spisok zaklyuchennykh“.
   Pomalu se k ní rukama blížil, ale ta zlovolná, tucet stop vysoká kostra, se na něj hrůzně podívala svou děsivou hlavou. V jejích očích bylo černo, jako v samotném pekle.
   Hoch nahlas polkl a strnul. Poznal, že si knihu nemá právo vzít. Bojácně ze sebe soukal: „Na… Narcisa Malfoyová.“
   Kostra z knihy setřela pavučiny a hlasitě vrzajíc ji rozevřela. Pak v ní začala listovat. Když nalezla, co hledala, pomalu trhala nahlas stránku, načež útržek hodila do vzduchu. Shořel a zbylý žhavý popelavý prach se vydal samovolně prostorem. Hoch byl zmaten, ale poté zareagoval a následoval jej.
   Nohy ho pálily jako čert. Každý další krok bylo jako dopadat na jehelníček. Chvátal odhodlaně skrze patra a nechtěně nahlížel do cel, ve kterých tu a tam zahlédl mrtvolu prolezlou stejně tak mrtvými krysami. Strach jím lomcoval, když si uvědomil, že stále nespatřil jediného živého člověka.
   Vznášející se prach jej zavedl vysoko. V jakém poschodí se nyní ocital, to už si nepamatoval. Pak prach rázně zahnul a vnořil se klíčovou dírkou jedné z obzvláště chladných nepoškozených cel. V jejím okně byly rampouchy, a když hoch dospěl až k rezavým dveřím, třásla se mu brada strachy.
   „Matko?“ hlesl Malfoy a ruce přitiskl na ledové dveře. Nahlížel skrze mříže, ale nikoho neviděl. „Mami, jsi tady?“
   V mřížoví se zčista jasna objevila ruka a za ní se mrtvolně vysápala až k mřížím osoba se zapadlýma očima, bledou tváří a prachově bílými křehoučkými vlasy.
   „Draco,“ hlesla skoro neslyšitelně. „Tys… pro mě přišel.“
   „MAMI!“ zaječel Draco Malfoy. Strhl ze sebe největší kus kožešiny a vytáhl hůlku. „Ustup od těch dveří!“
   Alohomora pochopitelně nemělo šanci zafungovat. Zamával hůlkou a vykouzlil žhavý jazyk, jež se nato zaryl do kovových dveří. Svou žhavostí je roztál, až v nich udělal obrovskou do ruda rozžhavenou díru.
   Vpadl dovnitř. Jeho matka ležela jako útlá seschlá kostra v kusech potrhané látky a už se ani netřásla.
   „Draco,“ řekla a natáhla k němu tu nejledovější ruku, jakou kdy cítil. Objal ji a po očích mu kanuly slzy. Když v tom ucítil bolest na krku. Odtáhl se a zjistil, že matka se mu do něj zakousla. „Pojď sem… mám neskutečný hlad.“
   „Mami,“ zděsil se Malfoy, chytil se na krku a naprosto šokovaně zíral, jak se k němu ta žena sápala.
   „Odpusť mi, Draco…“
   Malfoy prožíval obrovský niterný šok. Vyběhl ven a na chodbě vylovil ze svého kožichu kus zvěřiny. Jediné maso, které sebou měl a které po celou cestu lákalo divou zvěř. V cele rozdělal oheň, zakouzlil na kus masa, které se hned na to vznášející se začalo opékat. Dřív, než se ale nadál, ho jeho matka popadla a začala z něj trhat pořádné kusy.
   Když se to celé snědla a Draco ji přikryl svými kožichy, ještě dobrou hodinu tam tak u ohně seděli a objímali se. Krev na chlapcově krku již zaschla, když konečně matka promluvila. „Nechali nás tu,“ řekla přiškrceně. „V zimě, o hladu a na pospas dravé zvířeně. Jako splašky společnosti.“
   „Už je to dobré, jsme zase spolu,“ ujišťoval ji. „Mám hůlku, dostaneme se odsud. Pojď. Zase to bude v pořádku.“
   „Já nemohu, Draco,“ odvětila křehce. „Zlámali nám nohy, aby nikdo nedokázal utéct po svých.“
   „Tak tě odnesu,“ řekl nesmlouvavě hlasem, obtěžkaným známkami děsu a mávl na ni hůlkou: „Mobilicorpus.
   Narcisa Malfoyová, zabalená do potrhaných kožešin, se vznášela prostorem a její syn s ní běžel dolů ke vchodu. Černá a vysoká kostra na něj bedlivě zírala. Otáčela na ně svou hlavou a Draco úzkostlivě doufal, že je nechá projít.
   Nechala. Když dorazili až ven, byli již u mrtvého vlka shromáždění další čtyři. Jakmile si Malfoye a zvláště pak Narcisy všimli, začali vrčet a krčit pysky, až naháněli hrůzu.
   Malfoy tentokrát věděl co od nich čekat. Posílen ochranářských pudem si uvědomil, že už nemusí být potichu a proto zvolal: „Imperio!“ díky čemuž vlci okamžitě zkrotli. Přivolal sáně zaparkované opodál, vykouzlil lana a zapřáhl za ně vlky. Pak z dek vyskládal na sáních lůžko a uložil do něj svou matku. „Musíme se dostat pryč ze zóny nepřemísťování.
   „Bože můj! Draco!“ zvolala Narcisa a ukázala do nebe. V témže okamžiku prostor ohlušila rána. Nejvyšší kobku vysoko na čepci věznice rozdrtilo mocné kouzlo, které se vydralo z rukou vznášející se osoby. „To je Pán zla!“
   „Potichu, mami!“ krotil ji Draco v panice. „Nesmíme se za žádnou cenu prozradit. Nesmí vědět, že tu jsme.“
   „Ale proč?“ nechápala jej. „Vždyť jsem celou tu dobu pro něj trpěla. Celou tu dobu jsem mu byla věrná.“
   „Matko, ne,“ řekl a přispěchal na stranu těžkých kovových sání. „Já… já jsem… já jsem totiž něco provedl.“
   „Co?“ zeptala se ho a chytila ho svou jedinou pohyblivou paží za rameno. „Co jsi udělal?“
   „To já jsem ho oživil,“ prozradil jí.
   „Tak proč se potom máme skrývat?“ stále nechápala.
   „Protože… protože jsem v posledním okamžiku selhal,“ prozradil jí. „Nedokázal jsem setrvat až do konce. A Pán zla si nyní zcela jistě myslí, že jsem ho proto zradil.“
   Narcisa si byla dobře vědoma skutečnosti, že ona nezradila. Stačilo by se nějak zbavit svého syna a Pána zla zavolat.
   „Přišel si jen pro Nagini,“ říkala potichu Malfoyova matka s hlasem, v němž se nedalo nic vyčíst. „Za chvíli oba zmizí.“
   „Je mi to tak líto, matko,“ kál se Malfoy nešťastně.
   „Jak jsem řekla,“ pravila mu Narcisa při pohledu do hůry, kde zrovna Voldemorta láskyplně omotával obrovský had. „Přišel si pro Nagini. Ale tys přišel pro mě,“ řekla a pohlédla mu do očí. „Prozatím se tedy schovejme před jeho zraky.“
   Malfoy se napjatě usmál a když nebezpečí odeznělo, zavelel vklům. Psí smečka se zarudlými čumáky na to vyběhla.

   Kalová tresť pronikala myšlením, jež nabíralo podoby jakýchsi tepenních tunelů, které se prolínaly jako elektrické provazy. Zrůdné zvuky se pomalu mírnily, třebaže jen zvolna, obtížně a tíživě, jako chladná kovadlina. Čím dál víc se oheň měnil v rosivou páru, která tepenní stěny ochlazovala a tvořila podivný opar, který se pomalu rozptyloval. Kapky na čele se vytrácely a hoch pomalu procital skrze plíživé a mihotavé mlžení, až začal zprudka nabírat dech.
   Třes mu škubal tělem. Motala se mu hlava a mával přitom rukama, aby rozehnal cáry závěsů a prapodivných mlh. Dřív, než se nadál, uvědomil si, že leží na nějakém lůžku.
   „Kde to jenom jsem?“ ptal se, spíše však sám sebe.
   „Ale podívejme se,“ proplul mu cizí hlas uchem. „Vyspává si jako nějaký nebožtík a když se probere, ani nepozdraví.“
   Pro Harryho byl cizí hlas jasný signál k tomu, aby ho drapl instinkt, až zašátral bleskurychle kolem sebe. Briskně nalezl něco špičatého, o čem bezmezně doufal, že je hůlka a napřímil ji směrem, odkud hlas vycházel. Zároveň s tím třepal hlavou, jak jen mohl, až se mu začal konečně navracet zrak.
   Spatřil před sebou obraz muže v liturgickém šatu zahaleného v almuci. Měl ostré rysy v obličeji, jamku na bradě a bodrý úsměv. Zespoda mu prokukovala ven zkrácená lněná albaklerikourochetou. To vše včetně pozlacené štóly kolem ramen měl muž již značně zašpiněné a na první pohled bylo vidět, že dotyčný – patrně kněz – se z nouze pokoušel obléct si vše, co měl po ruce, aby mu nebyla zima.
   Harry se zároveň rozhlédl po katedrále přeplněné hořícími svícemi planoucí a plnící ohromný prostor všude kolem něj.
   „Vítej v katedrále Nanebevzetí Panny Marie a svatého Nicolase,“ usmál se na něj muž a uchopil ho za ruku. „A tohle, můj synu, patří do pusy,“ pravil a teploměr, o kterém se až doteď Harry domníval, že je hůlka, mu zandal do úst. „Ráno jsi měl stále ještě děsivou horečku a mne by na mou duši potěšilo, pokud tě nyní již opustila.“
   Harry shledal, že je opět v Galwayské katedrále. Zvedl se a podíval se na sebe i na své ruce. Měl na sobě sponkami sepnutou vlněnou tuniku a ruce měl čisté jako hedvábí. Bum bum mu dělalo srdce nyní zprudka, jako by mu bilo poprvé v životě a Harry stále patřičně nejistě prozkoumával okolí.
   Přikryt byl všemožnými látkami a kožešinami všech střihů i tlouštěk. Od různých rouch až po několik humerálů. Hoch ležel na oltářním stolci, jenž byl vystlán polštáři spočívajícími na zdobeném korporálu. Oltář byl umístěn pod vysokým dechberoucím brokátovým baldachýnem k němuž stoupaly dlouhé, vyvýšené a posléze třístupňové schody.
   Harrymu začal přecházet zrak. Ráno prosvítilo katedrálu prašným světlem, jako nadmíru působivou lucernu. Na jednom konci katedrály bylo zdobené retabulum s obdivuhodně malebným výjevem Ježíše Krista. Na druhé straně, míjeje lektorium a přes celou dlouhatánskou hlavní loď plnou zástupů dlouhých lavic, lemovanou působivými výklenky se zpovědnicemi, oratořemiapsidami, prosvítalo dovnitř ostrými slunečními bodci barevné světlo skrze mozaikové honosné okno ve tvaru šestiboké růžice, jež se zpovzdálí jevilo jako gigantický šestiramenný démant (Otevřít galerii katedrály)
   Krása té stavby byla dokonce vyzdvižená nedobrovolnou architektonickou vložkou. Celá podlaha, až ke třem stupínkům k oltáři, byla totiž zaplavená zrcadlově klidnou vodou.
   „Kdo fte?“ vybafl nedůvěřivě Harry s teploměrem v ústech. Hlasy se jim přitom odrážely od všech stěn.
   „Jmenuji se Artair D. Dufert,“ odpověděl muž zcela vážně a shlížel na něj skrze neproniknutelné oči. „Jsem v Galway diecézním biskupem. Avšak… pakliže to tedy nemíníš jako přehnanou poklonu k mému věku, pak jestli se nemýlím, je slušnost, aby se jako první představoval ten mladší.“
   „Já… já jfem váf uf viděl,“ začal si Harry vzpomínat na poslední červencový den, kdy jej do města Galway zavedl jeho kmotr Sirius. „Mluvil jfem f vámi tehdy vefel, fe ano?“
   „Nemýlíš se,“ potvrdit jeho domněnku biskup a konečně se na Harryho usmál. „Chápu, že musíš být zmatený. Říkej mi reverende, pokud chceš. Jak se má funkce měnila, začali se mě lidé bát oslovovat. Kdo ví, jak se správně oslovuje farář… nebo snad biskup? Rodinní přátelé mi tak nadále říkají, můžeš mě tak oslovovat i ty, pakliže si budeš přát.“
   „Těfí mě… pane,“ přikývl Harry, byť mírně zaskočeně.
   „Reverende,“ naznačil biskup.
   „Levelende,“ zopakoval mu nato Harry. „Já… budu mufet jít… děkuji… děkuji fám, fe jfte fe o mě poftalal.“
   „A kam bys chtěl jít, můj synu?“ zeptal se ho nyní opět vážným hlasem. „Svět se změnil za tu dobu, co jsi spal.“
   „Jak… jak dlouho jfem fůbef fpal?“ dychtil vědět Harry.
   „Uf je pondělí. Fa tva tny je tu Nový vok,“ opáčil mu škodolibě Artair a uzmul mu teploměr z úst. Otočil se, prohlédl rysku a počal míchat v nádobce nějaké cizí ingredience. „Nehledě na to, že ve tvém světě vyhlásili Zelený měsíc.“
   „Co je to?“ oplýval Harry otázkami. „O jakém světě to vlastně mluvíte?“
   Poté, co mu biskup vysvětlil, jak se věci měly, pokračoval: „A když říkám ve tvém světě, mám na mysli kouzelníky. Já jím nejsem a věru jím netoužím být.“
   „Musím… musím už opravdu jít,“ trval na svém Harry.
   „A kam? Kam, můj synu?“ otázal se ho biskup výše posazeným hlasem, než posledně a došel až k němu s kovovou číší. „Pochopil jsi vůbec pravou podstatu Zeleného měsíce? Tvoji přátelé se právě teď někde schovávají. Nelze je nalézt. A už jen ve tvém vlastním zájmu bys měl tak učinit rovněž.“
   „Proč mi vlastně pomáháte?“ ucouvl Harry od nabízeného léčivé tinktury. „Vždyť to já jsem vystoupil v celosvětové televizi. Odrovnal tam nejméně tucet lidí a to nemluvím o té globální katastrofě, ke které jsem se tak okázale přiznal.“
   „Někteří věří pouze tomu, co slyší,“ opáčil s milým, zároveň tajemným úsměvem, „a jiní raději naslouchají hlasu svého srdce. Neměj už strach. Vypij to, utlumí to horečku.“
   Harry stále ještě nedůtklivě přičichl k tekutině a jeho cvičené já, jež v něm zasadila jeho bývalá strážkyně A, zahájilo proces odhadování každé použité ingredience.
   „Až to vypiješ, tak se převlékni,“ radil mu biskup a mírně hlavou pokynul k jednomu z kulatých stolků, přes něhož byl přehozen Harryho celestínský oblek. „Na mě už bylo toho převlékání dost. Stačilo mi, že mě ten tvůj ničemný oblek kousl, když jsem se jej z tebe zuby nehty snažil stáhnout… nedělám si legraci, je to tak,“ pověděl mu a ukázal mu dlaň s pořádnou otlačeninou. „Naštěstí sis mě – alespoň ve spaní – pamatoval z doby, kdy jsme se potkali poprvé. Můj hlas na tebe zapůsobil přátelsky a já jsem byl schopen z tebe to prokleté šatstvo sundat. Mohu jen poděkovat Albusovi, že mě k tomu instruoval a panu Blackovi, že tě sem zavedl.“
   „Copak oni čekali, že se tu objevím?“ tázal se Harry.
   „Jinak by ti zřejmě neodkazovali Lexterovu ubikaci, nemýlím-li se,“ osvětlil mu Artair. „A když už mluvíme o ní… protože jsem mladého Lexe měl tu čest drahnou dobu vychovávat, mám do jeho obydlí jakožto správce kláštera přístup. Musím přiznat, že když se Lexterovi čas od času vymkla kouzla, vypadalo to tam skutečně všelijak. Jednou se dokonce celý jeho pokoj zřítil přímo sem, jak tu stojíme, v půli mého kázání. Ovšem nikdy – nikdy – tam neudělal takovou spoušť, jakou jsi tam zanechal ty,“ zakončil svou řeč velice nahněvaně. „Věřili ti, když ti jeho obydlí odkázali. Že uděláš tohle, můj synu – to tedy ani jeden z nás nečekal.“
   Harry si v tu chvíli začal vybavovat své poslední vzpomínky, a proto biskupa po chvilce nevnímal. Během jeho slov si ohmatával ruce a tělo, vlasy i nehty… vše měl zase zpátky.
   „Harry Pottere!“ oslovil ho biskup rázně.
   „Ano!“ hekl Harry rázem bdělý. „Já-já… je mi to opravdu líto… ale se vší úctou, kdybyste byl na mém místě –“
   „Ale vždyť to já přece chápu, můj synu,“ uznal nečekaně biskup a svraštil obočí. „Sleduji tvůj příběh velice pečlivě. Vlastně ani netuším, co tě žene dál. Jestli je to boží moc, či co? Vím ale jedno. To, že tu jsi, je… zázrak! Byl jsem smířen s tím, že jsi – na mou věru – mrtev! Ale jak jsem tě viděl, když tě přinesl Brumbálův fénix, bylo mi hned jasné, žes to ty. Bylo mou prvořadou povinností tě přivést zpátky k síle.
   Činil jsem se, jak se jen dalo. Jsem bídný zdravotník, ale jako mudla, který je na soupisu těch, jež mají právo vědět o kouzelnickém společenství… mám jakési… léčivé ingredience, které pomáhají. Jednu z nich právě držíš v ruce. Tvoje tělo je zase silné, Harry. Hojil jsem tvé rány, jak se jen dalo.“
   „Myslím, že jste odvedl setsakramentsky dobrou práci,“ usmál se Harry, až se mu úsměv posléze změnil v kyselost.
   „Pozor na jazyk, tady jsi v chrámu božím,“ upozornil ho mile Biskup a Harry v němé omluvě vypil léčivý nápoj.
   „Jak jste to dokázal?“ zeptal biskupa. „Vždyť jsem měl leukémii. A co ta nemoc z ozáření? Přišel jsem o vlasy a –“
   „O čem to mluvíš?“ zarazil se Biskup a zúžily se mu víčka. „Když tě Fawkes přinesl, byls pravda pořádně pocuchaný, ale o žádné leukémii nemohla být řeč. Něco takového bych jako nekouzelník nikdy nedokázal vyléčit.“
   „Vlastně… asi jsem si to spletl,“ dodal hned Harry. „Už… se mi to mate. Bylo toho na mě v posledních dnech příliš.“
   „Jsi si jistý?“ podezříval jej i nadále Biskup a Harry beze slov pokýval hlavou, byť možná až moc zbrkle. „Můj synu… já tě tu teď nechám, aby ses mohl v klidu převléci. Kdybys něco potřeboval, zvolej zdrávas Maria a budu tu,“ zažertoval biskup, odešel od oltáře a zmizel v sakristii.
   Harry se zase cítil živý. Nikterak elánem své mysli, neboť v poslední prožitý den své nemocné hlavě dokázal namluvit, že skutečně zemře. Proč se vlastně obtěžoval utéct policii?
   Stejně to nedávalo ani za mák smysl! Ochrana od Cho působí na zranění od Voldemorta a jeho posluhovačů. Ale převzetí nevyléčitelné choroby byla tu noc jeho svobodná volba. Osud ho patrně ještě neviděl jako mrtvého.
   Což ale neznamená, že nemůže být polapen, trýzněn a zdeptán do zbláznění, jako tomu bylo u Franka a Alice Longbottomových. Kde bere tu jistotu, že nemá vepsanou svou smrt již v další vteřině? Jen proto, že jí celý svůj život zázračně uniká? Tenhle svět bude pokračovat dál i bez něj…
   Kde je vlastně konec jeho přátelům? Teď… po více než roce se opět ocitl sám. Jako tehdy, když utekl na svém závodním koštěti – Kulovém blesku – a dostal se čirou shodou náhod do Dublinu k muži s medovým srdcem a sem tam zapšklou duší. Jak se jen jmenoval?
   Antony? Harry seděl a tiskl ruce v pěst, jak se urputně si snažil vzpomenout. Už je to tak dávno! Tolik věcí se od té doby stalo. Tolik toho získal, ale ještě víc ztratil. A teď je zase sám. A znovu v Irsku, jen na opačné straně čelem k Atlantiku. Mohl by se přece vydat kamkoliv!
   Poblíž je Ain maják… má se snad vydat tam? Jen kdyby jej kouzelnice nechtěla na nejbližším kroku zabít.
   Opravil někdo dům, který minulý rok byl zničen a který stával na Grimmualdově náměstí? Bradavice jsou fuč, Dursleyovi se nejspíš s nikterak velkým přemáháním už donutili na něj zcela zapomenout a v neposlední řadě tomu všemu nasazuje korunku fakt, že všichni kouzelníci jsou schovaní. Jak by také ne, poté, co Harryho dvojče rozhlásilo po světě? Náhle se Zelený měsíc rázem jevil jaké rozumné opatření.
   Kde jsou ostatní? Jeho druhý rozum Hermiona a druhá ruka Ron? Vždyť naposledy je chtěl zabít! A co Ginny a její rodina? Naposledy jim přece vážně ublížil! Nenávidí ho.
   Poslední lidé, kteří měli Harryho rádi, byli obyvatelé Godrikova dolu. Byli to také ti, kteří naposledy trpěli za jeho existenci. Kolik lidí vlastně kvůli němu tu noc přišlo o život a úplně zbytečně? Jak má proboha jeden obyčejný kluk sebrat sílu vyrovnat se s faktem, že…? Nemohl na to myslet.
   Harry, převlékaje se, sundal si oblečení, až mu zima pronikla hluboko k srdci. Teď při těch myšlenkách se sesul u zlatem tepaného oltáře, jenž ho ledově studil na zádech.
   V pokleku svíral dlaně v pěst, až mu na svalnaté hrudi a rukou křečovitě nabíhaly svaly. Rty žalem drtil o sebe.
   Je sám. Tahle samota ho ubíjela jako zimomřivý mráz této monumentální katedrály. Je sám a všemi na světě nenáviděn. Kdyby… kdyby jim tak dokázal říct pravdu. Kdyby tak svedl říct světu ‚Já jsem ten hodný!‘… co by dal za to, aby mohl vrátit čas? Co by za to dali všichni ostatní…?
   ‚Něco… něco tu mám ještě udělat. Musí existovat nějaký důvod, proč jsem pořád ještě naživu. Svět si myslí, že Harry je pryč. Tak ho při tom nechám. Proměním se v němého ducha. Dřív nebo později na mě stejně každý zapomene.‘
   Harry vstal a došel až ke svému kouzelnému celestínskému obleku. Kolikrát už mu zachránil kůži? A to doslova. Teď tu ležel, čistý, jako by právě vyšel z výroby. Kéž by se Harryho duše dala uzdravit tak, jako to umí tenhle oblek.
   Harry k němu natáhl ruku a nitky vázání se zvedly. Oblek ho zdravil a on se už nemohl dočkat, až se v něm ohřeje.
   Nandal si boty i kalhoty, a když už si chtěl vzít i vrchní část, která se k němu sama natahovala, zaslechlo jeho cvičené ucho nečekaný šust. Tělem mu projel další silný impuls.
   Chlapec strnul stále ještě s nataženou rukou a holou hrudí. Instinkt mu radil a on ho poslouchal. Nehnul ani brvou, ani nemrkl. Bedlivě naslouchal připraven porovnat sluchový vjem v obou uších a bezchybně určit směr, odkud vyšel.
   „Mesiáši…“ proplul prostorem šeptající hlas, až Harry ucukl a v bleskovém pohybu se skryl za pulpitem.
   Co to?! Sluch ho zradil! Hlas vcházel do obou uší úplně stejně! Nejistotu v něm navíc rozproudil fakt, že nemá hůlku! I pouzdro pro náhradní hůlku v nohavici bylo prázdné.
   „Harry Pottere, slyšíš naše slova?“ zaznělo katedrálou stejně, jako před tím. Věděl, že tu někdo je. Instinkt mu bil na poplach. Obezřetnost, kterou do něj vštípila A, kázala jednat.
   Harry seběhl po schodech kdykoliv připraven zakouzlit aspoň rukama – tedy pokud by se mu to povedlo. Katedrálu naplnil zvuk cákance, jak vpadl do vody s bahnem na dně.
   Spodní část obleku, kterou jedinou na sobě měl, se mu semkla u nohou a pulzujíc oddělovala ledový chlad od jeho těla. Přesto spousta kapek mu zacákala na hruď i záda a jemu se zdálo, že do něj někdo zabodal jehly na pletení. Skryl se za jedním z postranních oblouků a trpělivě čekal.
   Voda stále ještě šplíchala, jak se jeho vinou rozvlnila. Vždyť byla všude kolem! Blížící se postavu by jistě uslyšel.
   „Slyšíš nás, Mesiáši?“ zaslechl Harry znovu strašidelně, jako by přímo do uší mluvili dva identičtí lidé. Ten pocit mu ulpíval na odvaze, která mu tím pádem těžkla a klesala.
   Pak se ozval zvuk podobný zafučení větru. A blížil se blíž a blíž! Harry smočil ruku v ledové vodě a zchladil si obličej. Pln bdělosti a za pořádného chrstnutí vody, vyskočil zpoza oblouku směrem k lektoriu, až uviděl dvě červenozlatá křídla. Zvolal, ale něco uvnitř ho donutilo zaklínadlo nedokončit. Pak ho za nataženou paži popadly dva pařáty a hoch v další chvíli dosedl na schod u oltáře, kam ho fénix přenesl.
   „My ti neublížíme, mesiáši,“ zazněl mu hlavou klidný a zcela vyrovnaný hlas. Fawkes přitom udělal piruetu a dosedl ladně s labutí grácií na kovové lektorium. „Neměj z nás strach.
   „Co se tu děje?“ zaznělo prostorem, když biskup vyšel ze sakristie. Harry si nemohl nevšimnout, že si sahá pod kleriku, kde se mu zdánlivě lesklo něco tmavě kovového. „Pane na nebesích, co jsi dělal v té vodě? A jak to, že ještě nejsi oblečený? Ty vážně chceš, aby se ti ta horečka zase vrátila!“
   „Ten… ten pták mluví,“ řekl mu šokovaný Harry.
   „Cože?“ nechápal Artair a došel blíž k němu.
   „Zanech slov, mesiáši. On nám nenaslouchá,“ zaznělo zase.
   „Teď mluvil! Slyšel jste?“ zvolal na nechápajícího biskupa.
   „Můj synu, tobě asi zase stoupla horečka,“ děsil se.
   „On nás neslyší, to jenom ty, mesiáši,“ slyšel Harry a z dáli se na něj zaleskly černé fénixovy oči.
   „A-asi jsem prostě fakt vystresovaný,“ začal maskovat Harry. „Víte… když má člověk období, kdy slyší jen samé–“
   „Nic neříkej, synu,“ zarazil ho Biskup. „Jsem ten první, kdo to pochopí. A pojď, připravil jsem ti horkou polévku.“

