Gramatické chyby
Opraveny
Rebeka
Stran-17 | Čteno 3699x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 16.


Nebelvírský konkurs

Obrovská hlava tmavě zeleného hada s červenýma očima se valila v chodbě naproti Harrymu. Všude byla tma, jediné, co bylo vidět, byly ty krvavě červené oči, které krvežíznivě vzhlížely k černovlasému chlapci, co se krčil v koutě místnosti. Náhle had začal na Harryho pomalu chrčet hadím jazykem.
   „Najdu si tě… zabiju tě… zaškrtím tě… otrávím tě… nikde se přede mnou neschováš… nikde přede mnou nebudeš v bezpečí… zemřeš… tento rok už konečně všechno skončí!“

   Harry vystřelil z postele a udýchaně koukal po celé místnosti s pyžamem úplně zpoceným. Oddychoval tak rychle a v krku měl tak sucho, že se až dusil.
   „Dobré ráno, Harry,“ ozvalo se od Nevilla.
   Harry se na něj podíval škvírou v závěse a řekl: „…“. Chtěl mu říct také dobré ráno, ale neměl hlas. Seskočil rychle z postele, přeběhl ke spícímu Ronovi a zacloumal s ním. Ron ospale zamlaskal a konečně si všiml Harryho, který na něj zbrkle mával a ukazoval si na krk.
   „Co je?“ zeptal se rozespale Ron.
   „…“ zamumlal Harry a ještě silněji si ukazoval na krk a kroutil přitom hlavou.
   „Je ti něco?“ ptal se dál Ron.
   Harry se pleskl přes čelo, ‚Copak je tak zabedněnej?‘ řekl si a dál ukazoval na krk.
   „Vždyť je ráno, já nemám náladu na žádné žerty,“ řekl Ron a unaveně se přetočil na bok.
   „Děje se něco Harry?“ ptal se opatrně Neville.
   Harry bleskově zavrtěl hlavou, jako že nic a zase zacloumal s Ronem, který, zdá se, znovu usnul.
   Teď se Ron zbrkle otočil, jak se lekl Harryho zacloumání, a spadl z postele, až to hlasitě dolehlo přec celou ložnici.
   „…“ ukazoval na Rona Harry, popadl jeho hůlku a stále si ukazoval na krk. Ronovi se nejspíš tím pádem rozsvítilo a popadl hůlku do ruky.
   „Aha, ty chceš…“ nedopověděl to, protože mu Harry zakryl pusu.
   „Promiň,“ řekl potichu a stejně tak tiše mu zase kouzlem navrátil hlas.
   „Díky,“ řekl nakvašeně Harry a obrátil se na Nevilla. „Dobré ráno.“
   Neville koukal poněkud vyplašeně a radši se věnoval dál svým věcem.
   To snad není možné, jestli bude Ron zapomínat Harrymu vracet hlas pokaždé, když si ukazuje na krk, tak kam to dopracuje?
   Převlékl se do školního hábitu a šel se umýt do studentské umývárny. Pak si sedl ve společenské místnosti a snažil se dopsat úkol z Kouzelných formulí. Vůbec si s tím ale nevěděl rady, konečně pak přišla ‚Studnice moudrosti‘ Hermiona, která mu poradila, takže to nakonec stihl.
   Když dorazil i rozespalý Ron, šla celá trojice do Velké síně na snídani. Něco ale nebylo v pořádku, už cestou dolů se na Harryho všichni zase zvláštně koukali, spíš jako na nějakého vychloubačného kluka, který se stále jen vytahuje.
   Když vešli do Velké síně, nebylo tomu jinak. Harry viděl, že docela dost studentů drží v ruce jakousi béžovou knihu a zaníceně si v ní čtou, ignorují snídani, jenom hltavě čtou.
   „Hele Pottere, nepodepsal by ses mi?“ křičel pobaveně Malfoy od Zmijozelského stolu.
   „Co to zase má znamenat?“ ptal se Harry, když se připojovali k Nebelvírskému stolu.
   „Harry!“ křičela Ginny a zvedla se od stolu. „Harry, já jsem nevěděla, že jsi vydal o sobě celou knihu!“
   „Co že jsem?“ vyhrkl Harry.
   „Knihu, knihu s názvem Harry Potter, kdo opravdu jsem?“ smála se Ginny.
   Harry zatajil dech, rozhlédl se po celé Velké síni, přinejmenším polovina žáků měla knihu v ruce a pečlivě v ní četla. Začalo se mu dělat blbě, začal se cítit jako při své první letošní snídani tady.
   „Jací mizerové to zase udělali?“ řekla Hermiona.
   „To jsi nebyl ty?“ zeptala se zaraženě Ginny.
   „Ne!“ křikl Harry. „Nejsem takový idiot, abych o sobě psal knihu.“
   „A proč ne, je to nejprodávanější kniha rána, možné všech dob!“ řičela dál Ginny.
   Harry zakabonil tvář a těžce dopadl na židli. „Co se mi ještě stane?“ povzdechl si.
   „Tak si to tak neber,“ utěšovala ho Hermiona.
   „Myslela jsem, že budeš rád,“ řekla Ginny.
   „Jo, a jak by se ti líbilo, kdyby někdo napsal knihu o tobě?“ vyjel na ní Ron.
   „Líbilo, jenže o mně je tam také napsáno, kvůli domu deníku Toma Raddla,“ zašklebila se na něj Ginny. „A taky mě tam Harry nepopisuje v tom nejlepší světle.“
   „Já jsem tu knihu nevydal, já jí nenapsal, já ani nevím, že vyšla!“ rozkřikl se Harry, vyskočil na nohy a šel rychle pryč z Velké síně. V tom se ozvalo praskání skla a okny se dovnitř vřítily snad stovky sov, jedna polovina se jich začala snášet ke studentům a ta druhá zamířila přímo k Harrymu. Ten na ně vyděšeně koukal, jak se k němu přibližovaly, a vzal nohy na ramena.
   Vyběhl z Velké síně, sovy letěly za ním. Vyběhl po schodech a běžel po chodbě, jak nejrychleji mohl, sovy ho stále doháněly a přetahovaly se, kdo mu předá první vzkaz.
   Buch!
   Harry se natáhl jak dlouhý tak široký na studenou zem a za sebou slyšel rozjívený hlas. Byl to duch Protiva, nastavil mu do cesty lano a natáhl ho přesně, když Harry probíhal, takže mu podrazil nohy. Teď se válel smíchy po zemi a smál se na celé kolo.
   „Dostal jsem Pottera! Dostal jsem Pottera!“ křičel.
   „Sklapni Protivo!“ okřikl ho Harry, ale to už ho začaly obsypávat dopisy, které na něj házely stovky sov, za chvíli, jak tam tak ležel rozpláclý na zemi, ho úplně přikryly, takže místo Harryho ležela na zemi jenom hrouda dopisů.
   ‚Já snad ani nevylezu, zůstanu tu ležet a je to!‘ křičel na sebe naštvaně Harry v duchu.
   „Pottere, i ty lotre! Pottere, i ty lotre!“ křičel dál Protiva a kroužil kolem něho.
   „Harry!“ ozval se v dáli dívčí hlas.
   Protiva však stále létal kolem a bouchal do hromady dopisů pěstmi a přitom si zpíval ‚Pottere, i ty lotre!‘.
   „Nasus Longus!“ křikl dívčí hlas a v tom okamžiku se Protivův nos prodloužil o dobrý metr. Ten začal křičet a ve spěchu odletěl pryč.
   „Harry, jsi tam dole?“ řekl dívčí hlas a začal odhazovat hromady dopisů z Harryho zavaleného těla.
   Konečně se odkryly i jeho oči a Harry spatřil, jak se nad ním sklání Cho. Chvíli na ní vyděšeně koukal a Cho se na něj pousmála.
   „Tak pojď, vstávej,“ řekla a pomohla mu na nohy.
   Harry se podíval na tu hroudu dopisů a začal bezradně kroutit hlavou. „Tohle už je moc, to je prostě příliš,“ vydechl si.
   Na konci chodby se objevili Ron a Hermiona a přihnali se ke dvojici.
   „Doprkvančic!“ ulevil si Ron při pohledu na hromadu dopisů. „Tohle budeš číst snad celý život.“
   „Nebudu, nepřečtu si ani jeden,“ odmítl ho Harry.
   „Moje řeč,“ přitakala Hermiona a požádala všechny, aby odstoupili od hromady dopisů.
   „Evanesco!“ řekla a mávla hůlkou, v tu ránu byla hromada dopisů ta tam.
   „Pochybuji, že jsi tu knihu vydal ty, že jo Harry?“ zeptala se Cho.
   „Pochybuješ správně,“ přitakal Harry.
   „Jak může někdo tvrdit tvým jménem to, co jsi zažil?“ ptal se rozníceně Ron.
   „Jak vidíš, může,“ odvětil Harry a hladil si ruku, kterou si v poslední chvíli zbrzdil pád.
   „Brumbál zakázal, aby ti chodili dopisy, Harry,“ řekla Hermiona.
   „Cože?“ zeptal se Harry.
   „Každá sova, co měla přinést dopis od ‚fanouška‘, byla poslána zpátky, nebo se prostě do Velké síně nedostala, ale teď si myslím, že ta tisícovka dopisů, tudíž tisícovka sov, to jaksi bylo i nad Brumbálovy kouzla,“ řekla opatrně Hermiona.
   „Ani se tě neptám, jak to víš,“ řekl Harry.
   „Řekla mu to, když jsme se domlouvali, jak tě přemluvit, abys zůstal ve škole,“ řekla Cho. „Myslela to dobře, ví, jak tě ty dopisy štvou.“
   „Co bych si bez vás počal, co?“ řekl Harry se škaredým úsměvem na všechny.
   „To jsi nemohla nechat alespoň jeden?“ brebendil Ron.
   „Víš Rone, máš rozepnutý poklopec,“ řekla Cho a odešla.
   Ron se rychle podíval dolů a oddechl si, udělala si z něho srandu.
   „Rone, Rone, vždyť ani chlapecké školní hábity nemají poklopce,“ řekla Hermiona a snažila se zakrýt si usměvavou pusu.
   Ronovi zčervenaly uši a naštvaně řekl: „Dva vtipy za sebou… víš Hermiono, někdy jsi vážně protivná, myslím to vážně.“
   První dvouhodinovka bylo Přeměňování, Harry konečně mohl ze svého králíka udělat pohár, sice místo toho udělal jakousi chlupatou misku, ale i Hermiona, která teď v ruce držela jasný stříbrný pohár, ho pochválila. Ron zase po celou hodinu honil svého králíka po třídě, až mu nakonec profesorka McGonagallová dovolila si ho přivázat ke stolu.
   Další dvouhodinovka byla Obrana proti černé magii, profesor Lexter si od všech vybral domácí práce, všechny ale překvapilo, že ani jednomu studentovi nečetl myšlenky.
   Do učebny přitáhl svícnovou promítačku a začal jim promítat podobizny druhů upírů, které se měli naučit rozpoznávat. Ukazoval jim různé rysy a znaky, obzvlášť pak druh Létavec byl hrůzostrašný, vůbec se nepodobal člověku, spíš nechutnému netopýrovi, obličej měl dokonce skoro stejný.
   Harry na něho stále hleděl a zkoumal jeho pohled, od minulé noci spolu nepromluvili a Harry věděl, že Lexter cítí jeho pohled na zádech, ale odmítal se s ním bavit. Stejně se ale večer s ním bude muset bavit, Hermioně a Ronovi to bylo také divné, stejně na to ale celá trojice neměla pomyšlení, protože na ně Malfoy celou dobu házel uslintané kusy z knihy Harry Potter, kdo opravdu jsem?. Harry rázně odmítl číst její obsah, když mu jej polovina třídy nabízela, o přestávce celé třídě řekl, že knihu nevydal a že ti, co ano, tak to jsou jenom obyčejní pitomci, co se ženou po penězích. Opravdu nechtěl podávat nějaké žaloby, starostí měl už tak dost, hlavně s učením. Z Proměňování dostali znovu úkol a profesor Lexter jim zadal, ať si vyberou jeden druh upíra a za domácí úkol napíšou znovu jeho rysy a jaké kouzlo by proti němu použili.
   Další hodina byly Kouzelné formule, profesor Kratiknot jim znovu říkal o bezeslovném kouzlení, o tom, že je to o hodně těžší a že se nejčastěji používá kouzlení s hlasitým vyjádřením kouzla. Toho využívají zvláště pak bystrozoři, když se snaží někam potichu proplížit. A znovu dostali domácí úkol, Harry už začínal být nešťastný, ještě ani pořádně nedopsal všechny předměty a úkolů měli zase nad hlavu.
   Další bylo Bylinkářství, Malfoy zase ukazoval svým spolužákům před zraky Harryho zajímavé části knihy, ti se hned hlasitě rozesmáli a ukazovali si na něho a někdy i na Rona a Hermionu. Trojice stále držela při sobě, ale Harry na Hermioně viděl, jak má nutkání si knihu přečíst a strašně těžce se přemáhá.
   „Tak si jí přečti, mně je to jedno,“ řekl po chvilce Harry, když krmil masožravou Randrónu malými žabími vajíčky.
   „Tobě by to nevadilo?“ zpozorněla Hermiona.
   „Ne, alespoň mi můžeš říct, jak mě tam popisují,“ řekl klidně Harry, opravdu mu to bylo jedno, věděl, že se kvůli té knížce na něj Hermiona nebude zlobit nebo se s ním nerozejde. Všichni tři teď věděli mnohem víc, než kterýkoliv student zde v Bradavicích, a on věděl, že by nic z toho nikomu neřekli.
   Když skončilo Bylinkářství, běželi rychle nahoru zpět do hradu a zamířili ihned do knihovny, knihovnice madam Pinceová na ně zvědavě, ale přitom přísně koukala, Hermiona hned vzala asi deset knih, které podezřívala, že by mohly obsahovat slovo Oblouk smrti. To bylo to, po čem pátrali, Ronovi a Harrymu vrazila do náruče po třech knihách a sama si vzala zbylé čtyři, které byly o poznání tlustější než ty, co dala chlapcům.
   Zběžně otáčeli stránkami a hledali téma, které by mohlo obsahovat slovo Oblouk smrti. Nejdřív se podívali do obsahu a automaticky přeskakovali kapitoly jako krmení červounů Tumblérů a podobné hlouposti.
   Aniž by si toho všimli, Hermiona po pěti minutách přelétla všechny čtyři bichle a popadla další. Ron, který ještě stále studoval obsah kapitol první knihy, zíral na Hermionu, která teď práskla na stůl další kupou deseti knih, jako na Goliáše.
   Uplynuly asi dvě hodiny, Harry se dozvěděl mnoho zajímavého z článků knih, které prohledával, Hermiona ho vždycky zarazila, když uviděla, že neotáčí stránkami a přitom si čte.
   Ron konečně prohledal všechny své tři knihy, když Hermiona přinášela už pátou kupu po deseti obrovských knihách.
   Když už bylo pozdě odpoledne, Harrymu zapípaly hodinky, byl čas na famfrpálový trénink. Ron spokojeně zavřel svou knihu a chystal se k odchodu.
   „Co děláš, zbláznil ses?“ křikla Hermiona na Rona.
   „Co, máme trénink,“ řekl opatrně Ron.
   „Mě jde ale o tu knihu, zavřel jsi ji a nevím, kde jsi skočil, takhle ji budu muset sjet zase celou,“ stěžovala si Hermiona.
   „Ty tady chceš ještě zůstat?“ divil se Harry.
   „No jistě, teprve jsme začali,“ řekla nervózně Hermiona, protože už četla jeden řádek potřetí.
   „Tak se moc netrap, zítra je taky den,“ řekl opatrně Harry. Ještě jí řekl, v jakém tématu by měla hledat, ale jeho snaha byla marná, Hermiona už dávno téma přejela a věděla o něm. Ron do Harryho šťouchl a naznačil mu, ať jí nechají samotnou, že je ve svém živlu.
