Gramatické chyby
Opraveny
Daniel Cuc
Stran-21 | Čteno 6443x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 4.


Kufr v Dublinu

Tahle místnost byla velice zvláštní, pokud člověk věděl kde je a stoupl si před ní, přitom si přál například cukrářství, zanedlouho se před ním objevily dveře vedoucí do barevného cukrářského krámku. Nebo si stačilo přát jít prostě na záchod a hned se před vámi objevil. Kolemjdoucí, kteří o ní nevěděli občas překvapila, vždycky byli ohromení tím, že dostali přesně to co si přáli. Přitom když se ji pak snažili nalézt znovu a bloumali po celých Bradavicích, ale stejně ji nakonec nenašli. Nikdo ze studentů o ní neměl ani páru, dokonce o ní nevěděli ani profesoři, dokonce ani samotný ředitel nevěděl co je to za místnost, když do ní jednou vstoupil, protože potřeboval na toaletu. Jak sám říkal, nikdy jí už pak nenašel. Na hradě ovšem jsou i tvorové, kteří o ní vědí, jeden z nich je domácí skřítek Dobby, který o ní právě minulý rok řekl jednomu studentovi, aby se právě v této místnosti mohl konat velice zvláštní spolek s názvem Brumbálova armáda.
   Nyní zde visely různé ozdobné řetězy a větvičky v duchu Vánoc, po celé místnosti byly rozvěšeny ozdoby, které se neobyčejně podobali tváři Harryho Pottera. Celá místnost byla vybavená vůbec, jako kdyby tam přebýval úplný milovník Harryho podobizen.
   „Ty s tím tvým vychloubáním prostě nepřestaneš, co Pottere?“ zeptal se důrazně nějaký dívčí hlas za Harryho zády. Harry se otočil a spatřil za sebou Cho Changovou, stojící zase pod jmelím.
   „Já se nevychloubám.“ řekl Harry důrazně. „Nikdy jsem se nevychloubal.“
   „Ale nepovídej, ani jednou?“ zeptala se.
   „Ani jednou.“ odpověděl trochu nejistě Harry.
   Zavládla chvíle ticha a Cho si zatím prohlížela ozdoby se Harryho nosem.
   „A co má pak znamenat tohle, když se nevychloubáš?“ zeptala se a ukazoval na ozdoby.
   „Já jsem je ale strhal, neměly tady být.“ odmítal zarputile Harry.
   „Tak jak to že tu jsou?“
   „Dobby je sem dal.“
   „Ovšem, teď se vymlouváš na domácího skřítka.“ odsekla.
   Harry chvilku váhal a kroutil hlavou.
   „Říkám pravdu, já říkám pravdu a nikdo mi nikdy nevěří!“ rozkřikl se, protože už byl vážně z toho naštvaný.
   „Nemusíš tak křičet, já tě slyším.“ odpověděla mu Cho a přistoupila k němu.
   „Máš v sobě zlobu Harry, zlobíš se na celý svět.“ pokračovala.
   „Ano, protože je nespravedlivý!“ odsekl jí Harry.
   „A co je spravedlivé?“ utnula ho Cho a zase odvrátila pohled směrem dolů. „Život není procházka růžovým sadem.“
   „Proč ale já?“ zeptal se zoufale Harry, jako by v Cho hledal oporu. Ta znovu zvedla svůj pohled a zaryla s ním do Harryho.
   „Opravdu si myslíš, že jsi jediný kdo má v životě problémy?“ zeptala se nevěřícně, jako by mluvila s naprosto nechápavým člověkem. „Tady nejsi jen ty Harry, konečně si to uvědom.“ pokračovala.
   Harry se rozesmál. „A kdo tu tedy je? Já nikoho nevidím.“
   „Protože jsi zaslepený, nedokážeš logicky uvažovat, za poslední den jsi udělal samé hlouposti.“
   „Já že jsem udělal samé hlouposti, vždyť mě chtěli zabít! Tak jsem to měl připustit, nebo co?“ zeptal se dotčeně Harry.
   „Jsou i jiné způsoby, než se statečně postavit na odpor.“ řekla s úsměvem.
   „A jaké pak jsem měl jiné možnosti ty chytrá?“ pousmál se rozčileně Harry.
   „Zavolat pomoc, Harry.“
   „A jak asi, ani jsem se nemohl dostat domů!“ odsekl Harry.
   „Vždyť jsi kouzelník, měl jsi hůlku!“ nařkla ho Cho.
   „Já ale nesměl použít žádné kouzlo, copak to nevíš?“
   „Harry opravdu jsi tak hloupý, nebo se mi to jenom zdá?“ řekla pojednou Cho.
   „Cože?“ zeptal se.
   „A co zákon, že když jsi v nebezpečí, tak kouzla smíš použít?“ řekla Cho. „Copak tě nikdy nenapadlo si přivolat přivolávacím kouzlem něco, co by ti pomohlo, třeba koště?“
   „Já…“ váhal Harry.
   „Myslíš, že by se Lestrangová mohla přemístit do vzduchu?“
   „Já jsem se bál že použiju kouzlo a oni mě vyhodí.“ odsekl Harry.
   Cho nic neřekla a jen se na něj usmívala, Harry odvrátil pohled.
   „Celé léto jsem se snažil neudělat nějakou blbost, protože se mi to povedlo skoro pokaždé…, a pokaždé mě chtěli za to vyloučit!“
   „A jak to dopadlo?“ zeptala se dál s úsměvem.
   Harry byl nakvašený a nehodlal odpovídat.
   „Copak nevidíš přes sebe ostatní, Harry?“ zeptala se po chvíli s hlasem plným porozumění.
   „Ty nevíš co prožívám.“ odsekl Harry, jako kdyby Cho o tom neměla ani páru.
   „Umřel ti tvůj blízký a jediné co pro to děláš je, že se utápíš v zármutku v místnosti plné tvých podobizen!“ zvýšila hlas.
   „Já se neutápím…!“
   „Ale utápíš,“ přerušila ho Cho. „je ti to příjemnější než překonat bolest, kterou v sobě máš a jít dál!“ křičela mu do ucha Cho.
   „To není pravda!“ křičel i Harry.
   „Copak nechápeš, jak se budou cítit tví přátelé?“ zeptala se najednou tichým hlasem. „Budou si myslet, že jsi mrtvý, Harry.“
   I když to Harryho bolelo to říct, tak to z něho vylezlo ani nevěděl jak. „Alespoň zjistí, jak mi celou tu dobu bylo!“ křikl jí.
   „Takže tak to dopadne.“ začala Cho poklidně přikyvovat. „Už se nehodláš vrátit, už nechceš být se svými jedinými přáteli, s těmi, kteří tě mají opravdu rádi.“
   „Nemají, jinak by se ke mně tak nechovali. Neustále přede mnou dělají obličeje, aby jim něco neuklouzlo, co by mě mohlo urazit. Někdo se mě zeptá na něco z mých velikých dobrodružství a všichni rázem ztichnou, aby mohli slyšel jestli si náhodou nevyliji srdce, tohle nejsou přátelé.“ řekl rezignovaně Harry.
   „Aby jim něco neuklouzlo, co by tě mohlo urazit.“ opakovala Cho. „A tebe nikdy nenapadlo, že se tak chovají, protože tě mají rádi?“
   Harry se na ní po dlouhé době podíval, ale hned zase odvrátil pohled.
   „Nemůžu riskovat, že bych je mohl zranit, když by mě ovládl Voldemort.“ řekl po chvíli Harry.
   „A máme to tu zase, další výmluvu…“
   „To není výmluva!“ přerušil ji křikem Harry. „Mohl bych jim něco udělat a oni klidně stejně budou se mnou chodit do nebezpečí, jako minulý měsíc, když se mnou šli do odboru záhad a…“
   „A už tenkrát jsi jim říkal ať to nedělají a proč myslíš, že stejně šli?“ zeptala se.
   „Nejspíš chtějí zažít taky to nebezpečí jako já, aby je každý mohl oslavovat.“ řekl Harry i když věděl, že nic hloupějšího říct nemohl.
   „A nepomyslel jsi, že to dělají kvůli tomu, že tě mají rádi?“ zeptala se.
   „Cože?“
   „Že to chtějí riskovat, protože tě neopustí, mají tě rádi a šli by s tebou kamkoliv.“
   „Ale můžou se zranit, můžou…“ namítal Harry.
   „Láska bolí Harry, také jsem to už poznala.“ řekla Cho a zamyšleně hleděla na Harryho jako kdyby tím chtěla něco naznačit.
   ‚Copak jsem opravdu takový hňup?‘ říkal si sám pro sebe Harry. ‚Copak mají všichni ostatní pořád pravdu a já dělám jenom samé hlouposti?‘
   „Ne, v bezvědomí byl když jste ho našel, teď jen spí.“ ozval se hlas za Harrym, Harry se otočil, za ním stála druhá Cho Changová.
   „Ještě jí neposlouchej, Harry!“ ozvala se Cho, se kterou mluvil doposud a která byla po jeho levici.
   „Cože?“ zeptal se zmateně Harry?
   „Takže bude v pořádku?“ zeptala se znovu Cho napravo.
   „Co se to tu děje?“ ptal se Harry.
   „Harry poslouchej mě, musíš se vrátit domů, rozumíš?“ říkala ta nalevo.
   „Ano bude v pořádku, jak říkám, teď jenom spí, ale počítejte s tím, že jakmile se probudí bude mít velký hlad, je strašlivě vyzáblý.“ říkala zase ta napravo.
   „Harry, slyšel jsi mě, slyšel jsi co jsem říkala?“ říkala ta nalevo.
   „Já…“ koktal Harry, ale to už spustila zase ta napravo.
   „Uvažoval jsem, že mu budu potravu podávat nitrožilně, ale měl by se probrat.“
   „Proboha co se to děje?“ ptal se Harry.
   „A být vámi,“ pokračovala zase Cho napravo. „bych si zjistil, o koho se jedná, možná bude brzy v novinách jako pohřešovaná osoba.“
   „Harry, snaž… s… tě pro…dit…“ říkala ta nalevo, ale její hlas se ztrácel.
   „Mohli bychom ho ale proplesknout, co říkáte Tony, když jen spí?“ povídala ta napravo..
   „O co tu jde?“ ptal se Harry.
   „To já nevím, vy jste doktor.“ řekla zase Cho napravo a hned přistoupila k Harrymu a dala mu facku na obě tváře.

   „Co to…“ rozzlobil se Harry, ale to už ona místnost začala mizet, místo ní se najednou objevilo světlo, bílé světlo, bylo čím dál silnější, Harry sebou na posteli začal vrtět a přikryl si oči rukou.
   „No, nejspíš se už začíná probírat, tak jak jsem řekl Tony, když budeš potřebovat, brnkni mi.“ ozval se nějaký mužský hlas z povzdálí.
   „Tak zatím naschle, doktore.“ ozval se jiný hlas.
   Harry po chvilce otevřel oči, zjistil, že to oslňující světlo přicházelo z okna v místnosti. Všechno ale bylo rozmazané.
   Harry se posadil na posteli a promnul si víčka. Před očima se mu začaly rýsovat tvary.
   „Vítej zpět mezi živými, hochu.“ ozval se najednou hlas a Harry sebou škubl.
   „Kdo… kdo tu je?“ ptal se, protože měl ještě zamlžené oči. Rysy se zostřovaly až nakonec se zastavily těsně na hranici. Harry stále viděl rozmazaně. Vedle sebe viděl něčí postavu, automaticky sáhnul vedle sebe, kde předpokládal, že bude noční stolek s jeho brýlemi. Nebyly tam.
   „Já nemám…“ řekl
   „Předpokládám, že hledáš tohle.“ řekl hlas postavy před Harrym.
   Harry něco ucítil kolem uší a hned pak mu něco dosedlo na nos. V tu ránu viděl všechno perfektně ostře.
   „Jmenuji se Tony Carlail.“ řekl muž vedle Harryho a podával mu ruku. Harry si ho prohlížel, zjistil že je starý, ale ne zas tolik, mohlo mu být kolem šedesáti, měl úctyhodný počet šedivých vlasů střižených tak na pět centimetrů a byl hubený v obličeji. Celkově nebudil dojem nějakého hromotluka, byl spíš hubený, střední postavy a byl nenápadně oblečen.
   Harry mu podal ruku, kterou měl pěkně vyzáblou.
   „No a jak ty?“ zeptal se Tony. Harry nevěděl na co se ptá, pak si uvědomil, že se mu představil, no, mozek mu zřejmě ještě nepracuje naplno.
   „Harry“ odpověděl.
   „A dál?“ ptal se Tony.
   „Harry P…, Harry…“ nevěděl co si má vymyslet, v takovýchto případech ho vždycky napadlo jméno Neville Longbottom, protože věděl, že ho nikdo nezná, ale kdyby ho tu řekl, mohli by ho najít, navíc už řekl Harry.
   „Harry Evans.“ blesklo Harrymu hlavou, co to vlastně bylo za příjmení? Někde ho už slyšel.
   „Tak Harry Evansi, odkud pak jseš, kde máš rodiče, či rodinu?“
   Harry si před chvílí musel vymyslet jméno a teď ještě tohle. A to mu mozek plně nezapaloval. Co mu řekne, když bude lhát o tom kde bydlí, mohl by se tím dostat do pasti, policie by tam mohla začít hledat jeho rodiče, nebo pěstouny, navíc Harry nemá rodiče, takže co řekne?
   „Já… já si nepamatuji.“ řekl váhavým tónem.
   „Ty si nepamatuješ, kde bydlíš?“ zeptal se Tony.
   „Ne, pane.“ A začal dělat že usilovně přemýšlí. „Asi to byla Anglie, vzpomínám si na spoustu dětí, jako já.“
   „Máš vůbec nějaké rodiče?“ zeptal se Tony.
   „Nevím, nemám na ně žádnou vzpomínku.“ což byla částečně pravda.
   „No, rozhodně jsem nečekal, že budeš trpět ještě ztrátou paměti, hochu.“
   Harrymu zakručelo v břiše, byl na to u Dursleyových zvyklý a nebral to v úvahu, ale teď to byl vyložený koncert.
   „Tak dobrá, nejdřív něco sníme a uvidíme.“ řekl Tony.
   „Kde… kde to jsem?“ zeptal se poněkud rozpačitě Harry.
   „Jsi v mém hotelu, našel jsem tě když jsem vynášel smetí, ležel jsi tam jako pytel cementu, to ti teda řeknu, čtyři dny jsi prospal v horečkách, no… já jdu pro tu snídani.“ řekl nakonec a odešel.
   Harry položil nohy na podlahu, byl v nějakém pyžamu, Tony ho asi svlékl ze šatů strýce Vernona a Dudleyho, které vždycky doma nosil.
   Pořád se mu ještě trochu motala hlava, tak si ji přidržel, jako kdyby to chtěl tím zastavit. Pak s ní zavrtěl, ale nedosáhl žádného účinku.
   Co se mu to vlastně zdálo? Byl to zatraceně divný sen a Harry si nedokázal vzpomenout na nic z toho, co se v něm dělo. Byl opravdu vyhladovělý, naštěstí čerstvě odpočatý, takže ani nebyl unavený.
   Protřel si oči a vylezl z postele. Hned se však musel chytit o její roh, jinak by upadl, nedokázal se vůbec udržet na nohou.
   Po chvíli to zkusil znovu a konečně se mu to podařilo. Přešel tedy k oknu a vyhlédl na ulici, která byla plná aut a lidí spěchajících do práce. Na silnici jelo jedno auto za druhým, skoro jako kdyby byla zácpa. Houfy lidí se dole vlekly nahoru a dolů, někteří začtení do ranních novin do sebe naráželi a pak se navzájem omlouvali, nebo si zase nadávali.
   Ani nevěděl, kde to vlastně je. Pokoj byl malý, asi tak čtyřikrát tři metry, stěny nebyly zrovna v nejlepším stavu, celkově co nevypadalo na hotel nejlepší třídy, jedna postel, skříň, zrcadlo, noční stolek, normální stolek se židlí a dveře do koupelny. Na stěně visel obraz nějakého páru na louce pod višní, jak se drží za ruce a vyhlížejí k obzoru. Harry byl strašně rád, že se na něm nic nepohnulo, jako to mívají kouzelnické obrazy ve zvyku. Vedle stolu byla jedna židle a přes její opěradlo přehozené Harryho originální šatstvo. Harry se k němu rozběhl a začal hledat hůlku. Kapsy byly prázdné, protože šaty byly vyprané. Nemá hůlku, a co kufr? Co Kulový blesk?
   Nikde nic, jen Harryho oblečení přehozené přes židli u stolu, ‚Bože, snad to Tony nevyhodil.‘ říkal si zase Harry sám pro sebe.
   Popravdě ty šaty nikdy v takovém stavu neviděl, byly vyprané opravdu důkladně, dokonce i vyžehlené. Harry našel ve spodní vrstvě prádla svůj neviditelný plášť. ‚Snad mu jinak vyprání neuškodilo.‘ říkal si Harry, zvedl ho a zkusil si ho nasadit, hned zmizelo celé jeho tělo. Rychle ho ze sebe shodil, aby ho nikdo takhle neviděl a byl rád že plášť funguje. Musel to vyprat Tony, nebo někdo z hotelu, prospal tady čtyři dny a teď mu nesou snídani.
   Ale proboha čím zaplatí?
   „Tak tady to je, doufám že nemáš nic proti toastům.“ objevil se ve dveřích Tony.
   Harry neměl toasty od té doby, co odešel z Bradavic. „To opravdu nemám,“ řekl s úsměvem. „ale nemám to čím zaplatit, pane.“
   „Neříkej mi pane, jsem Tony, budeme si tykat jo, Harry?“ řekl povzbudivě a položil tác s toasty na noční stolek. „A co se týče placení, s tím si nelam hlavu.“
   Harrymu se to sice nezdálo, když ale ty opečené toasty s džemem a teplým kakaem vypadaly tak lákavě. Začal se přemáhat, celé tělo se mu kroutilo, když vidělo co se před Harryho přineslo, ale on věděl, že se může dostat do maléru a i když Harryho oči úplně svítily na tác s jídlem, rozum mu říkal ‚nebrat‘.
   „Nic tomu není, hele, našel jsem u tebe nějaké zvláštní mince, schoval jsem ti to s ostatními věcmi do zásuvky ve stole…“
   To už ale Harry zapomněl na toasty a hnal se ke stolu, který měl takovou potopenou na první pohled neviditelnou zásuvku. Otevřel ji a na okraj se mu skutálela hůlka.
   Harry si v tu ránu oddechl, má to nejdůležitější…
   „Já nevím co jsou to za mince, je na tom nějaký cizí jazyk, ty víš co jsou zač?“ ptal se za Harryho zády.
   „Já nevím, něco mi připomínají, ale nevzpomínám si, klidně si je ale vemte.“ řekl Harry, kterého teď zaujala vůně toastů.
   „Abys toho pak ale nelitoval.“ varoval Harryho.
   „Ne, nebudu.“ opakoval Harry.
   „Tak víš co, vezmu si jenom pár, stejně je na nic neupotřebím, tak si je třeba někam pověsím jako talisman, jsou docela hezké.“ řekl Tony. „Harry, vystydne ti to, pojď se najíst.“
   Harry se posadil a začal hltat sousta jedno po druhém.
   „Počkej, počkej, počkej, doktor říkal, že máš začít jíst pomalu a v klidu, takže nehltej.“ upozornil ho Tony, zatímco si prohlížel mince.
   Pro Harryho to bylo jako lázně, konečně měl něco k jídlu a dokonce něco co i nějak chutnalo. I když se snažil jíst pomalu snídani měl za chvíli v sobě a lépe mu snad nikdy v životě nebylo. Tony seděl na druhé straně postele a prohlížel si mince, oba byli ticho a Harry spokojeně seděl s konečně plným břichem, které se mu za to odvděčilo hřejivým pocitem.
   Po chvíli jakoby Harryho mozek začal pracovat na druhý převodový stupeň a Harry si začal uvědomovat, co prožil před čtyřmi dny. Začal přemýšlet co teď bude dělat, Tony s ním asi bude chtít zajít na policii, aby se mohl přihlásit někdo, kdo Harryho postrádá.
   To nemohl dopustit, na policii nesmí jít, co když to Ministerstvo zjistí a přijdou si pro něj. Minulý rok zjistil, že nejsou žádní kouzelnický hejskové, v jejich budově to všechno slouží jako v normální mudlovské a Harry věděl, že jejich výzvědná služba bude o mnoho výkonnější.
   Harry je pryč už čtyři dny, to znamená, že ho všichni hledají a všichni už o tom ví. Přemýšlel jak asi na to zareagují Ron s Hermionou, nejspíš se na něj zlobí že zase něco provedl, zvlášť Hermiona, že se Harry vystavuje nebezpečí a nebere v úvahu, co by se také mohlo stát.
   Co asi teď dělá Moody, nehledá náhodou Harryho, možná že jeho slídivé kouzelné oko ho hledá v kdejakém pajzlu v Londýně a nebo je už na stopě proudu vzduchu, který za sebou Harry nechal když letěl přes moře, i když to zní hloupě, byl si vědom, že Moody je schopen čehokoliv.
   A co známá parta Tonksová, Pastorek, Kopál, Vanceová, Tobolka, Jonesová a v neposlední řadě Lupin. Že by se zase dali dohromady a začali po Harrym pátrat? Vyzvedli by ho zase oni, kdyby zůstal v Zobí ulici?
   Nejvíc po Harrym určitě pátrá Lupin, tím si byl jistý. Snad jedině Lupinovi na Harrym záleželo ze všech nejvíc, když nepočítá Rona a Hermionu. Určitě už kvůli němu zburcovali celé Ministerstvo, zmizí chlapec, který zůstal naživu. Jediný kdo dokáže Voldemorta porazit. Když si to takhle Harry povídal, znělo to jako by si jeho přátelé mysleli, že Harry zemřel, že ho Voldemort, nebo nějaký smrtijed dostal.
   To Harrymu bylo upřímně jedno, Tony je docela milý a on se nikdy nebude chtít vrátit. Bude jim bez něho líp.
   „Nemohl bych tady pracovat?“ zeptal se Harry.
   Tony sebou škubl, jak tak Harry přerušil ticho.
   „Myslel jsem…, že budeš chtít domů, Harry.“ řekl a otočil se k němu.
   „Tak alespoň dokud nezjistím, kdo opravdu jsem, co ty na to?“ zeptal se Harry Tonyho.
   „Víš, mě tenhle hotel patří, ono hotel by se nedalo říct, je to starej činžák a já zaměstnávám akorát uklízečku. Tohle vlastně je její pokoj, jenže ona má svůj vlastní byt, takže tady nebydlí.“
   „Viděl jsem dole nějakou restauraci.“ odvětil Harry.
   „Ty si vzpomínáš, co se dělo před tím, než jsi omdlel?“ zeptal se najednou povzbudivě Tony.
   „Totiž tady z okna, máte tam takovou tu plátěnou stříšku, většinou bývá nad restauracemi, nebo obchody.“ zamluvil to rychle Harry.
   „No, ona je to spíš taková hospoda, já nevařím, jenom nalévám pití.“
   „Mohl bych vám s tím pomoct.“ nabídl se Harry dychtivě.
   „Připadáš mi, jako kdybys ani nedoufal, že se někdy vrátíš tam kam patříš.“ řekl pojednou Tony.
   „Nemám peníze, jde o to, že bych neměl kam jít.“ řekl Harry.
   „Sice je to ode mě asi šílené, možná ani nejsi plnoletý, ale dobře. Domluvíme se, že si zaplatíš pobyt a když tak něco dál. A co bys chtěl dělat?“ zeptal se Tony.
   „To je jedno, vytřít podlahu, utírat prach, mohl bych roznášet pití.“ Harry věděl co to je práce, prožil jí celý svůj život u Dursleyových.
   „Ještě jsem nepotkal takového mladíka žhavého do práce jako jseš ty, Harry.“ zeptal se podezřívavě Tony. „Neprovedl jsi náhodou něco?“
   „Ne, to ne.“ řekl Harry a byl rád, že vystihl tón, který byl přesvědčivý.
   „No stejně, to nemůžeš vědět, když si nepamatuješ ani na své rodiče.“ zkonstatoval Tony a zvedl se. „Odpoledne zajdeme na policii a přihlásíš se do seznamu nezvěstných…“
   „Ne radši ne.“ přerušil ho rychle Harry a bohužel to vypadalo, že mu na tom záleží, aby tam nechodil.
   „A proč ne?“ zamračil se Tony.
   „Lepší bude počkat, dokud si nevzpomenu, když tak koukneme, jestli mě někdo nehledá v televizi, nebo v novinách. Ale nechci jít na policii jako nějaký trestanec.“ vymýšlel si Harry.
   „Ale vždyť bys tam nešel jako trestanec, ztratil jsi se…“
   „No právě, oni by mě posílali k různým doktorům na vyšetření a to nemám zapotřebí, uvidíme, jestli si vzpomenu, když tak později.“
   „Harry, na to jsou zákony.“ pousmál se Tony. „musíš se nahlásit jako nezvěstná osoba do…“
   „Tak řekněme, že jsem se u tebe přihlásil na… na brigádu.“ přerušil ho zase Harry. „Co ty na to?“
   „Proč mám takový dojem, že se snažíš stranit policii?“ zeptal se podezíravě Tony.
   „A kdo by chtěl jít k poldům? Mají spoustu hloupých otázek, budu tam sedět hodiny a budou ze mě páčit každou maličkost.“ řekl bázlivě Harry.
   „Harry, ty se tam bojíš jít?“ zeptal se opatrně Tony.
   Harry nevěděl jak odpovědět, sakra bylo mu skoro šestnáct a má zase prohlašovat, že se něčeho bojí, teď by ho to ale mohlo zachránit před spoustou protivných otázek.
   Harry stále mlčel se svěšenou hlavou.
   „No dobře, jsi mi to ale zvláštní případ. V tvých letech jsem běhal s klukama po ulici, hrál kopanou a chodil za holkama, ale ty…“ zkonstatoval přátelsky Tony. „No nic, snaž se dát se dohromady a trochu se projít, čerstvý vzduch ti udělá dobře.“ řekl nakonec Tony a začal za sebou zavírat dveře.
   „Jo a mimochodem, do skříně jsem ti dal to, co jsem u tebe našel, ať už to je teda cokoliv.“ dodal ještě škvírou ve dveřích a zavřel za sebou.
   Harry vyskočil z postele a přehnal se ke skříni. Otevřel její jedny dveře a vypadl na něho Kulový blesk. Jinak byla skříň kromě dvou ručníků prázdná. Harry byl štěstím bez sebe, koště má zase zpátky, bylo dražší než všechno co si zatím za život koupil dohromady, proto si ho vážil jako svého nejcennějšího dárku.
   Zároveň ho ale rmoutilo, že chybí kufr. Kde je, je tam všechno co Harrymu kdy bylo svaté. Jeho album s fotografiemi své rodiny, horší bylo, že ty fotky byly kouzelné, takže se pohybovaly a kdyby to uviděl nějaký mudla, nejen že by z toho byl malér, ale zároveň by Harryho prozradil. A co teprve knihy plné zaklínadel, kouzelné náčiní a kotlík?
   Pokud kufr už nikdy nenajde, musí doufat, že když bylo koště s kufrem pod vodou, tak že prosákla až na učebnice a všechno se rozpilo.
   Co ale když ho najde a album s fotkami bude zničené? Byla to jediná vzpomínka na rodiče, kterou Harry mohl každý den prožívat, co když se to zničilo úplně? Harry pochyboval, že by to kouzlo Reparo spravilo a i kdyby použil nějaké kouzlo, tak by ho určitě Ministerstvo našlo, když vždycky zjistili, že Harry doma kouzlil.
   Jaká byla poslední vzpomínka? Harry před očima viděl, jak se k němu přibližuje kontejner s odpadky, až se do něj celý zavrtal. Kufr musel sjet z koštěte a Harry přepadl přes kontejner. Koště musel mít ale stále u sebe, jinak by ho už také neměl.
   Kontejner? Tam je kufr.
   „Panebože, ležím tu už čtyři dny a oni ho snad už vyvezli.“ řekl Harry.
   Převlékl se do svých příliš širokých šatů, které měl od Dursleyových a vyběhl na chodbu. Z okna viděl, že je v prvním patře, takže někde musely být schody. Harry se vydal úzkou uličkou napravo a nakonec narazil na starý nákladový výtah, nebyl pro lidi. Otočil se a šel na druhou stranu. Po celou dobu míjel dveře jednotlivých pokojů, do chodby svítilo slunce z oken, které bylo na jejím konci. Znovu obešel dveře svého pokoje a vydal se tedy doleva. Dorazil k nějakým dalším dveřím, které měly uprostřed špinavé sklo.
   Dveře neměly západku a podobaly se lítacím dveřím, Harry jimi prošel a před ním se objevilo schodiště, jedno vedoucí nahoru a druhé dolů. Seběhl dolů a doběhl do malé předsíně, kde byly další dvoje dveře. Jedny vedly ven na ulici a druhé nejspíš do toho baru, co Tony popisoval. Harry vyšel na ulici, ranní větřík ho ovál po tváři a slunce hřejivě oteplovalo ranní studený vzduch. Ovšem ten nebyl jako v Kvikálkově, Harry zjistil, že je o hodně těžší k dýchání, nejspíš byl ve velkém městě, vlastně ani nevěděl jak se jmenuje.
   Rozhlédl se a zjistil, že ulička, kterou navštívil před čtyřmi dny je po jeho pravici. Dal se tedy do chodu a se znechucením musel přetrpět pohledy kolemjdoucích na jeho hrozně vytahané šaty. Došel až k uličce a začal se modlit.
   Pomalu vykračoval ke kontejneru, ze kterého zatím z Harryho pohledu nečouhaly žádné věci. To nebyla dobrá zpráva.
   Kontejner sám o sobě měl asi dva a půl metru krát metr a půl, takže by ho mohli vyvážet jednou za dlouhý čas, když je tak velký. Harry si vzpomínal, že když v něm přistál, tak byl ze tří čtvrtin naplněný, proto měl tak měkké přistání i když cítil, jak se mu některé konzery vmáčkly bolestně do těla. Došel ke kontejneru a podíval se do něj.
   Byl prázdný.
   Byl úplně prázdný. ‚A je to, jsem nahraný. Tohle je konec, jak mám teď najít ten kufr?‘ říkal si Harry zase sám pro sebe. Jediná možnost je zjistit, kam ten odpad vyvážejí, zajet tam a začít se hrabat v… no prostě začít hledat.
   To se moc Harrymu nechtělo, kontejner smrděl i když v něm nic nebylo, jak teda musí smrdět skládka. Navíc, Harry nevěděl co mudlové dělají s odpadem, možná ho dokonce pálí?
   „Myslím, že mám po fotoalbu.“ řekl Harry nahlas a sedl si na dřevěnou bednu vedle kontejneru, ze kterého se valil příšerný smrad.
   V tom se vedle otevřely zadní dveře a ven vyšel Tony. Nesl pytel plný odpadků a v tom zahlédl Harryho.
   „No, Harry, myslel jsem na čistý vzduch, ne polykat smrad z popelnic.“ usmál se a došel ke kontejneru. „Ale ne, nestihl jsem to, už ho vyvezli.“
   Harry byl v tu ránu na nohou. „Kdy ho vyvezli?“ zeptal se dychtivě.
   „Dnes ráno, jako vždycky, však už bylo zapotřebí, z toho obchodu odvedle se sem dostane strašně moc smetí.“
   „Víš jakým směrem odjeli?“ zeptal se Harry.
   „Vždycky jedou po silnici dolů a sem zacouvají. Není tu moc lidí co si objednává popelářský náklaďák schopný odvézt celý velký kontejner. Vždycky přivezou nový, ten položí vedle a tenhle plný přiklopí a zase odvezou.“ řekl Tony a hodil do prázdného kontejneru pytel s odpadky. „Proč se vůbec ptáš?“
   „Měl jsem sebou myslím tašku nebo kufr, asi skončil v něm.“ řekl Harry.
   „No, jakmile najedou na spojku a jedou směrem k severnímu Dublinskému výkladišti, většinou chytí zácpu. Já ale auto nemám, budeš muset jet dopravou, pokud opravdu ti na tom tak záleží.“ řekl Tony.
   „Mám něco lepšího.“ řekl Harry a běžel zpátky do pokoje.
   Vyběhl schody, vrazil do pokoje, zastrčil si hůlku do kapsy a přešel ke skříni, kam schoval pod ručníky neviditelný plášť. Harry si byl vědom, že strašně povyrostl a že má problémy ho dostat i přes Kulový blesk.
   Přešel ke svému oblíbenému koštěti a nasedl na něj. Ujistil se, že po chodbě nikdo nejde a nasadil si na sebe neviditelný plášť, navlékl si rukavice a zadní část pláště zapřel nohama, aby ho udržel u sebe. Zbytek si přehodil přes hlavu a pokusil se natáhnout plášť až na špičku koštěte, ale asi patnáct centimetrů špičky se zdobným nápisem zůstalo odkryto. Harry si řekl, že to by zas tak nevadilo, vždyť je to jako kdyby letěl pták, toho si nikdo nevšimne. Otevřel pracně okno a ruku zase schoval pod plášť. Ujistil se, že ho ze zdola nikdo neuvidí a vyletěl z okna.
   Jako vždycky když nasedl na koště a odlepil se od země se Harry cítil jako jiný člověk. Teď ale nemohl dělat vylomeniny, protože mu plášť sotva držel a ještě k tomu čouhala špička koštěte ven.
   Vznesl se do výšky, stoupal čím dál výš a výš, vítr začal sílit a vzduch byl studenější. Harry zahlédl dlouhou silnici, na kterou se napojuje ta, podél které je hotel s Harryho pokojem. Problém byl v tom, že nevěděl, na jakou stranu se má dát. Doleva nebo doprava? Po silnici brouzdalo spousta nákladních aut a tahačů. Copak tak mohl najít jedno nákladní auto s kontejnerem.
   ‚Ale počkat, Tony přece říkal, že jedou k severnímu výkladišti.‘ řekl si Harry.
   Sáhl do kapsy, jenže v tom zadul vítr a plášť odletěl jako utržená plachta.
   Harry strnul. Seděl v půlkilometrové výšce na koštěti nad Dublinem a jeho plášť pelášil pryč.
   Vzpamatoval se a okamžitě vyrazil pro něj. Chytil ho o dost lehčeji, než se chytá Zlatonka při famfrpálu, horší bylo si ho zase nandat. Harrymu se to vůbec nedařilo, stále mu ujížděl z nohou a chtěl zase uletět. Radši tedy pobídl koště a vyrazil do výšky.
   Chvilku letěl střemhlav nahoru a když se mu začalo špatně dýchat a začalo mu být zima, narovnal koště a zkusil si plášť znovu nandat. Krucinál, čím déle tu bude takhle šaškovat, tím víc se mu vzdálí ten kontejner. Dával si ale velký pozor, aby nespadl z koštěte, tady není žádný Brumbál, který ho zachránil, když spadl ze svého Nimbusu dva tisíce ve třetím ročníku, když na něj útočili ze země mozkomorové.
   Nakonec se mu podařilo sepnout plášť u nohou a začal si přikrývat hlavu, když v tom uslyšel nějaký hluk. Strnul a začal se rozhlížet na všechny strany. Byl už skoro v mracích, takže neviděl na moc velkou vzdálenost. Zvuk však stále sílil. Harry sevřel plášť u koštěte tak, že mu čouhaly jenom ruce, hlava a přední část koštěte. Začal bezradně kroužit dokola a snažil se zjistit, odkud zvuk vychází. Zprava, je to jasné, otočil se doprava, takže zvuk měl před sebou. Jsou to smrtijedi na košťatech? Celé hejno smrtijedů? Co to je?
   V tom mrak před ním zčernal a tomtéž okamžiku asi sto metrů před Harrym vyletělo z mraků obrovské letadlo.
   Harry spolkl výkřik a ani nevěděl, jestli Kulový blesk sám, nebo na jeho pokyn začal bleskově klesat strmě dolů.
   Řítil se dolů a křičel z plna hrdla, oči, které měl hned plné slz jak mu svištěl studený vzduch kolem hlavy měl pořád upřené na letadlo, v posledním okamžiku zahlédl vyděšeného pilota s kafem v ruce a nevěděl jestli on ho vůbec zahlédl, v každém případě jestliže ano a jestli opravdu viděl Harryho k smrti vyděšený obličej a hlavu volně poletující s rukama a kouskem koštěte, což bylo jediné, co mohl vidět díky napůl navlečenému neviditelnému plášti, pak tomu nejspíš neuvěří.
   Harry klesal stále níž a níž a nakonec se uklidnil, napřímil Kulový blesk a pokoušel se uklidnit zrychlený dech. Otíral si slzy z očí a pak se konečně vzpamatoval natolik, že mohl vzít hůlku do roztřesené ruky a zabreptal stejně roztřeseným hlasem: Ukaž mi cestu, hůlka se otočila Harrymu na hruď.
   Přehodil zbytek pláště přes hlavu, takže čouhala zase jen špička koštěte. Plášť mu z nohou nesjel, protože když byl tak vyděšený, instinktivně semknul nohy, čímž plášť nepustil.
   Obrátil se o sto osmdesát stupňů a letěl podél tříproudé silnice v obou směrech na sever.
   Stále míjel nákladní automobily, které jely ve svém pruhu pomalu a ostatní auta je mohla předjíždět. Na silnici zácpa nebyla, i když k tomu nebylo daleko. Harry se snesl jen asi dvacet metrů nad silnici a pevně přitom svíral plášť u koštěte. Samé cisterny, nákladní auta, tahače, odtahová auta plná jiných aut na sobě, auta ze stavby, zásobovací soupravy, když v tom Harry zahlédl žluté nákladní auto, které mělo na každé straně korby menší jeřáb, na kterém byl řetězem upevněný kontejner. Harry zrychlil a hopem náklaďák dohnal.
   Kabina řidiče měla vzadu okno, kterým se dalo koukat dozadu, sice bylo z poloviny zakryté kontejnerem, ale zřejmě tenhle model kontejnerů není dost vysoký na to, aby zakryl celé zadní okno kabiny.
   Harrymu se kvůli tomu tam moc nechtělo, zvlášť když zblízka uviděl tu hordu odpadků, zbytky shnilých jídel, rozlité barvy a smradlavé konzervy a to byla jen hrstka z toho, co tento ráj sajrajtu obsahoval.
   Opatrně se snesl do odpadků. V rohu zadní části kontejneru zahlédl svůj kufr a hned se po něm začal sápat. Dostat se přes tu horu smradlavého šrotu bylo vskutku těžké.
   Auto najednou zastavilo, Harry to nečekal a plácnul sebou jak dlouhý, tak široký do smetí. Nic tak odporného ještě nezažil, nyní nesmrděl jen kontejner, ale i on sám. Znovu se postavil na čtyři a hned pak na nohy.
   Udělal poslední krok ke kufru, přál si, aby mohl použít kouzlo Accio, ale nemohl riskovat odhalení, zvlášť na šesti proudé silnici a ještě ho mohl zahlédnout řidič nebo spolujezdec tohohle nákladního auta s kontejnerem.
   Popadl kufr a začal vší silou tahat, aby ho dostal ze smetí. Kufr škubnul a Harry už zase ztrácel rovnováhu, ale nakonec to ustál.
   Škub!
   Auto se prudce rozjelo a Harry se vší silou tentokrát praštil do stěny kontejneru až to zaznělo jako kostelní zvon a kdyby Harry zavřel oči, viděl by nejspíš hvězdičky.
   Uviděl ale něco horšího, spolujezdec to zaslechl a otočil se. Hleděli si s Harrym přímo do očí. ‚A je to v háji!‘ huboval si Harry. V tom spolujezdec něco řekl řidiči a náklaďák začal prudce brzdit a řadit se na stranu do odstavného pruhu.
   Harry se vyškrábal na nohy, ale opět nevydržel rovnováhu a uklouzl po něčem co vypadalo jako pytel, který vyhazuje vždycky Tony, protože ostatní smetí v pytlích nebylo.
   Praštil sebou z novu do smetí a tentokrát upustil i Kulový blesk a plášť. Ohlédl se po nich, koště mu spadlo na hlavu a ošklivě ho do ní bouchlo. Plášť ale odplápolal a zasekl se až o okraj kontejneru.
   Harry sebral veškerou energii a i když náklaďák stále brzdil a jeho tlačil dopředu, sebral kufr a postupně ho přehodil přes okraj tak, že přepadl přes krajnici a skutálel se dolů. Teď se hnal po plášti…
   Cuk!
   Plášť se odtrhl od kontejneru a začal se vznášet. Harry se dostal k okraji kontejneru, sebral koště a bezmocně přihlížel jak mu plášť odnáší vítr. V tu chvíli náklaďák zastavil a Harry rychle hodil Kulový blesk přes náklaďák stejně jako před tím kufr. Pak se otočil a plášť který se od něj už dostal pěkně daleko se přilepil na čelní sklo přijíždějícího auta. V tu chvíli Harry ztuhl, protože celé čelní sklo a kousek střechy auta úplně zmizelo.
   Auto také začalo zpomalovat a řadit se ke krajnici. Harry se rychle vyšvihl přes naplněný kontejner dolů na silnici a sledoval jak se auto k němu přibližuje. Musí se dostat k tomu neviditelnému plášti a skrýt se. Najednou auta kolem začala kličkovat jak šílená, jejich řidiči viděli jak polovina auta s přilepeným pláštěm je pryč a přestali se věnovat řízení. Ozvaly se zvuky brzd a několik aut se dostalo do strašného smyku a třískla vší silou do ostatních a některá zase dřela o záchranné zábradlí.
   V tom Harryho za rameno popadla něčí ruka. Harry se lekl a otočil se, byl to ten spolujezdec, svalnatý chlap, to se muselo uznat, řidič byl zato malý mužík, který se na Harryho mračil z druhé strany auta.
   „Co jsi tam pohledával, holomku?“ zakřičel na něho spolujezdec.
   Harry se chystal k omluvě, když v tom zahlédl za zády muže Kulový blesk. Vznášel se volně ve vzduchu nad krajnicí. Uvědomil si, že tam civí a ihned uhnul s pohledem, aby se tam nikdo z těch dvou také nepodíval. Co teď, koště se tam vznáší a Harry je musí donutit se dívat jiným směrem. Ovšem vůbec to ale nepotřeboval, protože z řidiče najednou vypadlo: „Do háje!“
   Spolujezdec se podíval přes Harryho a uviděl jak se na ně řítí auto bez střechy a oken. Jeho řidič neviděl před sebe a pomalu zajížděl ke krajnici přímo na náklaďák s kontejnerem na korbě.
   V tom z toho auta vykoukla hlava, takhle to vypadalo, jako kdyby se vynořila z prázdnoty. Oba řidiči náklaďáku zalapali po dechu a dali se do běhu.
   „Áaaaahhh!“ ozvalo se od řidiče s pláštěm přes čelní sklo a následovalo skřípění brzd, Harry stačil uskočit v poslední chvíli.
   Prásk!
   Auto narazilo do zadní části náklaďáku, plášť se odlepil, s ním i střepy z auta a všechno to přistálo na zadní stěně náklaďáku. Ozvala se chvíle ticha, Harry se vzpamatoval ze šoku, který nadělal, říkal si, že jestli tohle není na Azkaban, tak už neví. Měl úplně ztuhlé nohy a nedokázal se z šoku probrat. Na silnici už nic nejelo, auta co dostala smyk z toho jak viděla napůl zmizelé auto, silnici zatarasila, takže teď jenom bylo slyšet projíždění aut v opačném směru, který byl oddělen záchranným zábradlím a za ním živým plotem.
   Nakonec se Harry probral ze šoku a postavil se na nohy. Začal rychle uvažovat a popadl plášť. Podíval se, jestli se nedívá někdo jiný a přikryl se s ním.
   V tom okamžiku se z auta, které mělo na skle prasklinu tak husté pavučiny, že nemohl řidič vidět, jak Harry mizí pod pláštěm, vykoukla spolujezdkyně, následně i řidič, oba se kymáceli, ale nic jim nebylo.
   Harry ustoupil v plášti na krajnici když v tom se přihnali popeláři z nákladního auta. Začali se ptát, jestli jsou oba pasažéři osobního automobilu v pořádku, a ti řekli, že se jim jenom trochu motá hlava.
   Harry už na nic nečekal, první bylo získat Kulový blesk, který se volně vznášel nad krajnicí, popadl ho a uháněl po svažité louce vedle silnice směrem zpátky, aby našel kufr. Koště položil na trávu, protože ho nemohl schovat zároveň se sebou samotných a šel pro kufr. Ležel asi třicet metrů daleko na krajnici, kde se teď snažila vyjet auta, co zablokovala cestu. Bohužel jich několik bylo ošklivě nabouraných v sobě a jejich řidiči teď vedli dost ostrý rozhovor.
   Jedna ze spolujezdkyň bouraných aut ale zahlédla volně ležící kufr na trávě vedle krajnice. Harry se ho už chystal popadnout, když v tom ta žena k němu vykročila.
   Harry se natáhl po úchytce, kterou nadzvedl a s ní se chystal zvednout i celý kufr, když v tom si všiml té ženy a srdce mu nadskočilo až někam ke krku.
   „Co to tady je?“ zeptala se a už se skláněla ke kufru.
   Co teď, nesmí ho otevřít, co jen bude Harry dělat? Rychle upustil úchytku, která ale byla na pružinu, tak sebou práskla a přitlačila se k stěně kufru.
   Žena byla už v půli cesty s rukou nataženou ke kufru, teď se lekla a uskočila. Harry toho využil a znovu nadzvedl úchytku, tentokrát ale i s kufrem a škubnul s ním.
   „Ah!“ zaúpěla a znovu nadskočila. Harry začal potlačovat smích, ale žena měla za to vykulené oči, a stále stála na místě. Harry potřeboval aby už odešla, takže vzal znovu za úchytku a celý kufr prudce šoupnul směrem k ní, jako kdyby na ní chtěl kufr zaútočit.
   Žena znovu sykla a dala se do běhu zpátky k silnici. Na to Harry čekal, popadl kufr a prudce s ním začal utíkat, popadl koště, které si před tím položil na trávu a běžel co nejdál od silnice.
   Zastavil se až u nějakého rybníka a konečně si oddychl. Byl si vědom toho, že způsobil ohromné škody, dýchal jako o závod a srdce měl až v kalhotách. Měl takový strach, že se tím prozradí, co když se všichni řidiči shodnou, že viděli jak část auta prostě neexistuje, nebude to Ministerstvo kouzel považovat za signál? Nebude tady hned potom chodit plno kouzelníků, kteří budou vědět jak Harry vypadá, ostatně to už snad vědí, a budou ho chtít najít. To byl ale hloupý nápad odletět. Za poslední týden prožil snad všechny nejhorší zážitky znova.
   Teď tu seděl na kameni, plášť měl složený na klíně a kufr i s koštětem opřené o kus dál.
   Pak ho napadlo, že ho možná popíšou ten řidič a spolujezdec toho popelářského nákladního auta. Dají policii Harryho popis a Tony už nebude muset dlouho čekat na jeho identifikaci.
   Ještě nikdy nezažil mudlovskou nehodu aut, Dursleyovi mu nakukali, že jeho rodiče tak zemřeli, až v jedenácti letech uslyšel z úst Hagrida pravdu. Že nezemřeli v žádné autonehodě, ale zabil je Voldemort, který tu noc šel jenom po jediném člověkovi, po Harrym. Tím si ale spočítal svůj osud, předal Harrymu něco ze sebe a tím ho udělal sobě rovným.
   Harry si uvědomil, že už je nejspíš poledne. Stíny byly velice krátké a slunce svítilo velice intenzivně.
   V tom v dálce uslyšel sirény policejních aut. Při jejich zvuku mu přeběhl mráz po zádech, cítil se ještě víc vinný za všechny své prohřešky.
   Kdyby jen ten náklaďák nezastavil v té dlouhé koloně ostatních nákladních aut. Kdyby se jen Harry nepraštil tak prudce do palice a ten zatracený spolujezdec by ho neslyšel.
   Teď tu seděl, Harry Potter, celý od smetí, smradlavý na celé kolo. Věděl, že když půjde po ulici, bude to určitě zábava. Kluk v dvakrát tak větším oblečení než je on sám, v jedné ruce má velký kufr, v druhé ruce podivné koště, které je nejspíš na všechno, jen ne zametání a v neposlední řade bude dozajista zajímavá Harryho aura smradu.
   Harrymu se na obličeji dokonce objevil i úsměv, když si to představil. Seděl tu asi půl hodiny a těžce oddychoval.
   Takže co teď. Letět s kufrem může jedině až po setmění, takže let nepřipadá v úvahu… co je to za zvuk. Vychází za Harryho zády.
   V tom se nad Harryho hlavou přehnal vrtulník, který pročesával okolí kolem silnice a když už málem mizel za stromy, zastavil se.
   Harry nepotřeboval ani praštit do hlavy, aby viděl hvězdičky, ten vrtulník pátrá po něm, po tom chlapci, kterého uviděli řidič a spolujezdec popelářského auta…
   Popadl kufr a koště a začal utíkat směrem od vrtulníku. Myslel si, že už má po problémech, ale jak vidno se mýlil. Vrtulník se začal hnát za Harrym. Na jeho straně byl jasně čitelný nápis POLICIE a najednou se na celé kolo rozeřval megafon.
   „Stůjte, tady policie!“
   Jeho křik zněl snad na celé město, Harry už neměl srdce jen v kalhotách, ale nejspíš ho nechal tam u rybníka. Jak můžou být tak rychlí, že ho našli, jak to že sakra ten vrtulník Harry nezaslechl dřív?
   „Zastavte se, okamžitě se zastavte, tady policie, stůjte!“ řval vrtulník.
   Harry měl tak zrychlený tep a tak strašně mu tlouklo srdce až ho to bolelo, věděl, že utíkat po louce se stromy nikam nevede. Začínal dostávat panický strach a mozek mu vypnul. Prostě jen utíkal.
   V tom v dáli uslyšel psí štěkot, strnul jako solný sloup a poslouchal odkud vychází. Nebylo času nazbyt.
   Přeběhl do husté koruny stromu a nasedl na koště. Tak rychle jako teď snad nikdy ještě nedýchal. Ruce se mu klepaly jako kdyby měl desetinásobnou Alzheimerovu chorobu. Začal si nasazovat neviditelný plášť, ale nedařilo se mu to, ruce se mu příliš klepaly. Do očí se mu vlily slzy a nervy mu začaly povolovat. Kolem kroužil vrtulník jako sup a Harrymu moc nadějí nepřidával.
   Konečně se mu podařilo upnout si plášť mezi nohy, popadl kufr a sledoval kde je vrtulník. Čouhala mu zase jen hlava, ruce, kus koštěte a kufr. Vrtulník se mu octl za zády, takže Harry byl krytý stromem.
   Vyrazil, koště mu konečně dodalo tolik potřebnou sebedůvěru i když se na něm třásl jako osika, přeletěl k dalším několika stromům a vybral si jeden zvlášť vysoký. Vyletěl do jeho koruny, kde utrhl kus větve, kufr usadil na dvě další silné větve a tou utrženou celý kufr přikryl, aby nebyl vidět ze zdola, pak si přikryl celé tělo pláštěm, takže koukal zase jenom kus koštěte.
   Pod ním se v tu ránu ozval štěkot. Harry znovu strnul, pohlédl pod sebe a uviděl policejní strážníky v uniformách jak vedou asi tři psy.
   Harryho tep byl stále stejně šílený, byli přímo pod ním, to by zahlédli i ten kousek koštěte, co mu kouká vepředu. Vznášel se asi deset metrů v koruně stromu. Dva psovodi se od jednoho odtrhli a začali pátrat vedle. Ten co zůstal, stál na cestě, která vede zpátky do obydlené oblasti, tudíž po které se chtěl vydat Harry.
   Měl jedinou šanci, neletět dolů a pak po cestě, musel proletět korunou stromu, takže pomaličku přiměl koště k pohybu. Jenže jakmile se ocitl v hustém houští, kterým se jedině mohl dostat ven, plášť se mu zasekl o větev. Harry ztuhnul, strachem vykulil oči a ani se nepohnul, protože kdyby ano, tak pohne celou větví o kterou byl zaseklý, což by bylo vidět. Nemohl vyndat ruku, aby se uvolnil, riskoval by odhalení a navíc ruka vznášející se ve vzduchu by asi bylo moc. Zůstal jako přimrazený a snažně se nutil, ať se tolik netřese.
   Strážník tam stál dál a dál. Harry si myslel, že to trvá snad celou věčnost. Vrtulník začal odlétat, jeho zvuk se začal ztišovat, Harrymu konečně trochu povolilo sevřené srdce, i když si byl jistý, že provádí manévr, kdy vrtulník odletí, Harry si má myslet, že je v bezpečí a vylézt ven, vrtulník se v tu ránu vrátí a zase ho nachytá.
   Byl rád, že ho Dursleyovi občas nechali se dívat na televizi. Strážník se pořád nehnul z cesty, Harry si začínal myslet, že snad nikdy neodejde. Tělo se mu nepřestávalo klepat, byl stále vystrašený k smrti.
   V tom se vlčák dole otočil a zahleděl se přímo na Harryho. Tomu znovu poklesla brada, pes stále zmateně koukal nahoru. Harry věděl, že psi mají strašně špatný zrak, ale výborný čich, co ho ale může přimět se podívat nahoru? Vítr přece odnese lidský pach jiným směrem než přímo dolů.
   Pak si to Harry uvědomil, vždyť přece smrdí od odpadků, takový smrad obzvlášť v koruně stromů v bezvětří a ve vedru je znát. Nasucho polknul, ale to už se pes rozštěkal na plné kolo. ‚Ať už má klid, to ho nemůžou nechat na pokoji?‘, stěžoval si v duchu.
   Už poněkud starší strážník, který měl nos velice podobný psovu zachytil pohled svého čtyřnohého parťáka a podíval se do koruny stromu. Byla celkově řídká, takže viděl i nahoru. Harry si ale byl jist, že kufr ukryl bezpečně a jeho Kulový blesk je tak stabilní (což se o Harryho třesavce říct nedalo), že ten kousek koštěte co čouhá může policajt považovat na kus větve.
   Stále hledal pohledem v koruně stromu a pes nepřestával štěkat. V tom se přihnali i ostatní dva. Všichni hleděli nahoru a něco si povídali. Harry přestával mít naděje že se z toho vůbec dostane. Po chvilce jeden z policistů vzal vysílačku a něco do ní zamumlal. Pak se začalo něco ozývat z ní. Policista znovu něco řekl, pak prohodil slovo s ostatními a znovu se něco ozvalo z vysílačky.
   Takhle chvilku tlachali a psi začali pomalu na pokyny svých pánů přestávat štěkat.
   Harry si říkal, že si strážníci myslí, že psi zahlédli veverku, nebo něco takového. Radši ale se neodvažoval doufat. Po chvilce se vrátil vrtulník, což Harrymu moc na odvaze nepřidalo, místo toho ale si strážníci psy odvedli a nechali Harryho vznášet se v koruně stromu samotného.
   Konečně, Harry vytáhl jednu ruku zpod pláště, kterou by policisté okamžitě uviděli a s ní uvolnil kousek neviditelného pláště zaseklého o větev.
   Znovu se celý zakryl pláštěm a nechal čouhat jen kousek předku koštěte. Snesl se dolů a zahlédl odcházející policisty. Urychleně vyletěl z úkrytu stromů nabral výšku.
   Byl už si ve sto metrech, kde se narovnal a pečlivě pozoroval terén. Hodlal si zapamatovat jeho přesné umístnění, protože se sem hodlal vrátit až v noci, kdy bude moci s kufrem odletět. Našel onu osudovou silnici, kde teď byly asi čtyři odtahová auta a provizorně udělaná objížďka v protisměru.
   Šinul si to s koštětem zpátky po silnici, až narazil na ulici vedoucí nahoru k Tonyho hotelu.
   Našel okno, které bylo dosud otevřené a vletěl dovnitř. Shodil ze sebe plášť a koště odkutálel pod postel. Měl jediný cíl, sprchu.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: