20.
Nastavení písma stránky

Zadejte font:
Zadejte název fontu obsaženého ve vašem zařízení, který chcete použít.

Zadejte velikost:
Zadejte velikost písma. Jednotky jsou stanoveny na "pixely", zadejte proto pouze celé číslo.

Zadejte řádkování:
Zadejte násobek (ku velikosti písma) řádkování chcete použít. Oddělujte desetinnou čárkou.


Dvacátá kapitola



Svět duchů



C
elou noc skoro nezamhouřil oka. Stále před sebou viděl Voldemortovo sídlo a jeho neklidné vzpomínky. Až pozdě do noci, kdy za okny Bradavic opět hustě mrholilo, přemýšlel o skrytých záhadách. Měl nepoddajné obavy, že osud mu co nevidět chystá obrovskou ránu. Žádal všechny svaté, které se naučil z dob mudlovských dní, aby mu prozradily, co ho čeká… aby ho toho ušetřili. Jak noc vrcholila, jeho nutkání po poznání neodkrytých záhad rostla.
   Rozhodl se, že dnešní noc neusne. Rozsvítil si svíčku na nočním stolku a snažil se zapisovat všechno, co se dosud dozvěděl. Použil k tomu sešit, který mu dala Hermiona na hodiny Čaromatiky. Ze přední strany tam měl zápisky ze cvičení a počtů s rovnicemi, avšak zezadu – tam byl soupis všech Harryho vědomostí a pochmurných vzpomínek, i informací, které se dozvěděl v Mezinárodní Magikální knihovně. Ruka a hlava mu padly až pozdě v noci, kdy se už nad temnými vrcholky bradavických hor začala obloha zalévat projasněnými jitřními barvami.

   Harry z dálky pozoroval, jak Camrál míří do brankových kruhů. Jeden z nebelvírských brankářů, kteří dnes měli být vybráni, se jej marně pokoušel zastavit cestu. Ginny nebyla nijak nadšená z výkonů, které chlapci i dívky podávali. Ba právě naopak. Spousta odvážných slov, pak jedna velká tragédie následovaná úsečnými a naštvanými narážkami nepostoupivších.
   „Co to s nimi je?“ stěžovala si Ginny. „Ještě nikdy nebyli taková kopyta.“
   „Jsou to opravdu nemehla. Ale tak to bylo už mnohokrát. Myslím, že… problém je v tobě,“ řekl Harry opatrně.
   „Prosím?“
   „Nemyslím tím, že bys byla špatná hráčka, to ani v nejmenším,“ vysvětloval hned. „Spíše mám na mysli fakt, že jsi holka. Oni se stydí – a možná by bylo dobré si s nimi sednout a popovídat si. Moc se s nimi nepřátelíš, viď?“
   „Ne,“ přikývla Ginny popuzeně. „Kdo by také mohl, když jsou tak nadutí?“
   „Vidíš? Možná to samé si myslí oni o tobě. Máš v týmu dvě holky, využij je. Myslím, že letos je hlavně špatné sehrání týmu… pokus se k nim najít si cestu. Možná by –“
   „Harry?“ oslovila ho, když se zadíval do oblohy v dálce.
   „Už zapadá slunce,“ řekl s očekáváním a sevřel pevně svůj Kulový blesk. „Budu muset jít. A Ginny… vyber toho nejlepšího brankáře a pak je všechny někam pozvi. Ať se seznámíte, ať jim vysvětlíš, jak se věci mají, ano?“
   „Dám na tebe,“ řekla mu a pohladila ho po rameni. Hned pak vykročila rázně ke svým spoluhráčům.
   Harry potom už běžel pryč z bradavického hřiště po vyšlapané stezce, která se svažovala kousek od Hagridova srubu. Voda si sem a tam vykotlala v zemi různorodé výmoly a tak si musel dát pozor, kam šlape. Jak tak šel, bylo těžké ušetřit jeho Kulový blesk bláta, které jeho boty rozstřikovaly. A aby toho nebylo málo, něco si uvědomil.
   Při představě té dlouhé a vyčerpávající cesty plné běhu k jeskynním u Prasinek, se zadíval na své létající koště. Rozhlédl se kolem dokola. Byl si vědom toho, že by na něj mělo být dohlíženo, avšak nikoho neviděl. Chvíli situaci rozvažoval, ale potom si nasedl na koště. Opatrně se vznesl do vzduchu, přičemž jeho oči nespouštěly pohled z okolí. Vznesl se nad koruny stromů a vyplašil hejno špačků, kteří zde celoročně sídlili. Vznášel se nad nedalekým listnatým lesem a díval se, jak se na cestě pod ním, ověšené blýskavými třásněmi a podzimními stuhami, vznáší letmé chomáče listí. Listopad už byl tady, o tom nebylo pochyb.
   Blížil se k jezeru. Byl nejvyšší čas upravit směr. Opět se rozhlédl a zatáhnul za hlavu koštěte. Ve skutečnosti ale jen máchl v prostoru. Šokovaný zíral pod sebe. Koště bylo to tam! Všechen vzduch se mu vytratil z plic. Dopředná rychlost začala ustupovat pádu. Harry se rozječel a řítil se do větví listnatého lesa. Rychle se zmátožil, roztáhl ruce a vůlí se snažil pád kouzly ubrzdit. Nešlo to! Ruce selhaly. Stromy se blížily, Harry se vytasil s hůlkou a zakřičel „Profundo!“ Kouzlo se vsálo skrze stromy do země.
   Stočil se na záda a založil hlavu. Prodral se skrze větve, jako kdyby byly z gumy. Pak dopadl na zem. Ta se prohnula jako sulc a vyhodila ho dobrých pět stop zpátky do vzduchu. Rozkřičel se znovu a dopadl podruhé. Začal válet sudy. Míjel strom za stromem. Sráz se ještě více svažoval, až následoval jeho konec. Harry se praštil do nohy, loktu a lopatky, a teď žuchnul až na cestu, kterou před malou chvilkou pozoroval z výšky.
   Divoce oddychoval a ležel stále neměně. Nebyl ani tak šokován pádem – v tom už má menší praxi – ale spíše v neomalenost zacházení, kterému byl vystaven. Byla jeho strážkyně schopna opravdu něčeho takového? Ale propána, čemu se diví? Je snad malé děcko? Tohle je krutý svět, tady neplatí pravidla mateřské ruky, která vždy bude na blízku. Harry věděl, že si to zasloužil.
   „Co tady, prosím tě, tak ležíš?“ zeptal se zničehonic Hermionin hlas.
   Harry se zmátožil a spatřil své tři kolegy z celestínské skupiny, jež probíhali kolem.
   „Ale… jen mi někdo ukradl koště,“ pravil jí na to a zvedl se těžkopádně na nohy.
   Rozběhli se dál po zalesněné cestě plné barevného listí, lemované lucerničkami a cáry připomínající strašidla. Dnes odpoledne se chystala na večer Halloweenská párty. Všichni studenti měli k večeru zavítat do Velké síně. Čtveřice však měla jiné plány. Harry jen doufal, že jeho Kulový blesk mu bude navrácen.

   Plížili se hustým houštím, A před nimi v mírném rozestupu, čtveřice celestínských svěřenců za jejími zády. Bylo už pozdě odpoledne a slunce se dávno schovalo za mraky. Příroda se měnila v noční orchestr, nikdo nesměl ani promluvit. Měli vnímat všechny zvuky, které je jako pompézní příkrov obklopovaly.
    Dostali pokyn zastavit zdvihnutím pěsti. Aina dlaň se hned na to rozevřela a konečky prstů se k sobě přitiskly. Měli jít k ní. Neslyšně se jí přikradli za záda.
   A ukázala na stopu.
   „Liška,“ řekl Ron potichu.
   „Kdy?“ a pohledem zabloudila od Rona k Milce.
   Milka se rozhlédla kolem. Vzala v potaz počasí a noční mrholení. Nutkání těch nejživějších klásků trávy se po sešlápnutí postavit a narovnat do své původní pozice, čas vsáknutí dešťové vody, i denní teploty.
   „Odhaduji brzo ráno, byla na lovu,“ pošeptala.
   Čtveřice už si navykla, že pokud A nic neřekne, znamená to pochvalu.
   „Stopovala zajíce, tady je trus,“ pokračoval Harry, když její pohled přejel na něj. „podle všeho stejné stáří stopy.“
   Pokračovali dál. Stezka, po které šli, byla využívána pouze zvířaty. Aina mrštná postava se porostem pohybovala jako po vatě. Prodrali se skrz drsný porost a zastavili se u ústí do paseky s ovcemi opodál.
   Další gesta, Harry si v duchu vzrušeně překládal. Zdvižení ruky – stát. Palec se dotkl prsteníčku – Hermiona. Prsty se zavlnily – sleduj. Dlaň v pěst, jen ukazováček a prostředníček jako pařáty – dravce či útočníka. Palec se dotkl zbylých prstů – ostatní. Pěst se naklonila kupředu – následovat.
   Hermiona je mlčky obešla a vydala se hustým porostem po okraji pastviny. Měla stejně jako ostatní elegantní kožený úbor, jenž jí lemoval postavu a její boty byly tiché jako laň. Jen minulý týden nacvičovali nekonečně dlouho, jak se pohybovat zcela nehlučně. Zjistili, že jejich obleky jsou nadto mocné a zázračné.
   Liška se plížila trávou shrbená jako torpédo. Občasná ohnutá stébla napovídala, jak tu a tam zvedla hlavu a její oči se zaměřily na kořist. Ovce nedaleko napřímily krky a vyhlížely jejich směrem. Hermiona se zastavila. Harry věděl, že vítr se obrátil. Chvíli vyčkávali, než se opět rozfoukal směrem od západu. Pokračovali ještě kus dál, když Hermiona zdvihla ruku. Prsty v pěst, palec mířil na hlavu.
   Něco se jí nezdálo, pochopil Harry. A zbystřila, byla nyní docela jako lovec. Pokračovali asi ještě dvacet stop, když Hermiona učinila rázné zastavovací gesto. Na to udělala to, co se nemá. Ohlédla se za sebe. Její obličej byl však pln zděšení. Skupinka ji obstoupila. Před nimi se objevila krvavá lázeň. Nebylo to však ze zajíce. Po zemi se válely kusy kůže z dospělé lišky.
   „Tyhle stopy jsem viděla jen jednou,“ řekla s obavami jejich dosavadní mladá stopařka.
   „Já je nepoznávám,“ pravil Ron.
   „To jsou vlkodlačí stopy,“ vysvětlila jim A. „Dobře si je prohlédněte… vidíte ten zdegenerovaný skelet chodidla s pařáty? Váhu přemísťují na jejich samotné bodce, dosahují tak efektivního záběhu.“
   Všichni si pozorně prohlíželi stopy. A se neklidně ošila. „Něco je špatně. Žádný vlkodlak se nikdy neodvážil opustit Zapovězený les,“ Pokračovala a větřila v prostoru. Prozkoumávala i tu nejmenší známku přítomnosti něčeho cizího. „Tady…“
   Kusy látky z hábitu. Jemné jako chmýří, jako poletující semena pampelišky. A stopy těžkých pařátů se rozprostíraly všude kolem nich.