   Sakristii by nezasvěcení možná nazvali šatnou pro kazatele či skladem potřeb užívaných při bohoslužbě. Ta zdejší byla rozsáhlá. Půdorysně tvořila na jižní straně přístavek k lodi katedrály. Ve dvou patrech měla další místnosti, avšak dříve, než se Harry o ně stihl zajímat, zaujal ho vstup do krypty.
   Podél řady šatních skříní, lavic a výklenků se svatými byly rozmístěné malebné obrazy, nádherné sochy a truhlice se šperky. Největší část pak obklopovala vstup do krypty.
   Biskup, jenž mu naléval do dřevěného talíře polévku, pochytil Harryho překvapený pohled a poté, co mu ji postavil na pult, se jal vysvětlovat: „Sbírky. Přímo tuny sbírek nevyčíslitelné ceny svezené ze všech stran Irska. Krypta, na kterou se teď díváš, v sobě totiž ukrývá vodotěsný kryt. Místní svezli bohatství ze široka daleka v ujištění, že drahocenné sbírky, které si nemohou při evakuaci vzít sebou, zde budou v bezpečí před povodněmi.“
   „A proč vy jste tu zůstal?“ zeptal se ho zvědavě Harry.
   „Pravdou je, že někdo tu musí být, aby varoval úřady, kdyby se někdo pokoušel do krypty vlámat. Mám tu také satelitní telefon. Mimoto… já jsem na mou duši tvrdohlavý, když přijde na to opouštět svůj svatostánek,“ dovysvětlil mu s decentním úsměvem. „Honem se najez. Je to slepičí vývar z posledních surovin, které záplavy dosud neponičily.“
   Harry si usrkl a zdvořile se usmál, když s nemastnou a neslanou chutí na jazyku biskupovi děkoval. Po očku ale sledoval Fawkese, jenž se usadil na blízké uhaslé lucerně, a zdálo se, že lhostejně hledí zcela jinam.
   Po celou tu dobu, co Harry usrkával ze své snídaně, mu biskup o mnohém vyprávěl. Tu o té hrozivé vlně, kterou přečkal v kryptě jen o vodě a chlebu, tu zase o opravě chrámu, kterou musí nutně z větší části zvládnout dnes pomocí kouzel, protože večer má přijet vskutku vzácná návštěva…
   Harry bouchl lžící o talíř a zpozorněl. „Jaká návštěva?“
   „Oh…,“ prohodil Artair Dufert oprašujíce svou almuci a pak dodal: „Přijedou… sestry z klášterní školy Catriony milosrdné z blízkého města Tullamore.“
   „Skutečně?“ vyzvídal Harry, obávaje se o své prozrazení.
   „Jsou to řeholní sestry,“ ujišťoval ho Artair poněkud strojeně. Sám sobě si pokývl, sehnul se, otevřel dvířka kamen a potichu zabručel. „Toho komínu mi byl čert dlužen. My tu snad kvůli němu umrzneme.“
   „Co se děje?“ chtěl vědět Harry.
   „Dostala se do něj spousta vody. Saze a bahno byly odjakživa velcí přátelé. Když ztvrdnou, jsou tak pevné, že bych s nimi byl sto vystavět další chrám páně.“
   Harry sevřel ruku v pěst, zamyslel se nad kouzlem, a jako když hází hrách, mávl s rukou směrem do kamen. Sršící stříbrné jiskry se vřítily do tepaných dvířek se znakem klíče a za okamžik z vrcholku komínu vybafl mohutný oblak.
   „Co… co jsi to udělal?“ zeptal se překvapený biskup.
   „Vyčistil váš komín, reverende,“ řekl stroze Harry, jako by jedině na to byl dobrý. Poté mávl znovu rukou a polínka ze zdobného zásobníku se vydala do kamen, aby v nich rázem ožila jemným plamenem. Harry hned nato zamával a všechny pochodně v hale zazářily stejnými hřejivými ohněm. Pak se sklonil a pokračoval v překonávání odporu z polévky.
   „Pro Kristovy rány, tak ty opravdu kouzlíš bez hůlky,“ pravil biskup užasle, když se místnost začala plnit teplem.
   „K čemu to?“ prohodil Harry chmurně. „Když všechno, co jsem kdy udělal se… v jednom zahučení obrátilo proti mně. Upřímně, raději bych neuměl kouzlit, ale byl šťastný.“
   „To ne, drahý chlapče,“ vyvracel mu biskup. „Náš pán nás stvořil každého takového právě tak, jak přesně zamýšlel. Teď už je jen na nás, jak s jeho dary naložíme. Vlastně…“
   Biskup se otočil, otevřel dvířka jedné ze šatních skříní. „Tady máš své věci, odznak, nějaký podivný náramek… všechno, co jsem dokázal shromáždit, včetně…“ a vyndal ze skříňky dlouhou dřevěnou krabičku. Když odklopil její víko, spatřil Harry svou hůlku, čímž se mu rozšířily panenky.
   Svatý muž ji vzal do ruky a chvíli zaváhal. Jako by něco v sobě překonával, pravil: „Vždycky jsem si myslel, že se svět obejde bez kouzel. Že tohle nebude nikdy zapotřebí. Teď ale vím, že jsem žil jenom ve snu. Je zase tvá, hochu.“
   Harry převzal svou hůlku a zastrčil si ji do pouzdra svého obleku. Hned se cítil o mnoho bezpečněji. Biskup zatím vyndal lahev bez etikety a za okamžik už převaloval jakýsi nápoj v ústech. „Dáš si také?“ a bez odpovědi mu začal nalévat do kovové číše. „Říká se tomu Kouřící biskup,“ zasmál se, až trochu přelil. „Bohužel ničeho jiného se mi zde nedostává a tak v časech nejtemnějších se i otec představený musí uchýlit sem tam ke hříchu.“
   „Dojdu pro nějaké zásoby,“ slíbil Harry a přijal nalitou číši s jakousi načervenalou tekutinou. Cvičený čich mu napověděl, že se jedná o pití na bázi svařeného vína. Po vypití se mu samovolně zavřelo oko, jak ho překvapila trpkost.
   „Tak vyraž. Jdi a naber síly. Budu tě tu čekat,“ řekl mu dobrácky biskup, zašpuntoval láhev a přešel k modlitbám.

   „Blbou polévku,“ hořekoval Harry kráčeje po kamenném zábradlí mostu dělícího náměstí Eyre square a Galwayskou katedrálu. „Jen blbou polévku. Já potřebuju maso.“
   Čerstvý vzduch vychladlý jakoby kostkami ledu ho nabudil. Kuřecí vývar ho vlastně jen nastartoval, ale jakmile ucítil znovu svět kolem sebe a oblohu nad hlavou, tělo mu ožilo.
   Venku mrzlo, až praštilo. Galway bylo teď opuštěné město – bylo to město duchů. Patřilo teď jen Harrymu. Kouzly zjišťujícími přítomnost dalších osob se o tom přesvědčil.
   Harry přeskakoval střechy aut a vyhýbal se vodě. Jako gazela se hbitě dostal k pasáži s nákupními domy.
   Vánoční výzdoba byla rozeseta všude kolem, nyní zamrzlá a posetá jinovatkou. Uvnitř obchodního komplexu plného mrtvé vánoční nálady nalezl nezatopené patro. Mrštnými pohyby se oklikou skrze okna dostal přes zamknuté dveře, až málem stoupl na velký kanystr. Instinkt mu znovu napověděl. Sledoval hadici, jež z něj vedla, a po chvíli našel generátor elektřiny. Když Harry zatáhl za startovací šňůru a stiskl zapalování, rozjel se generátor jako švýcarské hodinky.
   Místnost naplnily zvuky. Jako pomalu se rozjíždějící kolotoč se rozezněly se hrací skříňky, zapnul se televizní přijímač visící na stěně a opodál se rozsvítila lednice s občerstvením. Harrymu se roztáhla víčka. Byl jako zvíře lačnící po potravě.
   Přeskákal popadané stromky i všechnu tu sváteční výzdobu, až se hladově připlácl rukama na sklo automatu a spatřil sendviče s kuřecím masem. Ke zvuku hracích skříněk se nato přidal i Harryho škemrající žaludek, jež zcela prozřetelně ohodnotil, co jeho zraky právě zpozorovaly.
   Loktem rozbil průhled, chvíli šátral, zkontroloval, jestli obal není narušený kvůli možné infekci a v další chvíli se ládoval, jak jen mohl sendviči. Místností se ozývalo prskání plechovek a hoch do sebe obracel další a další, jako kdyby roky nejedl. Mozek mu začal zapínat i další povědomá místa, jež ho bezděky před několika dny opustila.
   Jeho hostinu narušil zvuk plachtících křídel. Do místnosti v tom okamžení ladně vlétl fénix a snesl se na pult, u kterého Harry seděl. Chvíli na něj rozpačitě koukal, jak je celý umazaný od pomazánky a nato Harry uslyšel ve své hlavě:
   „Zřejmě přilétáme nevhod,“ zhodnotil fénix situaci.
   „Ale vůbef ne,“ vyvrátil mu Harry a otřel si rukou pusu.
   „Nenapadlo by nás, že samotný mesiáš se uchýlí ke krádeži,“ slyšel hoch ve své hlavně znít a tak se jen pousmál.
   „Stejně by se to zkazilo,“ odpověděl, zvážněl, a když žvýkání zakončil hlasitým polknutím, popošel až k fénixi. „Mluvíš to vážně ty? Nedělá si tu ze mě někdo blázna?“
   „Ano, náš milý mesiáši,“ opáčil Fawkes a naklonil hlavu na stranu. „Tolik let již na tebe toužebně čekáme a teď…
   „Co? Nesplnil jsem vaše očekávání?“ zeptal se s úsměškem Harry. „Pravda, cpu se tady… em… tvými příbuznými a posledně jsem tě málem požádal o ruku, ale… bože, jestli mi náhodou nepřeskočilo. Ty-ty, na mou duši, mluvíš!“ nevěřil stále Harry. „To jsi byl ty, co na mě mluvil tu poslední noc. A teď už mi taky došlo, kdo že mě to tak zázračně vyléčil.“
   „V tom se mýlíš, náš nejdražší mesiáši,“ vyvrátil mu Fawkes a pomaličku k němu začal kráčet po nákupním pásu. „My jsme tě jenom přinesli. Zázračné vyléčení, o němž hovoříš, svedla tvá kouzelná moc. Pakliže Bradavický řád uchopí silný kouzelník… je velká šance, že chorobu, jíž na sebe převezme, svou kouzelnou mocí zaplaší.
   „Chceš mi tvrdit… že to já jsem se zbavil té nemoci?“ nevěřil zas a znovu Harry. „Vždyť jsem do sebe z toho prcka nasál úplně všechen ten hnus, co ho v sobě měl. Nebyla šance, abych přežil. Tak proč jsem sakra ještě tady?!“
   Poslední otázku zakřičel tak hlasitě, že hučení generátoru elektřiny se zdálo oproti tomu jako bzučení komára. Fénix dokráčel až k němu, čímž se dívali zblízka do očí.
   „Protože jsi vyvolený, můj milovaný mesiáši,“ reagoval Fawkes tím nejvyrovnanějším hlasem, jaký Harry kdy slyšel. Nebyly v něm znát sebemenší stopy po dopadu Harryho křiku.
   „Asi sis spletl toho svého vyvoleného,“ řekl Harry pohrdavě a opřel se panovačně o pokladnu.
   „Je-li tomu opravdu tak, jak je možné tohle?“ zeptal se Fawkes a pomalu otočil hlavou k televizi, jíž Harry dosud nevnímal.
   Na obrazovce byly záběry na obrovitou masu lidí, kterak se tlačí přes policejní zátarasy. Reportáž střídala záběry jednotlivých tváří plných nadějí s vyděšenými výrazy policistů, načež reportérka přejala slovo: „Takto to nyní vypadá před dětskou nemocnicí v Philadelphii ve Spojených státech amerických, kde se zástupy lidí snaží dostat do prostor, kudy procházel onen záhadný hrdina. Lidé okupují ulice od včerejšího dne, kdy se na veřejnost dostala zpráva o kouzelníkovi, který zachránil nevyléčitelně nemocného syna zoufalé matky. Připomeňme si blíže včerejší události:
   Harrymu se rozbušilo srdce. S vytřeštěným pohledem přešel k televizoru a zíral na něj, jako by to bylo poprvé.
   „Já nevim…“ přešel záběr na muže v policejní uniformě. „Střelili jsme ho do nohy a ta kulka se od něj prostě odrazila. Taser úplně selhal. Já… promiňte, ale nemám dovoleno o tom mluvit.
   „Ani nevím, jak vypadal. Nejdřív měl… černé vlasy a pak to byl nějaký… šedovlasý muž,“ vzpomínal doktor na záběru a nervózně se ošíval. „Já… bych řekl, že měnil doslova podobu, i když to jako příliš odborná diagnóza pravděpodobně nezní.
   „Ale zachránil chlapci život, je to tak?“ dotírala reportérka.
   „Já… nevím…“ uhýbal pohledem doktor. „Měli jsme několik… eh… postupů jak… inu, můžeme dejme tomu připustit fakt, že –“ nato někdo vrazil do kamery a záběr se přerušil.
   Potom bylo slyšet šustění oblečení a spěšné urgování, z něhož vyplývalo, že následující rozhovor probíhal tajně.
   „Byl to… byl to mladý muž,“ vyprávěla na mikrofonu šťastná matka. „Já… já nevím, neviděla jsem mu pořádně do tváře. Skoro jsem mu vlastně ani nestačila poděkovat –
   „Jak vypadal, paní Cottonová?“ přerušila ji reportérka. „Řekněte nám, jak vypadal. Vlasy, oči? Neměl na sobě nějaké znamení?
   „Já nevím, nevím, jak vypadal!“ odpověděla trýznivě a tiskla svého zdravého syna v náručí. Harry si byl dobře vědom, že jeho tvář viděla na tak dlouho, že její odpověď mohla také znít úplně jinak. „Ani policii jsem nemohla říct nic víc. Ale teď mě dobře poslouchejte. Vím, že mi zachránil syna,“ halekala a do očí se jí draly slzy. „Propána, on mi vrátil můj jediný smysl života, copak to nechápete? Díky němu mám zase pro co žít. Vím jenom to, že ten člověk udělal něco, co nikdo jiný v týhle zpropadený zemi s těmi strašnými lékařskými službami nedokázal a vím taky jistě, že to dělat nemusel. On to totiž udělal jenom kvůli svému dobrému srdci! Neposlouchejte, co úřady říkají!“ křičela a teď se podívala přímo do kamery. „Nikdy ti to nezapomenu! Ať jsi teď, kde jsi, pro mě jsi už navždy hrdina!“ křičela skoro až hystericky a po tvářích jí tekly slzy proudem. „Ty jsi nezachránil jen jeden život, ale hned dva! Nevzdávej se! Děkuju ti! DĚKUJU!“ křičela a hned na to pevně stiskla svého syna, když ji muži v kvádrech začali odvádět.
   Následoval záběr na muže, z něhož byla poznat pouze černá silueta, a uměle zkresleným hlasem říkal: „Vlastně jo, jen utíkal. Každej z nás věděl, že bude průšvih, když ho nedostanem. A taky jsme věděli, že nás může dost ošklivě zřídit, jestli mi rozumíte. Jsou to přeci chladnokrevný vrazi, sami ste to viděli v televizi.
   „Ale nikomu neublížil,“ ptala se znovu zase reportérka.
   „No… vlastně nám nic neudělal, ale… ehm… mohl.
   Záběr byl opět přerušen. Navazoval živý vstup ze střechy přenosového vozu: „Jak jste sami slyšeli, panuje tu totální zmatek v tom, co se ve skutečnosti událo a co ne. Na celý případ bylo uvaleno naprosté informační embargo. Oficiální zdroje mlčí, tiskové konference se nepořádají. Z toho, co jsme však byli schopni zjistit, znatelně vyplývá, že mezi těmi záhadnými lidmi jsou…“ reportérka byla ve sluchátku napomenuta. „pardon, kouzelníky, jsou také ti, kteří se snaží životy navracet, což je pro celý svět zcela jistě úžasná zpráva…
   „Je tohle možné?“ ptal se Harry nevěřícně. „Copak jsem opravdu… aspoň jednou udělal něco správného?“
   „Poslouchej dále, mesiáši,“ pobídl jej Fawkes.
   Živý vstup byl ukončen a záběr byl vrácen zpět do studia. „Další zprávy: V návaznosti na Philadelphský incident se po celém světě množí prosby o pomoc. Lidé využívají veškeré dostupné prostředky, aby sdělili onomu tajemnému hrdinovi, že právě oni teď potřebují jeho pomoc. Inzerce, reklamy i obyčejné ručně psané vzkazy vylepené na sloupy doslova zahltily ulice, média a další sdělovací prostředky. Některé nemocnice dokonce porušují jistá vepsaná pravidla a zveřejňují seznamy pacientů, jež jsou v přímém ohrožení života. Otázkou zůstává, zdali se záhadný zachránce znovu objeví, stejně tak, jestli se Harry Potter nepokusí o nějaký odvetný krok. V tomto ohledu jsme jako veřejné médium ochotní umožnit tomuto kouzelníkovi vysílání a dodáváme, že k přístupu do éteru nebudou potřeba žádné donucovací prostředky, jako tomu bylo v případě anglické televizní stanice…
   „Neprozradila mě,“ usadil se Harry na nedalekou židli, zatímco televizní přijímač chrlil monotónně další zprávy. „Já už to chápu…“ řekl a podíval se Fénixi do očí.
   „Museli jsme si být jisti, že jsi to opravdu ty, než s tebou navážeme kontakt,“ sdělil mu Fawkes opět tím nadmíru klidným hlasem. „Proto jsme ti poradili se tam vydat. Protože nyní již víme, že jsme tě konečně našli, náš drahý mesiáši.
   „Proč o sobě mluvíš v množném čísle?“
   „Protože my nejsme jedno,“ odpověděl mu. „Zastupuji Aethónský lid. Čekali jsme na tebe celé stovky let, náš milovaný mesiáši.
   „Zatraceně, jakýpak mesiáš?!“ vykřikl Harry. „Kdo kdy slyšel, aby mesiáš přinesl na světlo světa zhoubu a zkázu? Tomu ty říkáš být mesiášem? To ksakru nepřijímám!“ vykřikl Harry a hned pak zavřel oči, aby se uklidnil.
   „Ne. Pravda je taková, drahý příteli,“ řekl a podíval se na Fawkese, „že já žádným mesiášem nejsem. Všem, co znám, jsem ublížil. I všem, co neznám, jsem ublížil. Proto se teď musím stranit všem, co jsem kdy znal i neznal a snažit se… za boha nějakým… jakýmkoliv způsobem vynahradit každému člověku na téhle planetě, co jsem způsobil… a…“
   „A právě to tě dělá mesiášem,“ zakončil za něj Fawkes.
   Harry trucovitě sevřel rty do úzké linky, ohlédl se, chňapl po čokoládové figurce Santa Clause a postavil ji před Fawkese. „Na! Tady máš toho svého mesiáše.“

   Harry probloumal pořádný kus města stále ještě zejícího ve vodě a přesvědčil se, že nikdo nerabuje cizí obchody. Nikde však nebylo ani živáčka. Právě v ten den začala voda konečně pomaličku ustupovat. Když se vracel cestou zpátky, natrefil na člun se zásobami a potají jej sledoval až ke katedrále, kde zatím biskupovi předávali přikrývky, jídlo a pití, a další základní prostředky k přečkání té hrozné zimy.
   Jakmile však odjeli, pustil se Harry do práce. A kouzlil a kouzlil. Jako první zmizela voda z podlahy. Bahno, jež po sobě zanechala, ji hned následovalo. Pak opravil pilíře, které tvořily po celé délce hlavní lodi arkádu a skrývaly po stranách lodě boční. Poté se ujal oprav oken. Spravit všechny vitráže, včetně interiérových u postranní kaple, mu zabralo dobrých několik hodin, při nichž balancoval na jediném koštěti, na němž se tu dalo létat. Jednotlivá vysypaná sklíčka se na jeho pokyn pečlivým kouzlením skládala nazpátek k sobě, přičemž kontroloval pohyb každičkého z nich.
   Když katedrálu naplnily barvy spravených vitráží, pokročilo Harryho činění do kruchty, což byl kostelní kůr s nadmíru impozantními dvoupatrovými varhany se třemi manuály a pedály, umístěnými nad orchestřištěm.
   Teď musel být plně koncentrován a přesně poslouchat každý pokyn biskupa. Čistil i ty nejjemnější záhyby té překvapivě složité soustavy tvořící gigantický hudební nástroj, jehož části se šplhaly až do dvou věží katedrály.
   Varhany samotné se skládaly z několika strojů rozmístěných po celém chrámu. Netušil by, jak složitý nástroj to je. Každou z píšťal, kterou právě čistil do zrcadlově se lesknoucí stříbrné a jež byly různě naohýbané a tvarované, mu biskup pojmenoval. Od základních principálů až po nejhlasitější bombardy. A konzole, kde hrával varhaník, se podobala spíše křeslu ze světa science-fiction. Jako schody tu byly nad sebou rozmístěny tři klaviatury nazývané rejstříky a kolem spousta ovládacích zlatých čudlíků a páček a do toho všeho se na zemi nacházel bezpočet dlouhých dřevěných pedálů. Varhaník musel být buďto chobotnice, anebo šílenec.
   
   Pochopitelně tak velký chrám se ani s pomocí kouzel nedal uklidit za jeden den. A tak, když už se dávno setmělo, omýval Harry vysoko v majestátní kopuli katedrály písmo, jež se jí klenulo po obvodu a hlásalo: Gloria in excelsis Deo. Et in terra pax hominibus bonae voluntatis, což ve volném překladu znamenalo Sláva bohu a pokoj na zemi lidem dobré vůle.
   Pocit z dobře odvedené práce ho hřál na srdci tonážní silou a on nemohl ustat v dalším a dalším zvelebování této překrásné stavby. Biskup zatím v rozlehlém přístavku katedrály ve druhém patře stlal postele pro hosty, a když se úderem osmé večerní otevřely dveře a dovnitř vešel zástup lidí, schoval raději Harry hůlku a vytáhl obyčejný hadřík.
   „No páni! Co tam nahoře dělá?“ „Vždyť si může ublížit!“ „No teda!“ „Podívejte se na něj, jako by si tam poletoval!“
   Katedrálou se rozlehly udivené hlasy dívek a Harry, očekávaje zdrženlivé ženy schované v řeholních hábitech zůstal zírat na celý zástup mladých děvčat v džínách, bundách a svetrech, kterak hlučí na celý chrám a jedna po druhé si na Harryho ukazuje. Biskupovo tvrzení o jejich hostech mu začalo být čím dál tím podezřelejší.
   S úsměvem jim zamával a byl rád, že z téhle výšky není vidět jeho červenající se tvář. Přitom předstíral, že se drží zábradlí, i když to hlavní, co ho chránilo od pádu, bylo pečlivě schované létající koště.
   Maličkou chvilku rozdýchával, že pod ním právě prošlo asi třicet děvčat v jeho věku, za nimiž si škrobeně vykračovala jejich vychovatelka a jakmile zmizeli v sakristii a dalších místnostech chrámu, vytáhl koště a pohodlněji se o něj opřel. Hned pak se lekl, když si uvědomil, že na jeho druhém konci sedí Fawkes a pronikavě na něj hledí.
   „Ach můj bože, tohle mi nedělej,“ žádal ho a držel se na hrudi. „Uvědomuješ si, v jaké jsem výšce?“
   „Je věru obdivuhodné a zároveň smutné, jak tě několik bytostí opačného pohlaví dokáže připravit o smysly, drahý mesiáši,“ sdělil mu Fénix se svým obvyklým výrazem bez výrazu.
   „Víš… to bys asi nepochopil,“ vzdal Harry vysvětlování. „Před chvílí jsem na tebe zrovna myslel.“
   „Ano, proto jsme také tady. Zavolal jsi nás,“ odpověděl mu.
   „Jako v druhém ročníku? Když jsem tě zavolal svými myšlenkami do Tajemné komnaty,“ vzpomněl si Harry. Fawkes přistoupil po koštěti poněkud blíže a pravil: „Posloucháme.
   „Rád bych dnes v noci zase šel a někoho vyléčil,“ prozradil mu Harry potichu. „Ale… problém je ten, že teď nevím, koho vybrat. Lidí je tolik a já nevím, kam se vydat dřív.“
   „Možná bys chtěl znát, náš milý mesiáši, toho, kdož si ze všeho nejvíce zaslouží zachránit,“ slyšel Fénixův hlas ve své hlavě.
   „Ano, přesně tak,“ přikývl Harry. „Už jednou jsi mi dobře poradil. Myslíš, že bys mi dokázal poradit znovu?“
   „Tuto noc čekej náš příchod,“ znělo mu v hlavě. Nato Fénix roztáhl křídla a ladným plachtěním vyletěl z kopule ven.

   „Harry!“ zavolal biskup, když hoch sešplhal po přípoře na zem příjemně ztahaný celodenní prací. „Kde se to couráš?“
   „Jak to myslíte?“ podivil se hoch s jizvou ve tvaru blesku.
   „Přichystali jsme večeři, pospěš, než ti vystydne.“
   „Vždyť mě poznají,“ ucouvl trudně Harry. „To nejde.“
   Biskup se netrpělivě ohlédl za sebe a posléze vyšel ze dveří až za Harrym, váhajícím u vysokého svícnu vedle lektoria.
   „Buď klidný, ta děvčata tě v televizi neviděla,“ pošeptal.
   „Co myslíte tím mě?“ přiostřil poněkud Harry na hlase.
   „Omlouvám se,“ uvědomil si biskup. „Myslel jsem tím toho druhého. Tak dobrá, řeknu ti tedy pravdu. Nejsou to žádné řeholnice, jak jsem ti prve říkal. O jejich škole ti jsem ale nelhal. Ujímáme se syrotů ze všech koutů Irska a vychováváme je v pokoře a víře v dobro. Ta děvčata pocházejí z dívčí koleje a byla tak hodná, že souhlasila, aby přijela pomoct s renovací kostela i za cenu zhoršených podmínek ubytování. Vzhledem k tomu, co si každá z nich v životě zažila…, ale jsou to houževnatá stvoření, takže ­–“
   „Co?“ přerušil ho Harry. „Co se mi tím vším snažíte říct?“
   „Nu… abych tak řekl,“ šeptal dál biskup. „Už dlouho neviděly žádného chlapce. Bál jsem se, že bys…“
   „Teď už vím, co tím chcete naznačit,“ pousmál se Harry a hned zvážněl. „Nemusíte mít sebemenší obavy.“
   „Jenže mně se jedná i o něco jiného,“ pověděl mu biskup. „Nejenom, že se k nim musíš chovat jako naprostý gentleman,“ pravil mu nanejvýš důležitě, „ale také je musíš chránit. Jejich přítomnost zde jen zvyšuje riziko, že by jim někdo mohl ublížit. Chci, abys je hlídal ve dne v noci, rozuměno?“
   „Budu každou z nich hlídat jako oko v hlavě,“ slíbil mu Harry zcela vážně a zaklapl svou hůlku do pouzdra u nohy.
   Harry si oblékl opět tuniku, aby zakryl celestínský oblek a biskup jej posléze odvedl až do jídelny, která ještě téhož dne vznikla ze správních prostor katedrály. Harry se musel pořádně kontrolovat, když ho obstoupil nekonečný zástup dívek, jež si s ním potřásaly ruce a zdravily ho. Některá stydlivá, některá otevřená jako jasné nebe, jiná roztomile křivila tvář, jako by jí představovali prince a ona byla princeznou.
   „Velice mě těší, opravdu vás rád poznávám, také mě těší, ne já děkuji, vskutku, krásný večer i vám…,“ Harry ta slova opakoval pořád dokola a tvářil se jako vystřižený z příručky o bontonu. I k tomu mu dopomáhal instinkt, který mu vryla do hlavy A jakožto umu vmísit se do společnosti. Nicméně teď nebyla možnost, že na něj v dalším okamžiku zapomenou. Biskup odešel servírovat večeři a tak tu byl jediný muž.
   Nakonec se představil i ctihodné sestře Stillmanové, vychovatelce, jež děvčata přivedla. Harryho zraky v mžiku přezkoumaly ženu od hlavy až k patě a pochytily vše potřebné – od počtu vrásek až po chybějící prsten na místě, kde několik desítek let býval – aby porozuměl, jak vhodně osobu oslovit a dodal ještě „Ruku líbám.“ Když si tím získal její přízeň a chvíli trvalo, než sestra Stillmanová dodrmolí své vyprávění o strastiplné cestě, dodal: „Má poklona,“ a když jí pomáhal se usadit, přidal ještě jako bonusem „Služebník.“ Děvčata byla o mnoho více neosedlanější a tak s nimi byla poněkud uvolněnější debata. Nicméně neubránila se ruměncům a Harry k tomu ostatně také neměl daleko.
   „A vás neučili se holit?“ zeptala se z ničeho nic sestra Stillmanová, když popíjela z vysoké číše.
   Harry si náležitě odkašlal, aby udělal zdvořilou pauzu a pravil: „Snažili se o to,“ řekl a děvčata poblíž se zasmála. „Ale žerty stranou. Inu, ctihodná matko, věc se má tak, že za zdejších podmínek je pro muže dosti obtížné pečovat o svůj zevnějšek natolik, aby s tím byly spokojeny všechny boží ovečky. Rozhodně jsem vás svým vzhledem ale nechtěl znechutit. Jestliže ale je již pozdě, dovolte, vzdálím se –“
   „NE!“ ozvalo se od několika blízkých děvčat.
   „Mně se to líbí!“ zvolala usměvavá irská zrzka už na pohled plna energie. „Vypadá to mužně a… taky středověky!“
   „Ano, zůstaňte, drahý chlapče,“ řekla ještě trochu rezervovaně paní Stillmanová a dodala: „Jen mě znepokojovalo, že vám není pořádně vidět do tváře. Kulaté brýle, strniště na bradě… přišlo mi to, jako byste se před námi skrýval.“
   Harry se opět taktně pousmál a zapuzoval v sobě obličejová gesta, kteráž se hnala na povrch a vypovídala by o tom, že sestra měla pravdu. Naštěstí um, jejž v něm zanechala A, byl zcela jedinečný a on se díky němu mistrně ovládal.
   Konečně vešel biskup oděn v rochetě s několika dalšími děvčaty, jež se ihned počala s Harrym opětně zdravit, takže zase byl na nohou. Mezi ním a biskupem proběhlo pár rychlých gest, až se konečně všichni usadili ke stolu, na němž se právě podávala houbová polévka a jako hlavní chod byly pečené ryby s bylinkami, co přivezla zásobovací loď.
   „Řeknete modlitbu… pane…?“ dožadovala se paní Stillmanová Harryho příjmení. Ten se jí už notnou chvíli snažil bezúspěšně vyhýbat pohledem. Biskup na chlapce vytřeštil oči a Harry konečně zareagoval. „London. Harry London.“
   „London?“ podivila se. „To by vysvětlovalo ten přízvuk.“
   „A… ano,“ dodal ještě Harry, „milerád pronesu modlitbu, avšak… byl jsem vychován ve zcela jiné víře,“ říkal a biskup si hřbetem dlaně podepřel nešťastně čelo. „Modlitby u nás jsou… poněkud volnomyšlenkářské a týkají se dané doby.“
   „Ale to je zajímavé,“ zhodnotila paní Stillmanová. „No snad se tolik nestane, když si ji poslechneme, že, děvčata?“
   Po sborovém přitakání, když některé hladové dívky otráveně bouchly s příbory, přiložil Harry dlaně k sobě a spustil.
   Instinkt od jeho strážkyně teď doslova solil jednu variantu modlitby za druhou, že Harry byl až šokovaný, co všechno tu na podpatku nevymyslel: „Milosrdný pane. Usedli jsme k pokrmu, který jsi pro nás připravil. Požehnej tedy, prosím, těmto darům, a také tě žádáme, náš Všemohoucí pane, nechť každý člověk dobré vůle má v tuto těžkou hodinu aspoň tolik jídla, jakos‘ dopřál ty nám. Skrze Krista, Pána našeho.“
   „Amen,“ dořekli naučeně všichni a biskup dodal: „Nechte si chutnat a Amy… Amy Dufertová! Nezapomeň na tu kost, co ti zaskočila posledně. Ať tě tu nemusíme křísit.“
   „No dobře strejdo,“ utrousila zrzavá dívka po chlapcově pravici a krapet se začervenala, když uhýbala Harryho pohledu všemi směry. „A co tě sem vlastně přivádí?“
   Harry otázku od této dívky nečekal a vybíraje příbory od okraje se trochu zalkl. „No… já tu opravuji kostel… a –“
   „Harry je náš strážce,“ řekl narovinu biskup a odložil polévkovou lžíci. „Umí výtečně bojovat, i když já ze srdce doufám, že žádná z jeho schopností nebude zapotřebí.“
   „Já jsem zásadně proti zbraním,“ podotkla paní Stillmanová upjatě. „Kdo to kdy viděl, aby byly v kostele zbraně?“
   „Můžete být klidná, matko, já nepoužívám zbraně,“ řekl Harry a koutkem oka pochytil biskupův významný pohled.
   „Ano,“ dodal ctihodný muž a pak pověděl všem děvčatům: „Pan London je skutečně cvičený bojovník a především profesionál. Jestli některá z vás po něm bude házet očka, půjde spát dolů do krypty. Harry též bude u vás v noci držet hlídku. A ráno mi poví, která z vás dělala nekalosti.“
   Děvčata se smála, když Harry groteskně napodoboval Biskupovu mluvu a kryl se přitom oběma dlaněmi, aby ho Artair, ani paní Stillmanová, jež se zaobírala rybou, neviděli.
   „A odkud že tedy pocházíš?“ zeptala se dívka nalevo, jíž zřejmě Amyina otázka dodala na odvaze.
   „Vyrůstal jsem v severním Walesu,“ střílel Harry jeden výmysl za druhým a dával si pozor, aby si neprotiřečil. „Má rodina se, když mi bylo pět, přestěhovala do Norwiche.“
   „A kde je tvá rodina teď?“ zeptala se dívka s černou pletí.
   „Dámy…“ napomenul je reverend.
   „To je v pořádku, pane,“ ujistil ho Harry. „Moje rodina zahynula při autonehodě. Už je tomu dávno.“
   „Moje taky,“ ozvalo se ze zadních řad a na druhé straně ještě další hlasy, jež přizvukovaly. „Moc se omlouvám, já… neměla jsem se ptát,“ řekla zasmušile poslední tazatelka.
   „Nic se nestalo, slečno…“ naznačil Harry otázkou.
   „Ruth,“ pípla rozkošně se usmívající černoška. „Já… taky přišla o rodiče. Vlastně jsem své rodiče nikdy nepoznala.“
   „Co je tohle za hloupou debatu?“ zaprotestovala zrzovlasá Amy a bouchla do stolu. „Vždyť jsme tu všechny přišly o rodiče, vy poplety,“ řekla naprosto typická Irka a žvýkavou mluvou se otočila na Harryho: „Cos dostal k Vánocům? Já dostala naprosto libovej kabát! Chceš ho ukázat? Má navrchu kožešinu a uvnitř dvojitou úúúúúúúžasnou podšívku.“
   „Amy!“ zarazila ji dívka nalevo od Harryho, takže teďka byl hoch mezi nimi. „Víš dobře, že ten tvůj plsťák byl v módě leda tak za Krále Klacka. Závidí mi mého walkmana a tak se chlubí všem, co potká,“ dodala směrem k Harrymu.
   „To není pravda, Bridgeto!“ ohradila se Amy.
   „A co že je ta první věc, co si chceš koupit za našetřené peníze, hm?“ dotírala neochvějně Bridget.
   „Další kabát, abys věděla!“ prohodila k ní uraženě Amy.
   „Já myslím, že ti slušel,“ vmísil se do jejich debaty Harry.
   „Ty sis ho na mně všimnul?“ vykulila oči zrzka.
   „No jistě… ten s tou huňatou kapucí a kostkovaným vzorem. Náramně se k tobě hodil.“
   „Děkuju,“ protáhla Amy a zrudla jako pápěří plameňáka. „A cos vlastně dostal ty? Asi taky měkkej dárek, co?“ zeptala se na oplátku a úplně kvůli tomu zapomněla na jídlo.
   „Uh…“ povzdychl si Harry a nyní poprvé se na ni opravdu dlouze podíval. „Nemohl jsem si žádné Vánoce dovolit.“
   „Ty jsi neměl Vánoce?“ vyhrkla Ruth a spousta děvčat kolem se překvapeně ohlédla. Stůl, u něhož seděli, byl ve tvaru U a Harry byl na samém spodním oblouku, čímž na něj každá z děvčat mohla vidět (což byl jejich záměr, když židle rozmísťovaly). „Takže jsi nedostal ani žádné dárky?“
   „Já myslím,“ ozvala se paní Stillmanová, „že bychom měli nechat pana Londona v klidu povečeřet. Jak Artair poznamenal, pracoval celý den a pracovat bude ještě i celou noc, až u vás bude držet stráž, zatímco vy si budete vyspávat.“
   Zbytek večeře proběhl jen s dívčím štěbetáním linoucím se od stolů, jež byly nejvíce vzdálené dvěma dospělým, a Harry se cítil, jako by ho tucet doktorů zkoumalo pod tím nejefektivnějším rentgenovým paprskem. S děvčaty vedl už jen kratičké řeči, a když všichni vstali od stolu, běžely se mu celé houfy ukázat v oblečení, které jim Ježíšek nadělil.
   Zatímco jiné prováděl biskup po katedrále, bavil se Harry s děvčaty, které se na něj pořád lepily a byly plné života. Jejich energie ho snad i nabíjela, třebaže si toho v těch chvílích těžko mohl všímat. Znovu děkoval za instinkty, které mu A darovala, protože jeho klučičí zahleděnost do těch krásných dívčích očí jej občas vyvedla z míry natolik, že sem tam něco spadlo nebo se zázračně samo posunulo.
   Harrymu se svíralo srdce, když si uvědomil, jak chudobné byly vánoční dary, jež dívky dostaly. Překvapené a vyvedené z míry jeho zájmu o jejich oblečení mu ukazovaly další a další, nevědomy si faktu, že Harry každičký kousek potrhaných šatů, pocházejících povětšinou z druhé ruky, potají vyspravoval a vracel jim původní vzhled. Byly tak zaujaté předváděním se, že si toho ten večer ani nevšimly.

   Když Harry mohl konečně vkročit do dívčí ložnice v druhém patře, byla už všechna děvčata pod peřinami a uličnicky na něj vykukovala. Mlčky se postavil doprostřed chodby s postelemi rozesetými po celé její délce a otočen k nim zády zíral ven oknem. Měsíční svit mu maloval nehybnou studenou modrošedou siluetu a děvčata se přemáhala promluvit.
   Jako první se ozvala zase Amy. „Harry?“
   „Ano, Amy?“ zeptal se Harry, aniž by se musel otáčet.
   „Děkujeme ti, že nás budeš ochraňovat,“ pravila, spíše však v touze navázat nějakou další konverzaci.
   Harry tam stál dál jako socha. Její slova jej rozptylovala. Něco biskupovi slíbil a teď se cítil svázán velikou zodpovědností nad třicítkou miloučkých dívek. Když se děvčata umývala a převlékala, oběhl střechu i okolí celé katedrály. Nalíčil desítky kouzelných pastí, nastražil bezpočet detektorů, které by ho upozornily na přítomnost vetřelců kilometry daleko. Avšak funkce těchto opatření vyžadovala, aby jeho nyní kouzlem posílené vnímání všech smyslů bylo neustále ve střehu. „To já děkuji, že vám nevadí má přítomnost,“ pověděl mírným hlasem a stále se ani nepohnul.
   „Ani trochu,“ ozvala se série milých hlásků z řady postelí.
   „Co myslíš, že teď s námi bude?“ ptala se dívka ve vedlejší posteli. Podle všeho to byla Ruth.
   „Jak to myslíš, Ruth?“
   „Naše škola je zničená. Chtějí ji zavřít,“ řekla mu a Harry za zády vycítil v tu ránu napětí panující na všech postelích. Když promluvila znovu, třásl se jí hlas. „Byl to náš jediný domov. Na studia nemáme peníze. Nevíme, kam půjdeme.“
   „Moji školu také zavřeli,“ sdělil jí Harry a v jeho smaragdově zelených očích se zázračně odrážel měsíční svit. „Když mi zemřeli rodiče, ujal se mě její ředitel. I pro mě to byl jediný skutečný domov, který jsem poznal. Ale víte co? Podle mě si člověk nosí domov ze všeho nejvíc ve svém srdci. Domov je tam, kde je nám dobře. Kde se cítíme jako mezi přáteli… lidmi, kterým můžeme věřit… a kteří nás podpoří, když to zrovna potřebujeme. Ne, Ruth. Váš domov jste tvořily vy společně. Pokud budete dál spolu, bude trvat i váš domov, kam se budete moct vrátit, až vám bude smutno.“
   Harry říkal slova velice zarmouceně a zíraje na zamrzlá okna byl myšlenkami náhle někde úplně jinde… když ho znovu překvapily otázkou.
   „A ty si svůj domov nosíš sebou, Harry?“
   Harry se myšlenkami navrátil zpátky do místnosti, a aniž by se musel otáčet, uvědomil si, že většina děvčat sedí na svých postelích a dívá se na něj.
   „Už jsi někdy někoho skutečně miloval?“ zeptala se jiná.
   Chlapec se cítil, jako by mu někdo přejel prstem po páteři a způsobil mohutný třas. Vzpomínky na moment poslední lásky s ním znatelně zacloumaly, i tak ale jen mlčky přikývl.
   „Pověz nám, jaké to je?“ zeptala se další a tentokrát Harry odhadl podle hlasu Bridget, která se k němu po zbytek večera už tolik neznala, leč momentálně skoro přepadávala přes postranici postele, jak dychtivě naslouchala.
   „Proč se takhle ptáte?“ tázal se Harry potichu. „Copak vy to neznáte? Copak jste neměly své chlapce…?“
   „Vychovávali nás v holčičí škole. Tam nebylo po klucích ani památky. Tam byl leda smradlavej školník,“ pravila Amy.
   „Povídej, Harry,“ pobídla ho Ruth. „Jaké to je?“
   Harry na maličký okamžik zavřel oči. Když je otevřel, měl je o poznání vlhčejší. „Některé věci se nedají popsat, i kdybyste se o to snažily sebevíckrát. Já… to nemůžu.“
   „Prosím, řekni nám to,“ Bridget teď už skoro žadonila.
   „Jaké je to milovat? A být milován?“ opakoval očima se upírajícími do jednoho bodu v černém a opuštěném městě. „Je to, jako kdybyste se narodily zakleté strašnou kletbou. A i kdybyste sebevíc kouzlily… a kouzlily, nikdy ji nesetřesete. Pořád vás bude pronásledovat a utlačovat. Jako by všichni okolo byli spolčení s tou kletbou. Jako by nikdo nechápal, jaké břímě nesete. Je to jako být sám uprostřed opuštěného města… jako,“ Harry se ztěžka nadechoval, „jako kdyby všichni na světě, všichni náhodní kolemjdoucí, všichni neváhali vám vrazit kudlu do srdce. Protože pro tyhle lidi jste prostě nikdo. Jen další bezcenná nicka, kterých za ten den viděli tisíce. A tak si dál nesete na zádech tu kletbu, až se vám z toho začnou podlamovat kolena,“ šeptal Harry přiškrceně, třebaže každá z dívek slyšela každičké slovo.
   Chlapec zavřel oči, a když je znovu otevřel, po tváři mu stekla slza. Teď se mu vyprávělo nejhůře. Byl toho schopen jen velice pomalu. „A pak se objeví někdo… kdo přijde… obejme vás… řekne… ‚Šššš, už nejseš sama. Jsem tu s tebou a pomohu ti to břímě nést… půjdu s tebou kamkoliv… a už nikdy tě… neopustím. A… najednou se vám z rázu změní celý svět. A vy máte konečně někoho… máte někoho, za koho bude schopni obětovat klidně i s… svůj život.“
   „Páni…“ slyšel za svými zády, když si potají otíral tvář.
   „A kde je ta tvá, Harry?“ zeptala se Amy, po jejímž rozpustilém hlase jakoby se nyní slehla zem. „Kde je teď?“
   Harry se poprvé pohnul a naklonil hlavu, jako by si myslel, že ji neslyšel, že se musel přeslechnout. Ale nepřeslechl.
   „Zemřela,“ řekl konečně a což vyvolalo obrovský ohlas. Spousta dívek se zvedla, aby ho objala, když Harry: „Ne! Zpátky do postelí, prosím. To je v pořádku. Děkuju vám.“
   Děvčata se tedy navrátila plny smutku za Harryho. „Dobrou noc,“ řekl jim a každá z nich mu nato odpověděla.
   A víc už tu noc nikdo neřekl. Harry se ještě několik minut třásl a ony mohly vidět jeho těžkou hlavu. Ale když pochytily, jak po pár minutách k nim zase stojí zády jeho skálopevná postava, jež se ani nepohnula, začaly se ubírat ke spánku.
   Hodiny míjely a Harry už zapomněl na bolest. Soustředil se na vymýšlení plánu. Tentokrát se nesmí dopustit žádné chyby! Tentokrát se ujistí, že na jeho léčebné výpravě dopadne vše, jak má. A když za okny prolétl zlatý fénix, jenž ozářil na malou chvíli dívčí ložnici, nadešel ten pravý čas.
   „Co to bylo?“ zaslechl šeptavý hlásek. Otočil se na Amy za sebou a zeptal se jí, co se děje. „Viděla jsem nějaké zlatého ptáka. Na mou duši, prolétal za okny a zázračně zářil.“
   Harry došel až k ní a klekl si. „Tak to bude nejspíš tím, že už sníš, drahá Amy,“ pověděl jí dobrodušně.
   „Tak to je náramné,“ pravila uvolněně. „Já jsem si totiž přála, aby se mi zdálo o tobě.“
   Harry se dojatě usmál a pohladil dívku po čele. „Dobrou noc, Amy Dufertová.“
   Pak se rázně zvedl a začal prudce kráčet se skloněným odhodlaným obličejem. Jeho kroky díky jeho botám, jež byly součástí obleku, nebyly ani krapítek slyšet, a když ke konci chodby už běžel podél postelí se spícími dívkami, trhal ze sebe tuniku, aby odhalil svůj kouzelnický celestínský oblek.
   Na střeše už na něj čekal Fawkes. Harry vyšplhal až ke kupoli, usadil se na jednom z vikýřů, načež koukl na fénixe.
   „Austrálie. Pneumokok,“ řekl mu Fénix strašidelně. „Rodina své dítě extrémně silně miluje. Takové pouto jsme už dlouho neviděli.
   „Znamenitě. Tak tedy dobrá, díky –“
   „To není vše,“ zarazil ho Fawkes a zahleděl se na něj pronikavě. „V případě, že dítě zemře, je rodina odhodlaná odejít za ním. Věří, že se o své dítě musí postarat i po smrti… a to dítě zemře.
   „Nezemře,“ odsekl Harry skálopevně a do ruky uchopil Bradavický řád. „Nezemře, dokud budu dýchat.“
   „Toť jest tvá volba. Teď nás prosím pozorně sleduj, drahý mesiáši,“ řekl Fénix a BLESK! Harry zahlédl park, zahradu, vchod, nadpis nemocnice, blik, spatřil cedulku dveří, blik uviděl jméno a tvář dítěte, blik a byl zase zpátky.
   „Co se to stalo?“ zděsil se, až málem neudržel rovnováhu.
   „To je tvůj cíl. Tam se přemísti,“ poradil mu Fawkes, jenž mu na chvíli pronikl poněkud silněji do myšlenek. „To je vše, jak ti můžeme pomoci, náš milovaný mesiáši.
   „Je tu ještě něco,“ řekl mu Harry stále se zrychleným dechem. „Slíbil jsem reverendovi, že budu strážit ta děvčata.“
   „Kdyby se cokoliv stalo, zavoláme tě tak, jako ty voláš nás.
   „Děkuji,“ poděkoval, uchopil hůlku a vstal. „Zachránit tři životy?“ zeptal se nahlas sám sebe. „Na co vlastně čekám?“
   Prásk! A byl fuč.

   Přišel, nikdo ho neviděl, udělal, co musel a odešel. Tak jednoduše se to dalo popsat. Přiznával si, že vysávání bakterií a poškození, které napáchaly, ho znovu pořádně bolelo. Tentokrát byl ale zastřený, nikdo ho neviděl před ani po.
   Harry se belhal postranní uličkou města Perth. Právě utichala ranní špička a v ulicích běhala spousta lidí. Harry vyšel ven zadním traktem nemocnice přesně podle plánu a teď se opíral v opuštěné uličce o kontejner. Sípal tak hlasitě, že to znělo jako oslí hýkání. Celou hruď mu někdo stlačoval obrovskou silou a on nemohl popadnout pořádně dech. Byla to už minuta, co neslyšel na jedno ucho a teď přestával slyšet i na druhé. Jak se jeho stav čím dál víc zhoršoval a on padnul na kolena, pocítil ten děsivý pocit, že to možná nerozdýchá. Možná tentokrát nemá dostatek kouzelné moci.
   Harry se odsoukal do míst, kde nakládají špinavé prádlo, zatímco ho slunce žhnulo do tváře. Léto v Austrálii zrovna vrcholilo a on se začal pořádně potit. Jeho celestínský oblek se mu samovolně odlepoval od kůže, aby vytvořil prostor a chlapcovo tělo tak mohlo lépe odvádět přebytečné teplo.
   Tady byly instinkty k ničemu. Mysl mu mořila příšerná bolest. Proč to vlastně dělá? Nechtěl náhodou umřít?
   Harry zakřičel a svalil se na zem. Šíleně hýkal, až se konečně přemohl v pulzující mysli začít uvažovat o přemístění.
   Rozhodně nemohl riskovat, že se přemístí rovnou do města Galway. S děsem si uvědomil, že se natolik soustředil na samotnou návštěvu nemocnice, až pro všechno zapomněl přemýšlet o tom, jak se dostat zpátky. Sebral síly a zavolal znovu svou strážkyni, jíž měl v sobě pro případ nouze. A že ten právě nastal, když zjistil, že už nemůže dýchat vůbec!
   Harry se snažil pohnout hrudí, stlačovat ji oběma rukama, ale nic. To byl pro něj totální šok. Proboha, co teď?
   Zaslechl hlas své strážkyně. A mu poradila! Ale mělo to háček. To kouzlo bylo šílené! A fungovalo jen, když je vysloveno nahlas. Harrymu zbývaly poslední doušky a vteřiny tikaly. Přímo nelidsky panický pocit toho, že nemůže nabrat dech, ho donutil kouzlo provést. Přitiskl hůlku nad levou plíci a skoro neslyšně zasýpal: Pulmolocus.“ Kouzlo zabralo a Harry tiše zvrátil hlavu, jak mu hrudí projela bolest.
   Hůlka mu doslova zajela do plic a v další vteřině se zhluboka nadechl. Bez krve, bez ran, jen jeho oblek byl protržen. Hůlka mu vězela v hrudi a on dýchal! Teď ho plně obklopil pocit hrůzy z toho, že právě vykonal nesmírně pokročilé kouzlo, jež si netroufnou udělat ani ti nejostřílenější kouzelníci a že je tu na něj sám, odkázaný na sebe.
   Hůlku nemohl vyndat, dokonce se toho i bál. Musel k přemístění zase použít jen své ruce. Kam se jenom přemístit?
   ‚Přemísti se tam, kam se přemísťuje veliká spousta jiných kouzelníků. Je skoro nemožné pak vystopovat jedno jediné přemístění.‘ Harry poděkoval své strážkyni a spráskl ruce.
   Příčná ulice byla ponořená do černočerné tmy. Cestování časovými pásmy Harrymu rozhodně nedělal takový problém, jako prudká změna teploty. Ta, co panovala zde a prokazatelně zela někde pod nulou, ho udeřila do obličeje.
   Jenže to znamenalo jediné. Úspěšné přemístění! Teď jen provést další někde úplně jinde.
   Jenže situace se zhoršovala. Harrymu se začalo mlžit před očima. Ať už to bylo kvůli čemukoliv, tohle rozhodně není chvíle, kdy by měl oslepnout. Musel okamžitě zmizet!
   Belhal se černou ulicí skrze čoudící obchody a zavřené stánky, když tu náhle vrazil do nějaké osoby. Ten náraz mu nepatrně zasunul hůlku hlouběji do plic, až když se potichu vyrovnal se zalknutím. „Odpusťte mi mou nedbalost,“ zachraptěl Harry a nahlas kašlaje se belhal opilecky dál.
   Krok střídal krok, jeden a druhý, mlžení nabíralo obrátek. Harry si živě pamatoval místo v Příčné ulici, kam bylo zvykem se přemísťovat. Trvalo ještě několik dlouhých kroků, po které se tam kodrcal jako nějaký ožrala, což se v lepším slova smyslu dalo posuzovat jako důvtipné maskování.
   Harry se opřel o zeď očouzenou přemísťovacími kouzly a zase zapuzoval bolest. Poslední. Už jen poslední přemístění!
   Prásk! a Harry zmizel.

   Poslední zábrany města Glenbeigh povolily. Malé městečko, jež trucovitě odolávalo přívalové vlně díky velkému rezervoáru delty řeky Caragh, už odmítlo dále bojovat a do města se vrhnula taková rázová vlna, že létala auta, telefonní budky, stánky a dokonce i některé malé domky.
   Ginny by teď dala cokoliv za možnost přemísťování. I když volné mase mohla utéct také na Kulovém blesku, odhodlala se k tomu, co už několik dní plánovala. Když ne teď, tak už nikdy. Ginny pozvedla hůlku tím typickým způsobem a vedle ní v hrozném jekotu brzd přirazil Záchranný autobus.
   Zaskřípaly dveře a ven vyšel Stan Silnička ve své pomačkané nachové uniformě. Žvýkal tabák a švihácky na Ginny zamrkal. Promluvil na ni svým typickým cockneyským přízvukem plným náznaků: „Copak, copak slečinko? Sama v ­–“
   „Drž hubu, a zapadni!“ křikla Ginny a začala Stana strkat do autobusu. Stan spatřil blížící se vodní masu, až tabák šokovaně spolkl a nechal se dovléct až dovnitř. „To-to –“
   „To je důvod, abychom rychle vypadli!“ vykřikla Ginny.
   „Ernie! Trable na dvanáctce!“
   „Nežapjatija,“ zamumlal řidič jménem Ernie Bourák.
   „Cože?“ vykřikl a to už se autobus začal kymácet.
   „Ta děvčica nežapjatija. Muší žapjatit. Ejný neježdí jen ža hežký ošiška,“ zažvatlal zase.
   „Ty moulo! Očisti si brejle a šlápni na to!“ křikl Stan.
   „Ně, nejdžív ať žapjatí,“ odmítl Ernie a trucovitě a sundal ruce z obřího volantu.
   Před nimi se zvedala pořádná masa sloupů, aut, stánků, košů, lamp a spousta prken… bylo už pozdě!
   Stan mu vtrhl do kabinky a hrozivě Ernieho štípl do ucha, čím Ernie mimoděk šlápl na plyn. Zároveň mu Stan začal točit volantem, čímžto se autobus začal točit jako káča, až v jednom okamžiku Prásk! a byli kdesi na volné silnici.
   Ze Stana tekl pot, když se vracel zpátky k Ginny. „Takže, uf… kam, že to bude, drahá slečno?“
   „Do Londýna,“ oznámila mu Ginnyin nebojácný hlas.
   „Tak to prrr, panenko, tam žádná cesta už hezkých pár dní nevede. Londýn je zakletej. Sjeli se tam všichni pomatený šílenci z celýho světa. Bodejť, když se ten blb Potterů tak veřejně vybarvil. Takže to ani v nejmenším nepřipadá…“
   Ginny vytáhla plný měšec Galeonů a zacinkala s ním Stanovi před očima. Ten chvíli naprázdno otevíral pusu a po chvilce začal znovu kroutit hlavou. „Ne. Poslední slovo. Jde tam o kejhák. Silnice sou plný zločinců. Mudlové dopustili, aby se Londýn rozdělil na pásma. V některých nastalo hotový peklo. Jestli tam chceš, tak si tam leť na tom svým koštěti… docela pěknym… hodně pěkným koštěti! Oh můj bože! Není to sám Kulový blesk?“ mlel jako utržený ze řetězu.
   „Teď mě pozorně poslouchej, ty poďobanej ksichte,“ oslovila ho brunátně. „Jestli mě tam nezavezeš, tak –“
   „Tak co?“ zazubil se na ni žlutozubec. „Posledně nám tam přestříkali autobus na růžovo a cikáni nám štípli kola!“
   Ginny zbrunátněla. Přitiskla hůlku ke Stanově krku a přirazila s ním až k okénku nehledě na to, že přitom srazila jednoho z cestujících. Přitom měla v očích tu nejdivočejší zlost, jakou Stan – když si bolavě mnul hlavu – viděl.
   „Teď hned mě tam zavezeš! Já zaplatím, vystoupím a vy odjedete. A nikdo tu nepřijde k úhoně,“ odříkávala dívka.
   „Myslím… že jsme se dohodli,“ zasýpal Stan a když Ginnyina hůlka poněkud povolila, zavolal na Ernieho: „Do Londýna Ernie, ať už to sakra máme za sebou.“
   Po chvilce jízdy, kdy Stan zkasíroval pořádný ranec Galeonů se jí zeptal: „Co tam chceš u všech rohatých dělat?“
   „Máte něco k pití?“ tázala se Ginny, jako by ho neslyšela.
   „No já piju dešťovku,“ pověděl jí a zvedl kanystr se žlutou vodou. „A Ernie… ten pije vodu do ostřikovačů, tak nevim. Posledně vyzunk celou flašku s citrónovou vůní –“
   „Myslím něco ostřejšího, trotle,“ dodala Ginny agresivně.
   „Tady, slečinko,“ ozval se muž ze strany a nabídl jí svou placatku. Ginny ji odšroubovala, napila se, vyhekla a protřepala hlavou. Pak ji muži vrátila a dál už nepadlo ani slovo.

   Když skřípavě projížděli ulicí Charing Cross Road v nočním Londýně s poblikávajícími světly a vylidněnými chodníky, přes něž tu a tam bloumala všelijaká ta individua, vyhlíželi cestující se strachem z oken. Stan se skrýval v rohu, aby nebyl vidět a zpytoval svědomí. Konečně autobus dorazil k ošuntělé hospodě zvané Děravý kotel. Ernie vyndal své zuby se skleničky, nasadil si je a oznámil: „Děravý kotel. To je letos naposledy, co tu stavíme, takže toho využijte lidičky,“ hned pak si zase zuby vyndal, naložil je do roztoku ve sklenici a poznamenal: „Ha, že by žbytěk od oběďa?“
   „Ty jsi mi ale strašpytlín,“ předstíral Stan odvahu, když se tak roztřeseně zvedal ze země. „Dva dny a je tu Novej rok.“
   „Otevřete,“ řekla jim Ginny, oblékla si bundu, jednoramenný batoh a uchopila koště. „A vyjdu, ihned odjedete.“
   „To nám nemusíš říkat dvakrát, zlatíčko,“ utrousil Stan a v další chvíli se ozvalo zasyčení. Dveře autobusu se otevřely.
   Dovnitř v ten moment dýchla tma a chlad. Tma byla tak silná a podivná, že se dovnitř vkrádala jako černý závěs.
   Ginny se zhluboka nadechla a vyšla ven z autobusu.
   „Hele,“ přemýšlel Stan ve dveřích a dával si do pusy kus tabáku. „Nejseš ty náhodou takhle… ministrova dcera?“
   „Kdo to řek?“ protnul pronikavý a rezonující hlas okolí. „Kdo tu mluvil o tom mizernym šmejdu ministrovi?!“
   „Šmankote. Pojď zpátky, vrať se!“ naléhal na ni Stan.
   „Jeďte pryč, sakra!“ nabádala ho a schovala se za nejbližší auto. To už se vřeštící rabiáti vehementně hnali k autobusu.
   „Jedem, Ernie!“ zakřičel Stan, kapituloval ve své snaze a odstoupil od dveří. Ještě pořád si hleděli s Ginny do očí, když autobus v jednom jediném blýsknutí vyrazil pryč.
   „Zatracenej šmejde!“ zařval někdo vychrchlaným hlasem. „Už se tu nikdy neukazuj! Nebo tě zakleju do angličáka!“
   Ginny chvíli zrychleně oddychovala. Všude bylo černo a cedule s nápisem Děravý kotel v bezvětří ani nezavrzala. Hlasy plné krutých slov se sice vzdalovaly, ale jí teď plně docházelo, v jak nebezpečném místě se právě ocitla. Už se chtěla pomaličku zvednout, když v tom: „Za tebou, Ginny!
   Čile se ohlédla a právě včas ucukla rukám umazaného a hrčivě dýchajícího vousáče. „Ale no tak kočičko,“ chroptěl k ní a jak tak dýchal, z nitra úst mu vycházelo děsivé chrčení. „Copak tu pohledáváme takhle sama uprostřed noci?“
   „Co je vám do toho?“ sekla po něm otázkou a ustupovala směrem ke dveřím do hostince. „Dejte mi pokoj!“
   „Tak to ani omylem,“ zasmál se agresivně, ale najednou se zarazil. „Neměla jsi náhodou před chvilkou košť–“
   Bim! a hrubián padl na zem. Kulový blesk mu vrazil zezadu násadou do temena. Muž ještě chvíli něco mumlal a pak úplně vytuhl. Ginny udělala „t t“ a koště jí přistálo v rukou.
   „Děkuju, kluci,“ řekla svým botám. „Díky za upozornění.“
   „Aaale, není třeba děkovat. Každopádně tomuhle strašpytlovi neděkuj už vůbec,“ pronesl Kecal, jedna ze dvou kouzelných bot, které si při útěku Ginny vzala z Harryho věcí. Dokázaly na Ginny mluvit skrze její nohy, aniž by musely vůbec otevírat pusu. „Má pořád strachy zavřený kukadla, posera jeden. Dej si bacha, holka, kdyby si tady Kéca pustil po trenek, ať kvůli tomu neuklouzneš.“
   „Já za to nemůžu, prostě mám strach!“ zakvílel Kéca, když Ginny doběhla až ke dveřím hostince.
   „Jo kámo, to musíš mít náturu jako já,“ chlubil se Kecal.
   „Přestaň s tou snahou na Ginny zapůsobit!“ úpěl Kéca.
   „Nic takovýho jsem nedělal, kecale,“ upozornil důležitě Kecal. „Vůbec ho neposlouchej, Ginny. Krásně sis s tím mizerou poradila, jedna báseň, to se musí nechat.“
   „Vidíš, už je to tu zas?“ kvíkl Kéca a zaklapl naštvaně oči.
   „Já teď ale tvé oči potřebuju, Kéco,“ řekla mu Ginny. „Všude kolem je tma. Vůbec nic nevidím. Pomoz mi.“
   „Já-já-já nemůžu!“ bědoval Kéca a tiskl k sobě kukadla.
   „Počkej, moje milá, nech to na mně,“ řekl Kecal znalecky. „Celou dobu, co jsme byli zastrčený, jsme si cvičili uklidňovací terapie. Kéco… Není třeba se něčeho bát. To, co se děje, se tě netýká. Ty tu nejsi, díváš se na to jako divák zpovzdálí, je to v cajku… takže jestli s tím nepřestaneš, tak tě na mou duši rozšlápnu!“ začal na něj naštvaně křičet Kecal.
   „Už koukám, už koukám! Ach bože, tolik strašných věcí!“
   „A ještě se jich víc stane, jestli nebudeš dávat pozor. Takže mějte oči na stopkách,“ varovala je Ginny skláněje se nad batohem, ze kterého vyndávala neviditelný plášť. Starý odrbaný kabátec s bezpočtem záplat ji v tu ránu skryl, jako by tam ani nebyla a Ginny oznámila: „Tak jo, jdeme na to.“
   Otevřela pomaličku dveře, vešla a rychle za sebou zase zavřela. Děravý kotel byl už dosti starý výčep zapáchající trouchnivějícím dřevem. Ovšem jestli venku byla tma, tak tady bylo úplné černo. Kéca ji třaslavými pokyny naváděl. Tu vrazila do židle, tu zase do něčeho, co ani nedokázala pořádně identifikovat, byť to naň silně a smradlavě zafrčelo.
   „Jde ti to ohromně, Ginny, jsi šikula,“ pochválil ji Kecal.
   „Děkuju, ale teď měj nos nastražený,“ opáčila mu na to, když v tom Kéca zavelel: „Stůj!“
   Ginny se skláněla před pultem a ani nedutala. Za výčepem prokráčela dvě individua se začouzenými skřípajícími lucernami, které maličko osvětlily světnici plnou pomláceného barového nábytku. Oba měli své ohyzdné tváře nelidsky poseté bobulovitými puchýři a bradavicemi.
   „Říkám to naposled. Už tu nikdo nejni. Jestli chceš, aby tě zamordoval ňákej grázl z Obrtlý, tak prosim. Já tam nejdu.“
   „Určitě tu něco nechali, někde něco buuude!“ slyšela Ginny toho druhého a zároveň jak cinkla pokladna.
   „Mordyje! To je mi ale překvapení! Prázdno! Kdo by to čekal!“ říkal posměšně ten první a chystal se k odchodu.
   „Teď můžeš, Ginny, jsou otočení… myslím,“ zašeptal Kéca a dívka se vydala směrem k průchodu do Příčné ulice.
   Zaťukala hůlkou na cihly, ježto se následně počaly rozestupovat. Ještě naposledy se otočila za sebe a pak vyšla dál.
   Jak moc se to tu změnilo. Příčná ulice čpěla černou magií, jako by se s Obrtlou slily v jednu. Mladé děvče tu bylo výrazným kontrastem. Naproti tomu zapáchaly ježibaby, kteréžto žebraly a přecházely ulici v divném hrůzu nahánějícím belhání. Byly tu shrbené existence poseté jizvami přes celý obličej, s protézami místo končetin a občasně břitvou holenými vousy. Skříkání lehkých kouzelnických ženštin, děsivý pisklavý chichot starých babizen, netopýří roje a pod nimi se shlukující bandy upírů. To byla Příčná ulice dneška.
   Ginny pumpovalo srdce jako o závod. Třebaže byla skrytá, zdálo se jí, že tu o ní všichni vědí. Knihkupectví Krůcánky a Kaňoury, kam s maminkou chodívala, bylo rozbité, okna vymlácená a kdysi krásně vyrovnané police s knihami byly spálené na popel. Módní butik s hábity madam Malkinové zel prázdnotou a uvnitř byly vidět hejna krys, jimž rudě zářily oči. Ve velkoprodejně Mžourov se zase zeleně svítilo a vycházel z ní štiplavý čoud. Víc důkazů o tom, že tu mladá dívka neměla co pohledávat, si Ginny nemohla ani přát.
   Když si všimla, že se jí v jednom kuse třese chodidlo, v chůzi zlostně dupla nohou, aby Kécu zpacifikovala. Bohužel však k jejímu zděšení Kéca vyjekl jako ucházející balónek. V tu ránu temnotě propadlou Příčnou ulici obsypaly svítící oči. Byly ve všech oknech až tam, kam oko dohlédlo.
   Bum! Ginny něco neomaleně bouchlo do ramene. Strašně se lekla. Byla to nějaká zakrývající se postava, která potají zaúpěla a hned zachroptěla: „Odpusťte mi mou nedbalost.“
   „To je v pořádku,“ odpověděla mu.
   Zkroucená postava ji ignorovala a pokračovala v chůzi. Plácala nohama do louží, jako by tomu někomu bylo vše ukradené a na celé kolo se podivně a nelidsky rozkašlávala.
   „Jako bych cítil…“ zadumal se Kecal. „To je zvláštní…“
   „Co, co se stalo?“ chtěla vědět Ginny ustrašeně.
   „Myslím, že nic,“ odvětil Kecal. „Tady je tolik smradu, že mi z toho asi začíná šilhat frňák. Dej si pozor, Ginny. Ta tvá krásná vůně by tě tu mohla snadno prozradit.“
   Dívka šla dál. Pro případ, že by z jakéhokoliv důvodu plášť selhal, měla vlasy pevně svázané a skryté pod bundou, čímž zakrývala obrys své ženské hlavy. I tak však vzbuzovala více pozornosti, než bylo záhodno. Kouřové obláčky se po jejím průchodu rozehnaly všemi směry a občas Kéca nebo Kecal nechtěně plácli do kaluže. Po jednom takovém plácnutí k ní dokonce přiběhl nějaký podivín s rozteklými očima a dravě začal natahovat vzduch do plic, jakoby se něco snažil vycítit. Naštěstí už konečně došla ke svému cíli.
   Opuštěná ulička kousek za hlavní, kamenným schodištěm zakončenou, přístupovou cestou do Gringottovic banky, skýtala dostatečné útočiště pro mnohá setkání, o kterých neměl nikdo vědět. Ginny tu jedno takové měla a proto chtě nechtě ze sebe pomalu sundala neviditelný plášť.
   „Nemoh sem uvěřit, když sem to čet,“ Ginny se zalekla a zamířila hůlkou na zdroj hlasu. Promluvil tak blízko, že se jí zasekl dech. Před ní zazářila hlavička fajfky, a když tam svou hůlkou mírně zasvítila, objevila se před ní tvář Mundunguse Fletchera pokrytá jizvami a mozoly. „Zhasni tu hůlku, kryndapána,“ zamrmlal Mundungus a Ginny si až teď všimla, že mu chybí noha. Místo ní měl protézu ohlodanou myšmi.
   Od doby, co naposledy viděla tohohle budižkničemu, který bez ustání kul své lstivé obchody jen pro svůj vlastní užitek, se změnil jako noc a den. Byl zakrslý, kůže na něm odstávala, vlasy mu splihly a koutek úst měl zdeformovaný, jak na něm stále těžkal zdobenou fajfku s dlouhou troubelí. „Tak mladá ministerská si se mnou dala dostaveníčko,“ říkal hrubým hlasem a zkoumal Ginnyin napjatý obličej.
   „Potřebuju od vás informaci, Dungu,“ sdělila mu a pokoušela se odtáhnout si bundu od svých boků, které měly normálně lákat chlapce v jejím věku a ne takovéhle staré zpustlíky, jako byl Dung. Leč právě on se na ně teď zaměřoval, až mu nápadně poskakovalo obočí.
   „Tak mě tak napadá příhodná votázečka kočičko,“ prohodil k ní a zhluboka popotáhl za náustek, až se tabák v hlavičce znovu rozžhavil, „copak z toho všeho kápne pro mě?“
   „Peníze, dobře vám zaplatím,“ řekla pohotově a potají potichu zacinkala měšcem, který ukrývala v kapse kalhot.
   „Tak peníze…,“ zopakoval posměšně Mundungus, „ty už v týhle zmršený době nehrajou roli. Spíš by mě zajímalo…“
   „Ani na to nemyslete,“ procedila Ginny skrz zuby a její hůlce, kterou k němu stále směřovala, se rozzářil konec.
   „Myslel sem… tvý koště milá zlatá. To je moje cena.“
   „Není na prodej,“ odsekla nesmlouvavě. Byla si už předem vědoma, že s ním budou problémy a také tušila, že ten ničema dobře kouzlí. Jeho fajfka asi skrývala víc, než jenom tabák. Ginny tak úpěnlivě doufala, že její dvě boty mají oči a nos nastřežené. „Peníze nebo nic. Takže si vyberte, Dungu.“
   „Hohoho… a proč že to vlastně chceš najít členy… no… ty víš, čeho?“ optal se jí a dvojím stlačením palce uhasil tabák na konci své fajfky. „Dyť tě zamordujou, ty blázínku.“
   „To vás ani v nejmenším nemusí zajímat,“ řekla Ginny a vyndala měšec s penězi. Na ruce se jí zaleskly čerstvě vyražené zlaté Galeony. „Já prostě jinou možnost už nemám.“
   „Prachy si nech,“ řekl jí a nabídnuté peníze i její ruku odstrčil svou fajfkou, jako by mu na nich nezáleželo. „V kapse máš lístek, kam sem ti nadepsal adresu toho, koho hledáš.“
   Ginny se ohlédla na svou kapsu od bundy. Zašátrala v ní, a skutečně vyndala malý srolovaný papírek. Když si přečetla adresu a otočila se zpátky na Dunga, byl už dávno pryč.

   Ráno rozsvítilo nebeská světla a okny katedrály pronikly světelné šavle v předem promyšlených nádherných obrazcích. Ložnici zalil ranní svit a první z dívek se zívajíce protáhla jako rozespalá domácí kočka.
   „Harry!“ vyhrkla jedna z nich a uculila se, když spatřila chlapce stojícího na tomtéž místě, kde stál, i když usínala.
   „Dobré jitro, Amy,“ otočil se Harry a vlídně se usmál.
   „To je tak milý, že jsi nás strážil!“ řekla a běžela ho obejmout. Harry se zatvářil poněkud bolestně, ale nedal nic najevo a pohladil ji po zádech. „Nechrápala jsem, že ne?“
   „Ani trochu,“ ujistil ji dobrosrdečně.
   „Žádný vetřelec nadohled, pane strážče?“ otázala se jedna z řady dalších probouzejících se dívek.
   „Ne, byla to klidná noc,“ pousmál se Harry trochu kysele.
   Jeho noční hlídka skončila. Nadopovaný kouzly nahrazující spánek se Harry odebral ven z ložnice, aby se děvčata mohla převléci z nočních košil a uzamkl se v umývárně.
   Ihned, jakmile zavřel dveře, plácl sebou ke zdi a předstíraný klid v obličeji povolil. Rozvázal šňůrky na bocích celestínského obleku a pomalu ho ze sebe svlékl. Náhodný pozorovatel by se okamžitě zhrozil fialové skvrny táhnoucí se mu po celé délce prsou až dolů přes břicho. Nad levým prsem měl ošklivou ránu. To vše způsobil zfušovaný závěr kouzla, jež umožňovalo dýchat, pokud běžný způsob selhal.
   Harry prudce sykl a bolestí se mu podlomila kolena, až se musel přidržet umyvadla. Nedokázal se své hrudi ani dotknout, natož pak se umýt. Uchopil hůlku a kroužil s ní před sebou odříkávaje léčebná kouzla, ale skvrna pořád zůstávala. Nakonec se bolestně opřel o umyvadlo a ztěžka oddychoval.
   „Proč to jen děláš, náš drahý mesiáši?
   „Tentokrát jsem o tobě věděl,“ nenechal se vylekat a kroutě hlavou vzhlédl na Fénixe sedícího vysoko na římse.
   „Ničíš se,“ pokračoval Fawkes. „Tou nezměrnou kouzelnou mocí, jež ti byla dána všemi, co tě kdy milovali, nemůžeš tak plýtvat.
   „Tak ona záchrana životů ti přijde jako plýtvání?“ zasmál se Harry, když si opláchl obličej zbrocený potem z bolesti.
   „Avšak takhle trpíš,“ nedal se Fawkes pronikavě, až se celý skláněl. „Vidíme, jak tě souží urputný bol o mnoho více, nežli dáváš najevo. Vstřebáváš několikrát tolik, co by nevydržel žádný smrtelník. Copak se hodláš umučit? Toužíš kvůli tomu snad umřít?
   „To ti to došlo až teď?“ zavolal na něj Harry agresivně. „Když už nic, tak se zrasím jak řešeto! Ať to bolí! Ať to klidně bolí! Protože i kdyby to mělo bolet, já nevím jak, nikdy to nebude dost, abych splatil, co jsem způsobil,“ vykřikl, ale natolik namáhal plíce, že zase nahlas zaúpěl.
   „Je všechno v pořádku, Harry?“ zavolala na něj za dveřmi zvídavá dívka Amy.
   „Všechno je v pořádku, díky,“ odpověděl jí náhle zcela odlišným hlasem. „Za okamžik se k vám přidám, slečno.“
   „Amy, dej mu trochu soukromí,“ slyšel mluvit jiné děvče, „nebo snad chceš, aby mu došlo, že po něm paseš?“
   „Pšt, Clarice, vždyť tě mohl slyšet,“ zašeptala Amy stydlivě. „Tak… my na tebe počkáme se snídaní!“
   Harry znovu poděkoval, vrátil se zpátky ke sténání.
   „Třeba… třeba bys mi mohl darovat pár těch svých léčebných slz, co ty na to?“ pověděl Fénixi a ukázal na něj prázdnou lahvičkou od prášků, jíž vzal z toaletního stolku.
   „Je nám líto, mesiáši, ale toto je tvé rozhodnutí,“ sdělil mu vážným tónem. „Musíš se naučit za něj nést zodpovědnost.
   Harry se hořce pousmál a lahvičku si pro všechny případy schoval. „A taky že ponesu,“ oznámil mu a znovu se na Fawkese zahleděl. „Ty víš, co teďka po tobě budu chtít.“
   „Víme. A nemůžeme to pro tebe udělat, mesiáši,“ bránil se Fawkes a prudce se otřepal. „To po nás nemůžeš žádat.
   „Já už se rozhodl,“ řekl Harry nyní opět agresivně.
   Fawkes rozepjal křídla, až koupelnu naplnila zlatá záře. Poté prostým ladným plachtěním slétl až na umyvadlo před Harryho a díval se mu zblízka do očí. Vzduch se kolem jeho peří čeřil, jako by měl každou chvíli vzplanout hněvem.
   „Nemůžeš se takhle ničit,“ slyšel ho Harry poprvé za celou dobu hlasem podbarveným emocemi.
   „Vždyť to jsi byl ty, kdo s tím začal,“ vytkl mu Harry.
   „Abychom věděli, že se Brumbál nemýlil, když tolik přesvědčoval, že tu zlou duši v sobě překonáš. Museli jsme si být jisti, že jsi to opravdu, ty mesiáši. Teď se ale tvé chování vymyká všemu rozumu.
   „Možná pro tebe,“ nedal se hoch s jizvou ve tvaru blesku na čele. „Ale já vím dobře, co dělám.“
   „Když už jsi tak slepě přesvědčen, že se musíš obětovat, tak aspoň vyčkej dalšího dne. Včerejší choroba byla takřka silnější, než ty. Jestli se vydáš léčit ještě dnes v noci, tvá kouzelná moc to už nemusí ustát.
   Harry se hlavou přiblížil až k Fénixi. Hlas mu zněl maniakálním zaslepením: „Pokud jeden den vynechám, ten někdo zemře. Copak nechápeš? Pro mě není žádného odpočinku. Já-to-vydržím! A za nic na světě mě nedonutíš přestat, rozuměls mi?“ řekl brunátným hlasem Fénixi. „Teď leť a najdi mi, prosím, někoho, komu můžu zachránit život!“
   Fénix zůstal ještě nějakou chvíli mlčky stát a pak však už roztáhl mocně svá křídla, až Harry ucukl. Ještě na maličký moment se zarazil, hledíce do Harryho slzících očí a pak už několikrát mávl křídly, odrazil se a zmizel oknem ven.

   Snídaně byla prostá. Jedinečnou ji dělaly až osoby, které se jí účastnily. Harry už nebyl tak překvapený, když vešel do jídelny se třiceti šuškajícími si dívkami. Leč, když si s jeho příchodem přestaly šuškat, byl rád, že píchnutí bolu v prsou ho zase vrátilo do reality a on se znovu vtělil do gentlemana.
   „Dobré jitro, dámy,“ pozdravil je a snažil se mluvit nahlas. Sborově řečená odpověď doprovázená úsměvy od ucha k uchu naplnila prostor. Paní Stillmanová mu usměvavě ukázala na židli před sebe. Harry v ní četl jako v otevřené knize. Bylo jasné, že ještě před pár vteřinami o něm hovořila s děvčaty a dotazovala se, jak že se v noci choval. Podle jejích reakcí se zdálo, že dostala uspokojující odpověď.
   Namazali si toasty s marmeládou a popíjeli anglický čaj, jehož omamnou horkost by uvítal každý, snad až na Eskymáky. Netrvalo dlouho a během hovoru o chystaných opravách kostela se paní Stillmanová opět jala oslovit Harryho.
   „Nemohla jsem si nepovšimnout, pane Londone, té vaší zvláštní jizvy na čele,“ a z dálky mu ji obkreslila lžičkou.
   „Vážně?“ a tři děvčata už byla na nohou, aby se šla podívat, když je zraky paní Stillmanové zastavily jako slovo Boží.
   Harry si huboval, že si česal vlasy a odhalil tak jizvu. Patrně ale ani sestra Stillmanová vysílání nesledovala a tak poznamenal: „To je pozůstatek po té… tragické autonehodě.“
   „Ach, vy chudáčku! Snad jste nebyl s rodiči v tom automobilu, když došlo k té nehodě?“ ptala se paní Stillmanová.
   „LIDI!“ vykřikla jedna z dívek. „Lidi, hádejte, co se stalo!“
   Všichni se otočili na Bridget, jež měla v jednom uchu sluchátko od svého walkmana a podle všeho pozorně poslouchala ranní rádiové vysílání.
   „No ne! Nekecej!“ vykřikla Amy a spousta dalších se k ní přihnala. Naléhání paní Stillmanové bylo marné, jako snažit se odnaučit Rona bát se pavouků. „Kde byl tentokrát?“
   „Počkej!“ Bridget dál bedlivě naslouchala. „V Austrálii!“
   „Hmmmm,“ bouchla Amy do stolu, „to je moc daleko.“
   „Copak ty bys ho chtěla potkat?“ zazubila se na ni blonďatá Clarice.
   „No bodejť! A ty snad ne?“ nechápala Amy.
   „Já myslela…“ řekla Clarice uličnicky a škubala hlavou směrem k Harrymu.
   „Ticho!“ zarazila ji Amy a byla hned přerušena Bridgetou.
   „Páni, prý zachránil malou dívenku,“ řekla dojatým hlasem. „A-a-a rodiče prý přiznali, že by se byli zabili, kdyby zemřela. Doktoři to před tím nechtěli připustit, ale teď, když je nebezpečí pryč, nezbývá jim, než prohlásit, že dítě nemělo na uzdravení šanci. Pouští tam odezvy lidí. Celá Austrálie je na nohou a oslavuje. Rodiče se prý dočista zbláznili radostí.“
   „Propáníčka, tak tomu říkám hrdina,“ zvolala Amy a stále ještě celá ohromená dosedla na židli.
   „Ten musí mít ale dobré srdce,“ prohlásila Ruth.
   Harry se koukal do očí všech dívek, jak se myšlenkami upírají k tomu neznámému dobrodinci. Zaléval ho pocit štěstí, jako by celé roky stál prochladlý venku a teď ho někdo poléval teplou vodou. Ta bolest se nakonec vyplatila.
   „Co myslíte, holky? Podle mě je to určitě fešák,“ řekla Clarice. „Třeba jako Brad Pitt. Nebo James Bond.“
   „Já si zase myslím, že bude ošklivý,“ řekla Ruth. „Nikdo ho nemá rád, ale on se s tím nesmířil a chce pomáhat.“
   „A kdo tvrdí, že to musí být zrovna muž?“ vstoupil jim do rozjímání Harry. „Vždyť přece říkali, že mění podobu.“
   „Je to zcela jistě muž,“ oponovala Amy, ježto však svými slovy sledovala spíše něco jiného. Pak si s hrůzou zakryla svá ústa a: „Promiňte, nechtěla jsem vám odporovat.“
   „Podle mě jen zbytečně riskuje,“ řekl biskup, který právě přinášel čerstvé topinky a poněkud silněji s jedním talířem bouchl před Harryho. „Byť jsou jeho činy bohulibé, nikdo se ho o to neprosil. Lidé si rádi zvykají, že za ně práci odvedou jiní. Nebude trvat dlouho a začnou to brát jako samozřejmost. Je mi toho hrdiny daleko spíše od srdce líto.“
   S tím se všichni vrátili ke snídani, třebaže nekonečná a tichá debata o totožnosti neznámého trvala i nadále. Harry se občas zabloumal pohledem k biskupovi, ale ten na něj ani jednou až do samého konce snídaně nepohlédl.
   Tu náhle se všude rozezněl strašlivý křik! Harry upustil lžičku a zůstal zírat na ostatní, kteří v klidu pojídali a ničeho si nevšímali. Nejdřív si to nechtěl připustit, ale pak musel. Hrdelní výkřiky strážné bariéry, kterou Harry včera v noci vztyčil a jejíž varování slyšel jenom on, mu ryčely v hlavě.
   „Reverende, mohl byste na chviličku?“ požádal kněze, jenž se konečně usadil a zrovna nakusoval právě namazanou topinku. „Dámy, prosím, kdybyste nás omluvily.“
   Reverend vstal a šel s Harrym ven z jídelny do sakristie, zatímco chlapcovi v hlavě běsnil strážný alarm.
   „Někdo se sem blíží,“ řekl, jakmile osaměli. Reverend sebou poděšeně trhnul, chvíli tu informaci vstřebával a pak se beze slov otočil. Kráčeje zpátky zavolal na dámské osazenstvo, aby nevycházelo ven. Hned jak se vrátil, vešli společně do katedrály vstříc hlavnímu vstupu. „Nedokážu to popsat,“ říkal Harry v chůzi, „ale myslím, že neznamená nebezpečí… ne, cítím, jako by ten někdo přicházel v míru.“
   „Víš to jistě?“ ubezpečoval se ještě reverend a nevěřícně hleděl na vstupní bránu. Harry přikývl. Reverend ho poplácal po rameni a ukázal na ochoz pravé empory. To byla galerie s výhledem do hlavní lodi chrámu nacházející se asi šest metrů vysoko, jíž bylo možné považovat za jakési druhé patro. „Počkej tam. A Harry,“ zastavil ho ještě, „můj život je teď nejen v rukou Páně, ale i Tvých. Nezapomínej na to.“
   „Jsem tu, reverende,“ ujistil ho Harry. „A věřte, že jste ještě neviděl nic z toho, co dokážu,“ pravil a mávl hůlkou směrem do empory, kam se bleskově pomocí flixima přenesl.
   „Tak doufejme, že ani neuvidím,“ dodal potichu biskup.
   Brána se otevřela a do chrámu pronikl šíp světla, jenž byl uprostřed přerušený dlouhým stínem osamocené ženy. Vkráčela dovnitř a jak tak šla, padl na Harryho učiněný šok.
   S děsem se skrčil za ochoz zábradlí, vědom si faktu, že několik desítek metrů od něj kráčela sama jeho cvičitelka A.
   Co teď? Co, když ho vycítí? Vždyť každý pohyb ho bolel. A navíc, kdyby se měli utkat, patrně by srovnali tohle město se zemí. Nejdůležitější proto bylo zůstat nezpozorován. Harry zasáhne pouze, když by se chystala biskupovi ublížit.
   „Amálie!“ zvolal nečekaně a radostně biskup. „To se mi ulevilo. Čemu vděčím tak líbezné návštěvě?“
   Amálie se na něj z dálky lidsky a mile usmála. Harry revidoval každý její pohyb. V jeho mozku ho živila druhá A informacemi, jak nejlépe sebe samu přelstít. Bylo to šílené.
   „Reverende,“ oslovila ho miloučkým tónem a dříve, než se Harry nadál, se pozdravili naznačenými polibky tváře. „Tak ráda vás opět vidím.“
   „Já vás také, mé milované dítě,“ odpověděl jí radostně. „Podívejme se na vás. Vy mi rostete do krásy, milá zlatá. Že vy jste zamilovaná?“ pověděl jí v přátelské otázce.
   „Kdy jen přestanete s těmi svými lichotkami?“ odvětila dobrosrdečně a stále si s ním tiskla ruku. Ta bestie! Harry věděl, proč to dělá a doufal, že reverend má silný pud přemáhat skryté myšlenky. Tahle čarodějka byla nebezpečná jako čerstvě nabroušená břitva. „Abych ale vysvětlila ten svůj náhlý vpád. Chystáme totiž mnohačetnou svatbu. Mladá dvojčata Weasleyovi se budou brát a také Remus a Nymfadora Tonksová. Ti totiž čekají děťátko.“
   „Jaká to milá novina v této nešťastné době,“ prohlásil Reverend od srdce. Harry byl přesvědčen, že pod rozhovorem se skrývalo něco víc. Pakliže ji reverend natolik znal, musel existovat důvod, proč se před ní o Harrym ještě nezmínil. Toho se nyní nejvíc bál. Stačí jedno slovo a těsně u Harryho by se objevilo kouzlo nejspíše smrtícího charakteru. Role se nyní obrátily. Teď to byl reverend, kdo měl v rukou osud chlapce. „Doufám, že se všichni poctivě skrývají. Obzvláště ti dva, když jsou v očekávání.“
   „Ano, skrývají,“ potvrdila mu A a pak se její tón poněkud změnil. „Chtěla bych se zeptat, reverende,“ Harry teď křečovitě sevřel oči, „zdali se tu přece jen čirou náhodou neobjevil Harry Potter. Konec konců zde je vedeno jeho obydlí.“
   „Je mi líto, Amálie,“ změnil se dočista i hlas reverendův. „A je mi také líto, jak o něm smýšlíš. Ale nemám právo tě soudit, mé dítě. Znám tvé dobré srdce.“
   „Ach, reverende,“ řekla mu a zdálo se, že upřímně, „jsem tak ráda, že vám můžu věřit. Máte u sebe stále ještě vysílač?“
   Biskup vyňal z pouzdra bystrozorskou kapsuli. „Děkuji Bohu, že doposud nebyla potřeba ho použít a zavolat vás.“
   „I já jsem ráda, že nenastaly žádné komplikace. Mohu se tedy zeptat na vaše vyjádření ohledně mé prosby?“
   „Oh, má drahá, to je předem schválená samozřejmost,“ ubezpečil ji biskup. „Jen mi řekněte kdy a kde.“
   „Posledního dne lednového měsíce u mě. Přijdu pro vás.“
   „Víte, jak to přemísťování nemám rád,“ povzdechl si biskup. „Ale vzhledem k současné situaci…“ uvolil se a A mu proto vyjádřila srdečné díky. Rozloučili se a jejich rozhovor tím byl ukončen. Hned poté se katedrálou rozlehly Ainy kroky.
   Harry si už už chtěl oddychnout, když A z ničeho nic promluvila: „A ještě jedna věc, reverende,“ otočila se na něj. „Smím vědět, jak je možné, že katedrálu obklopují strážná kouzla? Protože přicházím jako přítel, nechtěla jsem je ničit… musím s politováním i přiznat, že u některých by se mi to ani nepodařilo. Ta kouzla nevytvořil obyčejný kouzelník.“
   „Ano, občas mi tu vypomáhá jeden velice nadějný mladý kouzelník, který si však přeje zůstat v anonymitě. Což jistě chápete vzhledem k tomu, že byl vyhlášen Zelený měsíc.
   „Víte, vycítila jsem z vás někoho takového,“ řekla a maličko se k němu vrátila. „Ale plně věřím vašemu úsudku, svatý pane. Mimochodem, možná by toho kouzelníka zajímalo, že byl na Pottera vydán klatební příkaz, jelikož se to týká i jeho. S Pánem Bohem, reverende a nezapomínejte na ten vysílač.“
   Strážkyně začala kráčet. Harry ji pohledem usilovně tlačil k východu. Jenže kvůli tomu ztratil část své koncentrace a to našlo brzy svůj důsledek. Žena se zastavila doslova ve dveřích a pohledem se zapíchla zcela přesně do míst, kde se Harry skrýval. V těch vteřinách mu tlouklo srdce silně jako kostelní zvon. Plně soustředěn očistil svou mysl. Bylo to tu.
   Jenže dveře katedrály bouchly, a když opatrně vyhlédl zpoza přípory, ani oči, ani kouzly vyburcované smysly, jež by podráždil i let komára kilometry daleko, nezaznamenaly A nikde poblíž. Čarodějka doopravdy odešla.

   Práce jim šla krásně od ruky. Třicet dva párů rukou smýčily celý chrám a to byla panečku rychlost. Harrymu vůbec nevadilo, že nemůže kouzlit. Léčila ho radost, kterou mu společnost těch vřelých bytostí dopřávala. Harry je porovnával s jinými děvčaty, které v životě poznal. Dopad absence mužského elementu po čas jejich dospívání jim dodával jakousi naivitu, jíž mívají zvířata, kterážto ještě v životě nespatřila žádného člověka a dosud se nenaučila být si před nimi na pozoru. Díky té pozitivní energii, kterou rozdávaly, měl dokonce později toho dne hruď už zase v pořádku.
   Když s prací byli hotovi v hlavní lodi, transeptu a posléze i v chóru, vydal se Harry tajně uklízet do Lexterova příbytku. Po několikahodinové snaze se mu alespoň podařilo místnost vyspravit do takové míry, aby do ní nezatékalo.
   Pak, když se už pomalu schylovalo k večeru, událo se něco zázračného. Ze samého nitra kněžiště hluboko pod sebou zaslechl okouzlující zpěv. Když sestupoval po schodech a chladivý vzduch mu čechral vlasy, zastavil se mezi sloupy a zůstal uhranutě naslouchat. Připadalo mu, že slyší anděly.
   Chrámem prostupoval chór těles varhan, jako by se ocitl v samém centru dění nejkrásnější operety. A tam v kruchtě úplně naproti hlavnímu oltáři, kde byla dlouhá varhanní galerie a místo pro pěvecký sbor, jeden takový právě byl.
   Všechna děvčata stála se zpěvníky v rukou rozmístěna v přesně daných rozestupech, a pěla s tak nepopsatelnou krásou, že Harrymu srdce usedalo. Tak tohle před ním tajily.
   Děvčata tvořila pěvecký sbor, který pravidelně vystupoval a který právě naplňoval toto zázračné místo ještě zázračnějším zpěvem vánoční koledy Adeste Fideles. Dívky se střídaly, když zpívaly sólové části a pokaždé, když spustily jako celý sbor, posílený impozantním hlasem varhan, přestával v těch chvílích Harry ohromením dýchat.
   Sestoupil očarovaně až dolů. Ježil se mu přitom každý chlup na rukou, jak ta mu krása dosahovala až do nitra srdce. Blonďatá Clarice právě pěla „O come, let us adore him…“ a Harry z jejich líbezného hlasu zapomínal na všechno ostatní.
   Usadil se na jednu z dlouhých lavic a až za hranice představ omámen, zíral s otevřenou pusou. Ta působivá skladba mu náhle navracela vzpomínky na všechny, které opustil.
   Ten tam byl klid a pohoda z toho dne. Harry se znenadání cítil zase bez domova. To, co v sobě poslední dva dny dusil, najednou vystoupalo prudce na povrch. A skladba ho dál uchvacovala a zároveň mu drtila všechny city, co v něm zůstaly. Byl sám. Tak strašně sám. A přitom ta nekonečná láska a přátelství, jíž v sobě stále měl, nikdy nepovolila. Co by vlastně byl bez těch, jež ho milovali? Čím je vlastně teď?
   „Zaposlouchal ses?“ položil otázku Artair stojící na konci lavice a shlížející na něj s přívětivým výrazem tváře.
   „Spíš jsem byl přivábený,“ řekl Harry napůl v úzkosti, napůl v úsměvu. „Asi tu nejsem jediný, kdo umí kouzlit.“
   „Můžu přisednout?“
   „Pochopitelně,“ přikývl Harry a znovu pohlédl na pějící děvčata, jež Harryho postupně spatřovala, a začala se stydlivě otáčet jedna vedle druhé. Právě nadešel refrén „Yea, Lord, we greet thee…,“ který začala zpívat Amy, když do ní kamarádky drkly. Nebohé Amy se zatřásl hlas, když spatřila Harryho jako diváka. Zpěv se jí zasekl, až už jen koktala. Chvíli se chtěla otočit, pak utéct a pak, když uzřela výhrůžný výraz paní Stillmanové, znovu se vzpamatovala a pokračovala v tenoučkém zpěvu.
   „Myslím, že se jí líbíš,“ pověděl mu Artair.
   Harry se pousmál a řekl: „Je to vážně zázračná bytost. Nezkažená ostatními lidmi. Tolik plná obětavosti a radosti.“
   „Zpívá krásně, viď?“ dodal biskup a pyšně se na ni podíval. „Je to má milovaná neteř… víš, chlapče, ani jsem ti nepoděkoval za to, že je tady strážíš. Mohl jsi odejít, ale neudělals tak,“ pověděl mu a posmál se. „Obzvláště pak ji. Nechci vyznívat, jako bych ji upřednostňoval, to ani v nejmenším. Ale já tu uličnici znám. Její vědomí nedopustí, aby se komukoliv dělo nějaké příkoří. A i když tě beru jako… jednoho z nejčestnějších lidí, víš… nerad bych…“
   „Já vás chápu,“ přikývl Harry a sklopil oči. „Nemusíte mít sebemenší starosti. Už nikomu nedovolím se přiblížit.“
   „Oh, ale to přece neříkej, můj synu,“ odmítl reverend.
   „Víte, chtěl jsem se zeptat. Tuhle, když s vámi mluvila A,“ přešel to Harry, „co je to vlastně ten klatební příkaz?
   „Heleď se, Harry, nekažme si přece vánoční atmosféru. Podívej se, jak jim to krásně zpívá,“ snažil se ho přemluvit.
   „Podle vás je tedy v pořádku, že na mě byl vydán nějaký příkaz, všichni ho znají a jen ten, na koho byl vydán, nebude mít ani šajn, co to vlastně je?“
   „A co to změní, když ti to řeknu? Ničemu to neprospěje.“
   „Ne, reverende, chci znát pravdu,“ nedal se Harry.
   „Nu… tak jak si přeješ,“ pravil reverend, zatímco koleda doznívala a dívky zvolna přecházely na další. „Klatební příkaz je… mezi kouzelníky… nejzávažnější nařízení. V různých obměnách se nejednou objevoval ve středověku. Dnes je už skoro zapomenut… avšak stále může být vydán. Vždyť naposledy byl vydán na ty-víš-koho,“ vyprávěl biskup, jako by vysvětlení chtěl za každou cenu protáhnout. Pak ale uznal, že z toho nevykličkuje, povzdechl si a pokračoval: „Nu dobrá. Je to skromně řečeno příkaz, který nařizuje jakémukoliv kouzel zdatnému kouzelníkovi, pakliže by svými činy neohrožoval něčí životy, usmrtit osobu, na níž byl příkaz vydán, jakmile by měl naprostou jistotu o její identitě. Zkrátka… každý kouzelník – jakmile tě spatří – tě nejenom může zabít, bez obav, že by byl poté z něčeho viněn, ale dokonce mu to ústavní zákon klatebního příkazu nařizuje.“
   „Tím bychom měli z krku můj vánoční dárek,“ zasmál se Harry potichu a zabořil prsty do vlasů, jak ho zabolela hlava.
   „Oh, nelam si s tím hlavu, synu. Důsledkem vyhlášení Zeleného měsíce se stejně všichni kouzelníci skrývají. A nebude trvat dlouho, než se svět dozví, že nejsi žádný zabiják.“
   „Tak si tak říkám, proč jste mě vlastně ráno neprozradil?“
   „Amálii?“ pousmál se biskup a připustil: „Nejsem hloupý a umím si dát dvě a dvě dohromady. Já vím, z čeho tě viní.“
   Oba se odmlčeli, když sbor zakončoval další překrásnou koledu, jež je doslova obkvétala vánoční atmosférou kolem dokola. Pak promluvil Harry o poznání smutněji.
   „Pokaždé, když jsem si myslel, že vzít si život je tou správnou cestou, objevil se někdo a ukázal mi jinou. Ale teď… tu nikdo není… Reverende,“ říkal Harry potichu a zase si plně uvědomoval, co se v minulých dnech odehrálo, „co když se mi něco hrozného nepovedlo? Co, když jsem udělal osudovou chybu a selhal, jak jen člověk selhat může?“
   „Zdá se mi, můj synu, že potřebuješ duševní útěchu,“ pochopil biskup, čímž ho vyzval, aby se mu vyzpovídal.
   Dozpívaly. Kupředu přistoupila zase Amy, s nevinným výrazem se usmála a potají zamávala. Pak zavřela oči, a když začala, připravila je na moment o slova. Začala zpívat Tichou noc krásným čistým hláskem, jenž se rozléhal v akustické eufonii líbezných odrazů skvoucích se po celém chrámu.
   „Drahý chlapče,“ řekl reverend a jeho tón souzněl s překrásným zpěvem té dívky, „každý má právo být někdy nejhorší. Kromě těch, kteří jsou slepě přesvědčení, že se takovými stát nikdy nemohou,“ pověděl mu moudře reverend.
   „Už mi nikdo nezbyl a já tu stejně musím být… na tomhle strašném divadelním pódiu a pykat za své prohry. Řekněte mi, co dává ostatním právo mi zabránit vzít si život?“ chtěl vědět Harry. „Můj život je přece jenom můj!“
   „Ne, ne, ne,“ nesouhlasil reverend, „v tom se velice mýlíš. V zásadě už jen kvůli lásce či přátelství jedné jediné osoby si nesmíš ublížit. Protože tím ubližuješ i jim. Což by byla věru bezohlednost. Jen bys tím dokazoval, že nemáš sílu postavit se svým problémům čelem. Ale je to právě dar bít se až do posledního dechu, i ve chvílích, když už je vše ztraceno, jenž nám daroval náš pán. Ne, Harry, tvůj život není jenom tvůj. Nejsi tu sám izolovaný. Za každý, byť i maličkatý vztah, neseš zodpovědnost.“
   „A co když už nemám nikoho, koho bych mohl nazvat přítelem?“ otázal se zarmouceně. „Můj život nemá smysl.“
   „Pak věz, že důležitost člověka není měřena tím, kolik přátel máš nebo kolik jiných lidí znáš. Ta pravá důležitost je – podle mého názoru – měřena tím, kolik z nich ti opravdu věří. A Bůh ví, že tobě ještě spousta lidí věří. Ať už se tvé kroky uberou kamkoliv. Kdo ví, co pro nás další dny chystají? Budoucnost není daná,“ vypravoval reverend, „pak bychom nebyli zodpovědní za své činy a tak to přece nejde.“
   „A co když už nedokážu nést zodpovědnost za své činy?“ podíval se na něj Harry, „řekněte mi, proč bych to své trápení neměl zkrátka ukončit? Je to jen chvilka bolesti a pak… pak už nic. Potom přijde už jenom věčný klid.“
   „Víš, Harry… jestli jsem ze všech těch historek o tobě v něčem nepochyboval, tak to v tom, že nejsi vrah.“
   „A co to s tím má společného?“ nechápal Harry.
   „Všechno. Co vlastně dělá vraha vrahem? Jeho oběť? Ne, v tom to není. Pravá podstata vraždy spočívá v úmyslném zabití. Pokud tě k tomu nutí něco, za co nemůžeš, pak se to nemůže nazývat vraždou. Bůh nám dal život, ale nedal nám právo ho druhým brát. Ach… lidé vymysleli tolik hříchů. Obžerství nebo bulimii, což je jinými slovy Evinin hřích. A všichni jsme něčím vinni, do jednoho. ‚Kdo z vás je bez hříchu ať hodí kamenem.‘ Přece ale vražda bude vždy nejhorší hřích. Nesmíš zavraždit. To je hřích ze všech nejhříchovatější.“
   „Ale pořád nechápu, proč se tedy nemůžu zabít sám?“
   „Jelikož se pak staneš vrahem. Stejně tak, jako nemáš právo zavraždit bližního svého, nemůžeš také vzít život sám sobě. Pak by ses dopustil vraždy sebe sama. Ano, u někoho skutečně nemocného se to dá ještě pochopit. Ale jinak ne. Ty nejsi vrah, Harry,“ říkal mu, zatímco hoch v sobě tísnil příšerný tlak emocí. „Jenom, klid. Uklidni se, chlapče. Já tě nechci zavírat do klece. Život přece není žádné vězení.“
   Harry se zhluboka nadechl a zeptal se: „A když by někdo spáchal sebevraždu kvůli někomu jinému? Když… když by někdo skočil do cesty letící kulce a obětoval tím svůj život?“
   „Pak je to ten nejšlechetnější čin, jaký člověk může udělat,“ pousmál se hřejivě biskup. „V takovém případě se nejedná o hřích. Ten někdo nechtěl zemřít a nezabil by se, kdyby tam ta kulka neletěla. Obětovat se za druhého je morálně nejtěžší, avšak také nejsvatější čin, jakého je člověk schopen. Vyžaduje tolik síly, že si to mnozí ani nedovedou představit. Ať už ta daň vychází z lásky, nebo z čehokoliv jiného. Vždy bude všemi nesmírně ceněna,“ řekl biskup a jeho hlas posilovaly tóny varhan, až se Harry celý otřásl.
   „To jsem potřeboval slyšet,“ pousmál se Harry křečovitě. Potvrzení toho, že se udává správným směrem, mu ulevilo.
   „Podívej se na jejich úsměvy,“ řekl biskup a ukázal na dívčí sbor v dálce. „Ještě před chvíli, když jsi tu neseděl, měla každá z nich napjatý výraz. To aby jim paní Stillmanová nevyhubovala, že něco pokazí. A teď? Podívej, usmívají se od ucha k uchu. Kdybys tu nebyl… byly by dál smutné. Pokud jsi kdy pochyboval o smyslu své existence, tak už takováto drobnost znamená, že tvůj život měl smysl. Tak ho pořád nehledej. Nebo pro všechno zapomeneš žít, Harry.“
   Biskup ho jemně poplácal po rameni a nechal ho na lavici samotného, zatímco dívky spustily zatím nejkrásnějším zpěvem píseň Ave Maria. Harry vyšátral přívěšek od Hermiony, otevřel ho a přivíraje oči políbil všechny své bývalé milované, jež na něj však stále dál neúnavně a s láskou mávali.

   Nadešel nový den a Harry zase stál jako socha u oken, strážíce jejich bezpečí. V noci nezachraňoval jen jednu osobu, ale hned pár, který – oba umírající – se rozhodli ukončit svůj život skokem z oken nemocnice.
   Zranění byla vážná a navíc dvojnásobná. Harry se celou noc pokoušel svá zranění vyléčit. Jakkoli však šlo léčit svaly, šlachy a polámané kosti, bylo těžké spravit poničené vnitřnosti, ne-li nemožné. Jiný člověk by už dávno ležel mrtev, ale v Harrym jeho kouzelná moc doslova nahrazovala práci poničených orgánů, zatímco je pomalu uzdravovala a dávala do pořádku. Byl to však zdlouhavý a bolestivý proces.
   Po snídani tentokrát nikdo nepřišel a biskup děvčatům povolil jít se ven projít, pakliže se budou držet Harryho. Procházeli se po městě, kterým voda ustupovala už poměrně ve značné míře, a mnohá místa byla již přístupná suchou nohou. Děvčata strávila spoustu hodin v obchodních domech pro majetné, kde si zkoušela ty nejdražší modely, byť měly na paměti, že si je nemohou dovolit a to ani odcizit. Harry byl opět na stráži, během níž mohl pochytit, jak se na periférii města srocují lidé chtějící se navrátit zpět a jak nad jeho hlavou častěji přelétávaly vrtulníky. Odhadoval, že tohle je poslední den, kdy tu budou sami.
   Děvčata se vrátila s taškami plnými větviček – prý je to v kostele málo vánoční – a celý den strávili opět společně ponoření do oprav kostela.
   Když pak nadešel večer posledního dne roku, přišinul si to spěšně ke kostelu zablácený terénní automobil, jenž měl odvézt paní Stillmanovou nazpět do kněžské školy. Příchozí se však nečekaně začali shánět také po biskupovi.
   „Prý je na tom hodně špatně,“ slyšel Harry přicházeje k portálu chrámu, jenž spolu s mohutnou bránou tvořil vchod do katedrály. Biskup se na Harryho ustaraně otočil.
   „Harry, jedna z dívek, co zůstaly ve škole, je ve vážném stavu. Je to hodně zlé. Budu se za ní muset vypravit. Ale nastává tu problém. Paní Stillmanová zde podle svých slov setrvat nemůže a není nikoho, kdo by tu s vámi zůstal.“
   „Harry nás jistě dokáže strážit sám,“ řekla Ruth z dálky, přičemž jednomu z řidičů zabláceného Jeepu unikl úsměšek. „Jen jeďte, pane reverende, nemějte obavy!“
   „Já si tím nejsem tak jistý… zdá se mi to nějaké podezřelé,“ pravil biskup nejistě a škrábal se na vousaté tváři.
   „Já myslim, že kněžky maj pravdu,“ zazubil se dotyčný řidič. Byl to muž se stejnou košilí, jakou měl biskup, jen jí chyběl kolárek. Na hlavě měl čepici, pod ní dozadu sčesané vlasy a tvář mu zdobila výrazná bradka a knír. „Co by to bylo za chlapa, co by nedokázal ohlídat pár holek, no ne?“
   „Nu…“ ošíval se stále nervózně biskup a po chvilce rozmýšlení si odvedl Harryho stranou. „Harry… pamatuješ si, co jsem ti včera říkal?“ hoch mu na to přikývl.
   „Nemějte sebemenší obavy, reverende. Kdyby došlo na nejhorší, ochráním je i svým životem,“ ubezpečoval ho.
   „A to mě mělo uklidnit? Nikdo tu nesmí přijít k úhoně. Kdyby něco, satelitní telefon mám ve své skříňce v sakristii. Dnes v noci se stane houby a ráno jsem hned tady. Spíše… mám dojem, že na tebe děvčata něco chystají. Odpoledne jsem našel satelitní telefon jinde, než jsem ho nechával. Ale i kdybych si to jenom namlouval, musíš si pamatovat jednu věc. Nesmíš před nimi kouzlit. Nesmíš se prozradit.“
   Harry odhodlaně přikývl. S tím ho biskup vzal za ramena a pevně mu je sevřel. „Nezklam mě, Harry.“
   Paní Stillmanová i Artair odešli. Harry s třiceti děvčaty za zády pozoroval, jak se brána pomalu zavírá. Pak přesně v moment, co se zabouchla, a sklaply zámky, propukla děvčata v šílený jásot. Harry si zakrýval uši a pokoušel se je utišit, jenže tu ho polapilo několik bláznivých párů rukou.
   Pokračoval ve snaze je kavalírsky uklidnit, až mu po pár krocích došlo, že to u třiceti děvčat bude maličko problém. Táhly ho před sebou. Vzpíral se jako poleno opřené o zeď, ale nemělo to cenu. Sunuly ho a prohnaně se přitom smály. Šouply ho do sakristie, načež vyběhly nazpět do kostela, a když zavíraly dveře, houkly na něj ještě: „A nevycházet!“
   Harry si uvědomil, že to nebude tak jednoduché, jak si prve myslel. V koženém pouzdře u nohy měl dříve náhradní hůlku, nyní tam ukrýval svou hlavní, kterou právě vytáhl a začaroval na dveře kouzlem videns invisorum. Dveře a zdi se zprůhlednily a on viděl, jak děvčata pobíhají po celém chrámu, zdobí ho svíčkami a větvičkami, volajíce přitom jedna na druhou. S němým úsměvem a zakroucením hlavy kouzlo uhasil a zastrčil si k noze zpátky svou hůlku. Trvalo pár krátkých minut, co dovnitř vpadly tři z nich a zvaly ho dál.
   Chrám se v mnohém proměnil. Všude byly rozmístěny větvičky se svítícími svíčkami. V kněžišti stál stromeček pokrytý vánočními ozdobami, patrně čmajznutými z obchodů a pod baldachýnem na nejposvátnějším místě kostela stál tác a na něm třicet jedna skleniček s nalitým vínem. Děvčata utvořila Harrymu cestičku, přičemž když je Harry míjel, nemohl si nepovšimnout, že mimo jejich výrazů se zadržovaným úsměvem, držely čtyři z rebelek housle a jedna flétnu, a všechny netrpělivě vyčkávaly na jakýsi pokyn.
   U sklenic stála Amy a jednu nabízela příchozímu Harrymu. „Hilý Marry – eh – chci říct Milý Harry,“ začala rudá jako rajské jablíčko. „Protože jsi neměl žádné Vánoce, rozhodly jsme se ti to pořádně vynahradit a uspořádat takovou malou… skromnou … no prostě – vánoční oslavu.“
   Harry se nejistě usmál a začal si uvědomovat, že je v pěkné bryndě. Otočil na ostatní, dal si ruku na prso a hlubokým úklonem všem poděkoval, což vyvolalo mnohý smích.
   „A teď všichni honem přípitek!“ zvolala Amy a dívky, jak byly urovnané v úhledné cestičce, se všechny rozehnaly pro skleničky. „Takže… na našeho Harryho! Milého kamaráda a nejmilejšího kluka, jakého jsme kdy potkaly.“
   Harry uznal, že to byla krásná poklona, byť byl vlastně jediný kluk, kterého potkaly nebo si na to aspoň pamatovaly.
   „Dámy!“ oslovila Amy své kamarádky a ty se hned chopily hracích nástrojů. Večerní chrám naplnila tak krásná atmosféra, to když se transept proměnil v taneční síň, na kterou Amy Harryho právě teď táhla. „Šlechetný pane, smím prosit o jeden skromný taneček?“ zeptala se s přehrávanou grácií.
   Harry se kousl stydlivě do rtu a ohlížel se po všech ostatních. Ty, jako by si tuhle chvíli už dlouho malovaly, mu houževnatým přikyvováním napovídaly, jak má odpovědět.
   „Já ale nemůžu, Amy,“ odpověděl jí, přičemž se ozvalo nesouhlasné bučení. „Musím dávat pozor, stačí jediná –“
   „Tak to tedy ne, drahý pane,“ odmítla rázně, přesto mile Amy. „Koukejte mě chytit kolem pasu, jinak se naštvu.“
   „Je mi líto,“ sdělil Harry profesionálně a zdvořile ustoupil.
   „Oh…,“ vzdychla znenadání Amy a chytla se břicha. „Au! Něco…“ a najednou začala padat. Harry zareagoval zcela okamžitě a hned ji chytil. Amy se probrala, objala ho taky, uculila se od ucha k uchu a v tom okamžení spustila hudba.
   „Já ale neznám kroky!“ protestoval Harry divoce.
   „V tom je ta legrace. Nikdo je nezná!“ volala Amy čilým hláskem a od srdce se smála. „Tak na ně přestaň myslet!“
   Začala neskutečná irská veselka. Housle vyhrávaly jako pomatené v úžasném rytmu, bubínky bubnovaly, aby rytmu dodaly šťávu a do všeho někdy fistulí, někdy hravým pískáním, hrála jedna z děvčat na flétnu.
   Všichni poskakovali a trdlovali. Dívky tančily, protáčely se. Otáčely, křepčily a výskaly, radovaly se a smály. Amy se od Harryho oddělila a vystřídala ji druhá, zatímco ona se chytla s třemi dalšími od srdce se smějícími a ve čtveřici se otáčely. Pak dvakrát tleskly a začaly se zase otáčet opačně.
   Harry tomu začal přicházet pomalu na chuť a pozvolna se začal usmívat i on. Ta tam byla náhle jeho zranění. Ta radost, ty úsměvy. Housle fidlaly a dívky, jež na ně povykujíce hrály, posílaly mezi všechny vlny fantastického potěšení.
   „Tomu říkáte tempo? Copak jsme snad v nějakém fádním kostele nebo co?“ vyjekla Ruth a v tu chvíli děvčata na housle zrychlila, dívčině hrající na flétnu poskakovaly prsty, až se jen nejasně míhaly a tančení zdivočelo ještě víc. Ta nálada. Ta radost. Tleskání do rytmu se ozvalo odevšad a akustika chrámu je obklopovala omamnými zvuky houslových not, které děvčata hrála jen tak z hlavy. Dokonce i muzikantky se počaly mezi všemi radostně točit a takhle to trvalo spoustu dalších písniček. Některé zpívaly, některé tancovaly, ale každá k sobě pak chtěla na chvilku utrhnout Harryho, jemuž se snad pomalu začala i trhat tunika.
   Dohrála jedna z dalších veselých lidových písní a Harry se s úsměvem zastavil se svou tanečnicí, když v tom do něj drkla Isabela, jedna z Ruthiných kamarádek se zrzavě červenými vlasy. Omylem mu na tuniku vylila červené víno.
   „Šmankote, jsem já to popleta,“ zvolala nejasně podezřelým podtónem. „Je mi líto, ale to bude muset dolů!“
   Blízká děvčata se na něj vrhla. Harry zvedl ruku a volal: „Nenenene!“ ale tunika šla pryč, ať chtěl nebo ne.
   „Ach jo! Holky, nevyšlo to. On pod tím ještě něco má,“ uslyšel. Amy k němu přišla a zadívala se na jeho oblek. „Co to máš za oblečení? Jaktěživ jsem nic takovýho neviděla.“
   „To… je takové běžné oblečení, které nosíme tam, odkud pocházím,“ vysvětlil, když v tom mu záda polilo další víno.
   „Ale ne, já nemehlo!“ zvolala Isabela. „věřil bys tomu? Naleju si další a zase o tebe zakopnu. Holky! Jde to dolů!“
   Harry se nejdřív smál, jak to lechtalo. Pak se začal stydět a posléze v něm začaly stoupat obavy, když mu došlo, že se honem rychle musí začít cítit v bezpečí, jinak hrozí, že oblek děvčatům vážně ublíží. Nemohl se tudíž bránit! Šňůrky povolily a vršek mu sundaly, čímž tak odhalili celou jeho hruď.
   „U všech sardelí!“ zvolala Bridget. „Mrkejte na toho frajera! A na ty svaly!“
   „A číhněte na tu jizvu!“ zvolala jiná, zatímco Harry v roli poraženého zvedal v loktech ruce, jako že se vzdával.
   „To-to je zranění… Hej! Kam-kam ho odnášíš?“ ptal se Isabely, která někam mizela s vrškem jeho obleku.
   „No přece ho umýt,“ odpověděla s nejistou upřímností.
   „To není třeba!“ volal za ní marně Harry. „To nemusíš!“
   „A co tahle jizva!“ ukázala mu na levé prso, kde měl stopy po zranění ze své druhé výpravy. „To muselo být strašné!“
   „Dámy,“ tleskla Clarice, „já myslím, že přišel čas na zelený rukáveček,“ a mrkla na ostatní, které si k bradě přiložily taktéž housle. K Harrymu přišla zrzavá Amy.
   Dívky začaly hrát překrásnou líbeznou melodii skladby Greensleeves. Amy Harryho uchopila za ruce a začali spolu pomalu a nesměle tančit. Všechny je pozorovaly. Amy přivřela oči a opatrně přitiskla hlavu na Harryho hruď. A jak tam tak pomaličku v tónech balady tančili, byli všichni ticho. Kolem nich hořely svíčky. Jednu z nich držela Ruth, jež pěla slova písně. Flétna se přidala k nuzné melodii, která se klikatila pověstmi protkanými středověkými hrady a zámky a brzy se všichni nakláněly v rytmu ze strany na stranu.
   Jak tak tancovali, všiml si Harry, že ho Amy úmyslně víc a víc navádí na jedno určité místo a když se ocitli právě tam, oslovila ho: „Harry, všiml sis, co je to nad námi za kytičky?“
   Harry se usmál a řekl: „Že by jmelí?“ to, že tu viselo jmelí, věděl už po příchodu ze sakristie. „Víš, Amy, tak mi přijde, jako by někdo použil reverendův telefon, zavolal kamarádkám, aby jedna z nich předstírala úpornou nevolnost a on kvůli tomu musel odjet. Jen nevím, jestli to bylo čistě kvůli té okouzlující oslavě nebo… tomuhle,“ a ukázal nad sebe. „Vy jste si myslely, že jsem vás neviděl brát to jmelí sebou?“
   „Holky do řady! Prokouk nás, takže buď a nebo!“ zvolala Amy a hudba ustala. Dívky se začaly s netrpělivými úsměvy řadit za zrzavou vypočítavou uličnicí. „Po dlouhém a vyčerpávajícím uvažování jsme se rozhodly, že ti k Vánocům dáme každá po jednom polibku,“ prozradila mu zlotřile.
   Po těch slovech se Amy zavěsila do Harryho náruče a zamrkala na něj. „Vaše princezna si žádá jednu hubičku, princi,“ pronesla a zavřela oči. Chvilku počkala a pak jedním okem maličkato nakoukla, aby zjistila, jestli to zafungovalo.
   „To mi sice lichotí,“ pověděl jim. „ale co by na to řekl náš biskup? Uvědomte si, že tu tančíme v místech, kam se nikdo jiný, než kněz, nemá šanci dostat. Chcete ho snad zklamat?“
   „Takže nás necháš uschnout?“ koukla na něj Amy. „Hodláš… hodláš mě snad…“ hned na to rychle zase zavřela oči a roztáhla ruce, „hodláš mě snad nechat spát navěky? Copak neprobudíš Šípkovou Růženku svým polibkem?“
   „Tak už jí vlep toho hubana, stydlíne!“ zavolala jedna ze zadní řady, kde se hádaly, kdo půjde dřív a kdo ne.
   Harry se s ostýchavými úsměvy ohlížel. Musel hrát svou roli a tak, když se začal blížit ústy k Amyiným, zavřelo děvče v jeho náruči oči a rychle se zase pohroužilo do své role.
   Děvčata na ně zírala a naopak oči rozevírala, čím víc byl Harry blíž. Hoch už ucítil i její prudce oddychující dech a vůni, jež mu v mozku blesknutím naznala vzpomínky, když–
   ŘEV! Místnost naplnil příšerný jekot. Harry sebou trhnul. Odtáhl se od Amy a zůstal zírat jako opařený: „Stalo se něco?“ zeptala se, když nechápajíc spatřila jeho zděšený výraz.
   Uši mu prořezával tak příšerný ryk! Bylo to jasné. Bylo to více, než jasné! Jak jen mohl!? Dočista přestal dávat pozor!
   „Okamžik!“ zvolal a rozběhl se na druhý konec kostela. Vchod tvořilo dvojdveří a Harry, jemuž uši skličoval ten úděsný řev, jedněmi prošel, aby nazřel skrz okna dalších.
   Venku zaparkovaly dvě tmavé dodávky, u nichž se srocovali muži v černých oděvech! V rukou nedrželi nic jiného, než samopaly! Harry dokonce poznal jednoho z nich! Bradka a knír! To byl ten muž, který odvezl biskupa. Ten, co usiloval o to, aby tu zůstali samotní. Harry pln stoupajícího napětí se ohlédl na vyděšené dívky a zprudka polkl. V tu chvíli se mu v hlavě rozezněl burcující alarm. PROBER SE!
   Harry rozrazil dveře zpátky do vnitřku katedrály a chvátal za děvčaty. Běžel tak rychle, že když doběhl, tak svíce vinou větru, co před sebou hrnul, málem zhasly.
   „Honem! Ihned všechny se schovejte do krypty!“ volal na ně. „Tohle není žert. Pospěšte si! Chtějí to tu vykrást.“
   „Cože?“ vyjekla jedna a další začaly poplašeně křičet.
   „Řekl jsem do krypty! Tam budete v bezpečí. Je to kryt, musíte se tam zamknout, tak se k vám nedostanou!“ urgoval je Harry a na holé hrudi mu vystupovala husí kůže. To jak na něj působil příval adrenalinu a mráz okolo.
   Děvčata se začala srocovat u vchodu do sakristie. Harry je popoháněl, jak jen to šlo, když v tom se ozvalo tlučení na hlavní bránu. Hned pak dokonce počaly padat varovné výstřely! Děvčata slyšela střelbu poprvé a tak některá z nich propadla panice. Harry je chytil, když se snažily utéct jinam a utišoval, jak jen mohl. Věděl, že lupiči to myslí vážně a nebudou váhat vystřelit i na ně. Musel je především ukrýt!
   Otevřeli ocelové dveře chladného krytu a rozsvítili stropní světla obalená dráty. Děvčata se začala namačkávat mezi jednotlivá umělecká díla a cennosti. Harry si byl dobře vědom, že krypta je právě to místo, kam zloději zamíří, ale riziko, že je budou chtít všechny zabít, bylo závažnější. Když bude obojí na jednom místě, bude mít o starost méně.
   Konečně tam nahnal už všechny, až na něj Amy se slzami v očích zavolala: „Ale co bude s tebou, Harry?“
   „Je jich jen pár, to hravě zvládnu,“ zalhal jí kvapně. „Ničeho se nebojte, jsem na tohle vycvičený. Všechno bude zase v pořádku,“ odříkával jim, když je tam zavíral a těsně předtím, než ocelové dveře zavřel, ještě dodal: „Až to zavřu, tak se ihned zevnitř zamkněte. A za žádnou cenu – <i>za žádnou cenu, ať uslyšíte cokoliv, neodemykejte a nevycházejte ven!“
   Harry nečekal na jejich potvrzení a dveře hlasitě zabouchl. Chvíli vyčkal, dokud se na displeji neobjevil nápis Zamčeno a pak vyběhl nahoru. Když tak sprintoval kostelem, měl již hůlku automaticky přichystanou. Musel začít uvažovat!
   Věděl, že kouzlit nemůže. Mohl by jim vymazat paměť! Ale to by se poznalo. Nesměl dát najevo, že je kouzelník. Při uvažování v běhu málem přepadl přes lavici, když znenadání nastal neskutečný kravál. Útočníci rozstříleli zamykací ústrojí vstupní brány na padrť a pak spěšně napochodovali dovnitř.
   Z galerie horní empory je přitom pozoroval pár očí. Tohle už nebyl žádný další útěk. Žádná záchrana holého života! Harry čelil poprvé bez jakýchkoliv příkras po zuby ozbrojeným mužům! On, pouze s hůlkou a holou hrudí. Oni, s automatickými pistolemi a samopaly typu Heckler and Koch MP5 s tlumiči a s poslepovanými zásobníky pro snadné přebití. Zamaskovaní, s kuklami a patrně i léty praxe. Harry se do nich zabodl pohledem. Odhadl kadenci těch jejich bestií na více než pět set ran za minutu a možná víc. Kolik jich bylo? Jedenáct? Tady půjde skutečně o holý život!
   Kdyby tak mohl kouzlit! Minimálně půlku by jich skolil ještě dřív, než by si stačili cokoliv uvědomit. Ale to nemohl. Krčil se za sloupem druhého patra v empoře a přidušeně dýchal. Co teď? Proboha, co teď?! Každým okamžikem jsou blíž a blíž ke vstupu do sakristie… a ke vstupu do krypty!
   Harry se celý v koncích zády po sloupu sesul k zemi a zvrátil bolestně obličej. Nešlo to… potřeboval pomoc!
   Žádná nepřijde. Je tu na ně sám! Musí se překonat! Třicet živůtků na něj spoléhá. Něco přece reverendovi slíbil. Strach musí pryč. Harry otevřel oči a zašeptal: „A, prosím, pomoz.“
   ‚Představ si, že jsi ve velkém koncertním sálu,‘ zaslechl Harry v hlavě její barvitý hlas. ‚Ty jsi dirigent. Vše a všichni jsou podřízeni. Vše je součástí jednoho velkého orchestru.‘
   Harry pocítil obrovskou změnu. S dalším zapumpováním srdce se mu do krve dostalo něco podivného. To už totiž v něm vládu přejala jeho strážkyně a on povstal ze země.
   ‚Nejdřív promluví do ticha malé a nevinné housle.‘
   Dravci se blýskly jeho zelené oči. Mávl hůlkou a za zády posledního nic netušícího ozbrojence, jenž nebyl ostatním na očích, se objevil zářivý portál. Vyletělo jím ven omračující kouzlo. Harry tam někde nahoře stál u druhého opačného portálu, do něhož nyní vnořil vehementně ruce. Ty se vynořily z prvního portálu dole v chrámu, chytily padajícího muže a následně ho stáhly dovnitř. Portál na to zmizel.
   ‚Jeden dole‘, problesklo Harrymu, nasazujíce si útočníkovu kuklu. ‚Soustřeď se pouze na orchestr. Vše musí hrát svůj part. Jakákoliv nerovnováha není přípustná. Teď nadejde změna. Navodíme doprovod doplněním dvou violoncell.‘
   Harry se rozběhl. Všechny činy ovládal zcela bezchybný stroj, který v něm strážkyně zasadila. Z vystrašeného hocha se stala zlověstná zkáza. Odrazil se a přeskočil zábradlí.
   Chlapcova postava ve zpomaleném čase zjevila ve vzduchu chrámu. Švih hůlkou přímo vzhůru do kostelní věže. Obrat, pirueta, roztažení dlaní. Jako neomylný dravec plachtící v chrámových nebesích dopadl na dva poslední muže. Doslova jejich hlavy přinýtoval dlaněmi nezměrnou gravitační silou k zemi s takovým nárazem o chladnou podlahu, že okamžitě byli v limbu. A přesně v moment dopadu zazněl vysoko ve věži chrámu pronikavý tón zvonu, jenž skryl veškerý zvuk, který dravec při dopadu nadělal.
   Harry svraštil obočí a vycenil zuby. Zacítil, jak mu tělem projíždí nepoznané vzrušení. Roztáhl ruce a s tím se omráčené postavy rozjely do stran mezi lavice, čímž je skryl.
   „Co to má znamenat?“ vykřikl muž s bradkou, knírem a dozadu sčesanými vlasy, jenž byl zřejmě i jejich velitelem. Zvon katedrály je ohlušil svým pronikavým středověkým zněním. Violoncella zabrala a všichni nyní mířili zbraněmi nahoru. Netušili, že kus od nich je postava mající na sobě barvy podlahy a zdí, dokonale splývající s okolím.
   ‚Připojí se křídla. Hoboje začnou znít výrazněji.‘ Harry se fliximem přesunul bleskově za muže v boční pravé lodi. Zjevil se mu za zády. Věděl, že teď už to nebude vůbec hezké.
   Kouzlo muže připravilo o hlasivky. Harry mu zarval prsty do očí, sjel rukou dolů a zlomil nos. Nohy v témže momentu prošláply kolenní slabiny. Predátor ho stáhl vlastní váhou k zemi a pád kryl hlavou kořisti. Třísk, třísk, hlavou o zem.
   Otřel ruce od krve do obleku. Rozběhl se k dalšímu v téže boční lodi a v přesně dalším zazvonění zvonu, v plné síle udeřil boltcem loketního kloubu muže do hlavy. Ten vrazil do sloupu a skácel se k zemi. Harry se skrčil. Oči mu sbíraly tisíce informací, uši na tom byly podobně. Fliximem se vřítil nepozorován do opačné boční lodi a svou hrůznou zkázu zopakoval u dalších dvou. Agresoři uprostřed v hlavní lodi katedrály neměli sebemenší ponětí, že za méně než půl minuty přišli o více než půlku svých lidí.
   Velitel přestal mířit vzhůru na právě doznívající zvon kostela a zhrozil se: „Co to má znamenat?“ za nimi na podlaze leželo v uličce nahromaděných osm bezvládných postav.
   „Do hajzlu!“ zahalekal z jeho zbývajících tří zbývajících souputníků „Šéfe, co se to tu děje? Co se to tu sakra děje?!“
   ‚Hudba začíná gradovat. Teď přijdou na řadu bubny.‘
   Jedna z osmi ležících postav se zvedla. Měla odhalenou hruď a na hlavě kuklu. Samopal, ta nečistá mudlovská zbraň, zaplival do prostoru záplavu tlumičem ztišených projektilů. Muže obsypalo hejno bzučivých kulek, které úmyslně míjely své cíle. Zakuklenec se okamžitě vydal mezi lavice, kde se skryl. Muži se rozeřvali a modlitební lavičky se začaly drolit pod hromobitím čtyř samopalů.
   ‚Nádherně jim to hraje, leč jsou mimo rytmus. Snad proto vzdají úctu pro královský nástroj,‘ zaznělo v Harryho mysli. Ležíce na podlaze, přičemž přes něj létaly třísky jako v pile, natáhl ruku vstříc stropu. Přitom zakmital prsty a v témže momentu začaly lucerny chrámu pohasínat. Harry se překulil a zakmital prsty i na svíce u oltáře, jež se chvěly svými plamínky několik metrů za střílejícími zpustlíky. I tyto svíce uhasly. A když nastala strašidelná tma, rozezněly se samy od sebe monumentálním tónem uši drásající chrámové varhany.
   „Co to, do hajzlu, je?!“ řvali kolem sebe, utopení ve slepotě a hluchotě. „Ty šmejde. Ty zatracenej šmejde!“
   ‚Čas pro hlavní hlasový sonet.‘ Tím sonetem byl Harry sám. Orientujíce se podle sluchu oddělující varhany, jako by vůbec nehrály, vyběhl jim v ústrety. Pak katedrálu zaplavil řev. Volali na sebe, ale k ničemu to nebylo. Ozvalo se praskání a sekání, dravec se nemilosrdně pustil do bezbranné kořisti. Jenže to už dovnitř katedrály vbíhali další útočníci!
   Dva byli už na zemi. Bum! Do Harryho jeden z nich prudce strčil. Okamžitě instinktivně udělal želvičku. Zvedl ramena a skrčil hlavu. Mužův pokus ho chytit kolem krku selhal. Harry ho levou rukou popadl za obličej a druhou mu navodil rozkrok. Muž byl už v tu chvíli tak zničen, že ho Harry nadzvedl a bije ho do krku, praštil s ním na zem.
   Další! Chytil Harryho za pravé zápěstí. Harry své předloktí i s jeho dlaní zvedl do úrovně očí. Tím měl útočník ruku do písmene Z. Teď se mu křížila kost loketní a vřetení. Dlaň chycené ruky útočníka uzamkla za předloktí. Levou rukou zajistil jeho dlaň na své. V další moment dravec silně trhnul dolů. Kosti se v mizerovi zlámaly jako poničená stavebnice.
   A další! Harry osvalenou částí předloktí vykryl úder. Další chvat provedl v setině vteřiny. Vlnkou se dostal druhou rukou pod mužův krk. Okamžitě ho k sobě naklonil, čímž mu zničil rovnováhu. Tiskl mu na krk ostrou vřetení kost. Zvedl dlaň, přiložil první ruku a zapřel ji za zvednutou dlaň.
   Zakřupaly fosforové tyčinky a chrám naplnilo světlo. Velitel rozhodil světelné body dokola, rozhlédl se a ohromeně zamířil samopalem na stojící postavu. Zakuklenec právě držel jeho kolegu nekompromisně pod krkem, načež ten v Harryho sevření omdlel, jak se mu odkysličila hlava.
   „Co jsi sakra zač?“ procedil skrz zuby velitel a i s nově příchozími na něj namířil zbraní. „Kdo tě tohle naučil?“
   Harry lemován retabulem s Ježíšem Krista za zády, stále držel jeho omráčeného kolegu jako štít a jen maličký kousek hlavy odkrýval, aby svým ostražitým okem hleděl na velitele.
   „Tak jo,“ usmál se velitel s bradkou. Sundal si popruh a na zem dopadl samopal. „Tak mi ukaž, co umíš. Tak pojď!“
   Harry nechal svůj štít volně spadnout. Vyběhl proti veliteli již padlé eskadry, udělal salto ve vzduchu zakončené nohou namířenou proti útočníkovi. Ten mu však nohu z ničeho nic chytl, vytočil a praštil s tím příšerně na zem.
   „Tos‘ nečekal, kamaráde!“ řval na něj, bolavě ležícího na podlaze. Harry, se vyhoupl zavlněním těla zpátky do stoje, rychle s respektem začal ustupovat. Chvat poznal a došlo mu, proti komu stojí. „Řežeš si pod sebou větev, jestli na mě ještě zaútočíš. Ve vteřině jsi mrtvý!“
   Harry se jeho slov nezalekl, neztrácel čas a vyběhl proti němu. V běhu ho přeskočil, přičemž ho kopl do týlu. Dopad mu sebral cenné vteřiny a muž se k němu nekompromisně vrátil. To, co následovalo, proběhlo v mžiku vteřiny.
   Uchopil mu ruku, ale muž se vysmekl důmyslným pohybem paže. Harry vykryl ránu do krku, odtáhl se a uskočil noze, jež mu šla po rozkroku. Otáčivou sílu využil k ráně do ucha klouby prstů. Bleskurychle ho Harry začal tlačit před sebou, aby útočník nemohl znovuzískat rovnováhu. Jenže ten mizera uskočil stranou a Harry schytal dvě silné rány pěstí do brady. Takhle to začíná. Teď věděl, že v setině vteřiny je mrtvý. Pakliže se nechá. RYCHLE! Proboha rychle!
   Útočník mu nasadil trojí páku na palec. Harry zařval. Ruku mu otočník zkroutil, až se hoch sklátil k zemi. Bijec mu zasedl kolenem na žebra, Harryho ruku si v místě loketního kloubu opřel o koleno a následně mu ji vší silou zlomil.
   Rána do krku a už o sobě přestával vědět. Když už se ho šílenec chystal dorazit, překulil se z posledních sil pryč. Nesměl se nechat! Tohle je souboj psychiky! Nesměl se nechat ovládnout tím strašným pocitem, že paže se mu volně klimbala, ani bodavou bolestí, která mu v ní panovala.
   Slyšel natažení kohoutku. Prudce oddechujíc, zůstal zírat do hlavně pistole. Muž mu ji přitiskl na hlavu a zazubil se.
   Harry si částečně uzdravil zlomenou ruku, trhnul hlavou, odklonil tělo, nemocnou rukou chňapl po hlavni pistole, když jim uši ohlušil výstřel. Slyšel jen pískání. Cítil, jak mu nábojnice narazila do prstů svírajících chladnou hlaveň. Závit nezajel až dozadu, mechanismus nevyhodil nábojnici a nenatáhl se další náboj. Muž ho praštil do ruky, jež mu svírala hlaveň pistole a Harryho ruka nakrátko povolila. V ten malý moment hlaveň zamířila na chlapcovu hlavu a cvak!
   „Zaseklá nábojnice je prevít,“ podoktl Harry k muži vyvedenému z míry. Uchopil zbraň, natočil ji k němu, čímž jeho prsty povolily. Napůl ji vrátil a vyškubnul mu ji. Natáhnul zbraň, až na podlaze zacinkala zaseklá nábojnice, vyrazil zásobník, narazil ho zpátky, natáhnul a zamířil na něho. Ale v té samé chvíli už na něj mířila mužova druhá pistole.
   „Výborně, chlapče,“ pochválil ho muž znalecky. Tu náhle zmizel Harrymu z očí! Ne! Nezmizel! Harrymu se snad doslova vypnul zrak! Pohroužen ve slepotě otřeseně zatřepal hlavou. A pak, stejně tak nečekaně, jako zanikl, že se mu zase navrátil! Co to mělo znamenat? Když tu náhle:
   „Harry!“ Prásk! A zvuk dopadu bezvládného těla na zem.
   Ten výstřel u Harryho ucha ho nejenom, že ochromil, ale tentokrát zcela vykolejil. Byl naprosto přesvědčen, že je sám!
   Otočil se a spatřil u dveří do sakristie stát všechny dívky. Pohlédl, kam zíraly. Šokovaně zjistil, že na podlaze leží nehnutě Amy a kolem těla se zvětšovala kaluž krve.
   CO?! Nemohl tomu uvěřit! Úplně oněměl. Ztratil veškerou soustředěnost. Jako by tu z ničeho nic vůbec ani nebyl.
   „Tys‘ ji zabil!“ volali ozbrojenci v dálce. „Vždyťs‘ ji zabil!“
   „Držte huby!“ řekl ten netvor a přitiskl hlaveň na Harryho zátylek. „Ještě vůbec jsem totiž neskončil.“
   Harry sklopil odevzdaně zbraň. Zase to zkazil. Zase zemřeli ti, co měl rád… zase! UŽ NEEEE!
   Pomalu se krvelačně otočil na velitele, přičemž mu hlaveň zbraně dřela po obvodu hlavy. Zabodl se do něj očima tak brunátně, že vypadal jako běsnící monstrum. Velitel se v tu ránu zvedl do vzduchu jako papírová loutka. Harry roztáhl ruce a v další chvíli se zvedli i všichni ostatní útočníci. Hoch zařval tak pronikavě, až poklesl v kolenou. Všichni ocitající se ve vzduchu se řvouce srazili do jednoho chumlu a následně vystřelili vinou neúprosné síly kouzla přímo hlavní vitrážovou rozetou ven z katedrály.
   „Hej! Ještě dýchá!“ zvolala Ruth, skláněje se nad Amyiným tělem. Chlapec doběhl k ležícímu tělu, když: „Zmiz od ní!“
   „Chci jí pomoct!“ křikl Harry, sundávaje si kuklu. Dopadl k Amy na kolena a zařval: „Accio řád!“ do rukou mu hnedle přistál jeho Bradavický řád. „Jděte pryč! Tak zmizte pryč!“
   „Nikam nepůjdem!“ zakřičela Bridget. „Ty zmiz od ní! Jsi kouzelník! Lhal jsi nám! Jsi lhář, nech ji na pokoji!“
   „Zatraceně!“ ulevil si Harry. Nebyl čas! Život z dívky vyprchával jako poslední zrnka z přesýpacích hodin. Přestal je vnímat. Plně se soustředil, vztáhl ruku nad zkrvavenou ránu po střele, až náhle vzp! Harry něco sevřel v ruce a následně zahodil. Po podlaze zacinkala zdeformovaná kulka.
   Pak se úplně upnul na Bradavický řád. „Tak jo. TAK JO!“
   Sevřel řád v rukou a prudce zařval. Zlatavý paprsek vyšlehl z jeho nitra a pronikl do dívčina hynoucího těla. Pch! Pch! Prostorem vydechovaly oblaka zlatavého prachu. Hřály a zároveň se z nich ježila kůže. Vše okolo naplnila nečekaná hřejivost. Dívky vydechly, jak k nim zář ustavičně dýchala. Obláčky blikaly a blikaly, pulzovaly do okolí jako oka ve vodě. Harry, celý pomlácený a upocený, s třesoucím se tělem, zarval jako býk. Šleh! Blesk! Kouzlo pronikalo skrz a on náhle pocítil, jak se mu v břiše začíná objevovat rána.
   ‚Ticho! Nevnímej to! Je to jen podnět snažit se víc!‘ Plně oddán jediné vidině, zavřel oči a všechno vměstnal do své zarputilé snahy! Do každé své oběti musel také vložit plně své srdce. Jinak to nešlo. Žádný kompromis! Ani tady tomu nebylo jinak. Cítil pak všechny, co ho měli rádi. Jako opojná droga, jež se mu rozlévala společně s ránou po těle. Zvrátil hlavu vzhůru a vyječel si snad celé hlasivky. Ffffffffffffffffffff.
   Pak vše rázem ustalo. Krev z podlahy zmizela. Amyino tělo bylo bezposkrvnky. Harry sebou praštil na podlahu přesně ve chvíli, kdy jim nad hlavami zazvonil kostelní zvon.
   Amy se zvedla. Popadala dech a nemoha mluvit se vytřeštěně na Harryho dívala.
   „Vždyť to je přece on,“ uvědomila si konsternovaně Ruth do nastalého zvonobití. „To je ten zachránce.“
   Harry si vleže rukou kroužil nad ránou v břiše, zíraje nepřítomně do stropu katedrály a na všechny obrazy svatých obklopených anděly. Zdálo se mu, že na něj promlouvali.
   Isabela ho přikryla vrškem jeho celestínského obleku.
   „Proč jste vyšly ven?“ zeptal se Harry potichu.
   „Amy si vzpomněla na satelitní telefon,“ prozradila Bridget, když se okolím začaly rozeznívat policejní sirény.
   „Teď… teď po vás budu chtít jedno,“ řekl Harry a převalil se na bok, pokoušeje se s nesmírnou bolestí vstát. „Nic jste tu neviděly, rozumíte mi? Celou dobu jste byli zavřené.“
   „Neviděly, Harry,“ potvrdila Amy a všechny začaly zcela vážně přikyvovat. Harry taktéž přikývl a začal se belhat pryč. Po pár krocích ale upadl a plácl sebou děsivě na zem.
   „Takhle nemůžeš odejít!“ zvolala Amy, snažíce se ho láskyplně obejmout. Do očí se jí vháněly slzy. „Vždyť umíráš!“
   „Já musím,“ hlesl Harry a pohladil ji po hlavě. „Nemějte strach. Jsem kouzelník, já se uzdravím.“
   „Pomůžeme ti, Harry, zůstaň, prosím!“ prosila ho a to už propukla v usedavý pláč. Harry se na ni usmál a pohladil ji po tváři. „Děkuji vám. Daly jste mi smysl života. Ukázaly, že mám za co bojovat. Děkuji vám. I tobě, Amy Dufertová.“
   Hoch se zvedl a opět se pomalu začal belhat. Vzdaloval se od nich dál a dál, skrze poničené lavice. Když se naposledy otočil, usmál se všechny ty smutné tváře plné dobrosrdečného dojetí. Pak sklopil hlavu a mlčky zmizel ve dveřích.

   Housle, harfa a klavír, vše bylo vykouzlené. Vznášely se nad trávou v záclonkově duší podobě a hrály líbezný doprovod. Na konci útesu, pár set metrů od majáku, na hedvábné trávě, stál stolek prostřený brokátovým ubrusem, jenž se leskl jako samet. U stolu byly dvě židle a na nich seděli kouzelník s kouzelnicí. Před nimi byla svíce, podšálky a šálky, ochucovadla, květiny, vánoční ozdoby, hedvábné ubrousky a dva velké právě dojídané talíře hlavního chodu.
   Amálie se usmála a pohladila muže po ruce, kterou měl položenou na ubrusu. „Ať už jsem si to pohoštění zasloužila jakkoliv, děkuji ti, Siriusi.“
   Sirius se na ni uculil jako sluníčko a zapletl prsty mezi její. „Takže ti chutnalo?“
   „Bylo to úžasné,“ zhodnotila pochvalně. „A hlavně velké překvapení. Že uspořádáš tak pozornou večeři jen pro dva.“
   „Aha…,“ vytušil Sirius nakysle. „Takže jsi to tušila, viď?“
   Tentokrát to byla Amálie, jež se uculila jako sluníčko. „Ale po ničem jsem se nepídila. Abych ti nekazila překvapení.“
   „Ještě pití?“ doneslo se k jejich sluchům od Hermiony, ježto v obleku servírky jim nonšalantně odstranila použité nádobí a odkudsi vylovila lahev šampaňského.
   „Ano, prosím,“ pousmála se Amálie a Hermiona se jala hned nalévat do vysokých úzkých sklenic se stopkou. „Máme to ale nervózní servírku, viďte, pane?“
   Hermiona drnkáním hrdla láhve o vršek sklenic na ně div nehrála prazvláštní melodie a Sirius pravil: „Já myslím, že obsluha si vede na výbornou… tedy až na topiče… topič!“ zvolal a Ron, jež kouzlil opodál horký vzduch a poněkud přitom usínal, teď náhle pookřál.“
   Hermiona se zasmála a podotkla: „Podle mého názoru už topiči patrně umrzají půlky.“
   „Tak to si je objednávám jako dezert,“ smála se Amálie.
   „Ne, ty jsou moje,“ odmítla jí rošťácky, zatímco se z dálky ozvalo: „O čem se to tam bavíte?“
   „Topení nemluví, topení topí!“ prohlásil Sirius dobrodušně a plácl Hermionu přes zadek, když odcházela.
   „Hej, to jsou moje půlky!“ ozval se Ron. „Topení si nepřeje, abyste mu sahali na servírku!“
   Hermiona raději odcházela zprvu pozadu a pak se až otočila. Amálie se usmívala a cinkla si se Siriusem. „Je mi s tebou opravdu nádherně,“ prozradila. Všude zářila světélka, vánoční stromečky, překrásné ozdoby, to vše bylo obklopené zasněženými vršky hor v dálce na jedné straně a šumivým večerním mořem na druhé. „Jen s tebou zažívám chvíle, které bych si přála, aby trvaly celou věčnost.“
   „Počkej, až ochutnáš zákusek,“ lákal ji Sirius a dělal přitom velké oči.
   „A copak je na něm tak zvláštního?“ zeptala se ho mile.
   „Není totiž pro lidi,“ zašeptal jí. „Je pro kočkovitou šelmu a já… já mám ten dojem, že jednu takovou znám,“ říkal s předstíraným nebezpečím a dělal přitom legrační gesta.
   Znovu přišla Hermiona, až si Sirius povzdechl. „Budete si ještě něco přát?“
   „Ne, všechno je – nebo spíš bylo – skvělé,“ naznačil jí a pozdvihoval přitom obočí.
   Místo toho ale do něj Hermiona počala skrytě drkat a šeptat: „Tak co? Už? Kdy už? Na co čekáš? Tak dělej.“
   Šuškanda skončila. Oba se na Amálii zaculili. Hermiona udělala neznatelné pukrle a pak se vzdálila.
   „Víš…,“ ujala se slova Amálie stále se usmívajíc. „jen s tebou přestávám vnímat svět kolem sebe. A na mou věru, nebýt díky tobě stále ve střehu před nebezpečím, je ohromně osvobozující pocit. Ale rozhodně to neznamená, že kvůli tomu začnu být slepá. Copak se to tu na mě kuješ?“
   „Abych pravdu řekl,“ odpověděl Sirius a na chvilku se odmlčel. „Dlouho jsem o tom přemýšlel,“ řekl jí a tentokrát to byl on, kdo hladil její ruku. „A plně jsem si v posledních dnech uvědomil, že pro mě znamenáš daleko víc, než jsem si doposud myslel. Myšlenky na tebe mi pomáhají zapomenout na to místo, kde jsem byl. Pohled na tebe mi připomíná ztracené kamarády, kteří… jako by tu najednou byli se mnou a –“ v dálce se ozvalo tříštění nádobí a naštvané Hermionino klení, díky čemuž se Ron znovu probral ze spánku. Amálie si zakryla ústa a Sirius si opět povzdechl.
   „Siriusi. Mně můžeš říct cokoliv,“ ujišťovala ho přátelsky. „Svěř se mi. S čímkoliv, co tě trápí.“
   „Dívala ses někdy na hvězdy?“ otázal se jí a pohlédl nahoru. Amálie jeho psí zraky sledovala a společně vzhlédli na hvězdnatou oblohu, zatímco kolem nich probleskoval maják svou dalekou září. „Víš, kde je Orionův pás?“
   „Tři hvězdy v souhvězdí Orion,“ pravila mu na to. „Dnes nádherně září.“
   „Vedle něj je Velký pes, vidíš ho?“
   „Jak bych nemohla poznat svého nejmilovanějšího Siriuse?“ zeptala se ho. „Ale… támhleto tam být přece nemá.“
   „To je souhvězdí pumy,“ pravil Sirius a hlas se mu zabarvil romantikou. „A je tam jen pro tento zvláštní okamžik.“
   Amálie dusila úsměv, přivřela oči a dělala, že nevidí Hermionu a Rona opodál, jak úpěnlivě kouzlí směrem k obloze.
   „Bylo nebylo jedné osamocené hvězdy jménem Sirius, jež dlela ve svém opuštěném souhvězdí. I jednoho dne spatřil Sirius líbeznou pumu. V životě nepoznal krásnější. A tak se jednou vydal…“ Sirius si nahlas odkašlal a nahlas zopakoval: „A tak se jednou vydal,“ a rázem se zářivá tečka na obloze začala pohybovat, „směrem k souhvězdí pumy, protože Siriusovo srdce s ní bylo už totiž navždy spjato. Nemohl už bez ní žít. Nemohl bez ní dokonce dýchat. Celé stovky souhvězdí by dal jen za čest být jí po boku. Bloumá a bloum…“
   „Zdá se, že se Sirius přelétl,“ usmívala se Amálie dojatě a zároveň nesmírně pobaveně. Poté se konečně hvězda Sirius zastavil a vydal se nazpět za pumou, kterou prve minul.
   „To jen symbolizuje to nekonečné putování,“ pokračoval dál ve svém vyprávění, „než našel Sirius konečně tu pravou. Zastavil se u ní a… ach bože, jak moc mu v tu chvíli bilo srdce. Jako kdyby každý úder toho srdce, jež tak plálo láskou k ní, měl být ten poslední. Sirius se zastavil,“ hvězda se zastavila před souhvězdím pumy, „a se skrovným dotazem padl na kolena, tázaje se…“
   Z hvězdy Sirius se oddělily stovky maličkých bodů, které se blýskaly a třpytily na obloze, až přecházel zrak. A formovaly se a formovaly, až vytvořily nápis: ‚VEZMEŠ SI MNĚ?‘
   Amálie si znovu zakryla ústa, jak zadržovala svůj úsměv, zatímco opodál Hermiona plácla Rona po hlavě.
   „Co je?“ zeptal se jí naštvaně.
   „Máš tam chybu, ty blboune,“ sdělila mu taktéž naštvaně.
   „No jo!“ uvědomil si. „A doprkvančic.“
   Nápis ‚VEZMEŠ SI MĚ?‘ zazářil na celé obloze tak jasným světlem, že vrcholek útesu teď hrál všemi barvami.
   „A tak se ptal… jestli může žádat tu spanilou princeznu o její ruku,“ dokončil svá slova Sirius a najednou ucítila Amálie, stále vzhlížeje vzhůru, něco studeného na prstu.
   Sirius jí navlékl prstýnek, a aniž by to tušila, tak před ní klečel vedle stolu a zamilovaně na ni hleděl.
   „Já nemám slov Siriusi,“ špitla Amálie a přemáhala v sobě slzy. Nemohla to vydržet a klekla se k němu. „Když jsem tě před pár dny málem ztratila, cítila jsem, že mi přestává bít srdce. I mně bije pro tebe. Zemřela bych pro tebe tady a teď. Miluji tě Siriusi. A tak moc bych si přála ti dát, co by sis právem zasloužil. Tak moc toužím stát se tvou ženou, ale… ale já nemohu,“ odpověděla úzkostně a tiskla rty k sobě. „Nemohu tím víc, jak tě miluju. Prosím pochop mě.“
   „Eh… já nevím… to…,“ blekotal Sirius a chvíli se díval jinam. „Asi jsem něco pokazil. Můžu to napravit. Nebo –“
   „Ne, ty jsi nic nezkazil, drahý,“ uklidňovala ho a hladila ho po tváři. „Jde o mě,“ řekla mu. „Odpusť mi to prosím.“
   „Jak, jako že ne?“ pískla Hermiona stojící vedle nich. „No t-to se prostě nedělá. Jak si to představuješ ho odmítnout?“
   Ron ji objal kolem ramen a pokynul oběma, aby se nebáli, že ji hnedle odvede.
   „Můžeš mi, prosím, říct pravdu?“ žádal ji Sirius.
   „I přes všechno, co jsme spolu prožili… mne vlastně vůbec neznáš,“ řekla mu citlivě a opět ho pohladila. „Nemůžu ti to říct. Přišla bych pak o všechno. To nedovolím.“
   „Amálie,“ oslovil ji Sirius. Uchopil jí ruku, s níž ho doposud hladila, a sevřel ji svými, „před chvilkou jsi mi řekla, že ti můžu svěřit s čímkoliv. Něco takového ale po mně nemůžeš chtít, pakliže to nebude platit oboustranně. Já tě miluju, Amálie. A ať už je to cokoliv, spolu to překonáme.“
   A zavřela oči a povstala. Otočil se k němu zády a došla až k útesu, aby se nadýchala chladnějšího vzduchu. Dole se o skály lámaly mohutné vlny, až to všude hučelo. Jejich síla se nedala vyčíslit, stejně jako bolest, kterou měla teď na srdci.
   „Vážně tím o tebe nepřijdu?“ zeptala se ho zády otočená.
   „Věř mi, Amálie. Prosím,“ požádal ji a také vstal.
   Amálie se otočila a usmála se na dvojici Hermiona a Rona, jež odcházeli centimetrovými krůčky. „Můžete tu zůstat.“
   Znovu se otočila k nim zády a řekla: „Řeknu vám o sobě pravdu. Ale musíte být opravdu silní, abyste ji pochopili.“

   „Slyšel jsem, že odplouváte!“ zvolal biskup na hocha, jenž kráčel po kovové plošině vedoucí na palubu rybářské lodě.
   Harry se otočil a srdečně se usmál. „Reverende!“ zvolal na něj. „Jak se vám vede?“
   „Dobře, Harry, díky tobě,“ opáčil biskup stojící mezi zamotanými sítěmi a chaluhami, ježto se rozprostíraly podél přístavního mola města Galway. „Vím, co se stalo. A dlužím ti obrovské poděkování, drahý chlapče.“
   „To já děkuji vám,“ uklonil se mírně Harry, nesouce dřevěnou bednu se zásobami.
   Bylo již pár dní po Novém roce a Galway se opět hemžilo životem. Harry odnesl bednu a vrátil se dolů na molo k biskupovi, stojícímu vedle velikých pacholat, za něž se uvazovala mohutná kotevní lana.
   „Jak ses sem vlastně dostal?“ zajímal se biskup. „Nepletli si tě s tím Harry Potterem?“
   „Popravdě jsem toho využil,“ přiznal se Harry. „Řekl jsem, že mi nikde nedají práci, protože vypadám přesně jako on. Zahrál jsem si na chudáčka a zabralo to. Asi by mě nevzali nebo aspoň víc vyzvídali, kdyby neměli takový podstav. Sára je velká loď. Na to, že to je pořád loď rybářská.“
   „Práce na lodi nebude snadná, synu,“ upozorňoval ho.
   „Já nehledám nic snadného,“ odvětil Harry stroze. „Loď putuje pořád někam jinam, takže mě nikdo nenajde a já se tím pádem budu moct přemísťovat přímo na ni.“
   „Takže to je asi sbohem,“ řekl biskup a napřáhl k němu ruku. „Bylo mi opravdu ctí, Harry. Přeji ti mnoho zdaru,“ potřásl si s ním biskup rukou a Harry mu to opětoval.
   Brzy se vydali na moře. Biskup neměl ani ponětí, jak moc těžká práce to bude. Harry byl první týden zničený natolik, že začal v duchu zvažovat, zdali bude pokračovat ve svých léčebných výpravách. Na lodi byl neustále řev, mokro, čpějící smrad z rybiny a to vše se týkalo i té hrstky mužů, kteří obsluhovali jeřáb se sítí. Loď umožňovala práci mnohačetnější posádce, bohužel však té se jí nedostávalo.
   Když měli za sebou první den a ryby byly večer roztříděny, brnělo Harrymu celé tělo. Muži se odebrali v noci do kajut a Harrymu bylo svěřeno vycídit příďovou podlahu.
   Odshora dolů byl bílo-černo-červený povrch lodi již notně sešlý, přesto to byla spolehlivá loď, která měla to štěstí, že přežila díky starému vlkovi kapitánovi příval vln tsunami.
   Odkudsi přišustila křídla a na příďové zábradlí dosedl fénix. Harry zrovna namáčel vytěrák v kýblu, když se ohlédl a pronesl k němu: „Aaaaa, naše veličenstvo se vrátilo.“
   „O čem to mluvíš, mesiáši?“ pozeptal se fénix, klimbající se na zábradlí, jak s celou lodí houpaly vlny nahoru a dolů.
   „Přemýšlel jsem… proč ses vlastně neukázal tu noc v kostele?“ zeptal se ho vyčítavě.
   „Protože jsi nás nevolal, drahý mesiáši,“ odvětil mu jednoduše.
   „No, naštěstí jsi nakonec nebyl potřeba,“ oznámil mu Harry dál vyčítavě. „Pomohlo mi to, co mi A vsadila do mých schopností. Páni, jak já je zřídil.“
   „A stále k ní přesto chováš tak silné antipatie,“ podotkl Fawkes poklidným hlasem.
   „Ty mi ale sáláš teplo,“ otřásl se Harry z náhlé změny teploty. „Nešlo by, abys tu pobíhal kolem mě, co ty na to?“
   „Odbíháš od tématu, drahý mesiáši,“ upozornil ho Fénix.
   „A mám ji snad zbožňovat?“ zasmál se Harry sarkasticky. V kapitánské kabině se kapitán podíval z okna a usrkl trochu ze svého grogu. „S kym si ten škrhola cvrliká, co myslíš?“
   Jeho první důstojník vyhlédl z několikatero oken a pokrčil rameny. „Nic kromě něho nevidím. Hele, je to hodnej kluk. Škoda ho na týhle lodi plný mizerů jako jsi ty, Bobe,“ řekl a kapitál se mu na to od srdce zasmál.
   „Mám ji snad zbožňovat, za to, že mě chce zabít?“ halekal na Fawkese Harry. „Když tě tu majznu hadrem po palici, tak mě taky budeš zbožňovat?“
   „Možná bys na to hleděl jinak, kdybych ti pověděl celou pravdu, drahý mesiáši,“ podotkl Fawkes, jehož se ta narážka ani v nejmenším nedotkla.
   „Jakou pravdu?“ otočil se na něj Harry, přestávaje vytírat.
   „Třeba bys chtěl vědět více o jejím nepochopeném srdci a o daru, který do tebe vložila, aniž by vlastně musela,“ pověděl mu Fawkes. „Zřejmě ale… jsme se mýlili.
   „No tak dobře, omlouvám se ti,“ vzdal se Harry. „Prosím, pověz mi to. To víš, že bych o ní chtěl vědět víc. Ale… znáš to. Přestat se na někoho zlobit je daleko těžší, než v tom sebestředně pokračovat.“
   „Řekneme ti celou pravdu, protože je důležité, abys ji pochopil. Teď, když hrozí, že se potkáte,“ oznámil mu varovně.
   „To zní rozumně, Fawkesi,“ přikývl mu. „Poslouchám tě.“
   „Albus Brumbál ti patrně nikdy neřekl o své rodině,“ začal Fawkes své vyprávění. „Po celé ty roky, co jsme byli usídleni v jeho pracovně, jsme ho slyšely ti často vyprávět o podstatných věcech, ale jistě si všimneš, že se vždy úzkostlivě vyhýbal čemukoliv o svém soukromí.
   „Pamatuji si, že jsem se ho ptal na jeho rodinu,“ otočil Harry kýbl, až obsah vytekl do moře a posadil se na jeho dno. „Šli jsme na celočarodějné setkání. Nedokázal mi tehdy odpovědět. Pořád mi vrtalo hlavou proč.“
   „Pravda je taková, že v pozdějším věku, kdy začal nepatrně šedivět, už nebyl schopen založit rodinu. Kvůli jistým okolnostem už nechtěl více navazovat vztahů. Albus byl odhodlán zhostit se opatrovnictví dědice dobra, který se měl teprve narodit. Cítil se tím pověřen nejen kvůli věštbě, jež zazněla z úst Sibyly Trelawneyové, ale také kvůli faktu, že malý ten človíček bude potřebovat nesmírnou ochranu.
   Dědic zla si svou hůlku totiž již uzmul. Bylo jasné, že dědic dobra se narodí v očividné nevýhodě skýtající se v jeho vlastním mládí. To byla největší šance pro Voldemorta a zároveň největší duchabol pro Albuse Brumbála.
   Toho dne už bylo od začátku něco špatně. Bylo to na začátku sedmdesátých let, kdy Albus formoval Fénixův řád. Nikdo to tehdy netušil, ale pravý účel Fénixova řádu nebyl boj proti Voldemortovi, nýbrž ochrana dědice dobra.
   Brumbál vzal pod svá ochranná křídla každý pár, kdo se spolu s ním postavil proti Voldemortovi. Patrick a Lucida byli mezi prvními. Byli Brumbálovi nejoddanějšími.
   Byli to lidé spojení v neutuchajícím smyslu pro spravedlnost. Právě takové Albus vyhledával, ale nikdy by nepřipustil, aby se do jeho řádu přidala rodina
s narozeným dítětem. V té době však měli Patrick a Lucida už osmiletou dceru. Rodiče o ní nikomu neřekli nejen ze strachu o její zdraví, ale také, protože tolik toužili po členství ve vznikajícím Fénixově řádu. Dokázali úspěšně tajit své dítě po celou tu dobu, poněvadž jejich obydlí bylo utajené a s Brumbálem se dorozumívali prostřednictvím patronů. Až do dne, který se měl navždy vypálit do paměti Albuse Brumbála. Do dne, kdy poznal svou… Venuši.
   Harry poslouchal dál a opíral se o vytěrák, zatímco se už úplně setmělo a rybářská loď mířila podél Británie ke skandinávským ostrovům. „A co ty? Kdy jste se s Brumbálem poznali?“ zeptal se Harry.
   „Bloumáme po tomto světě už stovky let. Skryti před zraky mudlů jsme vyčkávali, dokud se někde na světě objeví nadměrné množství energie, vycházející z čestného kouzelnického srdce. A stále jsme nebyli úspěšní. Po těch stovkách let se zdála ta noc, když to náhle přišlo, neskutečná. Když jsme vycítili jedno z největších vzedmutí takovýchto sil. Aethónský pud ve mně zapříčinil přesun a my jsme se spálili. Zhynuli jsme a přemístili se na místo, odkud energie vycházela, abychom se u mesiáše znovuzrodili a pokusili se jej ze všech sil ochránit.
   Netušili jsme však, že se objevíme v místě ohavného pekla. Bylo to mordýřství pána zla. Dělala se tam ta nejhorší zvěrstva na světě, kterých se dopouštěli jen ty nejzpustlejší. Ten den byli nebozí Patrick a Lucida i se svou dcerou zajati. A Brumbál o tom ke všemu nevěděl. Jejich snaha o utajení se tak rázem obrátila proti nim.
   Dodnes nikdo neví, jak nelidsky je tam mučili. Víme ale, co jsme viděli a cítili z té dívenky, když jsme se tam zhmotnili. Nedá se popsat ta bolest, kterou zlo v ten den provedlo na ještě nevinném lidském tvorovi. Její rodiče byli mučeni před samotnými jejími zraky a poté nabodnuti na kůly – na hroty, aby se svou vlastní váhou postupně probodávali naskrz tělem. To vše před jejíma očima, zatímco se na dívence ty lidské ohavnosti dopustily té nejhorší zvrácenosti, jaké mohli.
   To malé dítě v tu noc vyvinulo tolik kouzelné energie, že to otřáslo snad celým světem! Každý kouzelník to tu nos pocítil a to včetně Albuse Brumbála. My jsme tam byli první a viděli, tu pevnost v plamenech. Dívenka se natolik překonala, že její bohabojné kouzlo spálilo kompletně všechno v okolí, včetně těch nejhorších přisluhovačů Voldemortových, jež tam v tu dobu byli. Tolik energie jsme ještě nikoho neviděli vyvinout. A když ta chuděrka zjistila, že tím spálila na popel i své rodiče, schoulila se do míst, kde je viděla naposledy. Zpívala si píseň, kterou jí matka pěla před spaním. To nevinné malé dítě bylo smířené, ve svých mladičkých letech…, se samotnou smrtí.
   Zjevili jsme se tam, rozhodnuti ji nikdy neopustit. Nemohli jsme ji však odtamtud dostat. Byli jsme ještě hnědé ptáče neschopni letu. Ovinuli jsme ji křídly a vyčkávali konce s ní. Až dokud se nám hořící strop nezačal hrotit na ramena. Nikdy bychom ji neopustili.
   V ten okamžik se tam objevil Albus Brumbál. Právě včas, aby zastavil bortící se stropení. Dostal nás tu noc odtamtud oba.
   Když se ukázalo, že dítě patří Patrickovi a Lucidě, mnoho dní se rmoutil. Trávil je pouze ve společnosti malé holčičky, které se ujal, jako by byla jen a pouze jeho. A my jsme se stali jejich přáteli.
   Brumbál ji adoptoval. Vědom si toho, že se jedná o dědičku dobra, věnoval veškerou péči právě jí. Nespouštěl ji na krok. Tolik ji miloval.
   Dívenka se v jedenácti dostavila do Olivanderovy prodejny čarodějnických hůlek. Chudinka malá. Pan Olivander už měl připravenou vyvolenou hůlku, když tu si dívenku vybrala úplně jiná. Brumbál zůstal šokovaně stát. Ta malá dívka, nejdřív okouzlená novou hůlkou si náhle uvědomila, že ho zklamala.
   Nebyla dědicem dobra – došlo Brumbálovi. Byl znovu na začátku. Přesto jí daroval tolik ze své lásky a obětavosti, že se rozhodl pro nejhorší věc, jaké se v životě dopustil, ve víře, že mu jednou odpustí.
   Začal ji vychovávat potají pouze z jediného důvodu. Měla zajistit, abys ty ve svých sedmnácti uměl kouzlit jako padesátiletý roky zkušený kouzelník. Měla být nástrojem, jak smazat Voldemortovu výhodu.
   Mnozí by se domnívali, že to bude vydržovaná ředitelova dcera. Ale opak byl pravdou. Nebylo studenta, který by ji nelitoval. Její otec úmyslně nabádal profesory, ať jsou na ni přísní. Dostávala úkoly navíc, známkovali ji o mnoho přísněji, než ostatní. Stále doufala, že to Brumbál dělal jen z čisté lásky. Konec konců byl pro ni vším.
   Brumbál se dopustil další chyby, u níž si v tvém případě si dával pozor, aby ji neopakoval. Řekl jí pravdu, už když byla malá. Nikoli úplnou. Ale řekl jí o tom, jak se domníval, že je dědicem dobra. Vlna hořkosti se v dívce začala dospíváním kupit. I přes tu lásku, kterou k ní jako skutečný otec choval, i přes vděk, že se jí ujal a nemusela vyrůstat sama… pociťovala jakousi prázdnotu. Nemohla téměř nic z toho, co statní děti. Když pak… přišel ten osudný den…
   Byli jsme tam, když Brumbál nechal svůj zápisník na stole. Ona, jakožto jeho dcera, měla do ředitelny přístup a počala jej číst. Nemohli jsme nic dělat. Dočetla se celou tu pravdu.
   Nechala ho otevřený na té nejhorší stránce, aby se Brumbál – její takzvaný otec – dozvěděl, že už ví. Utekla ze školy a zmizela mu ze života. Roky po ní marně pátral.
   Kdo koho mohl vinit? Nakonec se ukázalo, že právě láska ji přivedla zpět. Začalo se jí natolik stýskat, že nemohla jinak.

   „Proč utekla?“ ptal se Harry. „Co se dočetla v deníku?“
   „Že její roky snažení, perného studia, roky ukradeného mládí, nekonečné snahy o nabytí všech možných vědomostí, dovedností a umění… to vše, ti má jednou předat.
   „Fawkesi,“ říkal zmateně Harry, jemuž se z dosavadních informací dělalo pomalu špatně, „chápu… chápu její zášť, že ona se to musela učit a já ne… ale něco mi asi uniká–“
   „Ty to nevíš, mesiáši?“ začalo docházet Fawkesovi. „Když totiž kouzelně předáš někomu své schopnosti, sám o ně nepřijdeš. Leč stále je zde daň. A ta je vykoupena roky, po něž tyto dovednosti osoba získávala. Tvá strážkyně si každým dalším vaším celestínským setkáním ubírala roky života. To je ta daň. Není možné kouzelně jen tak darovat někomu vědomosti či dovednosti. K čemu by pak byly školy? Ona ti dala vše, co má.
   „Chceš mi říct,“ vstal šokovaně Harry a těžce polkl, jak se mu začal zvedat pořádně žaludek, „ko-kolik mi toho dala?“
   „Dala ti všechno, náš milovaný mesiáši,“ oznámil mu tvrdě, jako když udeří lodní zvon. „Zbývá jí málo. Svůj účel splnila.
   „To přece nemůže být pravda,“ odmítal věřit Harry, roztáhl ruce, začal se točit a ošívat a náhle nevěděl, co dělat. Jak stát, kam se postavit, jak dýchat, co dělat, co? „Copak to nikdy nepřestane? Copak za mě musí pořád umírat ostatní?“
   „Nyní už chápeš, proč tě tak vidí?“ otázal se ho Fawkes. „Vžij se, mesiáši, do její duše. Celé roky pilně dřela, jen aby ti vše nakonec předala a sama kvůli tomu zemřela. Člověku, který si to na první pohled nezasloužil. Který se ani nezařadil do Mistrálních OVCE a jen zbaběle utekl. Člověku, co prchal před problémy, punktoval se s nepřáteli, zradil přátele… zabil jediného člověka, který pro ni v životě něco znamenal. A když konečně poznala, co je to láska… zamilovala se do Siriuse…
   „Tak jsem zabil Siriuse,“ došlo Harrymu, který byl stále přesvědčen, že kmotrovská daň v kostele Godrikova dolu stála Siriuse život. „Proboha…“ zakryl si šokovaně ústa a oči měl plné slz. „Já jsem té chudince zničil život.“
   „Teď už ti je můžeme darovat, mesiáši. Naber je do lahvičky, co sis schoval,“ pravil Fawkes a naklonil hlavu. Z očí mu vytekly dvě křišťálové slzy.

   „Kolik, že jsi mu darovala?“ zeptal se Sirius s hrůzou v očích, zatímco třesoucí se Hermionu musel Ron držet pevně v objetí, aby se nezhroutila.
   „Všechno, co jsem měla,“ zkonstatovala Amálie. „Byl to přece můj úkol. Přišel trochu dřív. Měla jsem mu své schopnosti předat, až vyjde školu. Já své schopnosti a Lexter se měl stát jeho osobním strážcem. Bohužel oba dva jsme museli nastoupit do svých rolí předčasně. A oba za to zaplatili.
   Znala jsem Lexe a vyškolila ho ve svého nejlepšího žáka. Oba jsme znali své role, které nám Albus dal. Žili jsme v ústraní jen kvůli Potterovi. A vidíte tu ironii? Jak Brumbál, tak i Voldemort měli dcery zakleté zemřít za svůj dar. Obě jsme něco Harrymu Potterovi darovaly. Ona to špatné skrze lásku a já to dobré skrze jeho zlobu. Měla jsem mu dát sílu probojovat se skrz dar od dcery Voldemorta. Ale…“
   Sirius si zakryl tvář oběma rukama a chvíli se zhluboka nadechoval. „A… kolik asi… ti zbývá života?“
   „Já nevím, Siriusi,“ zašeptala Amálie. „Nanejvýš rok. Chápeš mě už, prosím, že ti nemůžu dát, po čem toužíš? Protože to tu není. Nemůžu ti dát dítě, které bychom společně vychovávali. Nemůžu ti dát náš společný život. Jediné co nabízím, je bolest z mé smrti. Protože v té žiju celý život. Ale nic na světě mě nedonutí, abys trpěl se mnou! Nenuť mě k tomu!“ třásl se jí hlas, až se jí na konec zlomil.
   Sirius si otřel slzy a přistoupil k Amálii. Otočil ji něžně za ramena k sobě a řekl tím nejpevnějším hlasem v životě: „Nocí i dnem budu stát při tvém boku. Každý den tě budu milovat a nikdy… nikdy už nedovolím, abys byť kousíček té bolesti nesla sama. NIKDY! Rozumíš mi? I kdybych už neměl nikdy pocítit žádnou jinou lásku, než tu k tobě, přejdu klidně sedmero hor a sedmero řek… jen a jen za tebou,“ pravil a vzal její dlaň. „Pro mě nejsi žádné zatracené prokletí. Pro mě jsi životní dar, na který jsem čekal celé ty roky. Teď víc než před tím vím naprosto přesně, co chci a po čem toužím. A tak se tě znovu ptám, má lásko… vezmeš si mě? Vezmeš si mě, a budeš mě milovat, tak jako já miluji tebe… až do samého konce, ať už bude jakýkoliv?“
   Amálii tekly slzy proudem, když se v uplakaném obličeji naplno usadil výraz nevěřícného dojetí… a ona rozechvěně přikývla. Srdce se jí rozhořelo v nikdy nepoznaném žáru a Sirius se začal v tom okamžení přešťastně smát. Obejmul ji, zvedl a začal s ní radostně točit v ohromném tempu. „Amálie! Já si tě vezmu!“ zvolal a pak se naráz políbili.
   Jen Hermiona prožívající každé jejich slovo, se právě nevědomky vysmrkala Ronovi do límce od košile.

   Lednový vítr se prolínal mezi proutěnými prsty stromků a zasněženou přírodou si to po sněhu chroupala postava. V ruce držela koště, na zádech měla jednoramenný batoh a obě její boty volaly v legračním „Víííí-mmmm víííí-mmmm,“ pořád dokola bořily do sněhu. Kéca očividně sníh zbožnoval, patrně nejen díky tomu, že na rozdíl od Kecala viděl skrz něj, a Kecal sníh zase nesnášel. Pomalu se blížili k opuštěné chajdě, jejíž vrátka posléze Ginny opatrně otevřela. U vchodových dveří začal hlasitě pískat zavěšený lotroskop. Ginny ztuhla a rychle zapřemýšlela.
   Pak se ale dveře začaly zvolna otevírat a ven nakoukla usměvavá tvář muže na první pohled postihnutého nedostatkem pigmentu. „Toho si nevšímejte,“ ukazoval na lotroskop, porouchal se a tak ho používám namísto zvonku.“
   „Těší mě, pane Patolome,“ pozdravila Ginny, sundala si kapuci plnou sněhu, aby jí viděl do obličeje.
   „Mě také, mě také, mě také, slečno Weasleyová, mě také… ale prosím, pojďte dál, dál. Co bych to byl za nezdvořáka, kdybych vás nepozval…“ brumlal pan Patolom a nechal jí otevřené dveře, když kolem něj opatrně procházela dovnitř.
   Ve světnici to vypadalo jako v doupěti šílence. Všude zely klícky a vynálezy z drátků a plíšků, jež společně tvořily důmyslná zařízení. Ty obsluhovali maličcí leprikóni, jež se podobali prapodivným prťavým stařečkům. Ginny došla až ke stolu a vyhnula se doutnajícímu leprikónovi, jež proletěl vřeštivě vzduchem.
   „Nebojte se, drahouškové, nebojte, nebojte,“ uklidňoval je pan Patolom, „tato mladá slečna vám neublíží.“
   Celé to kovové drátěné zařízení bylo důvtipně propojeno, až se zdálo, že se pohybuje celá zeď. Něco se vyrobilo tam, skutálelo onehde, projelo tuhle, zašramotilo tamhle. Nakonec se ze zařízení ozvalo cinknutí a z hrdla poslední rourky vyklouzl maličký valounek zlata. Leprikón jej pokaždé chňapl do svých malých pacek a upaloval s ním neznámo kam.
   „Čaj s mlékem?“ slyšela zpoza vedlejší místnosti.
   „Ano… bez mléka, prosím,“ požádala ho a chtěla se usadit, když ji někdo píchnul do zadku. Leprikóni měli na židli rozehranou kanastu. Rychle a s naštvanými poznámkami posbírali karty, seskákali ze židle a zmizeli pod lavicí u stěny.
   „Takže… milá mladá slečno,“ pronesl hostitel a položil před ni tác s čajovou konvicí a dvěma šálky s podšálky. „Dostal jsem jistou radu od pana Fletchera, že se k vám mám chovat s náležitou úctou. Ne, že by mi ten ničema měl právo v něčem poroučet… cukr?“
   „Ne, přestala jsem sladit,“ oznámila mu Ginny. Leprikóni si začali prohlížet její nohy, když na ně Kecal bafl, až se všichni zděšeně rozutekli do všech stran.
   „Víte, víte, víte… víte jistě, že se ocitáte v… abych tak řekl… neprobádaných vodách,“ začal pozvolna pan Patolom a když si sedal, stáhl si svetr až pod zadek.
   „Co tím máte na mysli?“ zeptala se ho usrkávajíc z čaje.
   „Abych to tedy trochu přiblížil… ocitáte se v místech, kde by mohla tak… okouzlující mladá dáma… přijít k úrazu.“
   „Možná, že to je právě to místo, co hledám,“ odvětila drsně a pevně se mu zadívala do očí.
   „Dobrá… dobrá, dobrá,“ uvažoval znovu bělavý muž. „Tak tedy jinak. Jisté osoby by se mohly domnívat, že za mnou jdete jen a jen a pouze kvůli Harrymu Potterovi.“
   „To je nesmysl,“ ubezpečila ho.
   „Pak si to ale, slečno Weasleyová, nikdo z nás v blízkém okolí nedokáže vysvětlit. Co vlastně ode mě opravdu opravdu opravdu chcete?“ zeptal se a naklonil se k ní zvídavě přes stůl.
   Ginnyina tvář se změnila ze živé na kamennou. Ve zcela bezcitném výrazu jejích očí zahlédl opravdový nefalšující záblesk krutosti. „Co chci?“ zopakovala jeho dotaz. „Chci to jediné. Toužím po tom, přidat se k smrtijedům.“

Zanechte, prosím, vzkazík k poslední kapitole...

Přejeďte myší do vzkazníku, klikněte na "Vložit komentář" a napište svůj názor na kapitolu či podnět autorovi. Případně pošlete autorovi email.
Každý názor je vítán! :)

Komentáře
   Jméno:       Antispam:
Kapon 16.01.2017 09:17
Asi tak... tahle povídka překonala cokoli podobného co jsem kdy četl :D pořád doufám že se tu jednou objeví další kapitola :) Hele... co kdybychom založili skupinu na facebooku? :D Něco jako "PPS - čekáme na 32. kapitolu"
M 05.01.2017 20:43
Stejně sem skoro každý den chodím, kdyby se náhodou stal zázrak :)
Pedro 02.01.2017 15:04
Čau Skyneťaku. Musím uznat, že tato tvorba příběhu je velmi ojedinělá svou kvalitou, tak s naději do nového roku doufám v další pokračování neboť by byla škoda celou práci zahodit tím že ji nedokončíš. Vskutku jsem zvědav zda se dočkáme během tohoto roku na pokračování. PS: pro K... tento web hosting "wz" jinak webzdarma je opravdu zdarma sam jsem kdysi pokoušel o tvorbu stranek když jsem byl na škole a nic jsem neplatil. PPS: Dominiko vystihla jsi to krásně.
K.... 22.12.2016 06:53
V klidu. Skynet žije. Musí platit hosting stránky, je vidět že se vrátí.
Dominika 24.08.2016 22:38
Tak som sa tu po pár mesiacoch opäť, s nádejou v srdci, zastavila. A... Nič :( aspoň správa od Skyneta by potešila...ale myslím, že už trošku na HP a PPS zabudol. Poviedkou som žila od prvej kapitoly prvej časti a ak je Strážca lásky posledná kapitola...tak Ti Skynet ďakujem. Ďakujem za hodiny,dni, mesiace aj roky strávené pri Tvojom úžasnom diele, ktoré v mnohom predčilo (aspoň pre mňa) originál. Tvoji prví čitatelia (vrátane mňa) už možno z Harryho vyrástli, teba to možno aj prestalo baviť, ale ver že mnohým si sa vryl svojim príbehom do duše. Ďakujem
K..... 04.08.2016 20:40
Inu, je to už opravdu doba. Skynet možná umřel. Pak je konec. Ale doufejme.
Gimas 20.07.2016 13:30
Výborné čtení, budu doufat, že se autor zas rozepíše.
Martin 13.06.2016 17:26
Přestávám v to věřit :(
K..... 03.06.2016 07:41
Skynet to dá :)
DynastyMen 04.05.2016 02:52
Napište mu email, mně na něj vždy a docela rychle odpověděl... Napsal bych mu sám, ale teď jsem v práci a dloubat tu ze sebe kloudnej dotaz, na to už nemám a zítra už tu myšlenku vypustím...
>>>
_
Nastavení
mail X
Poznámky
Web design by Skynet © 2017
Harry Potter, J.K.R. Publishing Rights
RSS
Poslat autorovi webu email