19.
[= [=]

Devatenáctá kapitola



Rekviem za Toma Raddlea



O
stré barvy rtuti, zvířené a dmýchané hněvem, zarývaly svou nechuť do půdy země a podrývaly tak zášť, stoupající až k nebesům. Pachuť nevole, trýzněná stísněnou hrou na kočku a myš, světla tmy a temna jitra, oblouky se lámaly o enormní stěny kolotoče slz. Náhle přihnal se vítr a spoušť vzedmout se měl, svou jiskrnou pýchou začal obhajovat rudé oči, spínající se nad nebesa, tyčící a prýštící kalným vítězstvím, jaké jen oko může spatřit. Pohled do hlubin bezedné schrány duše byl přerušen osobou, vstoupivší do místnosti zatuchlé opovržením.
   Brumbálova majestátní osoba, oblečena do snového pláště, nic neříkala. Snape dále hleděl do nitra temna. Zbrunátnělá tvář mu kornatěla jinak elegantní pleť, čistou jako bílý sníh. Byl konec června roku 1997 a Snape právě zaútočil svébytným kouzlem na hocha, jehož hříchy zdolávaly meze Snapeovy samovůle.
   „Vzpomínám si jasně,“ počal Brumbál a jako duch se jeho kroky plazily po místnosti, „jak jsi mne jako malý hoch žádal o pomoc. Abych ochránil tvého mladšího bratra… ač nevlastního. Ten chlapec, který vykazoval takové známky rozumu, jakoby v tobě mizel pod tíhou eventualit posledních dní. Řekl jsem, že si s tebou chci popovídat, když jsem odváděl Harryho a Alastora, svá slova dodržím.“
   Snape stále nic neříkal, jen před chvilkou málem vnutil chlapci s jizvou na čele vidět smrtící věštbu. Ubližoval.
   „Svou myslánku jsem ti propůjčil s dobrým úmyslem,“ pokračoval dál Brumbál. „Měl jsem za to, že ti mohu věřit, Severusi. Vždyť oba dobře víme, že největší zbraní v boji proti nepříteli, je spánek, a harmonická mysl. Tento nástroj,“ pravil a ukázal na velkou kamennou mísu, jež se skvěla v jedné z mnoha poničených polic pracovny, „ti měl dopomoci uvolnit myšlenky a lépe se koncentrovat na ty, jenž jsou mezi námi, ačkoli žijí jen pro mrtvé.“
   „Řekněte, profesore,“ pravil z čista jasna Snape. Jeho hlas vypadal, jakoby jej právě doladil nešikovný ladič pian, „odolal byste vy pokušení? Vidět tu nejtrýznivější vzpomínku svého učitele? V samolibém přesvědčení, že ji dokážete unést?“
   „Myslím, že tě chápu,“ přisvědčil Brumbál po chvilce a blížil se k myslánce, „inu, je celkem logické, že sis něco takového pomyslel. O to více muselo být překvapující zjištění podoby vzpomínky, kterou v sobě držím,“ Došel až k myslánce, uchopil ji pevně svými starými prsty a ladně přenesl na polámaný stůl uprostřed. Vedle myslánky položil svou zdobenou hůlku a Snape, jakoby tušíc jeho činy, se otočil. Ředitel mu ladně, avšak neutrálně pokynul. Snape se jal položit svou hůlku vedle té Brumbálovy, měla se odehrát míroplatná kouzelnická konverzace.
   Bez zaváhání a hledíc na špičku své temné hůlky, uložil ji vedle té, jež patřila jeho společníkovi. Položil ji podélně. Kdyby ji uložil na hůlku Brumbála, a ony by utvořily kříž, jednalo by se o nepřátelskou konverzaci. Snape tudíž na Brumbálův test odpověděl jasně.
   První se slova ujal Brumbál: „To, co jsi viděl v Tajemné komnatě, si mohl každý vyložit po svém. Neviň se za věci, kterým jsi nevěřil.“
   Snape nehodlal zabodnout pohled do země, držel jej zpříma, zoufale potřeboval znovu dobýt svou pevnost cti.
   „Před mými zraky, skláněl ses nad tělem svého bratra, nemohl jsi…“
   „Viděl jsem je na plánku,“ přerušil ho šeptem Snape. „na Potterově plánku.“
   „Co jsi viděl?“
   „Den před tím, jsem mu ho zabavil,“ řekl Snape. „A ten večer, kdy se Lex neohlásil, spatřil jsem ho v Tajemné komnatě. Byl tam on a Potter. Plánek nezobrazoval nikoho jiného. A pak… tečka, symbolizující veškerou mou životní snahu –“
   „Zmizela,“ Dodal za něj Brumbál, když se Snape odmlčel. „Zbyla jen tečka se jménem Harry Potter.“
   Nastalo ticho, během kterého jen Snape nepravidelně dýchal.
   „Jakou nesnesitelnou bolest tě stálo, když ses vypravil za mnou a ne za svým posledním příbuzným,“ říkal Brumbál, „a řekl mi, co se právě odehrává v Tajemné komnatě. Vím, že je ode mě pošetilé snažit se tě ukonejšit, říkat, že chápu, jak se cítíš... nic z toho neřeknu.“
   „Nepotřebuji slyšet uklidňující slova,“ pravil Snape, jeho oči se od položení hůlky ani nepohly.
   „Celý život tě provázela nenávist na Jamese Pottera,“ pokračoval Brumbál a také hleděl jinam. „A jeho syn právě nepřímo zapříčinil smrt tvého posledního příbuzného. Člověka, kvůli kterému jsi byl téměř dvacet let smrtijedem. Ta daň za jeho život byla příliš velká. S narůstáním Lexterova vlivu Voldemortovi až příliš svazovala ruce. Nemohli jsme čekat nic jiného –“
   „Jak můžete vůbec říkat tahle slova?“ zasyčel Snape a poprvé se na Brumbála podíval od srdce nenávistně. „Poslední půl rok mne Pán zla mučil. Kladl mi ta největší břemena, aby mě zlomil. Nikdo z vás nic netušil, všude se odehrávaly jen vaše byrokratické hry –“
   „Neobtěžuj se říkat, co už dávno souží mojí mysl,“ odvětil Brumbál stařecky.
   Nastalo další dlouhé ticho. Snape se nyní jevil jako nevybuchlá sopka. Tolik emocí nebyl navyklý zapuzovat. Svět se měnil příliš rychle.
   „Odešel jsi, volal jsem na tebe,“ vzpomínal Brumbál na moment v Tajemné komnatě. Když jej tam Snape zavedl a spatřil svého bratra mrtvého. „A pak ses potají vrátil a odnesl tělo svého bratra, že ano? Činil jsem zbytečně ve snaze umístit Erisedské zrcadlo jinam, než leželo Lexterovo tělo. Aby Harry a jeho přátelé nemuseli po návratu z Mordu vidět svého mrtvého přítele. Tys však jeho tělo odnesl pryč, není tomu tak?“
   „Došly mi síly,“ hlesl Snape a trpce vzpomínal. „Když jsem jej tu noc zakopával… jeho… tělo zmizelo!“
   Zaskočený Brumbál nyní utichl. Hleděl na jednoho ze svých oporných sloupů, nevěříc co právě slyšel. Snape pokračoval: „Nikomu jinému bych to neřekl. Jste jediný, ke kterému mám důvěru. Nevím co se to děje. Tímto vás žádám, Albusi… pomozte mi. Já nemůžu dál.“
   Jejich pohledy se střetly jako nikdy před tím. Brumbála by teď nikdo nepoznával. Jeho přívětivost se ztratila pod rouchem pohrdavé zloby, která naplňovala kabinet Předstíravé? Možná. Brumbál se nadechl a pravil: „Nepomohu ti, Severusi. Ani kdybys mě prosil na kolenou.“
   Snapeovi se rozklepaly ruce, mozek mu zaplavovaly přílivy nenávisti. Jeho síly tepaly a smysly se svíjely jako had.
   „Namísto chaosu, nechť zavládne řád,“ náhle promluvil Brumbál a Snape trhl pohledem. Jeho kalné oči byly šokovány slovy, jež právě Brumbál vyřkl.
   „To… můj otec…“ hlesl Snape.
   „Neboť to je síla Severuse Snapea, nastolit řád a harmonii,“ pokračoval Brumbál.
   „Zklamal jsem ho… nesplnil slib.“
   „Nezklamal jsi nikoho, jen svou ješitnost. Dej se dohromady, Severusi, řád!“
   Něco se změnilo. Snape se zapřel. Nadmul hruď, vzal svou hůlku ze stolu a pevně ji uchopil.
   „Jsem bohužel nucen vám oznámit, že odstupuji ze školy,“ řekl Snape podstatně jiným hlasem – tím svým, „již zde déle nehodlám učit.“
   „Něco takového jsem očekával,“ odvětil Brumbál stroze. „Potřebuji alespoň vědět poslední věc,“ Ta slova Brumbála pálila na jazyku. „Mohu ti opět věřit? Jsi stále členem Fénixova řádu?“
   Snape se na něj neproniknutelně zahleděl. Avšak na tuto otázku ještě nebyl schopen odpovědět.
   „Až budeš znát odpověď, budu tě čekat.“

   Poslední říjnové dny se nesly pro Harryho a jeho kamarády v duchu porozumění a nápravy. Vzhlížely jako hojivá mast na všechny rány, které si během několika krátkých týdnů uštědřili. Nepovedený útok na bradavický hrad byl sice zažehnán, nicméně strach a obavy se naopak stupňovaly. Garda bradavických strážných hlídkovala každou noc. A nechodili po dvou, ale po třech. Nebylo jich padesát, ale sto. Bradavická škola vydávala nemalé finanční obnosy na svou ochranu a podobně to cítila i kasa ministerstva kouzel, z níž byla ochrana z velké části pravidelně financována.
   Někteří brali Bradavice za vzrušení z nenadálých činů agrese kouzelnického světa. Z nich ti nejodvážnější si dokonce tu a tam přáli, aby stráž hradu polevila a bylo zase nějaké vzrůšo. Rozumnější studenti se raději zajímali o své učebnice, a zdravý rozum jim říkal držet se zpátky. Mladí kouzelníci více než kdy dříve se drželi ve skupinkách, v nichž se nacházel nějaký zdatnější.
   Není divu, že hrad dostával ještě tajemnější podtón, ač předvečer Všech svatých byl již na spadnutí. Chlad jimi všemi prostupoval a studenti stále více chodili nabalení až po uši. A večer si všichni jen šeptali, nebylo hlasu, jež by se odvážil promluvit nahlas. Každý stín po zákazu vycházení byl kontrolován, každá světnice v nedalekém okolí prozkoumána, kouzelníky v okolí Bradavic ovládl strach, div místním psům netupili tesáky. Jako tajemné hejno jisker se kolem hradu proháněli po nocích bystrozorové, jež se vznášeli vysoko nad hlavami pěších strážných v těžkých botách, nepromokavých pláštích s věčně vrzajícími lucernami. Duchové by jim jejich hrůzu mohli závidět.
   Našim mladým přátelům přibývalo učení nebývalým tempem. Už nebyl čas na rošťárny a hry ve společenské místnosti. Učili se pořád a všude. Učení bylo tolik, že běhali na svá celestinská setkání s učebnicemi rozevřenými. Látka, kterou právě mořili své hlavy, jim dávala zapomenout na dálku, která jim ještě zbývala, než se dostali k vysokému kopci, klenoucímu se vzhůru k soustavě jeskyní. Harry a Ron už ani jednou nevynechali Hermionino doučování, ba co víc, pomáhali si při něm všichni společně. V posledních dvou dnech se z Rona dokonce stal neoficiální Hermionin kolega.
   Dnešní den, pondělí, 28. října roku 1997, byl něčím zvláštní. Nejenže na celý den pokryla Bradavice hustá mračna, ale navíc byla sedmákům z rána zrušena hodina Kouzelných formulí. Ty byly přesunuty na večer – téměř až na noc. Všem se to zdálo divné, některé přepadávaly obavy, jiní si byli jisti, že přijde další turnaj – vždyť ten se měl odehrát každou chvíli.
   A že večer se setmělo nebývale rychle. Snášely se kapky třpytící se ve světlech luceren jako křišťálové démanty. Harry utíkal jako vždy nestíhaje na hodinu Kouzelných formulí. Jeho stíny nakukovaly do všech koutů a záhybů šedého chladného hradu. Byl s přáteli smluvený, že se sejdou o něco dříve a nastalou situaci proberou. Dnes jejich celestínské setkání odpadlo, a tak se mohl plně soustředit na studium hyregnizace – kouzlení bez hůlky. Měl k tomu dobrý důvod. Jeho skupina byla pevně odhodlána, že příští turnaj vyhrají. Prostě musí. Harry věděl, že umí kouzlit, že to je jeho největší šance stát se tím, kým chtěl vždy být – bystrozorem. Se zaujetím se díval na ty, kteří tvořili školní bezpečnostní sbor. Přepadávaly ho sobecké myšlenky – vždyť je přece Harry Potter, není možné, aby ho mezi bystrozory nepřijali. Avšak takovým myšlenkám se snažil vyhýbat. Po svém nezaslouženém přijetí do Mistrálních OVCE byl rozhodnut všechno si poctivě vybojovat.
   „Pane Pottere!“ oslovil ho hlas ve stínu. Byl zvučný a přátelský, patřil Vektoru Lupovi. „Co tak najednou, kam se to ženeme?“ ptal se a na hlavě měl klaunský čepec s rolničkami na koncích.
   „Na hodinu Kouzelných formulí,“ odpověděl Harry. „Ehm… nevíte o tom něco bližšího?“
   „Nic o čem byste už nevěděl,“ řekl Vektor Lup. „Snad jen, že vyučující profesorka McGonagallová je sakra kost,“ Řekl a mrkl na něj okem. Hned se začal smát, až mu z mokrých listů Křepenatky, kterou držel v náručí, odpadávala dešťová voda.
   „Ale…“ hlesl Harry kysele. „Kouzelné formule vyučuje profesor Kratiknot.“
   „Kryndapána, skutečně? To je mi ale legrační nedorozumění,“ zasmál se a stydlivě si zakryl tvář. „Za nic na světě jí to neříkejte,“ upozornil ho Vektor. „Božínku, co jsem to zase plácl?“ zvolal a smál se z plna hrdla.
   „No, už asi půjdu dá…“
   „A proč to nevezmete zkratkou kolem Bradavické kašny? Je tam méně otravných hlídačů,“ zašeptal mu a naznačil chodbu, jež protínala dvě velká křídla hradu plná učeben.
   „Pravda, tak tedy… děkuju za radu,“ pronesl Harry a už už se viděl pryč, dál od tohohle šaška.
   „A profesorce McGonagallové to rozhodně neříkejte!“ volal na něj ještě a Harry mu gesty naznačoval, že pochopil.
   Vektorův přístup mu vždycky ubíral na trpělivosti. Toho profesora jako by snad nikdo nebral vážně a jemu to vůbec nevadilo.
   Harry právě zahýbal pod závěsem zdobeným obloukem do otevřených prostor se skvoucím se bradavickým parkem, kašnou, mnoha keříky a skalkou plnou propletených křovin, obklopených bíle modrými světluškami. Mohutné závěsy sem byly nainstalovány, aby průvan tolik nesoužil studenty na chodbách.
   Když na Harryho dopadla sprška zatoulaných kapek, strnul. Rázem se přitiskl ke zdobenému sloupu hradu. Jeho oči ulpěly na dívce.
   Proháněla se parkem, sama v dešti. Byla to Milka a její tmavě fialové vlasy jasně kontrastovaly v barvách třpytících se světlušek. Tancovala v jakýchsi šatech se zavřenýma očima, nevnímajíc okolí. Harry ji chvíli obdivoval, jak si tam jen tak tancuje uprostřed deště. Kapky jí padaly na hlavu, a jí to očividně bylo příjemné. Poprvé ji viděl takto uvolněnou a plnou života. Neměl se k tomu, aby dalších pár minut oněměle sledoval její ladné pohyby. Byla jako víla, která na oblázkové zemi kreslila svými střevíci kruhové věnce.
   „Mil… co tu děláš?“ oslovil ji Harry, když k ní potají přišel. Déšť ho začal okamžitě nemilosrdně zalévat.
   „Harry!“ lekla se a na chvilku zastavila, hned pak se ale usmála a pokračovala. „Je to úžasné, nemyslíš?“
   „Co je úžasného na tom, že nastydneš?“
   „Ale o tom přece nemluvím,“ odvětila a roztáhla ruce, a se zasněným výrazem udělala tři piruety kolem kašny bafající ven potůček vody. „Nic není slyšet, chápeš? Jen kapot vody. To je tak uvolňující… naprosto nový pocit!“
   „Milko…“ nechápal Harry. „jsi si jistá, že ti nic není?“
   Milka se zastavila před jeho zraky, kapky jí tekly po tváři a světlušky poletovaly kolem ladných nohou. „Je mi náramně,“ řekla a popošla až k němu, vzala ho za ruku a přitáhla si ho k sobě. „Celé ty noci jsem slyšela divné hlasy. Ale teď, když tu tak jsem… nic neslyším. Je to neskutečně osvobozující, nemyslíš?“
   „Já…“ neměl se k odpovědi Harry, dívaje se na její provlhlé tělo a zelené oči. Vždyť jemu se také zdají sny, slyší v nich hlasy, jenž mu nedávají spát. „Ano… asi je… ale…“
   Dřív, než stačil cokoli dodat, pustila jeho ruku. To totiž na obloze se probudil obrovský blesk a rozzářil okolí. Milka roztáhla ruce a nechala se osvítit božským svitem. Zase se začala točit prostorem, jako by nikdy nebyla svobodná, jako kdyby si nikdy nemohla zatančit.
   Náhle proplul cizí hlásek kolem Harryho: „Je neobvyklá, viď?“
   Harry se ohlédl na Lenku Láskorádovou, schovávající se za sousoším poblíž vstupu do dřevěného altánku a pozorující tančící Milku.
   „A co tu děláš ty?“ zeptal se jí.
   „Dívám se na ni,“ řekla mu na to, „myslela jsem, že jsem jediná, kdo řeší své trápení tancem v dešti.“
   Harry se společně s ní schoval za sochu a oklepal se zimou, jak jeho oblečení provlhlo, a vlasy zmokly. Nevěřil tomu, co vidí. To děvče tancovalo bez jakékoli zábrany tady uprostřed deště.
   „Je zvláštní, viď?“ řekla Lenka a zahleděla se svýma lesklýma modrýma očima na Harryho. „A ten déšť… dokáže mě umanout. Jako kdyby tě cizí síla semkla v náručí a smyla z tebe všechnu zášť. Zůstaneš jen ty, sám sebou.“
   „Já ji asi nikdy nepochopím,“ řekl jí na to a dál se kryl za sochou. „Nic takového jsem v životě neviděl.“
   Slova mu vyklouzla a Lenka se jemně zasmála. Strhla ze sebe pršiplášť a také běžela tancovat vedle Milky. Obě tam tancovaly s vílami, které se po okrajích magického parku jako mlha vznášely a tence vily hlubokou nuznou píseň, v jejímž rytmu se mladé čarodějky pohybovaly. Harry oněměle sledoval, jak si jeho dvě kamarádky užívaly deště. Nechápal je, ale způsob, jakým se dokázaly uvolnit, ho uchvacoval.

   Za okny se vyrýsoval velký blesk a prudká sprška ohodila majestátní okna, za nimiž právě probíhala výuka čar a kouzel v Kouzelných formulích. Studenti seděli ve svých lavicích. Strop nad nimi se vlnivě hýbal jako obří ozubená kola, nebo jako neprosvětlené trámoví starého domu, kterým se právě prohnala černá kočka. Harry usedl vedle svých přátel, mokrý od hlavy až k patě, osuškou si právě sušil vlasy.
   „Byl ses sprchovat, Harry?“ zasmála se Natálie McDonaldová.
   „To raději nechtěj vědět,“ řekl jí na to a čvachtl na židli vedle Rona.
   „Ty zase vypadáš, Proutus viniam,“ a Hermionino kouzlo osušilo Harryho šaty až se na ni zpoza osušky vděčně usmál.
   „Kdes byl?“ zeptal se Ron, když právě vylovil jablko od večeře. „Řeklo se, že se sejdeme před začátkem.“
   „Jak říkám, raději to nechtěj vědět,“ pravil Harry a vzdal předem marnou snahu se učesat.
   „Kde by asi tak byl?“ ozvalo se od jeho bot. „Vejral na promoklý holky, celou dobu!“
   Harry strnul a zběsile kopnul Kecalem o zem. Ronovi právě zaskočilo jablko v krku a Hermiona vytřeštila oči.
   „Kéca Kecal… teda Kecal kecá, neposlouchej ho,“ drmolil hned Harry a nemohl uvěřit, že i on začíná rudnout.
   „Ty jsi civěl na… na koho ses koukal?“ ptala se Hermiona a holky opodál začaly mezi smíchem volat, že si na Harryho musí dát majzla.
   „Proč propána každý raději věří mým botám nežli mně?“ ucedil k nim Harry rozhořčeně. „A vy s tím přestaňte!“ křikl na spolužačky, které škodolibě utichly. A aby toho nebylo málo, znovu silně bouchnul nohou o zem.
   „Ty jo, Harry,“ chrochtal před nimi chvílemi Neville, jak se smál. „Nejsi na to už starej?“
   Znenadání se vedle nich posadila Lenka. Jelikož bylo rozhodnuto, že šesté ročníky mohly hodinu dobrovolně navštívit, ačkoli povinně ji absolvují v sedmém. Lenka toho využila, aby mohla být s Nevillem, ostatní šesťáci se však nedostavili ve velkém počtu. S Nevillem se v těchto dnech Lenka nápadně přátelila. I z ní lilo jako z konve. Harry jí podal svou osušku a Lenka mu poděkovala.
   „Už v tom lítáš,“ smál se Ron, když Neville pochopil, kdo že byl Harryho objektem ke koukání.
   „Tak to nebylo, Neville,“ říkal hned Harry, když Lenka vypustila do prostoru jednu ze světélkujících světlušek, jež zatřepetala křidélky a vznesla se blyštivě do vzduchu.
   Světla svícnů na zdech mezi gotickými okny pohasla. Jen v prostoru poletovala jako ztracená vločka malá světluška. Dveře do učebny se otevřely a dovnitř vstoupila malá postava zakrslého profesora Kratiknota. Neměl veselou náladu, spíše nadmíru ustaranou. Za ním pochodovala řada profesorů Bradavic, včetně Siriuse, profesorky McGonagallové nebo Hagrida. Mezi žáky procházeli, jako by jejich studentské rozmíšky byly jen nepodstatné mouchy. Jejich kroky byly nečekaně rázné a plné odhodlání. Studenti sedmých ročníků Havraspáru a Nebelvíru utichli, jejich strnulé pohledy hleděly jako jedno na profesory, kteří se rozestupovali do stran haly a profesora Kouzelných formulí, ježto se postavil na vyvýšený kabinet. Klid však už sjednávat nemusel. U každého studenta se ocitlo osvětlené místo, jako by jim svíce svítily do tváří, jejich plameny však nikdo neviděl.
   „Vážení studenti,“ spustil Kratiknot, jehož slova, ač byla potichá, prostupovala každým z nich, „dosáhli jste již stádia, kdy je vám školským systémem čarodějného společenství povoleno vědět, jaké transmutace se s tělem kouzelníků dají – avšak nesmí – provádět.“
   „Ale ne, tohle téma nemusím,“ řekla Hermiona a vytáhla si nejnovější vydání učebnice pokročilého sesílání kouzel od Mirandy Jestřábové. S předstíraným zahloubáním se začetla do úvodních zdobených stran.
   „Poněvadž se tento obor černé magie – té nejčernější co kdy kdo znal – týká každého zde vyučovaného předmětu, střídáme se jako vedoucí těchto předmětů, abychom o takových děsivých praktikách informovali studenty těch nejvyšších ročníků. To, co se vám chystám říci, ovlivnilo životy každého z nás.“
   Místnost utichla, i Harryho boty sklaply podpatky a vzduch se zastavil. Kratiknot zřetelně těžce nesl povinnost spravit studenty o následujících faktech. Povinnosti bradavického kantora však byly přísně stanoveny a nesmí se brát na lehkou váhu. To ani, když hrůza zavládne hradem, tajemství zůstanou skrytá a Kratiknotovy oči bezelstně cílevědomé.
   „Jednou za čas se mezi kouzelníky vyskytnou tací, kteří zatouží po věčném životě. Takoví kouzelníci mají jedno společné. Nežijí pro stejné věci jako ostatní. Pokud někdo začne usilovat o nesmrtelnost, samotný tento čin je již předem rozsudkem konce jeho života. Není na světě tvora, který by právoplatně měl schopnost nikdy nezemřít, ač ostatní tvorové stejného druhu ne. Jakýkoliv pokus o takový čin, je shledán jako zrůdnost vůči přírodě. Jedinému člověku se v dějinách světa takováto věc podařila. Byl jím Nicolas Flamel. On, spolu se svou ženou, byli jediní, kteří dosáhli dlouhověkosti. Sledovali však ušlechtilý čin, který měl odvrátit zkázu našeho světa. Jemu jedinému, dnes již dávno mrtvému, bylo toto jednání odpuštěno, ač byl po mnoho let nemilosrdně stíhán.
   Mezi námi se v těch nejčernějších kronikách pohybují zákeřná kouzla, která drtí duše a vysávají mysl. A my bychom se tyto dva pojmy měli dnes večer pokusit pochopit.“
   Prásklo okno a všichni se lekli. Dovnitř vtrhla ledová sprška deště a síň prozářil paprsek blesku. Hermiona chytla Ronovu ruku, knihu již dávno zavřela. Studenti ucítili na tvářích kapky, studené jako jehličky. Okno nevydrželo nápor divoké bouře a nedovřená klika povolila. Siriusův temný stín jej tedy pomalu zavřel a opět se otočil ke studentům, tvář bezútěšně skrytou pod kapucí.
   „Všichni, co jsme tady, se skládáme ze tří hlavních kouzelnických magiomů. Jedná se o duši, mysl a tělo,“ řekl Kratiknot a po každém vysloveném faktoru se místností ocelově blýsklo. „Tři faktory, které na sobě závisí, a nemohou být v klidu, jestliže setrvávají jeden bez druhého. S těmito magiomy, se dají dělat ty nejhorší věci. Běžní kouzelníci se spokojí s vědomím jejich existence. My si přesto povíme něco víc. Něco tajemnějšího. Ovšem proto budu potřebovat… slečnu Grangerovou! Přistupte prosím.“
   Hermiona polkla a podívala se kolem na ostatní. Přistoupit ke kantorovi, jí zabralo zatím nejdéle, co v Bradavicích byla. Sirius přikročil k okraji lavice a ladně jí podal ruku.
   „Půjdu s tebou,“ našeptal jí a skrytě pokynul Kratiknotovi, jehož souhlasné gesto bylo ještě neznatelnější.
   „Vaše obavy jsou zbytečně,“ pravil Kratiknot a hned vysvětloval: „Každý rok si vybíráme studenta, který se prokázal být v ročníku nejschopnějším.“
   Hermiona – mírně povzbuzená jeho slovy – se postavila před maličkého profesora. Kratiknot vždy dosahoval výšky prvních ročníků, všechny následující jej převyšovaly. Hermiona proto shlížela na profesora shora, a přesto se cítila tak malá.
   „Slečno Grangerová, vy nepochybně víte, o čem mluvím, že?“ otázal se Kratiknot a Hermiona skutečně velice neochotně pokývala hlavou. „Řekněte nám něco duši.“
   „Nejsem si jista, jestli podám natolik výstižný výklad, jak by bylo zapotřebí, pane profesore.“
   „Hermiono,“ oslovil ji Kratiknot poněkud neformálněji, „každý zde přítomný student by dokázal alespoň laicky říci něco o duši. Nic víc od vás také nežádám.“
   „Dobře… mysl, duše a tělo, jsou tři základní elementy bytí člověka. Pro mysl a duši, slouží tělo jako jakási zázračná schránka, která – téměř – jako jediná, dokáže jejich nestálost udržovat v relativní harmonii. Pokud je soulad těchto dvou elementů nestálý, trpí člověk různými psychickými indispozicemi.“
   „Velmi, velmi dobře,“ pochválil ji Kratiknot uznale a pokyvoval hlavou. „Teď mi ale řekněte, proč z toho máte strach, když je to součástí vašeho vlastního já?“
   „Týká se to přímo bytí člověka. Zahrávat si s těmito věcmi znamená smrt. Pro každého vždy znamenala. S duší se dají dělat strašná svinstva… a s myslí…“
   „Řekněte mi, slečno Grangerová, jaký cit chováte k Ronu Weasleymu?“
   Hermiona se zalekla a vytřeštila oči. Aniž by si toho kdokoliv všiml, Sirius již dávno tahal Rona na nohy a vedl ho ke stupínku ohrazeného dřevěným plotem ve tvaru větví stromů.
   Harry s napětím očekával, co se bude dít. Co provedou jeho dvěma přátelům, kteří nyní bezpochyby pociťovali ohromný strach?
   „Duše… je tolik zázračná studnice všech vašich pocitů,“ říkal Kratiknot, „jež náleží jen vám. Na světě není způsob, jak duši zduplikovat (pozn. autora v HP a PS světě neexistují horcruixy. Teorie o Viteálech byla rozvedena až v šestém díle, kdy se má povídka vydávala jiným směrem). Je to váš nesmírný klenot, který ovládá vaše pocity, je cítí a přijímá.“
   Ron se postavil vedle své kamarádky a oba je obehnal opar záhadna. To když Kratiknot vyndal z maličké bedýnky zamčené zarezlým zámkem malý světélkující bod. Vycházel z nitra malé zdobené lebky.
   „Předem všechny upozorňuji, že tohle není hra. Cílem této demonstrace je ukázat vám, jaké hrůzy může způsobit jenom malichernost v tomto směru. Slečno Grangerová, podejte mi prosím hůlku. Nemusíte se bát, nic se vám nestane, dohlíží na vás ti nejlepší kouzelníci v oboru.“
   Hermiona vytáhla z hluboké z kapsy hůlku a podala ji Kratiknotovi.
   „Ať teď bude Hermiona dělat cokoliv, neposlouchejte, co řekne, nebude to totiž ona.“
   Kratiknot mohutně vdýchl do nitra lebky, z jejíchž očí se na Hermionu vyvalila silná prachová záře. Lebka se proměnila v prach. Všechen zeleno žlutý opar se poté vedral Hermioně do hrudi, přímo do srdce.
   Hermiona zakolísala a Ron jí hned přispěchal naproti, aby ji podepřel. Hermiona se na něj neobratně otočila zcela znechuceným pohledem. Odkopla ho jako něco ohavného. Ron zavrávoral, a hbitě se narovnal. Hermiona se rozzuřila, vyřítila se na Rona s napřaženou rukou. „Crucio!“
   Nestalo se nic, snad jen Ronova šokovaná tvář ještě více zbledla. Byť leckterá studentova tvář zůstala překvapená, Ron byl skutečně v šoku. Hermionu znal. Nikdy toto slovo nevyslovila, nikdy by na něj ani nepomyslela. Jen jeho existence ji utápěla. Hermiona se otočila na studenty. Viděla plno hůlek. Vyběhla k nim a zařvala: „Dejde mi hůlku! Dejte mi ji, vy zmetci! Chci hůlku!“ řvala hystericky. „Ať vás tu všechny zabiju, bezduchý prasata!“ Pak se otočila znovu na Rona a rozeběhla se. Pěst tvrdě namířenou, Ron už nacvičeně vykryl. Následovala rána do slabin v žebrech, i tu Ron očekával a využívaje její síly ji odstrčil ke zdi.
   Harry omámeně hleděl. Ti dva se zbožňovali, a teď se tu bili jako zarytí nepřátelé.
   „Vaše drahá kolegyně má parazitovanou duši, není to…“
   „Drž hubu, svině!“ zavřeštěla Hermiona na profesora Kratiknota hlasem bez sebemenší dávky soucitu. Oči, ty krvelačné oči jí planuly na Rona.
   „Toho, koho měla ráda či milovala, teď ze srdce nenávidí,“ řekl Kratiknot.
   Vyřítila se znovu na Rona, ten se však hbitě vyhnul. Pohyby, které se naučil na celestinském setkání, se mu náramně hodily.
   „Vraťte ji zpátky, já jí nehodlám ublížit!“ řekl tvrdě Ron.
   Slova ho stála cenné vteřiny ostražitosti. Ledové prsty Hermiony se mu obemknuly jako pařáty kolem krku. Hermiona jím praštila k zemi a rvala ruce k sobě… po týdnech cvičení nové svaly na jejích pažích teď nabíhaly v největším vypětí.
   Aberforth, mocný kouzelník dosud stojící v nejbližším rohu, mávl rukou. Z ní se do Hermiony jako vývrtka vměstnalo kouzlo síly tornáda. S mohutným hučením vydralo ven chomáč prachu, podobně jako když roztrhne hrad z písku. Na zem dopadla malá zářící lebka, chladná jako smrt. Hermiona ochable padla na Rona.
   „Student, který se poctivě a nejlépe učí, je vždy nejlepším příkladem pro to, abyste věděli, v jaké monstrum se dokáže změnit,“ Kratiknot pokračoval, zatímco Sirius pomáhal dvojici na nohy a něco jim šeptal. „Věřím, že již víte, v co hrozného se můžete změnit vy sami. A komu můžete ublížit. Zákon o zachování duše je nezvratný. Nicméně jsou zde kletby, které dokáží takové věci, které by vás nenapadly ani v těch nejdivočejších snech. Tím bychom měli za sebou názornou ukázku. Povězme si něco více o všech třech magiomech.
   Duše. Jak už jsem říkal, nedá se dělit. Je ji možno pouze obtížnou a děsivou kletbou zrcadlit. Duše obsahuje to, co vás odděluje od mudlů. Prostupuje jí krev, plna vaší čarovné schopnosti. V duši máte ukrytou svou kouzelnou moc. Je dokázáno, že o tu vás dokáže připravit pouze zázračný předmět, opačný kameni mudrců. Kámen znovuzrození. Duše dále obsahuje vaše základní členění. Každý člověk v sobě má koktejl určení, něco z dobré stránky, něco z té špatné. To, zdali se přikláníte k dobré, či naopak k té špatné, nosíte s sebou ve své duši. Duše je právě ten dar, o který vás tak rádi připraví mozkomoři. Jestliže jste zvěromázi, v duši máte zapsanou podobu tvora, do něhož se měníte. A poslední věc. Když se mnozí černokněžníci pokoušeli přenášet duše jinam, zjistili pozoruhodnou věc. Duše dokáže přežít pouze v těle – a to žijícím těle. Doufám, že si to píšete. Nebudu to opakovat dvakrát.“
   Strnulí studenti dělali vše, jen si ta slova nepsali. Kratiknot proto porušil, co řekl a fakta o duši ještě jednou zopakoval. Pak pokračoval: „Mysl… další velice zázračný magiom,“ Kratiknot popošel k Hermioně, která právě domluvila se Siriusem a pohladil ji po hlavě, ač si musel pořádně stoupnout na špičky. „Mysl je uložena zde. V mozku. Stejně jako duše, je to nehmotná extatická věc, nezapadající do žádných kloudných pravidel. Mysl obsahuje vaše vzpomínky, myšlenky, zkrátka celé myšlení kouzelníka, včetně jeho znalostí. Znalostí kouzel, matematiky, soudržnosti přátelství a morální odpovědnosti. Když mozkomor vysává vaši duši, podobu tvora, kterého na něj při dávce štěstí vyšlete, udává právě vaše mysl. Mysl se dá množit, obohacovat, obírat o myšlenky či vzpomínky a ty ukládat do myslánky. Kopírování mysli je nesmírně obtížná a troufalá věc. Velice vážně riskujete svou duševní újmu, neboť duše je s myslí pevně spjata. Mysl také vyžaduje tělo, třebaže život z něho už dávno mohl vyprchat. Dá se ovšem ukrýt i v různých kouzelných předmětech. Myslánka nám první přichází na mysl, velice mocným nástrojem jsou deníky, kde se zaznamenají četné myšlenky jedince, a přitom z nich neunikne vinou stárnutí ani vzpomínka. Celé jedno oddělení odboru záhad je plné myšlenek, které se zde skladují. Tyto myšlenky zde zůstanou ukryty, žijí svým vlastním světem, nevědíc o věcech, které se dějí nositeli originálních myšlenek.
   Tělo kouzelníka je – jak jsem již říkal – schránou vašich cenností. Obsahuje srdce a mocnou krev kouzelníka, jež slouží jako přepravní most.
   Tyto informace vám byly sděleny s plným uvědoměním jejích následků. Nezahrávejte si s těmito silami, třebaže máte v úmyslu jakkoli ctnostné činy. Po zbytek večera, spěte klidně a uvolněně. Nemyslete již na odpornosti, které vymýšlejí troufalí kouzelníci,“ řekl a opět přešel k Hermioně a Ronovi. „Každému z nás byl dán čas, a ten bychom měli prožít s těmi, které máme rádi. Hodně štěstí se studiem, ať vaše cesty vedou vždy vstříc novým zítřkům.“
   A jako když utne, se celý profesorský sbor sebral a začal odcházet. Světla opět osvítila sál a déšť se rozburácel. Otevřenými dveřmi se dovnitř vplížilo temné chladno, jehož vstupem nyní kantoři opouštěli místnost.
   „Jsi v pořádku?“ zeptal se Harry ve chvíli, kdy se konečně prodral k Hermioně.
   „Ano jsem,“ odpověděla mu na to a opírala se o Ronovo rameno. „Nic mi není.“
   „Musíš se cítit hrozně,“ řekl Neville a tvářil se, že s ní soucítí každý pocit. „Já bych se na sebe nemohl ani podívat.“
   „Ze začátku. Ale teď vím, že jsem jim pomohla vidět ten hnus, co se z člověka stane,“ pravila Hermiona znechuceně. „Doufala jsem, že se k tomu nedostaneme. Už o tom nemluvme. Jsem ráda, že je konec. Pojďme pryč, nechci už tady ztrácet čas.“

   Soumrak se snesl na Bradavice v podobě hejna odpudivých mračen. Studenti sedmých ročníků, kteří se usadili v Nebelvírské společenské místnosti do kruhu křesel, aby si popovídali, byli celí nesví. Harry se jal odpovídat na spoustu otázek, o kameni znovuzrození, o vzniku lorda Voldemorta, či zániku prastarého Salazara Zmijozela. Celý zbytek večera zaníceně prodiskutovali, děvčata i chlapci, vzali mezi sebe i nižší ročníky.
   Co se to vlastně v něm odehrálo za poslední dva týdny? Byl stále celý náruživý do celestinských cvičení, že by málem zapomněl na Snapea a jeho činy. Dobbyho a jeho nalezený důkaz. Skrze svůj stále neklidný a nespolehlivý zrak, však viděl kolem sebe svět plný nového očekávání. Velkou část z toho tvořil turnaj, na který se připravovali, jak nejpilněji mohli. Ale co on a jeho sudba smrti? Má mít v sobě potřebu hledat odpovědi? A kde je vůbec ta osoba, jenž ho měla tak bedlivě hlídat?
   Tu noc usínali, plní myšlenek a pocitů. Ani jednomu studentovi se nespalo dobře. Někteří dobrých pár hodin nezamhouřili oči a podstatné věci stále ještě probírali ve svých postelích.
   Harry odložil brýle na noční stolek. Měl unavenou ruku, přestože ironicky dnes neměli celestínské setkání. Ta absence mu nahlodávala mysl. Trápila ho spousta věcí, včetně stále nesehraného famfrpálového týmu ve vedení své velké kamarádky Ginny. Zahloubaný hleděl do oken, a pozoroval, jak do nich bijí kapky jako perleťové korále. Co ho čeká za okny? Co když tam je ten temný stín, který ho neustále pronásleduje? Co to vlastně je?
   Neklidné myšlenky mu způsobily ještě neklidnější spaní. Z prapodivných důvodů je z nich vytrhl pocit, jako by mu něco tlačilo hruď. Dýka! Nějaký nůž!
   Harry prudce otevřel oči. To, co spatřil, ho vyvedlo z míry. Viděl dvě oči, hluboké a temně modré jako lesní tůň. Oči kočky, bystré jako rys. Nic víc, jen ty dvě oči.
   „Harry Pottere, musíte okamžitě do Vstupní síně. Je to naléhavé,“ řekl kdosi z nitra Harryho hlavy. Harry stále napjatě sledoval ty dvě studené oči. „Vzbuďte také Ronalda, já dojdu pro slečnu Grangerovou. A nezapomeňte si sebou vzít svůj Bradavický řád.“
   Dvě oči sklaply a něco mohutného a tmavého se odrazilo pryč. Silueta neznámého tvora se ztratila v závěsech postele.
   Harry ještě stále prudce oddychoval, pak odkopnul peřinu a přeběhl k Ronovi. Od té doby, co Ron navštěvoval celestínské setkání, už ani jednou nezachrápal. Stačilo letmé strčení a Ron byl rázem vzhůru.
   „Pojď,“ zvedal ho na nohy. „Nevím, co se to děje, ale jako bych věděl, že… že se něco má stát.“
   „O čem to povídáš?“ nechápal Ron.
   „Někdo tu byl a řekl mi to. Hoď na sebe tu celestínskou soupravu a jdeme. A nezapomeň hůlku a fénixe.“
   Ron stále ještě trochu mimo raději uposlechl. Konec konců to vyžadovalo méně přemýšlení než cokoli, čím by chtěl namítat. Harry udělal to samé, rychle se vysvlékl z pyžama a hodil na sebe svůj celestínský úbor. Fénixe si připnul ke svému opasku, který dostali v soupravě. Nakonec vytáhl z kufru pod postelí bradavický řád a přehodil si ho přes krk.
   Bradavický řád, pod zdobným erbem bradavic byly znaky všech čtyř školních kolejí. A na stuze točící se jako konfeta, bylo vyryto Harryho jméno. Rámoví erbu bylo tmavě rudé, nápisy safírově modré a celý medailon vyroben z pečlivě leštěného zlata. Harry nikdy neměl pocit, že je hoden něco takového nosit. Už jen proto, že se nechtěl nad ostatní povyšovat. I když… ano, u Dursleyových si ji pověsil na stěnu. Pohled svých jediných – hodně vzdálených – příbuzných si nemohl odpustit.
   Se zatajeným dechem sestoupili do Společenské místnosti. Hůlky měli připravené. Stačil malý podnět a okamžitě by se zformovali do zrcadlového šiku, připraveni bránit své životy. Právě kolem procházeli dvě třeťačky jdoucí z toalet. Harry se s Ronem schovali za sloup a vyčkávali. Kolem třeťaček pak prošla Hermiona. Její úbor jí perfektně padnul a nyní si kolem sebe přehazovala bundu s kožichem.
   „Hermiono!“ sykl potajmu Ron, aby se nelekla, když vycházeli ze stínu.
   „Nevíte, co to bylo?“ zeptala se jich poněkud vylekaně.
   „Já nic neviděl, vzbudilo to Harryho a ten pak mě,“ pravil Ron.
   „Měli bychom už jít,“ rozhodl Harry a vykročil k průlezu v obraze, „než nás uvidí další student s noční běhavkou.“
   Prošli chladným průlezem a odklopili obraz Buclaté dámy. Zaslechli hlasy, hůlky byly venku zcela automaticky. Jejich špičky se zabodly směrem k profesorce McGonagallové.
   „Chválím vaši bdělost,“ řekla jim na to. Byla v teplém oblečení, dlouhé pláštěnce, v ruce držela další tři – z toho jednu dámskou – a právě rozmlouvala s Buclatou dámou. „Čeká nás malý výlet.“
   „Turnaj?“ zeptal se Ron.
   „Nebuďte svou lačnost, pane Weasley,“ řekla a předala jim nepromokavé pláště. „Jedná se o vašeho ředitele.“

   Déšť jim nemilosrdně prorážel všemi otvory nepromokavého pláště oblečení. Divoký vichr ho rozfoukal všude, pršelo i zespoda. Čtyři postavy se na každém dvacátém kroku legitimovali hlídačům. Profesorka McGonagallová si nebrala servítky, přestože všichni strážní sledovali stejný cíl – bdít nad studenty Bradavic.
   Mládeži šli v nacvičeném tvaru. Dva vzadu hlídali strany a jejich týl. Harry vepředu hlídal čelo. Jevilo se to jako nejmoudřejší řešení, moc dobře neviděl a profesorka jdoucí v čele bude jeho špatný zrak náležitě vynahrazovat.
   Bradavická brána se ohlásila dopady deště na kovový povrch. Pak ji z dálky uviděli. Spatřili, jak dva kanci jsou nemilosrdně bombardováni krůpějemi deště a z litých kovových částí se tvoří trychtýře a nálevky.
   Profesorka chvíli zaváhala projít bránou, poté, co se legitimovala poslední – nejsilnější – stráži. Pak však vykročila a šik mladistvých ji následoval.
   Harrymu prudce tlouklo srdce. Nevěděl vůbec nic a to vědomí ho bušilo do spánků možná více, než déšť. Bál se o Brumbála, co když se mu něco stalo?
   Když došli pod svěšený strom, který skýtal úkryt pro několik nočních tvorů, zastavila se profesorka v místě, kde nejméně pršelo. Otočila se k nim. Harry a Hermiona dávali pozor, Ron se ohlížel za záda.
   „Jste skvěle sehraní,“ ohodnotila je profesorka.
   „Albus Brumbál nás to naučil,“ řekl Harry, čímž dodal, že se chce o něm už něco dozvědět.
   „Kde to mám…“ drmolila jim na to a šátrala v kapse vnitřního kabátu. Vyndala útržek papíru a ukázala jej všem. Nic na něm nebylo.
   „Co to je? Co se děje?“ nechápala Hermiona.
   Na kusu papíru se náhle objevila slova:

Papírek od Brumbála s kódovanou zprávou.

(Popis obrázku: Na papírku se píše Brumbálovým písmem: Ještě jsou kyselá, Minervo.)

   „Budeme tu muset ještě chvíli vydržet,“ prohlásila prochřadle, papír schovala a silně si přitáhla svrchník.
   „Stalo se něco profesoru Brumbálovi?“ chtěl vědět Harry. Přes burácející déšť musel zvyšovat hlas.
   „Nemyslím,“ řekla mu na to. „Přesto je to velice důležité.“
   „Podle čeho tak soudíte?“ ptala se Hermiona.
   „Protože na cílové místo se máme přemístit. To bychom však mohli stejně tak dobře z transální místnosti, slečno Grangerová,“ odvětila na to profesorka McGonagallová. „Podle všeho si profesor Brumbál nepřeje, aby někdo mohl vystopovat místo, kam se přemístíme.“
   Hermiona se zamyslela a pochopila. Transální místnost je jediná místnost v Bradavicích, ze které se dá přemístit. Má však svá omezení. Nikdo se nemůže přemístit zpátky a kvůli kantorským potřebám je možné vystopovat cílové místo kouzelníka. To aby, když se v šestém ročníku poprvé přemísťují studenti, věděli profesoři kam.
   Profesorka McGonagallová byla očividně ráda, že Ron je na stráži a bedlivě pozoruje okolí. Jen kdyby nebylo tak nesnadné prohlédnout tu clonu deště.
   Harry si však v profesorčině chování všiml jisté dávky lhostejnosti. On na jejím místě by stál s napřaženou hůlkou a obíhal je kolem dokola. Došlo mu, že možná jsou přece jen někým chráněni, ač to sami ani netuší.
   Profesorka McGonagallová se asi po třech minutách znovu podívala na papírek. Harry ho zahlédl.

Druhý papírek od Brumbála s kódovanou zprávou.

(Popis obrázku: Na papírku se tentokrát píše Brumbálovým písmem: Rajčata jsou červená.)

   Harrymu se papírek zdál zvláštní. Bez Brumbálova písma byl plný jakéhosi nejasného textu, který se na první pohled vůbec nezdál být něčím podezřelý. Kdyby jej u profesorky našli, nevzbudil by žádné neobvyklé podezření.
   Profesorka McGonagallová je všechny semkla k sobě a z další kapsy vyšátrala zašedlou fotku. Dvakrát s ní hbitě máchla a nejasná fotografie začala být překreslována objevujícím se inkoustem. Inkoust poté naprosto přesně vykreslil besídku vedle nespravované cesty plnou stromků a temných tůní. Hlavním symbolem fotografie byla prastará dřevěná značka se staromódními nápisy hlásajícími Svatý Perutín. „Přemístěte se tam,“ řekla jim McGonagallová a náležitě dlouho je nechala si fotografii prohlédnout. „Půjdu hned za vámi.“
   Ronova jistota byla niterně nakopnuta, v přemísťování nebyl žádný borec, ačkoli si to v Doupěti s otcem několikrát letos nacvičovali.
   Čas fotografie uplynul, inkoust déšť rozpil a kresba zmizela.
   „Rychle, než se vám vytratí z paměti!“ křikla na ně.
   V tu ránu se ozvaly tři rány, které po pár vteřinách následovala čtvrtá.

   Harry putoval jako vždy ve svém vlastním transálním světě plném hvězd, nekonečných dálek a neposedných komet. Ruce se mu natahovaly, nohy na tom nebyly o nic lépe a krk posílal Harryho hlavu do neznáma. Rychle se vzpamatoval a správným exaktním pohybem hůlky začaroval kouzlem transio.
   Trhlo to s ním na zem. Stihl to nastejno s Hermionou, Ron je předběhl. Bylo na něm vidět, jak touží po pochvale od svých kamarádů, ale nechtělo se mu to dávat více najevo.
   Trojice se lekla, když se vedle nich zhmotnila i jejich profesorka Přeměňování. Rozhlédla se s rukou ostražitě připravenou u hůlky.
   „Nuže… při sebemenší známce napadení, se okamžitě přemístěte zpátky, odkud jsme přišli, ano?“ vyzvala je rázně a pohledem se jim zarývala do očí. Pak se chopila vedení.
   Krajina, ve které se ocitli, byla mixem amerického západu se zelení a divokostí Anglie. Dlouhá rovná silnice zanesená špínou a bahnem je vedla kupředu podél cesty. Nad hlavami jim šustily stromy vysokých topolů kanadských, kteří po stranách jako titánští strážci dohlíželi na pocestné na každých třiceti stopách. Čerstvý vzduch je chladil do tváří a nad hlavami se jim rozkládala téměř zcela setmělá obloha. Měsíc stoupal vzhůru.
   Před nimi táhl nějaký mudla povoz s posekanou travinou plnou rosy. Když kolem nich procházel, svit měsíce mu na tváři vykreslil nevraživý výraz. „Sundejte si pláště,“ řekla jim po chvilce profesorka. Harrymu došlo, že odkapávající a zapršené pláště, které na sobě právě měli, do krajiny s jasnou noční oblohou zkrátka nezapadaly.
   Zablácená cesta se zaschlým povrchem se náhle stočila prudce doprava. Harry si ale všiml jiné, která odbočovala vlevo. Právě po té se vydali. Nejdřív nepěstěná, jen tak, aby po ní prošel jeden člověk. Pak se však rozšířila a po okrajích se objevovaly na míru zastřižené stráně. Zem pokryl pravý anglický trávník a po okrajích se klenuly tyče s lucernami. Ty zažehly svůj svit právě ve chvíli, kdy kolem nich někdo procházel.
   Nikdo ani nemukl, Ron a Hermiona se drželi za ruce, Harry podezřívavě pročesával pohledem každičký strom, který v okolí rostl. Minuli velké návěstí napsané Francouzsky. Po levé straně se jim začalo otevírat pole zasazeného ozimu. V dálce stál starý potrhaný strašák, zřejmě z dob, kdy se tu pěstovala jakostnější plodina.
   Jako obrovské monstrum pak na ně zapůsobilo stavení, které se jim objevilo v mlze před očima. Jeho okna a kamenné stěny byly zasazeny v tak přehnaném úhlu, až se zdálo, že se stavba na vzhlížejícího kácí. Důvod byl patrný. Pozorovatel spatří přicházejícího o mnoho dříve, než je tomu naopak. Na štítu přikovaném ke každému z mocných litých trámů stavby hořela pochodeň jasně červenou, jejíž velikostí by nepohrdnul ani Dráp.
   Bylo to sídlo zla. Harry zaškobrtl, už se nemohl dál věnovat ohlížení, jeho pozornost se soustředila na obří stavbu před nimi. Bránu tvořily vysoké zkřížené kovové pařáty. Všude podél rozlehlého panství se klenulo plocení, vysoké a živé, pohybující se nevnímatelnými pohyby. Větve se podobaly hadům, a člověku se zdálo, že zahlédl i oči.
   Harryho zrak byl však odtržen – před bránou stála čísi dosud nezřetelná postava. Prošla kolem profesorky McGonagallové a popadla za rameno Harryho.
   „Harry,“ promluvil Brumbál. „tak jste dorazili,“ Pravil s úlevou a sundal si vysoký klobouk, který mu maskoval tvář.
   „Kde to jsme?“
   „Vítejte, přátelé,“ řekl Brumbál a roztáhl ruce směrem k sídlu, „ve Voldemortově rezidenci.“
   „Propána, Albusi! Jak jsi k tomu přišel?“ vyhrkla hned McGonagallová a rysy její tváře ztuhly. „Vždyť ten objekt spadá do nejpřísněji střežených míst na Zemi.“
   „Klid, drahá Minervo,“ řekl Brumbál a odvedl je stranou, aby mohl ztišit hlas. „Již déle to odkládat nemohu. Ta schránka pomalu zaniká. Je pro mě velké riziko tajit její existenci. Harry…“ řekl a otočil se na chlapce, „je mi to tak líto. Mýlil jsem se… v mnoha věcech. Podcenil jsem nepřítele. A jestli je má hypotéza správná, dnes se o tom přesvědčíme.“
   „On mě také podcenil,“ odpověděl Harry. „Pojďme.“
   „Albusi,“ zarazila je profesorka. „Víš jistě, co děláš? Ten objekt byl nalezen z výpovědi smrtijedů teprve před dvěma měsíci. Nebyly ještě odstraněny všechny smrtící kletby.“
   Brumbál přistoupil k McGonagallové a položil ji ruku na rameno. „Minervo… věř mi. Prostudoval jsem každou skulinku v nákresech, těch Voldemortových.“
   Profesorka McGonallová měla patrně velké obavy. To Harryho velice znejistilo. Podíval se na Hermionu a Rona, kteří se taktéž netvářili zrovna odvážný směle.
   „Jdeme!“ zavelel Brumbál a vyrazili rázně k bráně. „Máme nanejvýš hodinu, než dozorčí jednotka z ministerstva zjistí, že žádný přísně tajný úkol v západním Štýrsku neexistuje –“
   „Albusi!“ nevěřila McGonagallová.
   „Beru na sebe obrovskou zodpovědnost. Už se to nedá vrátit,“ řekl Brumbál. „Cena mého krku je v porovnání s naším cílem směšná. Harry…“
   Harry popošel až k profesorovi, ostatní zůstali za nimi a rozhlíželi se po okolí.
   „Důvodů, proč jsem tě sem vzal je několik,“ řekl mu Brumbál rychle. „Jedním z nich je, že jen ty dokážeš otevřít bránu, aniž bychom zburcovali polovinu bystrozorů na britských ostrovech a v kanadském tribunálu. Promluv hadím jazykem, řekni ‚otevři‘.“
   Harry se soustředil. Udělal to, co vždycky. Představil si před sebou hada. A jakoby to někdo očekával, jeden takový had se skvěl na erbu, který byl přikován k pařátu jako prsten.
   Prostorem se rozlehlo děsuplné syčení. Všem běhal mráz po zádech, když Harry zasyčel hrůzným jazykem. Vysokánské pařáty se daly do pohybu, a jako když člověk zatíná pěst, se skrčily ke své základně se skřípáním a s duněním. Cesta se jim otevřela.
   Před nimi se zažehly plameny, které tu už dlouho nehořely. Plameny obstoupily stezku plnou oblázků, temných jako uhlíky, a pokračovaly dál podél pletení. Další plameny se zažehly podél domu. Olizovali jeho šikmé stěny a obrysovaly jeho tvar. Zelená záře ohně osvětlila panství. Dech beroucí novogotickou stavbu s černými okny ohrazovaly plameny podél dokola, jako hradní příkop. Mezi nimi a vstupem do paláce se ocitlo umělé kamenné jezero s nedohledným dnem. Uprostřed něho vedla jediná úzká cesta klikatící se jako had. Jezero kreslilo na zemi půlkulaté tvary a nahoře nad čelem budovy do něj prýštila kalná voda. Nad palácovým vstupem se tyčil obrovský děsivý odlitek lebky. Měl živé rudé oči a ty oči se hýbaly. Když Brumbál vykračoval po úzké cestičce uprostřed jezera, sledovaly oči jenom je.
   Hermiona tajila dech a držela se před Ronem, průvod ukončovala profesorka McGonagallová, ve zcela pro ni nepřirozeném úžasu. Hladina vody byla záhadná, a celá obrovská odrážela palác, jako by jeden byl položen na druhém. Harry postřehl, jak se hladina místy zježila. Nevěděl, co se děje. Brumbál možná věděl. Jeho hůlka se neustále pohupovala v ruce, snad kouzlil? Chránil je? Zahrada kolem domu byla plna černoústých stromů, smaragdových kašen kamenných altánů a všudypřítomných cest. Harryho jizva mírně pobolívala, jako kdyby místo, kde se nejvíce koncentrovala Voldemortova přítomnost, mělo i tak dost síly za něj samotného. Rudé oči lebky se skřípavě sunuly dolů, to jak se blížili k ocelovým dveřím. Byly tři, jedny obrovské, jedny menší a jedny nejmenší. Každá, ve tvaru děsivého zubatého tesáku, se nacházela vně té předchozí. A hadí sochy či sousoší vznešených kouzelníků jistě černého a čistého rodu, se rozprostíraly po širé parcele, přičemž jejich zkamenělé tváře byly poseté stíny vrhající se ze zelených plamenů okolo. Vstup formou tlamy lebky, jejíž oči se podle Harryho neblahého tušení upíraly přímo na něj a na nikoho dalšího, se právě tyčil přímo před nimi.
   „Tato lebka vždy hleděla na největšího nepřítele lorda Voldemorta,“ vysvětloval Brumbál. „Nebylo tomu dávno, co byl její pohled zasvěcen jen a pouze mně.“
   Brumbál prsty přejel po povrchu nejmenší brány. Po její stěně se rozsvítily zelené tvary hadů tvořící nápis.
   „Dříve se dveře otevíraly jen Voldemortovi a jeho služebníkům. Kdokoliv jiný se při doteku proměnil v popel.“
    Prošli dál do velkolepé přijímací síně. V rohu u dveří se pomalu rozsvítilo několik hůlek vstoupivších kouzelníků. Hlavy jim posedl nářek cizích tvorů, zarýval se jim do nervů. Ať už to tu navrhoval kdokoliv, bylo to dílem maniaka a šílence do hadů. Voldemort při konstrukci svého obydlí nechtěl postupovat podle žádných mudlovských zvyklostí. Hadí schodiště bylo široké a majestátní, s masivním zdobeným zábradlím uprostřed. Stěny byly plné obrazů s umučením mudlů. Místnost zdobili vypreparovaní mrtví nepřátelé toho, jehož jméno se nesmí vyslovit – víly, jednorožci, lidé – všichni uhnilí a zohavení. A uprostřed nad jejich hlavami naříkali tři mrtví fénixové, visící hlavou dolů. Krky obtočeny a zlámány, křik se nejvíce ozýval od nich.
   Brumbálovy oči doznaly nesnesitelného zármutku. Fénixové v další chvíli zmizeli na pokyn Brumbálovy hůlky v mihotavém prachu. „Nechť je jim země lehká.“
   Harry postoupil dále. Strnul, když se pod ním podlaha rozzářila. Kulaté a klikaté znaky plné obrazců z astronomie, chemie a magie, se klikatily po navoskované dlážděné podlaze, černé jako smrt. Prazvláštně tekutá linka vedla od Harryho na stěnu, kde se zobrazilo Harryho jméno. Zbytek byl francouzsky.
   „Harry James Potter,“ překládala Minerva. „Slabomyslný… kripl se známkami sebepoškozování, nepřítel číslo jedna, poškozená mysl, zlořečenec, podřadný druh – eliminace nejvyšší priority provedená pouze Pánem zla osobně. Odsouzený k fraktuře všech kostí, seškrcení všech synapsí, amputaci končetin, extremizaci nervů, odstranění… pane na nebi…“
   „Dál nečtěte…“ žádal ji Harry a ustoupil zpátky.
   „Albus P. W. B. Brumbál,“ pokračovala dál, když Brumbál popošel na Harryho místo. Jeho linka se rozlila na podlaze a objevily se obrazce smrti. „Kouzelník dosahující profesionální úrovně. Opakovaně zmařená eliminace. Majoritní komplikace při taktických operacích. Bezdětný, adopce asi v sedmdesáti až sto letech – mladá dívka, chybí informace o jménu a původu – existence zatajena – mnohonásobně znásilněna jako nezletilá na rozkaz oborního konstábla smrtijedů, zmizela…“
   „Dost…“ řekl Brumbál a cukal mu ret.
   „Pane profesore,“ hlesla Hermiona šokovaně, avšak hned jak nakročila za Brumbálem, linky se vyměnily.
   „Hermiona Grangerová,“ tlumočila dál McGonagallová, nyní křehkým hlasem. „Členka podřadného druhu. Na stupiditu svého původu výjimečně zdatná. Emotivní závislost na Harrym Potterovi. Odsouzena ke znásilnění, uřezání… já… už nemůžu.“
   Minerva se otočila, rukou si kryla pusu, bylo vidět, jak zastavuje nutkání zvracet. Očividně přečetla více, než vyslovila nahlas.
   „Jdeme dál,“ řekl Brumbál. „Všichni se uklidněte, čekají tu horší věci, musíme být na ně připraveni.“
    „Co tu kruci pohledáváte?“
   Zpod šerého kamrlíku o velikosti psí boudy se ven vybelhala postava – očividně domácího skřítka. Brumbál osazenstvo zastavil za svými zády a ostražitým, přesto však laskavým hlasem, oslovil pohublou a mrtvolnou postavičku. „Zdravím tě, Mrtvolo,“ řekl a Hermiona, když si plně uvědomila jeho slova, si zakryla pusu. Jméno, kterým jej Brumbál nazval, bylo ohavné. Takový cejch mu mohl přidělit jedině sám Voldemort. „Pouze procházíme. Tito lidé přišli obdivovat sídlo ušlechtilého Lorda Voldemorta.“
   „Můj pán mě varoval před lidmi, jako jste vy,“ chrčel Mrtvola neskřítčím hlasem plným nenávisti. „Nemyslete si, že vám to tu patří, nikdy nebude! Můj pán se vrátí, a všechny vás zabije.“
   „Věř si, čemu chceš,“ pravil Brumbál, stále ostražitě schovával ostatní za zády. „My tu nejsme kvůli tobě, ale kvůli Pánovi zla. Jsme tu ze stejného důvodu jako ty. Neobviňuj nás a místo toho zalez do své nory, než se opravdový pán ukáže a zjeví ti svůj hněv.“
   „Nechystám se zalézt jen z pouhého…“
   „Zalez, skřítku Mrtvolo,“ zasyčelo prostorem. Harry se pokusil improvizovat a promluvil svým děsivým hadím jazykem. „Zničíš pečlivě vymyšlený plán. Víš co pak bude následovat…“
   Skřítek se s prvními slovy zajíkl. Když následovala druhá věta, dal se panicky na útěk. Zmizel dřív, než si stačili uvědomit kam.
   „Dobře, a teď jdeme!“ popoháněl je Brumbál.
   Vystoupali po temných schodech, cestu jim osvětlovaly jen linky na zdech a špice jejich rozsvícených hůlek. Ty však do temných zákoutí nedohlédly. Chodby byly plné boje, roztrhaných cárů tapet zdí a obrazů. Místy hořely nikdy neuhasitelné zelené plameny. Kosti, lebky a nádobky s tmavými tekutinami, je obklopovaly při jejich cestě. Pokroucená okna dovnitř vrhala měsíční duchy, záclony jako cáry řas, jimiž se proplétalo celé království hadů, chytaly nově příchozí za ruce a rdousily jim krky. Brumbál neustále obezřetně mával hůlkou a zhášel každé zlovolné zakletí. Stropy byly honosné, zasazené vysoko nad zemí. Sloupy jako obří hadi vrhající hlavy k sobě. I z jejich očí šlehaly zelené plameny. Šli stále dál.
   Podél mohutného dlouhého a tmavě karmínového stolu procházeli se zatajeným dechem. Měl na sobě totiž kostru člověka, jež měla všechny čtyři končetiny přikované. Každá masivní židle snad jakoby mluvila, ač na ní nikdo neseděl. Hermiona nemohla už dále soustřeďovat svou věčně pilnou mysl na strašidelné jevy okolo. Oslovila profesora: „Proč Mrtvola? Copak měl důvod dát stvoření, které mu sloužilo takové pojmenování?“
   „Co jsem mohl poznat, tak Voldemort je velice komplikovaná osobnost, slečno Grangerová,“ říkal Brumbál a opatrně jim udával cestu mezi duchy zemřelých, kteří bezhlasně pluli kolem jejich hlav. „A domácí skřítky považoval za druh docela nejpodřadnější. Mrtvola mu sloužil věrně, avšak můžeš si domyslet, jaké je sloužit takovému monstru. Je to chudák, kterému bylo vždy lháno. I já jsem byl nucen mu lhát, jinak bych se ho tak rychle nezbavil. Potřeboval jsem ho donutit, aby nás nechal o samotě, a o naší návštěvě nikomu nic neřekl. To se díky Harryho duchapřítomnosti povedlo na výbornou. Nemyslím, že se o naší návštěvě bude Mrtvola zmiňovat.“
   „Nemůžete mu říkat nějak lépe? Třeba Živola?“ trpěla Hermiona při každém vyslovení toho jména.
   „Jsem zvyklý všechny jmenovat jejich pravými jmény. Mrtvola dostal takové, jaké má, a s tím se musíme smířit. Má nemocnou mysl. Pokud někdy existoval skřítek, který se nedá převychovat, je to právě on. Je to jediný skřítek, kterého znám, o němž si troufám tvrdit, že je nebezpečný – a to dokonce velmi. Když se sem lidé najatí ministranty pokoušeli vedrat napoprvé, Mrtvola s nimi zpočátku pěkně zatočil. Je si jistý, že Voldemort ještě není po smrti a proto stále čeká na svou příležitost. Jen díky dobrosrdečnosti Arthura Weasleyho je stále naživu.
   Tady,“ poznamenal prudce Brumbál, „nacházíme se před pracovnou toho zhýralce.“
   Vešli do Voldemortovy pracovny. Jako mrtvolné světlušky jejich pět světel plulo tmou. Dech se jim zadrhával v krku. Strop tvořila oblouková klenba z hadích těl, a uprostřed byl lustr – jako halloweenské dýně na něm visely vydlabané hlavy domácích skřítků, z nozder a očí jim vytékal vosk. O kus dál stála obrovská Vševidoucí skleněná koule. Na svém šedém povrchu ukazovala v prostorech panství jakýkoliv pohyb. Pracovní stůl – poškrábaný a těžkopádný – byl zarostlý jedovatými řasami. Nacházel se uprostřed rozsáhlé knihovny se spoustou prachu a pavučin. Všechny šuplíky byly vyrvané, poznámky vytrhané a vosk rozteklý po desce stolu. Na ní se válely ústřižky z novin, nejeden z nich na sobě měl oživlý Harryho portrét. Vedle nich prázdná myslánka a vysoko nad stolem se skvěl portrét mladé ženy. Nebyl zachycen příliš povedeně, jakoby vlastník byl vděčen alespoň za to.
   Brumbál se rozhlédl po místnosti, vypadalo to, že dorazili do cíle.
   „O jedné věci jsem Odbor bezpečnosti nezpravil,“ říkal obezřetně a očima zkoumal okolí. Jeho zraky neustále sledovaly Vševidoucí kouli. „Věděl jsem, že není mnoho času. Naše nedostatečná jurisdikce v této lokalitě zapříčinila veškerému vyšetřování pořádné zdržení. To jsem nemohl pro tento objev dopustit. Musíme jednat rychle. Tahle zeď…“ říkal a přešel ke stěně s knihovnou a velikánským psacím stolem, „je otočná. Musíme ovšem najít knihu, která ji ovládá.“
   Přejížděli tedy hřbety knih, ale žádná je nezaujala. Byli svědky knih plných černé magie s mučením, mísící se s mudlovskými výšplechty, Voldemort se potřeboval naučit jak s mudly jednat po zlém.
   „Podívejte!“ špitla ostře Hermiona a znaleckým okem ukazovala na knihu, která ji zaujala. Její pozlacená vazba pronášela název Etre brouillé a mort. „Má horní hranu vypoulenou a desky jsou ošoupané.“
   „Ne!“ zarazil ji Brumbál, když už natahovala prst.
   Právě včas. V černotě za knihou se otevřely dvě pronikavé oči, bílé jako smrt. Hermiona jekla a uskočila. Oči pomalu zmizely. Otřesený pocit však v Hermioně přetrval.
   „Je to léčka. Pravá kniha neponese ani nepatrné známky po používání.“
   „Jdeme na to špatně,“ řekl z ničeho nic Ron, jako jediný nehledal, jen stál v dálce. „Copak si toho nikdo jiný nevšiml? Ty knihy společně tvoří barevný obrazec.“
   Ostatní odstoupili k němu. Měl pravdu. Obrovská knihovna byl jeden velký obrazec. Vyznat se v něm bylo však nadlidské úsilí. Byl to totiž obraz noční oblohy. Vybrané pableskující kouzelné knihy tvořily zářící hvězdy, ošoupané hrany pak rozličné mlhoviny.
   „Tamhle…“ řekl Harry a ukázal na změť teček. „Od Siriuse vím, že to je souhvězdí hada. Ať se propadnu, jestli v tom nehraje nějakou roli.“
   „Máš naprostou pravdu,“ pravil Brumbál, jehož znalý pohled měl hadí souhvězdí roky před očima. Astronomie byla Brumbálovi tím největším koníčkem. „To je Hadonoš. Mudlové však před lety souhvězdí rozdělili, osvobodili tím hada ze spárů Hadonoše. Je zde jak západní, tak jižní část hada. Něco tu však nesedí. Hadonoš… není celý. Chybí mu ta nejzářivější hvězda u souhvězdí Herkula.“
   Brumbál na chvíli zaváhal, poté se vydal směrem ke knihovně. Černá kniha, která správně měla zářit, byla zaprášená jako žádná jiná. Její temnou vazbu tvořily šupiny. K tomu, aby na ni mohl dosáhnout, musel překonat velkou snovačku jedovatou. Brumbál shodil pavouka hůlkou a vztáhl prsty ke knize. Hermiona odvrátila pohled, nemohla by se znovu podívat do očí toho, co se skrývalo v temnotě.
   Kniha se povysunula a rozzářila spolu s ostatními. Místnost zaduněla a počala se otáčet. Pětice kouzelníků se chytla, kde jen se dalo. V další chvíli se ocitli v královsky opevněném sklepení. Harry by mohl vsadit krk, že Voldemort raději pracoval na této straně knihovny, než na té první.
   „Ničeho se nedotýkejte,“ zašeptal Brumbál. „Ještě jsem tu nebyl. Zde nevím jistě, co nás čeká.“
   Procházeli strašidelnou zatuchlou slatinou, ve které zelo nespočet trofejí – kouzelníků připoutaných a zachvácených smrtí z hladu. Byli tu největší kouzelníci své doby. Mnozí lidé z dob studené války, generálové a arcimágové. Všichni spolu v jedné kobce, pomřelí. Blížili se k mohutné stavbě z dob starého Řecka. Ukryta uvnitř sklepní jeskyně. Přesto však velká a vzbuzující úctu. Když došli až k ní, vydali se mezi tlustými sloupy po schodech na střechu. Brumbál si jist, už nemuseli pokračovat dále. Byli u cíle.
   Tam v dálce, na vrcholu pompézního vysokého schodiště, něco nejasně zářilo. Do zdobeného podkladu byla zasazena žulová káď, plná blýskající se mrtvolné vody.
   Brumbál a Harry dorazili první. Harry se však zastavil. Mysl mu obepluly krvavé vzpomínky. V kádi z tvrdého kamene leželo tělo nemluvněte. Černé a v rozkladu, mrtvé a uzoulinké. Velice podobné tomu, které Harry viděl na hřbitově, kde se Voldemort před dvěma roky zrodil.
   „Musíme doufat, že všechny vzpomínky ještě nezmizely,“ pověděl jim Brumbál. Napřímil hůlku a hlasitá rána prořízla v žule trhlinu. Tekoucí blyštivé vodě ustoupili a bezvládné tělo mimina se usadilo na dně kádě.
   „Je nejvyšší čas, abyste nám objasnil některé věci,“ řekl Harry, hlas se mu chvěl a vůlí nutil své myšlenky neubírat se do minulosti.
   „To, co právě vidíte, je schránka, kde Voldemort uchovával svou záložní mysl. Informace, které vedou k jejímu nalezení, mají pouze smrtijedi a to nezávisle na sobě. K jejímu objevení musím poděkovat obzvláště pak Alastoru Moodymu…“
   „On je v tom také namočený?“ vytasila se s otázkou McGonagallová.
   „K tomu, abychom byli tam, kde právě teď jsme, nasadilo své dobré jméno více lidí, než si vůbec myslíš,“ odpověděl jí na to Brumbál. „Pokusím se vám rychle vylíčit několik zákonitostí, které jsem objevil a které mi mimo jiné dopomohly k takovému objevu.
   Voldemort, jak již všichni víme, se celá desetiletí pokoušel dosáhnout nesmrtelnosti. Té dosáhnul, když ovládl Temný mord. Nebo alespoň to jsme si mysleli. Poslední dny mne stále více napadá otázka, kam zmizela Expera. Jestli ten pozůstatek v Temném mordu není živější, než se ve skutečnosti zdálo. Napadla mě šokující myšlenka. Co kdyby Expera stále ještě žila? Co kdyby byla zakleta právě v Mordu? Ovládala smrt? Jaký je v tom případě její vztah k Voldemortovi? Je opravdu těžké veškeré zákonitosti stavět na pouhých hypotézách.“
   „Obávám se, že mi pojem Expera uniká, Albusi,“ pravila profesorka McGonagallová.
   „Já jsem na tom stejně,“ řekl i Ron a Hermiona přikývla.
   Brumbál se tázavě podíval na Harryho, který jen pokrčil provinile rameny. V tom stresu a spěchu v posledních dnech zapomněl svým dvěma přátelům o Expeře říci. Po dlouhém vypravování o původu Expery se mohl Brumbál pustit do pokračování.
   „Nebudu vám tajit, čehož se chci dopátrat. Voldemort po sobě něco zachoval, a abychom to něco objevili, musíme nejdříve pochopit jeho myšlení a touhy posledních let života. Jsem si jistý, že se upíraly právě k nesmrtelnosti. Tento den jsem si vybral, protože vám byly vysvětleny zákonitosti ohledně duše, mysli a těla. Až doteď jsem před vámi tyto pojmy úmyslně zaměňoval. Skutečnost pro vás byla už beztak složitá sama o sobě. Teď je však potřeba nazývat věci svým pravým jménem. Nejdříve přistupme ke skutečnostem, které víceméně známe.
   Voldemort nějakým způsobem dosáhl nesmrtelné duše pomocí Temného mordu. O něčem takovém se nesnilo ani tomu nejzavilejšímu černokněžníkovi. Zbývalo obstarat tělo a mysl. Formuli pro tvorbu těla viděl Harry na vlastní oči, když se před dvěma lety Voldemort zrodil. Kde však mysl uchovat? Jistě vám profesor Kratiknot říkal, v jakých zvláštních objektech se taková mysl dá uchovávat. Jeden z nich právě vidíme před sebou, k tomu se uchýlil Voldemort. S biochemií lidského plodu si Voldemort obzvláště rád zahrával. Tato torza třímající jeho mysl jsou jeho velkolepým dílem. Před třemi lety podobné pro Voldemorta vyňal právě z téhle kádě sám Červíček. Po svém zrodu zde zanechal Voldemort nové pouzdro s myslí, jež měla jako před tím sloužit k jeho plnému zrození.“
   „Ale vždyť…“ zauvažoval Ron. „No, raděj nic.“
   „Co jsi nám chtěl povědět?“ vyzýval ho Brumbál a spěšně vyndal z kapsy malou svíčku. „Jen se vyslov.“
   „Nechci zase vyznít hloupě,“ řekl Ron.
   „Posloucháme, Ronalde,“ nenechal se odbýt Brumbál a začal svíčku ořezávat až na knot. „Od naší poslední výpravy ses velice změnil, jsem ochotný naslouchat tomu, co ti není jasné.“
   „Přijde mi divné, že si Voldemort schovával mysl v téhle podobě, když ji po Harryho triumfu v osmdesátém prvním očividně stále měl. Vždyť… když na Harryho mluvil ve sklepeních Bradavic, kde byl v Erisedském zrcadle ukryt Kámen mudrců, mluvil z Quirrellovy hlavy a podle Harryho vypravování celkem logicky, ba i domýšlivě. Musel mít mysl, jinak by toho nebyl schopen.“
   „Ron má pravdu,“ souhlasil Harry, „když nám Voldemort při svém zrodu vyprávěl, jak prožíval roky během mého mládí, jak ovládal tvory – krysy a hady, pak i lidi…“
   „Ano Rone a Harry, máte naprostou pravdu. To ano, ale… ať už měl tehdy jakoukoliv podobu,“ pokračoval Brumbál a zahleděl se do hlavy ohyzdného nemluvněte, „síly mu musely docházet. Sám ti pověděl, že když ovládal profesora Quirrella, nutil ho, aby pil krev jednorožců. Dělal to, aby přežil. Aby korpus či forma bytosti, ve které v tu chvíli byl, udržela jeho mysl a duši při životě. Obojí se totiž počalo ztrácet. Myšlenky Voldemortovy doslova propadaly mezi prsty, vzpomínky na kouzla a zaklínadla, to všechno mizelo v nenávratnu. Byl troska. Proto byla potřeba uchovávat mysl v této podobě. Ovšem takové rozhodnutí s sebou bere obrovské riziko. Co by se stalo, kdyby mysl někdo objevil? Mohl by ji zkompromitovat, získat z ní informace. K tomu se také nyní chystáme. Od chvíle, co Voldemort docela zemřel, se tato mysl stále více a více hroutí. Podle mých odhadů máme nanejvýš několik hodin.“
   „Jak ale hodláš nalézt takové vzpomínky? Jak víme, kde hledat?“ ptala se profesorka McGonagallová.
   „Vzpomínky, které hledáme, budou dozajista ty nejintenzivnější. Takové vzpomínky zůstávají jako poslední. Vytrácí se, až když mysl zmizí docela. A co se týče tvé první otázky…“ zarazil se Brumbál a přitom tajemně pozdvihl svíčku před všechny. Teď viděli, byla černá jako figurka šachů.
   „To je templářská svíce, Albusi!“ zalekla se profesorka. „Víš sám dobře, že nikdy nesloužila dobrému účelu!“
   „Zlu je někdy třeba se postavit zlem,“ Brumbál postavil svíčku na čelo nemluvněte. Silný záblesk zažehl oheň a svíčka rozhodila světelný kužel do široka daleka. Na vrchu majestátní empirické stavby se schodištěm teď zářil jediný bod.
   „Zapřísahám tě, Albusi, nedělej to!“ žádala ho zcela vážně.
   „Co jiného navrhuješ?“ zeptal se jí, jeho hlas přesto nedoznával sebemenších známek nepřátelství.
   „Jednoduše musí existovat jiné řešení. Co prosté proniknutí mysli?“
   „Je to ektnická mysl, Minervo,“ odpověděl jí příkře. „Dokáže pojmout jednu, možná dvě entity, ale více ne.“
   „Potom stačí, když jim to odvyprávíš. Propána, Albusi, vzpamatuj se!“
   „Potřebuji naše mladé přátele zasvětit do Voldemortových myšlenkových pochodů, musí to vidět… i cítit.“
   „Vždy jsem ti věřila, Albusi,“ pravila k němu, nyní již umírněně, smířená s jeho přáními. Záře ze svíce se jimi prolévala jako doutnající fontána. „Víš jistě, že je natolik důležité, aby to viděli na vlastní oči? Řekni mi – co se má stát, že říkáš taková slova?“
   „To zatím nemohu s určitostí potvrdit,“ řekl jí na to po chvíli mlčení. „Potřebuji tvou pomoc při vzývání těch vzpomínek. Jakmile jednou začneme, máme jeden pokus. Mens se začne hroutit. Musím vědět, že se na tebe můžu spolehnout, má drahá Minervo.“
   Profesorka McGonagallová si prohlédla bledé tváře mladistvých, ve kterých se míhaly stíny vržené neklidnou svící plné očekávání a důvěry ve dva moudré kouzelníky.
   „Chyťme se za ruce,“ pobídl je Brumbál a chytil ruku Harryho. Harry chytil ruku Rona, ten ruku Hermiony a ta se chytla profesorky McGonagallové. Brumbál napřáhl hůlku a s nezměrným soustředěním s ní zapohyboval. Napětí stoupalo, všichni byli napnutí očekáváním. Po chvíli i profesorka McGonagallová zvedla svou útlou hůlku plnou elegance a znalecky malovala v prostoru.
   Svíce vyprskla žhavé kusy a ozářila jeskynní sklepení plné prasklin a trhlin. Rytmus pohybů jejich rukou se za okamžik zkoordinoval a místnost plnily prapodivné obrazy. Ostré záblesky, skoro až útržky, je šlehaly ostře do očí. Brumbál počal mluvit cizím jazykem, podobajícím se staré kouzelnické latině. Profesorka McGonagallová hned následovala jeho počínání. Svíce znovu prskla a Brumbál zvolal: „Tady! Mens grata!“
   Harry nerozuměl, co však zaregistroval, byl silný tlak, který mu zvedl žaludek a vnitřnosti. Svíce šlehla jako bič a vykreslila ve vzduchu ostré obrazy. Vyplivla ven prsten žhavosti jako sluneční erupce.
   Hukot a stahy, křik a pokyny následovaly ponurou místnost, ušpiněné ruce, krev. Porod. Dítě zla se zrodilo.
   Šlehnutí oddělilo další část, dítě sedělo na zahradě. Vesnice, nenávistný pohled sousedů. Nechápavost, zášť, opovržení, posměch, pocity proplouvali přímo jimi, Harrym, Ronem i Hermionou. Spojení rukou je věznilo, ty pocity byli nuceni prožívat. Pocity se zhoršovaly. Šlehnutí cárem žhavého ohně vmíchalo dovnitř novou vzpomínku. Matka zvedá dítě, kouzlí hračku, štěstí, láska, smích, nadšení… nenávistné pohledy na matku, zmatek. Šleh. Otec, nevrlý, nechápající, zakazující, ledový. Noc, spánek, probuzení, řev a jekot, rány. Stopy malého dítěte ven z pokoje, pohled z prvního patra. Otec bije prudce matku, perou se o tyčku. Žena prohraje, otec ji zlomí a zahodí. Ženu mlátí. Strach, panika, bolest, příšerná neutuchající bolest. Hermiona zakřičela, Ronovi vyhrkly slzy, Harrymu poklesla kolena.
   Rok bez matky, smutek, nechuť, poznamenání. Další obrazy a pocity se míhaly prostorem. Objevovaly se už i hlasy, mladý tvor si zapamatovával čím dál víc. ‚Přestaň řvát, ty spratku!‘ Otec u večeře. Ohavnosti v domě, hospoda v Malém Visánku. Otec opilý, bere s sebou syna. Pomlouvá mámu, mami! Stesk a utrpení, další den, pomlouvání matky, otec poštvává vesnici proti čarodějnici. Nenávist vůči domnělé čarodějce… ‚Zapomeň na ni! Zemřela!‘ věta na dobrou noc. Posměch dětí ‚Bohatej nynánku! Utíkej si za maminkou, třeba ti přičaruje i kus mozku!‘ Bolest, pak násilí, ubližování, trest, velké ubližování, trest, vážné ublížení, bolestný trest, ublížení na zdraví – hrozné násilí, dítě bez sebekontroly, otec zlomil ruce, smutek, deprese, šílenství.
   Matka, otevřené okno, klečí u postele. ‘Mám tě ráda, všechno bude dobré.‘ ‚Kde jsi byla? Neodcházej mi, prosím!‘ odešla, ukrutná bolest, vysává sílu. Opovržení z vesnice překračuje meze, nenávist, odmítnutí… násilí. Trojice se zajíkala pocity mladého hocha, poznamenaného…
   Matka se znovu objevuje, štěstí, srdceryvné a ničím neuhašené štěstí, pláč, radost, opojná láska… ‚Utečeme spolu, zítra o půlnoci si pro tebe přijdu, slyšíš? Zase budeme spolu!‘
   Otec za dveřmi. Sklepení potřísnila sprška žhavého vosku, vše zrudlo, napětí… co když zaslechl? Prudká vlna očekávání, největšího za celý život. Mladý tvor upíral všechno, každičký dech, výdech, pohled, pocit, všechno životního co mělo jakoukoliv cenu na půlnoc…
   Půlnoc nadešla, teplá peřina, slzami provlhlý polštář. Okno dokořán, i když jej otevírat nemusel. Rány venku, hluk, dav. Malé kroky, ruce sápající se k parapetu. Otec mlátí mladou ženu na zemi před domem, žena kouzlí… mami! Dav popadne šílenství. Cupují ženu, lynčují ji, svlékají a trhají oblečení. Blok, zastavení dechu, mysli, srdce. Nejrychlejší běh v životě, dveře, schody, přízemí, vstupní dveře. Pohled smrti, přesto… dětská naděje neumírá. Malé ruce se prodírají davem, rány do hlavy, nevnímat! Hlava maminky, zavřené oči, rány a otevřené jizvy. Ruce popadly hlavu do náruče, tisknou, ochraňují za všechno všecičko. Oči se zavřely, hlava sebou škube, lidé mlátí, tělo nevnímá. Máma žije, stále žije. Pořád žije!
   Probuzení v posteli. Otevírání okna, mokro, pocity mlčí. Cesta prázdná, prudký liják, rozehnal lidská monstra. Pohled na hřbitov vedle domu. Rudá krev pokryla stěny jeskyně a trojice padla na kolena, srdce jakoby jim zmáčkla neviditelná síla a pohltila v plamenech – tělo maminky, otec hází do díry, zakopává v dešti. Blok. Šok. Zloba, spálila všechen soucit. Krvelačná nenávist. Blesk.
   Pokus o otrávení otce, neúspěšný. Násilí. Muži v kravatách. Pomsta, smrt. Spousta dětí. Pomsta za smrt. ‚Té paní s brýlemi se říká paní vedoucí a nikdy jinak, rozumíš?!‘
   Vzpomínky se kolem nich nyní míhaly jako roztočené tornádo. Obsahovaly obrazy různých dětí, vzlykají, pláčou, vyhledávání u druhých slz, smutku, to je zadostiučiní. Podivný dopis… Bradavice. Kouzelník! Máma kouzelnice! Sebeúcta, čest a hrdost původu. Otec hnus, co nejdříve se zničit. Pan Olivander, vybrána speciální hůlka… pýcha. Přání – Zmijozel, přiřazen – Zmijozel. Lehké učivo, píle, očividná tupost ostatních… skryté ubližování… vydírání – peníze, zakázané knihy… neznámý muž – Harry jej okamžitě poznal – Grindelwald. Deník, Zmijozelova mysl…
   Malé tělo mimina sebou cuklo a svit svíce se zakomíhal. „Vyčerpáváme mysl, už nezbývá mnoho času!“ slyšel Harry Brumbála varovně. „Vnímejte vše, co se dá!“
   Mluvit se Zmijozelovým deník – čest, je chytrý, chytrý, radí, prozrazuje tajemství – snaha o získání důvěry. Nikdo si nezíská mou důvěru, už nikdy. Deník se podřekne. Pátrání v knihách. Prázdniny na útěku, pátrání. Tajná síla, božská síla, jediný cíl – vymýtit všechno mudlovské – lichváře, posměváčky – grázly. Síla je ukryta v Tajemné komnatě. Nezměrná ničím neomezená síla! Božská! Čeká, je to poklad, ten největší poklad. Brumbál dotěrný, sleduje mě… proč! Zmijozel po pokladu baží, myslí si, že mě nachytá. Zmijozel chce do mě přejít z deníku. Jsem chytrý, jsem lstivý. Ve chvíli jeho slabosti jej zmáhám, přemůžu, mažu… velký muž, velké činy, místo však jen pro nejlepšího. Deník je teď má mysl a má mysl se otiskuje v deníku. Je mou zálohou, aby další mohli pokračovat. Otevření komnaty, Bazilišek! Duše! Získat pro sebe! Nutno zbavit svědků. Uječená holka!
   Pocity se začaly ztrácet, svíce uhasínala jako docházející mudlovský zapalovač. Světla, hlasy a stíny se počaly ztrácet, malé tělíčko sebou nepřestalo škubat.
   Smrt, šleh, skok přes chybějící myšlenky. Pomsta, silná vzpomínka. Otec, doma, kráčím nahoru kolem hřbitova. Beru kosti mámy. Otec – překvapený, nádech, smrt, výdech. Ach… úleva. Zjevujíce se cizí žena – smrt. Aberforth… bratr Brumbála. Grindelwald odzbrojuje. Lektvar pro spojení s duší. Znovu Brumbál! Má krev, mysli prýští do lektvaru. Záblesk.
   Obrazy se ztrácely docela, jen malé střípky se jim ukazovaly před očima. Srdce se jim už tolik nechvěla. Výtečný smrtijed Lucius Malfoy, smělý vrah – odměna, můj deník. Obrovská moc… dosažena… útok na ministerstvo… Potterovi se poznávají… nezdar! Jak to? Temný mord…!
   Malé tělíčko se roztřáslo na maximum a náhle puklo. Jeho kusy se proměnily v doutnající popel. Vzpomínky zhasly stejně tak jako svíce. Harry ucítil, jak ho Brumbál pustil, učinil proto to samé u Rona.
   „Čas pokročil, musíme jít!“ přikázal Brumbál, než se kdokoli nadál. Hůlkou klepl na žulový podstaven a ten se v mžiku roztekl. „Při troše štěstí tu zřízenci ještě nebudou. Prchejte k východu!“ Zvolal a odehnal je.
   Brumbál práskl hůlkou prostorem a hejno zlatých blesků se jako lvy zahryzly do podpěr stavby. Místnost se začala bortit. Jeskyně spolu s ní. Mohutné balvany se jim valili za zády. Brumbál je těsně následoval.
   Tryskem, co to šlo, se vrátili zpátky do Voldemortovy pracovny. Běželi jak jen jejich staré či mladé nohy dokázaly. Těžké kusy dřeva plné knih se stejně jaké celá mohutná stěna otočily zpátky na své místo, a zakryly hřmící peklo. Družina pokračovala zpátky ke vstupním dveřím. Nikdo si nevšiml postavy v plášti, kterou právě ukazovala Vševidoucí křišťálová koule.

   Sbíhali schodiště ve vstupní hale a hůlkami si přitom svítili na cestu.
   „Už znám odpověď,“ zaslechli hlas v temnotě.
   Skupina se zastavila a hůlky mířily naprosto přesně. Tam, kde svit jejich špiček málem nedosáhl, vystoupila do ponurého šera postava Severuse Snapea.
   „Severusi,“ vydechl překvapený Brumbál, „jak ses sem dostal?“
   „Už znám odpověď,“ zopakoval monotónně. „Říkal jste, že až budu znát odpověď, mám přijít.“
   „Ano, to jsem říkal,“ pochopil Brumbál a postoupil dál k němu, „nejdřív ale odpověz ty na mou otázku.“
   „Pro bývalého smrtijeda není problém vstoupit do síně svého pána, obzvláště když může využít příležitosti, kdy tento objekt pozbude dozoru ministerstev. Takové věci se často nestávají.“
   „To vskutku ne,“ přisvědčil Brumbál. „Nuže?“
   „Má odpověď zní ne,“ Pronesl Snape chladně jako smrt.
   „Severusi. Rozmysli si své následující kroky. Budou možná ty nejdůležitější v tvém životě,“ varoval ho Brumbál.
   „Žiji vlastním životem. Takovým, jakým jsem nikdy nežil,“ zaštkal Brumbálovi Snape. „Už se nemusím zpovídat nikomu. Mé kroky si určuji sám!“
   „Vaše kroky málem připravily Rona a Hermionu o život!“ zaječel Harry ostře a ukázal na Snapea prstem. „Nebude tomu dlouho a budete se muset zpovídat na disciplinárním řízení! Mám proti vám pádné důkazy!“
   „Stále tak naivní, Pottere,“ ucedil Snape. „Vy už nemáte zhola nic.“
   „Uvidíme, bývalý profesore,“ sykl na něj stejně tak nenávistně Harry.
   „To by stačilo,“ zakončil jejich debatu Brumbál. „Pojďme už pryč. Věřme, že Severus ví, co dělá.“

   „Jděte napřed, potřebuji s Harrym probrat věci ohledně kouzlení bez hůlky,“ řekl Brumbál.
   Stáli na mýtině daleko od Voldemortova sídla uprostřed noční krajiny. Vítr jim cuchal vlasy a cvrčkové provolávali své hlasité árie do jasné noci.
   „Nemůžete to probrat v Bradavicích?“ tázala se profesorka McGonagallová.
   „Byli bychom ihned promoklí a neslyšeli ani slovo, vždyť víš jaký je tam lijavec.“
   „Tak dobrá,“ řekla podezíravě McGonagallová, natáhla si silný nepromokavý plášť a se slovy: „Čekám vás na místě, odkud jsme se sem přemístili,“ se ztratila v prásknutí.
   „Moc ho tu nezdržujte, ať zítra nevypadá jak vyvoraná maškara,“ zaculil se Ron a se stisknutím hůlky se přemístil pryč.
   „Ty pocity Voldemorta byly strašně silné,“ řekla ještě Hermiona, když se chystala také zmizet. „Ale myslím, že vím, co jste nám tím chtěl naznačit. Dobrou noc, profesore… Harry,“ A přemístila se. „Pokaždé, když takto osamotníme, se začnu bát, co zas na mě chystáte,“ pousmál se Harry. „Chtěl bych vám ale říct, že stejně jako Hermiona chápu… člověku pomalu dojde, jaké pohnuté mládí musel Voldemort prožívat.“
   „Ano, to je pravda,“ přikývl Brumbál. „Tom měl silně traumatizující mládí. Vytvořilo v něm stvůru, která navíc probudila negativní kořeny jeho rodu. Někteří jich máme více, někteří méně. Avšak všimni si, že začínal podobně jako ty. Bez rodiny. I on měl výběr jasný. Ta souhra podobností mi začíná způsobovat obavy.“
   Brumbál vyhlížel do dálky na opuštěnou stavbu, která v sobě kdysi třímala to nejhorší zlo světa. Sundal si brýle a unaveně si protřel oči. Harry se posadil vedle něho na mez, Brumbál ho za okamžik následoval. Seděli tam na vysoké mezi, v hlavě spoustu otázek.
   „Je mi líto, že jsem tě klamal,“ řekl Brumbál. „Když jsem ti tehdy na Odboru záhad vyprávěl o Tomově zrození, sám jsem byl ovlivněn tím, co na nás Tom nachystal. Nikdo netušil, kolik nenávisti se v něm skrývá. Tahle jeho minulost byla skryta a on si dal pečlivě záležet, aby stopy byly spáleny. Přede mnou vystupoval jako mocná Zmijozelova mysl, svůj pravý původ však tajil. To on přemohl deník a ne mysl Zmijozela v deníku jeho. Zmijozel toho dne zanikl navždy. Namísto toho, aby Tom deník zničil, jej použil, aby do něj uzavřel svou mysl… mysl, která se pokusila před čtyřmi lety povstat v těle Ginny – to, aby se mohla spojit s tím, co jsi z něho ve svém prvním roce života učinil.
   Třebaže to tak pravděpodobně nevyznělo, ta záhadná věc, o které se Zmijozelův deník prořekl, a po které poté Tom usiloval, se zdá být klíčem ke všemu. Pomalu začínám tušit pravdu. Jak to ve skutečnosti bylo.“
   „Velkou sílu…“ uvažoval i Harry, „v té vzpomínce se říkalo božskou sílu. Myslíte sílu Expery, té bohyně vzniklé z nenávisti pradávných Testrálců? Je možné, že byla opravdu skutečná? Chodila a dýchala, tady po téhle zemi jako teď my?“
   „Dokud existovaly jisté prameny, které k této informaci vedly, byl tu také někdo, kdo se o ně pokoušel. A Tom k nim měl pomocí Zmijozelovy mysli největší přístup. Musela to být moc Expery. Nešlo o žádnou Zmijozelovu duši, jak jsme se domnívali. Všechno je jinak. Protože nic jiného nemělo v našem světě takovou cenu, že se po tom všichni černokněžníci hrnuli. Pokud se nad tím zamyslíme, musí to dávat smysl. Hamižnost a touha po moci.
   A další věc. Tom nenáviděl z celého srdce svého otce. Jak dospíval, jeho tělo se čím dál tím více podobalo otci. Musel tu podobu vidět, musela se mu příčit. Chtěl se od takového těla jistojistě osvobodit. Chtěl pouze svou magickou krev… a já si pamatuji, jak si prořízl tepny přímo přede mnou. Tu noc, kdy se zrodil pravý Voldemort. Musel pozměnit svou tělesnou stavbu. Využívaje jen genetického kódu matky, nikoliv otce. Toho přišel jen chladnokrevně zabít. Ale co bylo v té truhle, kterou s sebou přinesl a upustil do lektvaru? Co bylo to, o čem jsme si až doposud mysleli, že to byla duše Salazara Zmijozela? Duše Expery?“
   „Podle profesora Kratiknota v sobě duše uchovává čarovnou moc. Kdyby duši Expery Voldemort získal… kdyby se zrodil se svou myslí, v těle své krve s touhle duší, získal by nepřekonatelnou sílu kouzlit,“ uvědomil si Harry.
   „Toho chtěl docílit. Všem šlo vždy jen o moc. Jako jedna ze základních potřeb lidského tvora, tolik vlastní čarodějům – mužům. Expera nechtěla vládnout, Voldemort však ano. A právě díky tomuto zrodu přišel Voldemort k té ohavné hadí podobě, jakou měl dodnes. Je to geneticky upravený kouzelník. A pokud v jeho srdci třímala duše Expery, žádný div, že neměl kouska citu v těle. Vždyť právě tahle duše zřejmě ve středověku vyvraždila celé Bradavice. Musím toho hodně prostudovat. Čekají mě ještě mnohá tajemství. Jen kdyby mne čas tolik nesoužil. Cítím, že se něco blíží. A mnozí další kouzelníci také.
   Harry,“ řekl Brumbál a podíval se na svého mladého přítele, „je nejvyšší čas, abych ti prozradil jednu věc. Právě kvůli ní jsem trval na tom, abychom si o tom mohli povědět jen my dva. Vyndej ven svůj bradavický řád.“
   Harry si uvědomil, že jej má stále schovaný pod vrstvou oblečení. Prochřadlou rukou si rozepnul bundu a zalovil pod mikinu. Vytáhl na měsíční světlo zlatou bradavickou medaili.
   Brumbál ji sevřel v rukou a vrátil zpět Harrymu.
   „Ať jsou dary sebekrásnější, to, co po nich zůstane, je pouhá vzpomínka ve vitrínce. Jako u tebe, svůj řád u sebe nenosíš. Chápu tě,“ řekl, když se Harry dušoval výmluvami. „Nemusíš nic říkat. Bradavických řádů bylo vícero. Každý ale měl jednu magickou funkci. Tak mocnou, že ji jen těžko něco překonalo. Stvořenou samotnými zakladateli školy. Je jich velice omezený počet. Tobě, chlapče, jsem dal tu, kterou mám nejraději.“
   Harry zaujatě poslouchal a nespouštěl z Brumbála oči. „Jaká je moc té mé?“
   „Pokud tvé přátele bude něco soužit, budou plakat, smutnit a litovat. Pokud je něco zklame či vyčerpá. Nebo pokud je něco zraní, byť třeba i vážně… tímhle medailonem dokážeš převzít kus té bolesti na sebe. Je to medailon lásky. Láska Harry, je v mnohém bolest, lásku si musíš zasloužit. A pokud ji cítíš k někomu… tím mám na mysli i přátelskou lásku k Ronovi či Hermioně… tenhle medailon je tvá mocná zbraň.“
   Harry se nezmohl slova. Náhle se bál tu věc držet ve svých rukou. Podíval se na ni, a pořád se neměl k odpovědi. Když v tom ho přepadla zlost. Pravil ohromeným hlasem: „Věštba mi předurčila, že zemřu. A vy mi dáváte tohle?“
   „Ano, Harry, to je můj dar tobě.“
   Harry pohoršeně vydechl a chvíli to zpracovával. „A víte, že třeba právě tenhle váš dar mě jednou připraví o život?“
   „Kdybych věřil, že ještě nejsi připraven, neříkal bych ti o něm,“ opáčil mu Brumbál dobrotivým hlasem. „Vím, jaké riziko tento nástroj skýtá… avšak věřím v tebe, Harry. Dříve jsem ti nevěřil a spoustu věcí tajil, bál jsem se o tvé bezpečí. Je čas, aby se věci obrátily, už mě chápeš?“
   „Ano,“ špitl Harry. „A jak se to používá?“
   „Na to přijdeš sám, až nadejde ten správný čas,“ vysvětlil mu Brumbál a pokynul, že je čas jít.
   „Budete nějak řešit to s tím Snapem?“ zeptal se Harry zvedaje se na nohy.
   „Profesor Sna… vlastně už jen Snape… se rozhodl jít svou cestou. Harry já věřím, že máš pádné důkazy ke svému přesvědčení o Severusově vině… ale zrovna teď mi přijde Severus stejně tak zmatený, jako ty, nebo já. A ať na sebe poštvu všechno zlo světa, věřím, že Severus se vydá správně.“
   Harry se nevraživě díval na Voldemortovo obydlí, kde znovu hlídkovali svěřenci bezpečnosti. Směrem, kde se mohl skrývat Severus Snape. Brumbálova slova mu nepřátelský pohled neuzmula.
   „Ještě poslední věc,“ pravil Harry, chystaje se přemístit. „Když jsme jeli na Celočarodějné setkání a já se vás ptal na vaši rodinu… proč jste mi neřekl, že jste adoptoval dceru?“
   Brumbál měl kamenný výraz, oči se mu jako jehly vkrádaly do Harryho víček… Nic mu neodpověděl. ‚Proč mi to neřeknete? Co se stalo?‘ nechápal Harry.
   „Všichni procházíme částmi života, na které nejsme úplně hrdí. Míra trpkosti v nás přeroste, až udusá i myšlenky na tyto části našich let. A už se k nim nechceme nadále vracet. Bolí to.“
   „Možná, že použiju svůj medailon dřív, než bych si myslel,“ prohodil Harry milým hlasem a zadíval se Brumbálovi do očí. „Jak se jmenovala?“
   „Ta dívka zmizela. Pro celý svět.“
   „Ale ne pro vás,“ odpověděl Harry.
   „Snad budu mít někdy sílu ti to vysvětlit.“
   „Dobrou noc, pane profesore,“ rozloučil se s ním. V ruce stiskl hůlku a v mžiku byl ten tam.


Tištěno z http://pansmrti.wz.cz/pps/
Povídka a web by Skynet
© 2024 (skynet.cz@seznam.cz)