Gramatické chyby
Opraveny
Rebeka
Stran-16 | Čteno 3693x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 17.


Noční pochod

Všude byla tma a ticho, jediné, co Harry krčící se v koutě cítil, byl vztek, který s ním cloumal a držel ho na zemi. To ten vztek ho nechtěl pustit na nohy, Harry se snažil postavit, ale čím více to zkoušel, tím více se v něm vzbuzovaly vlny vzteku, který ho poutal k zemi. Už zase překotně dýchal a ze všech sil se snažil vstát.
   V tom se v dálce objevily znovu ty dvě červeně krvežíznivé oči, jak se k Harrymu přibližovaly. Neslyšně se sunulo mohutné hadí tělo přímo proti černovlasému chlapci a na hlavě ho zdobily právě ty červené oči, ve kterých se po chvíli objevily úzké kočičí panenky.
   Při pohledu na ně Harrymu tuhla krev, tělo hada se stále přibližovalo.
   „Nech mě!“ křičel Harry hadím jazykem. „Nech mě!
   „Přišel čas, Harry Pottere,“ sykl had a bleskově se kolem chlapcova těla bolestivě ovinul. Harry v tu ránu pocítil nepříčetnou bolest v jizvě, úplně mu trhala celé čelo, ani si na něj nemohl sáhnout, mnout si ho, protože ho had tak pevně držel a nepovoloval, naopak více svíral, čím větší byla Harryho zloba, tím had sílil.
   „Pusť mě!“ křičel Harry z plných plic a strašlivě se ze všech sil snažil vyvléci se z hadova sevření. Had se ale místo toho začal zvětšovat a s tím i jeho síla. Čím více se Harry snažil vymanit z jeho objetí, tím více se zvětšoval a tím více sílil.
   Had byl už tak veliký, že Harry neviděl, kde končí a začíná jeho tělo, byl kamenně pevný a začal Harryho dusit. V té chvíli se Harry přestal bránit.

   Byla temná noc, všichni v nejvyšší ložnici Nebelvírské společenské místnosti už spali, všichni až na jednoho. Závěs u Harryho postele se odhrnul a objevily se chlapecké nohy. Pak tělo, které se zvedlo z postele a vlezlo do bačkor. Byl to Harry se smrtelně kamennou tváří, jeho jasně zelené oči po mámě však teď dostaly krvavě červený nádech.
   Rozhlédl se po místnosti, kde spali Neville, Seamus, Dean a Ron. Stále měl kamenný vážný výraz, pak zahlédl dveře, šel k nim a otevřel je. Pomalu jako robot sešel po točivých schodech dolů do Nebelvírské společenské místnosti, v krbu ještě neslyšně dopraskávaly poslední kousky dřeva, muselo být kolem třetí hodiny, společenská místnost byla temná a prázdná, bez žáru z krbu zde byla až strašidelná zima. Černovlasý chlapec, který teď stál uprostřed místnosti, se ale na první pohled nebál, stál tam a rozhlížel se stejně jako v ložnici, jestli nenajde východ, na první pohled by se zdálo, že je v místnosti Harry poprvé, všude byly křesla a stoly, rozházené pergameny a brky, láhve od Máslových ležáků a obaly od bombónů, skřítkové, zdá se, ještě neuklidili.
   V tom Harry spatřil úzký průchod, který byl nepatrný od nábytku ve velké kruhovité společenské místnosti. Prolezl tedy průchodem a odklopil obraz Buclaté dámy.
   „Kam myslíš, že si to šineš?“ zeptala se naškrobeně.
   Harry se otočil, vyndal hůlku z kapsy a v zápětí celý obraz v mžiku shořel. Pak klidně zandal hůlku zpět do hábitu, rozhlédl se kamenným výrazem po temné chodbě a kráčel dál. Dorazil k prvním schodům, místo toho ale aby šel dolů, namířil si to po schodech nahoru. Hrad byl temný a chladný, nebyla zde rozsvícena ani jedna pochodeň, oblaka venku zakrývala jasný měsíc, takže se jeho světlo nedostávalo okny dovnitř do hradu, kde tak byla hrobová tma. Jediné, co bylo slyšet, byly kroky chlapce, který teď stoupal po schodišti vzhůru. Nakonec dospěl do patra, které mělo jen jednu místnost, ke které vedla dlouhá chodba. Jeho kroky se rozléhaly po stěnách a odrážely se od nich na všecky strany.
   Náhle se mu něco otřelo o nohy, Harry se sehnul a před jeho zraky se ocitla paní Norrisová, Filchova kočka. Chlapec se shýbl pro hůlku a namířil jí do obličeje. Kočka na něj ale dál klidně koukala svýma kočičíma očima, což chlapce zarazilo. Vzal jí za hřbetní kůži do ruky a nadzvedl do vzduchu, kočka dál držela a nebránila se. V tom chlapec na kočku zasyčel svým jazykem, kterým teď vibroval jako had.
   V tom kočku pustil a Harry se náhle začal deformovat, jeho tělo se sráželo a scvrkávalo, nohy se mu spojily v jedno, ruce zarostly s odporným křupavým zvukem do těla, hlava se spojila s hrudníkem, vlasy zmizely, brýle spadly na podlahu, oblečení zůstalo ležet na zemi, celé Harryho tělo zmizelo v hábitu.
   Nastala chvíle ticha…
   Najednou z hábitu vyjelo hadí tělo a syklo na kočku. Ta s tím samým syknutím uskočila a dala se do běhu černou tmou. Had se hnal za ní, dokázal se tak strašně mrštně pohybovat, že to až bylo neuvěřitelné, nakonec had byl už tak blízko, že to stačilo k rychlému výpadu, vše se stalo náhle, had vyskočil do vzduchu a dopadl na paní Norrisovou. Přesně ve stejném okamžiku, jak dopadl, se kolem ní hbitě stočil a začal ji škrtit.
   V tom se zdáli ozvaly kroky, had hbitě zvedl hlavu a jako kdyby dokázal slyšet, což hadi neumí, tak pozorně naslouchal. Kroky neustávaly, had se smekl z kočky a začal pádit chodbou pryč. Paní Norrisová chvíli ležela nehnutě, pak sebou škubla a v okamžení utekla.
   Kroky neustávaly, had dospěl až k samému konci chodby, kde byl obrovský kamenný chrlič, had na něj sykl, ale nic se nestalo, kroky se stále přibližovaly, had sykl znovu, chrlič však stále byl kamenně nehnutý, kroky už byly skoro u hada, když v tom ustaly…

   „Pottere…“ ozval se vzdálený hlas.
   „…Pottere…“
   „… …Pottere, slyšíte…?“ ozýval se stále dál.
   V tom Harry ucítil jakési kopnutí do zad a otevřel oči. Před jeho zraky se rozmazaně ukázala hlava s mastnými černými vlasy až k ramenům, hákovitým nosem a s přísným obličejem. Harry zamžoural, myslel si, že to pomůže, aby zase viděl ostře, ale nepomohlo.
   „Pottere, zvedněte se,“ ozvalo se.
   „C… co se děje?“ vypravil ze sebe Harry a v tom mu na břiše přistálo něco studeného, byly to jeho brýle, které si okamžitě nasadil.
   „Můžete mi vysvětlit, co tady děláte nahý na podlaze před kanceláří ředitele školy?“ zeptal se přísně hlas Snapea.
   Harry až teď zjistil, že na sobě nic nemá, Snape po něm ale ještě před tím, než se probral, jak vidno hodil jeho hábit, který ho teď z části přikrýval. Také mu Snape neustále mířil na krk, aby mu tím po čas jejich rozhovoru fungoval hlas, který si Harry v noci ztlumil.
   Ještě si hábit více přisunul k tělu, snažil se protřít si obličej a vzpomenout si. Rozhodně ale Snape nebyl ten, komu se chtěl svěřovat.
   „Já… nevím,“ řekl nejistě Harry.
   Snape si odfrkl a posměšně řekl: „To mě nepřekvapuje,“ Následně se sklonil až k Harrymu a šeptal: „Co… se… stalo?“
   „Nevím,“ řekl hned Harry.
   Snape se se znechucením zase vzpřímil. „Trénujete Nitroobranu, Pottere?“ zeptal se s opovržením.
   „Proč vás to zajímá?“ zeptal se drze Harry.
   „Protože se podle mě stáváte nebezpečným pro tuto školu,“ řekl vážně Snape.
   „Pokud si vzpomínám, byl jste to vy, kdo naše hodiny ukončil,“ řekl Harry.
   Snape si znovu odfrkl a přejel nahého Harryho pohledem od hlavy až k patě. „A vy se divíte?“ řekl, sklopil hůlku, která Harrymu umožňovala mluvit, otočil se a šel pryč. Pak se zastavil a ještě řekl: „Spolehněte se, že se o tomhle doví ředitel,“ a odkráčel.
   Po asi půl minutě se jeho kroky ztratily docela. Harry, který celou dobu rozhovoru se Snapem seděl, se teď zvednul a držel si hábit stále u těla.
   „Au!“ křikl, záda ho strašně zabolela, měl ztuhlý krk a nemohl skoro pohnout hlavou. Natáhl na sebe spodní prádlo, když se po schodišti začaly ozývat křiky studentů a jejich kroky, první vlna žáků se valila do Velké síně na snídani. Harry se přitiskl ke stěně, aby ho nikdo ze schodiště nezahlédl.
   Svist!
   Kolem Harryho hlavy vyletěl ze stěny Protiva, Harry ztuhnul, ani nedutal, pokud by se Protiva podíval za sebe, vyděl by tam něco, co by ho pobavilo nejvíc snad za celých sto let. Protiva se rozjařeně rozhlížel po chodbě a něco hledal. Přeletěl dva metry doprava a kouknul do rohu, pak se otočil a…
   Harry nasucho polkl, Protiva nejdřív koukal zaraženě, své protivné oči měl vykulené, ale pak se jeho široká tlama změnila v záchvatný úsměv. Začal se řehtat na celé kolo a začal tak lákat studenty.
   Harry na sebe rychle natahoval i poslední kousky hábitu, zatímco Protiva začal rychle popadávat dech.
   „Kdo chce vidět Pottera ve slipech!“ křičel a letěl ke studentům. „Potter ve slipech, to jste ještě neviděli a to vše zadarmo, náš bájný zachránce ve slipech, všichni sem!“ křičel na celé kolo.
   ‚Ne, to ne!‘ křičel v duchu Harry, který opravdu na sobě neměl nic jiného, než co popisoval Protiva. Začal rychle na sebe rvát kusy hábitu, kroky studentů se blížily, už vstupovali do chodby, Harry si na sebe natáhl nohavici, jenže v tom se ozvalo křup a nohavice se mu tím, jak za ní zarval, roztrhla. Harrymu se před očima objevil kříž, tedy alespoň psychicky, už to vzdával, když v tom se od studentů za Protivova křiku ozvalo něco jako Impedimenta! a všichni studenti, kteří se hrnuli kouknout na Harryho, kteří byli již těsně za rohem, teď na něco narazili. Hned na to se ozvaly rozčilené hlasy.
   „Ale no tak, Changová, to snad nemyslíš vážně!“ křičela nějaká holka.
   „My ti tu kletbu stejně zrušíme,“ křičel někdo další.
   „Evanesco!“ ozvalo se rušící kouzlo, ale záhy se ozval znovu dívčí hlas s impedimentou.
   Harry na sebe nasoukal poslední kus hábitu, věděl už, kdo ho zachránil, nevěděl ale, za co se cítí víc trapně, jestli kdyby ho takhle uviděli, nebo až se teď setká s Cho.
   Jeho nohavice vypadala strašně, visely z ní nitky a vypadala, jako kdyby se do Harryho nohy zakousl vzteklý pes.
   Co teď, má se tam objevit a říct studentům, že to byl planý poplach, že si to Protiva vymyslel? Skočí mu na to? Vždyť ale nemá hlas.
   Harry se zhluboka nadechl a přešel ke studentům, kteří se snažili dostat přes bariéru, kterou vykouzlila Cho. Když ale studenty uviděl, viděl, jak kupa chlapců strká Cho po schodech dolů, aby už nemohla jim bránit.
   „…“ chtěl Harry vyslovit kouzlo, ale nic se nestalo, měl stále ztlumený hlas, ale Cho byla v úzkých, soustředil se tedy a jasně a zřetelně si řekl v duchu.
   ‚Defendo!‘ vystřelil kouzlo přímo Cho do zad. Ta zajekla a rázem od ní všichni ti, co jí strkali dolů ze schodů, odletěli a hlasitě dopadli na schody.
   Pak se ukázal všem studentům, že opravdu je oblečený, a příjemně se při tom usmíval, aby naštval opravdu ty, co se na to vyloženě těšili. Spousta studentů začalo hlasitě protestovat, když vidělo Harryho oblečeného, a šli dál po schodech dolů. Harry se zlostně podíval na Protivu, který teď vykřikoval: „Ale on opravdu byl jen ve spodkách!“ namířil na něj hůlkou a pozdvihl obočí, aby mu naznačil, že je připraven použít kouzlo. Protiva se otočil, odfrkl si, až mu od pusy začaly létat sliny, a odplachtil.
   Harry se pak otočil, ale to už mu za zády stála Cho, takže jí teď hleděl přímo do očí z dvaceticentimetrové vzdálenosti, v tu chvíli mu bylo snad trapněji, než před očima všech studentů, i když byl už oblečený.
   „Děkuju, Harry,“ řekla a usmívala se.
   „…,“ řekl, vlastně neřekl nic, co teď? Jen se tedy na Cho usmál a pokýval hlavou.
   Nastala chvíle trapného ticha, Harry nemohl nic říkat a vlastně ani nechtěl naznačit, že má ztlumený hlas, protože se za důvod, proč to tak má, styděl. Cho na něj s úsměvem koukala a začala se přibližovat obličejem k jeho.
   Harry zase pocítil tu nejistotu v nohách a těle, její vůni, která mu zamotala hlavu.
   „Proč nemluvíš?“ zeptala se asi deset centimetrů od Harryho tváře.
   ‚Ale ne, tohle je otázka a na tu musím dát odpověď!‘ křičel na sebe v duchu Harry a začal překotně přemýšlet. Cho na něj stále koukala a očekávala odpověď, Harry stále nic, jen trochu začal kroutit hlavou a snažil se říct ne, ale nešlo to, nevyšla z něho ani hláska.
   „Ty se mnou nemluvíš?“ zeptala se Cho, koukali si z očí do očí tak blízko, že Harry přestával mít hlavu na to přemýšlet, a spíše se mu motala, jak už byla Cho blízko.
   Rychle na tuhle otázku zavrtěl hlavou, jako že ne, jako že mluví.
   „Takže nemluvíš?“ zeptala se Cho.
   Harry začal znovu vrtět hlavou, ale pak si uvědomil, že to Cho asi chápe jako nesouhlas, jako že s ním opravdu nemluví, takže hned na to začal pokyvovat hlavou.
   „Co to děláš?“ usmívala se Cho.
   Harry zavrtěl hlavou a pokrčil rameny, snažil se usmívat, ale opravdu tohle byla bezvýchodná situace, snad ji tím neurazí.
   „Co?“ ptala se dál a ztrácel se jí úsměv z tváře. Tohle přesně Harry nechtěl, přestávala se usmívat, přestávala mít na něho náladu, pokud teď něco neudělá, tak to dopadne velice špatně.
   Ale ne, Cho už zase otevírala pusu, zase se ho chce na něco zeptat, to ne.
   Harry ale ve stejným okamžiku, co se Cho připravovala něco říct a otevírala pusu, jí políbil, takže jí znemožnil cokoliv říct.
   Asi po pěti vteřinách se ozvalo Cvak!, byl to Colin a vyfotil je. Harry se odtáhl od Cho a zlostně se k němu rozběhl, ale malý Colin s úsměvem čiperně utekl s foťákem v ruce, Harry za ním běžel ještě dvě poschodí, ale nedohnal ho.
   Pane bože, jestli tu fotku zveřejní, to bude malér, Harry se otočil a vrátil se na poschodí, kde byla Brumbálova pracovna, Cho už byla pryč.
   Harry se opřel o zeď a oddychl si, buď jí způsobil takový šok, že se už na něj nepodívá, nebo… nebo nevěděl.
   V tom se ozvaly spěšné kroky po schodech, Harry se otočil, myslel si, že to je Colin a že stále před ním utíká, jenže do náruče mu vběhla Hermiona.
   Ta se lekla a uskočila, ale pak si všimla, že to je Harry, a vykulila oči. V tom se za ní přihnal udýchaný Ron a také zděšeně hleděl na Harryho.
   Následovala chvíle ticha, po které si Hermiona těžce oddychla.
   „Bože, já si myslela, že jsi zase utekl, nikde jsi nebyl!“ křičela naštvaně.
   „…“ mumlal Harry.
   „Co?“ křikla.
   „…“ řekl Harry a rozčíleně pohlédl na Rona. Tomu najednou docvaklo, popadl hůlku a obnovil mu hlas.
   „Konečně,“ oddechl si Harry.
   „Tak co jsi tady dělal?“ ptala se dál Hermiona.
   „Já nejsem malej kluk, aby ses o mně bála pokaždé, když se ztratím!“ řekl rozčíleně Harry.
   „Mysleli jsme, že jsi zase zdrhnul, běželi jsme do Brumbálovy kanceláře, abychom mu to řekli,“ řekl Ron.
   „Jistě, aby na mě zase poslal své gorily, co?“ odvětil naštvaně Harry.
   „Tak nějak, anebo bychom za tebou šli zase sami,“ řekla Hermiona.
   „To ti vůbec nezáleží na škole? Tohle by jsi nikdy před tím neudělala,“ řekl Harry nechápavě.
   „Jsou důležitější věci než škola,“ řekla.
   Ron na ni udiveně kouknul.
   „Nedělám si legraci, Rone,“ řekla naštvaně Hermiona a pohlédla zase na Harryho. „Už minulý rok jsi na nás za naše snažení stále jen křičel, takže mě nepřekvapuje že to letos není jiné, klidně si řvi na lidi, co se ti snaží pomoct!“
   Harry se zarazil a koukal na Hermionu. Pak si vydechl a rezignovaně pohodil rukama. „Mám to s vámi těžký, hned jak bych utekl, tak byste šli za mnou, mimochodem, jak jste mě minule našli?“
   Hermiona a Ron na sebe spiklenecky koukli.
   „No, totiž Fredovi a Georgeovi vzkvétají obchody, udělali si dokonce už svoji vlastní laboratoř, dokázali udělat takovou Detektivní soupravu, která dokáže sledovat kohokoliv, dokonce i sovy,“ řekl Ron.
   „Ale Hedvika na sobě nic neměla, když přiletěla,“ řekl Harry.
   „Je to kouzlo, Harry, to se nepřipíná na pařát nebo na křídlo,“ řekla Hermiona.
   „Co se ti stalo s nohavicí?“ zeptal se Ron, který si všiml roztržené Harryho nohavice.
   „Já nevím,“ řekl Harry a začal přemýšlet, proč se vlastně ocitl na téhle chodbě, to, jak si nohavici roztrhl, to věděl, ale nechtěl jim říct, že se tu celou noc válel nahý před Brumbálovou pracovnou.
   „Ty nevíš?“ zeptala se pochybovačně Hermiona.
   „Hele, nevím, stačí vám to?“ řekl Harry.
   „Přijdeme pozdě na snídani, pojďte,“ pobídl je Ron.
   Hermiona ještě chvíli podezřívavě koukala na Harryho, ale pak společně šli dolů na snídani. Když vešli do Velké síně, hned jim za zády vběhl dovnitř Dean a začal křičet na celé kolo.
   „Buclatá dáma, je pryč, celý obraz je zničený!“
   Po celé Velké síni se rozlehlo poplašené povídání a šeptání, studenti měli v očích výraz hrůzy, zničit obraz a na něm živou postavu, to je něco jako vražda. Brumbál se ale už postavil a společně s McGonagallovou, Lexterem, Snapem a Kratiknotem rázně procházeli mezi stoly k východu.
   ‚Vždyť ale přece kolem mě musel několikrát projít, když vycházel ze své pracovny,‘ přemýšlel v duchu Harry o Brumbálovi a i tak, Snape mu o tom již určitě musel říct, jak tam nahého Harryho našel.
   Brumbál kolem Harryho ale prošel bez povšimnutí, to samé i ostatní učitelé, jediný Snape na něj znechuceně kouknul.
   Co se před ním snaží skrýt, skrývají to zase snad, aby to z Harryho nemohl zjistit Voldemort, nebo co?
   „Jakto , že jsme si toho nevšimli?“ zeptala se Hermiona.
   „Hnala jsi jako šílená, prosím tebe,“ zpražil ji Ron. „Sotva jsem ti stačil.“
   „Jsme prefekti, měli bychom tam být,“ řekla Hermiona.
   Všichni tři tedy následovali učitele po schodech nahoru, procházeli chodbami a čím více se přibližovali k Nebelvírské společenské místnosti, tím více se objevovalo vystrašených nebo udivených studentů.
   Nakonec kolona kantorů v čele s profesorem Brumbálem dorazila až k temnému obrazu, který teď byl celý černý, přitom ale měl neporušené plátno.
   „Viděl někdo Buclatou dámu?“ zeptal se Brumbál rozvážně všech.
   Od každého se ozývalo nesouhlasné mlčení a brumlání, nakonec se všichni shodli, že ne.
   „Co se to tu děje?“ křikl Filch a přiběhl, když probíhal kolem Harryho, zatvářil se na něj, jak nejhůře dokázal.
   „Někdo napadl Buclatou dámu, Argusi,“ řekl Brumbál.
   Filch okamžitě zvážněl a začal se rozhlížet po okolních obrazech.
   „Zorganizujte pátrání po Buclaté dámě, Argusi,“ řekla McGonagallová.
   Brumbál se díval stále na vypálený obraz, náhle se zarazil a řekl: „Myslím, že to nebude potřeba, Minervo.“
   Sklonil se k obrazu a vytáhl hůlku. Pak na něj třikrát poklepal v různých intervalech a něco si pro sebe mumlal.
   Obraz náhle znovu zbarevněl, začal se znovu vykreslovat, rysy se začaly zaostřovat. Teď už se na chodbě shromáždila snad polovina školy a mačkali se jeden přes druhého, aby něco viděli.
   Harry, který stál těsně vedle Lextera, viděl, jak obraz se znovu sám maluje, objevilo se polstrované křeslo, šaty a nakonec se objevila i Buclatá dáma.
   „Obraz byl zakletý kouzlem, které dokáže vykouzlit pouze jeden člověk,“ řekl s maximální vážností Brumbál a znovu se napřímil.
   Buclatá dáma se náhle začala hýbat a v zápětí se ozval tříštivý křik. Všichni si ucpávali uši, jak z plna hrdla křičela na celé kolo.
   „Co se stalo?“ zahřímal Brumbál nenadále hlubokým a silným hlasem, takže Buclatá dáma přestala ječet.
   „Ten k… k… k… kluk,“ nemohla ze sebe vypravit.
   Harry se dychtivě přiblížil ještě víc, aby slyšel každé její slovo.
   „H…H…Har…Harr…“ koktala.
   Harry se ještě více naklonil, ale v tom ho Buclatá dáma zahlédla.
   „To je on!“ křikla, ukázala na Harryho a začala znovu ječet.
   Celá chodba se dala do dychtivého povídání, studenti kolem Harryho se od něho odtáhli, jako kdyby měl nějakou nákazu.
   Harry sám teď začal ztěžka oddechovat a srdce mu podskočilo. Vykulil oči a na všechny koukal smrtně vystrašeným pohledem, bylo mu blbě, začalo se mu chtít zvracet, tím jak na něj všichni koukali a odtahovali se od něj.
   „To je ten vrah!“ křičela dál a nepřestávala ukazovat na Harryho. „A to jsme podle něj ještě udělali heslo!“ křičela dál.
   „Já to nebyl,“ řekl Harry a hned mu selhal hlas, na všechny koukal strašně vyděšeně a začal pomalu od učitelů ustupovat.
   „Pane Pottere, dokážete nám to vysvětlit?“ zeptala se překvapeně McGonagallová.
   Harry se začal třást, nebylo to chladem, nebylo to ničím jiným, byl to strach míšený ještě s něčím, co jistě Harry nedokázal pojmenovat. Dokonce v očích Rona a Hermiony se objevil strach z Harryho.
   „Přece mi věříte, ne?“ ptal se zoufale svých dvou kamarádů.
   „Pokud Harry řekne, že to neudělal, pak to neudělal,“ řekl rozvážně Brumbál.
   Harry na něj překvapeně koukl, myslel si, že Brumbál bude poslední, kdo mu bude věřit, protože ví o něm všechno, a Harry věděl, že Buclatá dáma si ho nevymyslela a že jí opravdu musel napadnout, ale on si na to prostě nevzpomínal.
   „To je zvláštní shoda náhod, pane profesore,“ řekl s nechutným úsměvem Snape. „Zrovna před chvílí jsem tady Pottera přistihl před vaší pracovnou v… řekl bych tak… zvláštním stavu,“ řekl a pousmál se na Harryho. Harry věděl, že ho má v šachu, teď kdyby to tady před všemi studenty řekl, může si Harry klidně sbalit saky paky a odjet, protože ho tu budou považovat za úplného idiota. A to Snape rozhodně chtěl, už od prvních dnů ve škole Harry věděl, že jeho prvořadým cílem je dostat ho ze školy, nebo přede všemi zesměšnit. Teď měl tu možnost, teď Harry neměl šanci oponovat a ani nic proti tomu udělat.
   „Možná se vám to bude zdát divné,“ pokračoval usměvavě Snape a mírně zvýšil hlas: „ale tady Potter byl úplně n…“
   „To teď není důležité, Severusi,“ zarazil ho Brumbál.
   „Že to není důležité, on je ten vrah, chtěl mě zabít, vyplížil se uprostřed noci ven a chtěl mě …“
   „Ano, vím, co chtěl,“ přerušil Brumbál i Buclatou dámu. „Vím zcela jistě, že Harry tady nechtěl nikomu ublížit.“
   Brumbál se ho stále zastával, Harry nevěděl, co si o něm má myslet, zarazil Snapea od toho, aby se mu vysmál před celou školou, stále věří v Harryho nevinu, i když sám Harry o ní začíná pochybovat, proč ho ale stále nenávidí? Mohl Siriuse zachránit, mohl ho chytit ve vzduchu, když padal, je to přece největší kouzelník všech dob, mohl to dokázat.
   „Souhlasím s profesorem Brumbálem,“ ozval se Lexter klidně. „Harry by nikomu jen tak nedokázal ublížit.“
   „To si nemyslím,“ ozval se jim za zády Filch a na jeho zkažené, neoholené a naštvané tváři se rozhostil úsměv. „Přistihl jsem totiž Pottera, jak byl včera večer venku po zákazu vycházení,“ řekl s triumfálním úsměvem.
   „Ale on byl na…“
   „To nebyla jeho chyba,“ přerušil Hermionu Brumbál, „byl venku na mé pozvání.“
   „Ale on mi nadával, je to ten nejdrzejší spratek, jakého jsem kdy viděl!“ křikl rozzuřeně Filch.
   „Nadával?“ zeptal se zamyšleně Brumbál a podíval se na Harryho, který začínal být z rozhovoru pod pohledy stovek studentů naměkko.
   „Já… já jsem nechtěl…“ bránil se omlouvavě Harry.
   „Nadával mi těmi nejhoršími nadávkami,“ řekl kousavě Filch.
   „A jaké to byly nadávky?“ zeptal se klidně Lexter.
   Filch rozhodně nechtěl prozrazovat všem studentům, že je moták, takže jenom vztekle koukal. „To teď není důležité.“
   „Ale je to důležité, vždyť mě chtěl zabít!“ křičela Buclatá dáma.
   „Harry nechtěl nikoho zabít,“ řekl Lexter.
   Filch, který byl na Lextera od minulé narážky zřejmě naštvaný, teď znovu v obličeji měl triumfální úsměv.
   „Ale já ho v noci viděl,“ řekl Filch.
   „Cože?“ zeptal se Brumbál a všichni teď na Filche obrátili zraky, včetně Harryho, který sám o tom nevěděl.
   „Za to, jak mi nadával a byl po večerce venku, jsem si říkal, že to udělá znovu, počkal jsem si na něj, on vylezl z jejich společenské místnosti a šel hned k vaší pracovně,“ řekl směrem k Brumbálovi. „Pak jsem ho ztratil ve tmě, ale snažil jsem se ho tam najít, nakonec jsem narazil na paní Norrisovou, pokusil se ji zabít!“
   „Já Harrymu věřím,“ vyhrkla pevně Hermiona.
   „Já taky,“ řekl hned v zápětí Ron.
   Všichni studenti teď zase zvážněli a koukali na Harryho, Harry už byl jednou obviněn za pokus o vraždu paní Norrisové (také by si to zasloužila), jenže teď když ho viděl Filch.
   „Argusi, viděl jste pak v té chodbě Harryho?“ zeptal se Brumbál.
   Filch se zase zašklebil, zřejmě se chystal říct něco, co nechtěl:„Ne.“
   Lexter se teď pousmál.
   „Ale v té tmě se mi mohl klidně ztratit nebo proklouznout, musel jsem odnést paní Norrisovou na ošetřovnu, byla napolo uškrcená,“ řekl hned Filch.
   „Takže stejně nemáme důkazy, že něco takového Harry udělal,“ řekl Brumbál.
   „A co já?“ křikla Buclatá dáma.
   „Myslím, že tu byla příliš velká tma a také Harry byl poslední, kdo vcházel dovnitř, vzpomínáte, jak jsem říkal, že byl venku na mé pozvání? Zřejmě jste si vybavila jeho jako posledního, koho jste viděla,“ řekl klidně Brumbál.
   „Ale já ho opravd…“
   „To už stačí,“ zarazil ji vážně Brumbál a Buclatá dáma zmlkla.
   „Někdo to ale musel udělat Albusi,“ řekla McGonagallová. Brumbál na to přikývl a koukl na Harryho.
   „Chci, abyste věděli, že tolik věřím, že je Harry nevinný, že bych na to vsadil svůj vlastní život,“ řekl Brumbál vážně. „Prosím, abychom se všichni shromáždili zase ve Velké síni, vše je zase v pořádku, tak prosím, vraťte se všichni zpět,“ vyzýval je a studenti se neochotně začali vracet.
   Harry zůstal však stát a koukal zaraženě do země. Hermiona a Ron byli s ním, přišla po chvilce i Cho a postavila se vedle Harryho.
   Zůstali tam Brumbál, Lexter, McGonagallová, Ron, Hermiona, Cho a Snape.
   Harry po chvíli, když byla chodba prázdná, zvedl pohled a řekl:
   „Ale já si vážně z toho nic nepamatuji, jestli jsem tu byl, tak o tom nevím,“ řekl odevzdaně Harry.
   „Jak tedy vysvětlíte, že jste se ocitl na té chodbě před ředitelovou pracovnou nahý?“ vypustil rychle Snape a Harry raději zavřel oči, aby nemusel vidět ohromené výrazy ostatních. Někdo mu položil ruku na rameno, Harry se ohlédl vedle sebe, byla to Cho, ona věděla, že tam Harry byl. Harry se jí snažil pevně hledět do očí.
   „Já opravdu nevím,“ řekl smrtelně vážně. Cho se usmála, zřejmě jí to stačilo, že by opravdu Harrymu jako jediná věřila?
   „Myslím, že většině zde je jasné, jak se tam Harry objevil, sice mi nedává smysl, proč v takovém stavu, ale...,“ řekl Lexter.
   Harry se na něj podíval a náhle si něco uvědomil.
   „Vy přece dokážete vniknout do mysli někoho jiného, tak víte přece, že říkám pravdu.“
   „Telepaté nejsou detektoři lži,“ řekl jedovatě Snape. „Jsou pouze schopni vycítit myšlení vnímavé vrstvy lidské mysli, a to jenom těm, kteří se průniku nedokáží ubránit,“ dokončil zle větu Snape a výrazně pohleděl na Harryho, jako kdyby tím myslel právě jeho.
   „Přesně tak, Harry, na to se nedá spoléhat, já se ale spoléhám na tvou povahu,“ řekl s úsměvem Lexter.
   „Já Harrymu také věřím, i když mi také nedává smysl to… však vy víte co,“ řekla Hermiona.
   „Já mu taky…“
   „Je nám to jasné, Weasley,“ zarazil Rona Snape. „Vy zkrátka nemůžete zůstat pozadu a musíte vletět do každého maléru.“
   Brumbál se usmál a poklepal Rona po rameni.
   „Takže říkáte, že to Potter nebyl, Albusi?“ zeptala se McGonagallová.
   „Ano, to říkám, Harry by nikdy svou svobodnou vůlí tohle neudělal, ovšem musí také ukázat nějakou tu iniciativu,“ řekl s úsměvem Brumbál, narážel na Nitroobranu.
   „Nemám zájem pokračovat, dokud se nedovím všechno, co přede mnou tajíte,“ řekl rázně Harry.
   „Myslím, že to už trochu přeháníte, pane Pottere,“ řekla McGonagallová.
   „To je v pořádku Minervo,“ řekl Brumbál a upustil od dalšího napomínání. „Jak myslíš, Harry, ale to potom se můžeš objevit v tomto stavu kdekoliv,“ řekl a zase se usmál. „Mně osobně by vadilo, kdybych se každé ráno probouzel nahý na různých místech.“
   Brumbál se otočil a s úsměvem odcházel, k němu se připojil Lexter a za ním hned McGonagallová. Snape ještě nechutně na Harryho kouknul.
   „Být vámi, bych cvičil,“ ani se neotočil a hned odešel.
   Teď tam tedy zůstali všichni čtyři a koukali na sebe.
   „Teda Harry?“ uchechtl se Ron.
   „Přestaňte, jasné?“ zarazil ho Harry.
   „Kde jsi to včera byl na Brumbálovo pozvání?“ zeptala se Cho.
   „No…,“ přemýšlel Harry, co jí řekne.
   „Harry chodí na Nitroobranu,“ řekla Hermiona.
   „Nitroobranu?“ opakovala Cho.
   Harry se pousmál, bylo mu to jedno, stejně o něm všichni ví už tak všechno. „Voldemort mně totiž stále vniká do hlavy a ovládá mě, nebo mě zase způsobuje bolest, to kvůli té jizvě,“ řekl a usmíval se. „Takže ta Nitroobrana mě má naučit, jak se tomu vniknutí bránit, jenže to stejně nemá cenu, protože já stejně tak i tak umřu, dřív, nebo později.“
   Dopovídal Harry, otočil se a odcházel pryč.
   „Cože?“ ptala se Cho, která ho vzápětí dohnala.
   „Jsem prokletý, jsem jediný, kdo má porazit Voldemorta, ale já to nedokážu, on by zabil i Brumbála, je mocný jako bůh, nemůžu se s ním měřit, vždyť jsem obyčejný student,“ vzdával to Harry.
   „Co je to za hloupost?“ ptala se Cho.
   „Kdyby tak byla!“ křikl Harry, ale když viděl, že se o něj Cho obává, tak ho to začalo mrzet. „Hele, radši bychom to měli skončit…“
   „Co to plácáš?“ řekla Cho a za jejich zády se objevili Ron a Hermiona.
   „Právě jsem málem zničil obraz Buclaté dámy a ani o tom nevím, nerad bych, aby se něco takového opakovalo na lidech, na kterých mi záleží,“ odvětil Harry a začal scházet po schodech na snídani.
   „Tak proč nechodíš na tu Nitroobranu?“ ptala se Cho.
   „O tom teď nechci mluvit.“
   Cho ho předběhla a postavila se mu do cesty.
   „Nechceš se jít dneska projít? Je sobota, nemáme školu, tak…,“ říkala pomalu Cho.
   „Jo, rád,“ přitakal Harry, zároveň ho to lákalo, a také jí nechtěl říkat ne.
   „Tak třeba hned po snídani?“ zeptala se Cho, ale pak si všimla jeho doprovodu. „Ron a Hermiona můžou jít s námi.“
   „Ne, my vás necháme, to je dobrý…,“ řekla Hermiona
   „Ale ne, ono totiž, když je se mnou Harry sám, tam se moc nemá k rozhovoru,“ řekla Cho a usmála se na Harryho.
   „Myslím, že vím proč,“ usmál se potutelně Ron.
   „Nechte toho, jo?“ řekl uraženě Harry, obešel Cho a pokračoval dolů na snídani.
   Dole na něj koukali zase buď vyděšeně, naštvaně, nebo se zájmem. Bylo vidět, že každý měl na věc jiný názor, který si se všemi vyměňovali. Hned ale jak Harry vešel do Velké síně, ozval se z dálky Malfoy a začal je zase urážet, Harry si toho ani nevšímal, nadával mu už tolikrát, že by se spíš divil, kdyby mu nenadával.
   Po snídani se sešli s Cho a vyprávěli jí o věštbě, Harry dost neochotně, protože o tom opravdu nechtěl mluvit, také se Ron podřekl o tom souboji Voldemorta a Brumbála, takže vyšlo najevo i to, jak byl Harry pod mocí Voldemorta. Spíš vyprávěli Hermiona a Ron než Harry, ten věčně šel vedle nich a poslouchal, jak prozrazují vše o něm.
   Cho ale na to nereagovala nijak zle, pochopila to s tím Siriusem, takže jí také došel důvod, proč je na Brumbála Harry naštvaný. Harry se prostě nemohl zbavit myšlenky, že ho Brumbál mohl zachránit, když dokázal toho jednoho smrtijeda chytit a vrátit zpět dolů do jámy, proč by to samé nedokázal se Siriusem, to prostě bylo příliš divné, jako kdyby Siriuse neměl rád a vůbec mu na něm nezáleželo, jako by všem na něm nezáleželo, všichni o něm říkají samé špatné věci, ať už byl jakýkoliv, tohle si rozhodně nezasloužil, ani Brumbál nemohl tušit to, co Sirius musel zažít, když byl celých dvanáct let zavřený v Azkabanu, Harryho zajímalo, jak to tam asi musí vypadat, rozhodně se mu tam opravdu nechtělo, sám Hagrid byl celý bez sebe, když ho tam odváděli v druhém ročníku.
   Celé dopoledne prochodili a povídali si o Harrym a o Voldemortovi, nakonec se konečně rozhovor stočil na jiné téma, za což byl Harry vděčný.
   Po obědě se Harry znovu sešel s Cho, tentokrát bez Rona a Hermiony, zřejmě jí ten polibek odhodlal se s Harrym více sbližovat, Harryho ostýchavost postupem dne už pomalu ustupovala, vůbec nepadla řeč o Cedrikovi ani o Voldemortovi, Cho mu vypravovala o svých rodičích a rodině, o tom, jak se přistěhovali před několika generacemi do Velké Británie a o tom, jak Cho celé tři první roky na Harryho zasněně koukala. Nikdy by jí nenapadlo, že se tu teď s ním bude procházet, jejich vztah se utužoval a ke konci dne padla řeč i o Nitroobraně, o tom, jak probíhá a o tom, co Harry zažil se Snapem. Cho se strašně smála tomu, jak jeho otec si stále prohraboval v přítomnosti Lily své vlasy, říkala, že proto má Harry stále rozčechrané vlasy a nejdou mu učesat.
   Ke konci dne se s ní Harry bavil stejně uvolněně jako s Ronem a Hermionou, už žádné koktání, žádné trapnosti, jen uvolněná konverzace, Harrymu pomohla chápavost Cho, ke konci dne se museli rozloučit, Cho ho políbila na tvář a rozešli se, dohodli se ale, že se zítra setkají znovu. Harry šel ještě na příkaz Hermiony dělat domácí úkoly, i když se stále zdráhal, nakonec zjistil, že Hermiona víc než o jeho úkoly se zajímala o to, jak proběhlo odpoledne s Cho. Harry odpovídal opravdu jenom ano či ne, Hermioně jako kdyby na jejich vztahu nějak zvlášť záleželo, zajímala se o podrobnosti a Ron se potají za Harryho zády smál, jak z něho stále Hermiona páčila informace. Když řekl o polibku na rozloučenou, Hermiona vykulila oči a se zájmem poslouchala, Harry si připadal, že by ho snad na zítra za Cho dokopala, kdyby tam odmítl jít.
   Když Harry šel spát, ztlumil si hlas, protože stále pochyboval o tom, že už přestal mluvit ze spaní, a rozhodně nechtěl vykřikovat na celé kolo, že Sirius žije. Když usínal, ještě tak půl hodiny se soustřeďoval na očištění mysli, i když to bylo těžké, protože stále musel přemýšlet o tom s Cho.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: