Gramatické chyby Opraveny Rebeka		Stran-9 | Čteno 5352x
POZADÍ Světlý pergamen Černý pergamen Světlounce modrá Světle modrá Modrá Tmavě modrá Tmavější modrá Světlounce zelená Světle zelená Zelená Tmavě Zelená Tmavější Zelená Světlounce žlutá Světle žlutá Oranžová Tmavě oranžová Hnědá Růžová Světle Fialová Fialová Tmavě fialová Tmavější fialová Světlounce červená Světle červená Červená Tmavě červená Tmavější červená Bílá Světle šedivá Šedivá Tmavě šedivá Černá		PÍSMO Světlý pergamen Černý pergamen Světlounce modrá Světle modrá Modrá Tmavě modrá Tmavější modrá Světlounce zelená Světle zelená Zelená Tmavě Zelená Tmavější Zelená Světlounce žlutá Světle žlutá Oranžová Tmavě oranžová Hnědá Růžová Světle Fialová Fialová Tmavě fialová Tmavější fialová Světlounce červená Světle červená Červená Tmavě červená Tmavější červená Bílá Světle šedivá Šedivá Tmavě šedivá Černá
Akce	Romance	Humor	Strach

Kapitola 10.

Dobro, zlo a Harry

Harry nevěděl, kde že to je, vítr byl úplně ledový a on měl na sobě jen nějaké středně teplé mudlovské oblečení. V kapse hůlku a seděl na Kulovém blesku, který uháněl krajinou plnou lesů. Aniž by chtěl, začal se klepat zimou a počáteční mráz, co mu přejel po zádech, se tam nějak usadil.
   Prsty mu ke koštěti snad přimrzly, už je necítil a to letěl teprve asi čtvrt hodiny. Cítil, jak má ledový nos a tváře, stejně tak i uši, které teď musel mít tak červené, jako to dokážou jedině ty Ronovy.
   Kde to tedy vlastně je? Samý les a nikde na dohled louka nebo jezero. Snad nejsem nad Zapovězeným lesem, říkal si Harry, věděl, jak je rozlehlý. Všude byla tma, která ještě podtrhovala tu hrůzostrašnou zimu. Snažil se držet kurs svýma rozklepanýma rukama a pokoušel se myslet na něco pozitivního nebo teplého, třeba na ty duny v té poušti. ‚Co to meleš, v poušti je přes noc strašná zima,‘ opravil se sám Harry zase svým druhým podvědomým hlasem.
   Pláž na Havaji nebo Miami Beach, lehnout si tam na hřející sluníčko, koukat na moře a nedělat nic než jen lenošit.
   To alespoň trochu Harryho zahřálo.
   Svist!
   Harry se lekl, něco černého jako uhel pod ním proletělo, jako kdyby se vrátil jeho denní stín a vzpomněl si, že se ještě objevit nemá, tak se zase rychle ztratil.
   Harry zastavil, vznášel se ve vzduchu a rozhlížel se na všechny strany. Co to sakra bylo? To se mu nezdálo. Bylo to něco s obrovskými křídly, skoro ho to shodilo z koštěte.
   Vznášel se asi sto metrů nad hustým černým lesem, byla absolutní tma, měsíc jako vždy, když ho Harry potřeboval, byl schovaný za mraky. Počáteční teplo, které si přivolal teplou pláži, bylo pryč, teď zase ten strašidelný šum temného lesa, který se rozléhal po všech stranách, a studený vánek spíš než hladil, mrazil Harryho do zad. Obloha byla tmavá, mraky byly tmavé, les byl snad ještě tmavší. Harry vytáhl hůlku a zároveň se pevně držel svého Kulového blesku. Říkal si, že kdyby byl tam dole a neseděl na koštěti, asi by už dávno strachy omdlel. Koště mu dodávalo odvahy, zvlášť když Harry tušil, že ho zase zachrání, kdyby se stalo cokoliv.
   Hůlku svíral pevněji než kdy dřív, nehodlal ji teď nad temným lesem upustit, to rozhodně ne. Dodávala mu taky nějakou tu část sebedůvěry, hned se cítil více v bezpečí.
   Otočil se doleva, hned nato doprava, za sebe…
   Svist!
   Harry se málem na koštěti převrátil. Bylo to tu znovu, znovu kolem něj zleva vyletělo a zase zmizelo něco tmavě černého. Narovnal se na koštěti a srdce mu začalo být prudčeji. Otáčel hlavou tak prudce, až se mu začala motat, takže musel na okamžik přestat.
   Švih, švih, švih…
   Začalo se za ním ozývat, jako když obrovská gigantická křídla prorážejí vzduch. Harrymu spadlo srdce až někam ke kotníkům, stále to bylo za jeho zády a on neměl odvahu otočit se, vznášel se tam jako oběd pro predátory.
   Zhluboka se nadechl a pomalu se otočil za zvukem mávání obrovitých křídel.
   Nic, nebylo tam nic, Harry se tím směrem otočil celý a narovnal se přímo před vycházejícími poryvy větru a zvuku. Nic, šálí ho snad sluch? Vtom se za ním ozvalo nervy drásající hluboké dýchání, jako kdyby mu někdo funěl u ucha, nic tak strašidelného ještě nezažil, celý se třásl a nevěděl, jestli to je zimou nebo strachem, dál křečovitě svíral hůlku a byl připravený na všechno.
   Blaf!
   Vtom se asi padesát metrů před ním zčistajasna objevilo to nejhorší stvoření, jaké kdy potkal.
   Byl to testrál, ale ne jen tak ledajaký testrál. Byl podobný koni, ale tady všechna podobnost končí. Byl asi o třetinu větší než ti, co viděl v červnu, byl krvežíznivý, místo bílých očí na odporné ještěří hlavě plné ostnů měl krvavě červené rozpálené oči, z kterých stoupal hrozivý dým, z tlamy plné ostrých zubů mu vytékaly kapky krve. Jeho kostnaté tělo, které vypadalo jako kostra přehozená kožichem, bylo mohutné a černé jako uhel se spoustou děr a prasklin. Tenhle testrál měl kožich plný červených trnů, ze kterých odkapával sliz, obrovská netopýří křídla měla rozpětí asi třicet metrů a hrozivě prorážela vzduch. Jeho drápy byly zhnisalé a na mohutných nohách vyrůstaly zakrnělé další prsty.
   Teprve teď si Harry všiml, že na něm sedí nějaká postava v kápy černé jako testrál sám. Mohutné pevné ostnaté a kovové rukavice svíraly otěže testrála, Harry zahlédl krvavé řetězy, které vyčuhovaly z kápě tam, kde měl mít hrudník, vůbec ho přes tu černou tmu neviděl nějak přesně.
   Jakmile na něj Harry soustředil pohled, něco jako kdyby ho koplo do zad a svíralo hlavu ve svěráku. Nezmohl se ani na křik, nebyla to ani pravá bolest, bylo to něco nad bolestí, něco, kvůli čemu tělo radši upadá do bezvědomí, aby to člověk nemohl pociťovat. Souhrn všech Harryho nešťastných vzpomínek se mu teď dostal do hlavy, všechna bolest, kterou kdy prožíval, se teď soustředila v jeden celek, už to ani nebyla bolest, nedá se to popsat slovy, srdce se mu rozbušilo na takovou rychlost, jak snad ještě nikdy v životě. Něco, co je ještě za tou nejnesnesitelnější bolestí na světě.
   Všechno jako hůlka, koště nebo něco jiného přestalo existovat. Harry ztratil pojem o sobě sama, oči vypnuly, sluch selhal, hmat již neexistoval, jediné, co teď cítil, byla ta nadprahová bolest vyzdvižená všemi nešťastnými vzpomínkami v životě. Světlo a tma, život a smrt, hluk nebo ticho, nic neexistovalo.

   Tma, černočerná tma a šum lesa. Harry ležel na něčem tvrdém a úzkém. Ležel na Kulovém blesku, který ucítil pod sebou, hmat mu znovu začal fungovat. Svalil se z něho a dopadl na měkkou kyprou půdu lesa. Otevřel oči a… a nic.
   Viděl zase jenom tmu, vedle sebe překotně nahmatal hůlku a řekl chraplavým hlasem: „Lumos.“ Konec hůlky se rozzářil a Harrymu se konečně rozhostilo před očima trochu světla. Spatřil kmen stromu před sebou a další opodál. Vedle něho asi metr vysoko se vznášel Kulový blesk. Harryho nesnesitelně bolela hlava. Jeho dech však byl uvolněný a klidný. Posadil se a zjistil, že mu nic není, zase slyšel ten strašidelný šum lesa, cítil pichlavé jehličí pod sebou a viděl vše kolem.
   Po hrozivém přízraku, horším než sám Voldemort, nebylo ani stopy. Nebyl to ale mozkomor, ten nemá ruce s masivními kovovými rukavicemi plné krve a rozhodně nelétá na nějaké zvláštní krvežíznivé odrůdě testrálů.
   Harry zkonstatoval, že nic horšího snad ještě v životě nezažil. Bylo to ještě horší, než když ho v červnu sevřel had na odboru záhad a pak ho začal Voldemort ovládat. Byla to bolest… ne, nebyla to bolest, co to bylo?
   Také ale zkonstatoval, že ten les je dosti černý, a čím déle byl při smyslech, tím víc se začal bát, takže se zvedl ze země. Musel spadnout ze strašné výšky a přitom se mu nic nestalo. Nasedl na Kulový blesk a řekl: „Nox.“ Hůlka v tu chvíli zhasla a Harry se vznesl do vzduchu.
   Vyletěl nad koruny stromů a začal se rozmýšlet, kudy zamíří. Kudy se má vydat, vždyť si ani před odletem nestačil zkontrolovat směr. Co když se zase bude vracet?
   „Ukaž mi cestu,“ řekl hůlce a ta se v tu chvíli stočila na sever, čímž ukazovala doleva. Harry popohnal koště rovnou za nosem na východ, protože chtěl, aby co nejdřív vyšlo slunce.
   ‚Co to tedy bylo za tvora?‘ ptal se zase sám sebe, když si pečlivě zandal hůlku do kapsy. Jedno Harry věděl jistě, mozkomor to nebyl, vůbec se jako mozkomor nechoval, i když mu byl trochu podobný. Vlastně hodně podobný, řekl si Harry.
   Když na něj někdy mozkomor pohlédl, upadl do bezvědomí, mozkomor ho donutil také myslet na své nejhorší vzpomínky, ale tohle bylo přece jenom horší, nejenom že je také prožil, ale prožil je najednou. To se mu při setkání s mozkomorem ještě nestalo. Je to snad nějaká zvláštní odrůda mozkomorů? A co ta bolest? Mozkomor působí nesnesitelný chlad. Ale chlad v porovnání s tímhle byl jenom vlažný letní vánek.
   Tohle bylo prostě nepopsatelné, co ještě musí Harry zažít, zažil snad všechny druhy bolesti, všechny druhy emocí a všechny nehody, co kouzelník může prožít za celý svůj život.
   A Harry, šestnáctiletý kouzelník, už to má za sebou. ‚Proč zrovna já?‘ ptal se Harry svou oblíbenou otázkou, kterou pochytil od Nevilla Longbottoma, kterého také věčně pronásleduje smůla.
   A co se vůbec stalo po tom, co tak zvláštně omdlel? Mozkomor by neváhal a zabil by ho, i kdyby dostal příkaz, ať to nedělá. Mají ve zvyku neuposlechnout příkazy, jako když ve čtvrtém ročníku nekontrolovatelně zabil mladého Skrka.
   Tak proč Harry stále ještě žije? Vždyť se vznášel bůh ví jak dlouho v lese metr nad zemí v bezvědomí, takovou příležitost zabít ho nikdo jen tak nedostane.
   ‚No co, tak žiji,‘ říkal si Harry pobaveně, protože mu i ty nejhorší problémy připadaly směšné kvůli tomu, kolik jich už měl. Prsty už zase přestal cítit, uši a nos necítil vůbec, začal klapat zubama, jestli zanedlouho nenarazí na civilizaci nebo alespoň na perníkovou chaloupku, kde by ho ani ta babice nemusela házet do pece, protože by si tam vlezl sám, tak zase skončí vznášející se metr nad zemí.
   Konečně začal být les méně zarostlý a nakonec Harry uviděl mýtinu, přes kterou občas vedla traktorem vyhloubená cesta. Vydal se po té na první pohled nejfrekventovanější a letěl tak rychle, co mu síly stačily. Nakonec narazil na jakousi malou vesnici, ona to asi ani nebyla vesnice, bylo to čtyři nebo pět chalup rozmístěných daleko od sebe, ale nedaleko od nich byla konečně asfaltka.
   Harry seskočil z koštěte u jedné z chalup, byla pořád tma jako v pytli a on téměř neviděl na krok, natož pak na detaily chalupy. Zvedl tedy hůlku a posvítil si.
   Chalupa, před kterou stál, vypadala spíš jako kůlna na nářadí, zato ta dál vypadala jako útulná chatička, kde by se dalo přečkat studenou noc.
   Harry se k ní celý zmrzlý dobelhal a nakoukl do okna. Byla to nejspíš kuchyň a jídelna dohromady, na pultu byly hrnce a poličky, prostřed byl stůl s čerstvými květinami a kolem stolu bylo asi šest židlí. Při tom pohledu si představil Doupě, dům, kde bydlí Weasleyovi, a guláš paní Weasleyové. Při tom pomyšlení mu zakručelo v břiše. Večeři měl, ale teď už bylo dávno po půlnoci a řekněme, že Harry nebyl takový vyzáblý mladík, takže měl častěji hlad, a i kdyby byl vyzáblý, bylo by to snad ještě horší.
   Vtom se zleva ozval divoký psí štěkot. Harry čiperně vyskočil nohama na koště a stojící na něm se vznesl do výšky, přitom udržoval rovnováhu. Pod ním teď zuřivě začal štěkat čísi dobrman, černý s hnědými fleky, a zlostně na Harryho koukal.
   „Co to tady má znamenat!“ rozkřikl se nějaký mužský hlas za Harrym a ten málem sletěl z koštěte. Nakonec na ně dopadl, ale hůlka mu vypadla ze studených rukou a dopadla na zem. Pes se po ní okamžitě ohnal, popadl ji a snažil se ji rozžvýkat.
   „Přestaň, pusť to! Hned to pusť, slyšíš!“ křičel na něj Harry a přitom se snažil schovat za stromem před mužem, který teď vyběhl ven ze dveří chaty z brokovnicí v ruce. Harrymu se tím zmrazil žaludek, brokovnice … a velká, to nebude hračka. Bál se, aby neschytal pár broků do zadku a ještě k tomu neuslyšel praskání svítící hůlky. Hůlka však ale držela.
   „Co to tady máš, fuj! Běž od toho!“ okřikl psa pán a ten ji okamžitě pustil a ustoupil stranou.
   Muž se k ní sehnul a nevěřícně si ji prohlížel. Harry se vznášel asi deset metrů nad zemí v bezpečí pod rouškou tmy. Lampa, kterou muž sice zapnul, když vycházel z chaty, a která teď osvětlovala společně s Harryho hůlkou prostranství, na něj nedosvítila.
   „Co je to za pitomost?“ zeptal se muž rozespale a naštvaně.
   „Vrať mi to, vrať mi to,“ šeptal potichoučku Harry tak, že ho nemohl nikdo slyšet.
   Jak teď dostane hůlku zpět?
   Vtom se pes znovu rozštěkal, Harry byl tak zaneprázdněný myšlenkou o navrácení hůlky, že nevědomky sletěl o pět metrů níž. Psův pán se nejdřív lekl, jak zničehonic začal štěkat, a když na něj pohlédl, zjistil, kam kouká. Namířil brokovnici do prázdného prostoru nad sebou. Harry tam už nebyl.
   Muž ještě chvíli koukal do nebe a jeho pohled připomínal pátravý vzhled strýce Vernona.
   Svist!
   Něco kolem něho proletělo a vytrhlo mu hůlku z ruky, muž ještě zahlédl nějakou odlétající postavu a Harry s hůlkou v ruce pak slyšel jen výstřel z brokovnice. Lekl se. Že muž vystřelí, s tím nepočítal, kolem hlavy mu prosvištěly broky a jako zázrakem ho minuly. Harry uháněl po asfaltové silnici, Kulový blesk letěl skoro sám, radostně zhasl hůlku a byl rád, že má po problémech, alespoň prozatím.

   Harry letěl snad celou věčnost, pak ale začal zpomalovat. Třesavka mu probíhala celým tělem, odshora dolů, zleva doprava. Zuby už měl umlácené, jak jimi neustále klapal zimou. Slzy, které asi před čtvrt hodinou Harrymu vytékaly z očí, teď snad zmrzly, protože se ani nehnuly z místa. O rukou a nohou nemluvě. Harry už slyšel o lidech, kterým umrzly prsty a kvůli tomu o ně přišli, to opravdu nechtěl, svých prstů si docela dost cenil.
   Marně sledoval silnici, ale stále se jen kroutila, stoupala, klesala a pořád nic.
   Pak začal zavírat oči. Vždycky je ale hned rychle otevřel a srovnal se s cestou. Bylo to zvláštní, začalo mu být teplo. Jak na tom koštěti tak seděl a studený proud mu česal vlasy, tak místo aby se stále klepal zimou, začalo mu být teplo, teplo, které bylo tak příjemné, že až nutilo ke spánku. Harry pomalu začínal zavírat oči a položil hlavu na koště. Oči se zavřely úplně a Harry přestával cítit koště pod sebou.
   Najednou mu silný boční vítr otevřel oči, silnice zmizela, místo toho se Harry vnášel nad útesem, tam dole vítr bičoval vlny, které narážely na skálu a tříštily se v mohutných pěnových variacích. Harry se obrátil a snesl se na okraj útesu. Vítr, který ho probudil, vycházel zezdola a narážel mu do tváře.
   Prásk!
   Harry zaznamenal, že se ozvala nějaká rána a myslel si, že to bylo tím, jak sebou praštil z koštěte na samý okraj útesu, kde teď nehybně ležel. Nad sebou viděl oblohu plnou ošklivých černých mraků. Vítr mu cuchal věčně neučesané černé vlasy, jeho zářivě zelené oči se začaly znovu zavírat. Harrymu zase začalo být teplo a dech se mu začal zklidňovat.
   „Proč se tak trápíš, Harry?“ ozval se zpovzdálí známý hlas, který udržel Harryho při smyslech těsně před tím, než by naposledy zavřel oči.
   Otevřel oči jenom trošičku a asi deset metrů před sebou uviděl Tonksovou, Moodyho a pana Weasleyho, všichni stáli v povzdálí, před nimi stál Lupin a hleděl na ležícího Harryho.
   „Proč se snažíš utíkat těm, co tě mají rádi?“ zeptal se Lupin znovu.
   Harry se otočil a za přidržování rukou se dokázal posadit.
   „Dělám to pro správnou věc,“ zachraptěl Harry skoro nesrozumitelně a pomalu.
   „Brumbál nám řekl, čeho se bojíš, že by ses mohl změnit ve Voldemortovu loutku, shánět pro něj informace nebo hůř, zabíjet,“ řekl Lupin a odmlčel se. „Myslíš si, že tím budou ostatní v bezpečí, ale neměl bys nechat na ostatních, aby se rozhodli sami, Harry?“
   Harry na něj pohlédl, měl unavený výraz, byl zmrzlý a právě se chystal upadnout do kómatu, ze kterého by se už nemusel probudit. A teď, všechno to snažení o útěk má být zbytečné?
   „Vy to nechápete,“ pokračoval dál pomalu a chraplavým hlasem, „oni se nerozvážně se mnou pouštějí do nebezpečí, to se už nebude opakovat,“ utnul rázně Harry mávnutím ruky.
   „Musíš pochopit, že dokud ty se budeš nerozvážně pouštět do nebezpečných situací, tak oni tě budou následovat,“ řekl Lupin a stále nutil Harryho být při smyslech.
   „Já je ale nechci ohrozit zase ne… ne nemoct, já nemůžu je poslat se…“
   „Mluví hlouposti, Lupine, má zimnici, musíme ho okamžitě dostat k doktorovi,“ ozval se hlas pana Weasleyho za Lupinem, ten začal souhlasně přikyvovat a rozešel se směrem k Harrymu.
   „Nepřibližujte se!“ zachraptěl Harry jak nejhlasitěji dokázal, sebral všechnu sílu a postavil se na nohy.
   „Já skočím!“ varoval je Harry stojící u útesu. „Radši skočím, než bych zabil své přátele v moci Voldemorta!“ chraptěl dál z plných plic Harry, plný slz se pozadu začal přibližovat ke kraji útesu a když dospěl k jeho konci, smekla se mu noha, ale dokázal to v poslední chvíli ustát.
   „Musíme ho omráčit, Lupine, neví už, co říká,“ promluvil za Lupinovými zády Moody.
   „Ne, mohl by spadnout a myslím si, že moc dobře ví, co říká,“ řekl svým společníkům a pak se znovu obrátil na třesoucího se Harryho. „Co budeš dělat, když tě tu necháme, umrzneš, je tu tak pět stupňů, nemáš kam jít, ani kdybys měl na to sílu.“
   Harry začal kroutit hlavou a začínalo se mu čím dál obtížněji přemýšlet. Nějak se mu začala motat hlava a měl problémy udržet na skalním převisu rovnováhu.
   „Proč to vlastně všechno děláš?“ zeptal se po chvilce Lupin, když se Harry začal nebezpečně naklánět.
   Harry chvíli koukal polozavřenýma očima na stojící čtveřici a nemohl kloudně přijmout do hlavy ani jedno slovo.
   „Já to, ne to…to dělám, protož… bych ublížit…a teď…nejdu, nejdu nikam…“ breptal Harry.
   „Remusi, není schopný nás už kloudně vnímat,“ strachovala se Tonksová, „co když opravdu přepadne, nemůžeme použít kouzlo skrz skálu, dopadne až dolů, než vůbec stačíme vyběhnout naproti.“
   „Nedopadne,“ řekl s úsměvem Lupin a koukal přitom na vznášející se Kulový blesk. „Harry, dobře… jak chceš teda žít dál?“
   „Já pojdu… půjdu jinam… ne… nemůžu stát… zstát… zůstat tady… hle, to ne,“ blekotal Harry a začaly se mu silně klížit oči.
   „Neví, co říká,“ řekl pan Weasley.
   „Vím, co říkám!“ křikl chraplavě Harry a málem se přitom překotil, Tonksová už chtěla vyslovit kouzlo levitace.
   „Tak mi řekni, jestli to trápení, co prožíváš, za to stojí,“ zeptal se Lupin a zastrčil svou hůlku do kapsy.
   Harry to postřehl a trochu ho to uklidnilo, mozek už měl ale tak nějak omámený, že nemohl ani vidět, jestli to byl Lupin nebo někdo jiný. Na otázku, co mu Lupin položil, zapomněl okamžitě.
   Vtom uviděl pátou postavu, šla mezi těmi čtyřmi a blížila se k Harrymu.
   „Lexi, ne, ještě tam nechoď!“ ozval se Lupin.
   Harry opravdu už nedokázal udržet rovnováhu a podlamovaly se mu kolena.
   „Lexi, stůjte!“ křičela Tonksová na postavu, která se ve tmě k Harrymu přibližovala. Harry si vzpomněl na to, že řekl, že pokud se k němu někdo přiblíží, tak skočí. Mozek mu ani neříkal, co ten skok obnáší, Harry nevěděl nic z toho, že by se mohl zabít.
   Otočil se směrem k moři. Na obzoru se začalo objevovat světlo a z tmy se stávalo šero. Ten pohled byl překrásný, Harry si připadal, jako kdyby tam stál otočený k obzoru celou věčnost.
   Pak, aniž by cokoliv vůlí udělal, roztáhl ruce a začal se překlápět dolů.
   Tíha země najednou uvadla, jako kdyby nebyl připoután gravitací a jen padal do nekonečných proudů šedého nebe, na kterém začínal nový den. Vítr, který mu začal proudit kolem těla, přestal vnímat, všechny starosti pominuly, všechna bolest byla ta tam. Jediné, co teď vnímal, byla únava a sladký spánek. Šedé nebe, na kterém pomalu mizely hvězdy, se začalo ztrácet pod Harryho víčky, která se samovolně zavírala. Světlo pominulo a zvuky utichly.
   Buch!
   Harry dopadl na něco úzkého a dlouhého, ale to už plaval nekonečným modrým nebem ve světě, kde všechno může být skutečností.