   Cestou do hradu si zase měli o čem povídat. Byli rádi, že na rozdíl od cesty tam, nemusí utíkat, a tak si mohli probírat nastalou situaci. Harry teď už věděl, že s A si není radno zahrávat. Byla to prudká nemilosrdná a nevypočitatelná šelma. Umění, které jim za ty tři týdny předala, a které si osvojili, převyšovalo jejich představy. Uměla toho naučit za pár dní tolik, jako jiný za několik měsíců. Byl skutečně rád, že někdo jako A, je na straně dobra – na jejich straně.
   Padla hustá tma a oni neviděli skoro na krok. Dokonce si Harry přivolal kouzlem své dvě boty a vyměnil si je za své celestinské, aby jim pomohly. Světla z hůlek jim svítila dostatečně, aby viděli na krok, ale přitom nevzbudili žádný zmatek. Přes jejich zázračné celestínské obleky na ně zima neměla. Bylo jim v nich příjemně a cítili se pohodlně. Každý střežil svůj sektor. Bedlivě si je hlídali. Harryho zrak stále nebyl v pořádku, dělal však co mohl.
   Konečně je cesta dovedla k hlavnímu rozcestí s návěštím. Od ní se táhla alej napříč lesem lemovaná lucernami z vydlabaných dýní. Strašidelná nálada jak má být. Teď už se strach pomaličku dostavoval. Tenhle večer byl zatím nejčernější…
   Tu náhle v dálce před nimi něco mlhavě zablesklo. Milka to okamžitě zahlásila a v mžiku byli po okrajích cesty, připraveni k výpadu či k útěku. Světla nezhasla. Bylo tomu právě naopak. Začala se mihotavě blížit. Harrymu se zrychloval tep. Oči naštěstí fungovaly, jak nejlépe to šlo.
   „Kéco… co to je?“ zeptal se Harry své boty.
   „Prosím… chci si zaklapnout… nechci se na to dívat,“ škemral Kéca.
   „Koukej to vyklopit, brblale!“ vytasil se na něj vztekle Kecal. „Nejsi tu jediná rašple, kerý jde o kejhák.“
   „Jsou to… jsou to duchové,“ houkl Kéca a rázem zaklapl oči.
   „Strašpytel,“ prohodil k němu kysele Ron a kroutil hlavou. „Duchové nám přece nemůžou ublížit.“
   Dál se tiskli podél cesty. Pomalu se k nim světla přiblížila natolik, že v nich rozeznávali jednotlivé duchy. Pokaždé, když prolétali kolem, osvětlili zem. Nepřítomně hučeli nějakou mrtvou melodii. Byl to celý zástup mrtvých kouzelníků, kteří přebývali svůj posmrtný život v Bradavicích.
   „No to mě podrž,“ hlesla Hermiona.
   „Co je?“ zeptal se Harry.
   „Nedokážu si představit, co mohlo vyhnat duchy z Bradavic… a všechny.“
   Měla pravdu. Všichni duchové houfně opouštěli hrad. Šli po stezce podél skryté čtveřice, jež ani nemukla. Z té podívané se jim tajil dech. Mráz z průsvitných těl duchů se prohloubil. Přepadávala je dosud nepoznaná bázeň. Mysl je nutila si představit ty nejděsivější ohavnosti, které právě panují ve škole. Počali mít strach se vrátit do Bradavic.
   Skrumáž duchů neměla konce. Harry poznával spoustu z nich. Celé zástupy viděl při oslavě pětistého výročí úmrtí Skoro bezhlavého Nicka v druhém ročníku. Zvedl se a neslyšně vykročil na cestu. Duchové si ho nevšimli. Pluli dál prostorem, bez života. Mráz mu běhal po těle jako zuby ostré pily. Už to nemohli déle snášet. Následovali Harryho a vydali se zpátky do hradu.
   Skoro bezhlavého Nicka potkali po pár krocích. Na jejich oslovení nereagoval. Nic nedal znát. Tady něco nehrálo.
   „Duchové nikdy neopustí místo své smrti,“ našeptávala jim cestou Hermiona. „Nedokážu pochopit, proč odcházejí.“
   Prostoupili bradavickou bránou dále na pozemky a stoupali výše směrem k velké vstupní bráně do hradu. Slova se jim po zbytek cesty vytratila. Hrad poblikával jako jedna velká halloweenská dýně s vydlabanými okénky. Předvečer všech svatých měl nastat.
   Zarazili se. Byli téměř před vchodem do hradu, když ven rázně vypochodoval Alastor Moody. Jeho rameno svíralo kouzlo a on se ometal všemi možnými nadávkami.
   „Zatracení hrdlořezové, zaprodanci ďáblu!“ křičel za svá záda na kouzelníky, kteří právě vycházeli ven. „Zatýkat spojence, to je teďka vaše krédo!“
   „Pane Moody, nezvyšujte na nás laskavě hlas!“ obořila se na něj statná žena s řádem na pravé klopě a tvídovým topem. Do očí jim planula světla pochodní u brány.
   „Pche!“ odplivl si. „Útvar pro odhalování protivládních konspirací, to je sama o sobě ta největší konspirace!“
   „Co se stalo?“ vmísil se do pře Harry a vyběhl prvních pár schodů, když z brány právě vyšel Albus Brumbál a Alex Twimbry.
   „To tě nemá co zajímat, mladej,“ utrhl se k němu Moody a jeho kouzelné zasazené oko kmitalo na stranu, jakoby naznačovalo, aby co nejdřív zmizel.
   „Těší mě, pane Pottere,“ řekla hned paní, která vlekla Moodyho v kouzelných poutech, a potřásla si s Harrym pravicí. „Jmenuji se Petunie Šestiprstá a jsem náměstek odboru pro odhalování protivládních konspirací. Zatýkáme jménem kouzelnického práva Pošuka – tedy Alastora Moodyho. Stačí vám to jako adekvátní odpověď?“
   Nikdo nic neřekl a Harryho pohled na ženu se vinou jejího jména rázem zhoršil.
   „Moody je obviněn z napomáhání infiltrace do objektu…“ pokračovala. Pak se naklonila se k Harrymu a pošeptala: „Pátého stupně.“
   Harry se podíval na Brumbála. „Má to něco společného s těmi duchy, co opustili Bradavice?“ Ticho. Nikdo neodpověděl. Proto se nevrle zeptal: „Co se to tu děje? A jaký pomatenec zatýká pana Moodyho? Vždyť je na naší straně.“
   „Nebudu tě dlouho nechávat v nevědomosti,“ řekl hlas Arthura Weasleyho, který vyšel spolu s Remusem Lupinem jako poslední. „Byl jsem to já,“ řekl a zabodl se očima do Harryho strnulé tváře. „Kdo mi vysvětlí, jak to, že právě tihle studenti jsou uprostřed noci venku bez dozoru?“
   „K tomu se hlásím já,“ řekl ihned Brumbál. „Přebírám za ně v takových chvílích zodpovědnost.“
   „Proboha, jak tohle můžeš vyslovit, když víš, jaké jim hrozí nebezpečí!“ vykřikl pan Weasley, až je to překvapilo. „Připadá mi, že snad nechápeš, jaké nerozvážnosti jste se včera dopustili a klidně v nich pokračujete dál. Jak ty, tak Moody!“
   Harry nepromluvil, protože byl zaskočený tím, jak strašně pan Weasley vypadal. Měl opuchliny pod očima. Večerní pochodně mu ten churavý zjev ještě prohlubovaly. Jeho obličej zesivěl, rysy se pochmurně stáhly na kost tak, jak to bývá u člověka, co zhubl za krátkou chvíli nezdravě moc. A pan Weasley se zdál, jako kdyby za ty dva měsíce zestárnul o deset let.
   „Tati?“ oslovil ho Ron, také překvapen. Rozhovor nabíral na obrátkách.
   „Ty mlč! Ty si to pak také odskáčeš!“ křikl pan Weasley. „Všichni tady mi něco tajíte. Jste jako banda spiklenců. Díky bohu za založení toho nového odboru. Je právě na vás!“
   „Nejdřív by sis to měl v hlavě přerovnat ty, Lasičáku!“ utrhl se na něj Moody.
   „Jak se opovažujete takhle hovořit k ministrovi kouzel?“ vybuchl šedovlasý Alex Twimbry.
   „Ty máš tak co mluvit!“ zaburácel Moody. „Ty a ty tvé vlkodlačí plány! Jen se nedělej, holube! Skrýváš svý postavení za rasistickými útoky vůči svý osobě a využíváš přitom dezinformovanosti lidí! Kdo by si troufnul nařknout chudáka ministranta, kterej se musí každej úplněk měnit v to šílený vlkodlačí monstrum!“
   „To už by stačilo, Pošuku!“ přehlušil ho Arthur Weasley, patrně navyklý poslední dobou pořád křičet. „Ať se stalo cokoliv, tohle si neodpářete. A je mi jedno, jak daleko vaše postavení sahá. Zasadím se o to, abych dosáhl dál.“
   „Arthure, byli jsme přece vždy přátelé,“ pravil Brumbál, jeho oči však byly plné podezření. Pečlivě si prohlížel každý pohyb ministra kouzel.
   „To jsem si také myslel!“ Vyčetl mu hlasitě pan Weasley. „Ale co jste si dovolili, to překračuje všechny meze! Víte jak nebezpečný ten objekt je? Nejvyšší stupeň! Jen naprostý vyšinutec by se odvážil přiblížit… natož pak vstoupit dovnitř. Všude je tolik zabijáckých zaklínadel, že by musel nonstop kouzlit po celou dobu! Posílám tam jen skupinu těch nejlepších… překonávají každý nový metr za týden. Je sebevražda vůbec vstoupit na práh toho objektu. A Brumbále, proboha živého, jestli ses tam promenádoval a – chraň tě pán bůh, pokud jsi tam vzal někoho dalšího… tak jsi ten největší budižkničemu, kterého jsem měl tu čest potkat!“
   „Hlupáku!“ burácel zlovolně Moody. „Tady Albus o té včerejší nehodě neměl ani tušení. Jsi s rozumem v koncích? Nebo tě ten tvůj vlkodlak imperizoval tak, že ses dočista pomátl? Jsi ministr, proboha!“
   „A jako takový si už před vámi nebudu hrát na svatouška, už žádné láry fáry,“ řekl prudce Arthur Weasley hlasem, ve kterém se zračil nezvyklý hněv. „Včera jste přestřelili, pánové. Kanadské velvyslanectví si mě krájelo ráno k snídani. A co je úplně nejhorší – také vím, že tihle tři jsou v tom rovněž namočení!“ Pan Weasley se odmlčel a jeho rty sebou nebezpečně cukaly. Pak pohlédl na Rona a vybuchl do nového křiku: „Hnusíte se mi! Už od prvních let jste zatáhli mého syna do smrtelného nebezpečí a to s ledovým klidem! A není vám to dost? Jste tak vyšinutí, že musíte pokračovat? Co z toho máš?!“ zařval tentokrát přímo a jenom na Harryho, který ublíženě ustoupil.
   „Nikdy jsem se Rona o nic neprosil,“ bránil se rázně Harry. „To on šel vždy se mnou. Stejně jako vy, který jste mi vždy pomáhal. Co se stalo? Nevzpomínáte si, jak jsme si v létě povídali? Já myslel, že mě pochopíte…“
   „Už mlč!“ zarazil ho Arthur Weasley prudkým máchnutím ruky. „Kdyby nebylo vašeho ředitele, tak jsou můj syn a dcera už dávno ze školy pryč. Už mlč a nemluv! Jsi stejný jako oni!“
   „Tohle o něm neříkej!“ bránil Harryho Ron. „Právě teď tu jsi ty ten milostpán, co tu řve na celé kolo!“
   Pan Weasley udělal tři rázné kroky a ubalil Ronovi takovou facku, že jeho syn spadl na zem. Hermiona vyjekla. Klekla si k němu a pomáhala mu na nohy. Harry byl dočista vyvedený z míry. Ta rána byla tak prudká. Ron měl roztržený ret a zaraženě vydechoval. Nikdo na chvíli ani nemukl.
   „Takhle končí… slavný ministr…“ řekl Moody. „Tos ses moc nevyznamenal, her officier.“
   Pan Weasley byl nepříčetný. Popadl Moodyho za jeho povislý krk a přitáhl si ho k obličeji.
   „Takže jak to bylo? Hm? Kdo brání koho? Kdo tam všechno byl?“
   Moody se kouzelným okem zadíval na Brumbála. Jejich oči se střetly a promlouvaly samy pro sebe jako dvě němé báby.
   „Tak a dost. Pusť Alastora, Arthure,“ řekl tiše Brumbál. „Tohle nemáme zapotřebí.“
   Panu Weasleymu se na rtech objevil úsměv. Lišácky se otočil a pohlédl na Brumbála. „Od teď ‚pane ministře‘,“ ucedil plytce a trhnul s Moodyho límcem. „Odveďte Pošuka. Poznám, když se bábovka skrývá za stínem velikána.“
   Brumbál se nepohnul, jen kroutil hlavou. „Děláš chybu… která se možná už nepůjde dát napravit.“
   Pan Weasley Brumbálova slova vědomě přešel. Místo toho se začal kolem sebe rozhlížet. „Kde je ta osoba, která měla ta děcka hlídat?“
   Brumbál neodpověděl. Tvářil se na narážky ministra kouzel tak, jako nedobytná pevnost, na kterou někdo neustále vrhá dělové koule, jež se o ní však neznatelně tříští.
   „Teď se to opravdu nehodí, pane ministře,“ pronesl přece jen po chvíli Brumbál a otočil se na Lupina. „Remusi? Buď tak hodný a sežeň co nejrychleji Percyho Weasleyho, ano?“
   „A to je vše?“ zeptal se Ron z ničeho nic otce. U pusy měl kapesník a v očích pohrdání. „Tak dlouho jsme se neviděli. A pak, když přijdeš, mě seřveš, uhodíš a tak to skončí?“
   Pan Weasley se otočil na svého syna. Harry měl nutkání zabránit další možné ráně, kterou by jeho kamarád pocítil. Namísto toho se ministr beze slov sebral a začal odcházet za stále se smějícím Moodym. Ron sebou už cukl, že jej bude následovat, ale Brumbálova ruka ho zadržela.
   „Nech ho být, chlapče,“ promluvil do ticha. „Nemořme už tak ztrápenou mysl.“
   „Byl to opravdu on?“ zeptal se Harry. „Co když je pod kletbou imperius?“
   „Ano, i Alastor na to dosti okatě narážel,“ řekl Brumbál. „Přesto věřím, že není. Je to stále Arthur, leč svět kolem něho doznal změny,“ Brumbál se otočil ke svým svěřencům a pravil: „Budu teď muset odejít, jinak Alastora zle omámí. Hrozí mu velké nebezpečí. Jděte hned do Velké síně, můj bratr převezme mou úlohu hostitele.“
   Bez dalších slov se Brumbál vydal do tmy a zmizel jim z očí.

   Když procházeli síní, budili velkou pozornost. Jejich nezvyklé obleky byly prohlíženy ze všech stran. Všichni čtyři odepnuli své fénixe a vložili je do nádobek pod pochodněmi. Usedli ke stolu, kde na ně již čekaly čtyři zdobené zlaté číše, jedna jako druhá. Velká síň byla jako obrovský koráb plný dýňových podivností. Všude práskali dýmějoví křapáci a namísto svíček kolem poletovaly malé dýňové hlavičky a vypouštěly za sebou čoud.
   Po chvilce vstoupil do síně i Vektor Lup. Cinkal zvonečky jako pochodující vánoční stromeček. Ron s Harrym si ho všimnuli. Na hlavě měl tentokrát pravý tmavě modrý kouzelnický čepec s vrškem ve tvaru půlměsíce. Klobouk byl vysoký jako někteří přítomní prvňáčci.
   Vektor se rozhlížel po studentech, až si bezděčně vybral právě Harryho stůl. Přikradl se k nim a byl radost sama: „Hola hej, večer strašidel pomáhej! Dříve než začneme, dovolíte mi jednu maličkost?“
   Harry rozhodil ruce v gestu: ‚Jak je libo‘ a Vektor na to: „To budete valit kukadla!“
   Vektor si přisunul jejich číše a prozkoumal jejich naplněnost. Pak z první odlil do druhé, z třetí o něco více do čtvrté. Mistrným okem si prohlížel jejich hladiny. Čtveřice se po sobě nejistě podívala. Raději však ani jeden nic naříkali.
   Vektor si v misce pro oplachování namočil prst a začal jím kroužit po vrchu první číše. Ozval se nuzný pisklavý tón. Namočil i druhý prst a v témže okamžiku začal hrát oběma na sklenice. Místnost oněměla a všichni překvapeně sledovali profesora Čaromatiky. Jeho melodie se odrážely po stěnách síně. Až přílišně zanícený podtón profesorovy hry donutil mnohé k smíchu. Harry nevěděl, jestli se smát, nebo být zticha. Ještě dobrých pár vteřin profesor hrál čtyřmi různými tóny svatební písně, kterou nakonec náležitě zakončil dupnutím.
   Studenti se roztleskali. Profesor se ukláněl, až jeho vysoký čepec svištěl prostorem a oplýval výrazy plnými díků. Jeho uklánění trvalo o něco déle, než potlesk, přesto mu bralo dech.
   Otočil se zpět ke čtveřici a vrátil jim jejich číše.
   „Já věděl, že to bude mít úspěch. Děkuji vám, přátelé!“ zvolal a podrbal Rona ve vlasech.
   „Hej, já mám nejmíň,“ postěžoval si hned Ron.
   „Jseš jak malý,“ zakroutila Hermiona hlavou a vyměnila si s ním číše.
   „Drazí studenti!“ zvolal profesor Aberforth Brumbál – bratr Albuse. „Vítejte na dnešním halloweenském mejdanu! Jezte a pijte, co hrdlo ráčí. Bavte se z plných plic. Jen prosím, ať zde nejsou žádní rváči, a více neřeknu už nic!“
   Aberforth pozvedl číši a všichni profesoři s ním. Harry si trochu obezřetně otřel vrch své číše kapesníkem, kamarádi ho s úšklebkem následovali. Hned pak se z plna hrdla napili. Hudba spustila a hostina mohla začít.

   „Taky na vás tolik civí?“ zeptala se Hermiona. Byla celá rudá a nesvá z pohledů ostatních. Oblek, který měli, toho moc neukazoval tak, jako spíše obepínal.
   „Tobě vadí, že se někomu líbíš?“ usmál se Harry.
   „Na tebe také koukají. Příště si nesednu ke kraji.“
   „Vajíčko?“ oslovila Harryho Klaudie Harlingtonová z Egonovy skupiny. „Egon tě chce vidět.“
   „Tak ať otevře oči,“ ucedil Harry nepřátelsky.
   „Blbečku,“ zasyčela na něj jedovatě. „Třeba bys rád znal důvod, proč duchové tak okatě odešli.“
   Naklonila vyzývavě hlavu, hned se však otočila a začala opouštět síň.
   Harry se vyklonil a prohlédl si Egonův stůl. Byl prázdný. Otřel si pusu ubrouskem, vyzvedl svého fénixe, zkontroloval svůj bradavický řád pod oblekem a ujistil se, že má obě hůlky. Jak svou v podobě rampouchu, tak i náhradní v podobě černé tyčky, kterou měl u nohavice, a kterou každý z Harryho skupiny dostal od A.
   „Ty chceš jít za ním?“ divila se Hermiona.
   „Pak vám o tom řeknu,“ slíbil jí Harry.
   „Jdu s tebou,“ rozhodla se Milka s nedůvěrou v hlase. „Ten mizera zase něco chystá.“
   Vydali se ven z Velké síně. Klaudie se jim už málem vytratila z dohledu. Spatřili, jak její ohon copatých vlasů mizí v dálce za ohybem vysokánské chodby. Harry přikázal svým botám, aby měly smysly připravené.
   „Jsou tam,“ řekl Harrymu v duchu skrz jeho nohy Kecal.
   „Cítíš je?“ ujišťoval se Harry.
   „Jako sto let starý syrečky, jsou tam, ti povídám.“
   „Hůlky,“ navrhl Milce, která hned poslechla. „Zůstaň tu a kryj mě.“
   Harry se totiž nehodlal skrývat. Vyšel hned a se vzpřímenou bradou. Věděl, že ho Milka schovaná za rohem, bude přinejmenším bránit.
   „A - zdravím tě, Vajíčko,“ promluvil Egonův typicky egocentrický hlas. Oči měl plné pohrdání a povrchnosti. „Dříve, než se hloupě zeptáš, odpovím ti. Usiluji o to, abych měl aspoň maličko právoplatného soupeře.“
   „Na co zase ta tvá dutá makovice přišla?“ Harryho nepřátelský tón se nezměnil.
   „Říjnový turnaj… je tady!“ vyštěkl na něj Egon, přehlížeje jeho narážku. „Doufám, pro tvé vlastní dobro, že jsi vyřešil ten úkol toho nadutýho poloobra.“
   „Nech si ty nadávky,“ upozornil ho Harry. „Jak o tom víš? Kdy to začne?“
   „Teď!“ Zasmál se Egon a roztáhl ruce. „Teď a nikdy jindy!“
   Harry sebou prudce cukl. Z Velké síně v dálce se ozval srdceryvný výkřik. Harrymu se rozšířily zorničky a nervy se napnuly. Ohlédl se Milce za záda. Z vchodu do Velké síně se blýskalo. Hermiona, Ron a Ginny!
   Harry se chystal vyběhnout, když v tom: „Mají nás zabít!“ Egon ho těmi slovy zastavil.
   „Co to, do hajzlu, meleš?“ zavrčel na Egona rozníceně.
   „Překazili jsme jim plány, tím, že jsme tady a ne tam,“ chlámal se Egon a členové jeho skupiny s ním. „Bože jak mě to baví.“
   „Vyklop to!“
   „Nedržkuj, Vajíčko,“ vychutnával si jeho nevědomost. „A dávej na sebe bacha. Půjdou po tobě. Ať mi z tebe ještě něco zbyde, až na sebe narazíme.“
   Za zády se Harrymu prohnalo zářící kouzlo a řinčivě roztříštilo nedaleké brnění. Harryho oči zaostřily, jak jen mohly, zbytek mu napovídaly boty. Spatřily nějaké těžkooděnce. Na obličejích měli brýle, které jim hrůzně zvětšovaly oči.
   „Ještě se setkáme… tenhle turnaj, Pottere!“ zařičel Egon a prosmekl se kolem se svou skupinou, rázem byli v tahu.
   „Zdrhej, Zelenoočko!“ zařvala Milka na otálejícího Harryho. Chodbou se rozlehly těžké kroky útočníků.
   Harryho nohy popadl rozum. Nebo to byly jeho boty? Začal s Milkou pelášit, co to šlo. Z Velké síně, mizející jim za zády, se vyvalil ven houf kouzelníků.
   Dvojice míjela jednu odbočku za druhou. Jejich pronásledovatelé je stíhali jako krvelační vlci. Zrychlili na maximum, až těžko kontrolovaly kroky – míjeli schodiště a další chodby… když v tom zařvali strachy – před nimi stála ohromná černá kočka. Byla velká, byla to šelma a kalně ocelově jí planuly oči.
   V ten samý moment se jim za zády přihnali dva dotírající útočníci. Šelma vytasila drápy. Obrovským skokem, s rozevřenou tlamou plnou krvežíznivých zubů, dvojici přeskočila, a zahryzla se do prvního útočníka. Druhého praštila ocasem jako mohutným bičem. Byla to puma, černá jako peklo. Zařvala zlostně do černé haly, až postavy v obrazech polekaně naříkali, a mladistvým se podlomila kolena. Pařáty máchly prostorem a rozřízly útočníkovi záda. Ozval se řev.
   V tom šelma ucukla. Její zvířecí obličej byl plný údivu. Druhý útočník toho využil a zamířil jí hůlkou mezi oči.
   „Orione?“ promluvila šelma. Mluvila cize a nezvykle.
   „Co…?“ ptal se divoce udýchaný útočník. „Jak to, že znáš mé jméno?“
   „Protože jsem tě cvičila,“ pravila šelma, zavřela oči a v oblacích dýmu se změnila zpět do elegantní ženy.
   „Mistře!“ zalkl se útočník. Padl na kolena a zalomil ruce. „Má paní, jsou vybráni… zink tsunk skat! Msek lin tchuk!“
   „Vy hlupáci,“ zakroutila A hlavou. „Příště mě musíte informovat!“
   Otočila se na dvojici. Harry se nestačil ani nadechnout. Strach mu zamrazil tělem. Zahlédl dva záblesky, zelené jako smrtící smaragdy. Vpluly jemu a Milce do hrudi. Chtěl do plic nabrat nový vzduch, ale už nemohl. Nohy se mu podlomily. Tělo se kácelo. Padl na zem.
   „Harry!“ zakřičel čirý hlas z dálky. Hermiona a Ron probíhali kolem A, nevědomí si toho, co A právě udělala. Ron se v běhu zastavil a zíral A vyděšeně do očí.
   Využívaje nepozornosti, zmizela pak A i s útočníky. Mladí zůstali v chodbě sami. Ron s Hermionou přiklekli k ležícím kamarádům. Oči měli nehnuté a dokořán, nedýchali.
   „Jsou mrtví,“ pravil hlas, melodický a zvučný, naprosto nezapadající do nynější situace.
   Otočili se a spatřili Percyho.
   „Percy! Co to povídáš!“ křikl Ron, slova bratra mu zvedala žaludek. „Už se to přece nemělo opakovat! Pomož jim, proboha!“
   „Jen klid,“ pokračoval Percy a přicházel k nim, když tu náhle se podivil. „Asi někde nastala chyba. Byl jsem obeznámen, že jsou vybráni Harry a Ron. Každopádně byli označeni, nemohlo dojít k záměně,“ přemýšlel nahlas. „Nuže… pohleďte.“
   Percy odtáhl Hermionu i Rona od neživých těl Harryho a Milky. Ta z ničeho nic začala zářit. Prostor obohatila bíle modrá zář a jejich siluety se pohnuly. Avšak jen zářivé siluety jejich kamarádů, bílé jako čerstvě rozteklý vosk. Zvedly se a bezhlasně se rozhlížely.
   „Bože můj,“ neodpustila si Hermiona a přikryla si pusu.
   Harry náhle znovu vnímal. Ale vše nějak zpomaleně, zamlženě. Prostor kolem něho byl plný cárů bílých látek a čar, chomáčů nejasných tvarů a velikostí. Obrysy arkýřových oken zářily jako v jakési pekelné zemi a vrhaly dovnitř meče paprsků. Necítil nic. Nebyla mu zima, nebylo mu teplo, nic nevnímal.
   Otočil se a na zemi viděl sám sebe. Prudce vydechl a kousek od sebe zaslechl polekaný výkřik. Milka zjistila to samé. Byl to děsivý pohled. Pak se zadívali na své ruce. Byly průhledné a mrtvé, chladné jako led.
   „Jste mrtví,“ pověděl do ticha Percy. „Stali se z vás duchové.“

   „To přece nemůžeš myslet vážně!“ zaječela Hermiona vzpurně.
   „Myslím to smrtelně vážně. Je to součást druhého turnaje Mistrálních OVCE,“ vysvětlil jim Percy.
   „Hloupost!“ křičela Hermiona. „Brumbál by nikdy nic takového nedovolil.“
   „Nechte mě tedy vysvětlit, jak se věci mají,“ požádal je stále s ledovým klidem, zatímco se duchové prohlíželi a vzpamatovávali. „Staly se dvě zvláštnosti, jež je odlišují od ostatních duchů. Vypili zázračný lektvar, který umíchal sám Severus Snape. A kletby, kterými je zabily, nebyly Avadou Kedavrou. Po skončení turnaje by se všichni měli navrátit zpátky.“
   „No tak to je fakt uklidnění,“ zvolal Ron, sarkasmus z jeho slov přímo čišel. „To asi ti nahoře budou v jednom kuse namol, když přišli s něčím takovým!“
   „Už se nedivím, proč Lupin měl tolik námitek,“ dodala Hermiona rozezleně. „Tak nám rychle řekni, co se vlastně děje.“
   „Váš úkol je očekávatelný. Musíte se navrátit zpátky,“ říkal a prstem ukázal na Harryho a Milku. „K tomu vám měl dopomoci úkol, který vám svěřil Hagrid. Zadával se právě kvůli tomuto důvodu. Musíte se dokázat dostat nazpět do svého normálního těla. Běžní duchové ve fázi konce umírají, ve vašem případě tomu bude právě naopak. To je jediný způsob jak vyhrát. Teď však dávejte velký pozor. Poté, co ožijete, zhmotníte se kdekoli na světě. Upozorňuji vás, že Země je pokryta ze dvou třetin vodou. Vaším úkolem pak bude se dostat zpátky do Bradavic. Naneštěstí lektvary, které jste vypili, vám znemožňují se přemístit. Jakýkoliv jiný způsob je povolen. Je možné použít koště či Letax. Obstarat si ho však musíte sami. Kdo se k němu dostane dřív a jako první, vyhrává. I zde je však háček. Všechny krby Bradavic byly totiž odpojené od letaxové sítě.
   Tím se dostávám k samotnému cíli a bodování. Poté, co se Harry a Milka dostanou z duší podoby, se musí jeden, anebo druhý setkat s jedním, anebo druhým z vás. Tím je turnaj ukončen ve prospěch skupiny této dvojice – ovšem jen pokud bude první. Proto vám doporučuji,“ a ukázal na Rona a Hermionu, „abyste se poté rozdělili a individuálně našli nejlepší způsob, jak se s tím druhým setkat. Nemusím snad vysvětlovat, že většina skupin volí se setkat zde v Bradavicích. Avšak je jen na vás, k čemu se odhodláte.
   Nyní bezpečnostní opatření. Neměla by se opakovat nehoda z minula. V jakémkoli případě nouze, vyslovte jméno své koleje. Celestín vaší skupiny – tedy já – se postará o přemístěni do bezpečí a turnaj tím pro vás končí. To ale platí pouze, pokud budete v našem světě. Dejte si pozor, ať to slovo neřeknete omylem!“ Upozorňoval je náležitě. „Teď pojďte ke mně. Tady jsou vaše Mistrální hůlky. Dejte mi své a provedeme zahajovací ceremoniál, ať můžeme začít. Ostatní jsou již také připraveni. Jen… ještě poslední věc… Brumbál… on se vám –“
   „My víme, proč tu není,“ zarazil ho Harry. „Neztrácejme čas, dáme se do toho.“
   „Vaše fénixe, prosím!“ přikázal jim.
   Ron a Hermiona uchopili své a fénixe Harryho a Milky odepnuli z celestínských kombinéz jejich nehybných těl. Pamatovali si, jak to probíhalo minule. A tak podobně i dnes večer napřímili své ruce se svými fénixi, i fénixi svých duších přátel, jež nyní nemohli svírat. Percy poodstoupil. Měli být vzati do celestínské přísahy.
   „Armádo, armádo! Jsme připraveni!“ volal Percy. Hrad jako kdyby ožil a dýchl k nim. Fénixové se jim cinknutím přirazili k sobě a mocně zažehnuli. Jiskry a zář uzdravovala všechny šrámy a bolístky.
   Percyho hlas zmohutněl a promlouval jako trombón: „Celestínská armádo nebojácných! Teď posilte svá srdce odvahou a ctí! Ať vaši mysl nesouží pochybnost ani strach. Nyní se soustřeďte na svůj cíl! Nechť vás provází kroky vašich bližních a budiž vaše srdce spojena v jedno! Celestium vista dimicatus foxis primum!“
   Záře se linula kolem nich a fénixové planuly jako nikdy před tím. Plameny jim hladily ruce, jako by je nořili v hřejivé vodě. Po vyřčených slovech se záře rozlila opodál a prozářila i samotné stěny. Bubny bušily a trombóny sílily. Pak zář pohasla.
   Tam, kde před chvílí stál Percy, stál nyní místo něj jejich Celestín. Souboj mohl začít.
   „Nemeškejte ani –“
   „A no jo,“ přerušil ho Ron. Popadl, koho mohl a už pádili.
   „Počkejte!“ zvolal Harry. „A co naše těla?“ Zeptal se dosti ublíženě. „Když zaútočili na vás, postarali jsme se, aby ty vaše nenašli.“
   „Musíte zabránit, aby jim vzali fénixe,“ pověděl ze tmy hlas jejich celestína. „Uvažujte.“
   Když schovali těla svých kamarádů a Milka s Harrym se naučili poletovat jako praví duchové, dali se do běhu.
   „Kam míříme?“ ptal se Harry.
   „Vy jste ji neslyšeli?“ otázal se Ron.
   „Nechápu…“
   „A, vy jste neslyšeli A? Říkala to, přece.“
   „Říkala co?“ nechápala ani Hermiona.
   „Když jsme kolem ní před malou chvílí probíhali,“ vysvětlil, ale došlo mu, že jeho kamarádi byli stále mimo. „Řekla, že tu zůstal jediný duch. Skrývá se v kotelně Bradavic. Prý zjistila, že se to jistý člen z konkurenční skupiny dozvěděl a proto nás nechtěla nechat v nevýhodě. Asi to pošeptala jen mně, ale proč?“
   „To nevím, každopádně je to logické,“ odpověděla Hermiona. „Nikdo nenalezl odpověď na Hagridův úkol. Je přirozené, že se budeme chtít ptát duchů. Proto opustili Bradavice. Je to jen dočasné. Musíme si pospíšit!“
   „Vy jste ten úkol nedali?“ podivila se Milka. „Vždyť je to jasné.“
   „Tak povídej,“ vyzvala ji Hermiona za běhu.
   „Duchem se staneš, pokud jsi zavražděna a pokud jsi kouzelník. Většinou ten kouzelník má nešťastný život…“
   „To všechno už ale víme,“ přerušila ji netrpělivě Hermiona. „Vím to už odmala. Nejde mi ale do hlavy, jak se duchy stanou.“
   „No… asi stejně víte dávno, co už vím já,“ prohlásila Milka ledabyle. „Tak prosím, držme se původního plánu.“
   Pohybovali se po schodech a obezřetně hledali nepřátelské stíny na zdech, i zrádné dlažební kostky na zemi. Za každý další roh se dostávali tím, že Harry či Milka proplouvali zdmi a nakukovali za ně. Hermiona a Ron vedli. Gesta se střídala jedno za druhým. Každý krok byl více a více uváženější. Naslouchali větru, naslouchali hradu. Byli v plné kondici. Byli lovci a všichni ostatní se stali lovnou.
   „Nemůžete… míň zářit?“ zaprotestoval Ron potichu.
   „Hned jak najdu vypínač,“ opáčil načertěně Harry.
   Hermiona naznačila, aby byli zticha. Hned pak následovala spěšná gesta ke skrytí. Duchové vpluli do zdi, Ron s Hermionou se schovali za závěs u opadaného sousoší. Nic se nedělo. Harry si ale byl jist, že Hermiona věděla, proč se schovat. A také, že k tomu měla pádný důvod. Z dalších závěsů, které oddělovaly venkovní prostory, vtrhly dovnitř Millicent Bulstrodeová a Morag MacDougalová. Aniž by se stačily rozhlédnout, už ležely na zemi. Hůlky Hermiony a Rona zasvištěly vzduchem jako křídla netopýra.
   „A co jejich fénixové?“ zeptala se Milka.
   „Ne, nic takového!“ rozkázala rázně Hermiona. „Omráčíme a za to získáváme body. Ale nikomu svým přičiněním nevezmu možnost pokračovat. Obzvláště jim ne. Jsou ve skupině jen dvě. Jdeme.“
   Hermioniny oči v tu ránu připomínaly oči A. Avšak jen na chvíli, co jejich lesk odrazil svit měsíce, prodírajícího se skrz bradavická mračna.
   Dlouhá točitá promenáda je dovedla do nižšího patra, do něhož se poté dostali po prastarých košatých stromech v zahradě. Dělila je další chodba s křížovou klenbou. Dva duchové zkontrolovali situaci. Ostatní se tlumenými kroky prodírali kupředu. Všechny smysly nastražené. Připravení k útoku.
   „Tady se mi to nelíbí,“ zašeptal Ron, jenž se nyní ujímal vedení. Chodba byla sáhodlouhá a na jejím konci plála sada pochodní. „Je tu až moc ticho.“
   Krčili se vedle knihovny, jejíž prosklené stěny byly pečlivě zakryty cáry hadrů. Ron náhle plácl dlaní o zem. Duchové zmizeli ve zdi, až vykukovaly jen jejich obličeje. A zbylá dvojice se přitiskla k zemi, jak nejvíc mohla, aby snížila své profily.
   Ústa se jim rozevřela v pořádné hrůze. Tam v dálce, mezi pochodněmi, se vynořila černá silueta. Promítala se na zeď a pátrala v dálce. Byl to celestín a zcela jistě nepřátelský. Blížil se k nim. Protože už došli hluboko do nitra chodby, zpátky se vydat nemohli.
   „Do knihovny!“ špitla Milka a jako duch společně s Harrym se vnořila do stěny.
   Hermiona opatrně sáhla po obstarožní klice. Byla kovová a chladná. Opatrně ji začala mačkat dolů. Jenže se ozval skřípavý zvuk, až jim uši zaléhaly. Klika je prozradila. Hermiona nezaváhala, prudce otevřela dveře a vehnala se s Ronem dovnitř. Dveře za sebou opatrně zavřela. Otočila se a na dveřní tabulce přečetla nápis:

Nabádám studenty k ušetření knih během turnaje!
Spousta svazků má zde neocenitelnou hodnotu!

S úctou,
Madam Pinceová

   Hermiona se tu vyznala jako doma. Zaběhla do toho nejtemnějšího kouta u těch nejnudnějších zákoníků a stáhla Rona s sebou. Harry a Milka vpluli do oddělení s omezeným přístupem – tam se vyznal zase on. Svou duší světelnou auru, jež je prozrazovala, skrývali těmi nejmohutnějšími z knih. Dýmajícími, hrůzně vyhlížejícími a neposedně založenými.
   Po podlaze knihovny se rozlil stín, jako když někdo vylije inkoust. Ron s Hermionou se pokoušeli dýchat co nejtišeji. Bylo tu temno a nikde ani světélko. Noc jim hrála do karet. Jejich situace však ne.
   Stín se vnořil do regálu s romány z červené knihovny a s nechutí si hlasitě odfrkl. Knihy se neklidně zavrtěly. Dva přátelé tiskli v ruce hůlky jako o život. Oči bedlivě ostražité. Byli si vědomi, že se ocitli v pasti. A pokud budou omráčeni, nebudou se po proměně mít duchové s kým setkat. Musí zůstat při vědomí. Teď nesmí povolit. Tlak na oba Harryho kamarády sílil každou vteřinou trýznivého ticha.
   Stín se mihnul kousek od místa, odkud se linulo matně bílé světlo duchů. Harry usilovně přemýšlel, jestli existuje možnost, aby je celestín zaklel. Jsou přece duchy.
   Obličejem se odhodlal prozkoumat druhý konec těžkého regálu, za kterým se schovávali. Když jím proplouval, viděl spousty děsivých scén na obrázcích, ostrých písmenek a mohutné knižní vazby. Na druhé straně regálu se objevil duší obličej. Harry prohlížel prostory temné knihovny.
   V tom mu něčí ruce sevřely krk. Ozval se zákeřný a bujarý smích. Harry se zaklesl v regálu. Mumlavě se s námahou otočil nahoru a spatřil Otravu. Ten mizera! Byl tu i s Protivou. Otrava ho právě tahal za vlasy a smál se jako vyšinutý. Jeho smích však neměl dlouhého trvání. Milka se mu objevila u obličeje a máchla silně rukou. Aniž by si byla jista, co dělá, uštědřila Otravovi nezáviděníhodné pěstí. Protiva dostal záchvat smíchu. Otravův tlustý nos se ohnul, jak prudce narazil do protější stěny s knihami a kvíkl. Knihovnou se rozlehlo vrzání a praskání. Regál se počal bortit. Knihy začaly nečekaně křičet, to jak se řítily z veliké výšky. Regál sebou s příšerným třeskem práskl do velké zrcadlené skříně, kterou zcela zdemoloval. Vše okolo naplnil neproniknutelný prach.
   Právě v té chvíli Harry v dálce spatřil maličkou knížečku. Byla na protějším regálu, kterou pád právě odkryl. Jako ozvěna se mu promítly vzpomínky na minulý rok. Celestín stále nikde. Měl teď na Otravu takový vztek. Protiva se právě snažil popadnout dech, jak se válel smíchy a Otrava si brnkal na svou vyčnělý tlustý nos, který mu pořádně natekl. Harry uchopil zářivou malou knížečku. Jako jediná v jeho pokrouceném, duším pohledu zářila mezi všemi. Byla to právě ta, ze které přesně před rokem Otrava vylétl ven.
   Rozevřel ji svýma dušíma rukama. Místností se rozezvučila šílená meluzína. Vzduch náhle zdivočel a proudy prachu se začaly hrnout do útrob knížečky, až ji Harry obtížně udržel. Otrava se rozječel, frňák mu bimbal jako poplašený zvon, a Protiva jakbysmet. Chytil se Otravy, který se snažil držet širokánské knihy Zápisků loudavého biskupa. Police najednou praskla, tíhu biskupových memoárů neunesla a oba duchové se vřítili vřeštíce do nitra malé knížečky. Harry si náhle uvědomil, že je dovnitř vtahována i Milka. Ze všech sil zavřel malou knížečku a vzduch se hned na to uklidnil.
   Ve stejné chvíli se pod Harrym zem ztratila – ztmavla jako uhel. Harry si to uvědomil, ale bylo pozdě. Avšak dvě udatná kouzla se zablýskla mezi regály a vřítila do stínu celestína pod Harryho nohama. Bez efektu.
   „Siriusi!“ zakřičel Harry. „Nech nás, ty zloduchu!“
   Stín, tak silný a nezničitelný, se znovu rozlil po koberci, jakoby se v něm propálila díra. Ozval se škaredý smích.
   „Nachytali jste se,“ promluvil hluboký hlas a opět propukl ve štěkavý smích. V prostoru se z prachu rýsovala silueta mocného muže. Ten pohled trhal nervy. Hermiona s Ronem se odhalili, na což také narážel. A jako zrcadlo k nim zpoza rukávů vyhnal černý celestín děsivá zaklínadla. Harryho kamarádi uskočili, ale kouzla si je našla. Oběma polapila nohy a v jedno se spojila. Pak celestín se štěkavým smíchem zmizel. Prostor se uklidnil. Smích byl snad ještě horší, než Protivův. Siriuse muselo něco náramně pobavit.
   Harry se pokusil uchopit svého kamaráda, ale ruce mu jím proplouvali.
    „Uuuh! Harry, nech toho!“ zaprotestoval Ron a oklepal se. „Strašně to studí.“
   „Je ti něco?“ zeptal se Harry, když se Ron zvedal.
   „Jsem v pořádku.“
   „Tak proč se Sirius tak chlámal?“
   „To nevím,“ odpověděl Ron a mnul si oči. Ohmatal si tělo a strašně se zděsil. „Mně zmizela prsa!“
   „Cože?“ ohromila Harryho jeho slova.
   „Já nemám svá prsa!“ vyjekl Ron.
   „A doprkvančic!“ řekla Hermiona. „Mně zase narostla.“
   Harry ztuhl. Prstem přejížděl od jednoho kamaráda k druhému. „Tohle zvolání… to vždycky říkal Ron, Hermiono.“
   „Ke komu to mluvíš, já jsem tady,“ prohlásil Ron a pak spatřil Hermionu.
   Oba dva Harryho kamarádi se rozječeli jako pomatení. Harry si zakrýval uši, pomalu chápal, co se stalo.
   „Už chápu, proč se tak řehtal,“ culila se Milka a snažila se zklidnit divoký smích.
   „To přece není možné!“ vyštěkl Ron. „Bože… bože můj… cítím… cítím tam…“
   „Už ani slovo!“ zahulákala Hermiona se zdviženým ukazováčkem. „Nic neciť, doprkvančic!“
   „Už mlčím,“ uklidňoval se. „Já jen, že jsem… jakoby… všude – ruce, nohy, jsem jakoby vyztužená… obrostlá chlupy –“
   „Hermiono, já tě varuju!“ rudnula Hermiona jako vlčí mák.
   „Tak to mě podrž,“ zhodnotil situaci Harry a zdrceně si dosedl na zem.

   Opatrně vyklouzli z knihovny. Hermiona a Ron si stále šuškali, když v tom se začali tlouct.
   „Nechte toho, vy dva!“ procedil k nim Harry nevraživě. Netrvalo však dlouho a pustili se do sebe znovu. Harryho popadl vztek a oběma sáhl do hrudi. Zděšeně se oklepali zimou, jako když je polije studená voda.
   „Řekl jsem dost!“ přikázal opět Harry potichu, ale ostře.
   „Ty nevíš, jaké to je,“ postěžoval si Ron v těle Hermiony. „Jsem najednou tak nějak přitažlivej. Propána… no teda!“ zvolal Ron, sahaje si na záda. „Hermiono, ty nenosíš podprsenku!“
   Hermiona zrudla zatím nejvíc a její mužné tělo vlepilo Ronově ženskému tělu přehnanou facku.
   „Doprkvančic! Víš, jak to bolí?!“ vyjekla Hermiona. „Víš, jakou máš teď sílu?“
    „To… to je velice soukromá věc!“ protestoval Ron – Hermiona v Ronově těle.
   „Já ji také nemám,“ prohodila Milka ledabyle.
   Ron nervózně těkal pohledem z jednoho na druhého. „V tomhle obleku ji prostě nenosím!“ utrousila uštěpačně. „Alespoň nemám tak zařezané trenky!“
   „Tušíš, jak už je mám dlouho?“ vyčetla mu Hermiona. „Máma mi nekupuje nové jak na běžícím pásu.“
   „Ježkovy oči, takhle nás uslyší i ti největší spáči. Sklapněte!“ zarazil je Harry, když se chodbou rozlehly poplašené kroky. V dohledu si razila cestu další skupina. Byly to čtyři dívky v čele s Lisou Turpinovou a utíkali jiné skupině. Napětí se tu začalo přiostřovat.
   „Musíme rychle do té kotelny,“ šeptla Milka. „Bez otálení.“
   Konečně se uklidnili a smířili se situací. Znovu se stali celestínskou armádou. Měnili prostředí ve svůj prospěch. Zhasínali lucerny, zatahovali závěsy. Už jen několik pater je oddělovalo od kotelny v mezaninu, jak někteří říkali mezipatru v podsklepení, kam se neodvážilo ani živáčka. Patra překonali s velkou pomocí špehujících přátel duchů. Vstupovali do kotelny masivními železnými dveřmi.

   
   Profil schodiště do kotelny byl ve tvaru oválu. Uhlí a saze už téměř skryly původní schody. Brzy byli docela černí. Došli až do mezaninu a rozhlédli se po vysokých kopcích uhlí. Mezi nimi dýmali jako strašidelní titáni vysokánské kulaté pece, nad nimiž a kolem nichž se tyčila nekonečná spleť trubek. Z nitra kamen ven čišela rudá záře a strop plnily těžkým kouřem.
   „Mějte smysly ve střehu,“ nabádal je Harry svým duším hlasem a společně s Milkou se vznášeli dvojici se zaměněnými osobnostmi nad hlavou. „Nesmíme se nechat zaklít.“
   „To vy dva si dávejte pozor,“ řekl Ron, nyní alias Hermiona. „Právě vám jako duchům může ublížit.“
   Hermiona se právě tupě zapotácela. Špatně našlápla na horu uhlíků, když prozkoumávala okolí prvních vysokánských kamen. Při tom se chytla stěny pece a opálila si ruku.
   „Hej!“ protestoval Ron. „Víš, jak mě to pak bude bolet?“
   „Ale teďka to bolí mě,“ utrousila Hermiona naštvaně typickým Ronovým obranným podtónem.
   „Zmlkněte už!“ okřikla je Milka, jak nejdiskrétněji to šlo, aby je nikdo nezaslechl. Šli obtížně dál.
   Přecházet hory uhlí bylo velice namáhavé. O to víc se kolem nich schovávat. Na druhou stranu poskytovaly prostor ke krytí. Ron měl neustále námitky na to, jak Hermiona trýzní své tělo sazemi s tím, že to pak ve sprše neumyje a zůstane navždy černá. Hermiona mu to vracela se slovy, ať to mytí nechá na něm.
   Milka se s Harrym domluvili a vydali se o něco napřed. Byli bedliví a pozorní. Celá kotelna děsivě hučela. Sem tam z hloubi kamen na dva nebojácné duchy vybafl plamen a vyhodil ven spršku jisker. Klinkavý zvuk se ozýval z nitra trubek, táhnoucích se po celém stropě, rozžhavených do ruda, a rezonoval do dálky. Vzduch byl pro plíce živých za chvíli již nedýchatelným. Museli si pospíšit.
   Jak postupovali dál, dým začal houstnout. Za chvíli viděli už jen na pár kroků. Museli se rozdělit. Byli si jisti, že duch se bude schovávat v tom nejtemnějším koutě. Oči si jim těžce přivykaly. Harry svým podivným duším viděním rozeznával mezi jiskrnými obrysy kusy uhlí. Bez důležitých smyslů se koncentrace udržovala obtížně.
   Když v tom o kus dál se sesypal párek uhlíků. Oba dva to spatřili a skryli se. Avšak to horší mělo teprve přijít.
   Vepředu svým duším viděním zahlédli cizí bytost, jak hlasitě vyspává v jedné z vysokých pecí. Byl to děsivý pohled, jelikož duch, kterého hledali, usnul přímo v nitru žhavých kamen. A o to děsivější bylo zjištění, že se jedná o Krvavého barona, ducha Zmijozelu.
   „Halo, ty tam!“ zavolal Harry, až se baron nerudně probral a vyhlížel opodál. Spatřil dva duchy, ke kterým právě vyšplhali i jejich dva kamarádi.
   „Pro vás ‚pane barone‘,“ prohlásil Krvavý baron. Jako kamenný obr se vyvalil z pece. Jiskry a čoud ho prostupovaly, vypadal skutečně děsivě.
   Přece však jeho skutečná podoba zůstala neměnná po celý jeden tisíc let. Krvavý baron byl vysoký muž se zapadlými líci. Jeho stříbrné skvrny od krve na kabátu na ně sršely svou zář. Byl to nejnebezpečnější duch Bradavic, jakého znali.
   „Co tu pohledáváte?“ zavrčel na ně nevrle. Hlas měl téměř neslyšný, jako klokotající kotlík chrčel s nerudným tónem.
   „Máme na vás,“ chopil se slova Ron a zakašlal, „několik otázek.“
   „Přesně kvůli těmhle vašim mizerným otázkám vyhnali všechny duchy pryč,“ zachrčel opět, až museli napřimovat sluch, aby vůbec něco zaslechli. baron nevypadal, že by chtěl v rozhovoru pokračovat. „Co vás vede k tak malicherné domněnce, že zrovna já budu odpovídat?“ zeptal se a děsivě si k nim přišlápl.
   „Chápu,“ začal Harry uklidňovat situaci, „že ptát se jako živý na takovou věc, může být pro mnohé duchy krajně nevhodné. Ale teď jsme také duchové –“
   „Nejste zhola nic!“ Spálil jim naděje Krvavý baron jako divoký oheň, jeho hlas se poprvé pozvedl. „Celá tato fraška je k smíchu. Utahujete si z vážného neštěstí, jakým je stát se duchem. Žádný z vás není pravým duchem. Jste jen děcka v pouťové atrakci.“
   „Jenže my máme za zády tvory, kteří se nás snaží…“
   „Co?“ vyštěkl chraplavě baron tvrdě na Hermionu. „Stejně vás pak dají do kupy. Jste jen vypelichané slípky,“ pravil znechuceně. „Nemám v úmyslu ztrácet čas ani s jedním z vás!“
   „Prosím, neodcházejte!“ zavolal na něj Harry.
   „Žádný z vás hříšníků nemá sílu mi v tom bránit! Teď popadá mě hněv a to bych vám patřičně ublížil. Jste jen banda zoufalých a ustrašených –“
   „RONALDE WEASLEY!“ zaburácel Ronův hlas kotelnou, jako když obří parník zahouká v přístavu. „Okamžitě mi přestaň šmátrat na má prsa!“
   Všichni přítomní se zmateně stočili pohledem na Hermionu, na kterou Ron právě chrlil očima plameny. Hermiona si před chvíli jakoby mimoděk pomačkávala svá prsa a nemohla se toho nabažit.
   Harry to nevydržel a odvrátil tvář, aby se nerozesmál.
   „Ta dívka má ducha,“ řekl uznale baron, jehož oči směřovaly na Rona. „Dobrá, takovéto duši jsem ochoten odpovídat na otázky. Ptej se, ale rychle!“
   Všichni se s očekáváním zadívali na Rona, který se ihned na to vzpamatoval.
   „Potřebujeme vědět, jak vznikají a tedy i zanikají duchové,“ položila Hermiona v Ronovi pohotově svůj dotaz.
   „Pokusím se odpovědět co nejstručněji,“ začal baron a vážil každé slovo. „Duchové jsou zavraždění, či nešťastnou náhodou usmrcení kouzelníci, u kterých se nedosáhl duševní klid do té míry, aby mohli překročit Očistec. Tomuto světu říká Svět duchů. Byl jsem tam – jednou. Pokud existuje něco, co vaše duše urputně a silně postrádala, a tímto byla poznamenána po celý dosavadní život, je pak možné, že jste již natolik vnitřně nevyrovnaní, až svou životní pouť neukončíte poklidně. Na podobné bázi funguje i Temný mord, avšak s jinými pravidly.“
   „Proč se nám všichni duchové styděli o takových věcech říci?“ pozeptal se Harry. Chtěl rozhovor urychlit. Kousek dál zahlédl mihnutí se něčeho. Vzpomněl si na párek neklidných uhlíků, které před chvilkou viděli padat. Někdo tu byl s nimi. Harry si hned na to vzpomněl na slova A. Že ještě jeden člověk věděl o duchovi, jenž zde zůstal.
   „Prosím, odpovězte mu,“ požádala ho Hermiona v Ronově těle, když se baron neměl k odpovědi.
   „Ta otázka byla směřována na ně osobně. Na jejich vlastní vznik. A ve většině případů je ta nejvíce postrádaná věc také tou nejchoulostivější. Nemůžete se divit, proč nechtěli odpovědět. Ptali jste se na tu nejcitlivější část jejich bytosti. Ani já bych vám neodpověděl,“ pravil baron a zalkl se, ač se to jeho povaze pranic nepodobalo. Jako kdyby vzpomínky na něj přišly nikým nevolány. „Ach, má nebohá Heleno. Tolik mi scházíš…“
   „Vím, o kom mluvíte,“ řekl Ron.
   „Nic nevíš,“ zachraptěl baron zle.
   „Zavraždil jste ji,“ pokračovala Hermiona v Ronovi. „Helenu z Havraspáru. Byla sestrou Prince dvojí krve – krve Aethónců a krále Gryffindora. Dcerou Roweny, jež vás nabádala, abyste jí ji přivedl. Vím o tom. Teď, když si něco takového vyčítáte, musíte cítit tolik bolesti.“
   „A nenávisti,“ řekl baron tvrdě. „Ale můj čin byste nepochopili. Je to dlouhý příběh - můj příběh. Mezi námi jsou duchové, kteří duchy již navždy zůstanou. Poněvadž jejich naplnění nikdy nemůže dojít svého konce. Jako u mne… Helena už nikdy nevstane z mrtvých. Nemohu ji již nikdy říci…“
   „To je mi líto,“ soucítila Hermiona v těle Rona.
   „Ale jak se my dostaneme do Světa duchů?“ tázal se Harry, čímž nechtěně opět roznítil zlost v baronově krvi. Nemohl si však pomoci, čas letěl a jeho podezření dosahovalo vrcholu.
   „Byli jste snobsky očarováni,“ procedil opovrženě. „Bude to patrně velice bezduchý skutek, který budete nuceni vykonat. Teď ale zmizte,“ zachrčel nyní už zlostně baron. „Nebo nebude trvat dlouho a prolil bych další krve… pokud to ovšem neudělají ti hlupáci, co tu odposlouchávají.“
   Zpoza černa vyskočil jako duch Blaise Zabini. V těle živých jej následovaly Pansy Parkinsonová a Saffi Woodleyová. A stejně jako ostatní, i Draco Malfoy, jenž právě přiletěl jako duch, mířil na ně hůlkou.
   „Lhal jste nám!“ vykřikla nepřátelsky Pansy. „Proč jim jste nám lhal?“
   „Lžu všem, kdo sem přijde! Proč jsem vám měl říkat pravdu?“ odpověděl hrubou otázkou baron.
   „Patříme přece k vám!“ halekal Blaise. „Jsme všichni ze Zmij…“
   „Sklapni, blbče!“ zařval Malfoy, až svého společníka shodil na uhlíky. „Málem ses poslal rovnou do náruče našeho Celestína!“
   „Už neřeknu ani slovo,“ řekl ledově baron a zaplul zpátky do svého kotle v peci.
   „Děkujeme vám za pomoc,“ zazubil se na čtveřici Blaise.
   „Nezkoušejte zakouzlit,“ varoval je Harry. „Potřebujeme každého z nás, stejně jako vy. A moc dobře víte, že při střetu to někdo z vás odnese.“
   „To my míříme hůlkami na tebe, tupče!“ zavrčela na něj Pansy.
   „Teď se ani nehněte,“ řekl Malfoy a něco pošeptal svým kolegům. Těm se do očí vkradl hrozný úškleb.
   Začali ustupovat do dálky směrem ke vchodu do kotelny. Harry pomalu tušil a cuknul sebou. Netrvalo však dlouho a nepřátelská skupina se dala do běhu. Harryho skupina učinila ihned to samé. Uhlíky začaly létat prostorem.
   Škrtla jiskra. Na několika různých místech. Harry nedokázal uvěřit svým očím. Spatřil v dálce, jak Blaise zapaluje další hory uhlí a Malfoy na něj z dálky volá.
   V mžiku se kotelna proměnila v hořící peklo. Oheň duchy nespaloval, avšak Hermiona a Ron začali naříkat. Vzduch se rychle měnil v zář. Dým začal ovládat vzduch. Plameny vrčely jako vlci. Už nepomáhali ani vlhké kapesníky před ústy. Harry litoval své kamarády, kéž by jim mohl více pomoci. Za chvíli už se sápali vyčerpaně na zemi. Další kouzla a další rány. Malfoyova skupina stála u východu a kouzlila. Hory uhlí je zasypaly, plameny ovládly. Ron zakouzlil a uhasil pár metrů kolem. Kouzla Eructo s Flamme či Aqua padaly jedno za druhým. Hned však poté se nepřátelská útočná kouzla zakousla do pantů držících kotel nalevo.
   Pec mohutně zapraskala a její několikametrová věž se začala kácet. Rány a výbuchy, gejzíry roztaveného paliva, vše se rozpoutalo v tom okamžení, kdy věž kamen začala padat. Kamarádi se z posledních sil urputně snažili zvednout.
   Na poslední chvíli utekli věži, která však při svém dopadu nemilosrdně proměnila kotelnu v to pravé hořící peklo.
   Doběhli až ke vchodu, jenž byl pečlivě zavřený. Dveře byly kovové a z pantů se ani nepohnuly. Harry s Milkou proletěli na druhou stranu, kde v dálce prchala Malfoyova skupina. Dveře tu byly zapřené dlouhými trámy. Nebylo možné jim pomoci, nešlo to.
    V tom se v otvoru dveří objevila rudá puklina. Kamarádi na druhé straně kouzlili! Harry se k nim vrátil. Spatřil je oba na kolenou, jak se jim kouzla z hůlek vpíjely do kovu. Ale nemělo to cenu. Vyčerpaní padli na zem. Ronovi odpadl od nosu kapesník. Hermiona mu ho znovu kouzlem z hůlky namočila a přitiskla k obličeji. Sama ale byla na konci sil. Kdyby nebylo jejich obleků, už dávno by byli celí rudí. Odpuzovaly žár a ze všech sil se snažily ochránit své nositele.
   Harry spatřil trubku nad hlavou. Byla mohutná a po mnoha místech popraskaná. Byla to jediná šance.
   Zpravil o tom Hermionu a ta na trubku zakouzlila Bombardou. Tlusté potrubí se oddělilo a kus dopadl na zem. Ruka jí však klesla, tohle bylo její poslední kouzlo, které ještě ze sebe vydala. Ron proměnil trubku ve stupínek, jak jen nejlépe to šlo. Společně se po něm vyšplhali.
   Trubka ústila o několik místností dál v chlapeckých umývárnách. Tady vyčerpaně padli na čistou kachličkovou zem a utahaně oddychovali. Pili vodu z kohoutků, aby si pročistili tělo. Harry na ně byl tolik pyšný. Dokázali se dostat z naprosto bezvýchodné situace. Nedokázal uvěřit, v jaký zločin se propůjčil Blaise a Malfoy.
   „Kde je vlastně Milka?“ zeptal se Ron v těle Hermiony.
   „Netuším, možná letěla sledovat Malfoye.“
   „Jak chceš dosáhnout něčeho, čeho se ti celý život nedostává?“ pokračovala Hermiona v otázkách. „Podle mého jsme to, co nám duch řekl, stejně už dávno věděli.“
   „Já nevím,“ zapřemýšlel Harry. „Ale jsme blízko, musíme na něco přijít. Co je mým celoživotním přáním?“ přemýšlel Harry nahlas, zatímco jeho kamarádi pořád pili. „Vidět své rodiče… vidět Cho? Či Lextera? Propána… myslím, že jsem jeden z těch duchů, kteří nikdy nenajdou klid.“
   „To nemůžeš vědět,“ opáčila Hermiona. „Co když je to jen nějaká banalita. Jak říkal baron?“
   „Mám problém…“ řekla poprvé Hermiona v těle Rona.
   „Hermiono,“ pravil Harry. „Ať je to cokoliv, nic horšího, než to, z čeho jsme se vyhrabali, to být už nemůže.“
   „Ale může,“ řekl mu na to. „A Ronovi se to líbit nebude. Potřebuju na záchod.“
   „Cože?“ vyhrkla Hermiona.
   „To já ne, ale to tvé pitomé tělo!“ postěžoval si Ron. „Člověk se trochu napije a hned musí! Neměl jsi vypíjet tolik pohárů na té párty.“
   „No… to nejde!“ zarděla se naštvaně Hermiona. „Ty… nesmíš, rozumíš?“
   „To to mám držet?“
   „Jo… drž to!“
   „A co když to pustím?!“ odmítl hned.
   „Do toho se míchat nebudu,“ pravil Harry.
   „To bych ti radila… totiž radil!“ zvolala Hermiona zmateně a popadla Rona za ramena. Hned ho však znechuceně pustil, když si uvědomil, jaké to je dotýkat se sama sebe.
   „Tak dobrá…“ pokračovala Hermiona smířlivě. „Půjdeš na záchod… zavřeme dveře a ty zavřeš oči. Já ti stáhnu kalhoty a… pomůžu ti. Ty jenom povolíš, jasný?“
   „Cokoliv…“ řekl mu na to Ron, neměl se daleko k poskakování. „Už ale vážně mu… počkej! To je šílenství! Máš teď moje tělo a to teď bude… se –“
   „To neřeš!“ přikázala Hermiona a začala ho vléci do kabinky. Společně se tam zavřeli a Harry si sedl na podlahu. Z jedné strany své dva kamarády litoval, z té druhé se ale náramně bavil.
   „Teď ti rozepnu kalhoty… ty zavři oči,“ přikázala Hermiona. „Opovaž se je otevřít!“
   Ozvalo se povolování opasku u oblečení. Harry spatřil, jak kalhoty Ronova obleku mu sklouzly na zem.
   „Řekl jsem, abys zavřela oči!“ zakřičela Hermiona vztekle a plácla Rona na zadek.
   Ron vyjekl a na chvíli nastalo ticho.
   „Víš co? Neřeš, co jsem právě udělal, ano?“ pravila Hermiona a v tu chvíli bylo dole i spodní prádlo.
   „Já jen… máš roztomilé…“
   „Huš!“
   „Už můžu?“ zeptal se Ron pisklavě.
   „Odklopím prkýnko,“ a to už prkénko bylo nahoře.
   „Propána, Rone, jsme už vlastně dospělí, můžu se přece podívat…“
   „NE! Miliónkrát ne a ne a ne!“ Odmítla divoce Hermiona. „Teď… vezmu a… namířím, ano?“ řekla. „A ty přestaň!“ To bylo mířeno na Harryho, který se raději kousl do hřbetu ruky… tak moc s nimi soucítil a zároveň se řehtal.
   „… doprkvančic, doprkvančic, doprkvančic, doprkvančic!“ mumlal Ron v Hermioně. Kdyby měl svou vlastní tvář, určitě by byl rudý zatím nejvíce, co kdy byl. „Tak… namířeno… tak to pusť.“
   Harry zaslechl cvrnkot vody a blažený hlas Rona.
   „To je tak zvláštní pocit,“ řekl Ron.
   „Hermiono… nedělej mi to ještě těžší, než to je!“ řekla Hermiona přemáhavě. „Už… už budeš?“
   „Ne,“ Odmítl.
   Cvrnkot pokračoval, až se to zdálo být nekonečné.
   „O tomhle se NIKDE nezmíníme, je vám to všem jasné?“ přikázala Hermiona.
   „Myslíš, že budu někomu říkat, jak ti mé tělo –“
   „Ty ses podívala!“ vykřikla z ničeho nic Hermiona.
   „Nene!“ křikl Ron a ozvaly se rány. Ron se smýkl a padl na holý zadek. Hermiona mu rukama plácala mezi nohy, aby Ronovy oči nic neviděly. Klouzali tam po podlaze a mydlili se hlava nehlava. Ron pištěl. Dveře od kabinky se prudce otevřely. Vyběhl nahý Ron jen ve vrchním oblečení a v botech, a utíkal k pisoáru, kde dokončil svou potřebu.

   Když vyšli ven, nepromluvili na sebe Harryho kamarádi ani slovo. Harry se je marně pokoušel přesvědčit, aby se usmířili. Že jsou už dospělí lidé, ví, jak to mezi pohlavími chodí a navíc se mají rádi. Ale to je těžké vysvětlovat. Proto pak řekl, že spěšně prolétne okolí a zapátrá po Milce. A že pokud se nevrátí, ať počítají s tím, že se za chvilku uvidí naživo. Ať čekají u dvou hlavních vstupů do hradu.
   Harry zmizel ve stěně. Proplul dvěma učebnami, sklady, šatnami a dorazil ke krátkému schodišti. Po něm se vydal vzhůru do chodby, jež bývala často frekventovaná. Po její straně se odvážní studenti v odvážných časech odvažovali seskočit na střechu skleníku, která se táhla směrem do parku jako ledová plocha. Harry se znenadání zastavil a přitiskl ke zdi. Za okny uprostřed střechy skleníku byl další duch a vyslal na Harryho kouzlo.
   Proplížil se o pár oken dál a vykoukl. Byla to Milka! Poznal ji, ač na něj hned vypálila další kletbu. Harry musel přemýšlet, jak jí říci, že není nepřítel. Rozhlédl se po chodbě. Po stropě se táhly girlandy z listí, ze kterých visely halloweenské dýně. Chodba v prvním patře pravého křídla hradu byla opravdu používaná a patřičně nazdobená. Každou chvílí po ní mohl utíkat jiný student. Harry již nemínil ztrácet čas.
   Zahlédl o kus dál otevřené okno. Vyskočil z něj a současně smetl k zemi útočné kouzlo Milky. Žádné další kouzlo už na něj neletělo, Milka ho poznala. Teď na něj mávala jako zběsilá. Harry spatřil, jak její nohu poutá surová medvědí past – vykouzlená duchem. Milka potřebovala pomoct!
   Harry se však náhle zarazil. Milka zjistila, že mávání nepomáhá a proto zaťala dlaň v pěst a druhou ji obalovala. Past!
   Harry se přitiskl k zemi. Tenhle turnaj pro něj trval až příliš dlouho. Napětí sílilo. Milka se ani nehnula a zírala na Harryho. Byla celá zakrvácená, stejně tak, jako byl Krvavý baron. Avšak tato krev patřila jí. Pohled na ni Harryho soužil, ale musel se ovládnout.
   Kouzlo! Zespod! Pod Harrym se rozzářilo sklo a pod ním i všechny větévky rostlin, klenoucí se po něm jako pavučiny. Praskliny zavdaly za hřmotný třesk a sklo se začalo sypat. Harry vzlétl, jenže útočná kouzla ho pronásledovala jako řízené střely. Prolétaly hmotnými věcmi jako duchové. Byl nucen vykouzlit několik agresivních obranných kouzel. Doletěl k Milce. Teď teprve spatřil tu hrůzu. Milčina noha byla těžce poraněna, o zlomenině ani nemluvě. Kdyby žila, musela by trpět strašnými bolestmi. Teď se nemohla ani pohnout. A rány se duchům nezacelovaly.
   „Tak co, Pottere, připraven?“ proplul nočním tichem Egonův hlas. „Navrhuji vyzkoušet kouzla, na která Protego neplatí.“
   „Rychle odsud uteč!“ zvolala na Harryho Milka.
   „Ale kušuj, nikdy bych tě tu nenechal,“ řekl jí skálopevně.
   „Zelenoočko…“ pravila omráčeně. Jako kdyby nedokázala uvěřit, že na světě existuje člověk, který neodejde.
   „Musíme odsud! Oba!“ řičel Harry a marně se snažil rozevřít medvědí past se zuby jako břitvy. Rval své prsty o ostří, až je měl také zakrvácené. Bolest necítil, zato však byl vzteky bez sebe. Ten ničema měl svou vlastní hůlku a ne celestínskou! Byl nucen učinit to samé. Pokrčil nohu a vytáhl z přezky tyčinku, tenkou stejně jako čínské jídelní hůlky. Podobnou té, kterou měla Milka právě zlomenu ve chřtánu té nestvůrné pasti.
   Harry zakouzlil Evanesco a soustředil se na past. Její hlavní kus zmizel. Sklo kolem nich začalo praskat a létat vzduchem, jako zrůdné projektily. Milka praštila dlaní Harryho do obličeje, aby ho sklonila. Jako rachejtle mu kolem hlavy proječelo rozzuřené kouzlo a zmizelo v nebi. A jako neustávající kanonáda jej následovalo další. To však už bylo zákeřné, doprovázeno Egonovým smíchem – zahýbalo. Harry nevěděl, odkud přišlo, nemohli se bránit. Vylétli přesně v okamžiku, kdy kouzlo rozmetalo sklo pod nimi na cucky.
   ‚Ale pozor, kličkující kouzlo má jednu nevýhodu. Jsou na ně protikouzla, která sledují stopu pozpátku jako psi.‘ Zaslechl Harry v hlavě hlas A. Mávl hůlkou v nacvičeném pokročilém rytmu a v plném soustředění. Kouzlo mu vyprsklo z hůlky a jako proud vylité hořlaviny, jež se jako had vzněcuje, se zuřivě rozletělo po kouřové stopě předchozí kletby. Dole pod nimi se blýsklo a ozval se výkřik. Harry zabodoval. Harry a Milka si plácli. Nyní se karta obrátila, nyní oni byli ti, co kouzlili.
   Kde se vzal, tu se vzal, Egon je oba nachytal ve vzduchu. Milce vrazil obrovskou ránu a to neměl dělat. Harry se rozzuřil a jeho ruka byla dýka. Podobnou surovostí praštil Egona do krku. V obou právě krev jen vřela. Teď to přišlo, jejich boj.
   Byli blízko, pranici nešlo zabránit. Vše se odehrálo v několika vteřinách. Použil to, co se naučil. Kouzlem z náhradní hůlky ochrnul Egonovu ruku – už nemůže kouzlit. Následoval výpad druhé, rána do Harryho ramene – nic neznamená, když nic necítí. Harryho loket praštil do předloktí a ohnul jej v kloubu. Odhalilo se úplné království slabin na hrudi. Egon jej však kopl do žeber. Harry křikl: „Mementum reo!“ A vyšlehl kouzlo ostré jako vosa. Zabodlo se Egonovi do týla. Expelliarmus, který právě seslal Egon z celestínské hůlky, Harry nečekal. Jeho náhradní hůlka zmizela. Egon triumfoval, avšak náhle oněměl.“
   „Zmijozel,“ vyřkl Harry udýchaně.
   „Zmijozel,“ opakoval Egon a náhle protřepal hlavou. „Ty hajzle!“
   Harry věděl, že šarvátka nic neznamená. Důležité je přežít, zbavit se Egona a pokračovat rychle dál. Vzpomněl si na kletbu, kterou se škodolibostí využívali Fred a George na svou matku. Tato kletba byla neškodná, pouze donutila člověka zopakovat jakékoliv slovo.
   Vzduch se kolem Egona začal čeřit. Jeho zář pohasínala a on s ní. Byl vzteky bez sebe a vyslal na poslední chvíli kouzlo k Milce ležící na zemi. Bylo to brutální kouzlo, když v tom s pufnutím zmizel v prostoru.
   Harry přispěchal k Milce do zahrady. Ležela právě na obrovském leknínovém listu uprostřed blyštícího se jezírka, podél něhož se táhlo zábradlí ze stříbrného řetízku a malých lucerniček. Harry jí podepřel hlavu.
   „Zelenoočko,“ vypravila ze sebe zmoženě. „Neutekl jsi… jak jsi řekl…“
   „Proč bych utíkal?“ Ptal se jí a prohlížel si její rány. Oblek jí pomohl, jak jen mohl, ale ani on nedokázal umírnit krvelačnost, s jakou Egon zaútočil.
   „Tohle… nebyl Egon,“ říkala potichu, očividně něco vinou posledního Egonova kouzla skutečně cítila. „Vždycky byl surovec… ale tohle je moc i na něj.“
   „Myslíš?“
   „Ty ho neznáš tak, jako já,“ řekla zase neslyšně. V okolí jen tekla čirá voda a v dálce se ozývaly hlasy zápasu. „Byl vlastně i někdy milý. Ale co jsme nastoupili do Bradavic… a teď tohle? To by mi nikdy neudělal.“
   „Ale zvítězili jsme, fialovlásko,“ odpověděl. „V Egonově skupině zbyli jen živí.“
   „Bolí to,“ sykla Milka a prohnula se. Z boku jí vytekla krev. Oblek jakoby ožil a napnul se, podobně jako obvaz. „To jeho poslední kouzlo… bylo něčím jiné.“
   „Co by sis v životě nejvíc přála?“ zeptal se Harry třaslavým hlasem, když ji tak držel v náručí. Ticho, mezi kterým následovala Milčina odpověď, Harryho ničilo.
   „Zelenoočko…“ oslovila ho a pohladila ho po tváři. Pak si náhle uvědomil, že to možná nebylo oslovení, „ještě nikdy jsem… necítila…“
   Oba již nechtěli mluvit. Promlouvali svýma očima. Sami uprostřed okrasného jezera, kde hrála světla a kapky vody orchestr čisté noci. Tam Harry pochopil její slova. Jeden jediný čin jakoby ho táhl ke zjištění její minulosti… a jejích přání. Byla tajemná noční fialovlasá studnice plná věcí, které zůstávají očím skryty. Harry náhle pocítil touhu ty věci spatřit. Pojednou chtěl být blíž, až z něho ten pohled do zelených očí – jeho vlastních očí – tolik vysával bolesti a nářky. Harry se sklonil a oči se jim oběma samovolně zavřely. Spojení jejich rtů zazářilo, jako paprsek světla z pera křídla nejkrásnějšího pegase. Svět se rozzářil s nimi, až zbělal. Jejich cesta skončila.

   „Marnotratný život!“ ozvalo se Harryho hlavou. „Pokojná smrt!“ ozvalo se znovu a to se opakovalo třikrát. Pak opět: „Marnotratný život!“
   Harry otevřel oči. Ocitl se ve Světě duchů, ačkoli se cítil jakoby ve snách. Milka byla s ním a opírali jeden o druhého.
   Všude se táhly zástupy lidí, kam až oko dohlédlo. Jejich siluety, jejich duše – duchové. Hory vznášejících se zemských krovů ze skal oblak pospojovaných stovkami zlatých lan. Byli tam, kam se tolik chtěli dostat. Jejich pohyby jako by proplouvaly vodou. Ocitli se na kraji světa. Harry tiskl Milčinu ruku a ona tu jeho. Byla tu taková skrumáž lidí, až se báli se rozdělit. Vpochodovali do nekonečného shluku vyděšenců, jenž hlas v dálce rozděloval.
   V tom se masivní kus země začal trhat. Harry se chytil kamenů a Milka také. Lidé panikařili a křičeli. Utvořil se kolosální zemitý ledovec, jenž se začal odpoutávat. Dvojice se rozdělovaly, rodiny trhaly. Harry spatřil, jak se mezera mezi ním a Milkou zvětšuje. Ruce už nestačily. Harry neváhal a přeskočil k Milce. Zem se smýkla, ale Milka ho držela. Nářek jim prostupoval srdce. Harry zavíral oči, každý výkřik mu tlačil na oční víčka. Nedokázal se dívat. Silné a nebojácné děvče ho vyrvalo ze chřtánu hlubin. Obloha měnila barvu podle nálady. Lidé padali do propasti. Všude hrůza.
   Narazili do jiné obrovské krusty země, až se skála v oblacích trhala. Země se začala drolit. Byl nejvyšší čas přeskočit.
   „Pojď, Zelenoočko!“ křikla Milka. Její dlaň byla teď spása. Třeba ani nevěděla, kam jde, přesto to byl směr a stálo za to se jím vydat.
   Přeběhli, jak nejdál to šlo. Jejich ruce byly neoddělitelné. Čím víc zde byli, tím více se jim zvedal žaludek. Přepadával je trýznivý pocit, pocit definitivního konce. Snažili se uklidnit. Dav na tom nebyl o nic lépe.
   „Kam teď?“ zeptala se ho.
   „Podle toho, co říkal Sirius, nesmíme projít bránou Světa duchů,“ vzpomněl si Harry. „Musíme být uvrženi zpátky.“
   „Harry!“ křikl hlas z dálky.
   Harry se otočil a nevěřil vlastním očím. Nelhaly mu? Viděl opravdu tu rozmazanou siluetu Ufňukané Uršuly? Ano viděl, teď ji poznal, přiběhla až k nim.
   „To jsem tak ráda, že tě vidím!“ jásala, ale nepatrně se zarazila, když spatřila jeho ruku. Podívala se na Milku, která Harryho ruku hned pustila.
   „Nejsme spolu,“ odtušila Milka pohotově.
   „Uršulo, ahoj… my se jen známe ze školy, a nechtěli jsme se ztratit jeden druhému.“
   „Výborně, Harry, dobrý nápad,“ řekla a podala jim ruce. Harry poprvé pocítil teplou ruku Uršuly Skřekavé.
   „Kam nás ten dav vede?“ zeptal se jí a nervy mu ztěžovaly přemýšlení.
   „K Očistci,“ odpověděla mu. „Oh, nemusíte si dělat starosti. Je to milý pán. Všechny cesty posléze končí u něj. Už jsem u něj jednou byla.“
   Očistec byl očividně obr, možná nějaký titán s neznámým jménem, pomyslel si Harry. Neznal natolik mytologické pověsti, aby si tím mohl být jistý. Obzvláště už vůbec ne řeckořímskou zbožnost. Po nervy drásajícím čekání a jejich vyděšených pohledech do všech koutů, se dostali na řadu, když všichni utrápení lidé prošli dál.
   „Já se nemůžu dočkat,“ zvolala Uršula. „Tak jdi, Harry.“
   „Eh… nejdřív ty, dáma má přednost,“ uculil se nervózně.
   Uršula mu dala pusu na tvář, pustila je a přiběhla k nohám obrovského starce. Zvedal se jako nedohledná hora do výšky. Stařec ukázal holí směr.
   „Konečně!“ vykřikla nadšeně.
   „Teď vy!“ zvolal obrovitý muž.
   Harry a Milka naráz vyšli kupředu a zastavili se. Harry stačil spatřit, jak Uršula na okraji útesu roztahuje blaženě ruce. A zářivé antické slunce jí obalovalo tělo a táhlo k sobě. Mizela a byla šťastná.
   „Dokončili jste váš úkol, a tak já ukončuji vaše zakletí!“ zvolal obr a ukázal jim směrem k útesu.
   Harry se s Milkou po sobě podívali a rozběhli se tím směrem.
   „Skočte!“ přikázal jim obr neměnným výrazem.
   Harry pocítil pokyn Milčiny ruky. Musí spěchat. Pod útesem viděli celý svět. Byl to svět živých. Byl to okraj světa. Jejich cíl byl na dohled. Odrazili se a ruku v ruce padali.

   Harry se ocitl na měkké půdě. Cítil, jak ho přepadává úleva. Teď už stačí jen se dostat zpátky do Bradavic. Musel se však rychle vzpamatovat a zjistit, kde vlastně je.
   Tělo mu pojednou nějak zvláštně brnělo. Harry otevřel oči. Viděl stromy. Byl uprostřed lesa, probouzejícího se z noční tmy, v blízkosti mechové mýtiny. Pak, jako když bič uhodí a šlehne ho do těla, mu tělo začalo pulzovat bolestí. Oblek mu ožil a alarmoval ho.
   Harry zařval a vzpřímil se. Asi tři vteřiny šokovaně hleděl kolem sebe. Byl přímo uprostřed gigantického mraveniště plného obřích mravenců, jejichž strašidelné miliony tělíček se odrážely v měsíčním svitu. Celé tělo měl pokryté mravenci, jež se mu nemilosrdně zakusovali do kůže. Popadl ho záchvat paniky. Maličké nestvůry mu drancovaly tělo. Oblek zápolil s kusadly útočících monster. Jako kůže pasoucího se dobytku dokázal rozvibrovat svůj povrch a setřást ta monstra. Ruce pořezané od medvědí pasti měl v rukavicích z děsivých příšer. Harry se převalil a začal kopat nohama. Trsy mravenčích těl a jehličí létaly vzduchem. Znovu úpěnlivě zařval.
   „Ááááá!“ ječel Kéca.
   „Maňásku, šílíš?!“ hulákal teď zase Kecal. „Udělal jsi z nás duchy a teď tohle?!“ halekal a do huby mu vlezla armáda mravenců.
   Harry je nevnímal. Všechny končetiny se ho snažily dostat odtamtud, ale nohy se mu bořily hluboko do toho kyselého pekla. Brýle měl černé, do očí se mu dostávaly hmyzí nožičky. Máchal rukama, posouval se, vyplivoval čety mravenčích útočníku, jak jen mohl. Po okraji mraveniště sjel a natloukl si o kořeny. Křičel a halekal, ošíval se a utíkal pryč. Záda plná studené spršky z nervů a pocitu ohavnosti, ruce a nohy v jednom ohni. Vlasy se mu samy hýbaly.
   Harry padl na kolena a začal si střepávat vše cizí z hlavy. Pak přeběhl o kousek dál a postup několikrát opakoval, dokud se mu v hlavě nehýbal ani jeden vlas. Vyčerpaně oddechoval, stále ještě v šoku z něčeho, co si nedokázal ani ve snu představit.
   Mezi větvemi stromů se k nočnímu nebi vydral výkřik. Harry prudce vydechl a zaposlouchal se. Až teď mu došlo, že je sám.
   Rozběhl se směrem k výkřiku. Věděl, komu patří. Brýle měl plné kyseliny mravenčí. Prohledával jimi okolí, jak jen to šlo. Milku spatřil hned opodál. Ležela na skalní rozvalině uprostřed té mýtiny na měsíčním světle.
   „Milko!“ vykřikl Harry.
   Neměla problémy s mravenci ani ničím obdobným. Její oblek zápolil s ní samotnou. Harry vedle ní poklekl. Viděl, jak se zmítá v bolestech. Oblek se jí kolem prsou stahoval na maximum. Řeznou ránu na boku samovolně uzavíral jako obinadlo. Milčino tělo bylo v žalostném stavu.
   „Vydrž… dá-dáme tě do kupy,“ vydal ze sebe a pohladil jí po zpocené tváři.
   Uvědomil si, že ve Světě duchů byli oba zcela v pořádku. Ale tady se vrátil jejich stav z minula. Milka však tentokrát cítila každý trýznivý pocit z nervů ve svém těle. Lomcovala sebou na zemi a držela si poraněnou nohu. Měla ji zlomenou, rána byla otevřená a oblek se na těch místech snažil vytvarovat jakousi zpevněnou část zastupující dlahu. Zadržoval krev, jež se ven valila jako proud potoka.
   Harry učinil rychle základní lékařské úkony a pomohl tak jejímu celestinskému obleku. Přitom jí neustále říkal uklidňující slova. Milka měla divoce zavřené oči, nevnímala takřka nic, než bolest. Harry z každého jejího dalšího zacloumání mohl bolestí umřít. Trpěl bezmocností jako nikdy před tím. Cítil svévolnou a neskonale obrovskou bolest ve své nitru, když jí nemohl více pomoci.
   Pak ho to napadlo.
   „Jen ještě chvilku, Milko. Za chvíli to přejde,“ domlouval jí pevně.
   Rychle vytáhl zpoza obleku svůj Bradavický řád. Jeho leštěné strany se zaleskly ve světle měsíce a za zvuků houkajících slov. Neměl svou ani náhradní hůlku, a netroufal si kouzlit léčebná kouzla rukou. Řád uchopil do dlaně a namířil na neustále se bolestí zvedající bok své kamarádky. Z malého odznaku se beze slova vyvalilo teplo. Slabý zlatavý dým samovolně vplouval nitkami obleku do rány, jako když vysaje kaňku inkoustu z vody. Harrymu se ale ruka počala náhle chvět. Neuvědomil si, jakou sílu právě probudil k životu.
   Lekl se. Jakoby mu někdo bodl prudce do boku těla. Z ní se vyvalila ven strašlivá bolest. Harry vyjekl a zatnul zuby. Milka však vydechla úlevou. Do Harryho očí se vedraly slzy. Srdce mu prudce zapumpovalo krev… Harry nepřestával. Byl silný, pěstí to dokázal zemi pod sebou a třískal do ní jako maniak.
   Kus zázračného zlatavého dýmu se začal vpíjet do Milčiny nohy. Harrymu se rozeřvalo lýtko děsivým bolem. Chytil se za něj a zvrátil brunátnou hlavu.
   Mohl přestat, mohl odznak odvrátit, ale neudělal to. Naopak zarval znak ještě blíž, a mrkavě zavřel oči. Do imaginárních ran se mu zapíchalo tisíce bolavých jehel. Tělo mu omámil ohlušující proud ze všech synapsí a nervů. Svaly podlehly a on se sklátil na svou přítelkyni. Odznak se mu svezl z ruky na trávu. Zůstali udýchaně ležet.

   „Kde to jsme, Zelenoočko?“ zeptala se Milka, její hlas mu zněl jakoby ve snách.
   Harry se probral a pohlédl na svou, nyní již klidnou společnici. Protřel si oči a zahnal ustupující bolest. Přelezl přes její tělo, které právě pevně svíral kouzelný oblek a položil hlavu vedle její.
   „Někde v lese,“ odpověděl. „S ohledem na to, kdy jsme opouštěli Bradavice… typoval bych Evropu. V Bradavicích byla tma, tady už mírně svítá. Je tu zima, velká zima. Mírný pás, podle mě někde severněji. Musíme najít rychle civilizaci. A hned pak letaxový krb.“
   „Jsi borec, Zelenoočko,“ pověděla mu a přitiskla k němu svou hlavu. „Sice jsem byla napůl mimo, ale vím, co jsi pro mě udělal. Vážím si toho víc, než si myslíš.“
   „Musíme najít nějaký způsob transportu,“ pokračoval Harry, úmyslně vynechal její slova. Na obličeji mu nabíhaly boláky a ruce mu bolestně pulzovaly.
   „Jak ses sem dostal ty?“ zeptala se ho.
   „Přistál jsem na hroudě jehličí,“ opáčil a narovnal se. „Milko, teď není čas na odpočinek. Musíme pokračovat. Ještě jsme se nevrátili zpátky, takže turnaj pořád probíhá. Stále můžeme vyhrát a máme na to!“
   Harry se zadíval na své zkrvavené dlaně. V očích se mu objevilo nesmírné odhodlání. Pohladil Milku po rameni a zvedl se. Své ruce pozdvihl a zavřel oči. Mávl a zavolal: „Accio Prášek létající koberec!“
   Jako odpovědí mu bylo děsivé zabručení z hlubin lesa a trhání kůry stromů.
   „Zelenoočko, potichu!“ sykla k němu Milka. „Medvěd!“
   Harry přeběhl ke své kamarádce. Opatrně se rozhlížel. Nebyli tu vůbec v bezpečí. Rozhodl se, že to vyzkouší na šišce stromu a bude hezky potichu. Nebyl však úspěšný. Po chvíli si sedl a stále mumlal své kouzelné zaklínadlo. Plně soustředěn na slova Brumbála o umění kouzlit bez hůlky a v tom náhle se šiška ocitla v jeho rukách. Zaradoval se.
   Bručení se opakovalo. Harry zahlédl v dálce siluetu nějakého tvora. Zadíval se na Milku ležící kousek od země nasáklou kaluží krve. Rychle mu došla situace. Les se je nejspíš chystal pozřít. Ťápoty zvířete se blížily. Harry namířil rukama do vzduchu a opakoval prvotní kouzlo.
   Kde se vzal, tu se vzal, připlápolal k nim z dálky okrasně zdobený koberec a ladně se zůstal vznášet těsně nad zemí. Harry šťastně shledal, že jeho dva kamarádi nezaháleli. Na okraji koberce se klimbal váček se zdobeným nápisem Letax a vedle něho byla jako pletací jehlice do vláken zamotaná náhradní hůlka Hermiony.
   Medvěd se objevil u blízkého stromu. Harry konsternován tím pohledem se mu chvíli díval do očí. To ale neměl dělat, medvěd se rozzuřil. Jeho děsivá tmavá kůže v noční krajině se naježila jako trny. Harry vytáhl hůlku z vláken koberce a mávl ke stromu. Jiskra se mu zahryzla do kůry a zvíře vyděšeně uteklo.
   Harry se o zbytek rychle postaral. Už tu nemínil strávit ani o vteřinu déle. Milku kouzelně přenesl na koberec, nasedl a vzlétli do brzkého jitra.

   Tolik moc se teď uklidnil. Po vyléčení ran na ruce a obličeji hůlkou s úlevou volně dýchal. Po nejméně stech mílích letu v kruté zimě konečně narazili na nějakou cestu s rozcestím. Nestaraná silniční cedule ukazovala Salla 46 km. Harry se vydal po směru cedule a doufal, že narazí na město. Milka zatím na koberci usnula, ztratila spoustu krve a byla vyčerpaná. Koberec zahnul svůj roh a obalil ji v něm, aby nahradil přikrývku.
   Harry dorazil do venkovského města. Mezi domy našel supermarket s názvem K Market, který byl ještě zavřený. Nebylo těžké se dostat dovnitř. Harry se zastřel, vzal jídlo, pití a různé další potřebné věci. Když Kecal navrhl, aby vzal i ty sexy zelené tenisky, pohrozil, že své boty hodí zpátky do mraveniště.
   Přelétl s kobercem o kus dál a sehnal nějaké oblečení. Vše mu zabralo dobrou půl hodinu. Milku nechal vyspávat a koberec se měl vznášet padesát metrů nad zemí.
   Vyšel pěšky kolem kruhového objezdu a všiml si ukazatelů na Kemijärvi, Kantalahti a Savukoski. O kus dál se ve větru líně vlnila finská vlajka. Harry našel výčep, kterému se říkalo restaurace. Na parkovišti parkovalo několik kamionů, avšak jen pár osobních aut.
   Harry si po vstupu zapnul ještě pevněji bundu a zašel za výčepním. Pokusil se nahodit americký dialekt.
   „Mluvíte anglicky?“ zeptal se, očima kmital kolem.
   „Podle toho, kdo se ptá,“ opáčil mu na to plynulou angličtinou výčepní a naléval do půllitrů pivo.
   Harry se ještě delikátněji ohlédl a znovu se zeptal: „Znáte pojem letax?“
   „Hm…“ zamyslel se výčepní. „A znáte pojem idiot?“
   S tím se otočil a začal odnášet půllitry. Harry se zamračil, narovnal si brýle a vyhrnul čupřinu. Udělal to, co se mu nejvíce příčilo. Avšak ačkoli se snažil, co to jen šlo, nikoho tím nepřilákal. Zřejmě tu nikdo Harryho Pottera neznal.
   Harry přikryl Milku ukradenou dekou a vyrazil na koberci podél silnice dál. Netrvalo dlouho a rychlým letem dorazil do dalšího městečka. Svůj pokus opakoval ve třech místních výčepech, ale nic. Když už to vzdával, zastavil ho venku muž, který vyšel z hospody chvilku po Harrym.
   „Te olette…,“ řekl a prohlížel si jeho čelo. „Slyšel jsem, že sháníte letax.“
   „Mluvíte anglicky?“ zeptal se Harry, přitom bedlivě střežil hůlku v kapse.
   „Ano. Celkem obstojně,“ přisvědčil muž. Byl ve středních letech s nepěstěným strništěm na tváři a koženou bundou. „Možná bych vám mohl pomoci.“
   „Potřebuji najít letaxový krb,“ pověděl Harry.
   „Krb v našem domě na letax je napojený,“ odpověděl muž. „Moc rád já pomůžu, pojďte.“
   Harry opatrně vykračoval po boku muže. Trochu ho znervózňovalo, že za celou dobu spolu ani nepromluvili. Marně se snažil nahodit konverzaci. Když ho vedl brankou do svého skromného příbytku, bylo mu podle jeho povahy jasné, že muž patří ke kouzelníkům.
   Za Harrym se zavřely dveře. Rozhlédl se po horské chatě postavené ze dřeva.
   „Dejte mi hůlku,“ řekl nenadále muž. Harry se ohlédl a spatřil, jak na něj míří tou svou.
   „Cože?“ znejistěl.
   „Vaši hůlku!“ vykřikl muž. „Díky vám mi zatkli půlku rodiny… ani ve snu by mě…“
   Muž se zarazil a hned na to složil obličejem k zemi. Harry byl zcela zmaten. Přispěchal k němu. Pulz nahmatal, ale mužova strnulost ho vyváděla z míry. Vůbec nic nechápal. Chvíli bloumal po světnici, až odvlekl muže na nedalekou postel.
   Přivolal koberec, nabral letaxový prášek, a zase jej odehnal do oblohy. Závěr úkolu je jeho.
   Vhodil ocelově modrý prášek do krbu a zamumlal: „Krb v hostinci U prasečí hlavy.“
   Plameny ho spálily a kolotoč mohl začít.

   Když se dotočil v opuštěném výčepu, vytryskl jako sprinter ze dveří. Aberforth už tu dávno nenaléval, nebylo čeho se bát. V noční obloze se v dálce rozkládal majestátní bradavický hrad. Byl tak blízko u cíle, jak jen mohl být.
   Nohy ho nesly bezelstnou úlevou, že za chvíli vše přestane. Když vyběhl z Prasinek, zarazil se. Boty promluvily.
   „Vidím toho blonďáka!“ vykřikl Kéca.
   „Co to meleš?“ opáčil načertěný hlas Kecala.
   „Ten blonďák, je skoro u vchodu do Bradavic. Čeká tam spousta studentů!“
   Harry se zastavil na okraji srázu končícího u jezera. V žaludku se mu náhle rozlilo něco hořkého. Tolik snahy a nakonec ten zlotřilec, který je málem připravil o život, jim uzme vítězství? To přece není možné.
   „Parchant jeden!“ zařval Harry nenávistně a zatínal vzteky pěsti. „Jak to?! Byl jsem tu první! To není fér!“
   „Možná bych věděl o jednom východisku,“ ozval se Kecal, když Malfoy vybíhal poslední desítky metrů.
   „O jakém?“ utrhl se na něj Harry. „Honem, o jakém?!“
   „Víš o Mířilovi Rychlochodce?“ otázal se ho Kecal. „Byl ve své době nejrychlejším běžcem, ale jen díky nám! Ten mizera nás totiž vydíral.“
   Harry si klekl a hlasem v koncích svým botám domlouval: „Kecale a Kéco, poslouchejte mě. Vždy jsem se k vám snažil být přívětivý. Já vás nevydírám. Nesnažím se vám naschvál ubližovat a ani vám nic upírat.“
   „My víme, Maňásku,“ souhlasil Kéca a Kecal pokračoval: „A právě proto ti to navrhujeme.“
   „Tak honem! Ať jsem ten nejrychlejší běžec na světě!“ řičel na své boty Harry zapáleně. „Honem!“
   „Tak teď se na něco připrav!“ zavolal Kecal na svého nožníka. „Kéco, jsi připraven? Tak vzhůru do sedla!“
   Harrymu totálně zdivočely nohy. Nebraly to po cestě, ale přímo po strmém svahu dolů. Harry ječel jako nikdy před tím. V dálce bylo vidět, jak křičící tečka pádí po skále směrem k vodní hladině a mává šíleně rukama. Nabral takovou rychlost, že i někteří letci na košťatech, by valili oči. Odrazil se pár metrů nad vodou od skály a vzlétl jako pták. Dotkl se vodní hladiny a tryskem jí trhal na kopce vody. Pígloval si to po vodní hladině, která ho nadnášela jako vodoměrku. Harry křičel, slzy mu sršely z očí, aniž by se dokázal nadechnout a vazy ve stehnech bolestně křičely. Ale boty byly bez sebe. V mžiku překonal jezero a trhal trávu na zemi jako drtič. Nad udýchaným Malfoyem přeskočil skokem pošahané křičící kobylky. Byl v takovém trysku, že když proběhl po mostě nad propastí lemující hrad, vytrhal obrovská prkna z čepů. Mezi studenty profrčel jako vítr a nabral vřeštící Hermionu do náručí.
   Oba dva spadli na travnatou zem. Pohlédli na sebe a přepadl je pocit štěstí. A ještě dlouho potom, co Milku bezpečně dopravili do ošetřovny Bradavic, jim přiváděl do těla radost a smích. Harryho skupina vyhrála.


Tištěno z http://pansmrti.wz.cz/pps/
Povídka a web by Skynet
© 2024 (skynet.cz@seznam.cz)