Gramatické chyby
Opraveny
Rebeka
Stran-16 | Čteno 4558x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 12.


Příčná ulice a NKÚ

Harry běžel dolů po schodech, co mu síly stačily, chtěl Rona osvobodit z bolestivého sevření jeho matky. Je pravda, že byla malá, ale když se naštvala, byla duchem hned obrovská osoba.
   Když cestou dolů začal slyšet zlověstný křik horší než stovka huláků dohromady, jasně poznal paní Weasleyovou, jak hubuje svému synáčkovi.
   Harry seběhl až dolů a uviděl, jak byli všichni narovnaní u stěn a uprostřed kruhu byla paní Weasleyová, která tahala Rona zlostně za jeho už zase červené uši, Harry se začal prodírat k nim.
   „Jak jsi mohl riskovat vyloučení z Bradavic?“ řičela paní Weasleyová na celé kolo. „Co sis o sobě vůbec myslel, jsi prefekt! Tohle si nemůžeš dovolovat…“ Harry už byl skoro u nich, „ani kdybys prefekt nebyl!“ dodala ještě po chvilce paní Weasleyová.
   Hermiona stála hned vedle paní Weasleyové a snažila se jí domluvit.
   „To není jeho chyba,“ ozvalo se najednou zleva.
   Hermiona, Ron, paní Weasleyová i všichni ostatní se tam podívali. Harry se celý udýchaný teď snažil popadnout dech.
   „To není jeho chyba, šel za mnou, měla byste být na něj pyšná, paní Weasleyová, opravdu se zachoval šlechetně, je to opravdový kamarád.“
   Jak vidno, paní Weasleyové se příčilo křičet i na Harryho a Harry to věděl, sice toho nechtěl zneužívat, ale přál si dostat kamaráda z maléru.
   „Harry mluví pravdu, paní Weasleyová. Šli jsme za ním a bylo nám jedno, jestli by nás zavřeli do vězení,“ přidala se Hermiona.
   Ron se začal modlit, aby ho už mamka pustila, protože ho stále tahala bolestivě za ucho.
   Paní Weasleyová teď přelétala z jednoho na druhého a pak Rona pustila. Ten si ulevil a začal si mnout své červené uši.
   „No dobrá,“ řekla paní Weasleyová a očividně se jí příčilo tak rychle Rona pouštět. „Tak pojď, Harry.“
   „Kam jde?“ zeptala se Parvati Patilová.
   „Do Příčné ulice, pro učebnice, nebojte se, hned se vám vrátí,“ řekla jí s úsměvem paní Weasleyová.
   Když Harry obcházel kolem Rona, zaslechl jeho tiché „Díky,“ Harry se na něj usmál.
   „Tak Harry, drahoušku,“ řekla paní Weasleyová, postavila se ke krbu v místnosti, otevřela si zvláštní tabatěrku, která jí visela kolem krku, a podala Harrymu prášek. „Tady máš Letax, už to znáš, ne?“
   Harry přikývl a postavil se do zhaslého krbu. Když se otočil, poklesla mu brada, všichni v místnosti na něj koukali s vykulenýma očima. Harry se nesměle usmál a zlehka na ně zamával.
   Pak hodil prášek pod sebe, až to šlehlo, a řekl: „Příčná ulice.“
   Nebelvírská společenská místnost v tu ránu zmizela, Harry se začal točit kolem dokola, míjel různá světla, což mohly být další krby, věděl, že má držet ruce a lokty u sebe, už jednou se bolestivě bouchnul. Když se mu už začínala točit hlava, najednou prásk! a ocitl se v krbu na Příčné ulici.
   „Tak pohni, nejsi jediný, kdo tady používá Letax!“ ozval se neurvalý hlas nějakého kouzelníka, který byl první ve frontě k Harryho krbu.
   Harry sešel z krbu a zůstal k němu otočený, jak čekal, až se objeví paní Weasleyová. Ten naštvaný kouzelník teď přešel ke krbu. Vtom se ale pod ním začaly objevovat plameny, kouzelník se lekl a nakonec mu do náruče spadla paní Weasleyová.
   „Co to děláte?“ zeptala se rozhněvaně.
   „Promiňte, já…já,“ breptal kouzelník.
   „Copak nevíte, že do krbu se vstupuje, až když se přepraví všichni sem?“ utrhla se na něj paní Weasleyová.
   „Já, to ten kluk…“ breptal dál kouzelník.
   „Nesvalujte nic na Harryho Pottera!“ křikla na celé kolo paní Weasleyová.
   Harry zavřel oči a zhluboka se nadechl. ‚Teď to přijde,‘ řekl si.
   A měl pravdu, všichni hned vystoupili z fronty k Letaxovým krbům a utvořili kolem Harryho kruh. Šeptali si, křičeli na sebe, křičeli na Harryho, podávali si s ním ruku, někteří mu nadávali, ale ty okamžitě odtáhli ti, co měli Harryho zase rádi.
   Harry zaslechl, jak paní Weasleyová říká, že by ji ten kouzelník mohl konečně už pustit. Když se tak stalo, malá postava paní Weasleyové se prodrala houfem lidí jako lasička, popadla Harryho za ruku a stejně tak snadno ho vyváděla ze sevření davu.
   Harry až koukal, jak snadno odhání ostatní z cesty. Nakonec, když ušli kus dál, se jim dav ztratil z očí a Harry si oddechl.
   „Takoví hrubiáni dneska chodí po tom světě, to by se jeden zbláznil,“ prohodila paní Weasleyová k o dvě hlavy vyššímu Harrymu a vedla ho za ruku jako malé dítě. Tím na sebe přitahovali dost pozornosti, Harry si neustále přikrýval jizvu druhou rukou, ale tolikrát už byl ve svých pozdních letech vyfocený v novinách, až ani nedoufal, že to pomůže.
   Nejdřív zašli do Gringottovic banky pro Harryho peníze. Harry vždycky nerad Weasleyovým ukazoval tu haldu zlaťáků, které mu otec a matka nechali, ale paní Weasleyová na to nic neřekla, naopak mu pořád domlouvala, aby to neutrácel za zbytečnosti.
   Pak šli kolem Krucánků a kaňourů a paní Weasleyová Harryho upozornila.
   „Tak, tady je obchod s knihami, mám tu seznam od profesorky McGonagallové…“
   „Mohl bych se jít podívat do jednoho obchodu?“ zeptal se prosebně Harry.
   „No…, tak dobrá, sejdeme se u Letaxových krbů, řekněme… za půl hodiny, ano?“ řekla paní Weasleyová. Harry věděl, že je to málo času, na obhlídku místních obchodů by nestačil ani celý den, ale i tak přikývl.
   Mířil do svého nejoblíbenějšího obchodu - Prvotřídní potřeby pro famfrpál. Před lety mu zde koupil Sirius Kulový blesk. Harry byl zvědavý, co je tam tentokrát.
   Jako vždy byl obchod narvaný k prasknutí. Harrymu to vyhovovalo, alespoň si ho nikdo nevšimne. Prodral se k podstavci, kde bylo vystavené vždycky nejlepší koště sezóny.
   Tentokrát tam bylo opravdu něco zvláštního. Na první pohled se ani nedalo říct, jestli to je koště. Byla to asi tři centimetry široká černá lesklá tyč, na jejímž konci, kde měly být proutky, bylo pár tenkých vlásků větviček, zarovnaných přesně podle pravítka, ozdobených zlatou kovovou ozdobou, která je aerodynamicky svírala. Špička byla ostrá jako jehla, koště nebylo jako Kulový blesk prohlé, aby si na něj kouzelník pohodně sedl, bylo přesně na chlup rovné.
   Harrymu se už na první pohled znechutilo. To nebylo správné koště, člověk by snad na tom nevydržel sedět ani minutu. Dole byla cedulka, ke které se Harry konečně přes dav dostal.

Nimbus 2006
_text

   Harrymu se začal zrychlovat dech a začalo se mu dělat špatně. Několik důvodů k tomu měl. Hned ten první byl na plaketě, kterou si prohlíželi všichni, kteří procházeli Příčnou ulicí, dále pak to, co nevěděl o Kulovém blesku. Harry je jediný, kdo má takzvaný nebezpečný model? Jak nebezpečný? Harry ho přece zvládal absolutně v klidu, naopak - Kulový blesk mu zachraňuje život. A další věc, co znamená neomezené možnosti? Co je to ten zvláštní materiál, který je použit na jeho koštěti?
   Spousta otázek, ale málo odpovědí. Vtom se jedna dívka po Harrym začala se zájmem dívat a Harry věděl, že to není kvůli jeho kráse, ale kvůli tomu, kdo je. Otočil se a okamžitě upaloval ven z obchodu.
   „Tati, to byl Harry Potter, on byl tady, já ho viděla!“ křičela na celé kolo, ale to už byl Harry venku a snažil se zmizet co nejrychleji.
   Pak se začal procházet kolem obchodů. Čas měl tak akorát, aby nakoukl do výlohy, a zase šel dál. Pohled radši stáčel k zemi, aby ho nikdo nepoznal.
   Když nakoupil vánoční dárky, zjistil, že má už pět minut zpoždění na jejich setkání u Letaxových krbů. Běžel, co mu síly stačily, občas do někoho vrazil a hned se omlouval, když vtom vrazil do někoho, kdo ho zastavil na místě.
   „Zdravím tě, Harry,“ pronesla ledově Dolores Umbridgeová. Harry nasucho polkl a podíval se jí do očí. Byla jako vždy bachratá, krátké kudrnaté vlasy myší hnědi, zase měla nějakou hnusnou mašli, která vypadala, jako kdyby jí na hlavě seděla ropucha, opuchlé a odulé oči, které na Harryho ledově vzhlížely.
   „Zdravím,“ opáčil Harry a vyloudil ze sebe úsměv, „jak jste se měla, Dolores?“ řekl a usmál se.
   „Jak se opovažuješ mě oslovit jménem?“ načepýřila se Dolores.
   „Asi proto, že už nejste moje profesorka, Dolores,“ zdůraznil ještě poslední slovo a vychutnával si její vztek.
   „Jen počkej,“ řekla a ohrnula ret, „však ty budeš jednou hořce litovat, že jsi mě neposlechl.“
   „Ne, nemyslím, že se to někdy stane, Dolores,“ řekl zase tentokrát skálopevně Harry a rozeběhl se dál směrem k místu setkání s paní Weasleyovou.
   Něco mu ale říkalo, že měla ve své poslední větě pravdu.
   Doběhl ke krbům, kde paní Weasleyová už držela tašky plné učebnic a dalších věcí.
   „Omlouvám se, že jsem se zdržel, vážně mě to…“ omlouval se Harry.
   „To nic, stejně bychom čekali na frontu k Letaxu, teď už alespoň budeme na řadě,“ řekla a Harry byl rád, že se nezlobí. „Takže, Harry, tady jsou učebnice,“ řekla a podala mu kupu učebnic, až poklesl v kolenou. „Tady máš nové věci do školy,“ podala mu další tašku.
   „Děkuju, to jste nemusela,“ řekl a snažil se něco přes horu knih zahlédnout.
   „Ale prosím tě, to byla maličkost. Tak, už jsme na řadě, ty jdi rovnou do Bradavic, Harry, zatím se s tebou rozloučím,“ řekla a Harry byl poprvé rád, že ho přes horu knih nemůže obejmout.
   „Budeš mi moc chybět, hlavně zase neutíkej, jdi za Brumbálem, ten má pochopení,“ řekla uslzeně a vyndala si kapesník.
   „Tak dobře,“ řekl Harry a doufal, že ji tím uklidní.
   „Tak se měj,“ řekla paní Weasleyová a dostrkala ho do krbu. Hodila pod něj prášek, protože sám nemohl, a Harry řekl: „Nebelvírská společenská místnost v Bradavicích,“ Ještě než mu Příčná ulice zase stihla zmizet, uslyšel, jak ho několik dětí na poslední chvíli poznalo a rozkřiklo jeho jméno.
   To už se ale zase točil ve změti krbů. Snažil se, aby neupustil knihy, které jen tak tak přidržoval. Tašky se odstředivou silou začaly zvedat a stále do něčeho narážely, Harry je rychle přistrčil k sobě ještě dřív, než se něco stačilo rozbít.
   Prásk!
   Objevil se v krbu Nebelvírské společenské místnosti, kde už plápolal oheň, ale Harryho nemohl popálit, protože ho chránil Letax.
   Všichni se hned k němu přihnali, začali ho zase zdravit a nabízeli se mu, že mu vezmou knihy a tak podobně.
   Harry se stačil konečně dostat ke schodům a opatrně vystoupal až nahoru. Otevřel dveře, v ložnici byli všichni jeho spolubydlící, kteří se, hned jak vešel, přestali bavit. Harry si hned mohl domyslet, o čem se tak asi bavili. Donesl knihy na noční stolek, který pod jejich tíhou zavrzal.
   „Tak jak bylo v Příčný, Harry?“ zeptal se Ron, aby protnul ticho.
   „Ale jo, dobrý,“ řekl Harry a sednul si na postel. „Něco vám řeknu, asi vám to bude znít divně, ale víte, že mi ten Kulový blesk už několikrát zachránil život?“ řekl Harry, aby přeladil na jinou notu, zároveň ho ale také zajímalo, proč to tak je..
   „Cože?“ zeptal se udiveně Ron.
   „Párkrát se mi něco stalo a spadl jsem, v tu chvíli, co jsem padal, mě Kulový blesk podletěl a já na něj dopadl, zachránil mě,“ dopovídal.
   Všichni teď na sebe koukali udiveně a přemýšleli, čím by to mohlo být.
   „To tvé koště má spoustu systémů jako stabilitu kouzelníka, potlačení efektu akcelerace nebo zastavení či změnu směru,“ řekl Finnigan.
   „Pak taky má seřizovač stability letu, letí přímo jako podle pravítka,“ řekl Thomas.
   „Má jich spoustu, mohl bych ještě pokračovat, ale o tomhle jsem ještě u žádného koštěte neslyšel, to je jako kdyby samo myslelo,“ uvažoval Ron.
   „Všichni tu víme, že Harry se s tím koštětem naprosto sžil, třeba si spolu vypěstovali nějaký vztah,“ řekl Neville a všichni se na něho podívali jako na nějakého cvoka.
   „Vztah?“ opakoval udiveně Harry. „Ne, myslím, že tím to nebude.“
   „A co jsi koupil?“ zeptal se Ron.
   „To je tajný,“ odvětil Harry s úsměvem.
   „Za chvilku bude večeře,“ řek po chvíli Neville.
   „Jistě, to je jediné, na co myslíš, co Neville?“ usmál se Seamus.
   „Ale dej mi pokoj,“ bránil se Neville.
   Harry schoval nákup i knihy do kufru a pečlivě ho zamkl, i když věděl, že by stačilo jediné kouzlo alohomora a zámek by povolil.
   Když scházeli dolů do Společenské místnosti a pak na večeři, zeptal se Harry Rona.
   „A co famfrpál, jak hrajete?“
   „Co jak hrajeTE?“ divil se Ron, že to říká, jako kdyby se to Harryho netýkalo.
   „Já hrát nemůžu, vždyť mám ten zákaz,“ řekl lhostejně Harry.
   „Ale neblbni, ten už je dávno zrušený, Ginny máme teď jako kapitána, přešla na místo střelce a tobě uvolnila chytače,“ řekl s úsměvem Ron a ve společenské místnosti se k nim přidala i Hermiona.
   „Tak co paní Weasleyová, Rone?“ zeptala se s úsměvem.
   „Ani mi to nepřipomínej, alespoň že jsem neotevřel toho huláka ve společnosti,“ řekl Ron schlíple, když procházeli úzkým průlezem u Buclaté dámy, kterým se vylézalo ven.
   „Tys dostal huláka?“ divil se Harry.
   „Kdyby jen jednoho,“ řekla Hermiona a poklepala Rona po rameni.
   „Tři,“ řekl Ron sklesle a podíval se na Hermionu. „A netvař se tak, taky jsi dostala od rodičů pěknou nakládačku.“
   „A co?“ ptal se zvědavě Harry.
   „Napsali mi, že se na mě velice zlobí, když to dělám kvůli tobě,“ řekla Harrymu Hermiona.
   „Chceš tím říct, že tví rodiče ze mě zrovna nejsou moc nadšení?“
   „Ne, vždyť to znáš, mudlové,“ řekla.
   „Teda Hermiono, nikdy by mě nenapadlo, že tohle od tebe někdy uslyším,“ divil se Ron.
   „Občas mě s tím štvou, ale to, co tvrdí o tobě, Harry, z toho mě opravdu tak naštvali…“ řekla sklesle Hermiona, když scházeli schody dolů.
   „Že jsem blázen, kterého chytil amok, utekl a nechal se zabít?“ ptal se Harry.
   „No… v jejich podání to znělo jinak,“ řekla.
   „Hermiona jejich dopisy hned pálila,“ dodal Ron.
   „Ahoj Harry,“ ozvalo se jim za zády.
   Harry se otočil, byla to Cho.
   „Ehm, ahoj,“ vydal ze sebe Harry.
   Hermiona šťouchla do Rona a popadla ho za ruku. Ron jako by konečně pochopil a řekl Harrymu: „Takže… na večeři,“ a společně s Hermionou odcupitali a nechali tam dvojici až v trapném tichu.
   „Tak jak ses rozhodl?“ zeptala se klidně Cho a přistoupila k Harrymu, který vždycky znejistěl, když to udělala. Letos byla úplně jiná, opravdu ji tak moc poznamenalo to, že si myslela, že je Harry po smrti?
   „Ano, prozatím,“ řekl Harry.
   „To jsem ráda,“ usmála se Cho.
   „To… to bylo opravdu chytré, co jste na mě tam připravili. Opravdu jste mě nalákali a já jako blázen skočil po návnadě,“ řekl a pohodil rukama, jako kdyby se vzdával.
   „A já jako měla být ta návnada?“ zeptala se s úsměvem Cho a ještě víc se k němu přiblížila.
   „To…to…to jsem si m-m-m myslel,“ začal koktat Harry.
   Cho se začala smát. „Jsi takhle strašně roztomilej,“ řekla.
   Tak na tohle Harry opravdu nevěděl, co říct.
   „Chyběl bys mi tady,“ řekla, když se dosmála.
   „J…jé je mi opravdu líto to s tím Cornerem,“ vykoktal ze sebe Harry, nic jiného ho při pohledu na ni nenapadlo.
   „Byl to ubožák, jsme s Ginny kamarádky a on si myslel, že si mě získá tím, že mu budu před ní dělat šaška,“ řekla.
   „A jak jde famfrpál?“ zeptal se jí Harry (to byla jediná věc, o které se s ní někdy dokázal kloudně bavit).
   „No, jsem chytačka a máme už zase tréninky. Co, chceš se mi vysmívat?“ zeptala se s úsměvem, protože Harryho odpověď už předem znala.
   „Ne, to ne,“ vyhrkl hned Harry.
   Cho se přiblížila k Harrymu tak, že měli nosy od sebe tři centimetry.
   „Tentokrát tě nebudu tak šetřit,“ řekla.
   Harrymu se začaly podlamovat kolena, když se k němu začala přibližovat víc a víc až nakonec...
   „Naše dvě hrdličky!“ ozval se protivný hlas Draca Malfoye.
   Cho se hned odtáhla a oba se teď podívali dolů. Byl tam Draco Malfoy, Vincent Crabbe a Gregory Goyle, jeho bodyguardi.
   „Tak ses k nám vrátil,“ stoupal Malfoy nahoru po schodech k Harrymu, jeho dva bodyguardi zůstali dole a přihlíželi. Malfoy se tvářil povrchně a zároveň zhnuseně. „Zmiz, ty šikmovočko!“ štekl Malfoy na Cho.
   Cho chtěla něco říct, ale to už Harry šel naproti Malfoyovi a v očích měl nenávist.
   „Copak, takže se jí zastáváš jako té tvé zubaté mudlovské šmejdky?“ nadával dál Malfoy, tentokrát to myslel na Hermionu.
   „Člověk by si myslel, Malfoy, že ses už poučil,“ řekl klidně, avšak pevně Harry, až se postavili asi půl metru od sebe a nenávistně na sebe koukali.
   „Myslíš z toho, jak jsi jako malá holka utekl z domu?“ odsekl Malfoy.
   „Ne,“ pokračoval klidně dál Harry. Už byl vycvičený ovládat se z letošních prázdnin, kdy musel přežít nadávky na svou osobu a rodinu od strýce Vernona. „Jen jsem si myslel, že tě přestane bavit končit po každém školním roce ve vlaku s puchejřema na obličeji zastrčený v přihrádkách pro zavazadla.“
   „Ty jednou zaplatíš, a to tvrdě, to ti přísahám, nikdy ti neodpustím, co jsi provedl mému otci,“ prskal na Harryho zlostně Malfoy.
   „Udělal si to sám, nebo ty jsi chtěl, abych ho přenechal Voldemortovi, který by ho za to, že selhal, zabil?“ řekl stále klidně Harry, to však už ale Crabbe a Goyle začali stoupat po schodech dát Harrymu přes pusu, ale Draco je mávnutím ruky zastavil.
   „Ještě letos uvidíme, kdo se bude smát naposledy, Pottere, mám pro tebe připraveno pár maličkostí, hlídej si své blízké,“ dopověděl, mrknul na Cho a odkráčel společně se svými gorilami, které byly letos zase o něco mohutnější, pryč.
   „Je to idiot,“ usekla Cho, když odešel. Harry stále stál na schodu a nenávistně za ním koukal.
   „To mi povídej,“ řekl Harry.
   „Nelam si s ním hlavu, Harry,“ řekla Cho a sešla dolů až k Harrymu.
   Harry kroutil hlavou. „Jak může vůbec být takový zmetek, nemá ani kapku soudnosti.“
   „Já vím, on i jeho fotr dělají vždycky jenom zlo,“ řekla Cho.
   „Co myslel tím ‚hlídej si své blízké‘?“ obával se Harry.
   „Nejspíš zase nějakou podlost, on nic jiného neumí,“ řekla Cho a začala dál scházet po schodech. „Tak zase příště,“ řekla ještě a usmála se na něj.
   Harry sledoval, jak schází dolů a jde do Velké síně. Ještě na poslední chvíli na ni zavolal. „A Cho, dej na sebe pozor!“ zakřičel, protože se stále obával toho, co tím Malfoy myslel.
   Cho se usmála a přikývla mu. Harry se tedy nadechl a vstoupil po chvíli za ní do Velké síně.
   Ve vzduchu se jako vždy vznášely zapálené svíčky, které společně s mohutnými svícny na stěnách osvětlovaly místnost. Kouzelný strop byl teď plný mraků a bylo vidět, jak už se začalo stmívat, strop vždycky kopíroval počasí venku. Čtyři dlouhatánské stoly táhnoucí se přes celou obrovskou místnost, několikrát větší než Vstupní síň, patřily každé ze čtyř kolejí v pořadí zleva doprava: Zmijozel, Mrzimor, Havraspár a úplně vpravo byl Nebelvírský stůl. Všechny byly plné studentů, kteří již dorazili na večeři. Naproti vchodu do Velké síně stál profesorský stůl v pravém úhlu proti čtyřem stolům studentů. Za ním seděli profesoři: Hagrid, který, jak Harry zjistil, schytal místo vedle Snapea, dál Lexter, který se bavil se Snapem, dál McGonagallová, uprostřed na zlaté židli, která spíš vypadala jako trůn, seděl Albus Brumbál, dál napravo z pohledu od vchodu byl profesor Kratiknot, profesorky Prýtová, Pomfreyová, Sinistrová a další.
   Harry vstoupil do haly a hned zahnul k Nebelvírskému stolu. Strhla se vlna šepotu a hluku, všichni teď hleděli, nebo se snažili skrývat, že hledí, na Harryho a ten si připadal, jako když ho před rokem převedli před soud. Někdo na něj koukal udiveně, někdo povýšeně, někdo zase znechuceně a někdo jako kdyby právě viděl zázrak.
   Došel k Hermioně a Ronovi, kteří mu už automaticky nechali volné místo, a posadil se mezi ně.
   „Tak jak to šlo?“ zeptala se Hermiona, plna očekávání.
   „Přišel tam Malfoy a všechno zkazil,“ ucedil Harry.
   Hermiona bouchla naštvaně do stolu, až Ronovi upadla brambora od pusy do čaje.
   „Krucinál, vidíš, co děláš?“ rozčiloval se Ron.
   „A povídali jste si alespoň před tím, než se objevil?“ nedala se odbýt Hermiona.
   „Jo,“ řekl unaveně Harry.
   „A co?“ zeptala se a poposedla s očekáváním, že z něho konečně něco vytáhne.
   „Nech ho být, ať se v klidu nají,“ přerušil ji Ron a Hermiona na něj naštvaně vyprskla.
   „No… chystala se k…“ říkal pomalu Harry, ale zjistil, že Hermiona není jediný člen Nebelvíru, kdo je poslouchá. „Nechme to radši být.“
   Hermiona na něj koukala, jak jí, a zkoumala jeho obličej. Harry to chvilku snášel, ale pak už toho měl po krk.
   „K ničemu nedošlo, jasný?“ řekl.
   Hermiona se zklamaně otočila a věnovala se svému talíři. Bez jejího pohledu si Harry konečně vychutnával Bradavické jídlo, propečená masa, opečené brambory, saláty ze všech možných druhů ovoce a sladké moučníky s třešničkami navrchu.
   Harry se konečně pořádně přejedl a bylo mu zase po dlouhé době dobře. Už konečně neomdléval a nepadal z koštěte, konečně zase seděl mezi svými ve škole, kterou měl, když se to tak vezme, nakonec i rád.
   Všichni na něj koukali stále dál, Harry si myslel, že už mu vykoukali i brýle na nose, avšak oni na něj pořád civěli jako na nějaký zázrak. Konečně k nim došla McGonagallová..
   „Takže, pane Pottere, zde máte výsledky zkoušek z NKÚ. Ráda bych s vámi hned probrala, na jaké hodiny se přihlásíte, prosím, pojďte za mnou,“ řekla, podala mu zapečetěnou obálku a šla zpátky ke stolu kantorů.
   Harry se zvedl a přede všemi zraky ji následoval. Až mu přejížděl mráz po zádech, jak všechny ty pohledy na sobě cítil. McGonagallová se posadila na své místo a Harry se postavil před ní, takže mezi sebou měli ten dlouhý profesorský stůl.
   McGonagallová mu podala nůžky a pak na něj koukala a on zase na ni a začalo mu být trapně.
   „No, na co čekáte, otevřete to,“ vyzvala ho. V místnosti byl hluk dost velký na to, aby Harry mohl být klidný, nikdo kromě přihlížejících profesorů je neslyšel a ti ani nemukli.
   Harry se sehnul k obálce a začal ji trhat. Cítil pohled Brumbála, který byl z Harryho pohledu hned napravo od McGonagallové. Na opačné straně na něj zcela jistě znechuceně civěl Snape, Hagrid se svým přátelským pohledem a ještě tam byl jeden pohled, který nejspíš věděl všechno, co se právě prohání Harrymu v hlavě.
   Harry se začal soustřeďovat v duchu na větu: ‚Teď mi v mysli nepátrejte, Lextere, prosím.‘ Nedával při tom pozor a málem se střihl do prstu nůžkami.
   „Ale no tak klid, prosím vás,“ řekla McGonagallová mírně.
   Harrymu se začaly z těch pohledů stovek studentů a všech profesorů klepat ruce. Nakonec vytáhl světlý zdobný papír a rozložil ho.
   Síň teď začala být potichu, jako kdyby všichni chtěli vědět, jak Harry dopadl s testy NKÚ…


_text

   Harry věděl, že nejlepší známka je V jako výborné, pak je N jako nad očekávání, pak P jako přijatelné, pak M jako mizerné a pak H jako hrozné.
   Pročítal si dopis stále dokola, místnost utichla docela a když Harry dočetl, zjistil, jaké je hrobové ticho ve Velké síni. Zrychlil se mu tep, srdce mu začalo bít rychleji a cítil, jak se začíná červenat.
   Pak pomaličku pohlédl zpět na McGonagallovou, která měla zase ten přísný výraz, který Harrymu moc odvahy nedodával.
   „Tak jaks dopad, Harry?“ přetrhl hrobové ticho ve velké síni Hagrid. Harry se až lekl jeho hlubokého hlasu a pak spíš až nějakým cizím písklavým hlasem pípnul potichu: „Nad očekávání,“ To zaslechly určitě jenom děti z první řady, říkal si, ale v okamžiku, co to řekl, se Velká síň zase dala do řeči a zase vzniknul ten šum, přes který je nikdo neslyšel, a Harrymu se ulevilo i když na něm stále visela spousta očí.
   „Takže, Pottere, vy jste se rozhodl studovat na bystrozora. Jak už jsem vám říkala, musíte udělat nejméně pět zkoušek OVCE, takže budete chodit na Přeměňování,“ říkala mu a vzala si od něho jeho známky, „no, lektvary vám moc nevyšly, jak tak koukám, P není dostatečná známka, nevím, jestli tedy vás profesor Snape přijme na své hodiny k OVCE,“ řekla a pohlédla na Snapea.
   Harry věděl, že Snape usiloval a bude usilovat o to, aby Harry dostal tu nejhorší známku, i kdyby v Lektvarech neudělal ani sebemenší chybu, nenáviděl ho a stejně tak Harry nenáviděl jeho. Takže bylo více než zřejmé, že s žádnými jeho hodinami na OVCE nemůže počítat.
   „Pottera beru,“ řekl úlisně Snape a Harry překvapeně povytáhl obočí. Snape se na něj škaredě usmál a povytáhl ret, ale nebyl to žádný hodný úsměv, byl to úsměv, kterým Harrymu říkal ‚Na Potterovi si smlsnu, budu ho dusit tak dlouho, dokud neshnije.‘.
   Z toho Harry upřímně moc nadšený nebyl.
   „No dobrá, vidíte, Pottere, važte si toho a učte se Lektvary, věřte, že u bystrozorů jsou velice důležité,“ dodala přísně McGonagallová. „Dále bych vám doporučovala Kouzelnické formule. Profesore Kratiknote, souhlasíte s Harryho OVCE?“
   „Samozřejmě, Harry je velmi nadaný žák, paní profesorko, rád ho u sebe uvidím,“ zaskřehotal maličký Kratiknot a Harry uslyšel tiché odfrknutí do Snapea.
   „Astronomie vám také moc nešla, pro bystrozory je důležitá z hlediska orientace, Pottere, vy jste neuměl narýsovat model Sluneční soustavy?“ zeptala se McGonagallová.
   Harry moc dobře věděl, co ho vyrušilo při zkouškách z Astronomie. Umbridgeová šla totiž právě vyhnat Hagrida z Bradavic a na pomoc si vzala další lidi, takže byli v přesile. Jediný, kdo Hagridovi přišel na pomoc, byla profesorka McGonagallová, která málem přišla o život. To Harry všechno pozoroval z věže, kde dělali právě zkoušky NKÚ. Popravě se divil, že nedostal horší známku. Ale copak to mohl McGonagallové říct?
   „Uměl, jen mě něco vyrušilo,“ řekl Harry a pohlédl na Lextera, který neznatelně přikyvoval hlavou.
   „No, to tedy nevím, co vás mohlo vyrušit při psaní zkoušek z NKÚ?“ ptala se dál McGonagallová.
   „Nerad bych se k tomu vracel, bylo mi…“ Harry přemýšlel, co řekne, „bylo mi líto dvou lidí dole na pozemcích a pak jsem se už nemohl soustředit,“ řekl a důrazně se podíval McGonagallové do očí.
   Ta vzhlédla a podle Harryho názoru pochopila. „Tak tedy dobrá, dějiny čar a kouzel podle mě dopadly vcelku dobře, slyšela jsem, že se vám udělalo při jejich psaní nevolno, je to tak?“
   Harry na ni zase pronikavě pohlédl, jako by jí říkal: ‚Nechte už toho!‘ „Měl jsem… měl… měl jsem vidinu,“ řekl Harry.
   „Ano, dobrá,“ pokračovala dál McGonagallová, „myslím, že náš milý Hagrid vás na zkoušky nemohl připravit lépe, že Hagride?“ řekla s úsměvem McGonagallová a naklonila se, aby Hagrida viděla.
   Ten Harrymu zamával a usmíval se.
   „Další je obrana proti černé magii, tam jste prý podle zkoušejícího exceloval, pane Pottere, takže známka je jasná, jsem si jistá, že se s profesorem Lexterem uvidíte na hodinách k OVCE,“ řekla a zase se naklonila, tentokrát na Lextera.
   „Už se těším,“ řekl dobrácky Lexter.
   „Dále je tu věštění, nevím tedy, jestli budete z toho skládat OVCE, chce docházet…“
   „Ne,“ zarazil ji Harry ještě dřív, než stačila dokončit otázku.
   „Dobrá,“ řekla McGonagallová a Harry by mohl přísahat, že v jejím kamenném obličeji uviděl cosi jako náznak úsměvu, „dále Bylinkářství…“
   „Už se na Harryho těším,“ pravila Prýtová, která právě dožvykovala list salátu, jejího nejoblíbenějšího jídla.
   „No vidíte, takže létání na koštěti vám jde, myslím, bez problémů, dohodneme se tedy na Přeměňování, Lektvarech, Obraně proti černé magii, Kouzelnických formulích, Bylinkářství, Péči o kouzelné tvory, Dějinách čar a kouzel a Astronomii, ano?“
   „D…d…dobře,“ koktal Harry, když uslyšel svůj seznam.
   „Takže si vás píšu, tady máte známky,“ řekla McGonagallová a podala mu výsledky NKÚ, „nezničte je, tento doklad se předkládá ke zkouškám z OVCE , teď už můžete jít.
   Harry se otočil, Brumbál se na něj usmíval, Harry šel zpátky na své místo a byl si jistý, že by byli všichni nejradši, aby byl jeho známkový výkaz přilepený ve Vstupní síni na nástěnce.
   Posadil se mezi Hermionu a Rona a aniž by cokoliv řekl, podal jim výkaz, protože by mu ho snad nedočkavostí vytrhli z ruky.
   „Já to věděl, parchant jeden mizernej!“ řekl Ron. „Nedovolí ti pokračovat v Lektvarech…“
   „Právě naopak, podle toho, jak vypadal, se na mě vyloženě těšil,“ řekl Harry.
   Harry si hned poprvé v pátém ročníku, jak uslyšel o tom, že si může vybrat, na které hodiny bude chodit a na které ne, jasně rozmyslel, že rozhodně nebude pokračovat v Lektvarech.
   „Já jsem taky dostala špatnou známku z Astronomie,“ postěžovala si Hermiona, která byla tehdy také u vytržení z toho, co viděla.
   Ron se naklonil k vykulenému Harrymu, který nemohl uvěřit tomu, co právě řekla. „Dostala N, jinak měla samé V,“ řekl Ron a zase se narovnal.
   Harrymu bylo hned jasné, že Hermiona počítá všechny známky od N dolů za katastrofální.
   „A co ty, Rone?“ zeptal se Harry Rona, který si právě začal číst Harryho známky.
   „Já to mám stejný jako ty,“ řekl Ron potichu.
   Tentokrát se k Harrymu z druhé strany naklonila Hermiona. „Z Přeměňování dostal P a z Lektvarů M,“ a také se narovnala.
   „Cože, Rone, tys dostal z přeměňování P?“ zvýšil hlas Harry.
   „Nekřič tolik,“ zarazil ho Ron, „jo dostal, Snape mě nepřijal jako tebe, takže u něho jsem skončil.“
   „Mě jde o Přeměňování, o McGonagallovou,“ zdůrazňoval Harry.
   „Dala mi poslední šanci, takže jo, chodím tam,“ řekl Harrymu tónem, který naznačoval, že se o tom nechce víc bavit. Harry si oddechl, protože si začínal myslet, že bude na hodiny chodit bez Rona.
   „A jak to, že neznámkují praxi a teorii zvlášť?“ zeptal se Harry.
   „Dostáváš vždycky jednu známku z každého předmětu,“ řekla Hermiona.
   Takže se zbavil alespoň toho otravného Jasnovidectví, už nebude muset chodit do toho zápachu. Myslel si, že když mu odpadly nějaké předměty, že bude mít víc času, jenže když viděl rozvrh, který dostal, zjistil, že se hodiny opakují, dvouhodinovky i čtyřhodinovky.
   Harry si nemohl představit, jak může vypadat čtyřhodinovka se Snapem, Zmijozelem a bez Rona v jedné třídě, ale brzy na to přijde.
   Než se začali všichni zvedat, Harry uháněl s Ronem a Hermionou, aby je zase nezastavovali kvůli Harrymu.
   Sedli si na křesla u krbu, kde obyčejně sedávali, bylo to již takové jejich místo a začali se bavit o škole a o předmětech. Harry zjistil, že učení už dávno začalo a že má opravdu co dohánět. Hermiona se nabídla, že mu s tím pomůže, ale jedině když se bude snažit. Pak se bavili o tom, co Harry zažil v Irsku, neříkal jim nic o mozkomorech nebo dopravním kolapsu, co způsobil, jen o Tonym a jeho hotelu. Ukazoval jim pak digitální hodinky, které, ač se divil, fungovaly, protože většinou v Bradavicích všechny mudlovské věci vypovídají službu, Ronovi se strašně líbily a chtěl si je vyzkoušet.
   Bez třídních rošťáků Lee Jordana, Freda a George Weasleyových tam byl až podivný klid, kolem Harryho občas někdo prošel a na něco se ho zeptal, Harry jen neochotně odpovídal.
   Když byla už večerka, Harry si připravil věci na zítřejší den, rozloučili se s Hermionou, vyšli do své ložnice, kde se převlékli a zalehli do postele.
   „Harry,“ zeptal se Ron asi po dvou minutách ticha, „co myslíš, že celou tu dobu dělal ty-víš-kdo?
   Harry měl položenou hlavu a moc se mu spát nechtělo, konec konců se probudil až odpoledne, ale rozhodně se mu nechtělo o to víc přemýšlet o Voldemortovi, protože se mu zároveň s tím vracely jeho obavy o tom, jestli tu měl zůstávat. Bylo ale opravdu divné, co mohl Voldemort za tu dobu asi dělat?
   „To opravdu nevím, byl bych nejradši, kdyby někam zalez a už se neukazoval,“ řekl unaveně.
   „Harry?“
   „Ano?“ zeptal se Rona.
   „Jsem rád, že jsi zpátky,“ řekl Ron a oba po chvilce usnuli pod hvězdami.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: