Harry Potter a Pán Pána smrti | Osmá kapitola - Padající hvězda

Osmá kapitola

Padající hvězda

akonec ani dlouho očekávaný Siriusův příchod nedokázal Harrymu vnést úsměv do rtů. Bolest, kterou v srdci cítil, nedokázal ustát. Jakoby mu Cho zemřela právě dnes, přímo před očima. Teď mu bylo všechno jasné, ruply pojistky, už neměl ani odvahu se podívat na fotku, jenž se na něj pokaždé usmívala při otevření alba. Zdálo se mu, jakoby jeho poslední štěstí a chuť žít, jenž se ho držely z posledních sil, se ho náhle pustily a začaly se řítit do neznámých a hlubokých končin.
   Ron si s ním odpoledne sedl na palouk, který byl vidět z oken Doupěte. Ostatní překvapilo, že se Harry nechce připojit ke každoročním zápasům ve famfrpálu, jenž Weasleyovi hráli kousek po pěšince od Doupěte. Černovlasý chlapec však na to opravdu neměl ani pomyšlení. Nepomáhalo nic, už vůbec ne Ronova slova o tom, že by si Cho nepřála, aby se tolik trápil.
   S přicházejícím večerem se vše neúměrně horšilo a to platilo i o počasí. Stejně jako rostly chmury na Harryho duši, objevovaly se další a další černé mraky, které zastiňovaly všechno dobré. Nálada proto klesla všem a tak ani Karůzo neměl odvahu vydat hlásku, protože se bál, že by jej zakleli do plechovky od fazolí.
   Harry byl sám a nechtěl u sebe nikoho známého. Vinil se za to, že si po celou dobu přál mít po boku přátele, když teď jimi tak opovrhuje. Připadal si sám sobě odporný, příliš náročný, takový, jakého by si nezasloužil ani jeden z jeho přátel. Chodil a vzpomínal na chvíle, které prožil přesně před rokem. Právě v tomto čase se musel setkat s Tonym, starým hodným pánem, jež vedl postarší hotel po straně ulice. Představoval si jaké by to bylo, kdyby jej nikdo nenašel, kdyby tam stále byl a svět by na něj zapomněl.
   Nyní ale Harry nechtěl utéct, nechtěl nic, sedl si na trávu a mračil se do nebe, které se mračilo zpět na něj. Cáry mraků se setkávaly a tvořily velikánské pohoří tmavě bledých modrých kolosálních mlh, jimiž neprosvitly ani paprsky letního slunce. Svět temněl a Harryho duše s ním. Cítil, že má v sobě zlobu a nenávist, strach i žal dohromady a tyhle pocity do sebe narážely jako mohutná bouřková mračna, jenž každou chvíli vysílaly strašlivé hromobití do Harryho srdce.
   Začal si připadat malý a nedůležitý, všechny okolo pokládal za téměř dokonalé lidi, kteří nemají žádné problémy. Jeho vlastní strasti ho odsunuly stranou, až si připadal méněcenný, bral to za jakousi kompenzaci za svou slávu. Cítil, že nikdy ničeho nedosáhl. A to, že si slávu nezaslouží, jenom dokazovalo vysoký význam jeho ubohosti a nicotnosti.
   Tyto pocity sílily jako ničím nezastavitelná lavina tísnivých emocí, které se na Harryho duši lepily s nevídanou mírou. Roztodivný svět se zdál jít si svým vlastním životem. Lidé zaslepení věčnou slepotou a hluchotou neslyšeli ten drobný hlásek v Harryho hlavě. Proč jenom jsou ostatní tak slepí? Proč nevidí to, co vidí jeden obyčejný chlapec s neobyčejnými schopnostmi, o kterých však nyní úzkostlivě pochyboval.
   Vzpomínal na chvíle radosti a štěstí, ale ty chvíle mu do duše vháněly mráz a způsobovaly mu husí kůži. A vzpomínky na hrůzu a bolest z věčných a zakletých ztrát Harryho posílala do těchto osamělých procházek a výčitek svědomí, které může mít jenom někdo, kdo strčí hlavu pod pomyslnou vodní hladinu a uzří věci, které obyčejní suchozemští tvorové nemají možnost vidět.
   Postupem hodin začal vzduch těžknout. To nepomáhalo Harryho dýchání, spíše naopak. Několikrát se mu zamotala hlava a v tu chvíli viděl, jak je vše kolem bezcenné. Cítil, že všechno, na čem mu záleželo, má nyní tendenci zmizet. Ta rostoucí tendence stále více a více sílila a Harry si přestával uvědomovat rizika nebezpečných činů, kterých se lidé nedopouštějí bez uvážení, ale bohužel až po příliš přehnaném a lineárním uvažování v depresivním prostředí svých zchátralých myslí. Ta chlapcova teď chátrala, stejně jako lavička tam u malé kaple na cestě, stejně jako oprýskala malá socha ukřižovaného Páně, a stejně tak, jako sténal vítr průduchy mezi stromy, či keři.
   Harry cítil silnou nedůvěru vůči všem lidem. Tím více se nevědomě uzavíral sám do sebe. Ani si nepřiznal, že už dobrou půlhodinu sedí zde nahoře na palouku a povídá si s vlčím mákem. Teď, v tomto světě a po všem, co se mu přihodilo, se zdála ta bezduchá rostlina, jako ten nejlepší rádce. Nikdy dřív by to nevydržel, ale teď dokázal sedět na jednom místě a hledět do očí přírody, jakoby to měl dělat na věky věků.
   Pocit, že svým problémům alespoň částečně utekl sem na pahorek s lavičkou, ho uklidňoval. O mnoho více jej trápilo, že nyní jeho problémy ztělesňovalo Doupě, ve kterém po celou dobu viděl úkryt, útočiště a téměř domácí prostředí. Vlivem tolika pocitů a myšlenek, začal považovat všechno známé za nepříjemné a nepřátelské. Přesto měl své kamarády stále rád a to nemálo. Jen už nechápal jejich radost, nechápal jejich plány do budoucna, touhy a sny, či prosté každodenní štěstí, které se jakoby zázrakem zjeví tomu, kdo jej nejméně čeká a tak jako se zčista jasna objevilo, zase zmizí do propadliště osudu, jako ten nejsvatější slib pod tíhou zlomeného srdce.
   Vítr zesílil a vzduch se ochladil. Přes zimu tady venku Harry pocítil i chlad uvnitř sebe. Ochlazoval jeho myšlenky a rozumný úsudek. Začal se pomaličku třást, ale stále si namlouval, že zima kterou cítí, je jen obrana jeho těla vůči vnějším vlivům. Že ve skutečnosti se nic neděje, to jenom jeho tělo se ho snaží poprosit o kousek oblečení či deky. Harry ale neměl slitování, nechtěl odejít. Stačilo mu, že místy zahlédl některého z jeho kamarádů, jak na něj mává aby se vrátil, anebo jej ostatní vtahují zpátky, aby Harryho nechal o samotě.
    Harry dlouho přemýšlel, jestli je správné, že je sám. Rozmýšlení v jeho prokřehlé mysli nemělo dlouhého trvání, zcela jistě je to správné. Tak proč se mu stále z hloubi těla dral na povrch ten maličký hlásek, který šeptal po záchraně. Ne, Harry nebyl jeden z těch, kteří ve skrytu duše marně potají čekají na vysvoboditele. On věděl, že mu nikdo nemůže pomoci a vysvobodit ho z jeho vlastního začarovaného kruhu.
   A tak, se zdvihajícím se prudkým větrem, klesaly i Harryho naděje na jakýkoliv obrat k lepšímu. Už viděl jen nešťastné věci budoucí, na které se nemělo smysl těšit. A když se člověk nemá na co těšit, ztratí cíl, pro který by mohl někam směřovat, život se začne hroutit. A on cítil, jak ten jeho visí už jen na tenkém provázku, který se stále více a více otáčel a kroutil, jakoby se sám chtěl utrhnout, a skončit všechna trápení tak, jak jsou.
   Několikrát se neudržel a rozplakal se, v těch chvílích se vždy odvracel od míst, kde tušil své přátele. A stydět se za svůj pláč je mnohdy značně bolestnější a pláč navozující, než plakat za zbytečnou a upřenou věc. Má smysl žít, když víte, že zemřete? Má smysl dýchat, když víte, že ta či ten, pro koho jste dýchali, je pryč? Má vůbec smysl se snažit rozumět všem těm emocím, když za jejich východiskem čekají jenom další útrapy a strasti? Má vůbec něco smysl?
   Harry s plným nosem uplakaně popotáhl a ke svému neštěstí zjistil, že už není jediný, kdo smáčí zadušenou zem. Obloha nad ním také začala ronit své těžké slzy a pomaličku se tu a tam ozývalo kapání čiré dešťové vody. Mráz se v Harryho těle prohloubil a smutek, který mu byl stálým společníkem se nehodlal vzdát. Harry věděl, že dřív nebo později za ním poběží některý z jeho přátel, aby mu vytkl, že zde sedí jen tak v dešti a riskuje nachlazení. Při slově nachlazení se však Harry jen lehkovážně pousmál. Vzpomněl si, že od včerejšího dne je plnoletý a může si dělat co chce. A právě v tu chvíli zvedl obličej a plně si uvědomil význam těch slov.
   Nechuť se připojit ke svým kamarádům, k jeho druhé rodině, vzrostla. Harry vstal právě když déšť sílil a vydal se přímo směrem od Doupěte. Nehodlal se vracet, alespoň pro dnešek. Stýskalo se mu po věcech, které na něj čekaly a o kterých věděl, že se jich nedočká. Ne, že by jich nebyl schopen docílit, ale čas mu nebyl dán. Věštba či proroctví, slova smrti provázející ho na každém kroku, nedávající mu možnost klidného odpočinku, jedině trvalého.
   Pomaličku vyšlapoval po stezce, jenž se postupně vlivem naříkajícího nebe měnila v blátivé zapomnění. Mračna se mračila a jakoby věděla, že se Harry právě dopouští hlouposti, šlehla do země nemilosrdným hromem, který prořízl šustění letního deště. Harry se váhavě zalekl, příliš si nepamatoval o pravidlech, která se mají zachovat při bouři. Ale něco mu říkalo, že setrvávat o něco déle než je třeba zde na otevřeném palouku není věru rozumný nápad.
   Přidal tedy do kroku a kapky na brýlích mu začaly znemožňovat výhled. Přesto se zařekl už jednou, že by se měl vrátit zpět, dnes ne. Pokud vůbec někdy ano. I kdyby ho začali hledat, není přece žádné malé děcko, které se o sebe neumí postarat. Je sám, jeden jediný zbylý Potter, už nemá žádné pěstouny ani zákonné zástupce, Harry cítil svobodu ve svých plicích, jak mu nadouvá hruď a tiskne rty k sobě. Déšť mu smáčel tělo a Harry začal chápat, že je svého osudu strůjce. Problém byl, že cesta, po níž šel, končila.
    I jeho životní cesta přece neměla dlouho trvat. A to není konec cesty, který se dá přeskočit, jako ten skutečný, který Harry překonal a vešel do svažitého lesíka. Kapky deště bubnovaly do větví listnatých stromů a Harry na chvilku unikl ze zajetí lijavce. Přesto ani na chvíli neunikl z mocných spárů svého nářku. Letní vzduch ochladl a déšť ho kouzelně pročistil. Harrymu se začalo tak krásně dýchat, až si pomyslel, že se podruhé narodil. Zastavil se uprostřed lesíka a pohlédl vzhůru. Tělo už ho tolik nestudilo, byl promrzlý na kost, ale to nevnímal. Roztáhl ruce a točil se v korunách stromů, zatímco kapky padající z větviček a listí mu smáčely smělý obličej. Pokud tohle má být konec, poslední den, nebude se s tím dlouho mazlit a vychutná si každičký dar, který mu příroda dá. Vychutná si každou minutu i vteřinu, ohmatá každý strom, jakoby si s ním chtěl popovídat o tom, co zažil a kde všude byl.
   Harry se v otáčení ve stromoví zastavil a stále vzhlížejíc vzhůru si náhle něco uvědomil, tu myšlenku vyslovil nahlas: „Už tu nechci být.“
   Věta mu proplula hlavou, mozkem a všemi nervovými centry. Nyní, víc než kdy dřív, byl připraven to ukončit. Chtěl za svojí milovanou, jelikož žít bez ní, je jako žít bez srdce. Nemoci prožívat to, co ostatní, mít takový hendikep, to nedokáže přemoci ani ten nejsilnější bojovník.
   „Zabiju se,“ řekl kameně a v tu ránu práskl hrom jako obří palice, zaryl se do dalekého stromu a rozštípl ho vejpůl.
   Harryho třesoucí se víčka hleděla, jak voda oheň zháší, jak mocný živel protestuje a syčí svým odpudivým hlasem. Hrom se stále ještě rozléhal po širém okolí, volal z dálky doléhajíce na kopce a vrchy. Harryho srdce se smrsklo při vyřknutí těch slov a on pocítil, že mu ho někdo počal mačkat a škrtit obrovským uzlem utaženým na samou hranici únosnosti.
   Začal přemýšlet nad poslední věcí, jak to ukončí? Existuje spousta východisek, potok se vléval do nedalekého rybníku, má se utopit? Má použít vraždící kletbu sám na sebe? A jak, když ani nemá hůlku? Ano, tu si opravdu zapomněl v Doupěti, nemyslel, že ji bude potřebovat. Nebo si rozřízne tepny?
   Harry se podíval na své ruce a otočil je dlaněmi vzhůru. Z prstů mu stékaly kapky vody, stejně tak jako po bradě a nose. Les již promokl a větvoví uvnitř bylo obtěžkáno nánosem vody. Harry se zalekl toho, nad čím přemýšlí. Nikdy v životě by netušil, že ho osud zavede až do téhle situace. Dlouho skrývané emoce, které v něm dnes vybuchly byly silnější než jeho vůle. Stačilo jedno malé zakolísání a nepozornost, a bolest, kterou přes svůj život prožil, se ujala svého díla a řídila Harryho činy.
   Osamělý chlapec se rozběhl po lesní zemině, vyběhl ven na zablácenou příjezdovou cestu a nebral v potas počasí. Naopak, strhal ze sebe vestu a běžel jen ve vlajícím triku. Utíkal stále dál a dál, nic ho nemohlo zastavit. Utíkal, dokud nenajde něco, čím by to ukončil, nebo nedospěje k poslednímu svému dechu.
   Po stovkách kroků doběhl celý uřícený na silnici. Opět se podíval na své ruce. Tepny se mu nadouvaly přívalem krve, jenž mu do nich srdce prudce vhánělo. Harry ze rozkašlal a přikryl si rukou pusu. Cítil, jak mu hluboko v krku citelně ochladlo. Rozhlédl se na oba konce silnice, lemovanou patníky. Bezmyšlenkovitě se rozběhl směrem do kopce v naději, že ho únava vyčerpá a chytí tak strašný zápal plic, který mu pak usnadní rozhodování.
   Promočené boty čvachtaly v divokém běhu krajinou. Kolem Harryho projelo auto a překvapený řidič o něj sotva stačil v hustém lijáku zavadit pohledem. Po další stovce metrů za Harrym jelo další auto, které na rozdíl od prvního zpomalilo a zpoza okýnka se ozval mužský hlas, zvoucí chlapce dovnitř.
   Harry nic neslyšel, byl zahlušen svými vlastními pocity a málem běžel naslepo. Tu pohlédl na řidiče a zařval na něj zlomeným hlasem: „Nechte mě být!“
   Když Harry viděl už jen koncová světla vzdalujícího se auta, začalo ho píchat v plicích. Prudce se zadýchával a rukama mával jako pomatený chuligán. Jeho tělo nezvyklé na běh nemělo sílu pokračovat. To Harry přece chtěl, chtěl se vyčerpat až na pokraj sil. Zařval tedy a vyběhl obnoveným tempem. Slzy z očí se mu mísily s kapkami deště, který začal být tak prudký, že neviděl na deset kroků před sebe. Uši mu zaléhaly, píchalo ho v nich, boky jej tlačily, jakoby byly cizí, jazyk se mu lepil na patro a oči pálily. Harry přestával vnímat okolí, soustředěn jen na svou zkázu. Vzduch stále více chladl a on, celý prokřehlý běžel po pěšině vzhůru do vesnice Vydrník u Svatého Drába.
   Počítal další a další kroky, které ho dělily od smrti, představoval si, jak po překonání oné hranice konečně bude navždy s Cho. Stýskalo se mu po věcech a pocitech štěstí, které měl a prožil. A ten jediný, pocit viny, schovával hluboko do sebe. Přes brýle již nic neviděl, jen letmo odhadoval, jestli stále ještě běží po silnici. Jeho tělo už naříkalo a divokým tepem krve ho bušilo do spánků, snažilo se mu vysvětlit, že nemůže už ani o krok více. Ale zaslepení z bolesti lásky neslyší ani hlasy vlastního těla. Harry hekal a sípal, kašlal a pomaličku podklesával v kolenou, která se mu při každém došlápnutí s pocitem slabosti zatřásla.
   A to byla ta chvíle, kdy Harry spatřil dvě oslňující světla. Nic neslyšíc, nic nevidíc, ho napadlo, že to je ten nejlepší způsob, jak to skončit. On však se svou slepotou netušil, že kamion už byl příliš blízko. Když mu chlapec na konci svých sil chtěl vběhnout pod kola, praštil se místo toho slepě o jeho korbu, jenž vezla kmeny pokácených stromů.
   Harry udělal bezvládnou piruetu na místě, padl omámeně na zem a skutálel se po krajnici do pichlavého houští vedle silnice. Zabořil se tam jako srna a zůstal ležet, smáčeje ho studený déšť, jenž ho tepal do těla a hlavy. Upadl do jakéhosi bdění, kdy stále zíral do rozmlženého prostoru před sebou a přesto se nemohl pohnout.
   Tělo se mu svíralo, srdce ho bušilo do hrudi, jakoby chtělo rozdrtit všechny jeho žeberní kosti. Třas, který Harryho během běhu přešel se vrátil a chlapec tam stále nehnutě ležel v obyčejném triku.

   Netušil jak dlouho trval jeho odpočinek, věděl jen, že když se probral, hořelo mu čelo a tělo měl celé zplihlé a slabé. Déšť, který právě nabíral nový dech, stále pokračoval, jakoby nikdy neměl v úmyslu přestat. Siluety táhnoucích se cárů kapek byly jako pavoučí sítě tkané nějakým šílencem posedlým groteskními horory. Harry se cítil polomrtvý, životem opuštěn, jako ta animovaná postavička, kterou druhá praštila pánvičkou po hlavě a jí chvíli trvá, než si uvědomí, že má s vysokou boulí na hlavě padnout na zem.
   Marně se začal drápat po divoké trávě vzhůru. Dech mu mlžil brýle, jenž mu dodávaly pocit, jakoby seděl za volantem starého ztrouchnivělého auta, jehož čelní sklo je plné hlíny a jehličí.
   Jakoby v mdlobách začal kráčet po silnici dál. Mozek se mu potácel v polospánku, aby mu dokázal zachránit poslední dávky energie. Obloha nad ním, celá černá od strašlivých divokých mraků, se nepřestávala zlostně šklebit a stále opuštěného chlapce bombardovala svou nepřízní v podobě olověných kapek.
   Ruce ho brněly, dlaně nepřípustně svědily, ale to už míjel ceduli hlásající jméno vesnice. Byla dřevěná a její vyrytý nápis zarůstal mech. Harry kolem ní prošel a pokračoval dál. Přestože ho ve škole učili spousty kouzel, jenž se používají na nachlazení, nehodlal je použít i kdyby mohl. Vesnice se před ním rýsovala jako zamlžené hradby nějaké pevnosti, která se zdá být nedobytná a nedosažitelná, stejně tak jako Harryho rozum. A pak, v dálce konečně něco upoutalo Harryho zvadlou mysl. Byla to vodárenská věž, jenž byla již dlouho opuštěná, nepoužívaná a vysoká více než třicet metrů.
   Smáčený chlapec schoval brýle do kapsy u šusťákových kalhot, které jeho nohy oproti lehkému tričku držely v relativně lepší kondici a začal pomaličku přelézat zrezavělý plot, což byl první důkaz toho, že opuštěná věž je nebezpečná.
   Harry došel k patě věže a pohlédl vzhůru. Vrchol se přes dopadající nemilosrdné kapky deště jevil až příliš vysoko, než kam by se mohl v tomto stavu vysápat.
   Přesto touha skončit všechno, pro co žil, byla silnější. Prokřehlýma rukama uchopil železný žebřík, z něhož se drolila rez a špinila ošklivou žlutí Harryho smáčené prsty. Harry začal jako neobratný horolezec na konci sil šplhat vzhůru k nedohlednému vrcholu. Další a další příčky zdolával jen tak, jak se dalo. Klouzající tenisky našlapovaly na tyče, které se zdály být jako z ledu, jejichž chlad měl zázračnou moc prostupovat i podrážkou boty. A tak smáčený hoch nevědomky si svého počínání, překonal polovinu výšky vodárenské věže.
   Nebe jakoby to postřehlo a déšť se zmírnil. A přes letmé mrholení, které Harrymu připadalo jako plavání v podivné řídké vodě, mu odhalilo tu obrovskou výšku, ve které se již nachází.
   Sevřel bolestně oči a začal stoupat dál, křičel a hekal, alespoň si to myslel. Ve skutečnosti jenom sípal a vydával zvuk, podobný plynovému sporáku běžícímu naprázdno.
   Žebřík se zdál nekonečný, jako i celá Harryho strastiplná cesta od zrození k dnešní smrti. Všechna radost, všechen strach a všechny obavy, které Harryho doprovázely po cestě vzhůru, neměly náhle vůbec smysl, stejně jako život sám. S rozmyslem i bez rozmyslu, příčku po příčce, znavený hoch, vysílený z vyčerpání, které si sám způsobil, se dotkl dřevěné podlahy plošiny, jenž se klenula podél nádrže s vodou. Mračna na obloze zčernala a nastolila téměř tma. Jen v dálce se mraky roztrhly a horizontem vyšlehlo na vodárenskou věž několik paprsků oranžově rudého slunce. Harry se narovnal a spatřil krajinu, kterou může vidět jedině člověk na pokraji sil, sám před svou smrtí. Mraky se houfovitě tlačily mezi sebou jako stádo ovcí hnaných na porážku a sluneční paprsky zapadajícího slunce jako ostré šípy zasahovaly zemi a chlapcovu tvář, na níž se třpytily kapky mrholivého deště.

Obrázek krajiny a paprsků slunce šlehajících směrem na vodárenskou věž zpod černých mračen

(Sluneční paprsky v rozbouřené zamračené krajině ošlehávají vysokou vodárenskou věž v dálce.)

   Harry shlédl dolů a prudce se nadechl. Přelezl přes zábradlí a v těch chvílích se mu všechny údy třásly. Když byl na druhé straně poslední záchrany před pádem, natlačil se zády na její kovové tyče a stále zíral na nekonečný horizont. Zleva doprava slunce vykouzlilo svým párem zlatých paprsků barevnou duhu, jenž neměla nikde začátku a nikde konce. Tak jako Harryho život, tak jako jeho osud a tak jako i jeho láska.
   Čekal, až se mračna dostatečně pokochají jeho žalem, nasáknou jeho slzami bolestné lásky a zakryjí poslední paprsky slunce v Harryho životě. Už byl odhodlán a věděl, že udělá rozumnou věc.
   Přesto… když se podíval dolů, srdce ho píchlo a strach jej začal ovládat. Avšak jedním prudkým nádechem a vzpomínkou na Cho a na to, jak s ní opět bude moci být, ho naplnila neskonalým odhodláním. Představa, že bude moci být se svou láskou, oproti té, že by bez ní žil po celý zbytek jeho krátkého a zbytečného života, byla o tolik lákavější, až se taková absolutnost ani nedala srovnávat.
   Harry počítal vteřiny do chvíle, než jeho konečky prstů dostanou pokyn se pustit. Poslední nádechy a výdechy, mu jeho zdecimované tělo dávalo jakoby darem a on cítil, jak vzácná je, i ta nejprostější věc- nadechnout se.
   Už konec všem řečem, konec rozhodování, rozhodnuto bylo dávno a ne nadarmo, teď to přijde, žádná pomoc, žádné zázračné spásy, nikdo nikde, nikdo o něm nevěděl. Zůstal sám jen se svým osudem. Teď tady na okraji svého života.
   A v ten moment paprsky náhle uťaly svůj svit. Hřejivý pocit na Harryho tvářích vystřídal pichlavý mráz a duha zhasla jakoby mávnutím proutku. Harry naposledy vydechl a zavřel oči.
   Pustil se zábradlí a roztáhl ruce, srdce mu křičelo a řezalo ho po těle. Krvácelo zoufalstvím, avšak to nevnímal… teď, když se nakláněl a padal jako hvězda z nebe. Ani netušil, že na to má odvahu, ale ono šlo samo! Tělo se mu překotilo samo, nebylo to až tak těžké. Harry vyhrkl a uzřel, že padá. Zachycený moment a okamžik v prostoru mu zavdal děsivý trysk emocí a vzpomínek. Před jeho očima se odehrával celý jeho život.
   Spatřil matku, otce, Dursleyovi, Siriuse, Rona, Hermionu, Brumbála, Lupina a Lextera a spoustu dalších. Další a další moment, přeplněný život prožitý na plný plyn, plný vzpomínek. A nakonec také viděl Cho, jak k němu natahuje ruku. Harry s vyslovenou touhou se žádostivě natáhl po nabídnuté ruce, ale nikdo ho nechytil. Cho nepřátelsky ucukla a zatvářila se na Harryho, jakoby jí zlomil srdce tím nejhorším způsobem, kterého je lidský tvor schopen.
   Harry se lekl a se šokovanou tváří náhle spatřil blížící se zemi. Srdce mu snad i puklo a něco z posledních zbytků rozumu a ztracených hormonů, se mu nahrnuly do mozku.
   „Harry!“ ohlušil výkřik vycházející zevnitř Harryho hlavy.
   Poslední pud sebezáchovy ho donutil se vzpamatovat, s vytřeštěnýma očima se otočil a dlaní se zachytil nejspodnější příčky zábradlí, ze kterého před vteřinou skočil a jenž strašidelně zavrzalo.
   Vodárenská věž zaskřípala a nepatrně se naklonila, to když Harryho tělo sebou praštilo o její stěnu. Jediná ruka ho chránila od ošklivého pádu dolů. Ruka, která však byla slabší, než by si přál. Rez ho dřela do prstů, které pomaličku sjížděly. Visící chlapec se zmohl s vydatným úsilím se zachytit oběma rukama a snažil se celý polekaný nedívat dolů. Na vinu teď nebyl čas, své poslední naděje viděl v osmi prstech, které brněly námahou a které nemilosrdně smáčely špinavé kapky. Roztodivný svět si s Harrym opět pohrál, nemohouc dál teď visel a pomaličku se pouštěl. Prst po prstu povoloval. Náhle dostal nesmírný strach, ohlušoval mu mozek a protékal svědomím. Hledal něco, co by mu vrátilo sílu, čekal na záchranu, ale marně. Konečně poznal, že tu je sám.
    Zatnul zuby a do rukou vpustil zbytečky sil. Začal se sápat k zábradlí, jenže to přehnal a ruka mu uklouzla. Kdyby zde nešlo o život povolila by jistě i druhá. On se však opět chytil oběma. Zatáhl, zuby drtil vypětím o sebe a ani nevěděl jak, ale dokázal dostat nohu na římsu věže.
   S napnutými svaly, jenž mu skličovaly tělo a kosti, se vysápal na římsu a obrátil se vleže tváří k nebi. Ten pohled byl ohromující, dívat se vleže na padající déšť bylo jako sledovat nadsvětelný let vesmírem. Ze bdění ho probudilo až zavrzání a jakési prasknutí. V přeplněné nádrži dešťové vody se její obsah naklonil a věž zapraskala. Harry doznal, že je nejvyšší čas jít.
   Ruce se mu třásly a on nedokázal ten třas zastavit. Po kolenou se došoural k žebříku a málem by zase přepadl, jelikož vodárenská věž se opět naklonila a římsu, která jí obtáčela, zalila sprcha z její protržené střechy.
   Harry začal slézat dolů, cítil nejistotu v rukou a prstech. Celé tělo se mu třáslo nedostatkem energie. Žebřík se kroutil a seshora k němu vysílal svými dutými tyčemi praskající zvuky. To jak se jeho ztrouchnivělé úchyty oddělovaly od stěny věže. Harry zrychlil, až téměř spadl, krůpěje vody proměňovaly zem dole v břečku.
   Konečně dopadl nohama do bláta, právě ve chvíli, kdy se věž naklonila přes limit. Praskot ohlušil prostor, Harry těžce nakračoval, bláto ho tížilo na nohou jako betonové boty. Otočil se vzhůru. Zle lesknoucí se stěna věže se nakláněla přímo na něj.
   ‚Jak jinak!‘ vykřikl beznadějně Harry v hlavě, pokusil se vyběhnout, ale dopadl na všechny čtyři do špinavého bláta. Teď to však nehodlal vzdát, když už se jednou jako nějaká padavka rozhodl přežít. Opět se postavil, neohroženě zamířil pryč, když v tom ho něco skolilo.
   Pomyslel si, že to byla ta věž, ale to už by byl dávno mrtev. Jako cihly do něj praštila vlna vody, která vyvřela z trhlin věže. Harry sebou praštil do země a zůstal civět na padající věž.
   Dřevěné trámy se železnými výztuhami praskaly a věž se kácela přímo na Harryho. Voda vytryskla do prostoru, chlapec instinktivně napřímil ruce, z nichž však náhle vyšlehl záblesk.
   Vnořil se a obtočil vodárenskou věž, kterou jakoby v pádu zastavila boží vůle. Věž strnula v klesání přímo nad Harrym a z jejího nitra se lila voda do bláta v okolí.
   Harry s třesoucíma se rukama, se znovu nadechl. Celý smáčený zjistil, že mu z rukou šlehají blesky a dlaně mu vibrují, zelenají a modrají. Pomalu vstával a věž s ním. S nadlidským úsilím se vyšplhal na nohy, když věž opět počala klesat. Byl příliš slabý, už nedokázal kouzlit, neuměl to.
   Švihl rukama a věž sebou třískla o sousední opuštěnou stodolu, jejíž střecha povolila pod nánosem váhy. Opřený o nejistá kolena, se snažil zklidnit rozdivočelý dech. Bylo po všem.
   Teď tu stál jenom on, chlapec jenž prohrál všechno. Všechno zkazil, ostatní o něj musí mít strašný strach a navíc, nedokázal to ani skončit.
   ‚Jsem zbabělec!‘ vykřikl na sebe v duchu. ‚Nenávidím se!‘ „Nenávidím!“ zařval už nahlas a naříkal. Psychika mu povolila a on se sebral a vyšel na cestu.
    Liják byl tak silný, že pád věže, jenž vrzala při každé bouři, nikoho neprobudil. Harry ač vyčerpaný, tak stále při vědomí a s hořícím čelem, se v dálce soustředil na nápis, který spatřil, když zde ve vesnici byl s panem Weasleym. Se zachmuřeným obočím jako nějaký záporný hrdina vyšel kupředu.
   Zanedlouho už po schodech baru stékala voda z jeho šusťáků.
   „Co se vám stalo?“ zeptal se překvapeně barman a ostatní na Harryho stočili podezřívavé pohledy.
   Harry koukal ublíženě, zahanbeně a hlavně naštvaně na sama sebe.
   „Nemáte tu ručník?“ zeptal se. „Nebo… nebo něco,“ řekl a mávl ledabyle rukou.
   „Samozřejmě,“ odpověděl mu na to barman a ztratil se v průchodu pro zaměstnance.
   Harry zůstal prokřehlý a scvrklý stát na prahu a všichni hosté v zakouřeném výčepu na něj nedůvěřivě stáčeli pohledy.
    Harry přešel pomalu se čvachtavými zvuky k barovému pultu a rukama se o něj sklesle opřel. Bylo mu lhostejné, že je pozorován, vedle toho, že na to už byl zvyklý, ho to pramálo zajímalo. Zanedlouho se už vrátil barman a jedním ručníkem namočeným v horké vodě a druhým suchým, který si Harry unaveně přitiskl k tváři.
   „Dejte mi něco silného,“ poprosil neslyšně barmana, který na něj povytáhl obočí. „Jsem už plnoletý proboha, připište to… na účet Artura Weasleyho,“ řekl a opět ledabyle mávl rukou.
   „Opravdu je váš přítel?“ podezříval ho hostinský.
   „On je,“ přitakal Harry a svlékl si promočené špinavé tričko, které přehodil přes sousední židli.
   Otřel se po celém těle a nakonec i vyčistil brýle, jenž měly velkým šrám na levém skle. Harry se tomu jen pousmál a to už před něj přistálo malé štamprdle šnapsu.
   Teplo v baru začalo Harryho přivádět do podivného stavu vláčnosti, hudba, která opět počala hrát, se mu rozléhala ušními bubínky, aniž by dokázala prostoupit až do chlapcovy hlavy a zanechat v ní sebemenší památky.
   Harry vzal do ruky skleničku v níž se odrážel svit krbu opodál. Díval se na tekutinu uvnitř, která se točila jako nebezpečný vír a jako jedovatý had se ho připravovala uštknout.
   Harry přivřel křečovitě oči a vyklopil do sebe obsah štamprdle. Ucítil žár v hrdle a těžce vydechl, až se na něj několik hostů podívalo. Obsah, který vypil, ho pálil ještě v žaludku, když k němu přistoupil barman se slovy: „Jste v pořádku?“
   „Ještě jednu,“ odpověděl mu na to Harry a praštil do baru s malou skleničkou.
   Barman zakroutil hlavou a nalil mu z úzké lahve další porci. I ta skončila ihned v Harryho žaludku. Hltan mu zahořel, jakoby ho spalovalo tisíce sálavých plamenů syčících z hlubin časů dávno zapomenutých, z časů vzpomínek. To právě ty vzpomínky spaloval jako suché listí v lese. Praskalo v něm a bušilo ho do hlavy, která se chystala každou chvílí rozskočit.
   „Měl by se na vás podívat doktor,“ přišel k němu opět barman.
   „Nechte mi tady tu láhev,“ požádal jej Harry mrtvolně a s nepolozavřenými víčky.
   „Nevím jestli…“
   „Tak nechte to tady!“ procedil Harry skrz zuby s nepřátelským pohledem a náhle plameny v krbu ovál prudký vítr, jenž se v prostoru zvedl stejně tak náhle, jako Harryho vztek.
   „Jak je libo,“ odvětil suše barman. „Jste přece plnoletý.“
   Harry popadl láhev a vyklopil jí do sebe. Cítil žár, plameny ohně, bolící palčivou bolestí, tak silnou, že přehlušovala i jeho vlastní.
   A to právě hledal, chtěl přehlušit okolní hlasy, zmizet z okolních pohledů, ze světa. A jestli nedokázal ani to, pokusí se o to touhle cestou.
   Dopřál si několik dalších doušků, až málem převrhl nádobu s brčky. Podepřel si bolestivě hlavu a studoval letokruhy na barové desce. Byla to jen záštita jeho vzpomínek. V těch prapodivných čárách přírody se mu v očích objevovalo zlo, které ho mělo připravit o život. Vždyť přišel o to nejcennější, a jediné o co se snažil, bylo uspíšit svůj osud. Má přece zemřít, tak na co čekat? Proč ještě dál trpět?
   Harry se opět zplna hrdla napil a oheň, který dostal další živiny, se mu znovu rozhořel v hrdle. Jeho dým se nořil Harrymu do hlavy a mocně mu zatemňoval mysl. Rozum stál stranou, sebekontrola byla druhotná. Harryho pohyby se staly nepředvídatelnými. Poslední kapky rozumu, pramenící spíše z jeho srdce než z mozku, mu právě říkaly, že je na hranici těžké opilosti, ať nepřekračuje onu čáru, vyhraněnou mez.
   Harry se znatelně zasmál a opět se napil, až mu pramínek obsahu lahve stekl po bradě, na které ho pálil snad stejně tak, jako v hrdle. Před očima se mu míhaly ostré a rozmazané rysy, ruce mu svrběly a prostor se začal motat. Harry nevěděl jak sedět, přesedl si na okraj a málem spadl. Zatřepal hlavou, ruka mu sjela ze stolu, když se chtěl zvednout. Místo toho se opět napil a tentokrát pořádně. Nepřátelé se stali přáteli, Harry se zdravil s neviditelnými lidmi, byly v jeho mysli, či fantasii? Existovali jenom v té poloprázdné láhvi?
   ‚Tak… a jsem zde,‘ hlesl Harry v duchu a praštil hlavou o barový pult.
   „Harry!“ špitl hlas kousek od něho.
   Byla to Hermiona, sklepávala právě dešťové kapky z promočeného deštníku. Pozdravila barmana a přešla ke chlapci, který o sobě nevěděl.
   „Jak dlouho tu už je?“ zeptala se barmana.
   „Tak… dvacet minut,“ zapřemýšlel barman.
   „Nechceš s ním pomoct?“ zeptali se jí dva na první pohled nebezpeční hromotluci sedící vzadu v zakouřené části.
   „Ne, děkuji,“ odvětila stroze.
   „Ale no tak, nedělej vlny…“
   „Hele dřepni si na zadek, je ti to jasný?“ zahřímal barman jako statný hřebec, ač na to postavou nevypadal.
   Oba dva na něj mávli rukou a vrátili se ke svým kartám.
   „Harry, prober se,“ zacloumala s chlapcem. „Co jsi to proboha vyváděl?“ ptala se, když viděla, že jeho šusťákové kalhoty jsou promočené a tričko ležící na vedlejším sedátku také tak. „Prober se!“
   „Nech… nech…“ brblal potom, co s ním Hermiona opravdu silně zacloumala.
   Ale jakmile promluvit, sklátil Hermionu smrad z Harryho pusy.
   „Jsi nalitej jako žok!“ vyčetla mu. „Jdeme domů, hned!“
   „Tě neznám…“ ozvalo se od Harryho chraplavým hlasem.
   „Já tebe takového také ne,“ přitakala a přehodila si jeho rameno přes záda. „Tak pojď, půjdeme domů.“
   „Domů!“ vykřikl Harry. „Jooo, domů! Tak tam nechci!“
   „Nemáš na výběr,“ nedala se Hermiona a pomalu spolu vykračovali.
   Hosté v baru je sledovali, povětšinou tu byli staří ostřílení muži, kteří neměli s kým trávit večer, tedy lépe řečeno, nikdo ho s nimi trávit nechtěl. Hermiona proto chtěla být co nejdřív odsud, protože takhle pozdě tu už asi dlouho žádná dívka v jejím věku nebyla. Ostatní se na ní lačně dívali, zvláště když se lopotila s Harryho vláčným tělem, které jí činilo bezbrannou.
   „Pusť mě ty mrcho!“ zvedl se zčista jasna Harry a odstrčil Hermionu.
   Ta se namíchla, otočila se k barmanovi a ten jí na její pokyn podal sklenici studené vody, kterou v zápětí vychrstla Harrymu do obličeje.
   Obecenstvo se leklo Hermioniny kuráže, tak svéráznou reakci od takového děvčete nejspíš nečekali. Ale to si přehazovala Harryho ruku opět přes rameno a ten poněkud více probuzen, se s ní krůček po krůčku vydával vzhůru.
   Venku hustě lilo, padaly přímo trakaře a po hlavní dlážděné silnici se valil potok vody, jenž kanály nestačily zhltávat. Zvonky u domovních krámků cinkaly a hlušily ještě více pleskot kapek, jenž se rozléhal po celé vesnici, a obtěžkávaje trápil střechy místních domků.
   „Ne… ne… ne!“ vyjekl Harry, jakoby v noční můře. „Nechte mě, nech mě, pusť mě!“
   „Ještě vydrž!“ přikázala mu a nedařilo se jí otevřít navlhlý deštník.
   Pak se za ní otevřely dveře a Hermiona spatřila odrazem v Harryho brýlích, že z baru vyšli oni dva hromotluci, jenž jí chtěli před pár okamžiky pomoct.
   „Proboha… ale ne,“ zděsila se a rejdila očima po mokré zemi, jak přemýšlela co bude dělat.
   „Dej mi pokoj, Hermo… Hermio… nech mě bejt!“ ječel na ní k tomu Harry.
   „Naposledy ti nabízíme pomoc!“ ozvalo se Hermioně za zády a ta vystrašeně přivřela oči.
    Bála se, že Harrymu a jí něco udělají, rozhodně na to vypadali. Otočila se k nim a přes padající ohlušující kapky deště zakroutila hlavou. Déšť jí zničil účes a ona teď s mokrou hlavou byla náhle dlouhovlasá, bohužel, pro ty hlupáky nejspíše i přitažlivá.
   „Nedělej drahoty, pomůžeme ti s ním, stačí si říct,“ promluvil ten druhý a usmíval se. Byla vidět jen jeho silueta v záři blikajícího návěstníku se jménem baru.
   „Nepřibližujte se k nám, varuji vás!“ zařvala na ně nenávistně a vycenila samovolně zuby, jako šelma, bránící své mládě.
   „Až nás slušně požádáš,“ řekl ten první.
   „Jděte k čertu!“ zařvala. „Dneska se mi všechno zvrtlo a jestli si chcete užít, tak na to hodně rychle zapomeňte! Nakopu vás do zadku a pak vám něco utrhnu, JESTLI MI NEDÁTE POKOJ!“ zařvala hystericky, až se oba dva zastavili.
   „No… to mě podrž, radši jdeme,“ řekl ten druhý a oba vousatí hromotluci zmizeli v kouři linoucím se z baru.
   Harry zasténal a Hermiona se k němu rychle přitiskla.
   „Co ti je?“ zeptala se starostlivě.
   „Co… co mi by… by mi asi bylo?“ vykřikl Harry bezhlavě a odstrčil Hermionu od sebe. „VŠECHNO! Všechno je to na nic!“ řekl a opilecky ztrácel rovnováhu. „Všechno se mi zhroutilo Hermiono. Jsem…“ v tu chvíli už zakolísal natolik, že ho musela podepřít. „je mi určeno zemřít!“ zakřičel jí do obličeje přes běsnící kapky deště. „Mám zemřít, bylo to dáno ve věštbě. Té první, původní, hlavní věštbě! A ta se ještě nevyplnila, protože já př…. pořád žiju!“
   „O čem to mluvíš?“ zděsila se s mokrými vlasy a obličejem.
   „O svojí zkáze!“ vysvětlil jí a stále se od ní odstrkoval. „Jsem srab! Ten největší srab na světě! Všichni mě opěvují, všichni říkají co jsem dokázal, a stejně mě chtějí zabít. A když se o to pokusím sám, zjistím, že jsem nakonec takovej zbabělec, že to vlastně vůbec nedokážu! Nedokážu ukončit to, co jiný začali! Proklínám svou matku za to, že mě porodila! Proklínám otce, Lextera, proklínám tebe! Proklínám i Cho! VŠECHNY! VŠECHNY PROKLÍNÁM!“ řval a uhodil Hermionu pěstí tak silně, až jí rozbil ret.
   Něco v tu chvíli mu ale proběhlo hlavou, jakoby pocit viny za to, co právě řekl a udělal.
   „Her… Herm…“ V tom se protočil a padl na všechny čtyři. Teď zkazil i tohle. Zkazil všechno, je nula, nula všech nul.
   Zvedl se mu natolik žaludek, že začal zvracet na zem a nakonec na ní padl obličejem a omdlel, přičemž ho omílal pouze potok tekoucí přes hlavní silnici.

   Sžírající noční můra, která měnila své podoby jako šílený klaun na nějakém ještě šílenějším maškarním, začala konečně s dalšími a dalšími doušky ranního vzduchu ustupovat. Zbylo po ní jenom otlučené místo, jako když mrchožrout spořádá i poslední cáry masa a nechá jenom kosti. A jako kompenzací za to všechno právě ony kosti byly všechny problémy, které nespolkl ani mrchožrout alkohol, ani nekonečná noc. Ba naopak, dnes ráno se změnily v děsivé kostlivce, jenž bodali do hlavy svými meči se stékající nenávistí.
   Harry pomaličku otevřel oči, v hlavě mu stále ještě doznívaly zlé hlasy. Nastalo ráno a on zjistil, že leží na lavičce poblíž baru, kolem prochází spousta lidí a s odporem i podivením si ho prohlíží. Harry se pomalu narovnal a sykl bolestí, když ho píchlo v zádech. Zároveň se podrbal na hlavě, která mu třeštila, jako nezastavitelně bijící kladívko od budíku.
   Lidé, kteří ho míjeli jen kroutili hlavou. Tak mladý kluk a už takhle sešel. Harry se na sebe podíval, šaty měl otrhané, přes sebe přehozenou starou zamazanou deku a vlasy měl ještě více rozcuchané, než normálně bývaly. Celkově vypadal, jakoby se sežvýkal obří slimák, vyplivl do obalu, zmuchlal a zahodil do popelnice.
   „To má být vtip?“ řekl Harry spíše sám pro sebe a tvářil se, jakoby mu ulétly včely a vlastně veškerá jim podobná hmyzí verbež.
   „Tady máš,“ řekl jeden kolemjdoucí a dal Harrymu do ruky jednolibrovou minci, „a mazej si koupit něco k jídlu, žebráku.“
   Harry se ublíženě ušklíbl a v další chvíli ho těžká mince bouchla to čela a zacinkala na lavičce vedle něho. Harryho šrámy ze včerejška byly fuč, i kašel, nastydnutí a vše co k tomu patří. Ale proč je proboha stále tady? Jako nějaký vagabund tu přespal celou noc?
   Harry vzal do ruky minci a mnul jí ve špinavé ruce, byl zmatený, opravdu hodně zmatený.
   „Co tady zatraceně dělám?“ zaklel sám sobě nevraživým tónem.
   „Sem tě dovedly tvé včerejší činy,“ odvětil mu stroze hlas za zády.
   Harry se otočil, seděl na lavičce, za níž se nacházel strohý park s výhledem na… nakloněnou vodárenskou věž. Muž, který Harryho oslovil, vyšel na čerstvě vyšlé ranní slunce. Harry si s povzdechem uvědomil, že to je Sirius. Před ním se opravdu styděl.
   Raději se odvrátil a nevraživě zakroutil hlavou.
   „Copak?“ zeptal se ho Sirius. „Nechceš se mnou mluvit? Odmítáš se se mnou bavit?“ zeptal se ho a postavil se bojovně před něj.
   „Kdyby tě bolela hlava jako mě, taky bys měl chuť vykopat si vlastní hrob a lehnout si do něj,“ řekl mu na to Harry s nechutí.
   „Jenže já se tak necítím,“ odpověděl ledabyle Sirius, v jeho tónu zněl nepřátelský posměch. „nedělám takové kraviny jako ty, náš slavný kouzelníku.“
   „Jestli mi tímhle chceš pomoct, tak…“
   „Nechci ti pomoct!“ zvolal rychle Sirius a roztáhl ruce, jakoby chtěl od Harryho co nejdál. „Nemám vůbec zájem, ani trochu, i kdybych chtěl. Ty jsi dopadl, jak jsi dopadl. Do tohohle hnoje jsi spadl sám, tak se z něho také sám vyliž.“
   Harry se sarkasticky uchechtl a stočil pohled jinam, Siriusova slova ho bodala v srdci jako nůž složený z několika dalších nožů, jenž na sobě měly další a další nože a ty všechny řezaly do Harryho mysli. Bolest hlavy v něm vyburcovávala vztek. Jediné, na co se zmohl, byla tichá nadávka.
   „Cože jsi říkal?“ štěkl po něm Sirius přísně a Harry nehodlal k němu uhnout s pohledem. „Máš vztek!“ pokračoval agresivně Sirius. „Máš strašný vztek. Na všechny kolem. Cítím to. Myslel sis, že tě zase tví přátelé zachrání? Že tě vezmou, uloží do postýlky, přikryjí peřinkou a ráno přinesou snídani do postele? Tak to ne hochu, na to zapomeň. Měl by sis totiž konečně uvědomit, že jsi právě plnoletý a ještě víc než to. Totiž že se tak vůbec, ale vůbec nechováš!“
   „A jak se chovají plnoletí?“ usmál se Harry.
   „Rozhodně ne tak, jako ty včera!“ vytkl mu Sirius, až po něm kolemjdoucí zavadili pohledem.
   „Co ty o tom víš?“ odsekl Harry panovačně.
   „Vím o tom dost!“ štěkl opět Sirius. „Možná víc, než si ta tvá zabedněná palice uvědomuje!“
   „Zase jste mě sledovali?“ zasmál se opět Harry.
   „Co tě nemá?“ odvětil Sirius. „Je vidět, že jsi hloupější, než jsem si myslel! Tvé stopy u převržené vodárenské věže svědčí o všem. Bláto bylo mokré a i ten nejhloupější stopař si mohl domyslet, co se odehrávalo na jejím vrcholu. Jsi idiot Harry, rozumíš? Idiot!“
   „Jak mě můžeš takhle nazývat!“ zakřičel Harry a vstávaje na něj ukázal ukazováčkem. „Co si to vůbec dovoluješ?“
   „Vůči takovému ubožákovi?“ odfrkl si Sirius. „Podívej se na sebe,“ řekl a poukázal na to, v jakém je Harry stavu. „Vypadáš jako troska, leklá ryba na suchu, co ještě pořád plácá ocasem, než z ní konečně slunce vysuší život.“
   „Nemám tě rád!“ křikl Harry.
   „Nápodobně Harry!“ ukázal na něj tentokrát Sirius. „Nápodobně! Jelikož já nejsem ten, který se pokusil zabít! Já nejsem ten, který ublížil Hermioně do krve! Já nejsem ten, co jí málem nechal napospas páru degenerovaných ožralů!“
   Harry tiskl vztekle zuby a pěsti, vztek v něm kypěl takovou silou, že kdyby byl rychlovarná konvice, uvařil by vodu dříve, než by se do něj nalila.
   „Sklapni!“ zařval na Siriuse.
   „Takže se přece jenom vztekáš! Přece jenom mám zase pravdu!“
   „Buď už ticho!“ zaječel Harry. „A vy na mě nečumte!“ křikl na ostatní.
   „Jen klid, zase ho přepadl rapl,“ vysvětloval Sirius kolemjdoucím, „to chce klid, on se z toho chlapeček vzpamatuje, možná…“
   „Ticho!“ zařval Harry jako malý kluk. „Tak buď už ticho!“
   „Ty už nikoho nevystrašíš,“ řekl Sirius a sklonil se k němu jako k malému dítěti.
   V Harrym to bouchlo, přiskočil k Siriusovi, chtěl mu ubalit ránu, ale Sirius mu v klidu ruku zvrátil.
   „Tak bojuj! Prašť mě!“ křikl na něj.
   „Nenávidím tě! NENÁVIDÍM!“ ječel Harry zaslepeně a kopal i nohama. „NENÁVIDÍM!“
    „Stejně jako Lextera, stejně jako Brumbála a včera stejně jako všechny! Celý život v sobě tu nenávist držíš!“ křičel mu do tváře Sirius, zatímco sebou Harry škubal. „Dostaň to ze sebe, dělej, tak mě uhoď krucinál! Tak se snaž!“
   Harry se opravdu snažil, zmítal se, snažil se osvobodit, až mu Sirius uvolnil ruku a Harryho ho začal mlátit. Sirius rány však mírnil, přestože to Harry nevnímal.
    Nakonec, po několika minutách snažení přestal a opřel se o pouliční lampu, vzlykajíc a ztrácejíc všechnu chuť do života.
   „Tak už ses vyřádil?“ zeptal se Sirius udýchaně. „Co? Odpověz mi, je ti líp? Protože jestli ne, můžeš mě začít mlátit znovu, můžeš mi začít ubližovat dál, jsme na to od tebe všichni dávno zvyklí!“
   Harry zvrátil hlavu a zakřičel, zacloumal s lampou, až se zdálo, že jí utrhne. Emoce v něm vykypěly a on se náhle uklidnil. Začal volně dýchat a jakoby v něm stále bylo jedno rozumné centrum, které mu počalo dodávat konečně čerstvou krev do hlavy.
   „Co je… co je s Hermionou?“ zeptal se po chvilce ticha.
   „Ta rána na těle jí nebolí tolik, jako ta v srdci,“ řekl mu Sirius a přišel k němu. „Podívej se na mě,“ přikázal mu a Harryho uslzené oči ulpěly na těch jeho. „Ať už jsi v životě zažil cokoliv…“
   „Ani nevíš, co jsem všechno zažil…“
   „Ale vím, věř mi, že já jsem toho poznal hodně,“ nesouhlasil s ním Sirius. „A jestli existuje nějaké místo na světě, kde člověk ztrácí chuť do života, tak je to právě Azkaban. Ale jsem tady, protože všechny mé chyby, všechno co jsem zkazil, ať už to byla slepá honba za Pettigrewem, nebo zranění, která jsem působil svým obětem vtipkaření a věř mi, že někdy šlo do krve… to všechno, mi vyvstalo v mysli právě v té kobce. Nad tím se vznášela vzpomínka na tvé rodiče, na to, že jsou mrtví. Myslíš, že jsem to měl lehké? To si vážně myslíš? Pro mě byli něco jako pro tebe Ron a Hermiona. Jenže tihle dva ti nezemřeli. Mě Lily a James ano a tímhle pocitem, ze mě vysávali mozkomoři štěstí,“ vysvětil mu hořce, dívaje se mu přímo do očí. „Tak mi tu neříkej, že něčemu nerozumím. Protože koloběh chyb je starý jako život sám. Ze všech chyb, kterých se dopustíme, si máme vzít ponaučení. Naše chyby nás vychovávají a proto děti tolik chybují, rozbíjejí a mýlí se. Proto si myslí, že jsou k ničemu. A proto jsou staří lidé moudří, jelikož se dokázali poučit ze svých chyb a dospět. Věř mi, že slovo dospívání znamená něco jiného, než že začneš randit s holkama a budeš si myslet, že jsi nejdrsnější chlap světa. Ne, dospělý jsi až tehdy, až budeš mít za sebou tolik chyb, že se budeš muset dřív nebo později dokázat přes ně překlenout a vzít si z nich ponaučení. A neříkej mi, že ty jich na svědomí máš málo. Vem rozum do hrsti Harry, vzpamatuj se. Raději se zavři v Doupěti někde ve sklepě a rozmlať tam všechny cetky, které tam Molly Weasleyová střádá, než abys zranil kamarádku, nebo se pokusil ukončit svůj život. Vztek a smutek musí ven a ne abys ho držel uvnitř. A pokud se tě nebudou chtít jen tak vzdát, musíš se jim postavit čelem. A dokázat jim, že se umíš rvát jako pes. Což jsi ostatně dokázal i mě.“
   Harry mu naslouchal a slova, která Sirius vypouštěl z úst, mu připadala, že se mění v náplasti a hojí jeho zlomenou duši.
   „Cho umírala s dobrým pocitem, Harry,“ začal Sirius otevřeně. „Nestyď se o ní mluvit. Netaj své city před námi. Protože pak je začneš tajit i sám před sebou. Umřela pro tebe a teď,“ řekl Sirius a dovedl Harryho lavičce, „představ si jak by ses cítil, kdybys ty umíral pro ní. Položil bys za ní život, jaký bys měl z toho činu pocit? Kdybys věděl, že kvůli tomu tvému daru, může žít dál a radovat se ze života?“
   „Asi… asi bych se cítil strašně šťastně,“ slzel Harry a krčil tvář, jak se snažil zahnat slzy.
   „A teď si představ, kdyby k tomu opravdu došlo a ta Cho, které bys dal život, by stála na vrcholku vodárenské věže, a chystala se skočit, aby to všechno…“
   „Už dost, rozumím,“ řekl Harry přiškrceně.
   Sirius se od něho odvrátil a zhluboka se nadechl. Slunce se již stačilo vyhoupnout nad koruny stromů a hřálo je na bolavých hlavách. Kolem prolétávali ptáci a u uší jim bzučely včely.
   „Dnes je nejlepší den, aby ses začal chovat jako dospělý člověk,“ navrhl mu Sirius a dal mu ruku na rameno. „Pořádně si promyslíš každý krok, který v životě uděláš, vždycky Harry, vždycky musíš vědět, co svými činy způsobíš. Vždycky zvaž věci i z té druhé strany, jelikož to je základ celé nenávisti světa. Protože zlí lidé si nedokáží uvědomit, co těm druhým dělají. A pokud ti hodní ano, existuje stále naděje, že se zrodí další, kteří budou mít stejný dar a stejné srdce, jako mají oni, nebo třeba ty.“
   Harry se mu uslzeně podíval do očí a pravil: „Teď moc zrovna jako dospělý člověk nevypadám,“ ale hned na to se usmál.
   Sirius se od srdce zasmál a objal ho, drtil ho k sobě a Harry si uvědomoval, jak moc ho má rád.
   „Rány teda rozdávat umíš, budu mít pěkných pár modřin,“ zasmál se. „Holomku jeden, máš být rád za to co máš. Ta deka byl jediný ústupek Hermiony, na který byla ochotná přistoupit.“
   Harry se usmál a zakroutil hlavou.
   „Choval jsem se jako idiot,“ smál se Harry sám sobě. „Přesně jak jsi říkal. Proboha. Teď to vím, a máš pravdu, už nikdy takový nebudu, vzpomínám si na to, co říkal Lexter. On měl v mládí přece také dáno, že zemře, a nevzdal se. Taky se nevzdám Siriusi,“ řekl Harry a podíval se mu do očí.
   „Takhle už mluví dospělý člověk,“ přikývl mu k tomu. „Tak a teď padáme odsud, už jsme se tu ztrapnili dost. Něco ti povím, ty můj bezdomovče, do Vydrníku u Svatého Drába už nikdy nevkročím… tak pojď, jdeme si koupit něco na zub za to, co sis vydělal.“

   Kousek od nich vedle baru, kam už Harry nevkročí ani ve snu, stál motorest, kde stavěli utahaní řidiči kamiónů, zemědělci s traktory a venkovští lidé, kteří se šli po ránu posilnit a pozdravit se sousedy.
   Cinkající zvonek přivítal nově příchozí a Sirius pokynul Harrymu k nejbližšímu stolu. Ten jej však raději zastavil a zatahal za bundu, jelikož všichni na nich mohli pohledy nechat.
   „Vypadám jako krocan, kterého někdo omylem přejel kombajnem,“ zaprotestoval Harry a Sirius přikývl. Sice si pak uvědomil, že se Harryho dotkl, ale raději s ním vešel na záchodky.
   Několika krátkými kouzly byla všechna nečistota z Harryho rázem pryč a on měl na sobě čisté šaty, lesklé opravené brýle, na krku přívěšek od Hermiony a v kapse svou křišťálovou hůlku. I vysmrkat se mu bylo konečně dopřáno.
   Poté, co opustili toalety, se jich hosté v motorestu očividně lekli. Taková změna, která u chlapce nastala po návštěvě záchodků s nějakým dospělým chlápkem, je právem překvapila. Harry se zastyděl a Sirius mu naznačil na místo v rohu u okna.
   „Takže, chceš být dospělý,“ začal Sirius přisedajíc ke chlapci, „existuje několik pravidel, jak se stát dospělým. Většina mudlů má ten pocit, že je to tím, že začneš kouřit. Tak ale dospělost dokazují jenom idioti, Harry… bez urážky,“ dodal ke kouřícímu hromotlukovi, sedícímu opodál.
   Raději tedy ztlumil hlas a pokračoval: „To tu rovnou můžou odrecitovat básničku o lordu Voldemortovi, konečný efekt bude stejný. Jádrem všeho, je stát se gentlemanem. Naučit se chovat se ve společnosti, ve společnosti… dámy,“ řekl Sirius zdráhavě a usmál se na příchozí číšnici, která na sobě však nenesla známky číšnického oblečení. Harrymu to připomnělo jeho práci u Tonyho.
   „Co chcete?“ zeptala se jich mručivě a právě si přehodila z jednoho patra do druhého sežvýkanou žvýkačku.
    „Snídani,“ řekl Sirius.
    Číšnice na něj udělala výraz dlouhého zamyšlení, při kterém vypadala, jakoby jí do zadku píchl komár a pak na Siriuse netrpělivě bafla: „A?“
   „Třeba… vejce…“
   „Nemáme, poslední slepice skončila v polívce. Co jinýho?“ zabručela opětovně a popotáhla nosem.
   „Tak… prosil bych kávu…“
   „Do pytle s kafem se nám ráno vymočil pes, jestli to chcete i přes to risknout, je to na vás,“ řekla jim ledabyle a jevila známky nudy.
   „Co tedy vlastně máte?“ snažil se zeptat Sirius slušně.
   „Ňáký rohlíky, pro kluka kakao,“
   „Já už nejsem kluk, a kakao proto vynechám,“ řekl Harry dotčeně.
   „Tak si dáte kafe?“ pohrozila mu a Harry učinil rezignované gesto.
   „Roberte! Jako obvykle!“ zařvala směrem do začazené kuchyně. „Taky ste se mohli vymáčknout dřív,“ procedila k nim a s botama s ulámanými podpatky odkráčela za pokladnu.
   „Ještě něco Harry, ne každá žena je dáma, ano?“ připomněl mu Sirius.

   Lehce posnídali lehkou stravu a hned pak se vydali směrem pryč z vesnice. Harry měl dostatek času, aby si v hlavě setřídil všechny myšlenky a pocity. Cítil, jak je občas důležité si v mysli udělat pořádek, stejně jako v dětském pokojíku. Pochopit co ovlivňuje jeho rozhodování, které věci jsou správné a které ne.
   Jeho kmotr však ve výcviku nehodlal hned tak brzy skoncovat. Došli na louku s vysokou trávou, jenž jim sahala mnohdy až k pasu a Sirius naznačil Harrymu, aby si připravil hůlku. Jakmile jí chlapec opět sevřel pevně v ruce, jakoby se mu vrátila nově nabitá energie.
   „Ukaž mi, jestli jsi to už nezapomněl,“ řekl mu s předstíranou přísností a následně od Harryho poodstoupil.
   „Nemám náladu si hrát, jako malé dítě,“ pravil Harry škodolibě. „O to více, když se podívám na tvá rozklepaná kolena.“
   „Tak hraj jako dospělý gentleman, tas hůlku a připrav se!“ řekl Sirius a zamířil na něj.
   „Gentleman nehraje se zloduchem, Siriusi!“ odpověděl mu na to Harry přátelským hlasem a přecházel před svým kmotrem v trávě, v níž zanechával hluboké stopy ohnutých klasů.
    „Takže teď jsem zloduch? A teprve budu, až ti srazím gatě k zemi?“ zavolal Sirius, zamával ve vzduchu hůlkou a kolem Harryho se začal točit vítr.
   „To jsou pouťové triky Siriusi, copak i ty se o mě bojíš?“ opověděl mu Harry s vlajícími vlasy, hned poté, co vítr hůlkou utišil, stejně jako dirigent mírní sílu hudby.
   „Nezastrašuj svého nepřítele, Harry,“ pravil zase Sirius. „Tak se chová jenom vystrašená bačkora. Nejdřív by ses měl naučit jak se chovat k dámě a pak si vyskakovat před pány! Správný gentleman, se vždy chová k dámě vhodně a civilizovaně. Pouští ji do dveří jako první, jde před ní, když scházejí po schodech a za ní když vycházejí… postřeh!“ křikl a trávou zabzučelo kouzlo, jenž skryly zelené klasy.
   Harry pohotově uhnul, ale kouzlo bylo natolik hbité, že spadl na zem. Sirius byl rázem u něho a podával mu ruku.
   „To bylo příliš rychlé,“ postěžoval si Harry.
   „Ne, to ty jsi vyšel ze cviku,“ pokáral jej Sirius a poplácal po zádech. „Vždyť jsem tě navíc varoval. Rozhodně však nepočítej s tím, že to tak necháme. Po zbytek prázdnin se mnou budeš pilně trénovat. A to nejenom kouzla,“ řekl a začal s Harrym mířit po louce k Doupěti o pár honů dál. „Také chování a sebeovládání jsou základní umění kouzelníků. Kouzla jsou mocná a každé je jinak silné. Pokud dokážeš spojit svou zlost s kouzelnou mocí, bolest vtěsnat tam, kam máš, dokážeš vykouzlit ohromující silné velečáry, jako to například uměl černokněžník Voldemort. Ten do nich dával veškerou svou zlost a nenávist. Kouzla mají svou podstatu v našem kouzelném nitru, pokud dokážeš ovládat své nitro, dokážeš ovládnout i svá kouzla. To je základní princip. Naučím tě, jak se chovat k dámě, na veřejnosti, ale i o samotě. Stejně tak, pokud ti bude hrozit nebezpečí. Člověk by měl být prozíravý a umět nahlédnout pod plášť, kterým jsou určité věci zahaleny.“
   „Vím Siriusi, život mě naučil už dost na to, abych si to uvědomil,“ ujal se slova tentokrát Harry. „Jen potřebuji mít po boku někoho, kdo mi ukáže, že nejsem jenom podkova, jenž dávno ztratila svůj lesk a každý na ní jen dupe. Takovým byl Lexter a děkuji ti, že jsi mi takovým i ty,“ pravil Harry vážně a uchopil Siriuse za rameno. „Nehledě k tomu, že bych tě stejně porazil,“ řekl potutelně, do ramene ho strčil a přidal do kroku.
   „Ty? Mě? Ani kdyby padali plešatí Snapeové s hořícím zadkem!“ zvolal Sirius a také zrychlil.
   „Uvidíme, komu se nakonec bude čoudit z pozadí!“
   „Už jsme u Doupěte, ostatní už nás očekávají.“
   „Bojím se…“ zastavil se náhle Harry. „jak se mám dívat Hermioně do očí?“ zamyslel se stojíc těsně před oplocením Doupěte.
   „Přemýšlej, co by udělal dospělý člověk?“ radil mu Sirius.
   A tak Harry po několika minutách vešel dovnitř, kde se nacházeli téměř všichni členové Weasleyovic rodiny, a to dokonce včetně Freda a George a jejich společnic. V domku to příjemně hřálo a voněl dopolední venkovský vzduch. Někteří si hráli společenské hry, Hermiona pilně studovala Svazek zákeřných spisovatelů od Svatouše Pihouna a paní Weasleyová stála nad Ronem v kuchyni s prskající hůlkou a nebohý chlapec drhnul hrnec od rána. Ve vchodu Harryho přivítal Percy. Harry jej pozdravil a Percy pochopil, kam má namířeno. Hermiona vzhlédla od knihy, na rtu měla stále vidět ošklivý šrám, rána jí pravděpodobně musela přes noc natéct.
   Harry k ní přistoupil, neohroženě před všemi poklekl na kolena a pravil: „Vím, že pro mé činy neexistuje žádná mudlovská, ani kouzelná omluva. Tak prosím přijmi omluvu přítele, který doufá, že jím zůstane i nadále. Doufá v to víc, než kdy dřív,“ a s tím jí předal kytici květin, které nasbíral před domem na louce a v lese.
   Hermiona se na chvíli zarazila, ale pak se začervenala a zakroutila hlavou: „Tys nám zase dal… copak nevíš Harry, že přátelé jsou proto, aby odpouštěli?“
   „Takže mi odpouštíš?“ dychtil a zvedl se na nohy.
   „Odpustila jsem ti už dávno,“ řekla a objala ho silně kolem těla.
   Tiskli se k sobě a nyní víc než kdy dřív z jejich objetí vycházelo čiré přátelství, bolavé, ale to k životu patří.
   „Děkuju za květiny,“ poděkovala nakonec usměvavě a místnost se hned na to rozhovořila.
   Harry se konečně pozdravil s Percym a dvojčata v koutě spustila: „Prohrál jsi!“
   „No jo, no jo!“
   „Jak ses mohl vsadit, že Harry omlátí Siriusovi tu vodárenskou věž o hlavu?“
   „Vy jste se vsadili?“ pokárala je naštvaně paní Weasleyová.
   „Základem šťastného života…“ řekl Fred a dokončili to obě dvojčata společně: „jsou prachy a žádná robota!“
   „Mimochodem Harry, už jsi vyzkoušel tu Snilku?“ zeptal se George.
   „Je mi líto,“ omlouval se provinile Harry, „v posledních hodinách jsem měl na starosti něco jiného.“
   „Vyzkoušej jí, vážně nebudeš litovat!“ pobízel ho Fred a objal se s Angelinou.
   Harry si uvědomil, jak náhle krásné a příjemné je být na světě. Jak příjemné je myslet na ty, kteří mezi nimi už nejsou. Ano, tak by se na ně mělo myslet, ne se smutkem a se steskem, ale s láskou a štěstím, s díky za čas, který jim byl dán.
   Harry stačil ještě zahlédnout mihnutí dívčích zrzavých vlasů, Ginny vyběhla nahoru do svého pokoje.

   Přes den Harry poslouchal vypravování Percy Weasleyho, jenž se musel zpovídat ze všech křivých obvinění, a paní Weasleyová neustále chválila, že je tak chytrý a přidal se opět k nim. Jak vidno Percymu dělala přítomnost jeho matky dobře, za těch několik let strávených se špatnými lidmi pochopil, že není radno si zahrávat s ohněm.
   Odpoledne Harry procvičoval své kouzelnické schopnosti spolu se svým kmotrem a později se k nim přidali ostatní. Ron prokázal výtečné schopnosti, co se týče kouzla zapuzujícího duchy, naneštěstí platilo i na Karůza.
   A pak, dřív než se všichni nadáli, nadešel večer. Po večeři ospalí Harryho přátelé zamířili ven na terasu, kde si povídali až do pozdních hodin. A když hodiny odbily jedenáctou, odešli na kutě.
   Harry tu noc nemohl usnout, v hlavě měl spoustu nevyřešených myšlenek, které mu Sirius a jeho vlastní vědomí přes dnešní den přivodili.
   Když už Ron na vedlejší posteli ze spaní sliboval Karůzovi utrpení a muka, zvedl se a pomalu odešel do přízemí, aby si natočil sklenici čisté vody na pročištění mysli. Netušil však, že tam narazí na Siriuse, jenž nehnutě stál u černého okna ve světle svíčky a zíral jako zkamenělý zlobr ven do temné noci.
   „Nemůžeš usnout?“ zeptal se Harryho, který k němu za zády přistoupil.
   „Ne,“ odpověděl Harry potichu. „V hlavě mám smršť myšlenek, které mi nedají pokoj a narážejí do sebe jako stádo slonů.“
   „Ten pocit znám až moc dobře,“ přikyvoval Sirius a nespouštěl oči z okna.
   „Na co se to díváš?“ snažil se Harry zaostřit na temnou krajinu.
   „Něco tam je,“ řekl rychle Sirius, jakoby ta slova byla sama o sobě jedovatá, a on je chtěl mít co nejdřív pryč ze sebe. „Tam na té louce, kde jsme dopoledne zápasili, něco…“ říkal Sirius zamyšleně. „Nevím… vidím tam občas zákmit černoty, jak prochází tebou vyšlapanou cestou v klasech trávy.“
   „To se ti asi zdá,“ řekl hned Harry a informace mu nahnala strach, jakoby mu sama smrt dýchla na rameno.
   „Asi máš pravdu,“ zakončil své zamyšlení po chvíli ticha Sirius, napil se něčeho průzračného z nízké sklenky a přešel do obývací místnosti, kde ulehl do postele. „Sladké sny, Harry,“ popřál mu nakonec.
   Harry přání opětoval, ještě chvíli zíral do okna a černé noci, a snažil se venku najít něco… ani plášť… ani hábit, žádný oděv… co tam bylo? Proč měl takové zvláštní tušení, že ať tam je cokoliv, právě to sleduje jedno jediné okno v Doupěti, okno, kde Harry právě stojí?
   Harry raději sfoukl svíčku, jenž zapraskala a zadoutnala. V nastalé tmě nahmatal zeď a vyšel do prvního patra. Avšak ještě ani nedošel k dalším schodům, když si na zádech uvědomil něčí pohled.
   „Ginny,“ rozpoznal Harry v siluetě stojící v koutě.
   Dívka neodpovídala, jen hleděla na Harryho nohy, jako sluha na svého pána, když něco provedl.
   „Co tu děláš tak pozdě?“ pokračoval Harry s otázkami.
   „Možná ruku osudu,“ odpověděla mu na to. „Aby mi mohla dát další bolestnou ránu, protože si připadám, jakoby jí bavilo mne neustále terorizovat.“
   „O čem to mluvíš?“
   „Mluvím o tobě, Harry,“ řekla Ginny, když k ní Harry přistoupil. „Mluvím… o něčem, o čem jsem si myslela, že je jen výplod hloupého dětského pobláznění, až jsem nakonec zjistila, že je to pravý opak. Namlouvala jsem si samé lži a tím se samovolně chytila do pasti… a teď z ní nemůžu ven… Harry… to co k tobě cítím…“
   „Na to bychom se měli jít vyspat,“ zadržoval jí a vzpomínal si na slova, která mu říkal Sirius. „Ráno moudřejší večera.“
   „Ne, potřebuju hned vědět… potřebuju…“
   „Vždyť ty už dávno víš,“ odpověděl jí na to potichu a hleděl jí do očí.
   „Mám tě ráda, Harry, potřebuju tě… nesnesu už dál tvé přehlížení… už…“
   „Ginny,“ oslovil jí a vzal jí za ramena. „vzpamatuj se. Musíš pochopit, že já… nejsem schopen někoho mít… víc než za kamaráda. Nechtěj mě, protože já nedovolím už žádné holce, aby se do mě zamilovala, aby skončila tak, jako Cho. Můj život bude pořád plný nebezpečí a já nehodlám riskovat tvůj život o nic víc, než ten mých kamarádů. Prosím pochop mě.“
   „Nechápu… a strašně to bolí,“ řekla mu třaslavě. „ty ani nevíš jaké to je, kolem tebe chodit, a… dospívat a uvědomovat si… uvědomovat si tu těžkou skutečnost… milovat… potřebuju tě Harry.“
   Harry těžce sevřel víčka, nikdy by si nedokázal představit, že někomu odmítá lásku, navíc sestře svého nejlepšího kamaráda, kamarádce, kterou znal už tak dlouho. Ale jinak to přece nešlo. Ginny je velice inteligentní děvče, ale i ona trpí pocity, které trápily jeho samotného a vidět je z jiné perspektivy, bolí možná ještě víc.
   „Ginny, mám tě strašně rád… možná víc, než si vůbec myslíš,“ řekl jí a hladil jí po vlasech. „Ale v těhle časech potřebuju daleko více obejmout, než něžné city. Omlouvám se, i mě to strašně bolí.“
   Ginny zkřivila bolestně tvář a Harry si připadal, že ho snad uhodí. Místo toho si však jen přikryla pusu rukou a řekla: „Nech mě být.“
   „Ginny, prosím pochop…“
   Ale to už se mu zrzavá dívka vytrhla a kráčela ke své ložnici. Harry se k ní ještě obrátil, ale s dalším „Nech mě!“ se o nic více nesnažil. Jen bezradně rozhodil rukama a skončil ve své posteli.
   Mysl se mu neočistila, ba naopak. Přesto se mu nálada zlepšila, když rozevřel svůj amulet, který mu Hermiona darovala, posvítil si na něj hůlkou a spatřil všechny jeho přátele, jak se s nimi drží za ruku a usmívá se. Z jedné strany drží rozjíveného Rona, který se šťourá v uchu a z druhé šťastnou Ginny.