Opraveny
Babe
| Gramatické chyby Opraveny Babe |
Stran-12 | Čteno 5177x | ||
|
|
|||
| Akce | Romance | Humor | Strach |
| |
|
|
|
Kapitola 7.
Pobyt v hotelu
Příští den Harry vstal velice pozdě, oblékl se a šel na snídani. Když došel dolů do baru, seděli tam už zase zákazníci, popíjeli kávu a četli ranní noviny. Harry se nasnídal a když kolem něho procházel jeden zákazník, v ruce držel srolované jarní vydání místního tisku, stačil Harry letmo zahlédnout datum.
Bylo třicátého prvního července, Harry měl narozeniny. Zase ho popadl takový divný dusivý pocit, hned si vzpomněl na Rona a Hermionu, jak by mu teď posílali dárky, Hagrid by mu zase možná poslal nějakou kousavou učebnici a od milých Dursleyových by dostal opět něco jako ramínko na šaty, či okousané párátko.
Co asi si musí myslet, co když opravdu věří, že je Harry po smrti. Neměl jim doma nechat vzkaz, aby věděli, že je v pořádku? Ne, to by ho hned začali hledat, možná, že je lepší, když si myslí, že je Harry mrtvý, už je nikdy neuvidí, s tím se již smířil, ikdyž ho to stále hryzalo v mysli.
Snad už se s tím smířili. Harry si jasně vzpomínal jak v minulém roce viděl ve štábu Fénixova řádu sama sebe ležet na zemi mrtvého, byl to bubák, který strašil Molly Weasleyovou, ta se ze všeho nejvíc bála smrti svých blízkých. Už tenkrát měl Harry takové zvláštní tušení, že někdo z těch, v které se bubák postupně proměňoval opravdu nepřežije. Málem to byl pan Weasley, kterého zachránilo jenom Harryho tušení.
Nebo snad o něm ví celá kouzelnická společnost? Třeba o něm vědí a nechávají ho, aby se sám vzpamatoval, třeba si hrají na chytráky a moc dobře tuší, že stejně nakonec se Harry vrátí.
Ne, to ne, Harry se už nikdy nevrátí, vůbec to neměl v plánu. Už nikdy neuvidí své přátele, neuvidí Bradavice, nezahraje si famfrpál, nezajde k Hagridovi do hájenky…
Naposledy, když u něj byl, se strašně naštval z toho, co Hagrid říkal o Siriusovi, všichni jako by si mysleli, že ho znají o moc lépe než sám Harry, jako by si mysleli, že opravdu je snad takový zloduch, jako si myslelo celé kouzelnické společenství před patnácti lety, když ho zavřeli do Azkabanu. Nikdo z těch namyšlených troubů ani nemá tušení, co musel Sirius prožívat, když byl sám zavřený v Grimmauldově náměstí dvanáct. Nikdo z nich nemusel být pořád zavřený v domě, který tak nenávidí. Jen Sirius a Harry ví, jako to je.
Harrymu navždy zůstanou trpké vzpomínky na čas, kdy bydlel u Dursleyových, ani si neuvědomoval, že už polovinu času stráveného u nich strávil v Bradavicích, pět let, kdo by to byl řekl jak to utíká.
Ať si Hermiona a Ron žijí dál své šťastné životy, v Nebelvíru mají své přátele a možná budou mít i další, když přestanou kamarádit s Harrym, kterého hodně lidí nenávidí. Jeho postel zaplní v září nový student, třeba se stane jejich novým kamarádem, lepším než byl Harry.
‚Nech už toho litování!‘ říkal si rozčileně, ať si dělají co chtějí, Harry byl zvyklý, že o svých narozeninách téměř nic nedostane, takže mu to ani nevadilo. Ale ty dopisy od přátel mu budou chybět.
Dosnídal a chvilku si povídal s Tonym, který zase vyzvídal, jestli se už něco pamatuje. Harrymu to také připadalo hloupé předstírat, že má nějakou amnézii a že si nevzpomíná ani na své rodiče.
Potom šel vytřít podlahu u pokojů. Práce ho nutila nemyslet dál na své narozeniny a ztracené přátele, takže mu ani nevadilo, že vytřít tři patra je docela namáhavé. Přehodil si tedy hadr přes podlouhlý smeták, namočil jej a začal ze shora dolů vytírat. Práce mu šla až podivně rychle. K jeho vzteku pokaždé když vytřel nějaké místo, vyšel ze dveří nájemník pokoje a Harryho vytřenou podlahu pošlapal botami, na kterých bylo už suché bláto, nebo písek.
Druhé patro už šlo o něco více ztuha. Harrymu připadalo, že nájemníci schválně začali vycházet přesně v okamžiku, kdy Harry vytíral, připadal si i poněkud trapně, když tudy procházeli a koukali na něj.
Spodní patro už šlo velice ztuha, Harry se strašně potil, ikdyž se nemělo na jeho hubeném těle co potit.
Třicátého prvního července uplynulo jako voda a Harry se večer zase věnoval v baru hostům. Tentokrát jich nebylo tolik, protože byl všední den, tak měl Harry čas mluvit s Tonym. Mluvili o všem možném, Tonyho překvapilo, že ví tak málo o fotbale, to je přece ten nejznámější sport, říkal Harrymu. Jenže když Harry poslouchal jeho vyprávění o tom, jak takový mudlovský fotbal může být napínavý a v duchu to porovnával s famfrpálem, musel se smát.
Jenom jedna branka, jeden míč, jaký blázen to vymyslel? Harry do svých jedenácti už o fotbale slyšel a párkrát ho hrál, ale nijak ho nepřitahoval, proto se o něj moc nezajímal.
Večer když vešel zpět do svého pokoje našel v koupelně zavřený svůj kufr. Smrdělo to tam jako v tom kontejneru. Harry ho tedy vzal a zamkl ho do skříně. Naštěstí dobře těsnila. Klíč si pak schoval. Do koupelny se neodvážil jít a pečlivě jí zapečetil.
Den jeho narozenin uplynul vskutku normálně. Harry se bál, že by mohla přiletět nějaká sova s psaním, nebo dokonce s balíčkem. Když v prvním ročníku utíkali spolu se strýcem Vernonem před ohromnou masou dopisů, které měl Harry zákaz číst, tak je pokaždé našli. Jak to že teď o Harrym nikdo neví?
Nikdo o něm nemůže vědět, několikrát málem zahynul, zvláště s těmi mozkomory. Pokud ho někdo měl hlídat, určitě by zakročil, tam mu nepomohlo žádné koště, Harry je sám dokázal odlákat.
V noci se mu zdálo zase o jeho zážitku z odboru záhad. Nakonec se ale dokázal vyspat.
Druhý den se oblékl, oblečení dostal zase od Tonyho, už se mu nechtělo vyndávat je z kufru. Pak otevřel dokořán okno a dveře od koupelny a nechal přes celý den pokoj vyvětrat. Dopoledne zase proběhlo s vytíráním chodby u pokojů. Harry se setkal s uklízečkou, která se na něj usmívala, když viděla jak také pracuje. Harry jí úsměv přehnaně oplatil a potom co se otočila jí ukázal rukou neslušné gesto, protože mu bylo jasné, co si o něm teď asi musí myslet. Po poledni Harry zašel do krámu, aby doplnil zásoby. Už dlouho nebyl v mudlovském krámu, byly to úplně jiné věci, než které se prodávali na Příčné ulici.
Měl na sobě obnošenou kšiltovku, kterou mu půjčil Tony, kšilt měl přitom stažený až k nosu. Opravdu nechtěl aby ho tu někdo poznal, protože krámem procházela spousta lidí. Připadal si jako nějaká televizní hvězda, co se snaží skrýt před svými fanoušky, až na to, že Harry si nebyl jistý, zda by po něm chtěli autogram, nebo by ho udali na Ministerstvu. Na druhou stranu nechtěl vzbudit dojem, že něco krade, protože v té kšiltovce, která mu zakrývala kšiltem obličej tak rozhodně vypadal.
Když vyšel z krámu, zavalil ho zase teplý vzduch letního slunce. Počasí bylo za poslední dny opravdu vydařené. Harry po chvilce vrážel do lidí, jak měl kšilt nasazený až k nosu, takže neviděl před sebe a neustále se omlouval. Když došel k hotelu, jeho okno bylo stále otevřené, snad se to do večera vyvětrá. Donesl věci z krámu Tonymu a ten je uložil, zatím co Harry obsluhoval pult. Naučil se dokonce čepovat pivo. Udělat kafe mu nedělalo problémy, u Dursleyových ho dělal v jednom kuse, zvláště pro nakvašeného strýce Vernona, který se neustále schovával za svými novinami. Harry moc dobře věděl, že někdy prostě jen dělá že je čte, ale přitom sleduje, co se děje v místnosti. Kdyby mohl, určitě by si vystřihl do noviny škvírky pro oči.
Uběhl další den, pak další týden. Harry opět chodil do krámu a dělal svoji práci. S Tonym potom šli o víkendu do města a on mu pak koupil digitální hodinky, ze kterých byl Harry nadšený. Měli stopky, budíka, kalkulačku, různé melodie, upomínky a co bylo nejdůležitější, byly vodotěsné.
Harry dlouho přemlouval Tonyho, ať mu to strhne z výplaty, protože si něco takového nezaslouží, byly drahé, považoval částku kterou stály za majlant.
Docela se mu začalo v hotelu líbit, připadal si jako takový spolumajitel a s Tonym si náramně rozuměli. Pak si začal kupovat další věci, nakonec po třech týdnech spolu zašli do oční optiky a Harry si nechal udělat větší brýle. Zásadně trval na tom, aby byly stejného tvaru, protože si na ně zvykl. Brýle mu udělali na počkání a Harryho nos i uši si ulevily od věčného tlaku, který způsobovaly jeho staré brýle. Tony ho věčně přemlouval, že už dávno vyšly z módy, že v těch kulatých brýlích vypadá jako Hippie. Harry sice nevěděl co tím myslí a radši se na víc neptal.
Viděl, že je Tony strašně rád z jeho společnosti, také věděl, že vždycky chtěl mít děti a Harryho začínal považovat tak trochu za svého syna, nebo synovce. V baru, když byl klid a Harry neměl žádnou práci, spolu pak hráli karty. Harry se naučil, jak se hraje poker, ale pokud ho Tony zrovna nešetřil, tak pokaždé prohrával. Pomalu se dostával těm fíglům na kloub a odvažoval se riskovat. Samozřejmě spolu nehráli o peníze ani o nic jiného. Tony sice říkal, že je to ‚znevažování‘ té hry, ale to Harrymu bylo jedno. Bavil se, jeho práce se mu líbila a k jídlu dostával konečně něco poživatelného. Tony sice nebyl nějaký extra kuchař, ale něco málo zvládnout mohl.
S uklízečkou se Harry spřátelil už druhý týden, po pár dalších dnech většinou uklízeli spolu, Harry vždycky vytřel a počkal, až bude hotová s pokojem i ona a oba přešli dál. Jmenovala se Margaret a Harrymu se jí hnusilo říkat Marge, protože si vždycky vzpomněl na jednu neoblíbenou osobu u Dursleyových.
Margaret nakonec i začala Harrymu vařit, kromě svých kamarádek totiž také žila sama, a tak někdy zůstávala spolu s oběma v baru a povídali si. Harry by čekal, že se z Tonym už dávno spřátelili, ale to vůbec nebyla pravda. Tony občas říkal, že Harry má dar sbližovat lidi. Po těch týdnech se dokonce zapomněl Harryho vyptávat, zda už si vzpomněl na něco ze své minulosti. Harry měl stejně v plánu dřív nebo později mu sdělit, že žil v nějakém dětském domově, ale že stejně už se tam vrátit nechce.
Do baru chodila i nějaká děvčata a Harry po nich po očku pokukoval. Ta si toho okamžitě všimla a začala si spolu něco šuškat. Neměl odvahu k nim jít a pozvat je, Tony ho stále vybízel, protože už několikrát jeho pohled zachytil a stále se usmíval. Harry vždycky vypadal jako nemehlo, když k nim nesl pití, nebo přijímal objednávky. Připomínala mu děvčata z Bradavic, takže neměl zájem se více sbližovat, ikdyž si nemohl vysvětlit čím to je, ale něco ho k nim přitahovalo.
Na Bradavice úplně zapomněl, vzpomněl si na ně jenom když usínal a znovu se mu zdály ty zlé sny. Byl v hotelu, ale tak spokojený, že se mu začaly zdávat čím dál méně. Jednou dokonce se mu nezdály celý týden a když už ano, tak jenom chvilku, už se neprobouzel celý zpocený s peřinou odkopnutou přes celou místnost.
Občas mu, když byl sám, vrtalo hlavou, jak se asi mají Ron a Hermiona. Bylo už konec srpna a teď už by měl Harry dostat sovu, že ho očekávají v Bradavicích. Zpátky se mu nechtělo nejenom proto, že se bál, že by se ho lord Voldemort snažil ovládnout a ubližovat ostatním Harryho tělem, ale také proto, že se mu tu začalo líbit. Přes víkendy si vycházeli ven, párkrát s nimi šla i Margaret, se kterou si oba rozuměli. Harry po chvíli zjistil, že si s Tonym Margaret rozumí až nějak moc a začínalo to být podezřelé. ‚Že by se z toho jejich vztahu nakonec ještě něco vyklubalo?‘ říkal si s úsměvem, když se zase procházeli a Tony nabídl Margaret rámě.
Harry neustále vyhlížel, jestli když se tak procházeli v parku nezahlédne nějakého mozkomora, moc dobře věděl, že mozkomor nerozlišuje od toho, koho má zabít a toho, kdo mu stojí v cestě. Bál se o ty dva pokaždé, když vyšel s nimi, nebo jenom s jedním ven.
Také Harryho postava se začala konečně formovat. Od práce a chození mu začaly zase narůstat svaly a už nebyl tak hubený v obličeji ani v pase, ikdyž stále vypadal podvyživeně.
První zářijový den byl tu. Harry všem říkal, že už mu bude osmnáct, aby se vyhnul povinné školní docházce, když na to padla řeč. Popravdě bylo to dost obtížné předstírat před nějakými hosty, že už do školy nechodí. V Tonyho případě to bylo stejné, ale stačilo mu, když mu řekl, že ví, že vychodil školu. Nakonec mu řekl i o tom dětském domově a že by strašně rád zůstal v hotelu. Tony se ho ani nesnažil přemluvit a radostně souhlasil. Tím pro něj utnuly věčné otázky na jeho minulost. Vyrostl bez rodičů, kteří nejspíš umřeli, když byl ještě malý a pak vyrůstal v dětském domově. To si všichni mysleli. Harry pokaždé, když kolem procházeli policisté, něco si něco kupovali na posilnění předstíral, že musí na záchod. Chtěli by vidět jeho občanku a tu tedy neměl. Nikdo v mudlovském světě vlastně ani nevěděl, že Harry existuje.
Prvního září tedy bylo pryč a Harry si oddechl. Opravdu na něj zapomněli? Věděl, že teď už dávno dorazil Bradavický expres do Bradavic spolu se spoustou žáků, kteří už první školní den měli za sebou. Mezi nimi byli i Ron a Hermiona, kteří se teď určitě už učí někde ve Snapeově učebně, kde pachtí jeho zákeřné lektvary. Bylo mu to až divné, že ho nehledali. Nejspíš si opravdu mysleli, že je mrtvý. Jizva ho od té noci s mozkomory vícekrát nebolela a žádná sova se již neobjevila. Kouzelnický svět si myslel, že Harry Potter zemřel, že ho Voldemort zabil. Jak se na to asi díval Brumbál. ‚Slavný Brumbál, který mi zkazil celý život.‘ tak mu říkal Harry. Poslední dny se mu hnusil, nechtěl ho ani vidět. Klidně sledoval, jak Sirius padá do toho oblouku, jako by nemohl se svými schopnostmi ho zachytit v letu. Nebo alespoň chytit Lestrangovou, která hned v zápětí utekla a jediný člověk, který běžel za ní byl právě Harry. Brumbál mu už párkrát zachránil život, to ano, ale Harry mu za to nebyl vůbec vděčný. Zachraňoval ho jenom proto, aby mohl v zápětí zase trpět, jak už u Dursleyových, nebo v samotné škole.
V srdci měl ale stále takové podivné prázdno, jako by tam něco chybělo, něco hrozně moc důležitého. Že by opravdu Harrymu tak něco scházelo?
Byl už první týden po novém školním roce, Harry stále žil v hotelu s Tonym a Margaret. Vytírání mu šlo za chvilku úplně samo, udělal si takovou taktiku, která mu to ulehčovala a nemusel se tak namáhat. Možná se mu to také zdálo, protože byl už mnohem silnější, než dřív. Ne, že by začal posilovat, ale cítil se fit. V baru už byl jako opravdový číšník, zde si také osvojil taktiku a stoly již znal nazpaměť. Dokonce se znal i s několika zákazníky a mladými zákaznicemi. Harry se vždy choval slušně a nic si nedovoloval. Po tom měsíci se ale cítil jako by v jiné kůži. Bylo mu prima, Kulový blesk už nikdy nevytáhl z pod postele, vlastně ani nevěděl, jestli tam vůbec je. Skříň už také od té doby, co tam zavřel kufr, neotevřel. V neposlední řadě zapomínal s sebou nosit hůlku a nechával jí pod polštářem v posteli. Přestal si připadat v nebezpečí a přestal být ostražitý. Jenom když vyšel ven, tak stále se snažil si zakrýt tvář kšiltem čepice.
Byl už třetí týden po září, když se to stalo. Jedno odpoledne obzvlášť zataženého dne byl Tony i Harry zase v baru při své práci. Harry zrovna šel s vypitými čajovými hrnky k pultu, když v tom se ozvalo zaklepání za oknem. V témže okamžiku vešel do baru jeden zákazník a všichni se dívali, jak nějaká sova, která před malou chvílí klepala zobákem na okno se protlačila vedle vstupujícího pána dovnitř. V baru se ozval křik, nějaká žena se jí tak lekla, že skočila až na židli. Harry ani neměl pomyšlení se leknout a začal s podnosem v ruce uklidňovat zákazníky, že to nic není, jenom sova.
Odložil podnos na pult, kde stál vykulený Tony a přešel ke šmajdavé sově, která unaveně postávala vedle dveří. Harry si jí začal prohlížet a všichni hosté hned ztichli. Tak divně zabarvenou sovu Harry ještě neviděl, jako kdyby jí znal. Měla na sobě fleky různých barev, celá byla rozčepýřená a potrhaná, jak kdyby letěla snad přes celý svět. Stála tam a unaveně mžourala na Harryho. V tom Harrymu blýsklo v hlavě, byla to Hedvika. Neuvěřitelně stahaná a tak strašně špinavá, až by už nikdo nepoznal, že je to ve skutečnosti sněžná sova.
Jakmile jí Harry poznal, hned jí šel naproti. Sova se opírala svým křídlem o zem, jako kdyby vůbec nemohla udržet rovnováhu. Sklonil se k ní a vzal jí na ruku. Musel jí ale přidržovat, aby nespadla.
„Hned budu zpátky, asi jí něco je, podívám se na ní,“ řekl Harry a vyšel z baru k pokojům. Všichni na něho koukali s úžasem, jako kdyby byl nějaký profesionál, ten samý výraz měl i Tony.
Harry s ním vyběhl do pokoje a cestou jí říkal:
„Co tady k čertu děláš, neměla jsi mě hledat. A co se ti to proboha stalo, chudinko?“
Hedvika pomrkávala každým okem zvlášť, byla absolutně vyčerpaná. Harry jí posadil na ručníku u stolu a rychle jí běžel natočit nějakou vodu do sklenice. Vrátil se se sklenicí v ruce a nabídl jí, aby se napila. Hedvika se naklonila a začala po douškách pít, jak tak neustále zvedala hlavu a pila, Harry si jí úzkostlivým pohledem prohlížel.
Byla strašně špinavá, jak mohla být tak špinavá, vždyť i divoké sovy se jednou za čas sami umyjí, co se jí to stalo?
Harry jí pak podal něco k jídlu, věděl, že jí to asi nebude chutnat, ale něco do sebe dostat musela. Jestli takhle vypadala, když dorazila i za Siriusem, který byl v čtvrtém ročníku školy schovaný před veřejností, tak jak to, že mu o tom nenapsal?
Pak si Harry sedl na postel a koukal starostlivě na strhanou Hedviku. Až teď si teprve uvědomil, že má kolem nohy přivázanou zprávu. Byla v koženém pouzdru, kam se nemohla dostat voda, ale samotné pouzdro bylo v dost ubohém stavu. Toho se přesně bál, najdou ho, co má udělat, aby ho nenašli? Vždyť mohli Hedviku v klidu sledovat, tak jak to že tu tedy ještě nejsou?
Opatrně sáhl do pouzdra a vyndal kus pergamenu, Hedvika si toho ani nevšimla a dál se věnovala jídlu.
Rozložil pergamen popsaný úhledným písmem Hermiony a četl.
Jak si Harry myslel, nesou to špatně. Harry opravdu byl mrtvý, už neexistoval pro kouzelný svět. Teď žije jako Harry Evans, jméno, na které si zvykl, Harry Potter již neexistuje Hermiono. Už ho nehledej, nikdy ho nenajdeš.
Pak si teprve uvědomil datum, pokud opravdu to psala 31. července, tak to bude na cestě měsíc a půl. Měsíc a půl se s tím musela Hedvika tahat. Hermiona nejspíš opravdu měla pravdu, Hedviku sledovali a ona se snažila celé ty měsíce je setřást. Proto přiletěla tak pozdě, zubožená, vyčerpaná, potravu si musela lovit cestou a přitom si hlídat záda. Harry si opravdu nepřál, aby ho někdo našel, dokonce ani Ron a Hermiona. Jak vidno Hedvika to neuposlechla a splnila příkaz ‚Nevracej se, dokud ho nenajdeš‘.
Ta teď seděla na ručnících a očividně spala. Harry se začal rozhodovat, jestli jim odepíše. Co když ano? Co když je neodradí a oni opravdu opustí Bradavice a vydají se ho hledat? To je bláznovství, to nesmí dopustit. Ale když jim zase nenapíše, hrozí ještě víc, že začnou hledat svého přítele.
Co když už začali? Co když jednoho dne ponese pití rovnou jim dvěma ke stolu? Donutí ho vrátit se zpět?
Harry se už dávno pevně rozhodl, že se bude stranit kouzelnického světa, ikdyž rozumem i srdcem rozhodně věděl, že to je jeho místo. Osud to ale chce jinak. Nesmí ohrozit své dva přátele, kteří by se zase vydali s ním do nebezpečí a tentokrát by tolik štěstí mít nemuseli.
Nakonec se rozhodl, že jim odepíše. Jenže Hedvika dál podřimovala, tak se zvedl a potichu odešel z místnosti. Napíše to až večer, alespoň nikdo neuvidí, jak vylétá z jeho okna. A také bude mít čas na to, aby si pořádně rozmyslel, co vlastně napíše.
V baru byl zase ruch jako obvykle, když Harry přišel, někteří na něj zvědavě pohlédli, jako, že by zase přinesl tu sovu, kterou tak okázale odnesl. Když zjistili, že jde s prázdnou náručí, zase se vrátili ke své předchozí činnosti. Harry přešel k pultu a řekl Tonymu, že je zase zpátky a může jít zase nalévat.
„Harry, ty jsi tu sovu znal?“ zeptal se hned Tony.
„Ne, jak bych mohl znát sovu?“ pousmál se Harry.
„No já nevím, připadalo mi to tak,“ řekl Tony.
„Nikdy jsem jí ještě neviděl, jen mi připadala krotká, nic víc.“
„A co jsi s ní vlastně udělal?“ zeptal se Tony.
„No…“ Harry chtěl odpovědět, ale osvobodila ho jedna objednávka, takže musel Tonyho u pultu nechat samotného. V zápětí se ale mýlil, protože to nebyla objednávka, ale ta polekaná žena, co strachy vyskočila na židli. Harry jí vysvětlil, že byla krotká a že jí opláchl, dal jí napít a je zase v pořádku.
Zákaznice žasla nad Harryho výkonem a ještě ho tam chvíli zdržela.
Den zase šel dál, čas utíkal jako voda, Harry byl stále rád, že to nebyl dopis od Ministerstva, ale jen od jeho ‚bývalých‘ přátel. Myslel stále na to, jak jim odpoví. V první řadě napíše hned na začátek, že o něm musí vědět jenom Hermiona a Ron, nikdo jiný. Také aby na něj zapomněli a víckrát už nehledali. Sám Harry na ně nedokáže zapomenout, takže ví jak je to těžké.
A to je vlastně všechno, víc jim nemá co říct, jakákoliv jiná informace by ho jenom prozradila. Možná ještě že se má dobře a to je všechno. Harry byl spokojený, že vymyslel tenhle krátký dopis a tím ulevil své mysli, večer ho napíše a dá Hedvice. Ta už do Bradavic trefí.
Přišel večer a pak noc. Harry skončil zase jak měl ve zvyku a rozloučil se na dobrou noc s Tonym. Vyšel po schodech do svého pokoje. Hned jak vešel Hedvika otevřela své pronikavé oči a hleděla na něj.
„Hned teď napíšu dopis a budeš moci odletět, neboj,“ řekl Harry a Hedvice se načechralo peří pod zobákem, jako kdyby byla naštvaná. Harry nevěděl, jestli je to tím, že zase musí letět, nebo že odchází od Harryho. No, to je jedno. Popadl pergamen, který poslala Hermiona, obrátil ho na druhou stranu, vzal propisku, kterou sčítal ceny nápojů a začal psát.
Snad to nezní příliš přehnaně, říkal si Harry. Několikrát je tam, že prosí, aby ho nehledali, takže by to mělo snad stačit. Dopis připravil k odeslání a zasunul jej Hedvice do pouzdra na dopisy.
„Hedviko, už se sem nesmíš vracet, i kdyby se stalo cokoliv, nevracej se, rozumíš?“
Hedvika na něj koukla svýma očima a pohodila zobákem.
„Tak už leť a měj se,“ řekl nakonec Harry, otevřel okno dokořán a čekal až vyletí ven.
Hedvika se otočila, poskočila na okenní římsu, protáhla si křídla a zamávala s nima ve vzduchu. Pak se naposledy otočila hlavou na Harryho a její pronikavé soví oči hleděly do jeho.
„Sbohem, kamarádko,“ řekl Harry s předstíraným úsměvem, protože mu právě odlétala jediná živá vzpomínka na kouzelný svět.
Hedvika odvrátila pohled, zamávala křídly a byla ta tam. Harry nechal okno otevřené jenom trochu a převlékl se. Nutil se nepřemýšlet o tom, že právě viděl Hedviku naposledy, zase cítil ten tíživý pocit v žaludku. Hupnul do pyžama a zalehl do postele.
Přetočil se na bok a pohledem zůstal viset na polootevřeném oknu. Venku byla tma jak v ranci a měsíc byl zakrytý zářijovými mraky. Počasí se ochladilo tak, že si Harry už nemohl nechávat okno dokořán. Teď tam v dáli nejspíš plápolala dvě křídla nesoucí smutný dopis dvou žákům do školy čar a kouzel v Bradavicích.
