28.
[= [=]

Dvacátá osmá kapitola



Inner Sanctum



Odkrýt poznámku od autora


B
al­va­ny do se­be vrá­že­ly a vy­vrho­va­ly ven svá žhnou­cí srd­ce v po­do­bě roz­ta­ve­né lá­vy. Oheň, ru­dý a ukru­tný, spa­lu­jí­cí vše­chny ži­vé, me­tal tou­to kra­ji­nou už tak dlou­ho, až se z ní vše­chen ži­vot dáv­no vyt­ra­til. Po­kud tam vla­stně ně­kdy byl. By­la to kra­ji­na mrt­va, byl to Te­mný Mord.
   Do ne­jzaz­ší kom­na­ty le­beč­ní stav­by se skrze dvě hrů­zná oka leb­ky mlha­vě po­tá­pě­lo svět­lo ven­kov­ní­ho pek­la. To uvnitř však by­lo ješ­tě stra­šně­jší.
   Mrtvý hoch padl do láz­ně z krve. Tě­lo měl zach­vá­ce­né zra­ně­ní­mi nes­lu­či­tel­ný­mi se ži­vo­tem. Je­ho ze­le­né oči ny­ní po­has­ly a jen mrt­vol­ně hle­dě­ly do stra­ny. Har­ry Pot­ter – chla­pec, jenž pře­žil – již na­dá­le ne­žil.
   Ďáblovití služebníci nesli jeho zohavené tělo s roztrhanými kalhotami a košilí. Před nimi kráčela nestvůra. Byl to sám lord Voldemort. V takové podobě, v jaké si sám sebe představoval. Černý, mocný, strašlivý a ďábelský pán s ukrutnými rohy a nedozírnou silou, kterou zde nyní vládl.
   Vedle něj pospíchala žena, jejíž zjev byl vpravdě nemálo tak odpudivý. Byla jako samotná pekelnice. Temně rudé vlasy spíše jako chomáče nakupených mořských řas ve tvarech ohně, rohy i děsivá tělesná stavba v ní vzbuzovala pocit, že se jí zalekne i ten největší odvážlivec. Pospíchali dál dlouhým mostem uvnitř strašlivého lebečního dómu.
   „Můj pane, můj pane, kdy přijde má chvíle?“ dychtila vědět děsivá žena.
   „Vyčkej času, Belatrix,“ odpověděl jí hlas hluboký jako zvuk hromu. „Nebude dlouho trvat a Pottera znovu oživí.“
   „Tak nedočkavě očekávám příchod jakékoliv možnosti zabít toho zkurvysyna,“ dychtila Belatrix maniakálně. „Tolik si vážím, že mi ji hodláte dopřát.“
   „Nezapomeň, Belatrix,“ upozornil ji Voldemort, „neoživil jsem tě proto, abys zabila Pottera. Tato součást plánu je stále na mně. To já ho musím zabít. Kdyby mi však utekl, chytneš ho a pouze v krajním případě zabiješ.
   Přesto měj na paměti, že tvou hlavní úlohou je, abys do mne přenesla Experinu duši. Až se tak stane, získám božskou sílu. A s mrtvým Harrym Potterem, tím pádem zničeným zakletím Experiny duše a hlavně s božskou silou, vystoupíme z Mordu. Přičaruji ti zpátky tvé původní tělo a společně, má věrná Belatrix,“ burácel Voldemortův dunivý hlas, „společně umučíme k smrti všechny, kteří nám stáli v cestě.“
   „Oh, můj pane, po ničem tolik netoužím, udělám pro to cokoliv,“ dychtila Belatrix téměř až psychopaticky. „Stačí, když jen přikážete a vaše přání se rázem promění ve skutečnost. Povězte mi, můj pane, kdy se probere? Kdy do něj vlijí život? Kdy ho zabijeme?!“
   „Očekávám, že transformace duše bude trvat ještě nějakou tu minutu,“ odvětil Voldemort.
   „Jak víte, že ho oživí? Co když jsme ho… jste ho skutečně zabil napořád?“ tázala se Belatrix současného pána Mordu.
   „To díky tomuto,“ pověděl jí a v chůzi zvedl Harryho zakrvácenou ruku, na níž měl zlatý prsten s červeným drahokamem ve tvaru srdce. „Má na sobě prsten ochrany.“
   „Tomu nerozumím.“
   „To ti rád vysvětlím, drahá Belatrix,“ odvětil Voldemort. „Pomocí pana Malfoye – mám na mysli mladého pana Malfoye – jsem byl schopen získat neocenitelné informace o Potterových aktivitách v Bradavicích. Informace z jeho osobního života a úzkého kruhu jeho nejbližších přátel.
   Když se po škole roznesla fáma, že Potter a ta jeho asijská čubka nosí jakési prsteny, nepřikládal tomu nikdo přílišnou váhu. Až na mne. Začal jsem se tím intenzivně zabývat. Dlouhá léta jsem hledal relikvii, která činí Pottera odolným vůči zabití kouzlem. Zdroj síly, kterou ho matka ochránila, když jsem ji vraždil. To něco, co propůjčovalo jeho krvi moc být imunním vůči smrtící kletbě. A když se začalo mluvit o prstenech, rozhodil jsem své informační sítě a našel zmínky o dvou artefaktech – o dvou prstenech, které propůjčují skrze oběť imunitu vůči smrtícímu kouzlu. Spojitost těchto a Potterových prstenů mi došla.
   Byla to Brumbálova práce. Stejně tak, jako musel prsteny podstrčit tehdy Lily, aby s jejich pomocí zachránila svého syna, když se všeobecně vědělo, že mu usiluji o život.
   Brumbál však tenkrát musel ošetřit jednu maličkost. Potter jako nemluvně pochopitelně nedokázal nosit prsten na ruce. Proto jej propůjčil jeho tetě a proto také byl Potter chráněný, pokud její domov považoval za svůj. Jeden prsten tedy měla jeho teta, ale kde byl ten druhý?
   Od konce dvacátého století existovaly záznamy o jakési relikvii, zamčené hluboko v Odboru záhad na ministerstvu kouzel. I toho jsem se dopátral. Bylo to tělo Lily, jež mělo na ruce navlečený jeden z prstenů. Jakmile mi tato spojitost došla, začal jsem Pottera lákat do Odboru záhad, stejně tak, jako předešlý rok kvůli věštbě. Když jsem zaútočil na ministerstvo a ohrozil život jeho blízkých, konečně se tam odhodlal znovu vkročit. Otevřel pro mě místnost s tělem Lily a já tak mohl tělo Potterovy matky odnést.
   Pečlivě jsem ji prozkoumal ve svém sídle a již po prvotním ohledání jsem shledal, že její tělo již prsten u sebe nemá. Bylo to navýsost jasné. Prsten Lily musel být předán někomu jinému a to zřejmě proto, že jsem se zrodil z Potterovy krve, v níž ochrana Lily kolovala, a tím jsem tuto ochranu zničil. Někomu, kdo Pottera ze srdce miluje a bude schopen mu propůjčit stejnou oběť, jako Lily.
   Svým zrodem z Potterovy krve, abych tím prolomil ochranu od Lily skrze prsteny a mohl Pottera zabít, jsem musel Brumbála vyvést natolik z míry, že byl ochoten obětovat život té asijské čubky, která se do něj zamilovala. Rozhodl se ochranu obnovit tím, že jí prsten podstrčí a ona jej daruje Potterovi. Brumbál si byl vědom, že kdyby Potter zemřel, jeho nápadnice nebude váhat mu darovat svou duši.
   A tak, drahá Belatrix, nebude trvat dlouho a tady náš ctěný Potter tou slavnou a všemocnou láskou zabije svou milovanou a opět rozevře svá ctěná víčka. Avšak nežli se tak stane, musím splnit svou část dohody, kterou jsem Expeře dal.“
   „Proč si Experinu duši a s ní spjatou božskou sílu prostě neuzmete rovnou?“ nechápala Belatrix, když došly do svatyně s černými malbami na zdech a lávovou podlahou pod nimi. „Proč ji nejdřív chcete zbytečně ukládat v Potterovi, jak si prve Expera přála?“
   „Zahráváme si tu s bohy, Belatrix!“ rozkřikl se nad ní Voldemort, až se utišila a očekávala jeho další slova. „Po mém nešťastném selhání v Potterově prvním roce života ve mně Expera ztratila důvěru. A tak, když se nyní rozhodla vystoupit na Zemi a využít Pottera pro přenos své duše, mi již natolik nedůvěřovala, aby přesun ponechala pouze v mých vlastních rukách.
   Expera se proto rozhodla zajistit, abych dostál svého slova. Musel jsem slíbit v kouzelnické přísaze, že její duši přesunu do mrtvého Potterova těla. Když tak neučiním, přísaha mne zabije.“
   „Ach, můj pane, ale proč to všechno?“ děsila se Belatrix.
   „Nezapomínejme, že mám v sobě stále Experinu zrcadlenou duši,“ vysvětloval jí Voldemort a na démonická stvoření stranou prohodil: „Položte jeho tělo na hrobku.“
   Ďáblové, služebníci pána Mordu, strašliví to netvorové s protáhlými zubatými držkami a okoralou kůží, uložili bezvládné Harryho tělo na kamennou hrobku pokrytou četnými znaky v testrálském jazyce.
   „Abych navázal, kde jsem skončil,“ připomněl Voldemort a svým obřím tělem dokráčel až k Harrymu, „až doposud jsem svou zrcadlenou duši považoval za dar, který mi dodával skrze bohyni Experu nesmrtelnost. Jenže od chvíle, kdy mi Expera poprvé pohrozila, že mé duši, zrcadlené té její, ukončí život, mi došlo, v jakých klamech jsem žil. Zjistil jsem, že ta božská bytost má nejenom sílu mne udržet za všech okolností naživu, ale také kdykoliv mi život ukončit. A něco takového jsem nemohl připustit.
   A tak, když jsem měl skládat dotyčný slib, neměl jsem na vybranou. Nicméně slib se vztahoval pouze na přenos duše. A já nemíním Experu uposlechnout a zemřít s jejím samolibým příslibem, že mě oživí. S tím jsem se tedy nesmířil.“
   „Oh, můj pane,“ zhrozila se Belatrix, „takže přece jen chcete jednat v rozporu s Experiným přikázáním?“
   „Pochopitelně,“ odsouhlasil jí Voldemort. „A nyní, když jsem odnesl její mysl – její vědomí – do těla Milky Lovedtromové a tudíž Expera tu již defakto není, mohu o tom mluvit nahlas a rozhodovat se sám. Konec konců mne jmenovala vládcem Mordu. To já zde nyní káži všem tvorům.“
   Voldemort mávl svou okovanou rukou a kde se vzala, tu se vzala, přiletěla mu do ní černočerná lebka, lesklá jako černá osmička biliáru.
   „To je ona?“ vyhrkla dychtivě Belatrix. „To je ta božská duše, o které jste mluvil?“
   „Ano,“ pronesl Voldemort a nespouštěl z ní své děsivé zraky. „Duše, s níž dokážeš cokoliv si jen umaneš. Je nestoudné takový majestát vkládat do nevnímatelné vrstvy zrovna téhle nanicovaté nicky,“ zhodnotil Harryho mrtvé tělo. „Přesto tak musím učinit, neb jsem složil slib.“
   Voldemort se zhluboka nadechl a se zavřenýma očima dlouze foukl do zadní části lebky. Z ní se ven vyplazila zářivá modrozelená tečka, jíž po obvodu přejížděly výboje energie. Voldemort ji sevřel v dlani a na okamžik zaváhal.
   „Můj pane, myslete na náš cíl,“ připomněla mu Belatrix.
   Voldemort se opět jal k činům a pomalu vnořil duši, ukrývající v sobě to nejryzejší zlo světa, přímo do nitra srdce Harryho Pottera. Duše se chlapci usídlila v srdci a okolní prostor v síni se přestal vlnit. Harrymu v té chvíli sjela z oka po tváři slza.
   „A co teď, můj pane?“ přerušila ticho neúnavná Belatrix.
   „Ďáblové,“ oslovil netvory lord Voldemort, „odneste ho do své sluje. Až se probere,“ řekl a otočil se na hrůzostrašná ďáblovitá monstra, „smlsněte si na něm. Ale slyšte, jestli mi ho nedonesete stále naživu a při vědomí, zabiju vás všechny, co jste tam! To já musím zabít Pottera, aby se zakletí duše zrušilo a já tak mohl opustit Mord. Tak káži já, Pán smrti.“
   Ďáblové se hrůzně rozhrčely jeden na druhého. Popadli Harryho za nohy a začali ho odnášet pryč.
   „Až zabiju duši, se kterou Potter nyní oživne a on díky tomu vyčerpá všechny své prostředky vyhnutí se smrti, získám z něj nazpět skrytou Experinu duši, kterou jsem do něj právě vložil. A tu mi poté pomůžeš přenést do mého těla. Od té chvíle mi už nikdo nebude kázat. Budu mít… božskou moc!“ provolal zlověstně.
   „Můj pane…“ ozvala se opět Belatrix, div, že její hlas nyní zaslechl. „Můj pane.“
   „Co je to, Belatrix?“
   „Při-při vší úctě, můj pane,“ zdráhala se nyní vyslovit. „Po-Potter vás z-zabil už jednou. Co, když… řekněme, že ta možnost je docela malicherná, avšak… co když –?“
   „Když se od něj opět odrazí má vražedná kletba, již se mi nic nestane. O to jsem se postaral,“ utnul ji zprudka.
   „Ano, ale… co když Potter přece jen proklouzne?“ ptala se opatrně Voldemortova asistentka. „Co pak? Experina duše vystoupí ven a bude se chtít spojit pomocí Biontů s myslí v té dívce. A vy nejenom, že neuposlechnete příkaz Expery a nezemřete, ale také se už z Mordu nedostanete.“
   „Cítím z tebe tu bázeň, Belatrix,“ opáčil jí zlovolně. „Přesto tvá slova jsou podstatná. Ano… co když, ten zmetek zase bude mít nějakým nevysvětlitelným způsobem štěstěnu na své straně? Pak je tu, má drahá Belatrix…“
   Voldemort došel až k nosní přepážce lebečního dómu a vyhlédl z jejích útrob do pekelné nelidské krajiny Mordu.
   „… můj záchranný plán. Osoba, která se má postarat o můj návrat. Můj první Biont,“ dodal tajemně a tu se před ním vtělil oheň a prach do strašlivé postavy Démona. „A proto ty, nejvyšší Démone, nyní slyš má slova,“ oslovil smrtonosnou a zkázonosnou nestvůrnou bestii. „Vyjdi nyní na Zemi. A pakliže se Potter přece jen navrátí, sleduj jej a vyčkej, až můj první Biont dokoná dílo mého návratu. Pak ty mě a pouze mě jakožto Pána smrti… poslechneš na slovo.“

   Míza, jež mu pulzovala tělem, se náhle a nečekaně proměnila. Pocit extáze vystřídalo něco jiného. Něco prapodivného. Zděšeně otevřel oči. Pod ním už nebyla ta samá dívka!
   Milce zčernaly vlasy a ztratily všechen lesk. Její nahé tělo zešedlo, oční stíny se jí zbarvily do kontrastní černé a oční víčka do očí s rudým pohledem, stejným, jako míval Harry v posledních měsících.
   „Jsi v pořádku?“ zeptal se zaskočeně Harry a podložil jí rukou hlavu. Spoustu věcí teď zažil úplně napoprvé a děsil se, že něco pokazil.
   „Všechno je v naprostém pořádku, Harry Pottere,“ sdělila mu Milka. Přitáhla si jeho hlavu ke své a zhluboka nabrala vůni Harryho těla. Harryho přepadla ještě větší nejistota.
   Milka pak blaženě zavřela oči a přitiskla své rty k jeho. Líbala ho a pevně svírala jeho boky svým silným tělem. „Celé ty věky, drahý mesiáši. Teď jsi můj a celý svět s tebou.“
   „Pusť ho!“ protnul dívčí hlas její slova. Po kymácivém můstku jim sprintovala vstříc Hermiona Grangerová. Oči měla plné děsu. Věděla, že jdou pozdě. Za ní se hnal Ron a v dálce jim byl v patách Brumbál, chvátající hbitými kroky.
   „Okamžitě ho pusť, ty zrůdo!“ zakřičela znovu Hermiona.
   Harry se na ně překvapeně ohlédl. Milka však zůstávala ledově klidná. Dál chlapce líbala studenými polibky, jako by se nic nedělo. Pomalu se s nimi přesouvala na jeho rameno a zpoza něho zákeřně přihlížela na přibíhající dívku.
   Brumbál se v běhu zarazil. Snažil se popadat dech, když v tom si něco uvědomil.
   „Hermino, počkej! Zadrž!“ zvolal na ni z dálky. V té chvíli se Milka nahlas krákoravě zasmála.
   Hermiona jí vběhla rovnou do pasti – přímo do mlhavého prostoru uprostřed tří převysokých soch. Mlha okolo Harryho a Milky se změnila v déšť. V jednom jediném zapršení spadla na zrcadlovou podlahu, až se na ní utvořily stovky kapek. Oba dva na to pokrylo šatstvo.
   Harry shledal, že má na sobě svou koženou bundu s křišťálovou hůlkou v kapse, moderní obroučky a lesklé sčesané vlasy. Na krku přívěšek od Hermiony, Bradavický řád a na ruce náramek od Elvíry. Milku pokrývaly tmavé síťované šaty z tolika vrstev, že tvořily neprostupnou čerň.
   Hermioně se noha ponořila do zrcadlové podlahy. Zakřičela a spadla tak nešťastně, že se jí vykloubil kotník. Teď sténala bolestí, její hůlka se kutálela přímo k dvojici a ona s vystrašeným pohledem kmitala očima ze strany na stranu.
   Podlaha ji začala pohlcovat jako plovoucí písek. Celé tělo jí elektrizovalo a brnělo, jako by se mělo každou chvíli rozpadnout. Dělo se jí něco, co si nikdo z nich nedokázal vysvětlit. Hermionu zaživa pohlcovala zrcadlivá podlaha a s ní i stoupající bolest. Šokovaně jí došlo, že umírá.
   „Jdete pozdě, ubožáčci,“ zkonstatovala Milka odpudivým hlasem, jako kdyby se jí zhroutily hlasivky. Zdržujíce se u Harryho ramena, blýskly se jí oči a hned poté se mu do něj zakousla. Harry překvapeně vyjekl. Pocítil krev, stékající mu po těle. A také pocítil bezprostřednost toho krutého nebezpečí – monstra a její síly, jež si pochutnávala na jeho krvi.
   „Ne! Harry, zachraň se!“ volala Hermiona poplašeně. „Uteč od ní, už to není Milka! Je to Expera!“
   Ron běžel Hermioně na pomoc, když v tom: „Rone, stůj!“ zvolal na zrzavého hocha Brumbál.
   Ron se zastavil v poslední chvíli, div že do zrcadlové podlahy nepřepadl za Hermionou. Té v ní už zmizely nohy. Hermiona naříkala bolestí a ruce nořila někam pod podlahu k bolavé noze. Pak všichni ztuhli.
   Milka – nyní Expera, zčista jasna povstala. Vychutnávajíc si Harryho krev na svých bledých rtech, se rudě zahleděla do vyděšených očí bezbranné Hermiony.
   „Tebe mělo jeho srdce nejvíce rádo,“ řekla bohyně dechberoucím hlasem. „Všichni tu zemřete, ale ty první!“
   V místnosti se v tu ránu setkala dvě ohromná kouzla, jež všechny povalila. Jedno patřilo Expeře, druhé Brumbálovi, který právě udýchaně přiběhl. Ohnula prostor a šlehala plamenné prapory ze strany na stranu, jako chrlící fontána.
   Zanedlouho tak svatyni zaplnily oblaka paniky. Harry se chytl bolestně u ramene a svalil se z truhly na zrcadlovou zem. Podlaha ho nestravovala, tak, jako Hermionu. Šokovanými zraky se díval do tváře Milky – nyní Expery – dávné starodávné bohyně zla. Milkou už dávno nebyla.
   Epochální proud energie z probíjejících kouzel ovadl. Brumbál těžce a nahlas vydechl. Dobelhal až k Hermioně a začal ji tahat zpátky. Přitom si neustále hleděli s Experou do čí. Napětí bylo elektrizující. Větší zlo se na světě nevyskytovalo. Hermiona se konečně dostala na svobodu a Brumbál ji předal na starost Ronovi. Noha ji sžírala bolestí, ale ona se hned soustředila na chlapce s jizvou na čele.
   „Pojď za námi! Tak pojď, Harry!“ prosila ho Hermiona.
   „Hermiono, drž se zpátky,“ tahal ji k sobě Ron.
   A pak svatyně změnila barvu. Vzduch se začeřil a poté další obrovské kouzlo puklo mezi nimi a praštilo do soch opodál. Brumbálovy vousy se rozlétly na stranu. Ředitel Bradavic bolestně zahuhlal a padl na jedno koleno.
   „Pane Brumbále!“ vykřikla Hermiona. Brumbál se však nadále svébytně zvedal ze země, nehodlal se vzdát.
   „Albusi Brumbále,“ došlo Expeře. „To jste vy. Voldemort o vás mnohé vyprávěl. Musí pro vás být ctí dožít se povstání prvního boha vašeho věku,“ oznámila mu a letmo pohnula svýma očima. Brumbál se samou bolestí chytl u srdce.
   Očima přejel k vystrašeným pohledům Rona a Hermiony. Vůbec netušili, co bude dál… plně na něj spoléhali.
   „Nechte nás odejít,“ pravil k ní Brumbál, a jakoby stravován něčím bolestným, držel se na své hrudi. V jeho hlase bylo znát, že plně chápe tragičnost situace. Trojice ještě nikdy neviděla takovou nejistotu v očích ředitelových. „Naší smrtí ničeho nedosáhnete,“ pokračoval dál. „Nechte –“
   „Už ani slovo!“ uťala ho rázně Expera a Brumbál opět zahuhlal bolestí. „Nyní rozhoduji já.
   Harry Pottere!“ oslovila hocha, který se bolestně držel u ramene. Po čas, vykoupený Brumbálem, se dokázal nepozorovaně dostat za záda ředitele Bradavic. „Proč jsi odešel? Copak si na mě nevzpomínáš? To jsem já, tvá Milka.“
   „Harry, to není ona!“ přemlouvala ho z druhé strany Hermiona. Ron ji znovu chytil a snažil se ji umlčet. Byl šokován, že dívka se odvažuje znovu promluvit, když si bohyně, jež vraždila pouhou myšlenkou, přála, aby bylo ticho.
   „Mlč, Hermiono!“ upozornil ji také Brumbál. Každé slovo museli právě teď zvážit. Její pohled byl tím nejnebezpečnějším, co kdy Země poznala.
   Brumbál nespouštěl oči z postavy Milky Lovedtromové. Pozvolna k ní natahoval volnou třaslavou ruku a potichu odříkával kletby. Milka, alias Expera, se však jen s posměškem ledově chlámala.
   Brumbál ruku svěsil a nahlas pravil: „Harry půjde s námi. Vždyť můžete mít cokoliv… tak nás nechte jí –“
   Expera se zamračila a Brumbál se zalkl nyní obrovskou bolestí. Vrávoravě zůstával stát a obličej mu soužila nezměrná palčivost nabírající více a více na síle.
   „Milý Brumbále,“ oslovila ho Expera a pomaličku za ním vyšla. „Svou práci jste odvedl dobře. Harry Potter je můj.“
   Tlak na Brumbála zesílil a ředitel Bradavic v ten moment upustil hůlku. Experinin pohled ještě více zesílil. Ředitel se rozkašlal a padl na obě kolena.
   „Ne!“ zaječela Hermiona a trhala se z Ronova zajetí.
   „Nic na světě nemiluji více, nežli lidskou bolest,“ oznámila mu a očima mu trýznila tělo. Už nebylo návratu.
   Harry se jí zadíval do očí a pak do zad ředitele na koncích sil. Náhle věděl, že to on musí jednat. On a nikdo jiný. Do ruky uchopil svou křišťálovou hůlku. Zaťal zuby, zaťal pěsti a pak udělal dva kroky zpátky.
   Sek!
   To, co se stalo, byl šok. V tu ránu začala Hermiona hystericky vřeštět. Ron oněměl a zavřel křečovitě oči.
   Harry právě vrazil hůlku do Brumbálových zad.
   Ředitel zalapal po dechu a chytnul se v místech, kudy mu hůlka vyjela žebry ven. Otočil se na Harryho a z úst se mu vydralo: „Harry? Ty… tvá duše… neztrácej ji. Bojuj o ni,“ chraptěl a klátil se k zemi. „Ha…“
   Jenže pak Harrymu rudě zažhnuly oči a on uchopil Brumbála za svou vbodnutou hůlku. Brumbálovo tělo z ní v křečích pomalu sklouzávalo a Harry skláněje se nad ním mu vyřkl do tváře: „Harry Potter je už dávno mrtvý, starče.“
   Albusu Brumbálovi selhalo tělo. Padl na zem a Harry z něj vysekl celou svou hůlku. Hermiona škrábala, mačkala, trhala se z Ronova sevření, ale ten ji nepouštěl. Držel ji nejpevněji v životě. Oba slzy v očích. Oba měli před očima smrt.
   Harryho smrtonosné oči pomalu přejely krutým pohledem na dvojici zajíkající se v žalu. „A teď jste na řadě vy dva.“
   Brumbál znenadání však natáhl ruku. Díval se někam do dáli… někam za Hermionu a Rona.
   „OTČE!“ rozezněl se Kaltézskou svatyní ženský hlas. U vstupu, kam Brumbál hleděl, stála žena a šokovaně zírala na umírajícího ředitele.
   „A…! Pomozte nám!“ volala na ni Hermiona v beznaději.
   V mocné čarodějce by se krve nedořezal. A zazářily oči nepopsatelnou nenávistí a zabodly se do postavy, stojící u umírajícího těla Albuse Brumbála. Do Harryho Pottera.
   „Pottere, pozor!“ křikla Expera, ale kouzlo A bylo ukrutné a nezdolné. Harryho tělo udělalo piruetu vysoko ve vzduchu. Bohyně Expera vyběhla a začarovala, aby ho zachytila.
   Jenže hned na to se ve svatyni se zrodil obrovský tajfun. Jediní, s nimiž nevzdouval, byli Ron s Hermionou a ležícím Brumbálem. Kapky létaly vzduchem, prach i špína s nimi. Velemocné kouzlo trhalo sochy, jako by do něj mlátili obři. Do prostoru se vlila i tyrkysová tekutina a začala všechno rozežírat.
   A doběhla k Brumbálovi a sklonila se u něj. Začala čarovat léčivé kouzlo, ale Brumbál ji chytil něžně ruku s hůlkou.
   „Ne, dostaň je… odsud…“ huhlal téměř nesrozumitelně.
   „Nenechám tě tady!“ křičela na něj hystericky. Ron, ani Hermiona takovouto A neznali. Byla náhle lidská, do očí se jí vkrádaly slzy a její ruce se třásly jako malému dítěti. „Otče, prosím tě, neumírej. Prosím, nevzdávej se!“
   „Nevzdávám se,“ odmítl Brumbál. „Na svůj poslední souboj jsem se dlouho připravoval. Svůj trumf mám stále v rukou… teď odveď je pryč.“
   „Ne… u všech svatých, to ne… jsi jediný, koho mám,“ říkala mu A plačtivě.
   „Vždyť teď už tomu tak není…“ Brumbál se zakuckal a polkl velkou dávku krve.
   „Ne, neumírej!“ prosila ho.
   „Pamatuj…, že doopravdy umře jenom ten, kdo –“
   „… kdo neměl pro koho žít, já vím,“ dodala za něj A. „Říkávals mi to,“ a po tváři jí stékala jedna slza za druhou. „Byl jsi tu pro mě. Ty jsi měl pro koho žít.“
   „Děkuji… navždy má milovaná Venuše,“ ulehčilo se Brumbálovi a oči se mu pozvolna zavřely.
   A křečovitě zavřela svá zvlhlá víčka. Zvedla se, a když je zase rozevřela, rozječela se zplna hrdla hlasem dravé šelmy. To už Expera její větrné tornádo zahubila a Harry bezpečně dopadl vedle ní. Ainy oči měly v sobě smrt a ta patřila jenom jednomu. Zamířila na Harryho… zamířila na jeho srdce… na jeho rudé oči. A mávla.
   „Ne! Nezabíjejte ho!“ kde se vzal, tu se vzal, Hermionin hlas jí nakázal.
   A pocítila její dotek na své ruce. Kouzlo jí z hůlky jen zapraskalo. Láska v Hermioně ji zastavila. Přesto dál potlačovala příboj emocí. Hermiona se na ni horečně sápala, až A přece jen práskla s hůlkou a kouzlo se vnořilo do prostoru. Vynořilo se bezprostředně u Harryho ruky a rozdrtilo led na jeho celestínském náramku. Harry v tom okamžení zmizel. Nezabila ho.
   „To neee!“ zvolala Expera, strhla si po jistotu svůj náramek a rozzuřeně šlehla pohledem po trojici. „Teď poznáte, jak chutná nejbolestnější skon smrtelníka!“
   Místnost naplnil ukrutný tlak a běsnící křik. Proud statísíců kleteb se od bohyně vyřítil A v ústrety. Čarodějka naposledy láskyplně pohlédla na Brumbála, pak už ale uchopila dvojici, rozdrtila led i na jejich náramcích a naráz všichni tři zmizeli. Kouzla bohyně roztrhala stěny místnosti, až zrcadlová podlaha zapraskala a vzedmula se.
   Tam uprostřed ležel Albus Brumbál. Svou hůlku pevně uchopil, zdvihl ji vzhůru a kouzlo, které vyčaroval, bylo to nejsilnější v jeho životě. Přesměroval do něj vše, ze své duše. Zlatá jiskra v podobě velkého ptáka fénixe, se vydala ke střeše svatyně a pak se ozvala ohlušující rána. Celý Velechrám smrti, ta obrovská stavba, sebou otřásla. Kouzlo bylo tak silné, že zpřetrhalo její základy.
   Expera řvala nenávistí. Ale tu Brumbál už nespatřil. Před jeho očima se rozjasnila zář. Jarní jitro, vlahé a líbezné, ho přivítalo. Zase byly Brumbálovy vousy bělostné a čisté. Zase se mohl usmát. Ředitel vystoupal vzhůru do nebe. A poddal se rukám osudu.

   Když se ocitli před Velechrámem, spatřili Harryho jen jako malou tečku v dálce, ubírající se zpátky do bortící se zlovolné stavby.
   „Musíme za ním!“ volala Hermiona.
   „Ne, Hermiono,“ zastavil ji Ron a nechtěl ji znovu pustit. „Teď je Harryho osud v jeho rukou. Věř mi!“
   „Chrám se co nevidět zhroutí a s ním i celé okolí,“ nabádala je A. „Ron má pravdu. Jestli chcete žít, musíme jít!“
   „Ne, je tam Harry!“ sípala vyčerpaně Hermiona.
   A však nemeškala. Popadla je za celestínské obleky a vzlétla s nimi do vzduchu. Ledem si probořila cestu, až v něm všichni tři zmizeli.

   Prohnal se vstupem do Velechrámu, pak po můstku před majestátním a velkolepým kmenem stromu, jehož vrchní koruny se ztrácely někde ve střeše chrámu. Stropní stěny všude okolo ohlušivě praskaly. Harry běžel slepě dál. V hlavě si dokola opakoval, že musí najít Milku. Musí být s ní. Jeho srdce s ní bylo navždy spjaté a už nikdy jinak.
   Doběhl na konec můstku, když v tom ho bodlo u srdce. Harry vykřikl a opřel se o obrovský kmen. Prudce popadal dech a zmateně se rozhlížel. Ale nikdo nikde. Pak znovu Bum! Srdce ho zase praštilo divoce do těla a on se zalkl. Vydal poplašený výkřik a zkoušel se zahojit kouzlem, avšak nemělo žádný efekt. Vždyť kromě rány na rameni mu přece nic nebylo. Co se to děje?
   Kolem něj létaly kvádry a kameny. Trsy tyrkysové vody se vylévaly ze stropu na nečekaných místech. Když v tom něco ucítil. Něco uvnitř. Něco cizího. Nebo naopak? Něco vlastního? Harry ohlušivě zakřičel a praštil sebou o kmen stromu, až mu tyrkysová tekutina prožrala kusy kožené bundy.
   Začal se ošívat, začal šílet. Něco v něm bylo, a to něco nezvladatelného spílalo Harrymu hlavou: „JÁ JSEM ZABIL BRUMBÁLA!“. Zamořilo mu to i samotnou mysl. Prudce vyběhl a s jekotem praštil hlavou o kmen. Padl na zem a začal sebou mlít. Jako by v sobě měl cizího netvora. Plížil se mu pod kůží, chtěl ho pryč! Bylo to nechutné, odporné, ohavné! Křičel a sténal, mlátil všude kolem sebe. Nepovolím! Já nepovolím! Řval a řval. Nechtěl se vzdávat. Bylo to hlouběji, než čekal. Myslel si, že už přebral kontrolu, ale tamto… to bylo ještě hlouběji. Kde? Co? Co to je?
   Ječel tu jak na lesy, oči mu rudě žhnuly, vřískal víc a víc, trhal si vlasy, šílel a zuřil, tělo se mu stravovalo na své vlastní duši. Už to nemohl vydržet, tělo mu umíralo. Všechno ho brnělo, všude byla ústa křičící bolestí. Harry ječel jako nikdy v životě. Pak však náhle z ničeho nic vše ustalo.
   „Ve mně nebudeš, ty zrůdo!“ rozohnil se vyčerpaný Harry, klečící na všech čtyřech.
   Vedle stromu se ozvala rána. Nedohledná obrovitá síň se otřásala. Tam vedle kmenu se Harry zamlžil. Stal se šmouhou, která se náhle proměnila ve dvě. A jak se začaly obě zaostřovat, pohlédli si naráz do očí dva Harry Potterové.
   Jeden s rozcuchanými vlasy, kulatými brýlemi před zelenýma očima a s celestínským oblekem. Druhý v potrhané kožené bundě, s novými brýlemi, sčesanými vlasy, nenávistným zašpiněným obličejem zpoza rudých očí. Stalo se něco nepředstavitelného. Harry se oněměle díval do očí svého děsivého dvojčete.
   „Tos byl ty,“ pronesl rudooký Harry nenávistně. „Tos byl ty, ty brejlatej prevíte. Myslel jsem, že jsem tě dávno zabil! Tady je místo jenom pro jednoho!“
   Harry se ani nestačil vzpamatovat a kouzlo impedimenta mu zadunělo před očima. Smetl ho protegem čistě reflexivně. Rudooký rabiát vrhl další. Začalo se klikatit ze strany na stranu, řvalo a uhýbalo, Harry uskakoval, až mu nakonec přece jen vrazilo do zad. Pocítil neobyčejně silnou bolest.
   Celou páteří mu projel intenzivní bol. Padl a jeho tělo se začalo nepřirozeně krčit. V hlavě si uvědomil, co bylo to zaklínadlo zač. Kroutilo mu páteř jako pružinu.
   Začaroval, aby ho přerušil a vybelhal se na nohy. A pak to začalo. Strhl se nelítostný a surový souboj. Prostorem řvala kouzla, strom omílalo jedno za druhým a dva Harryové po něm šplhali a zase padali, jak na sebe sesílali jedno zaklínadlo černé magie za druhým. Vzduch hořel a spaloval se, těžko se jim dýchalo. Kmen stromu rudnul. Padající kameny vrážely jeden do druhého, jak po sobě vrhali vším možným v běsnivé snaze toho druhého zabít.
   Harry schytal ránu jako z děla a z ruky mu zmizelo všechno maso. Zbyla jenom kostra. Nepředstavitelný šok vystřídala nevídaná bolest. Chrčící rudooký soupeř se k němu hnal a Harry mávl druhou rukou. Balvan toho parchanta přibil surově do kmene stromu.
   Harry si usilovně přičarovával zpět celé kusy těla. Hekal a naříkal, při pohledu na ruku cítil totální paniku. Kouzlil jako nikdy. Celé tělo se mu třáslo. Každý závan kouzla obnovující jeho tělesnou tkáň z něho vysával hektolitry vzácné zásoby energie. Kouzla ho však stále poslouchala. Konečně se mu kůží obalily i prsty, když balvan odpadl a seshora na Harryho seskočila se strašlivým řevem ta zrůdnost.
   Pln krve, pln nelítosti, začal se Harry s Harrym rvát v bezprostřední blízkosti. Jeden vykloubil ruku druhému a kopnul ho do zad. Druhý se vzepřel a ruku přeťal loktem, pěstí pak udeřil do obličeje, až se prvnímu zablokovalo dýchání. Smrtící rány plné kouzel létaly prostorem. Byla to rvačka na život a na smrt. Oba byli stvoření díky A k zabíjení. Ječeli. Vraždili. Harrymu docházelo, že tady nezvítězí. Ta rudooká bestie vyhraje a nakonec z něj sedře život.
   Právě si napravil zlomenou klíční kost, aby poté rozdrtil několik žeber svému oponentovi. Ten však využil času k tomu, aby Harrymu zablokoval krevní oběh. Harryho přepadl šok. Dopadl na kolena a nutil ruku čarovat… kouzlo identifikoval, rychle si vybavil obrannou formuli… svalům však chyběl kyslík. Před očima se mu temnilo. Udeřil rudookého mizeru celou délkou bérce nohy do krční čakry a to mu dodalo dostatek času rozpohybovat své krevní řečiště.
   Jenže shrbený dostal od toho mizery přesně mířenou ránu do solar plexu. Harry zaječel a skutálel se po celé délce kmene stromu na zem. Zastavil se těsně u hrany trhajícího se ostrůvku pevniny pnoucí se nad žíravou tekutinou. Celým tělem mu rezonovala ta strašlivá rána. Pocítil, že prohrál. Srdce mu zastavilo a jenom sebou občas cuklo. Harry jej nutil, aby nepřestávalo bít. Rána bolela jako čert. Začalo se mu chtít zvracet.
   Zabiják byl zase tu. Další rána do třísel Harryho téměř překotila přes okraj. Harry se soustředil na jediné, a když mu ten bídák chtěl vypíchnout oči, vmetl na něj své tryskové kouzlo, jako hrst písku. Kouzlo ho praštilo a vyneslo do vzduchu. Rudooký Harry padl o kus dál na zem a začal sebou škubat. Harry mu zablokoval celý nervový systém.
   Rána do solaru ho však zničila. Jen belhavě se stavěl na nohy a padal zase na zem. Byl v posledním tažení. Vedle něho s sebou škubal jeho sok. Oba se strašně zřídili. Harry nabral do ruky nové kouzlo – jež mu zajiskřilo na prstu – a udeřil jím na endokrinní soustavu rudookého bastarda.
   „Teď… se budeš bát…,“ říkal mu udýchaně. „Napumpuju do tebe tolik amfetaminu, že se z toho pomineš,“ trýznil ho Harry a z jeho hůlky se do hrudi rudookého dvojčete lily proudy bezbarvé látky jako chapadla plná jedu.
   Tělem zloducha zmítal nezdolný tachykardiální záchvat. Jeho rudé oči jako by mu vypadávaly z důlků. Celý se třásl, tělo mu smáčel pot a Harry nepřestával. Za chvíli se rozdivočelé bušení srdce netvora na zemi rozléhalo prostorem. Strach a děs poléval obličej Harryho soka. Harry působil dál a dál, a krev dvojčete topila buňky jeho srdce v přívalech hormonů. Působil na něj, aby jej zabil. Srdce té rudooké bestie už dosahovalo limitu… více nezvládalo. Byl u cíle.
   Harrymu se zatemnilo před očima. Copak je snad vrah? Co to, proboha, dělá?! TO NE!
   Ucukl a zachvěl se. Zděsil se toho, čeho se chtěl dopustit. Rychle se od ležícího zlosyna odsunul a chvíli ještě omámeně oddychoval. On přece není jako on! On je někdo jiný! To proto jsou tu teďka dva. Kdyby ho byl zabil, spojili by se zpátky v jedno… vnořil by se do těla toho mizery, ale to by už v té chvíli bylo mrtvé. Prohrál by.
   Harry však vyhrál. Obstál ve zkoušce. Konečně! První úspěch! Jeho výhra byla vyřčena o takový vlásek, že si to ani nedovedl představit. On Brumbála nezabil. On ne! To tenhle vrah na zemi, jenž už nebyl jeho pravým já.
   Kousek od nich dopadl obrovský balvan. Harry doznal, že tu byl až příliš dlouho. Pokusil se pohnout, ale tělo ho probodlo bolestí. Cítil, jako by jeho svaly byly protkány stovkami jehel. Srdce se mu však zastavilo o to víc, když spatřil prázdnotu v místech, kde před okamžikem ještě stával most – jeho jediná naděje k útěku. Zatnul zuby a vyhlédl přes okraj. Spatřil potápějící se most pod nánosem balvanů, které ho strhly k zemi. Kusy dalšího a dalšího kamení dopadaly okolo. Destrukce chrámu vstupovala do své závěrečné fáze.
    Harry se těžkopádně narovnal. Křikl bolestí, neboť rána v solaru ho poslala zase k zemi. Přitiskl se trmácivě zády ke kmeni. Očima se zadíval na své ztuhlé dvojče, ležící na zemi a hledící do padajícího stropu. Stiskl hůlku, pevně se soustředil, zadoufal a pokusil se přemístit. Avšak bezúspěšně.
   Nešlo to. „Zatraceně!“ zaječel. Od souboje se svým dvojčetem se cítil absolutně vyčerpaný. Oči se mu klížily a Harry klouzal po povrchu kmene na zem. Naposledy se pokusil vstát, avšak pak se mu oči zavřely.

   Harry prudce vydechl. Musel na chvilku omdlít! Něco však zaslechl a to ho donutilo opět procitnout. Zaostřil před sebe… jeho dvojče bylo pryč! A pak, když se podíval do dálky, ztuhl. Zamžikal očima, jestli ho nešálí zrak. Zpoza jednoho ze vstupů na něj mávala něčí postava. Harry se tam zadíval a nemohl uvěřit, co vidí. Stál tam Draco Malfoy!
   „Fliximo!“ začaroval Harry do těch míst a hned se tam zjevil. „Co tu děláš?“ zeptal se a držel se bolestně u kříže.
   „Snažíme se s profesorem najít cestu pryč,“ odpověděl Malfoy. „Co se ti stalo? Nevypadáš nejlíp.“
   Za jeho zády vyšel ze tmy Vektor Lup. Pozorně si Harryho prohlížel a ustaraně se zeptal: „Pane Pottere, co je s vaší přítelkyní? Nesmíme zde nikoho nechat!“
   „Už se zachránila,“ zalhal Harry, poněvadž ho nic jiného nenapadlo. Situace byla příliš šílená na to, aby ji vysvětloval.
   „Pak můžeme jít,“ rozhodl Malfoy.
   „Nikam nepůjdeme, dokud ji nenajdeme!“ vykřikl znenadání Vektor Lup a zamířil na Harryho svou krátkou hůlkou. „Vy lžete! Nepídil jsem se sem s vámi pro nic za nic, velevážený. Kde je slečna Lovedtromová, ven s tím!“
   „Co to do vás, proboha, vjelo?“ ptal se šokovaně Harry.
   „To vám může být ukradené!“ zpražil ho Vektor a majznul jej kouzlem. Harry se s bolestným výkřikem prudce vymázl o zeď z koster a dopadl na zem.
   Vektor přejel hůlkou na Malfoye, který zvedl ruce v gestu, že se vzdává. „Expelliarmus!“ a od Malfoye vyletěly dvě hůlky. Jedna Malfoyova a druhá zdobená a bílá jako kost. Následně Malfoye přikurtoval ke kostrám na zdi.
   „Hned mi je vraťte!“ zavolal na něj Malfoy.
   „Obávám se, že to nepůjde, drahý pane Malfoyi,“ poznamenal ledabyle Vektor. „Máte vskutku pěknou hůlku… dokonce je mi něčím povědomá…“
   „Ta je moje!“
   „Ššš, jenom potichu. A vy! Okamžitě mi řekněte, kde je ta holka!“ rozkřičel se nyní na Harryho.
   Zdecimovaný Harry se držel za pálivou ránu na boku, kterou mu profesor před okamžikem rozdmýchal bolest z rány v solaru a nahlas polkl: „Co vy jste vlastně zač?“
   „Copak vám to už nedošlo?“ utrhl se na něj Vektor. „Já jsem Biont samotného Pána zla! Na druhou stranu… kdo by také podezíral stále veselého a pupkatého Vektora Lupa, že?“ zaculil se Vektor a vpil se hůlkou Harrymu pod krk.
   „Je… je z vás cítit čpavek, drahý pane profesore,“ poznamenal Harry přiškrceně, jak profesor přitiskl hůlku silněji.
   „Oh, ano, malá libůstka úskočného Severuse Snapea,“ vysvětlil Vektor. „Velice mi zkomplikovala práci.“
   „Takže… to jste byl vy, kdo omráčil Hermionu a Rona na začátku prvního turnaje,“ uvědomil si Harry.
   „Ano, to jsem byl já,“ přitakal mu Vektor zuřivě. „A také jsem to byl já, kdo zaklel kletbou imperius Egona Feroxe, aby očaroval Fénixe a zařadil tak Milku do skupiny k vám. To aby na mě nepadlo podezření, když to ten druhý Biont tak zvrtal a nechal se chytit! To jsem byl já, kdo Egona proti vám poštvával jakkoli to šlo. A byl jsem to také já, kdo vás, drahý pane Pottere, navedl ke změně koleje. To já jsem vám během říjnového turnaje promíchal poháry s lektvarem na změnu do duší podoby, abyste se jimi stali právě vy a slečna Lovedtromová. Kdo tím vším zajistil, aby byl za všech okolností po boku té cuchty! To já jsem vás dostal do Velechrámu smrti černými labutěmi! Byl to totiž můj úkol! Vycházel podle plánu! A kdyby Brumbál neukončil z ničeho nic turnaj a já se neproměnil ze své celestínské podoby zpátky do normální přímo několik metrů od vás, ani byste nevěděli, že jsem vám byl v patách!
   Nuže, jestli mi neřeknete, kde Milka Lovedtromová vězí, Harry Pottere, vyrvu vám vlastnoručně srdce z těla!“
   „Pouta na tebe!“ Harry vědomě stočil pohled na Draca, ale ten hůlku v ruce neměl. Kouzlo se zakouslo Vektorovi do boku a spoutalo ho. Odkud přišlo?
   Vektor začal sebou mlít a škubat. Jeho Biontská síla pouta zpřetrhala a on zuřil a otáčel se na všechny strany.
   „Mdloby na tebe!“ znovu další kouzlo odnikud. Vektor pěnil vzteky a zpřerážel kouzlo v půli. „Ukaž se, zmetku!“
   „Možná, že jsi jim byl v patách,“ ozvalo se zas a znovu odnikud, „ale já byl celou dobu v patách tobě!“
   Kosti se z jedné ze stěn zhroutily na zem a od zdi se odrazila mužská postava. Povalila Vektora a zakouzlila na něj. Kouzlo bylo nepředstavitelně silné. Postava se odkulila stranou, přičemž hlasitě pleskala pláštěm. Vektor řičel vzteky a trhal na cucky další silné škrtící a poutací kouzlo zároveň.
   „Severusi!“ zařval Vektor a stavěl se nejistě na nohy. Další dokonalé kouzlo Severuse Snapea však našlo svůj cíl a Vektor Lup probořil celou barikádu kostěné stěny. Harry by nikdy neřekl, že Snape bude vládnout takovou silou. Lebky jej počaly bombardovat a kosti bodat.
   Řezali se zuby nehty, sesílali na sebe kouzla, která se vymykala lidskému chápání. Vektor byl Biont, u něj se to dalo čekat, ale čím to, že Severus Snape měl nečekaně stále více navrch? Právě zakouzlil znovu kouzlem: „Vaolentis!“
   Kostlivci – všichni co tu byli – ožili. Jedni pustili Malfoye, který rychle sebral své dvě hůlky, druzí obcházeli ležícího Harryho, a pak už celá armáda kostlivců začala drancovat tělo Voldemortova Bionta.
   Vektor se rval s kostlivci ukrutně a bezcitně. Seslal na Snapea bohabojné kouzlo, které jenom Biont svede. Snape začaroval a kouzlo vrazilo do neviditelného štítu. Síla, která právě žhnula prostorem, vysušila všechen Harryho pot. Smrad a čoud se linul z koster, když Snape nadlidským kouzlením překonal Vektorovo seslání a obrátil je proti němu. Vektor jen nechápavě zaječel, načež ho kouzlo povalilo na zem, následováno houfem krvežíznivých kostlivců.
   „Vy dva! Za mnou! A honem!“ upomenul je udýchaný Severus, vytáhl Harryho na nohy, byť tomu se bolestí protočily panenky, začali všichni společně upalovat chodbou.
   Když vyběhli na rozcestí, Snape se zastavil a přitáhl si Harryho k obličeji. „Kde je profesor Brumbál?! Mluv!“
   „On… On je…“
   „Tak kde? Rychle!“
   „Je mrtvý!“ oznámil mu Harry. „Profesor Brumbál je mrtvý, krucinál!“ řval na něj, když pak si uvědomil, že vidí ve Snapeově obličeji poprvé za celé ty roky výraz zděšení.
   „Slyšel jsem vás hned napoprvé, Pottere,“ pronesl tiše Snape a praštil s Harrym zpátky na zem. „Zpropadeně.“
   Chodbou se k nim začal šířit lomoz souboje. Biont se blížil. Byl nezdolný a neporazitelný. V jeho slovníku se selhání netolerovalo. Vše, co nyní dělilo Harryho od Bionta byl Severus Snape.
   Ten se právě rozhlédl, napjatě zauvažoval a pak jim řekl: „Vy dva tu teď na mě počkáte, bez řečí!“
   „Kam chcete jít?!“ zvolal Malfoy vyděšeně.
   Snape se zarazil a podíval se na oba dva. „Teď… se bude dít něco, čemu vy dva nemusíte být svědky. Zůstaňte tu a dohlédněte na to, aby ta chodba zůstala průchozí.“
   Bývalý profesor lektvarů se s nimi těmito slovy rozloučil a zmizel jim ve tmě. Strop se začal drolit a Harry začaroval.
   „Kam to jdeš?“ zeptal se Harry Malfoye, protože bělovlasý hoch se po chvilce rozběhl na opačnou stranu.
   „Nebudu tu ani o vteřinu déle! Za chvilku nám to tu celé spadne na hlavu!“ odvětil Malfoy a měl pravdu. Velechrám se otřásal v základech a duněl jim hrudí.
   „Východ je ale tamtím směrem!“ říkal mu Harry, ukazujíc do temné chodby, kterou před chvílí odešel Snape.
   „Musí existovat ještě nějaký! Jdeš se mnou, Pottere?“
   Harry, celý nervózní, se nedokázal rozhodnout. Kmital očima z Malfoye na černou chodbu, ze které se linuly tříštivé rány. Pak se zvedl a začal utíkat za bělovlasým chlapcem.
   Běželi a čas se pro ně stával něčím nevnímatelným. Čím víc je jejich kroky vedly dál, tím více plameny divočely a Harry netušil, kde tahle šílenost bude mít konce. Velechrám jim bubnoval do hlavy dalším bum a bum, vrhal na ně jedno obranné zakletí za druhým. Probojovávali se pracně skrz ně. Harry pak viděl uslzenýma očima jen rozmazanou siluetu Malfoye v dálce. Rozhodl se ho nespouštět z očí za každou cenu. Až konečně dorazili ke koridoru, který vedl vzhůru.
   „Tudy, nahoru!“ zvolal Malfoy na Harryho za sebou.
   Harry do sebe bodal svou křišťálovou hůlkou a doplňoval si kouzly další a další zásoby energie. Jeho nohy byly jako kámen, ale on se přesto držel Malfoyovi v patách.
   Vyběhli až na vrchol. Terasa, na které se právě ocitli, byla vskutku unášející. Zábradlí s plamennými modře zelenými pochodněmi se klenulo kolem dokola. Vzadu za nimi dominantu uzavírala vyvěrající řeka tyrkysové tekutiny. A ten výhled na druhé straně. Harry dlouho nikdy takový neviděl. Teď doopravdy spatřil tu epickou velikost tohoto prostoru, který se pod silou Brumbálova kouzla kácel a bořil.
    Pohled ho připravil o slova a on padl u zábradlí vyčerpáním. Rozmazaným viděním se rozhlížel opodál, až spatřil siluetu Malfoye. Stál tam před tím… a nic nedělal… Harry zahuhlal a vyčerpaně se svezl až k zemi.
   „Já už… já už dál nemůžu, Draco,“ řekl bolestně. Všechna ta léčebná a útočná kouzla ze souboje se svou druhou polovičkou z něho vysála všechnu energii.
   „Je mi to líto, Pottere,“ pravil k němu Malfoy. Harry se na něj otočil. Byl překvapen, jakým tónem Malfoy promluvil. Třebaže jej stále viděl jen rozostřeně, nemohl si nevšimnout, jaký měl Malfoy napjatý hlas. Jako by očekával, že nyní se rozhodne o celém zbytku jeho života.
   „Co… co tím myslíš?“ otázal se ho Harry chraplaje.
   „Možná bychom… mohli být opravdu přátelé… kdyby ses v prvním ročníku přidal hned ke mně,“ řekl mu Malfoy. „Protože, když jsi byl ve Zmijozelu, celá kolej jakoby ožila. Občas… jsem v tobě vycítil opravdu i trochu toho kamarádství,“ říkal dál Malfoy. „Ale ty ses rozhodl jít svou cestou a to už před dávnem. Tak tomu je. Tady… tady se naše cesty rozcházejí. Teď vstaň, Zelenoočko!“
   „Zelenoočko?“ uvědomil si Harry. „No jistě. To určitě není náhoda, že jen dva lidé mi takhle říkají. Jsi to ty, a Milka! Co jsi s ní měl společného?! To kvůli tobě zemřela!“ vyjel po něm a pokoušel se vstát.
   „To je lež! Jen jsem ji využil, aby tě sledovala,“ vychrlil na něj Malfoy. „Měla tě sledovat, stejně tak, jako Saffi Woodleyová později v Bradavicích.
   Když se totiž Milka a její matka přidaly k nám – skrývajícím se smrtijedům – nenáviděla tě snad stejně tak, jako já. Oba jsme tě chtěli zabít. Jenže to nešlo, protože ses, ty zbabělče, neustále skrýval u svých pěstounů pod dohledem svého kmotra! A tak jsem ji využil. Opustila nás, ačkoli my dva jsme byli neustále v kontaktu. Od půlky července tě Milka sledovala, aby zjistila, kdy budeš sám a zranitelný.“
   „No ano. Viděl jsem to v jejích vzpomínkách,“ zavzpomínal Harry. „To ona ti řekla, že jsme na Nebeské pouti. Nechal jsi ji tam a spěchal mě zabít. Nechal jsi ji na holičkách, když ji zajali!“
   „Nemůžu za to! To ta její matka!“ opáčil zle Malfoy. „Poštvala na ni Snapea. Snape mezitím sledoval mě a když mě Milka kontaktovala, vyčmuchal ji a nechal ji zabásnout.“
   „Vykašlal ses na ni! Tos byl ty, Malfoyi!“ chraptěl k němu dál Harry z posledních sil. „Co v tom případě měla znamenat ta habaďůra s navrácením života? Proč jsi mě vlastně tahal do Zmijozelova spolku?“
   „Tak vstaň už, sakra!“ pěnil k němu Malfoy netrpělivě. „Vytáhni svou hůlku!“
   V záři plamenů z terasy se v Harryho zelených očích odrazil napjatý výraz Draca Malfoye, který v rukou svíral bílou hůlku z tisového dřeva. Kolem náhle jako by zazněl chorál. A Harry v záchvěvech agónie blížící se omdlení odněkud vyšátral svou křišťálovou hůlku s jádrem z pera fénixe.
   „Tak dělej!“ řičel vztekle Malfoy. „Postav se mi!“
   „Nejdřív mi odpověz!“ zaprskal na něj zmoženě Harry.
   Odněkud z dáli se ozývalo volání. Volání Malfoyova jména. Ten hlas volal i jeho! Harry ho nejasně slyšel. Volal: „Pottere!“ tak, jak vždy slyšel volat jedině Severuse Snapea.
   „Dělej, už nezbývá čas!“ popoháněl ho Malfoy a spěch se změnil v úzkost. „Tak budeš se už konečně bránit?!“
   „Proč jsme tam šli?!“
   „Kvůli tomuhle!“ Malfoy napřímil bílou hůlku a Harrymu ztuhly rysy na tváři. Hned na to s ní mávl a šlehl do Harryho, který zakřičel bolestí. „Tak se braň, sakra! Conferat reverǣ!“ Švihl znovu. „Conferat reverǣ!“ zakřičel Malfoy napotřetí a nyní již i Harry pozvedl svou. V tom okamžení se jejich kouzla střetla. To Malfoyovo, však bylo nečekaně odlišné… bylo to kouzlo, které nikdy Harry neviděl.
   Něco nebylo správně. Něco tu nehrálo. Harry zahlédl Malfoyovu hůlku. A jako bleskem mu hlavou projela vzpomínka na Voldemortovu ruku, jež pokaždé svírala přesně tu samou bílou hůlku podobající se děsivé bílé kosti.
   Záře je pohltila a prostor udělal mohutné Houb! Harry se stěží udržel na nohou. Spatřil Malfoyův výraz plný horečného snažení. Jiskření uprostřed, které bylo srdcem dvou střetnutí, se žhavilo a lilo hektolitry energie na zem. Teď se na cípu přestrašlivé stavby jiskřilo jako nikdy dřív.
   Harry už nesvedl bojovat a tak, když je obklopila neprostupná zlatá klec, začal podléhat. Jiskření ho spalovalo a přibližovalo se k němu, jako hořící sirka, kterou nedokázal uhasit. Blíž a blíž, čím víc Malfoy usiloval a tím víc se Harryho hůlka třásla, až mu vibrovala celým ramenem. Kde byl fénixův zpěv, když ho tolik potřeboval? Ta ukrutná síla se blížila k němu a Harry cítil, jak ho začíná vysávat. Srdce se mu v těch okamžicích třáslo strachy.
   Záře se zahryzla do Harryho hůlky. Z ní se ven vyloudil oblak. Nejdřív nezměrný, ale pak začal nabírat na tvaru. Byl velikánský. Čím víc se začal formovat, tím víc se Harrymu podlamovala kolena vyčerpáním. A když na ně dopadl, s hrůzným spalujícím jiskřením přímo u svých očí, spatřil, jak se z oblaku zformovala podoba… lorda Voldemorta.
   „Ty jsi to dokázal, chlapče,“ promluvil hromový hlas Pána zla prostorem a oči Voldemortovy se zadívaly na Malfoye.
   „Můj pane!“ kvičel Malfoy zděšeně. „Už nemůžu!“
   „Ještě vydrž! Ještě chvilku!“ apeloval na něj Voldemort.
   „DRACO!“ zařval Severus Snape z cípu terasy a doběhl až k nim. „Draco, cos to provedl?!“
   „Severusi!“ syčel Voldemort. „Já tě varuji! Nepleť se do toho!“
   „Draco, musíš s tím okamžitě přestat!“ nevnímal Snape hřmotné výhružky Pána zla. „Okamžitě s tím přestaň!“
   „Pomoc! Pomozte mi!“ volal Harry a topil se v bolestech. Hůlka mu vibrovala natolik, že mu prsty pomalu lámala. Jeho ruce žahala záře a on cítil, že se mu každou chvilkou spálí na prach. „Profesore! Pomozte!“
   „Draco, poslouchej mě!“ nabádal dál Snape Malfoye.
   „Ne, vy poslouchejte mě!“ zvolal na něj na oplátku. „Pán zla mi slíbil, že když ho oživím, vrátí zpět život a svobodu rodičům! Budeme zase všichni spolu. Pán zla zajistí, že už nás nikdo nerozdělí! Já musím, profesore! Já prostě musím!“
   „Nikoli Draco, nemusíš!“ oponoval mu Snape a došel až k němu. Přes zlatou klec, která Harryho a Malfoye oddělovala od zbytku světa, však projít nesvedl a tak se jí pouze chytil. „Nemusíš! Tvoji rodiče se rozhodli. A rozhodli se špatně. Ty i já to dobře víme! Musí za to nést následky! Pochop to! Tohle v tobě zasel Pán zla! Nepoddávej se tomu!“
   „Severusi přestaň!“ přikázal Voldemort a jeho oblak v podobě zrůdy z Mordu, kterou Harry tehdy zabil, se na Snapea vztekle zahleděla. „Sic je ti život milý, okamžitě toho nech! Nebo zapomenu, že jsi kdy byl můj Smrtijed!“
   „Jak se opovažujete brát si do úst můj život! Se svým životem můžu dělat, co uznám za správné!“ řval nenávistně služebník Voldemorta na svého pána a obrátil se zpět na chlapce. „Draco! Ty teď děláš největší chybu ve svém krátkém životě! Voldemort tě celou dobu klamal. Využíval tě!“
   „Pomozte!“ žadonil Harry.
   „Vzchopte se, Pottere!“ zavolal na krčícího se černovlasého chlapce na dně sil. „Ještě vydržte!“
   „Co je špatného na tom chtít vrátit někomu život?“ vymlouval se Malfoy v slzách. „Byl to přece nápad vašeho bratra! To Lexter chtěl vrátit život Potterově matce! To Lexter tohle celé vymyslel! Ne já! To váš bratr! Snažil jsem se vám to celou dobu říct! Ale vy jste mě neposlouchal!“
   „Ano, já vím, Draco,“ řekl Snape. „Vím, že jsem neposlouchal, a že to byl můj bratr!“ odsouhlasil mu Snape. „Jenže Lexter cítil k Lily Potterové lásku. Počítal jsi s tím? Obtěžoval se ti sdělit Pán zla, jakou oběť to vůbec obnáší? Nebo si myslel, že když by ti o tom řekl, rozhodl by ses jinak?!“
   „O-o-o čem to mluvíte?“ zakoktal se Malfoy.
   „To kvůli Voldemortovi v prvé řadě jsou tvoji rodiče pryč! A teď si Voldemort přišel i pro tvůj život!“
   „To přece není možné!“ nevěřil Malfoy.
   „Život se nedá navrátit bez oběti!“ vysvětloval mu přes ohlušující hluk a napětí. „Lexter hodlal za Lily obětovat svůj život. Ano, je jistým způsobem možné vrátit život pomocí Priori Incantatem. Ale jedině s tím, že obětuješ svůj vlastní!“
   „To ale…“ Malfoy se zarazil a vytřeštil na Snapea šokovaně své oči. Začal se třást a nevěděl, co si počít. „Já… já nechci zemřít, pane profesore!“
   „Nemusíš! Stačí, když to skončíš!“
   „Severusi! Jsi mrtvý muž!“ řval na něj Voldemort psychopaticky. „JSI MRTVÝ MUŽ!“
   „Táhni zpátky do pekla, ty zmetku!“ utrhl se Snape na Voldemorta. „S mým životem sis jen pohrával. Zabils mé blízké! Udělám vše pro to, abys už nezabil dalšího!“
   „Nemůžu to ukončit!“ zvolal Draco zmoženě. „Nevím proč! Pomozte mi, prosím! Já nechci zemřít! Já nechci!“
   „Zachovej klid! Dobře, to bude v pořádku!“ volal k němu Snape, jenže pak mu plně došel význam Malfoyových slov.
   Vzpomněl si na otce a na to, co ho učil. Nebyl čas na strach či paniku. Na to bude v posmrtném životě času dostatek. Snape musel zachovat chladnou hlavu, jako vždy. Zavřel oči. Zhluboka se nadechl, a když je otevřel, spatřil ukrutný zlovolný výraz vyhrávajícího lorda Voldemorta.
   „Ten hoch zemře,“ říkal Snapeovi. „Nic s tím nesvedeš!“
   „Teď mě dobře poslouchej, Draco,“ řekl Snape a došel až k bělovlasému chlapci, jak nejblíže to šlo. „Bude to rychlé, ale zvládneš to. Pouto mezi tebou a Potterem je jako –“
   „Přestaň s tím Severusi!“ řval na něj Voldemort. „Já si tě najdu třeba i ve světě mrtvých a budu tě zabíjet tak dlouh–“
   „… je jako, struna! Posloucháš, mě, Draco?!“ nenechal se zastrašit Severus. „Vždy bude směřovat k Potterovi. Ty ale prudce změníš směr. Otočíš se s hůlkou směrem ke mně. Musíš být silný! Musíš být rychlý.“
   „Nedokážu to!“ halekal hoch plačtivě a byl by raději utekl.
   „Ale však ty to dokážeš! Dokážeš to! Ty nezemřeš, Draco! Nezemřeš, říkám ti!“ volal na něj Snape nikdy nepoznaným rodičovským hlasem. „Až napočítám do tří!“
   „Tak… dobře…,“ plakal Malfoy. Jak jen se dalo, držel stále ze své vůle Voldemortovu hůlku v rukou.
   „Harry Pottere!“ zavolal Severus na Harryho, jenž se kroutil na zemi a z posledních sil se snažil zůstat při vědomí. „Jdi za jitřenkou! Nezapomeň na to! — Raz!“
   Voldemort pochopil. A právě v tom okamžení se začal hlasitě smát, až jim hlavy třeštily a srdce usedala. Harry měl ruce černé a spálené. Bolest už nevnímal, už své prsty necítil, a přesto… Snapeova slova si v hlavě uchoval, stejně tak, jako Draco Snapeovy příkazy.
    „Dva!“ zvolal Severus a podíval se do nebe. „Už jdu, Lexi. Už jdu za vámi! Počkejte tam na mě!“
   „Pane profesoreee.“
   „Tři! TEĎ, DRACO!“
   Malfoy zaječel, jak vší silou zkroutil knot kouzla. To se prudce prohnulo a nahlas zapružilo prostorem. Klec zamžikala. Plášť práskl prostorem. Snape se prosmýkl dovnitř. Vyskočil… a pak… všemi nenáviděný profesor lektvarů – Severus Snape – skočil přímo do proudu kouzla.
   Nastala rána. Tlak povolil. Mříž zmizela. Oba chlapci padli na zem. Vrchol Velechrámu smrti… utichl. Mezi oběma mladými kouzelníky zůstal na zemi ležet jenom cár pláště.
   Avšak těsně u něj se na své vlastní zrůdné nohy postavilo monstrum. Voldemort vzepjal své hořící ruce a rozeřval se do celého širého okolí. Byl zpátky. A byl při plné síle.

   Harry ležel i klečel zároveň. Vykašlával prach, který pozvolna dosedal na drolící se střechu Velechrámu smrti. Podíval se před sebe – tam nikdo. Shledal, že Malfoy byl ten tam. Teplo muselo rozpustit jeho náramek a poslat ho pryč.
   V tom ho za vlasy popadla neznámá síla. Harry zaječel a zvrátil hlavu, jak ho někdo cizí vyhodil a převrátil na záda.
   „Harry Pottere,“ zasyčel Voldemort hadí řečí, „na tenhle okamžik jsem čekal už příliš dlouho.“
   Harry měl ruce na uhel. Pálily ho, jako by je nořil do kyseliny. A teď byl bezmocný přímo u nohou svého vraha.
   „Nedotýkejte se ho!“ Harry koutkem uslzených očí spatřil dívčí postavu. Milka! Vlastně ne. Teď už to byla Expera. Přilétla, jako děsivá černá víla s rudýma očima, jež se právě teď však zaskočeně dívaly na Voldemorta.
   „Jste překvapená, má paní?“ promluvil Voldemort opět lidskou řečí a jeho obludné tělo se uklonilo. „Dovolil jsem si zajistit sám sobě návrat hodný člověka mého postavení.“
   „Vy a člověk? Máte tělo, které vás zosobňovalo v Mordu. Jak to?“ kroužila Expera kolem něj ve vzduchu a z jejích rukou se šířil žíravý černý prach. „Vždyť jste měl zemřít!“
   „Také, že jsem zemřel! Jak jste si přála!“ osopil se na ni Voldemort hlasem, jako když hrom hřmí oblohou. „Avšak pravá síla se ukrývá zde,“ ukázal si Voldemort na svou rohatou hlavu, z jejíž tlamy se valil do ruda rozpálený čoud. „Oslovil jsem totiž svého vlastního Bionta.“
   „To není možné. Sledovala jsem každý váš krok. Dohlédla na každý příkaz, který jste Biontům udělil skrze mou duši zrcadlenou, jíž v sobě stále máte!“ nevěřila Expera.
   „Existoval Biont, jenž nedostal žádný příkaz,“ objasnil jí Voldemort.
   „Draco Malfoy?“ zachraptěl Harry zlomeným hlasem a oba netvoři se na slabého človíčka podívali. „Chcete říct, že vaším Biontem byl tenhle usmrkanec? Jemu jste svěřil svůj život?“
   Voldemortovy dmoucí se plamenné oči, se mu zadívaly snad i do nitra srdce. Obluda burácivě odříkala: „Pošetilče! Nesvěřil bych svůj osud do rukou dítěte! Můj Biont byl Severus Snape! Jednal čistě ze své vlastní vůle a dle nastalých okolností, které jsem pochopitelně nachystal, než jsem mu oznámil, že jej činím Biontem. Dohlédl jsem na vraždu Malfoyova otce, kterou za mne odvedla tvá kamarádka a nasměroval Draca Malfoye pomocí Snapea do Lexterova příbytku. Tam měl Draco nalézt Lexterovy zápisky ohledně oživení Lily Potterové, které jsem upravil takovým způsobem, aby v nich nefigurovala informace o obětování vlastního života, kterou měl Draco podstoupit.“
   Harrymu vyprahlo v ústech. Jak se snažil koncentrovat, vzpomněl si na svou návštěvu Lexterova příbytku v nebesích. Vždyť on tam ty zápisky viděl! Proč si je jen nespojil s Malfoyovými slovy již dříve?! Harrymu z toho třeštila hlava.
   Voldemort svým dunivým hlasem pokračoval, zatímco se Velechrám kolem nich stále více rozpadal. „Lexter totiž tento plán již jednou použil. Ale s tím se ti jistě vůbec nesvěřil. Ani s tím, že ti – drahý Pottere – uzmul hůlku.“
   „To je lež. Mám stále svou hůlku!“ zachrchlal Harry.
   „Však on ti ji zase vrátil skrze Brumbála!“ vysvětlil Voldemort. „Nebesa! Vždyť ty ani nevíš, že mi s ní Lexter už dříve čelil. Když jsi před více jak rokem byl unesen tím obrem Drápem k zapovězenému lesu – ve chvíli, kdy jsem jej vypaloval, abych mohl obnovit Zmijozelův spolek – zaútočili na tebe moji mozkomoři. Neměl jsi hůlku, a tak jsi střílel na mozkomory vykouzlenou pistolí. Mozkomory pak následoval můj hlavní Démon. Pokud si pamatuješ, zachránil tě tehdy Lexter v podobě orla. Spěchal a letěl za tebou i s tvou hůlkou, kterou jsi nechal ve škole. Jenže ty jsi zbaběle a dětinsky utekl do lesů a nechal ho napospas smrti!
   Jistě si také vzpomeneš na období, kdy Lexter tak náhle zmizel. Řekl ti, že ho napadl Démon? Ano. Bylo to tak. Nicméně věc se má tak, že Démoni mu na můj příkaz – díky oběti, kterou nesl Severus Snape v roli Smrtijeda – nesměli ubližovat. Proto jsem se objevil na místě já sám a Démona od Lextera odehnal, abych neporušil svůj slib.
   Démon mu však sáhl na život. Lexter byl na pokraji smrti. A přesto, když jsi utekl a on tam zůstal stát s tvou hůlkou přímo přede mnou, rozhodl se i přes svůj stav podstoupit to, k čemu se už roky chystal. To ti taktéž jistě neřekl, že?
   Rozhodl se oživit Lily Potterovou stejným způsobem, jakým Draco Malfoy oživil dnes mne. Vytvořil mezi námi pouto Priori incantatem. Lexter kupodivu vyhrával. Do své snahy vynakládal vše a tím myslím opravdu vše. Vždyť on nemínil přežít, chtěl svůj život obětovat, tak pro by měl šetřit svou životní energii? Jenže mezi tím, kdy Potterová zemřela a přítomností, jsem spáchal příliš velkou spoustu dalších vražd. Naschvál jsem šetřil své síly a vyplatilo se. Lexter naše spojení neustál do doby příchodu Lilyiny entity z nitra mé hůlky. Vyčerpáním i zraněním od Démona zkolaboval. Prohrál svůj boj. A jelikož on, jako útočník – kouzelník kouzlící jako první – měl v efektu Priori incantatem právo a moc spojení zrušit, naše spojení bylo skončeno.
   Nalezl jsem u Lexterova těla poznámky a podrobný rozbor celého principu navrácení života ještě dříve, než se na scéně objevil Brumbál, který tě pak následoval do lesa.
   A tehdy jsem se rozhodl využít Lexterovu celoživotní snahu oživit Lily Potterovou ke svému vlastnímu zmrtvýchvstání. K zosnování záchranného plánu pro případ, že bys mne v Mordu nevysvětlitelně porazil. Mou prvořadou snahou bylo nezemřít, a jak vidíte, to se mi podařilo.“
   Harry zapuzoval hořkost v ústech. Drtil zuby nehty, aby zůstal při smyslech. Teď už nejen tělo ale i duše a mysl ho spalovala. Lexter se chtěl obětovat a oživit jeho matku! Když se o tom s Harrym bavil tehdy v Chroptící chýši, ve které spolu měli své cvičení nitroobrany, mluvil přímo o tomto. Proč jen tehdy u toho lesa utekl? Mohl mu pomoct! Proč jen nejde vrátit čas? Proč?
   Musel na to přestat myslet. Tím teď nesmí ničit své uvažování! Prvořadé bylo dostat se odtud! Jenže toho nebude schopen jako Harry. Oba by ho chtěli zabít. Ačkoli jako zlý Harry – Harry, který zabil Brumbála, by ho bohyně Expera možná ušetřila. Musí to však sehrát uvěřitelně. Musí se chovat jako ten Harry, kterého Expera viděla naposledy. Musí být posedlý smrtí.
   „Nezapomeňte, že v sobě máte pořád mou duši zrcadlenou, Voldemorte,“ varovala zatím Expera Pána zla a zaujala výhružnou pózu. „Mohu váš život kdykoliv ukončit.“
   „Dejte mi sílu, a já vás ho zbavím sám,“ našel Harry odvahu ve svém omdlévajícím těle a pronesl tuto větu do ticha. „Má paní, dejte mi sílu, a já za vás budu bojovat!“
   „O čem to mluví?!“ hřímal Voldemort zlostně.
   „Zdá se, že všeznalý Voldemort je z ničeho nic v koncích,“ vychutnávala si svůj triumf Expera, „Harry Potter, kterého jste znal, je totiž mrtev. Postarala se o to má duše, kterou v sobě měl – je božská! Není možné, aby jí jeho lidská odolala. Má duše ji zdolala, změnila a on nyní žije hnán chutí zabíjet. Porazila jsem Harryho Pottera. Vyhrála jsem nad zakletím. Má duše je volná a já mohu skutečně rozpoutat Biocaust… zabiju vše živé,“ odříkávala maniakálně.
   „Harry Potter je od teď vrah?“ nevěřil Voldemort užasle.
   „O tom se hned přesvědčíme,“ pravila Expera spalujícími slovy. Napřáhla k chlapci ruku a Harry spolkl výkřik.
   Pomyslel si, že to má už za sebou. Jenže tomu bylo právě naopak. Do těla mu vletěl doslova nový elán. Harry se zhluboka nadechl a povstal, jakoby mu nic nebylo. Ruce měl zase své a tělo bez jediného škrábance. Stal se zázrak. Jenže původkyně tohoto zázraku v další chvíli vyřkla: „Harry Pottere, Zabij Voldemorta!“
   Harry zprudka polkl a polknutí se mu zaseklo a tak se začal dusit. Tělo zkamenělo a jeho pocity prostoupila bázeň.
   Ne! Tak nesmí uvažovat! Nesmí se teď zaleknout! Nesmí zaváhat! On byl nyní ten zlý a bezcitný. A proto se otočil na pekelnou zrůdu s planoucíma očima a vytasil svou hůlku.
   „Vážně si myslíte, drahá Expero, že mě zabije?“ hřímal zrůdně Voldemort, „Mě, lorda Voldemorta? Myslíte si, že jsem s tím vším nepočítal? Že vám dovolím rozpoutat konec světa a zničit vše živé, když si je chci naopak podmanit?!“ říkal jí do očí a dunivě přešlápl. „Pak vězte, má drahá bohyně, že smrt… si vás konečně našla. Podařilo se mi vás totiž zdržet dostatečně dlouho, aby mne vyhledal můj Démon.“
   Jen co to dořekl, někdo najednou Harrymu vysál dech z plic a zalepil oči štiplavou páskou. Krev se mu snad proměnila v kyselinu. V těle se mu usídlil třas, který člověk pocítí, když je nepříjemně vylekán. Celé ho bolelo jako starce. Kůže mu zešedla, vzduch se změnil v jed a jeho srdce naplnila hrůza. Strach, který sžíral veškerou odvahu a lásku. Střechou Velechrámu smrti prostoupila temnota. Byl tu. Harry to poznal. Pocítil to tak, jako už pětkrát před tím. Příchod monstra, nejmocnějšího mezi obludami – Démona.
   Za zády Expery nyní stanula děsuplná silueta. Expera vycítila jeho přítomnost. Otočila se, jenže Démon k ní vztáhl svou kovem tepanou ostnatou ruku. Andělé by nedozpívali tu hrůzu a děs… sílu, která provázela ty vteřiny. Těžké brnění zařinčelo. Tělo Milky se začalo poplašeně chvět.
   „Co se to děje?! Já jsem bohyně tohoto světa!“ křičela Expera hlasem děsuplné kvílející meluzíny do černoty pod kápí té zrůdy. „To nemůžete! To je má duše! Nejvyšší Démon poslouchá mne! Poslouchá jenom mne!“
   „To se mýlíte, drahá Expero,“ vyvrátil jí Voldemort a se lstivou lačností dodával: „Ještě jeden tvor dokáže nosit vaši duši. Tak, jako Potter, já anebo Milka, jež k tomu byla stvořena. Byl jím Lucifer! Anděl, který vás kdysi dávno miloval. Díky lásce, se jeho duše napojila na vaši. A vy jste mu zlomila srdce! Jeho duši na váš příkaz vysál hlavní Démon. Tento Démon!“ burácel Voldemort krvelačně. „Vysaje z vás duši stejně tak, jako tehdy z Lucifera. Avšak nyní… plní pouze má přání! UZMI JEJÍ DUŠI, Démone!“
   Obludná postava mohutných rozměrů černé zahalené zrůdy zatáhla surově za dívčino tělo. Expeře se roztáhly ruce a nato dostala od Démona smrtící polibek. Takový, jaký dávají jen mozkomoři. Srdce se jí rozzářilo, oči probleskly. V jednom velkém vzedmutí nepředstavitelné síly celé její tělo ochablo a sklátilo se v tom okamžení k zemi. Napětí vydechlo a nastalo ticho.
   Harry se trmácel po pálivé podlaze. Tohle byl konec. Jeho záchrana Expera byla pryč a on se teď dusil přítomností Démona, který zůstával stát nehnutě, jako socha smrti.
   „Démone,“ oslovil ho Voldemort svým hlubokým hlasem. „Můj Démone. Toť nyní ty třímáš ve svých rukou duši božskou. Duši Expery. Cítím ji v tobě skrze mou zrcadlenou, jako bych ji už konečně měl já sám. Cítím ji. Dej mi sílu. Teď a tady! Předej mi část její moci, ať vím, že je to ona!“
   Démon natočil hlavu nahoru a v tu ránu se do Voldemorta vpil fialový paprsek, vycházející mu z úst.
   „ANO!“ zvolal Voldemort. „Cítím to, cítím tu božskou sílu. Dej mi ji všechnu! Přenes do mě její duši, ať už nikdy nemám pouze zrcadlenou a jsem bůh!“
   Démon však náhle z ničeho nic přestal.
   „Co se stalo?“ zeptal se Voldemort. „Co to má znamenat? Mne nyní posloucháš! A já ti nařizuji, dej mi její duši!“
   „Mně už nemáš co nařizovat, ty mizero…“ promluvil znenadání Démon. Harry se zalekl, jako by do něj někdo bodl. Ještě nikdy neslyšel Démonův hlas. Démoni přece neumí mluvit! Ale co víc… zdál se mu povědomý. Harrymu vyprahlo v ústech. Ten hlas… cítil, jako by patřil jeho otci! Jeho otci Jamesi Potterovi.
   „Démoni nedokážou mluvit!“ rozkřikl se Voldemort. „Co to má znamenat? Co jsi zač?“
   Démon znovu pozvedl kápi a pohlédl do očí Voldemortových. A pak se to stalo. Démonův těžce pokovaný plášť se protrhl a do širého okolí se rozepjala dvě masivní a velkolepá křídla z černých havraních per. Neodrážela světlo. Nevrhala ani stíny. Harry spatřil dva ostré cípy, klenoucí se mu za hlavou vzhůru přímo z jeho černého pelerínu, vypadající jako dva děsivé rohy. Voldemort se zadíval na jeho tělo. Bylo skrze všechno to podivno lidské!
   „Ty nejsi skutečný Démon!“ zuřil Voldemort. „Něco není správně. Co… Pottere! Co se stalo s hlavním Démonem? Nebyl jsem mezi živými, ale ty jistě znáš odpověď! Expera je mrtvá a nyní jsem tvým pánem. Tak mluv, hned!“
   „Já…“ zavzpomínal Harry tolik soustředěn na vidinu svého otce. Tíživou přítomnost Démona zapuzoval v očích. „Byl tam Lexter… on ho… on ho zabil,“ říkal, vybavujíc si poslední vzpomínky na Tajemnou komnatu.
   „Lexter, že zabil Démona?!“ rozohnil se Voldemort a šokovaně pohlédl na Démona. „No jistě. Podle legendy… ten, kdo zabije Démona, nastoupí jako trest… na jeho místo! Ale co ta křídla? Co to má znamenat?“
   Okřídlený Démon si sáhl na zátylek a stáhl si svou kápi. Plameny pochodní na něj vrhly své mdlé namodralé světlo a Harry prudce zalapal po dechu. Nemohl uvěřit svým očím. Nebyl to James. Ta tvář patřila beze všech pochyb Lexterovi! Tíživost zároveň s tím jako by opadla.
   „Už chápu,“ dával si dohromady Voldemort. „Lexter musel vzbudit v Démonovi Lucifera, kterého Démon na Experino přány tehdy vysál. Toho padlého anděla. Jsi padlý anděl. Démone! Poslouchej mě! Já ti nyní káži…“
   Okřídlený muž se však naopak otočil a došel až k zábradlí, rozpadajícímu se jim před očima.
   „Démone, stůj!“ volal dál burácivě Voldemort.
   A to už se Velechrám počal celý hroutit. Těžké tisícitunové bloky ledu žíhaných plameny se bortily pod silou Brumbálova kouzla. A pak majestátní černá postava znovu roztáhla svá epochální křídla, až vzduch přitom zahučel.
   „JE MOJE! Ta božská duše je má!“ zařval Voldemort. „Dej mi ji! Nepatří ti! To ti nedovolím! VRAŤ MI JI!“
   Tvor otočil naposledy k nim hlavu. Pak už ale noblesně vzlétl a dvakrát mocně mávl křídly. A spolu s tím zmizel v ledu stropu této bezbožné krajiny.
   Černota pohasla. I temno mělo svůj stinný bod. Harry teď už nic neviděl. Ba ani nechtěl. Smysl to přestalo dávat, když se všude rozlehlo borcení a podlaha se pod ním propadala. Okolo něj byla naprostá zkáza. Harry cítil, že se řítí vstříc smrti, kterou si nyní tolik za své činy zasloužil.
   Voldemort řval a řval, vztek jím pulzoval jako praskliny Velechrámem pod nimi. Nakonec přece popadl Harryho Pottera a vše v ten moment přestalo existovat. I oni zmizeli z Velechrámu smrti.

---Zmiňované místo pro pauzu ve čtení.---


   Přistání bylo pro Harryho nadmíru bolestivé. Propadl se do hory sněhu a začal nekontrolovaně klouzat po nějaké šikmině. Pak zakřičel – znovu se ocitl v beztíži, načež následoval další dopad do vrchovatého nákypu ze sněhu.
   Kolem fučela taková fujavice, že mu uši zaléhaly. Harry se opřel o závěj a soukal se z ní ven, když v tom prásk!
   Jako když švihne bičem, rozeřvala se mu jizva ve tvaru blesku na čele nesnesitelnou bolestí. Harry si až nyní uvědomil, že po celou dobu se mu jizva neprojevila. Málem by na ni dočista zapomněl. Nyní jej však soužila tak strašně, že by si ji nejraději odřízl z čela. Rozhlédl se. Setřepával trsy sněhu. Byl tu? Kde jen je! Snažil se prohlédnout do okolí skrze zaslzené oči.
   Po Voldemortovi jako by se slehla zem. Harry však nepochyboval o tom, že ten vrah – nyní polobůh – je smrtelně blízko. Jizva ho o tom informovala stále intenzivněji.
   Urychleně aktivoval své smysly. Musel jednat! Musel okamžitě pryč! Do bezpečí, za ostatními a říct jim, že Harry Potter žije. A že udělá cokoliv, aby odčinil své chyby.
   Kůži mu však protkávala zima. A aby toho nebylo málo, najednou se odrhnul všechen sníh okolo. Harry, držíc se za jizvu, spolkl úlek. Stáli před ním čtyři kouzelníci zahalení v neprodyšných kabátcích. Dva z nich kouzlili a dva vrhali ostrá namodralá světla do nočního blizardu. Harry zamžikal víčky a zahlédl ve světle jejich hůlek sněhem zaváté střechy domků Prasinek. To snad ne! Sem ho Voldemort přenesl? Bradavice byly tak blízko, že se mu tajil dech.
   „Někdo tam je!“ zvolal ostře jeden ze čtveřice kouzelníků. „Všichni sklopte hůlky! Je to jenom student!“
   Harry pocítil v jizvě sžírající krutost. Jako kdyby mu někdo rýpal do nervu v zubu. Rozzuřil se, chopil se své hůlky a vyběhl. V zuřivé grimase plné odhodlání jim hodlal ukázat, že je vším, jen ne obyčejným studentem. Musel je odehnat.
   Vyskočil ze sněhu, udělal kotoul a odzbrojil všechny čtyři kouzelníky svým úderným „Expelliarmus!“.
   „U masožravých veverek! To je Potter!“ vykřikl jeden.
   Harry mávl znovu hůlkou. Hned po jeho zvolání „Impedimenta!“ proletěl řva vzduchem i kouzelník do závalu sněhu ve tmě. Vítr fičel o sto šest. Harryho dech se stal přerývaným. Už zase. Je to tu zas. Musel ubližovat. Namířil na nejbližšího muže a bez okolků zakřičel: „Co tu děláte?“
   „Co jste to…“ zaváhal strážný šokovaně a ohlédl se po ostatních dvou.
   Harry netrpělivě svíral v rukou pět hůlek, z nichž dvě vrhaly omračující světlo na tři zaskočené kouzelníky. Ohlížel se nervózně do stran chumelenice, která ho mlátila do tváře chuchvalci sněhu. Jizva ho deptala a pulzovala každým tepem jeho srdce. Mohl by díky ní odpřisáhnout, že Voldemort byl přímo tady. Proč se ale neukazuje?
   Pak mu to došlo. On tu skutečně je. Tohle je test. Voldemort Harrymu nevěřil. Čeká, až strážné zabije. Harry mávl hůlkou, čímž další zuřivé kouzlo uhodilo do trojice postav před ním. „Tak mluvte! Kdo jste?“
   „Jmenuji se Maxmilián Láskorád!“ odpověděl mladík po Harryho levici a snažil se překřičet vichr okolo. „Já a má družina jsme z vaší ochranné gardy, pane Pottere!“ vysvětloval blonďák s mladým pohledem a široce rozevřenýma očima. „Dobrovolníci, kteří ve vás věřili a zůstali, ačkoli všichni ostatní byli odvoláni. Zástupkyně ředitele školy se chystá využít tajné tunely pod Bradavicemi k evakuaci studentů. Naším úkolem je odvést pozornost od studentů.“
   Blýskání kouzel přilákalo pohledy obyvatelů Prasinek. Za zasněženými okenicemi se objevovaly vystrašené pohledy. Nebylo pochyb o tom, že Harryho poznali.
   A prásk! Jizva zabolela zatím nejvíc. Harrymu se zatřásla kolena. Voldemort kázal. Slyšel jeho hlas v hlavě. Harry byl teď přece na straně zla. On ale není vrah! A ne a ne!
   Švihl hůlkou v podvědomém vyslovení. Snažil se ze všech sil zaklít všechny tři naráz. Nebyl čas na další pokus! Jenže se mu podařilo omráčit pouze dva z nich a odhodit do dáli. Maxmilián Láskorád zůstal zírat na chlapce.
   „Už dost hraní, Pottere. Tohohle zabij!“ rozkázal Harrymu hlas, jež pronikl skrze bouři až k nim.
   Láskorádovi se rozšířily zorničky děsem. Harryho srdce udělalo kotrmelec. Copak nestačilo, že zabil Brumbála a že ho výčitky už nikdy v životě neopustí? Držel si ruku u obličeje, aby kryl šlehající sníh a hledal profesionalitu, kterou mu vlila do žil A na jejich cvičeních. Ta tu však nebyla.
   Harry přistoupil až k Láskorádovi, jehož ležícího pomalu zasypával sníh. Hůlka mu rezonovala v ruce pod náporem vichru. Emoce zadržoval hrází nitrozpytu. Musel se soustředit. Zapudit bolest z jizvy. ‚Nesmíš ho zabít!‘ přikazoval mu jeho pud, silný jako ocel. Harry věděl, že tudy cesta nevede. Pekelně se soustředil a pohroužil se do sebe sama.
   ‚Chceš ošálit nepřítele?‘ zaslechl náhle Ain hlas v hukotu hlavy, až mu přejel mráz po zádech. Žena, která ho před malým okamžikem málem zabila, mu nyní skrze jeho vzpomínky mluvila do srdce. ‚Pak jednej vždy tak, jak si přeje nepřítel, avšak způsobem, kterým chceš ty. Využij vše, co kolem sebe máš.‘
   Očistil svou mysl. A pak mu konečně adrenalinová smršť vehnala do hlavy nový nápad. Přisunul svou pravou nohu pod sněhem k Láskorádově ruce tak, že do něj znatelně drknul. Toho posedl strach. Napětí stoupalo, když se Harry rozmachoval, aby vyslal smrtící kletbu. Bylo to tu. Harry se chystal prolomit pravidlo, které vlastním přičiněním nikdy nechtěl porušit. Pak však jako když uhodí kladivem, zakouzlil: „Avada Kedavra!“
   Paprsek rudý, nuzný jako polární zář, vytanul z jeho hůlky a rozlil se po těle Láskoráda. Mladíkovi se zavřely oči a on vydal poslední výdech. Stalo se.
   „MORSMORDRE!“ pronikající hlas prostoupil bouři a od Harryho, který samým šokem netušil, co se děje, se vzhůru vydalo strastiplné kouzlo. Jako roztavená láva se rozlilo na obloze a problesklo skrze chumelenici. Mrtvolná zelená a lebka s hadem namísto jazyka se zformovala z nejasných tvarů a začala polykat mračna hrůzná jako černý inkoust. A nato vrhla zelené měsíční světlo do středu Prasinek.
   Jako v záři reflektoru, z něhož se linuly jedovaté barvy zeleně, se Harry ocitl v kruhu světla. Obyvatelé Prasinek ztuhli. Nikde se nesvítilo, nikde se nikdo nehýbal. Nastala zlomová chvíle v celém kouzelnickém světě.
   Voldemort, ve svém lidském těle, stanul před Harry Potterem. Harry zdvihl zraky na ploský bledý obličej Pána zla s hadím nosem a rudým pohledem kočičích zorniček.
   „Harry Pottere,“ oslovilo ho momentálně to nejhorší zlo na světě, „prokázals mi svou oddanost vraždou nevinného.“
   Harry na Pána zla vzhlížel v záři zeleného světla z oblohy, kterou na ně vrhala strašidelná lebka. Vichr kolem utichl a vše náhle ustalo. Zatajené pohledy zpoza zamlžených oken a za zapranými záclonami jen šokovaně zíraly, jak Harry vztahuje prsty na špičku natažené bělostné hůlky Pána zla.
   „Jsi připraven vstoupit do mých řad Smrtijedů?“ oznámil mu Voldemort hlasem neakceptujícím zápornou odpověď.
   Harry vydechl. Jakou má šanci proti kouzelníkovi, mající schopnosti poloboha? Z posledního doušku, který mu v plicích zůstal, ze sebe vydral: „Ano.“
   „Před osmnácti lety tuto přísahu odmítl Lex Lexter. Do smrti toho litoval. Věřím, že nyní – na úsvitu nového věku – neuděláš stejnou chybu. Opakuj teď po mně.“
   Harrymu se zpříčil dech v hrdle. A když Voldemort opět promluvil, chvíli trvalo, než se donutil opět k řeči.
   „Svobodnou vůlí slibuji…,“ Harry jeho slova vždy po pauze zopakoval do noci, „věrně sloužit nejmocnějšímu z nejmocnějších – lordu Voldemortovi – jemu a pouze jemu…, plnit všechna jeho nakázání a povinnosti, jimiž mne pověří…, činit v prvé řadě v jeho prospěch a dále pak v prospěch jeho věrných… Pro svého vůdce ochotně nasadím svůj holý život i životy všech svých blízkých…“ Harrymu se slova opakovala čím dál obtížněji. „Tímto se dobrovolně svěřuji do rukou Pána zla a zde, na jeho hůlce, já – Harry Potter… stvrzuji tento slib svým životem.“
   Harry poslední část nezopakoval. S hrůzou vzhlížel do očí lorda Voldemorta, kterému se zle zkroutily koutky úst.
   „…stvrzuji tento slib svým životem,“ dodal Harry a hned na to mu vytratil hlas.
   Jeho levé předloktí mu totiž propuklo v nervový požár. Do kůže jako by mu bodaly stovky jehel a prožíraly stovky červů. Harry se drapl za loket a křečovitě ho svíral druhou rukou. Přitom sténal bolestí a drtil zuby o sebe, seč mohl.
   Po několika okamžicích urputného trápení se znovu podíval na svou ruku a zděsil se. Nikdy by nevěřil, že jeho postihne takové znamení. Na jeho ruce, tam, kde žíly byly nejvíce viditelné, ocitlo se nyní vytetované Znamení zla.
   „Nuže, Harry Pottere,“ provolal Voldemortův hlas. „Vyrazme vstříc Albusu Brumbálovi. Pomůžeš mi postavit se mu, jako nikdy před tím. Pověz… kde se ten stařec ukrývá?“
   Harry se pokorně upřel pohledem do očí zla. V paměti měl stejně jako na ruce vytetována slova, že svůj slib stvrdil svým životem. Harry zašeptal: „Je mrtev, můj pane.“
   „Brumbál, že je mrtev?!“ zvolal Voldemort s neskrývaným nadšením. „To je báječná zpráva! Pak nastal čas. Vzhůru na Bradavice, můj Smrtijede!“ povolal Harryho. „Přenechám ti tu čest. Nechť spása tohoto světa zavraždí tu kouzelnickou školu a všechny v ní! Započněme jejich poslední kapitolu!“

   V chůzi k Bradavicím se Harry cítil jako ten největší poraženec. Ač všechnu svou snahu vydával do předstírání a očištění své mysli, aby Voldemort, kráčející jako duch před ním, nic nepoznal, hluboko ve své duši křičel. Bradavice byly na pohled náhle tak křehké a bezbranné. Lebka na ně z oblohy cenila svůj hadí jazyk a chrčela k nim mrtvolným hlasem.
   Skrze Prasinky prošli bez jediného zastavení. Harry s těžkými pocity nazíral do oken, když se záclony v každém z nich upnuly. Jak tak šli, všechny okenice se zavíraly. Jak tak šli, všude zhasínaly svíce a kouzelníci se ve světnicích choulili jeden k druhému. Jak tak šli, vytrácel se z vesničky život i radost – tolik blízký právě Prasinkám.
   Voldemort dokráčel na okraj černého jezera a zdvihl ruce. Čtyři modré blesky, dusající v těsném sledu po sobě, se proplazily po obloze, jako bleskurychlé pletací jehlice. Ožily lebku vysoko na nebi a ta počala polykat další mračna plná sněhových nábojů. Díky tomu náhle přestalo sněžit.
   Pak lebka na obloze s hlubokým vydechnutím vyslala k nim na jezero hejno sněhobílých vloček. Voldemort svěsil své strašidelně mrtvolné bílé ruce a před ním se začala formovat ledová krusta. Černé jezero začalo zamrzat, aby se tak utvořila přímá cesta k hradu ponořeného ve tmě sněhové bouře. Harry zaslechl znovu zpěv andělský. Ovšem nyní takový, jaký nikdy neslyšel. Jemný a dětský, zranitelný a bezbranný. Věděl, co mu říká. On se nesmí spolčit s Pánem zla. Nesmí mu sloužit. Tenhle svět na něj spoléhá. Andělé pláčou kvůli rozhodnutí, které učinil.
   Cesta byla hotova. Voldemort však zůstával stát a jeho smrtící pohled pročesával nesoucitně krajinu. Pak se Pán zla mohutně nadechl.
   „Cítím tu všude špínu. Špínu, která se snaží zhatit mé pečlivě přichystané plány!“ nadával nepříčetně.
   Harry těžce polkl a znovu ze všech sil očistil svou mysl. Měl snad na mysli jeho?
   Z ničeho nic však Voldemort pozdvihl znovu své ruce. A v tom okamžení se kolem dokola začaly do vzduchu vznášet křičící postavy. Z lesů, z těsné blízkosti Bradavic, i z okolí Prasinek. Byly všude a byly jich stovky. Jedni z hůlek pálili kouzelné výboje, jiní sebou jen mleli a škubali. Nikdo se nedokázal ubránit síle působícího kouzla Voldemortova.
   „Můj pane, co jsou zač?“ zeptal se Harry a tajil strach.
   „Útočníci,“ odpověděl Voldemort. „Snaží se proniknout do hradu. Takovou opovážlivost nestrpím… to nyní přísluší pouze a jedině lordu Voldemortovi.“
   Postavy, jako bezbranné panenky pod nadvládou Voldemorta, se vydaly všechny v jednom razantním chumlu nad zamrzlou hladinu jezera. Byly jich stovky. Voldemort však neměl sebemenší slitování. Surově máchl a Harry odvrátil zrak. Cítil praskání ledu a křičící hlasy. To když levitační kouzlo je odporoučelo pod hladinu jezera, až na ní vytvořilo prasklinu v podobě velkého ošklivého úšklebku. Všichni se propadli do černých vod a už se nikdy nevynořili.
   Voldemort vykročil dál po zledovatělém jezeře a Harry jej chtě nechtě následoval. Pozvolna kráčeli a krystalky ledu pod nimi se Harrymu třpytily do očí. Začal se třást… vždyť to on měl nyní zahubit Bradavice. Cítil se, jako by na něj působili dva magnety otočené opačnými póly. Jeden táhl tam a druhý zase zpět. Nedalo se tomu více vzpírat.
   Jak se k hradu blížili, zvedal se Harrymu čím dál tím víc žaludek. A málem překvapeně vyhrkl, když Voldemort nečekaně zastavil v samém středu širokánského jezera.
   „Ochranu školy zbudovali ti nejmocnější kouzelníci všech dob,“ promluvil opět ledově Voldemort. „Avšak nyní se teprve ukáže… čí moc že káže světu.“
   Voldemort se rozeřval a doširoka vzepjal své strašlivé ruce. To, co následovalo, bylo nepopsatelné.
   Znamení zla ustoupilo do pozadí a vystřídala jej kanonáda blesků, jež protrhla oblohu. Harry šokovaně odvrátil pohled, jak ho záře oslnila. Led i krajina kolem se otřásly. Takové rány kouzelných sil z oblohy jaktěživ neslyšel. Veškeré přírodní zákony padaly. Oheň, sníh i déšť, kroupy o velikosti ledovců, ohromné přívaly vody propletené blesky… Harry vzhlédl a spatřil enormní rozsáhlou kopuli pulzující energie, klenoucí se kolem Bradavic, odpuzující všechny tyto děsy, jež na ni narážely.
   „Podej mi ruku!“ vyzval ho Voldemort. „Přikazuji ti to!“
   „Můj pane?“ houkl Harry zdecimovaně.
   „Rukou se nejlépe přenáší energie. Podej mi svou ruku, Smrtijede! Tvá energie je klíčem k pádu Bradavic!“
   Harry cítil, jak se mu ruka zvedá. Jak mu krví proplouvají žiletky a slova, že tohle rozhodně nesmí připustit. Dělal něco, co se mu k smrti příčilo. Copak dokázal být takový sobec? Pak mu ji však Voldemort z ničeho nic chytil.
   V tom rány znovu ožily a blesky ještě zmohutněly. Vítr ohýbal střechy a trsy vysokých stromů bradavické krajiny vyrvával ze země. Pod silou toho šílenství se děsivě otřásala zem div, že Harry neupadl. Cítil, jak z něj Voldemort čerpá energii a řve neskutečným zadostiučiněním. Hromobití nabralo znovu na síle a kopule podél Bradavic volala do širého okolí o pomoc. Z dálky byla vidět jen jako nejasná pableskující bublina, jež vzápětí pod silou z Harryho duše… pukla.
   Ochranné kouzlo Bradavic, tepající jako srdce živého tvora, se rozprsklo do dáli v jedné epochální explozi.
   Všechny stromy, domy i skály ovála ohromná vlna energie v podobě statisíců prskavek, až se stěží udrželi ve stoje.
   „Bravo, Pottere!“ řval lačně Voldemort a dojatě hleděl na bezbranný hrad v dáli. „Společně jsme zlomili Bradavice!“
   Harry sklopil zrak a do žaludku, jako by mu někdo nalil olovo. Snažil si protřít oči, aby viděl, co se to děje.
   Voldemort totiž držel ruku nad zmrzlou hladinou, když tu najednou začaly vzhůru stoupat ledové krystaly. S praskáním se začaly formovat do jakéhosi tvaru. Harry si otřel z očí zbytky slz, až v ledových krystalech poznal přesnou miniaturu bradavického hradu, která se blýskala na všechny strany.
   Harryho pán sáhl na vrchol astronomické věže – nejvyšší věže Bradavic. Vychutnával si ten pocit ještě několik vteřin, když svou kostnatou bílou ruku, podobající se velkému kožnatému pavoukovi, sevřel.
   Led se roztříštil na kusy. Harrymu se vytratil dech z úst. Zíral na dominantu v dálce, na jeho útočiště a jeho domov. Do široka a daleka se rozlehla ukrutná dunící rána. Zvon bez srdce udeřil do stěn a zadul v rytmu smrtelných křečí Bradavic. Řítící se masiv kamení, jež kdysi býval kouzelnou součástí bradavického hradu, se začal kácet k zemi. Astronomická věž šla nekompromisně dolů.
   „ANO!“ zařval Voldemort baže a máchl zaťatou prackou. Z hlavní věže se Vstupní síní se oddělil kus ledu a Harry zahlédl, jak stovek tun vážící stěna Bradavic padá k zemi. Voldemort neustával. Jako běsnící tank ničil kouzly i svým vlastním surovým přičiněním nebohý model hradu, aby se tak originál na horizontu pohroužil do zvuků hrůz. Voldemort lačně lapal po dechu, jako nějaký psychopat. Byl unesen. Každé kouzlo, jež seslal na model z ledu, dunivě poslalo některou z věží do ohnivého inferna. Ale pořád neměl dost.

Na obrázku je pohled na hořící poničené Bradavice pod noční oblohou, na které se z výšky dívá Znamení zla.

(Na obrázku je pohled na hořící poničené Bradavice pod noční oblohou, na které se z výšky dívá Znamení zla.)

   „Můj pane!“ nevydržel Harry, když se Voldemort rozmachoval na nebelvírskou věž, která stále odolávala náporu. Pakliže Voldemort neslyšel ten nářek dětí, tak Harry zaslechl každý usedavý výkřik. Každá rána do stěny hradu byla jako rána do Harryho srdce. Už se na to nevydržel dívat. Musel prostě něco udělat.
   Jenže Voldemort jen utrousil: „Teď mě neruš, Pottere!“ a vmetl kouzlem do Nebelvírské věže. Rána byla natolik silná, že obrovitý kus hradebního masivu doslova odletěl na stranu. Harry omámeně spatřil, jak Nebelvírská věž se v troskách řítí daleko a vráží do Sovince. Obě stavby se roztrhly na kusy z cihel, oblečení, stolů a židlí i obrazů a rozlétly na všechny strany. Vše polapené plameny, vše doutnající jako rachejtle při oslavách Nového roku.
   Harry padl na kolena a zalomil ruce. Srdce mu možná přestalo bít, jak se ho nyní štítilo. Co právě chlapec s jizvou na čele způsobil, se mělo zapsat do dějin Bradavic. Ale kam? Komnata s Černou kronikou už byla někde v suti. Brumbálova pracovna byla pryč. Po měsících jistoty v srdci nyní umíral sžíravou bolestí. UŽ MUSEL NĚCO UDĚLAT!
   Z hradu zbylo málo. Jediná nedotčená stavba byla Velká síň a přilehlá vstupní síň. Voldemort si je nechával nakonec. Kolik bylo mrtvých? Kolik bylo zavražděných studentů? To Harry netušil. Přemlouval své srdce, ať ještě dál bije, ale to mu to odmítalo. Nezaslouží si jediný tep, jediný nádech. Voldemort uchopil svou bělostnou hůlkou a plně oddán destruktivnímu běsnění namířil na Velkou síň.
   „NEEE!“ rozkřikl se Harry a uchopil Voldemortovu bílou hůlku, aniž by si byl uvědomoval, co právě dělá.
   „Jak se opovažuješ –“
   „Už dost,“ domlouval mu Harry a pozdě si uvědomil, co právě dělá. Staví se proti nepředstavitelné síle. „Řekl jste, že mi dáte tu čest zničit školu. Prosím, nechte mi alespoň pohlédnout do očí těm, kterým se chci pomstít.“
   Voldemortovy kočičí oči rudě zažhnuly, ale poté se Pán zla uvolil. „Tak dobrá, Pottere. Touha podívat se na masakr, který jsem právě způsobil Bradavicím, je silnější. Pojďme.“

   Harrymu se vykračovalo, jako by se bořil v blátě. Nutil se nemyslet na hrůzu a mrtvé, které měl na svědomí. Kdyby si to připustil, zbláznil by se a bez váhání by se zabil. Když stoupali nahoru po schodech od Bradavického přístavu, pohroužených v plamenech, zíral Harry na povědomá místa, kam studenti chodili odpočívat. Na stezku zamilovaných, nyní změněnou na plamennou alej, Hagridův srub, teď spálený na uhel, Vrbu Mlátičku, po které zbyl jen ohořelý pařez.
   Všechno své úsilí vynakládal na to, aby nepropukl v usedavý nářek. Když prošli bránou s dvěma kanci, dýchlo na ně nebetyčné horko z destrukce Bradavic. Plameny a rány, borcení a dunění, se rozléhalo všude ze všech stran.
   Voldemort dokráčel až k velké bradavické bráně a mávl hůlkou. Převysoká dubová brána, polapená v ohňovém marastu, povolila v pantech. Jakmile se začala děsivě naklánět, vyvalil se z nitra hradu černý čoud. Mohutná brána s ohlušujícím zaduněním padla u nohou Pána zla, až se do stran rozutekly světluščí jiskry.
   Uvnitř kralovala totální destrukce. Všechna obranná kouzla byla zpřetrhána. Žádný odpor. Nikdo nic netušil. Bradavice se podvolily Voldemortově téměř božské síle a umíraly.
   Harry si zakryl nos, když procházeli vstupní síní. Obrazy, roztékající se a syčící bublajícími barvami, byly prázdné. Duchové také nikde. Vznášející se schody stravoval oheň a stěny i obkladové palety nyní dekorovaly plameny.
   „Dál už ani krok, ty vydřiduchu!“ rozlehlo se Vstupní síní.
   Před Voldemortem se zastavil muž s lucernou v ruce. Harry na sebe sesílal kouzla, aby ho žár nespálil, a tudíž nechápal, jak ten někdo tu vydržel. Byl to Filch a z jeho pláště se čoudilo. Obličej měl rudý, a přesto byl dál na stráži.
   ‚Jděte,‘ řekl Harry v duchu. ‚Utečte od něj, proboha!‘
   „Jednou jsem Brumbálovi slíbil, že tenhle hrad a študenty v něm budu chránit,“ brblal Filch nenávistně, vytáhl okovaný cep a rozkřičel se: „a to klidně do roztrhání těla –“
   Harry se odvrátil. Ozval se pronikavý výkřik. Voldemort pouhým pohledem změnil Filchova slova ve skutečnost.
   Zrůda pokračovala dál ke dveřím do Velké síně. Rudé oči prohledávaly schodiště, po kterém nyní stoupali, ale nikde nikdo. Mávl s hůlkou na vysoké dveře vedoucí do Velké síně. Ty však nepovolily. Voldemort se rozeřval a mávl svou strašidelnou bělosněžnou hůlkou znovu.
   Dveře se vyvalily z pantů a vystřelily dovnitř jako prakem. Harry by byl vyškrábal Voldemortovi na zádech rýhy, jak moc ho toužil zastavit. Pořád v něm však zůstávala hrstka rozumu, a ta napovídala, že ještě nepřišel správný čas. Že vše by se stalo i bez jeho přičinění. Musel počkat na správnou příležitost. Myslet logicky, a ne se nechat unést zkázou.
   Velká síň byla stále ještě celá. Když Pán zla procházel nezadržitelně dovnitř s Harryho společností za zády, prostoupili kouzelnou bariérou, jež síň ochraňovala.
   Prach z destrukce dveří opadl a Voldemort se zjevil v té rozlehlé hale. Tu hned na to naplnily výkřiky. Harry zahlédl přes Voldemortovo rameno to, čeho se nejvíc obával. Velká síň byla plná studentů. Dravec našel svou kořist.
   Byli tu všichni. Kantoři i studenti. Všichni se shromažďovali na opačné straně Velké síně jako slepice hnané před vlkem. Voldemort kráčel poklidně mezi stoly a Harry se zhluboka nadechl.
   Když se vydal za jeho kroky, všechen povyk ustal a křik vystřídaly hlasy plné nespoutaných zděšení. Harry kráčel bok po boku Voldemorta! Dva zarytí nepřátelé nyní společně cupovali Bradavice. Znamení zla za okny dávalo najevo, že se blíží konec. A výraz studentů říkal, že si toho byli vědomi.
   Před bezbranné studenty Bradavické školy se postavila profesorka McGonagallová, a ač řádně zaskočená tím, kde Harryho právě vidí, nehodlala ustoupit ani o krok.
   „Dobrý večer vespolek,“ pozdravil Voldemort chladně.
   „Pottere,“ nevnímala Voldemorta. „Pojďte sem za námi.“
   „Pokud jste si nevšimla, drahá Minervo,“ promluvil Voldemort a vyšel jí naproti. Další slova pronášel až za profesorčinými zády. Harry viděl, jak Hagrid na něj mává. Stál v rohu Velké síně a přemáhal se zůstat na místě, což patrně dostal před malou chvílí od profesorky rozkazem. „Potter je odteď Smrtijed. Bez váhání vás zabije… budu-li si to přát.“
   „To je směšné,“ poznamenala Minerva McGonagallová k Harrymu. „Opravdu byste mi ublížil, pane Pottere?“
   „Dokaž jí to,“ řekl Voldemort ledabyle a s pohledem stále upřeným na Minervu se škodolibě pousmál.
   Harry semkl rty. Musel, prostě musel! Sebral veškerou odvahu, zapudil veškerou sebekázeň a soustředil se pouze na výcvik A. Pak máchl hůlkou a surově vykřikl: „Vulnusio!“
   Profesorku smetlo bezcitné kouzlo. Na její tváři se objevila strašná rána a po krku jí stekly pramínky krve. Kratiknot zareagoval, ale Minerva, jež se šokovaně chytla za krvácející ránu, natáhla ruku, aby mu dala najevo, že je v pořádku.
   „Harry Potter má nyní jinou duši. Tohle není Harry, kterého jste znávali. Ten — je mrtev,“ s tím se rozlehl horlivý povyk a všichni zírali na Harryho. „Toto je nový člověk.“
   „Nevěřím vám,“ odsekla profesorka McGonagallová.
   „Ach Minervo, má drahá Minervo, cožpak si na mě nevzpomínáš?“ zašeptal jí do krvavého ucha Voldemort. „Byli jsme tak dobří přátelé, ty a já. Myslíš si, že bych ti lhal?“
   „Nikdy jsem nebyla tvým přítelem, ty netvore,“ osopila se.
   „Nemůžeš popřít, drahá Minervo, že to mezi námi tenkrát tady ve škole nejiskřilo. Byli jsme přece nejlepší v ročníku.“
   „Cože?“ vyhrkla k němu. „Jsi netvor bez citů. Nevíš, co je láska. Jen jsi mne zneužíval pro své potřeby. Je to nejbolestivější část mého života, a já na ni už dávno zapomněla.“
   Voldemort rozezleně nadmul hruď, odvrátil se od profesorky a pohlédl do tváří stovek vyděšených studentů. „Smrtijed Harry Potter vás přišel zabít. Ať se přihlásí všichni, kdo mají alespoň jednoho mudlovského rodiče, ti budou první.“
   „Nikdo ať se nehlásí!“ okřikla je profesorka McGonagallová, když v tom jí bolestí povolila kolena, až upadla na zem.
   Madam Pomfreyová se jí bez zaváhání automaticky vydala na pomoc. To na ni však už dolehl Voldemortův pohled. Bradavická lékařka padla k zemi mrtvá.
   Rozpoutal se křik a chaos, který znovu uklidnil opět Voldemort kouzlem hlasitým, jako rána z děla. Mnozí z něj padli na záda. A poté, co se Velká síň přestala otřásat, pravil Voldemort: „Zaslechl jsem mezi vámi jméno Brumbál?“
    „Ano!“ vykřikl Neville a prodral se skrz dav Nebelvírských. „Brumbál se vrátí a za tohle z vás vymlátí duši!“
   „Harry Pottere, můj Smrtijede, pověz svým přátelíčkům z Nebelvíru pravdu o Brumbálovi,“ vyzval ho Voldemort.
   „Albus Brumbál… je mrtev,“ řekl Harry do šokované Velké síně a Neville mu otřeseně pohleděl do očí.
   „A pověz jim… kdo že jej zabil?“ řekl ledově Voldemort.
   Harry cítil, že nikdo se nedívá nikam jinam, než na něj. Připadal si jako ten největší a nejšpinavější hnus světa, když pronesl: „To já… to já jsem ho zabil.“
   „To není možné!“ vykřikl Kratiknot. „Brumbál nemůže být mrtvý. To prostě nejde! On… a také Severus Snape měli před vámi celou dobu náskok. Tohle je jistě součástí plánu!“
   „Pověz jim, kde je teď Severus Snape, ta proradná krysa?“
   „Severus Snape je také mrtev,“ odpověděl Harry na Voldemortovu výzvu kamenným výrazem. Tu náhle spatřil neutuchající nenávist v pohledu každého ze studentů. Takovou nenávist, jakou si nikdy v životě nedokázal představit. Kdyby mohli, rozsápali by ho. Každý jejich pohled mu pronikal až do morku kostí. Každý mu říkal slova nepřátelství. Harry se dál držel zuby nehty, aby si zachoval svou roli skrytého agenta. Tohle byla jeho nejtěžší zkouška v životě. Marně volal o pomoc kohokoliv, ale nikdo nepřicházel.
   „Jak vidíte,“ pravil Voldemort, „nemá smysl konkurovat lordu Voldemortovi. Mám nyní božskou moc,“ zalhal jim.
   „Tak dobrá tedy. Nechte studenty jít,“ jala se vyjednávat profesorka McGonagallová, „a s námi si dělejte, co chcete.“
   „Uděláme to jinak,“ pousmál se smrtelně chladně Voldemort. „Zabiju studenty a s vámi si budu dělat, co chci.“
   „Dokud tu budu já, ani se jich nedotkneš!“ zvolal náruživě Hagrid a povalil tak profesorský stůl před sebou prudce na bok. Ostatní ho začali rychle utišovat. „Vo to se postarám!“
   „Rubeusi!“ zvolal Voldemort. „Kolik laškování jsme si spolu užili,“ řekl mu a dokráčel k poloobrovi.
   Harry tiskl pěsti k sobě. Už zabil madam Pomfreyovou. Jestli ta zrůda něco udělá Hagridovi… už to Harry nevydrží.
   „Ustupte od něj,“ upozornil Voldemort profesorku Prýtovou a Sinistrovou, které ho držely za ruce.
   Obě ženy poloobra pustily a ten se nenávistně podíval Voldemortovi do očí svým upřímným pohledem.
   „Chceš, abych ti řekl, jak vlastně zemřel tvůj otec?“ pravil k němu potichu Voldemort. „Znal jsem se s jeho vrahem.“
   „Můj otec nebyl zavražděn!“ vykřikl Hagrid a křečovitě svíral své ruce. Jeho broučí oči začaly zrychleně mrkat, když teď na něj Voldemort nesouhlasně kroutil hlavou. „Vrať nám zpátky našeho Harryho,“ dodal Hagrid potichu.
   „Kde je vlastně obrana školy?“ zeptal se Voldemort, jakoby Hagrid ve skutečnosti nic neřekl. „Odvolali vám ji? To není nikdo, kdo by ochraňoval Bradavice? Nikdo na světě?“
   „Jsme tu pořád my!“ promluvila tentokrát profesorka Prýtová. „A my vám nedovolíme těm dětem ublížit.“
   ‚Ne, paní profesorko, buďte zticha!‘ volal v duchu Harry.
   „Dovolil jsem vám snad promluvit?!“ procedil Voldemort tak zle, až síň zchladla. „Dotyční byli moji spolužáci a těm to protentokrát promíjím, ale vám…“
   Profesorka Prýtová znejistěla, chtěla zvednout hůlku, ale pak se jí protočily panenky a nebohá žena se sesula k zemi.
   „Pommy!“ vyjekla profesorka Sinistrová. „Prokrista!“
   Jenže vraždící bestie se podívala i na Auroru Sinistrovou a nato i ona padla vedle své bradavické kolegyně a kamarádky.
   „Už dost! UŽ DOST! Prosím!“ vykřikla profesorka McGonagallová, když Voldemort se zaměřoval i na maličkého Kratiknota, jež běžel na pomoc. „Už s tím přestaňte!“
   „Je mi líto,“ opáčil nesouhlasně Voldemort. Pak se nad svými slovy pozastavil a pravil: „Ačkoliv vlastně… není.“
   Voldemort se svým smrtícím pohledem zadíval rovnou na McGonagallovou. V Harrym se něco stalo, možná ho někdo kopnul do zadku, každopádně tohle byla poslední kapka.
   „Můj pane!“ vyhrkl Harry nahlas do celé Velké síně.
   „Co se děje?“ štěkl po něm Voldemort, nevrlý, že byl přerušen. Harry však netušil. Rozhodně ale nehodlal připustit další smrt. Okamžitě zapojil všechny mozkové obvody a rychle se snažil na něco přijít. „Tady… tady něco nehraje…“
   „O čem to mluvíš, Smrtijede?“ zvážněl Voldemort.
   „Něco tu není v pořádku,“ opakoval Harry a snažil se přijít na to, co. „Někdo tu chybí!“
   „Pottere, buďte zticha!“ zakřičela McGonagallová.
   Voldemort při jejím gestu ožil a soustředil se na chlapce. „Tak mluv, Smrtijede. Co se děje? Ven s tím!“
   „Nevěřím, že tu nezbyl nikdo, kdo by bránil školu,“ vytušil Harry, vyhýbaje se nenávistným pohledům od všech studentů. Neville u sebe tiskl Lenku a oba zírali na Harryho s otevřenými ústy. Člověka, kterého považovali za svého nerozlučného kamaráda, nyní viděli v úplně jiném světle.
   Znovu, už poněkolikáté, co Harry mohl zažít, spadly na zem hořící svíčky vznášející se vysoko u stropu Velké síně. A pak z nebe, které se jim vypínalo nad hlavami, šlehl na zem čoudivý výbuch. Hned na to další a další se proháněly kolem dokola Voldemorta jako černí kominíci. Saze se rozprskávaly, práskala jedna exploze za druhou. Nastal zmatek.
   Veškeré nádobí, obrazy a pochodně se zvedly. Ožily a vydaly se na velemocného čaroděje. Pověšené meče i dýky se zaleskly, vše nyní směřovalo ostřím na Voldemorta.
    Voldemort zařval a srážel jedno kouzlo za druhým. Nenávist se v něm začala kupit ohromným tempem.
   A vše naráz ustalo. Voldemort se narovnal a rozhlížel se. Místnost se chvěla. Ať už to čaroval kdokoliv, byl silný.
   „Kdo to je?!“ zařval Voldemort. „Pottere! Poznáváš to?“
   „Ano, poznávám,“ zakřičel svíjející se Harry. Mnohé nože ho pořezaly, a on tušil, že je zde pro všechny jako nepřítel.
   „Tak kdo to je?!“ zaječel nenávistně Voldemort.
   „JÁ!“ zařval Sirius Black. S prásknutím ze sebe shodil Harryho neviditelný plášť a vyslal Voldemorta vysoko ke stropu. Další kletby zažhnuly a Sirius s rozzuřenou grimasou střílel z hůlky jedno kouzlo za druhým. Pán zla se zvedl a bránil se náletům kouzel Siriuse, jako obtížným komárům.
   „Pottere! Zbav mě toho šmejda!“ vykřikl Voldemort.
   Harry sebral veškerou odvahu, narovnal se a zamířil na jednoho z nejmocnějších kouzelníků – Siriuse Blacka.
   „Harry!“ vykřikl Sirius a skryl se po Voldemortově kouzlu, jež seslal pouhým pohledem. „Vzpomeň si na to, co jsem tě učil! Na to, co tě učil Lexter a Brumbál! Dej do toho vše!“
   Harry mu prostě nemohl vyjít vstříc. Byl by to pro něj rozsudek smrti. Dal přísahu. A tak zaječel kouzlo a tribuna, na níž přednášel Brumbál své proslovy, se vznesla. S výkřikem máchl a řečniště se rozlétlo na Siriuse. S třískotem vrazilo do stolku z celestínského výklenku, za nímž se Sirius skrýval. Síní duněla obrovská rána. Voldemort zůstával stát.
   „Nepomáhejte mi! Jak jsme si to domluvili!“ zařval Sirius, když se belhal ze suti, a mnozí studenti zandali své hůlky.
   „To je tvůj konec!“ řval Voldemort. „Zabij ho, Pottere!“
   Sirius švihl další tři kouzla, když „Impedimenta!“ do hrudi mu prásklo jedno, jež nečekal. Vyšlo od Harryho a hodilo jím o zeď. Sirius padnul na kolena a těžce zalapal po dechu.
   A pak to přišlo. Voldemort se začal krvelačně hnát přímo k němu. Sirius se na něj z dálky podíval a napnul svaly. V jeho očích se mu zračilo to největší odhodlání, jaké člověk může mít. ‚Ten člověk se nikdy nevzdá,‘ pomyslel si Harry.
   Sirius mávl hůlkou a dva předlouhé stoly, mezi nimiž se Voldemort hnal, se začaly zvedat do vzduchu. Harry máchal kouzlo za kouzlem, avšak Sirius je vykrýval a seslal na něj to samé, které jemu před chvilkou uštědřil Harry.
   Černovlasý hoch ho rychle zapudil a seslal na kmotra další ostré kouzlo „Mdloby na tebe!“ Voldemort zatím rozdrtil na kusy zvedající se stoly a místnost zela v oblacích dřevěného prachu. Z něho jako z černého mračna vyskočil Pán zla a kouzlem udělal obrovitou díru před Siriusovýma nohama.
   „Vzdej to, Blacku!“ řval Voldemort. „Nemáš šanci!“
   Sirius vykryl všechny balvany a mávl hůlkou v takové piruetě, jakou zvládl jenom opravdový mistr. Zbylé dva stoly po stranách také ožily. Řítily se přímo na Voldemorta uprostřed, který se po jejich délce hnal vstříc Siriusovi.
   Sirius zařval a vyběhl přímo naproti Pánovi zla. Dva mocní černokněžníci se řítili proti sobě, když v tom se stoly uprostřed v náležitě ohlušujícím vzedmutí střetly, uvěznily dvojici mezi sebou a hned pak dopadly dusavě na zem.
   Nastalo ticho. Hoch s jizvou na čele vyskočil na hranu stolů, jež se po dopadu od sebe odklopily ve tvaru písmene V. Avšak nikdo mezi nimi nebyl. Harry se chytil okraje, aby se podíval ještě důkladněji, když v tom zaslechl křik.
   Ohlédl se na konec Velké síně a spatřil nenávistný dav. Byla to přehlídka bezcitných a nelítostných pohledů, mladých čarodějů a čarodějek s připravenými hůlkami.
   Harry seskočil na zem a postavil se přímo naproti nim. V sále nastalo napjaté ticho. Nevěděli, co od Smrtijeda čekat. Neville Longbottom, Lenka Láskorádová, Colin Creevey, Parvati Patilová, Natálie McDonaldová a další studenti, jež byli s Harrym od samého začátku, teď měli nenávist v očích. Harry hořce polkl a udělal jeden krok zpátky. Když v tom se ozvaly rány. Byly tlumené a pocházely zezdola.
   „Tak honem!“ přerušila ticho profesorka McGonagallová. „Teď je to na skřítcích a Siriusovi. Máme čas maximálně pět minut! Jak jsme si to nacvičovali! Všichni do tunelů!“
   „Ne!“ vykřikla Millicent Bulstrodeová ze Zmijozelu. „Nejdřív se postaráme o toho šmejda – o Pottera!“
   Strhl se šílený povyk. Harrymu se roztřáslo tělo, když spatřil, jak se masa lidí začíná hnát přímo proti němu. Srdce se mu vyšplhalo až někam ke krku. Bleskově odrazil dvě útočná kouzla a vyběhl k východu. Za ním se hemžil nelítostný dav studentů s jediným cílem – Harry Potter.
   Všichni Harryho přátelé, kterým až dosud důvěřoval, se mu vydali v patách a sesílali na něj dravá kouzla z plných sil.
   Harrymu pulzoval adrenalin v žilách. Vyřítil se z Velké síně a pádil po schodech, které byly už celé v plamenech. Jak tak utíkal, zakopl a skončil až dole na zemi. Zařval bolestí a držel se za zlomenou nohu. Sklepával přitom oheň, co mu zůstal na zádech a jeho celestínský oblek uhasil zbytek. Když si uvědomil, že to, o co zakopl, bylo mrtvé tělo Arguse Filche, zamotala se mu hlava. Rychle zamumlal léčebné kouzlo a zlomenina se pomalu narovnala. Harry přesto věděl, že nohu nebude moci naplno využívat. Zvednout se už nestihl.
   Vstupní síň protrhl nelítostný ryk a obrovské hejno studentů se vyvalilo po schodech za Harrym. Harry se belhal na nohy, ale studenti ho zkropili nelítostnými kouzly. Oblek zapraskal, jak ho žhavá zaklínadla spálila. Cítil surové rány.
   Dva studenti mu rvali ruce za záda, jiní zalehli nohy a další tlačili na hlavu. To bylo moc. Tohle bylo už opravdu moc!
   Harrymu se zablýskly jeho zelené oči, zařval jako tygr a v tu ránu z něj všichni obklopitelé slétli. Srdce mu dusalo, jako lodní zvon. Do ramene mu prásklo další kouzlo, až se Harry chytl za paži a odhalil své Znamení zla. Studenti ho zahlédli a zamířili na Harryho s hrůznými výrazy hůlkami.
   „Nezdráhejte se mu ublížit!“ křikl Ernie Macmillian. „Je z něj smrtijed, a proto už musel někoho zabít! Vsadím se, že to byl sám Brumbál, koho zabil!“
   Harrymu se začala třást čelist. Vykřikl, použil odrazové kouzlo a vyskočil do druhého patra vstupní síně.
   „Přestaňte!“ křičela od vchodu do Velké síně profesorka McGonagallová. „Přestaňte hned! Evakuujte školu!“
   Ale divoký dav ji neslyšel a hnal se za Harrym. Ten byl sršícími kouzly cupován na kousky a na obličeji se mu objevovaly děsivé rány. S hrůzostrašným stádem mladých čarodějů probíhal bortícími se Bradavicemi. Mezi studenty brzo zůstali jen ti nejotrlejší. Záclony a závěsy padaly a halily mrtvá brnění a obrazy. Studenti hasili sebe navzájem a hnali se dál, jako by chlapce chtěli uštvat do bezvědomí. Neměli slitování. Harry metal obranná kouzla jedno za druhým a vyrážel stále dál další zástupy dveří utopených v plamenech.
   Dospěli až k velkému dřevěnému mostu, jež odděloval dvě křídla hradu. Harry nazřel dovnitř a spatřil ohňové hody. Byla to cesta do zkázy. On však jinudy nemohl.
   Harry se nadechl a vyběhl po mostu. Rukama kryl žhnoucí plameny, jak se jen dalo. Strop se mu hroutil na hlavu, a kde byla kouzla a kde ne, už téměř nevnímal. Šlehal jimi všude kolem už zcela automaticky a dalšími po sobě cákal spršky vody. Studenti jej na most však nenásledovali. Vystrašeně zůstali stát na pokraji mostu a divili se, k čemu se Harry odvážil. Most se otřásal a praskal… byl časovanou bombou.
   Harry se za nimi otočil, až málem přepadl na záda. Tušil, že odsud musí co nejrychleji zmizet. A pak spatřil čtyři obrovské záblesky. Studenti zakouzlili. Dřevo opodál zapraskalo a hořící třísky zahalily prostor. Harry byl v obležení bortícího se trámoví. Obrovský most praskal a padal, a to společně s ním. Všude byl oheň, vše doprovázel šílený kravál.
    Polena ho bouchala, klády mlátily, požár neznal soucit. Harry zakouzlil rukou: „Spektero intima!“
   Obalila ho zářící koule a on se zřítil z obrovské výšky v hořícím pekle hluboko dolů do bradavického příkopu.
   „Podívejte!“ zvolal jeden ze studentů, když jim most zmizel z očí a místo něho spatřili oblohu. Na ní pluly desítky světélkujících bodů a blížily se k nim. Brzy rozeznali, že každý bod tvoří ve skutečnosti dvě světla. A pak studenti počali bláznivě jásat, když rozeznali ministerská auta, jak houfovitě počala parkovat na doutnající trávě Bradavic.

   „Všichni nasedat! Honem, honem, honem!“ volal pan Weasley, jenžto vyskočil z auta s Ginny v závěsu. Z dalších vyběhli Remus Lupin, Nymfadora Tonksová, Kingsley Pastorek a zástup zachránců uzavíral Pošuk Moody.
   Studenti se vrhali do nablýskaných ministerských automobilů, jež každé pojalo hned šest až deset studentů. Jakmile auto bylo plné, odrazilo se od země a odfrčelo pryč z bortících se Bradavic.
   „Nějací studenti zůstali uvnitř!“ volala na Lupina a Moodyho profesorka McGonagallová a dávivě přitom kašlala, jak se nadýchala dýmu.
   „Co tam, u Merlinových vředů, dělaj?“ rozkřikl se Moody.
   „Hnali se za Potterem,“ oznámila jim profesorka a ještě zastavila Lupina, když se rozběhl do rudo oranžové žně. „Remusi… prosím vás, Harry Potter je mrtev.“
   „Cože?! Vždyť teď jste říkala –“
   „To už není Potter!“ vysvětlila mu rychle profesorka. „Má jinou duši. Je to zcela jiná bytost. Remusi…,“ a přizvala si ho blíž. „Ten hoch zavraždil Albuse. On je teď Smrtijed. A to snad nejhorší – Pán zla. Je znovu naživu. Tohle všechno způsobil on! Ne žádní útočníci. To Voldemort!“ řekla a s děsem si zakryla ústa „Okamžitě odsud všechny dostaňte!“
   „Odveď ji do automobilu!“ zavolal na Nymfadoru Tonksovou, jež stačila už pouze přikývnout, a to už Lupin pádil po hořícím schodišti.

   Harry otevřel oči. Chvíli jen tak ležel, vzpamatovával se a oddychoval. Hned pak zadul bolestí. Zvedl hlavu a shledal, že má v boku zabodnutou větev. Všechno bylo mokré, jak mohutný požár roztál sníh a on byl až po hlavu ve vodě. A aby toho nebylo málo, tak o kus dál se objevily dva rohy.
   „Teď ne, krucinál!“ zaprotestoval Harry. Byl na dně bradavického příkopu a před jeho zraky se na něj hnal velký hlcoun. Harry zaťal zuby a vytrhl si z boku kus té zatracené haluze. Ale to už byl hlcoun přímo u něj. Harry začal divoce kopat nohama, aby se alespoň pohnul, avšak krokodýlí chlupatá držka s kozlí bradkou se rozevřela do výšky průměrného člověka. Černá a nechutná, Harry viděl, jak se v tlamě sbíhají sliny, aby ho polkly zaživa.
   Bum! Hlcoun vyletěl vysoko k nebi v celé své délce a pak drtivě vrazil o dvacet metrů dál na kmen zborceného stromu. Někdo přišel Harrymu na pomoc!
   Harry se vděčně otočil a před sebou spatřil sebe sama. Dech se mu v tu ránu zastavil. Bylo to jeho dvojče.
   Rána jako z děla do Harryho čelisti. Ten surovec ho kopl vší silou. Harry udělal přemet a skončil ve vodě plné rozmočeného zimního listí. Rána byla tak silná, že ztratil vědomí.

   „Pane Blacku! Pane Blacku!“ volal malý skřítek Dobby. „Je příliš silný! Už ho nedokážeme déle zadržet!“
   „Ještě potřebují čas!“ domlouval mu křikem Sirius. „Využijte všeho, co v sobě máte, skřítci! Bojujte dál a se ctí!“
   Tři skřítci prolétli prostorem, až se za nimi čoudilo. Další zástup nastoupil po nich. Sirius přičaroval ohromný kalamář a zapřel ho o dubové dveře, které se nahlas prohýbaly.
   Když se Voldemort objevil v Prasinkách, zvědi o tom ihned běželi informovat Siriuse, vedoucího obrany školy. Očekávali příchod mnoha hrdlořezů, rozhodně však nebyli připravení na příchod Voldemorta. Došlo jim, že studenty nestihnou evakuovat. Shromáždili je proto ve Velké síni a začarovali proti zhroucení všemi kouzly, které znali. Pak Sirius rozeslal skřítky do všech světových stran, aby sehnali své přátele a všechny ty, kdož chtějí bojovat za právo a svobodu. Voldemort sílu skřítků neznal a nebral v potaz. Přehlížel jejich rasu a neobtěžoval se zjišťovat, jak velkou mocí vládnou. A nyní tito sluhové Bradavic sebou přivedli celou armádu svých druhů. Společně v jednom houfu se vrhli na Voldemorta, jenž se ocitl v kuchyni hned poté, co jej sem Sirius plánovaně poslal.
   Božská síla nebo ne, skřítci sváděli nelítostný boj a kouzlili ze všech sil, aby ochránili studenty. Loajální svému řediteli, vedeni mocným černokněžníkem Siriusem. Ten jim pomáhal, a přestože se Voldemort dokázal svou nepředstavitelnou silou ubránit náporu celých desítek domácích skřítků, podařilo se jim ho nakonec zavřít v kuchyni a zaklít dveře.
   Teď všichni skřítkové čarovali na staré anglické dveře ze všech sil, aby je udrželi v pantech. Ty sebou mlátily a lomozily, jak zrůda na druhé straně byla vzteky bez sebe. Pak v obrovském vzedmutí sil se všichni skřítkové rozlétli do stran a hned na to dveře bez kompromisů povolily.
   Do chodby osvětlené plameny se vehnal ten netvor. Víc času už jim Sirius dát nemohl. Pokud se studenti do té doby nestačili schovat v podzemních tunelech, nemůže víc dělat.
   „Všichni pryč!“ volal Sirius. „Všichni skřítkové, přemístit!“
   Ozvaly se rány, jak se k smrti vystrašená stvořeníčka přemísťovala z Bradavic pryč. Voldemort na něj vrhal zaklínadla jedno přes druhé. Sirius se na to již nedokázal nečině koukat a šlehl po Voldemortovi mohutným „Expulso!“
   Černokněžník kouzlo vykryl a to už po něm Sirius posílal oživlá brnění i sochy. Snažil se poskytnout skřítkům každičkou vteřinu. Brzy z chodby zmizel i poslední skřítek.
   „BLACKU!“ zařval Voldemort a v očích se mu zračila nedozírná nenávist. Měl v nich pouze a jenom smrt.
   Sirius se otočil, vyskočil a proměnil se v psa. Rychle, jako ohař, vyběhl po schodech a hnal se mezi plameny k východu z Bradavic. Když v tom za ním vybouchla celá zem. Podlaha se nadula jako bublina v bahně, explodovala a ven vyletěl v ohnivých kruzích lord Voldemort.
   Jeden z přetěžkých balvanů, jenž v Bradavicích byl už od nepaměti, přizdil černého psa mezi hořící lavicí a kumbálem pro košťata. Voldemort spatřil zaklíněného Siriuse. Psovi se zaleskly oči, když v tom se k němu vydalo smrtící zaklínadlo.
   V poslední chvíli kolem proskočil Lupin, popadl černého psa za srst a vysvobodil jej. Smrtící kletba vztekle zasyčela na zemi. Sirius i Lupin se postavili bok po boku. Oba zpocení od žhavého pekla, oba vrhali na Voldemorta další a další kouzla. Za zády jim brzy přispěchali na pomoc Moody, Tonksová i Kingsley a všichni čarovali na Voldemorta, vznášejícího se vysoko v plamenech a vrhajícího na kouzelníky smrtící kletby a kusy hořících Bradavic.
   Ginny se zatím podařilo naplnit další ministerský vůz a dvakrát spěšně bouchla na okno spolujezdce. Řidič pochopil, zařadil a auto vzlétlo vysoko do oblak.
   „Další!“ křikla na otce, který zrovna plnil jiné auto.
   „Výborně, Ginny!“ zvolal na ni otec.
   „Tati, podívej!“ Ginny si všimla na obloze letícího červenozlatého ptáka. „To je Brumbálův fénix!“
   Fawkes přeletěl přes okraj kousek od zborceného mostu klenoucího se přes bradavický příkop.
   „Nezastavuj se, Ginny, už jich zbývá jen pár!“
   Ginny dychtivě přikývla, otočila se a ztuhla.
   „Můj bože,“ houkla a zakryla si pusu. „Můj bože, ty žiješ!“
   Hned na to se přivinula na Harryho hruď. Tiskla se mu na ni tak usilovně, až jí srdce usedalo. Nikdy v životě nebyla šťastnější, než když ho nyní viděla.
   „Slečno Weasleyová!“ zakřičela profesorka McGonagallová, jako když bičem práskne. „Okamžitě od něj utečte!“
   Ginny se na ni zmateně podívala, když v tom ji Harry chytnul surově za vlasy. Ginny křikla a do očí se jí vedraly slzy. Harry napřáhl hůlkou, ale profesorka, spěchající jí na pomoc, byla rychlejší a jeho hůlka jí skončila v rukou.
   „Tohle už není Harry Potter, jak ho znáte!“ vysvětlila jí McGonagallová. Harry sice neměl hůlku, ale měl prázdné ruce. A to stačilo, aby ji zaklínadlo z jeho ruky nesmlouvavě zaklelo a profesorka McGonagallová padla k zemi.
   „Prosím… prosím Harry!“ žadonila Ginny, ale hoch s ní neomaleně mrsknul na zem kousek od profesorky přeměňování. Ginny se vyválela v sazích pokryté začouzené trávě a snažila se zvednout, když ji chlapec kopl do žeber. Vydala srdcetklivé heknutí. Pak máchl rukou. Země ožila, vytrhla se z hlíny a začala se rolovat jako koberec s Ginny i profesorkou McGonagallovou uprostřed.
   Harry vyběhl od rolujícího se válce přímo na pana Weasleyho. Ten, otočený zády, nic netušil a naháněl studenty do automobilu. Zavřel dveře, auto vzlétlo. Pan Weasley se ani nestačil otočit a do těla mu zajelo ostří z Harryho ruky.
   Harry ho nadpozemskou silou odhodil desítky metrů do dálky. Jeho rudé oči začaly vřít jako žhavá sopka. Pak se tento nesoucitný vrah rozběhl přímo k bradavické bráně.
   Lupin a Tonksová ho zahlédli. Oba si vzpomněli na slova profesorky McGonagallové. To už k nim Harry vyslal paprsky kouzel a ta trhala trámy bradavické brány na kusy. Lupin se s Tonksovou po sobě zděšeně ohlédli a vyskočili Harrymu v ústrety. Vrhali tříštivá kouzla, ale Harry byl jako gazela. Všem se jim vyhnul a v tom okamžení se oba dva zvedli do vzduchu. Harry máchl rukama a Lupin i Tonksová sebou praštili do hořících zdí.
   Prásk! Harry se prohnul v běhu a padl na schody. Poplašeně si osahával svou nohu. Zjistil, že mu v ní vězí kovový šíp. O stovku metrů dál stál Hagrid a právě sklápěl svou loveckou kuši. V další chvíli se do Harryho krku nečekaně, jako když uhodí hrom, zahryzl Hagridův lovecký pes. Harry zakřičel, začal Tesáka bezhlavě mlátit a nakonec ho odhodil na stranu. Zelená kletba z něho v další chvíli vysála život.
   „Tesákuuu!“ vykřikl Hagrid. „To ne, to ti nedaruju!“ křičel a nabíjel další ostrý šíp. Vraždící mašinérie v podobě nejmilejšího chlapce, kterého kdy Hagrid poznal, se mu rozběhla naproti. Hagrid urychleně nabíjel a prsty se mu třásly. Kuše se mu však náhle vysmekla, toulec s šípy jakbysmet a Harry s řevem mávl. Šípy se zabodaly do Hagridových zad. Poloobr padl na zem. Byly to nervy a nedalo se na to dívat.
   Harry přibíhal k Hagridovi, rudý vzteky a se smrtí v očích. Hagrid křečovitě zavíral své oči. Nechtěl takhle vidět milovaného přítele. Harry žhavil smrtící kouzlo, když v tom mu do boku udeřilo zaklínadlo. Poslalo ho desítky metrů daleko.
   Zkrvavená tvář Ginny se na svého milého brutálně mračila. Dívka se zvedla, dala se do běhu a zakouzlila znovu: „Reducto!“
   Kouzlo do Harryho třísklo a zlámalo mu tři žebra. Ginny začarovala znovu a zas a zas, jenže pak zakřičela a padla na kolena. Nedokázala mu už více ubližovat.
   „Ginny! Pokračuj dál!“ řval pan Weasley. „Braň seee!“
   Harryho zrůda se začala zvedat a jeho ruka se nepřirozeně nakroutila. Kosti se mu vinou hojivého kouzla narovnaly. Oči mu zažhnuly rudou krutostí. Ginny se rozplakala a máchla se svým: „Miluju tě!“
   Pozdě si uvědomila, že na tuhle kouzelnou formu Harry neuslyší. Z její hůlky vyrašila prostá jiskra. Harry ji odrazil a poslal po zcela stejné trajektorii zpátky na dívku. Ta si přikryla oči, když jí dravá prskající záře vyrazila dech a vypálila děsivou ránu na zádech, až šokovaně zalapala po dechu.
   Poslední ministerské auto odletělo. Pan Weasley na ně volal, ale neslyšeli ho. Pětice kouzelníků svádějící souboj s Voldemortem uvnitř hradu to postřehla. Podívali se po sobě a v očích se jim zračilo odhodlání. Třebaže byla záchrana v podobě odvozu pryč, nevzdají se za žádnou cenu. Pomohli zapadlému Lupinovi i Tonksové a společně, jako praví bojovníci, vyběhli k Voldemortovi skrze hořící závěje sutě.
   Venku zatím krvelačná nestvůra drancovala všechny, co mu přišli do cesty. Zakouzlil na Hagrida tak silně, že ho omráčil. Tělo ležící McGonagallové odhodilo Harryho kouzlo do dálky, až i ona ztratila vědomí. Harry byl zabiják první třídy a neštítil se vůbec ničeho.
   Rozběhl se na Ginny. Namísto ruky se mu zalesklo to samé ostří, které před chvílí zabodl do pana Weasleyho. Hodlal skoncovat s jejím životem. Doběhl až k ní, rozpřáhl se, Ginny zakřičela, pokusila se uhnout, ale bylo pozdě. Brýlatý netvor jí vrazil kudlu do ramene.
   Zařvala, padla a nestvůra z ní vysekla nůž. Pan Weasley křičel a volal na svou dceru a hledal horečně hůlku v trávě. Zařval i Harry, on však úsilím, které vynaložil do dalšího máchnutí ostřím. Mířil na její srdce. Tlukoucí z posledních sil. Tlukoucí vždy jenom pro něho. Ginny se mu poddala.
   Nastalo ticho. Dívka zírala konsternovaně do oblohy na děsivé Znamení zla a nechápala jak to, že je stále schopná dýchat. Podívala se na sebe a tam nikdo. Harry byl ten tam.
   V dálce zahlédla ladného ptáka, jak odnáší tu stvůru pryč.

   „Tady! Tady Fawkesi!“ křičel ze sebe Harry. Držel se svahu a usilovně po něm šplhal, aby se dostal ven z příkopu podél Bradavic. Svahem se dolů tu a tam kutálely hořící cihly a kamení a Harry jim jen těžko přetěžko uhýbal.
   Žil a dýchal pouze zásluhou Fawkese, který ho před malou chviličkou vytáhl topícího se z vody. Když však nyní spatřil, jak jeho zlé dvojče Fénixovi cupuje peří a útočí na něj, toužil se mu zavděčit. „Pusť ho sem, ať ho můžu zabít!“ Srdce mu pumpovalo takřka gejzíry adrenalinu. Jakmile jeho dvojče spadlo před něj, strhl se mezi nimi další drastický souboj.
   Před Ginny se v té době zastavilo auto. Stále v šoku, tisknouce si hlubokou ránu v rameni, si musela chvíli dávat dohromady, jestli se jí to jen nezdá. Pomačkané, havarované, rozedrané, oprýskané a zrezlé modré autíčko, otevřelo dveře a vrzáním ji zvalo dovnitř. Ginny se ze záložních sil chytla sedadla a vysápala se do kabiny. Auto zahrabalo, přeskočilo hořící hory suti a dopadlo vedle McGonagallové. Ginny pomohla nebohé profesorce do kabiny a hned na to se i pan Weasley sápal na místo řidiče.
   „Honem! Je tu odvoz!“ zakřičel Sirius na své spolubojovníky. „Přece se odsud dostaneme! Honem, jděte!“
   „Bez tebe nejdeme!“ zamítl rázně Lupin a sehnul se před letícím kuželem ohně. Voldemort pochytil, jak utíkají. Něco takového nehodlal připustit. Začal práskat nad jejich hlavy a stěny se počaly bortit. Bradavice v tu chvíli šly k zemi.
   „Jděte!“ zařval Sirius a strhl na sebe Voldemortovu pozornost. Skočil dál od vchodu přímo vstříc smrti. Musel, jinak by se odsud živi nedostali. Voldemort měl svou kořist.
   „Honem!“ zvolal Moody a tahal vzpouzejícího se Lupina i Tonksovou, sám klopýtal za nimi a Kingsley jim otevřel dvířka Fordu Anglia. Společně se naskládali do druhé řady sedadel. Ginny přelezla dopředu. Div se neušlapali, ale za záchranu života to stálo. Moody se posadil vedle pana Weasleyho a přetížený Ford těžkopádně vystartoval vzhůru.
   Harry ho nedokázal zadržet. Ta bestie měla síly jako nikdy předtím. Jeho dvojče se s ním řezalo zuby nehty. Posílali se po svahu dolů a znovu si útočili na tělesné funkce. Hnán touhou se ukázat všem, dokázat, že jsou dva, že on je ten hodný, na setinku vteřinky ztratil koncentraci. Harry neudržel rovnováhu a začal padat ze svahu dolů. Zlosyn věděl, že nahoře je pro něj vhodnější kořist a začal po hořícím svahu chvátat vzhůru.
   Jakmile se ocitl nahoře, spatřil zvedající se Ford Anglia. Tryskem pádil za odlétajícím autem a zakouzlil na jeho podvozek: „Carpe Recractum!“
   Moc kouzla byla natolik silná, že kola Fordu se utrhla a s břinkotem padla do požáru Bradavic, nad nímž automobil právě přelétal. Zrůdné dvojče Harryho Pottera začarovalo a do automobilu praštila obrovská rána. Ford Anglia začal šupem klesat do plamenného pekla. Níž a níž, kouzlil pořád a jeho oči dychtivě stahovaly auto do plamenů. Z auta se začalo kouřit, dým maloval černé omalovánky a následně maličký vůz zmizel v plamenech.
   Jako parní válec nabral Harry s kulatými obroučky tu bestii a udeřil ho do krku. Nervová zakončení vedoucí od páteře dál mu přestala fungovat a zlé dvojče padlo na zem.
   Bylo však pozdě. Harry zařval: „To ne!“ a vyběhl kupředu. Zadoufal, že auto tam pořád ještě je. Zařval jako lodní siréna všechna levitační kouzla, která znal.
   Tu náhle vyletělo vzhůru! Konečně se trefil! Rukama zarval k nebesům. Ford se zmátožil a jediné, co ho neslo, byla Harryho vůle a kouzla. Harry padl na kolena a drtil zuby o sebe. Vydával do nadnášení všechno, co v sobě měl.
   „To je on! Znovu na nás útočí!“ vykřikla Tonksová, vyklonila se z okénka a seslala na Harryho paprsek z hůlky. „Kouzlete, jinak se odsud nedostaneme!“
   „Ne!“ hulákal Harry a udělal kotrmelec na zemi, „snažím se vás zachránit!“ ale pak prásk!
   Jedno ze zaklínadel se vpilo do země a vytvořilo několik stop vysoký plamenný jazyk. Harry pocítil spáleninu na tváři. A pak bum!
   Druhé kouzlo vrazilo do nohy. Harry zařval, ruce mu brunátněly… a on se přesto nevzdal. Ležel na zádech, ječel, kroutil se, ale kouzlil stále dál. Další kouzlo ho však katapultovalo pryč. Harry s nimi ztratil kontakt a Ford počal padat.
   V tom střechu auta zachytily drápy Fawkese. Silný fénix dvakrát mocně mávl křídly a auto se opět vzneslo do vzduchu. Konečně!
   Harry se sbíral z promáčené země. Z brýlí mu tekly kalené kapky vody a v čočkách se odrážel odlétající automobil. Cítil nepoznané štěstí. Jeho patron by teď rozcupoval na kusy každého mozkomora. Harryho nejdražší byli v pořádku.
   Pak se ale okolím rozlehla velemocná rána. Rozlehla se a její vlna letěla daleko až za Prasinky. Zatím ta největší, jakou Bradavice kdy zažily. A byla to také ta jejich poslední.
   Harry zaprskal špinavou vodu se sazemi. Skrz špinavé brýle zíral na bortící se stěny. Velká síň šla k zemi a vstupní síň hned pokorně za ní. Bradavice v ten moment padaly.
   Ze vstupu vyskočil Sirius, jemuž se ještě čoudil plášť a kouzlem si nestačil zmírnit pád. Byl naprosto vysílen. Harrymu tím vyrazil dech. Byl si jist, že byl v autě.
   Sirius se sápal po zemi a odstrkoval pryč od hroutící se zkázy. Za ním z pekla plamenů vykráčel Pán zla nehledě na to, že mu hořel celý jeho plášť a pak Bradavice v ohromném borcení se mu složily za zády k zemi. Do prostoru vydechl nezměrný ohnivý oblak s tisíci jiskrami. Všem sebral dech z plic a všechny poslal na zem. Až na Voldemorta.
   Harrymu se sevřelo srdce. Ty vteřiny nedýchal. Vysápal na nohy. Musel to stihnout. Dal do toho vše, až ho svaly ve stehnech pálily a brněly. A přesně ve chvíli, kdy zelená kletba smrti vrážela do zad Siriuse, odkulil svého kmotra stranou. Spočinul s pohledem do jeho očí a Sirius do jeho.
   „Ty? Byls… můj přítel, Harry,“ pravil Sirius, který očividně nepostřehl, že mu právě Harry zachránil život. „Proč?“
   „Siriusi!“ vykřikl Harry, když jeho kmotr zavřel oči. „Siriusi, žij! Nesmíš zemřít! To ne! Bože, to neee!“
   To ne, na to nesmí myslet! Musel ho dostat co nejrychleji do bezpečí. Pořád zbývala ještě maličká šance. Jenže to by se mu za zády v ten moment nesměl zjevit lord Voldemort.
   „Tolik slz?“ utrousil k Harrymu jedovatě. „Co se to s tebou děje, Pottere?! Vždyť žiješ pro smrt!“
   A v tom náhle Voldemort ztuhl. Poprvé se v jeho očích objevil skutečný výraz překvapení. Oheň ze zbořených Bradavic nyní jasně osvětloval přítmí nastupujícího rána. A Voldemort spatřil Harryho dvojče, ležící bezvládně na zemi.
   „Dva?!“ zařval Voldemort. „Vy jste dva? Ale no jistě! No jistě! Zatracený Brumbál! Ten starej mizera! Inner sanctum!“
   Harry netušil, o čem to mluví, staral se o jediné, o Siriuse. Věděl, že Voldemortovi stačí pouhý pohled na to, aby zabíjel. Nebylo úniku, teď a tady se rozhodne o všem.
   Harry se rozběhl s největším možným řevem, co dokázal. Voldemort se však jen ohlédl a Harrymu se podlomily nohy. Pusu měl v tu ránu plnou špíny. Celý se vymáchal v blátě a do hlavy mu prudce vystřelila bolest z nohy.
   „Chceš mě zabít?“ zachechtal se Voldemort na celé kolo tím nejledovějším hlasem, jaký ze sebe dokázal vydat. „Copak si neuvědomuješ, že jsi mi dal smrtijedský slib? A že když ten porušíš, přijdeš o život?! Chceš mi skutečně takhle usnadnit práci, Pottere? Vždyť zemřeš!“
   „To je mi jedno!“ řval na něj Harry bez zábran a naprosto zdecimován. Nohy mu pulzovaly bolestí, bok stále krvácel a bol z jizvy vnímal jako něco zcela běžného. Sápal se po zemi a vpíjel se zle do očí Voldemorta. „Je mi jedno, jestli zemřu, pokud už o život nepřijde nikdo jiný!“
   „Jen si na mě sešli kouzlo!“ nabádal ho Voldemort. „Jen ho sešli a jsi mrtvý!“ a s tím se Voldemort otočil na ležícího Siriuse. „Teď dej sbohem svému kmotrovi jednou provždy!“
   Dusání ho zarazilo, Voldemort se otočil a vydechl překvapením. Mohutná pracka ho popadla a odhodila do dálky.
   Byl to Dráp! Hagridův bratr a obr. V běhu se zastavil, až rozstříkl bláto metry vysoko. Přes rameno měl přehozeného Hagrida a v očích ukrutně zuřivý pohled na Voldemorta.
   „Drápe! Drápku!“ křičel Harry a obr ihned jakmile se otočil na Harryho, změnil výraz ze zuřící bestie v úsměv. „Děkuji! Teď ty vzít toho muže! Vzít ho a utéct za pomoc odsud co nejrychleji dovedeš! UTÍKAT!“
   Dráp přikývl. Instinktivně poznal z Harryho tónu naléhavost. Ostatně o svého bratra, jež se mu klimbal přes rameno s šípy v zádech, měl velký strach. Harry si až teď uvědomil, že Dráp mohl utéct, ale on to neudělal. Vrátil se a pomohl mu. Harry mu to nyní musel oplatit. Musel nalákat tu zkázu světa na sebe!
   Harry sebral poslední a jediné kousíčky sil. Postavil se bolestně na nohy a vyběhl opačným směrem, než tím, kterým se pelášil Dráp. Hagridův bratr zmizel v lese, který se také nořil do plamenů.
   Chlapec bědoval a křičel, běžel, co mu síly stačily. Trosky Bradavic mu žhnuly za zády. Jiskry létaly vzduchem jako rakety a Znamení zla hučelo na obloze.
   Ve chvíli, co běsnící Voldemort za ním vzlétl v podobě černého oblaku, se Harry odrazil. Přeskočil přes útes, minul zem a ocitl se vysoko nad jezerem. V tu ránu ho Voldemort chytil za nohavici. Jenže celestínský oblek se mu vyklouzl.
   Harry padal a padal, míjel oheň, míjel vše, až nakonec minul i zónu nepřemísťování. A právě v tom jednom jediném okamžiku, kdy na něj Voldemort sesílal smrt, sevřel v ruce svou křišťálovou hůlku a protrhl usínající krajinu s drásavým: „Transio!“ A v ten moment byl pryč.


Tištěno z http://pansmrti.wz.cz/pps/
Povídka a web by Skynet
© 2024 (skynet.cz@seznam.cz)