Gramatické chyby
Opraveny
Rebeka
Stran-20 | Čteno 5135x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 11.


Návrat do Bradavic

‚Co chceš dělat?‘ ozývaly se hlasy v Harryho hlavě. ‚Kam půjdeš, nemáš kam jít.‘ ‚Jak budeš žít?‘ ‚Dokud se budeš pouštět do nebezpečných situací, budou ostatní také.‘ Lexi, dál už nechoďte!‘ ‚Tak mi řekni, Harry, jestli to trápení stojí za to?‘ ‚Dělám to pro správnou věc!‘ ‚Už musím jít.‘ ‚Půjdeme s tebou, Harry.‘ Třeba se ještě uvidíme.‘ ‚Existuje strašné zlo, zlo, které si nedokážeš představit.‘ ‚ Ty chceš odejít, Harry?‘ ‚Držte se!‘ ‚Musím už jít.‘ ‚Harry!‘
   ‚Konečně jsi tam, kde jsem tě chtěl mít.
   Ta poslední věta Harrymu nic neříkala, ‚Kdo kdy tohle řekl? A kde to vlastně jsem?‘
   Harry otevřel oči, nad sebou uviděl hvězdy. ‚Jsem v nebi?‘
   Počkat, ty hvězdy byly Harrymu povědomé, už je viděl, koukal se na ně každý den, když šel v Bradavicích spát, už pět let. Jsou to hvězdy nad jeho postelí se závěsy.
   Harry otevřel své ulepené oči docela a zjistil, že se ve svém tvrzení nemýlil. Ležel ve své posteli převlečený do pyžama, přikrytý peřinou a závěsy na obou stranách postele byly zatažené, takže Harryho nikdo vidět nemohl. Skrz závěsy ale prosvítalo světlo. Byl jasný den a Harry ještě vyspává v posteli. To se bude McGonagallová zlobit, zase přijde na hodinu pozdě, tak jako to dělal v prvním ročníku. Jak to, že ho jeho kamarádi nevzbudili?
   Posadil se na posteli, ale v tu ránu, jako kdyby se bouchnul do hlavy, se mu rozjasnilo. Na povrch se vyvalily všechny vzpomínky z minulých měsíců a dosedly na Harryho jako tíživý mrak.
   Co tady sakra dělá, tohle je poslední místo, kde právě teď chtěl být. Pomalu odhrnul závěs, postele jeho spolubydlících, Rona Weasleyho, Seamuse Finnigana, Deana Thomase a Nevilla Longbottoma byly ustlané a polštáře narovnané. Oknem do ložnice prosvítalo slunce, které odhalovalo vznášející se prach ve vzduchu.
   Harry se vyhoupl z postele, Kulový blesk měl opřený o noční stolek, kde měl položené své brýle, a u postele uviděl svůj nový kufr.
   Jen jedna věc tu chyběla, Harryho hůlka, Harry se podíval do kufru, byl plný jeho zničených věcí, ovšem nebyly zde ani stopy po zápachu. Fotoalbum bylo pryč a Harry po důkladném prohledání svou hůlku opravdu nenašel. Že by se ho tak báli?
   Přece jenom je divné, že se objeví ve své škole, jako kdyby se za necelé poslední dva měsíce nic nedělo. Přitom Harry porušil snad všechna kouzelnická pravidla. Přešel v bosích nohách ke dveřím, za kterými bylo točivé schodiště, které vedlo dolů do Nebelvírské společenské místnosti.
   Byly zamčené, Harry tomu nemohl uvěřit, oni ho zamkli v ložnici? To si snad dělají srandu, co by tak asi mohl provést? Nebojí se snad, že by ho opravdu mohl posednout Voldemort, po té době, co to stále tvrdí Harry, si to najednou z čista jasna uvědomí? Ne, to ne, spíš se bojí, že by zase mohl zdrhnout, ‚To by mě zajímalo, jestli mě tady na té škole někdy budou učit přemísťování, řekl si Harry, teď kdyby ho uměl, docela by se mu to hodilo, i když vlastně v Bradavicích se nikdo nedokáže přemístit, takže by mu to nebylo nic platné.
   Harry byl tak naštvaný, je zavřený sám v ložnici ve škole s tisícem dětí a nemůže nic dělat. Jediné, co měl, byl kufr plný zničených věcí a Kulový blesk.
   ‚No jasně, Kulový blesk, moje spása,‘ radoval se Harry a začal se převlékat. Jediné oblečení, které tam teď měl, byla jedna sada spodního prádla a jeden školní hábit, nic náhradního, nejspíš to všechno čistí. No, alespoň že nemusí utéct v pyžamu, i když školní hábit je taky pěkně nápadný.
   Harry se dopřevlékal a popadl Kulový blesk. Napadlo ho, že kdyby se pořezal a šel do Zapovězeného lesa, aby krví přilákal testrály, mohl by se dostat do nějakého mudlovského města daleko dřív, ovšem řezat se, to nebyl takový šílenec. Kulový blesk je rychlý, i když testrálové jsou rychlejší.
   Přešel k oknu a otevřel ho. Ulevil si, když zjistil, že není zamčené. V tom okamžiku se rozezněl školní zvon oznamující konec hodiny, Harry se strašně lekl, myslel si, že se jedná o nějaký poplašný systém.
   Trčet tady před pohledy tisíce školáků, kteří si o něm myslí, že se zbláznil, když utekl a nedal o sobě vědět, to Harry opravdu nepotřeboval, necítil se jako jedno z těch dětí, co se baví s ostatními a užívají si legrace. Ne, pokud má Harry předurčeno zemřít, protože věděl, že když nedokáže Voldemorta porazit ani Brumbál, pak on rozhodně nemá šanci, a samozřejmě by už Voldemort zabil i jeho společníky, co by byli s ním, tím se myslí jeho přátele, tak to radši Harry stráví zbytek svého krátkého života mimo učení a posmívání spolužáků. Voldemort i Harry nemohou žít oba najednou, takže to bude muset brzy skončit. I když to bylo pošetilé a Harrymu se při pomyšlení na to svíral žaludek, chtěl to urychlit. Navíc to, že ho dovlekli zpátky do školy a zírali tu na něj jako na nějaký muzejní exponát ležící v posteli, to už opravdu bylo pro Harryho dost. Konec se vším, konec s tímhle srdceryvným příběhem, kdy dobro vítězí, ne, skutečnost je jiné kafe.
   Přikrčil se a vylezl oknem ven. Venku nebyla ani noha, i když z povzdálí byly slyšet výkřiky dětí, kterým školní zvon ohlásil konec hodiny. Pokud měl Harry zmizet, musel to provést hned. Koště vystrčil napřed a to se začalo poslušně a nehnutě vznášet ve vzduchu. Následně přemístil svou váhu z parapetu okna na koště, to se ani nepohnulo.
   Harry se na něj usadil normálně, něco mu to připomínalo, měl zase školní hábit, byl zase ve škole, na svém nejmilejším koštěti, to ale teď všechno musí opustit.
   Odrazil se a vyletěl ven. Hábit mu začal plápolat a pocítil vlnu vzrušení jako pokaždé, když sedl na své koště a mohl se zase předvést.
   Harry se ale hned zarazil, protože se na školních pozemcích objevili studenti. Vyletěl tedy nad věž, ve které byly ložnice, a vzal to dozadu přes celý hrad.
   Přelétal přes školní pozemky, když vtom kolem něj něco prosvištělo. Harry se lekl, stále byl nad školou, ale nikde nic. Vtom se za ním ozval dívčí hlas.
   „Dáme si závod, Harry?“
   Harrymu byl ten hlas povědomý, otočil se a spatřil Cho Changovou. Srdce se mu zalilo zvláštním pocitem, když viděl, jak jí vítr cuchá dlouhé vlasy, které sahaly až k její štíhlé postavě. Cho byla asi o hlavu menší než Harry, i když byla o rok starší, ale Harrymu se strašně líbila, už od prvního okamžiku, co ji uviděl, vždycky se začal červenat a neměl slov.
   Ale teď měl jiný pocit. Když ji viděl naposledy, byli na sebe naštvaní, teď se na Harryho tvářila, jako kdyby k ničemu takovému nedošlo, jako kdyby odjakživa byli kamarádi a nebylo vůbec divné, že se tady vznáší na koštěti bez povolení. Harryho přepadl zase ten známý starý pocit, nedokázal ze sebe vypravit nic rozumného, takže vypadal jako ze zvláštní školy, byl ale dost při smyslech, aby si uvědomil, že je divné, že se tady zničehonic objevila za jeho zády.
   Všechny tyhle myšlenky se Harrymu prolily hlavou rychlostí světla.
   „Jaký závod?“ zeptal se přitrouble.
   „Kolečko kolem školy,“ řekla Cho a stále se na něj usmívala.
   Harrymu to začalo být opravdu divné.
   „Hele, to je nějak narafičený, nebo co?“ zeptal se zmateně Harry a díval se pod sebe, jestli neuvidí někoho, jak na ně civí. Nikdo si jich nevšímal, pravda, jistě se to říct nedalo, školní pozemky byly plné studentů a Harry s Cho se vznášeli vysoko nad nimi.
   „Dá se říct, že jsme tušili, že budeš zase chtít utéct,“ řekla.
   Harry se naštvaně uchechtl, jako kdyby to tušil. „A co ty, ty tady máš jakou úlohu, máš mě přemluvit?“ odsekl naštvaně.
   „Chtěla jsem se s tebou rozloučit,“ řekla a úsměv jí zmizel z tváře.
   To Harryho trochu překvapilo, nejistě se na koštěti zavrtěl a znovu se podíval pod sebe. Ruch školy si jich však zdá se nevšímal.
   Harry stále nechápavě koukal z Cho na ostatní dole a zase zpátky.
   „Co to má znamenat?“ zeptal se zmateně.
   „Co tím myslíš, Harry?“ zeptala se Cho s příjemným výrazem ve tváři.
   „Přece ses tu jen tak nemohla ukázat zrovna v tu dobu, kdy jsem vylétl z okna,“ řekl podrážděně Harry.
   Cho k němu přirazila trochu blíž, Harry ucítil její vůni a zároveň s tím i něco jiného, ať už to bylo cokoliv.
   „Harry, o čem opravdu nepochybuješ?“ zeptala se vážně Cho.
   „Cože?“ dělal, že nerozumí.
   „O čem opravdu v hlouby srdce nepochybuješ?“ zeptala se znovu.
   „Já… asi ti nerozumím,“ řekl Harry a začal si připadat trapně.
   „Vždyť je to tak jednoduché, musí přece existovat něco, o čem v hlouby srdce nepochybuješ,“ dotírala na něj Cho.
   „Tohle je nějaká psychologická zpověď, nebo co?“ zeptal se uraženě Harry. „Hele, ať se snažíš o cokoliv, já letím pryč, takže sbohem,“ řekl Harry a začal odlétat.
   „Sbohem!“ odpověděla mu klidně Cho.
   ‚Tak počkat, ona mě opravdu nechá odletět?‘ ptal se sám sebe a zastavil koště, pak na ni za zády promluvil.
   „Tak jo, to je práce Brumbála nebo koho?“ řekl a jeho tón zněl rozvážně, jako kdyby tím chtěl Cho rozvázat jazyk.
   „Asi ti nerozumím,“ zopakovala Cho to, co před chvilkou řekl Harry jí, a ještě přidala stejný tón.
   „Ty si tady se mnou hraješ,“ začal se smát Harry. „Děláš ze mě idiota, že jo?“
   „Ne, to bych si nedovolila, vždyť Harry Potter má vždycky pravdu,“ řekla uštěpačným tónem.
   „Už je to tu zase, narážíš na Cedrika, že?“ řekl naštvaně Harry. „Zase mi budeš vyčítat, že nejsem takový, jako byl on, možná, že nakonec řekneš, že to byla moje chyba, že ho před mýma očima zabili. Pokud se ovšem znovu nerozpláčeš.“
   „Ne, nerozpláču se a nic z toho ti říkat nebudu,“ řekla s klidným výrazem ve tváři.
   Harry zase začal pátrat v jejím výrazu, jestli tam něco nenajde. Cho se k němu znovu přiblížila a Harry zase ucítil její vůni a trochu nejistě poposedl na koštěti.
   „Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím,“ řekla vážně a ještě víc se k němu přiblížila. Harry se opravdu začal cítit divně.
   „Pokud teď odletíš, zase tě neuvidím, tak jsem se s tebou alespoň chtěla rozloučit,“ řekla a prohlížela si jeho udivený obličej. „Myslela jsem, že jsme přátelé,“ řekla zklamaně.
   „T…to…to jsem, totiž jsme, jsme přátelé,“ koktal Harry, protože Cho byla už opravdu blízko.
   „Co mám udělat, abys zůstal?“ zeptala se Cho a přitiskla koště k Harryho Kulovému blesku.
   „To-to-to-to… já… myslím, že…“ koktal Harry a byl celý zmatený.
   Najednou se od něj Cho odlepila a zůstala asi tři metry od něj. „Takže asi nic, to je škoda, tak ahoj,“ řekla nečekaně a odletěla.
   Co to bylo, proč se najednou odtáhla?
   „Počkej!“ Harry ani nevěděl proč, ale vyrazil za ní. Cho měla taky rychlé koště, kvůli famfrpálu, ovšem neměla na Kulový blesk.
   Harry ji dohnal, až když se řítila kolem školních pozemků a kolem ostatních studentů, kteří na ně vykuleně zírali.
   Cho si ho všimla, že letí vedle ní, a řekla. „Takže přece jenom si dáš kolečko kolem školy?“ hned nato zrychlila a začala Harrymu ulétat.
   Harry pobídl Kulový Blesk, který ji vzápětí začal dohánět. Proháněli se závratnou rychlostí kolem studentů, skleníků a různých překážek, které Cho nečekaně prolétávala a Harryho tak zpomalovala. Stále se ale držel za ní a ona to věděla. Právě proletěli kolem nějakých kantorů, Harry ani nestačil vnímat, kdo to byl, ale tušil, že jeden z nich byl maličký Kratiknot. V témže okamžiku Cho prudce zvedla koště do výšky a začala stoupat.
   Zespoda se začaly ozývat výkřiky studentů, kteří fandili každý jinému, Harry jí stále nestačil, nevěděl, čím to, až sebral sílu a odhodlání a v tom okamžiku Kulový blesk vystřelil střemhlav nahoru a Cho v tu ránu dohnal. Ta zastavila a z plna hrdla se smála.
   „Tak jsi měl dohnal,“ řekla a stále se usmívala.
   To bylo dobře, ale proč ji vlastně Harry sledoval, no, teď neměl slov.
   „Harry, když zůstaneš se svými přáteli, bude to o hodně lepší, než být někde zavřený na druhé straně Zeměkoule,“ řekla Cho a znovu se přiblížila k Harrymu.
   „Já je jen prostě nechci ohrozit, ti blázni by se mnou šli zase někam, kam se nesmí, a dopadlo by to katastrofou,“ bránil se Harry.
   „Proč teda utíkáš, pravý důvod?“ zeptala se Cho.
   Harry váhal a pak rezignovaně řekl: „Protože je mám rád, protože jsou to mí přátelé.“
   „A protože tohle je tvůj pravý domov, svět čar a kouzel v Bradavicích,“ dodala s úsměvem Cho.
   Harry smutně kroutil hlavou, jako by s ní teď dokázal mluvit víc bez zábran. „Jsem prokletý Voldemortem…“
   „Pokud jsi ty, tak jsou i ostatní, co tě mají rádi,“ řekla a zase se přiblížila. „Copak nechápeš, že oni jsou ochotní jít do takového rizika?“
   „Proto právě to nejde, mám je rád a nepřipustím, aby se jim něco stalo,“ prohlásil.
   „Láska bolí, Harry,“ řekla a zvláštně na něho koukla.
   Tohle už někde od ní slyšel, kde to bylo?
   „Copak stojí za to žít jen z poloviny?“ říkala pomalu. „Nebýt sám sebou? Chci, aby ses vrátil a byl tu s námi, a pokud ti něco bude hrozit, budu ta první, kdo půjde za tebou, Harry.“
   S těmito slovy se otočila a letěla zpět dolů na zem. Harry se stále dál vznášel ve vzduchu a přemýšlel o jejích slovech. Neměl odvahu se dívat dolů pod sebe, kolik tam muselo být lidí, kteří je pozorovali. Stále si v hlavě přemílal vše, co mu Cho říkala. Také to, co mu řekl Lupin, že dokud bude stále chodit do nebezpečných situací, budou v nebezpečí i jeho přátelé, protože budou s ním.
   Ty dva hlasy, které v sobě měl a které se stále hádaly, protože jeden tvrdil, že má zůstat v Bradavicích, a ten druhý zase říkal, že má zmizet co nejdál, tyhle dva hlasy teď sváděly ukrutný boj. Harry už to nemohl vydržet a snažil se je zapudit, oba dva, ať oba dva mlčí a nechají ho samotného rozhodovat.
   Pohlédl dolů pod sebe, byla tam více než stovka studentů, kteří na něj hleděli do výšky a o něčem se spolu bavili. Byl u brány do Vstupní síně a na schodech vedoucích do ní se právě zastavilo několik profesorů.
   Jeden z nich byl jistojistě Brumbál, v dalších mohl Harry rozeznat profesorku McGonagallovou, další tam byl profesor Kratiknot, který se dal rozeznat nejlépe. Poslední byl nějaký muž, kterého Harry neznal, jen mu byl povědomý, jako by ho někde viděl na fotkách, ale on stále se po Harrym díval. Měl rovnou postavu, tmavé vlasy stejné jako Harry, ale učesané a sympatický vzhled.
   ‚Tak mám zůstat?‘ ptal se sám sebe.
   Všichni na něj zezdola koukali jako na nějakého hrdinu, který jim právě zachránil životy. Tenhle pohled Harry znal, nebylo jisté, jestli se mu posmívali, nebo ho obdivovali, bylo to něco mezi.
   V každém případě si začal na tom koštěti, jak se tam jen tak vznáší, připadat trapně.
   Všiml si Hagridova srubu, bylo jisté, že tam poloobr je, protože se z komínu kouřilo. Možná, že Hagrid bude vědět, co dál, poradí mu, Harry si řekl, že se tam uklidí před zvědavými pohledy studentů. Alespoň si promluví s Hagridem, posledně, když ho viděl, se s ním nerozloučil moc dobře.
   Nahnul tedy Kulový blesk dolů a začal pomalu klesat k Hagridovu srubu. Když dosedl na zem, raději se nedíval, jestli se za ním neženou studenti, a hned zaklepal na dveře.
   Za nimi se okamžitě ozvalo štěkání Tesáka, Hagridova loveckého psa, a vzápětí se dveře otevřely.
   Objevila se zarostlá Hagridova tvář, která se na Harryho seshora usmívala.
   „Ahoj Harry, ani nevíš, jak rád tě vidim,“ řekl svým dobráckým tónem a poklepal Harryho na rameni svou obrovskou rukou, takže se mu málem podlomila kolena.
   „Ahoj Hagride, po… potřeboval bych poradit,“ řekl Harry. Nic chytřejšího ho nenapadlo a při tom si mnul rameno.
   „No jasně, někdo tě tu už totiž čeká,“ řekl Hagrid, ustoupil a za ním se objevila Hermiona a Ron.
   Harry se plácl přes čelo, teď to bylo jasné. „Budu hádat, to vymyslela Hermiona,“ řekl, když vcházel dovnitř.
   „Všechno až do puntíku,“ řekl s úsměvem Ron.
   Hermiona ho objala a tiskla, jak nejvíc mohla.
   „Jsem tak ráda, že jsi zpátky,“ řekla a otřela si slzy.
   „Já… já nevím, co na to říct, taková zvrhlost a já ti to snad ještě odpustím,“ dodal s úsměvem Harry. „A ani nevím, jestli zůst…“ to ale nedořekl, protože se zarazil, když viděl Hermioninu radostnou tvář. Bylo vidět, jak je šťastná, že se vrátil.
   Hagrid se zasmál a postavil na čaj. V tom okamžiku Harryho něco povalilo a příšerně ho začalo oslintávat. Tesáka z něj sundal až Ron, který se s ním mohl konečně pozdravit.
   „Můžu ti říct, žes vypadal příšerně, když tě přitáhli,“ řekl s úsměvem. „Ani nám nedovolili se na tebe podívat, tvoje záclony se nedaly odhrnout, Brumbál na to musel použít nějaké zvláštní kouzlo, všichni kluci z Nebelvíru se k tobě pokoušeli dostat, ale marně.“
   „Za což jsem vděčný,“ dodal Harry.
   „Harry, tys nás ale pořádně vylekal, to ti musim říct, takhle si zmizet,“ řekl Hagrid a zalil jim šálky čaje horkou vodou.
   „Já jsem nechtěl, celou dobu mě hryzalo svědomí, že bych měl alespoň poslat dopis, ale řekl jsem si, že to tak bude lepší,“ řekl Harry.
   „Tak to ses mýlil,“ dodala Hermiona a usrkla si ze svého šálku.
   „Byla tady za mnou každou chvíli, Harry, probrečela mi všechny kapesníky,“ (A to bylo co říct, Hagridovy kapesníky totiž vypadaly jako velký ubrus, možná, že to dokonce byl ubrus.) dodal Hagrid, sedl si vedle Hermiony a objal ji kolem ramen. Hermiona se o něj spokojeně opřela a zavřela oči.
   „Opravdu jsme z toho byli špatní, celý měsíc jsme si mysleli, že je po tobě,“ řekl Ron. „Dokážeš si to vůbec představit?“
   Harry odložil hrnek s čajem a pokrčil rameny.
   „Asi jsem udělal blbost,“ řekl po chvilce.
   „Mírně řečeno,“ dodala Hermiona, která se zřejmě vzpamatovala natolik, že se vrátila ke své staré dobré povaze. „Víš, co jsme prožívali? Celé Ministerstvo bylo vzhůru nohama, paní Weasleyová skoro zešílela, stále chodila se svým manželem do práce a popoháněli bystrozory v hledání. Taková neuváženost utéct, pan Weasley z toho byl taky špatný a to nemluvím o profesorském sboru v Bradavicích,“ chrlila na něj dál Hermiona a Harry zjišťoval, jak moc mu tyhle řeči chyběly. „Profesorka McGonagallová byla věčně s Brumbálem pryč a když už se objevili, byli strašně ustaraní, to samé Kratiknot a ostatní profesoři, báli se, co s tebou je.“
   „A co Snape?“ zeptal se dychtivě Harry a Hermiona od něho odvrátila pohled.
   „Ten ne,“ řekla neslyšně.
   „Cože?“ zeptal se Harry, přitom však moc dobře slyšel její odpověď.
   „Ten ne,“ řekla Hermiona nahlas a očividně jí vadilo mluvit o někom, kdo si o něj nedělal starosti.
   „Myslim si, že mu to taky připadalo divný,“ pronesl zachmuřeně Hagrid.
   „Snapeovi?“ podivil se Ron. „Ten, kdyby se za vraždu neposílalo do vězení, by Harryho už nejmíň padesátkrát zabil.“
   Harry se při této poznámce pousmál, docela rád slyšel o někom, kdo si o něj nedělal starosti jako o nějaké batole.
   „Když si vzpomenu na tu náladu ve Velké síni, to byla hrůza. Všichni o tobě mluvili, Harry,“ pokračoval dál Ron, „začaly tu kolovat zvěsti, ale ty si asi dokážeš představit jaký.“
   „Jen zmijozelský stůl byl celý nadšený, pamatuješ, Rone?“ zeptala se Hermiona.
   „Jo a pak ty jejich obličeje, když tě přivezli,“ vzpomínal Ron. „Harry, ty tu musíš být, platíš na ně, to ty jsi ten, kdo jim nejvíc vadí, a všichni to moc dobře vědí.“
   „Je fakt, že Malfoy se mi vopravdu nelíbil, každej večír připíjel ‚Na Pottera‘, což bylo dost sprostý,“ zkonstatoval suše Hagrid.
   Hermiona na Harryho teď hleděla a po chvíli se odhodlala s otázkou.
   „Zůstaneš teda tady?“ zeptala se.
   Harry jí pohlédl zpříma do očí a usmál se: „Jedině, když mi vrátíte moji hůlku.“
   „Tak se mi líbíš, chlapče,“ zabrumlal Hagrid a znovu ho mocně poplácal po rameni.
   „Harry, ty máš větší brýle, ne?“ zeptala se Hermiona, která si teď Harryho zamyšleně prohlížela.
   „No…“ chystal se s odpovědí Harry.
   „Řekni nám všechno, co jsi prožil,“ pobídl ho Ron a poposedl si k němu kousek blíž.
   Všech osm očí (včetně těch Tesákových) teď zůstalo viset na Harrym, který přemýšlel, čím začne. Než ale stačil promluvit, ozvalo se zaklepání na dveře.
   Hagrid vstal od Hermiony a došel ke dveřím, které vzápětí otevřel.
   „Nerušíme, Hagride?“ zeptal se starý hlas, který Harry hned poznal.
   „Ne, pane profesore, vy jste vždycky vítán,“ řekl nadšeně Hagrid a uvolnil cestu, aby mohl dovnitř vejít Brumbál, za ním McGonagallová a za ní ten černovlasý muž, kterého Harry viděl, když se vznášel ve vzduchu na koštěti.
   Všichni se hned, jak spatřili Harryho, usmáli, dokonce i ten muž.
   „Vítám tě zpátky, Harry,“ řekl stařeckým, ale moudrým hlasem Brumbál a natáhl k němu ruku.
   Harryho tvář byla bez výrazu, stále ještě k Brumbálovi cítil zášť z jejich posledního rozhovoru a jak vidno, Brumbál to vycítil.
   I tak vstal a podal mu ruku. Otočil se pohledem na McGonagallovou a nepatrně se usmál, tak jak to měli vždycky oni dva spolu ve zvyku, vždy se jen nepatrně usmívat, Harry věděl, že o něm ví, že opravdu není žádný zloduch, ale když se McGonagallová naštve, bylo moudré se držet dál.
   „Pane Pottere, Ministerstvo se rozhodlo upustit od vašich trestů, u večeře dostanete rozvrh a výsledky zkoušek NKÚ, které jste již doma nezastihl. Podle toho se pak domluvíme, na jaké lekce na OVCE budete docházet,“ dopovídala přísně svůj proslov, ale Harry věděl, že to myslí v dobrém slova smyslu, a tak kývnul hlavou.
   „Harry, tohle je profesor Lex Lexter, bude vás učit Obranu proti černé magii,“ řekl Brumbál a ukázal na černovlasého kouzelníka.
   Harry už byl zvyklý na to, že se každý rok měnili profesoři na hodiny obrany proti černé magii, v prvním ročníku to byl profesor Quirell, kterého Harry doslova vlastnoručně zabil, v druhém ročníku to byl pak nadutý a namyšlený profesor Zlatoslav Lockhart, který byl tak šikovný, že si před Harryho a Ronovými zraky sám dokázal vymazat paměť a skončil v nemocnici u Svatého Munga v psychiatrickém oddělení, ve třetím ročníku to byl Remus Lupin, se kterým měl Harry už hodně co dočinění, ten ale musel odejít, protože se zjistilo, že je vlkodlak a rodiče by proti němu protestovali, ve čtvrtém ročníku to pak byl falešný Alastor Moody, který ve skutečnosti byl mladý Skrk a Harryho chtěl zabít, v pátém ročníku to byla Dolores Umbridgeová, která uměla vyučovat Obranu proti černé magii asi jako Hermiona pilotovat Boeing 747, ta nakonec také neskončila nejlépe.
   Takže Harry byl přinejmenším zvědavý, o koho se jedná tentokrát a jestli ho ještě zažije v sedmém ročníku.
   Profesor Lexter podal Harrymu ruku a usmál se na něj.
   „Musím se vám omluvit, Pottere, jak jsem na vás vyrukoval u toho útesu, ale byl jsem zde v Bradavicích pověřen vaší ochranou a zároveň vyučuji hodiny obrany, takže se těším, až se poznáme.“
   Harry na něj koukal a nevěděl, co na to říct, připadal mu jako sympaťák, ze všech měl nejpevnější stisk v ruce, ovšem vůbec nevypadal, jako kdyby Harryho ruku chtěl rozdrtit.
   „Já… také,“ zamumlal Harry. ‚Jakou práci má asi ve skutečnosti?‘ ptal se sám sebe v duchu.
   „Pracuji jinak jako bystrozor, pane Pottere…“ řekl hned Lexter.
   „Dobrý bystrozor,“ podotkla McGonagallová, jako by Harrymu naznačila, aby se ho držel.
   „Dobrý bystrozor?“ vyjekl Ron. „Je to ten nejlepší bystrozor na světě!“
   „Pane Weasley, děkuji za vaši upřímnost, ale to přeháníte,“ řekl Lexter a snažil se nečervenat, když si ho všichni prohlíželi, Brumbál zvlášť velkým a usměvavým zájmem.
   „Říká se, že profesor Lexter je nejlepším bystrozorem na světě, Harry, a já osobně si myslím, že je to pravda,“ dodala rychle Hermiona.
   „Slečno Grangerová,“ začala McGonagallová, „myslím, že vy nepotřebujete provádět jako tady pan Weasley činnost zvanou ‚podlézání‘,“ dodala a rošťáckým pohledem mrkla na Rona.
   Harry z toho představování začínal být až znechucený, hlavně proto, kvůli čemu tam všichni byli, kvůli němu.
   Přešel k oknu a zády k ostatní koukal na jezero u školy. Přemýšlel, co teď asi dělá Tony, jestli si tam dokáže poradit sám, no, vždyť to dokázal až do té doby, než se Harry objevil, tak proč by ne. Snad na něj zapomněl, i když si Harry moc dobře vzpomínal, jak se s ním dobře bavil a dělal mu společnost. Věděl, že se mu po něm bude stýskat a jemu zase po něm. Už ho nejspíš nikdy neuvidí, aniž by mu nemuseli vymazat paměť, protože nemá žádného příbuzného v rodině, co je kouzelník. Opravdu se rozhodl správně, že chce zůstat ve škole? Harrymu to stále vrtalo hlavou.
   „Starýmu Tonymu moc dobře není, to víš, ale nevymazali jsme mu paměť,“ řekl Lexter, který se objevil vedle Harryho, a také se díval z okna ven stranou od ostatních, kteří se bavili navzájem, takže Harryho a Lextera namohli slyšet a ani si jich nevšímali.
   Jak to, že ale věděl, na co Harry myslel?
   „Bavil jsem se s ním, hotel a dveře jsme mu napravili,“ pokračoval Lexter dál. „Také jsme si poradili s podivně páchnoucí skříní…“ řekl a s úsměvem pohlédl na Harryho, jako by čekal, až mu to vysvětlí.
   Harry ani jednou neodvrátil pohled z okna ven, jeho přítomnost ho znervózňovala, hlavně to, že už podruhé jakoby přečetl Harrymu myšlenky, kdo to je?
   „Jsem telepat, Harry,“ dodal s úsměvem. „Ano, dokážu, jak ty říkáš, číst myšlenky, tys o nás nikdy neslyšel?“
   Harry poprvé odlepil pohled z okna a hleděl mu do očí. Jediné, na co teď myslel, bylo slovo ‚Ne‘.
   „Ne?“ zachytil jeho slovo v podvědomí Lexter a byl spokojený, že Harry pochopil jeho hru.
   „Já, víte, většinou se všechno dovídám až v pozdějších letech,“ řekl pochmurně Harry.
   „Chápu, víš, jenom mezi námi, měli jsme s Brumbálem takovou malou debatu…“ řekl a pohlédl na Brumbála, jestli je neslyší, ten se však bavil s ostatními v Hagridově srubu. „Řekl mi, co jsi pravdu prožil, a věř mi, Harry, že jsem ti alespoň trochu porozuměl.“
   „Co si tu o mně lidi myslí?“ zeptal se Harry.
   „Cože?“
   „Když dokážete číst myšlenky, co si tu o mně ostatní myslí?“ zeptal se Harry a upíral oči na Lextera.
   Ten na něj hleděl a zkoumal mu výraz v obličeji.
   „Chceš ulehčit své mysli?“ zeptal se Lexter.
   Harry se zatvářil zmateně.
   „Chceš, abych ti řekl, že tě tu všichni zbožňují, Harry, mám ti snad lhát?“ ptal se dál Lexter.
   „Ne, chci slyšet pravdu,“ řekl rázně Harry.
   „Opravdu?“ ptal se znovu Lexter.
   Harry si připadal jako připojený na detektor lži. „Já, já, já nevím,“ řekl rezignovaně.
   Lexter na něj chvíli zamyšleně hleděl a pak řekl: „Někdo tě tu nenávidí takovou nechutí, že by tě umlátil k smrti. Další tě také nenávidí, ale zároveň se o tebe bojí,“ řekl a obešel Harryho, jako kdyby mu teď chtěl něco našeptávat do druhého ucha, stále však aby je ostatní nemohli slyšet. „Někteří tě ovšem mají tak velice rádi a tak moc jim na tobě záleží, že by za tebe položili i život, Harry,“ dodal a čekal, jak zareaguje.
   ‚Neřekl jste mi o nic víc, než jsem si mohl domyslet,‘ řekl si Harry v duchu.
   „A chtěl jsi vůbec slyšet něco víc?“ zeptal se ho hned Lexter.
   Harry se k němu otočil a snažil se přitom opravdu na nic nemyslet. Hleděli si do očí a ani nedutali.
   „Když se nějaký člověk v přítomnosti telepata snaží na nic nemyslet, místo toho mu otevře úplnou knihu ze sama sebe, telepat může prostě jen listovat, protože mu ten člověk v tom vůbec nebrání žádnými jinými myšlenkami, na které by se musel soustřeďovat,“ dodal s neurčitým výrazem ve tváři.
   Harry už opravdu nechtěl slyšet o nic víc a obešel Lextera k ostatním.
   Ti se právě bavili o prefektských odznacích Rona a Hermiony. Harry se snažil soustředit na jejich rozhovor, ale v zádech cítil pohled Lexe Lextera. Ale hned jakmile tento pocit dostal, objevil se Lexter vedle něho, aby mu dokázal, že na něj neciví a nesnaží se z něj vytloukat informace.
   Harry se zamyslel, jak proboha utají něco před tímhle chlapem, to bude děs. Snad alespoň jeho hodiny Obrany proti černé magii budou lepší než ty z minulého roku.
   „Také jsem se rozhodl, že by Harry mohl pokračovat na hodinách Nitroobrany, profesor Lexter je v ní opravdu znalý,“ řekl najednou Brumbál směrem k Lexterovi. Harry však byl zamyšlený. Všichni teď na něj koukali a Harry si najednou uvědomil, že je až nějaké podivné ticho.
   „Co? Co, já … omlouvám se, neposlouchal jsem,“ blekotal Harry.
   „Právě jsem totiž Harrymu oznámil, že jsem telepat, tak je z toho trochu vyvedený z míry,“ usmál se Lexter a obrátil se na Harryho. „Harry, opravdu nemám zájem číst každému myšlenky, mám v tom pak v hlavě zmatek a také ctím soukromí, takže to, do čeho mi nic není, o to se nezajímám.“
   „Co říkáš na tu Nitroobranu, Harry?“ zeptal se znovu Brumbál.
   Harry teď přejížděl pohledem z jednoho na druhého.
   „Když… když to budu zvládat, tak… ano,“ dodal, ale z jeho tónu nečišelo moc ochoty.
   „Výborně, tak se tedy domluvte tady s profesorem na další hodině Obrany proti černé magii,“ zakončil to Brumbál.
   „Já už budu muset jít, za chvíli mi začíná další hodina,“ protrhla ticho důležitě profesorka McGonagallová a zamířila ke dveřím.
   „No vidíte, já mám taky hodinu, takže budu muset jít, tak… ehm…“ snažil se Hagrid slušně vystrnadit své hosty ze svého srubu.
   „Ano, samozřejmě, takže půjdeme, pane Weasley, slečno Grangerová, půjdeme?“ vyzval Brumbál Rona a Hermionu, kteří seděli za Hagridovým stolem.
   „A ještě jedna věc, Harry, tady máš něco, co ti nejspíš patří,“ řekl Brumbál a podal Harrymu jeho nablýskanou hůlku.
   „Také vám musím oznámit, že, vy dva prefekti,“ s pohledem na Rona a Hermionu a slovo prefekti zvýraznila, „jste dostali školní trest za útěk ze školy, což platí i pro vás, pane Pottere, takže se dostavíte za profesorem Lexterem pozítří v sedm hodin,“ řekla McGonagallová, když vyšli z Hagridova srubu.
   Harry se tomu jen usmál, protože čekal rozhodně něco vážnějšího, a pokud školní trest nebude takový, jako býval s profesorkou Umbridgeovou, kdy musel psát Nemám vykládat lži svojí vlastní krví a na ruce se mu do kůže vyrýval právě tento nápis, tak přežije všechno.
   Harry počkal, až odejdou všichni profesoři v čele s Brumbálem. Pak teprve vyšel ke vstupu do hradu.
   „Hermiono, v čem spočíval tvůj plán s Cho Changovou?“ zeptal se konečně Harry, protože tahle otázka se mu převalovala už dlouhou dobu v hlavě.
   „Zkrátka jsem si myslela, že by na tebe mohl zapůsobit její dívčí šarm,“ řekla a potlačovala smích, podle zvuků, které vycházely od Rona, který šel za nimi, Harry věděl, že ke smíchu také nemá daleko.
   Harry se také usmál: „Klidně se smějte, mě je to jedno.“
   Ron je hned doběhl a začal se také usmívat. „Víš, Harry, jak bys přemluvil ty sám sebe, abys tu zůstal?“ zeptal se pobaveným tónem Ron.
   „To fakticky nevím, je pravda, že Hermiona to udělala mazaně,“ dodal neochotně Harry.
   „To já ne, nejdřív se nabídla Cho, to ona byla ta, která s tím přišla, já jsem to jen jaksi zrealizovala,“ usmívala se Hermiona.
   „Asi o tobě ví víc, než bys čekal, hochu,“ dodal Ron.
   „Asi tě má taky ráda víc, než bys čekal… hochu,“ dodala tentokrát bez úsměvu Hermiona a dívala se Harrymu do očí. Harry věděl, že Hermiona obzvlášť lpěla na Harryho vztahu s Cho, zvlášť když ho Ron vždycky přerušil nějakou hloupou narážkou.
   „To se pleteš, má teď přece někoho jiného,“ řekl Harry.
   „Myslíš Michaela Cornera?“ zeptala se Hermiona. „Ne, ten má nejspíš nějakou slabost pro chytačky, protože po Ginny hned přesedlal na Cho. Cho prý říkala, že byla na sebe strašně naštvaná, když ten poslední zápas prohráli. Brzo ale zjistila, že se kolem ní Corner točí jenom proto, aby naštval Ginny, že chodí zase s chytačkou a že mu vůbec jejich rozchod nevadil, takže mu s radostí dala košem. Pak jsi zmizel a ona poznala, jak jí chybíš.“
   „To se je fakt snažíš dát tak moc dohromady, Hermiono?“ ptal se Ron, když stoupali po schodech ke vchodu do Vstupní síně.
   „Ne, jenom Harrymu chci říct, že se nemá na Cho proč zlobit,“ řekla Hermiona.
   „Hele, fakt si vážím vaší iniciativy, co se týče Cho a mě, i ta vaše malá lest, na které se, jak tak koukám, podíleli i naši milí profesoři, byla brilantní, ale opravdu vám do toho nic není.“
   „Cítí se trapně, Hermiono, takže ticho, jasný?“ opakoval Ron Hermioně, jako kdyby byla z pomocné školy.
   „Já jsem ho slyšela, nemusíš mi to opakovat,“ řekla podrážděně Hermiona a sjela Rona zlým pohledem.
   „Kdo vlastně všechno o tom, co jste na mě přichystali, věděl?“ zeptal se Harry, když konečně vstoupili do Vstupní síně, která byla obrovská, vešel by se do ní celý Dursleyovic dům, její strop byl v nedohlednu za nekonečným počtem samo se přesouvajících schodišť vedoucích nahoru.
   „No, řekli jsme to jen Brumbálovi. A samozřejmě to věděla ještě Cho,“ řekla Hermiona.
   „A co na to Brumbál?“ zeptal se hned Harry.
   „Začal se usmívat, přikývl a odešel,“ řekl Ron, když stoupali nahoru po schodech. Cestou potkávali několik studentů, kteří z Harryho nespustili zrak, někteří občas málem zakopli, jak nedávali pozor na cestu.
   „Neboj se, nikdo se o tom nedozvěděl,“ řekla Hermiona.
   „A co když to vyslepičila ta Cho?“ optal se Ron.
   „Rone, ty to vždycky musíš nějak zkazit, co?“ křikla na něj upjatě Hermiona a už ho začínala mít dost. Ron tedy udělal gesto, že si zamknul pusu na zip.
   „No dobře, takže jste mi zamkli dveře od ložnice, sebrali hůlku, kterou měl Brumbál, a dali mi před postel Kulový blesk. Jak jste ale věděli, kdy se proberu?“ ptal se dál Harry.
   „No…“
   „A teď tě dostal, Hermiono!“ křikl radostně Ron.
   „Přestaň už, Rone,“ řekla mu Hermiona a pomalu začala volit slova. „Totiž, ještě o tom věděla madam Pomfreyová, dokázala vypočítat, kdy se přesně probudíš, Harry,“ řekla Hermiona tónem, kterým očekávala každou chvíli vlnu nadávek od Harryho.
   „Takže už nikdo víc?“ zeptal se Harry konečně.
   „Nikdo, opravdu nikdo,“ řekla Hermiona.
   Harry se obrátil pohledem na Rona a vpil se mu do očí.
   „Opravdu nikdo víc, Rone?“
   „Nikdo, o kom bych věděl,“ prohlásil klidně Ron.
   Došli k obrazu Buclaté dámy, za kterým se skrývala kulatá Nebelvírská společenská místnost.
   Obraz náhle obživl a dáma se zeptala: „Znáte heslo?“
   Hermiona a Ron se na sebe bolestivě podívali a Harry jejich pohled zachytil.
   „Co… co se děje, vy jste zapomněli heslo?“ ptal se nevěřícně a myslel to teda zvlášť na Hermionu.
   „No… to ne, ale víš, no…“ neměl se Ron k odpovědi.
   „Zkrátka Nebelvír byl tvou smrtí dost poznamenán, Harry, tak Buclatá dáma vybrala heslo,“ řekla opatrně Hermiona.
   Harry obrátil oči v sloup, protože mu došlo, jaké heslo říká každý student, když vchází do společenské místnosti několikrát za den.
   Pak se vzpamatoval a snažil se uklidnit. „Harry Potter,“ řekl nakonec.
   Buclatá dáma se usmála: „Jsem ráda, že jsi zpátky,“ a její obraz se začal odklápět. Když všichni tři vcházeli, ještě ji zaslechli, jak naštvaně říká: „Doufám, že mě zase budeš moci budit po nocích.“
   Na tuhle chvíli Harry čekal, jak na něj zareagují ostatní, kterých teď byla plná společenská místnost.
   První, kdo si ho všiml, byla Levandule Brownová, který vyskočila z křesla a běžela mu naproti. „Harry, jsem tak ráda, že jsi zpátky.“
   „Díky,“ nemohl věřit vlastním uším Harry.
   Hned nato ho zaregistrovali ostatní, Dean Thomas, který teď seděl vedle Ginny, vyskočil a začal volat na celé kolo: „Potter je zpátky! Potter je zpátky!“ Všichni se hned nahrnuli ze svých židlí a zdravili Harryho. Oba Creeveyovi bratři dokázali prolézt mezi změtí nohou a dostali se až k Harrymu, Colin mu nemohl pustit ruku, jak dlouho mu s ní třásl. Nakonec Harry narazil na Ginny.
   „Ahoj, tak ses k nám vrátil,“ řekla s úsměvem.
   „Tak nějak,“ nenapadla Harryho přes změť rukou lepší odpověď.
   „Jsem ráda, že tě tu zase vidím, doufám, že chvilku pobudeš,“ pokračovala dál usměvavě Ginny.
   „No… jo, mám to v plánu,“ odvětil Harry, který se snažil neztrácet se svým dvěma přátelům, zvláště Ronovi, který, jak sám Harry před pár lety zjistil, bere tyhle okamžiky dost špatně, jenže pak pochopil, že Harry si jich také moc neužívá a že by raději, kdyby tak známý nebyl.
   Harry pod sebou v tu chvíli uviděl Trevora, žabáka, který patřil Nevillu Longbottomovi, který ji věčně ztrácel. Ten se objevil hned vzápětí a s rukou od čokolády si s Harrym radostně potřásal jeho rukou na pozdrav. Pusu měl plnou čokoládových žabek, takže ze sebe nevydal ani hlásek, jen pořád něco mumlal, jako ‚jsi zpět‘.
   Všichni si s ním podávali ruku, Jack Sloper, Levandule Brownová, Parvati Patilová, Natálie McDonaldová, Harry také zjistil, že už mezi nimi není Alice Spinnetová, Angelina Johnsonová a Katie Bellová, jejich famfrpálové střelkyně, také Lee Jordan odešel, hlavní hlasatel zápasu.
   Místo toho tam ale bylo mnoho prvňáčků, kteří teď Harrymu mávali a zdravili se s ním. Harry věděl, že nebude mít pokoj, dokud nepodá ruku alespoň každému prvňáčkovi ve škole.
   Hned poznal spoustu nových studentů, John Trailway, Tom Layer, Ágnes Delarnová, dvojčata Perry Jaspik a Terry Jaspik, Rudolf Proof, Theodore Raspil, Líza Codinghamová, Linda Beltramová a další z prvního ročníku, všichni mu říkali, jak ho obdivují a že mu vždycky věřili.
   Harrymu už to vážně lezlo na nervy a začal se prodírat ke své ložnici, Rona přitom nepustil, stále ho za sebou tlačil za límec, aby věděl, že na něj nezapomněl.
   Když se konečně dostali k točivému schodišti, Harry začal všem říkat, že ještě není konec světa a že ještě přijde.
   Konečně se jim podařilo dostat se po schodech nahoru. Hermiona zůstala dole a nejspíš teď snášela vlny otázek ohledně Harryho.
   „Alohomora,“ řekl Harry na dveře k jejich ložnici.
   Cvak!
   Zámek povolil a dveře se otevřely.
   „To bylo příšerný, nejradši bych, aby mě už nikdy nikdo neznal,“ oddechl si Harry a sednul si konečně na postel.
   „Tak si to zkus užívat, přestaň myslet na to, že tě to štve,“ řekl Ron.
   „Já bych ti to přál, aby na tebe každý koukal, každý aby se skláněl, jestli už konečně nezahlédne pod tvými vlasy tu bájnou jizvu, každý si tě prohlíží, jako kdybys byl nějaký mimozemšťan.“
   Ron se usmál a popošel k jeho věcem.
   „Ale něco mi musíš vysvětlit, jak to, že máš všechno zničené?“ zeptal se Ron a otevřel mu nový kufr.
   „No… měl jsem takovou nevýznamnou nehodu,“ pokusil se zalhat Harry.
   „Co se stalo?“ ptal se dál Ron a nespouštěl z něj oči.
   Prásk!
   Dveře se rozletěly a dovnitř vběhli Dean Thomas, Neville Longbottom a Seamus Finnigan, Ronovi a Harryho spolubydlící.
   „Harry, je pravda, že jsi přežil útok Lestrangeové?“ ptal se hned Neville ještě s pusou od čokolády.
   „No, jinak bych tu nebyl, co?“ řekl Harry.
   „Jak jsi to udělal?“ zeptal se hned Thomas.
   „Vlastně já ani ne, to můj bratránek Dudley ji zalehl svým slonovitým tělem tak, že se nemohla hnout. Vlastně to bylo těsně před tím, než mě málem zabila a co na mě použila kletbu Cruciatus.
   Všichni teď ztuhli, včetně Rona.
   „Takže nejsem vlastně takový hrdina,“ pokračoval Harry a snažil se sám sebe trochu ponížit.
   „Ona na tebe použila kletbu Cruciatus?“ ptal se nevěřícně Neville.
   „Jo, a nerad bych na to vzpomínal, protože si opravdu přála, abych umřel,“ řekl vážně Harry a ostatní hned pochopili.
   Všichni přešli ke svým věcem a začali dělat, že něco vybalují nebo hledají, Harry ale moc dobře tušil, že čekají, až znovu někdo naváže rozhovor. Kvůli tomuhle je právě začínal nemít rád, protože pořád jenom na něj dělali takovéhle nachytávky a čekali, jestli se Harry chytí.
   Harry ale zvážněl a podíval se na Seamuse.
   „A co tvoje máma, bude v pořádku, Seamusi?“ zeptal se Harry a všichni hned zbystřili. Seamus se lekl, že otázka směřovala na něj.
   „Jo, díky bohu, Lestrangeová na ni naštěstí použila jenom omračovací kouzlo, takže je zase v pořádku,“ řekl Seamus a Harry si oddechl.
   „Popravdě,“ pokračoval Seamus, „na tebe začala mít jiný názor.“
   „Vždyť jsem ti říkal, že ten Denní věštec všechny jen oblbuje,“ řekl Ron.
   „No jo, jenže to o Harrym psali tak opravdově, že se tomu nedalo nevěřit,“ řekl Seamus.
   „Myslíš to, že jsem blázen a že mám stále záchvaty?“ zeptal se podrážděně Harry?
   „Hele, já jsem tím fakt nic nemyslel,“ řekl Seamus.
   Harry chtěl zase hned namítat, ale pak si uvědomil, že Seamus se právě odhodlal k omluvě, tak radši odvrátil pohled.
   Přehraboval se teď ve svých zničených věcech, zjistil, že to nemá cenu, a tak chvíli koukal na Rona a pak mu vyhověl.
   „Spadnul jsem do moře a začal se topit,“ řekl Harry a čekal, jak na to všichni přítomní zareagují.
   „Cože?“ zeptal se Neville.
   „Ron se mě ptal, jak se mi mohly zničit věci, tak mu odpovídám, spadl jsem do rozbouřeného moře a kdyby mě Kulový blesk nezachránil tím, že se i s kufrem potopil pod vodu, už bych tu nebyl,“ řekl klidně a koukal na Rona.
   Ron nasucho polkl a otočil se, aby Harry neviděl jeho obličej.
   „Ty jsi spadl do moře?“ zeptal se nevěřícně Thomas.
   Harry si pročísl rukama vlasy a oddechl si.
   „Jo, měl jsem zmrzlé ruce, byla tam strašná zima, hůlka mi z nich vypadla a já když jsem ji hledal, spadnul jsem z koštěte,“ řekl s úsměvem na Thomase, jako by doufal, že ho tím přestanou obdivovat.
   „A ty jsi dokázal přežít?“ řekl věřícně Dean. „No to je teda něco!“
   Harry se znechucením, že mu plán nevyšel, začal zase dělat, že se přehrabuje ve věcech.
   Prásk!
   Do pokoje se vřítila paní Weasleyová a hned začala očima těkat po Harrym, který se neochotně postavil, aby ho zahlédla.
   „Tady jsi, bože můj, já měla takový strach!“ spustila a objala a držela a držela a držela.
   „Myslela jsem, že je po tobě, hochu nešťastná,“ bědovala.
   „Já…, já se omlouvám,“ vylezlo nakonec z Harryho.
   „Ty se omlouváš?“ zeptala se naštvaně paní Weasleyová. Harry čekal, že se teď na něj sesype smršť nadávek z její strany, nikdy to ještě nezažil, většinou to za něj schytal Ron. „Ty se nemáš za co omlouvat, chvála bohu, že vůbec žiješ, samozřejmě, že to nebyla tvoje chyba,“ dopovídala a konečně Harryho pustila z objetí.
   Harry zahlédl postavu za jejími zády, jak se snaží proplížit se ke schodům pryč, byl to Ron.
   „Kde je? Kde je ten holomek?“ křičela paní Weasleyová, Ron nevydržel plíživou chůzi, přeběhl rychle ke schodišti a dal se po něm dolů.
   „Harry, čekám tě dole, zajedeme do Příčné ulice na nákup,“ řekla ještě směrem k Harrymu, ale to už se hnala svou malou ale hbitou postavou po schodech dolů. „Jen počkej, až tě chytím! Ty uvidíš, ty to dostaneš!“
   ‚Chudák Ron,‘ řekl si v duchu Harry a přemýšlel, co se mu asi stane, nejspíš paní Weasleyová nebude souhlasit s jedním školním trestem, který jim dala profesorka McGonagallová.
   Neville bolestivě koukal na ostatní v pokoji, Harry věděl, že také prožíval to, jak teď Ron musí trpět, rázem bylo v ložnici ticho. Harry neměl už co na práci, takže se dal po schodech dolů.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: