27.
[= [=]

Dvacátá sedmá kapitola



Velechrám smrti



V
ý­zdo­ba v jí­del­ně by­la vel­ko­le­pá. Jme­lím vy­klá­da­ný zdo­be­ný stůl, ta­lí­ře ve tva­rech zla­ta­vé­ho pe­či­va, pří­bo­ry zla­ce­né kři­šťá­ly a gir­lan­dy zap­le­te­né, kam jen oko do­hlé­dlo. Ginny prá­vě zdo­bi­la vá­no­ční stro­me­ček a zve­da­la osa­mě­lou ozdo­bu ve tva­ru Zla­ton­ky, kte­rá vy­pad­la z fam­frpá­lo­vé sa­dy oz­dob. Vza­la ji za kří­dlo a to se zne­na­dá­ní ulo­mi­lo. Ginny se za­sekl dech v hrd­le. Ve zla­ta­vé ku­li­čce spa­tři­la mí­sto své­ho odra­zu tvář své lás­ky. Kou­kla na čas a uvi­dě­la, že je pár mi­nut po osmé ra­nní. Srd­ce se jí sev­ře­lo. By­la si vě­do­ma, že tu­rnaj prá­vě za­čal.
   Za­tře­pa­la hla­vou, aby sho­di­la tí­ži­vé myš­len­ky a veš­la do ku­chy­ně pro no­vé oz­do­by. Ve svě­tle ranního slu­nce spat­ři­la svou mat­ku zko­prně­le stát a hle­dět na ho­di­ny. Ho­di­ny v ku­chy­ni by­ly kou­zel­né a uka­zo­va­ly ma­lé por­tré­tky čle­nů ro­di­ny. Ro­nův prá­vě ba­lan­co­val a mír­ný­mi záš­ku­by se blí­žil k ná­pi­su smr­tel­né ne­bez­pe­čí.
   „Nevíš, kam táta schoval ty famfrpálové ozdoby?“ zeptala se Ginny své matky.
   Paní Weasleyová ji nevnímala. S ustaraným výrazem, soustředěná na kuchyňské hodiny, se neměla k odpovědi.
   „Mamko?“ oslovila ji Ginny.
   „Cože, kde?“ vyhrkla paní Weasleyová a spatřila svou dceru. „Ano? Ozdoby? Oh, ty jsou tuším, že pod Ronovou postelí.“
   „Ronovou?“ ujišťovala se Ginny, ale matka jí opět neodpověděla. „Děje se něco?“
   „Ne, nic, vůbec nic se neděje, drahoušku,“ drmolila paní Weasleyová, zatímco naškrábané brambory hodila do odpadků a slupky do hrnce s vodou.
   „Mami?“ zeptala se zase Ginny. „Co se děje s Ronem? Podívej, co ukazují hodiny!“
   Ručička s Ronovým portrétem totiž právě cukla o pořádný kus směrem k části smrtelné nebezpečí.
   „Nic, vůbec nic se s ním neděje, drahoušku,“ opakovala se paní Weasleyová. „Ty hodiny jsou rozbité, vzpomínáš?“ Ginny o tom neměla ponětí. „Říkala jsem Arturovi, aby je spravil, ale asi tušíš, kolik má teď volného času. Víš co? Sundáme je, ať tu zbytečně nestraší,“ řekla paní Weasleyová, sundala hodiny a rázovala s nimi do manželské ložnice.
   Ginny si sedla do obýváku a zabořila obličej do polštáře. Spaloval ji tak příšerný strach, že jej nemohla popsat. Udělala by všechno na světě, jen aby ten turnaj ukončila. Propukla v pláč a štkala do polštáře a štkala, jako by do něj chtěla přenést všechen svůj žal. Vůbec netušila, že její matka je na tom úplně stejně.

   Hned jakmile Brumbál zmizel a Harry si připnul zpět svého fénixe, pobodaly čtveřici stovky ledových střepů. Kouzlo, které vyšlo od hloučku Celestínů, šlehlo do ledu a poslalo Harryho surově do vzduchu. Dopadl tak silně, až si narazil nos. Z něj se mu okamžitě vyhrnul proud krve a hlava se mu nárazem dostala do transu. Kouzlo bylo mířeno na něj.
   Milka s ním cloumala a křičela, ale Harry ji neslyšel. Vzduch byl plný dýmu z hrozivé exploze, až ho škrábal v krku. Harry si pročistil oči rukama prochladlýma až na kost a spatřil dechberoucí hrůzu. Před ním se rozprostírala vykouzlená průhledná vysoká a nadouvající se stěna plná blesků, pohlcující jedno dunivé a řvoucí zaklínadlo za druhým.
   „Najděte vchod! Co nejrychleji!“ proplul jim ušima Brumbálův pronikavý hlas.
   Kouzla zatáčela a míhala se kolem nich. Pokaždé však vrazila do mohutné vzdouvající se stěny, která opakovaně blýskala, jak absorbovala hrůznou sílu sesílaných kleteb.
   „Zelenoočko!“ vykřikla Milka. „Seber se už, ksakru!“ řvala na něj.
   Harry zamumlal: „Vivificus pocentia!“ a kouzelná síla proměněná v tělesnou energii mu rozproudila v krvi novou vlnu odhodlání. Vyběhl spolu s Milkou kupředu za Ronem a Hermionou, kteří se snažili zvýšit odstup od útočníků, aby mohli kouzlům lépe uhýbat.
   Bylo však marné se kdekoliv na ledové pláni schovávat. Běželi daleko a stále usilovněji. Přesto byli neustále středem útoku. Neúprosná sršící kouzla neměla slitování. Práskala a chrčela všude kolem nich. Čtveřice křičela. Jedno kouzlo dokonce praštilo do busty V. I. Lenina, kolem níž probíhali, a kterou zde mudlové umístili. Nápor kouzel natolik sílil, až se stěnou prorvalo jedno z nich a uhodilo do ledové plochy před Harrym. S výkřikem upadl a začal klouzat. Brumbálova stěna pod náporem krvežíznivých kouzel povolovala.
   Ředitel Bradavic však zahřímal tak silně, že jeho hlas byl slyšet na míle daleko a všem při něm přeběhl mráz po zádech. Stěna se obnovila v nové velkolepé síle. Brumbál čaroval jako nikdy. Nikdo jiný by nedokázal zadržet tak vyspělá a silná kouzla. Nikdo tak neochvějně jako on. Když v tom náhle Harry – stále klouzajíc – pocítil nepatrnou výduť v ledu. Milka ho už už tahala za nohy, ale on ji zastavil.
   Ohlédl se a uviděl v ledu nepatrné kolo relativně čerstvě zmrzlé vody.
   „Našel jsem vstup!“ zvolal, až se Ron s Hermionou v dálce prudce zastavili a vyběhli za Harrym.
   „Honem!“ volala Milka. „Musíme ihned z té pláně, jinak je po nás!“
   „Chytni se mě!“ zavolal na ni.
   „Harry!“
   Poslední výkřik patřil Hermioně, tu však on nevnímal. Milka ho zatím objala zezadu kolem pasu, až jeho hlavu obklopily lokny jejích dlouhých fialových vlasů. Harry ale netušil, že přítomnost Milčina těla mu dodala obrovskou energii. Jeho adrenalin dosáhl kýžené úrovně. Dostal se do víru oceánu odhodlání. Rukou se rozpřáhl a mávl s ní jako vrhač koulí. Vyvřelý žhavý projektil by je snad málem spálil, jakou v sobě ukrýval energii. Rozdrtil ledovou krustu přímo v místě nepatrné prolákliny. Led se otřásl a zaburácel do dáli, až ledová plocha ze sebe vydrala strašidelný sten.
   Hermiona vykřikla. Kouzlo bylo tak dravé, že do okolí vytrhlo stovky šípů ledu. Země pukla a Hermiona klouzala dolů po ledu do bezedných hlubin ledové průrvy.
   Ronovi se sevřely vnitřnosti děsem. Padl na led a zachytil její ruku na poslední chvíli. Začaroval „Redigo gravitas!“, čímž Hermioně snížil zemskou přitažlivost a dokázal ji tak vytáhnout zpátky. Jenže pak už trhliny, klikatící se jako pavoučí síť všude okolo ohlušivě drtily masy ledové celty, jež se počala děsivě propadat, až se jim zvedal žaludek.
   Harry zvolal: „Malgium wandum!“ a svou kouzlem zocelenou hůlku zaryl do ledního masivu. Kouzla oponentů utichla. Všichni zaskočeně sledovali, jak se Milka a Harry propadají na kusu ledovce do hlubin.
   Praskající zvuk jim duněl v plicích. Drželi se Harryho hůlky, která pružila a zařezávala se v ledu. Ledovec se s nimi hnal komorou, kterou prohloubili kouzelníci, když se vydávali do Velechrámu smrti. Stěny se jim třpytily do očí. Všude okolo byly díry jak v ementálu. V nich uviděli zával dalších ledových ker, které se hnaly stejným směrem. Byli uprostřed ledové laviny.
   Rampouchy se zařezávaly do jejich zmrzlého voru a odlupovaly velikánské kostky ledu svištící rychlostí kulek na všechny strany. Harry si začal uvědomovat, že kouzlo přehnal. Že svůj běsnící surf obřích rozměrů nedokážou zastavit. Uskakovali na něm sem a tam, jak oba uhýbali míhajícím se rampouchům ostrým jako břitva. Jeden za druhým řezaly do jejich sání.
   A z ničeho nic cesta před nimi končila. Chodba se prudce stáčela. Třpytící se stěna před nimi vrhala smrtelné odlesky.
   „Musíme seskočit!“ vykřikla Milka k Harrymu. Šlo o vteřiny. Harry vyrval z ledu hůlku, a odrazili se. Dopadli nacvičeným kotoulem.
   Nastalá rána jim zalehla uši. Cinkot ledové tříště přehlušoval hluboký brum, když kra velkolepě prorazila stěnu opodál a hlasitě zahučela do nedohledného prostoru za ní.
   Jenže dvojice se zalehlýma ušima se ani nestačila vzpamatovat a za zády se jim ozval další hřmot. Ohlédli se. Další ledová hora! Nemilosrdně se valila přímo na ně.
   „Musíme skočit dolů! Připrav si hůlku a skoč!“ křikl Harry.
   Harry věděl, že tuhle horu kouzly nezastaví. Zvedli se, doklopýtali až k okraji, a když už ledovec vyplňoval celý prostor za nimi, skočili ruku v ruce přímo za první krou.

   „Pozor, to je Malfoy!“ upozornil Ron Hermionu. Ještě před okamžikem málem on i Hermiona zmizeli v hlubinách ledových puklin. Avšak Ron měl s sebou svůj létající koberec. Kouzelně jej zvětšil a s Hermionou vzlétli do bezpečí.
   Zatím skupina Draca Malfoye na pláni omráčila své oponenty z družstva Egona Feroxe a všem sbírali jejich fénixe. V turnaji tak náhle zbyly jen dvě skupiny.
   Ron se rychle skryl za neviditelný rub létajícího koberce, když bělovlasý hoch zavětřil ve vzduchu jejich přítomnost.
   „Potterovci! Kde se schováváte?!“ zavolal, zatímco Saffi Woodleyová a Blaise Zabini si připínali ukořistěné fénixe na své opasky. „Grangerovic šmejdko! Vylez! Potter už s vámi dávno nehraje. Odteď půjde proti tobě! Sám mi to řekl. Víš moc dobře, že jsem s ním teď jedna ruka! Radím ti po dobrém, vylez a já ti zaručuju, že se ti nic nestane!“
   „Snaží se tě vyprovokovat,“ vysvětloval Ron. „Má něco za lubem a my mu v tom očividně překážíme.
   „Ale má pravdu, Rone,“ uvědomila jej Hermiona, jež se skláněla těsně u koberce. „Volala jsem na něj a vůbec si mě nevšímal.“
   „Hermiono, on už není ten, kdo se s námi přátelil. Toho Harryho teď musíme dostat zpátky. Pochopitelně, že ten současný se nevzdá jen tak bez boje –“
   „Posloucháš mě vůbec, Rone!?“ namítla Hermiona. „Malfoye a ostatní ta strašná vlna z Harryho kouzla minula, ti byli daleko. Ale my jsme byli hned u Harryho. Málem nás zabil a bylo mu to šuma fuk! Ten náš Harry v něm už vůbec není!“
   „Ještě není pozdě,“ namítl rázně Ron. „Ještě není pozdě, posloucháš?“
   „A jak to můžeš vědět!?“
   „Brumbál mi to řekl!“
   „Copak ty jsi s ním mluvil za mými zády?“
   „A-ano, jednou,“ opáčil Ron. „Hermiono, vzpamatuj se. Máš pravdu, času mnoho nezbývá, ale my to zvládneme.“
   Hermiona mu věnovala nejistý pohled a pravila: „Leťme.“ Prášek, kterému se stočené třásně už klepaly zimou, energicky vystartoval do ledové průrvy pod nimi.
   „Támhle jsou!“ vykřikl Malfoy. „Za nimi!“ ale to už se Ron s Hermionou ponořili do polorozbořeného ledu.

   Řítili se volným pádem do obrovského prostoru. Jeho velikost překonala veškerá jejich očekávání. Pod ledovým příkrovem se skrýval doslova nový neznámý, avšak rozlehlý svět. Pád výškou se blížil jedné míli, kterou právě teď překonávali v dechberoucí rychlosti. Zamrzlé hory v nedohledné dálce se tyčily tak vysoko, že se místy dotýkaly ledovcového stropu. Ten ohýbal světlo slunce a posílal jej v podobě stovek azurových slunečních paprsků dolů na zem posetou systémem jezer a dvanácti ledových řek.
   Harry se vzpamatoval ze šoku. Lapal po vzduchu a lidský pud ho z nastalého pádu urgoval, že co nevidět zemře, ať proti tomu něco podnikne. Zima a prudký fujavec mu ale mořily tělo chladem. Milka se ho nepouštěla a on zase jí. Byli si vědomi toho, že jejich životy nyní závisí pouze na jejich umění kouzlit. Že hladina jezera, do kterého se nyní řítili, je z takové výšky stejně tak smrtící, jako pád na zem. Musí se pokusit alespoň zpomalit, a to rychle!
   „Zelenoočko! Je zamrzlé!“ zaslechl křičet Milku. Volnou rukou se pokusil si protřít zrak, aby viděl do dálky, když na něj dolehl dopad jejích slov. To jezero bylo samý led!
   Musel kouzlit! Harry mávl s hůlkou a podařilo se mu zkrotit jejich divoký pád. Avšak kouzlo nemělo dostatek síly. S hůlkou nešlo pořádně mávat. Fičící vítr ji ohýbal a pružil s ní, mrazil mu cit v rukou. Oblek neoblek, už pomalu nehýbal nohama, rukama, ba ani prsty. Urputně zarval a přitáhl se k Milčině ruce. Už už se chystal boltcem hůlky rozbít led na Milčině náramku, aby ji poslal do bezpečí, když ho zastavila. Harry se na ni podíval. Chtěla pokračovat.
   V tom balvan ledu padající pod nimi, po kterém ještě před malou chvílí sjížděli lední jeskyní někde tam nahoře, veleobrovsky prorazil hladinu jednoho z jezer. Kusy jezerních krystalů se vydraly na povrch a pak vzhůru vyvřel kolosální – celé desítky metrů vysoký – gejzír vody, jenž vznikl po epickém dopadu ledové kry. Harry už spatřil pouze horní vějíř gejzíru. Poslední zakouzlení, když v tom: Bum!
   Dvojice do gejzíru narazila ve chvíli, kdy se chystal na cestu zpátky k hladině. Praštil je do hrudi jako obří beranidlo. Obleky měly tvrdé jako diamant. Harry pocítil, jak vstřebaly většinu z nárazu. A bez čekání absorboval druhý náraz, a to přímo do hladiny neznámého jezera.
   Voda řezala chladem jako břitva. Tělo ho bodalo pronikavou bolestí. Jejich zkřehlé prsty se rozpletly. Brýle mu okamžitě zmizely, jen hůlku měl zakleslou v ruce. Harry se ponořil hluboko do vody a mozek mu zatemnil nepředstavitelný chlad. Nedokázal si uvědomit, jestli se stihl nadechnout nebo ne. A to nejhorší – Milka byla fuč.
   Konečně otevřel oči do ledové vody a spatřil nitro azurového jezera. Divoké proudy od potopeného ledovce si s ním dělaly, co chtěly. Když v tom náhle začala voda tmavnout.
   Zaslechl obrovský šplouchanec. Nad sebou spatřil obrovitý masiv. Kra, kvůli které před chvílí vyskočili do tohohle šílenství, veliká jako obytný přívěs, teď klesala přímo na něj.
   Bum! Znenadání ho něco nabralo a vyrazilo prudce dech. Harry viděl, jak mu drahocenné bublinky vzduchu mizí před očima. To první kra, jež vyhloubila díru v ledu a potopila se do hlubin, o něco větší, než ta nad ním, ho vyvážela vzhůru. Vždyť led přece plave!
   Čelisti se svíraly, chystajíce se bez milosti Harryho rozdrtit. Končetiny mu nereagovaly. Ta bezmoc byla zničující. Harry huhlal a vypouštěl z úst poslední bublinky vzduchu.
   Teď nechtěl zemřít! Nechtěl si připustit, že to skončí takhle. Smrt se mu náhle zdála jako to nejstrašnější možné východisko. Nedokáže žít bez Milky!
   Pekelně koncentroval svou mysl a vypudil myšlenky strachu. Temná kra nad ním vyplňovala už celý Harryho zorný úhel. Musel kouzlit očima. To však ještě nikdy nezkoušel!
   Harry nepomyslel na žádné zaklínadlo, to je doprovázeno pohybem hůlky či ruky. Musel to pojmout jinak. Myslí se soustředil pouze na svou kouzelnou moc. Niternou sílu, kterou mu vlil do žil Princ dvojí krve v Temném mordu. A také síla pramenící od Aethóňanů, darovaná skrze lásku Roweny ke Godrikovi – dvě krve; tahle nezměrná síla byla spjata skrze velemocné prsteny. A právě tahle síla, jím prostupující, teď rozčeřila vodu před jeho zraky. Uprostřed klesajícího ledovce se vypálila díra. To už ale kry do sebe vrazily a Harryho tělo pohřbily mezi sebou.

   Stáli nehnutě a mlčky, obtočeni kobercem. Hůlky měli připraveny ke kouzlení. Prášek, který byl obtočený kolem nich, jim se svou neviditelnou rubovou stranou poskytoval stejný zákryt, jako Harryho neviditelný plášť. Brumbálovi bojovníci byli mazaní a co nejdřív se hodlali dostat nepozorovaně z role loveného do role lovce.
   Stáli a tiskli se k sobě, neboť jim byla pořádná zima. Hermiona ani Ron skrze koberec ven neviděli, a tak pouze hleděli na sebe skrze páru z úst a naslouchali do ticha.
   „Nikdy jsem si nevšiml, jak krásné máš oči,“ pošeptal jí Ron.
   „Tak proč jsi mi o tom dřív neříkal?“ zeptala se potichu.
   „Mnohdy i ten největší tvrďák nedokáže říct pravdu do očí…“
   Ztichli. Chodbu totiž naplnily kroky. To musel být Malfoy a jeho skupina.
   „Stát!“ zavelel znenadání rázně Malfoy. Dvojice zaslechla, jak změť kroků ustala. Byla slyšet pouze opatrná chůze Draca Malfoye.
   „Někde tu jsou…“ řekl Malfoy a čichal prostorem.
   „Zdi jsou průhledné jako sklo, Draco,“ domlouval mu Zabini. „Nemyslíš, že bychom je byli viděli?“
   „Jsem si jistý, že tu někde jsou,“ trval na svém bělovlasý hoch. „Ona tu je. Cítím ji. Parfém Grangerové rozeznám mezi tisíci jiných. Je tu…“
   „Zatracená Jitřní levandule,“ postěžovala si Hermiona na svůj parfém. „Vědí o nás.“
   „Mně voní,“ namítl Ron.
   A pak přišla rána. Hermiona se zalkla bolestí. Ta bolest! Objevila se z čista jasna v tu nejméně vhodnou chvíli, bodla ji přímo do srdce. „To snad ne, teď ne,“ šeptal Ron a držel ji na nohou, jenže Hermiona hekla a padla na kolena.
   „Slyšeli jste to?“ zarazil se Malfoy. „To byla ona! Kde jsi, ty špinavá smradlavá Grangerovic šmejdko?! Na co čumíte?!“ otočil se ke svým dvěma kumpánům. „Kouzlete!“
   Prostorem se rozlehly dunivé rány. Led se tříštil o stěny ledovcové jeskyně, jež zkrápělo jedno kouzlo za druhým. Avšak Prášek byl královský koberec. Každé z kouzel pohltil, jako by se nic nedělo.
   „Hermiono,“ oslovil ji Ron. Jeho přítelkyně upadala stále více v mdloby. Tolik statečně držela svůj nářek. Jenže co osud nechtěl, vrazil jim někdo do koberce.
   „Tady jsou! Jsou neviditelní!“ zahulákala Saffi.
   „Prášku, dělej něco!“ přikázal Ron svému koberci.
   Prášek, mohutný a huňatý, okrasně zdobený koberec, se velkolepě narovnal a svými konci zachytil Blaise a Saffi. Prudce je nabral, a natolik surově sroloval k sobě, že oba do sebe vrazili jako hlavy zápasících bizonů.
   Ron držel Hermionu a snažil se ji probrat, jenže právě na to Malfoy čekal. Byli bezbranní. Útočné kouzlo střídalo jedno za druhým. Ron musel být rychlý a kouzla vykrýt.
   „Přestaň, Malfoyi!“ naléhal na něj, jenže Malfoy udával tempo a byl pevně v roli útočníka. „Prášku, pomoc!“
   Prášek se rozmáchl a vyhodil přímo na Malfoye jeho dva omráčené kolegy. Ron nezaváhal a Malfoye odzbrojil.
   „Jestli nechceš poznat, jaké to je být pohřbený zaživa v ledu, tak vypadni,“ pohrozil zle Ron Malfoyovi.
   Ten se celý potlučený zvedl a dal se do rychlého útěku.

   Jemné ruce ho tahaly ven z vody. „Prober se!“
   Harry zvolna procitl a spatřil Milku. Myšlenkami stále v jezeře začal zprudka lapat po dechu.
   „P-p-promiň,“ dodal po delší odmlce plné odkašlávání, „promiň, neměl jsem t-t-tě vystavit takovému riziku.“
   „Nechci slyšet ž-žádné omluvy,“ říkala. Oba se klepali zimou. Milka si ho k sobě přitáhla. Mráz, jenž jim běhal po zádech, se pomalu vytrácel. „Kam p-p-půjdeš ty, půjdu i já. Ve vš-všem jsme spolu, na to nezapomínej. Dostali jsme se nejdál ze vš-vš-všech.“
   Měli vlasy plné bílých krystalků, jak jim voda v nich zamrzala. Jejich obleky pulzovaly a smrskávaly se. Vznikajícím třením jim zahřívaly na kost promrzlá těla.
   „Jak ses… jak to, že –“
   „Něco mi po-pomohlo ven z vody,“ vysvětlovala mu a Harry jí oplácel hlazení po tváři. „Ocitla jsem se… n-najednou u hladiny a chvilku na to i ty.“
   „Někdo nám pomohl?“ uvažoval Harry.
   „Nemyslím si, Harry. To ty,“ řekla mu na to a protřela mu zamrzlé řasy. „Když jsem tě vytahovala, byl jsi v bezvědomí. Musel sis krátkodobě způsobit slabší Venefikální kolaps nadměrným kouzlením. Vděčím ti za život… už potřetí jsi mě zachránil.“
   Nastalo ticho. Dívali se sobě láskyplně do očí a vzdálenost mezi jejich rty se začala povážlivě ztenčovat. Věděli, co přijde. Rozdmýchali neuhasitelný plamen a už ho neuhasili. I za takové situace se začali líbat. Zima byla rázem ta tam, bylo jim oběma zase příjemně. Netušili ani, že teplo způsobují jejich obleky hřející tak příjemně, jako teplá vyhaslá kamna.
   „Kde to jsme?“ zeptal se pak Harry a přikouzlil si nazpět své brýle.
   „Vůbec netuším… ale přece… jako bych tu už někdy byla,“ pověděla mu zamyšleně. „Něco mi to připomíná… ale… asi jsem jenom zmatená… Asi ano. Ano, určitě, jenom se mi to zdálo.“
   Harry nad tím uvažoval a nandávaje si své brýle, se rozhlížel dokola. V dálce byly majestátní velehory a jejich štíty, ostré a zubaté jako břitvy, se tyčily do úctyhodných výšek. Prostoru vévodila černá s bílou, jež barvily míchance zelené s příměsí azurové. A všude tam, kam až oko dohlédlo, byly vytesané polorozbořené stavby z ledu. Mosty, kdysi obrovské, zdobené a honosné, nyní odpočívaly z poloviny pohřbené v hladinách jezer. Chrámy a dómy v nikdy neviděném architektonickém slohu, již nebyly podpírány velkolepými sloupy, nýbrž zely ve troskách této mrtvé země.
   „Zelenoočko, podívej,“ řekla Milka a upřela pohled na dominantu v dálce.
   Z jedné z nejvyšších hor trčelo do prostoru předlouhé horské sedlo. Podpíráno bylo jediným převysokým skalnatým sloupem, jenž byl obtočen nekonečným schodištěm. A nahoře bylo něco, co jim bralo dech.
   Zář plamenů z té neznámé chrámové struktury se rozlévala dokola. Jako by všechno světlo patřilo jen a jen jí. Z dálky se zdála být nedostižnou a nedotknutelnou pevností.
   „Jestli tam půjdeme, už nebude cesty zpátky,“ sdělila mu hlasem plným obav.
   „Já cítím, že se tam dozvíme pravdu, Fialovlásko. A kdo ví, třeba i ty zjistíš, proč jsi mě kdysi tak nenáviděla,“ řekl jí.
   „Už tě nikdy nechci nenávidět,“ hlesla a své rty přitiskla k Harryho.
   Buuuuuum!
   Ta rána jim málem přivodila smrt. Několik málo metrů od nich dopadla veliká kra ledu a probořila se do vody v jezeře.
   Šokováni, vyskočili na nohy a zraky upřeli vzhůru. Vysoko nahoře stála postava. Mávala hůlkou a sesílala dravá trhající kouzla na ledovcový strop přímo nad hlavami Harryho a Milky. Dunění a praskání se rozléhalo po celé krajině, jak se kouzla zahryzávala do ledu a plivala jej k zemi. Na dvojici v tu ránu začala padat celá smršť smrtících ledových balvanů.
   „BĚĚĚĚŽ!“ zařval Harry a dali se do zběsilého sprintu.

   „Slyšela jsi to?“ zeptal se Ron Hermiony.
   Hermiona setrvávala v Ronově náručí už nějakou chvilku a rozdýchávala bolest, projíždějící jí celým tělem jako trsy jehliček. Když se začal celý ledovec otřásat, křečovitě sevřela Ronovu ruku, až se kousl do rtu, jak potlačoval bolest.
   „Chci pryč,“ řekla Hermiona úzkostlivě. „Ronalde Weasley, okamžitě mě odtud dostaň pryč!“
   „Jen klid, jen se uklidni, Hermiono,“ utěšoval ji Ron. „Nenech se tím přemoct. Jsi silnější než ty pocity!“
   „Ne, ne, ne, to nejde,“ odmítala horlivě a zdálo se, že se dočista pomátla. Ledovec znovu zaduněl a Hermiona hystericky vyjekla. „Už tu nebudu ani o minutu déle!“
    „A co Harry?“ zvolal na ni, když klopýtala na cestě zpátky k povrchu. „Prostě ho necháš zemřít? Jen kvůli svému hloupému strachu? Byli jsme přece varováni, že to na nás bude působit. Ještě nejsme ani uvnitř. Snad to nechceš vzdát!“ Hermiona se konečně zarazila a zůstala stát. „Když jsme se s Harrym vydávali za tvou záchranou jen s mizivou vidinou toho, že se vrátíme živí, také jsme se nevzdali. Nikdy bychom tě tam nenechali! Ani já, ani náš Harry! On tam v Mordu pro tebe obětoval svou vlastní duši! Dlužíš mu to. My oba mu to dlužíme, Hermiono!“ volal na ni.
   Ron se celý nešťastný odmlčel, a když promluvil znovu, mluvil již vyrovnaným hlasem. „Tohle nejsi ty. Tohle není ta Hermiona, kterou znám… kterou… kterou obdivuju a… vždycky jsem obdivoval. A… a kterou mám tolik rád. Možná víc, než má vůbec ponětí.“
   „Rone,“ špitla a otočila se k němu. Slza se jí na tváři zatřpytila jako jitřenka. „Ať už se bude dít cokoliv, nesmíš mě za žádnou cenu nechat odejít, rozumíš?“ řekla mu pevně.
   „Pojď,“ pobídl ji Ron a pomohl jí pomaličku na Práška.

   Mávali hůlkami tak rychle, jako nikdy předtím. Adrenalin jim žhavil krev v žilách, jak usilovně kouzlili a ničili jeden kus ledu za druhým. Nebylo však úniku. Balvany dopadaly všude kolem nich. Byli v pasti. Milka se od Harryho oddělila a vyběhla na špičatou střechu kdysi honosného dómu.
   „Pareta stellar!“ zvolala. Harry se na ni ohlédl. Vybrala si extrémně obtížné kouzlo, které vstřebávalo nárazy ledovek formou zářivého štítu nad jejich hlavami. Vyběhl jí proto co nejrychleji na pomoc.
   „Harry, pozor!“ zakřičela na něj Milka a ukazovala vzhůru.
   Harry vzhlédl. Mohutná ledová skála zatmívala obzor, řítila se přímo na ně. Ten zabiják, ať už to byl kdokoliv, cíleně směroval ledovou kru tak, aby ho rozmáčkla. Harry vyskočil, vyzdvihl ruce a z plných plic zvolal: „Expulso!“
   Síla, jakou do zaklínadla vložil, ho smetla zpátky mezi ledové trosky. Kouzlo se vřítilo do ledovce a roztrhlo mu srdce na tisíce kousků. Ostré jako nože se zabodávaly na zem, kde Harry ležel. Černovlasý chlapec vykřikl bolestí.
   „Harry!“ to Milka. Myslela si, že ho ztratila. Rozběhla se za ním, čímž však její čarovná stěna zakolísala. Ledová kostka se prorvala skrz a brutálně ji udeřila do zad.
   Vydala hlasitý sten a s vyraženým dechem upadla na kolena. Oblek se jí na zádech semkl těsně před dopadem. Jenže síla bombardujících ledovek ji teď i s hůlkou stále sršící záštitné kouzlo surově zarývala hlouběji a hlouběji do země.
   Harry se převaloval a sténal. Nechtěl se ohlédnout. Cítil, že má probodnuté stehno skrz naskrz. Když se pak podíval, zjistil, že celestínský oblek je sice plný šrámů, ale stehno měl v pořádku. Tak moc byl oblek silný.
   Harry se rozhlédl a našel Milku. Na dálku jí ukázal několik bleskurychlých gest. Milka pochopila. Oba mávli s hůlkou a naráz zvolali: „Fliximo!“
   Cáry bezbarvých kouzel dopadly o stovku metrů dál na patě starodávného panteonu a v tu ránu se oba na místě dopadu zhmotnili. Transportní kouzlo se jim povedlo.
   Schovali se uvnitř rozbořené stavby mezi mohutnými popraskanými sloupy. Stavba měla strop i přes své stáří pevný jako skála. Klekli si a schoulili se k sobě na chladné lesklé zemi. Udýchaně vydechovali páru z úst. Nad hlavou jim panovalo ohlušující strašlivé hromobití. Harry, mířicí hůlkou vzhůru, připraven očarovat případný hroutící se strop, se Milky zeptal: „Myslíš, že je to ten s tím čpavkem?“
   Jenže pak z ničeho nic rachot ustal. Stejně tak náhle, jako začal, utichl. Harry se podíval své společnici do očí a kývl na ni. Oba obezřetně kráčeli k východu – prostoru mezi dvěma majestátními sloupy. Když Harry vyhlédl vzhůru a málem se mu podlomila kolena. Nebyl to ‚ten s tím čpavkem‘, ale někdo jiný. Daleko nahoře v ledové pokrývce se totiž vznášel koberec a na něm dvě postavy.
   „To byli oni,“ hlesl Harry šokovaně s tísnivou hořkostí v ústech. „Ron a Hermiona. Snažili se nás zabít.“

   Cinkající zvonek ve tvaru korouhve oznamoval, že někdo oprávněný právě prošel skrze ochrannou kouzelnou bariéru Doupěte. Ginny dozdobila štědrovečerní stůl a vyhlédla oknem ven. Spatřila v dálce svého otce rázovat hbitým krokem v doprovodu dalších ministerských špiček. Přeběhla proto k malému zrcátku v předsíňce mezi jídelnou a kuchyní, aby se náležitě upravila.
   Dveře bouchly a dovnitř se vehnal Artur Weasley. „Jako doma, pánové, jako doma. Ginny… Ginny…“ hledal svou dceru, „Ginny… tady, Ginny vás usadí,“ řekl, jako by názor jeho dcery pro něj nic neznamenal. Popadl ji za rameno a předvedl před formálně navlečené kouzelníky. Ginny se před vysoce postavenými hlavouny cítila trapně a nevěděla ani co říct. Otočila se na otce, ale to už pan Weasley zmizel v prvním patře.
   „Tak, tudy,“ otočila se k hostům a rukou naznačila směr k jídelně. Pouze však mávala do prázdna, neboť všichni příchozí se tím směrem již dávno vydali. Jako by tu pro všechny byla jen vzduch.
   Obskakovala od jednoho k druhému a plnila jejich přání. Tu koňak, tu zase brandy nebo právě vychládající švestkový pudink. Ani jeden z hostů Ginny nevěnoval sebemenší pohled. Měla chuť jim do pití naplivat.
   „Ginny!“ zvolal ode dveří povědomý hlas.
   Zrzavá dívka se otočila a spatřila Alexe Twimbryho, jak si sundával svůj svrchník pokrytý sněhem. Artur si viceministra do domu vodil častokrát a poslední dobou to byl jediný člověk, se kterým vedla Giny rozumnou řeč.
   „Pane viceministře, vítejte!“ pozdravila jej mile a uvedla do jídelny, kde se teplo skvělo s vánoční náladou a z kouzelnického rádia se linuly koledy v podání Karůza Pily.
   „Jak se ti vede, Ginny?“ zeptal se Alex na prahu jídelny.
   „Do-dobře,“ odvětila tak nuceně, že i meluzína v sobě měla více citu. „Jak by také ne.“
   „Chápu tě,“ dodal Alex a poplácal ji po rameni. „Tyhle hodiny pro tebe musí být trýznivé. Avšak jsi nesmírně silná mladá dáma. Tvůj otec může být právem na co hrdý.“
   „Můj otec?!“ vyhrkla těžce a hlas se jí vzpříčil v hrdle. Hosté u stolu zpozorněli. Ginny se proto rychle odebrala do obývací místnosti, kde kromě praskajícího ohně v krbu zrovna nikdo nebyl.
   „Můj otec je imbecil!“ řekla nahněvaně.
   „Ginny, měj na paměti, že mluvíš o ministrovi kouzel.“
   „A o to právě jde! Od kdy přestal být otcem? Já pro něj neexistuji. Mého bratra a přátele pošle s poklidem na smrt!“
   „Tvůj bratr je už dospělý,“ podotkl Alex.
   „Řekněte, co to na tom mění?“ vyjela Ginny na viceministra kouzel. „Máte… máte přece na starosti celé Mistrální OVCE. A-a-a zastupujete mého otce. Pokud tomu dobře rozumím, máte tudíž právo turnaj odvolat.“
   „Ano, to máš pravdu,“ řekl Alex. „Ginny, poslouchej… musíš pochopit, že je jen a pouze na nich, do jak moc velkého nebezpečí jsou ochotni zajít. Dali jsme jim prostředek, jak se zachránit. Nikdy bych si nedovolil ohrozit něčí život. Dokonce… mezi námi obzvlášť kvůli tvému naléhání, jsem Celestínům řekl, aby na studenty tolik neútočili… respektive jsem je instruoval, aby se jim vyhýbali.“
   Zřejmě však Ginny neoblomil. Byla zoufalá a neexistovalo pro ni nic tak důležitého, jako zrušení turnaje. Věděla, že tohle je její poslední šance. Stále na něj hleděla a pak dlouze, ale potichu řekla: „Prosííím. Zrušte to, než se stane něco hrozného. Žádám vás z hloubi duše, udělám cokoliv.“
   Alex se tvářil velmi soucitně. Unaveně přivřel svá víčka, rukou si projel svou bílou kštici, a když opět promluvil, nebylo ho téměř slyšet. „Obávám se, že bez Arturova přičinění… je jeden malý hlásek ztracený uprostřed té naší zapeklité ministerské mašinérie…“ Podíval se jí do očí a řekl jí narovinu: „Mrzí mě to, ale mám svázané ruce. Je mi to líto.“
   Alex se otočil a zamířil do jídelny. Ginny popadlo naprosté šílenství. Dočista ztratila veškerou sebezáchovu. Třaslavě vytáhla hůlku. Nevědíce co dělá, zamířila s ní na Alexe a vykouzlila: „Imperio!“
   Kouzlo se vpilo Alexovi do zad. Ginny si opožděně uvědomila, co udělala. Jenže teď musela rozkazovat! Musela rychle vymyslet, co Alexovi přikáže.
   Ginny se ujistila, že tu jsou sami a řekla se strachem v hlase: „Jděte na ministerstvo a zrušte turnaj, co nejrychleji!“
   Alex se otočil a vykročil ke dveřím. Ginny mířila hůlkou po celou dobu na jeho hlavu. Má přestat mířit? Smí vůbec přestat? Tohle nikdy nezkoušela. Co má udělat?
   Alex se znenadání zastavil. Výraz mu zkameněl. Pak zakolísal a opřel se o vstupní dveře. Zavřel prudce oči, a když je znovu otevřel, pohlédl na Ginny.
   „Cos to udělala?“ vyjel na ni zostra. „Víš, co jsi právě způsobila?! Co strašného ti hrozí?“ řičel zlostně, až se Ginny z nouze podlomila kolena a ona dopadla u paty stromku.
   „Já… já…“ naříkala a cítila se na pokraji zhroucení.
   „Propána!“ zvolal Alex. „Kouzla… kouzla mladistvých…“ přemýšlel horlivě, „jejich vystopování má přece zpoždění… možná to ještě stihnu… řekni, že se opozdím!“
   Alex vyběhl ze dveří bez svého svrchníku a ihned, jakmile byl z dosahu ochranných kouzel Doupěte, se přemístil pryč.

   Harryho chůze neměla daleko k chůzi po povrchu měsíce. Nejen, že je oba bolela jejich poraněná a potlučená těla, ale ze všeho nejvíc byl šokován tím, že jej o život chtěli připravit jeho vlastní kamarádi. Milka šla napřed. Byla si vědoma toho, že tento problém si Harry musí vyřešit sám. Její mrštné tělo jako kamzík vybíhalo hromady antických trosek a očima kontrolovala jejich okolí.
   Mířili přímo k úpatí stovky metrů vysokého podstavce podpírajícího vysokohorské sedlo s Velechrámem smrti. Kolem dokola plály modrozelené plameny, které však spalovaly prudkým chladem, a malovaly jim zelené stíny na obličeje. Harry se mlčky zadíval do jednoho z nich, když tu náhle nechtěně narazil do Milky.
   Fialovlasá dívka stála nehnutě a pošeptala mu: „Támhle.“
   Uprostřed stezky mezi dvěma jezery, po které právě mířili, se na zemi pokryté špinavým sněhem rozléval děsivý černočerný stín. Nehýbal se, stejně tak, jako teď Harry a Milka.
   „To je Celestín. Ale proč nic nedělá?“ zeptal se Harry. „Má nás tu jako na podnose. Proč… tam jen tak stojí?“
   „Ta jezera bychom obcházeli celé hodiny. Pojď.“
   Chytli se za ruce a obezřetně se vydali přímo k Celestínovi. Harry se v odhadování jejich totožnosti zatím nikdy nespletl. Vždyť profesory Bradavic znal jako své boty. Jenže tentokrát neměl vůbec ponětí, o koho se jedná.
   Vykračovali stále blíž a dýchalo se jim stále obtížněji. Celestín byl jako přikovaný. Stále spočíval uprostřed cesty, přestože od něj byli vzdálení už sotva jen pár metrů.
   „Tohle se mi nechce líbit,“ utrousil Harry nervózně.
   Nevěřili svým očím. Obešli Celestína – každý z jedné strany – a neustále na něj mířili hůlkami. Celestín nic neudělal.
   V tom oba vykřikli. V podpaždí ucítili tlak a najednou jim zmizela zem pod nohama. Harry vzhlédl nad sebe.
   Nesly je dvě velké černé labutě se studenýma modrýma očima a s drápy namísto blan. Vynášely je vzhůru. Byly černé a zlověstné, jakoby stvořené z popela a sazí. Jejich křídla ladně pročesávala vzduch a ony s nimi stoupali stále výš.
   „Chtějí nás upustit!“ křikl Harry na Milku.
   „Ne, podívej se!“ zvolala na něj a ukázala do dálky.
   Harry se zadíval před sebe. Labutě je nesly přímo k Velechrámu smrti. A když s nimi jemně přistáli na plošině přímo před ním, Harry se ohlédl zpátky na Celestína. Stezka však již byla prázdná. Po Celestínovi nezbyly ani památky.

   Ginny byla schoulená do klubíčka ve svém pokoji a plakala do polštáře. Dole slyšela hosty, jak debatují, zatímco se blížila hodina večeře. Její přátelé byli ve smrtelném nebezpečí a teď navíc přijdou zřízenci ministerstva a odvedou ji do Azkabanu! Srdce se jí změnilo v kámen a ona se nemohla samou tíhou ani zvednout z postele. Pomalu se začala dusit tísnivým tlakem všech strašných pocitů, které na ni doléhaly.
   „Slečno Weasleyová,“ zapískal tlumeně hlásek za oknem.
   Ginny sebou poplašeně škubla a vyhlédla k oknu. Za okenicemi se vznášel domácí skřítek sedící na maličkém košťátku a ťukal jí do okna. Ginny mu okamžitě vyběhla otevřít.
   „Dobby se omlouvá, že vás… vás ruší… jste v pořádku?“ zeptal se Dobby a sletěl na podlahu. Všiml si totiž Ginnyiných očí opuchlých do pláče a rozmazaných od řasenky.
   „Ano, Dobby, v pořádku,“ pokývla mu na to, zavřela okno a sehnula se k maličkému skřítkovi, který si opřel košťátko o zem. „Copak tě ke mně přivádí?“
   „Dobby vám měl předat tohle,“ skřípl skřítek svým tenkým hláskem a vytáhl z kapsičky svého kabátku malou kapsuli ve tvaru broučího krunýře. Ginny si na ni vzpomněla. Jednalo se o bystrozorskou vysílačku. Stejnou měli, když se minulý rok vydali do napadeného Londýna s Dolores Umbridgeovou. Ta samá zachránila Harrymu život, když zachytila kulku, kterou ho chtěla Umbridgeová zabít. „V případě nebezpečí ji máte použít a přijde vám na pomoc.“
   „Kdo?“ zeptala se Ginny a převzala kapsuli.
   „To už Dobbymu neřekli…“ odpověděl Dobby a hned pak se zarazil. Na tváři se mu teď usadil provinilý výraz.
   „Stalo se něco?“ zeptala se ho po chvilce Ginny.
   „Dobby se moc omlouvá,“ zaskřehotal skřítek. „Slečna Hermiona říkala, že vám to mám doručit. Dobby vám to m-měl… měl donést už ráno, ale Dobby byl sledovaný. Dobby se je snažil celý den setřást, opravdu, až se mu to povedlo. Dobby si myslel, že kdyby věděli kam Dobby míří, tak –“
   „Udělal jsi správně, Dobby,“ řekla mu Ginny a pohladila ho po ušaté hlavě. „Velmi správně.“
   „Dobby ale přišel pozdě,“ řekl skřítek. „A jenom kvůli svému vlastnímu bezpečí… ohrozil vás a to se nemělo stát.“
   „Neohrozil jsi mě, nic… nic zlého se nestalo,“ řekla mu a pokusila se na Dobbyho usmát.
   „Ale mohlo… mám vás varovat, že ten zrádce přijde dnes na večeři k vám do Doupěte. Bude tady! Dobby by rád pomohl, ale už způsobil spoustu problémů tím, že odešel ze školy. Skřítci totiž mají za úkol nosit zásoby do školy, neboť se mohou do Bradavic přemísťovat. Dobby zavinil –“
   „Nic jsi nezavinil, Dobby,“ řekla mu vážně Ginny. „Z ničeho se neviň a leť rychle zpátky do Bradavic. A děkuji.“

   Ta vysoká plamenná stavba, kterou patrně nevytvořila žádná lidská bytost, byla dechberoucí. Zahrnovala prvky z mayských a vikingských kultur. Obě však navíc pohlcovala svou epickou velikostí a okázalou drastičností.
   Stavba byla v pravém slova smyslu reprezentací zla světa. Zosobňovala pramen vší špatnosti. Pramen jedu v podobě tyrkysově hořící tekutiny, kterou ohavně krvácela a trousila do skal opodál. Vysílala na svět zlo – jen a pouze čisté zlo.
   Byla tu dříve než lidé. A za svou existenci nesla mnoho jmen. Vždy však zlých, ohavných a strašidelných. Někteří tomuto místu říkali Niflheim – stejně jako Temnému Mordu zase Helheim – kouzelníci však pro tuto hrůznou věc měli jediné pojmenování – Velechrám smrti.
   Ne mnoho autorů se odvážilo dovnitř. Ne mnoho kouzelníků nalezlo dostatek odvahy na tu hrůzu vůbec pomyslet. Je těžké vyprávět o samotné podstatě zla… těžce se o ní dá byť jen šeptat. A na tuhle hrůzu právě Harry a Milka hleděli.
   Mrtvolná byla… z ohně modrého a zeleného. Ledového a neživého, olizujícího zamrzlé temné hradební zdi, které ozařoval zdola plamen jedovým tyrkysem. Uvězněné plameny tvořící vrchní ledovcové stěny byly jak křídla mrtvých andělů. Parohy ďábelské hadí nestvůry, jež tvořila do výšek sta metrů se tyčící vstup, byly mohutné jako tubus londýnského metra. Had, který podle bájí obtáčel a trýznil celou Zemi, plamenně zíral svou obludnou hlavou na nově příchozí a ze zamračených očí mu odkapával zelený jed. Bezpočet plamenných můstků se klenul do dáli, s bezpočtem koster a urvaných kusů gigantických hmyzích těl, jež tvořily vedle ohně a ledu podstaty její ohavné architektury.
   „Zabiju vás,“ bylo první, co procedil zle Harry a vyběhl kupředu. Před velechrámem se rozkládalo dlouhatánské schodiště nestavěné pro lidskou nohu. Pulzovaly jím tyrkysové žíly. Harry po schodišti začal vybíhat vzhůru, jak nejrychleji dovedl. Pohled jeho očí posedla ukrutná nenávist.
   Milka mu sotva stačila. Pelášila za ním a jejich hbitá těla pracovala na maximum. Pak Harry rozzuřeně tleskl a mávl rukama. Z nich mu vyprsklo ohromně mocné kouzlo, které zařvalo prostorem. Vyřítilo se ke vchodu jako zuřivý vlk a zakouslo se do nohy Ronalda Weasleyho.
   Hermionu ocákla sprška krve. Ron vykřikl a padl na zem.
   „Zabiju vás!“ zařval Harry plný krvelačného vzteku a Velechrám na něj znovu dýchl svým jedovatým dechem.
   „Všichni svatí, stůjte při nás,“ zašeptala šokovaně Hermiona a setřela si z tváře krev. Ale to už se vedle nich o zeď rozbilo další kouzlo, až je smetla jeho tlaková vlna.
   „Hermiono, uteč!“ zakřičel Ron svíjející se bolestí. Levé lýtko měl plné krve a v dálce viděl blížícího se Harryho, jemuž žhnuly rudě oči.
   Hermiona vytasila hůlku a zašeptala nad Ronovou nohou: „Vulnura sanentur.“ Rána se hned začala zacelovat a Ron přestával naříkat. Pak začala Rona zvedat. Ten chtěl začarovat na Harryho zaklínadlo, ale Hermiona ho zastavila. „Ne! Nesmíme mu ublížit!“
   V tu ránu ji však do srdce bodla strašná bolest. Ron si toho všiml a své role si teď rychle vyměnili. Jal se ji popohánět do chřtánu velechrámu – přímo nad kolosem zrůdné hadí hlavy, která na ně chrčela. Hermiona se zajíkala a lapala po dechu, Ron pajdal a rána na noze ho soužila, jako by do ní měl znovu zakousnutého Siriuse. Za nimi se však přibližovala postava zuřícího Harryho a proto nesměli otálet.
   Uvnitř na ně ze stěn shlížely stovky koster. Shnilých a propadlých tyrkysovému ohni, jako by je právě zaživa spaloval. Ocitli se uprostřed velkolepé rozlehlé dvorany plné světelných mečů dopadajících z očí hadí bestie. Byla plna propadlé podlahy. Doprostřed vedl můstek obehnaný plamenným zábradlím, na jehož konci se skvěl širokánský kmen prastarého stromu, z něhož prýštily prameny tyrkysové řeky. Podél stěn byly rozmístěné ledové sochy a sousoší, jež zobrazovaly cizí, místy spíše mimozemské tvory či hrozivě vypadající zvířata. Vysokánské, ledové a opuštěné.
   „Pospěš!“ popoháněl Ron Hermionu, když vešli na můstek, jehož popraskaná zem se drolila. Raději nevnímali děsivost prostoru. Tyrkysová voda v plamenech požírala jejich boty, až jim hořely podrážky. „Honem, pospěš!“
   Dokulhali přímo ke kmeni stromu, když jim do zad vrazilo kouzlo. Oběma vyrazilo dech, až se svalili na zem. Harry jim byl v patách. Hnal se po můstku a plamenné zábradlí mu barvilo bledost na nelítostný obličej.
   „Musíme vytvořit šik,“ řekl Ron Hermioně. „Musíme se bránit!“
   „To nezvládnu,“ zakvílela Hermiona nešťastně a držela se na hrudi, jako kdyby měla srdeční příhodu.
   „Musíš mi pomoct!“ jenže ke kmeni se přihnalo další Harryho kouzlo a dopadlo mezi Hermionu a Rona. Vzniklá šoková vlna je odhodila, až si bolestně natloukli o zem.
   V Harrym by se krve nedořezal. Byl bez sebe, čím více na něj děsivá stavba dýchala. Uháněl přímo k nim.
   Ron se mu však nemínil za žádnou cenu vzdát. Zařval a seslal na Harryho kouzlo, které se mu zařízlo do tváře jako břitva. Harry se v běhu rozkřičel bolestí, a seslal na Rona rovnou dvě kletby. Jedna minula, druhá však uhýbajícímu Ronovi způsobila ošklivou ránu. V křiku Rona popadl ještě větší vztek. To už však byli u sebe. Ron se zvedl a s Harrym do sebe vrazili jako dvě kladiva.
   Dva dosud nejlepší přátelé si nyní způsobovali příšerná zranění. Bojové umění, kterým se rvali, bylo to nejhorší. Trhali si šlachy, lámali kosti, kloubili klouby, způsobovali otevřené rány, shyby a výpady, kopy, zastavení dýchacích cest, popáleniny… Hermiona s hrůzou v očích sledovala něco nepředstavitelného. Jenže pak následovalo kouzlo do míchy, kop kolenem, kouzlem Harry způsobil Ronovi otřes mozku, když v jedné setině vteřiny Ron zaváhal. Teď padl před svého soka a Hermiona zděšeně spolkla výkřik.
   „Expelliarmus!“ zvolal Harry a zažhnuly mu oči. Uchopil Ronovu získanou hůlku a máchl s ní. Na levé straně Ronovy hrudi se objevila rudá skvrna. Ron zaječel bolestí a pusu mu naplnila krev.
   „Chtěl jsi nás zabít,“ procedil nelítostně udýchaný Harry, zatímco si hojil rány. „Udělal jsi největší chybu v životě.“
   „Jdi se vycpat,“ zakašlal Ron. Z pouzdra u boty vytasil záložní hůlku. Prostým mávnutím se objevil Harrymu u hlavy záblesk a rána. Kouzlo ho smetlo na zem a na tváři se mu stravovala obrovská spálenina. Harry zavřeštěl bolestí. Rozběsnil se do bezmezných výšin, Ronovu záložní hůlku ihned po jejím získání rozlámal a zamířil Ronovi na srdce. „Tohle byla tvá poslední chyba!“
   Ron vyhrkl zděšením, když pochopil, k čemu se Harry má.
   „Zabil bys mě?“ vydechl šokovaně a vyplivoval další kapky krve. „Ty bys mě vážně zab-zabil?“
   „Proč bych, ksakru, nemohl, když vám to nedělalo žádné problémy?“ zaprskal na něj Harry nenávistně.
   Hermiona si byla vědoma, že je jediná, kdo může odvrátit katastrofu. Sebrala všechnu svou vůli proti té příšerné bolesti v srdci. Třaslavou rukou zašátrala po své hůlce, zamířila na Harryho a „Petrific…“
   Do boku ji udeřila silná rána a Hermiona zaječela na celé kolo. Kouzlo Milky ji nadzvedlo a uhodilo s ní o kmen stromu. Nebohá dívka v tom okamžení ztratila vědomí.
   „Hermiono!“ zachraptěl Ron vystrašeně. „Ne!“
   Milka Ronova slova přešla a otočila se na Harryho: „Na co čekáš, Zelenoočko? Celou dobu zbrojili proti tobě,“ říkala, zatímco bezbranné Hermioně odepínala sošku celestínského fénixe a pak přešla k Ronovi. „Na každém kroku se proti tobě domlouvali, viděla jsem je. Chtěli počkat na příhodný okamžik.“ Ron neměl slov. Kmital očima z Harryho na Milku… ani jednoho nepoznával. I jemu sebrala fénixe. Následně je zahodila do dálky, až zaslechli pouze jejich tříštivý dopad. „Nikdo tu není. Rozhodni se správně.“
   Harrymu rudě zažhnuly oči. Rozpřáhl se s hůlkou a…
   V tom znenadání někdo Harryho a Milky tělům vypnul přívod energie. Oba se svalili na zem jako loutky.
   „Ta síla nad ním přebírá kontrolu! Už není čas,“ ozvalo se prostorem. To byl Brumbál! „Nemohu útočit na své svěřence. Za okamžik se proberou. Pospěšte!“
   „Profesore!“ zavolal Ron. Avšak už nikdo neodpověděl.

   Všichni usedli k večeři, včetně samotného ministra kouzel. Paní Weasleyová upekla výtečnou pečeni a ve Weasleyovic spíži už byla přichystaná krůta na zítřejší vánoční hodokvas. O Štědrém dni se ve Velké Británii vždy věšely punčochy na krb či u zasněžených oken, a s nedočkavostí se očekával příchod dárků nadcházejícího rána. Následujícího poledne se pak pekla krůta, na jejíž naporcování měl pan Weasley každý rok spadeno. Bohužel se mu to málokdy povedlo, neboť hlavou rodiny – která má tradičně krůtu porcovat – se často jmenovala sama paní Weasleyová. Srdce jí totiž usedalo pokaždé, když se Artur rýpal nožem v mase a celou její mistrně upečenou krůtu tak zkazil.
   A tak se stalo, že v předvečer vánoční hostiny a rozbalování dárků – na Štědrý den – se odehrával lítý turnaj a Weasleyovi hostili ministerské špičky či jiné důležité mocnáře.
   Pro Ginny to byla vyčerpávající večeře. Jídla se ani nedotkla, neboť musela ustavičně obskakovat jednoho hosta za druhým. Probíhající rozhovor o vzrůstající inflaci v kouzelnické ekonomice jí lezl krkem i ušima.
   Pozorně proto sledovala každého, zdali neodhalí zrádce, o kterém se Dobby zmiňoval. Byla by tak ráda varovala své rodiče, avšak pochybovala, že by ji brali vážně.
   Jak minuty ubíhaly a Alex se stále nevracel, bála se čím dál více ohlédnout se ke dveřím, kterými ji za chvíli budou odvádět do Azkabanu za její strašlivý kouzelnický zločin.
   „Kde je ten zatracený Alex?“ zeptala se Ginnyina matka popuzeně. „Večeře vystydne a ohřívací kouzlo jídlo zkazí.“
   Dveře bouchly a Ginny se zasekl nádech kdesi v krku. Bylo to tu. Do místnosti vešel Alex Twimbry. Všem pokynul a pouze si přisedl po pravici ministra kouzel.
   „Něco nového z turnaje?“ zeptal se ho Artur tónem, ve kterém byla znát snaha o ledabylost.
   „Nic. Jsou už několik hodin ve Velechrámu a tam je nemůžeme sledovat,“ oznámil jim Alex, „drží se velice statečně. Přesto… soudě podle cesty ke chrámu, která byla… řekněme hodně trnitá… se zdá, že všichni se hned od začátku zaměřili na Pottera. Ten nebožák se málem utopil.“
   Místností se ozvala rána. Všichni sebou polekaně cukli a Ginny začala s omluvami sbírat střepy rozbitého nádobí.
   „Ginevro Weasleyová!“ vyjela na ni matka a ubalila jí facku po dlouhých zrzavých vlasech. „Co jsi to provedla?! To je nesmírně cenná starožitnost! Nedá se napravit žádnými kouzly!“
   „Cože? Tobě záleží víc na…,“ Ginny se však duchaplně zarazila. Spolkla obrovské sousto hořkých pocitů, očím zakázala slzet a jen potichu špitla: „Moc se omlouvám.“
   Paní Weasleyová bouchla nahněvaně s velkou dózou pečených brambor na stůl a stále naštvaně vydechla. „No… stalo se. Mimochodem, Alexi, co vás vlastně tak zdrželo?“ zeptala se stále nevrle paní Weasleyová. „Večeře je studená.“
   Ginny stiskla pěsti a se zatajeným dechem očekávala, co Alex odpoví. Vždyť už je plnoletá. Půjde snad na doživotí do Azkabanu? Dech se jí v těch vteřinách vytrácel.
   „Některé věci jsou důležitější, než večeře… nebo rozbité nádobí,“ opáčil Alex jemně. Pohledem zavadil o Ginny, která v něm vyčetla nepatrné kývnutí hlavy. Ginny prudce vydechla. Azkaban jí už nehrozil. „Přesto musím sklonit pochvalu, paní Weasleyová. Vypadá to výtečně. A teplota je o mnoho vyšší, než u mých obvyklých jídel, nemějte obavy.“
   Ginny se vzdálila a se střepy vyšla z Doupěte ven, aby je mohla vyhodit. Stmívalo se. Tma se hnala na starou Anglii.
   Děvče v sobě mělo nakupený vztek. „Proč já?“ vyhrkla. Zadívala se do nebe, sevřela rty do úzké linky a semkla pěsti, jak jen dokázala. „Na mě přece nehleď! To oni! Prosím, to oni ať jsou v pořádku,“ šeptala komukoliv. „Prosím!“

   Když se Hermiona probrala, zjistila, že na ni hledí ustaraný Ron a hladí ji po tváři. „Jak… jak dlouho jsem byla v limbu?“ zeptala se a chytla se za hlavu, kde ucítila bouli.
   „Myslím… no… uh… skoro celé odpoledne,“ odvětil Ron a stále ji hladil, až by se na první pohled zdálo, že nadměrně. „Už bude večer. A-a-a… s profesorem Brumbálem jsme zatím dokázali najít vstup do síně s Démoniem,“ řekl Ron a pomohl jí zvednout se. Neustále ji však hladil. Hermiona upřela oči a spatřila vchod. Tvořil ho střed slunce, jehož paprsky z ledu vyznívaly spíše jako chapadla s hadíma očima. Nad vstupem se rozlévala tyrkysová tekutina a celou ji halila do jedovatých plamenů.
   „Ronald jím už prošel,“ ozval se stařecký hlas, to byl bezpochyby Brumbál. „Museli jsme tě vzbudit, Hermiono, jinak bychom tě nemohli přenést dále.“
   Hermiona sesedla z létajícího koberce, který ji až doposud nesl a zahleděla se do tmavé svatyně v dálce.
   „Abys prošla, musíš prokázat, že jsi příslušnicí zlé krve.“
   „Rone, copak se děje?“ zeptala se ho, když ji nyní pořád mlčky a zarputile hladil. „Je to milé, ale teď…“
   „Promiň já… Velechrám smrti na tebe prostě asi nepůsobil, když jsi byla mimo,“ řekl nanejvýš dotčeně. „Ale mně už fakt tečou nervy. Tahle hrůza z tebe vysává duši jako…“
   „Au, Rone!“ křikla, když jí sevřel ruku až přespříliš silně.
   „Propána, promiň! Já… uh…“ huhlal Ron a vypadal, že se za chvilku pomátne. „Víš, tohle byla poslední kapka…“ řekl a začal ji znovu hladit.
   „Rone, přestaň! Dostávám z tebe strach!“ odstrčila ho a v tom okamžení Ron propukl v pláč. Hermiona se lekla, neboť ho nikdy neviděla plakat. „Promiň, to jsem nechtěla…“
   „Aby Ron prošel, musel prokázat svou loajalitu zlu, Hermiono,“ pověděl jí Brumbál. „Dával na tebe pozor po celou dobu. Mně byl neocenitelnou pomocí. Bohužel však projít zkouškou bylo v mnohém nad jeho síly. Neodháněj ho.“
   „O jaké zkoušce tu mluvíme?“ zeptala se Hermiona.
   „Musel tě zabít,“ řekl jí profesor narovinu a Ron se zajíkl, když ho přepadly vzpomínky.
   „Co…? Jak to, že tedy žiju?“ otázala se Hermiona.
   „Byla to zkouška…,“ sdělil jí Brumbál. „Chci tě však požádat, Hermiono, až tam vejdeš a objeví-li se tam Ron…“
   „Chápu…“ přikývla pomalu Hermiona a náhle si přála, aby se byla neprobrala. „Rone… medvídku můj…“ řekla a konejšila ho. Ron plakal jako malé dítě, byl k nepoznání. „To bude zase v pořádku, jsem tu s tebou.“
   „Zabil jsem tě…“ zašeptal a popotahoval. „Já-já-já jsem–“
   „Nezabil, jsem tu s tebou, srdíčko moje,“ skočila mu do nářku a konejšila ho. „No tak, klid…“
   „Oplať mi to,“ řekl jí znenadání. „OPLAŤ MI TOOOO!“ rozeřval se Ron, odtrhl se od ní a přitiskl se na jednu ze zdí. „Už se mě nedotýkej. Nezasloužím si ani jeden z tvých doteků. Jdi… a zabij mě tak, jako já tebe! JDI!“
   Hermiona se otočila na Brumbálův stín a spatřila, jak ředitel ukazuje směrem ke hrozivému vstupu. „Musím tě požádat, abys sebrala veškerou svou odvahu a připravila se na největší zkoušku svého života. Ať se nyní bude dít cokoliv, nesmíš zaváhat a jdi dál,“ sdělil jí Brumbál.
   Hermiona pevně sevřela hůlku a prošla děsivým průchodem. Rázem ji obalila tma. Zdálo se, že přestala úplně vidět. Kolem ní začaly probíhat kostry šelem a chrčet na ni, zatímco jim z tlam odkapával nazelenalý sliz. Hermiona se přesto nezastavila, šla stále dál. Tu jedna ze šelem na ni vyskočila. Hermiona polkla výkřik, bestie jí proplula jako duch.
   Pak v dálce spatřila zchátralou kostru plnou pavučin. Došla k ní. Seděla na vysokánském trůnu, a na záda jí dopadalo temně modré světlo z nedalekých chrámových oken.
   Kostlivec pak náhle sevřel dlaně a přes hlavu si přetáhl svou potrhanou kápi plnou ostruch a bodlin. Svou zrůdnou hlavou pohlédl na Hermionu a pomalu si ji prohlížel.
   „Hech saaaa, meeeneeeet… hamennon thuoo,“ zahučel jako běsnivá meluzína.
   „Říkal… Co tu pohledáváš? Ženský otroku…“ přeložil ji Brumbál. „Abys pochopila, o ženách neměli valné mínění.“
   „V pořádku,“ pokývla Hermiona. „Co mám odpovědět?“
   „Jsi žena… musíš tedy odpovědět, že žádáš o to být otrokyní. Mluv svým rodným jazykem a drž hlavu skloněnou.“
   Hermiona přetlumočila větu a zaujala zmíněný postoj. Kostlivec se zvedl a prostorem zacinkal kov na jeho plášti. Došel šoupavě až k Hermioně, dotkl se jejího ramene a jí přitom přejel mráz po zádech. Kostnatá ruka ji pomalu přejela až k druhému rameni, načež ji kostlivec chytl za vlasy.
   „Sanah…“
   „Prý jsi dobře živená.“
   „Luoman seth elemen nach sechme… hamennon thuoo,“ zachrčel kostlivec.
   „Řekl: Prokaž mi svou oddanost. Jinými slovy, teď to přijde.“
   V tom okamžení kostlivec rozevřel svou obrovskou tlamu, chrkot se rozlehl prostorem. Hermiona šokovaně vytřeštila zraky a v tom okamžení jí netvor pohltil celou hlavu. Kolem Hermiony se rozprostřela tma.
   A pak v jednom jediném okamžení se ocitla v místnosti plné malovánek na zdech, teplého světla a dětského pláče. Hermiona spatřila na koberci sedět své usmívající se rodiče a mezi nimi se kolébalo batole.
   „Podívej se, Hermiono,“ vyzval ji její otec a Hermiona přestala dýchat. „Tvůj malý bratr.“
   Batole se podívalo na Hermionu. Tu náhle se zvedlo a maličkými neobratnými krůčky k ní začalo ťapat. „Propána, podívejte! On chodí! Jde za tebou, Hermiono!“ volala šťastně paní Grangerová.
   „Andy,“ zašeptala Hermiona přiškrceně.
   „Sechenen latch moooochd,“ ozvalo se jí nad hlavou.
   „Zabij to dítě,“ přetlumočil Brumbál hlasem, ve kterém bylo cítit nesmírný šok.
   Hermiona otevřela pusu na prázdno a zcela otřeseně zakroutila hlavou. A bylo to. Věděla, že tohle neudělá, to je nad její síly. Někde musí existovat hranice morálních činů a tohle ji dalece překročuje ve všech mezích.
   „Vytáhni hůlku, Hermiono,“ zavelel Brumbál. „Přestaň myslet na to dítě, není skutečné, je to jen vzpomínka.“
   „Je skutečné!“ vyhrkla Hermiona a její tělo se zmítalo v křečích… jen z posledních záchvěvů mysli zůstávala stát.
   „Věřte mi, slečno Grangerová, musíte mi věřit!“ rozezvonil se prostorem Brumbálův autoritativní hlas. „Zvedněte hůlku, berte to jako příkaz.“
   Hermiona pozvedla hůlku, která se jí v ruce třásla tak silně, div jí nevypadla.
   „Hermiono, co to děláš?“ zeptala se vyděšeně její matka. „Snad nechceš ublížit Andymu?“
   „To je můj bráška… nemůžu,“ hlesla Hermiona a hůlka jí v ruce kmitala v ohromném tempu, až to nedokázala ustát. A neustála. Padla na zem. Něco tu cinkalo v děsivém tónu jako dětská zvonkohra. Vycházelo to shůry. To on. Vkleče vzhlédla na kostlivce, který jí kroužil nad hlavou jako sup.
   „Slečno Grangerová, poslechněte mě,“ naléhal na ni Brumbál úpěnlivě. „Jestli to neuděláte, tak tu zemřete!“
   „To je mi jedno!“ odsekla Hermiona a v očích se jí zračila nenávist. „Mlčte, vy zrůdo! Nutíte mě vraždit a sám se schováváte ve stínu! Ale já nikdy nikoho nezabiju! Pokračujte dál s Ronem, jak je vaše ctěná libost. Když měl tu kuráž mě zabít, zřejmě mě nemiluje tak, jak jsem si myslela!“
   V tom se místnost proměnila a pokojové stěny se vymalovaly obláčky. Dětská postýlka byla jiná, nábytek také a vedle dítěte se namísto rodičů Grangerových skláněl Ron o několik let starší.
   „Copak?“ zasmál se Ron. „Chceš jít za mamkou? Hermiono, už je to tak. Náš malý Harry tě má asi raději než mě,“ zaškaredil se Ron a podíval se na svou ženu.
   Hermioně vyschlo v krku a omámeně zírala na malou postavičku dítěte, jak se batolí po čtyřech za svou matkou.
   „To je moje…“
   „SECHENEN LATCH MOOOOCHD!“ zaslechla znovu Hermiona, až ji slova smrtky udeřila bolestně do hlavy.
   Začala těžce popadat dech. Vzdorování snášela čím dál tím méně a tím víc k ní smrtka začala v hrůzných kruzích klesat. Hermiona se rozkřičela. Očí jí naplnily slzy a ona se zhroutila úplně k zemi. Tělo jí posedl vír zoufalství.
   „Hermiono, ta kletb… klíčem. Smrt… kletba,“ zaslechla už jenom okrajově hlas profesora Brumbála skrze své nervové běsnění. „Vím… ze všeho nejvíce nenávidíš právě ji a zařekla ses nikdy ji nevyslovit, ale… udělat. Kvůli Harrymu. Kvůli nám. A… sobě. Vyslov ji.“
   Dítě bylo téměř u ní. Hermiona byla v příšerném transu. Jako by jí řezali do srdce zaživa. Tělem jí projížděl nepřeberný šok. Křičela a sípala do všech stran, hekala a naříkala… byla by vyzvrátila svou duši, jak příšerné křeče cítila.
   Nemluvně ke své matce natáhlo malou ručičku…
   „Avada ke-davra,“ zasípala Hermiona a když černota zmizela, začala bez ustání zvracet. Celý život se jí právě od samého základu změnil.

   Zastavil se a na chvilku se mu zamotala hlava. Opřel se proto o zeď, jenomže se popálil od tyrkysového plamene. Rychle ucukl, vztekle zakřičel a zaklel.
   „Jsi v pořádku?“ zeptala se ho Milka.
   „Jo,“ odvětil jí Harry podrážděně, „proč mě pořád chce někdo zabít?!“ zakřičel a pak se vzpamatoval. „Promiň…, to ty vidiny. Právě jsem měl poslední. Byla už téměř nepostřehnutelná… ukazovala mé poslední chvilky z Mordu. Poslední okamžiky souboje s Voldemortem, než mě zabil.“
   „To bylo naposledy, co ses s Voldemortem viděl,“ pověděla mu Milka, když se zastavili v temné opuštěné chodbě, kde je poslouchaly jenom plápolavé temně modré plameny. „Pakliže s ním mají tvé vidiny podle Trelawneyové něco společného, co když tvá duše právě odpočítala? Co to říkala Trelawneyová, že nastane pak?“
   „Přijde Biocaust,“ prozradil Harry tajemně. Pak si něco uvědomil a zeptal se Milky: „Teď mi došlo, ty mu říkáš Voldemort. Nikdo mu tak neříká, až na pár výjimek.“
   „To… to mám asi z mládí,“ řekla mu rozpačitě. „Vlastně já ti ani nevím, proč se to nezdráhám vyslovit, myslím…, že moji rodiče mi zkrátka nikdy nezakazovali to říct.“
   „Pak ale…“ Harry byl zmatený a hleděl jí do očí.
   „Myslíš, že jsem měla něco společného s Voldemortem?“ odhadovala Milka. „Lásko, moji rodiče byli smrtijedi. To už něco znamená. Mám se snad kvůli tomu cítit ještě hůř?“
   „Ne, to v žádném případě,“ odmítl rázně Harry. „A kdyby pro tebe celý svět neměl pochopení, budu ten poslední, kdo zůstane navždycky s tebou.“
   Políbili se a to pořádně dlouze, když nyní věděli, že tu pro sebe jsou jen oni sami. Jenomže v tom plameny této neznámé chodby, kudy právě putovali, pozvolna pohasly.
   Ocitli se ve tmě. Viděli jen nezřetelné odlesky svých očí plných napětí z očekávání. Něco se dělo.
   „Neříkali, že se nemáme vydávat do neprosvětlených míst?“ zeptala se Milka.
   „Myslím, že –“
   Ani to nedořekl a plameny znovu procitly. Tentokrát však chodba vypadala zcela jinak. Vždyť to plameny tvořily stěny! Harry si šokovaně uvědomil plnou podstatu toho faktu.
   „Tahle věc je živá,“ řekl a rozhlédl se dokola. „Celé odpoledne nás to vodilo, kam chtělo. Šli jsme osvětlenými místy. Ale to dávno nejsou zřízenci školy, kdo to tu kontroluje.“
   „Podívej!“ vyjekla Milka a ukázala do dálky.
   Někdo tam stál a vypadal, jako by někoho hledal. Harry muže po chvilce poznal.
   „Profesore!“ zavolal na Vektora Lupa. „Co se to děje?“
   Vektor Lup se na ně z dálky zadíval a řekl: „No konečně, tady jste! Turnaj byl ukončen! Něco se stalo! Instruovali mě, abych vás odvedl! Probíhá evakuace!“ volal Vektor. „Jde o vteřiny! Na nic nečekejte! Já jdu najít ještě pana Malfoye!“
   „Počkejte!“ zvolala Milka, ale Vektor jim zmizel z dohledu. Vydali se za ním kupředu, tak, jak je cesta vroubená plameny vedla. Za nimi zhasínaly a zavíraly se stěny. Ve spěchu se k sobě tiskli a vnímali svá prochlazená těla. Oba měli hůlky rozsvícené. Přesto jejich světlo zde nic neznamenalo. Osvětlení udával pouze oheň, který je nyní dovedl do rozlehlého prostoru. Do svatyně.
   „Už nebyl celestínem,“ uvědomil si Harry. „Turnaj byl opravdu ukončen. Muselo se stát něco vážného.“
   „Tady to přece znám,“ zašeptala z ničeho nic Milka.
   Plameny ohně zde byly pomalé a pozvolné, jakoby zajaté v čase. Jeho jazyky se plazily vysoko a tvořily řady kouzelných paravánů tyčících se vysoko vzhůru jako křídla andělů. Ocitli se na prahu překrásné svatyně. Podlaha byla lesklá, jako to nejčistší zrcadlo. Strop byl naplněný ledovou světelnou krásou a ty tam byly strašidelné kosterní děsy z předešlých síní. Uprostřed svatyně byla překrásně zdobená ledová truhla v podobě křišťálově průzračné lože. A po stranách ve třech bodech stály mohutné ledovcové sochy vysokých zahalených postav, majících na sobě těžké kovové brnění s řetězy a palcáty, jež vzbuzovaly nebetyčnou úctu.
   Nad periférií zrcadlové podlahy se vznášelo neznámé světlo jako mlžný opar, které je prazvláštně přitahovalo. Tím, jak podlaha odrážela vše, jim díky vznášejícím se obláčkům světla připadalo, že svatyně žádnou podlahu nemá. Oba mlčky došli po ledovcovém můstku do neobyčejné svatyně a Milka natáhla ruku do prostoru s mlžným světlem.
   „Buď opatrná,“ varoval ji Harry.
   „Není se čeho bát, Harry,“ řekla mu poklidně. „Ten strach byl zbytečný. Já to tady znám… už odmala. Říkali mi, že tady jsem v bezpečí. Že se sem můžu kdykoliv navrátit.“
   „Milko, co se mi tím snažíš naznačit?“ zeptal se jí. Ona se na něj otočila a řekla mu pokojným hlasem:
   „Tady jsem doma, Harry. Cítím to v srdci.“
   Natáhla ruku do mlhy ze svatyně. Část, kterou do ní vnořila, se obnažila. Rukáv celestínského obleku se kouzelně vytratil. Milčinu ruku ovál párek plamenů a vytvořil na ní namísto celestínského obleku letmý hedvábný závoj.
   „Jaké to je?“ zeptal se Harry se zatajeným dechem.
   Milka se na něj otočila a usmála se. Stále s pohledem na něj vkročila do svatyně. Oblek se z ní zcela vytratil. Její paže ovinuly liknavé plameny, nohy stejně tak a kolem její hrudi se zatočily v letmém víru. Milku ovinul hebký šat.
   Natáhla k Harrymu ruku a pravila: „Pojď za mnou.“
   Harry měl oči jenom pro ni. Byla překrásná. Její temně fialové vlasy jí splývaly u těla a její ruka jej zvala dál. Nedočkavě za ní vykročil do mlžného oparu.
   Čekal, že to zastudí, ale bylo tomu právě naopak. Plameny byly teplé, jakož i celý prostor okolo. A když i z něho zmizel celestínský oblek, ovinul jej podobný hedvábný šat, jako Milku. Tak jemný a lehoučký, že se mu zdálo, jako by na sobě nic neměl. To odpudivé zimomřiví bylo rázem pryč.
   „Je to zvláštní pocit,“ zhodnotil Harry.
   Milka se na něj zadívala. Oči se jí třásly. „Miluju tě.“
   Činy překonaly slova. Touha zase činy. V další chvíli už si byli v objetí a oddali se nekonečným něžnostem.

   Seděli na křeslech u krbu a věnovali se administrativním záležitostem. Ginny – navlečená do svátečních šatů – byla opřená u stromku vedle hory dárků, včetně jednoho, který byl snad větší než ona sama. Byly všechny její a čekaly, až je ráno rozbalí. Házela po nich však jen pohrdavé pohledy.
   Každý dárek byl zabalený ve značkovém obalu z kouzelnického obchodu, ve kterém byl zakoupen. Ginny si vzpomínala na úhledně zabalené a ozdobené dárky od své matky a pomuchlané, ale vždy dobrosrdečné dárky od svého otce. To vše bylo nyní pryč a Ginny uvažovala, jestli i přes otcův pyšný pohled na horu darů, je mezi nimi alespoň jediný, který skutečně vybíral on sám.
   „Nerozbalíš si ani jeden?“ ponoukal ji Artur přede všemi a liboval si v pohledu na umělou vánoční atmosféru.
   „Ginny si všechny dárky ráda rozbalí,“ řekla za ni paní Weasleyová, „ale až zítra, že ano, Ginny?“
   Ginny opět nepromluvila. Postávala u dárků ve své sváteční sukni, a marně přemýšlela, jaké kouzlo by všechny dary spálilo na popel tak, aby jí to způsobilo co největší radost.
   „Máte vskutku líbeznou dceru,“ zhodnotil jeden z ministerských hlavounů, kterého Ginny ani neznala, neobtěžovala se znát, ba ani nechtěla. „A nad to je to výřečný typ!“ pokračoval ve svém hodnocení, až se mnozí zasmáli. „Avšak, pane ministře, přestože jsme vám vděční za výtečnou večeři, budeme nuceni vás pomalu ale jistě opustit. I na nás čekají naše nedočkavé rodiny,“ do toho krb zapraskal, jak Ginny do něj uniklo prsknutí, když pila ovocný mošt.
   „Ano, dovolte, pánové, doprovodím vás ke dveřím,“ navrhla paní Weasleyová, jež se zvedla a odvedla je ke dveřím. V pokoji u vánočního stromku zůstala jen Ginny s otcem.
   „Je mezi námi zrádce,“ promluvila Ginny do ticha praskajícího krbu a odložila sklenku. Tohle byla první příležitost, kdy spolu byli sami a ona svého otce musela varovat. „Někdo z tvých velevážených kolegů nám chce vážně ublížit.“
   „Alex mě o tobě zpravil,“ promluvil Artur a dál hleděl do plamenů v krbu, jako by si Ginny vůbec nevšímal. „O té tvé beztrestné eskapádě, kterou jsi na něj ušila dnes večer. Jistě víš, co tím mám na mysli…“
   „Alespoň se postaral, aby mě nevsadili do Azkabanu,“ odsekla Ginny naštvaně, když jí došlo, že o její slova ani nezavadil. „A co uděláš ty? Dáš mi snad domácí vězení?“ zasmála se svému vtipu. „Řekni mi upřímně, táto. Doopravdy jsi tak slepě přesvědčený, že ty a jenom ty máš pravdu?“
   „Kdybys jen tušila CO všechno hrozného se v tomhle světě děje, děvče,“ odvětil pan Weasley všeznale.
   „No možná tě překvapí, kolik toho vím.“
   „NE! Nic nevíš!“ zakřičel pan Weasley, jelikož chtěl, aby bylo po jeho. „Neznáš ani procento z těch pohrdavých a krutých zrůdností, které nás tam venku ohrožují,“ chroptil ze sebe a ukazoval do oken. „Pokud na sebe navážeme ještě toho tvého Harryho Pottera, jsme všichni předem odsouzeni na pranýř,“ vychrlil další ostrá slova. „Ano, vím, že dělám správnou věc, drahá dcero. Jenom díky tomu jsi stále ještě v pořádku – v bezpečí Doupěte. Zatímco ostatní tam venku nasazují za nás svůj krk –!“
   „A kdo ti dává právo říct mi, že nemůžu také?“ osopila se na něj. „Jsem už dost dospělá a prošla jsem spoustou příšerných věcí, abych věděla, co je to bolest. Chci to risknout a chci na sebe přebrat nebezpečí, které Harrymu hrozí!“
   „Víš vůbec, co říkáš?“ podíval se pan Weasley poprvé do očí své dcery. „Které Harrymu hrozí?“ přetlumočil její slova. „Potter je neznaboh. Ve všem se obrátil proti mně! Za vše, co jsme pro něj kdy udělali!“
    „To není pravda,“ vrtěla hlavou Ginny.
   „Zesměšňuje mě, zpochybňuje mou autoritu před celou kouzelnickou veřejností –“
   „Tak o to ti jde?“ vyčetla mu. „O slávu a prestiž? Tak já ti něco povím. Harry by nikdy vědomě neohrozil tvou nebo mou bezpečnost, pokud bys o to nestál. Sebral by se a odešel. To my jsme se rozhodli akceptovat nebezpečí. Jsi tolik zaujatý svou vlastní velkou osobností, že to nedokážeš vidět? Raději podstoupím rizika po jeho boku, nežli se postavit proti němu. Protože až se tak stane, nezbyde z tebe ani mastný flek,“ řekla mu zostra a rozešla se ke schodišti.
   „Vážně bys byla ochotna být po jeho boku?“ řekl pan Weasley, když ho upřímnost jeho dcery překvapila. „Nedokážeš si ani v nejmenším představit jaké monstrum je právě teď v patách toho slavného Harryho Pottera.“
   „O čem to mluvíš?“ zarazila se z ničeho nic Ginny.
   „Aaale…“ probublalo Arturem, jak dával najevo, že se o této věci neměl zmiňovat. „Sleduje ho to už od léta. Nevíme, co to je. Ani útvar pro vyšetřování nevysvětlitelných záhad kouzelnického společenství, ani sám Brumbál. Vím ale, že se to nedá zastavit. Není to tvor, kterého bychom znali. Nemohu připustit více ohrožovat naši rodinu. Ne teď, když mám tolik zodpovědnosti. Uznávám, že jsi dospěla a tvá slova jsou podstatná. Ale to riziko nemohu přijmout.“
   „Proboha…“ zděsila se Ginny, když jí hlavou proběhla Hermionina slova plna zlé předtuchy. „Musíš okamžitě zastavit turnaj. Jinak je po Ronovi,“ nabádala ho nanejvýš důležitě. „Ukonči to! Jinak tvůj syn zemře!“
   „Molly?“ vyhrkl znenadání Artur s pohledem do předsíně. Tam stál Alex Twimbry a ztěžka podpíral paní Weasleyovou. Ministrova žena vypadala, jako kdyby měla jen pár vteřin do infarktu. „Co se proboha stalo?“
   „Podívej se sám,“ řekl Alex a pozvedl kuchyňské hodiny, které toho rána paní Weasleyová odnesla do ložnice.
   Ručička, která nesla Ronův portrét, byla pevně zakleslá v poloze Smrtelné nebezpečí. Ronův portrét se však z ručičky vytratil. „Vaše dcera má pravdu, Arture.“

   Opírali se o sebe a mlčky putovali temnými prostory. Na jejich stěnách se podobně jako na stěnách domu hrůzy objevovaly strašlivé obrazy. Tady však byli skutečné. Chrám z dvojice vysával život doušek po doušku, ač už byli na dně.
   Ron ani Hermiona neřekli sebemenší slovo. Silueta tajemného stínu ředitele Bradavic je nezadržitelně vedla dál, i když už chtěli být pryč. Oběma se třásly nohy, jako by nebyli ani jejich. Celou svou vůlí se přemáhali, aby nezačali šílet, aby neskočili z mostů a propastí do hlubin zatracení.
   Oheň opodál už téměř vymizel. Nahradila jej zkáza, jako by se tu prohnala ta nejkrutější armáda vraždících monster. Čím více se zlé knize blížili, tím hůře se jim dýchalo. Poslední kroky se jim už zdálo, že se jen plahočí po čtyřech.
   „Jsme u cíle,“ oznámil jim Brumbál a jeho stín se zastavil. „Ocitli jsme se v síni s Démoniem. Nyní opatrně. Zakletí, před kterými jsem nás doposud chránil, nemám v této síni natolik prostudována.“
   Před nimi se vypínalo nedohledné schodiště. Vysoko nahoře, jako na cípu pyramidy, zářilo ostré tyrkysové světlo. Ron s Hermionou se vyvezli nahoru na koberci a ředitelův stín za nimi neslyšně plul po pobořeném antickém schodišti.
   Na vršku pyramidy to pak spatřili. V zemi, krvavé od tyrkysové břečky, se rozprostírala jáma plná této ohavné jedovaté tekutiny. A nad ní se tyčil impozantní svitek. Velký byl jako dospělý strom. Rukojeťové okraje měl zdobené jako královskou přilbici a velké jako kola traktoru. S úctou na něj hleděli a pak Brumbál pravil: „Jeden z vás tam bude muset vstoupit,“ oznámil jim. „Obávám se však, že nyní vám již nemohu zaručit plné bezpečí.“
   „A proč nejdete vy?“ vykřikla Hermiona.
   „Hermiono, nech toho!“ vykřikl hned Ron. „Půjdu já.“
   Ron – celý špinavý a začouzený, plný pohmožděnin a ran – se vydal kupředu. Nohou vkročil do tyrkysové vody a dech se mu zastavoval. Jenže jakmile došlápl, ujely mu nohy. Vodní hladina mu spolkla chodidlo a stáhla ho k sobě.
   „Rone!“ vykřikla Hermiona, avšak nedokázala se pohnout.
   „Zůstaň na místě, Hermiono,“ přikázal jí Brumbál.
   „Pusťte mě!“ zakřičela na něj. „Blázne! Vy starý blázne!“
   Tekutina dovlekla Rona jako snovající pavouk až pod svitek, který se náhle počal rozpíjet. Ron neprotestoval, věděl, že musí. Otočil se a spatřil, jak jako písek v přesýpacích hodinách se trsy svitku sypají a mizí mu v noze a pak v celém těle. Obstoupila jej rázem černota. Oči mu zapadly, zrudly a kůže zešedla. Hermiona zavřeštěla. Pomyslela si, že ho ztratila, když se na ni Ron v hrozivém pohledu otočil.
   „Kdo jste?“ zeptal se ho Brumbál.
   „Zachmaril, syn Velkého Bléva z lutécké provincie Fénické říše,“ odpověděl Ron cizím hlasem, který rezonoval stejně tak, jako ten Brumbálův. Hermionu popadlo šílenství.
   „Vraťte mi Rona!“
   „Hermiono, uklidni se,“ řekl Brumbál, když se dívka začala znovu zběsile vzpouzet. „Na to, aby kouzelník mohl zapisovat nebo číst z Démonia potřebuje lidskou oběť.“
   „Vy jste ho obětoval?!“ zachrčela na Brumbála skrze slzy.
   „Nikoliv!“ okřikl ji. „Proto jsi tu ty. Tvá úloha bude navrátit ho zpátky, jen se už uklidni.“
   Hermioně konečně vypovědělo zmítání těla službu a jen strnule pozorovala, co se děje a úzkostlivě koukala na Rona.
   „Fénická říše je příliš vzdálena našim zájmům,“ pověděl Brumbál děsivé postavě Rona. „Povolejte sem posledního zapisovatele Démonia.“
    Ron na okamžik zavřel oči. Když je znovu otevřel, Hermiona by odpřisáhla, že se opět dívá do očí Voldemorta.
   „Povězte mi vše podstatné, co jste do Démonia zapsal,“ vyzval jej Albus Brumbál.
   „Mé jméno je Tom Rojvol Raddle,“ zasyčel prostorem hlas, který se velmi nápadně podobal Pánovi zla. „Můj první zápis se datuje ke sklonku druhého tisíciletí gregoriánského kalendáře. Jmenoval jsem se posledním zapisovatelem, kdo kdy bude do Démonia psát. Neboť já jsem jako první skutečně pokořil smrt. Neboť já jsem věčný.“
   „Co víte o Expeře?“ zeptal se bez okolků Brumbál.
   „Zrodil jsem se z její duše,“ pokračoval Raddle v Ronově podání. „Před dávnými lety, v dobách bradavické čtyřky, vytvořil Salazar Zmijozel průchod do Temného mordu. Když jím však prostoupil, uzřel Experu – bohyni, jež byla do Mordu zakleta čekati svého pravého soka.
   Salazar jím nebyl, a tak pro něj neměla slitování. Bez rozmyslů jej začala štvát. Salazar na sklonku sil, uzavřel svou mysl do deníku, a všechny své zbylé síly soustředil do úsilí dostat deník zpátky do světa živých. To se mu podařilo, ale zaplatil za to daň. Expera jej dostihla a zahubila jeho duši.
   Mysl – na rozdíl od duše – však mohla po jistou dobu přežít bez žijícího těla. Byla pro Experu cennou schránkou informací. A tak se Expeře za dlouhé tisíce let naskytla první neodolatelná možnost podívat se mezi živé. Ucítit jejich křehkost a nicotnost jejich životů. Touha pro ni byla příliš lákavá. Neodolala a učinila něco, co nikdo jiný před ní. Využila své božské síly a otiskla svou duši do zrcadlené kopie.
   Tuto věrnou kopii své duše – úzce spjatou se svou vlastní, a také tak plnou čistého zla a nenávisti – vložila do Salazara Zmijozela. Jeho pak vypustila nazpět na Zemi mezi živé. Salazar v podobě všemocného démonického stvoření vyvraždil celou bradavickou školu čar a kouzel. V Bradavicích doposud neexistuje vážnější incident, než byl právě tento.
   V Salazarovi však stále zůstaly některé jeho myšlenky. Právě díky nim dokázal svůj deník, který se povaloval u vchodu do Mordu, zavčasu schovat. Ale pak myšlenky plně ovládly jeho tělo a umíněnost přebrala otěže, díky čemuž prohrál svůj boj s Godrikem Nebelvírem.
   Jeho skelet byl zničen. Avšak zrcadlená duše, jež byla nesmrtelnou, se usídlila v těle Baziliška a využívala tak jeho dlouhověkosti. Do té doby, než se ukáže pravý dědic Salazara Zmijozela, aby duši opět vyňal a přijal za vlastní. Kdo by tak učinil, získal by nepředstavitelnou moc – Boží moc.
   Minula léta, minula století. Experina duše se stala pokladem své doby. Kolovaly o ní zvěsti. Z příběhů se po letech staly legendy. O skryté duši plné božské síly se vědělo jen v těch nejzasvěcenějších kruzích. Nikdo se nedokázal dostat do Tajemné komnaty, kde Bazilišek přebýval. A tak se čekalo na Salazarova dědice.
   Avšak kde by se takový dědic vzal? Salazar neměl žádné potomstvo. Nebyl nikdo, kdo by vládl hadím jazykem a tím pádem Tajemnou komnatu otevřel. Nikdo, až na Toma Raddlea, mě,“ pravil Ron a jeho hlas přetékal pýchou. „Využil jsem k tomu Zmijozelův deník, který po sobě zanechal a díky němuž jsem byl schopen se naučit hadímu jazyku a vystupovat tak jako pomyslný ‚Salazarův dědic‘.
   Otevřel jsem Tajemnou komnatu a vypustil Baziliška mezi studenty. Tím jsem světu dal první varování, že brzy na zemi ovládne zlo lord, jenž si říkal Voldemort. Avšak o život přišla mudlovská šmejdka. Kvůli její smrti jsem musel s rituálem proměny ještě posečkat. Nicméně nakonec se mi podařilo oprostit se od svého rodného těla a zrodit se jako všemocný Lord Voldemort s krví své matky a duší Expery.“
   „Kdy jste se poprvé setkal s Experou?“ pokračoval rychle Brumbál v otázkách.
   „O pár let později. Má síla nebyla taková, jakou by bohové měli vládnout. Rozhodl jsem se vydat se do Temného mordu. Před cestou jsem učinil opatření. Očaroval svou mysl a její kopii zanechal v torzu lidského nemluvněte.
   Expera mne však nezahubila – tak, jako to udělala u Zmijozela. Měl jsem v sobě totiž její vlastní duši, její zrcadlené dvojče. To ji přimělo mi naslouchat. Přesto se však Expera ukázala být velice nerozumnou mocností. Myslela pouze na své vlastní hodnoty. Její sebestřednost mě přinutila opět pečlivě promýšlet své následné kroky.“
   „Co vám říkala? Dospěli jste k nějaké dohodě?“ lačnil vědět Brumbál a Ron se na něj zvědavě podíval.
   „Dohodě? Ano, dohoda. Expera byla do Mordu zakleta anděly už před stovkami tisíc let. Přirozeně se jí nyní naskytla znovu obrovská a neopakovatelná příležitost. Chtěla Mord opustit, ale její obavy z věštby dosud stále převládaly. Až později mi došel plný význam Experina zakletí. A tím, jakou cestou se mé kroky vydávaly, přešlo zakletí i na mě.
   Expera totiž zjistila, jak mocný jsem a učinila mi nabídku. Zavraždím-li jejího soka, toho, jenž byl předurčen se s ní setkat při Ragnaröku, zaručí mi nesmrtelnost duše. Jenže tím, jsem na sebe upsal věštbu, která zprvu patřila jí, a která nyní přešla na mě. O tom nasvědčovala další věštba, která padla před zraky Albuse Brumbála, a jejíž plné znění jsem se logicky snažil získat.“
   „Pokračujte o Expeře,“ naléhal stále dál Brumbál.
   „Stal jsem se díky Expeře nesmrtelným. Doopravdy nesmrtelným. Imunním vůči samotné smrtící kletbě. Tuto moc mi propůjčovala její duše, jíž jsem měl v sobě. A pokud by mě přece jen někdo dokázal usmrtit, má duše byla zrcadlená. Byla spjatá se skutečnou duší Expery, jež byla božská. Má duše by tudíž žila dál a napříč poutí v Mordu by ji Expera zachránila. Pro tento účel jsem uchoval svou mysl v torzu nemluvněte a pravidelně jej obohacoval novými myšlenkami. Své tělo jsem mohl kdykoliv zhotovit pomocí lektvaru a díky tomu se znovuzrodit. Byl jsem tudíž prakticky neporazitelný a zavládl na Zemi dosud nepoznanou vládou teroru.
   Pak se ale na Zemi objevil dědic dobra – ten rádoby vyvolený, a já jsem málem přišel o život.“
   „Neříkal jste, že jste dosáhl nesmrtelnosti?“
   „Vyvstal totiž jeden problém,“ pokračoval Ron bezcitným hlasem, „který se týkal lektvaru pro zformování těla – Vitanexového lektvaru. A právě ten měl sehrát zásadní roli.
   Než jsem znovu nabyl svou moc, došlo mi, že Harry Potter díky neznámé, avšak také božské síle, získal podobnou nesmrtelnou ochranu, jako já. Nikdo, ani já, jej nedokázal zabít. Tolik jsem dychtil vymanit se ze zakletí Harryho Pottera, které uvalila před svou smrtí jeho matka – byl jsem tím natolik posedlý, že jsem se zrodil z jeho krve v domnění bravurního tahu. Ale to se mělo brzy ukázat jako klíčové. Tím mi sice Vitanexový lektvar skutečně propůjčil jako jedinému imunitu vůči ochraně, která na Pottera působila. Nicméně každý, z jehož elementů se Vitanexový lektvar skládá, získá moc mě zabít.
   V té chvíli jsem plně pochopil význam své věštby. ‚Pán zla jej učiní sobě rovným‘. Učinil jsem a Harry Potter se stal jediným člověkem, který mě byl schopen zabít. Oba jsme byli pod nepřekonatelnou ochranou. Přesto oba jako jediní schopni zabít sama sebe.“
   „Vidíš tu zaslepenost?“ říkal Brumbál Hermioně. „Vůbec se nezmiňuje o Pettigrewovi, jehož dlaň použil při svém zrodu. Nikdy by ho ani nenapadlo, že by Pettigrew proti němu kdy obrátil hůlku. A právě to se mu stalo osudným.“
   „Potter se stal mým prvořadým cílem a já jsem pracoval na plánu ke zmocnění se kamene znovuzrození. Tím bych z Pottera odsál jak ochranu, kterou mu jeho kouzelná moc propůjčovala, tak i schopnost mne zabít. Jenže Expera byla netrpělivá a jak roky plynuly, přestávala spolupracovat. Vědoma si existence Harryho Pottera – soka, který se mezi živými konečně po dlouhých letech nacházel a čím dál více dospíval, dychtila tím více i po jeho smrti a své svobodě.“
   „Co se stalo bezprostředně po vaší smrti v prvním roce života Harryho Pottera?“ otázal se Brumbál.
   „O žádné smrti nemůže být řeč! Byl jsem nesmrtelný!“ supěl Ron vztekle. „Každý se mě bál. Využívaje Démony z Mordu se nikdo neopovážil brát mé jméno nadarmo. Byť jsem se vyhýbal čarodějovi jménem Albus Brumbál, kdykoliv by na mě seslal smrtící kletbu, neuspěl by,“ pravil Ron zatvrzele. „Jenomže zrovna on takové kletby nesesílal. Snažil se mě zaklít, odzbrojit, zajmout. Ubožák.
   Avšak jak už jsem říkal, objevil se dědic dobra. A teprve jako malému nemluvněti se mu podařilo mě připravit o život, když jsem jej chtěl připravit o ten jeho. Jak to bylo možné? Vždyť mě nikdo nedokázal zabít! Nikdo, až na mě samého. A právě má smrtící kletba se od Harryho Pottera, vinou moci od Aethónského lidu, odrazila zpátky na mě.
   Expera – vědoma si mé porážky rukou ubohého nemluvněte – se na mě rozhněvala natolik, že namísto toho, aby mne poslala zpátky v plné síle a já se mohl s tím spratkem vypořádat, uvrhla mě do těla…“
   „Ano?“ popohnal jej Brumbál, když se Ronův děsivý hlas odmlčel.
   „…bludičky,“ procedil kysele Lord Voldemort Ronovými ústy. „Bludička má moc bloudit a vloudit se tvorům do mysli, čehož jsem plně využíval. A ač skýtá dočasné tělo pro duši, nedokáže dostatečně uchovávat mysl. Mé znalosti, vzpomínky, vše mi mizelo před očima. Byl jsem trestuhodně slabý. Když ztroskotal můj pokus o zrození pomocí kamene mudrců, vyčerpal jsem veškerou sílu, kterou mi bludička poskytovala.
   Až se jeden z mých smrtijedů doslechl o místě, kde jsem přebýval. Chybělo málo a již bych tyto řádky nepsal, neboť můj člověk narazil na ženu z ministerstva. Dokázal ji však přemoci a já jsem od ní získal informace, které umožnily můj úspěšný návrat. Přísahal jsem, že se o bludičce nikomu nezmíním. Jediný tvor, který o ní věděl, byl onen smrtijed. Naštěstí to byl v mých řadách nejbázlivější hnis a mé tajemství pod pohrůžkou bolestivé smrti by nikdy nevyzradil.“
   „Přišli jsme sem přece pomoct Harrymu!“ nevydržela už Hermiona. „Ne na poznávací exkurzi. Povězte nám o Harrym Potterovi. O Biocaustu a všem co s ním souvisí!“
   „K tomu jsem se právě chtěl dostat,“ řekl strašidelně Ron a nyní zaměřil své rudé zraky na Hermionu. „Jak už jsem naznačoval, Expera byla netrpělivá. A při mé poslední výpravě do Mordu v létě roku 1997 její trpělivost vyprchala. Rozhodla se zrušit naši dohodu. Chtěla vystoupit do světa živých a rozpoutat na Zemi Biocaust – Ragnarök – Soudný den. Jenže právě toho nebyla schopna, neboť zakletí andělů ji stále poutalo do Mordu. Potřebovala sílu, něco nebo někoho, kdo by odnesl její duši na svět mezi živé. To já jsem být nemohl.
   Její mysl se dala vyjmout a přenést bez obtíží do vhodného jedince, ale co její pravá duše? Ta byla spjatá s Mordem a zakletí mohl zrušit pouze dědic dobra. Expera – bohyně antického světa – zosnovala plán svého návratu, ve kterém měla sehrávat klíčovou roli má smrt a láska Harryho Pottera.
   Měl jsem ve světě stvořit skupinu Biontů,“ počal lord Voldemort prostřednictvím Rona vysvětlovat svou úlohu, „kteří měli vše pro její příchod připravit. A tak se také stalo. Ve všech případech se jednalo o mistry svého oboru. Zakletí, kterými byli spoutáni k biontské úloze, je předurčovalo k vítězství. Proto je nikdo nemohl zastavit. Pro svou roli mnozí změnili zcela svůj život, bydliště i zjev a vmísili se do blízkosti Harryho Pottera. Mezi jeho nejbližší, mezi jeho přátele i studenty z Bradavic. Mladí, staří, všichni však v roli Bionta posíleni božskou sílou Expery, které se nevyrovná žádný kouzelník.
   Ač se zprvu zdálo, že mým prvořadým cílem bylo zbavení Pottera kouzelné moci kamenem znovuzrození, nebylo tomu tak. Ve skutečnosti bylo vše součástí pečlivě promyšleného plánu Expery: Odsát z Pottera kouzelnou moc, uzmout mu jeho nejmilovanější,“ pokračoval Ron divoce a stupňoval svůj hlas na intenzitě, „zabít ho či aspoň poštvat, zkrátka jakkoliv ho do Mordu dostat. Tam, kde by bez kouzelné moci jako mudla přežil vstup, a já jej měl následně šanci zabít. Zakořenit do něj, zatímco bude mrtvý, duši Expery a nechat ho zázračně vyváznout ven živého, aby jako dědic dobra právě on na Zemi vynesl největší zkázu světa.“
   Brumbál i Hermiona stáli s otevřenými ústy a zaskočeně zírali na to, co jim Ron právě pověděl.

   Harry ležel na hedvábné látce a jeho oči se dívaly do očí Milky. Dívka, jež se nad ním skláněla, ho něžně líbala. Leželi spolu na křišťálové zdobené truhle, která jim souznívala v nekonečně příjemnou a měkkou loži. Byli tu jen a jen pro sebe. Skvosty záhadné svatyně je ovívaly, hladily a dodávaly hřejivé pocity. Harry jí jemně sjel rukama po rameni a sundal vrchní sametový šat. Milka ho pohladila po hlavě a políbila na čele – tam, kde měl jizvu.
   „Nikdy v životě jsem nebyla šťastnější, než jsem právě teď,“ pošeptala mu. „Nikdy v životě jsem od nikoho necítila tolik lásky, jako od tebe. Nikdy mě neopouštěj, prosím.“
   „Jsem tu s tebou,“ pověděl jí a pohladil po tváři. „A nikdy tě neopustím. I kdyby se celý svět měl postavit proti nám dvěma, vždycky tu budeme jeden pro druhého. Každý můj nádech, každé moje slovo, všechny mé činy, vše, pro co žiju; vše chci prožít a věnovat jen a jen tobě. Má lásko.“
   Ze strany je ovál vlahý větřík a jejich oblečení sfouknul tak, jako by jej tvořila pouhá mlha. Dotýkali se a tiskli se, nemajíce strach ani zlobu, a jen v čisté a nekonečné lásce se utápěli a mizeli spolu. ‚Kam jdeš ty, tam půjdu i já‘, znělo jim v srdcích. Líbali se a hladili… kde teď bylo konce pochybám?
   Teď poezie jim hlavou zněla, po těle jim stíny a otisky rtů malovaly zasněné květiny krásy. A plné sladkých doteků jim proplouvaly společnou a nikdy nekončící láskou. Když Harry spočinul na Milce, která se oddala jeho světu a on zase jejímu, zahleděli se sobě do srdcí, kde se pevně milovali a hýčkali jeden druhého.
   Pak Milka zavřela oči. Vlasy se jí linuly prostorem a nad liniemi jejího těla mlha tvořila heboučké chomáčky hřejivých kouzel. Tam se ti dva poddali svému spojení, které je naplnilo gejzíry opojení a souzněného štěstí. Když v jedné jediné chvíli se svět roztočil, tíha zmizela i plameny zaplály prostorem. A Harry i Milka se ocitli v obklopení nehynoucí a nekonečné lásky.

   „Nebudu ten turnaj ukončovat!“ pronesl zarputile pan Weasley. „Rozhodl se sám, za své činy musí nést následky.“
   Seděli v obývacím pokoji u uměle zasněženého stromečku a kolem nich jen potichu praskal krb. Všem hluboce tloukla srdce a každá vteřina je bolela. Alex stál opodál a díval se na trojici, která zbyla z početné rodiny Weasleyových.
   „To… to snad nemůžeš myslet vážně,“ zděsila se Ginny. „Mamko, řekni něco,“ houkla na svou matku třaslavě a uvnitř se jí počalo chtít nekontrolovaně zvracet. „Prosím vás! Vždyť je to váš syn! Je to váš Ron!“ bědovala a slzy jí tekly po tváři. „PROBOHA! Když už nehledíte na Harryho nebo Hermionu, tak aspoň na něj! On o vás nikdy nepochyboval. Vždycky vás miloval! My všichni! Proč ničíte rodinu? Podívejte se, kdo tu zbyl? Proč nepřišel na Vánoce Bill, Charlie, Percy nebo dvojčata? Všechny jste odehnali a já tu zůstávám jenom proto, že mě tu držíte proti mé vůli. To vám ani tohle nestačí?! Pořád si myslíte, že jednáte správně?“
   Pan Weasley se skelnýma očima podíval na svou dceru. „Kdo z nich by se sem chtěl ještě vracet?“
   „Co?“ zeptala se Ginny. „Tati, co to povídáš?“
   „Všechny… všechny jsme odehnali.“
   „Tati, mami,“ hlesla a klekla si k nim a odhrnula si pramen vlasů, aby jí viděli do obličeje. „Všichni vás milujeme, a nikdy nepřestaneme milovat. Jediné, co po vás žádáme, je vaše láska k nám. Ale… ale… tím, že necháš Rona zem–“
    Ginny zaskočil hlas a odvrátila se. Připadalo jí, že asi omdlí, jak špatně se jí dýchalo.
   „Arture,“ otočila se paní Weasleyová na svého manžela.
   „Máš pravdu, Ginny,“ řekl ministr kouzel a pohlédl jí do očí. „Moje dcera… moje dcera má pravdu. Ve všem měla pravdu,“ dokazoval sám sobě s pevným přesvědčením, „a já teď ukončím ten zpropadený turnaj jednou provždy!“
   Pan Weasley se zvedl a Ginny se na něj podívala s neutuchajícím štěstím v očích.
   „Arthure, k zemi!“ zvolal Alex, načež se všichni v místnosti sehnuli a ani nedutali.
   „Co se děje?“ zeptal se pan Weasley a skláněl se nad svou dcerou, kterou kryl svým tělem.
   „To byla ochranná bariéra Doupěte,“ řekl Alex a podíval se na ně. „Právě povolila.“
   „Musíme sehnat ihned pomoc,“ řekla paní Weasleyová.
   Pan Weasley si vyměnil pohledy s Molly a oba hořce polkli. Moc dobře věděli, na co oba myslí. Na jejich neocenitelný poklad, který se právě krčil panu Weasleymu v objetí.
   „Já půjdu,“ pravil Alex a sevřel bojovně hůlku. „Zabedněte se tu a ať se stane cokoliv, nevycházejte. Přivedu pomoc.“
   „Ale to přece…“ pan Weasley se na něj podíval a pak pochopil. „Hodně štěstí,“ řekl mu a nakonec ještě dodal: „A Alexi… děkuji.“
   Alex Twimbry mu na to přikývl, zhluboka se nadechl, a následně se vyřítil s břinkotem dveří ven do zasněžené noci.
   Paní Weasleyová vyjekla a Ginny sebou v otcově objetí polekaně cukla. Zvenčí se ozvala ohlušující rána, až se Doupě otřáslo a odevšad se sesypal prach. A pak další rána a další. Dum! Dum! jim znělo ušima i plícemi. Venku sršela kouzla jedno za druhým. Pan Weasley tiskl zuby k sobě a stále si opakoval, ať už konečně uslyší ten jeden jediný zvuk.
   A pak jej zaslechl. Konečně!. Ozvalo se: Prásk! Alex Twimbry se právě přemístil pryč.

   „Nevěřím,“ zakroutil hlavou Brumbál, „nevěřím ti, Tome Raddle, že jsi svévolně souhlasil se svou smrtí!“
   „Přikázala to bohyně,“ podíval se na něj Ron pronikavě. „Co jsem měl dělat?“
   „Ne… tohle nejsi ty, Tome,“ kroutil Brumbál zarputile hlavou. „Skutečnému Voldemortovi záleželo nejvíc ze všeho na jeho životě. Podle Harryho výpovědi jste se, milý lorde, kasal v Mordu tím, že jste kdovíjaký Pán smrti.“
   „Vám zřejmě nedochází, jakou silou vládnou bohové,“ opáčil mu voldemortovský Ron fanaticky. „Jaké to je mít takovou moc. V jejich řeči neexistuje pojem smrt anebo strach. Co pro mě smrt po boku Expery vlastně představovala? Ona mě potřebovala. Byla si toho dobře vědoma a já také. Nechtějte si znepřátelit bohy, ale naopak: Postavte se po jejich boku a pak vás váš Bůh za vaše služby odmění – oživí. A právě to byla součást naší poslední dohody.“
   „A tak jste pomáhal ke zničení světa… Duše se nedala přenést do žijícího těla,“ pokračoval v hypotézách Brumbál, „a tak jste s Experou využili okamžiku, kdy Harry v Mordu zemřel a nasadili jste do něj duši Expery. To proto Harry Experu v Mordu neviděl. Měl ji po svém oživnutí už v sobě. Věděli jste, že tvůrci jeho ochranné síly ho nenechají zemřít. Byli jste si tím naprosto jistí.“
   „Sděluji vám pouze to, co bylo zapsáno. Nemám ponětí jak se co od té doby odehrálo,“ opáčil Ron.
   „Co mysl? Co Experina mysl?“ vyjel na něj Brumbál.
   „To bylo mé mistrovské dílo,“ pousmál se Ron zrůdně. „Mysl se s duší a tělem musela spojit. Nebylo ale jak vytvořit Vitanexový lektvar pro Experino znovuzrození. Expera se jednoduše neměla z čeho zrodit, neměla žádné tělo. Využil jsem proto svého umu genetické mutace, v níž jsem si liboval. Vyhledal jsem ve svých řadách jedinou vhodnou Smrtijedku a uměle ji nechal oplodnit modifikovanou zygotou.
   Tato žena byla krkavčí matka a bez rozmyslu mi svěřila svou pravou dceru, jejíž genetický kód i morální vědomí jsem použil. Dotyčná Smrtijedka zasvětila svůj život více mně, nežli svému dítěti – byla tím pádem ideální. Inu, shodou okolností právě její rodiče – také Smrtijedy – zabili dva bystrozoři, Lex Lexter… a James Potter – bylo to v sebeobraně, to jim nezazlívám. A proto, když jsem jí nabídl možnost stát se mou druhou Biontkou, neváhala. Nenáviděla cokoliv, co se Potterovým blížilo a téhož názoru bylo i její dítě, které v tomto duchu vychovávala. Dítě, jež rostlo zázračnou rychlostí. Bylo uzpůsobeno, aby dosáhlo plnoletosti za pouhých pár měsíců. A tak zanedlouho měla má Smrtijedka zpátky svou dceru. S tím rozdílem, že nyní byla schopna přijmout do sebe mysl Expery a být pro ni tělem.“
   „Co je to za dítě?“ zeptala se Hermiona konsternovaně.
   „Dítě, které můžu právem označovat svou dcerou,“ odpověděl lord Voldemort. „Kdo by kdy čekal, že lord Voldemort bude mít dítě? A navíc dceru? Ta, jež má dopomoct na svět přivést to největší zlo. Neodpustil jsem si schovat do jejího jména své vlastní. Její příjmení zní–“
   „Lovedtromová,“ dodala za něj Hermiona. „Myslela jsem, že to je jen náhoda. Ale věděla jsem to od samého začátku!“
   „Vol-de-mort – lov-ed-trom,“ opáčil Ron.
   „Stejně to nechápu,“ kroutila Hermiona hlavou. „Jak jste chtěli spojit duši v Harrym Potterovi s tělem Milce Lovedtromové a obzvláště pak myslí, jež ho nenáviděla?“
   „Pomocí lásky. Pomocí té slavné zbraně dobrých lidí. Hodlali jsme jí vymazat paměť, aby si na zášť vůči Potterovi už nevzpomínala, a pak ty dvě hrdličky spojit pomocí lásky. Vždyť bylo všeobecně známo už z časů nadcházející mé smrti v Potterově prvním roce života, že dětem Smrtijedů se vymazávaly všechny vzpomínky na jejich rodiče. Tím by se dítě bez jakéhokoliv podezření začlenilo do Bradavic po boku Harryho Pottera. A o to se měla postarat její matka Biontka. Měla být totiž zadržena spolu se svou dcerou.“
   „To přece není možné,“ zaprotestoval Brumbál. „Její původní mysl po sobě zanechá nesmazatelné stopy.“
   „A jaké?“ zeptal se Ron. „Vždyť žádné dětství neměla.“
   „Nemůžete stvořit plně fungující tělo, ať už byste byl sebevětší génius,“ ohradila se pro změnu zase Hermiona.
   „Pro mé účely vyhovovala,“ odpověděl Ron. „Ano, její genetický vývoj se prudce zastavil v šestnácti letech a já jsem již vedlejší dopady neřešil, což má za následek, že jí zbývá necelý rok života. Ale co na tom?“
   „Oh můj bože,“ zděsila se Hermiona.
   „Jistá žena,“ spojil si Brumbál, „kterou dopadla Moodyho četa, prý pak celé dny z okna věznice vyřvávala jméno své dcery. Milka jí asi musela utéct v době, kdy se skrývali s ostatními Smrtijedy. Biontka se však vůbec nestarala o svou dceru, ale o svůj život. Tím totiž nesplnila svůj úkol. Měla být zadržena i s dcerou, aby její dceru odvedli na výmaz. Ale to se z jejího pohledu nestalo. Bála se, že ji Biontské prokletí zabije, stejně jako toho muže ve sklepení Bradavic, který mně a Harrymu vyzradil své tajemství. Jenže Milku Lovedtromovou…“ Brumbál se otočil na Hermionu. „přivedl na výmaz Severus Snape. Díky jeho výpovědi také výmaz prodělala.“
   „Myslíte, že Snape je Biont?“ zeptala se Hermiona.
   „Kdo byl třetí Biont?“ navázal Brumbál otázkou na Rona.
   „Muž, který se měl dostat do vysokých ministerských okruhů. Měl oprášit a přinést do kouzelnického společenství sto let staré turnajové praktiky. Zahájit ve škole čar a kouzel turnaj Mistrálních OVCE a dovést jej až do Velechrámu smrti.“
   „To musí být ten zrádce. Ten, o kterém jsme psali Ginny!“ uvědomila si Hermiona.
   „Jméno?!“ křikl Brumbál na Rona.
   „Saša, víc nevím,“ odpověděl Ron úsečně.

   Tiskli se v rohu u vánočního stromečku. Venku bylo ticho, které sem tam narušovaly jen strašidelné kroky rezonující všude okolo Doupěte. Weasleyovi se neodvažovali promluvit. Tolik se báli jeden o druhého. Občas zaslechli ránu nebo zachrastění zámku. Byli napětím celí bez sebe.
   „Už je to deset minut,“ zašeptala Molly ustrašeně. „Myslím, že se mu něco stalo.“
   „Asi máš pravdu,“ hlesl pan Weasley. „Kdo máte hůlku?“
   „Já,“ ozvala se Ginny.
   „Půjč mi ji,“ řekl pan Weasley, ale když ji přebíral, Ginny ji nepustila. Místo toho se mu zahleděla do očí.
   „Co chceš dělat?“ zeptala se svého otce.
   „To bude dobré,“ řekl otec něžně a ruku jí z hůlky odtáhl. „Jste to nejcennější, co jsem kdy měl, nezapomeňte na to.“
   „Arture!“ zavolala na něj paní Weasleyová, ale to už se její manžel zvednul.
   Okno se proměnilo ve střepy a dovnitř vpadlo kouzlo, které vysálo všechno světlo z krbu i svícnů. Ginny s matkou vykřikly a pan Weasley padl na bok s bolestivým výkřikem.
   „Tati…!“ pískla Ginny.
   „Zůstaňte, kde jste!“ přikázal pan Weasley. Sáhl si pod vestu na zádech a nahmatal černou spálenou kůži, jež se mu odchlipovala od těla. Záda měl v jednom ohni, ale teď jim nesměl dodávat další podnět ke strachu.
   Pan Weasley se úsměvně ohlédl na své dva poklady u vánočního stromku a skrčený se kulhavě se vydal k zadnímu východu. Ještě než zmizel za rohem, je neopomněl zastřít.
   Jakmile se jim ocitl z dohledu, shodil ze sebe vestu a začal potichu, avšak divoce sténat. Kroužil hůlkou a hojil si popálené místo, když do chodby proniklo další zářící kouzlo a zasypalo ho střepy. Vrazilo do sborníku s nádobím a to se v té chvíli se všechno – zdobené i obyčejné – začalo klátit na zem. V nastalém rambajzu vyběhl pan Weasley skrčený zadním východem ven. Ocitl se na zasněženém dvorku v zadní části Doupěte. Sníh mu křupal pod nohama. Neváhal a oběhl dům s připravenou hůlkou, když se střetl s cizí postavou.
   „Alexi?“ vydechl pan Weasley a konečně se mu ulevilo. „To jsem rád, že tě tu vidím. Co se stalo? Proč už dávno nikdo nepřišel?“
   „Ahoj Arture. Na ministerstvu nikdo není,“ prozradil mu Alex udýchaně. „Zůstali jsme na to sami.“
   „Jak je to možné?“ nevěřil pan Weasley.
   „Sehni se!“ upozornil ho Alex a společně se skrčili u mlází podél jižní strany Doupěte. „Nesmíš se tolik ukazovat. A co se tvé otázky týče… netuším. Děje se něco vážného. Vrátil jsem se vám na pomoc, jak nejrychleji to šlo.“
   „Alexi?“ oslovil ho pan Weasley. „Díky, že ses vrátil.“
   Pan Weasley se na něj vděčně zadíval a Alex mu pohled kamarádsky opětoval. Ginnyin otec se pak rozhlédl, před kým se to vlastně kryjí. Měsíc na nebi halil noc do černé, neboť ho tvořil jen maličký srpek ukrytý za mraky. Přesto i slabé světlo z luceren na stěnách Doupěte se dokázalo účinně odrážet od bílého sněhu kolem. S tím se pan Weasley nad něčím pozastavil. Nikde totiž nebyla ani stopa po cizincích.
   „Podívej se,“ upozornil pan Weasley svého kolegu. „Celou dobu jsme kolem slyšeli cizí kroky. Ale… vidím tu jenom… jenom tvoje stopy, Alexi… co to má znamenat?“
   Alex se na něj otočil. Kde se vzalo, tu se vzalo, přistála na tváři pana Weasleyho zatnutá pěst. Pan Weasley zahučel bolestí a svalil se na zem.
   „Sašo!“ vydal ze sebe výkřik. „Copak ses pomátl?!“
   „Žádal jsem tě, abys mi rodným jménem neříkal,“ prskl Alexandr Twimbry, v kruhu přátel zvaný Saša, a uzmul mu hůlku. „Nemůžu ti dovolit ukončit ten turnaj. Myslel jsem, že tě dokážu zdržet o něco déle. Moje očarování, kterým jsem na tebe po celé ty měsíce působil, jsi možná dnes večer díky té vaší malé děvce překonal, ale to je asi tak všechno. Ve všem jsem ti lhal, drahý příteli. Nikdo tu není. A tak jenom doufám, že ses pořádně rozloučil se svou rodinou.“
   Pan Weasley, kterému krev tekla z obočí, se otočil na světlovlasého vlkodlaka s ostře řezanými rysy. „Takže ty jsi ten zrádce. Ginny měla nakonec pravdu. A Lupin jakbysmet. Tvrdil, že jsi využíval svého prokletí, abys u druhých budil dojem člověka, kterému se nedostává rovnoprávnosti!“
   „Měl bys své okolí poslouchat. A teď chcípni,“ zabručel Alex znuděně a mávl hůlkou se sršícím zeleným zaklínadlem. Když v tom ho něco zezadu silně povalilo a smrtící kouzlo rozpustilo po dopadu sníh kousek od Arturovy hlavy. Alex padl na zem a hned vedle něj rusovlasá dívka, která do výskoku dala všechno ze své malé váhy.
   „Ginny! Utíkej odsud!“ vykřikl Artur a vystartoval na překvapeného zvedajícího se Alexe. Nabral ho za hruď a praštil s ním o nedaleký okap.
   Dospělí muži se dali do hrozivé rvačky. Ginny zapudila bolest z dopadu a zahlédla deset stop daleko čárku ve sněhu. Tam dopadla její hůlka! Vyběhla k ní. Její srdce tlouklo tak prudce, až se jí zdálo, že ji někdo mlátí do hrudníku kladivem. Udělala kotrmelec, uchopila hůlku a vyplivujíc směsici zrzavých vlasů se sněhem s ní napřáhla na peroucí se muže.
   Ruka se jí ale třásla. Nedokázala pořádně zamířit, nechtěla zranit otce. Celá nešťastná naříkala, avšak když pan Weasley dostal děsivé údery do hlavy a pak do zad, mávla Ginny a Alexe spoutalo její ostře řezané kouzlo.
   Jenže vlkodlačí muž zaburácel do okolí. Hlava se mu zformovala do psí plné ostrých zubů a s hlubokým hrdelním štěkotem zpřetrhal dívčino kouzlo na cucky.
   „Je to Biont!“ halekal pan Weasley. „Kouzla na něj neúčinkují! Dělá si, co chce! Utík–!“
   Vlkodlak se mu ale zahryzl do hlavy a zvrátil mu ji. Artur zakřičel bolestí, Ginny se zablokovalo vše a jen konsternovaně ječela, když v tom se ozvalo dupání.
   Paní Weasleyová táhla za sebou po verandě v okovech jejich Ghúla, vypadajícího jako velký tupý Frankenstein.
   „Imperio!“ zaječela na něj bez zaváhání se svou hůlkou a Ghúl se vyřítil na vlkodlačího muže.
   Alex vyplivnutím pustil Arturovu hlavu, až se tělo pana Weasleyho svalilo na zem. Pak ho Ghúl nabral a jako parní válec ho udeřil svou tlustou tlapou. Strhla se krvelačná bitka.
   „Ginny… jdi…“ chroptěl pan Weasley téměř neslyšně. „Letax…“
   „Mami!“ plakala Ginny. Paní Weasleyová ji popadla za rameno a prudce s ní uháněla zpátky do Doupěte.
   „Přece tam tátu nenecháme!“ protestovala Ginny, když spěchali po verandě. „Já ho tam nenechám!“
   „Ginny, drahoušku, jenom klid! Takhle tatínkovi stejně nepomůžeme. Nepřežil by nikdo z nás!“ drmolila k ní paní Weasleyová. „Musíme sehnat pomoc!“
   „Pomoc?!“ uvědomila si Ginny. „Já jsem taková husa!“ zanadávala, vyndala vysílací kapsuli z kapsy zpoza sukně, co nejrychleji ji zmáčkla a spustila do ní: „Prosím, pomozte! Doupě! Je tu Biont! Dům ministra kouzel! Prosíííím–!“
   Ani to nedořekla a dovnitř se vyvrátila celá jedna prkenná zeď Doupěte. To vlkodlak ji právě prorazil s Ghúlem a doběhl s ním až ke krbu. Ghúl se začal zmítat v bolestech z popálenin, když ho vlkodlak v krbu uvěznil, až sebou po chvilce přestal škubat. Pak vlkodlačí muž začenichal v prostoru a zvolna se změnil zpátky do Alexe Twimbryho.
   „Áaale… nejsme tu všichni,“ zkonstatoval a natáhl ruku. Dírou ve zdi se k nim přes rozborcená prkna dosoukal pan Weasley, který se zmítal proti Alexovu tažnému kouzlu.
   „Arture!“ objala ho paní Weasleyová. „Drahý, jsi celý?“
   „Proč… proč jste neutekly?“ vykašlal ze sebe pan Weasley. „Proč jste, u všech rohatých, neutekly?
   „Nenechaly bychom tě tady,“ naříkala Ginny a skláněla se jako její matka u svého otce. „Jsme přece rodina.“
   „Oh… jak dojemné,“ prohlásil Alex a švihl hůlkou. Zelený paprsek se zabodl paní Weasleyové do krku. Nebohá žena se skácela na zem.
   Ginny se zatmělo před očima. Tu náhle nic neslyšela. V jejím životě nastalo ticho. Nevěděla, jestli křičí nebo se jen dusí, neslyšela svůj hlas ani hlas svého otce, který otřeseně zíral na bezvládné tělo své ženy.
   „To bude v pořádku Ginny,“ konejšil ji otec. „To-to-bude zas…“ selhal mu hlas.
   „Ještě dojemnější,“ uculil se Alex a zamířil na Ginny. Krutonosný zelený had, který se v podobě smrtícího kouzla vyplazil z hůlky, se zakousl i do krku nebohé dívky a pan Weasley zaburácel. „NE! GINNY! Proboha, ne!“ Dcera padla vedle své matky.
   Pak se Doupětem zablesklo. Svět se prohnul a barvy zklikatily. Zelené kouzlo se zázračně odlepilo od Ginnyina krku a vpilo se zpátky do hůlky Alexe, jakoby někdo vrátil čas! Někdo nepředstavitelně mocný. Alex se otočil. Elegantní žena – A – mu stála před vlkodlačími zraky. Mezi dlaní a špičkou hůlky žhavila další ohromně silné kouzlo. Vrhla jím na Alexe, až s ním kužel kouzla prorazil další zeď Doupěte a viceministr se s ránou na hrudi svalil venku na sněhu.
   „To byla nosná stěna!“ upozornil pan Weasley.
   A měl pravdu. Trámy přízemí začaly praskat. Trhliny křižovaly suky na dřevěných fošnách a pak je znovu zalehlo dunění. V tom se strop začal řítit. „Pozor!“ vyjekla Ginny.
   Padající strop se zastavil. Mocná kouzelnice A byla zakleslá v kolenou. Oči se jí v přítmí leskly a tu náhle se strop počal zvedat. Dům praskal a naříkal, až se všechna horní patra Doupěte ohlušivě oddělila od trámů a vznesla se díky božské síle čarodějky vzhůru přímo nad ležícího Alexe. Ginny se svým otcem teď nad sebou spatřili na noční oblohu. Pak A povolila nosné kouzlo. Obrovský kus Doupěte počal padat. Mezitím mocná čarodějka vyčarovala bezmála deset dalších vražedných kouzel přímo na vlkodlačí obludu, kterou nato zasypaly tuny stavebního materiálu.
   Po dobré minutě země konečně utichla a tep krajiny se ustálil. V nastalém přítmí se ozývalo pouze naříkání.
   Ginny plakala, co jí slzy stačily. Pan Weasley hladil a tisknul svou ženu, jako by si myslel, že čím víc ji bude hladit, tím větší je šance, že znovu otevře své oči. Ale nestalo se tak.
   „Je mi to opravdu líto,“ řekla A. „Chvíli trvalo, než jsem se dostala z bariéry podél Bradavic. Byla bych přišla dřív.“
   Ginny se na ni otočila svou uslzenou tváří. „Řekněte, že to není pravda. Jste přece mocná čarodějka. Prosím…,“ žadonila Ginny. „Dejte mi ještě jednu šanci. Vraťte zase čas.“
   „Kdyby to šlo, neváhala bych,“ řekla jí čarodějka pevně.
   „Kdybych… kdybych vás zavolala hned, tak…“
   „Teď musíte být oba silní,“ řekla jim A. „Moc, moc silní.“
   Jenže tu k nim z rozvalin za jejich zády dolehlo šramocení. Hned poté nocí proplul vlkodlačí štěkot.
   „Musíte pryč,“ dodala A, v jejíchž očích se začala kupit ukrutná nenávist. „Použijte Letax.“
   „Ginny… no tak, Ginny!“ probíral ji rychle z transu pan Weasley. „Turnaj, vzpomínáš? Ron! Náš Ron! Tak pojď! Musíme ho ukončit!“ Ginny se vrávoravě postavila, zatímco její otec nadnášel kouzlem Mollyino tělo ke krbu, kde byl na uhel spálený jejich Ghúl.
   „Pospěšte!“ zvolala na ně A.
   „Jdeme,“ pokýval zmoženě pan Weasley. „Pojď Ginny,“ vyzval ji ještě intenzivněji a ohlédl se na A, která neochvějně kráčela směrem k hromadě trámů, mezi nimiž se právě objevila pracka plná krve „Nechcete… nechcete nějak…“
   „Jděte!“ řekla A a v jejích očích se zračila zcela nezměrná nenávist. „Za chvíli tu bude pořádně horko.“
   „Slečno A,“ zvolala Ginny. „Nezapomeňte na Harryho! Zachraňte ho!“
   „Zachráním,“ dodala A, proměnila se v pumu a dravě se zahryzla do chřtánu zrůdného vlkodlaka.

   „Čtvrtý Biont?“ trýznil Brumbál Rona otázkami. „Čtvrtý!“
   „Muž, který se měl postarat, aby Potter a má dcera byli přijati oba do Mistrálních OVCE.“
   „To byl ten, kterého Harry chytil na začátku září,“ dovtípil se Brumbál. „Ten, co to celé předstíral, aby se Harry dostal do Mistrálních OVCE. Viděli jsme v jeho vzpomínkách, jak ho Voldemort rekrutoval.“
   „Rychle, musíme varovat Ginny! Pátý Biont?!“ naléhala tentokrát pro změnu Hermiona.
   „Pátým Biontem byl můj had Nagini alias Dolores Umbridgeová. Měla za úkol vnášet do světa slova Rudé magie – Experina slova. Ta, která probudí v Harrym Potterovi Experinu duši. Čím více je Potter uslyší, tím více v něm začne její duše převládat a ničit jeho původní, dokud zcela nezmizí.“
   „Šestý?“
   „Šestý Biont byl muž, který se měl postarat, aby má dcera a Potter byli za všech okolností – obzvláště těch napjatých – co nejvíce spolu. Tím by se začaly utužovat mysl a duše, které v sobě každý z nich měli. Začnou se více přitahovat.“
   „Ten násilník,“ napadlo Hermionu. „Ten, co nás v říjnovém turnaji omráčil. Chtěl, aby byli spolu. Aby nás rozdělil.“
   „Měl dohlédnout, že se oba dostanou do Velechrámu smrti,“ doplnil Voldemort. „Do Kaltézské svatyně.“
   „Proč?“ střelila na Rona Hermiona. „Proč právě tam?“
   „Protože zde se poprvé zrodila Expera. Tady je její domov. A tady chce opět povstat. Až se vztah dvojice utuží, tak skrze sílu, které si strana dobra cení nejvíc – lásku – se zrodí zkáza světa. Potterova původní duše zanikne a bohyně zla – Expera – opět povstane. Pak na Zemi zavládne dosud nepoznaná krutovláda. To láska bude to, co vás zahubí.“
   „Pane Bože,“ zděsila se Hermiona a začala se třást. „To není možné! NE! Nic nám nehrozí! Nedokáží přece připravit Vitanexový lektvar. Nemají k tomu důvod!“
   „Možná ne, Hermiono,“ říkal otřeseně Brumbál. „Ale je ještě jedno spojení, při kterém vzniká nový život,“ pravil a podíval se jí do očí. „Jak moc si byli Harry a Milka blízcí?“
    „Oh, můj Bože,“ zakryla si Hermiona ústa. „Tak moc blízcí,“ pokývala mu na to hlavou. „Musíme ihned za nimi. Honem! Jak Rona dostat zpátky?“
   „Ještě zbývají další Bionté,“ upozorňoval ji Brumbál. „Ještě musíme–“
   „Už není čas!“ naléhala nesmlouvavě.
   „Kdo byl vlastně prvním Biontem?“ zeptal se Brumbál, ale Ron s úlisným úšklebkem se zdlouhavě zamyslel. „To je opravdu na dlouhé vyprávění…“
   „JDE O KAŽDOU VTEŘINU, PANE PROFESORE!“ zařvala na Brumbála Hermiona šílejíce. Byla nyní totálně bez sebe. „Jak ho z toho dostanu, zpropadeně?!“
   Brumbálův stín se na Hermionu otočil a pravil k ní: „Ronův osud je plně v tvých rukou, milé děvče.“
   „Cože?“ vyhrkla šokovaně. „TO NE!“ vyšilovala a zakouzlila na Rona. Kouzlo však k němu neproniklo.
   Hermiona začala hysterčit. Rozhlížela se kolem, načež spatřila Práška podřimujícího u hrany schodiště. „Prášku! Zachraň ho! Zachraň Rona!“
   Koberec se zakroutil ve vzduchu a nad tyrkysovou tekutinu se mu ani trochu nechtělo.
   „Okamžitě zachraň Rona, nebo tě tady roztrhám na malé utěrky!“ zaječela na něj Hermiona jak u vytržení a pot jí smáčel čelo, ač kolem nich bylo pod nulou.
   Prášek se zavrtěl a rozletěl ke svému pánovi. Jenže jakmile se ocitl nad hrůznou tekutinou, pohltily ho plameny. Koberec počal kvílet. Trhavě se zavrtěl a začal couvat.
   „ZACHRAŇ HO ZA KAŽDOU CENU!“ řvala na něj Hermiona. „BEZ NĚHO SE NEVRACEJ!“
   Koberec se zarazil a opět se vydal k Ronovi. A to už ho obklopily plameny docela. Byl to bolestný pohled. Koberec syčel a svíjel se, avšak za okamžik doplul až k Ronovi.
   „Toho chlapce nezachráníte,“ pronesl Ron hlubokým hlasem, vytáhl náhradní hůlku a zakouzlil s ní na Práška. Koberec se roztrhnul a jeho celá jedna třetina zahořela ve vodě. Prostorem se ozvalo skřiplavé kvílení.
   „Ne! Prášku! Nevzdávej se! Zachraň ho!“ volala dál Hermiona, zatímco Brumbál Rona odzbrojil. „Tak zachraň ho!“
   Koberec kvílel, ale přesto hrdinsky Rona ovinul kolem pasu. Pak nesmírně těžce ho vyzdvihl z tyrkysové vody.
   „Poleť zpátky! Honem s ním poleť zpátky!“ volala na něj.
   „Toho hocha nedostanete! Musí tady zemřít!“ bránil se Ron a snažil se rozmotat jeho sevření.
   Prášek počal klesat a jeho poslední nitky, které hrdinně nesly Rona za Hermionou, rozvazovat. Plameny ho už málem celého strávily. A když Ron konečně dopadl na pevnou zem, zbylé kousky látky z létajícího koberce se v ten moment potopily do tyrkysové lázně. Poslední zakvílení se ozvalo chladnou síní a po hrdinském koberci se slehla zem.
   Hermiona se přivinula k Ronovi a úzkostlivě zírala do hladiny tyrkysového jedu. „Prášku…“ pískla. Teď na ni plně dolehlo, co právě zavinila. „To jsem nechtěla. Pro-promiň, promiň mi…“
   „Hermiono,“ oslovil ji Brumbál, ale dívka ho nevnímala. „HERMIONO!“ to už konečně procitla. „Musíme jít!“ vyzval je Brumbál. „Nesmíme ztrácet čas,“ dodal.
   „Rone!“ zašeptala na chlapce a poplácala ho po tváři. Byl stále jakoby v mdlobách a oči se mu koulely ze strany na stranu. „Prober se, no tak prober se.“
   „Co-co se děje?“ zeptal se konečně Ron, jehož pohmožděná pleť dokreslovala bídnost jejich situace. „Kde jsme?“
   „Pořád ještě ve Velechrámu!“ vysvětlila mu. „Rone, tak už se zvedej, stojíme na prahu nesmírné katastrofy!“
   Brumbál zvolal do prostoru nenadále mohutným hlasem: „Všem Celestínům! Tímto s okamžitou platností ukončuji turnaj a s tím i vaše celestínské zakletí Všichni co nejrychleji pryč z Velechrámu!“
   Prostor ztmavl a světla pohasla. V další chvíli se před Hermionou a Ronem namísto černého stínu objevil skutečný Brumbál v plášti, ve kterém ho viděli ráno na ledové pláni. Brumbál zavelel: „Utíkejte, jak nejrychleji dokážete!“

   Ve stanici Amundsen-Scott si Richard Burnes – stážista z Havajské státní univerzity – právě došel pro brzkou ranní snídani. Když usedl zpátky k monitorovacím stanicím, pustil se do svého jídla a vedle monitoru počítače potají rozevřel komiks o neohroženém Batmanovi. Snažil se jakkoliv zabavit, neboť se mu nedařilo usnout.
   Do prochladlých oranžových dveří s kruhovitými skly vtrhl náhle postarší muž a Richard úlekem schoval komiks natolik zprudka, až vrazil do šálku s kafem a rozlil ji po klávesnici, což zakončil řinčením talíře se snídaní o podlahu.
   „Pane Burnesi!“ rozlítil se nad ním vstoupivší Morten Hesseldahl. „Kdybychom nebyli tam, kde teď jsme, už byste byl na cestě nejbližším vlakem domů,“ vyčítal mu doktor z Islandské univerzity, jež zde vedl výzkum meteorologického ústavu už od nepaměti. Převrátil klávesnici, aby ji nechal vykapat, zatímco huňatý bernardýn, kterého zde měli už pomalu deset let, se pustil do snídaně vyplašeného studenta.
   „Neviděl jste na přístrojích něco nenadálého?“ zeptal se.
   „Ne, pane, neviděl,“ zakroutil Richard hlavou a rychle si mrknutím na monitor ověřil, že doktorovi říká pravdu.
   „Venku je totiž polární záře!“ vysvětlil mu Morten, zatímco se hrabal ve své brašně u zamykací skříňky.
   „Cože?“ vyhrkl student. „Ale… ale je den, je prosinec!“
   „To vím i bez vás,“ opáčil doktor, když konečně našel měřicí přístroj, který hledal. „Něco to muselo vyvolat. Kdyby něco, okamžitě mi dejte vědět.“
   „Dám, spolehněte se,“ přisvědčil Richard, když v tom se zalekl. Na monitoru s černým meteorologickým snímkem jižního pólu se objevil velký zelený vlek, jenž se počal enormně zvětšovat a červenat. Richard se podíval na časový index, jestli se nedívá na zdánlivou simulaci. Brzy však shledal, že snímek byl autentický. „Pane doktore! Doktore Hesseldahle!“ vyřítil se student ze dveří a volal na odcházejícího doktora. „Něco se děje!“
   Oba přispěchali k přístrojům a doktor Morten zadal několik příkazů na klávesnici. V místnosti se rozsvítily další monitory a obraz se rozmnožil s drobnými obměnami.
   „Je to náš Eumetsat? Ukažte mi snímek NEXRAD trojky,“ drmolil Morten a Richard cvakal a přepínal snímky na obrazovkách. „Ta… ta mračna se táhnou přes celý kontinent. Co to, ksakru, má znamenat? Dělá si tu z nás někdo legraci? Richarde?! To máte na svědomí vy?“
   „Pane, přísahám, že absolutně netuším, o co tu jde,“ řekl mu zcela vážně student.
   „Takové mrakové seskupení jsem zde za celý svůj život neviděl a pochybuju, že vůbec někdo přede mnou,“ řekl velevážený doktor. „Říkal jste, že na přístrojích nic nebylo!“
   „Taky že ne, objevilo se to tam zčista jasna!“ řekl Richard.
   „Tady už končí legrace, drahý studente!“
   „Zpropadeně, říkám vám, jak to bylo!“ osopil se na něj stipendijní student. „Po ránu a navíc bez kafe bych si něco takovýho sotva vymyslel. Říkám vám pravdu!“
   Okny dovnitř dolehl záblesk. Doktor i Richard ztuhli. Pak se Morten vydal dveřmi ven, hodil na sebe kabát a vyšel přímo před vchod mezinárodní stanice na jižním pólu. Prošel pod zástupem vlajek všech států, které se hlasitě vzdouvaly v prudkém větru. Morten se v jeho náporu sotva udržel na nohou. Pohlédl na oblohu a zjistil, že ten obrovský systém mračen na snímku ze satelitu nelhal.
   Tělem mu projel rezonující pocit strachu. Celý horizont překrývalo temně modré horstvo. Nekonečná mračna byla jako pohoří, která někdo obrátil vzhůru a udělal z něho oblohu. Blesky šlehaly do pusté krajiny kolem stanice a masy mraků se valily jeden přes druhého do nepřeberné výše. Při pohledu na planetu Zemi se její jižní cíp ocitl v obalení děsivých mračen, která blýskala a zvedala se až do atmosféry.
   Pak se téměř tři sta mil od stanice mračna rozdělila. Aurora se zaryla do jejich středu a zevnitř se vyvalila na zem oslepující zář. Všechny další aurory se nyní vpíjely doprostřed a tvořily tak paprsky provázející zář ohromné síly k povrchu. A přesně ve chvíli, když se záře povrchu dotkla, otřásla se celá Země.
   


Tištěno z http://pansmrti.wz.cz/pps/
Povídka a web by Skynet
© 2024 (skynet.cz@seznam.cz)