Gramatické chyby Opraveny Hannah		Stran-18 | Čteno 8065x
POZADÍ Světlý pergamen Černý pergamen Světlounce modrá Světle modrá Modrá Tmavě modrá Tmavější modrá Světlounce zelená Světle zelená Zelená Tmavě Zelená Tmavější Zelená Světlounce žlutá Světle žlutá Oranžová Tmavě oranžová Hnědá Růžová Světle Fialová Fialová Tmavě fialová Tmavější fialová Světlounce červená Světle červená Červená Tmavě červená Tmavější červená Bílá Světle šedivá Šedivá Tmavě šedivá Černá		PÍSMO Světlý pergamen Černý pergamen Světlounce modrá Světle modrá Modrá Tmavě modrá Tmavější modrá Světlounce zelená Světle zelená Zelená Tmavě Zelená Tmavější Zelená Světlounce žlutá Světle žlutá Oranžová Tmavě oranžová Hnědá Růžová Světle Fialová Fialová Tmavě fialová Tmavější fialová Světlounce červená Světle červená Červená Tmavě červená Tmavější červená Bílá Světle šedivá Šedivá Tmavě šedivá Černá
Akce	Romance	Humor	Strach

Kapitola 2.

Pomsta

Byl už skoro večer, a i když teď v létě ještě stále svítilo slunce, Harry si jej nemohl užít ani jednou, protože byl stále zavřený doma.
   Rozhodl se tedy vyjít si konečně jednou ven, ačkoliv si byl vědom toho, že jeho poslední procházka po Zobí ulici, kde Dursleyovi žili. skončila katastrofou. Ale pokud ho jeho stín, který ho měl hlídat, neopustí, nemá se čeho bát. Sešel tedy po schodech vedoucích dolů z odpočívadla do vstupní chodby, která se rozvětvovala do obýváku, kuchyně a ke vstupním dveřím. Harry se ani nepokoušel upozornit Dursleyovi, že někam jde.
   Vzal za kliku a otevřel vstupní dveře. Letní slunce mu ozářilo oranžovým světlem večera tvář, což bylo jako něžné pohlazení matky přírody. Vyšel na cestu ke vstupní brance, ale náhle si všiml strýce Vernona jak čistí své auto.
   „Kam si to šineš?“ zeptal se ho jako vždy podrážděně Vernon, jako by ho viděl jen velice nerad, což byla pravda.
   „Jdu se projít,“ chtěl Harry zkrátit jejich rozhovor na minimum.
   „Do osmi ať jsi zpátky, rozumíš? Jinak si mě nepřej,“ varoval ho Vernon.
   Harry věděl, že Dudley je se svou partou venku a může si přijít domů kdy se mu zlíbí. Jeho rodiče byli pyšní na to kam chodí studovat, jen je trápily dopisy vedení školy o jeho tloušťce. Ty vyřešili, když minulý rok jel s Dudleym do školy i otec a promluvil si s ředitelkou.
   Harry vyšel na chodník vedoucí podél silnice a jednotlivých domků. Vlastně ho dost překvapilo, že Vernon neprotestoval nějak víc. To bylo opravdu zvláštní.
   Procházel se stále dál, až najednou míjel právě tu úzkou temnou cestičku, v níž se odehrál ten zrůdný příběh před rokem.
   Jeho stín - čaroděj co ho měl hlídat - zmizel kvůli svým vlastním problémům, ale to neměl dělat. Měl hlídat Harryho, to byla jeho práce. Však na to Harry také málem doplatil - mozkomorové mu málem dali polibek. Na poslední chvíli jej zachránila vzpomínka na to, že by už nikdy neviděl Rona ani Hermionu, nepocítil by ten hřejivý pocit, když na ně myslel, na své nejlepší kamarády. Jinak by určitě toho patrona nevyčaroval a byl by s ním konec.
   Ve skutečnosti tam byl jeden čaroděj, vlastně to byla čarodějka, ale ona je moták, to je čaroděj, který neumí kouzlit.
   ‚Ano, pani Figgová vlastně bydlí kousek odsud, co kdybych za ní zašel‘, říkal si Harry. Vždycky se k němu chovala hrozně, pořád mu ukazovala fotky svých koček, které za život měla a v jejím domě to strašně páchlo po zelí . Harry si moc dobře pamatoval, jak to tam nenáviděl, jenže minulý rok zjistil, že ona také patří do kouzelnického světa a dokonce se mu omluvila, že ho tak trápila, prý se tak musela chovat proto, aby se tam Harrymu nechtělo chodit. Teď ale už nic předstírat nemusela a Harry by se mohl alespoň dozvědět, co je nového v kouzelnickém světě…
   Její domek byl už na první pohled neudržovaný. Hned když Harry vstoupil na jeho pozemek se mu kolem nohy otřela jedna jasně černá kočka. Jak šel Harry ke dveřím, kočka ho následovala. Na dveřích nebyl zvonek, paní Figgová odjakživa neměla ráda Mudlovské návštěvy. Harry zaklepal na dveře a čekal až mu otevře. Když už čekal asi půl minuty, zaklepal znovu. Opět se nic neozvalo. Možná není doma, a nebo také je, ale je to přece jenom starší člověk a třeba je i nahluchlá. Harry zabušil na její dveře o to silněji. Kočka se stále otírala o jeho nohy, spokojeně předla a nadouvala hřbet.
   Harry tam stál ještě asi minutu až se konečně rozhodl, že ještě nakonec obejde dům zezadu.
   Všude byla vysoká tráva, nejméně půlmetrová, kočka která teď Harryho stále pronásledovala, se v trávě úplně ztrácela. Jediné, co bylo vidět, byl její černý ocas zvednutý do výšky.
   V zadní části u domu byl starý, téměř ztrouchnivělý dřevěný stolek a vedle něho několik židlí. Květináče na verandě domku byly popraskané a po kytkách, které tam kvetly kdysi dávno, nebyly ani stopy. Na této straně domu se zdálo, že dům je už nejmíň padesát let opuštěný, na zábradlí již dokonce začal růst mech a podlaha verandy byla pokryta takovým nánosem špíny, že se nedalo rozeznat, jestli je vůbec dřevěná. Harry si zklamaně sedl na jednu ze židlí, která nebezpečně zavrzala a zíral do plotu, který odděloval dům paní Figgové od toho sousedního. Byl to živý, velice vysoký plot. Jak vidno, sousedi si nejspíš té takzvané krásy zdejšího domu moc necenili.
   „Už tu nebydlí, jestli jí hledáš,“ ozval se hlas za Harrym a ten sebou škubnul jako by si sednul na pichlavý kaktus. Židle pod ním nebezpečně praskla a vzápětí se rozlétla na všechny strany. Harry si uvědomil, že skončil na zemi a vypadá asi velice směšně.
   Kočka byla pryč, místo ní za Harrym stála jakási čarodějka celá v černém. Vlasy měla skoro tak černé, jako sám Harry a obličej měla zvláštně tvarovaný, ale jinak měla dobrácký zjev. Celkově byla hubené postavy a na hlavě měla špičatý čarodějský klobouk.
   „Promiň, nechtěla jsem tě vylekat, myslela jsem, že vydržíš víc,“ dodala popudlivě.
   „Já jsem se nelekl!“ zalhal Harry, protože její narážka se ho dotkla.
   „To nevadí,“ pokračovala dál čarodějka a přistoupila k Harrymu. „Paní Figgová se po poslední události přestěhovala. Obávala se toho, jak by ses na ní tvářil, až by ses vrátil zase domů a také ji částečně k tomu donutilo Ministerstvo, protože nedodržela slib, který dala když jsi byl ještě dítě.“
   „Slib?“ zeptal se Harry.
   „Nesměla ti nic prozradit, včetně toho, že je čarodějka. No a teď, když to bylo už venku, se nedalo pokračovat v předstírání,“ dodala.
   Harryho ani nepřekvapilo, že se všichni domluvili, aby před ním zase něco tajili. Jenom se sarkasticky pousmál a postavil se na nohy. Čarodějka mu stále někoho připomínala, ale nemohl přijít na to koho. Ta si teď všimla, že se na ni nějak zamyšleně dívá.
   „Och, ani jsem se nepředstavila, můžeš mi říkat paní Finniganová a jsem matkou tvého kamaráda Seamuse. Stále o tobě píšou nesmysly, zakázala jsem Seamusovi chodit do té školy, ale když se ukázalo, že jsi měl pravdu, řekla jsem si, že by bylo dobré tě poznat a pak se rozhodnout, jestli jsi pro mého syna nebezpečný. Přihlásila jsem se proto na tvůj dozor,“ dodala s úsměvem.
   „Takže na můj dozor už dokonce vyšly i inzeráty…“ poznamenal naštvaně Harry.
   „To ne, je to tajné, ale já mám styky s vysokými místy, takže jsem se o tom dozvěděla,“ dodala.
   Harry věděl, že Seamusova matka pracuje na Ministerstvu, ale nikdy by ho nenapadlo, že by za ním poslali právě ji. Na Seamuse zrovna dobré vzpomínky neměl, poslední rok na sebe byli stále naštvaní.
   „Jsem rád, že jste mě poznala, to se mi ulevilo, o jednoho fanouška navíc,“ řekl nakvašeně, ani jí nepodal ruku a odkráčel pryč. Byl už v půli cesty kolem domu, když od vstupní branky k němu dolehlo několik kroků. Harry zastavil a čekal, jestli jim má vyjít vstříc, Odtud nikoho neviděl, protože ten, komu patřily kroky, byl skryt za rohem domu.
   Nemusel však čekat dlouho a před ním se objevila celá Dudleyho parta v čele se samotným Dudleym.
   Harry nevěděl co má dělat, už bylo pozdě utíkat, vypadal by jako zbabělec, co teď? To už ho ale zahlédl nejvyšší z celé party a šťouchl do ostatních.
   „A helejmese, to je tvůj drahej bratránek, co Vazoune?“ promluvil ten nejvyšší na Dudleyho, Harry to nevydržel a uchechtl se slovu ‚Vazoune‘. Moc dobře je znal, Piers Debore, Dennis Lancel, Gordon Rabeen a Malcolm Lauron v čele s Dudleym Dursleym.
   „Tak ty se nám budeš vysmívat, jo?“ osopil se na Harryho Gordon, hned jak postřehl jeho uchechtnutí. Harry hned zvážněl, důležitým pohledem kouknul na Dudleyho a pro jistotu si při tom poklepal na kapsu, kde měl schovanou hůlku.
   Zdálo se, že to Dudley pochopil.
   „Hele, nechte ho bejt, dyť je to idiot,“ odpověděl Dudley.
   „Jo, ale nejdřív mu rozbiju ciferník!“ řekl dychtivě Gordon, největší silák z party. Harry už byl zvyklý, že jako mladý dostával do těla nejvíc právě od něho.
   „Dudley, já je varuju, ať toho nechají, ten patron působí i na lidi,“ zkusil blafovat Harry.
   „Hele, radši…“ začal Dudley.
   „To si to necháš líbit, Vazoune?“ přerušil ho Piers.
   „Je to idiot, nechte ho bejt, nebo…“ stále se je snažil odradit Dudley.
   „Nebo co?“ přerušil ho Gordon.
   „Je z blázince, vždyť to víš, je schopnej čehokoliv, může ti ukousnout i kus prstu,“ vyhrkl Dudley.
   Harry se zase neudržel a pousmál se jeho narážce. Něco vevnitř ho strašně iritovalo, chtěl si vybít všechnu tu nahromaděnou zlost kterou v sobě měl. Ne ale kouzlením. Pěstmi! Chtěl se vybít pěstmi - ty teď ale svíral a snažil se ještě ovládat. Když něco provede, bude z toho malér, to nemá zapotřebí kvůli partě pitomců.
   „Odhalil naši tajnou skrýš, celý dny sem chodí nás špehovat, hajzl jeden!“ rozkřikl se Dennis Lancet, kterému očividně přeskočilo, protože se teď rozehnal na Harryho.
   Ten to jak vidno nečekal a než stačil sáhnout po hůlce, už ho srazila jedna dobře mířená pěst o dva metry dál k zemi. Všichni teď vyjeveně koukali, co to do Dennise tak najednou vjelo.
   Nejvíc překvapený byl snad Harry, kterému se z nosu okamžitě vyhrnula krev, ale překvapení hned zastínil jiný pocit. Ten pocit, co měl ještě před malou chvílí, teď vylétl na povrch stejně rychle jako Harryho Kulový blesk do vzduchu a Harry rázem zapomněl na opatrnost.
   Zvedl se a popadl Dennise aby s ním vzápětí praštil o zem. Začal ho bít pěstmi, jenže to už ho držel Gordon v náručí a zvedal ho od Dennise. Harry byl téměř nepříčetný. Všechen jeho vztek, který se v něm po celý uplynulý měsíc hromadil, se najednou jakoby uvolnil, vykypěl jako pára z přetopeného kotle a Harry se jako šílený bránil Gordonovi. Jen ať ho pustí, on mu ukáže.
   Gordon s ním prásknul o kus dál na zem a Harrymu se tím očividně rozsvítilo.
   „To si neměl dovolovat!“ zaječel Gordon a kopnul Harryho vší silou do vyzáblého břicha.
   Takovou bolest zažil opravdu jen když ho bolela jizva kvůli Voldemortovi. Celý žaludek se mu svíral a chtělo se mu zvracet. Svíjel se v křečích a nemohl popadnout dech.
   Dudley přiběhl k Gordonovi a odtáhl ho od Harryho, kterému se už chystal uštědřit další ránu.
   „Je to ubožák, pojďte, jdeme odsud!“ začal vřískat.
   To už se ale zvednul na nohy i Dennis celý rudý v obličeji s roztrženým retem a hrnul se k Harrymu.
   Harry se snad zázrakem vzpamatoval a nahmatal hůlku. Okamžitě s ní na Dennise namířil a Dudley věděl, že jde do tuhého.
   Tekla mu z nosu krev a Harry cítil jak mu stéká po obličeji na bradu. Už se ho chystal uřknout nějakým kouzlem, když v tom se před nimi objevila černá kočka. Harry ztuhl jako kdyby uviděl samotného Boha.
   Uvědomil si, že ta kočka je nespíš Seamusova matka, která je zvěromág, a proto se v ni dokáže proměnit.
   Následovala chvilka ticha, Dennise zarazilo to, že Harry vytáhl právě hůlku. Myslel si, že vytáhne nějaký nůž nebo tak podobně, ale určitě nečekal, že vytáhne nějaký obyčejný klacek.
   „Harry ne!“ zařval Dudley když si všiml co se Harry chystá udělat.
   Něco v očích té kočky Harryho zastavilo. Její oči mu byly nějak povědomé, opravdu se dokázala Finniganová proměnit v kočku? Udala by Harryho jako svědek, kdyby došlo na líčení přestupku?
   Harry stále ještě ležel na zemi, jednou rukou držel hůlku a druhou si tiskl k břichu, které ho stále ještě od kopnutí bolelo tak strašně , že nemohl promluvit.
   „Harry, ne!“ opakoval Dudley naléhavě.
   „Co ne?“ zeptal se Malcolm Lauron, který vše sledoval z povzdálí.
   Harry stále váhal, bolest břicha pomalu ustupovala i když si to ani neuvědomoval. Nakonec mu ruka s hůlkou bezděčně padla na zem a Harry se soustředil, aby už zažehnal tu přetrvávající bolest břicha, způsobenou kopancem chlapcovy gigantické boty.
   Myslel si, že se Dennis na něj rozeběhne, když je takhle zranitelný, místo toho ale všichni nevěřícně zírali někam za Harryho. Harry si jejich pohledy uvědomil a s obtížemi se otočil, aby se podíval za záda.
   Před jeho očima se objevila spokojeně se usmívající Seamusova matka.
   „Jsem na tebe pyšná Harry, přemohl jsi se a nepomstil ses,“ Harry s úlevou zjistil, že je to opravdu ona, a teď už určitě žádné rány do břicha neschytá. A vůbec, byla to přece jeho strážkyně, tak měla něco udělat ne?
   „Cssss… sss…“ Harry ze sebe nemohl vypravit ani jedno slovo, jak se mu stále svíral žaludek, nejspíš mu ten kopanec převrátil všechny vnitřnosti jeho vyhublého těla na naruby.
   „Cssso tu děláte?“ vypravil konečně ze sebe.
   „Ty to moc dobře víš,“ odvětila.
   „Vím?“ řekl Harry a přitom se mu to celé začalo zajídat. Ani mu nepomohla - ona má právo kouzlit, Harry ne a navíc si nezačal. Naštvaně dodal : „Když jste jeden z těch strážců, měla byste mě tedy opravdu ochraňovat , ne?“
   Byl tak naštvaný že si ani málem nevšiml, jak mu ta černá kočka najednou sebrala z ruky hůlku. Harry se bleskově po ní natáhl, ovšem kočka zmizela v husté trávě zrovna tak lehce, jako by se někdo ztratil Zapovězeném lese.
   Čarodějka si toho také všimla a poněkud zvážněla. Harry se konečně zvednul na kolena, ale výš to už nešlo, břišní svalstvo ho stále ještě odmítalo poslouchat.
   „Ty tu kočku znáš?“ zeptala se podezřívavě Harryho.
   Harry většinou neměl ve zvyku kamarádit se s kočkami, zná tak akorát Křivonožku, kočku Hermiony.
   „Ne,“ odpověděl po chvíli a snažil se prohlédnout trávu, jestli se někde neobjeví. Bez hůlky je stejně bezmocný jako každý obyčejný mudla, neboli člověk, co není kouzelník.
   „Proč ti jí tedy odnesla?“ divila se.
   V tom se celá čtveřice chlapců kromě Harryho shlukla k sobě jako hejno tresek a tiše hlesli. Harry si toho všiml stejně jako Finniganová. Všichni chlapci zíral někam dozadu za Harryho a Finniganovou, nejdřív se dívali dolů a pak všichni najednou zakřičeli a pohledy jim stoupaly vzhůru, až se dívali do stejné úrovně, kde byla hlava Finniganové.
   Harry si myslel že to je pořád ještě kvůli Finniganové, ale vzápětí se ozvalo: „Expelliarmus!“
   Hůlka z ruky Finniganové vyletěla do výšky a spadla někam za ní, kde jí chytila ruka osoby, kterou Harry neviděl, protože mu Finniganová zacláněla.
   Ta se otočila, zděšeně vyjekla a popoběhla k Harrymu tak, že ho kryla celým tělem. Harry se konečně vyklonil a spatřil usměvavou tvář Belatrix Lestrangové, třímající tři hůlky. Jednu Harry poznal, byla jeho.
   „Utečte!“ zakřičel Harry na Dudleyho a jeho přátele. Ti však vyděšeně stáli a zírali na Belatrix.
   „Copak, copak, obětovala bys za něj život, Finniganová?“ pravila konečně Belatrix s posměškem.
   „To je moje práce,“ odpověděla jí Seamusova matka.
   „Myslela jsem, že to bude těžké, ale tohle jsem vážně nečekala, dvě mouchy jednou ranou, mého Pána již dlouho obtěžujete, paní Finniganová. Je čas s tím skoncovat.“
   Finniganová popadla Harryho a vykřikla.
   „Utíkej Harry, dělej, uteč!“
   Avšak to bylo to poslední co měl Harry v úmyslu, stál proti němu Siriusův vrah a on tam nehodlal Finniganovou nechat napospas.
   „Jak jsem si myslela, Potter neuteče. Je to nadutej pitomec, stejně jako jeho otec,“ pravila Belatrix a blížila se k Harrymu, kterého stále kryla svým tělem Finniganová. „Víš, že jsem znávala tvého otce Harry? Bylo to s ním prima, dokud vždycky nezačal básnit o té Lily Potterové. Větší padavku jsem v životě neviděla.“
   Harrymu se vzteky začala hrnout krev do hlavy a do svalů, což mu dovolilo vstát, protože pod přívalem vzteku už ani necítil bolest břicha.
   „Moje máma byla ten nejčestnější člověk, jakého jste kdy mohla potkat!“ pravil zlostně Harry.
   „Moje máma byla ten nejčeštnější šlověk,“ zašišlala, aby ztrapnila Harryho a dala se do smíchu. Pak se dosmála a koutkem úst řekla. „Koukni se, mladej, nemám moc času, dostala jsem poslední šanci napravit to, co se nepodařilo na Odboru záhad. Náš Pán zla nechce čekat na tvou smrt už ani o minutu déle. Hledala jsem stále vhodnou příležitost už od prvního dne, co jsi sem přijel. Abys už konečně vylezl ven a teď je to konečně tady,“ zakončila a opět se zašklebila. „Takže přistoupíme rovnou k věci, nemám moc času, vyberte si kdo bude první?“ řekla ledabyle.
   Finniganová se otočila na Harryho s chápavým pohledem.
   „Harry, vím co se stalo na Odboru záhad, pomstou nic nevyřešíš, uteč zpět k Dursleyovým a zavolej pomoc, já se o sebe postarám!“ Harry však kroutil hlavou a z Belatrix nespustil své zlostné oči, pozoroval jak se těm dvěma posmívá.
   „Nepůjdu,“ řekl odhodlaně.
   „Harry, poznala jsem tě, vím, že považovat tě za takového, jak tě popisovaly noviny, byla hloupost, už nikdy nezakážu Seamusovi jít kvůli tobě do školy, tvá máma tě měla ráda a nepřála by si, abys tohle dělal.“
   „Jak to můžete vědět?“ rozčílil se Harry, zatímco Belatrix se pobaveně kousek dál od nich opřela o dům, založila ruce a sledovala je, jako kdyby se dívala na televizi.
   „Protože za tebe položila život, Harry!“ zvýšila hlas, ale stále mluvila chápavým tónem. „Nemá to smysl, tak jdi.“
   „Finniganová, jak si můžeš být tak jistá, že ho nechám běžet, vždyť mi v tom nikdo nemůže zabránit,“ dodala netrpělivě Belatrix.
   „Ty jsi nikdy nebyla bystrozor, co Belatrix?“ pousmála se Finniganová a odvrátila se od Harryho.
   „A co?“ zeptala se s úsměvem Belatrix.
   Finniganová odněkud bleskově vytáhla malý rovný lesklý klacík a vystřelila s ním kouzlem proti Belatrix, která padla na zem. Harry už o tom četl, bystrozorové si nosí náhradní malé hůlky, ale ještě to nikdy neviděl na vlastní oči.
   „Uteč Harry, já jsem v pohodě!“ zakřičela.
   Harry byl tak překvapený tím, že má druhou hůlku, že aniž by si to pořádně uvědomil, otočil se a utíkal od nich. Popadl Dudleyho za jeho tlustou studenou ruku a cválal s ním k brance. V tom se ozvala ohromná rána a za domem se blesklo jasně zeleným světlem.
   „Přidej Dudley a vy utíkejte domů!“ řval Harry na ostatní a už vůbec nevnímal ustupující bolest břicha.
   Dudley vedle něho funěl už po pár metrech běhu a začal zpomalovat.
   „Teď ne Dudley, tahle mrcha je stokrát horší, než ten mozkomor z minula!“ křičel na něj Harry a svým hubeným tělem nutil zavalitého Dudleyho k běhu.
   Asi po sto metrech se ale Dudley celý zpocený, vystrašený a nesmírně udýchaný Harrymu vysmekl z ruky a dopadl na chodník vyhřátý letním sluncem.
   „Musíme jít dál, nebo nás zabije!“ křikl na něj Harry.
   Dudley byl absolutně na dně, dýchal o překot jak jeho tlusté tělo svíralo jeho dýchací cesty a on nemohl popadnout dech.
   „Já… už… nemůžu…“ blekotal udýchaně Dudley.
   „Dudley, jestli ti někdy něco bylo milé, tak tě prosím, zvedni se a poběž!“ křikl na něj znovu Harry.
   Dudley jenom dál kroutil hlavou a posadil se na chodníku. Ulice byla prázdná, všichni byli na víkend pryč, takže nikoho nemohli zastavit.
   „Dudley, ona mi zabila kmotra, chce nás zabít, je jí to jedno!“
   „Zabít chce jenom tebe!“ zakřičel Dudley a na Harryho tahle slova dopadla jako pytel cementu. To mu opravdu ani malinko nezáleželo na Harrym? Ale ne, co si to vůbec myslí, ovšem že ne, ale i tak byl Harry po téhle neuvážené větě dost šokován a rozlícen.
   „Tak dobře, zůstaň si tu a až budeš volat o pomoc, tak se na tebe vykašlu!“ řekl naštvaně Harry. Byl také udýchaný, sice byl hubený, ale to právě byla ta potíž, byl hubený až moc, neměl žádné svaly a běh mu tudíž také moc nešel.
   „Mám tady tvou hůlku, Harry!“ ozval se odněkud zpoza rohu ulice ženský hlas. „Pojď si pro ni!“
   Harry sebou cukl, protože zjistil, že hlas vychází z cesty, po které se chtěli dát směrem k Dursleyovic domu. Jak to, že je před nimi, kudy je předběhla?
   „Je před námi, musíme se vrátit, Dudley,“ řekl Harry.
   „Já nikam nejdu!“ zařekl se Dudley. Harry věděl, že jestli na něj Belatrix narazí, začne mu vyhrožovat, že Dudleyho zabije, když se Harry neobjeví, musel si proto rychle něco vymyslet.
   No tak, mysli, mysli, co tomu tupci řeknu, aby zvednul ten svůj těžkej zadek?
   „Dudley, myslí si, že jsi můj příbuzný, myslí si, že tě mám rád jako bratrance… což samozřejmě nemám,“ dodal rychle když už se začal Dudley na něj zlostně dívat, „zabije tě stejně jako mého kmotra, jí je to jedno! Pochop, že jediné bezpečné místo je u vás doma!“
   „Já nikam nejdu, jasně jsem slyšel, jak řekla ‚dvě mouchy jednou ranou‘, tím myslela vás dva, vás dva, nikoho víc!“ odsekl Dudley.
   „No tak Harry, pojď… slibuji že to bude rychlé a bezbolestné!“ Belatričin hlas se stále přibližoval, Harry už neměl času nazbyt.
   „Ty se nedíváš na televizi, Dudley?“ začal znovu Harry. „Když svědek uvidí vrahovu tvář, jde pak vrah vždycky i po něm, protože ho svědek může identifikovat, bude ho mučit…“
   To už Dudleymu stačilo, jeho červený udýchaný a nabobtnalý obličej plný strachu změnil svůj výraz přímo v panický strach a Dudley se snažil rychle vyšplhat na kolena. „Tak kudy ‚pane chytrej‘?“ pokusil se zažertovat i když to bylo roztřeseným hlasem.
   „Musíme se nějak dostat domů, tam budeme v bezpečí.“
   „A jak to víš?“ zeptal se Dudley.
   „To ti nemůžu říct, trefil by tě šlak, a to zrovna teď nemůžu riskovat.“
   Na rohu ulice se objevila něčí silueta, oba na ní dobře neviděli, ale nejednou od ní vyletělo párek paprsků přímo na chlapce.
   Harry strhnul Dudleyho stranou, ale ten začal vřískat a konečně začal utíkat, díky bohu správným směrem a to od té postavy, která vyslala kouzelné paprsky. Harry se až divil, jakou rychlost umí jeho bratranec najednou vyvinout, sotva mu stačil.
   Najednou se ozvalo Prásk! a před Dudleyho se přemístila Belatrix. Už už chtěla uřknout blížícího se Harryho, který se snažil dohnat Dudleyho a jí zaregistroval příliš pozdě, když do ní Dudley vší svou silou v plném běhu vrazil.
   Překvapená a zaskočená Belatrix odletěla asi tři metry daleko a přistála na příjezdové cestě jednoho z domků, Dudley, který očividně ani nezaregistroval do koho to vlastně vrazil, teď zjišťoval, co se vlastně stalo.
   Na ulici se snášelo šero, takže bylo jasně vidět, jak se v některých oknech rozsvěcejí světla a sem tam někdo vyhlédl ven.
   Harry přemýšlel co dál, utéct? Ne, rozběhl se k Belatrix a začal jí rvát z ruky svou hůlku.
   „Hej, co se to tam děje?“ zakřičel nějaký chlap z okna. Harryho to vlastně ani nenapadlo, ale pohled na šestnáctiletého kluka, ležícího na nějaké ženské jak jí něco tahá z ruky, mohl vyvolat spoustu otázek. To bylo ale to poslední, co Harryho zajímalo. Rval se vší silou s Belatrix a snažil se svobodit svou hůlku z jejího sevření. Nebyl si jistý tím, jestli je ona tak silná, nebo on tak slabý, v každém případě mu to vůbec nešlo. Náhle se stalo něco, s čím Harry vůbec nepočítal. Přiklekl si k němu Dudley, vzal ruku Belatrix a jediným, na pohled lehkým pohybem, ji rozevřel. Harry nemohl uvěřit vlastním očím, užasle popadl hůlku, chytil Dudleyho za rukáv a oba začali utíkat směrem k Zobí ulici.
   Harry držel hůlku namířenou za sebe, díval se kam běží a zároveň se otáčel na Belatrix.
   Samozřejmě po prvních deseti metrech zakopl a upadl. Silně si přitom odřel bradu, která okamžitě začala ošklivě krvácet. Než se nadál, zaslechl za sebou „Mdloby na tebe!“.
   Prudce se otočil na zádech a skoro v tomtéž okamžiku zakřičel: „Protego!“. Kouzlo vyslané Belatrix se od obou chlapců odrazilo a letělo zpátky na ní.
   Oba pak spěšně začali znovu utíkat, Harry ještě letmo zahlédl, jak Belatrix stačila v poslední chvíli uhnout odraženému kouzlu.
   Zahnuli na Zobí ulici a utíkali směrem k domu číslo čtyři. Po Belatrix nebylo nikde ani stopy. Harry si v běhu otřel krvácející bradu, která v tu ránu začala nesnesitelně pálit. Podíval se na ruku, která byla celá červená. Na rozbitý nos již dávno zapomněl, taktéž na bolest břicha, teď oba běželi jen k jednomu vytouženému domu v Zobí ulici. Harry si na chvíli uvědomil, že to je poprvé, co se těší, až bude uvnitř.
   Dudley hekal jako šílený, vůbec nestačil s dechem, ale i tak ho něco stále popostrkovalo kupředu a jako robot běžel dál a dál . Ani Harry na tom nebyl lépe. Nohy už pomalu necítil, tušil, že ho každou chvíli přestanou poslouchat a ani si neuvědomoval proč, ale při každém nadechnutí ho bolestivě píchlo v boku, a že těch nadechnutí bylo dost.
   Harrymu stále nebylo jasné proč se Belatrix znovu neobjevuje. Stačilo by přece, aby se přemístila přímo před ně a jsou okamžitě nahraní.
   Nakonec doběhli k domku číslo čtyři, vtrhli po příjezdové cestě nahoru ke dveřím, kde na ně Dudley začal hystericky bušit.
   Harry se zatím rozhlížel po okolí, jestli se neobjeví jejich pronásledovatel, ale všude bylo neuvěřitelné ticho. Pak ho napadlo, že už je nejspíš na místě nová stráž, a proto se Belatrix neobjevuje. Stejně jako před tím, když se u domu paní Figgové objevila Finniganová s hůlkou, kterou třímala ve své ruce, v tu chvíli přece ta kočka zmizela... Náhle to Harrymu došlo - to Belatrix byla ta kočka, je to zvěromág!
   „Otevřete!“ křičel z plna hrdla Dudley už dobrou půlminutu a nepřestával bušit na dveře.
   Další věc, která byla Harrymu divná - v normálním případě by strýc Vernon vyletěl ven jak rozzuřený drak, kterému někdo ukradl zlaté vejce, ale teď nic.
   V tom zaslechli kroky. Dudley to zaregistroval a s výrazem úlevy ve tváři pohlédl na Harryho, který se ale zamyšleně mračil. Dudley nechápal proč. Vše ale pochopil, když se dveře konečně otevřely a v nich se objevila Belatrix se samolibým úsměvem na tváři.
   Dudley zavřískl a pohlédl s hysterickým strachem na Harryho, jako by se ptal: ‚Vždyť to mělo být bezpečné místo?‘.
   „Už jsem vás očekávala,“ řekla se slizkým úsměvem a za zády obou chlapců vzplanuly plameny na pokyn její hůlky, takže se nemohli obrátit a utéct.
   „Prosím,“ zvala je dál a uhnula jim z cesty, aby mohli projít dovnitř.
   Dudley proběhl kolem ní jako šipka a hnal se za svými rodiči.
   Harry ještě chvíli postával ve dveřích a hleděl neurčitým pohledem na Belatrix.
   Dostala ho, co teď? Má v ruce hůlku, ale moc dobře věděl, že dřív než by ji vůbec zvedl, ležel by dávno na podlaze tváří k zemi.
   Prošel tedy dál a hůlku křečovitě svíral v ruce. Belatrix ho nespouštěla z očí a Harry byl přesvědčený, že kdyby se jen prudce sehnul, bylo by to to poslední, co by ve svém životě udělal.
   Došel do obýváku, kde Dudley klečel celý uplakaný u mámy. Oba rodiče byli uvázání neviditelnými provazy ke křeslům. Každému patřilo jedno křeslo, měli dokonce i zavázaná ústa, Dudley nevěděl jak jim má pomoci jen klečel u mámy a tiše vzlykal.
   Tohle je přece hloupost. V tomhle domě měl být v bezpečí. Minule, když strýc Vernon pronesl tu krásnou větu, aby Harry vypadl z jeho domu, tak hned potom přiletěl krbem hulák, jako kdyby je v tomhle domě někdo odposlouchával. Tak jak je možné, že se tu ještě nikdo neobjevil?
   Harry se nemínil posadit do posledního volného křesla. Stál u stěny naproti dveřím do obýváku, za zády měl zeď, aby byl krytý, a připravoval se na svůj nejspíš poslední kouzelnický zápas v životě.
   Měl zvláštní schopnosti pouze pro případ střetu s Voldemortem, ale normálnímu kouzelníkovi přece nemůže nějaký student jen tak konkurovat.
   Tu se v místnosti objevila Belatrix. Zavřela za sebou dveře a v místnosti se rozhostilo ticho.
   Harry z ní nespouštěl oči, věděl, že kdyby to jen náznakem udělal, mohla by zatím vytáhnout hůlku a zaútočit, bál se dokonce mrkat, takže mu začaly za chvíli slzet oči.
   Ticho přerušilo až nesmyslné mumlání strýce Vernona, který měl také kouzlem zavázaná ústa.
   „Počkejte, počkejte, pomůžu vám,“ přiběhla k němu neuvěřitelně laskavě Belatrix a odstranila mu hůlkou roušku z pusy.
   „Jak se opovažujete, co si to dovolujete, jak jen můžete…“ víc nenapovídal, protože rouška se mu u pusy znovu objevila.
   „Jak jsi to s nimi mohl vydržet, Harry?“ zeptala se téměř soucitně a na okamžik se otočila k Harrymu zády. Harry přímo cítil, jak se mu chce ruka napřímit a vyslat kouzlo. Na druhou stranu zase věděl, že přesně to Belatrix očekává, že na ni zaútočí právě ve chvíli, kdy je k němu otočená zády. Určitě je na to připravená.
   „Snažím se to přežít. Musím uznat že to věčné kňourání strýce Vernona mě děsně otravuje, člověk si na to musí zvyknout,“ pravil neurčitým tónem, jak se snažil zachovat klid.
   Vernon sebou začal škubat, aby dal najevo, že protestuje proti tomu, co právě slyšel.
   „Víš Harry, kdybys nebyl synem takových rodičů, jaké máš a kdybys byl na naší straně, měla bych tě velice ráda,“ pronesla nečekaně laskavě a konečně se k němu otočila s úsměvem ve tváři.
   „Problém je, že já bych vás neměl rád,“ odsekl Harry a Belatrix rázem zmizel úsměv z tváře.
   „Ani jsem netušila jak to bude jednoduché. Pán zla to nedokázal, protože je mezi vámi ta kletba, ale pro mě to bude hračka,“ řekla Belatrix a znovu se usmála. „Nechceš někomu napsat dopis na rozloučenou, nebo tak něco?“ pokračovala, když Harry mlčel.
   „Neměl bych komu,“ řekl Harry a plně se soustředil na Belatričinu hůlku.
   „A co ten idiot, co s tebou byl na odboru kouzel, jak se jen jmenoval… aha, Longbottom, co třeba jemu?“
   „Nemám potřebu psát dopisy na rozloučenou, jestli to chcete skoncovat, tak dobrá, je mi to jedno,“ řekl neuvěřitelně klidně Harry, ale žaludek mu poposkočil až do krku.
   „Tak dobrá,“ řekla Belatrix a mírně se rozkročila a napodobila tak westernovou přestřelku dvou cowboyů.
   V místnosti zavládlo ticho, všichni Dursleyovi těkali z Harryho na Belatrix a ti ze sebe nespouštěli zrak.
   „Tak kdo první?“ vyhrkla Belatrix tak rychle, že se Harry lekl a chystal se už zvednout hůlku.
   Neodpověděl, neřekl nic, neměl na to ta správná slova. Po všech těch letech to skončí tady, v domě, který nenávidí ze všeho nejvíc. Co by teď dal za Brumbála, i když na něj byl naštvaný, hned by mu to všechno odpustil.
   ‚Chtěl jsi vědět, jak by to dopadlo, kdyby tam Brumbál nebyl? Tak tady to máš‘, říkal si Harry.
   Vzpomněl si na Hermionu, Rona, Hagrida, ti všichni neměli ani potuchy v jaké svízelné situaci teď právě Harry je. Kdyby v Doupěti, domě kde bydlí celá Weasleyovic rodina, na hodinách, které tam visí na stěně byl napsán i Harry Potter, zcela jistě by ručička ukazovala na nápis SMRTELNÉ NEBEZPEČÍ.
   Uběhla už asi minuta a Belatrix tam pořád stála a hleděla Harrymu do očí, jako by si měřila pohledem jak je silný. Harryho už začaly oči bolet, možná právě tohle chce, aby se přestal soustředit, aby začal mrkat a aby se mu zamlžil zrak.
   Harry si vzpomněl na Siriuse, jak v klidu běžel bojovat s Belatrix, vysmíval se jí, když po něm vrhla nějaké kouzlo, jenže se nakonec přepočítal, Belatrix byla…
   „Imperius!“ zařvala z ničeho nic.
   „Proteg…“ Harry to však nestačil doříct, tak strašně ho překvapila, že zazmatkoval a její kouzlo narazilo Harrymu přímo do hlavy.
   Harry upustil hůlku a v tu chvíli si připadal jako by všechna tíže světa na něj přestala působit, veškerá bolest odpadla, stejně tak i starosti, už nic z toho nebylo. Harry se začal usmívat, jaké mu to způsobovalo blaho.
   „Poklekni mi k nohám!“ pronesla panovačně Belatrix a všichni Dursleyovi byli překvapení, protože čekali něco horšího.
   Harrymu v hlavě se začal ozýval jakýsi vzdálený hlas, ale vůbec mu nerozuměl. Bez váhání tedy přešel k jejím nohám a poklekl.
   „Tohle jsem ti vždycky chtěla říct - polib mi boty,“ řekla s panovačným úsměvem ve tváři. Věděla, že má na to si s ním takhle hrát.
   Harry se hned sehnul…
   ‚NE!‘, ozvalo se v jeho hlavě a zarazilo ho to, jako by hlavou narazil na nějakou překážku.
   ‚To neudělám, nejsem blázen, tohle neudělám!‘ ozývalo se dál.
   „Tak dělej, polib mi boty!“ pronesla znovu povýšeně Belatrix, všichni Dursleyovi nevěřícně hleděli na v polovině cesty k jejím botám sehnutého Harryho.
   ‚Ne, ne, ne, to prostě ne, tohle nedopustím!‘ znělo Harrymu v hlavě.
   „Ne!“ a uskočil od jejích nohou. V tom okamžiku zase ucítil únavu a veškerou bolest a trápení. Kletbu zlomil, přestala účinkovat.
   „Bravo Pottere, tvůj otec by na tebe byl pyšný,“ pronesla trochu obdivně Belatrix, ale Harry věděl co bude následovat - jedna z nejstrašnějších kleteb, aby Harryho oslabila.
   Klečel na zemi s tváří bílou, jeho hůlka byla na druhé straně místnosti a on mohl útočit leda tak svým nenávistným pohledem.
   Belatrix zvedla hůlku a pronesla: „Cruciatus.“
   Kouzlo do Harryho šlehlo jako bič, jenže místo toho, aby ho něco příšerně začalo bolet, se začal cítit, jako když mu celé tělo vibruje mírnou bolestí.
   „Teď ti předvádím, jak jsi tohle kouzlo minule zmrvil. Čím víc člověk chce tomu druhému ublížit, tím víc…“ a Harry začal cítit už silnou palčivou bolest po celém těle, „...tím víc si to musí přát!“
   Sehnula se ke svíjejícímu se Harrymu a přímo do tváře mu pošeptala - i když to slyšeli všichni:
   „Nedokázal sis ani přát mi ublížit, ty bys ani nikomu opravdově neublížil, nemáš na to!“ dodala s výsměchem. „A víš ty co, já si to přeju!“ vykřikla.
   V tom každý nerv v Harryho těle, každá kost i kůže začala tak nesnesitelně bolet, že Harry nedokázal bolestí ani křičet, hrdlo se mu stáhlo a on nemohl dýchat, oči mu vylézaly z důlků, téměř se to vyrovnalo bolesti, kterou pociťoval, když se ho zmocnil Voldemort. ‚Tak už mě zabij, zabij mě‘, říkal si v duchu.
   „Zabij mě, zabij mě,“ šeptala dál Belatrix skloněná nad ním, „to si přejí všichni, nejsi sám Harry. Ovšem někteří mají alespoň tu odvahu to říct nahlas!“ a přidala na síle.
   Harrymu se zatemnilo před očima, místo místnosti se mu zalilo červenou barvou, věděl, že teď už je konec.
   Belatrix se naposledy triumfálně usmála a řekla: „Sbohem,“ A začala mu působit smrtelnou bolest.
   „Neee!“ ozvalo se a Dudley celou svou váhou znovu povalil Belatrix k zemi, až jí hůlka vyletěla z ruky.
   Harry však nic neregistroval, ležel nehybně na podlaze se zavřenýma očima.
   Dudley, který teď ležel na Belatrix, jí vší silou svého těla přitlačil na podlahu a po chvíli jí surově začal mlátit. Vernon i Petunie, do té době smrtelně bledí, teď mumlali takovou silou, že bylo jasné, jak křičí na svého syna, aby té potvoře dal co proto. Dudley se rval ze všech sil, s úlevou zjistil, že není až tak silná a že nemá šanci se postavit když na ní leží celou svou váhou. Dudley jí zablokoval nohy svými a její ruce si podložil pod kolena, takže se Belatrix jen zmítala a křičela, ať z ní ten pytel sleze.
   Dudley se po chvíli začal smát a ohlédl se na rodiče, ti byli štěstím bez sebe a nadšeně Dudleyho povzbuzovali.
   Problém byl v tom, že se Dudley nemohl postavit, aniž by Belatrix pustil ze svého pevného sevření.
   „Harry!“ křikl na bratránka, který nehnutě ležel na podlaze.
   Oba rodiče se na Harryho zamračili, jako kdyby se snad nemohl postavit, nebo co.
   „Harry vstávej, chytil jsem ji,“ a radostně ukazoval na křičící Belatrix.
   Harry však dál ležel nehnutě, břicho se mu nehnulo, nedýchal. Dudley si toho všiml a úsměv se mu hned vytratil z obličeje.
   „Mami, co mám dělat, on je snad mrtvý,“ zaúpěl Dudley a Petunie místo odpovědi něco zahuhlala. No věčně jí tady takhle držet nemohl, to je pravda. Něco museli udělat.
   V tom se Harryho břicho pohnulo a on se zhluboka nadechnul tak silně, že se všichni Dursleyovi lekli. Jako kdyby mu někdo vdechnul vzduch do plic.
   Začal pomrkávat po místnosti a začaly se mu rýsovat objekty před zakrvácenými brýlemi. Nakonec zaregistroval Dudleyho, jak statečně sedí na Belatrix a Harryho obličej se změnil v úžas.
   Odkopl do kouta Belatričinu hůlku a dosoukal se k té své. Popadl ji a ohnutý v zádech se doplazil zpátky k Dudleymu.
   „Slez z ní,“ řekl chraplavým hlasem.
   Dudley uposlechl a uskočil, v témže okamžiku se Belatrix začala hnát na Harryho a všichni Dursleyovi se lekli že je to tu zase… „Pertrificus totalus!“ vykřikl Harry.
   Belatrix se sklátila zpátky na zem, nohy jí sjely k sobě, ruce upažila a ani se nehnula, jen zlostně pomrkávala po místnosti.
   Dudley se odtáhnul k mámě, která neměla slov a s výrazem vyděšení sledovala jak se k ní Harry blíží. Oba je zprostil zakletí a pak přešel místnost, sesul se do křesla a zavřel oči.
   Dursleyovi se shlukli kolem svého syna a konejšivě ho laskali. Všichni byli ještě v šoku z toho co se tady právě událo. Asi tři minuty bylo naprosté ticho, když v tom na okno zaklepala sova svým zobákem.
   Harry bleskově otevřel oči, bylo mu to jasné, tyhle sovy moc dobře zná, jsou z Ministerstva, z oddělení nepatřičného užívání kouzel.
   Přešel k oknu a otevřel ho, dovnitř vlétl překrásný upravený Puštík a shodil pečetí pečlivě zalepenou obálku a hned zas vylétl ven. Harry poněkud neochotně sebral obálku z podlahy a podíval se na odesílatele. Jeho domněnka se potvrdila. Byla upomínka, že je bezpodmínečně vyloučen ze studia čar a kouzel v Bradavicích, že mu bude rozlomena hůlka a půjde před tribunál se vyzpovídat, v nejhorším ho pošlou do Azkabanu.
   Harry dopis vzal a roztrhl na několik kousků, které se pak pomalu vznášely k podlaze. Pak pohlédl na ještě vystrašené Dursleyovi, přešel místnost a vydal se do svého pokoje po schodech nahoru.
   Popadl kufr a začal si balit. Už jednou přece vypadl z domu... Tenkrát ale ani nebyl vyloučený z Bradavic a nevyhrožovali mu Azkabanem, i když mu to také hrozilo.
   Ne, tohle byla poslední kapka, už nikdy víc! ‚Nikdy nebudu mít normální život, nikdy mě někdo nepřestane chtít zabít, končím se vším!‘ říkal si. Nacpal si všechny věci do svého neforemného kufru a popadl Hedvičinu klec. Nebyla tam, byla pryč z klece, Harry jí vždycky nechával odemčenou, takže když chtěla tak se ven dostala, také okno bylo otevřené dokořán, to si Harry ani zprvu neuvědomil a popravdě mu to bylo jedno. Na Hedviku stejně nebyl nikterak milý, dost si s ním vytrpěla, takže bude nejlepší, když odejde bez ní. Popadl z pod postele své koště Kulový blesk, který leštil každý den, protože neměl co dělat a vyšel ze dveří pokoje.
   Seběhl po schodech, ale do cesty se mu postavil strýc Vernon.
   „Okamžitě si jí odtud odveď, rozumíš, okamžitě!“ rozkřikl se na celé kolo.
   „To kouzlo nevyprchá, dokud ho někdo nezruší, takže se nemáte čeho bát,“ řekl a pak strýce Vernona obešel ke dveřím.
   „Kam si myslíš, že jdeš, ty spratku?“ osopil se na Harryho. Harry ani nebyl překvapený, že po tom, co právě prožil, na něj řve pořád stejně.
   „Právě jsem zjistil, že tenhle dům pro mě až zas tak bezpečný není, sbohem,“ odvětil a práskl za sebou dveřmi.