Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-19 | Čteno 3624x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 22.


Co je v Brumbálově pracovně?

Chodby v hradu byly vždycky chladné, ani to nejsilnější slunce se nezmohlo na to, aby ohřálo masivní kusy kamene, které byly použity na jeho stavbu. Hrad hýřil všemi uměleckými směry, od gotického až po renesanční, ač se to ale zdálo divné, nikdy ho nikdo nemusel opravovat, nebo restaurovat. Hrad držel pevně jako skála na svém místě, před očima mudlů skryt v podobě nebezpečné zříceniny.
   Ani teď tomu nebylo jinak, chodby byly znovu chladné, ovšem teď se síla chladu zdála vyšší, než dřív. Celý hrad se zdál být až podivně šedivý a tmavý, zamšelý bez nálady. Vlastně ani nebylo vidět, jestli je den nebo noc, jediné, co bylo vidět byly chodby. Vedly od velikých schodišť, které se táhly až do nedohledné výšky nad Vstupní síní. Občas bylo vidět sem tam, jak se schodiště samo přesunulo nedbajíc na to, že právě na něm stáli studenti.
   Harry ale žádné studenty neviděl, z jeho pohledu hrad vypadal až podivně šedivě a omšele, jako kdyby tu zemřel král. Jeho pohled však stále šel dál jakousi chodbou, kterých bylo ve hradu nespočet. Vlastně ten pohled šel sám, Harry ho neřídil, o sám si volil cestu skrz šedivý hrad, sestupoval ze schodů, následně zase vystupoval do schodů, někdy zahnul doprava a někdy zase doleva. Hrad měl tolik chodeb, že by se je jen těžko dalo spočítat. Po nějaké době bloumání začali chodby dávat jeho pohledu smysl, začal je poznávat, byli sice stále šedivé a bez života, za celou dobu procházení hradem nenarazil na živou ani mrtvou duši, nic nikde nebylo.
   Ovšem, tahle chodba byla povědomá, vysoký strop s lomenou klenbou a rozměrná gotická okna. Tahle chodba měla jenom jednu místnost na konci a to byla Brumbálova pracovna.
   Kamenný chrlič se mohutně vypjal před chlapcovo pohledem, nemohl jít dál, jenže pohled sám proplul chrličem, jako kdyby nebyl nic jiného, než jen kus papíru. Točivé schodiště, které jako eskalátor vždy vyvezlo vstupujícího návštěvníka až nahoru do ředitelovy pracovny teď nehybně stálo, avšak jeho pohled stále směřoval směrem vzhůru. Zdálo se snad, že zdmi a kameny použitými na stavbu schodiště proplouvá jako duch, jako kdyby jeho pohled neexistoval. Nakonec ale se před jeho zraky objevily ty majestátné dveře vedoucí do Brumbálovo pracovny.
   Jeho pohled se začal přibližovat ke dveřím, musel jimi také dokázat proplout, jako minule tím chrličem, jenže teď se jeho pohled zastavil, nešlo to, skrz dveře se nikdo nedostane.
   Dokázal by vzít za kliku, má sebou vůbec své tělo? Zvednul ruku, zase jako by ho někdo řídil, ani nevěděl co dělá, jen se snažil dostat tam, kam ho jeho tělo zavede. Jenže klika se ani nepohnula, nemělo to cenu, mohl tam být třeba celé dny a stále vrážet do dveří, nikdy by je neotevřel. Popadl ho strašný vztek, to ten Brumbál musí mít všechno pojištěné? Nikam se mu nikdo nedostane? Ale Harry ano, vzal za kliku, jenže dveře stále nepovolovaly. Jako kdyby byl duch a klika jím prolétávala…
   ‚Musíš sem jít!‘ ozvalo se Harrymu z nitra hlavy.
   V tu ránu dveře vedoucí do Brumbálovy pracovny zmizely, stejně jako i točivé schodiště a chodba samotná. Před jeho očima se objevila tma.
   Záhy tma začala zesvětlovat, nakonec to až oslňovalo. Harry otevřel oči, nešlo to, alespoň levé oko bylo stále zavřené, jeho víčko bylo přilepené pod jakýmsi obvazem. Pravé oko bylo zamlžené, ale Harry mohl zaznamenat, že na něj někdo svítí silným reflektorem, až to bylo nepříjemné.
   Nakonec začala mlha z jeho pravého oka ustupovat, rysy se jako vždy začaly zostřovat a jako vždy se zastavily těsně před hranicí úplného zaostření, takže Harry stále viděl rozmazaně. Nebyl to však žádný reflektor, to skrz okno do místnosti silně pronikalo sluneční světlo.
   Byl na ošetřovně, teď jasně viděl další postele ve velké místnosti, bílé postele se závěsy, bílé stěny, které odrážely sluneční světlo jako zrcadlo. Harry začal zapínat svůj mozek, začal dostávat zprávy od nervů z celého těla. Jako první se ozval obličej, byl celý zabalený v tenkém obvazu, takže alespoň jeho hlava vypadala jako hlava mumie. Jen otvor pro dýchání, otvor pro ústa a pravé oko. Dále se nervy dostaly až do páteře a Harry začal zjišťovat podvědomě stav celého svého těla. Jako kdyby neměl v něm žádné svaly, nemohl se vůbec pohnout, že by ochrnul a už nikdy se nepohnul?
   Vyslal z hlavy impuls své levé ruce. Pohla se, prsty se začali hýbat, následně celé zápěstí, ruka ho začala zase poslouchat. Co nohy? Harry vyslal signál vůlí a v okamžení se prsty na nohou pohnuly. Tak snad to nemůže být tak zlé.
   Zkusil posadit se na posteli. Oběma rukama se zapřel a pomohl si do vzpřímené polohy. Páteř ho ale v tom okamžiku strašlivě zabolela, takže ztuhnul přesně v té pozici, kde byl a vykuleně zíral, protože mu bolest projela celým tělem jako blesk. Nakonec se dokázal přemoct a narovnal se na posteli a znovu mu projela bolest celou páteří jako elektrický proud kabely. Konečně se mohl pořádně rozhlédnout po celé ošetřovně, postele byli prázdné, následně se podíval nalevo.
   Byla tam dívka, hlavu měla opřenou o Harryho postel a jak vidno spala. Harry nemusel hádat kdo to je, podle jejích krásných rovných vlasů to hned poznal. Pohladil Cho po tváři a usmál se, i když to pod obvazy nebylo vidět.
   Cho sebou škubla a hbitě se narovnala. „Harry!“ zakřičela automaticky, aniž by věděla, že je Harry při vědomí. Pak se na něj podívala a její obličej se naplnil štěstím a radostí.
   „Harry!“ křikla, hnala se a objala ho. Harry zatnul zuby a bolestně zasténal.
   „Oh, promiň, musí tě to bolet,“ omluvila se radostně Cho.
   „To je dobrý,“ zasténal Harry a snažil se utišit bolest, která mu zase projela páteří.
   „Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi konečně vzhůru!“ křičela Cho radostí a začala slzet. „Mysleli jsme, že se už nikdy neprobereš.“
   „Co?“ divil se Harry.
   „Schytal jsi příšernou ránu železnou koulí do hlavy,“ řekla Cho.
   „Co se to tu děje?“ ozval se ženský hlas ze dveří. Do místnosti vstoupila madam Pomfreyová.
   „Madam Pomfreyová, Harry se probral!“ křičela radostně Cho.
   „No konečně!“ povzdychla si. „Myslela jsem, že mi vás tu nechají snad na celý život,“ zažertovala.
   „Co… co se stalo?“ ptal se zmateně Harry.
   „Máte štěstí, že jste přežil, pane Pottere. Museli jsme vám hlavu skládat dohromady jako skládačku. Mudlové by vás nezachránili, nebýt našich kouzel,“ řekla Pomfreyová.
   „Goyle tě trefil vší silou Potloukem,“ řekla mu Cho.
   „No… pamatuji si, že mi někdo sebral brýle,“ řekl Harry a stále zíral na obě dvě v místnosti rozmazaně. „Mimochodem, nevíte kde je mám?“
   „Obávám se pane Pottere, že by vám neseděly na obličeji,“ usmála se Pomfreyová a ukázala mu na obvazy zavázanou hlavu.
   Harrymu ale záhy něco došlo a vyhrkl „A co Ginny a Colin?“
   „Jsou v pořádku, už dva dny z ošetřovny,“ řekla s úsměvem madam Pomfreyová.
   „A jak dopadl zápas?“ vyhrkl Harry.
   „Vždyť je to jedno,“ pokračovala madam Pomfreyová. „hlavní je, že jste v pořádku, nechápu, jak se zrovna teď můžete zajímat o něco takového.“
   „Malfoy chytil Zlatonku těsně po tvým dopadu na zem,“ řekla mu chápavým tónem Cho.
   Harry sklopil zrak a smutně se zahleděl na přikrývku.
   „Harry, on vůbec nebral v úvahu, že jsi mohl v tu chvíli, co tě ten Potlouk trefil umřít, on prostě letěl dál, přitom to všechno viděl na vlastní oči,“ řekla Cho chápavě. „Nikdo ti absolutně nezazlívá to, že jste prohráli, vždyť ti krvácelo oko a skrz to jediné které ti zbylo jsi neviděl.“
   „Mohl jsem jí ale chytit,“ postěžoval si, strašně ho to mrzelo, se Zmijozelem ještě nikdy neprohrál.
   „Harry, všichni tě oslavovali, za ten zápas ses choval jako hrdina, zřekl jsi se toho to vzdát a jako jediný jsi nastoupil s odhodláním, to ty jsi je vlastně přemluvil, aby tam také šli. Za celý zápas jsi nebral v úvahu svou roli chytače a bránil jsi své hráče hlava nehlava!“ říkala mu nadšeně Cho. „Chtějí tě prohlásit hráčem roku, Zmijozel hrál neuvěřitelně sprostě, každý je teď, i když vyhráli nenávidí.“
   „Já jsem jen nechtěl prohrát s Malfoyem,“ řekl sklíčeně Harry, na Malfoye měl opravdu příšerný vztek.
   „Každý ví, že jsi neprohrál, každý ví, že by jsi tu Zlatonku stejně chytil, kdybys viděl, jak na tebe koukali, když ti tekla ta krev z obličeje a ty jsi se stejně sebral a letěl tak strašlivou rychlostí za Malfoyem…“
   „To už stačí slečno Changová,“ řekla madam Pomfreyová.
   „Já, jsem prostě ráda, že jsi zpátky,“ řekla nakonec Cho a stiskla Harrymu ruku. Harry nebyl rád, že ho vidí v takovémhle stavu, ale zároveň byl rád, že tam je s ním.
   „Jak dlouho jsem spal?“ zeptal se.
   „Asi tři dny, slečna Changová tady s vámi stále byla, když jsem jí chtěla vyhnat, ztropila mi tady takový cirkus, že to jste ještě neviděl,“ řekla madam Pomfreyová a zlostně mrkla na Cho.
   „Vlastně je to vina madam Pomfreyové, to ona tě stále uspávala, proto se to protáhlo až na tři dny,“ oplatila jí Cho a popudlivě se na ní usmála.
   „Jak tu ještě dlouho budu muset ležet?“ ptal se opatrně Harry.
   „Ještě několik dn…“
   „Jenom dnes,“ přerušila Pomfreyovou Cho.
   „Pokud je mi známo, tak na ošetřovně rozkazuji já,“ řekla nakvašeně madam Pomfreyová.
   „A pokud je mi známo, tak jste včera Ronovi a Hermioně říkala, že tu bude jen…“
   „To co jsem říkala není důležité, důležité je to, co řeknu teď a…“
   „Ale profesoru Brumbálovi jste také řekla, že…“
   „Už jsem vám řekla, že to není důležité, já rozhodnu, jak dlouho tu bude ležet...“
   „Chápu!“ křikl Harry, ale zároveň s tím mu projela páteří další vlna bolesti.
   „Co se stalo?“ zeptala se hned vyplašeně Cho.
   „Ale, záda mě pořád bolí,“ postěžoval si Harry.
   Madam Pomfreyová mrkla na Cho, aby jí tím dokázala, že měla pravdu a odešla zase do své kanceláře.
   „Co je dneska za den?“ zeptal se Harry.
   „Úterý,“ řekla Cho a stále Harrymu nepouštěla ruku. „Jsem ráda, že jsi zpátky,“ řekla s úsměvem.
   „Jsem rád, že jsi tady byla,“ řekl jí na to Harry.
   „Dojdu pro Rona a Hermionu, počkej chvíli,“ řekla Cho, vyskočila ze židle a hnala se ze dveří ven.
   Harry zvednul ruce a začal si prohmatávat obličej. Byl nějaký velký, měl ve skutečnosti přece hubený obličej, jenže tenhle byl nějak více kulatý. Obvazy nebyly nějak zvlášť tlusté, ale byly silně napjaté přes celou hlavu.
   V místnosti se teď ukázala madam Pomfreyová a nesla Harrymu něco v misce.
   „Co to je?“ zeptal se zdráhavě Harry.
   „To?“ zeptala se a ukázala na misku v ruce. „To je polévka, vaše snídaně.“
   „Co se stalo s mojí hlavou?“ zeptal se Harry tentokrát vyplašeně.
   „Nebojte, budete vypadat naprosto stejně, jen vám to trochu nateklo, proto bych i ve vašem zájmu si ten obvaz ještě chvíli ponechala, alespoň pro dnešek, pomocí našich lektvarů to ale mizí rychle, nebojte se. A oko bude také v pořádku, stále ale budete muset nosit brýle,“ řekla madam Pomfreyová, nabrala lžíci polévky a dala já Harrymu před pusu, ten na ní vyvalil oči.
   „Myslím… ehm… že mi ruce ještě fungují,“ řekl Harry opatrně.
   „Jak je libo, myslela jsem, že vás to bolí, byl jste zraněn do hlavy a to ovlivnilo celý mozek a míchu takže jsem vám dala léky, které možná budou ovlivňovat vaše… pohyby, ale jak říkám, když to zvládnete...,“ řekla neurčitě madam Pomfreyová a bouchla s talířem polévky na noční stolek vedle postele, pak se otočila a odkráčela pryč.
   ‚Snad jsem jí neurazil.‘ řekl si Harry ustaraně. Pak se naklonil k polévce, natáhl ruku a v tom mu tělem projela ta známá bolest, ruka mu hned zase spadla.
   ‚To snad ne, ona měla pravdu.‘ řekl si Harry, určitě bylo lepší, když ho krmila ona, než třeba Ron. Otočil se na posteli a bolestivě zaúpěl. Chvíli v klidu dýchal a připravoval se na další pohyb směrem k polévce.
   Zatnul zuby a poposedl k nočnímu stolku, jenže tak silně, až do něho drcnul a trochu polévky se vylilo.
   ‚Sakra!‘ křikl sám na sebe Harry. Zvedl ruku, ale zase mu tělem projela bolest, takže mu spadla znovu do klína. Přemýšlel co udělá, jeho kamarádi tu budou každou chvíli. Jak tak koukal na talíř, tak ho něco napadlo.
   Pomalu se začal obličejem naklánět k talíři polévky. Cítil, jak je horká, nakonec už byl jen asi deset centimetrů od hladiny polévky, když mu tělem projela další snad nejsilnější vlna bolesti. Harry ztuhnul, zůstal tak nakloněný nad talířem a ani se nehnul. Zuby zatínal bolestí, pokusil se ještě více naklonit, aby si mohl usrknout, ale zase to zabolelo. Tak se zkusil narovnat, ale znovu to zabolelo. Zůstal tam ohnutý sedět nad polévkou a horká pára mu stoupala do obličeje.
   ‚Já jsem tak pitomej!‘ nadával si Harry a přemýšlel co udělá.
   V tom mu hlava povolila a od padl bradou na roh talíře, čímž ho převrátil a vylil na zem v ohlušujícím třesku.
   ‚Sakra! Sakra!‘ postěžoval si Harry, bradu měl celou od polévky a zůstal tam ohnutý nad stolem, ten postoj spíš připomínal loudivého psa, než Harryho Pottera.
   „Co se to tu děje?“ ozvala se madam Pomfreyová a hnala se k Harrymu.
   „Zřejmě jsem to moc nezvládl,“ řekl Harry skrz zatnuté zuby.
   Madam Pomfreyová mávla hůlkou a rozbitý talíř o polévka ze země rázem zmizeli. „Já jsem vás varovala, za trest dostanete další porci až v poledne,“ řekla, otočila se a uraženě odkráčela.
   Harry stále byl ohnutý a bradu měl na nočním stolku.
   ‚A co takhle pomoct?‘ ptal se Pomfreyové v duchu. V tom se ale začaly ozývat rychlé kroky, to musí být Ron, Hermiona a Cho. Harry nasucho polkl, to by se asi uchechtali k smrti, kdyby ho takhle viděli.
   Zatnul tedy zuby, převrátil se a padl na postel. V tom vykulil oči, všechna ta bolest která mu projela před tím páteří se teď spojila a zabolela ho najednou. Takže mu selhal hlas, prostě jen ležel s vyvalenýma očima a koukal do stropu.
   „Harry!“ ozval se dívčí hlas ode dveří. Harry stále koukal vykuleně do stropu, už se ani neodvažoval pohnout hlavou.
   Do místnosti se vřítili Cho, Ron, Hermiona, Ginny, Sloper, Colin, Seamus a Dean. Všichni přiběhli k Harryho posteli a zdravili ho. Vyprávěli mu, jak ho tady všichni prohlašují jako hrdinu, když slyšeli pravdu o tom, co se toho dne stalo. O tom jak Zmijozel teď každý nenávidí a ještě o to víc, že za zápas nedostali žádný trest, protože se vymluvili na to, že famfrpál je prostě tvrdá hra a pokud jí nechtějí hrát, tak ať nehrají a vlastně ve skutečnosti měli pravdu, nikdo je nemohl nijak potrestat.
   Harry měl pořád ještě vykulené oči, ale zaznamenal to, že ostatní nedopadli také nejlépe. Colin měl ošklivou bouli, která ale podle jejich slov je už skoro pryč, že měl o hodně horší, on se vůbec s ní spíš chlubil, než aby mu vadila. Ginny zase měla modřiny na obličeji a přes obočí měla tenkou náplast. Dean měl, jak se zdá zase normální nos a Ron už také nejevil známky po tom děsivém nárazu Camrálu přímo do obličeje. Harry zjistil, že ani jejich odrážeči neskončili nejlépe, oba měli modřiny na obličeji, jak se prali se Zmijozelskými odrážeči.
   Pak museli odejít na snídani a na hodiny. Ron a Hermiona mu ale slíbili, že sem ještě po snídani zaběhnou s učením, Ron se na to potutelně usmíval, věděl, že učení bude jediné, po čem se Harrymu nestýskalo, ale Hermiona trvala na svém.
   Harry zjistil, že v pondělí na čtyřhodinovce lektvarů si napsali tolik poznámek, že to snad vypadalo, jako by Snape chtěl, aby Harry zameškal co nejvíc učiva. Ani ostatní předměty nepolevily, Harrymu se postupně dopoledne lépe pohybovalo, konečně už mu samovolně nepadala ruka ani hlava.
   Po obědě k němu ještě zaskočili kamarádi a vyptávali se, jak mu je. Odpoledne po učení s ním pak Cho trávila veškerý volný čas, za což jí byl vděčný, nejen, že se tam sám nenudil, ale také tam měli klid, protože madam Pomfreyová rázně zakončila veškeré návštěvy, těsně po tom, co se tam vřítila Cho.
   Večer pak konečně Harry svolil a sundal si obvazy z hlavy. Vypadala tak, jako vždycky, pravé oko už zase fungovalo a Harry si mohl zase nandat brýle. Pak oba dva na madam Pomfreyovou naléhali, ať Harry už může jít pryč z ošetřovny. Když už to bylo snad po padesáté, sama je vyhnala ven, aby jí už dali pokoj.
   Oba dva šli na večeři, kde už byli shromážděni všichni studenti a hlasitě se bavili. Harry se zhluboka nadechl a hned po Cho vešel také do Velké síně.
   Okamžitě se strhla vlna šuškání a vykřikování, jak ho někdo zdravil a někdo (hlavně od Zmijozelského stolu) pomlouval. Sedl si mezi své dva kamarády zády k ostatním v síni a s chutí se zakousl do večeře.
   Konečně pořádná strava. Klid ale neměl, stále někdo od Nebelvírského stolu ho zdravil nebo se ho na něco ptal, takže věčně musel odpovídat na dotíravé otázky.
   Po večeři se ještě sešel s Cho a rozloučili se. Pak s Ronem a Hermionou šel do Nebelvírské společenské místnosti, kde ho Hermiona kontrolovala, co se naučil. Nakonec jí musel Ron okřiknout, protože se začala chovat jako jeho máma.
   Ale ani ve společenské místnosti dotíravé otázky nepřestaly.
   „Harry, jak jsi dokázal letět tak rychle?“ ptal se nedočkavě Dennis Creevey.
   „Prostě… jsem na to dupnul a bylo to,“ řekl Harry tónem, který naznačoval, že už se nechce o ničem dalším bavit.
   „To bylo úžasný, jak jsi na to hřiště vyšel sám a nebál ses jich,“ říkala radostně Dominika Griffinová.
   „To možná bylo spíš ze vzteku, než z nějakého hrdinství,“ řekl znuděně Harry.
   „Nechte ho už být,“ řekla Hermiona.
   „Harry, jak to plánuješ na příští zápas s Havraspárem?“ zeptal se popudlivě Arnold Lender.
   „Proč?“ ptal se Harry.
   „No…“ pokračoval Lender. „budete hrát proti Cho přece ne?“
   „A co má jako být?“ ptal se dál dotčeně Harry.
   „Aby až oba poletíte za Zlatonkou jsi jí nešetřil kvůli tomu… ehm…“ říkal dál Lender.
   „Víš co, Arnolde?“ odvětil Harry. „Být tebou bych se staral o své vlastní problémy.“
   „To taky budu, ale nechci abychom nevyhráli famfrpálový turnaj jen kvůli tomu, že ses zabouchnul do nepřátelské chytačky,“ dotíral Lender.
   „Přestaň Lendere!“ křikla Hermiona.
   Harry teď koukal zle na Lendera a ten mu zase jeho pohled opětoval.
   „To, co je mezi námi, do toho ti nic není,“ řekl velice pomalu a přímo Harry.
   Lender pokrčil rameny a řekl. „No, jak myslíš, ale doufám, že nás nepotopíš, jestli víš jak to myslím,“ řekl a odkráčel na druhou stranu místnosti. Harry se také otočil a naznačil všem, že se už o ničem nehodlá bavit.
   Konečně byli všichni z dosahu doslechu trojice měla soukromí.
   „Něco se mi zdálo,“ řekl po chvilce Harry.
   Ron a Hermiona po sobě koukli a čekali, co ještě z Harryho vypadne.
   „Šel jsem do Brumbálovy pracovny, ale před jeho dveřmi jsem se zasekl, nemohl jsem jít dál…“ pokračoval dál pomalu a potichu. „Pak se ozval nějaký hlas a řekl, že tam musím jít.“
   „A bolela tě při tom jizva, byla to ta vidina jako minulý rok?“ ptala se Hermiona.
   „Ne, nic mě nebolelo, byl jsem jako duch, myslel jsem si, že jsem mrtvý,“ řekl Harry.
   „Do Brumbálovy pracovny?“ opakoval Ron.
   „Možná, že Vol… Voldemort,“ zašeptala Hermiona. „tam něco chce.“
   Harry začal uvažovat.
   „Tohle je divné, v létě se celý kouzelnický svět doví, že je zpátky. Člověk by čekal, že začne znovu zabíjet, ale přitom se stále nic neděje.“
   „No,“ přidal se Ron. „Ministerstvo už o něm ale ví, Popletal prý už rozjel pátrací akci a svolal všechny bystrozory, všichni už zase začali zabezpečovat své domy a znovu se konaly schůze na obranu proti Pánovi zla,“ řekl Ron.
   „A co Pettigrew a ostatní smrtijedi?“ zeptal se Harry.
   „Co je s nimi?“ řekl Ron.
   „Právě, že nic,“ pokračoval Harry. „Už neexistuje důvod, proč by Voldemort měl čekat, proč si prostě za mnou nepřijde a nezabije mě.“
   „Vždyť jseš v Bradavicích, tady jseš chráněný,“ řekla Hermiona.
   „Myslel jsem před tím, když jsem byl pryč,“ podotkl Harry.
   „Možná kvůli té věštbě, chtěl se dozvědět, co v ní bylo, ale nedozvěděl se to. Možná to ho zbrzdilo,“ uvažoval Ron.
   „To si nemyslím,“ odvětil Harry.
   „Uvažuj, jediné co Ty-víš-kdo ví je, že podle Trelawneyové jsi ty jediný, kdo jej dokáže porazit, tak to předurčila ta věštba a tak…“
   „Cože, Harry je jediný, kdo dokáže porazit Vy-víte-koho?“ vykřikl za nimi jeden student a přerušil Rona v povídání. „Tak to bylo v té věštbě, o které se tu povídá.“
   „Hele, nikomu to…“ křičel Harry, ale to už se student hnal k hloučku dalších dětí a nadšeně vypravoval, co právě slyšel.
   „Promiň, Harry,“ omlouval se Ron.
   Harry si povzdechl. „Ale to nic,“ věděl, že zítra už to ví celá škola.
   „Musí ale existovat důvod, proč Voldemort otálí,“ říkala Hermiona a při slově Voldemort vždycky šeptala.
   „Možná zase něco chystá ,“ řekl Ron „Každý už si myslel, že jsi mrtvý Harry. Když konečně se veřejnost dověděla pravdu, tak se očekávalo, že Ty-víš-kdo začne zabíjet, nejdřív zlikvidoval toho, kdo mu nejvíc ublížil a to jsi ty. Pak se čekalo, že začne zabíjet mudlovské děti a ti co řekli slovo Voldemort. Jenže pak se ukázalo, že žiješ.“
   Harry stále hleděl, jak se zpráva o věštbě šíří z jednoho studenta na druhého a potichu si povzdechl, jak bude asi vypadat zítřek. Uvažoval, že jim ani neřekne o Démonech, ani o ničem jiném, co říkal Lexter. Má jim prozradit, že právě Démoni jsou vykonavači smrti toho, kdo řekne slovo Voldemort?
   ‚Ne, to ne.‘ uvažoval v duchu Harry, už tak měl starostí nad hlavu.

   Příští den zase celá Velká síň měla nové téma k rozhovoru, Harry si myslel, že snad do té školy chodí kvůli němu, než kvůli učení. Pak náhle do síně vtrhly poštovní sovy a začaly shazovat dopisy studentům. Před najedenou Hermionu jako vždy spadl čerstvý výtisk Denního věštce, a tak se hned dala s chutí do čtení.
   „Psali tam zase něco o mě?“ zeptal se po chvilce Harry.
   Hermiona na něj koukla a rozmýšlela se, co mu řekne.
   „Nemusíš mi lhát,“ řekl Harry.
   „Bylo tam, že jsi měl nehodu na famrfpálovém zápase a tak dál,“ řekl Ron ještě, než se Hermiona stačila vyjádřit. „pak také, že ve škole je fáma, že ty jako jediný dokážeš zabít Ty-víš-koho, ten informátor je ale spíš proti tobě,“
   „To by mě zajímalo…“ pokračoval Ron. „kdo to ten jejich informátor je.
   „To je jasný, Malfoy,“ řekla hned Hermiona.
   „To sedí,“ uvažoval dál Ron. „ale jak…“
   „No konečně!“ křikla Hermiona a přerušila Rona. Všichni u stolu sebou cukli, jak tak z nenadání vykřikla.
   „Co se děje?“ zeptal se Ron.
   Hermiona mu ukázala článek v novinách a Ron nahlas četl.
   „Tímto dnem se na Ministerstvu kouzel zřídilo nové oddělení s názvem Společnost pro podporu občanské a životní úrovně skřítků ve zkratce SPOŽÚS. Oddělení se bude zabývat problémy životního prostředí domácích skřítků a chování jejich zaměstnavatelů. Toto oddělení navrhl ředitel Bradavické školy čar a kouzel prof. Albus Brumbál, který jako první zaměstnal domácího skřítka, ano, slyšíte dobře, zaměstnal. Oddělení bude usilovat o to, aby domácí skřítkové za své služby dostávali řádně zaplaceno alespoň základním honorářem, a podle slov prozatímní ředitelky oddělení se budou její zaměstnanci v dohledné době snažit prosadit nové práva domácích skřítků.
   S tímto oddělením vyslovil svůj veliký nesouhlas Ministr kouzel Kornelius Popletal, který sám vlastní dva domácí skřítky. Stejně tak s tím nesouhlasí i skřítkové samotní a hrozí skupinovou vzpourou. Podle prozatímní ředitelky by se ale skřítkové neměli vlastnit, ale zaměstnávat.
   Takže počínaje tímto dnem bude SPOŽÚS tlačit na Ministerstvo kouzel, aby se zaměstnávání skřítků stalo skutečností, nikomu prý nic neudělá, když jim týdně dá za jejich služby několik drobných, aby si mohli koupit něco na sebe nebo něco k snědku.
   Proto se prosím přemožte a podpořte organizaci SPOŽÚS, neboť jak napsala prozatímní ředitelka ve svém dopisu při návrhu organizace: „Každý živý tvor si zaslouží úctu a respekt
.
   Hermiono, snad mi nechceš opravdu říct, že to máš na svědomí,“ dokončil své čtení Ron.
   „Můj záměr vychází přesně podle plánu,“ culila se Hermiona a ještě několikrát si dokola četla článek s nadpisem SPOŽÚS.
   „Ty jsi opravdu tu pitomost o SPOŽÚSu dotáhla až na Ministerstvo?“ zeptal se ohromeně Ron.
   „Když si za něčím člověk stojí, tak by neměl polevovat,“ řekla Hermiona a stále se usmívala na článek v novinách.
   Harry o něčem začal přemýšlet a pak se Hermiony zeptal. „Hele, mám takové divné tušení…“ řekl a naznačil Hermioně, aby ho vnímala. „myslím že tak trochu tuším kdo je ta prozatímní ředitelka,“ řekl pomalu s úsměvem.
   Ronovi to docvaklo a zděšeně se podíval na Hermionu.
   „To vás nemusí zajímat,“ cekla Hermiona a četla dál tu samou větu už snad desetkrát.
   „To… to… to se mi snad zdá,“ koktal Ron a nacpal si pusu snídaní, aby radši nic neříkal.
   Harry se pousmál a přestal o tom už přemýšlet, Hermiona je zkrátka už taková a jiná nebude. Teď koukal na profesorský stůl. Hagrid se ládoval lívancema s marmeládou a Harry viděl, jak občas jeden lívanec potají strčí do brašny a dělal, jako by se nic nestalo. Harry věděl, že pak si na nich pochutná jeho lovecký pes Tesák, takže se jen usmíval, jak Hagrid s plnou pusou rval další lívance do své brašny.
   Vedle něho se spolu, jako už normálně, bavili Lexter a Snape, Harry by si řekl, že Snape bude Lextera nenávidět, protože není žádný zloduch. Jenže pokaždé, když se tam podíval, se tihle dva spolu bavili, jako kdyby to byli bratři. Snape se dokonce i párkrát pousmál, což nedělal ani když byly Vánoce.
   Profesor Brumbál se zase také, jako vždy, bavil s profesorkou McGonagallovou, Harry se na něj ale radši nedíval, pokaždé, když se tak stalo, tak na něj dostal srdceryvný vztek, nejraději by vyletěl ze židle a šel mu něco udělat.
   Až teď si uvědomil, že přes noc se mu nic nezdálo, že by byl takový sobec a na Siriuse už zapomněl?
   Teď když o něm tak přemýšlel, zmáhal ho stesk. Co by teď asi dělal? Kdyby ho tam načapali, jak pomáhá členům Fénixova řádu, možná by ještě za přispění Brumbálova slova se dostal na svobodu. Možná, že by chodil Harryho navštěvovat, změnil by se zase ve psa a potají se vkrádal do hradu, tak, jak to udělal ve třetím ročníku užili by si zase spoustu legrace. Také by mohl Harry chodit do Prasinek, tam by se také mohli setkat, poznal by Cho, určitě by byli kamarádi.
   Nic z toho už ale nebude, je mrtvý, Harry už přestával mít naděje, pořád doufat, že je živý ho vysilovalo, jeho marné naděje už polevovaly a mizely v nedohledné dálce. ‚Voldemort mi zabil všechny členy rodiny, jejich kamarády, za to zaplatí, i kdyby to měl být můj konec.‘ sliboval si Harry.
   Celý den se snažil připravit se na večerní hodinu Nitroobrany. Dnes měli ale Astronomii, takže věděl, že když ještě v noci bude muset jít na Nitroobranu, bude dost vyčerpaný. První dvouhodinovka byly Lektvary. Snape byl zase ve svém živlu a znovu si zasedl na stůl Harryho a Nevilla. Na Nevillovi bylo vidět, jak je nesmírně rád, že je Harry zpátky, nejspíš čtyřhodinovku v pondělí protrpěl.
   Odpolední volný čas strávil s Cho, vzali si ven učebnice a Cho mu pomáhala s učivem. Pak si k nim přisedli i ostatní a pak i Ginny a i někteří členové Brumbálovy armády. Povídali si o různých věcech, o jejich zážitcích z Odboru záhad a tak podobně.
   Po astronomii se zase celá třída plížila plouživým krokem do svých ložnic, jen Harry zahnul rovnou i s učebnicemi na Astronomii do Komnaty nejvyšší potřeby.
   Lexter už tam na něj čekal a usmíval se, když Harry vcházel.
   „Tak, jak tak koukám, nevím jestli mi v dnešní hodině padneš na zem kvůli mému působení na tvou hlavu, nebo únavou,“ řekl s úsměvem.
   „Asi obojí,“ pravil znaveně Harry, odhodil učebnice na polstrovanou podlahu a postavil se na své místo na kousku pevného povrchu.
   Lexter jako vždy přešel až k němu a dal mu ruku nad hlavu, pak zavřel oči a pobídl Harryho, ať udělá to samé. Chvíli s ní kroutil na jeho hlavou a pak s znenadání ucukl.
   „Co se stalo?“ zeptal se překvapeně Harry.
   Lexter na něho s obavami hleděl. „Došlo k dalšímu spojení, mezi tebou a Pánem zla,“ řekl pomalu.
   „No… ano, je to možné, když jsem spadl z toho koštěte, tak jsem omdlel, tak toho asi využil,“ řekl Harry.
   Lexter na něho upřeně koukal a zeptal se. „Co se stalo, když se s tebou spojil.“
   „Nic,“ řekl přímo Harry.
   Lexter sklopil zrak a vydechl si. „Harry, myslím že neříkáš pravdu,“ řekl a Harry zdá se pochopil, jde o jeho telepatii.
   „Totiž… procházel jsem hradem, to je vše,“ nevěděl proč, ale nějak se mu nechtělo říkat pravdu.
   „Lžeš,“ řekl krátce Lexter. Stále na něj koukal, ale pak řekl. „Pokud mi to nechceš říct, dobrá, nic se neděje, ale dej si pozor, ano?“
   „Vždyť už to stejně víte, ne?“ optal se Harry.
   „A jak bych mohl?“ řekl Lexter.
   „Přečetl jste si to ve mně,“ řekl Harry.
   „Čtení myšlenek, to je primitivní formulace. Za prvé, a za druhé jsem k tomu nepotřeboval telepatii, poznal jsem to podle tvých pohybů a nervozity, od jisté doby, jsem přestal z lidí zde…, jak ty říkáš, číst informace, zvláště pak od tebe.“
   „O čem se to pořád s profesorem Snapem bavíte?“ nevydržel Harry a zeptal se ho. „Pokaždé, když sedíte ve Velké síni, stále jenom…“
   „Ah ano. Víš Harry…, ehm… možná se to nezdá, ale profesor Snape je jeden z největších profesionálů, jaké jsem kdy poznal, věř mi, že si toho máme hodně co říct,“ zakončil Lexter a pozvedl hůlku. „Takže, teď přistoupíme ke kroku číslo dva. Ten první, byl očištění mysli, ten druhý je zapření přístupu do tvé mysli.“
   „A… jak se to dělá?“
   „Jsou dva způsoby odražení útoku na tvou mysl. Jeden je fyzický, dokážeš skrz jeho moc zahlédnout realitu, zaútočíš na útočníka kouzlem a zneškodníš ho,“ Lexter se odmlčel a zamyšleně koukal na Harryho.
   „A… ten druhý?“ ptal se Harry opatrně.
   „Já vždycky říkám, že nejlepší způsob obrany je útok,“ řekl Lexter a koukal pronikavě na Harryho.
   „Útok?“ opakoval Harry, ale opakoval to jenom proto, aby Lexter začal znovu mluvit, protože ten jeho pohled už přestával snášet.
   „Ano útok,“ řekl krátce Lexter a stále hleděl na Harryho.
   „A ten se provádí jak?“ nenechal se odbýt Harry.
   „To, co jsi udělal profesoru Snapeovi, ale jiným způsobem,“ řekl Lexter.
   „A co jsem mu udělal?“ zeptal se Harry.
   Lexter konečně otočil svůj pronikavý pohled a začal pomalu říkat.
   „Když útočník zaútočí na tvou mysl, vytvoří se mezi vámi spojení, spojení podobné tomu, které teď máš s Pánem zla. Pokud se oběť nedokáže ubránit, útočník skrz toto spojení dokáže proniknout do jeho mysli, dokonce, když je útočník velice zdatný, může tohle spojení fungovat stejně jako kletba Imperius.“ dořekl a důležitě mrknul na Harryho. „Jenže, když je oběť silná, dokáže odrazit útok a skrz spojení, které útočník vytvořil se dostat do jeho mysli… a dělat si… co chce,“ dodal s úsměvem Lexter.
   „Myslíte jako, že bych se dostal do mysli Voldemorta?“ řekl Harry a Lexter sebou škubl při slovu Voldemort.
   „To slovo přede mnou už nikdy neříkej, ano?“ řekl vážně.
   Harry zkřivil naštvaně pusu a chtěl něco namítat, ale Lexter ho zastavil.
   „Popravdě Harry“ pokračoval Lexter. „se to už stalo. Jak jsem slyšel, minulý rok jsi zachránil Arthura Weasleyho a to jenom proto, že jsi vnikl do mysli Pána zla.“
   Harry o tom začal uvažovat.
   „Je v tobě víc, než si myslíš Harry,“ řekl Lexter a znovu mu pohlédl do očí. „Já věřím, že se dokážeš dostat do jeho mysli znovu a zjistit, co má v plánu, i když teď už ti takový přístup, jako jsi měl minulý rok, nenechá, až začne vraždit, a to jednou začne, budeš to ty, kdo bude ty lidi varovat… a já ti pomůžu, ale musíš chtít ty sám.“
   Harry pevně kývnul hlavou.
   „Dobře,“ usmál se Lexter. „Víš…, musím ti něco říct,“ pokračoval pak pomalu. „Vím, že se může stát cokoliv a proto kdybys zase utekl Harry,“ řekl a nespouštěl z něho zrak. „nebudu ti to zakazovat, musím ti ale říct abys nechodil do žádných tajných objektů, podle mých zdrojů jak Ministerstvo tak i Pán zla mají možnost se dozvědět, kde jsi a budou u tebe v cuku letu.“
   „Jak to můžou vědět?“ zeptal se Harry.
   „Jsou způsoby, kterými se lze to dozvědět. Nechoď proto do žádných tajných objektů, tam, kde by jsi mohl ohrozit někoho jiného, ano?“ opakoval Lexter.
   „Dobrá… vy mi nezakazujete abych utíkal?“ zeptal se udiveně Harry.
   Lexter si povzdechl a sedl na polstrovaný povrch podlahy.
   „Mým úkolem je tě chránit tělem i duší, ale také tě mám rád Harry. Chci se také nějak… odvděčit Siriusovi, za to, co jsem mu provedl,“ říkal pomalu a zase se naklonil k Harrymu. „Budu tě chránit jako přítel a ne jako bodyguard. Až budeš opravdu v úzkých, budu se snažit tam být, to ti slibuju,“ řekl a přátelským úsměvem.
   „Děkuju,“ zeptal se Harry.
   „Až uslyšíš orlí křik, budu ti nablízku,“ řekl Lexter, postavil se a pozvedl hůlku. „Takže můžeme?“
   Harry připravil tu svou a namířil na Lextera.
   „Takže se zase zamysli na nějaké odzbrojovací kouzlo,“ řekl Lexter a Harry poslechl. „Dobře a teď si očisti svou mysl,“ řekl a vztáhl k němu ruku nad jeho hlavu a pomalu říkal. „Zavři oči… zvolni svůj dech… a zaposlouchej se do hlasu okolí… naslouchej zpěvu větru… je tu ticho a tma… nikdo tu není… jen vítr… Legilimens!
   Tma pod Harryho očima se proměnila v nějakou místnost, byl tam Neville a nějaký smrtijed s dětskou hlavou. Dole ale ležela Hermiona a ani se nehnula. „Ona je mrtvá!“ křikl Harry. ‚Ne není, má puls.‘ odpověděl Neville. ‚Nemysli na to.‘ ozvalo se najednou z nitra jeho hlavy. Harry si uvědomil, že se zase soustřeďuje na své vzpomínky a tak je přestal vnímat. … Místnost zmizela a místo toho se objevila Tajemná komnata, na jejímž konci ležela ještě mladá Ginny a umírala. ‚Nemysli na to, nemysli na to.‘ opakoval si Harry a absolutně přestal vnímat co děje. … Tajemná komnata zmizela, Harry najednou byl celý pod vodou a před sebou uviděl čtyři svázané postavy, to byl druhý úkol při Ohnivém poháru. Harry si už ani neříkal ‚Nemysli na to.‘, protože už nic nevnímal, v tom se před ním začala rýsovat Komnata nejvyšší potřeby a před sebou uviděl Lextera. Zamířil na něj hůlkou a soustředil se na kouzlo.
   „Nasus Longus!“ vykřikl a spojení mezi Lexterem a ním zaniklo.
   Harry konečně otevřel oči a před sebou uviděl Lextera.
   „Do bydo dobdý,“ smál se Lexter s půlmetrovým dlouhým nosem. „do jfi flyfel gde, dohle gouzlo?“
   Harry se usmál a řekl. „Od jedné kamarádky.“
   Lexter si zamířil hůlkou na obličej a nos se mu rázem vrátil do původní velikosti.
   „Musím přiznat, že nepřítel by ti neporadil, abys nemyslel na své vzpomínky,“ podotkl Lexter.
   „To jste byl vy?“ ptal se Harry.
   „Ano, byl jsem v tvé mysli, ne? Ale pak jsi mě překvapil, ukázal jsi dokonalé očištění mysli, zvládl jsi to dřív, než bych čekal, myslím, že jsi opravdu připraven na druhý krok,“ řekl spokojeně Lexter.
   „Myslíte dostat se vám do mysli?“
   „Ano, to můžeš provést dvěma způsoby, buď napůl fyzicky a to zase kouzlem, to kouzlo ale musí znít Legilimens, což bys už měl umět, nebo vnitřně, neboli psychicky,“ řekl Lexter a hleděl na Harryho. „My se budeme učit tu druhou variantu, protože před sebou Pána zla nemáš, nýbrž vaše spojení je stálé.“
   „Dobře a to se dělá jak?“ zeptal se Harry.
   „To je o mnoho obtížnější, než způsob, který jsem tě učil teď. Víš, kouzlo legilimens pouze zpřístupňuje propojení mezi útočníkem a obětí. Samotné proniknutí do mysli vykonává útočník sám, kouzlo mu jenom otevírá cestu, jestli mi rozumíš.“
   Harry trochu zmateně přikývl.
   „Takže, abych to řekl laicky, ty musíš po té cestě, která mezi vámi dvěma je nastálo, přetlačil Pána zla zpátky do jeho mysli,“ řekl a křivil obličej, když to musel říkat takhle hloupě. „Což je vlastně základ Nitroobrany,“ zakončil to Lexter.
   „A… a… jak ho mám přetlačit?“ ptal se zmateně Harry.
   „Silou vůle,“ řekl Lexter a Harry si vzdychl. „Víš, že jsi to už jednou dokázal?“ zeptal se Lexter.
   „Jistě, když jsem zachránil pana Weasleyho,“ řekl Harry automaticky.
   „Ne, tehdy ne,“ řekl Lexter a Harry na něj překvapeně koukl. „To se ale nejednalo o Nitrozpyrit,“ pokračoval Lexter. „To samé se stane u Priori incantato, když se střetnou kouzelníci s takzvanými sesterskými hůlkami, jedna dokáže silou vůle kouzelníka proniknout do té druhé a…“
   „… a vyzvrátit její poslední kouzla,“ doplnil ho udiveně Harry.
   „Ty jsi to už dokázal, dokázal jsi porazit Pána zla,“ řekl mu Lexter.
   „Ale já bych to nevydržel, byl silnější, kdybych hůlku nepustil sám, stalo by se to hned v zápětí, protože mi docházely síly,“ řekl Harry odevzdaně.
   „Nedocházely ti síly,“ řekl Lexter.
   „Jak to?“
   „Vzpomínáš co jsem ti řekl onehdy? Jak člověk vždycky má sílu, i když jí už nemá,“ řekl mu zamyšleně Lexter.
   Harry teď začal přemýšlet, ale Lexter ho v zápětí přerušil.
   „Ať je to tak, nebo tak. Pán zla by okamžitě na tebe přestal útočit, kdybys pronikl do jeho mysli, takže to by byl on, kdo by to vzdal.“
   „Proč?“ zeptal se Harry.
   „Protože by si nepřál, abys mu do mysli pronikl, takže by radši své snažení vzdal a ty by ses už nemusel bránit,“ řekl Lexter.
   Harry se stále tvářil zmateně a kroutil hlavou.
   „Vím, že je to zamotané, dneska stejně už končíme, je pozdě, ty jsi měl tu Astronomii, takže to nemá cenu, příště ze začátku ještě zkusíme fyzický útok a potom přejdeme na psychický,“ řekl Lexter a začal odcházet z místnosti pryč.
   Harry stále ještě zmateně přemýšlel o tom, co právě vyslechl, pak ho něco napadlo a na poslední chvíli ještě Lextera zastavil.
   „A jak se s ním spojím, abych zjistil koho hodlá zabít, jak se s ním spojím, když na mě nezaútočí?“ ptal se zmateně Harry.
   Lexter mu pohlédl ve dveřích zpříma do tváře a pevným hlasem řekl.
   „To ty zaútočíš,“ pak odkráčel pryč.
   Harrymu poklesla čelist, ‚Já že mám útočit na Voldemorta?‘ ptal se sám sebe udiveně. ‚No to je teda bomba!‘
   Cestou do Nebelvírské věže si stále všechno ještě přemílal v hlavě. Byla to krásná představa, že by dokázal krást Voldemortovi z hlavy myšlenky, vědět tak o všem, co se chystá udělat, i když třeba půjde jenom na záchod. Opravdu by dokázal zachránit spoustu životů, dokázal by říct jména všech smrtijedů, říct, kde právě Voldemort sídlí a hlavně, co zase chystá, také, kde se naučil tak silné černé magii, kde se naučil své, jak sám říkal, nesmrtelnosti.
   To všechno byly lákavé myšlenky, určitě by to stálo za to se naučit Nitrozpyrit a s učitelem jakým je Lexter by možná opravdu mohl přemoct Voldemortovu moc.
   Buclatá dáma na něj znovu znechuceně vycenila zuby, Harry se na ní usmál a řekl jí heslo „Rembrant,“ Pak vstoupil do společenské místnosti, kde již bylo jen málo studentů. Hermiona i Ron však na něho čekali. Harry jim začal vyprávět o tom, co mu právě řekl Lexter. O tom, jak by mohl dokázat vniknout do mysli Voldemorta a všechny ty bezva věci, které by tím dokázal. Oba dva na něj vykuleně koukali a Ron úplně čpěl nedočkavostí až Harry řekne, co měl Voldemort k snídani.
   Všem se jim ale pak nakonec samy zavíraly oči, takže šli na kutě. Harry si jako vždy ještě ztlumil hlas, stále ještě nevěřil, že by nemluvil ze spaní. Převlékl se a lehl si do postele s hvězdnou oblohou na stropě. Vybavil si moment při dnešní hodině Nitroobrany, kdy si dokázal zcela očistit hlavu a pokusil se udělat to samé. Přestavit si Lexterova uklidňující slova a dokázat na nic nemyslet, což bylo při návalu nových informací obtížné. Nakonec dokázal na nic nemyslet a v tom okamžiku ho zmohl spánek.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: