Opraveny
Babe
| Gramatické chyby Opraveny Babe |
Stran-23 | Čteno 5219x | ||
|
|
|||
| Akce | Romance | Humor | Strach |
| |
|
|
|
Kapitola 9.
Únikový autobus
Harry stále nemohl dostat z hlavy událost z minulého večera, celé dopoledne dělal všelijaké hlouposti, jako, že třeba vytíral jeden metr čtvereční asi deset minut, až mu Margaret řekla, že už tam konečně vidí svůj odraz a může toho nechat. Harrymu však nebylo do smíchu, udělal chybu, chybu která ho může stát tenhle už skoro dvouměsíční výlet.
V baru byla nálada, jako když má být konec světa, venku pršelo a celý den byl pošmurně nudný. Stálé dopadání kapek na střechu hotelu by z jednoho udělalo šílence, přes okna baru pronikalo míň světla, než svítila samotná lampa na stropě. Harry rozdával hlavně teplé čaje a grogy, odvážnější si vzali i více procentní rum.
Harry nemohl dostat z hlavy rozhovor, který včera vyslechl. Hlavně tu část o tom oblouku smrti. Kdyby tak vydržel a nezakřičel, třeba by z Popletala vypadlo více informací. Ovšem také mu nedodalo na sebedůvěře to, že ho dokážou najít, i když k tomu potřebují černou magii, tak to dokážou. Pokud ale stačí černá magie, tak už o něm Voldemort ví, proč tedy už dávno nezaútočil, měl k tomu tolik možností. Poslední útok byl koncem července, když Harry chtěl dostat zpět svůj kufr, ale proč už se nic od té doby nestalo? Ne, že by si to Harry přál, ale připadalo mu to divné.
Odpoledne utíkalo stejně jako dopoledne, hostů se tu neukázalo o nic víc a venku bylo stále to samé sychravé počasí. Harry teď poznával, že čím dál víc venku prší, tím má, co se týče vytírání, víc práce. Proč mu to vlastně nedošlo, vždyť je to logické, ale i tak většinou seděl u baru a povídal si s Tonym o autech.
Nutno přiznat, že Harry se za ten měsíc u Tonyho dozvěděl o mudlovských věcech snad víc, než za celý svůj život. Tony mu připadal, jako kdyby procestoval celý svět, byl plný informací a Harry je pokaždé z něho pracně páčil.
Teď byli v debatě o objemu motorů aut, Harry se dokonce teoreticky naučil nastartovat a rozjet se, i když ta práce se spojkou ho mátla. Připadalo mu to taky jako docela zábavný způsob přepravy, stejně ale nedal dopustit na koště, jako by si padli do oka už při prvním nasednutí a od té doby jsou přátelé na život a na smrt. Možná proto ho Kulový blesk stále zachraňuje, Harry by byl ochoten přiznat, že kdyby se zase pustil, tentokrát schválně, koště by ho zase zachytilo.
Byl na své koště nesmírně pyšný a vážil si ho ještě víc, pokaždé ho čistil a svou sadou na údržbu košťat, kterou dostal od Hermiony, nyní však již zničenou.
Kulový blesk byl zkrátka úžasný, dokázal měnit směr a zastavit téměř okamžitě na místě, obraty o devadesát nebo sto osmdesát stupňů zvládal za několik setin vteřiny a zrychlení z nuly na sto dvacet kilometrů v hodině měl méně než za pět vteřin, vlastně až teď si uvědomoval, že nikdy neslyšel o jeho maximální rychlosti, ani z vlastní zkušenosti to nevěděl, pokaždé, když šlo do tuhého, jako by koště zrychlilo na takovou šílenou rychlost, že tomu Harry nemohl ani uvěřit. Ani neslyšel o někom ze školy, kdo by ho také vlastnil. Sirius mu ho koupil z Příčné ulice.
Harryho by zajímalo, jestli tady v tom městě není náhodou taky taková ulice jako je Příčná ulice v Londýně. I když vlastně by se tam neodvážil jít, protože by ho okamžitě poznali.
Kolem šesté hodiny se mrknul do svého pokoje, jestli už smrad z jeho věcí je pryč, bohužel tam stále byl a Harry si začínal myslet, že se toho zápachu, který ho provázel celým pobytem tady, snad nikdy nezbaví. Pokoj sám o sobě už začínal být vyvětraný, Harry zjistil, že koberec pod oknem je plný vody, jak přes celý den nechal otevřené okno, naštěstí nebyl činžák ze dřeva ale z betonu. Harry chvíli přemýšlel co s tím, ale nakonec si řekl, že je to jedno a nechal okno otevřené dál.
Večer a pak kolem desáté se v baru objevilo o něco víc lidí než přes celý den, Harry začal nosit i k ostatním stolům a po chvilce mu Tony řekl, ať se na vytírání vykašle, že to pak večer vytře najednou. Večer se pak s Tonym skvěle bavili, Tony se snažil nakreslit portrét svých zákazníků, ale dělal to nenápadně, aby jim to nebylo divné, že na ně kouká. Harry se nemohl udržet smíchy, jaké jim dělal obličeje a uši. Zřejmě vůbec neměl nadání, ale Harry nemohl popadnout dech, jak Tony nadšeně čmáral jejich podobizny. Připomínalo mu to pár lidí, které už poznal, zvlášť jedna starší paní v koutě se šátkem na vlasech se Tonymu obzvlášť povedla, protože jí přidělal i pár srandovních vymyšlených věcí, vypadala jako Harryho bývalá profesorka Obrany proti černé magii, Dolores Umbridgeová a Harry si obzvlášť všiml podobnosti jejího šátku a té hnusné mašle, kterou pořád Umbridgeová nosila na hlavě.
Když jí Tony dokreslil, Harrymu tekly smíchem slzy a řekl Tonymu, že z toho musí na záchod. Nikdy se mu smíchy ještě nechtělo čůrat, ale ta Umbridgeová se Tonymu opravdu povedla. Když tak Harry byl na toaletách, uvažoval, jak by Dolores jednala, kdyby viděla takovou svoji podobiznu, ještě lepší by bylo, kdyby to bylo vyvěšené jako že se hledá stará tlustá oplzlá babice a že prý máme svědka, který podal přesný popis a k tomu přidal tenhle obrázek.
Harry po sobě spláchl a vyšel z toalet. Tony se dal do kreslení dalších hostů, tentokrát ale začal jedním, kterému udělal až nějak velké oko a Harry se mu znovu začal smát.
„Kdo to je, prosím tě, já ho nevidím,“ zeptal se Harry rozesmátě.
„Sedí támhle u trojky, teď přišli, měl bys jít přijímat objednávky.“
„Jasně, na toho se rád podívám,“ usmál se Harry, zvedl blok s tužkou a rázoval si to k trojce. Vyšel za roh pultu a v tom strnul, jako by to něj uhodil hrom.
Seděl tam Alastor Moody, starší chlapík s podivně zakřiveným obličejem a jedním okem kouzelným, které dokázalo prohlédnout i jeho hlavu, když ho otočilo dozadu. Vedle něho seděl Remus Lupin, to je ten čaroděj, co Harryho popadl a zadržel u toho oblouku v odboru záhad, měl špinavé zaplátované šaty, na svůj věk až poněkud světlé vlasy a sinalý obličej, vypadal jako by byl nemocný. Naproti nim seděla Nymfadora Tonsková, měla kulatý obličej se špičatou bradou a tmavé oči, Harry o ní věděl, že je metamorfomág a že dokáže na sebe vzít jakoukoliv lidskou podobu. Vždycky Harryho překvapila svým účesem, nyní však vlasy měla tmavohnědé, takové, aby se nesnažila přilákat mnoho pozornosti. Vedle ní seděl Arthur Weasley, otec Ronalda Weaysleyho, který pracoval na Ministerstvu ve zneužívání mudlovských výtvorů a bylo vidět, že jeho děti po něm zdědili jeho zrzavost ve vlasech a nejen to. Všichni seděli u stolu a bavili se spolu, jen Moodyho čarodějné oko létalo po místnosti jako splašené.
Harrymu se rozklepaly ruce, stál tam, jim na dohled, teď, kdyby se otočil, tak si všimnou, že k nim někdo šel a teď se vrací, ale kdyby zase šel k nim, tak… no to už vůbec ne. Co teď?
Už tam stál příliš dlouho, bude vypadat jako podezřele, co má dělat? Harry usilovně přemýšlel a srdce se mu silně rozbušilo.
V tom se ale Moodyho čarodějné oko přestalo otáčet a pevně ulpělo na Harrym, ten ztuhl snad ještě víc než před tím. Moody se nahnul ke svým společníkům a něco jim pošeptal.
To už ale Harry nečekal, otočil se, odhodil notýsek s tužkou na stůl a uháněl ke dveřím. Zaslechl za sebou rychlé odsouvání židlí a spěšné kroky. Harryho teď popadala panika, běžel kolem mincí, které si tam pověsil Tony, když je od Harryho dostal první den, Harry strhnul pár galeonů a rozrazil dveře vedoucí na schody a vůbec si nevšímal udiveného pohledu Tonyho.
Vyběhl po schodech tak rychle, jako snad nikdy za celou délku svého pobytu, otočil se směrem ke schodišti a utíkal s hlavou otočenou ke svému pokoji. Dole se rozrazily dveře a Harry věděl, že ho pronásledují jak nejrychleji můžou.
V tom do někoho prudce narazil.
„Au, dávejte pozor!“ ten hlas mu byl ale povědomý.
„Harry!“ tentokrát dívčí hlas, Harry se vzpamatoval a uviděl před sebou Hermionu a Rona, který si hladil rameno.
„Teda, to jsem netušil, že mě přivítáš tak divoce,“ usmál se Ron.
„Já…a…a…j…já…“ Harry neměl slov, stál tam jako přimražený a za nimi se ozývaly spěšné kroky do schodů.
„Páni, měl jsi slyšet, jak Hermiona začala řvát, když přišel tvůj dopis, křičela asi půl minuty, než jsem jí konečně uklidnil,“ pokračoval Ron.
„V… v… vy jste tu s nima?“ vykoktal ze sebe splašeně Harry.
„S kým? O čem to mluvíš, není ti něco Harry?“ zeptala se opatrně Hermiona.
„Nejspíš utekl nahoru, Arthure,“ ozvalo se ze zdola.
„A co když vyběhl druhými dveřmi na ulici?“ zeptal se další hlas vycházející ze zdola.
„Pojďte!“ vyhrkl Harry, popadl je za límce a vlekl je chodbou ke svému pokoji. Rozrazil dveře, strčil je dovnitř a zabouchl za sebou. Pak pečlivě zamkl.
„Poslyš Harry, nechtěl bys nám něco prozradit?“ řekl opatrně Ron.
„Co tady děláte!“ rozkřikl se v odpovědi Harry, ale záhy si uvědomil, že právě přilákal své pronásledovatele.
„To byl Harryho hlas, vyšel ze shora,“ ozvala se Tonksová.
„Rychle, pohněte kostrou!“ řekl Lupin a hned na to uslyšeli dupot po schodech.
„Kdo to je Harry?“ zeptala se Hermiona.
„Moody, Lupin, Tonksová a tvůj táta,“ řekl a pohodil okem na Rona.
„A proč před nima utíkáš?“ zeptal se nechápavě Ron.
„Protože mě nemůžou dostat, já se nemůžu vrátit a mluv potichu,“ řekl Harry, když uslyšeli kroky kolem dveří.
„Tak kde jsou?“ ozvalo se za dveřmi. „Moody, jak to že ho nevidíte?“ zeptala se Tonksová.
„A jak to mám asi udělat?“ zeptal se jí nakvašeně Moody.
„No přece tím okem, tak dělejte, prohlédněte tu stěnu!“
„Tohle je Vizokulum dvacítka, ta to neumí a na padesátku jsem neměl peníze!“
„To snad není možné, tak jak ho teď najdeme?“ řekl Weasley.
„Musíme prohledat každý pokoj zvlášť, každý začne na jednom konci,“ řekl Lupin a v tu ránu se kroky rozešli všemi směry. Harryho pokoj byl uprostřed, takže měli chvíli čas.
„Harry, je to můj táta, ten by ti neublížil,“ řekl prosebně Ron.
„Já vím, já se snažím, abych neublížil já jemu,“ řekl Harry a sklonil se pod postel pro Kulový blesk.
„Snad nechceš znova utéct, Harry?“ zeptala se podrážděně Hermiona.
„Věřte mi, že to tak bude lepší,“ řekl Harry a soucitně na ně pohlédl.
„Harry, utekli jsme z Bradavic, nejspíš přijdeme o prefektské odznaky, riskovali jsme školní tresty a tresty od našich rodičů…“
„Tak jste si neměli dělat tu starost, jasně jsem vám psal, aby jste mi už nepsali a už vůbec za mnou nechodili,“ odsekl Harry.
„Harry, proč si sakra myslíš, že jsme utekli, abychom tě dostali zpět do Bradavic?“ zeptal se Ron.
Harry začal být zmatený. „No já…“
„Půjdeme s tebou, utečeme s tebou Harry, to byl náš plán!“ vyhrkla ze sebe Hermiona a Harry by nikdy nečekal, že tohle řekne. Odvrátil od nich smutný pohled a přešel k oknu, venku už jenom mrholilo, žádné velké kapky to nebyly, spíš taková mlha.
„Věřte nebo ne, dělám to kvůli vám, čím dál od vás budu, tím líp,“ řekl Harry vážně.
„Co to plácáš Harry?“ zeptal se Ron a Harry se k němu otočil, aby ho utišil, protože zase zvýšil hlas. Kolem sebe slyšeli kouzla Alohomora a slídění Harryho pronásledovatelů v pokojích.
„Jde o Voldemorta, něco jsem vám neřekl, o tom co se stalo před měsíci a taky vám to neřeknu. Musíte na mě zapomenout, je vám to jasné?“ prohlásil Harry.
Hermiona přešla ke dveřím dřív, než jí Harry stačil zastavit, místo toho aby ale otevřela zvedla hůlku a řekla: „Colloportus.“ Tím dveře zamkla a otočila se na Harryho.
„Harry, celý měsíc jsme si mysleli, že jsi mrtvý, prožili jsme ten nejhorší měsíc v životě a už to nikdy nechceme zažít, půjdeme s tebou, i kdyby nás to mělo stát život,“ řekla smrtelně vážně, až to Harryho trochu polekalo.
„Kdybys věděl, jak jsme se cítili, když přišel tvůj dopis, ani jsme tomu nemohli uvěřit, bylo to jako kdybychom oživli. Už tě neopustíme, Harry,“ řekl Ron.
Harry nevěděl, co má říct, připadal si trapně, pronásledovatelé se blížili k jeho dveřím a on tady zatím vězel s dvěma nejlepšími přáteli, kterým prostě musí dát sbohem. Tolik, kolik je měl rád, tolik cítil, že je musí opustit, už je nemůže zatáhnout do dalších nebezpečí, tentokrát by nemuseli mí takové štěstí.
„Promiňte,“ řekl po chvilce a začal pomalu nesouhlasně kroutit hlavou. „ale dokud budete mí přátelé, já nebudu moci být váš přítel. A tom myslím vážně.“
Prásk!
Odemykací kouzlo se odrazilo od zapečetěných dveří.
„Musím už jít, prosím vás, sakra už na mě zapomeňte!“ křikl na ně Harry.
„Harry otevři, proč to děláš, my tu nejsme, abychom ti ublížili,“ ozval se hlas Lupina za dveřmi.
„Otevři chlapče a nic se ti nestane,“ řekl Moody.
„Otevři drahoušku, jsme tu abychom ti pomohli,“ ozval se hlas Tonksové.
Harry ohrnul nos, nasedl na Kulový blesk a obrátil se k oknu.
„Harry nemůžeš přece…“ snažila se dál Hermiona, ale Harry jí přerušil.
„Žádný Harry Potter už není, zapamatujte si to, už neexis…“
V tom se dveře rozletěli na kousky a dovnitř vpadli Lupin, Moody, Weasley a Tonksová.
Svist!
Harry akceleroval a v tu ránu byl z pokoje ven. Vyletěl na potemnělou ulici a obrátil to k temné uličce s kontejnerem, kam před necelými dvěma měsíci spadl vyčerpaný z koštěte.
„Harry?“ ozval se hlas pod ním, Harry se leknul, nebyl to ani jeden z jeho pronásledovatelů, byl to Tony.
Stál tam dole s pytlem plným odpadků a hleděl na vznášejícího se Harryho. Ten nasucho polkl, co teď, už se to vrátit nedá, stejně musí odsud zmizet. Harry sletěl dolů k zemi před Tonyho.
„Musím ti něco říct Tony,“ řekl překotně.
„Ty asi nebudeš normální kluk, že ne?“ zeptal se užasle Tony.
Harry zavřel oči, zhluboka se nadechl a rozmýšlel se co řekne, bylo to těžké se loučit a ještě mu v tu samou chvíli říkat pravdu.
„Já netrpím a ani jsem netrpěl žádnou ztrátou paměti,“ řekl a pečlivě vážil slova, na druhou stranu se bál, že se na konci uličky objeví Moody, nebo někdo další a Harry nebude mít čas se ani pořádně rozloučit. „Víš, existuje svět, který si ani nedokážeš představit, představ si, že všechny čarodějné historky, létající košťata, lektvary, draci, to všechno existuje,“ pokračoval Harry.
„Cože?“ zeptal se vystrašeně Tony a pytel s odpadky upustil na zem.
„Existuje strašné zlo, zlo, které si nedokážeš představit ani v těch nejhorších snech. To zlo jde po mě, musel jsem se někde ukrýt. Tu noc jsem před tím utíkal, ale nějak jsem to nezvládl,“ pohlédl do vystrašených očí člověka, kterého měl tak rád a chtělo se mu plakat.
„Je mi to líto, že jsem ti lhal, hodnějšího člověka jsem jakživ nepotkal, ale teď už musím…“ Harrymu nějak přestal sloužit hlas a nedopověděl to.
„Ty chceš odejít, Harry?“ zeptal se opatrně Tony a stál jako přimražený.
„Musím, jsou tady, musím jim utéct, jinak budu v nebezpečí,“ odmlčel se a po tváři mi stekla slza, právě se rozloučil se dvěma nejlepšími kamarády a teď tohle. „Děkuji ti za všechno Tony, budeš se tu muset nějak beze mě obejít,“ řekl pomalu tichým hlasem.
Tony stále kroutil hlavou a zoufale koukal svým starým obličejem na Harryho.
„Jak můžeš takhle žít, stále jen utíkat?“ zeptal se konejšivě Tony.
To Harrymu nedodalo příliš sebedůvěry.
„Opravdu nemáš žádné rodiče?“ zeptal se znovu Tony.
„Mámu a tátu zabili,“ řekl smutně Harry a otřel si tvář. „A teď jdou po mě.“dodal ještě.
„Musíš na policii!“ popadl ho Tony, jako kdyby mu chtěl domluvit.
„Nikdy nezapomenu na to, jak jsem potkal toho milého starého pána,“ řekl úsměvně Harry.
„Harry stůj!“ ozval se hlas z konce uličky.
„Támhle je!“
„Harry, neblbni!“
Harry strčil Tonyho zpátky do domů a řekl: „Děkuju za všechno!“ a zavřel na ním dveře.
To už však v uličce se rozlehly kroky a Harry se rozeběhl směrem od nich.
„Harry stůj, proč sakra utíkáš?“ řičel pan Weasley.
„Pottere, jestli se nezastavíte, budu na vás muset použít omračovací kouzlo!“ křičel mu za zády Moody.
To Harrymu bylo jedno, má hůlku a koště, to je nejdůležitější. Utíkal před nimi v té tmavé uličce až doběhl na její konec a na další prostornou ulici.
KŘACH!
Harry se lekl, asi třicet metrů napravo od něj se ozvala rána. Podíval se tím směrem a viděl, jak na něj mávají dvě postavy. Za nimi byl obrovský třípatrový Londýnský autobus jasně červené barvy, která se v temnotě měnila na černou, stejnou jakou barvu měli obrovská kola.
„Harry poběž, rychle!“ křičeli na něj Ron a Hermiona.
„Nebudeme tady stát věčně, chlapče!“ ozval se třetí hlas zevnitř autobusu, to byl Stan Silnička.
Harry chvíli zaváhal, ale jakmile znovu zaslechl šlápoty blížících se pronásledovatelů, rezignovaně začal utíkat směrem k autobusu.
Ron a Hermiona už byli na stupíncích, když Harryho natlačili dovnitř. V uličky vyběhli siluety postav a křičeli na autobus.
„Vraťte se!“
„Počkejte!“
„Na tohle jsem už moc starej,“ ztěžoval si Moody.
„Ernie, šlápni na to!“ ozval se hlas za Harrym. Harry se konečně otočil a spatřil průvodčího Stana Silničku, mladého chlapce s červenou uniformou, odstálýma ušima a snad ještě více uhry, než Harry viděl před tím.
Ozvalo se skřípění pneumatik a to už se všichni tři, Harry, Ron a Hermiona začali sunout dozadu jak autobus bleskově vyrazil.
„Co to děláte?“ obrátil se Harry na své přátele.
„Harry už jsme si zvykli na tvou nevděčnost, ale snad si domyslíš, že ti právě pomáháme utéct,“ řekla s úsměvem Hermiona a zvedala se z Rona, na kterého spadla když autobus se rozjel.
Autobus byl zase plný postelí, tak jak ho Harry viděl poprvé, jeho mramorové stěny osvětlovaly pochodně hořící na konzolách mosazných postelí, které tam byly seřazeny místo sedadel a posunovaly se ze strany na stranu, jak autobus řezal zatáčky. Autobus se řítil snad přes tři sta kilometrů v hodině, sloupy, stojící auta, stromy, všechno mu jakoby zázračně uskakovalo z cesty a pak se zase vracelo na svoje místo, autobus řezal zatáčky jako Harry na Kulovém blesku, přesto, že byl třípatrový, tudíž pěkně vysoký, v zatáčce v takové rychlosti se ani trochu nenaklonil. Zato Ron, Hermiona a Harry stále létali s jedné strany na druhou. Stan Silnička stál opřený u kabiny řidiče, samozřejmě už zvyklý na tento způsob jízdy, takže se nepohnul ani o píď. Řidič byl zakrslý starý mužík a hustým obočím extrémně a tlustými brýlemi, za nimiž jeho oči vypadaly jako dvě ohromné bobule, Harry vždycky věděl, že jezdit s tímto šišlavým napolo slepým staroušem je o život.
„Do Záchranného autobusu se totiž nedá přemístit, Harry,“ řekl Ron, ale začali se mu červenat uši a dělalo se mu špatně.
„Tady jsi v bezpečí a dokáže tě dostat kamkoliv,“ řekla Hermiona.
„Co si mám s vámi počít,“ rezignoval Harry. „Ale stejně nemůžeme utíkat spolu, kam to vlastně jedeme?“
„To si řekněte vy kamarádíčkové,“ řekl Stan.
„Šakla Štene, to je Šarlí, na šešti hodinách!“ zašišlal Ernie u volantu a díval se do ohromného zpětného zrcátka autobusu.
„Co je na šesti hodinách?“ podivil se Ron, kterému se chtělo zvracet a snažil se to vůli popudit.
„To je, jako kdybys stál uprostřed hodinovýho ciferníku, šestka je za tebou,“ oznámil mu Stan a rázoval si to autobusem k zadní části.
„To Charlie, Ernie! Sakra!“ vykřikl Stan, když dospěl k zadnímu konci autobusu.
„Dyť to žíkám,“ zaskřehotal stařík.
„Kdo je Charlie?“ zeptal se Harry.
„Vietnamští palchanti!“ ozvalo se zase od Ernieho.
„Charlie vlastní konkurenční autobusovou firmu a leze nám do rajónu,“ objasnil Harrymu situaci Stan, který se vracel zase k řidiči.
„Ploč šakla nás šleduje?“ zabrekotal stařík.
„Nemám šajn, možná chce vás,“ řekl Stan a otočil se na své tři cestující. Ty se po sobě otočili, ale už nestačili skrýt své provinilé pohledy.
„Musíte nás z toho dostat, prosím,“ řekl Harry.
V tom se za nimi ozvalo burácení motoru, za zadním sklem autobusu se objevil obrovský stín dalšího třípatráku jasně tmavě zelené barvy.
Prásk!
Narazil do jejich zadní části až postele na podlaze nadskočily, stejně tak i cestující, kteří teď z horních okem začali hlasitě nadávat.
„Voni to myslí vážně, Ernie!“ křikl Stan a zvedal se z podlahy, nebyl sám, i Harry, Ron a Hermiona leželi všude možně, jak na ně dolehl ten náraz do jejich autobusu.
Harry se vyškrábal na nohy, přešel ke Stanovi, obrátil kapsy naruby ze kterých mu vypadalo několik galeonů, které sebral Tonymu z nástěnky, Stan vykulil oči.
„Utečte jim!“ řekl Harry.
„Ernie, zařaď tam šestku, máme tu nóbl zákazníka, musíme jim Charliemu zdrhnout!“ křikl Stan a posbíral galeóny. „Tady máte čekuládu a barevné kartáčky, to je prémie pro zákazníky, kteří něco přihodí, sakra Ernie, došly nám červené kartáčky.“
„Špotleboval šem je,“ blekotal stařík, který teď hlasitě přeřadil a autobus akceleroval.
„Sakra Ernie, myslel jsem, že už žádný zuby nemáš,“ řekl Stan a dobelhal se s galeóny k řidiči.
„Ty jsem nešpotleboval na žuby, měl jsem je na…“
„To je jedno, šlápni na to Ernie,“ zarazil ho Stan a pevně se chytil.
„Držte se něčeho! Ernie, od teď jsme únikový autobus!“ křikl Stan na Ernieho.
„Lodžl!“ řekl stařík a informační tabule hlásající ZÁCHRANNÝ AUTOBUS se změnila na ÚNIKOVÝ AUTOBUS.
A zase, autobus prudce akceleroval, i když si trojice myslela, že už jede na maximum a znovu všichni přepadli dozadu a následně sjeli po podlaze nalevo, jak autobus střihl zatáčku.
„Řek sem, aby jste se něčeho chytli!“ křikl na ně Stan.
„Harry, myslíš, že budeš mít i na zaplacení úklidu mých… mých..,“ štěbetal Ron celý červený a bledý zároveň a kryl si rukou ústa.
„O tom nepřemýšlej, snaž se to vydržet,“ řekl Harry, který pomáhal se zvednout Hermioně a sám se necítil o moc lépe než Ron.
„Ernie, dej tam sedmičku, ten Charlie nám furt dejchá na záda!“ křikl Stan a následně se ozvalo zase hlasité RUP! řazení.
„No tak vleš tam ti potlovolo!“ skřehotal stařík.
„Co se děje Ernie?“ zeptal se Stan.
„Šedmiška tam nejde, zřejmě jšem v pševodovče zapomněl ten zubní kaltášek,“ vyhrkl dědula.
„Už nikdy nečisti převodovku našima prémiovejma zubníma kartáčkama, jasný Ernie?“ napomenul ho Stan. „Vidíš jak to dopadá, no dobře hoď tam rovnou osmičku.“
RUP!
Jak se zdálo, osmička tam padla, protože autobus zrychlil snad na MACH 1 a řítil se ulicemi takovou rychlostí, že z oken viděli jen čáry světel. Stařík teď o překot točil čiperně volantem a mžoural přes své tlusté brýle.
„Dupni na to, Ernie, vytáhni z tý potvory co se dá!“ křikl Stan.
Odstředivá síla teď tlačila Rona, Hermionu a Harryho k zadní části autobusu a určitě by tam už dávno byli, kdyby se nedrželi jako klíšťata tyčí u řidiče.
„Ernie, Charlie furt na šesti hodinách! Co to sakra má pod tou kapotou?“ divil se Stan.
„Pšidávaj tam lejžový víno, ťo obohatí šměš!“ vyhrkl stařík.
„Rejžový víno? Oni z tý rejže vážně dělaj všechno, jak to vůbec víš Ernie?“ zeptal se Stan.
„Plotože my ho tam máme taky!“ křikl stařík a střihl jednu zvlášť ostrou zatáčku, Harry se pustil a přitiskl se obličejem na sklo autobusu. Následně ho Hermiona popadla a dovlékla k tyči.
Autobus se teď řítil přes nějaké město, pochybovali, že to byl stále Dublin. Mosty přelétával takovou rychlostí, že kdyby autobus opravdu mohli mudlové vidět, viděli by jenom šmouhu. Teď autobusu uhýbali úplně celé bloky domů, Ernie zřejmě nestačil v takové rychlosti točit obrovským autobusovým volantem.
„Šakla Štene, blejšknul náš radar!“ křikl stařík.
„Obrať EsPéZedku, Ernie!“ a v tom okamžiku se registrační číslo na autobusu změnilo na úplně cizí. „Už mě ty mudlovský pokuty začali lízt na nervy,“ vysvětlil udiveným třem cestujícím Stan. „Ernie, tohle je Valderónská, že jo? Víš jak jsme tadyhle onehdá utekli těm poldům, když se nám bouchlo zneviditelnění?“ zeptal se rychle Stan.
„Jo, ještě teť ž toho mám ploblémy s ploštatou!“ křikl stařík.
„Zahni tam, třeba si nás nevšimnou,“ řekl Stan.
V tom autobus vjel do tmavé uličky a skřípal stěnou o dva boky domů, vešel se do té tmavé uličky jen těsně, byla stejná jako ta u deváté ulice s kontejnerem a pak autobus zastavil.
Vzum!
Ozvalo se a za nimi prosvištěla žížnivá čára zeleného autobusu.
„Dostali jsme je! Jó!“ křikl Stan a začal radostně skákat.
„Harry, jsou pryč,“ řekl bledě Ron a vychutnával si toho jako autobus konečně stojí. Hermiona, která byla taky už bledá až za ušima, vlasy měla jako kdyby jí je někdo hodinu cuchal, takže vypadala jako nějaká „dívka z ulice“, si teď sedla na podlahu a tiše oddechovala. Na podlahu se sesunul i Ron a opřel se o mramorovou stěnu autobusu.
Harry stále stál a koukal smutně na své dva přátele. Teď se museli rozloučit. Nechtěl jim to ani říct, neměl na to sílu ani odvahu, zase mu pomohli z nesnází.
„To byla jízda, co Harry?“ zeptal se Stan. V tom se ale leknul, protože si všimnul jeho jizvy, kterou měl přikrytou svou čupřinou. „No počkat, ty jsi Harry Potter, proto jsi mi byl tak povědomej. Ernie, my vezeme Harryho Pottera!“ křikl na řidiče, který stále seděl za volantem a koukal před sebe jako socha. „No to se mi snad zdá, tady Harry, vrátim ti ty peníze, tohle bude na podnik,“ řekl Stan a běžel s galeóny k Harrymu.
„Ne, nechte si to, fakt jste byli úžasní, já je stejně už nepotřebuji,“ řekl zklamaným tónem Harry.
„To byla pro nás čest, páni, všude v novinách se psalo, že jsi mrtvej, a teď tohle!“ řičel Stan a prohlížel si Harryho jako kdyby byl na výstavě za vitrínou. „Ty peníze od nás musíš přijmout zpět, Harry, tohle opravdu mi nikdo neuvěří, pomohl jsem prchnout Harrymu Potterovi“
„Ne, vážně si je nechte, já…“
Vzum!
Ozvalo se zase a na konci uličky se zastavil tmavě zelený autobus.
„Žaše Šárlí, Štene! Mají náš!“ křikl Ernie.
„Tak teď teprve zažijou jízdu!“ křikl Stan a přešel znovu k místu řidiče. Harry si hlasitě odkašlal a když na něho Hermiona a Ron pohlédli, důležitě jim ukázal na přídržné tyče. Ti okamžitě pochopili a chytili se jich zase jako klíšťata.
„Dupni na to Ernie a vem to po hlavní, uvidíme jak Charlie zvládá těžkej provoz!“ ukázal Erniemu Stan a v tom se ozvalo znovu hlasité skřípění jak se autobus prodíral úzkou uličkou. Přitom válcovali všechny popelnice, krabice a kočky, co byli v uličce. (kočky samozřejmě stačily uskočit)
V chvíli se za nimi ozvalo stejné skřípění, z olivově zeleného autobusu za nimi po stěnách zuřivě odletovali jiskry a dral se za nimi.
„Už jsme skorem venku, ještě chvíli,“ řekl Stan a koukal bolestně na stěny autobusu, jak z nich také odlétávají jiskry. „No co, stejně už potřeboval znovu nahodit červeně.“
V tom se červený autobus vysmekl z úzké uličky a vystřelil jako raketa po hlavní ulici.
Všichni uvnitř se začali hned sunout s postelemi dozadu.
„Mě vždycky bylo divný, proč tu ty postele vlastně jsou?“ ptal se bledě Ron. Harry pokrčil rameny. Stan to ale zaslechl.
„Ernie je na to odborník, pokud má někdo problémy ze spaním, postará se o to!“ křikl na ně přes rachot autobusu.
Ron bolestivě pohlédl na Harryho a Harrymu bylo jasné, že by radši ponocoval.
Postele a celá trojice se zase posunovali ve směru zatáčení autobusu, naštěstí se všichni pevně drželi. Harry viděl na Ronovi, jak se chce zeptat, jak si tu počínají, když se někomu chce zvracet, ale bál se odpovědi.
V tom se za nimi objevila zase dvě světla a tmavě zelený autobus, který se zlostně přibližoval.
„Vem to po nájezdu na most, tam je vždycky zácpa!“ křikl Stan na Ernieho. Ten prudce stočil volat doleva a postele se začaly sunout doprava.
„A teď vypni neviditelnost, Ernie,“ řekl Stan.
„Zbláznili jste se?“ okřikla je Hermiona.
Stan na ní mrkl jedním okem a v tu chvíli autobus zpomalil na asi padesátku.
„Dobře, teď,“ v tu ránu se třípatrový autobus objevil a vyjel na silnici plné aut.
„Ernie, skus se mezi nimi nějak proplést,“ řekl Stan.
Ernie teď vyplazil jazyk a začal kroutit volantem na všechny strany. Začalo se ozývat nespokojené troubení ostatních aut. Byla už noc a venku mrholilo, zato aut tu bylo na silnici dost.
Všichni v autech koulili oči až nahoru do výšky, kde bylo poslední třetí patro. Řidiči zapomínali popojíždět a toho místa právě autobus využíval, řidiči jen vyjeveně koukali, co to právě projelo za monstrum.
V tom se za nimi vyhrnul zelený třípatrový autobus a začal se prodírat za červeným hustým provozem.
„Jak to, že nejsou neviditelní, vždyť klidně můžou být ne?“ zeptal se Harry a už zase si vychutnával pomalé jízdy.
„Neviditelnost funguje jenom, když jedeš nadmudlovsky, to znamená rychlejc, obratnějc, snad víš co tím myslím,“ řekl Stan a začal se věnovat zase dění na silnici.
Harry nechápavě pohlédl na Rona, který teď ležel na jedné z postelí a hlasitě a kontrolovaně oddechoval jako matka při porodu. Hermiona ležela na zemi, vlasy měla přes oči, takže jí nebylo vidět do tváře a ani nedutala.
Harry se začal rozhlížet po autobuse, přece tu musí být nějaký pytlík na zvratky, protože se mu nebezpečně začal zvedat žaludek. Přešel na konec autobusu, ze shora uslyšel kopání a nadávání ostatních cestujících, bál se jich jít zeptat na nějaký pytlík na zvratky, snad jedině, že by použil kouzlo na zmizení věcí.
Harry došel až na samý konec autobusu. Byli teď na mostě nad řekou v odstavném pruhu se tlačili dopředu. Tmavě zelený autobus se stále držel za nimi, Harry v něm zahlédl malinkatého řidiče a ještě menšího průvodčího. Dále tam byli stíny čtyř postav, jedna byla jistojistě žena. ‚Tohle nemá cenu‘ říkal si v duchu, těm se nikdy snad neztratí. Otočil se zády k oknu a opřel se o něj, pohlédl doprava na tmavou řeku.
V tom v proudu zahlédl něco tmavého, ještě tmavějšího než řeka sama, vůbec se to jako řeka neblyštilo, ale stále se to zvětšovalo. Harry se na to zadíval, byl to podivný tvar, plápolal tomu plášť, ale stále to bylo černé jako uhel. Následně to zmizelo pod mostem.
Harrymu z toho až přeběhl mráz po zádech. Vrátil se ke kabině řidiče, byli už na druhé straně mostu a sjížděli z něho.
„Zahni doprava do té uličky, zapni neviditelnost a šlápni na to, Ernie,“ řekl nadšeně Stan.
Autobus sjel ze silnice a dral si to travou na nejbližší temnou ulici a polorozsvícenými pouličními světly. Ozvalo se skřípění pneumatik a Harry klouzal přes celý autobus až dozadu. Zapomněl se chytnout, ale v tom samém okamžiku se ozvalo hlasité žuchnutí a výkřik, Ron spadl z postele a kutálel se pod ostatními postelemi také dozadu. Oba dva skončili až na konci, Harry Rona popadl a snažili se dostat dopředu. V tu chvíli kolem nich po zádech prosvištěla s křikem Hermiona a taky se zarazila nohama o zadní stěnu autobusu. Společně se pak snažili dostat dopředu.
Jenže za nimi se zase objevila dvě světla a Charlie byl zase za nimi.
„Štene, ten Šarlí má véško šeštašedešátku, my jenom šeštatšičítku,“ skřehotal Ernie.
„Sakra, mají o dvanáct set kobyl víc, z toho se nevylížeme, Ernie,“ řekl pochmurně Stan.
„Jak to še ten Šárlí má všečko?“ rozčílil se dědula.
„Tak mě pusťte, pokusím se utéct po svých,“ řekl Harry, který se konečně dobelhal s ostatníma do přední části autobusu.
„Ještě ne Harry, starej Ernie má ještě pár Es v kapse,“ mrkl na Harryho Stan a otočil se k Erniemu.
„Ernie, slyšel jsi taky, že Sahara je největší poušť na světě?“ zeptal se Stan Ernieho, dědula zatáhnul za páku a…
KŘACH!
Postele nadskočily půl metru vysoko a pak zase hlasitě dopadly. Ze shora se znovu ozvaly rozčílené hlasy, a Ron právě něco vyklopil do kouta autobusu.
Harry se vyklonil z okna, autobus si to šinul písečnými dunami pouště, všude na dohled nebylo nic než jen písek, i tak ale autobus jel asi tak čtyři sta kilometrů v hodině a písek za sebou odhazoval do závratných výšek.
„Koukám, že jsi to nevydržel,“ začal se Stan smát Ronovi, který teď právě vyzvracel svoji večeři. V zápětí jeho zvratky zmizely a nebyla po nich ani zmínka. „Většina lidí má tu slušnost a vyklopí to až venku, ale přitom to klidně můžou udělat tady, máme na to zaříkadlo, které to okamžitě odstraní, ale oni si myslí, že by to bylo neslušně a stále se ptají na nějaké ‚pytlíky na zvracení‘,“ smál se na celé kolo Stan.
Ron se pousmál spíš neviditelně a nepustil se své tyče.
„Kde… kde to jsme?“ zeptala se mdle Hermiona.
„V Sahaře, má milá,“ řekl s úsměvem Stan, zatímco autobus prometával písek.
„A tady nás nenajdou?“ zeptal se Harry.
„No, vždycky existuje způsob…“
KŘACH!
Napravo od nich se objevila dvě světla a písečnou dunu rozrazil tmavě zelený autobus.
„Šárlí, na ťevíti hotinách!“ křikl stařík a stočil volant doleva.
„Našli nás, držte se!“ křikl Stan a znovu přešel k řidiči. „Co tam máš dál, Ernie?“
Stařík zatáhl za páku a…
KŘACH!
Autobus se ocitl na jakémsi skalnatém vrcholku plném sněhu a kolem se rozprostírala hornatá krajina plná zasněžených kopců. Všude kolem zuřil hrozný vichr, který zněl autobusem jako meluzína.
„Kde to jsme Ernie?“ zeptal se Stan.
„Ťo je Mouňť Ívrišť,“ zašišlal dědula.
„Mount Everest? Tady se ale nehneme z místa, trčíme na vrcholku nějaký skály,“ řekl Stan.
Měl pravdu, autobus se kymácel a nebyl zrovna moc vyrovnaný. Vítr zdá se ho udržoval v rovnováze.
KŘACH!
Za nimi se objevila dvě světla a zelený autobus.
„Šárlí, na peti hotinách!“ křikl stařík, který však stále hleděl přímo před sebe, jako kdyby očekával start Formule 1.
„Já ho vidím, Ernie! Potřebujeme se sklouznout dolů!“ řekl Stan.
„Zbláznil jste se, tam dolů je to několik kilometrů skalisek!“ křičel vyděšeně Ron.
„Přímo před námi je asi pět set metrů prašan, to vyjde, neboj se chlapče,“ řekl Stan a přešel ke schodům vedoucím do druhého patra autobusu.
„Mohli by jste se někdo přesunout do přední části?“ křikl nahoru na cestující ve vyšších patrech.
Zpátky se mu ozývalo nadávání, některé i vulgární, ale v tom se najednou začal autobus naklánět dopředu.
„Buď připravenej Ernie!“ křikl Stan na stařičkého řidiče
„Všdy pšiplaven!“ křikl Ernie.
V tom se autobus převrátil dopředu, takže se začal po skaliscích sunout dolů.
Hermiona začala ječet na plné kolo, když viděla, jak se čelní sklo blíží k sněhové závěji. Za ní se přidal Ron, který taky začal křičet. Harry zatnul zuby a zavřel oči očekávajíc tvrdý náraz.
Buch!
Autobus odhrnul dopadem asi tunu prašanu a začal se klouzat po příkrém zasněženém svahu dolů. Začal nebezpečně zrychlovat a blížil se k útesu, který se začal rýsovat na čelním skle. Hermiona nepřestávala ječet, Ronův jekot přešel na panický křik a z horních pater se začala ozývat další vlna jekotu. Harrymu málem mohly prasknout ušní bubínky, celý ječící autobus se šílenou rychlostí řítil k útesu, Harry teď už s otevřenýma očima sledoval, jak autobus hrne přívaly sněhu před sebou. Zaslechl, jak Ernie vykřikl něco jako: „To je jízda!“ a zahlédl pobavený obličej Stana, který si to zřejmě vychutnával, jako by se vůbec nebáli, že právě poškodili autobus, ze kterého se teď neozýval už žádný motor a že za chvilku se rozplácnou, jak dlouzí, tak širocí, na nějakým skalním převisu. Harrymu začalo srdce bít stále silněji, čím víc byl autobus blíže k útesu, už to bylo snad jen padesát metrů, Harrymu se zrychloval dech a začal se mu do těla drát adrenalin. Instinktivně se tiskl k tyči, útes byl už skoro třicet, dvacet, deset… Svist!
Zvuk sunoucího se sněhu náhle ustal, červený třípatrový autobus přeletěl útes a začal padat volným pádem dolů.
Harry začal křičet stejně jako kompletně celý autobus, kromě řidiče a Stana, padal stále hlouběji a řev sílil. Hermiona a Ron řvali ze všech sil a Harry se k nim přidával.
KŘACH!
Autobus se ocitl na jakési lesní cestě, postele znovu dopadly na své místo, ovšem několik jich stálo na sobě. Harry, Ron a Hermiona se probrali uprostřed autobusu na zemi a koukali vyděšeně na sebe.
„Myslel jsem, že nebe nevypadá jako záchranný autobus, v tom případě chci do pekla,“ řekl znechuceně Ron a nakonec se dokázal posadit na zemi.
„Jste v pořádku?“ zeptal se Harry, který měl ošklivou bouli na čele, kterou si mnul.
„Já jo,“ řekl Ron. Harry pohlédl na Hermionu, ta měla obličej přitisknutý k zemi a vzlykala, Harry se k ní nahnul a šeptal.
„Hermiono, už je to dobrý, jsme v bezpečí, nic se nestalo,“ utěšoval jí a ona pak zvedla uplakaný obličej.
„To bylo neuvěřitelný!“ křikla, místo toho aby plakala se smála z plných plic. „To bylo skvělý, to bylo božský!“ křičela ještě se slzami v očích, jak plakala radostí.
Ron si jí všiml a celý pobledlý řekl: „Mluv za sebe, myslel jsem, že se zabijeme.“
„Věděla jsem, že se přemístíme někam jinam, ty ne?“ a mrkla nevěřícně na Rona.
Ten její pohled oplatil svým naštvaným pohledem a začaly mu znovu červenat už tak červené uši, což bylo znamení, že je lepší toho nechat.
Ze shora se začaly ozývat kroky a rozčilené hlasy. Harry se dobelhal ke Stanovi, který zase něco říkal Erniemu.
„Tak co?“ zeptal se Harry.
Stan se k němu otočil se zamyšleným pohledem. „Něco tu nehraje, už se měli dávno objevit zase za náma.“
„Snad se jim nic nestalo,“ odvětil bledě Harry.
„Myslel jsem, že ti na nich nezáleží.“
„No, jsou to moji přátelé, ale momentálně dělají něco, čím si myslí, že mi pomáhají, ale ono je to naopak.“
„Aha,“ řekl zmateně Stan. „Dobře…“
„Šárlí na ťvanášti hotinách!“ křikl Ernie.
„Na dvanácti? Před náma?“ odvětil mu Stan a do očí mu šlehl svit dvou blížících se reflektorů.
„Ten Větnamšík se šítí pšímo ploti nám,“ řekl Ernie.
„Všichni se něčeho držte, tohle bude zatraceně tvrdej náraz!“ křikl na celé kolo Stan, aby to zaslechla i ostatní patra. Oba autobusy se řítily po jednoproudové lesní cestě proti sobě, neměly kam uhnout a místo toho nabíraly rychlost.
„Snad to autobus utlumí, co říkáš Ernie?“ zeptal se nejistě Stan.
„Šnať,“ odvětil mu Ernie, který se sehnul a přitisknul k volantu.
Harry ještě nezažil, že by byl při jízdě nervózní sám Stan, raději přešel k Ronovi a Hermioně, kteří hleděli na přijíždějící autobus jako na smrt.
„Zase se Přemístíme, že ano Harry?“ ptal se s nadějí v hlase Ron.
„To si nemyslím, tuším že si chtějí ukázat, kdo je tu silnější, Rone,“ řekl vystrašeným hlasem Harry, který sledoval blížící se autobusová světla, která teď hrozivě oslňovala všechny v autobusu.
„Harry!“ křikla se strachem v očích Hermiona a popadla ho za rameno. Všichni tři se přitiskli k jediné tyči a zavírali křečovitě oči.
„Těň šikmofokáš žapňul ďálkovky!“ ozval se v hluku burácejícího motoru Ernieho hlas.
„Drž to rovně, my mu ukážeme sílu starýho Véčka šestatřicítky!“ odpověděl mu křikem Stan a začal se taky přidržovat.
Světla teď oslňovala celý vnitřek autobusu, podlaha drnčela, jak jel přes hrbolatý terén a postele nadskakovaly. Z horních pater se znovu začal ozývat křik.
Autobusy se řítily příšernou rychlostí, snad čtyři sta kilometrů v hodině proti sobě.
Tři přátelé držící se jedné tyče teď semkli společně každý druhou volnou ruku a drželi se navzájem, přátelé na život a na smrt.
PRÁSK!
Harry uviděl bílé světlo a zvláštní pískání v uších. Nic necítil, jen to bílé zářivé světlo jak mu oslňuje oči. Po chvilce začal pociťovat dopady, ale v uších měl stále to hlasité pískání. Pak ucítil ránu na hlavu a v tom okamžiku příšernou bolest v jizvě. Začala ho nesnesitelně pálit a píchání v uších sílilo. Světlo před očima se proměnilo ve tmu, stejnou jako když člověk zavře oči, ale jizva bolela příšerně. Harry začal křičet na celé kolo, a cítil jak kope a hází nekontrolovatelně rukama. V tom se ve tmě jeho očí objevil had. Jizva pálila čím dál víc, co byl had blíž.
Plác! Harry ucítil, jako kdyby mu někdo dal facku. Had se stále přibližoval, jizva bolela přímo nepříčetně, Harry ječel na celé kolo, ale to že ječí nemohl slyšet přes pískání v uších.
PLÁC!
Harry ucítil další ránu do tváře, v tom okamžiku had zmizel a pískání v uších ustávalo. Harry přestal ječet protože jizva přestala bolet stejně rychle jako začala.
Harry otevřel oči, uviděl vystrašený pohled Hermiony, Rona a Stana, který se rozmachoval pro další facku, ale Hermiona ho zastavila.
„No konečně, nestalo se ti nic, Pottere?“ zeptal se udiveně Stan.
„Ne, jen… jen jsem si narazil zub, víš jaký to je, jsou v něj nervy, takže to bolí jako pes,“ vymyslel si Harry.
„Jo, tak to znám, to ti věřím,“ řekl Stan s úsměvem. „Ernie, šlápni na to, přetlačíme je!“
„Ťo ně, laďši to škušíme něktě otošiť,“ řekl Ernie
Harry se vyškrábal na nohy, před sebou měl kupu nahromaděných postelí a dvě ustarané tváře svých kamarádů, věděl, že oni mu nenaletěli na tu výmluvu, kterou předhodil Stanovi. Autobus neobsahoval žádné známky tvrdého nárazu kromě přeházených postelí a kromě toho, že všichni byli v přední části, když před tím se krčili u tyče uprostřed.
Harry teď konečně začal pořádně slyšet a zaslechl i burácení motoru autobusu. Postavil se a zjistil, že před sebou měli tmavě zelený autobus, Ernie couval jak nejrychleji mohl, ale zelený autobus, který tím pádem couvat nemusel a jel dopředu je v klidu doháněl.
„Couváním jim neujedeme, Ernie!“ křikl Stan.
Harry zahlédl v kabině pro řidiče zeleného autobusu malého vietnamčíka, který vztekle dupal na plyn a vedle něho druhý, který měl stejné postavení jako Stan v Záchranném autobusu stál vedle něj a horečně na něj křičel, aby přidal.
Bum!
Tmavě zelený autobus dohnal červený couvající a narazily předky do sebe. Harry zahlédl tváře Moodyho, Tonksové, Lupina a pana Weasleyho, který hleděl zlostně na Rona a přejížděl si přitom po krku prstem. Ron nasucho polkl a raději se tam nedíval.
„Musím jít,“ řekl po chvilce Harry a koukal přitom klidně na Lupina, který zase hleděl klidně na Harryho. Jako kdyby se chtěli dorozumívat pouze pohledem, koukali na sebe ještě chvilku, když Harry začal pomalu nepatrně kroutit nesouhlasně hlavou. Lupin sklonil zklamaně pohled.
„Kam musíš jít, Harry?“ zeptala se Hermiona.
„Tady jim neuteču, musím uletět, mám ještě Kulový blesk,“ řekl a začal ho hledat mezi postelemi. Našel ho uprostřed autobusu zaklíněný mezi dvě postele. Ty odsunul a vyndal ho.
„Chceme jít s tebou,“ řekl Ron odhodlaně.
„Už jste kvůli mně v tak dost velkém maléru, děkuju, že jste mi přišli na pomoc, i když jsem na vás křičel, tak si toho moc vážím, ale musíte se vrátit do Bradavic, já vám za to nestojím,“ řekl Harry.
„Co to plácáš, já už budu mít takový malér, že se z toho asi nikdy nevylížu, půjdu s tebou,“ řekl mu Ron.
Harry položil každému na rameno ruku a soucitně na ně koukal. „Jste ti nejlepší přátelé, jaké si člověk může přát, ale…“ rozmýšlel se Harry do dál řekne. „ale já už musím jít.“
„Harry,“ prohodila Hermiona.
„Třeba se ještě uvidíme,“ řekl Harry s úsměvem, i když to neměl v plánu. Zvedl koště a řekl Stanovi. „Otevřeš mi dveře, prosím tě?“
„Jasan, ty už jdeš?“ zeptal se překvapeně Stan.
„Jo, fakt díky moc za snahu, jste oba moc bezva,“ řekl Harry s úsměvem.
„Páni Ernie, slyšels to? Harry Potter řekl, že jsme bezva!“ radoval se Stan a otevřel dveře autobusu. Dovnitř pronikl venkovní chlad a všem přejel mráz po zádech, nejvíc Harrymu, který už začínal nenávidět loučení.
„Opatluj se chlapše,“ zaskřehotal Ernie a poprvé zhlédl od čelního Harrymu do očí.
Ten se ještě naposledy podíval na ostatní, otočil se, nasedl na Kulový blesk a v mžiku byl pryč. Hermiona se přitiskla k Ronovi a smutně koukala na prázdné dveře, kde ještě před chvilkou stál jejich společný přítel.
