Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-15 | Čteno 3729x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 20.


Kocovina

Uprostřed místnosti se zapadlou jámou uprostřed, do níž vedly po obvodu masivní kamenné schody, kde byl uprostřed jakýsi kamenný oblouk bylo několik kouzelníků a několik smrtijedů, kteří byli v přesile. Ovšem teď všichni stáli nehnutě a dívali se na starého kouzelníka, který právě hůlkou poslal k zemi jednoho prchajícího smrtijeda. Pouze jedna dvojice nepřestávala bojovat, jakýsi neupravený kouzelník a nějaká čarodějka. V tom ale kouzelník schytal ránu kouzlem přímo do hrudi a začal se zvedat ze země a v příštím okamžiku se už blížil do kamenného oblouku uprostřed místnosti. V tom odněkud vyběhl jakýsi černovlasý chlapec, celý od krve s kulatými brýlemi, křičel na kouzelníka co padal do oblouku, ale v tom ho zachytil ten starý kouzelník. Měl vlasy a vousy stříbrné a sahaly mu až na zem, křivý dlouhý nos a půlměsícové brýle. Chlapec se mu chtěl vymanit ze sevření, ale starý kouzelník nepustil, měl dokonce tolik sil, že by se to na jeho věk nedalo říct. V tom se ale hlava starého kouzelníka změnila v hadí a vztekle na chlapce syčela. Následně se změnilo i celé kouzelníkovo tělo na tělo hadí a obtočilo chlapce svým mohutným dlouhým trupem. Ten křičel na padajícího kouzelníka, ale už to nestihl, kouzelník spadl do kamenného oblouku a přitom se na druhé straně už neukázal. Had však stále chlapce držel a nepouštěl.

   „Au, moje hlava!“ vykřikl někdo v místnosti a Harryho probudil.
   Harry byl celý zpocený a překotně dýchal, nemohl popadnout dech, přikrývku měl zase odkopnutou a polštář místo pod hlavou měl u nohou. Začal se vzpamatovávat a nasadil si brýle. Rysy se hned zostřily a Harry slyšel, jak někdo v ložnici skučí. Bylo už ráno a vedle něho si ostatní už stali.
   „Bože to je bolest!“ vykřikl zase někdo.
   Harry se naklonil a vykoukl ze závěsu.
   „Ty ses praštil do hlavy, že tak běduješ?“ ptal se Dean.
   „Já… já ani nevím,“ řekl nevrle Ron, to Ron tady takhle skučel a držel se za hlavu. Harry popadl brýle, vyskočil z postele a došel k němu.
   „Harry?“ pohlédl na něj Ron a zdálo se, že ho vidí dvojitě.
   „Co se stalo, Rone?“ zeptal se Harry jež si právě navrátil hlas.
   „Já si nevzpomínám, ale hlava se mi může rozskočit,“ bědoval Ron a kroutil očima, jak se mu motala hlava.
   „Asi se někde praštil nebo co, znáte Rona,“ řekl Seamus.
   „To bych se na to pamatoval,“ vyhrkl Ron a mnul si rozpálené čelo.
   „Ty si na nic nepamatuješ?“ zeptal se Harry.
   „No… byli jsme v Prasinkách, byl tam Fred a George, přišli se na tebe podívat Harry, ale ty jsi tam nebyl. Pak mi něco dali, strašně mi to chutnalo a pak… pak myslím… myslím… myslím, že už… že už si na nic nevzpomínám,“ řekl Ron.
   „Tak se seber a obleč se, půjdeme na snídani,“ řekl Harry, přešel radši ke své posteli a začal se převlékat.
   Musel pak Ronovi pomáhat ze schodů dolů, každou chvíli mu přitom stoupl na nohu a omlouval se, ale hlava se mu opravdu motala tak, že snad i kroutil očima. Hermiona se na něj dole smála a řekla mu celou pravdu. Ron od té doby, co jí uslyšel neřekl ani jedno slovo, když vykládala o profesoru Snapeovi, bylo vidět jak lapá po dechu a když řekla, že je Nebelvír chudší o devadesát bodů, sesypal se na křeslo u krbu.
   Alespoň snídaně mu trochu prostřela hlavu, i když se to s určitostí říct nedalo, Ron si pořád ztěžoval, že mu všechno nějak nechutná a vůbec je to všechno na draka.
   V tom ale do Velké síně vletěly ranní sovy s poštou, jedna z nich přinesla Hermioně vydání Denního věštce, Hermiona ho rozložila a vyvalila oči. Harry po postřehl a zpozorněl.
   „Co se děje?“ zeptal se jí.
   Hermiona na něj koukla vystrašeným pohledem a hned začala noviny schovávat.
   „To nic, nic tam není,“ zamlouvala.
   „Ale je, dej mi je,“ nedal se odbýt Harry.
   „Ne, opravdu, nic co by stálo za řeč,“ řekla.
   „Hermiono, dej mi ty noviny,“ řekl Harry nesmlouvavým tónem.
   Hermiona na něj pohleděla s úzkostí a stále váhala.
   „Dej mi je!“ vyhrkl Harry.
   Hermiona mu podala výtisk Denního věštce, přes celou titulní stranu byly dvě fotografie, Harryho a Cho.

Chlapec, který přežil se zamiloval


   Ano, je to pravda, náš mladý nadaný hrdina si našel ve své škole čar a kouzel překrásnou družku. Její jméno je Cho Changová, nadaná mladá čarodějka, která si získala srdce našeho Harry Pottera. Podle našich průzkumů spolu poslední týden strávili krásné chvíle v přírodě, drželi se za ruce a bok po boku si užívali volného času. Na svůj první polibek nečekali ani jeden den, podle slov našich informátorů jim láska přeje, takže můžeme jenom doufat, že jim to vydrží.
   Všichni jistě budete souhlasit, že si to náš mladý hrdina více než zaslouží, za muka jež musel vytrpět přes celý život, možná, že právě tato láska v něm probudí pocit rovnováhy a nebude již chtít slepě utíkat svým blízkým, jako se tomu stalo letos v létě.
   Podle našich informátorů ředitel Bradavické školy profesor Albus Brumbál zakázal sovám fanoušků, aby se k Harrymu Potterovi dostaly, zatím nevíme důvod, proč to tak je, proto prosím nečekejte, že dopisy od vás Harry dostane.
   Dále naše zdroje zjistily, že již zmiňovaná Cho Changová chodila s chlapcem, jehož podle Harryho výpovědi (kterou jsme otiskli na začátku léta) sám Harry viděl umřít, když ho, podle jeho slov, zabil Peter Pettigrew, již patnáct let mrtvý člověk, blízký přítel otce Harryho Pottera, který se nebojácně a hrdinsky postavil Siriusi Blackovi, aby pomstil smrt Lily a Jamese Potterových, Harryho rodičů, ale bohužel ho však Black zavraždil, pouze připomínáme, že ještě zabil třináct dalších nevinných lidí.
   Harry Potter stále tvrdí, že je Sirius Black nevinný, stejně jako tvrdil, že se vrátil vy-víte-kdo, takže možná, že i náš mladý hrdina má nakonec pravdu a všechno je ve skutečnosti jinak.
   Zatím ale chlapec, který zůstal naživu studuje dál v Bradavické škole čar a kouzel a společně s Cho Changovou si užívají svých mladých let, takže doufejme, že jim to vydrží i nadále.

   Čerstvá informace, která přišla těsně před vytisknutím vydání, podle našich zdrojů právě oba členové páru nosí Prsteny lásky, zatím nevíme od koho a pro koho ten dar byl, v nejbližší době pro naše čtenáře zjistíme další informace.

 

Pro více informací přejděte na stranu 3.

   Harry spustil noviny na klín a bledě se podíval po celé Velké síni, kde právě studenti zarytě četli svá vydání Denního věštce a každému jej půjčovali, zároveň si na Harryho a Cho ukazovali.
   ‚To se mi snad jenom zdá, třeba když se štípnu, tak se probudím.‘ říkal si sám pro sebe Harry. Nějak se mu zastavoval dech, cítil jak se červená a zároveň, jak je bledý jako stěna. Hermiona na něj s lítostí koukala, Ron se klimbal na židli a stále se opíral o Harryho ramena, jak usínal.
   ‚Takže náš mladý hrdina se zamiloval.‘ opakoval si nevěřícně Harry. ‚To přece není možné, jak to mohli napsat?‘ ptal se sám sebe. Všichni teď už ve Velké síni na ně koukali, Harry si opravdu začal připadat jako kdyby byl vystavený v nějaké výkladní skříni a byl o něj velký zájem. Nějak ztratil hlas, nebylo mu do zpěvu, ten pocit byl strašlivě sžíravý, teď ještě všichni vědí o tom Prstenu lásky, kdo sakra je ten informátor? Vlastně to může být kdokoliv ve škole, ale tak detailní informace přece můžou získat jen nějakým pozorováním. Jediný, kdo Harryho napadal a kdo mu také chtěl způsobit problémy byl Malfoy, ano to přece Malfoy je pozoroval tam u jezera, mizera jeden.
   První hodinu v pondělí měli zase dvouhodinovku Přeměňování. McGonagallová na Rona koukala jako by na něj asi teď koukala paní Weasleyová, Harry radši na ní ani nepohlédl, protože od jejich posledního rozhovoru u profesorského stolu ve Velké síni se jí radši vyhýbal. Teď ale spíš měl problémy s popudlivými pohledy ostatních studentů. Ron ale opravdu hodinu nezvládal, věčně ležel na lavici a usínal, bolela ho hlava, motal se, hůlku držel vzhůru nohama a několikrát si zapálil hábit jiskrami, zkrátka s ním Harry a Hermiona měli plno práce, možná víc, než s Přeměňováním samotným. Co se týče Ronova králíka, kterého měl přeměnit a který byl třikrát přivázaný aby mu neutekl, stejně to nemělo cenu, protože Ron nebyl sto se do něj trefit, takže za chvilku místo králíka se přeměnila půlka stolu.
   Další dvouhodinovka byly Dějiny čar a kouzel, během níž se od Rona každých pět minut ozývalo hlasité chrápání, kterého si všiml i profesor Binns. Nakonec musel Harry stále být vzhůru a Rona občas proplesknout, aby se sebral a vydržel vzhůru. Nakonec při zapisování vylil lahvičku s inkoustem po celém stole, takže Harry měl o zábavu postaráno.
   Následoval oběd, Ron po dalším jídle pookřál ještě o trochu víc, takže už to nebylo tak hrozné, horší ovšem bylo, že právě čekalo na Hermionu a Harryho čtyřhodinovka Lektvarů s jejich ‚oblíbeným‘ profesorem Snapem.
   Před učebnou byli zase dva hloučky studentů, jedni ze Zmijozelu a druzí z Nebelvíru, kde byl také Harry a Hermiona.
   „No podívejme se, jeden člen našeho zamilovaného páru,“ ozvalo se ze Zmijozelského shluku žáků. Harry ani nemusel přemýšlet, komu ten hlas patří. Malfoy už ho chce zase provokovat.
   „Sklapni Malfoy,“ řekl Harry, nechtěl s ním mít žádné další problémy, zvlášť, kdyby přišel Snape a jediného, koho by potrestal by byl on sám.
   „Ne tak rychle, cowboyi,“ zažertoval Malfoy. „Nechceš takhle náhodou o té lásce nebeské napsat celou knihu?“
   „Můžeš tomu plátku o nás dvou navykládat cokoliv, mě je to úplně jedno,“ odbyl ho Harry. „Všechno to jsou stejně jenom kecy.“
   „A co ten tvůj prsten?“ zeptal se Malfoy a ukazoval mu na ruku. „Není to náhodou snubní prsten, to se ale budete muset brát v tom Weasleyovic Doupěti, na nic víc se totiž nezmůžete,“ řekl a Zmijozel za ním se automaticky začal smát.
   „Myslel jsem,“ pokračoval Malfoy. „že ses zabouchnul do té mudlovské šmejdky, kterou sebou pořád taháš,“ nedal se odbýt Malfoy. „Alespoň bys její zuby mohl používat jako otvírák na konzervy,“ zařehtal se Malfoy i celou bandou ze Zmijozelu.
   „Nechceš zlomit zase další prst?“ zeptal se Harry s úsměvem. „A nebo ti má ta ‚mudlovská šmejdka‘ vrazit facku jako onehdy, abys zase mohl utíkat jako malá holka?“
   Všichni ze Zmijozelu teď tázavě pohleděli na Malfoye. „Kecy,“ řekl nakonec Malfoy.
   „Opravdu, proč myslíš, že bych to jinak říkal?“ říkal stále Harry.
   „Uvidíme, kdo se bude smát naposledy, Pottere,“ sykl Malfoy a otočil se k ostatním.
   Do toho přišel Snape a zavedl je do třídy. Harry si sedl zase vedle Nevilla, takže když už Snape řval na něj, mohl nějakou tu nadávku hodit i na Harryho.
   Všichni usedli a připravili si kotlíky, Snape zatím obcházel lavice a zastavil se u Harryho.
   „Vidím, že vaše vztahy prostě musíte roztrubovat po celém světě, že Pottere?“ zeptal se slizce Snape, Harry věděl, že nemá cenu namítat, nejlepší je sedět a vyslechnout si všechny jeho nadávky.
   „Doufám že se pan Weasley vzpamatoval z toho záchvatu, který včera večer měl,“ řekl pak Snape ledově. „Doufám, že mu ho nezpůsobil váš vztah se slečnou Changovou,“ řekl a zle se na Harryho přitom usmál. „Pamatuji si hned první den, jak jste nedokázal nebýt známý, ta vaše potřeba se zviditelňovat…“
   „Já žádnou takovou potřebu nem…“
   „Ticho!“ zastavil Harryho Snape, Harry už to vážně nemohl dál poslouchat. „Snad jsem vám už stokrát říkal, že nemáte na mé hodině mluvit bez vyzvání.“
   Pak pohlédl na Nevilla. „Ovšem nevím, jestli to pan Longbottom okoukal od vás, nebo vy od něho.“
   Pak se otočil a přešel k tabuli a pohlédl na studenty. „Strana čtyřicet, Rázový lektvar. Pusťte se do práce.“
   Celou hodinu přecházel od stolu ke stolu a napomínal, samozřejmě hlavně stůl, kde byl Harry a Neville.
   „Ty odřezky strombóly musí být naprosto stejně dlouhé,“ sykl Snape na Harryho. „nemám vám snad přinést ještě jedny ubohé brýle jaké máte vy, aby jste lépe viděl, Pottere?“
   „To není třeba, pane,“ řekl ledově Harry, ale musel se udržet. Neville na rozdíl od něho neměl potřebu na Snapea vyjet, naopak se mu většinou klepaly ruce, když kolem procházel, takže když měl v jeho přítomnosti do kotlíku přisypat trochu nějakého prášku, většinou to skončilo všude, jen ne v kotlíku.
   Dnes ale Snape se na těch dvou opravdu vybíjel, Harry si myslel, že to je i za Rona kvůli včerejšku. Hermiona vždycky zatnula zuby, když kolem nich procházel, protože očekávala zase nějaké Snapeovo nadávání, naopak Malfoy vždycky zpozorněl a nastražil uši, aby lépe slyšel.
   Harry zase kontroloval každičké písmenko v receptu na Rázový lektvar, aby zase na příští hodině nepadl hlavou na stůl. Každou ingredienci přidával s naprostou pečlivostí, občas pomohl Nevillovi, ale musel si dát pozor, aby je Snape nezahlédl. Mluvit spolu nemohli už vůbec, to by byly body hned dole.
   Třetí hodinu v tahu už opravdu nemohli, dodělali část se přípravou lektvaru, který se teď měl vařit. Zatímco se vařil si studenti zapisovali způsoby použití lektvaru, jeho vedlejší příznaky a také příznaky, které se stanou nesprávnou přípravou. Všechno bez jediné přestávky mezi hodinami. Čtvrtou hodinu pokračovali v lektvaru, bylo vidět, že studenti už jsou zmožení psaním a mícháním a také krájením a prostě vším možným co museli při přípravě a vaření dělat. Harry se přestával soustřeďovat na Snapea a soustředil se místo toho na učebnici, aby nepřehlédl ani jednu ingredienci, věděl že právě o to Snapeovi jde, chce ho vyrušit, aby nakonec se mu lektvar nepovedl a on mu ho mohl s úsměvem ve tváři vymazat z kotlíku s jedním velkým H.
   Na konci hodiny téměř všichni Zmijozelští leželi únavou na lavicích, Snape jim samozřejmě nic neřekl, všichni Nebelvírští museli však sedět vzpřímeně a dělat, že jsou zabraní do práce. Na konci hodiny už ale opravdu měli dost. Každý z nich si nepřál nic víc, než vypadnout z toho chladného odporného sklepa, kde svítí jenom pochodně a není zde ani kapka denního světla, kterého teď závratnou rychlostí s příchodem zimy ubývalo.
   „Každý nabere lektvar do své skleničky a půjde za mnou k oznámkování,“ pronesl Snape.
   Harry vzal svou tenkou skleničku a nalil do ní opatrně naběračkou trochu toho hnědého sajrajtu, pečlivě ji pak zazátkoval a zvedl se k Snapeovi.
   Prásk!
   Když už byl těsně u Snapeova stolu, Malfoy mu podrazil nohy a celý lektvar se vylil na podlahu a rozprskl se i na Snapeův stůl, který lektvar hned začal požírat jako žíravina. Harry se sebral ze země, po všem tom snažení tohle? Už chtěl vzteky vyrvat Malfoyovi oči z důlků, když ho zase Snape zpražil.
   „Co to krucinál provádíte Pottere?“ vykřikl a vyskočil na nohy. Harry se začal ovládat. ‚Uklidni se, uklidni se.‘ opakoval si.
   „Právě jsem si sám podrazil nohy a vylil lektvar, pane profesore,“ řekl rozzuřeně Harry a šel pro hadr k vytření lektvaru.
   „Pokud na to použijete hadr, pane Pottere, rozežere vám ho lektvar v náručí, copak jste nečetl vedlejší příznaky Rázového lektvaru?“ sykl Snape.
   ‚Ovládej se! Ovládej se!‘ křičel na sebe v duchu Harry.
   „Čím to tedy mám utřít, pane profesore?“ zeptal se se zatnutými zuby Harry. Snape ohnul ret a řekl.
   „To není moje starost, Pottere,“ pak se otočil a sedl si na svou židli, aby oznámkoval vzorný Malfoyův lektvar, kterému stačilo ho podat přes lavici, protože seděl naproti Snapeova stolu.
   Harry začal opravdu zuřit, vzal hůlku a zamířil na lektvar. „Evan…
   „To vytřete Pottere, žádná kouzla,“ zarazil ho Snape.
   ‚Musím se uklidnit, musím se uklidnit, jen klid, to chce klid.‘ opakoval si Harry.
   „Musíš ten hadr namočit,“ pošeptal mu dívčí hlas za zády. Harry se otočil a spatřil Hermionu jak čeká na oznámkování se svým lektvarem v ruce.
   „Díky,“ hlesl Harry, popadl hadr a vylil na něj vodu, kterou měli na lektvary, protože do učebny žádný vodovod nevedl.
   Pak se shýbl a začal v kleče před všemi vytírat rozlitý lektvar. Malfoy jako by zázrakem v tu chvíli potřeboval někam nutně jít, vstal, šlápl přitom do louže s lektvarem a udělal ťápoty přes celou učebnu.
   „To si také uklidíte, studenti nemohou za to, když to roznesou, Pottere,“ ozvalo se od Snapea.
   ‚Do háje, tak už se uklidni!‘ křičel na sebe Harry a drhnul kamennou podlahu. Malfoy kolem něho znovu přešel a nabral na boty novou vrstvu lektvaru.
   „Pane Malfoy,“ ozval se Snape, ‚No ne,‘ řekl si Harry. ‚že by ho nakonec také napomenul?‘. „máte za V,“ dořekl Snape a Harryho přešlo chvilkové nadšení.
   Dal mu nejlepší známku a teď ještě roznášel lektvar dál po učebně.
   „Ááááá!“ ozvalo se od Malfoye. Podrážky bot měl pryč a lektvar mu začal sžírat i ponožky. Začal běhat po celé učebně a křičel na celé kolo. Harry nemohl potlačit nával smíchu, když viděl, jak Malfoy mu bere z ruky hadr a otírá si nohy, přitom však zděšeně řve.
   „Ten hadr je plný toho lektvaru, Draco,“ řekl s úsměvem Harry a Malfoy nejspíš pochopil, co tím myslí, upustil Harryho hadr a s jekotem se hnal k dalšímu, se kterým si drhnul rozervané boty a ponožky. Na lidskou kůži lektvar nepůsobil.
   „Strhávám vám deset bodů, Pottere, za to, že jste úmyslně namočil podrážky pana Malfoye Rázovým lektvarem.“ řekl Snape.
   Harry dovytíral louži a s vyždímaným hadrem přecházel po učebně a čistil šlápoty od Malfoye. V tom se ozvaly zvony ke konci hodiny, Harry konečně byl hotov s vytíráním, přešel ke kotlíku a nabral novou dávku do nové skleničky. Pak se přes odcházející studenty prodíral k Snapeovi, aby ho oznámkoval.
   „Je mi líto Pottere, hodina skončila, už jste byl oznámkován, máte za H.“
   Prásk!
   Malfoy mu za zády převrhnul kotlík s lektvarem, který se vylil na zem a začal sžírat lavice okolo.
   „Oh, promiňte, já nechtěl,“ hlesnul naoko Malfoy a v tu ránu byl z učebny pryč.
   „To také vytřete, a až se sem vrátím, bude učebna i stoly jako byly před tím, rozumíte Pottere?“ zeptal se ledově Snape, jako kdyby se ptal svého sluhy.
   „Ano, pane,“ procedil skrz zatnuté zuby Harry a sledoval, jak Snape i ostatní zmizeli z učebny, jediná tam zbyla Hermiona.
   Harry odhodil hadr, vzdychl a odevzdaně si sedl na lavici.
   „Tohle není fér,“ hlesl potichu.
   „Já vím,“ přistoupila k němu Hermiona a pohladila ho po rameni.
   „Člověk se snaží, celé čtyři hodiny se s tím pachtím,“ říkal Harry pomalu a začal vzteky slzet. „každé písmenko zkontroluji několikrát, všechno přesně nakrájím, udělám výstavní lektvar a i kdybych se sebevíc snažil, dostanu tu nejhorší známku a…“ ukázal na napolo sežrané lavice, chtěl pokračovat v řeči, ale žalem mu selhal hlas, zabořil obličej do dlaní a těžce oddychoval.
   „Já ti s tím pomůžu,“ řekl Hermiona a sedla si vedle něho.
   „Ne, díky, to zvládnu sám,“ ozvalo se najednou od Harryho, vstal a začal znovu vytírat podlahu. Hermiona věděla, že je naštvaný a kdyby mu chtěla pomoct, zase na ní vyjede. Nakonec mu alespoň pomohla opravit lavice a společně vyšli z učebny do Nebelvírské společenské místnosti.
   Po celý zbytek dne si nikdo nepovídal o ničem jiném, než o školním páru a Harry opravdu už ztrácel trpělivost, copak se v takových podmínkách dá naučit očistit si mysl?
   Zároveň se bál znovu se setkat s Cho, jak na ně všichni teď budou koukat? Nebudou mít ani trochu soukromí, ani jeden pohled nezůstane viset na nikom jiném, než na nich dvou. Musí si najít nějaké místo, kde budou sami, jinak to nebude k vydržení.
   Cho na něj jako vždy čekala ve Vstupní síni, spolu s ní tam byli i ostatní studenti, kteří chtěli vidět setkání školního páru.
   „Pojď ven,“ řekl hned Harry, když procházel kolem Cho.
   „Moje řeč,“ řekla mu na to a oba si to rázovali ven.
   Když se octili v relativním soukromí, jen na ně zdáli někdo koukal, tak mohli konečně spolu začít mluvit.
   „To je hrozný,“ řekl Harry.
   „Jak můžou být tak jedovatí,“ řekla se znechucením Cho.
   „Alespoň vím, že se Denní věštec nezměnil,“ řekl Harry.
   Cvak! Cvak! Cvak! Cvak! Cvak!
   Jakmile se přiblížili k bráně hradu, spustila se na ně smršť fotografů. Harry a Cho hned utekli k Hagridovu srubu.
   „Ahoj Harry, tak jak je?“ zeptal se Hagrid, který zrovna vyšel ze své zahrádky, kde rostly jeho gigantické dýně na Předvečer všech svatých.
   „Ahoj Hagride,“ pozdravila ho Cho.
   „Asi už to víš, ne?“ řekl naštvaně Harry.
   „Harry, víš že na ty pitomce z toho plátku mám stejnej názor,“ odvětil dobrácky Hagrid a potřásl si ruku s Cho. Harryho popleskal po rameni, až se mu prohnula kolena.
   „Jo, já vím,“ přitakal chápavě Harry.
   „Tak, jak vám to spolu de?“ zahřímal rozjařeně Hagrid.
   „No, myslím, že… no…“ přemýšlel Harry jak odpoví.
   „Dobře,“ pronesla Cho.
   „To rád slyšim,“ usmál se Hagrid. „Ehm, nedali by ste si šálek čaje, když už ste tady?“
   „No… my jsme chtěli být…ehm…“ breptal Harry.
   „Aha,“ uchechtl se Hagrid a znovu poplácal Harryho po rameni, takže zase byl o hlavu nižší, jak se prohnul. „úplně vás chápu, takže se zatím mějte,“ řekl Hagrid a zmizel v zapovězeném lese.
   „Myslíš, že jde za Drápem?“ zeptala se Cho.
   „Nejspíš,“ řekl Harry. „Můžeme si sednout vedle srubu, tady většinou nikdo není, od té doby, co tu měl škvorejše,“ řekl Harry.
   Sedli si do rohu srubu a konečně byli sami. Harry jí vyprávěl co odpoledne zažil se Snapem, Cho mu zase vyprávěla, jak je učitelé dusí, protože mají před OVCE zkouškami. Harry se zase cítil dobře, věděl, že jejich vztah mu pomáhá se dát dohromady od věčných narážek Snapea a ostatních a hlavně od jejich slídivých pohledů.
   Když už byla večeře, tak se nechtěli loučit, ale museli. Nastala trapná chvíle ticha, kdy někdo z nich se měl odvážit k polibku na rozloučenou, jenže v tu chvíli se z lesa vynořil Hagrid a hnal se do Velké síně na večeři, takže jim to překazil.
   Harry si sedl k Nebelvírskému stolu už poněkud s lepší náladou, i když na ně každý zvědavě koukali, jak vcházejí do Velké síně.
   Ron už byl normální, teď zase naopak hýřil energií a věčně se na něco vyptával, stejně tak i Hermiona se pořád vyptávala, jak proběhlo setkání s Cho.
   Po večeři nastala chvíle na domácí úkoly a učení, Harry byl ale dost utahaný. Nakonec, když dopsal esej pro profesora Lextera si při tom na něj vzpomněl, bylo těsně před zákazem vycházení tudíž před večerkou, nejvyšší čas jít na Nitroobranu.
   Rozloučil se tedy s Ronem a Hermionou a vyšel ven z Nebelvírské společenské místnosti. Hrad byl zase chladný a počasí se nelepšilo. Večer se strhl liják a vítr bičoval dešťové kapky do oken, když tak Harry procházel studeným a temným hradem, kde sem tam svítila pochodeň. Když sešel asi tři patra, za rohem se objevila paní Norrisová, Filchova kočka. Ta, jakmile ho zahlédla, prchla jak nejrychleji dokázala.
   Přítomnost paní Norrisové svědčí o tom, že Filch nemůže být daleko a že je mu na stopě. Zřejmě se mu chce stále pomstít, Harry si přál, aby se tak nikdy nestalo, protože Filchovi msty nemohou být nikdy dobré.
   Hrad byl opravdu temný a nikdo nikde. Sem tam se dovnitř provalil závan mrazivého větru skrz okna zvenčí.
   Harry nakonec dospěl až ke dveřím Komnaty nejvyšší potřeby, ty ale teď byly pryč, nic tam nebylo. Za Harryho zády se ale najednou ozval orlí křik a následně asi půlminutu po tom se ve stínu objevila něčí postava.
   „Promiň to zpoždění, ale nemohl jsem najít tu místnost, jsem rád, že jsem na tebe narazil,“ řekla postava když se přiblížila, Harry spatřil ve mlhavém světle z oken Lexterovu tvář.
   „Tak tady to je?“ zeptal se Harryho.
   „Ano,“ řekl Harry.
   „No… a jak se to používá?“ zeptal se Lexter a usmál se na Harryho.
   „Zkrátka si přejte nějakou místnost, kde by se dala procvičovat Obrana proti černé magii,“ řekl Harry.
   Lexter se zamyslel, netrvalo to ani pět vteřin a hned se objevily dveře. Vzal za kliku a vstoupil dovnitř. Před nimi se objevila místnost, která spíš vypadala jako místnost pro psychiatrické maniaky se sklonem k sebeubližování, všude bylo polstrování, včetně podlahy, nikde nebyly žádné knihy ani poličky, jen tlusté polstrování, polštáře a dvě místa, kde místo měkkého polstrování byla kamenná podlaha, obě místa byla velká asi metr v průměru a sloužila k tomu, aby dva kouzelníci na nich stáli, protože by na polstrování neudrželi rovnováhu.
   „Tak, co tomu říkáš?“ zeptal se znalecky Lexter.
   „No… vypadá to tu jinak, než jsme to měli my,“ přiznal Harry.
   „Přál jsem si spíš místnosti, kde by se zabránilo bolestivému padání,“ řekl Lexter a ukázal tím na Harryho.
   Harry zavřel dveře a kolem dokola místnosti se rozsvítilo asi půl tuctu pochodní, takže místnosti byla více než dost osvícená.
   „Takže, jak jsi cvičil?“ zeptal se Lexter a postavil se do jednoho místa z kamennou podlahou.
   „Docela to šlo,“ řekl Harry, nevěděl jestli mluví pravdu nebo lež, snažil se to ano, ale jestli se mu dařilo, no, v každém případě už nebloumal po hradu.
   „Aby ne,“ řekl s úsměvem Lexter a pokynul Harrymu na druhé místo s pevnou podlahou. Ono se celkově po tom polstrování chodilo strašně těžce. „Pamatuješ jsi, jak jsi to dokázal minule?“ zeptal se ho Lexter.
   Harry pokrčil rameny a řekl: „Prostě jsem na nic nemyslel.“
   „Přesně,“ potvrdil Lexter a napřímil na něj hůlku. „Zavři oči Harry,“ počkal, až je Harry opravdu zavře. „Dobře, teď se soustřeď. Přestaň myslet na cokoliv, soustřeď se na to, aby sis pročistil hlavu, to jediné je teď důležité,“ říkal Lexter pomalu.
   Harry zklidnil dech a dýchal pravidelně, Lexter mu zase nad hlavu dal ruku a začal s ní kroužit kolem Harryho hlavy, přitom měl také zavřené oči.
   „Dnes jsi více rozrušený, co se stalo?“ zeptal se po chvilce Lexter a stál ruku zpět.
   „Ale to nic,“ zamluvil to Harry. Lexter však na něj stále hleděl pronikavě, Harry nevěděl, jestli se mu snaží číst myšlenky.
   „To kvůli těm novinám,“ řekl Harry, aby Lexterovi usnadnil pátrání v jeho mysli.
   „To není jediné,“ řekl Lexter. „Co se stalo?“
   „Profesor Snape si na mě zase zasedl, ale to on dělal vždycky,“ řekl hned Harry.
   „Ale ty povoluješ,“ řekl Lexter.
   „Co prosím?“ zeptal se Harry.
   „Dřív ses mu dokázal bránit, ale teď tě jeho chování čím dál více zmáhá, nemám pravdu?“ ptal se Lexter.
   Harry začal hned horečně kroutit hlavou. „Ne, to ne, to je v pořádku,“ zamluvil to zase.
   „Ať je to jak chce, jsi dnes velice nesoustředěný, jak jsem řekl, nemám potřebu se hrabat ve tvých problémech, nesnažím se být dotíravý jako ostatní, ale tvé pocity ruší naše hodiny Nitroobrany.“
   „Ale já jsem v pohodě,“ řekl Harry.
   „Tak dobře, hlavně nezapomeň Harry, i kdybys byl úplně na dně, člověk vždycky má sílu jít dál,“ řekl a znovu na něj ukázal hůlkou. „Připrav si hůlku a až napočítám do tří. Raz… dva… tři, Legilimens!
   Místnost zmizela v cuku letu a objevil se zapovězený les, před Harrym byla nějaká postava v kápi, byla skloněná nad mrtvolou jednorožce a pila jeho krev. Všude byla tma a ticho, pak si ale postava Harryho všimla a začala se k němu zlostně přibližovat, Harryho v tu chvíli začala nesnesitelně bolet jizva a stejně tak i hlava samotná … Harry seděl na Nimbusu 2000 a letěl za zlatou kuličkou s křídly, kus dál se na koštěti za ní hnal i Cedrik Diggori, v tom se pod Harrym ukázaly postavy v hábitech, bylo jich nespočetně, mozkomorové, všichni hleděli na Harryho a začali z něj vysávat štěstí … byl na hřbitově, teď ho hlava příšerně bolela, úplně třeštila, jako kdyby se mu do ní někdo chtěl dostat a byl větší než hlava sama. Před ním se v dáli ukázala čísi postava, něco řekla a něco jí odpovědělo, pak Harry zaslechl zvuk padnutí, ohlédl se a zjistil, že právě vedle něho zemřel Cedrik….
   „NE!“ křikl Harry. „Né, to né!“
   Hřbitov zmizel, znovu se ukázala Komnata nejvyšší potřeby a před ním stál Lexter. Harry byl na zemi, měkké polstrování mu zbrzdilo pád. Zděšeně rychle oddychoval, to bylo to poslední co chtěl vidět, Cedrikovu smrt.
   „Jak jsem řekl Harry, jseš rozrušený,“ zkonstatoval Lexter a zvedl ho na nohy.
   „A vy by jste nebyl, právě jste viděl vraždu!“ vyhrkl Harry.
   „Viděl jsem nespočet vražd, Harry,“ řekl vážně Lexter.
   Harry zmlkl, neurčitě na Lextera koukal a těžce oddychoval, ještě stále ho bolela hlava.
   „Ztrácíš sílu Harry,“ řekl po chvíli Lexter.
   „Cože?“
   „Řekni mi něco,“ pokračoval Lexter. „utekl by jsi jako letos, kdyby to bylo před dvěma či třemi roky?“
   Harry na něj civěl a hned sklopil zrak, opravdu ho to všechno tak zmáhá?
   „Přece nejsi bůh, od prvního roku tvého života jsi žil v příšerných podmínkách, dá se říct, že jsi trpěl. Od tvých jedenácti let se tě každý rok několikrát někdo snaží zabít, několikrát se musíš ubránit proti stovkám pohledů, ze kterých čiší nenávist… jako například minulý rok, když jsi jako jeden z mála tvrdil, že Pán zla je zpátky,“ řekl Lexter a sklonil se k Harrymu. „A v neposlední řadě ti zemřel tvůj nejbližší, nic není horšího, než právě to.“
   Když se to tak vezme, tak měl pravdu, Harry opravdu zažíval úplná muka, sám se ještě divil, že z toho úplně nezbláznil.
   „Já… nevím,“ řekl pomalu Harry.
   „Takový tlak je na jednoho člověka moc“ zkonstatoval Lexter. „a ten tlak stále pokračuje.“
   „Nepotřebuji, aby mě někdo litoval,“ řekl naštvaně Harry.
   „Opravdu?“ řekl Lexter s úsměvem. „Měl by sis urovnat v hlavě své problémy, jinak se jich nezbavíš, lepší je problémy vyřešit, než před nimi utíkat, protože pak tě budou stále pronásledovat… celým tvým životem.“
   Harry nic neříkal, jen stál a hloupě koukal na zem, nevěděl co říct, z jedné strany ho Lexter lituje, z druhé zase… co z té druhé?
   „Necháme to na zítřek, ano?“ řekl nakonec Lexter. „Pokus se přes den to nějak urovnat.“
   Harry přikývl a dobelhal se po polstrované podlaze ke dveřím.
   „A cvič, nezapomeň,“ řekl Lexter ještě na poslední chvíli, než Harry vyšel ze dveří.
   Cestou zpátky Harry nenarazil na Filche, ani jeho kočku, zřejmě už ví, že chodí na Nitroobranu. Vítr nepřestal práskat kapkami deště do oken, nakonec se začaly ozývat i děsivé blesky a temné chodby hradu se vždycky na okamžik osvětlily modrým světlem, jak blesk zazářil na obloze.
   Harry došel k obrazu Buclaté dámy, ta zase spala.
   „Promiňte, haló?“ šeptal na ní Harry.
   „Css…c…co?“ breptala a otevřela oči. V tom zařvala jako když jí na nože berou a děsivě na Harryho koukala. „Ty mě jdeš zase zabít! Že je to tak, zase mě ch…chceš zabít!“ křičela.
   „Ne, jen bych chtěl jít spát,“ pronesl opatrně Harry.
   Buclatá dáma se zarazila, napřímila a ohnula ret.
   „Rembrant.“ hlesl Harry a obraz Buclaté dámy se začal odklápět. Ve společenské místnosti už nikdo nebyl, Harry zalezl do postele, ztlumil si hlas a začal si zase očisťovat mysl.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: