23.
[= [=]

Dvacátá třetí kapitola



Lví srdce a hadí oči



P
roud kapek stékal po oroseném štítu famfrpálového znaku, jenž – místy pokrytý rzí – působil pod erbem Bradavic nelítostně. Staré a propocené, přesto však odolné rukavice, které pamatovaly stovky výher i proher, byly dnes nasazovány mladými hráči s neutuchajícím napětím v srdcích. Zem duněla a chvěla se. Nebylo živáčka, který by nebyl neklidný. Tam, kus od velkého hradu, právě ožila obluda. Rozevřela ostnatou tlamu a začala vydávat ohlušující pokřik. To když famfrpálové hřiště ožilo stovkami diváků ze všech koutů Bradavic.
   Pláště si utahovali pevněji než jindy. Přilbice strážců branky a helmy ostatních hráčů se jim tiskly na zpocená čela, srdce jim bušila jako nikdy, ruce se jim chvěly, jako kdyby to byly jejich poslední chvilky a jinak hrdé oči mladých kouzelníků teď vzhlížely do temných mračen, jako by snad vyhlížely bouři, která má každým okamžikem smést vše z povrchu zemského. Schylovalo se k něčemu velkolepému. Prvnímu a přitom nejtěžšímu zápasu, jaký kdy Bradavice viděly. Měl se odehrát zápas lva a hada ve famfrpálu – Nebelvíru a Zmijozelu.
   V proudícím davu nedočkavců, ale i mnohých odvážlivců, kteří si mnozí stále ještě pamatovali krvavou řež z minulého roku, kráčel i Harry Potter. Na téhle cestě nechtěl být rušen. Byl sám a potřeboval se soustředit. Pozorně si prohlížel svůj náramek, který dostal od Elvíry. Cítil, jak ho přátelé vyzbrojují na nastupující bitvu. Další týden se přes něj přeplazil jako stometrový nekonečný had. A plazil se přitom stále dál.
   Chřtán té bestie ho náhle pohltil a Harry se ocitl v útrobách bradavického famfrpálového hřiště. Toho kouzelného stvoření, které mu v minulých letech připadalo tolik zázračné a omamující, leč v těch několika posledních letech až příliš bolestné. Tady hrál proti Cho. Tady prožil ten bolavý zápas, kterého se nemohl zúčastnit kvůli Umbridgeové. A stejně jako tehdy tomu bylo i dnes.
   Procházel právě kolem šaten nebelvírských, když se překvapeně zastavil. Spatřil Ginny, avšak také spatřil svůj Kulový blesk. Stála s ním v šatnách nebelvírských hráčů a domlouvala svým kolegům v houstnoucí atmosféře.
   „Ginny, to je přece můj Kulový blesk,“ oslovil ji Harry a v obličeji mu visela otázka.
   „Ano, Harry, já vím,“ přikývla mu na to uváženě.
   „Tys… mi ho vzala?“ pozeptal se zaskočeně.
   „Nikoliv, dala jsem jí ho,“ promluvil hlas po Harryho pravici.
   Harry si proklestil cestu linoucím se davem, aby se podíval své strážkyni do očí.
   „To vy jste mi ho vzala. Kdo vám ale dal právo ho volně rozdávat?“
   „Harry,“ oslovila ho Ginny. „To jsem přece já, Ginny. Já ti s ním nic neudělám, neboj.“
   Ginnyina slova Harryho zaskočila a pak mu došel jejich význam. Měla pravdu. Je bláhové se přít o koště. Harry se ohlédl na A, která měla pohled kamennější více, než kdy dřív.
   „Vy to ze mě cítíte,“ pochopil Harry.
   „Kdo by necítil z nejlepšího chytače v dějinách Bradavic, že bude chtít hrát?“ pravila A, jejíž hlas byl i přes srdcervoucí humbuk shora překvapivě čistě slyšitelným. „Ty víš, že přichází tvá chvíle.“
   „Ano, vím,“ souhlasil Harry a hrudí mu propadly mrazivé kostky ledu. Tak to právě cítil.
   A se otočila a začala odcházet.
   „Vy se mnou nebudete?“ zastavil ji zasmušile.
   „Ne… já mám… hm… schůzku,“ odvětila s malinkatými známkami úsměvu na rtech.
   „Já vás teď ale potřebuji. S kým se to máte sejít?“ nechápal Harry.
   „Hrad bude celý volný,“ řekla a moudře se pousmála. „A jistý muž mě pozval na sklenku,“ vysvětlila mu, avšak ihned zvážněla. „Bude to mé jediné volno. Tebe tu zatím bude hlídat profesor Brumbál.“
   A odešla a nechala Harryho s nebelvírským družstvem. Hoch se otočil na Ginny, v očích zatím nepoznané napětí.
   „Opatrně s tím koštětem, Ginny. Je temperamentní. Chvíli potrvá, ale zvyknete si na sebe. Jen mu věř.“
   „Harry, já ti ho vrátím,“ dala mu na vědomí Ronova sestra.
   „To je v pořádku, Ginny, nech si ho,“ mávl rukou Harry. Vždyť teď i jeho tělo cítilo jakýmsi zvláštním brněním, že se děje něco, oproti čemu je létající koště jen dětskou hrou. „Ginny, prosím, žádám tě, dávej si na mě raději pozor. Snaž se nejít se mnou do konfliktu. Možná bychom se na chvíli měli méně vídat.“
   „Já vím, Harry,“ kvitovala Ginny jeho slova. „Cítíme to tak všichni, co jsme s tebou,“ pravila a mírně se zasekla ve větě. Pak dodala: „Mám o tebe strach…“
   „Neměj,“ zakroutil Harry hlavou.
   „…strach, že už se nám nevrátíš,“ špitla a pohlédla mu do očí.
   Harry její pohled opětoval, avšak nic neřekl. Hrubý hluk obludy tam nad nimi jej vábil, už byl čas. Harry proto neodpověděl, otočil se a odešel.
   Pokračoval dál v chůzi, dokud se dřevěná chodba dlouhé nory v těle stadiónu pod tribunami nezačala větvit. Harry zůstal stát, až do něj ostatní nechtěně naráželi. Doprava mířili nebelvírští, doleva zmijozelští, tak, jak hlásala tabulka nad nimi s rozdělením tribun pro fanoušky.
   Harry se zhluboka nadechl a před očima Hermiony a Rona, klestícími si cestu o pár metrů za ním, se vydal doleva.
   Adrenalin všem stoupal, když míjeli jeden zaprášený schod za druhým. A když je ozářilo denní světlo zpod zamračených oblak tam venku, obklopily každého příchozího čerstvým vzduchem obalené emoce z prýštícího povyku a jásotu.
   Harry se cítil, jako kdyby mu někdo dlouho zadržoval dech, a on se náhle mohl znovu nadechnout. Viděl zase ty tři brankové tyče, rozsazené v různých výškách. Jedny na jedné straně, druhé na opačné. Ostře zahnutá elipsa famfrpálového hřiště mu přišla na chuť už první den. Ale nikdy ho nedokázala tak strhnout, jako v den zápasu. Ta atmosféra jím protékala skrz naskrz.
   „Harry!“ zvolala radostně Milka. „Přišel jsi?“
   „Kvůli tobě, Fialovlásko,“ přikývl Harry a usmál se na vedle sedícího Hamiltona Harlana – který mu vedle sebe nechal místo – a další zmijozelské, se kterými se v posledních dnech přátelil. Plácnul si s nimi dlaní a pustili se do debaty o slabinách jednotlivých týmů.
   „Já rozhodně chci vyhrát, ale tu hrůzu z minula už opravdu nemusím vidět znovu,“ zakřičel Hamilton, aby přehlušil neskutečný řev celého stadiónu, který hučivě vyčkával na hráče.
   „Já ti nevím, Ginny má můj Kulový blesk,“ podotkl Harry. „Asi vám natrhnout gatě.“
   „To si děláš srandu, ne?“ vyděsil se Wade Kinsey. „To sis to nemohl odpustit?“
   „Přece se nebudeme bát holky,“ zazubil se na něj Harry a Wade se mu na to zasmál.
   „Jseš v pohodě, Harry?“ zeptala se ho z ničeho nic Milka.
   Harry se na ni podíval a úkosem se usmál. Dříve, než se stačil vyslovit, se ale celá tribuna strhla do ohlušujícího jásotu. Transparenty, počmárané obličeje, kusy látek a vlajek, řehtačky, trumpety a trubky, píšťalky a foukadla, bouchající kouzla a spousta dalších ohlušujících šíleností se v jedné chvíli zbláznila, když na hřiště vletěli jako šípy zmijozelští hráči.
   Harry se ocitl uprostřed jásajícího frmolu a byl rád, že i Milka zůstává klidná jako on. Pomáhalo mu, jak dobře ho zmijozelští mezi sebou na lavičkách přijali. Téměř zapomněli, že patří do Nebelvíru.
   Elianor, bláznivá, střapatá a udrmolená studentka šestého ročníku z Mrzimoru, protrhla bezútěšný jásot levé zmijozelské strany, pokryté zelenými barvami.
   „Vítejte, drazí studenti, i další návštěvníci, na dalším famfrpálovém zápase, na který jsme se už hezky dlouho těšili. Počasí nám celkem přeje, takže bychom měli být schopni vidět i konec zápasu v podobě polapení neposedné Zlatonky. A jako tomu bývá zvykem, první zápas v sezóně bude mezi Zmijozelem…“ a jásot strhnul opět uši všech okolo.
   Harry si dovolil zahoukat slabě „Fuuuj!“ načež ho zmijozelští začali šťouchat.
   „… a Nebelvírem!“ a teď to začalo.
   Většina stadiónu se právě trhala ve švech. Červeno-zlatí, i dvě další koleje, propukly v jásot. Nepřejícímu Zmijozelu to nedalo a začal pohoršeně hučet. Harry letmo okem zahlédl Hermionu a Rona na druhé straně stadiónu, které tak, jako vždy, našel podle mohutného usedajícího těla Hagrida, jenž si s sebou vzal i Tesáka, který se mu schovával ustrašeně pod lavicí.
   „Tak, jak to vypadá?“ zeptal se Hagrid na opačné straně hřiště Hermiony a Rona, když si vedle nich pohodlně sedl hned na dvě místa najednou.
   „Asi jako když zapálíš doutnák a čekáš na výbuch,“ popsala situaci Hermiona a prsty si nervózně drtila o zuby.
   „Propáníčka, tak zle?“ utrousil překvapeně Hagrid.
   „Vidíš támhletoho kluka mezi zmijozelákama?“ ukázal mu na dálku Ron.
   „To je Harry! No to mě nakrmte a hoďte do pece! Co tam, u všech škaredejch blátoplazů, vyvádí?“ nevěřil svým očím Hagrid.
   „Jo,“ přisvědčila Hermiona, „náš milánek je tam se svou milou. Sedí si tam mezi nimi, jako by se nechumelilo.“
   „Představuji vám zmijozelský tým!“ začala hlásit zase Elianor. „Střelci se dnešní zápas stávají Jarvis Fiery, Axel Tomkins a Quinby Elkingstone!“ každé jméno doprovázela vlna potlesku a jásotu. „Odrážeči jsou Grover Hunt a Chase Armitage. Brankářem bude Kipp McCrory a konečně chytačem pro zmijozelský tým bude Troy Torrent!“
   „Říkám vám, že to je všecko ňáký náramně podivný,“ nechal se slyšet Hagrid. „Tuhle se u mě zastavil Malfoy… no věřili byste tomu?“
   „To jako vážně?“ vyhrkl Ron, jako by do něj někdo píchnul.
   „Tak tak,“ přikývl Hagrid svou velkou huňatou hlavou, „vodjakživa sem ho měl za chuligána. Ale von si za mnou přišel a víte, co mi řek? Že se prej vomlouvá za Klofana! Nechápal sem to. Ptal se, jak se má. Chuděra malej, potom, co mu udělal. Ale, nakonec sme si dokonce i fajn popovídali. Ptal se mě na všecko možný. Chtěl udržet konverzaci. Já nevim, možná si nemá s kym popovídat. Tuhle sme klábosili vo běhnicích, co se usazovaly na sever vod Rodovánek a začaly vobtěžovat obyvatele tý vesničky. Pak vo Zapovězenym lese, člověk tam teď jen těžko projde, aniž by nenarazil na kentaury. Nebo vo famfrpálu… a taky vo jeho otci. Připadá si prej sám.“
   „To mi na Malfoye ani trochu nesedí,“ řekl Ron nedůtklivě.
   „No… vod tý doby už se neukázal,“ zakončil Hagrid a podrbal svůj hustý porost vlasů. „Ale náramně zvláštní věci se dějou, náramně.“
   Pod nimi, tam, kde dusot byl slyšet ze všeho nejvíc, stála sedmice osamělých hráčů. Pevně svírali košťata a srdce jim nešťastně bubnovala o plece. Brána před nimi je jako jediná oddělovala od strašného vypětí, kterého se celý týden báli. Víkend pro ně byl černou tečkou v kalendáři. Přáli si, aby nikdy nenastal a možná jim stále ještě nedošlo, že už je to tady.
   „Jste připraveni?“ zeptala se svých spoluhráčů Ginny.
   „Ani omylem,“ zakroutil hlavou Jack Sloper, který jediný spolu s vedle stojícím Colinem Creeveym pamatoval na loňský děsivý famfrpál.
   „Tak fajn,“ zkonstatovala Ginny, pevně si upnula kožený plát na lokti a zakončila to připlácnutím. „Šlo nám to skvěle. Musí nám to klapat i teď. Všichni jsme tvrdě dřeli. Tak se do toho opřeme,“ osmělila své spoluhráče, kteří začali odhodlaně bouchat s košťaty.
   Řetězy povolily a masivní dřevo sebou prásklo o zem. V prachu a šavlích z venkovních světel, které dovnitř vrhala strašidelná obloha, se z nitra tribun vyřítili ven stateční nebelvírští, jimž dresy plály zlato-červenou barvou.
   „Přivítejte nebelvíííírskéééé!“ zavolal hlasatelčin kouzlem posílený hlas, dřív než se strhl pekelný jásot, ve kterém by se stejně ztratil.
   Tribuny sebou zmítaly ze strany na stranu. Ruce mávaly do výše. Jásot a radost se vznášely nad hlavami diváků, stejně jako teď kompletní osazenstvo hráčů, kteří před nimi měli svést nemilosrdný souboj. Obě sedmice se spojily a oblétaly famfrpálové hřiště, symbolizujíc naději na mírumilovný zápas. Letěli pomalu, aby tribuny mohly povstat pokaždé, když se ocitli nad jejich hlavami.
   „Na dnešní zápas se přišel podívat sám ředitel Bradavic, Albus Brumbál a jeho kantorský doprovod. Takže si zase budu muset dávat pozor na svou hubu,“ zažertovala Elianor a Brumbál, sedící v té nejvyšší tribuně stadiónu, zamával veselícímu se obecenstvu.
   „A kdo že hraje za Nebelvír?“ zeptala se naoko Elianor, aby dala přístup další vlně jásotu. „Dnes se vám představí tito střelci: Patrik Warren, Demelza Robinsová a Colin Creevey!“ a každý jmenovaný se oddělil od hada, který vrhal stíny nad obecenstvem. „Odrážet zmijozelské Potlouky dnes budou Jack Sloper a moje mohutná kámoška z Hruškovic – Isabela Da Silva!“ Jack se oddělil od hada spoluhráčů a protihráčů spolu se vskutku mohutnou dívčinou orientálního původu, která měla famfrpál v krvi a díky jejímu vypálenému Potlouku museli před týdnem přestavovat pilíř jedné z vysokých tribun. „Bránit zmijozelské body bude Hadley Pike. A chytat malou neposednou Zlatonku přísluší pro tento zápas kapitánce nebelvírského družstva – Ginny Weasleyové!“
   Nespočet desítek hlav si až teď všiml, na čem rusovlasá dívka seděla. Bylo to Harryho koště! A Harry ucítil mnoho pohledů, jak přecházejí z Ginny na obloze ihned k němu. Nebylo těžké najít jediného červeného kluka uprostřed frmolu zmijozelských, kteří ho obklopovali a možná i hájili za svého. Tato ochota ale znatelně klesla, když i oni rozeznali typ Ginnyina koštěte. Nu ale přesto, ač nepřátelé mají nejrychlejší koště, on si raději sedl k nim.
   „Na dnešním zápase bude vřískat… tedy pardon, pískat famfarbitr madam Hoochováááááá!“ protáhla Elianor a ostré kočičí rysy bradavické kantorky, stojící uprostřed hřiště na zemi, ji provrtávaly rozohněným pohledem.
   „Poleťte sem, prosím!“ zavolala madam Hoochová stejně tak posíleným hlasem, který rezonoval v uších stovek diváků.
   „Máte poslední možnost dotknout se země,“ řekla hráčům, když k ní přiletěli a sesedli z košťat. „Od této chvíle budeme přísně dodržovat pravidla famfrpálu, aby se neopakovala situace z minula, kdy skrze neprostupný déšť nebylo vidět zhola nic. Jakmile začne pršet a viditelnost se zhorší, okamžitě zápas přerušuji. Každý, kdo poruší pravidla, bude patřičně potrestán. Každý, kdo neuposlechne mé zapískání, bude neprodleně z hřiště vyhozen s vážným kázeňským postihem. Z důvodu bezpečnosti byla zem hřiště očarována. Pád na ni vás proto nezraní. A Zlatonka…,“ řekla, kopla do bedny u nohou, která se posléze rozevřela. Rozhodčí vyndala rukou v rukavici z malého pozlaceného pouzdra malou zlatou kuličku velikosti vlašského ořechu se stále ještě zalepenými křídly, „je odolná vůči zakletí a byla nedávno vyrobena samotným dodavatelem famfrpálových potřeb. Přesně pozná prvního, kdo se jí dotkne. Z tohoto důvodu mají chytači rukavice s odhalenými prsty. Jakýkoliv odlet mimo hranice hřiště či dotknutí se protihráčova těla jinak, než v úmyslu uzmutí Camrálu, bude mít za následek jeho předání druhému týmu, případně – podle povahy incidentu – trestné střílení. Pravidla jste stvrdili svým podpisem, kterým jste potvrdili svou účast na famfrpálu v Bradavicích!“
   Opadla z nich vlna strachu, ale přepadla je také dávka zodpovědnosti za své nastávající činy. Dívali se jeden po druhém a představovali si, jaké to bude, až se střetnou nahoře v chladném větru na obloze. A pak křidélka zlaté kuličky se pozvolna rozvinula.
   „Začněme!“ zvolala madam Hoochová a zvonivý hlas Elianor rozjásal všechny diváky na tribunách jódlovaným pokřikem. Lidé a studenti dupali a skákali, atmosféra sílila a vzduch se plnil napětím. Hráči se připravili.
   Harry shlížel na Ginny stojící uprostřed hřiště. A záviděl. Nemohl tomu zabránit. Vždyť to bylo jeho místo. Tam hrál, tam byl král. Jeho poslední doménu mu uzmuli. Harry zavřel oči a nechal se unášet okolními hlasy. Představoval si, že stojí uprostřed dole s koštětem v ruce a opět hraje. Zaslechl Elianor, tu střapatou holku. Pak pískot a vlnu velkého vzedmutí.
   Už to začalo, zápas se rozjel do plna! Nechtěl otevřít oči. Nechtěl to vidět, ale nedalo mu to. Nakonec oči přece jen otevřel.
   Camrál se potloukal mezi hráči jako čára. Jeden mezi druhým si jej přihrávali prudce a silně, odrážeči hledali své Potlouky a chytači se vznesli nad hlavy všech, aby měli co nejlepší výhled.
   „… Warren má Camrál v držení! Fičí k němu zmijozelský Elkingstone, ale cestu mu zatarasil Isabelin Potlouk! Druhý Potlouk však letí na Warrena, ale přihrávkou dostává Camrál Demelza z Nebelvíru, zastleskejme Demelze! Teď přihrává zpátky k Warrenovi, ale pozor! Kapitán Zmijozelu, Jarvis Fiery, mu praštil do Camrálu a toho se ujímá Axel Tomkins a řítí se k nebelvírským kruhům… tady už na něj čeká Colin… bacha! Ošklivý Potlouk od Slopera majznul do Axelovy metly, no to je mela! Chase Armitage posílá druhý Potlouk na truc na Slopera, vy jste pitomci, kluci!“ smála se Elianor, ale profesorka McGonagallová ji plácla přes ruku. „Omlouvám se, paní profesorko… a Camrál má znovu Axel, Coline, pozor na Potlouky!“
   Maličkého Colina ze šestého ročníku Nebelvíru minul Potlouk jenom o fous. Všude to svištělo a hučelo. Diváci skandovali. Colin sebral své síly a vyřítil se na svém Měsíčním paprsku vstříc Axelovi, jenž se s Camrálem znovu hnal na branky Nebelvíru, které hlídal pořádně poplašený nebelvírský Pike. Ginny ječela na své spoluhráče, řídila je jako semafor, a Harry v duchu láteřil, že nedává pozor na Zlatonku. Divácké skandování nabíralo obrátek „Nebelvír! Zmijozel! Nebelvír! Zmijozel! Nebelvír! Zmijozel!“ tribuny kolem Harryho pokaždé propukly v jásot, jen jak se zmijozelský hráč přiblížil k nebelvírským kruhům. V Harrym to vřelo. Nemohl si vybrat. Komu má fandit. Na jakou stranu se dát? S kým být? Nebo lépe, s kým nebýt?
   Colin se opřel do koštěte, jehož násadou sklepl Axelovi Camrál. Dole už na padající Camrál čekal Warren, ale ocitl se v obklíčení Fieryho a Elkingstonea. Musel letět zpátky k nebelvírským kruhům a nadhodit Pikeovi, aby rozehrál nový útok.
   „Camrál je v držení Demelzy, vykrývá kličkou Elkingstonea, vyhýbá se Fiery… ne, nevyhýbá, Fiery má Camrál, mrzák jeden! Hází… Fiery, ty hlupáku, Grover Hunt je odrážeč a ne střelec!“
   Překvapený zmijozelský odrážeč chytil Camrál hozený svým spoluhráčem a zmateně koukal, co s ním má udělat. Madam Hoochová prudce pískla a mávala na popleteného Jarvise Fieryho ze Zmijozelu ukazováčkem. Camrál dostal Warren a rozjeli další útok.
   Harry se chytil za hlavu. Viděl tolik chyb, kterých se dopouštěli. Vždyť už to hrál sedm let! Tolik se chtěl stát součástí. Oči mu doslova hypnotizovaly každého hráče, který se dotkl Camrálu.
   Kolem ženoucího se Warrena se jako vosy proháněli zmijozelští a řezali ve vzduchu ostré kličky. Warren zrychlil a zanechal své spoluhráče pozadu. Zmijozelští teď po něm natahovali usilovně ruce. Bránili jej z dálky pouze odrážeči Sloper a Isabela. Warren z Nebelvíru udělal kličku, ale skončilo to komicky. Nechtěně se totiž střetl s Tomkinsem ze Zmijozelu. Členové obou týmů byli vystresováni jeden z druhého. Madam Hoochová přihlédla na omyl a situaci nepískala. Camrál udržel Tomkins a plivl na Warrena. Už se chtěl vydat k nebelvírským brankám, když se před ním vynořila Demelza, zařvala hlasité „Baf!“ a se škodolibým úsměvem mu sebrala Camrál.
   Stadión propukl v smích a nebelvírští se blížili ke kruhům. Kipp McCrory – zmijozelský brankář – se začal třást strachy, Demelza se řítila do střelecké pozice, blíž a blíž. Protihráči se na ni dotahovali. Dav šílel, nohama a rukama bubnoval, profesoři si zacpávali uši.
   „A JE TO TU! Je to tuuuuu! Nebelvír vede deset nulaaaaa!“ Elianor skákala, mlátila do svého komentátorského stolku jako pominutá a nebelvírští propadli v neutuchající jásot. Demelza silným švihem skórovala do zmijozelského kruhu.
   Harry se však ocitl v moři nevole. Zmijozelští Demelzu vypískávali, zatímco černovlasá dívčina s copem v culíku jásala, objímajíce své spoluhráče. Už to nemohl vydržet. Ruce mu brněly, svaly dostávaly křeč. Jestli něco neudělá, tak se z toho zblázní!
   „Do toho! Sedněte na košťále a hrajeme dále!“ zatroubila bláznivě Elianor a Harry rozzuřeně smetl kokardu z hábitu studenta před ním.
   „Jarvisi!“ zařval Harry hlasem jako obr a přikvačil k zábradlí. „Poleťte sem! Nesmíte být tak neschopná jelita! Jakou máte strategii? Kdo vás řídí?“ ječel k nim Harry.
   „Prostě hrajeme… na trénincích nám to šlo celkem dobře,“ odpověděl naštvaně Jarvis.
   „Hraje se dál! Porady si schovejte na jindy!“ volala Elianor.
   „Utvořte vlnu! Spojte se!“ křičel k nim Harry, až nevědomky prskal na diváky před sebou. „Střelec s Camrálem uprostřed, dva ho kryjí ze stran a na krajích ať skupinu brání odrážeči Potlouky! Nešetřete je!“
   Jarvis na něj chvíli nechápavě civěl, avšak když na něj Harry zaječel: „Upalujte!“ zmizel i s ostatními zmijozelskými.
   Studenti v zeleném všude okolo na Harryho upřeli překvapené zraky a s písknutím rozhodčí koloběh rychlosti oživl.
   Camrál měl zmijozelský Tomkins, udělal dlouhatánské kolo podél trojice nebelvírských střelců a přehodil přes jejich hlavy Camrál Jarvisi Fierovi. A přišlo to. Elkingstone s Tomkinsem se na něho přilepili a ze stran je uzamkli zmijozelští odrážeči Armitage s Huntem, kteří mávali pálkami. Harry viděl, jak vlna gladiátorských zmijozelců s hučením prořízla vzduch a vyřítila se na Nebelvír. Colin raději uhnul, Demelzu smetl neomalený Potlouk Hunta a Warrena nabral Elkingstone jako buldozer. Prodrali se skrze obranu a ocitli se zcela volní v zóně útoku. Před vytřeštěnýma očima nebelvírských se Fiery oddělil od zbytku týmu. Mihl se kolem Pikea a s mohutným zadunění nebelvírského kruhu vrazil lvím studentům gól.
   Třásně a zelené stuhy vzlétly do vzduchu. Harryho popadla halda rukou a začali ho plácat po ramenou. Zmijozel propukl v ohromný jásot. Aberforth, který seděl na vyvýšené tribuně Zmijozelu, Harrymu pokynul. Harry se zadíval na nebelvírskou stranu. Na šokované obličeje jeho přátel. Profesorka McGonagallová přejížděla prstem ze strany na stranu, jestli vše správně pochopila.
   „To bylo neuvěřitelné, dámy a pánové! Harry Potter, student Nebelvíru, zjevně pomohl Zmijozelu k vyrovnání! Tak to tu ještě nebylo!“
   „Harry!“ křikla na něj z výšky jedovatě nebelvírská chytačka a v obličeji se jí zračila zloba.
   Harry se na ni chamtivě podíval a vrátil se zpátky na místo v obležení jásajícího Zmijozelu.
   „Deset deset – vyrovnáno a hra se opět rozjela!“ zahlásila Elianor a dav se soustředil na odvetnou bitvu nebelvírských. „Warren dostává Camrál. Je rozzuřený a neohlíží se na ostatní! Letí jako střela. Řítí se k bráně! Pomstí se nebelvírští? McCroryi, pozor na něj!“ volala Elianor nadšeně. Studenti všude okolo Harryho hvízdali a nadávali. „Warren se nedá zastavit! Používá lenochodí závěs! Potlouky ho míjejí jako studenti profesora Snapea…“
   Snape, který právě přišel a posadil se kousek od Harryho, Elianor věnoval opovržený pohled.
   Harry vše vnímal nadvakrát. Byl rozpačitý. Srdce mu hustilo energii tělem jako mocný nástroj zloby. A ta v něm začala kypět. Už nehodlal stát stranou. Jeho dravé oči zaostřily na hráče s Camrálem.
   „A Warren střílí a dává gó…! Cože?“
   Obruč Zmijozelu zavibrovala a studenti se otřásli, jak Camrál těsně před průletem skrze ni zahnul a odrazil se pryč.
   „Tak takhle silný závan větru jsem vážně ještě neviděla, paní profesorko,“ zkonstatovala Elianor a přes mnohé pokrčení ramenou a bručení pokračovala: „Madam Hoochová pískla a hra pokračuje směle dál! Camrál má v držení Fiery a ihned přihrál Elkingstoneovi. Začínají tvořit řadu! Isabela ji však včas rozbila dobře mířeným Potloukem. Elkingstone nadhazuje Tomkinsovi, ale ten nechytl! Camrál má Creevey, tak leť ty prcku jeden! Leť, leť, leť!“
   Vzduch fičel kolem Colinova malého těla, prosmýkl se kolem Fieryho jako myška, Tomkins jen huhlavě vyskočil a plácal, jako kdyby chytal mouchu, ale nic nechytil. Colina smáčel pot, rval svůj Měsíční paprsek, co to dalo a dopelášil až do brankoviště Zmijozelu. Uřícený pak mrštil s Camrálem jako nikdy dřív.
   Camrál, ten kožený, červený a očima tolik sledovaný míč, se zaleskl v paprsku oblohy. Pak se stalo zase něco nečekaného. Křivkou a bimsnutím se odrazil od obruče, až praštil brankáře Zmijozelu Kippa McCroryho do hlavy.
    „No viděli jste to? S tím Camrálem někdo něco proved! Jinak to není možný!“ pištěla pohoršená Elianor. „Taková sprostota! Taková… ohavnost! Člověk se těší na gól a ono prd!“
   „Elianor! Jak se to vyjadřujete?“ vytkla jí profesorka McGonagallová a zakrývala si pusu, poněvadž ji Elianorina zloba pobavila.
   Madam Hoochová písknutím přerušila hru a jala se přezkoumat Camrál. Trvalo to dobré tři minuty, v průběhu kterých Camrál zavezla až k samotnému Brumbálovi, který jej důkladně prozkoumal.
   „Nevíš, co se to děje?“ zeptala se Milka napjatě.
   Harry si otřel kapky z čela a otočil se na ni. „To… to asi způsobuju já.“
   „Ty? Ale proč, prosím tě?“
   „Já nevím… nevím, na jakou stranu se dát,“ vysvětloval jí v chumlu studentů, kteří se věnovali hře a nechápali situaci. Camrál uhýbal u obou branek, což bylo vskutku podivné.
   „To ale přece není možné! Tak prý Camrál je v pořádku. No to mě štípněte, jestli nespím. Ne ne ne!“ ječela, protože nudící se mrzimorští studenti začali Elianor štípat.
   Harry zatnul pěsti a oči měl jen pro hráče. Síly se mu vymykaly kontrole. Přejížděl zleva doprava, obě strany na něj chrčely jako dva draci.
   „A hra může opět propuknout! Camrál má… no stále ještě drží madam Hoochová… a ano, už hrajeme! Camrál chytil Elkingstone a letí troufale dál! Už povalil Warrena, ty mizero, to nebyla žádná nehoda!“
   „Nestrannost, Elianor, nestrannost!“ nabádala ji profesorka McGonagallová.
   „Naštvanost! Ano, paní profesorko, velká naštvanost… a Creveeeeey! Creevey má… no a už zas nemá. Camrálu se zmocnil Tomkins, letí na Warrena, ale neprošel přes Demelzu, no teda! Zase na něj bafla! Axeli, musíš se přestat lekat, strašpytle jeden usmrk… ne ne ne, bojím!“ zakoktala, když se na ni profesorka McGonagallová zle zamračila.
   Studenti se smáli, zatímco hráči ve vzduchu předváděli otočky, kličky a kotrmelce, a Harry drtil zuby o sebe. Nechtěl, aby padnul gól do jeho branky, ale jaká je ta jeho? Vpravo nebo vlevo? Tak, proboha, už si vyber, pomatenče!
   „A odražený pálkou, letí Potlouk dálkou! Potloukovým překvapením srazil Hunt Delmezin útok a Jack Sloper mu posílá na oplátku druhý! Ale pozor na Fieryho, ten syčák se zase řítí k brankám! Pozor, nebelvírští! Tak pozor! No to snad ne!“
   Harry to cítil! Opravdu s Camrálem na dálku pohnul. A ten se vyhnul jak ruce Hadleyho Pikea, tak i obruči Nebelvíru. Zápas se znovu přerušil a madam Hoochová se letěla poradit s kantory.
   „Vážení diváci, zdá se, že někdo z vás úmyslně sabotuje hru. Jsme proto nuceni učinit nezbytná opatření,“ volala madam Hoochová stojící vedle Elianor, kterážto převzala na moment roli hlasatelky.
   Milka se stočila na Harryho a chytla ho za paži.
   „Měli bychom odejít, pojď se mnou,“ nabídla mu.
   „Ne, teď se musím rozhodnout, teď je ten čas, Milko,“ odmítl Harry a zarputile kroutil hlavou. „Celý život na to čekám, chápeš? A teď je to tady. Teďka, při tomhle šíleném famfrpálu,“ halekal k ní Harry, ale zarazil se, stejně jako mnozí ostatní.
   Brumbál, stojící na nejvyšší tribuně, povstal a zdvihl obě ruce. V obou třímal hůlky. Kolem všech studentů náhle proletěla neznámá síla a tu se všem z kapes, pouzder i rukou vyškubly jejich kouzelnické hůlky. Vznesly se k nebesům, několik stop divákům nad hlavy, a tam se jako hejna svíček zůstaly vznášet. Hagrid se nevrle postavil, lehce chytil svůj deštník a znovu si zase sedl. Někteří další studenti se o to také pokoušeli, avšak nebyli dostatečně vysocí.
   „A tam také zůstanou, dokud zápas neskončí,“ oznámila madam Hoochová a nechala komentátorské stanoviště Elianor. Nad celým okružím diváků se nyní vznášely malé čárky, jako vystřelené šípy.
   „Tak to je nevídané, přátelé,“ zhodnotila situaci Elianor. „Hlásí se vám Elianor bezhůlková. Doufám, že tentokrát už Camrál bude poslouchat. Už totiž nechci přijít o nic jiného. Ať už to dělá kdokoli, měl by se stydět!“
   Madam Hoochová pro jistotu převzala od svého zřízence náhradní Camrál, pískla, a ten po zahájení pokračování přistál do rukou Demelzy Robinsové.
   „A Demelza pádí ke zmijozelský tyčím… pozor na Fieryho a Potlouk od Hunta, Demelza je přímo u brankoviště! Už je tam! McCrory! Máš ji před sebou! Chytej!“
   Camrál se náhle Demelze vysmekl z rukou a padl do náruče Tomkinse.
   „To se mi snad zdá!“ slyšeli všichni Demelzu křičet.
   Tomkins se už chtěl rozletět, když si uvědomil, že ho koště neposlouchá a jako osel stojí na místě. Colin se kolem něho prohnal jako střela a Camrál mu uzmul.
   „Harry, tohle musí přestat!“ vyzvala ho Milka přísně.
   „Co musí přestat?“ podivil se Hamilton Harlan vedle Harryho. „No to mě podrž! To děláš ty? To dělá Potter!“
   Harry neodpověděl, prudce civěl na hráče, kteří byli vyvedeni z míry, co se jim to u všech všudy děje.
   „Harry, přihraj Potlouk nám,“ doléhal na něj Wade. „Nebo ho rovnou prohoď brankami!“
   Kolem Harryho se začala tvořit skrumáž. Všichni na něj apelovali, naléhali a řičeli. Tam uprostřed zmijozelských diváků seděl teď Harry a měl zakaboněné čelo, zpoza kterého hleděly dvě rudé oči.
   „Harry!“ zakřičel hlas seshora. Zmijozelští spatřili Ginny, jak se nad nimi proplétá skrze hůlky. „Harry, prosím, nech toho!“
   „Říkal jsem ti, aby ses mi vyhýbala!“ prohodil k ní zostra Harry a jeho pohled zasršel na hráče s Camrálem.
   Warrenův Camrál se najednou vymkl kontrole, praštil ho do brady, až se Warren skácel na koštěti.
   „Nedáváš mi jinou možnost, musím to letět nahlásit!“ zvolala na něj Ginny přes humbuk okolo.
   Rudé oči Harryho Pottera se zamračily na odlétající Ginny. V tom její Kulový blesk z ničeho nic ztuhl. Nepohnul se ani o kousek, ať se Ginny snažila sebevíc. Otočila se zpátky ke zmijozelským tribunám a něco křičela, ale byla příliš daleko.
   „Ten Camrál, Harry, seber ho Demelze!“ naléhal na něj Wade.
   Situace houstla a napětí čišelo z Harryho očí. Zabodly se do Demelzina Camrálu, který vyletěl z ničeho nic vysoko do nebe, kde ho chytil Quinby Elkinstone.
   „Jo!“ zaradoval se Wade a poplácal Harryho po rameni.
   „Tak nevím, jak vy, ale buď mi šáblo nebo mně tu něco fakticky nehraje,“ zkonstatovala Elianor. „Camrál si dělá naprosto, co se mu zlíbí. Kdo to může dělat? Někdo bez hůlky?“
    A to neměla říkat. Snad celý stadion se pohledy soustředil na chlapce ve zmijozelském obležení. A pak, přesně v tomhle jediném okamžiku, se hřištěm jako blesk prohnal hráč na koštěti.
   „To je Troy Torrent! Zmijozelský chytač! Vidí Zlatonku! On vidí Zlatonkuuuu!“ hulákala Elianor jak na lesy. „A nebelvírská chytačka zůstává v klidu! No co to je? Vždyť Zlatonku vidím i já odsud z dálky! No tak, Weasleyová, ty káčo! Už ji skoro má! DĚLEJ!“
   „HARRY, PROSÍM!“ ječela přes celé hřiště Ginny.
   V Harrym bublal kotel nepříčetnosti. Brunátná tvář se nemohla odlepit od dění na hřišti.
   „Harry a dost!“ křikla Milka a zakryla mu obličej.
   Ginny si připadla jako vystřelená z katapultu. Kulový blesk vystartoval nepoznanou silou a studený vzduch zakvílel, jak mu Ginnyino koště zlomilo vaz. Seřídila let a hnala se přímo za Stříbrným šípem Troye Torrenta. Diváci ječeli a šíleli. Troy měl nedostižitelný náskok. Už se málem natahoval po malé zlaté kuličce. Přesto ho všemocné koště v držení Ginny dostihlo téměř okamžitě a začali se přetahovat o vedení. Šťouchali se a kopali do sebe. Ginny však provedla mistrnou vývrtku kolem zmijozelského chytače a rázem se dostala před něj.
   Harry se bránil Milčině ruce. Popadl ho fantas? Ne, to ne. Chtěl vědět, na jakou stranu patří, už to musel vědět! Elianor řičela, Ginny, které prudký vítr bičoval obličej, se málem dotýkala křidélka malé okřídlené kuličky. Bylo to tu! Harryho pohled se v té chvíli však uvolnil ze sevření Milky a Troy se znenadání vrhl přímo proti stěně tribuny. Ozval se dutý tón, jak zmijozelský chytač vrazil do plátěného povrchu a zřítil se rozevlátě na travnatou zem. Stadion oněměl.
   Madam Hoochová vyděšeně pískla a klející Ginny, která netušila, co se Troyovi stalo, byla nucena přerušit sprint za Zlatonkou, jež se ihned na to ztratila v praporech fanoušků.
   Atmosféra se uvolnila. Zmijozelští nechápavě koukali na svého chvějivě oddechujícího nebelvírského kamaráda, který jim právě vyřadil chytače. Na hřišti se utvořil shluk hráčů spolu s rozhodčí, pohledy mířily na Harryho.
   „Vědí o tobě,“ došlo Milce, která Harryho držela za ramena. „Co budeme dělat?“
   Uzavřená mysl té mocné bytosti vyhlížela nezaujatě, ač měla jasně stanovený plán. Nastalou chvíli oddechu blaženě prožívali všichni diváci. Hermiona s Ronem se zarytě bavili. A když madam Hoochová přiletěla až ke zmijozelské tribuně, nastalo mezi Zmijozelci ticho.
   „Pane Pottere,“ oslovila ho madam Hoochová. Harry se tvářil obludně, avšak zvedl se a s kamenným výrazem došel až k rozhodčí. Ta mírně znejistěla. Zároveň s Harrym se ale zvedl i bdělý Severus Snape, což ji donutilo se opět vzpamatovat.
   „Máme pádné důvody si myslet, že to vy stojíte za všemi těmi incidenty,“ nařkla Harryho svým káravým tónem.
   „Harry to nebyl!“ zastal se černovlasého chlapce Hamilton Harlan, ale Harry zdvihl ruku, aby jej umlčel.
   „Ne, byl jsem to já, přiznávám,“ odvětil pevným hlasem. „Omlouvám se, už se to nebude opakovat. Profesor Brumbál mě učí kouzlení bez hůlky, je to však těžké ovládnout. Avšak slibuji vám, že už se to nebude opakovat.“
   „Když o tom ví profesor Brumbál,“ nadhodila madam Hoochová a sevřela rty. „Bude to řešit on. Je mi však líto, ale zápas pro vás tak či onak skončil. Zmijozelský chytač je vyřazen a podle pravidel se zranění hráči nemohou nahrazovat. Proto vyhlašuji…“
   „Omyl!“ zastavil ji Harry. „Je tu jistá vyhláška, která toto pravidlo ruší.“
   „Složila jsem náročné písemné testy z pravidel famfrpálu, pane Pottere,“ zastala se rozhodčí. „Věřte mi, že znám prav…“ madam Hoochová se však zarazila a oči se jí široce rozevřely, „ale no to se podívejme. Už vím, na co narážíte,“ a s konsternovaným výrazem si přitiskla ruku k obličeji.
   „Harry nám zajistil prohru?“ rozzlobil se Wade.
   „Nikoliv, pane Kinsey,“ odmítla madam Hoochová. „Pravidlo, které praví, že žádný hráč nemůže být z důvodu zranění vystřídán, ruší pouze jedna jediná vyhláška. Ta říká, že toto pravidlo neplatí pouze v případě, když zranění, které hráč utrpěl, pochází ze strany protivníka, nikoliv však hráče na hřišti. Vzniklo, aby zápas nemohl být ovlivňován obecenstvem ve prospěch některého z týmů.“
   „Stejného podvodu se dopustily víly v přátelském zápase mezi Kudleyskými kanonýri a Vračanskými supy,“ doplnil Harry. „A tato vyhláška byla otevřeně přijata. Musí tedy být uznána i tady, vždyť tehdy se jednalo o přátelský zápas v rámci mistrovství světa!“
   „Já tomu stále nerozumím,“ stěžoval si Jarvis Fiery a i ostatní jeho spoluhráči kroutili hlavami.
   „To pan Potter způsobil nehodu vašemu chytači. A on pochází z Nebelvíru! Vyhláška se dá tedy použít s tím, že se chytač nahradí hráčem dle vaší volby.“
   „Tys věděl, že by Troy nikdy Zlatonku nechytil včas!“ vykřikl Hamilton ohromeně na Harryho. „Tak jsi zosnoval tenhle plán! No páni!“
   „Harry…“ zakroutila Ginny šokovaně hlavou. „Zradil jsi nás?“
   „Zmlkni, slepice jedna!“ okřikl ji Fiery.
   „Koho si zvolíte?“ křikla madam Hoochová naštvaně na zmijozelské.
   „Nebelvířští šmejdi mají nejrychlejší koště na světě,“ zkonstatoval Fiery. „V tom případě my budeme mít nejlepšího chytače.“
   „Harry nemůže hrát!“ namítala Ginny. „Je v Mistrálních OVCE a ty mu zakazují hrát famfrpál!“
   „Zase špatně,“ vrtěl Harry hlavou. „Pravidla famfrpálu jsou obsažena v prioru v rámci bezpečnosti studentů. A to přebíjí pravidla školních turnajů. Můžu hrát.“
   „To je mi ale zajímavé,“ promluvil do ticha Snape a pozornost všech se upřela do jeho ledových očí. „Jsem si totiž jistý, že právě toto je obsaženo pouze a jedině v Bílé knize, která se však nachází v oddělení s omezeným přístupem.“
   „Váš mozek je vpravdě také s omezeným přístupem,“ sykl Harry a Snapeovy oči zaplály nepředstavitelnou zlobou.
   „Pane Pottere!“ štěkla rozhořčeně rozhodčí. „Severus Snape už sice není profesor, ale nemůžete si –“
   „Mě neurazíte, Pottere,“ přerušil ji Snape. „Na to byste musel dorůst alespoň do výšky vašeho otce. Zatím se pouze batolíte u jeho nohou,“ procedil děsivě. Ti dva po sobě stříleli tak nenávistné pohledy, že všichni okolo cítili, jak se vzduch čeří a jim se ježí oblečení.
   Madam Hoochová popadla Stříbrný šíp vyřazeného Troye Torrenta, kterého zatím odváděli z hřiště na nosítkách a hodila jej Harrymu do ruky.
   „Žádné další urážení a ŽÁDNÉ další nekalosti,“ pravila nadmíru přísně. „Jestli ještě někdo někoho zmrzačíte, zarazím všem hraní famfrpálu po celý školní rok! Pokračujme!“
   „Harry, zešílels?“ zavolala na něj Ginny, když madam Hoochová odletěla zpravit Elianor o nastalé situaci. „Skutečně hodláš hrát proti nám? Proti vlastní koleji?“
   „Proti tobě,“ utrousil chlapec s bleskem na čele s pitvořivým výrazem. Vyšvihl se na koště a bez dresu i bez přilby, zkrátka jen v kožené bundě, vylovil svou hůlku z hejna vznášejících se klacíků a odletěl doprostředka hřiště. Poté, co Elianor vysvětlila vyděšeným divákům situaci, spustila se nejtrýznivější hra famfrpálu v dějinách Nebelvíru.
   „Harry! Co to děláš? Co se to s tebou děje?“ naléhala na něj nad celým tím děním Ginny, když se vznášeli všem nad hlavami.
   „Snaž se ke mně nepřibližovat, Ginny,“ varoval ji Harry, rudé oči mu žhnuly na celé kolo.
   „Jak jenom můžeš, Harry?! Copak ty bys mi ublížil?“ zapištěla k němu otřeseně.
   Harry se zarazil, v těle měl nejistý pocit. Netrvalo ale dlouho a ovládl ho opět had. Bez odpovědi se vydal pátrat po Zlatonce. Měl brýle, ostrý zrak, hbité koště a tělo plné elánu. Chytač Nebelvíru ještě nikdy nebyl v tak dobré formě.
   „Tak jste to slyšeli, vážení diváci. Tedy, co se dneska ještě nestane?“ opakovala stále pohoršeným hlasem Elianor. „Hra se znovu rozbíhá. Běhá mi mráz po zádech, jen si představím, až se Zlatonka ukáže. Camrál má Axel Tomkins a vyřítil se na Demelzu. Hodil Camrál JÍ! Demelza něco takového nečekala a Camrál ji zasáhl, to bylo nechutné, ty šmejde!“
   „Elianor!“ okřikla ji přísně McGonagallová.
   „Ale tak se na to podívejte, paní profesorko, mrzačí vám žáky.“
   Demelza si držela u nosu kapesník. V další chvíli jej však zahodila a vrhla a se za Fierym s Camrálem v dálce.
   „Fiery přihrává Elkingstoneovi, ten zpátky Fierymu, míjí Sloperův Potlouk, ale Isabelin ho skolil, cho chó! A máš to. Demelza s Camrálem pod paží frčí ke zmijozelským tyčím, Tomkins se na ni dotahuje, kličkují, Tomkins ji tahá za koště! NO TOHLE!“
   Madam Hoochová pískla a udělala jasné gesto naznačující faul z držení hráče.
   „Trestné střílení pro Nebelvír!“ zvolala rozhodčí.
   Harry se naštvaně zahleděl na Demelzu, rozum mu po chvilce však zavelel se vzpamatovat, a tak dál pátral po Zlatonce.
   Demelza se rozletěla zprostředka hřiště přímo na Kippa McCroryho, který na obranu prováděl opakovanou osmičku a Demelzin Camrál bravurně odpálil loktem.
   „Tak nic, nezoufejme! Hraje se dál! Warren má Camrál a nenechává se zastrašit Potloukem od Armitagea. Warrene, pozor!“ Fiery do něj vrazil a omlouval se, že to bylo čistě omylem. „Camrál drží Elkingstone a míří na nebelvírské kruhy! Sloperův Potlouk ho jen škrtnul, Elkingstone letí dál! Stůj, ty mizero! Elkingstone střílí! Střílí! Pozor! A Hadley Pike na poslední chvíli zachraňuje, vypadá to, že se nám brankáři konečně probrali! Pike se rozhoduje, komu rozehraje…“
   Když v tom Pike strnul. Dech se mu zasekl a žaludek udělal jeden velký kotrmelec. Před jeho očima se zatřepetala dvě maličká křidélka, jako kdyby ho zdravil maličký leprikón. Zlatonka!
   Dvojí nespoutané svistnutí málem nebelvírského brankáře shodilo z koštěte. Chytači se hnali za Zlatonkou jako rakety.
   „TO JE ZLATONKA!“ řvala ohlušující Elianor. „A je to tady! Strhnul se boj!“
   Zlatonka uhýbala ze strany na stranu jako zběsilá. Stadion ohluchl a oněměl. Oči všech sledovaly dva osamělé chytače. Hráči se volně vznášeli ve vzduchu, na hru zapomněli.
   „Je moje!“ zakřičela Ginny.
   „Dneska ne!“ zamítl Harry a oba dva vyrovnali střemhlavý let. Zlatonka znovu uhnula a museli se prudce stočit za ní. Srdce jim bušila, oči slzely a košťata pádila na maximum. A jak tak kličkovali, neodvratně do sebe nakonec vrazili. Ginny zarputile bránila své koště. Madam Hoochová zapomněla pískat. Harry tahal Ginny za vlasy, ta mu to za ty jeho surově oplácela. Její nohy se neurvale zaklesly do jeho Stříbrného šípu a Ginny neomaleně Harryho od sebe odkopla. Zlatonka třepetala křidélky přímo před nimi a vzala to prudce nahoru.
   „Zlatonka stoupá vzhůru! Kulový blesk určitě zvítězí! Pozor! Tohle bude konec, lidičky!“ ječela Elianor, která si raději vzala kouzelnický megafon, posílený hlas ve řvoucí aréně neměl žádnou moc.
   Byla to pravda. Kulový blesk se nedal ve stoupání nijak dohonit. Harry musel taktizovat, nadletěl si ji a doufal, že Ginny Zlatonku ještě chvíli nechytí. Kulový blesk vystřelil nad všechny tribuny. Ginny mávla rukou, ale jen ucítila závan z křidélek malé kuličky. Hekala a naříkala, dávala do toho maximum. Zlatonka se stočila dolů a tam už čekal Harry. Ginny se rozzuřila a vrazila do něj vší silou. Neušetřili si ani kousíček. Nervy jim bušily o hlavu. Vypětí stoupalo na maximum. Harry ji udeřil do zad a vyrazil dech. Ginny si otřela slzy z obličeje a pobídla Kulový blesk. Mocné koště ťalo letovou dráhu Stříbrného šípu a zahryzlo se to jeho metly. Harry jasně cítil, jak jeho koště mele z posledního. Kulový blesk se rozzuřil, švihl sebou a poslal Stříbrný šíp na nejvyšší tribunu. Harry se rozplácl o jeho střechu a začal klouzat, až se s mávajícíma nohama zachytil okraje střechy. Na těle cítil plejádu modřin, obličej měl poškrábaný. Zůstal koukat do očí Brumbálových.
   Oči se jim střetly, v Brumbálových se skvěl úžas a překvapení. Rudé oči zažhnuly na bradavického ředitele. Harry stiskl zuby a nabral novou energii. Sice přišel o koště, ale nejlepší chytač se nevzdává. Harry provedl šílenost. Odrazil se od tribuny a začal svištět dolů volným pádem. Věděl, co se stane.
   Kulový blesk trhnutím změnil směr a přestal Ginny poslouchat. Hnal se zachránit Harryho, tak, jak ho to kouzelně naučil Sirius, než mu ho daroval. Harry už na ni čekal. Přistál na koštěti a zaklínil Ginny ruce. Nezmohla se na nic. Tak nohama semkla koště a to začalo dělat piruety. Nervy drásající soubor nebral konce. Oba hrkali a úpěli, koště nikdo neřídil. Mlátili se hlava nehlava, až se ocitli nad diváky.
   Vystrašené hlasy náhle vystřídaly pichlavé rány. Prolétali lesem vznášejících se hůlek, které je třískaly neomaleně do hlavy. Nastalo mezi nimi peklo. Ginny si kryla oči. Harry ji skolil a ona se přetočila dolů, nohy se však odmítly násady pustit. Uvolnily se jí ruce a ve stejnou chvíli, co Harry koště chytil, se Ginny podařilo to samé. Kulový blesk se točil, jednou byl nahoře Harry, podruhé Ginny. Začali se kopat ve snaze toho druhého shodit. Ve chvíli, co prolétali nad nebelvírským obecenstvem, se však Ginny neudržela. Začala v nespoutané rychlosti padat.
   Harryho znenadání něco uvnitř bodlo jako drásavá jehla. Zastavil. Otočil se, natáhl ruku a zařval: „Aresto momentum!“
   Ginny pak pomaličku dopadla do náruče svých přátel.
   Jenže Harry zařval, oči mu zažhnuly a on kopl do koštěte jako jezdec do koňských slabin. Kulový blesk vystřelil jak z praku. Zlatonka už neměla šanci. Harryho ruka ji surově stiskla bez větší námahy. Madam Hoochová, stále šokovaná z celé šarvátky, ukončila nezaslechnutelným písknutím zápas. Šílící Zmijozel získal nového hrdinu, zato Nebelvír zůstal civět s otevřenou pusou.

   Celý život jeho oči vyprávěly všem těm, na které uložily svůj vstřícný pohled, že svou zelenou se zdá být blízký zmijozelské koleji. A jaká to byla náhoda, když teď, obklopen tolika zmijozelskými kamarády, viděl svět očima s červeným nádechem. ‚Je to stejné, jen jiní lidé,‘ říkal si Harry. Přátelé se odcizili a nepřátele se chystal poznat zblízka.
   Konečně se mu podařilo se odtrhnout od oslavujících zmijozelských a s chutí si vlezl do sprchy s cílem smýt všechnu bolest, kterou mu starý Harry způsoboval. Hned, jakmile se osprchoval, se pocítil o mnoho lépe. Ba dokonce výtečně. Ještě než však vklouzl do naplněné Velké síně plné oslav, spatřil Draca Malfoye, jak v koutě plném pavučin u vstupu do Bradavic, neústupně naléhá na Severuse Snapea. Netrvalo dlouho a oba zmizeli ve sklepení.
   Harry nemeškal ani minutku a vydal se za nimi. Byl jako myška a smysly měl nastražené. Na své podezření ohledně Snapea nezapomněl a nikdy nezapomene. Právě to byla jeho pohonná látka při této výpravě za dvěma nenáviděnými lidmi ze Zmijozelu.
   „To, na co se ptáš, je velice nevhodné téma,“ zaslechl Snapea mluvit.
   „Já to ale nutně musím vědět!“ prahl Malfoy po odpovědích na své otázky.
   „Já jsem tam nebyl, proto nemohu přiměřeně a správně odpovědět,“ trousil Snape další odmítavé věty.
   „Ani jste tam být nemusel!“ neustával Malfoy. Jenže to už se vzdalovali z doslechu, a tak se Harry ponořil do tmy, když se dal kupředu nepoužívaným průchodem, vybudovaným spíše pro účely odvětrávání. Dostihl je až po dlouhé minutě.
   „… po změně,“ slyšel Snapeův hlas. „Je vysloveně zbytečné se o tom dohadovat. V Mordu,“ to slovo v Harrym zanechalo dychtivý nádech a zároveň třas, „se tvé tělo stane tím, jak si jej představuješ ve svém nitru. S předmětnými věcmi, i bez nich.“
   „A co oblečení?“ Malfoyův dychtivý hlas se stále neměnil. „Mohlo po něm zůstat oblečení. Třeba tam měl vzkaz pro mě.“
   „Oblečení je součástí těla, poněvadž je za takové považuješ, a proto se při přeměňování nikdy nezměníš zpátky nahý,“ odvětil Snape suše. „Oblečení si vzal s sebou, cokoli jiného ale nikoli.“
   „Co když tam tedy nějaký vzkaz zůstal?!“ halekal Malfoy.
   „Jsi směšný!“ křikl Snape. „Mám své vlastní starosti a tvé hloupé hypotézy již nemíním nadále snášet!“
   „Jsem si jistý, že mi otec musel něco zanechat,“ trval na svém Malfoy. „Možná, kdybyste byl na mém místě, viděl byste to obdobně.“
   Dialog skončil a Harry se opět schoval do tmy. Zrak měl bystrý a nové brýle mu seděly jako nikdy. Sebevědomě následoval Malfoye až k východu ze sklepení… avšak možná si toho sebevědomí naložil příliš… jakmile totiž minul poslední odbočku, zůstal stát Malfoyovi tváří v tvář.
   „Proč za mnou chodíš?“ vznesl Malfoy dotaz laděný v podivně ublíženém znění.
   „Jsem zvědavý,“ odvětil Harry. „Chci vidět, jak bude vypadat moje budoucí kolej.“
   „Nechápu, o čem to mluvíš,“ ohrnul nos blonďatý chlapec, a pak se dlouze zahleděl Harrymu do očí. „Gratuluji k výhře.“
   A nic víc. Debata skončila, Malfoy se ani nerozloučil nějakým svým obvyklým plytkým komentářem a jednoduše odešel. Harry chvíli zauvažoval, proč se právě on zajímal o Temný Mord. Vždyť ten se ho vůbec nijak netýkal. Dříve, než však stačil přijít na nějaký rozumný důvod, ho v rozlehlé Vstupní síni zastihla Milka. Světlo zvenku jí prostupovalo vlasy, jež vrhaly stíny na její ustaraný obličej.
   „Ještě, že jsem tě našla!“ ulevilo se jí a udýchaně pokračovala: „Musíš si dát pozor, Harry! Nebelvírské popadl fantas. Ženou se sem přímo ze stadiónu, budou tu každou chvilku!“
   Prásk! Než se Harry dostal k odpovědi, něco ho prudce zvedlo za hruď a přišpendlilo na chladnou stěnu plnou obrazů. Do hlavy se praštil o rám portrétu baronky Svéhlavé, které se zakymácela hlava. Očima zahlédl rozezlený pohled Rona, kouzlícího s napřaženou hůlkou, a stádem odvážlivců z Nebelvíru, kteří se hrnuli do Vstupní síně, až jim byla obrovská hradní brána malá.
   „Okamžitě ho nech!“ štěkla Milka ostře, jiskřící hůlku měla ihned v pohotovosti, na což reagovali všichni nebelvírští obdobným gestem. Harryho začala popadat zlost.
   „Přestaň, Rone!“ překřikovala humbuk studentů i Hermiona a neomaleně vrážela do nebelvírských, aby si proklestila cestu za rozlíceným Ronem. „Okamžitě ho nech!“
   Harrymu bleskly rudě oči. Zašátral volnou rukou po své křišťálové hůlce. Hbitě s ní mávl a po silném prásknutí, jež následovalo po jeho finite incantatem v podvědomém vyslovení, se zakletí uvolnilo a on se svalil na zem.
   „Zbláznil ses, ty cvoku?“ utrhl se Harry na Rona a zvedal se ze země. „Co ti přelétlo přes nos?!“
   „Dejte si na něj pozor,“ varoval Ron ostražitě nebelvírské, „ten mizera kouzlí bez hůlky. Pozor, ať vám něco neudělá, jako to udělal nebelvírským hráčům,“ načež se nebelvírští na Harryho podívali, jako na nějakého nezvladatelného maniaka. Harry zaujal výpadovou pozici, oči mu těkaly ostražitě sem a tam, a společně s Milkou čelili ohromné přesile.
   „Rone, přestaň!“ nakázala mu Hermiona, a nesmlouvavě odtrhla Harryho z hledáčku Ronovy hůlky. „Bývali jste kamarádi, tohle je přece směšné!“
   „Jak to můžeš ještě říct, po tom všem?!“ vykřikl Ron rozzuřeně. „To byl on, kdo tě tak seřval. A to on přizabil mýho tátu s mámou, a teď málem i sestru! Vážně si myslíš, že budu jen tak nečinně přihlížet?“ řičel na Hermionu Ron a s nevolí ji odstrčil od sebe, načež další nebelvírští ji počali přidržovat, aby se nemohla znovu na Rona sápat. Hermiona sebou škubala a vrtěla, oči jí slzely, křičela v duchu ze všech sil, jak ji bolelo, že dva nejlepší kamarádi teď proti sobě stojí s napřaženými hůlkami.
   „Chceš mi ublížit?“ zeptal se ironicky Harry a sklepával si prach ze své kožené bundy, který se ve svitu klášterních oken hradu volně snášel k chladné zemi. „Ty a ti tvoji rádoby kouzelníci?“
   „Jseš fakt ubohej, Pottere!“ vykřikl bývalý páníček pavouka Holáka, který ještě před pár měsíci mohl na Harrym oči nechat.
   Další a další zlé hlasy bombardovaly Harryho a Milku, kteří tu proti nim stáli sami. Vzduch hořel a zároveň chladl, stával se nedýchatelným. Moc zloby v Harryho krvi sílila.
   „Měl by ses aspoň omluvit!“ volali jeden přes druhého další a další výtky.
   Nebelvírští se na Harryho začali rojit jako stádo lesních vos. Hučeli a bodali zlými pohledy. Nebylo se čemu divit, měli k tomu pádné důvody. Harry skutečně zaútočil na Artura Weasleyho a byl také příčinou vítězství Zmijozelu – toho bludného hada. Avšak ze všeho nejvíc v jejich pohledech panovala zášť za ten zrůdný čin, který si dovolil k Ronově sestře.
   Milka to všechno však viděla jinak.
   „To vy byste se měli omluvit!“ vyčítala jim, její hůlka na ně stále neomylně mířila. Hermiona mohla jen přihlížet, jak se situace vyhrocuje. „Chováte se k němu jako bestie. Čemu se teď divíte?“
   „Hermiona měla pravdu!“ poukázal Ron na děvče, které se právě všemožně snažilo vymanit ze sevření svých přátel, aby mohla jakkoli situaci zmírnit. „Všechno má své hranice a ty jsi je právě překročil!“
   „Schovej si své duchaplné poznatky pro jiné,“ nedal se Harry, ale to už ho hejno vzbouzejících se nebelvírských obklíčilo ze všech stran. „Tvé sestře nic není. Kouzlem jsem jí zpomalil pád.“
   „V tom se mýlíš,“ pěnil vzteky Ron. „To jsi nebyl ty, ty šmejde. To byl Harry, to byl náš Harry a to on jí zbrzdil ten pád. Ty jsi jí ale málem těžce ublížil!“
   „Nedělej žádné hlouposti, kterých bys později litoval,“ varoval ho Harry. „Máte ze mě stejně jen strach! Vy všichni!“
   „To je pochopitelné, když jsi mi zabil Holáka!“ ozval se zle třeťák. „Jsi nebezpečný pro všechny! Odejdi odsud pryč!“
   Ta slova Harryho bodla a to bodnutí si našlo cestu až do jeho očí. Provstoupíc jeho rudými zraky, vyškublo se náhle tucet hůlek nebelvírským okolo bývalého páníčka Holáka z rukou. Harry se zapotácel a rychle zavzpomínal na cvičení s A.
   „Nenechte ho, aby vás uřkl!“ zvolal ostře Michael Corner z Havraspáru, bývalý člen Brumbálovy armády, v jejímž čele stál Harry sám.
   Kouzla zahořela prostorem a dva vycvičení kouzelníci – Milka a Harry – je hbitě sklepli hůlkami k zemi. To už najatým obráncům školy stačilo. Nad studenty se ozvaly rány, aby kouzly sjednali klid. Jenže stalo se něco horšího. Místo toho upoutali pozornost zmijozelských, kteří právě mířili na večeři.
   „Hele, lidi!“ ozvalo se Harrymu za zády, „Potter potřebuje pomoct!“ a v té chvíli se obrovitým houfem začali hnát z hloubi sklepení zmijozelští spiklenci, ještě před krátkým okamžikem naplněni oslavami a veselím. Jakmile spatřili, co se děje, v obličejích je přepadl hněv. Strážci Bradavic si nedovolili kouzlit na samotné studenty o nic více, než bylo třeba. Proto nezabránili tomu děsu, když se dvě silné příbojové vlny srazily uprostřed velikánské Vstupní síně.
   „To jsem si mohla myslet,“ provolala halasně Tracey Davisová, s hůlkou výhružně napřaženou na Rona. „Weasley žárlí, že jsme vyhráli. Tak se raději postaví i proti svému kamarádovi.“
   „Sklapni, Davisová!“ procedil zle Ron. Přesto se s příchodem zmijozelských už necítil tak sebejistě. Harry počítal vteřiny, než se všichni do sebe pustí. Hořlavina byla vylita, už stačí jen škrtnout sirkou. Strážní se blížili k nim do středu, už nebyl čas.
   Dva kamarádi stáli proti sobě. To oni budou tou sirkou. To oni jsou centrem hněvu. Ron si přál zničit toho zlého Harryho a Harry zase nehodlal dovolit, aby se ten slaboch vrátil zpět. Byl naštvaný na Rona. I za to, na jaké straně stojí. Teď je tu nový Harry, nezlomitelný a nevzdávající se.
   Harry napřáhl hůlku Ronovi mezi oči a tomu se v tom okamžiku zadrhl strachem dech v krku. Dva bývalí přátelé tu na sebe teď bezprostředně mířili. Hermiona se vytrhla a vyrazila za nimi. Byla však daleko. Chtělo se jí zavřít oči, aby se na to nemusela dívat.
   „Okamžitě všichni přestaňte!“ zvolal Vstupní síní silný hlas Siriuse Blacka. Síň v tom okamžení zaduněla a po stěnách začala stékat černota. Studentům se nejdřív zvedl žaludek. Připadali si jako na sedadle mudlovského auta, které rychle přejelo přes vršek kopce. A pak, z ničeho nic, všechna zlost začala odtékat. Zloba bující každému studentovi v hlavě zmizela tak náhle, jako se objevila. U nohou každého z nich se černý opar hněvu odpoutával jako jedovatá tmavá tekutina.
   K překvapení všech se všechen proud nenávisti vpíjel do elegantně vyhlížející dámy, stojící po Siriusově levici. Poslední zbyteček drásající zloby se vpil Harryho strážkyni A do těla, až se zakymácela a chytla za hlavu. Harry spatřil, jak A chvatně mizí v dálce, zato Sirius se zprudka prodírá přímo k nim.
   „Jestli uvidím ještě jednoho studenta dnes mířit hůlkou, osobně ho vysaji jako mozkomor!“ zařval Sirius děsivě, až se mnohým podlamovala kolena. „Rozejděte se na večeři… ihned!“
   Vstupní síň se dala do pohybu. Studenty popadla bázeň z tak velkého černokněžníka, jakým Sirius podle jejich mínění bezpochyby byl. I Hermiona a Ron cítili, jak jim běhá mráz hrůzy po zádech, když se k nim Sirius svébytně blížil.
   „Vy dva, pojďte ihned za mnou,“ oslovil Hermionu a Rona.
   Harry si už chvíli připravoval zásyp slov na svou obranu, žádná z nich však nebyla zapotřebí. Sirius zmizel stejně rychle, jako se ukázal. O zaskočeného Harryho a Milku nezavadil ani okem.

   „Už víš, co se děje Harrymu?“ zeptala se ihned Hermiona, jen co vešli do prázdné Siriusovy učebny a zamířili do jeho kabinetu.
   „Právě o tom s vámi potřebuji nutně mluvit,“ odpověděl Sirius a vyšli po točitých schodech do pracovny kantora vyučující obranu proti černé magii.
   Byla v symbolu bouřlivého mraku. Poseta četnými zamlženými pátracími detektory, skly a zrcadly. Vitrínky byly vyplněny věcmi, při kterých se jim v srdcích usazoval strach. Dokonce i Siriusův stůl byl ze skla, páleného jako zatažená oblaka. Sirius měl na první pohled sklo velice rád. Harry jim vyprávěl, jak si Sirius svou pracovnu zařídil, ale nenapadlo je, kolik předmětů černé magie jejich profesor vlastní. A strop jako kdyby někdo vytrhl. Místo něho se zde rozprostírala temná mračna a fučící vítr trhal krusty střech bez sebemenšího závanu větru, který by k nim doléhal.
   „Musím vám prozradit jisté důležité poznatky,“ pronesl pokradmu Sirius a monotónně odsunul rukama pergameny, aby si udělal místo na skleněném stole. Opřel se o jeho desku a zahleděl se do mraků ve skle stolu. V místnosti nastalo napjaté ticho.
   „Azkaban se mi vrací,“ zašeptal Sirius. „A s ním i ty kruté vzpomínky.“
   „Co to povídáš?“ postoupila k němu Hermiona, v tváři napjatý výraz. „Azkaban už je dávno za tebou.“
   „Jak jsi na tom ty, Hermiono?“ otázal se Sirius a chytil ji za ruku. Měla ji ledově studenou. „Také se ti to vrací?“
   Hermiona odvrátila tvář a zahleděla se do běsnících mračen na kouzelném nebi. Chvíli trvalo, než k ní přišel Ron a zmateně se jí podíval do očí.
   „Jen občas,“ odvětila Hermiona Siriusovi a pohlédla na něj se strachem v srdci. „Řekli… mi…, že už se mi to nevrátí. Vždyť Voldemortova síla přece pominula. Žádné další nebezpečí nehrozí.“
   „O čem to mluvíte?“ nechápal Ron. „Co se to tu děje? O čem nevím?“
   „V létě, co jsme se vrátili, jsem měla… hysterické stavy, Rone,“ vyprávěla potichu Hermiona, avšak nanejvýš vážně. „Nedařilo se mi dále zapírat následky z pobytu v Temném Mordu. Podstoupila jsem proto léčebný proces, podobně jako Sirius,“ vyprávěla a hlas se jí tenčil. „Jeho cílem bylo vymazání následků psychického týrání v Mordu. Jenže v těchto posledních dnech se mi… hůře dýchá… jako bych se tam znovu navracela.“
   „Pak nejsem sám,“ hlesl ujištěný Sirius a odkráčel kolem svazků knih až k oknu. I ty knihy byly ze skla a stříbřitými odrazy vrhaly na stěny z šedých cihel světlo. Zprudka a náhle zatáhl Sirius závěsy a otočil se na dvojici, které se dech zastavil v hrdle. „Sešel jsem se s A. Myslel jsem, že naše schůzka bude spíše pojednávat o… našem soukromém vztahu, však víte,“ pousmál se krátce a ihned zase zvážněl. „Brumbál v posledních dnech nezahálel. Když se minulý rok blížila ta hrozná bouře, všichni jste byli napjatí. Když ale pozoruji ostatní, cítím, že teď je o poznání hmotnější, silnější, ale co víc – je skrytá. Zahalena tajemstvím. Spousta najatých kouzelníků po tom pátrá každým dnem.“
   „Po čem?“ zeptal se Ron. „Po tom, co z Harryho dělá takového šílence?“
   „Nejen z Harryho,“ upozornil je Sirius, polknul a přešel ke svému velkému kalamáři s vyrytými hvězdami na dvířkách. Z koženého pouzdra vyňal malou hrací skříňku. „V každém kouzelníkovi je kousek sobce. V nikom však, ani v tom největším grázlovi, není kusu cizí nenávisti. Poslouchejte…“ a Sirius otevřel hrací skříňku. Uvnitř kouzelně tančil páreček skleněných tanečníků a z křišťálově průhledné krabičky se začala linout typická hudba hracích skříněk. Hermiona i Ron zcela automaticky našli ve skříňce zalíbení. Aniž by brali ve zřeteli, že skříňka není jejich, ihned věděli, že ji musí mít. Považovali ji za svou. Přitahovala je jako vůně domova, jako jejich vlastní osobitost.
   Sirius zprudka a řinčivě zaklapl skříňku, a mávnutím ruky donutil dvojici vzpamatovat se. „Sami vidíte, že i ve vás se tato moc usídlila. Souzné hrací skříňky, jako je právě tato, dokáží omámit toho, kdo má v sobě kus zloby stvořitele – tedy kouzelníka, který skříňku stvořil a vyřezal její melodii. Tato skříňka působí na všechny, kterým někdo podstrčil hněv,“ vysvětlil jim a vrátil skříňku zpátky na své místo. Nyní kalamář pečlivě zamkl. „Pro naši přirozenou sebestřednost nevidíme své vlastní pocity. I my se měníme, aniž bychom tušili jak moc. Je však bezvýhradně oprávněné tvrdit,“ pokračoval Sirius a pomaličku vykračoval kolem svých skleněných kouzelných špionážních přístrojů, které neustále na Hermionu a Rona pomrkávaly svými odlesky, „že na Harryho ty síly působí extrémně.“
   Bradavický zvon – pulzující srdce Bradavic – právě odbil tak prudce, že se celý hrad otřásl. Tmavě šedá barva se proplížila jako had kolem stěn nedobytné pevnosti a úkladně se prosmýkla do jeho nitra. Nikým neviděna, nikým nevnímána, nabádala zlé pocity všech bytostí, vpíjela se do mozků a terorizovala jejich emoce.
   „Venku se něco děje,“ hlesl Sirius a přistoupil zpátky k oknu. „Harry už tu není v bezpečí, ale nikdo mě nechce poslouchat. Rád bych proto, abyste mě poslechli alespoň vy.“
   „Co máš na srdci? Co nám chceš říci?“ zajímala se Hermiona.
   „Vím, že vyhýbat se svému nejlepšímu kamarádovi nejde jen tak ze dne na den. Dívat se mu do očí a vědět, že to jsou oči někoho jiného,“ říkal Sirius dvojici. „Mám vám vzkázat, abyste byli silní. Vyhýbejte se mu. Je vám nebezpečný. Obzvláště, když nevíme, kdo mu to způsobuje.“
   „Kdo myslíš, že to je?“ zeptala se starostlivě Hermiona a přišla s Ronem až k němu.
   „Zdráhám se na to pomyslet,“ pohlédl do hlubin jejích očních panenek. „Brumbál se také neodvažuje hádat. Víme ale jistě, že něco na něho působí. A někdo to něco velice svébytně, avšak velice utajeně, podsouvá přímo Harrymu do mysli. Na světě je příliš velká spousta čar z černé magie, které se vymykají morálnímu chápání i těch nejzvrhlejších kouzelníků. Z Ainých úst jsem na vlastní uši slyšel, kolik zlých černokněžníků právě v těchto chvílích usiluje Harrymu o život. Brumbál se o jeho současném stavu dozvěděl až příliš pozdě. Někdo musel využít naší chvíle neobezřetnosti. Jenže nevíme, kdo to je. Ostatně proto jsem zavolal vás.“
   „Mě nikdo takový nenapadá,“ pokrčil rameny Ron. „Přijde mi, že všechno pramení z jeho vlastního přesvědčení.
   „A co Milka?“ navrhla Hermiona. „Už od první chvíle se mi nezdála. Přemýšlejte. Koho Harry nejvíc chrání? S kým se poslední dobou stále stýká?“
   „Milka? Ta fialovlasá holčina ze Zmijozelu?“ snažil se pochopit Sirius.
   „Ano.“
   „Milka je přece jenom studentka,“ opáčil nevěřícně Ron. „Myslíš si, že má ještě nějaké skryté schopnosti?“
   „Já nevím,“ odvětila zamyšleně. „Křivonožka na ni ale nebyl útočný pro nic za nic. A mně se také nezdá.“
   „Pokud se někdo jeví Křivonožkovi podezřele, neměli bychom to brát na lehkou váhu,“ upozornil je Sirius.
   „Stejně se tomu zdráhám uvěřit,“ zařekl se Ron. „Tu holku jsme znali už od září a Harry se s ní stýkal už od samého začátku školního roku. On se ale změnil až teď… propána… teď mě něco napadlo.“
   „Tak už nám to řekni!“ nemohla vydržet Hermiona.
   „Celou dobu jsme ho totiž neposlouchali,“ uvědomil si Ron. „Brali jsme to jen jako jeho další výmluvu a nařčení v zápalu zloby. Ale co když měl Harry tehdy ve skutečnosti pravdu? Co když to všechno má na svědomí Snape?“
   „Snape?“ zopakoval Sirius a oči mu podezřívavě blýskly v odraze temného nebe.
   „Před několika týdny, když Harry dokončil říjnový turnaj, se mi svěřil, že mu bodné rány od hmyzu vyléčili lektvarem, který připravil Snape. Neznám snadnější způsob jak do Harryho něco tajného vpravit. Potraviny v Bradavicích jsou přece bedlivě střeženy.“
   „To je velice zajímavé,“ zauvažoval Sirius, došel ke skleněné knize, otevřel ji a opatrně otáčel čirými stránkami. „Pokračuj.“
   „Tak předně,“ začal tedy vybídnut Ron. „Byl to on, kdo Harryho hned po návratu z Mordu ve sklepení málem v zápalu nenávisti zabil. Podle Harryho slov na něj chtěl použít kouzlo začínající na Ava…, když ho v jeho seslání přerušil Pošuk Moody. Stejně tak v létě, to byl pravděpodobně také on, kdo nám porouchal atrakci na Nebeské pouti, kvůli které jsme poté zažili ten nejšílenější pád v mém životě. Pak prý Harry zahlédl vysokého neznámého chlápka na Celočarodějném setkání v dlouhém plášti. Účastnil se zasedání a prý dokonce Harrymu položil nějakou vtíravou otázku.“
   „A poslední měsíc nám neustále říkal, že má důkaz,“ vyhrkla uvědoměle Hermiona. „Když nás dva očarovali v prvním turnaji, tak útočník prý zapáchal čpavkem. A podle Dobbyho – domácího skřítka zde v Bradavicích – který měl za úkol takového kouzelníka najít, byla čpavkem cítit právě Snapeova pracovna!“
   „A poslední věc,“ vzpomněl si Ron a vystrašeně se podíval na oba dva. „V ten den, co jsme s Brumbálem byli v obydlí Ty-víš-koho, v ten den jsme přece potkali také Snapea. Co to bylo, co nám říkal?“
   „Pamatuji si, co říkal,“ oznámila Hermiona. „Řekl to asi tak, že Brumbál mu vzkázal, aby za ním přišel, až bude skutečně znát odpověď. A ten den ji znal – jeho odpovědí bylo ne.“
   „Prosté ne?“ zeptal se nedočkavě Sirius. „To bylo vše?“
   „Ano, nic víc nám neřekl,“ řekla sebejistě Hermiona.
   „Severus… Snape,“ procedil pomalu skrze zatnuté zuby Sirius, když našel odpovídající skleněnou stránku. „Možná by stálo za to, se na něho trochu podrobně podívat.“
   „Co to je?“ zeptal se Ron na skleněnou knihu, kterou Sirius bedlivě zkoumal.
   „To je jen nástroj, který mi ve špatných časech pomáhá hledat pravdu. Zanechal mi ho James,“ vysvětlil neurčitě Sirius. „Snape… on a smrtijedi… jmenovitě Lucius Malfoy,“ přejížděl po lesklém skle. „Už několik dní mě při cvičení celestínské skupiny Draca Malfoye přepadává divný pocit,“ zamyslel se.
   „Není se čemu divit,“ prohodil Ron do ticha. „Malfoy byl vždycky mizera. Když byl Lexter na tvém místě, s Malfoyem se nesnesli v jedné místnosti. Draco mu zdrhnul z hodiny.“
   Tu náhle Sirius prudce otočil stránky knihy tak, že by se běžné sklo roztříštilo jako kupa sklenic na šampaňské. Dvojice se zalekla takto prudkého gesta Harryho kmotra a napjatě zírala na Siriuse.
   „Co se stalo?“ uťala ticho Hermiona.
   „Ta zloba… je tu zase,“ zareagoval Sirius a obezřetně se rozhlížel po cinkajících a kymácejících kouzelných předmětech. Pak všechna zrcadla naráz přestala odrážet okolí – ztmavla. „Jde to sem! Z nebes!“ Sirius přiběhl k oknu a roztáhl závěsy. Naskytl se jim hrůzostrašný pohled. Nebe nad nočními Bradavicemi temně hořelo. Mlhavé záblesky černých plamenů se vzněcovaly všude kolem hradu v rovnoměrném odstupu, čímž vytvářely děsivou kopuli.
   „Siriusi, pane bože, co to je?“ lkala Hermiona strachy.
   „To je Pernální stěna,“ pravil Sirius, oči z plamenů, černých jako noc, nespouštěl.
   „Co je to za strašné kouzlo?“ ptal se ohromený Ron a společně s Hermionou se k sobě přitiskli.
   „Pernální kouzlo vytvořil kolem Bradavic sám Brumbál. Zahoří černými plameny, pokud se cizí nepřátelská síla snaží proniknout za jeho hranice,“ vysvětlil dvojici, která se strachy sledovala, jak celou oblohu kropí plamenné víry černě.
   Sirius zprudka zatáhl závěsy. Kabinet zachvátila tma. A pak náhle dvojice zděšeně vydechla. Za okny počaly mluvit cizí hlasy. Hluboké a nejasné. Chroptěly cizím jazykem jako hrůzní obři.
   Dveře práskly, až Hermiona vykřikla. V nich vrávoravě stanula A a držela se za spánky na hlavě.
   „Jsi v pořádku?“ zeptal se Sirius ustaraně, rozběhl se k ní, ale byl jí zastaven.
   „Nestihla jsem tu zlobu vyextrahovat,“ zachraptěla a nataženou dlaní mu i nadále naznačovala, ať se k ní nepřibližují. „Musíte okamžitě zabednit celý hrad. Všechny petlice ať jsou neprodleně na svých místech. Neprodyšně vše uzavřete. Každé okno, každý průryv, každou skulinku. Rychle!“ a s tím se sesunula k zemi.
   „A!“ vykřikla Hermiona. „Propána, co vám je?“
   „Ta okna!“ zvolala k nim A, očima se ale upírala do Siriuse.
   „Honem!“ zavelel Sirius. „Musíme jednat! Dříve, než se stane něco, co se už nepůjde dát vrátit zpět.“

   Bičující vichr práskal do svých koní a hnal dechberoucí hlas větrnými dálnicemi v nebesích. Mezi horami bez života a barev, uprostřed kobky na rozeklaných útesech šermujících jeden s druhým prostřednictvím dlouhých kordů z ohonů neklidného sněhu… hořela svým hlasem postava zaprodaná ďáblu. Klečíc na napolo rozložených kolenou, její tlející tělo vydávalo nelidské tóny hrůzy. Postava, která před rokem byla v čele kouzelnického společenství, teď řičela psychopatickými výbuchy. Stále ještě žila.
   Nagini ze sebe vyhrotila to nejmocnější zvolání té hrůzostrašné kletby a nebe nad sibiřským poloostrovem se ještě toho odpoledne rozhodlo ponořit se do temné noci. Vlci se kníkavě pelášili schovat, lišky se chvěly ve svých norách, zajíci strachy ani nevylézali a sobi divočeli honcům v ohradách. Toho dne se všechna zvířena, ocitající se venku, pomátla a ztratila rozum. Popuzení lidé si přáli, aby den už skončil. Nikdo nezůstal dnes spát. Oči všech vzhlížely do té hrůzné noci, jejíž nebe se nezadržitelně vezlo směrem na britské ostrovy.

   Milka ho po skončení šarvátky ve Vstupní síni dovedla až ke zmijozelskému stolu. Neponořovali své zázračné fénixe do nádobek pod pochodněmi. Dál je měli připnuté k opasku, neboť již nehrozila jejich ztráta. Zmijozel je teď měl za hrdiny a přátele – tedy hlavně Harryho. A Milčiným prostřednictvím ho vzali za svého, třebaže byl z jiné koleje. Rozdíly náhle nehrály žádnou roli. A když se zloba ztratila ze srdcí nebelvírských, přetrval v nich nejeden smutek a zklamaný pocit. Zato Zmijozel oslavoval a na jeho stole se konala velikánská hostina. Dokonce i Krvavý baron si přišel na své a náramně neskrývaně na Harryho zamával. Jedině skupina Draca Malfoye se k Harrymu neznala a jemu to nevadilo. Naprosto mu vyhovoval Dracův nový přístup, když se Harryho snažil ignorovat. Co víc si Harry může přát?
   Možná, že vyhnat ten bol z hlavy pryč. Když se pustili do jídla, Harry se jej ani nedotkl. Nevrlé pohledy od Nebelvíru ho stále ještě tížily v srdci. Stala se už spousta nezvratných věcí. Harry se díval na své ruce. Věděl, že jeho oči zase rudě planou. Milka se ho neustále ptala, co se s jeho zraky stalo a vinu přikládali léčebnému účinku Galmionových jezírek. Avšak Harry v nitru věděl, že jde o něco víc. Svůj plán však nehodlal měnit. A když sám Albus Brumbál vstoupil do Velké síně – nejrozlehlejšího to sálu Bradavic – začal vycházet svým pocitům vstříc.
   „Ani ses nedotkl svého jídla,“ poukázala Milka. „Jsi v pořádku? Zdáš se dnes… nezvyklý.“
   Harry se k ní otočil a pohladil ji po rameni. „Cítím se takový… jak bych to řekl… vykolejený,“ řekl Harry s pohledem na Nebelvír. „Zbývá mi poslední krůček, poslední a ten nejtěžší, než spustím tu lavinu. Ale mám toho plnou hlavu.“
   „O jakém kroku to mluvíš?“ zajímala se Milka a ostatní jim naslouchali.
   Harry s pohledem na kantorský stůl přemýšlel, co říct. Když se však jeho oči znenadání střetly s Brumbálovými, uhnul s pohledem co nejdále. Jako kdyby se styděl za své názory. On se ale přece neměl proč stydět.
   „Potřebuji se nadýchat čerstvého vzduchu,“ řekl jim.
   „Harry, kašli na ně,“ pravil k němu Tracey Davisová. „Jsme teďka s tebou a nedáme tě.“
   „Jo, vždyť já vím,“ pousmál se na ni Harry a došel až k oknu, za jehož skly se jako na dlani skvěla noční krajina Bradavic. Teď přišel čas, kdy se postaví pravdě do tváře. Tentokrát nesmí zakolísat. U zrodu nového Harryho Pottera nemá strach své místo.
   „Co vyhlížíš?“ zeptala se ho Milka, když se k němu připojila.
   „Jen přemýšlím,“ odvětil jí na to a pohrával si s náramkem od Aethóňanů, který mu obepínal předloktí. Hladil lesklou plochu drahokamu a zavřel přitom oči. Zasněným hlasem Milce říkal: „Jaké by to bylo, vidět do budoucnosti?“
   „Určitě zajímavé,“ potvrdila mu Milka.
   „A co vidět svou smrt?“ bádal Harry se zavřenýma očima. „Měl bych pak možnost se lépe připravit?“
   „Harry, sice nevím, jak my dva zemřeme,“ řekla Milka, „ale já vím, že až zemřeš, budeš na to připraven.“
   Harry se na ni podíval a díky její otevřenosti přestal na chvíli dýchat. Věděl, že ona byla tou, která bude mít sílu ho na jeho cestě doprovázet.
   A z ničeho nic přestala fungovat kouzelná obloha na stropě Velké síně. Objevila se – poprvé – střecha, kterou jaktěživ neviděli. Studenti se lekli a vykuleně na sebe zírali. Harry sestoupil o stupínek níže a zadíval se do trámoví, které se zanořovalo do hlásek, jež Velkou síň zvenčí lemovaly. Brumbálovo rázné gesto bylo výmluvné. Profesoři se dali do pohybu a jiní zase sjednávali mezi studenty klid.
   A pak se ozvalo stonásobné bouchání. Svíčky, které dosud zářily ve vzduchu, spadly dolů jako šišky, vyhaslé a doutnající. Velkou síň ihned naplnil opar z čoudivých svíček.
   Brumbálova gesta zrychlovala. Strážci počali uzavírat vstup do Velké síně. Studenti měli pokušení propadat panice a přesně tomu se dospělí kouzelníci snažili zabránit.
   Tam venku něco bylo. Hnalo se to přímo k nim. Ten hlas byl omračující. Jeho tóny se kradly čím dál blíž. Kouzla nebyla dostatečně silná, aby Bradavice ochránila. Před tím nebylo úniku. Pocházel z jiného světa. Už překonal vrch a ramena hory. Harry to vycítil.
   „Zavřete ta okna!“ přikázal Brumbál a začal pečetit okna za kantorským stolem. Kratiknot, madam Hoochová, Pomfreyová i Sinistrová pobíhaly v oparu z vyhaslých svící podél ostatních oken, které se s práskáním zamykaly a uzavíraly, jakoby se bály znovu se otevřít. Bojovali s časem. Prohrají. Harry to věděl. Ve chvíli, co vystrašené hlasy a postavy spatřily, jak se poslední okno Velké síně halasně zabouchlo, vkradl se dovnitř ten děsivý hrkot, který mohl slyšet jedině Harry. ‚Holem grizmu am dougm, kelian golem oman, la inde karnel im morder,‘ slova mačkala Harryho mysl. Pak… se vše vyjasnilo.
   Harry přistoupil k řediteli Bradavic a pravil: „Přál bych si uplatnit třináctý dodatek k zákonu 404.“
   Kantorský sbor se na chlapce s jizvou na čele podíval, jako by přede všemi prozradil existenci Démonů mordovníků. Pohled střídal jeden za druhým a Harry se ocitl v jejich středu. Byl však hrdý za své rozhodnutí a za ním si pevně stál.
   „Po celých těch sedm let jsem se obával dne, kdy za mnou přijdeš právě s touto prosbou,“ pravil Brumbál a odložil hůlku. „Víš jistě, co právě děláš?“
   „Vím to naprosto jistě,“ odvětil Harry, vždyť jeho oči to tvrdily stejně tak jistě, jako jeho srdce. Brumbál ty oči viděl a pozorně si je prohlížel.
   „Profesorko McGonagallová,“ oslovil ji netypicky, „přineste prosím Moudrý klobouk.“
   „To myslíte vážně?“ zdráhala se uvěřit kolejní profesorka Nebelvíru. „To… přece nemůžeme.“
   „Už jsem se rozhodl, paní profesorko,“ dodal tentokrát Harry, v jeho očích, temně rudých, se zračilo pevné rozhodnutí.
   „Minervo,“ požádal ji opět Brumbál.
   Profesorka McGonagallová krátce vydechla rozhořčením, a hned na to odkráčela pryč z Velké síně. Dveře přitom otevřela jen na ten nejkratší možný okamžik.
   „Co ostatní okna?“ zeptal se profesor Kratiknot.
   „To je v pořádku, Filiusi,“ ubezpečil ho Brumbál. „Na to je v hradě přítomno dostatek zkušených lidí. Teď zde máme důležitější okolnosti,“ zpravil profesora kouzelných formulí.
   „Nemusím tě jistě upozorňovat,“ začal říkat Brumbál Harrymu, zatímco ostatní studenti si jen krátce špitali, „že tvá nynější volba se již nepůjde dát vrátit zpět.“
   „Nemusíte, pane profesore,“ odpověděl Harry, jeho hlavou zněla stále ta hrůzná slova. On věděl, co musí udělat. A kdyby to všechno mělo být jen z prosté sobeckosti a zahleděnosti do něho samého, mohl se spolehnout na víru, že když nebude více po boku svých přátel, nebude jim ani moci ublížit. Klepaly se mu ruce a čelo se potilo. Hluboko uvnitř věděl, že tohle rozhodnutí změní celý jeho život.
   Za okny se děly podivné věci. Nebarevné proudy ve vzduchu jako by lemovaly hrad ze všech stran. Ten se zdánlivě měnil v hada. Jako kdyby Bazilišek znovu ožil a vylezl z Tajemné komnaty. Brumbál vycítil, stejně tak, jako Harry, že přicházejí nepokojné okamžiky.
   Když profesorka přinesla zaprášený Moudrý klobouk, počal Brumbál povídat: „Tento dodatek k zákonu se v historii své existence uplatnil pouze jednou jedinkrát. Není určeno tento dodatek sdělovat studentům. Mají ho právo znát pouze profesoři a jejich prostřednictvím se o něm mohou studenti dozvědět,“ pravil Brumbál a významně pohlédl na ostatní kantory. Vektoru Lup nebyl přítomen. „Ten jediný student, u kterého se dodatek uplatnil už po skončení druhého ročníku svého studia, měl pro své rozhodnutí dosti podstatný důvod. Jak jistě víš, změna koleje se dá provést pouze za zvláštních okolností.“
   „Já věřím, že tyto okolnosti právě nastaly, pane,“ reagoval okamžitě Harry. „Jsem si tím jistý, neboť je cítím.“
   „Jak myslíš, Harry. Věřím, že jednáš podle svého srdce.“
   Moudrý klobouk se posadil Harrymu na hlavu a Harry se otočil do Velké síně. Nebelvírští třeštili oči, Neville, který se nezúčastnil incidentu ve Vstupní síni, nedokázal uvěřit tomu, co vidí a Ginny hleděla zaraženě jinam.
   „To nesmíš dovolit, Albusi,“ slyšel Harry šeptat profesorku McGonagallovou.
   „Kdo mě to mu budí, když se ukládám ke spánku?“ zabreptal skrze roztrženou klopu Moudrý klobouk a zamžoural do Velké síně. Hm, nový rok ještě nenastal, to bych už měl v hlavě novou báseň. Copak? No to se podívejme, že by se Potterovi narodilo nové dítě? Ale ne, to je přece Harry Potter sám!“
   Harry zavřel oči a cítil, jak klobouk, který mu v prvním ročníku nezamýšleně sjel až přes čelo, nyní pohodlně sedí na hlavě a žvatlá si pro sebe svá slova. Už chtěl konečně slyšet odpověď z jeho úst.
   „Harry Pottere, co tě jen mohlo přivést k tomu, si mě…,“ jenže pak se Moudrý klobouk zarazil a zpříma otočil na Brumbála. Jeho zkrabacené oči z prastaré kůže se mu polekaně naduly na ředitele Bradavic a Moudrý klobouk se zeptal: „Zákon 404? Dodatek třináct?“
   Brumbál pouze krátce přikývl, zato profesorka McGonagallová vypadala, jako by z ní vypumpovali život.
   „A helejme se,“ zvolal Moudrý klobouk a zavrtěl se na Harryho hlavě, až z něho opadal do stran bílý prach. „A já už věřil, že zákon, který před… tuším třiadvaceti lety vymyslel tady Albus Brumbál, a který zpochybňuje mé výsostné rozhodnutí, nebude nikdy více brán v platnost.“
   Harry se zarazil a v hlavě mu projela myšlenka překvapení, když se dozvěděl, kdo je původcem tohoto zákona.
   „Ty jsi to nevěděl?“ otázal se brblavě Moudrý klobouk. „Ano, to vymyslel Albus, poněvadž si nějaký mladý studentík tolik stěžoval, že nezapadá do nebelvírské koleje, kam jsem ho v prvním ročníku poslal. Jak se jenom ten hoch jmenoval, Albusi… Netr? Sestr?“
   „Tuším, že Lexter,“ odvětil Brumbál a Harrymu se zadrhlo v krku vše, co v něm měl.
   „Ano! Lexter!“ vzpomněl si Moudrý klobouk. „To byl panečku čilý mladík… plný zloby. Pamatuji si na něho. Musel jsem však dát Albusovi za pravdu. Ten mladík už nenáležel do Nebelvíru. A stejně jako u tebe, jsem si při prvém rozčlenění nebyl jistý, kam ho pošlu. Jeho hlava byla sice tehdy o něco menší, než ta tvá, avšak zloby v ní bylo stejně. Pamatuji si na to, jako by to bylo dnes.“
   Velká síň byla zticha, okna zavřena, strop pohaslý a pochodně temně žhnuly do prostoru. Moudrý klobouk mrkal očima a nadouval svou kůži. Chvíli brumlal a huhlal, rozmýšlel se, a pak pravil: „Tvá hlava se podobá zcela někomu jinému, než jsi v prvním ročníku byl. Tvé rozhodnutí je však dáno jasně. Stále jsi pochyboval o mém úsudku, tápal v mezikolejí, hledal odpověď. Dnes se ji dozvíš.“
   McGonagallová si zakryla pusu, aby schovala hrůzu, která ji přepadá. Brumbál zavřel oči, jako by očekával bolestný soud. Ostatní mlčky vyčkávali, co Moudrý klobouk řekne. Vteřiny se vlekly, vzduch oněměl. Bradavice s obrovským úsilím bojovaly, ale slova se dostala dovnitř. Právě když Sirius, Hermiona a Ron přišli zarazit nenávratné, z klobouku nad Harryho hlavou se hlasitě ozvalo ostře řečené slovo: „Zmijozel!“


Tištěno z http://pansmrti.wz.cz/pps/
Povídka a web by Skynet
© 2024 (skynet.cz@seznam.cz)