Gramatické chyby
Opraveny
Rebeka
Stran-9 | Čteno 5088x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 5.


Práce

Třesavka v nohou a rukou už ustala, Harry cítil, jak mu teplá voda stéká po těle a zalévá ho hřejivý pocit. Pach smetí pomalu vyprchával a mísil se s normálním vzduchem.
   Teď už byl v bezpečí, říkal si, i když za posledních pár dní poznal, že přísloví ‚Nikdy neříkej nikdy‘ je svatá pravda. Kdo by si to pomyslel, honili ho policajti v helikoptéře, se psy, doopravdoví ozbrojení policisté. Málem ho srazilo dopravní letadlo, Harry si až teď uvědomoval vyděšený výraz pilota s plastovým kelímkem v ruce. Byl strašně rád, že se ten pilot nelekl do takové míry, že by to kafe, nebo co to v tom kelímku měl, vylil na přístrojovou desku, hned by byl další malér.
   Harry nikdy v životě neviděl dopravní nehodu, i když viděl už horší věci: baziliška- hrozného obrovitého smrtelně jedovatého hada, draky, mozkomory, vlkodlaky a dokonce i jednoho obra. Ale co když policii opravdu ti dva z toho popelářského auta podají Harryho popis a vyvěsí ho všude možně? Nebo to tak mudlové nedělají?
   Když svět čarodějů hledal Siriuse Blacka, tak všude, kde se jen podíval, visely jeho podobizny, co když to tak udělají i v Harryho případě? Co když v Děravém kotli budou na každém kusu stěny rozmístěny plakáty s Harrym Potterem, hledaným a nezvěstným.
   Ať už teď byl kdekoliv, a že to bylo velké město, tak tady museli být alespoň nějací čarodějové, co když Harryho poznají, až bude roznášet pití v baru? Co když o něm řeknou Ministerstvu a bystrozorové tu budou jako na koni? Měl si Harry snad opatřit nějaké velké sluneční brýle, aby mu nebylo vidět do obličeje?
   Vypadal by možná ještě víc nápadně než doposud. Ani si neuvědomil, jak je to nebezpečné, že souhlasil s tím, že bude roznášet pití. Bude riskovat, že ho někdo pozná?
   V téhle době musel už každý čaroděj, i ten nejmenší, vědět, že Harry Potter se ztratil, utekl od pěstounů a ani se nerozloučil. Co si o něm asi musí myslet? Většinu minulého roku ho stejně Denní věštec, čarodějné noviny, popisoval jako úplně psychicky labilního člověka, který má věčně záchvaty a který pořád rozhlašuje tu pitomost, že Voldemort se vrátil.
   Potom, co se to dokázalo, začal o Harrym psát hned jinak, jako o chlapci, který zůstal naživu. Hrdinně vzdoroval těm, co prohlašovali, že se Pán zla nevrátil, a vždy zůstal za svým. Musel přetrpět bolest jizvy, kterou ho jako dítě zaklel Voldemort. Opovrhován svými přáteli, pronásledován ve své vlastní škole jejich posměšky stále hrdinně vzdoroval a stál skálopevně za Brumbálem.
   Přitom to byl právě Denní věštec, který rozkřikoval na všechny strany ty lži o Harrym. To ovšem nějak zapomněli připsat.
   Co ale o něm Denní věštec napíše teď? Že se dočista pomátl? Že nevydržel to napětí, kterému musel celý minulý rok vzdorovat, a zbláznil se? Nejspíš zajdou zase za Dracem Malfoyem a budou se ho vyptávat na Harryho. Draco je syn Luciuse Malfoye, který před měsícem kvůli Harrymu byl převezen do Azkabanu, protože byl usvědčen za své činy v roli smrtijeda. Draco Harryho nenáviděl už od prvního setkání v Bradavickém expresu, od té doby se jejich vzájemná nenávist ještě více prohlubovala a teď, když Draco ztratil otce, a to díky Harrymu…
   Harry si myslel, že na něj Draco musí připravovat plán, jak ho zabít, jinou adekvátní pomstu neviděl. Vsadil by se, že kdyby Malfoy věděl, kde teď Harry je, netrvalo by mu ani sekundu a už by ho prásknul. A přesně to nesmí dovolit.
   Vylezl ze sprchy s ručníkem kolem pasu a znechuceně vyhlížel na svoje ještě stále smradlavé šatstvo. Bylo zmuchlané, páchlo a bylo pokryto všelijakými skvrnami a dalšími nečistotami. Harry věděl, že tohle Tonymu na vyprání dát nemůže, takže vzal mýdlo, přešel k umyvadlu, popadl tričko a začal ho drbat o sebe, naštěstí byl zvyklý prát v ruce, pokud se totiž Dudley nějak zvlášť silně zamazal, dostal to Harry hned na starost. Vyprat, pověsit, vysušit, naštěstí po něm Petunie nechtěla žehlení, protože ho k tomu jednou donutila a dopadlo to propálenými kalhotami strýce Vernona.
   Od té doby ale uplynulo spoustu let, do školy už měl teď chodit šestým rokem a tohle se stalo před asi devíti lety. Teď, když Harry pobíral rozum, se stále divil, jak mohli tak malé dítě, jaké byl před devíti lety, nutit k žehlení, natož pak k praní, sušení a věšení. Jako kdyby nebrali ohled na to, že Harry byl ještě malý a tohle prostě nezvládal. Navíc to nebylo jediné, co musel v domácnosti dělat. Vlastně teta Petunie se starala jenom o krásu a pořádek domu, žehlila a vařila (a to pouze složitá jídla), která většinou na Harryho záhadným způsobem nevyšla, protože vedle něho vždy seděl jeho bratránek a do něho to padalo jako do popelnice.
   Byla to hrozná doba, uvědomoval si, když tak drbal o sebe tričko, které mu většinou viselo až někam dolů po pás, jak mu bylo velké. U Dursleyových byl zkrátka těžký život, to naopak v Bradavicích si Harry myslel, že je v sedmém nebi. O všechen pořádek a praní se tam starají domácí skřítkové, vaří i uklízí a ještě za to nechtějí mít zaplaceno, protože skřítkové jsou sluhové a ne nějací zaměstnanci, jediný, komu se to zdálo nefér, byla Hermiona, která na jejich záchranu založila zvláštní spolek SPOŽÚS, do kterého se každý hlásil jenom proto, aby jim už Hermiona s tím dala pokoj. To včetně Harryho a Rona, které naverbovala jako první. Ani domácí skřítkové s ní nesouhlasí a považují to za sprostotu. Jediný domácí skřítek, který je v Bradavicích zaměstnaný a dostává za to peníze, je Dobby, kterého Harry v druhém ročníku zachránil ze spárů zlého Luciuse Malfoye a od té doby jsou spolu kamarádi.
   Tričko se zdálo být vyprané, tedy alespoň nesmrdělo, což byl dobrý náznak. Teď přišly na řadu kalhoty, které byly o poznání horší na praní. Harryho, i když bylo po poledni, začala zmáhat únava, a tak začal prát a zavíral při tom oči. Mýdlo moc jako prací prostředek nefungovalo a vyžadovalo to hodně úsilí dostat z kalhot nečistoty. Harry pral ještě asi tak pět minut, než konečně dospěl k názoru, že by lepšího úspěchu nedosáhl, a tak tričko i kalhoty pověsil na tyč se závěsem u sprchy.
   Přešel k posteli a padl na ni zcela vyčerpaný. Oči se mu zavíraly a Harry usnul tak rychle, aniž by si toho byl vědom.
V místnosti se zapadlou jámou uprostřed, do které vedly po obvodu masivní kamenné schody, zápasilo několik kouzelníků. Vrhali po sobě kouzla hlava nehlava a snažili se navzájem omráčit, nebo v horším případě těžce zranit. Kolem dvou hochů, kteří teď vylekaně leželi v rohu na masivních schodech, kráčel jakýsi starý kouzelník. Scházel dolů a zastavil se až dole pod schody. Vtom nejbližší kouzelník něco zakřičel a všichni ztuhli. Starý kouzelník pak namířil jen letmo hůlkou na jednoho prchajícího a ten sebou okamžitě praštil o zem.
   Pouze jedna dvojice spolu pořád zápasila, nějaká žena a muž po sobě na život a na smrt vrhali svá kouzla. Muž se jí posmíval a vyhýbal se jejím paprskům jako toreador rozzuřenému býkovi. Nakonec však zasvištěl jeden paprsek, který očividně nečekal, přímo do jeho hrudi. V jeho očích se v tu chvíli objevilo překvapení a úžas. Pak pohlédl na svou oponentku, ale to už se zvedal ze země a letěl přes celou místnost do jakéhosi oblouku. Vtom se chlapec s černými vlasy a vystrašeným obličejem rozkřičel na celé kolo a běžel směrem k padajícímu kouzelníkovi na pomoc. Nestihl to, muž přeletěl přes oblouk a zmizel. Chlapec křičel dál a hnal se na druhou stranu oblouku, ale to už ho zachytil jiný kouzelník a snažil se ho uklidnit. Hoch se mu zmítal v náručí a pokoušel se uvolnit z jeho sevření, křičel něco jako: „JE ŽIVÝ! NENÍ MRTVÝ!“ avšak kouzelník ho nepustil.
   Potom se ale chlapec náhle otočil a strčil do čaroděje, který ho držel. Ten ztratil rovnováhu a přepadl přes schod na zem. Hoch se teď hnal vší silou k oblouku a někteří kouzelníci se ho snažili zachytit. V očích měl naději, už byl skoro u pódia, kde byl starý kamenný oblouk postaven. Už jen jeden krok a mohl se ho dotknout…

   „Harry!“ rozezněl se odkudsi hlas.
   Harry se probudil přikrytý přikrývkou a celý zpocený. Tep mu zase létal do závratných výšin a on nebyl schopen popadnout dech.
   Byl to Tony, vešel do místnosti a hleděl na zpoceného a vystrašeného Harryho.
   „Harry, co se ti stalo?“ zeptal se najednou, když viděl, jak Harry překotně dýchá a teče z něho pot.
   „Měl jsem… měl jsem zlý sen,“ nemohl popadnout dech Harry.
   „No, alespoň jsem rád, že jsi tady. Hlásili, že se na té silnici, o které jsem ti říkal, stala velice podivná nehoda,“ řekl a sedl se vedle něho na postel. „Prý všichni zúčastnění viděli, jak zčista jasna zmizel kus okna auta, které pak narazilo právě na ten popelářský vůz.“
   „Cože?“ dělal Harry překvapeného.
   „Na ten, co právě od nás odvážel ten kontejner, věřil bys tomu, jaká to je náhoda?“ pokračoval Tony.
   „Jak mohli všichni vidět zmizet kus auta?“
   „To policie neví, prý řidiči toho náklaďáku viděli nějakého černovlasého chlapce, jak jim něco krade z korby. Dokonce ho pak prý honila policie, ale nic nenašla,“ řekl Tony a Harrymu nadskočilo srdce, když řekl o těch tmavých vlasech.
   „To je divné,“ odvětil neurčitě.
   „Jsem rád, že jsi to nebyl ty, když jsi tady spal. Myslel jsem, že jsi to byl, ale díky bohu ne,“ řekl s úlevou Tony.
   „Proč se o mě tak staráš?“ zeptal se s údivem ve tváři Harry.
   „Ani nevím, nezdál jsi se mi, takže jsem si myslel, že jsi nějaký chuligán, co něco ukradl a schovává se u mě,“ řekl podezíravě. „Snaží se předstírat ztrátu paměti a přitom žádnou ránu do hlavy neschytal,“ dodal Tony.
   Harry nahnul hlavu a odhrnul si kus vlasů, aby mohl Tony vidět velkou bouli, jak se před chvilkou praštil o stranu kontejneru.
   „Myslím, že to je ta boule, myslím, že mě někdo zmlátil a nechal tam, ale na nic víc se nepamatuji,“ napadlo Harryho.
   „Zvláštní, že si jí doktor nevšiml,“ řekl zamyšleně Tony.
   Harry pokrčil ramena a koukal na Tonyho rozespale.
   „Co je to vlastně za město?“ zeptal se opatrně Harry.
   Tony se docela divil, že to neví. „Dublin, jsi v hlavním městě Irska, Harry.“
   „Irsku?“ nadskočil Harry překvapeně, vlastně to bylo poprvé, co to nemusel předstírat, protože opravdu nevěděl, kde je.
   „Ano, snad víš, kde je, ne?“ zeptal se s úsměvem Tony.
   „Samozřejmě,“ zamračil se na něho Harry, protože věděl, že si z něho dělá legraci. „A kolik je hodin?“
   „Čtyři odpoledne, Harry. To není čas na spaní, nezapomeň, že tě dnes čeká práce. Tady máš zaměstnanecké oblečení, očekávám tě dole za pár minut, tak se převlékni,“ řekl, odešel z pokoje a nechal tam Harryho samotného.
   ‚Sakra Irsko? Tak to jsem nemířil do Londýna,‘ řekl si Harry. Zvedl se a znovu si uvázal ručník kolem pasu. Šaty byly stále mokré, takže byl rád, že mu Tony dal jiné. Byly obyčejné, nejspíš mu to dal schválně, protože v těch od Dursleyových vypadal jako blázen.
   Vyšel ze dveří a přemýšlel, co udělá s tím, aby ho nikdo nepoznal. Kdyby tak byl metamorfomág jako Tonksová, to by byla hračka, hned by si změnil vzhled na jiný a bylo by. Teď ale, když scházel po schodech, přemýšlel, že to nejspíš ničím nevyřeší. Musí zkrátka doufat, že do tohohle baru nechodí moc čarodějů. Přešel tedy ke dveřím vedoucím do baru a otevřel je. Hned se na něj vyvalil typický barový vzduch a Harry začal litovat, že vylézal z postele.
   Za výčepem stál Tony a právě čepoval pivo jednomu vousatému chlápkovi, který koukal na plnící se půllitr jako na smilování. Harry přešel kolem a vklouzl na jednu barovou židli. Tony se na něj usmál a podal mu papír. Bylo na něm zakresleno asi deset stolů, které byly rozmístěny v baru, a každý měl číslo. U každého stolu byly vždy čtyři židle, takže to vždycky byly dvě čísla. První číslo stolu, druhé číslo židle. Harry neměl problémy si to zapamatovat, protože to bylo popořadě.
   „Tady jsem ti připravil takový malý plánek, aby sis to okouknul,“ podotkl Tony, když Harry studoval plánek.
   „To zvládnu,“ řekl Harry a odložil papír na stůl. Pak se obezřetně začal rozhlížet po hostech. Kdokoliv mu mohl připadat podezřele, tak si ho pořádně prohlédnul. Nikdo v kápy tu neseděl, takže to byla první dobrá zpráva. Harry nečekal, že by tu někdo seděl se špičatým kloboukem na hlavě, ale nebyl si jistý několika lidmi, kteří byli až poněkud teple oblečení bundou na tohle horké počasí, četli si noviny a dělali, že nic.
   Tony zachytil Harryho pátravý pohled.
   „To jsou samí stálí zákazníci, Harry, možná že ti připadají divní, ale jsou v pohodě,“ podotkl.
   „Proč jsou tak teple oblečení?“ zeptal se Harry.
   „Tohle je Irsko, Harry, tady je teplo jen občas, takže kdo je zkušený, vezme si s sebou i teplé oblečení,“ řekl Tony.
   Harryho to moc neuklidňovalo, to ho bude tenhle pocit pronásledovat pořád?
   „Většinu času tady stejně prosedíš vedle mě na barový židli. Občas na tebe někdo zavolá, nebo někomu doneseš pití,“ řekl spokojeně Tony, protože byl nejspíš nadšený, že tu má konečně společnost.
   „To zní až moc lehce,“ řekl opatrně Harry a zazubil se na Tonyho.
   „Neboj, potřebuju tady pak utírat stoly po těch, co odejdou, nebo když někdo něco vylije, což se stává hodněkrát, až dorazí náklaďák se zásobami, tak je vyložit a dát na místo, večer vytřít celou podlahu a také podlahu vedoucí k pokojům.“
   Harrymu se vytratil úsměv ze rtů a otočil se raději na plánek se stoly.
   „Tu podlahu u pokojů ti dneska odpustím, nebudu tě přetěžovat, když jsi přetrpěl ty horečky,“ řekl po chvilce Tony a sledoval, jak bude Harry reagovat. Ten odložil znovu papír a zeptal se.
   „Ty se tu moc s nikým nepobavíš, co?“
   „Ale jo, večer sem občas přijde někdo, s kým se znám, a prohodíme pár slov, ale já vždycky zůstávám za pultem, takže asi máš pravdu, moc ne,“ odpověděl Tony.
   „Kde jsi vlastně sehnal tenhle hotel?“ zeptal se Harry.
   „Otec umřel před patnácti lety a tohle mi po něm zbylo. Tohle tady dole byla chodba, žádný bar, tudy lidi vcházeli do hotelu. Potom, co jsem to zdědil, jsem si řekl, že vydělám víc, když tu udělám bar.“
   „To byl dobrý nápad, ale muselo to být drahé,“ řekl Harry a byl rád, že se nebaví o něm samotném.
   „Jo, musel jsem si vzít půjčku, ale pak jsem to splatil. Snažím se jakž takž vyjít, zatím to ujde,“ skončil Tony.
   „Ty nemáš ženu?“ zeptal se se zájmem Harry.
   „Oh, ano, měl jsem. Ale nějak to nevyšlo, Jane byla dost vysazená na různé věci, co… což jsem jaksi nesdílel.“
   „A jaké věci?“ zeptal se Harry a užíval si, že i někdo jiný se moc necítí dobře, když mluví o citlivých věcech, zároveň si ale Tonyho nechtěl proti sobě poštvat.
   „To bych tu nerozebíral, Harry. Ona se… ona se zkrátka změnila…“ řekl pomalu Tony a pečlivě volil slova.
   „A nezměnil jsi se náhodou ty?“ zeptal se s úsměvem Harry.
   „I to je možný,“ pousmál se i Tony. „Některý věci zkrátka nevyjdou tak, jak je člověk plánuje, víš?“
   „To mi povídej,“ řekl úkosem Harry.
   „Copak, na něco jsi si vzpomněl?“ zeptal se.
   „Ani ne, jen mi to vrtá hlavou,“ zamluvil to rychle Harry.
   „Haló, ještě jednu prosím!“ ozvalo se od čtyřky.
   Tony se naklonil pro půllitr a naplnil ho pípou pivem. Pak ho podal Harrymu, který to donesl ke čtyřce. Když se vracel, zastavila ho nějaká starší paní u jiného stolu a požádala ho o čaj, o kterém Harry v životě neslyšel, a tak to šel přetlumočit Tonymu.
   Ten se pousmál a vzal ze skříňky pytlík s čajem, naplnil rychlovarnou konev vodou a do plechového čajového sítka hodil pár lžic čaje. Po chvíli byla voda ohřátá a Tony do ní pak ponořil čaj, který se okamžitě začal louhovat. Harryho v tu chvíli zaplnila příjemná vůně, která přímo kontrastovala s pachem v baru. Nakonec čaj na podnosu donesl té paní a vrátil se k Tonymu.
   „Harry, musíme si promluvit o tom, jak zvládáš počty,“ zeptal se ho Tony.
   „No… já nevím, tak mě vyzkoušej,“ řekl váhavě Harry.
   „Tak dobře, tady máš ceník, budeš si vždycky odškrtávat to, co jsi někomu donesl. Pak, když tě zavolají a budou chtít zaplatit, doneseš jim účet a musíš proboha to všechno sečíst správně,“ varoval ho ukazováčkem Tony.
   „Myslel jsem, že při odchodu se lidi staví u pultu a zaplatí tobě,“ řekl poněkud sklesle Harry.
   „Ale Harry, je ti asi tak patnáct nebo sedmnáct, tak přece umíš počítat. Počty jsou v jiné části mozku než paměť, na to nezapomeň,“ řekl Tony.

   Harry tedy strávil zbytek odpoledne tím, že na Tonyho pokyn sčítal ceny různých věcí dohromady, většinou jich bylo tolik, že ten, kdo by si je objednal, by je zvracel celou cestu domů. Párkrát měl něco donést nebo odnést, párkrát utřel stůl, večer pak uklidil rozbitou sklenici, kterou shodilo jedno šestileté děvče. Co se týče sčítání cen, neměl s tím problémy a zatím pokaždé se dopracoval správného výsledku. Musel si zvyknout zase na úplně jiné mudlovské peníze, chvilku mu to trvalo, ale k večeru už to šlo samo.
   Ke konci dne se bar spíš zaplňoval než vyprazdňoval, takže měl Harry málo času prohodit slovo z Tonym. Běhal od jednoho stolu k druhému a přijímal objednávky. Pořád čekal, až mu dojde inkoust, ale ona ta propiska prostě psala pořád dál. Harry byl zvyklý na brk, který musí pořád namáčet, takže stále čekal, že bude muset namočit i propisku. Večer si ale zvykl i na tohle, i když ho to stále znervózňovalo.
   Kolem deváté večer tam bylo už tolik lidí, že přestal prohlížet nově příchozí, jestli nevypadají nějak podezřele, protože se už nevyznal, kdo je nově příchozí. Byl k smrti rád, že nikdo neodchází bez zaplacení, protože nechtěl schytat se svým vyhublým tělem nějakou do zubů. Dal si večeři a na tu dobu za něj zaskočil Tony, který si liboval, že už se tolik na stará kolena nehoní.
   Harry o něm zjistil docela dost, připadal mu jako veliký sympaťák a začali se z nich stávat dobří přátelé. Na pár okamžiků dokonce zapomněl na své problémy a párkrát se podřekl o své minulosti, takže to musel hned zase zamluvit. Tony v baru neměl televizi, takže byl Harry rád, že nehoda, která určitě bude ve zprávách, mu nepoběží přímo před nosem.
   Večer se pořádně najedl, zavírali v jedenáct a když konečně odešel i poslední zákazník a Harry utřel poslední stůl a postavil na něj židle, čekala ho ještě podlaha. S ní skončil v půl dvanácté a pak se odebral do pokoje. Na nic nečekal a hned zapadnul do postele. Byl hodně upracovaný, měl zesláblé tělo a celý den musel dost běhat, takže si ani nedokázal představit, kolik to vlastně ušel kilometrů. Svlékl ze sebe oblečení, popadl pyžamo, ani se nezdržoval s hygienou a hned zapadnul do postele. Jen co zavřel oči, okamžitě mu vypnul mozek a v tu ránu usnul.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: