Gramatické chyby
Opraveny
Hannah
Stran 9 | Čteno 25075x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 1.


Obavy Obnovená verze

V hale, se zapuštěnou jámou uprostřed, po níž se dolů svažovaly masivní kamenné schody, svádělo nemilosrdný souboj několik smrtijedů. Rvali se a kouzlili o svůj holý život. Jejich kouzla tu a tam vrážela do starobylého kamenného oblouku, jenž stál dole uprostřed jámy. Smrtijedi, vedení Luciusem Malfoyem a Belatrix Lestrangeovou, byli v přesile. Jejich nelítostnému náporu čelili zastánci Fénixova řádu, kteří se na scéně objevili v pravý čas.
   Souboj byl nemilosrdný. Kouzelníci po sobě vrhali ta nejzákeřnější kouzla, jaká kdy čarodějný svět spatřil. Přihlížející by se jen zmateně dokázal zorientovat, ačkoli možná by se pozastavil na jednom místě.
   Byli tam dva chlapci v potrhaných a zakrvácených školních hábitech. Jeden z nich – ten znatelně tělnatější – měl nejspíš cosi s nohama, neboť se mu neovladatelně škubaly a klouzaly po kamenných schodech. V jeho obličeji se v tomto okamžiku zračil výraz beznaděje protkaný strachem.
   Druhý chlapec oproti tomu měl vlasy černé jako uhel. Jeho obličej byl vyzáblý a před jeho jasně zelenýma očima se nacházely laciné kulaté brýle, jež byly k jeho obličeji už znatelně malé. Jeho čelo snoubila prazvláštní jizva ve tvaru blesku.
   Oba se snažili vydrápat se po kamenných schodech vzhůru. Tu však jim cestu zastoupil bělovlasý Smrtijed Lucius Malfoy, který nyní namířil hůlkou do žeber chlapci s jizvou na čele. Hoch se mu pokoušel vzdorovat, seč mohl. A do toho za sebou táhl svého kamaráda, kterému pořád nekontrolovatelně škubaly nohy sem a tam.
   Pak náhle něco černovlasému chlapci vypadlo z ruky. Něco, co se nápadně podobalo malé mlžné skleněné kouli. Jeho kamarád ji blesku rychle chytil a přitiskl si ji divoce pod svou hruď.
   Lucius Malfoy ztratil zájem o černovlasého chlapce a soustředil se nyní na nového majitele prazvláštní skleněné koule. A to neměl dělat. Černovlasý hoch na něj zamířil hůlkou a zakřičel: „Impedimenta!“.
   Světlovlasého Smrtijeda poslalo kouzlo bez milosti dolů do jámy, kde narazil do pódia s obloukem. Mezi oba chlapce se přihnal sinalý čaroděj s pobledlými tvářemi a únavou v obličeji, aby je rychle instruoval co a jak. V další chvíli se pustil do Malfoye, zvedajícího se z podlahy dna jámy.
   Brýlatý hoch popadl druhého za hábit. Zatáhl, ale jeho kamarád nebyl schopen chůze. Jeho poblázněné nohy jej nechtěly nést. Černovlasý chlapec to však za žádnou cenu nevzdával. Dal do svého snažení všechny síly a znovu pořádně zatáhl, když tu najednou se schod u jeho nohy rozsypal po dravém dopadu kouzla z hůlky Luciuse Malfoye. To ho stálo cenou rovnováhu a brýlatý chlapec se svalil znovu na schody.
   Situace se zdála být kritická. On se ale odmítl vzdát. Zarval za hábit svého kamaráda zatím nejvíce, jenže to právě neměl dělat. Kamarádův hábit se začal trhat, skleněná koule z něj vylétla do vzduchu a splašené nohy nebohého hocha ji nakoply ještě výš. Koule letěla daleko a nakonec se roztříštila o kamennou podlahu opodál.
   Pokud by se zdálo, že je všemu konec, byl by to omyl. Protože v další chvíli se z rozbitých střepů do prostoru vznesla postava s vypoulenýma očima a vytřeštěným výrazem, zahalená v bílém dýmu. Něco hrkavě mumlala, ale ke zděšení obou chlapců jí přes humbuk okolo nedokázali porozumět ani slovo. Pak její hlas zanikl a s tím i ona sama.
   Chlapci na to hleděli jako u vytržení s hrůzou v srdcích. Když v tom se za nimi objevila cizí osoba.
   Oba dva naráz ztuhli. Tu se jim ale oběma na obličejích rozlil nadšený úsměv. Již nebylo třeba se snažit utéct, už se nemuseli trmácet po schodech vzhůru.
   Postava vyšla ze stínu a pomalu scházela po vysokých schodech. Byl to velice starý a vznešený čaroděj s bílými vlasy jako sníh, jehož stejně tak bílé vousy mu sahaly až dolů ke kolenům. Skrze půlměsícové brýle znepokojeně pozoroval dění haly, až náhle si jej Lucius Malfoy všiml a vykřikl něco, co mohlo znít jako: „Brumbál!“
   Všichni zápasící kouzelníci rázem utichli. Pak se jeden ze Smrtijedů rozeběhl po schodech pryč chtěje utéct, jenže kouzelník jen ladně mávl svou hůlkou, jako by si chtěl prostě jen pročísnout svou bílou hřívu vlasů a utíkající smrtijed v tom okamžení přeletěl celou místností, až padl v mrákotách na podlahu.
   Doposud nikým nepovšimnut, zůstal přece jenom bojovat jeden pár kouzelníků. Byla to Belatrix Lestrangeová a kouzelník, na první pohled velice odlišný od všech ostatních. V jeho obličeji bylo znát, že již něco zakusil a že se jen tak něčeho nezalekne. Bez ustání popichoval Belatrix a volal na ni: „No tak! Snad se zmůžeš na něco lepšího!“
   Jenže Belatrix se zrovna v ten moment skutečně zmohla. Uhádla, na jakou stranu Sirius uskočí jejímu útoku a seslala na kouzelníka zářivé zaklínadlo, jež oslnilo všechny dokola. Zabodlo se mu přímo do prsou.
   Čarodějovi se v tom okamžení změnil výraz v obličeji. Úsměv vystřídal úžas a němé ohromení z kruté skutečnosti, která nyní měla nastat. Muž se odlepil ze země a cizí nelítostná síla ho vznesla vysoko do vzduchu.
   Čas se náhle zpomalil. Brýlatý hoch upustil svého kamaráda a dočista ztratil rozum. Hnal se za padajícím kouzelníkem a řval: „Siriusi!“
   Bylo to však marné. Kouzelníkovo tělo v ten moment zmizelo za potrhanou plentou visící ve starobylém oblouku uprostřed.
   Hoch zaslepeně utíkal po schodech v marném očekávání, že se tělo kouzelníka vynoří na druhé straně oblouku. Jenže se tak nestalo.
   Chlapce popadl zpátky sinalý čaroděj a snažil se ho uklidnit. Jenže on se mu vzpouzel a zmítal, volal: „SIRIUSI!“
   „On žije!“ křičel pořád dál Harry z plna hrdla a snažil se vymanit z čarodějova sevření. „On žije! Za chvíli se objeví na druhé straně! Sirius žije!“

   „Sirius žije!“ křičel dál ze všech sil Harry Potter, ten brýlatý chlapec s jizvou na čele ve tvaru blesku.
   „Co tady tak hulákáš, ty chuligáne?!“ zařval z ničeho nic cizí hlas zpoza tmy.
   Cvakl vypínač a místnost naplnilo světlo. Harry, celý mokrý od hlavy až k patě, s bolestivě bušícím srdcem, si uvědomil, že se válí na zemi vedle postele a bouchá do podlahy. Jeho přikrývka ležela na druhé straně pokoje a polštář měl kdovíkde.
   Před jeho zmáčeným obličejem se objevila silueta zavalitého muže. Strýc Vernon – obtloustlý a těžkopádný chlapík s pečlivě střiženým knírem (nyní však řádně rozcuchaným) – se na Harryho mračil nyní dokonce o poznání více, nežli tomu bylo obvykle.
   „Co to tady vyvádíš, holomku jeden?!“ zaprskal na něj znovu strýc, když se od zaskočeného Harryho nedočkal odpovědi.
   „No… já…,“ uvažoval teď rychle Harry.
   „No co co co?“ docházela Vernonovi trpělivost. „Vždyť jsi musel vzbudit přinejmenším celou ulici!“
   „Já… asi jsem spadnul z postele,“ opáčil Harry zmateně.
   Strýc Vernon na tuto odpověď nebyl věru připraven. Tvář se mu nadmula jako buldokovi a jeho roztřepený knír se divoce naježil.
   „Jo tak ty jsi spadnul z postele!“ zařval na něj Vernon nyní řádně probuzený a na čele mu pulzovala naběhlá žíla. Harry s tím za zády strýce zaslechl huhňání svého bratránka Dudleyho, jenž očekával, že dostane pořádně za vyučenou.
   „Přesně tak, spadnul jsem z postele,“ vzdoroval mu Harry.
   „A to je vše?! Vzbudíš nás tu všechny, jenom proto, že jsi spadl z postele?“ láteřil Vernon, a kdyby byl právě teď konvice, začal by každou chvíli pískat. Vedle Dudleyho se nyní objevila i teta Petunie, jež se konečně dostatečně upravila, aby mohla vyjít ven z ložnice. „A co ty výkřiky o ňákým Siriusovi? Vždyť jsi tím svým třískáním do podlahy málem zboural i nádobí z polic!“
   „Nedělal jsem to schválně!“ odsekl naštvaně Harry, když mu došlo, že jej Dursleyovi více než dobře slyšeli.
   „A to ti snad máme vyskládat podlahu polštáři?“ neustával Vernon v běsnění. „Já jen, aby si ti tvoji pošahaní kamarádíčci nemysleli, že tě tu třeba bijeme! Možná bychom tě rovnou měli poslat do blázince, tam mají vypolstrovaný celý pokoje!“
   „U-u-už jsem zase v pohodě, už to bude dobrý,“ koktal na to Harry a přál si to mít co nejdřív za sebou.
   „Jo tak pán je v pohodě! A co my?!“ řičel Vernon vztekle. „My snad spát nemusíme? Copak nestačí, že tě šatíme,“ odpočítával na svých tučných prstech, „vykrmujeme, poskytujeme přístřeší…“
   „Tak proč jste mě neposlali do blázince?“ nedal se Harry. „Ve srovnání s vámi by to byli první normální lidi!“
   A to už Vernon vypěnil. Zatnul pěst a už už se rozpřahoval, když ho Petunie na poslední chvíli zastavila. Harry po chvilce otevřel jedno oko, neboť byl celou dobu připraven na náraz rovnajícímu se nárazu lokomotivy.
   Petunie Vernonovi něco potichu zašeptala a Harryho strýc se znechuceně otočil zpátky na chlapce: „Tvůj zákaz vycházení z tohoto pokoje platí i nadále. A chraň tě ruka páně, jestli se tohle ještě bude někdy opakovat!“
   Dveře práskly a Harry pak jen slyšel dupající kroky všech, to jak se rozcházeli do svých pokojů.
   Konečně se mohl postavit a usednout si udýchaně zpátky na postel. S tím si náhle uvědomil, že to bude právě měsíc, co jeho kmotr Sirius zemřel na Odboru záhad.
   Sny z té noci se mu stále vracely. Někdy jen okrajově – to například zahlédl Siriuse, jak padá do oblouku. A někdy zas pro změnu viděl vše a cítil, jakoby to prožíval nanovo.
   Tu zase někdy viděl mrtvou Hermionu, svou kamarádku z Bradavické školy čar a kouzel. Právě s ní a s hrstkou dalších se zhruba před měsícem vydal na cestu do Odboru záhad v marné snaze zachránit Siriuse. V jednom okamžiku ji viděl nehybně ležet na zemi, až mu přebíhal mráz po zádech. Myslel si, že je mrtvá. Až do té doby, co jeho kamarád Neville Longbottom – hoch, který s ním prožil ten hrozný incident v místnosti s jámou uprostřed – shledal, že Hermiona žije.
   Náhle ho překvapilo, jak moc byl s ní spjat a jak mu na ní záleží. Konec konců, byla to jeho nejlepší kamarádka vůbec. Stejně tak, jako Ronald Weasley, jenž byl jeho nejlepším kamarádem.
   Celé prázdniny Harrymu hlavou kolovala slova z věštby, která měl možnost vyslechnout v pracovně ředitele školy Albuse Brumbála. Věštby, jež Harrymu předpovídala moc, jakou Pán zla sám nezná. A právě proto jeden z nich bude muset zemřít rukou toho druhého. Avšak, co bylo ještě důležitější a zároveň hrůzostrašnější, byl fakt, že oba dva nemohou žít současně.
   Harry si dobře vzpomínal, jak byl obtočený obrovským hadem, až se nemohl pohnout ani o píď. A ač to tehdy nebyl on, kdo jím promlouval, nýbrž samotný lord Voldemort; jasně si vybavoval, jak v jednu chvíli svými vlastními ústy nabádal ředitele Albuse Brumbála, aby jej zabil. Harry si také vybavoval tu ukrutnou bolest… tehdy si kvůli ní přál raději zemřít… moci se vidět se Siriusem.
   Harry se podíval na okno, jež zkrápěly kapky deště. Pomyslel si, že někde tam venku právě teď čeká lord Voldemort v plné síle. Celý kouzelnický svět už o něm věděl. A přesto jeho nejvěrnější Smrtijedi, jež se zúčastnili bitvy na Odboru záhad, byli odvedeni do Azkabanu – nejstrašnějšího kouzelnického vězení. Zde z nich a ostatních vězňů vysávali mozkomorové i ty poslední zbytečky štěstí a spolu s ním i života. Ze všech, až na jednu Smrtijedku.
   Belatrix Lestrangeová se totiž díky Voldemortovi v poslední chvíli stačila z ministerstva zachránit před Brumbálovými pouty. Harry ji ze srdce nenáviděl – to ona poslala Siriuse do oblouku – a jeho myšlenky se k ní upíraly každým dnem víc a víc. Vždyť to byla právě ona, kdo umučil k šílenství rodiče Nevilla Longbottoma kletbou Cruciatus.
   Od té doby, co byl Voldemort přímo v Harryho hlavě, se na své přátele už vícekrát neusmál. Kvůli traumatu ze smrti Siriuse a předtuchy kruté věštby, se nedokázal nad ničím pobavit. Většinou jen smutně bloumal po pokoji, ve kterém ho Dursleyovi ze všech sil drželi. Mysl mu v těch chvílích trávila myšlenka, že kdyby profesorka Trelawneyová nikdy nevyřkla tu strašnou věštbu, byli by patrně teď Harryho rodiče stále naživu a on ve svém skutečném domově. Nebyl by všem známý. Nikdo by ho vícekrát nepovažoval za blázna, jako když v posledním roce svého studia tvrdil, že se Voldemort navrátil. Nikdo by se mu za to neposmíval.
   A kdo ví? Co, když by Voldemort rozpoutal na Zemi opravdové peklo? Co by se stalo, kdyby ho Harry oné noci díky oběti své matky nedokázal připravit o život?
   Jenže to se nestalo. Harry opravdu připravil Voldemorta o život a díky tomu se mezi ním a Voldemortem vytvořilo zvláštní spojení. Právě díky němu se Voldemort dokázal na zlomek vteřiny dostat Harrymu do mysli a řídit jeho tělo. Ale co, když Voldemort ví, jak to udělat znovu? V ten osudný den na ministerstvu se to stalo přece tak náhle. Zčista jasna Harryho obtočil obrovský had a bylo to.
   Harryho tahle myšlenka stále více a více sužovala. Co, kdyby ho Voldemort opravdu posedl? Co kdyby se tak stalo přímo v Bradavicích? A nedej bože, co kdyby svou vlastní hůlkou ublížil, či přímo usmrtil své nejdražší?
   A tak tu tak seděl a zase přemýšlel o všem tom strašidelném okolo sebe. Pak se pomalu zvedl, aby si otevřel okno a vyvětral, ale v tom se zarazil. Chvíli zauvažoval a pak si lehl zpátky do postele. K oknu se neměl chuť přiblížit.
   On totiž moc dobře tušil, že tam někde venku číhá zřízenec Fénixova řádu schovaný pod neviditelným pláštěm. Chlapec si nikdy nebyl jist, jestli tam je proto, aby Harryho chránil, nebo spíše aby chránil ostatní před Harrym. Jak tak usínal, přikláněl se spíše k té druhé verzi.
   Už kolik dní měl nutkání, když tu tak ležel nebo se procházel, vykouknout z okna ven a pokusit se na strážného promluvit. Toužil po společnosti, byť i sebemenší. A jak tak usínal, říkal si, že brzy by se z nich Vernon patrně zcvoknul. Nehledě na to…, odpověděl by mu vlastně ten někdo?

   Na další den se Harry rozhodl vyspávat. Vstával, jak se mu zachtělo a podle toho se odvíjely i ostatní věci. Převlékání, hygiena… Dursleyovi jej stejně měli za burana, tak proč jim ten dojem kazit?
   Dnes ho však tělo mohlo sežrat. Svědilo jej a už se to nedalo odkládat, musel se jít osprchovat. Ale stojí mu to za to? Totiž… žádat Dursleyovy o čas v koupelně byl často dosti riskantní podnik. A tak raději své požadavky mírnil, což se mu dokonce dařilo i v návštěvách toalet. Konec konců, jeho jídlu se u Dursleyových nikdy nedalo říkat biftek s oblohou.
   Harry opatrně přistoupil ke dveřím a pootočil kulatou klikou. Dveře se však ani nepohnuly. Pokusil se proto vynaložit více síly, ale bylo to marné. Panty, které sem nechal strýc Vernon nainstalovat v dobách Harryho druhého ročníku studia, stále neústupně setrvávaly na místě. Avšak Harry věděl, jak přilákat pozornost obyvatel domu.
   Rozpřáhl se a začal do dveří bušit tak silně, že se otřásal celý dům. A přesně jak očekával, jeho akce vyvolala reakci. Po schodech se hnaly nahoru kroky, které jasně podkreslovaly náladu jejich původce. Harry raději ustoupil ode dveří, protože navíc neomylně vytušil, komu ty kroky patří.
   Klíče hlasitě zašramotily v zámku a dveře se otevřely. K Harrymu překvapení však jenom na vzdálenost, co jim řetízek na dveřích – umístěný nezvykle zvenčí – dovolil.
   „U všech rohatých, co zase chceš?“ vyjel na něj neurvale Vernon.
   „Musím do koupelny,“ opáčil mu Harry měkce.
   „Tak poslyš, ty holomku jeden. Jestli budeš plýtvat vodou tak, jako posledně, tak si nepřej ten sekec!“ chrčel k němu Vernon, odsunul řetízek ze západky a dveře se otevřely.
   „Buďte rádi, že jsem o tom vašem chování už dávno nespravil příslušné úřady,“ řekl mu Harry cestou do koupelny. „Možná by je zajímalo, jak se tu ke mně chováte.“
   Vernonovi zbrunátněla tvář a postavil se Harrymu do cesty. „Tak hele. Nebojím se žádných z těch tvých usmrkaných kamarádíčků ani těch šašků z toho vašeho kocourkovského ministerstva. Pro mě za mě,“ řekl Vernon, naklonil se k Harrymu a úsměvně mu pověděl: „bych ti klidně mohl zabednit okna, zastavět dveře a nechat tě tam zavřenýho, až bys zčernal!“
   „Strejdo Vernone,“ zaksichtil se Harry kysele, „raději toho nech, vždyť ty jsi nikdy nebyl na černý humor.“
   Vernon už zase zatínal pěst, až se mu zatřásly zorničky. Harry mohl přesně vytušit, jak si vzpomněl na Petuniina slova z minulé noci. „Buď rád, že tě tu vůbec strpíme, ty spratku jeden nevychovanej.“
   „Ale já jsem rád,“ odpověděl mu na to Harry, prosmýkl se svým hubeným tělem kolem statné postavy strýce a cestou do koupelny mu ještě řekl: „Mimochodem, dnes si chci zavolat svým přátelům, takže očekávám, že když se ozvou dřív, neprásknete jim s telefonem.“
   Vernon stál a zíral na odcházejícího Harryho, když se zákeřně usmál a pronesl: „Jsem rád, že takoví idioti, jací jsou v tom vašem spolku, potkává přece jen spravedlivý osud.“
   Harry ztuhl a zeptal se: „Cože?“
   „Ten Sirius, kterého jsi volal, je zřejmě mrtvý. Tak jsem rád, že tak dopadají ti, co si to zaslouží.“
   I kdyby Harrymu vrazil pěstí, i kdyby ho zavřel a zabednil mu okna, nikdy by mu nezpůsobil takovou ránu, jako právě teď. Stál nehnutě a tiskl dlaně, jak nejvíce dokázal. Na mysl mu přišlo, že svým nekontrolovaným vztekem již častokrát způsobil pořádnou polízanici, jako tehdy s tetou Marge. Ta se tehdy vznášela nafouknutá ještě pořádnou dobu nad Kvikálkovem a musela být nakonec propíchnuta.
   Harry byl na Vernona tolik naštvaný. Za jeho domácí vězení, za to, že kvůli němu už měl všechny knížky přečtené snad už stokrát. Vernonovy prohřešky se kupily a teďka tohle…
   „Plánuji si taktéž vyjít ven na vzduch. A pokud mě nepustíte, řeknu vám jen tolik. Velice jsem se v nafukovacím kouzlu zdokonalil,“ zalhal Harry, jenž až do incidentu s tetou Marge vlastně ani netušil, že takové kouzlo ovládá. A pak k Vernonovi skrytě dodal „Lidé pak létají výš.“
   „Ty spratku! Nemůžeš mi takhle vyhrožovat!“ burácel Vernon, až se celý dům otřásal. „Nemůžeš používat kouzla mimo školu –“
   „Párkrát mi to už prošlo,“ skočil mu do řeči Harry. „Nevidím důvod, proč by ne,“ a s tím se zavřel v koupelně.
   Hned na to pustil sprchu, aby Vernona vytočil k šílenství a začal si sundávat oblečení. Když se tak díval na své tělo, došlo mu, jak za poslední dny strašlivě zhubnul. Na jeho hrudi se daly spočítat všechna jeho žebra. V obličeji byl pohublý a brýle měl tak malé, že vypadal jako nějaký filatelik. Sundal si je z otlačeného obličeje. Jejich držáčky byly ohnuté, to jak se mu dospíváním zvětšovala hlava.
   Poté, co se umyl, se jal uchopit zubní kartáček. Když na sebe v zrcadle vycenil zuby, zděsil se. Měl je žluté, až srdce usedalo.
   Pak si propláchnul své zelené oči a podíval se znovu do zrcadla. Když na sebe tak hleděl, shledal, že se vůbec nepoznává. Nepřipadal si už ani jako člověk, spíše jako slupka od člověka.
   Když opouštěl naposledy Bradavice, jevil se jako někdo jiný. Tolik se odlišoval od ostatních. Tak moc, až se mu tam nechtělo vracet. Vždyť, co by ho tam vlastně čekalo?
   Znovu by si z něho utahovali, tak jako minulý rok. Ať už na něj volali v dobrém, či špatném, byl by na ně stejně naštvaný. A nezapomeňme na učení, zkoušky, eseje a ze všeho nejvíc protivné šikanování ze strany Severuse Snapea. Ne! Tohle opravdu nemá zapotřebí.
   Vzpomínal na lidi, kteří pro něj v jeho životě něco znamenali. Na svou rodinu. Kdo mu z ní vlastně nakonec zbyl? Snad už jedině Lupin. Přesto… Sirius, ten byl jinačí. Byl jako James, byl jako Harryho otec a tak ho taky ve skrytu duše považoval.
   Kde je teď konec všem Harryho kamarádům? Nikdo z nich ani netuší, co Harry zaslechl v Brumbálově pracovně. On přece ví, že nemá šanci Voldemorta porazit. Jediné, co kdy v životě dokázal, bylo utéct a zachránit si vlastní život, a to mnohdy navíc s odřenýma ušima. Co je tohle za hrdinství?
   Odpověď byla nasnadě a Harry sklíčeně svěsil hlavu. Měl stále větší tendenci směřovat svou zlobu na jiné. Vedle Belatrix tu byl samotný Brumbál. Jak ho jen mohl nechat svěřit Dursleyovým? Jak si dovolil zničit tím celé Harryho mládí?
   Kvůli Petunii? Kvůli tomu, že jí v žilách koluje stejná krev, jako kolovala v Harryho matce Lily – její sestře? Ruku na srdce, po těch letech by se Harry raději ihned utkal s Voldemortem, nežli žil po celou tu dobu v tom Dursleyovic vězení.
   On sem vůbec nezapadal. Patřil do kouzelného světa. Tam měl vyrůstat. Například u Hagrida, klíčníka a šafáře Bradavic, který se ve škole staral o pozemky a kouzelnou zvířenu. Proč nemohl bydlet u jakékoliv jiné rodiny, jenom ne Dursleyových? Určitě by ani na chvilku nezaváhali a přijali by chlapce, který zůstal naživu. Tak se Harrymu totiž říkalo.
   Nyní je ale stejně pozdě o tom přemýšlet. Harry vyrostl u Dursleyových, kteří ho měli v péči už od jeho prvního roku a on je bral jako svůj odstrašující případ. Jak on jim, tak i oni jemu byli něčím nesmírně protivní. Harry se nikdy nesnažil vyrůstat podle jejich zásad… udělal si totiž své vlastní.

   Odpoledne uteklo asi tak, jako voda v rybníce. Harry strávil celý čas ve svém pokoji – ostatně jak jinak. Jenže doma byli i všichni Dursleyovi, neboť byl víkend. Harry se měl neustále na pozoru, aby omylem někoho z nich neočaroval. Zvláště pak při svých četných střetech se strýcem Vernonem. Ty se množily každým dnem.
   Toho odpoledne se Harrymu nedopatřením podařilo pocákat sprchou Vernonovy ponožky. Jak by za to ale mohl, když je strýc umístil k umyvadlu a přetáhl přes širokánské nádoby od zavařenin. Až později, když jej Vernon dovlekl zpátky do pokoje, si uvědomil, že tímto způsobem Vernon ponožky roztahuje. Nesčetněkrát zaslechl, jak si stěžoval, že už mu jsou už malé a že se neustále scvrkávají. Harry dost pochyboval, že na vině byly právě ponožky.
   Teď ležel ve své posteli a zíral do stropu. Po chvíli stočil pohled na Hedviku – jeho sovu sněžní, která, když zpozorovala, že se na něj dívá, stočila pohled jinam, aby nemusela vidět jeho utrápený výraz.
   Tak, jako každý jiný Harryho letní pobyt u Dursleyových, ji ani tentokrát neměl povolení pouštět ven z klece. Harry ji ale přesto pouštěl a to vždycky v noci a navíc potají, aby se o tom Vernon nedozvěděl. Musel pak každé ráno z pokoje vyhazovat nějakou tu Hedvičinu ulovenou kořist, až se pod jeho okny začaly množit malé kostřičky všelijakých zvířat. Harryho v jednu chvíli napadlo, že se jeho stráž tam venku začne domnívat, jak se tu živí samými hlodavci, které sem tam po domě nachytá. A protože Harry nestál o žádné problémy, rozhodl se jich zbavovat tím, že je potají schovával Dudleymu pod polštář. Nejednou jej proto vyrušil ze spaní hysterický křik bratránka Dudleyho.
   Zabloudil očima na popsané dopisní papíry. Byl si vědom, že ač Brumbál dostal zpátky všechna svá předešlá místa, je přesto na ministerstvu kouzel pořádný zmatek. Ale i tak by si nikdy nepomyslel, že jeho přátele budou opět hrát hru na ‚neříkání důležitých věcí‘. Tak se totiž jejich dopisy jevily. Neříkaly vlastně zhola nic. Obsahovaly jen kusé informace, protkané notnou dávkou otázek na to, jak se Harrymu daří, jak se k němu Dursleyovi chovají a tak dále.
   Připadal si tak trochu jako malé dítě, kterému se neříkají zlé a strašidelné věci. Jako nemluvně, které se o sebe ještě nedovede pořádně postarat. Vždyť existují zajímavější věci, o kterých psát, než o tom, jak se k němu Dursleyovi chovají! Vždyť už mu je skoro šestnáct! Má právo vědět, co se kolem něj děje.
   A tak jim to vracel i s úroky. Na dopisy odpovídal neurčitě, jako kdyby i on měl najednou co tajit. Také jim tvrdil, že u Dursleyových je všechno zase jako obvykle, a že si na nic nestěžuje. A stejně tak, jako oni, i Harry plnil své dopisy otázkami. Ptal se na novinky z kouzelnického světa. Na Voldemorta a na nejnovější zprávy o něm. Jenže každá další jejich odpověď ho jenom utvrdila v přesvědčení, že mu nehodlají říct o nic víc, než si dokázal vycucat z prstů své vlastní ruky.
   Zvláště pak Ronovy dopisy obsahovaly přehršel škrtanců a stop po zmizíkování. Všechny škrtance pečlivě skrývaly původní text, který tak díky nim nebyl k přečtení.
   Kdo mu však posílal nejkratší dopisy, byl bezesporu Hagrid. Harry si byl vědom, že jestli je někdo, kdo dokáže někomu omylem vyzradit důležitá tajemství, pak je to právě on. Vždyť už se mu to přihodilo rovnou několikrát.
   Jenže proč by před Harrym letos něco tajili? Proč by to, u všech čertů, dělali? Znovu se báli, jako minulý rok Brumbál, že by se skrze něj mohl Voldemort dozvědět důležité informace? Co před Harrym asi tak mohou skrývat? Copak se už o všech tajemstvích nedozvěděl z úst samotného Brumbála?
   Harry pomyslel na to, jaká by to byla senzace, kdyby on – Harry Potter – dokázal proniknout do mysli Voldemorta. To by bylo teprve něco. To by si ho hned společnost o poznání více vážila.
   Inu… ať tak, či onak, byl na své přátele zase naštvaný. Nenacházel žádný smysl v tom, proč by před ním ostatní měli zatajovat informace. Oni o všem vědí, jenom Harry bude ten, který tu leží na posteli, civí do stropu a žádné informace se mu nedostane.
   A to všechno proč? Protože by se dotyčné informace mohl dozvědět Voldemort z první ruky a to prostřednictvím Harryho? Tohle už je neúnosně moc!
   Hlavou mu zněla křivá nařčení. Harry Potter je ten nebezpečný! Harry Potter má spojení se samotným Pánem zla! Harryho Pottera zase popadl amok a počal šílet! Jizva na čele Harryho Pottera opět vyvolává chaos!
   Proč ho nikdo nechápe?
   „Ne, teď už mě ve škole skutečně nic nečeká,“ říkal sám sobě. Harry Potter už nikdy nebude takový, jaký býval. Teď ví o věštbě, o svém prokletí, jehož ortel stále trvá…
   Nabízejí se však další otázky. Jak to, že přežil své poslední setkání s Voldemortem? Netvrdí věštba právě to, že oba dva žít najednou nemohou? A třebaže Voldemort nezná celé znění věštby, její hlavní část pochytil. Harry tedy měl být přece logicky už dávno mrtvý.
   Nemá cenu se vracet do Bradavic. Byl by tam jako vězeň. Uzavřený ve svém malém světě, který by pak v závěru opět vyústil v okázalou konfrontaci s Pánem zla. Až na to, že tentokrát by ji už nemusel přežít. Vždyť samotný Brumbál měl namále, když sváděl souboj s Voldemortem. Kdo je Harry Potter v porovnání s Brumbálem? Jakou šanci má hoch, jako on, proti natolik mocnému černokněžníkovi, jakým je Voldemort?
   Lidé, kteří mu zbyli, by mohl spočítat na prstech ne-li jedné ruky. Hermiona, Ron, Hagrid… a kdo ještě další? A co když se Harry změní v obyčejnou loutku, za jejíž nitky tahá samotný Voldemort? Mohl by díky tomu své jediné přátele připravit o život.
   A něco takového nemohl za žádnou cenu dopustit.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: