Gramatické chyby
Opraveny
Rebeka
Stran-21 | Čteno 4446x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 13.


Malfoyův hněv

V místnosti, kde byla fontána s několika sochami, se nacházelo několik východů, okýnek a dveří. To by nebylo až zase tak divné, kdyby se za okrajem fontány neschovával jakýsi chlapec s uhlově černými vlasy a kulatými brýlemi, celý od krve a na první pohled úplně vynervovaný. Srdce mu bilo jako o závod, jeho dech by mohl být čerpadlo pro raketoplány, v ruce křečovitě svíral hůlku a vypadal, jako kdyby právě před malou chvilkou uviděl něco tak úděsného, že si to nedokázal představit ani v těch nejdivočejších snech. Na druhé straně fontány se k němu teď přibližovala nějaká osoba. Byla to žena protivná na první pohled a volala na chlapce posměvačným šišlavým tónem, jako kdyby byl ještě batole. V tom okamžiku ale z ničeho nic dostal do očí smrt, ještě nikdy se snad takhle v životě necítil, neexistovalo nic víc, než jakási pomsta za to, co právě před malou chviličkou zažil, bylo mu jedno, jestli ho okamžitě zraní, nebo dokonce zabije, tyhle možnosti se mu zoufalstvím vytratily z hlavy a chlapec již nepřemýšlel nad možnými následky, jediné, co viděl, byla pomsta, krvežíznivá pomsta, nic jiného. Zaťaté pěsti, zatnuté zuby a napnuté svaly, oči k smrti vytřeštěné a smrtelný pohled měl chlapec, který právě teď nečekaně vyskočil a vystřelil na ženu jakési kouzlo.
   Žena se sesula, ale jak se zdálo na první pohled, kouzlo nemělo moc velký efekt, takže se chlapec znovu musel schovat za sochu fontány před blížícím se protikouzlem, které právě žena vystřelila z hůlky. Chlapec měl v očích stále nenávist, zjistil, že ji nejspíš neporazí, a něco jí začal říkat. Na ženu po chvíli jeho slova dopadla jako balvan, začala být k smrti vyděšená a svíjela se po zemi, jako kdyby prosila někoho neviditelného za odpuštění. Chlapec si to také myslel, jenže vtom se před ním objevila jakási osoba.
   Chlapec na ni koukal jako na svou smrt. Jako by to byl ten nejhorší pohled na světě, to největší zlo, co kdy viděl, a jako by se mu nedokázal ubránit. Muž na nic nečekal, pronesl ke chlapci několik jedovatých slov a v tomtéž okamžiku, kdy z jeho hůlky vystřelilo kouzlo, ožila jedna ze soch u fontány.
   Kouzlo málem vrazilo chlapci přímo do hrudníku, když ho ta socha zachránila tím, že kouzlo narazilo na ni.
   V místnosti se objevil další kouzelník, byl starý, vysoký, se stříbrnými vousy až k nohám a stejně tak dlouhými vlasy. Strhla se mezi nimi bitka kouzel a zaklínadel, kterým by nerozuměl ani ten nejnadanější kouzelník.
   Chlapce zatím natlačila zády na zeď jakási oživlá socha bezhlavého jezdce, aby ho kryla před nebezpečnými kouzly, které po sobě vrhali dva kouzelníci.
   Vtom jeden z nich zmizel a objevil se překvapivě na fontáně. Nakonec toho starého kouzelníka zachránil jakýsi přenádherný pták, který spolkl jeho kouzlo.
   Vtom ale chlapec začal křičet ze všech sil, jako kdyby mu právě řezali všechny končetiny najednou, řev sílil, chlapec ještě nepoznal takovou bolest, obrovský had se začal kolem něho svíjet a dělal obrovská kola kolem jeho těla. Jako kdyby nikde neměl konec ani začátek, taková moc, která je téměř nepochopitelná…

   „Harry!“
   „Harry, co je?“
   „Harry, prober se, co je ti?“
   Harry zaslechl nějaké hlasy a z nepojmenovaného černovlasého chlapce ze snu se vracel na svou postel v ložnici.
   Otevřel oči a nad ním se skláněly čtyři obličeje vyděšených studentů.
   „Co… co se stalo?“ zeptal se Harry a posadil se.
   „No, začal jsi křičet, najednou jsi začal křičet z plných plic,“ řekl Ron.
   Buch!
   Rozrazily se dveře do ložnice a dovnitř se nahrnuli další chlapci.
   „Co se to tady děje?“ vykřikl jeden z nich, Gregory Traker.
   „To nic, můžete zase jít, jen špatný sen,“ řekl Ron.
   Ozval se sborově nesouhlas, že je někdo vzbudil a že kvůli tomu ještě lezli nahoru do nejvyšší ložnice to zkontrolovat.
   Když se konečně za nimi zaklaply dveře, Harry si všiml, že je zase celý zpocený a udýchaný. Alespoň že přikrývku zase neodkopal.
   „Co se ti zdálo?“ zeptal se Dean.
   „Zdálo se mi o Odboru záhad, pořád se mi o tom zdá,“ řekl rozladěně Harry a začal si utírat pot.
   Všichni hned pochopili, zřejmě jim o tom Neville všechno vyprávěl, i o Siriusovi. Nikdo ale nemohl vědět, co se stalo, když začal Harry pronásledovat Belatrix Lestrangovou, nikdo nevěděl, že by se z Harryho mohlo stát zabíjecí monstrum v moci Voldemorta.
   „Neville nám o tom už vyprávěl,“ řekl po chvíli Seamus.
   „Teda, když jsem poprvé uslyšel o tom, že je Black mrtvý, byl jsem strašně rád,“ řekl Dean a Harry teď potlačoval vztek, ‚Nikdo nebude o Siriusovi říkat, že si to zasloužil!‘ křičel v duchu. „ale když jsem uslyšel o tom, kdo ve skutečnosti je a že už s ním dva roky Brumbál spolupracuje, bylo mi jasný, že je nevinný.“
   „Brumbál se zatím ještě nikdy nemýlil a my mu věříme,“ přidal se zase Neville a Harry se z téhle věty naštval ještě víc. ‚Ten že se nemýlil? Udělal tolik chyb, že se to snad nedá spočítat,‘ říkal si znovu v duchu.
   Všichni se teď zvedli a protože už stejně bylo ráno, rovnou se začali převlékat do školních hábitů.
   Harry tedy také a začalo ho strašně štvát, že jim tady bude každé ráno křičet z plných plic, nakonec skončí někde na samotce nebo bude přespávat v hrůzostrašném Snapeově kabinetu.
   Ale počkat, proč je vlastně hned napadl Sirius? Harry teď koukal potají za záclonou postele na své spolubydlící, viděl, jak na sebe potají dělají posunky a něco si tím chtějí naznačit. A je to tady, už zase se všichni domlouvají za Harryho zády, dokonce i Ron se s nimi snažil posunkově nějak dorozumět. Nakonec se znakově dohodli, že si to půjdou povědět dolů, kde by je Harry nemohl uslyšet.
   Co to zase má znamenat, proč to dělají, copak je Harry nějak jedovatý? Copak by je za to, že mu řeknou pravdu, co si o něm myslí, mohl uštknout?
   Harry teď pociťoval, jak se ho zmocňuje vztek, nejraději by tam vletěl a z každého vymlátil pravdu, jenže pak by opravdu byl šílenec, vlastně si občas vážně tak připadal.
   Ozvalo se klap a z ložnice zmizeli všichni kromě Rona. Harry si sedl na postel zády k Ronovi a zeptal se.
   „Co to mělo znamenat?“
   Ron ztuhl, Harry to poznal, protože náhle šum jeho činnosti ustal.
   „Co jako?“ zeptal se ledabyle.
   Harry se k němu otočil obličejem, ve kterém teď měl svůj smrtelný výraz.
   „To vaše dorozumívání tady, myslíš, že jsem pitomej, myslíš, že jsem si toho nevšimnul?“ řekl podrážděně Harry.
   Ron zkřivil obličej do bolestivého výrazu a sesul se na postel. Chvíli přemýšlel, co řekne, takže se stále nic neozývalo.
   Harryho už to přestávalo bavit. „Proč přemýšlíš, jakou mi zase řekneš výmluvu, proč mi neřekneš pravdu?“
   Ron se na něj provinile podíval a řekl.
   „No…víš, Harry, to… to, jak jsi teď křičel… to, no…“
   „Co?“ vyjel na něj Harry, už to nemohl vydržet.
   „No… víš, celou noc jsi mluvil ze spaní,“ řekl Ron a odvrátil pohled.
   Věta na Harryho dopadla jako pytel cementu. Ten hlas, který mu říkal, aby zmizel z Bradavic, se z těch potlačovaných útrob zase vynořil a byl silnější než kdy dřív. S Harrym cloumal vztek, on si tu mluví ze spaní a nikdo ho neprobudí, ani Ron, nejlepší kamarád, jakého kdy měl.
   Harry se otočil a natáhl si na sebe poslední kus hábitu. Pak popadl batoh s učebnicemi. To, že měl první hodinu dvouhodinovku lektvarů, ho také moc nenadchlo a aniž by se na Rona podíval, odkráčel z ložnice ven.
   Sešel dolů, kde byli všichni shromáždění kolem Deana, Seamuse a Nevilla a pečlivě poslouchali. Harryho si nikdo nevšiml přijít, protože byli příliš zabraní do poslouchání o tom, jak Harry mluvil ze spaní.
   „To jsou mi kamarádi,“ řekl nahlas na celé kolo.
   Všichni se lekli, jako kdyby do nich vrazil hrom, a když Harryho spatřili, tvářili se nesmírně vyděšeně.
   „Možná jsem opravdu měl být Zmijozelský dědic a vraždit děti na potkání, pak by se mě alespoň někdo bál, bylo by to lepší, než když si o vás kamarádi povídají za vašimi zády,“ odsekl dál Harry a aniž by cokoliv dál řekl, vyšel obrazem v průlezu ven na chodbu.
   Šel tak těžce, jako kdyby za sebou valil tunový balvan, v krku mu uvázl jakýsi knedlík, který nebyl schopen spolknout a strašlivě ho dusil. Bylo to divné, Harry nemohl vůbec dýchat, jako kdyby ho někdo škrtil kolem krku. Copak to, co teď prožil, na něj nějak působí i fyzicky? Takže když ho zradil Ron a všichni ostatní, začal se dusit a když se přidají i Hermiona a Cho, tak se snad udusí.
   Harry opravdu sípal a oči mu z toho až slzely, i když nevěděl jistě, jestli je to z toho. Šel pomalu liduprázdnou chodbou starého hradu, jehož stěny majestátně čněly do výšky. Nyní však neměly takové kouzlo, na které byl Harry zvyklý, všechno mu připadalo protivné, existuje vůbec někdo na světě, kdo by ho nikdy za žádných okolností nezradil?
   Harry moc dobře věděl kdo - Sirius, ten by nikdy nedopustil zradu, byl jako Harry, on se moc nechoval dospěle, Harrymu se tenhle jeho styl líbil, teď mu připadaly dny, které strávil se Siriusem na Grimmauldově náměstí 12 za ty nejlepší dny v životě.
   Copak mu ale ten, kdo by ho nikdy nezradil, vydrží? Ne, zemřel a Harry už neměl sílu se dál přemlouvat, že je živý. Tolik ho to vysilovalo, nejspíš se mu ještě předtím zdálo i o té zapuštěné jámě, určitě si všichni čtyři včetně Rona sedli k Harrymu a poslouchali ho jako rádio, které hlásí ranní zprávy. Byl to strašný pocit vědět, že ho někdo poslouchal, jak mluví ze spaní, a teď to ještě bude vědět celá škola.
   Harry se zastavil v sovinci, aby se podíval na Hedviku. Teď se klidně mohl procházet po hradě, nebyla noc.
   Hedvika seděla asi pět metrů nad zemí na jednom z dřevěných bidýlek, která byla rozmístěna po celé stěně sovince. Jakmile ho Hedvika zahlédla, radostně mu slétla na rameno.
   „Žádnou poštu nemám, jen jsem tě přišel pozdravit,“ řekl Harry a udělalo se mu ještě více zle. Opravdu už neměl komu posílat poštu. Neměl už nikoho tam venku, komu by mohl psát. Neměl už nikoho, opakoval si stále Harry.
   Pak si ale řekl, že by mu to vlezlo do hlavy, tak přestal. Stále dál hladil Hedviku a drbal ji pod zobákem. Ta ho za to jemně šimrala za uchem.
   „To jsme to dopadli, co?“ řekl. „Kdybys tak uměla mluvit, alespoň bych měl někoho, s kým bych si mohl popovídat,“ řekl Harry a přešel s ní k oknu, kudy sovy vylétávaly ven. Venku se vznášel ještě opar mlhy, který se hlavně zvedal ze Zapovězeného lesa. V hlavě si přitom přemílal, co ho dnes čeká. Lektvary, Přeměňování, pak Dějiny a nakonec večer Astronomie.
   Byly to samé dvouhodinovky, každý předmět přitom měli ještě s další kolejí. Lektvary se Zmijozelem, se kterým měli ještě Obranu proti černé magii a Bylinkářství, s Mrzimorem měli Péči o kouzelné tvory a Astronomii a s Havraspárem zase Přeměňování, Kouzelné formule a Dějiny čar a kouzel, na kterých Harry vždycky kvůli zvlášť poutavému kantorovi usínal.
   Teď si ale uvědomil, že nesmí na Dějinách usnout, to by byl cirkus, kdyby začal mluvit ze spaní na hodině plné studentů. A ani si nemohl domyslet, jak bude spát dnes v noci. Rozhodně nedovolí, aby znovu mluvil ze spaní, musí přece existovat nějaký lék na mluvení ze spaní, odpoledne zajde za madam Pomfreyovou a požádá ji o něco.
   Možná, že by si s tím poradil i Hagrid, i když ten většinou takové problémy řeší pořádným soudkem vína a pak je mu hej, někdy až moc hej.
   Harry ještě naposledy podrbal Hedviku a pak se vrátil do Velké síně, kde už bylo plno studentů na snídani. Když Harry vešel, zase se začaly ozývat šeptavé hlasy a všichni se k sobě sklonili, jako by si mysleli, že Harry nevidí, že o něm právě mají dlouhou debatu.
   Dnes se ovšem začaly ozývat i pobavené výkřiky od Zmijozelského stolu, bylo jasné, že se mu posmívají kvůli tomu, co se právě dnes ráno dozvěděli. Zahlédl Malfoye, jak právě předvádí Harryho, který měl ukrutný sen.
   Harry zahnul k Nebelvírskému stolu a místo, aby se posadil mezi Hermionu a Rona, sedl si hned na první židli u vchodu do Velké síně, která byla většinou vždycky volná. Nabral si ovesnou kaši a přichrupoval k ní opečený toast s malinovou marmeládou. Sedl si zády ke třem dalším stolům, takže mu teď koukali akorát na záda. Harrymu se i nějak těžko polykalo a ztrácel chuť k jídlu. Po pár soustech odložil toast a nedojedenou kaši. Koukal, jako kdyby mu ulétly včely, a budil dojem nějakého maniaka. Občas se na něj někdo u Nebelvírského stolu podíval, ale Harry to absolutně ignoroval, rozhodně to ale byla jedna z nejhorších snídaní.
   Naklonil se dozadu, aby přes hlavy studentů uviděl profesory. Lexter se zase bavil se Snapem, Hagrid tam nebyl, avšak všichni ostatní ano a byli, dá se říct, v dobrém rozpoložení.
   Harry stále slyšel za zády pobavené výkřiky studentů, kteří napodobovali Harryho mluvení ze spaní a konečné divoké probuzení. ‚Tak kvůli tomuhle jsem zůstal ve škole?‘ říkal si a ten hlas, který ho nabádal, aby utekl, a který se teď Harry snažil udusat, byl stále nepříčetnější.
   Vtom Harry zahlédl, jak madam Pomfreyová odchází od snídaně, a když vyšla ven z Velké síně, popadl Harry brašnu a šel rychlým krokem za ní. Hned jak byl venku z Velké síně, dal se do běhu, aby ji dohonil.
   „Madam Pomfreyová, prosím vás!“ křičel, když za ní utíkal.
   „Prosím?“ otočila se na Harryho. „Ah, zdravím, pane Pottere, co pro vás mohu udělat?“ zeptala se.
   „Už asi víte, co se mi stalo, chtěl bych vědět, jestli na to neexistuje nějaký lék?“ ptal se.
   „Asi vám nerozumím, na co?“ zeptala se nechápavě Pomfreyová.
   „Vy to nevíte?“
   „A co bych měla vědět?“
   „No, mluvil jsem ze spaní a… no, je mi z toho nanic, všichni si tu o mně myslí, že jsem…, ale to je jedno, nevíte, jestli na to není nějaký lék?“ zeptal se.
   „No, existují léky, ale já se obávám, že vám je nemohu vydat.“
   „Proč ne?“ ptal se Harry zoufale.
   „Protože se používají jen v zoufalých případech, při nočních můrách a při snech, které se snaží kouzelníka zabít, pane Pottere.“
   „Já to ale vážně potřebuji, prosím, nedalo by se to…“
   „Je mi líto, ale nemohu vám to vydat,“ řekla, otočila se a pokračovala dál na ošetřovnu.
   Harry tam zůstal stát a nasucho polkl. ‚Co teď?‘ zeptal se sám sebe, ‚jsem v loji. Nejspíš nebudu moct spát, budu muset něco dělat, abych se zabavil,‘ říkal si dál.
   Opravdu to bylo beznadějné, Harry se otočil a spatřil, jak na něj asi tak padesát metrů daleko koukají Hermiona a Ron.
   Chvíli na sebe na dálku koukali, Hermiona se pak pomalu začala blížit k Harrymu, v očích měla lítost.
   Harry se otočil na podpatku a rázoval si to rychlým krokem do učebny Lektvarů. Věděl, že Hermiona jde za ním, chodí také na Lektvary, kdežto Ron už ne.
   Před učebnou Lektvarů byla sotva polovina dětí z Nebelvíru, které byly o kus dál v hloučku, u dveří pak byl další velký hlouček dětí, ty byly ze Zmijozelu.
   Harry se opřel o zeď, takže nebyl ani v jednom z nich, a civěl na podlahu.
   „A helejmese, Potter,“ ozval se zase Malfoy z prostředku hloučku studentů ze Zmijozelu a vyšel Harrymu naproti. „Tak copak nám povíš tentokrát, neřekneš nám zase, abych nechal Cho na pokoji?“ zeptal se Malfoy a za ním se strhla vlna smíchu.
   Harry stále koukal na zem, opravdu tohle ze spaní řekl? Bože můj, čím se ještě ztrapnil?
   „Takže ty už s námi nemluvíš?“ pokračoval dál Malfoy a postavil se těsně před Harryho, takže mu teď koukal místo na zem na nohy.
   Harry zvedl pohled, měl kamennou tvář a stále nic neříkal.
   Malfoy se usmál na ostatní ze Zmijozelu a šťouchl do Harryho prstem. Ten se ani nepohnul, stále mu koukal do očí.
   Malfoy se pousmál a šťouchl ho znovu, tentokrát silněji. Harry zase nic, zase se nechal zesměšňovat. Všichni ze Zmijozelu teď řvali smíchy, Nebelvírští na Malfoye hleděli s nechutí, ale nic nedělali.
   „Věděl jsem, že jsi padavka, Pottere, jedna malá smrt tvého slizkého kamarádíčka Blacka a ty se zhroutíš,“ usmál se Malfoy a znovu Harryho bolestivě šťouch do žeber.
   Harrymu začala v těle kypět krev, stoupala mu nahoru a Harry cítil, jak s ním cloumá vztek, který se snažil ovládat. Mluvil takhle hnusně o Siriusovi a Harry se prostě MUSEL ovládnout.
   „Copak, Pottere, jsi jako dobrej bouchací pytel,“ řekl s úsměvem všech Zmijozelských za zády a zase Harrymu bolestivě zajel do žeber prstem.
   „Nech ho být, Malfoyi!“ ozvala se za nimi Hermiona.
   „Takže teď se schováváš za touhle Mudlovskou šmejdkou, co?“ řekl a znovu ho bodl, Harry začal zatínat vzteky pěsti.
   „Nech ho!“ křikla Hermiona a postavila se vedle Harryho.
   „Myslím, že měla skončit jako ta tvá úlisná matička, která tě v mládí odkopla?“ pokračoval dál Malfoy a znovu si do něj bodl. Harry začal zatínat zuby a jeho kamenný výraz se začal měnit v rozzuřený.
   Malfoy se soustředil na Hermionu začal si ji prohlížet. Pak s úsměvem řekl: „Pán zla je na svobodě, být tebou, bych si dával pozor na své rodiče.“
   „Pozdravuj ode mě tátu, až skončíš na tom samém místě,“ odsekla tvrdě Hermiona.
   Malfoyův úsměv zmizel, napřáhl se a vší silou jí zaryl prstem do prsou. Ta zaječela, bolestivě se sklonila na zem a začala slzet.
   V Harryho hlavě to náhle udělalo BUM!, popadl Malfoye prudce za ten prst a ještě prudčeji s ním vší silou zatočil, až se ozvalo:
   Křup!
   Malfoy se rozeřval na celé kolo a Harry, který teď úplně pěnil, mu zlomil prst asi nadvakrát, pak ho pustil a sehnul se k uplakané Hermioně.
   Za jeho zády se ze zmijozelského chumlu překvapených pohledů vyhrnuli Crabbe a Goyle.
   Harry se skláněl k Hermioně a hladil ji po zádech, když vtom ho někdo zarval za ruku a vytáhl na nohy. Byl to Goyle, který se hned vzápětí natahoval se svou pěstí. Jenže Harry mu těsně uhnul hlavou stranou, slyšel, jak jeho pěst prosvištěla kolem hlavy, popadl ho za ni, využil síly, kterou Goyle dal do rány, a přehodil si ho přes záda, až Goyle bolestivě dopadl na kamennou podlahu a zakřičel.
   Buch!
   Harrymu náhle někdo vyrazil dech silnou ranou do zad. Začal lapat po dechu a otočil se, byl to Crabbe, který se teď rozbíhal a nabral Harryho, v příštím okamžiku s ním praštil o zeď a vyrazil mu dech podruhé.
   Harry dopadl na zem a snažil se vyražený dech opět chytit. To už se ale Crabbe znovu natahoval pěstí, Harry otevřel bolestivě oči a zase těsně před jeho pěstí hlavou uhnul.
   Ozval se zase bolestivý křik, jak Crabbe vší silou vrazil pěstí do kamenné zdi. Harry vykopl nohu, podrazil tu jeho a srazil ho na zem.
   „Co se to tu děje?“ ozval se přísný hlas z dálky.
   Harrymu bylo jedno, čí ten hlas je, strašně ho bolela záda a nemohl se postavit.
   Vtom ho někdo popadl za ucho a vytáhl ho za něj bolestivě na nohy.
   „Potter, to jsem si mohl myslet. Konečně se vás zbavím za napadení studentů,“ řekl čísi hlas, Harry otevřel oči a spatřil Arguse Filche.
   „Teď už vám odzvonilo, Pottere, už mě nebudete dál štvát,“ pokračoval svým odporným hlasem Filch.
   Harry naříkal, jak ho stále tahal za ucho. Vtom ho pustil a Harry si konečně mohl promnout bolestivé ucho.
   „Profesore Snape, přistihl jsem tady Pottera, jak právě napadl tři studenty,“ řekl Filch.
   Proto ho pustil za ucho, přišel Snape. Harry se na něj podíval, Snape se rozhlížel po podlaze, kde ležel Goyle, Crabbe, a vtom zahlédl ubrečeného Malfoye s visejícím prstem plným krve.
   „Za to se ti pomstím, Pottere!“ křičel Malfoy v breku a podpíral zlomený prst.
   „Myslím, že nebude třeba, pan Potter je právě vyloučen, jeho třídní tak určitě rozhodne,“ pravil Snape s ledovým úsměvem. „Jděte si s tím na ošetřovnu, pane Malfoyi, vy dva se zvedněte, vám nic není, běžte pro profesorku McGonagallovou.
   Harrymu bylo jedno, co se s ním stane, jakmile se vzpamatoval, přeběhl k uslzené Hermioně, která klečela na zemi.
   „Jsi v pořádku?“ zeptal se něžně a hladil ji po zádech.
   „Jo, asi jo, jenom to pálí,“ řekla mu na to.
   Harry vyndal kapesník a podal jí ho. Hermiona si ho vzala a začala si utírat slzy. Pak se v sedě opřela o zeď a tiše oddechovala. Harry na ni starostlivě koukal.
   „To jsi kvůli mně neměl, teď je s tebou konec,“ řekla mu Hermiona.
   Snape, všichni Zmijozelští, Filch i Nebelvírští na ně koukali.
   „To je jedno, hlavně že ti nic není,“ utěšoval ji Harry.
   „Zvedněte se, Grangerová, nic vám není,“ vyprskl jedovatě Snape, Harry se na něj otočil a měl ten nejnaštvanější výraz, jakého kdy byl schopen, už se chystal něco říct, když…
   „To je dobrý, Harry, nepřidělávej si starosti,“ zadržela ho Hermiona a začala se zvedat.
   Harry jí pomohl na nohy a ještě ji chvíli podpíral, než se vzpamatovala. Harrymu bylo jasné, že Snape chtěl, aby vstala, aby ji McGonagallová neviděla v takovémhle stavu. Proto Harry byl tak naštvaný, teď už to stejně nemělo cenu.
   Stáli tam takhle ještě asi minutu, když se z dáli začaly ozývat kroky. To už se objevila McGonagallová se smrtelně vážným výrazem a za ní se úsměvně a zároveň udýchaně plahočili Crabbe a Goyle.
   „Co se tady stalo?“ zeptala se a začala se rozhlížet.
   „Tady Potter právě napadl tři studenty, Malfoyovi zlomil několikrát prst, ze kterého mu začala téct krev, pak ještě silně zmlátil Vincenta Crabbea a Gregoryho Goyla,“ řekl Snape a značně si to vychutnával.
   McGonagallová vykulila oči a nevěřícně pohlédla na Harryho. „Je to pravda?“ zeptala se.
   Harry, který pořád stál těsně vedle Hermiony, tiše přikývl.
   „A co to s tou Hermionou?“ vykřikla náhle z davu Nebelvírských Levandule Brownová. „Jak Malfoy začal do Harryho šťouchat a pak se pustil i do Hermiony a Harry ji začal bránit, pak dokázal přežít ty pěsti těch Malfoyových tupých goril.“
   McGonagallová vytřeštila ještě více oči. „Malfoy napadl Hermionu Grangerovou?“ ptala se nevěřícně. „Je to pravda, Pottere?“
   Harry zase přikývl, tentokrát viditelněji, byl strašně překvapený, že se ho někdo z Nebelvírských zastal.
   „Jo, to Malfoy si začal, začal do Harryho pořád šťouchat a nadávat jeho rodičům a kmotrovi, jenže Harry pořád nic, když se vrhnul i na Hermionu, která se tady z toho bolestivě vzpamatovávala, začal ji bránit, pak přirozeně začal bránit sám sebe,“ řekl Seamus Finnigan.
   Harry po téhle větě zaslechl zase odfrknutí Snapea.
   „Myslím, že budete souhlasit, pane profesore, když Zmijozelu za to Malfoyovo počínání strhnu dvacet bodů, napadnutí dívky je nepříčetná drzost, dobrá práce, pane Pottere, i když příště stačí mu vrazit pěstí,“ řekla McGonagallová, otočila se a spěšně odkráčela, Harry by zase mohl přísahat, že viděl v jejím obličeji úsměv.
   „Díky,“ prohodil Harry na skupinku Nebelvírských a znovu se otočil k Hermioně.
   „Takže do třídy,“ řekl Snape naštvaně.
   Filch kroutil vztekle pusou a postavil se těsně před Harryho. „Příště vás dostanu, Pottere, to uvidíte,“ řekl
   „Žádné příště nebude,“ odsekl Harry.
   Filch zatínal pěsti a začal něco vztekle brblat.
   „Ještě něco?“ zeptal se s úsměvem Harry.
   „Jednou… však uvidíte,“ řekl úplně nepříčetně a odkulhal pryč.
   „Řekl jsem do třídy, pokud neuposlechnete, strhnu Nebelvíru deset bodů,“ řekl Snape naštvaně na Harryho, který zůstal s Hermionou venku.
   Snapeova třída byla ve sklepení, byla zde zima a vlhko. Harry si sednul vedle Hermiony až dozadu a počkali, až se všichni usadí.
   „Goyle, posaďte se dozadu vedle Grangerové a vy, Pottere, pojďte sem,“ řekl Snape. ‚Horší už to snad být nemůže,‘ řekl si Harry a sedl si do lavice, kde předtím seděl jenom Goyle. Vtom ale ztuhnul. ‚Ale může,‘ řekl si, uviděl u prázdného místa Malfoyovu brašnu, sedí s Malfoyem.
   ‚Doufám, že na té ošetřovně shnije až do večera,‘ řekl si zase v duchu Harry, když seděl v lavici, která byla nejblíže Snapeova stolu.
   „Vyndejte si učebnice, nalistuje stranu dvacet tři a přečtěte si popis dnešního lektvaru. Nazývá se Krévový lektvar. Používá se na dočasné posílení fyzické síly, například při zvedání těžkých předmětů. Ovšem pozor, pro ty, kteří nejsou tak zdatní, a to jsou ti, které jsem si posadil dopředu,“ řekl Snape a pohlédl na Harryho, „pro ty opakuji, že při špatném namíchání se roztok stává prudce jedovatým, proto se již nepoužívá.“
   „Proč ho tedy děláme?“ zeptal se Blaise Zabini.
   „Protože je vhodný pro nouzové případy, kdy je kouzelník v nouzové situaci a jediné, co má, je kotlík, rostliny kolem sebe…“ řekl Snape a pomalu se k Zabinimu blížil. Poslední slova mu řekl ledově před nosem, „a svou krev.“
   Zabini uskočil, jak se toho lekl.
   „A ocenil bych, pane Zabini, abyste už nevykřikoval v hodině, od toho se tu hlásí, pokud jste si toho za těch šest let nevšiml,“ dodal ještě Snape.
   Harry věděl, že má smůlu v tom, že stále zapomíná na nějakou ingredienci, takže se do knihy zahleděl co nejvíc soustředěně. Zanedlouho se v kotlících začala vařit voda a studentům byly rozdány ingredience.
   V tomtéž okamžiku se ve dveřích objevil Malfoy a již s normální rukou se postavil vedle Harryho ke svému kotlíku.
   Schválně se na sebe ani nepodívali, byli jako dva magnety, které se navzájem odpuzovaly. Malfoy se začetl do ingrediencí a Harry zjistil, že ho zvlášť zaujala kapitola, kde se vysvětlovaly důsledky špatné přípravy lektvaru. Harry si toho nevšímal, věděl, že Malfoy má rád tyhle nebezpečné vedlejší příznaky a takové ty blbosti. Ne, Malfoy mu nestál za to, aby zkazil svůj kotlík s lektvarem.
   Pečlivě projížděl každou část seznamu ingrediencí a kopíroval knížku. Na Hermionu se ani jednou nepodíval, protože by ho Snape hned okřikl, znal to z minulých ročníků. Snape teď chodil od studenta ke studentu, ale k Harrymu se ani na krok nepřiblížil.
   To Harrymu vyhovovalo, alespoň ho nikdo nerozptyloval a mohl se soustředit na lektvar. O to víc byl rád, že na něj Malfoy nemluvil. Harry si ani nevšímal, jak pokročil s přípravou lektvaru. Skončila první hodina, na dvouhodinovkách Lektvarů bylo Snapem přísně zakázáno mít přestávku a odcházet od kotlíků. Takže se pokračovalo i přes druhou hodinu.
   Harry byl se svým výtvorem nakonec spokojený, měl správnou barvu i teplotu. Otočil se a začal se hrabat v brašně, když se otočil zpátky, všiml si, že Malfoy je najednou nějak zvláštně spokojený, brumlal si nějakou písničku a vůbec si Harryho nevšímal.
   Takže začal zase jet po seznamu ingrediencí. Poslední položkou byla lidská krev a v závorce bylo (dostanete v lahvičkách od vyučujícího).
   „Nyní by jste již měli být připraveni na poslední ingredienci. Aby se lektvar úspěšně smísil s lidským krevním oběhem, je potřeba ho podávat v podobě krve. Proto každý dostanete lahvičku s krví vaší krevní skupiny, nepopleťte si je mezi sebou, to platí obzvlášť pro vás, pane Longbottome,“ usekl Snape k Nevillovi a začal všem rozdávat asi dvoudecilitrové lahvičky s červenou tekutinou.
   Harry ji hned vzal, aby měl jistotu, že to nesplete, a nalil ji do kotlíku.
   „Nyní vlijte krev do vašich kotlíků a důkladně pětkrát zamíchejte, opakuji, že je důležité, aby jste je zamíchali pětkrát,“ pokračoval Snape.
   ‚Jeden, dva, tři, čtyři, pět,‘ počítal Harry v duchu, aby si byl jistý. Nic nemohl zkazit, všechno tam dal, jak měl, několikrát si znovu a znovu pročítal seznam věcí.
   Snape teď začal trápit zase Nevilla, počítal s ním a všiml si, že udělal o čtvrt pohybu víc, takže mu asi pět minut před celou třídou nadával a zesměšňoval ho.
   Harry si s úlevou oddechl a posadil se na židli. Malfoy si zatím četl nějaký časopis, už byl také hotov. Harry se odvážil pohlédnout po ostatních, Snape byl otočený zády. Hermiona a Goyle se k sobě chovali asi jako Harry a Malfoy, neprohodili spolu ani slovo. Hermiona však již také měla hotovo, kdežto z Goylova kotlíku začala stoupat zelená pára.
   „Slečno Grangerová, strhávám Nebelvíru pět bodů za to, že jste neporadila panu Goylovi, je vedle vás, tudíž je váš kolega,“ řekl úlisně Snape a Harry cítil, jak ve Vstupní síni sletěl písek v počítadle u Nebelvíru o pět bodů.
   Věděl, že Hermiona také ví, že namítat nemá cenu, protože kdyby Goylovi místo toho poradila, Snape by Nebelvíru shodil další body za opisování.
   Snape se postavil před katedru a otočil se směrem ke studentům. „Nyní byste již měli mít hotovo, váš lektvar by měl být jasně krvavě červený.“
   Harry, který v sedu neviděl do kotlíku, se postavil a naklonil se nad něj, v tu ránu mu poklesla čelist.
   Tekutina v jeho kotlíku byla jasně tmavě modrá. Malfoy si všiml jeho vyděšeného výrazu, naklonil se taky a začal se na celé kolo smát.
   „Co se děje, pane Malfoyi?“ zeptal se klidně Snape.
   „Má… má… má… má to modrý,“ nemohl ze sebe pobavením vypravit ta správná slova.
   Snape zle našpulil rty a přešel poprvé za celé dvě hodiny k Harrymu. Naklonil se nad jeho kotlík a usmál se.
   „Takže vám nestačilo, že jsem vás posadil do první lavice, aby jste mi jasně rozuměl, Pottere,“ zkonstatoval Snape a smrtelně vážně se Harrymu podíval do očí. „Za trest to vypijete.“
   Harry strnul a podíval se na jasně tmavě modrou tekutinu, ve které se válely kusy odporných přísad, včetně cizí lidské krve.
   „To nemůžete!“ ozvala se Hermiona zezadu.
   „Mlčte, Grangerová!“ okřikl ji Snape. „Strhávám Nebelvíru dalších pět bodů za nedovolené promluvení.“
   „To je mi jedno, nemůžete ho ale nutit…!“ křičela Hermiona.
   „Držte hubu!“ zařval na celé kolo Snape, až se všichni lekli. „A vy, Pottere, vypijte to,“ řekl a nabral Harrymu do kelímku trochu toho modrého svinstva.
   Harry však nenatáhl ruku, aby si od něho kelímek převzal, začal vystrašeně kroutit hlavou.
   „Co jste si uvařil, to si taky vypijete, Pottere, pokud jste postupoval přesně podle seznamu, nemohlo se nic stát,“ řekl smrtelně vážně Snape.
   ‚To přece nemůže,‘ říkal si v duchu Harry. ‚Ale když já jsem opravdu postupoval podle seznamu a knihu mám stejnou jako ostatní.‘
   Harry převzal kelímek a snažil se nemyslet na to, že tam před malou chvilkou nalil lidskou krev. Stále na roztok koukal vyděšeně, celá třída koukala na něj, včetně na půl mrtvé Hermiony.
   „Harry, ne,“ šeptala.
   „Vypijte to!“ sykl Snape.
   Harry zavřel oči a vyklopil to do sebe. Chutnalo to kysele, Harry ucítil strašlivé pálení, to ale bylo kořením, nic ho nebolelo. Nakonec polkl a tekutina mu vplula do těla.
   Nic, Harry nic necítil. Třída na něj koukala, jako kdyby se každým okamžikem měl proměnit v tříhlavého draka, ale Harrymu bylo fajn.
   „Tak tedy dobrá, váš lektvar měl být červený, je modrý, máte za H,“ řekl Snape. „Evanesco,“ pravil dál a modrý lektvar náhle zmizel z Harryho kotlíku.
   H, to je nejhorší známka. Snape musel být překvapen, že se Harry nesklátil, tak mu alespoň dal špatnou známku.
   Harry vzteky bez sebe si vrazil věci do brašny, ani se nezdržoval jejich umýváním a dřepl si na židli. Hleděl na lavici a snažil se přemoct vztek, který jím cloumal.
   Snape jim po oznámkování zadal za úkol, aby napsali pojednání o Krévovém lektvaru, alespoň na třicet centimetrů pergamenu.
   Po asi pěti minutách, které Harry proseděl, začalo zvonit. Stále na něj někdo koukal, stále očekávali, že se něco stane.
   Když se ozval školní zvon, Harry popadl brašnu a začal si to rázovat ven.
   „Harry, jsi v pořádku?“ zakřičela na něj Hermiona a snažila se ho dohnat.
   Harry na ni počkal a když dorazila, šel s ní dál.
   „Jo,“ řekl.
   „Řekni mi, jak ten tvůj lektvar vypadal?“ ptala se s obavami Hermiona.
   „Byl tmavě modrý,“ řekl kysele Harry.
   Hermiona se lekla a dala si ruku před pusu. „Ale… měl být červený.“
   „Já vím, procházel jsem ten seznam snad tisíckrát, pokaždé jsem se několikrát přesvědčoval, nemohl jsem prostě udělat žádnou chybu, nerozumím tomu,“ řekl Harry a odmlčel se. „Buď jste ho zkazili vy všichni ostatní, nebo mám tak strašnou smůlu, že… že…“ Harry ale rezignovaně přestal mluvit.
   „Já vím, viděla jsem tě, pořád jsi zíral do učebnice,“ řekla zklamaně Hermiona.
   „Já prostě mám na Lektvary smůlu,“ řekl pošmurně. „A přitom se tak snažím, ale je to marný.“
   Šli mlčky dál až konečně vyšli ze sklepení, kde byla Snapeova učebna. Tam na ně už dychtivě čekal Ron.
   „Co se stalo? Slyšel jsem, že McGonagallová musela na chvilku ze třídy plný prvňáčků, prý že jsi někoho přizabil, Harry!“ řičel Ron.
   „Ty jsi ale pitomec, Rone,“ řekla mu Hermiona. „Copak jsi si nedomyslel, že je to zase výmysl?“
   Pak mu Hermiona vylíčila cestou na hodinu Přeměňování situaci, také mu řekla o tom nezdařeném lektvaru. Harry byl stále ještě na Rona naštvaný za to, že ho nevzbudil, když mluvil ze spaní, takže s ním za celou dobu nepromluvil ani slovo. Přeměňování měli s Havraspárem, takže se Harry nemusel obávat posměšků od Zmijozelu. Všichni tři si sedli k jedné lavici pro tři a vyndali si učebnice. Hermiona byla uprostřed.
   Po chvíli začala hodina a vešla dovnitř McGonagallová. Začala hned s výkladem a občas prohodila k Harrymu, co si má opsat od spolužáků, aby to dohonil, když tady nebyl.
   Harry si stále dokola přemítal celý postup při přípravě Krévového lektvaru, byl si jistý, že nikde neudělal ani jednu chybu, stále se vracel v čase do doby, kdy pokaždé přidal některou ingredienci, ale na nic nemohl přijít.
   Nesoustřeďoval se na hodinu a občas ho McGonagallová napomenula. Hermiona ho pak začala šťouchat loktem, aby zabránila dalšímu napomínání. Jenže Harry se prostě nemohl soustředit, tohle prostě bylo divné, když tam dal všechno, jak měl, tak by všechno mělo být v pořádku… Buch!
   Harrymu padla hlava na stůl. Hermiona do něj šťouchla loktem, aby ho probrala, ale Harry nic.
   „Pane Pottere, tohle není čas na spaní,“ řekla rázně McGonagallová. Harry měl hlavu stále opřenou o stůl.
   „Tak slyšel jste mě?“ řekla McGonagallová a začala se k Harrymu blížit, celá třída teď na něj valila oči.
   „Harry,“ šťouchla do něj znovu Hermiona, ale vtom ji to napadlo. Začala s ním třást, nic. Zatřásla s ním vší silou, Harry se však ani nepohnul. McGonagallová si toho všimla a přihnala se k němu jako vítr.
   „To je tím lektvarem, je mrtvý,“ řekla Levandule.
   „Nestrašte, Brownová, Harry, probuďte se,“ i McGonagallová s ním začala třást a popleskala ho po tváři.
   Pak s tím přestala a ztuhla. Hermiona na ni koukala se slzami v očích. McGonagallová se rozhlédla po třídě a pak spěšně řekla: „Nikdo se odtud ani nehne, dokud budu pryč,“ pak se otočila k Harrymu, namířila na něj hůlkou, něco zabreptala a Harry se vznesl do vzduchu, jako by byl na neviditelném lehátku.
   Hermiona vyskočila na nohy a přeběhla k němu, Ron byl hned za ní. Sáhla mu na krk a snažila se najít tep.
   „Můj bože!“ propukla v pláč a stále se snažila najít tepavou žílu nebo tepnu, něco, co by nasvědčovalo tomu, že je Harry živý.
   „Je mrtvý,“ řekl nějaký student vzadu.
   Hermiona si zakryla pusu a z očí se jí valily proudy slz, ale to už McGonagallová vyběhla s bezvládným tělem Harryho ven ze třídy.
   Hermiona si sedla zpátky na židli a Ron se posadil vedle ní. Stále si zakrývala obličej Harryho kapesníkem. Ron ji soucitně držel za rameno a v očích měl kamenný výraz. Nastalo hrobové ticho.
   „Já ho viděla,“ protla ticho Miranda Bullstormová a všichni na ni obrátili zraky. „Viděla jsem ho,“ pokračovala dál smutně a koukala na plačící Hermionu, „viděla jsem Malfoye, jak když byl Harry otočený, mu tam přihodil semínko z borové šišky,“ řekla a také neměla daleko k pláči. „Ne…neměla jsem odvahu to říct… před Snapem,“ řekla třesavým hlasem.
   „Já toho Malfoye zabiju,“ řekl ledově Ron. „Já ho zabiju, teď hned ho zabiju,“ sliboval dál, obličej křivil do strašného vzteku a uši mu začaly červenat.
   „Půjdeme s tebou, nakopeme mu zadek, všichni,“ řekl Dean.
   „Hajzl jeden mizernej, nejdřív si dovoluje na holku a pak udělá tuhle podlost,“ sykla Levandule.
   „Já taky půjdu s tebou,“ řekl rozzlobeně Seamus.
   Ve třídě se to začalo vařit, stále se nabízeli ti, co půjdou Malfoyovi nakopat zadek, jen co skončí hodina. Hermiona za celou tu dobu ani nepípla, jen stále držela Harryho kapesník u tváře a vzlykala.
   Najednou do třídy vrazila McGonagallová a zavřela za sebou dveře. Tvář měla kamennou, každý očekával, co řekne.
   Pak se jí na obličeji zhostil úsměv a celá třída to pochopila. Hermiona teď začala brečet štěstím a objala se radostně s Ronem. Třída se začala vesele bavit, jako kdyby jim najednou na Harrym tolik záleželo.
   „Naše drahá madam Pomfreyová řekla, že bude v pořádku, že nebyl v ohrožení života,“ řekla McGonagallová a šla ke svému stolu. Celá třída jí teď začala překotně vyprávět, co se stalo, McGonagallová se ani nesnažila je umlčet a vyslechla si celý příběh. Když třída skončila, zase nasadila svůj tvrdý výraz a sjednala pořádek.
   „Vím, že profesor Snape je… dosti přísný, ale rozhodně by nikdy nezabil studenta,“ říkala McGonagallová pomalu rozladěné třídě.
   Začali se znovu učit, nikdo se ale nemohl soustředit, všichni mysleli na Harryho a na to, co mu Malfoy provedl. Většinou měli dvouhodinovky a ani dnes tomu nebylo jinak. Počátkem druhé hodiny se nálada třídy uvolňovala a začali více spolupracovat. Profesorka McGonagallová jim letos přitvrdila učivo, Přeměňování již začali zkoušet na savcích, nejdříve na králících, které s radostí obstaral Hagrid. Chlupáči jim ale za chvilku začali utíkat po třídě, a tak je museli honit.

   Harry přišel před dveře do učebny Přeměňování, teď už ho také napadlo, že to mohl být Malfoy, kdo mu lektvar zkazil, ale stejně to považoval za nejnepravděpodobnější řešení, vždyť si pořád hlídal svou práci, Malfoy by to musel provést opravdu narychlo.
   Teď ho trápilo to, že se tam sesypal před celou třídou, do které teď má vstoupit. Co by ho mohlo horšího ještě potkat?
   Zaklepal a otevřel dveře.
   „Pane Pottere, už na vás čekáme,“ řekla klidně McGonagallová a ukázala mu na místo vedle Hermiony.
   Harry opatrně za sebou zavřel dveře, opravdu teď na něj koukala celá třída, byl to ale jiný pohled než ten, co očekával, necítil z nich ani trochu zloby. Jak tam tak stál a všichni na něj civěli, zvedl nesměle ruku a krátce zamával. Třída ho hned začala zdravit, všichni, kdo mohli, ho teď zdravili. Když si přisedl zase vedle Hermiony, viděl, jak se radostně usmívá.
   To už ale McGonagallová několikrát práskla ukazovátkem na tabuli a zjednala pořádek. Zbytek hodiny strávil tím, že stíhal dopisování z tabule a sešitu Hermiony, aby mu to pak nechybělo.
   Nakonec všem dala domácí úkol.
   Konečně se ozvaly školní zvony a byl čas k obědu. Harry si sbalil věci a šel spolu s ostatními ven ze třídy. Na poslední okamžik ho ale zavolala McGonagallová k sobě ke stolu.
   „Pottere, dopište si zameškané učivo, například od slečny Grangerové, ta má pěknou úpravu. Je toho hodně a ještě více se budeme učit. Co se týče té nehody, navrhnu profesoru Snapeovi, aby vás přesadil dál od pana Malfoye,“ řekla McGonagallová. Harry kývnul a začal odcházet. „A nechci už slyšet o žádných rvačkách, jasné?“ Harry přikývnul hlavou a vyběhl na chodbu, kde ho čekali ostatní.
   K Malfoyově překvapení se Harry objevil na obědě. Celá třída, i ta část z Havraspáru teď na Malfoye hleděla jako na jedovatou houbu. Harrymu to nevadilo, sedl si vedle Hermiony a nandal na talíř oběd. Když věděl, že nemá každou minutou zase omdlít, tak mu bylo hned lépe. Na ošetřovně se ani nesnažil z madam Pomfreyové vytáhnout znovu ten lék na mluvení ze spaní, s Ronem teď neprohodil ani slovo, měli mezi sebou Hermionu.
   Po obědě měli Dějiny čar a kouzel, všichni ve třídě se zase bavili, horkou novinkou tohohle rána bylo Harryho mluvení ze spaní a incident s Malfoyem. Dějiny měli zase s Havraspárem, takže se polovina, která ve třídě byla z jiné koleje, nezměnila.
   Po chvilce vyplul z tabule velmi starý duch, byl to profesor Binns, odložil si společensky své věci, vzal knihu, úhledně ji otevřel a aniž by cokoliv řekl, začal předčítat o vzpouře Obrů.
   Jeho hlas byl tak neuvěřitelně monotónní, že i člověk s vyoperovaným spánkem by okamžitě usnul. Když předčítal o obrovské krvavé bitvě dvou tlup obrů, znělo to spíš jako hlášení na vlakovém nádraží King’s Cross, odkud vyjížděl z nástupiště devět a tři čtvrtě Bradavický expres.
   Harry si začal podpírat hlavu lokty a zavírat oči. Brk, kterým si zapisoval, mu už dávno vypadl samovolně z ruky. Hlava mu klesala hlouběji a hlouběji, až nakonec padl čelem na stolní desku. Ruce mu plandaly podél těla a Harry zavřel oči.
   Lup!
   ‚Au,‘ vzdychl si v duchu, zvedl hlavu a podíval se za sebe. Byla to Hermiona, hodila po něm něco a když se přesvědčila, že zase není polomrtvý a je v pořádku, zaposlouchala se dál s úsměvem do výkladu profesora Binnse.
   ‚To jsou mi fóry,‘ řekl si Harry a začal si zase podpírat hlavu. Ta se mu zase po pěti minutách profesorova ‚nervy drásajícího‘ vykladu svezla znovu na stůl.
   Lup!
   Harry znovu poplašeně zvedl hlavu, tentokrát to byla guma, co po něm Hermiona hodila. Harry se unaveně zamračil, Hermiona však byla spokojená sama se sebou.
   Opřel se tedy o opěradlo židle a nutil se, aby neusnul, protože by zase mohl mluvit ze spaní a nebo by schytal další ránu gumou.
   Ozvaly se zvony a profesor Binns zaklapl zvolna knihu, řekl studentům, ať mu napříště napíšou poznámky o vzpouře obrů, vzal si své věci a aniž by dál cokoliv řekl, proplul tabulí pryč.
   Den uběhl jako voda, odpoledne měli volno, protože je čekala Astronomie, která se vždy konala v noci. Profesorka Sinistrová se nikdy nezúčastňovala oběda, protože v tu dobu spala, kdežto přes celou noc zase pozorovala noční oblohu.
   Odpoledne se procházeli venku před školou, Harry a Ron už občas přes Hermionu, která fungovala jako spojka, prohodili pár slov, ale z Harryho bylo stále cítit, jak je na Rona naštvaný, stále ještě nevěděl, jak to udělá se svými nočními rozhovory.
   Po večeři se všichni nahrnuli do společenské místnosti, Harry si i přes odpoledne dopisoval učivo a ač nerad, musel i večer. Když přišla hodina na Astronomii, seřadila se třída Nebelvíru spojená s Havraspárem nahoře na prostorné astronomické věži, kde už na ně čekala profesorka Sinistrová.
   Všichni většinou večer koukali unaveně a jak tak pořád zírali do dalekohledů jedním okem, únavou pak to druhé nemohli otevřít. Profesorka Sinistrová schválně nepovolila dát na astronomickou věž židle, protože by jí zde studenti usínali. Takže vždycky chodila a propleskávala ty, co dřímali a opírali se o hradbu věže, až málem přepadli přes. Studenti vždycky byli první dny ve škole strašně unavení, jak nebyli přes prázdniny zvyklí na čerstvý vzduch, který je vyčerpával.
   Konečně hodina skončila a všichni se vláčnými kroky vlekli do postele. Harry však, když dorazili do Nebelvírské společenské místnosti, zůstal sedět u krbu nad Hermioninými poznámkami a začal je dál opisovat.
   „Ty nepůjdeš spát?“ zeptal se ho unaveným hlasem Ron.
   „Ne, musím to ještě dopsat,“ zalhal Harry, který byl k smrti unavený, ale rozhodně neměl v plánu spát v ložnici.
   „Jak myslíš,“ řekl opatrně Ron a nechal Harryho ve Společenské místnosti samotného. Jakmile se ozvalo poslední zaklapnutí dveří od ložnic, Harry odhodil brk a svalil se na křesle. Bylo tam ticho, v krbu už jen trošičku dohořívaly plamínky ohně. Moc dobře si pamatoval, jak se tam objevovala hlava Siriuse a s Harrym si povídala.
   ‚Ne, nesmím na to myslet!‘ okřikl se v duchu Harry, protože hned dostával špatné myšlenky.
   Byl rád, že Malfoy za své podlosti alespoň dostal body dolů, pochyboval, že by ho Snape posadil vedle Hermiony, nespíš si sedne vedle Crabbeho a Snape mu bude nadávat, že mu nepomáhal, jako dneska Hermioně s Goylem.
   Harry začal přivírat víčka a ruce mu sjely do klína. ‚Přece neusnu tady?‘ říkal si a otevřel oči. I kdyby si víčka opřel o párátka, stejně by se zlomila a Harry by je zase zavřel.
   Naklonil se tedy k poznámkám Hermiony a dal se do opisování. Oči se mu klížily čím dál víc. Párkrát se přistihl, jak padnul čelem na stůl a začal usínat. Stále se přemlouval, že to musí vydržet. Hodiny se vlekly strašně, strašně pomalu, Harryho digitálky teď ukazovaly 01:00 v noci. Už se nějakou dobu sám popleskával po tvářích, pokaždé ho to asi na deset vteřin vzbudilo, stále ale upouštěl brk nebo neměl sílu ho namáčet v inkoustu. Bylo to, jako by psal ve zpomaleném filmu. Nakonec dokázal dopsat Přeměňování. Začal být na sebe pyšný, že se udržuje vzhůru. Vzal tedy Lektvary a začal si znovu doplňovat zápisky. Zjistil, že ve čtyřhodinovce v pondělí dělají strašně složité lektvary, proto na to potřebují víc času.
   Začal tedy zapisovat, ale písmo bylo za chvilku tak kostrbaté, že to ani sám po sobě nebyl schopný vyluštit. Kdyby si brk dal do druhé ruky, snad by to dokonce bylo i úhlednější, opravdu teď už neudržel v ruce nic.
   Hodinky ukazovaly 02:10, když se od Harryho, který měl hlavu na stole, začalo ozývat stejné, rytmické oddechování a žádný pohyb.
   Harry, aniž by o tom věděl, usnul s rozevřenými poznámkami před sebou.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: