![[=]](img/justify_flag_on.gif "Kliknutím zarovnáte text do bloku")
(Od Egona, pro tu nejvzácnější růži na světě.)
Jakoby právě polkl celý grapefruit i s peckami. Stiskl lísteček a musel se ovládat, aby ho nerozmáčkl. Prohrál! Prohrál na celé čáře! Egon ho předběhl a on nese takovou ubohost!
Položil jakoby bez ducha košík na zem před ohromnou kytici. Uvědomil si, že on sám žádné přáníčko nenapsal, jakoby to bylo vůbec něco platné.
Vztek jím procházel odshora dolů a kytice jakoby by byla ztělesňovala samotného ďábla. Stiskl růži, chtěl je všechny rozmačkat, zničit, ale zapomněl na trny. Vyjekl, až se děvčata probrala.
Ron ucukl a z pusy se mu vytratil dech. Závěsy se začaly odsunovat, rozespalé pohledy rozhlížet po ložnici. To už ale Godrik luskl prsty, zem se prohnula jako želé, Ron sjel ke dveřím, které se otevřely a zase za ním zavřely a Ron projel kluzištěm jako na pískovišti.
Dopadl na zem ve společenské místnosti a Harry kroutil hlavou.
„Já věděl, že si to neodpustíš,“ řekl a pomáhal mu na nohy.
Ron ho však odehnal a postavil se sám. Pohled měl plný ukřivděných výrazů a jeho zraněné city vyvěraly na povrch smutek a zklamání.
„Rone?“ zeptal se Harry.
„Přinesl jí kytici růží,“ řekl Ron. „Celou obrovskou kytici. A já…?“ Ron zakroutil hlavou a nevěděl co říct.
Harry doznal, že legrace je konec. A tak, když bylo povoleno vycházení z ložnic, následovali Dobbyho, který jim dal v kuchyni jídla co hrdlo ráčí a snažil se je se svými kolegy skřítky přivést na jiné myšlenky. U Rona to však bylo jako klepat hluchému na dveře.
Na začátek první vyučovací hodiny se Ron dostavil s těžkou hlavou. Hermiona byla celá nervózní a ani jednou o svého kamaráda pohledem nezavadila. Spojkou mezi nimi byl samozřejmě Harry a když hodina Starobylých run skončila, aniž by na sebe ti dva vůbec pohlédli, ztratil se Ron ve dveřích a Harry jej musel velkou dobu hledat.
Nakonec jej našel v malém zákoutí s výhledem na celou vstupní síň a studenty, stěhující se ze tříd do tříd. Harry Rona popadl za hábit a řekl mu z očí do očí.
„Poslouchej mě, tohle nejsi ty. Takhle se chová jedině bábovka! A ještě k tomu nedopečená!“
„Tobě se to řekne, když k Hermioně necítíš to, co já,“ obhajoval se Ron. „Dneska se mi špatně dýchá, ruce se mi třesou, stejně jako hlas, raději… uhm… nemluvím…“
„Hlas se ti netřese, to si jen namlouváš, ty nemehlo,“ pokáral ho Harry a Ron se na něj načertil. „No tak, přece to nevzdáš hned po prvním nezdaru. Hraje ti do karet to, že ona ho nemá ráda.“
„A já jí lezu krkem!“
„Ale to není pravda, ty nekňubo!“ okřikl ho Harry, ale ztišil se, když kolem proplouval duch koně, který patrně někde ztratil jezdce. „Hermiona tě má neskutečně moc ráda a nikdy jsem ji neslyšel říct, že jenom platonicky, tak jako mě. Tak co? Už ti svítá na majáku?“
Ronovi v očích zazářily jiskřičky a v hlavě se mu opravdu rozsvítilo.
„Zeptáš se jí!“ vyhrkl.
„Cože?“
„Zeptáš se jí, jestli mě má ráda!“ opakoval Ron dychtivě.
„Ani kdyby Alfons Odkouřil vstal z mrtvých a vyfukoval tu na mě zase obláčky Letaxu… au!“
Harryho náhle začala pálit noha jakoby ji ponořil do vařící vody. Začal poskakovat a chytat se za nohu jako pominutý.
„Harry, já to tak nemyslel!“
„Mlč, to zase ta bota!“ bědoval Harry a snažil se jí vyzout, až konečně pálení ustalo, „Co to mělo znamenat?“ zeptal se naštvaně Kécy, který dělal jakoby nic.
„Já mu to už řeknu,“ ozvala se druhá bota, Kecal.
„Ne! Mlč! Je to zahanbující! Jako příliš uvázaná tkanička!“ bránil se Kéca neústupně.
„Kéca je v pubertě!“ vykřikl Kecal a Ron a Harry se na sebe podívali.
„V pubertě?“ zděsil se Harry.
„Jako kdybys ty to neznal,“ odsekl Kéca.
„No jo no,“ zkonstatoval Kecal. „Já už to mám dávno za sebou, ale tenhle škrpál si to musí teď prodělat.“
„A… a jaké jsou příznaky, to mě takhle bude znenadání pálit a podkopávat nohy?“
„Tak nějak… tedy… mimo jiné,“ řekl Kecal a Kéca raději zaklapl kukadla.
„Co ještě?“ zeptal se Harry, ale Kecal se také schoval a stala se z něj obyčejná bota.
Harry si ho tedy vyzul a nastavil přímo před naštvané oči. „Co… ještě?“ zeptal se přísně.
„Abych tak řekl…“ vykoukl zase Kecal, „puberta obnáší jisté… postižení pokožky… Kécovi budou rašit puchýře.“
„Já myslel, že to je bláto zvenčí,“ zhrozil se Harry a naštvaně kopl s Kécou, když v tom jeden z puchýřů praskl a kolem Harryho boty se začoudilo.
„To je nechutný!“ zvolal Ron a zacpal si nos. „A smrdí to ještě hůř!“
„Dokážeš si představit jak budu vypadat s botama s beďarama?“ stěžoval si Harry. „A navíc… pfff, takhle smradlavými.“
„Jak dlouho ta puberta trvá?“ zeptal se Ron.
„Jen mžik,“ ujistil je Kecal. „asi tak půl roku.“
Z vyděšených pohledů, které poté kamarádi nasadili, se staly ještě vyděšenější, když školní zvon začal zvonit a oni měli být už dávno v učebně Lektvarů.
Harry si poskakujíc nazouval Kecala a volal na Rona, aby na něj počkal. Hned poté upalovali do čtvrtého patra, kde měl profesor Aberforth nově zřízenou učebnu Lektvarů.
Dveře už byly zavřené, chvilku se přeli o to, kdo je otevře, až nakonec vzal za kliku Harry a potichu se omlouvali profesorovi v dálce, že se opozdili.
Aberforth měl jako vždy plnovous a spoustu šedivých vlasů jen o něco málo kratších, než jeho bratr Albus. Na hlavě měl jeden z bratrových čepců a na sobě jakýsi plášť z neznámého tvora, napůl šupinatého, napůl srstnatého. Opíral se o starou, téměř ztrouchnivělou a dlouhou hůl s kusem lesklého bílého kamene. Celkově vypadal jako nějaký zdivočelý hajný ve vskutku pozdních letech.
Dva opožděné žáky poklidně přehlédl, jakoby ho docházka moc nezajímala. Harry z jeho očí mohl vyčíst neskutečnou únavu velice vysokým věkem. Dokonce se mu zachtělo k profesorovi přiběhnout a raději ho podepřít z druhé strany, než měl hůl.
„Vážení a milí, vítám vás v této chvíli! Teď zapomeňte na nezdary, konají se totiž Lektvary!“ zvolal Aberforth, ovšem málem mu upadla hůl a on ostře zívl. „Předem mi odpusťte, pokud bych upadl do stařeckého spánku, neboť stáří na mě doléhá. Jedno z mých posledních přání bylo vidět zase vás studenty ve škole a naučit něco ty vaše zabedněné hlavičky,“ usmál se a popošel směrem ke zkrášlené tabuli.
Jeho třída byla jiná než všechny ostatní. Zdála se, jakoby létala ve vzduchu. Okna byla otevřená dokořán, aby se zde dostatečně větralo. A strop měl uprostřed velikánskou díru, kudy mohli vidět brzkou podzimní oblohu, jak se na ně modře usmívá. Z pilířů, které nesly strop, visel dolů nespočet ozdobných kotlíků a za profesorskou katedrou se skvěl rozlehlý sklad nebo spíše skleník, se všemi možnými přísadami do Lektvarů.
„Jako první věc, kterou jsem hodlal pozměnit, bylo místo konání našich hodin,“ začal stařeckým hlasem opřen o svou podivnou hůl. „Poté, co jsem málem omdlel z bývalé učebny profesora Snapea, jsem se rozhodl z ní udělat sklad Hnisáčků polních. Přestože váš bývalý profesor byl proti, neměl šanci,“ mrkl Aberforth jedním okem a studenti z Nebelvíru i Havraspáru se zasmáli. „Jeho poklady - jinými slovy přísady do Lektvarů, nasyslené za stovky let a poházené halabala, jsem odmítl, jelikož mám své vlastní, ostatně jak vidíte sami. Jiní profesoři se vás snaží nejspíše přilákat na své předměty, u mě nic takového nečekejte. Je jen na vás, zdali se přihlásíte a ujišťuji vás, že nebudu o nic méně přísnější, než váš bývalý profesor.“
Aberforth dvakrát těžce bouchl holí o zem, kámen zazářil a všem studentům se před hlavami objevily kotlíky. Každé trojici po jednom. Harry, Ron a Hermiona byli zase spolu a jejich kotlík se před nimi dohoupal a zůstal stát na lavici.
„Jako premiéru si dnes uděláme vskutku neobvyklý lektvar! Pravou Čarodějnickou polévku!“ nato se studenti po sobě pobaveně podívali a na chvíli si pomysleli, že se velevážený profesor zbláznil. „Ač to zní podivně, i kouzelník se musí stravovat, obzvláště delikátní záležitost je stravování za nebezpečných, či skrovných podmínek. Abychom to udělali zajímavějším, pokusím se dané prostředí navodit co nejrealističtěji.“
Aberforth sepjal ruce a místnost utichla. Kruhovým otvorem ve stropu se náhle dovnitř začal valit vichr a temná mračna. Strop se zahalil hustými mraky a vítr fičel o sto šest, až si mnozí museli schovat školní pomůcky a mnohé kotlíky se kývaly ze strany na stranu.
„V tomhle máme pracovat?“ křičela Padma Patilová z Havraspáru a vlasy jí i se sponou létaly do obličeje.
„Zajisté, a buďte rádi, že jsem k tomu nepřidal blesky,“ umírnil je Aberforth, jehož vlasy a vousy nedoznávaly známek větru a volně visely dolů. Aberforth se otočil, vykouzlil na tabuli pokyny jak připravit polévku, poklidně se usmál a posadil se ke své katedře, zatímco studenti zápasili s prudkým větrem.
„A co ingredience?“ zahulákal Terry Boot.
„Jedná se o Čarodějnickou polévku, ingredience si musíte vyčarovat, moji drazí,“ řekl blahosklonně Aberforth a dal si hůl mezi kolena, aby se vsedě mohl opřít o bílý kámen na jejím vrcholu.
„Nevím jak vy,“ hulákal Harry ke svým kamarádům přes fujavec. „Ale já se spíše pokusím něco proměnit v jednu z těch věcí na tabuli.“
Oba dva mu na to přikývli a zanedlouho je mnozí kopírovali. Hermioně se podařilo vyčarovat sůl, Ronovi zase vlašský ořech z Harryho lahvičky s inkoustem, který hned na to odnesl silný vítr, až ťukl Harryho do spánku.
„Na co ořech?“ divila se Hermiona. „To na tabuli nestojí!“
„Kdo říkal, že jsem plánoval zrovna tohle?“ nazlobil se na ní. „Všichni nejsou tak dokonalí jako ty, Hermiono.“
Hermiona dělala, že jeho výtku přeslechla a Harrymu se konečně podařilo proměnit nástavec na brky v mouku.
„Jak se ti vstávalo?“ otázal se Ron hlasitě Hermiony, jenž se na něj poněkud polekaně podívala.
„Do-dobře, proč se ptáš?“ tázala se nevině.
„To já jen tak, prý jsi nebyla na snídani,“ pokračoval Ron ostrým tónem. „Tak jsme se báli, jestli se ti něco nestalo.“
„Ne… ne ne nestalo,“ odmítala hned zbrkle a svůj pergamen omylem změnila na růži, což Ronovi neuniklo. Hermiona to ihned začala napravovat, ale celá poplašená dokázala akorát upustit hůlku, kterážto začala létat vzduchem, „Děkuji Harry,“ řekla, když jí ji její kamarád chytil a podal. „Nic mi nebylo, jenom jsem neměla růži… hlad… neměla jsem hlad!“
„Aha… a co jsi snědla, žes nebyla hladová?“ zajímal se Ron a konečně se mu podařilo kouzlo s vodou, kterou naplnil kotlík a Harry pod ním rozdělal plamen, jenž hned na to vítr sfoukl.
„Nic, nic jsem nesnědla, neměla jsem hlad a přestaň se tak hloupě ptát!“ zaprotestovala až nevědomky nešťastně zhasla Harryho opětovně a úspěšně rozdělaný plamen pod kotlíkem.
„Když jsi neměla hlad, proč jsi alespoň nepřišla pro Denního věštce?“ tázal se stále Ron.
„Copak je každý můj den tak předvídatelný, Ronalde?“
„Já, že ses dneska pokaždé červenala a obloukem vyhýbala Zmijozelským… tak jenom…“
„Jenom co?“ vyhrkla a mrštila s Harryho pečlivě vyčarovanou cibulí do vzduchu, až odsvištěla a praštila Harryho do hlavy, načež žuchla do jejich kotlíku vcelku.
Harry na své kamarády volal, aby toho nechali, ale namísto odpovědi mu začala Hermiona sypat jím osobně vyčarovanou mouku na hlavu v domnění, že jí sype do kotlíku. To ji totiž odnášel vítr nesprávným směrem.
„Myslíš si, že jsem se zamilovala do nějakého zmijozelského kluka? Že se stydím pokaždé, když kolem mě projde? Že se bojím, že je chytřejší a tudíž se ztrapním, že udělám nějakou pitomost a že jevím všechny známky zamilovanosti?“
„No… když o tom tak mluvíš, tak ano!“ křikl na ní Ron a drknul do Harryho ruky s pepřenkou, která se rozsypala, čímž vletěl pepř Harrymu do obličeje, načež ten začal celý bílý od mouky navíc nechtěně kýchat.
„Tak to se pleteš!“ vytkla mu Hermiona a švihla s hůlkou, až se jiskry z ní vycházející vnořily do jejich kotlíku, který se Harry svědomitě snažil krýt. „Byla jsem jenom rozrušená… ze… ze Starobylých run!“
„Protože jsou spojeny se Zmijozelskými! Cha! Teď ses prořekla!“ křikl Ron a máchl rukou, načež praštil kýchajícího Harryho do hlavy, až mu spadly do kotlíku brýle.
„Já ho ale nemiluji! Je to obyčejný spratek a vůbec, co tě to zajímá?“
„Nezajímá! Mě už nic nezajímá Hermiono!“ křikl Ron přes dující vichr a jiskry z jeho hůlky se rovněž vnořily do kotlíku, který začal poskakovat a bublat. Harry nešťastně koukal, jak jeho pečlivá práce s proměnou různých ingrediencí končí pomalu, ale jistě katastrofou.
„V tom případě ti může být ukradené, jestli ho miluji nebo ne!“ zastala se Hermiona.
„Ale mě to jedno není, nesmíš mu naletět, snaží se využít toho, jak se naivně dokážeš zamilovat, stejně jako u Kruma!“
„Víš co?“ vyštěkla na to nahněvaně a přiblížila se očima přímo k těm jeho. „Miluji ho, dobrá, přiznávám, jsem do něho blázen! To jsi chtěl slyšet? Tak tady to máš! Tak už dost těch hloupých otáz…“ ale zároveň s tím praštila Harryho do zad, zrovna když se hůlkou snažil v kotlíku vyšťourat své brýle. Vlivem nárazu ale upustil hůlku, která v kotlíku zasyčela a všichni tři se s úlekem dívali na jejich výtvor. Harry celý zmalovaný a bílý neměl slov, to když kotlík náhle ustrnul a v další chvíli se z jeho zeleného obsahu vyřítila tři chapadla. Kotlík se na nich postavil, seskočil ze stolu a začal prchat pod lavicemi neznámo kam. Harry zabědoval a vyběhl za ním, přičemž zaslechl otázku Hermiony: „Kam jdeš?“
Naštvaně se na ní podíval a vykřikl: „Za svými brýlemi! Za svojí hůlkou! A za tou naší zatracenou polívkou!“ následně sklapl podpatky a zmizel jim mezi poletujícím harampádím.
Když hodina Lektvarů skončila a Harry konečně ulovil jejich skrývající se kotlík zpod sukně neznámé dívky ze Zmijozelu, čímž si vysloužil pořádnou facku, nepromluvili spolu Ron a Hermiona už ani jedno slovo. Harry se dával u umyvadla do pořádku a díval se na profesora Aberfortha, který jak vidno během jím osobně vykouzlené vichřice usnul. Někteří Nebelvírští ho probudili a tak Harry konečně dostal své brýle a hůlku zpět a jejich výtvor byl nazván „Chapadlovitou poblivkou“. Přesto dostali vysoké hodnocení, jelikož vytvořit živé stvoření o hodinách Lektvarů se povedlo v historii školy jen vybraným jedincům.
Po obědě se kamarádi rozdělili. Hermiona se věnovala Lence Láskorádové a jejímu plánu vytvořit své vlastní noviny. Harry musel poslouchat Ronovy stížnosti, jimiž ho obdarovával větší část dopoledne. Společně si prohlíželi své fénixe a doslýchali se zvěsti, že se mnohým studentům ty jejich ztratily.
Na večeři se přišourala i Hermiona, až v jejich výklenku ve Velké síni hořely všechny čtyři pochodně s fénixi. Stejně tak tomu bylo v sousedním výklenku, kde Egon Ferox občas pohodil očkem na Hermionu. Harry se divil, že již dávno neshořel díky Ronovu spalujícímu pohledu.
Poslední všední den zakončili přípitkem, hrami s kamarády a pak už byl čas jít na kutě. Harrymu bylo velice líto, že jeho dva kamarádi, si nedali svou obvyklou dobrou noc. Ale co mohl dělat? V uších měl stále ještě mouku a na hlavě bouli po zákeřné cibuli.
Noc byla tichá a klidná, ač se to nedalo říct o Harryho spánku. Po celou dobu mu připadalo jakoby se vznášel nad celým světem, přelétal nad krajinou až dorazil do opuštěné a zasněžené končiny. Tam z útrob hrůzné stavby vycházela slova, která mu ničila požitek z odpočinku. Slova znějící temnotou, slova jež opakují tisíce, ba rovnou milióny hlasů, slova jež zároveň říkala jediná osoba svým dechberoucím dunivým tónem, jenž měl dar se rozléhat ušními chodbami a odrážet se donekonečna. Hučení Hum bhum dhum se formovalo do písmen a slov tvořící děsivou větu… ol… …zmu am hab…, kelian go…m oman, la inde karnel im morder.
Když se Harry probudil, věděl jednu věc. Dnes musí mluvit s Brumbálem. Byla sobota, den jejich první Celestínské schůzky.
Když nadešel večer, Ron s Harrym večeřeli. Hermiona, ani jejich nová kolegyně přítomny nebyly, rovněž nikdo nežádal o autogramy a tak si mohli oba dva v klidu povídat.
„Neměl jsem na ni tak křičet,“ vyčítal si Ron a odmítl dál jíst pečeného lososa. „Zkazil jsem to, neměl jsem právo, vždyť jsem ji chudinku přivedl do rozpaků a…“
Harry se na něj usmál a pravil: „Rone, ty jsi do ní naprostý blázen.“
Ron se na Harryho podíval a po chvilce pokýval hlavou: „Jo, beznadějně. Proč láska vždycky tak bolí?“
„Proč láska bolí? Protože jinak bychom nikdy nezjistili, že jsme nějakou kdy pocítili,“ vysvětlil mu Harry. „Samozřejmě v případě nemehla jako jsi ty něco takového platí dvojnásob.“
Ron se uchechtl, ale pak zvážněl a zeptal se: „Jak jsi to myslel?“
„Nechápeš? Celou dobu už od našich jedenácti jsi ji měl přímo před očima. A svou lásku k ní jsi začal cítit teprve potom, co se ona zabouchla do někoho jiného- do Kruma. V té chvíli se v tobě udál zlom. Prostě jsi potřeboval dostat jednu do zubů.“
„Promluvme si o tvých eskapádách, pane chytrej,“ oplatil mu Ron a Harry hned naznačil, že se vzdává.
Tu se Ron zadíval na hudební nástroje, které zastoupily klavírní běsnění Arguse Filche, jenž po prvním představení dobrovolně rezignoval a smířil se s nižším platem. Hudební nástroje hrály potichu v rohu Velké síně a Ronovi svitla v hlavě neuvěřitelná myšlenka.
„Harry, teď mi něco slib. Půjdeš se mnou do jedné hodně bláznivé akce?“ zeptal se ho dychtivě.
„Abych pravdu řekl, bojím se odpovědět.“
„Udělám to zítra po schůzce s Brumbálem, s tebou, nebo bez tebe,“ rozhodl rezolutně Ron. „Je to ta poslední gentlemanská věc, asi to největší ponížení, kterého je člověk schopen. Jestli ani pak nepovolí, nemá to už cenu. Půjdeš?“
„No já nevím… musím si chránit svou reputaci,“ předstíral Harry zdráhavě. „ale… čert to vem, půjdu s tebou ať už máš v plánu cokoliv.“
Na to si přiťukli a Ronovi zaskočila kost v krku.
Harry měl po straně oba dva kamarády a vykračoval přímo naproti chrliči, který představoval vchod do Brumbálovy pracovny.
„Jaké cukroví myslíte, že tentokrát použil?“ zažertoval Ron.
Hermiona si povzdechla a pronesla: „Skupina Celestína Albuse Brumbála.“
Na to kamenný chrlič ožil, jeho křídla letmo zaplápolala, nohy se daly do pohybu a celá socha přešlápla, aby nově příchozím uvolnila cestu. Nahoru ke dveřím do Brumbálovy pracovny je vyvezlo samo se otáčející kouzelné schodiště načež Harry uvolnil Hermioně jako první cestu do Brumbálovy pracovny.
Nosy jim provoněla cizí příjemná vůně, jenž snad pocházela od obláčků, které vyfukovaly stříbrné přístroje, umístněné na mahagonových stolcích. Bylo jich mnoho, každý na něco jiného, každý zajímavý svým vlastním vzezřením. Brumbálova pracovna byla kouzelná v pravém slova smyslu, zdobená zlatem, stříbrem a lesklým dřevem, z něhož se skládal i masivní stůl s pařáty na koncích. Na něm seděl Brumbálův fénix a sledoval nově příchozí, jenž za sebou zavírali dveře.
„To jste všichni? Jenom tři?“ ozval se hlas a Ron vytřeštil oči na Fawkese, Brumbálova fénixe.
„On se naučil mluvit? To je úžasný! Naučíme ho něco sprostého?“ dychtil hned.
„No dovolte?“ pravil opět hlas, Harry zaznamenal, že vychází z jednoho obrazu ředitelů a ředitelek, jenž byly rozvěšeny po obvodu kulaté Brumbálovy pracovny.
„Rone, to nemluvil Fawkes, ale jeden z bývalých ředitelů Bradavic,“ opravil ho Harry.
„Alexandr Pivoňka jméno mé,“ uklonil se ředitel zdvořile. „Každopádně, už jste tu dávno měli být. Máte zpoždění.“
„Ještě ale nejsme všichni, chybí ta mléčná nádhera ze Zmijozelu.“
„Nenadávej,“ pokáral Rona Harry.
„Nebudeme na ni čekat. Nepřišla, tak má smůlu,“ rozhodla Hermiona poklidně a otočila se zpět na ředitele.
„Nuže dobrá, Albus vám vzkazuje, abyste se chytli Fawkesovo peří a na nic víc se nevyptávali,“ pravil exředitel stroze. „A nevytrhejte je tomu chudákovi.“
Fawkes se ladně vznesl do vzduchu a proplachtil nad nimi. Zastavil se ve vzduchu, na což potřeboval jenom lehce mávat křídly a čekal, až se trojice chytí jeho dlouhých ocasních per. Ti tak opatrně učinili a náhle se místnost rozzářila a zmizela.
Fénix s nimi uháněl ve změti plamenů, jisker, stromů, krajin, bystřin, řek, moří, hvězd a mraků. Jakoby jeho rychlost byla stejně tak vysoká, jakou se cestuje obvykle Letaxovými krby. Kamarádi se zkrátka jen drželi a nepouštěli a postupně všichni zavřeli oči.
Konečně se mohli postavit, když dopadli na pevnou zem.
„To byla jízda!“ ohodnotil Ron, ale následně se za jeho zády ozvalo zasyčení.
„Ššššššššššššš!“
Otočil se a zamrkal na muže s asijským původem v úctyhodných letech. Ron si odkašlal, jakoby se chtěl omluvit za své chování, jelikož si až teď uvědomil, že se nacházejí v nějaké knihovně.
Ve vzduchu se vznášela jakási zářící místa. Žádné svícny ani pochodně, zřejmě z obavy, aby nepodpálily svazky knih. Ty pokrývaly všechny stěny kam až oko dohlédlo.
„Jak ši to fy pšeštafofat?“ vyjel na ně starý mužík s úzkými brýlemi. „Tochle je ta nejsfatější se všech knihofen a fy tělat takofy lámus!“ sípal vyčítavě, avšak potichu.
„Odpusťte jim, šlechetný mistře Jingu,“ řekl Brumbálův hlas vycházející zpoza temnoty. „Nevěděli kam je můj přítel Fawkes zanese.“
„Chm, no doblá, pšíště fy být šššš,“ dodal a odporoučel se po žebříku vysoko nad jejich hlavy.
„Jenom tři?“ podivil se Brumbál. „Kdepak je slečna Lovedtromová?“
„Nějak se pozapomněla,“ vysvětila Hermiona. „Zřejmě nestála o to dnes se s vámi setkat.“
„To nemůžeš vědět, Hermiono,“ vyčetl jí Harry.
„Budu si s tou slečnou muset promluvit,“ pokračoval Brumbál potichu. „Zdá se, že zapomíná na to, co je důležité a co ne. Chápu, že to neměla v životě lehké, její rodiče jsou toho důkazem, ale rozhodně není od věci přijít včas na tak důležitou schůzku. Avšak když jsme tu sami tři, využijme té příležitosti a pojďte za mnou.“
Brumbál jim pokynul, aby ho následovali a trojice ve školních hábitech zamířila za svým ředitelem, nad nímž se tu a tam prohnal červenozlatý fénix jako ten nejladnější pták.
„Kde to jsme?“ zeptala se Hermiona po chvilce. „Co je to za knihovnu?“
„Odpověď máš přímo před sebou,“ pravil Brumbál, to když došel ke zdobenému litému zábradlí.
Trojice vykulila oči a otevřela pusy úžasem. Nemohli uvěřit tomu, co právě vidí. Dívali se do obrovské rozlehlé haly, jejíž konec i strop byly v nedohlednu. Ve stěnách haly byla patra s prostory, identickými s tím, ve kterém se právě nacházeli a které neslo číslo pět. Samotné stěny byly přeplněné policemi s knihami a uprostřed obrovité rozsáhlé haly se tyčily až někam ke stropu nepřeberně vysoké regály s dalšími stovkami, tisícovkami knih. Regály byly jako ohromné sloní nohy, bez a ladu skladu rozmístěné po celém širém prostoru, křivé, spojující se a rozdělující vysoko nad jejich hlavami. Kolem nich a uvnitř jednotlivých pater létaly světelné body, jež jako hvězdy osvěcovaly čtenářům knihy. Kouzelníků a čarodějek zde bylo jako mravenců v mraveništi, každý kouzelník měl svůj vlastní světelný bod, který kolem něj neustále kroužil. Podívaná to byla překrásná a pro Hermionu přímo pastva pro oči.
„Přišla jsem do nebe,“ vydechla naprosto dojatě a na chvíli zapomněla na to, že je lidský tvor, který občas potřebuje dýchat. „Rodiče mi o ní říkali, spoustu jsem toho o téhle knihovně slyšela, ale nikdy jsme neměli prostředky se sem dostat… chci tu žít až navěky!“
„Ššššš!“ utišil jí Ron.
„Rád slyším, Hermiono, že máš takový zájem o knihy,“ pochválil ji Brumbál a na Rona se zamračil.
Harry si všiml, že se jim nad hlavami vznáší čtyři světelné body, každý přesně tam, kam se zrovna dívali.
Ale to už jim k zábradlí připlachtilo vskutku neobvyklé vznášedlo. Hlavu mělo jako horský koník a tělo i ocas ve tvaru vlaštovky s dlouhými dvěmi špicemi na koncích. Celá jejich „vlaštovka“, jak jim zde říkali, byla dřevěná s pohodlnými sedadly.
Opatrně do ní přelezli a potom se jejich povoz rozletěl do volného prostoru s vlajícími světelnými body za zády. Vlaštovce se rozzářily oči a osvětlovaly prostor před nimi, prolétávali kolem spousty dalších vlaštovek, jejichž pasažéři vybírali knihy a svazky i z těch nejvyšších míst.
„Jak mohou v tak velké knihovně mít přehled o půjčkách i výpůjčkách?“ zajímal se Harry.
„Nesmíš myslet mudlovsky, Harry,“ vysvětloval mu Brumbál, „tak kouzelníci neuvažují. Systém, který funguje v Mezinárodní Magikální knihovně je odlišný. Žádná kniha odsud není odnesena doopravdy, pouze její kopie. Ta se vytvoří tím, že si knihu vezmeš z police. Ta pravá tam však vždy zůstane. Tím je zajištěno, že je zde vždycky k dostání titul, který je třeba i tisíckrát vypůjčený. Navíc délka existence jednotlivých kopií je omezena a tak knihovna dokáže řídit své zápůjční a výpůjční lhůty. Jakákoliv kniha se dá taktéž prodloužit, popřípadě po špatné písemce naštvaně spálit,“ usmál se Brumbál. „Originál se však nikdy nezničí, neztratí ani nevypůjčí.“
Jejich vlaštovka uletěla již řádný kus s Fawkesem v patách, přesto knihovna pokračovala a táhla se dál a dál a knihy neubývaly. Ba naopak, regály a police se propojovaly a křížily, až se zdálo neskutečné uvěřit tomu, co člověk vidí.
„Jsou zde všechny knihy světa, všechny mudlovské i čarodějné, staré, nové i prastaré. Některé dokonce ještě nebyly ani vydány. Knihy ve více než tří stech jazycích, čemuž se dá jen těžko uvěřit. Mistr Jingu například ovládá asi sto třicet jazyků…“
„Tak tomu se dá těžko uvěřit,“ zkonstatoval Ron. „Vždyť šišlal jako Kahrůza.“
„A kam míříme?“ zeptala se nedočkavě Hermiona.
„Do oddělení, do kterého nesmí téměř žádný kouzelník, ba ani živáčka. Míříme k těm nejstarším knihám na světě. Kouzelnickým pokladům stavějícím základy společnosti.“
„To asi nebude Mach a Šebestová, viď že ne, Harry?“ prohodil Ron s jistou dávkou bázlivosti.
Proletěli kolem spousty dalších čtenářů a jejich světelných bodů, až se ponořili do temného zákoutí knihovny s bránou ve tvaru koňské podkovy. Temné bylo oprávněně, jelikož zde bylo nejméně návštěvníků a nejvíc zaprášených knih, které byly občas velké jako sám Brumbál.
„Teď buďte naprosto potichu,“ požádal je Brumbál se zcela vážným obličejem, když jejich vlaštovka dorazila k obřím, kruhovým, kamenným a železným vratům. Uprostřed bylo staré zrezivělé ozubené kolo, které se zalesklo ve třpytu čtyř vznášejících se světelných bodů nad nově přilétajícími.
„Rezervace na jméno Albus Brumbál, mistře Jingu,“ řekl Brumbál a trojice si až nyní povšimla nehnutě stojícího muže v temnu vedle kruhových vrat vypadající jako kamenná socha. Ve své nehybné se poloze vypadal vpravdě strašidelně.
Jingu se uklonil a aniž by udělal cokoliv jiného, kruhová vrata se počala pomalu kutálet a vplouvat do zdi, aby uvolnila cestu. Fawkes se rozhodl vyčkat, až se vrátí a tak se usadil na rameni mistra Jingu. Vlaštovka našich pasažérů se pomalu vydala kupředu, když se další monstrózní vrata za kulovými zvedla směrem ven a s hlasitým zařinčením zůstala viset ve vzduchu. Hned na to se ocitli v kruhové chodbě plné kamenných kvádrů, zdobených reliéfů, fresek a maleb, koster i zlatých žil. Kolem nich právě prolétala trhajíc velké pavučiny jiná vlaštovka se vskutku uhlazenými kouzelníky ve formálních oblecích. Jedni z nich vyznívali snobsky a měli brýle monokl nasazené u oka.
„Zdravím Albusi,“ oslovil je muž vpředu, sympatický starý pán. „Copak tě sem přivádí… v takové společnosti? Člověk by řekl, že na učení máš už lidi.“
„Tvůj jízlivý humor mne vždycky dokázal doslova ohromit, Rudolfe,“ zkonstatoval Brumbál, když kolem nich proplouvali. „Ale raději ať zůstane ještě maličkou chvilku tam, kde je mu nejlépe.“
Muž se zasmál a pravil: „Dobře, vrátils mi to, tak hodně zábavy!“
Vlaštovky si zmizely z dohledu a za tou cizí se právě zavřela kulovitá vrata. Vlaštovka čtveřice právě dorazila k chladnému tvarovanému kamennému zdění, u něhož se zastavila a nechala všechny čtyři přelézt po křídle. Jejich čtyři vznášející se body právě ozářily mohutnou bránu, jejíž zdobení vypovídalo o časech, které již dávno minuly.
„Kolika bránami ještě projdeme?“ ptal se Ron. „Já abych si je začal značit, kdybychom se ztratili.“
„Bez hloupých poznámek,“ řekl ostře Brumbál. „Jdeme!“
Společně vyšli kupředu temnou bránou a Ron pošeptal Harrymu: „Nemá mě rád, vím to.“
„Ne Rone, nemá rád tvé hloupé kecy,“ vysvětil mu Harry a Ron hned uraženě zmlkl.
Tu pojednou začal Brumbál zrychlovat. Procházejíc temnou dlažební chodbou se pak dokonce dali do běhu, až jim jejich světelné body nestačily. Brumbál přiběhl k vysokým dveřím, rychle je otevřel a vehnal dovnitř trojici. Ještě než se však dovnitř stačily dostat i jejich čtyři světelné body, prudce dveře přibouchl, až se prostorem rozezněla rána.
Ocitli se ve tmě a Ron počal tiše kňourat, neodvažoval se však něco říkat, aby znovu nenaštval jejich ředitele.
Před nimi se objevil Brumbálův obličej, z jeho prstů, stejně jako to bývá obyčejně z konce normální hůlky při kouzlu Lumos, se začalo zářit a světlo líně dopadalo do okolí. Konečně se mohli rozhlédnout. Byli v jakési osmicípé místnosti, plné vskutku prazvláštních knih, s těžkým dubovým stolem uprostřed ve stejném tvaru jako sama místnost. Knihy byly zvláštní tím, že všechny byly asi metr vysoké a všechny naprosto stejné. Označené byly jen jakousi neznámou stříbrnou malbou na hřbetu.
„Raději z naší návštěvy vynecháme zbytečné svědky,“ promluvil konečně Brumbál.
„Myslíte ta vznášející se světla?“ zeptal se Harry.
„Ale vždyť to byla jenom roztomilá světélka,“ nadhodil Ron poté, co Brumbál Harrymu přikývl.
V další chvíli někdo otřesně praštil do dveří, až se otřásly.
„Nebo ne,“ zděsil se Ron.
„Není to nebezpečné?“ obávala se Hermiona.
„Mají být pouze s námi, a o to se také snaží,“ vysvětlil Brumbál. „Nikomu však nepoví, když tomu tak nebude… prozatím.“
„A kde to jsme teď?“ otázal se Harry a rozhlížejíc se kolem sebe rozsvítil i svou křišťálovou hůlku.
„Je mi líto, že můj čas vyšel zrovna na vás,“ řekl Brumbál, „na druhou stranu to pro vás dle mého názoru bude poučné. Dostat se do této místnosti, jež je opředena těmi nejmocnějšími kouzly, trvá i veleváženým kouzelníkům několik měsíců. Normální průměrní kouzelníci do této místnosti vstoupit nemohou.“
„Nevidím na ní nic tak zázračného,“ podotkl Ron.
„Harry, pamatuješ si na to, co jsme viděli v mysli toho zločince?“ zeptal se Brumbál a Harry mu na to přikývl. „A spravil jsi o tom své přátele?“ Harry učinil provinilý výraz, který byl samozřejmě směřován převážně k Hermioně, která se chystala vybouchnout jako sopka. „Tak myslím, že je nejvyšší čas.“
Harry jim tedy vyprávěl vše, co s Brumbálem v té vzpomínce viděli a Brumbál po něm poté přejal slovo.
„Kouzelníci stejně jako mudlové a jiná kouzelná stvoření, mají své učené knihy. Pro mnohé mudly na tomto světě, je bible zdrojem všeho poznání. Od židů po křesťany. Islamisté preferují korán a vyznávají Al Láha, nejvyššího boha. Podle šesti bodů v Šaríje se řídí celý jejich život,“ vyprávěl, zatímco prohlížel zamyšleně hřbety knih. „Hinduisté- asi miliarda mudlů, zase vyznávají texty Vědy v jejich posvátném Sanskrtu. Vědu vyznávají i mnozí učení kouzelníci, její první část popisuje a třídí všechna božstva i démony. Od Brahmy až po Šivu, učí o umění reinkarnace, jógy a lidských čaker. Na zemi je tolik náboženství, že si to ani rozumný člověk nedokáže uvědomit. Každý v něco věří… a kouzelníci nejsou výjimkou.
Učení kouzelnického společenství je jakousi spojovací linií všech náboženství světa. Představte si, že jste bůh a zapisujete si všechny činy lidstva, shlížíte na ně z výšky a dopodrobna rozebíráte všechny víry a války. Všechny vědomosti zapisujete do knižních svazků, aniž byste věděli, kdo udělá poslední slovo a kdo vlastně napsal to první,“ Brumbál obcházel knihy a luštil je s neobyčejnou pečlivostí, přitom neustále vyprávěl, jakoby to vše někde četl: „Hádáte správně, i kouzelníci mají svou bibli, korán, Vědu, ovšem naše učení je starší než i ta nejranější zmínka o jakékoliv z nich. Je to naše, Orodruidum.“
Harrymu to slovo něco připomínalo, ale marně si vzpomínal co.
„Asi zažívám dejavu, někde jsem to už slyšel,“ řekl Harry.
„Dejavu neexistuje, je to pouze porucha tvého mozku, když dva impulsy k sobě dorazí v jiném časovém úseku, Harry,“ řekl Brumbál. „A ty žádnou poruchu nemáš.
Orodruidum,“ opakoval opět Brumbál. „Oro-druidum, neboli obrození, znovuzrození kouzelníků, ve starém jazyce; je naše nejmoudřejší učení, víc než cokoli jiného podložené fakty.“
„A to teď hledáme?“ zajímal se Ron a raději se nedotýkal žádné knihy, přestože Hermiona měla chuť, aby ji všechny zavalily.
„Už jsme jej našli,“ oznámil jim Brumbál a roztáhl ruce. „Toto, je Orodruidum!“
„Všechny ty knihy?“ zděsil se Ron. „No super, to tu budeme až do příštího života, měl jsem si sebou vzít náhradní zuby.“
„Nás zajímají ty nejranější informace,“ řekl Brumbál. „všichni moudří kouzelníci sepsali alespoň jednu knihu, tam v rohu jsou tři od mocného mága Merlina, a kousek vedle jsou originální texty kouzelníka Mojžíše. Musíme zajít ještě dál, do ještě rannějších záznamů, přes spisy o upírech a vlkodlacích, přes… tady!“ řekl Brumbál a ukázal na první knihu první řady.
Opatrně rukou přejel po jejím hřbetu, z knihy se vyvalil jemný čoud a poté se její kopie vznesla volně do vzduchu, načež přistála na velkém dřevěném stole uprostřed. Ve chvíli, co kniha dopadla na stůl se před ním objevila jedna jediná dřevěná a obyčejná židle. Čtveřice ji obstoupila a Brumbál opatrně odklopil první stranu knihy. Strany knihy byly z čistého stříbra. Text na první byl napsán prapodivným písmem. Jeho skladba se podobala proporcionálním úzkým písmenům s roztřepenými konci a jakousi naznačenou souvislou čarou uprostřed. Přirovnat by se dalo k záznamu přístroje snímající tlukot lidského srdce.
„První slova Orodruida,“ vysvětlil jim Brumbál a temným hlasem četl: „Nechť povstane prach z popela, popel z prachu. Budiž prozření pro vás, synové a dcery matky Země. Moc nejmocnější nalezte v srdci, neboť pravím vám, toť jest vaše síla, jakož i vaše prokletí.“
Brumbál chvilku přemýšlel a poté otočil na druhou stranu. Písmo zde pokračovalo s majestátným zdobením a kresbami mýtických postav, které se náhle zdály být tak reálné.
„Kdož z podsvětí vzývá naši zlobu? Ta zjevujíce se v každém z vás, zahubila prach i popel, neb i vaši svatozář. Mocné světy, mocní lidé, vše v její moci upadá, to co snoubí vaše city, toť je vaše výsada… Orodruidum rozebírá v prvních verších lidskou hamižnost,“ vysvětloval Brumbál. „Abyste pochopili… ten úplně první svazek Orodruida byl sepsán ještě před tím, než se vyvinuli opravdoví dnešní lidé. Nikdo neví kým, jediný poznatek o autorovi je verš šedesátý čtvrtý,“ dovyprávěl Brumbál a opatrně přetáčel strany, až našel stranu s první kresbou ve tvaru nahého lidského tvora, mladého muže s ďábelskými rohy a andělskými křídly. „Tož nestačil vám odchod boží, království konec a lidský pád? Proklet ten kdož neuvěří, jak anděl by měl vypadat! Předkládejte svá hloupá rčení, beztak jsou všechna bláhová, neboť zaplatil já za vás svou krví, přec navrátím se v rouše ďáblova.“
Trojice se po sobě podívala s výrazy, že vůbec ničemu nerozumí a Brumbál pokračoval: „Mnoho moudrých kouzelníků strávilo zbytek svého života luštěním těchto záhadných veršů. Nikdo kromě několika vyvolených jim ještě nepřišel na kloub… škoda, že těch několik vyvolených si své poznatky nechalo pro sebe.“
„A co ta první slova?“ zeptal se Harry a Brumbál se na něj s podivem zahleděl. „No… ta na té úplně první straně, na obálce.“
Harry vzal knihu a opatrně ji zavřel, její strana studila jako led.
„Tady!“ řekl a ukázal na jasný stříbrný text na šedém šupinatém kabátě knihy. Leskl se a plul, jakoby byl živý.
„Harry, tam nic není,“ opáčila Hermiona se strachem.
„Vy to nevidíte?“ vyhrkl Harry.
„Tu máš,“ řekl Brumbál a hbitě vrazil Harrymu do ruky vykouzlený brk s papírem. Pokus se napodobit to, co je tam napsáno.“
Harry škrábal na papír klikyháky, kterým vůbec nerozuměl. Nakonec se rozhodl svůj pokus přeškrtat, papír položil přímo na knihu a začal obrys obtahovat.
„Ty, kdož jsi osvobozen od hříchů smrtelníka,“ překládal zároveň Harryho opsané písmo Brumbál. „procházíš jejich krutým zlem, slyš tuto věštbu jež ti říká, nechť utkáš se se svým osudem.“
„První slova začínají mizet!“ upozornil je Ron a opravdu, první slova se spalovala sama od sebe.
„Jsou to slova pocházející z Bílé magie, ta nedokáží být napsána na ničem hmotném,“ řekl Brumbál.
„Rychle Harry,“ popoháněla ho Hermiona.
„Vrahu syna božího, vrahu světské čistoty, tys propadnul… tady… zde něco není správně, toto sloveso je nějakým zvláštním stylem zkomolené…“
„Profesore!“ pobídla ho Hermiona.
„… ty propadnuls svému pánu, propadnul srdci zmámeném. Teď proklínám tv… -náme tvou duši, nechť shoří v sopce… pardon, v pekle plamenném. Tam vyčkávati je ti dáno, soka rovného svého břemene. Na konci světa… ne, -milénia rozsoudíme, v boji dobra a tvého zla, koho ve hvězdách uvítáme, a kdo vzdá se svého života.“
Místnost zahořela a papír se ztratil téměř ihned poté, co Harry dopsal poslední slovo. Harryho roztřesená ruka odložila brk a pohlédla na Brumbála.
„Já ale nezabil… syna božího,“ obával se se strachem Harry.
Brumbál na něj moudře pohlédl a zadíval se mu dlouze do očí. Pak pravil: „Syn boží je relativní pojem. Navíc, ta věštba také není určená tobě. Nikdo ji k tobě nevyslovil. Ta věštba sloužila jako prokletí a tebe má informovat o tom, že ten, kdož jí byl proklet, konečně našel svého soka. Dvojí zmínka o osudu na to poukazuje.“
„To jako mě?“ zeptal se Harry a začal se smát. „Profesore nechte už toho, začínám si připadat, že jsem pořád ještě jednoroční nemluvně a mám zatraceně dlouhý sen.“
„Tohle je první věštba Harry, matka všech věšteb, proroctví i zaklínadel! Ta první, která byla kdy vyslovena. Jediná tak stará, která ještě nedošla svého konce.“
„A kdy bude ten zázračný konec?“ zeptal se se sarkasmem Harry. „Já abych si zakroužkoval den v kalendáři.“
„Tohle není legrace!“ zařval Brumbál a tón jeho vlídného hlasu se prudce změnil. Měl snad i rudé oči, tak odporný a nepřátelský hlas u něj Harry nikdy neslyšel, dokonce ani tehdy, když mluvil k Voldemortovi. Harrymu se vytratil hlas a ostatním také pod silou tak mocného hněvu.
„S-s-stačilo říct,“ zadrhával se Harry a oklepal se.
Brumbál zavřel oči a zakroutil hlavou.
„Už stárnu… a omlouvám se. Harry, máš v sobě něco, co ostatní nemají. A to tě celý život pronásleduje. Ještě toho spoustu nevíte. Ač si myslíte, že tohle je možná vše, tak tomu tak není. Dějiny Orodruida se velice blízce podobají dějinám, jež jsou zapsány v Bradavické Černé kronice. Poté, co pisatel vylíčí v prvních desítkách veršů lidské slabosti a hamižnost, zaměří se na čistou kulturu, která žila před mnoha a mnoha milióny let, chtíc poukázat na ten veliký rozdíl. Období mezi úpadem dinosaurů a příchodem australopitéků je dlouhé. Naše doba je oproti tomu minuta v roce. Je zde tolik prostoru pro celé civilizace, které žily před milióny let na mladé panenské Zemi. Tak jak to tvrdí Černá kronika či Orodruidum. Ale ani jeden pramen se nezmiňuje o tom, co způsobilo zkázu, která vyhladila všechny bytosti z té doby. Dnes nemáme žádné památky, kosterní pozůstatky, ba ani kouzelné fragmenty. V té době se stalo něco epochálního, něco, o čem se Orodruidum zmiňuje jednou jedinou větou ze všech miliónů dalších: ‚Toť když Biocaust vydechl, dechem co snáší déšť plamene, jenž spalujíc svět a krásu jeho dávného plemene.‘
Vedle této věty se zmiňuje o důležité věci. Ještě více mýtickém faktoru. Orodruidum je bráno jakou soupis moudrostí, jež jsou sepsány pro účel dobrých skutků, ale existuje i druhá kniha, kniha zla. Je mýtická, nikdo ji nikdy neviděl, ačkoliv se traduje, že mnoho černokněžníků z ní čerpalo svou zlobu. Orodruidum podle pověsti začíná prokletím, věštbou, avšak stejně tak i Demonium, kniha zla. Orodruidum v prvotní věštbě proklévá zlo, ale… zlé Demonium jež je o mnoho starší než Orodruidum… proklévá… bojovníka… na straně dobra.“
Trojice po sobě přejížděla pohledy a dívali se na Brumbála, jak si současně s vyprávěním pročítá strany Orodruida.
„Všechno má svůj řád, vše je pevně spjato. Od dob Abrahama a ještě dříve. Od té doby, co se kouzelníci opět naučili číst. Každé milénium se stane katastrofa tak jak to stojí ve věštbě. Traduje se, že všechny věštby vyvolených vychází z této mateřské. S příchodem dvou, kteří si budou konkurovat. A pak syn dobra vystoupí na nebe a bude kázat s Bohem ve hvězdách,“ říkal Brumbál a ukazoval na ručně kreslené mýtické obrázky na stránkách. „Od Abrahama po Davida, Mojžíše a Ježíše, po Godrika Nebelvíra až po tebe. Rok dva tisíce před naším letopočtem- Abraham, rok tisíc- Mojžíš, rok nula- Ježíš, rok tisíc našeho letopočtu- Godrik, a rok dva tisíce...; vše je úzce spjato a vše spolu úzce souvisí. Vždy kolem milénia se odehrálo něco neskutečného. A ty Harry, jsi toho nedílnou součástí.“
„Ale… já už jsem se utkal s Voldemortem, straší mě to ve snech, všude vidím ty hrozné obludy a rudou krev, nechci už nic víc podstupovat!“ protestoval neoblomně.
Brumbál se na Harryho zpříma zahleděl zpod svých půlměsícových brýlí a výraz měl vážný a neklidný.
„Máš na své straně dobro,“ začal říkat Harrymu do očí, „a to je mocná zbraň, ta nejmocnější. V tomto nelehkém světě existuje mnoho dalších nebezpečí, se kterými se každý z nás musí vypořádat. Tobě byl svěřen tento úkol a jako každý ho musíš přijmout. Tys neměl hořet v pekle, ta věštba Orodruida není pro tebe, je zde doslova psáno ‚a tvým zlem‘ a to se tě netýká.“
„Jak to můžete vědět?“ zeptal se Harry rozhořčeně. „Jak víte, že zrovna já nejsem na straně zla?“
„Harry, co to povídáš?“ přišla k němu Hermiona.
„Já nevím… ale cítím jako bych…“ přemáhal sám sebe. „Jako bych poslední dobou byl někdo jiný. A tlačí mě spousta otázek.“
„Poslouchám,“ pravil Brumbál.
„Na mé narozeniny, jsem něco viděl,“ začal tedy Harry, „něco, o čem jsem až doteď myslel, že mezi námi není. Viděl jsem ho, profesore,“ řekl k Brumbálovi s obavami, „ale pak, když jsme navštívili nebeskou pouť, mi to došlo. Byla to vidina! A jakoby vstoupila do mě a strašila mě ve snech. V noci slyším hlasy, ve dne vidím přízraky.“
„Ty jsi viděl Ty-víš-koho?“ zeptal se Ron.
„Ano… a bylo mi to něčím povědomé,“ přisvědčil Harry. „Na té pouti, byla tam čarodějka, věštkyně a říkala si Olomíra Trelawneyová. Řekla mi, že mám vidiny smrti. Sibylu z naší školy nazvala svou zemřelou dcerou.“
„Tak jest, Harry,“ pokývl Brumbál ztěžka. „Poté, co před padesáti lety Sibyla Trelawneyová vyřkla svou věštbu, stal se jí tento fakt osudným. Nikomu to nedošlo, jenom mne. A hned druhý den se o to Voldemort pokusil. Pokusil se ji získat a vypáčit z ní onu věštbu, pak ji samozřejmě připravit o život. Byl to ten nejjednodušší způsob, jak se o věštbě profesorky Trelawneyové dozvědět. Musel jsem Sibylu uložit ke spánku, aniž by o tom věděla. Celých čtyřicet let spala a až díky tomu, že jsi dokázal Voldemorta připravit o sílu, jsem ji mohl probudit. Za tu dobu se její matka již smířila s její smrtí. Samotný vztah mezi nimi… mi nedělal vrásky na čele. A Sibyla sama? Nepoznala časový rozdíl. Stále si myslí a všem vykládá, že zde učí jen šestnáct či sedmnáct let. Z jedné strany je mi jí líto, z té druhé jsem však rád, že jsem jí zachránil život. A to je také důvod, proč ji zde na škole vydržuji.“
„Takže Sibyla žije ještě ve čtyřicátých letech?“ vyhrkl Ron. „Páni, no to je bomba!“
„Na tom není nic směšného, Rone,“ vytkla mu Hermiona. „Co kdyby profesor Brumbál jednoho dne uspal i tebe, jak by se ti to líbilo? Probudil by ses třeba až za padesát let!“
„To bys už byla stará ba… no dobře, už mlčím,“ ztichl naštvaně Ron a raději se vzdálil.
„Myslím, že mě chce Snape zabít,“ pronesl Harry do ticha slova jako led.
„Cože?“ zeptal se Brumbál a stočil svůj zrak zpět na černovlasého chlapce.
„Myslím, že ta vidina tam na tom kostele byla jeho práce. Vždyť to on jako jediný věděl o té skrýši, Lexter byl jeho bratr! Nikomu jsme neřekli, že tam jdeme! A nezapomeňte na začátek července, když mě násilně zatáhl do sklepení! A ten poslední fénix, když si vybíral svého žáka, přesně ve chvíli když vstoupil Snape náhle změnil směr! A pak… viděli jsme ho s Ronem, na pouti se nás snažil zabít. To on porouchal tu atrakci.“
Hermiona a Brumbál se přesídlili s pohledy na Ronalda Weasleyho, který doufal, že ho z debaty vynechají, bohužel se mýlil.
„No… ale neviděli jsme mu přece do tváře,“ pokrčil Ron rameny.
„Rone!“ vyčetl mu Harry. „Byl jsi tam se mnou!“
„To ano, ale žádného Snapea jsem neviděl, špičatý nos má spousta lidí!“
Harry si povzdychl a podíval se po ostatních. Všichni měli váhavé pohledy a Harry z nich vyčetl co si myslí.
„Nevěříte mi,“ uhádl. „Tak mi nevěřte, ale já vím, že to byl Snape. A až vás překvapí, já budu připravený.“
Nastala chvíle ticha, ve které se ozývalo jenom občasné bušení světélek uvězněných za dveřmi.
„Tu rezervaci mám pouze na dnešek a zítřek,“ řekl jim Brumbál. „Je mi líto, že to zasáhlo do našich hodin. Ale tento víkend naše celestínské setkání vynecháme… Harry?“
„Ne já jen… chtěl jsem vám toho tolik říct… a náhle nemám slova.“
„Budeš mít ještě spoustu příležitostí, chlapče, zatím si nech vše v klidu projít hlavou. V Bradavicích jsi nyní v bezpečí, je tam spousta lidí co dohlíží na bezpečnost. Všechny jsem vybíral já, všichni prošli mou kontrolou, jsem si nyní naprosto jist, že se nebude opakovat situace ze začátku týdne. Smrt toho studenta… otřásla celou školou a její historií. A mne ranila hluboko v srdci. Nedovolím, aby se to opakovalo.
Berte si k srdci mou radu, přestože vycházky na Bradavické pozemky jsou nyní povolené, nepřibližujte se k hranicím příkopu, který nyní obklopuje Bradavický hrad. Je nebezpečnější, než si možná myslíte. Využívejte a odkládejte si své sošky fénixů do nádobek s pochodněmi ve Velké síni, odtud vám je nikdo nemůže vzít, pouze vy sami. Dávejte na sebe pozor.
A nyní mne omluvte, vlaštovka venku vás odnese zpět k Fawkesovi a ten zpátky do Bradavic. Opatrujte se, přátelé.“
„Hodně štěstí, profesore,“ řekla Hermiona. „Kdybychom neměli tolik učení, bylo by mi potěšením to všechno procházet s vámi.“
„Jsem si jistý, že až dospěješ, budeš mít kupu příležitostí,“ usmál se na ní přívětivě Brumbál. „Studujte moji milí, je to důležité...“
Trojice se vydala k východu a když už se za nimi téměř zavíraly dveře, Brumbál pravil.
„A Ronalde, přestaň se chovat jako pitomec.“
S tím se dveře zavřely a Ronovi dva kamarádi potlačovali smích na rtech.
Za dveřmi se k nim opět připojily jejich tři svítící body, zatímco ten Brumbálův neustále narážel na dveře, občas s velikou ránou.
Cesta zpátky do Bradavic byla krátká a zanedlouho se jako první vraceli z celestínského setkání do společenské místnosti, kde se na ně sesypali všichni studenti a začali je vyzvídat. Nic se však od nikoho z nich nedozvěděli, Hermiona se ohradila knihami a Ron s Harrym vystoupali do své ložnice, kde si spolu povídali až do večerky.
Harryho stále trápila představa Snapea, jak mu číhá za zády. Jakoby mu nikdy neměl dát pokoj. Je Snape opravdu posledním smrtijedem? Nebo má snad Harry věřit Lexterovi, který o něm vždy prohlašoval opak? Na čí straně je pravda? A na čí smrt?