   Došli si do společenské místnosti a nahoru do ložnic pro svá košťata, pak vyběhli z hradu ven a zamířili si to na famfrpálové hřiště.
   Před vchodem bylo seřazeno několik studentů, zájemců o místa ve famrfpálovém týmu Nebelvíru. Harry některé poznával, byli tam i Dean a Seamus, kteří se spolu zarytě bavili a na Harryho a Rona mávali.
   Ti se převlékli a vstoupili na hřiště.
   „No konečně!“ křikla na ně Ginny.
   „Co konečně?“ zeptal se Ron.
   Ginny ho sjela zlým pohledem. „Máte zpoždění, pět minut!“ vyjela na ně.
   „Ginny, něco ti řeknu, Wood měl takový ošklivý zlozvyk, trpěl na dochvilnost, alespoň tak mi to Harry řekl,“ řekl důrazně Ron.
   „Zřejmě vás ale nic o tom nenaučil, takže na košťata a do vzduchu!“ zavelela a rukou ukázala směrem k nebesům.
   Ronovi zase zčervenaly uši, rozhodně nechtěl poslouchat příkazy své o rok mladší sestry, už se chystal něco říct, když v tom ho Harry zastavil a donutil ho dřepnout si na koště.
   „Tak se mi to líbí,“ usmála se Ginny a odkráčela.
   „Já jí zakousnu!“ ulevil si vztekle Ron.
   „Zřejmě tu máme druhého Wooda,“ řekl zasmušile Harry.
   „Myslím, že jí to poslední vítězství stouplo příliš do hlavy,“ řekl Ron a zhloupl se do výšky, Harry ho na Kulovém blesku hned následoval.
   „Myslím, že není jediná,“ prohodil k němu s úsměvem a zmizel mu z očí.
   Byl zase rázem v jiném světě, čistý čirý vzduch mu lomcoval s famfrpálovým dresem a čechral mu jasné černé vlasy. Harry ten příjemný studený vzduch pocítil ve tváři, bylo to jako příjemné pohlazení od paní zimy, zase seděl na svém Kulovém blesku, teď už věděl, že je nejrychlejší koště na světě a že Harry je jediný, kdo tuhle verzi má.
   „Takže poslouchejte všichni, nejdřív se bude konat konkurs na dva střelce!“ křikl na celé kolo kouzlem zesílený hlas Ginny a první zájemci už sedali na svá košťata a na vyzvání se vznesli do vzduchu.
   Harry si moc dobře vzpomínal, když viděl poslední konkurs na famfrpál, tehdy vybírali brankáře a vyhrál nečekaně Ron. Harry tehdy seděl v kabinetě Dolores Umbridgeové a psal svou vlastní krví slova Nemám vykládat lži.
   Teď konečně mohl vidět, jak probíhá takový konkurs na člena famfrpálového týmu. Pokaždé se střelci rozlétali a stříleli na Rona, který bránil tři obruče postavené na třech tyčích v různých výškách.
   Ron s lehkostí většinu střel vychytal a smál se těm, kteří na něj udělali fígl, a on je prokoukl. Harry ho ještě nikdy neviděl tak ve svém živlu, vybíral jednu střelu za druhou. Pravda byla, že ty střely nestály za nic. Harry věděl, že kdyby se proti němu rozletěla některá ze tří děvčat, která byla v jejich týmu do loňska, nechytil by Ron ani jednu. Na rozdíl od nich byli tito střelci úplná nemehla. Přirazil s koštětem vedle Ginny a vedle Jacka Slopera. Oba dva se šklebili na střelce, jak jim to nejde, i když ve skutečnosti moc dobře věděli, že nejsou nic lepšího.
   V tom z fronty vyběhl maličký Colin Creevey, nasedl na své koště, oproti ostatním byl jako batole, popadl Camrál a rozletěl se proti brankáři jako střela. Ron vykulil oči, ale to už Colin proletěl i s Camrálem v ruce obručí.
   „To bylo úžasné Coline!“ křičela Ginny a tleskala. Ron se ještě vzpamatovával, jaký prcek to kolem něho proletěl.
   Colin se zubil na celé kolo a mával na všechny Camrálem.
   „Existuje nějaké pravidlo na to, že hráč nesmí proletět obručí s Camrálem v ruce?“ zeptal se potichu Harry Ginny a Slopera.
   Ti na sebe koukli a zavrtěli hlavu.
   „No, nikdo se nikdy ještě obručí neprotáhl, zvlášť takovou rychlostí,“ řekl Sloper.
   „Tak jaký jsem byl?“ zeptal se Colin, když přiletěl k trojici vznášejících se hráčů.
   „Klobouk dolů, Coline,“ řekl Harry s úsměvem. Colin ho vždycky akorát otravoval, ale teď byl na něj pyšný, rozhodně byl nejlepší ze všech uchazečů.
   „Mohl bys teď zkusit Camrál prohodit obručí?“ zeptala se ho opatrně Ginny.
   „No, já nevím, snad budu mít dostatek síly,“ řekl nejistě Colin.
   „Tak to zkus,“ řekl Sloper.
   Colin pevně stiskl Camrál a zůstal se vznášet asi sto metrů před Ronem a brankovými tyčemi.
   V tom se rozletěl, jak jen jeho koště mu to dovolilo, a začal se blížit k Ronovi. V poslední chvíli se napřáhl a hodil Camrálem k brankovým tyčím. Camrál ani nedoletěl k Ronovi a hned začal padat na zem.
   „No, to šlo ne?“ řekl Ron a usmíval se. „Takovéhle bránění bych bral.“
   „Nemá sílu v rukou,“ řekl Sloper.
   „Ale je zatraceně rychlý a mrštný, skoro jako Harry,“ řekla Ginny.
   „Možná kdyby zatrénoval…“ uvažoval Harry.
   „Tak bereme ho?“ zeptal se Sloper.
   Všichni tři teď koukali, jak se malý chlapec s myšími vlasy smutně sklání k Camrálu a podává ho dalším uchazečům.
   „Myslí si, že ho nevezmeme,“ řekl Harry, když koukal na smutného Colina.
   „Ginny, ty víš, že nikdo z těch, co se nám tu zatím předvedli, nebyl tak rychlý,“ řekl Sloper.
   „Hele, to vybíráme my, takže je to i na vás,“ řekla důrazně Ginny.
   „Tak ho vezmeme?“ zeptal se Harry.
   Ginny a Sloper se na sebe podívali a nakonec Ginny řekla.
   „Alespoň budeme mít tajnou zbraň na první zápas, pak až prokouknou náš trik s prolétnutím obruče, tak uvidíme,“ zkonstatovala nakonec.
   „Coline, jseš jeden z nás!“ křikl dolů Harry.
   Colin vyvalil oči na tři vznášející se hráče a upustil koště.
   „C-c-c-c… cože?“ koktal.
   „Poleť sem k nám!“ křikla Ginny.
   Colin ještě chvíli stál a koukal nevěřícně k obloze, kde se vznášeli Jack Sloper, Ginny a Harry, pak vzal koště a vystřelil směrem k nim.
   „Mám totiž nový model Stříbrného šípu, je strašně rychlý,“ řekl s úsměvem.
   „Budeš ale muset trénovat to házení,“ řekla vážně Ginny.
   „Nebojte, já nezklamu,“ řekl s úsměvem Colin.
   „Tak další prosím!“ křikla Ginny a další střelci zkoušeli své šance.
   Bylo to jako dívat se na zápas prvňáčků, většina střel ani nešla k tyčím, někteří chudáci se ani zároveň, když házeli, neudrželi na koštěti a málem spadli.
   „Nemáme pro vás zavolat sanitku?“ ozval se protivný hlas z tribun, když jeden ze střelců málem opravdu spadl.
   Čtveřice a Ron se podívala za sebe, byli tam Malfoy, Crabbe, Goyle, kapitán a střelec Zmijozelského týmu Montague, další střelec Warrington, brankář Bletchley a ještě střelec Pucey, pak ještě Millicent Bulstrodeová a Pansy Parkinsonová, které vždycky Malfoyovi přizvukovaly.
   „Co tady děláte?“ křikla na ně rozčileně Ginny.
   „Přišli jsme se podívat na párek kapustových mozečků na koštěti,“ rozchechtal se Malfoy.
   „Tady nemáte co dělat!“ křikla Ginny.
   „A kdo ti to nakukal, prcku!“ křikl kapitán Zmijozelského družstva Montague.
   „Ginny, oni tu smí být, už minulý rok nás tu takhle buzerovali,“ pošeptal jí Harry.
   „Já vím, ale na to přece nemají mít právo, vždyť uvidí naší taktiku a…“ namítala také potichu Ginny.
   „To je holt Zmijozelské družstvo, na to si budeš muset jako kapitán zvyknout, budou nám chodit i na tréninky a pořád se nám vysmívat,“ šeptal jí Harry.
   „Tak to si půjdu stěžovat,“ rozhodla se Ginny.
   „Ginny, třídní Zmijozelu je Snape, buď ráda, že se nestane ještě něco horšího, proč myslíš, že Ron byl minulý rok pořád nešika, protože ho ti parchanti ze Zmijozelu znervózňovali,“ šeptal Harry.
   „Tak dobře, v tom případě budu chodit i na jejich tréninky,“ řekla Ginny.
   „To bych nedělal, zmrzačí tě Potloukem a vymluví se na to, že to byla nehoda,“ obával se Harry.
   „To se mi snad jen zdá, tak dobře, pokračujeme,“ řekla Ginny a přes posměšky Zmijozelských se zase soustřeďovali na konkurs.
   Pak přišel na řadu Dean, Seamus s ním nebyl, což Harrymu bylo docela divné. Dean popadl Camrál, zašklebil se na Rona, otočil se a udělal otočku, na jejím konci vrhnul vší silou Camrál přímo na Rona. Ten vykulil oči a než stačil cokoliv udělat, Camrál ho srazil z koštěte. Než stačil dopadnout na zem, Dean popadl Camrál a vyletěl s ním ke kruhům, usmál se na Rona, který se pět metrů pod ním škrábal na koště, a lehkým pohybem vhodil Camrál přes kruh, který nakonec spadl Ronovi na hlavu.
   Ginny se klátila na koštěti smíchy, když koukala na svého bratra, jak na koštěti nadává a drží si hlavu, jak ho bolela.
   „Je to jasné, máme druhého střelce!“ křičela radostně Ginny a tleskala Deanovi.
   „To znamená, že ten, kdo mě dneska zesměšní, tak automaticky patří do našeho týmu?“ brebendil naštvaně Ron a vylétal zase k brankovým tyčím.
   „Tak nějak,“ smála se stále Ginny a ohlédla se na ostatní. „Moc se omlouváme, ale co se týče konkurzu na střelce, už je hotovo, všem vám děkuji, byli jste skvělí, zkuste to zase příště,“ řekla, jako kdyby to měla naučené nazpaměť. „Takže teď prosím zájemci na post odrážeče!“ pokračovala Ginny a hned se dole seřadilo několik zájemců. Harry si všiml, že v této koloně uchazečů stojí i Seamus Finnigan.
   Konkurz na odrážeče vypadal jinak, byl vypuštěn jeden z divokých Potlouků a zájemce se musel pokusit ho odrazit na cíl. Pokud se mu to nepovedlo, měl ještě více šancí.
   Většinou ale zájemci přestřelili, anebo naopak minuli pálkou Potlouk, než ho odrazili, někteří opravdu zdatní se rozmáchli pálkou a místo, aby se od nich Potlouk odrazil, letěla od nich na cíl pálka samotná.
   Nakonec se jich opravdu moc nepředvedlo, posledním zájemcem byl Seamus Finnigan.
   „To je tým, kterej by neporazil ani veverky!“ řehtal se Malfoy, který měl stále se svou partou náladu na ně přihlížet a zesměšňovat je. „Možná, že by jsi Pottere měl hrát sám, než se ti tvoji spoluhráči navzájem zmrzačí.“
   „Drž hubu, Malfoyi!“ křikl Harry.
   „Nebo co, poštveš na mě vzteklouna Colina?“ řehtal se dál Malfoy.
   „Uvidíme, kdo se bude smát naposledy!“ křikl Colin.
   „Nebyla bych tak sebevědomá,“ šeptla Ginny.
   Svist…Prásk!
   Seamus poslal Potlouk přímo proti Malfoyovi a ten zařval ze všech sil. Nic mu ale nebylo, Potlouk třískl do lavičky, mezi jeho nohy.
   „Vypadá to, že jsi minul,“ smál se Ron.
   „Ne, přesně tam jsem to chtěl!“ zasmál se škaredě Seamus.
   „Seamusi, jsi náš nový odrážeč, ať už to máme z krku, jsme tu už tři hodiny,“ řekla unaveně Ginny a začali klesat k zemi.
   „A co my?“ zeptal se jeden student na zemi.
   „Zkuste to příště,“ řekla Ginny a zmizela v šatnách.
   Harry se stále vznášel ve vzduchu, nějak se mu nechtělo přistát, pomalu všichni odcházeli, dokonce i Zmijozelští, kteří teď na ně řvali, že za to budou pykat. Zůstal tam sám s Ronem.
   „Tak co jsi tomu říkal?“ zeptal se Ron a vyletěl k Harrymu, takže se vznášeli vedle sebe.
   „Docela mě děsí to, že počítáte s tím, že vás zachráním,“ řekl Harry.
   „Jak tě to může děsit, máš nejrychlejší koště na světě a jsi nejlepší chytač všech dob,“ řekl důrazně Ron.
   „Možná, že bych si měl taky začít dopisovat s Krumem, aby mě taky naučil nějaké ty fígle,“ řekl Harry s úsměvem, věděl, že to je narážka na Rona.
   „No jo, no jo. Tak s ním Hermiona chodí a co?“ ptal se Ron.
   „Vždyť si to zaslouží, proč jí v tom bráníš?“ zeptal se Harry.
   „Já jen že… že… že nebyla nikdy jeho fanoušek, nikdy se o něj nezajímala a teď tohle,“ ulevil si konečně Ron, protože to v sobě už notnou dobu držel.
   „Víš kamaráde,“ řekl Harry a plácl Rona na záda, „chtěl bych mít tvoje starosti.“
   Ron to pochopil a přestal si stěžovat. Oba se tam vznášeli a koukali na západ slunce u famfrpálového hřiště.
   Po asi minutě Ron protnul ticho. „Víš, když nás tady někdo uvidí se spolu vznášet u západu slunce, nemyslíš, že…“
   „Jo, to máš pravdu,“ připustil rychle Harry a sletěl dolů na zem. Vešli do šaten a narazili tam na Ginny, seděla na lavičce a smutně koukala na zem.
   „Co je?“ zeptal se Ron.
   „Ale to ten famfrpál, já…“ váhala, „myslím, že to nezvládneme.“
   „Co tím myslíš?“ ptal se dál Ron.
   „No, právě jsem se dozvěděla, že první zápas budeme hrát se Zmijozelem a… a… ti jsou na nás příliš dobří,“ koktala Ginny.
   „Ale máme Harryho, ten nás zachrání.“
   „Ale nedokážeme se udržet pod sto padesát bodů, dokud ji nechytí, tak dlouho držet skóre nevydržíme,“ řekla Ginny.
   „Hele Ginny, Harry je nejlepší chytač, rozumíš?“ řekl rozvážně Ron. Harry mu do toho nechtěl skákat, ale když to tak říkal, vypadalo to, že od něho chce víc, než dokáže, ‚Nejlepší chytač na světě?‘
   „Chvála bohu, že tě máme,“ řekla Ginny Harrymu a zvedla se.
   „To je fakt,“ řekl i Ron a oba se teď dívali na Harryho, který si právě natahoval školní hábit. Když si ho natáhnul, oba na něj stále zírali.
   „Co?“ zeptal se.
   „Ale nic,“ řekla Ginny a odešla pomalu ze šatny.
   „Co se to s ní děje?“ zeptal se Harry.
   „No, myslím, že to kapitánství opravdu bere až moc vážně,“ připustil Ron.
   „A ty bys nebral?“ zeptal se Harry.
   „Smrtelně vážně,“ řekl Ron, spolu s Harrym vyšli ze šaten a zamířili do večerního hradu.
   Od Hermiony, která poctivě hledala v knihách, se nedozvěděli nic nového, stále nic o Oblouku smrti. Nakonec se vrhli na domácí úkoly, Ron je začínal nenávidět čím dál víc, protože byly čím dál víc složitější, stále museli běhat do knihovny pro knihy a pak žádat nevrlou Buclatou dámu, aby jim otevřela.
   Večer měli ještě Astronomii, takže v osm hodin po večeři se sešli na Astronomické věži, nejvyšší věži Bradavic. Všichni po první hodině zase koukali přes jedno oko, protože jím hleděli stále do dalekohledů, a zase na konci dvouhodinovky scházeli vláčnými kroky do svých společenských místností. Harry šel spolu s Ronem a Hermionou, ale u obrazu Buclaté dámy se zarazil.
   „Co je?“ zeptal se Ron.
   „Nitroobrana,“ řekl Harry unaveně.
   „No vidíš, málem bychom na to zapomněli,“ vyhrkla Hermiona.
   „Jak mně se tam nechce,“ povzdechl si Harry.
   „Půjdeš tam ale, že ano, Harry?“ zeptala se nejistě Hermiona.
   „Jestli se mu tam ale před tím nesklátím únavou,“ řekl Harry, otočil se a rázoval si to opuštěnou chodbou k učebně Obrany proti černé magii. Bylo deset hodin, když Harry dorazil k učebně a vstoupil do dveří.
   Ve třídě byl Albus Brumbál a vedle něho seděl Lex Lexter. Když Harry uviděl Brumbála, tak se zarazil a zíral na něj, co tam dělá?
   „Jen pojď dál, Harry,“ řekl svým stařeckým klidným tónem Brumbál.
   „Co…co…co děje?“ koktal Harry a jeho únava byla rázem pryč.
   „Profesor Brumbál se přišel podívat na naši hodinu Nitroobrany, aby tě pak mohl doprovodit do společenské místnosti, protože už bude po zákazu vycházení,“ řekl klidně Lexter.
   „A… ale vždyť jste řekl, že při prvních hodinách budeme sami,“ nedal se odbýt Harry, věděl že Lexter zjistil při první hodině, když tu ještě byli Ron a Hermiona, že Harry Brumbála poslední dobou moc v lásce nemá.
   „Budu jako myška Harry,“ řekl s úsměvem Brumbál, s úsměvem, který mu Harry neopětoval.
   Přešel k Lexterovi a s podezíravým pohledem si oba dva pozorně prohlížel.
   „Co se tady na mě chystá, proč mi neřeknete pravdu?“ řekl naštvaně.
   „Chystá se tu hodina Nitroobrany, Harry, takže bychom mohli přejít na věc,“ řekl Lexter, postavil se před tabuli a Harry si stoupl před něj. Brumbál na něj koukal z lavice, kde seděl, ruce měl zase sepjaté konečky prstů a usmíval se.
   ‚Co tu chce, Lextere?‘ ptal se v duchu Harry.
   „Musím tě informovat Harry, že profesor Brumbál je také znalý v Nitroobraně, dokonce do takové míry, že se jeho schopnosti skoro podobají telepatii,“ řekl vážně Lexter.
   Harry vykulil oči, ‚takže mi opravdu Brumbál rozumí to, co si říkám v duchu?‘, ptal se, tentokrát sám sebe.
   „Ne, řekl jsem skoro,“ řekl Lexter. Harry na něj kouknul, to byla odpověď pro něj.
   „Nyní prosím tě, jestli si pamatuješ, co jsem říkal, budu se snažit potlačit svou schopnost telepatie, takže se se mnou nesnaž dorozumívat,“ řekl Lexter a podzvedl hůlku. Harry vzápětí udělal to samé.
   „Je velice nepravděpodobné, že by tě Pán zla chtěl v tu samou dobu ovládnout znovu, protože bude vědět, že ho zase vypudím, on pozná okamžik, kdy se začneš učit nitrozpyrit, Harry,“ pokračoval dál vážně Lexter. „Nyní chci, aby ses absolutně uvolnil, jedinou sílu, kterou budeš vynakládat, je ta, abys mohl stát a držet hůlku, nebudeš se snažit myslet, pohybovat, mluvit, otevírat či kroutit očima, nic, rozumíš,“ povídal pomalu Lexter.
   „Snad ano,“ řekl nejistě Harry.
   „Ano, nebo ne,“ ptal se Lexter.
   „Já nevím, nevím,“ začal se rozčilovat Harry.
   „Harry, jedno z nejzákladnějších pravidel je, že musíš být rozhodný, ano nebo ne, nic jiného neexistuje.“
   „To je ale dost svazující,“ odsekl Harry.
   Lexter sklopil hůlku a přešel k Harrymu, dal mu ruku nad hlavu a začal s ní kroužit.
   „Harry, prosím osvoboď se od emocí, přestaň pociťovat emoce,“ říkal pomalu Lexter.
   ‚Jenže to je dosti těžké, když je tu ten slavný Brumbál‘, odsekl v duchu Harry, ale Lexter ho zřejmě neslyšel, protože na to nic neřekl a ani nic nenaznačil, zřejmě opravdu dočasně zapudil své telepatické schopnosti.
   „V místnosti není nikdo jiný, jsi zde sám, Harry zavři oči…“
   Harry mu však odrazil jeho ruku pryč a ustoupil, na oba dva se tvářil naštvaně.
   „Proč to děláte?“ ptal se obou dvou a pak se otočil na Brumbála, jeho vztek ještě vzrostl při pohledu na něj. „Proč přede mnou celý život pořád něco tajíte!“ křičel Harry na Brumbála, který nepohnul ani brvou. Lexter neříkal nic, Brumbál neříkal nic, jen Harry se tam vztekal, jako nějaký blázen.
   „Je lepší říct pravdu, pamatujete?“ řekl s očekáváním na profesora Lextera. Nic, ani on nic neřekl, to už bylo moc, Harry začínal opravdu zuřit, otočil se na Brumbála a křičel.
   „Víte co, možná, že to je vaše chyba, Brumbále, to že Sirius zemřel!“ vykřikl najednou Harry, myslel, že tím konečně donutí Brumbála něco říct, ale ten se stále nehybně díval Harrymu přímo do očí, to samé Lexter.
   „Co to sakra má znamenat?“ rozkřikl se zase Harry. Koukal stále Brumbálovi do očí, ten nic neříkal. Začal mu vztek opravdu přetékat a měl znovu chuť všechno rozmlátit.
   „Proč jste nic neudělal, mohl jste ho zachránit!“ křičel z plna hrdla a do očí se mu naštváním draly slzy. Oba ale stále na něj koukali.
   „Vy jste ho zabil Brumbále, zkazil jste mi celý život a to vám nikdy neodpustím!“ křikl Harry a hnal se ke dveřím, otevřel je a práskl za sebou.
   Hnal se temnou chodbou, kterou osvětlovaly sem tam pochodně, jeho únava byla opravdu pryč, za to Harry cítil silný a srdceryvný vztek, v duchu nadával na Brumbála, čím dál víc ho nenáviděl, to opravdu mu musí zkazit i to poslední přátelství, které s Lexterem začínal mít. Lexterovi začínal věřit, ale včera za Brumbálem utekl, něco mu řekl o té příšeře, co Harry uviděl, a teď jakoby se zázrakem objevil i na hodině Nitroobrany.
   Ať si je sebevětší a sebesilnější kouzelník, je to starý blázen, co Harrymu zničil život, a za to ho nenáviděl. Co na té příšeře mohlo být tak nebezpečné a jak to, že každý, co vysloví jméno Voldemort, zemře?
   „Pottere?“ křikl na Harryho nějaký protivný hlas za zády.
   Harry se ohlédl, byl to Filch a belhal se k němu.
   „Co chcete?“ zeptal se neurvale Harry.
   „Jste venku po zákazu vycházení,“ pravil Filch svým hnusným tónem.
   To snad není možné, ještě tohle! „A víte co, Filchi,“ řekl mu klidně Harry do tváře: „JE MI TO JEDNO!“, zařval nečekaně, otočil se a kráčel rázně dál k Nebelvírské společenské místnosti.
   „Okamžitě se sem vraťte!“ křičel Filch
   „Dejte mi pokoj, motáku!“ křikl neurvale Harry, bylo mu jedno, co mu udělá.
   „Co si to dovolujete!“ křičel Filch. „Okamžitě se vraťte, slyšíte?“
   Ale to už Harry zašel za roh a stoupal po schodech nahoru. Opravdu teď s ním cloumal vztek, nechtěl s nikým mluvit, nechtěl nikoho vidět, nejvíc ze všech lidí nechtěl vidět Brumbála a jeho milý úsměv.
   „Harry Potter!“ křikl na Buclatou dámu, která podřimovala, a jak na ni Harry křikl, tak nadskočila.
   „C…b…l…t…t…s…z…, co?“ bleptala a koukala rozespale.
   „Harry Potter, to je heslo, tak mi otevři!“ křičel Harry nakvašeně.
   „Aby ses nezbláznil, kluku jeden,“ zamračila se Buclatá dáma a její obraz se odklonil. Harry vešel dovnitř, moc lidí tam už nebylo, avšak Seamus, Colin a Dean tam oslavovali svoje umístění ve famfrpálovém týmu, Ron i Hermiona na Harryho stále čekali a byli překvapeni tím, jak brzo se vrátil.
   „Co tu děláš, to to bylo tak rychlé?“ ptala se Hermiona.
   „Rone, prosím tě, ztlum mi hlas,“ řekl hned Harry a koukal na Rona se vší vážností.
   Ron popadl hůlku a řekl: „Silencio.
   Harry se otočil na podpatku a odkráčel ke schodům, aniž by se s nimi pozdravil, vyběhl do schodů do ložnice v nejvyšším patře, ani se nepřevlékal a v hábitu padl do postele.
   Nemohl ale usnout, stále myslel na všechny problémy, které se mu honily hlavou, převracel se v posteli na všechny strany a před očima měl stále ty odporně klidné obličeje Lextera a hlavně Brumbála, začínal se na něj zlobit čím dál víc, teď dokonce přemýšlel nad tím, že nechá Nitroobrany, ano nepůjde tam, když se k němu tak chovají, Brumbál přece musel mít nějaký důvod se tam objevit a ten mu neřekli, pořád před ním něco tají, celý život, ale s tím je už konec, jestli ještě něco, tak Harry uteče...

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: