Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-15 | Čteno 3443x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 25.


Halloweenský ples

„Ježíši Rone, teď nemůžeš jít do sprchy, jde se dolů!“ řehtala se Levandule.
   „To nebylo vtipný,“ usekl na ní Harry a vedl Rona skrz dav lidí do Vstupní síně.
   „To je nějaký koupací dívčí plášť, nebo co?“ křičel další student z Mrzimoru.
   „Hele Rone, mohla bych si ho půjčit do sprchy?“ křičela nějaká holka z Havraspáru.
   Ron se držel za Harrym jako oběšenec a s očima dolů procházel celým davem pokřiků.
   „No teda Rone?“ hlesla Lenka Střelenka, když kolem ní procházeli. Měla na sobě obrovitý klobouk s hlavou a zobákem orla, znakem Havraspáru, dále měla plášť z peří a velké bačkory ve tvaru ptačích drápů.
   „Ty taky zrovna nevypadáš nejlíp,“ utrousil k ní bokem Ron.
   „To ne, mě se v tom náhodou líbíš,“ řekla Lenka.
   „Fakt? No… no tak dík,“ řekl Ron a radši ustoupil s Harrym o kousek dál. Stále se snažil za Harryho schovat, jenže byl o hodně vyšší a vždycky ho někdo ze zadu viděl, takže dlouhou dobu na něj stále jen pokřikovali kvůli jeho růžovém županu.
   „Rone, co nám to tu budeš předvádět?“ křičela zase nějaká holka z davu Mrzimorských.
   „Dejte mu už pokoj!“ křikl Harry.
   „Hele Rone, víš, že bys v tom byl dobrej brankář, střelec by se tě lekl dřív, než by po tobě hodil Camrál,“ křikl Stewart Arkley z Havraspáru
   „Hele, já jsem prefekt, jestli někdo chce sundat body, tak ať mi to řekne,“ křikl rozzuřeně Ron.
   „Aby ses nezbláznil!“, „Nepochopíš srandu!“ „Ty jsi ale tupec!“ začalo se ozývat naštvaně od ostatních.
   „A to se ještě neobjevili Zmijozelští,“ hlesl Harry k Ronovi a ten si začal uvědomovat, jak to asi bude vypadat pod sprškou nadávek od Zmijozelu.
   Vstupní síň už praskala ve švech, protože se začali do ní hrnout i Zmijozelští, všichni teď čekali, až jim profesoři otevřou dveře do Velké síně. Harry se konečně začal dívat po Nebelvírských studentech, Neville měl na sobě jakýsi mušketýrský kostým, který mu byl příšerně malý, nejspíš mu trik s netopýřími křídly nevyšel, tak si to musel od někoho půjčit. Ginny byla celá napatlaná bledou barvou a v puse měla dva velké špičáky. Stejně tak vypadal i Dean vedle ní, který byl nejspíš za Drákulu, měl na sobě tmavý plášť s rudým vnitřkem, to samé i Ginny, vypadali jako takový upírský pár, slepené mastné vlasy nějak zvláštně změněné ruce, takže vypadaly jako kdyby byly sto let staré.
   Harry si pak všiml, že se s někým baví, byl to odporný skřet se slizkou tváří, nerovnými zuby, žlutýma očima a s kůží celou hnusně zelenou a slizkou, na sobě měl strhané šaty, které vypadaly jako pytel na brambory. Harry v něm po chvilce bloumání uhádl Seamuse.
   Levandule měla strašně zvláštní kostým, na sobě měla nějaké bílé oblečení a celá byla průhledná, Harry ještě nikdy neslyšel kouzlo na poloprůhlednost, ale bylo jisté, že Levandule dnes půjde za ducha.
   Harry pak našel i Parvati Patilovou, na sobě měla překrásné šaty, spíše vypadaly jako svatební, ale byly o mnoho barevnější a na hlavě měla korunku, šla nejspíš za princeznu, Harryho ani nepřekvapovalo, že si vybrala zrovna tuhle pitomost.
   Vedle Parvati stála její sestra Padma a neustále na někoho nadávala, aby jí nelámali křídla, byla za anděla, udělala si vlnité vlasy, nějaký očisťující make up a jak to tak vypadalo, tak rozstříhala prostěradlo u své postele a udělala si z něho bílé oblečení.
   Co byl ale odporný pohled, byl na dvojčata Creeveyovy. Byli spolu srostlí jednou rukou a jednou nohou a smáli se na celé kolo, protože se přetahovali a pokoušeli se jít na opačné strany, ale přitom vždycky upadli.
   Jack Sloper se bavil se Seamusem, měl velikánské rohy, na sobě odpornou kožešinu převázanou řetězy a neuvěřitelně odporný obličej, také kouzlem změněný a o kudrnatých vlasech ani nemluvě.
   Harry se pak podíval do hloučku Zmijozelských, zajímalo ho, co si asi tak mohl vybrat jeho ‚oblíbený‘ student Draco Malfoy. Místo toho ale zahlédl Millicent Bulstrodeovou, která byla za jakousi namyšlenou královnu, která si přála, aby jí každý obletoval.
   Vedle ní stála Pansy Parkinsonová, na sobě měla tlusté brýle rozcuchané vlasy a podivné oblečení. Harrymu hned došlo, že tu chce zesměšnit profesorku Trelawneyovou, protože se vydávala za ní.
   Pucey a Bletchley šli za kata a jeho vězně, oba byli na svou roli dobře přestrojení a jejich vzhled, který ani nemusel být kouzlem upravený ještě vystihoval jejich kostýmy.
   Harry se podíval na Rona, stále se vedle něho krčil, jako kdyby byl o hlavu menší a schovával se před Zmijozelskými. Když tak na něj Harry koukal, vzpomněl si, že vlastně není jeho doprovod, tak kde má Hermionu?
   „Nevíš, kde máš Hermionu?“ zeptal se ho Harry.
   Ron se na něj vyděšeně podíval. „Ty mi chceš ještě přidat do hysterie, bože ani mi nepřipomínej, že jdu na ten ples s ní,“ hlesl úzkostlivě Ron, pak ale ztuhnul pohledem na schodiště. Poklesla mu brada a nevěřícně tam civěl, Harry se tam také podíval a co uviděl ho málem poslalo na kolena.
   Byla to Hermiona, ale vlastně to bylo všechno, co se s ní normálně shodovalo. Celá byla bílá jako čerstvě napadaný sníh, tvář měla hebkou a bílou, celá se jí třpytila a její plavé bílé vlasy se nejspíš kouzlem vznášely ve vzduchu. Na sobě měla překrásné sněhové šaty ovázané sem tam zlatými proužky. Zlaté střevíce s modrými pásky a sukni, která se nejspíš také kouzlem sama pohybovala, jako kdyby do ní foukal letmý větřík.
   Procházela mezi vyvalenými studenty, všichni na ní koukali jako na smilování, ostatní měli ošklivé obličeje, celé to vypadalo jako přehlídka skřetů a sem tam princezen, ale Hermiona absolutně kontrastovala.
   „Tak, co říkáš?“ optala se s úsměvem Hermiona Rona, když přišla až k němu.
   „Do… p…, do háje, totiž to… t…, to…“ koktal Ron a stále na ní vyvaleně civěl.
   „Myslím, že je Ron nad míru spokojen,“ řekl Harry a usmál se na Hermionu.
   „To aby ses za mě nestyděl,“ řekla Hermiona Ronovi, který stále nevěřícně na ní koukal.
   „Zdá se, že tu máš novou Fleur Delacourovou, Rone,“ řekl Harry a poklepal Rona po zádech.
   Ron však stále na Hermionu třeštil oči a nezmohl se slova. Harry ho tedy udeřil silněji do zad, až Ronovi málem vyrazil dech, takže se konečně vzpamatoval.
   „Totiž…, chtěl jsem říct, že vypadáš… dobře,“ vypadlo z Rona nakonec.
   „Díky,“ řekla Hermiona a zařadila se vedle Rona. Všichni na ní závistivě koukali, jak může taková obyčejná holka dokázat ze sebe udělat tohle? Všichni se ptali na to samé a mezi sebou se bavili.
   „Pottere!“ zasýpal hlas za Harryho zády, Harry se lekl a otočil se, byli tam tři mozkomoři a stahovali na něj odporné ruce, Harry zalapal po dechu a praštil sebou na záda, až si vyrazil dech a začal se dusit.
   V tom se ozvalo hlasité řehtání, všichni kolem dokola se smáli, Harry konečně otevřel oči a před sebou spatřil Malfoye, Crabbeho a Goyla, sundali si kapuce jejich mozkomorských plášťů a smáli se na celé kolo.
   „Já vám říkal, že to zabere!“ křičel ze všech sil Malfoy a smál se, až se za břicho popadal.
   „Vy jste tak nehorázní idioti!“ křikla na ně Hermiona, zatímco Ron pomáhal udýchanému Harrymu na nohy.
   „Bojí se nás jako čert kříže!“ křičel dál Malfoy.
   „Tebe bych se nebál ani kdyby ti narostly lupy v tvým mastných vlasech, ach promiň já zapomněl, ty už je tam máš…“ řičel na něj vztekle Harry.
   Malfoy vzal hůlku a rozzuřeně vykračoval k Harrymu.
   „Pane Malfoyi,“ ozval se mužský hlas ze schodů, všichni rázem ztichli a zahleděli se nahoru. Byl to Lexter, na sobě měl modrý trikot s velkým červeným S na žlutém podkladu, červené boty a stejně tak červený plášť. V tom mávl hůlkou a vznesl se do vzduchu jako pravý Superman. Dopadl pak lehce na zem hned vedle Malfoye a Harryho.
   „Strhávám vám deset bodů za takovou nehoráznost, možná, že kdyby jste viděl na vlastní oči umírat své rodiče pokaždé, když se objeví mozkomor, nebyl by jste tak veselý,“ sykl k Malfoyovi Lexter naštvaně, ani se nepodíval na Harryho a kráčel směrem ke dveřím do Velké síně.
   Všichni teď koukali vyjeveně na Harryho, pochopili, co zažívá pokaždé v přítomnosti mozkomora, Harry teď se otočil na své dva přátele a naznačil jim, ať se rychle baví o něčem jiném. Ve Vstupní síni se rázem strhla vlna šepotu a všichni koutkem očí koukali na Harryho v cowboyském obleku. Harry byl sám rád, že si ho nikdo moc nevšímal kvůli jeho převleku, že tolik není nápadný, jenže teď tomu bylo přesně naopak. Ron už se přestal schovávat, pochopil, že má nejspíš po zbytek večera pokoj s pomluvami na jeho převlek, všichni si teď budou povídat o Harrym.
   „Občas ten Lexter plácne takovou blbost…“ ztěžoval si Harry.
   „Vždyť ale to je dobře,“ přerušila ho Hermiona. „tím tě nezesměšnil, naopak tím vysvětlil to, proč jsi se lekl Malfoye, každý si myslel, že jsi bázlivý, ale to není pravda, teď ví proč,“ dopovídala mu a její sněhové vlasy vlály ve vzduchu. Ron na to přikyvoval a konečně byl rád, že na něj nikdo nepokřikuje.
   „Prosím všechny o pozornost,“ zahřímal hlasitě Lexter u dveří na celou Vstupní síň. „Ve Velké síni jsou stoly vždy pro čtyři studenty, proto si prosím předem vyberte, s kým budete sedět, místo je pro každého, takže není důvod pro tlačenice, nyní prosím postupujte do Velké síně za mnou.“
   V tom se ohromné dveře vedoucí do Velké síně otevřely a za nimi studenty hned přivítala profesorka McGonagallová, měla na sobě jakýsi oblek kněžny s dlouhými šaty a brýle s jednou čočkou které se jinak nazývají monokl.
   Studenti se začali hrnout do Velké síně, Harry ale stále nechtěl jít dál, něco mu chybělo, jeho doprovod.
   „Já tady počkám na Cho, jděte napřed a pohlídejte nám stůl,“ řekl jim Harry, když se začali rozdělovat.
   „Dobře,“ pravil Ron a hrdě šel s Hermionou dovnitř.
   Harry uhýbal všem studentům, kteří se snažili se protlačit dovnitř, občas se o něj otřelo nějaké hrůzostrašné stvoření, nebo ho poškrábal čísi dráp. Vstupní síň se začala pomalu vyprazdňovat, Harrymu pokleslo srdce, nikde Cho neviděl. Kde může být? Nakonec ve Vstupní síni nebylo ani dvacet studentů a Harry už jasně viděl, že mezi nimi ho není. Povzdychl se a začal být nervózní, připadal si dost blbě, nikde nebyla, půjde tam sám, jako jediný sám, dokonce i Malfoy měl Pansy jako doprovod.
   V tom ho někdo ze strany políbil na tvář, Harry sebou trhnul a podíval se za sebe.
   „Čekáš na mě?“ zeptala se ho Cho.
   Harry se zhluboka nadechl, nemohl věřit vlastním očím, byla za elfku, plavé vlasy sahající až na záda měla hebké a rovné, obličej nalíčený se špičatýma ušima, které jí ohromně slušely, rovné tenké a černé obočí, které se jí na krajích zvedalo, na sobě měla šaty složené snad ze stovek stříbrných třpytících se řetízků a ve zlatém výstřihu měla jakýsi bílý medailon. Nebyla zdaleka tak hezká jako Hermiona a její převlek za vílu, ale Harrymu teď připadala jako to nejhezčí stvoření na světě.
   „Tak… tak nějak,“ koktal Harry a snažil se nevypadat tak hloupě jako před chvilkou Ron, rozhodně tam neměl nikoho, kdo by ho bouchl do zad a vrátil do reality.
   „Vždycky se mi líbili cowboyové,“ řekla s úsměvem.
   „To myslíš vážně, nebo jen abych se necítil blbě?“ ptal se Harry, zatímco se celá Vstupní síň vyprázdnila a všichni už byli ve Velké síni.
   „Opravdu,“ řekl Cho a přistoupila k němu blíž. Harrymu se trochu podlomila kolena, když ucítil její vůni.
   „No… ty… t… ty taky nevypadáš špatně,“ koktnul Harry.
   „Děkuju,“ usmála se na něj Cho.
   „Hele, vy dvě hrdličky, čekáme jen na vás,“ řekl přátelským tónem Lexter, který je pozoroval ode dveří.
   „Jo, jasně,“ hlesl Harry, otočil se a pomalu šli do Velké síně.
   „Asi bys jí měl nabídnout rámě,“ pošeptal mu Lexter, když kolem něho procházeli.
   Harry se začervenal, Cho Lexterovu poznámku uslyšela a nabídla mu ruku.
   Když vešli dovnitř, zjistili, že Velká síň je asi ještě jednou delší a širší, než byla obvykle, že je tam nesmírný brajgl, všichni se spolu radostně bavili a byli rádi, že konečně jsou ve větší místnosti než byla Vstupní síň. Byly zde seřazené kulaté stoly se svícnem uprostřed a u každého byly čtyři židle. Uprostřed síně pak byl prostorný taneční parket a v rohu u oken byly opřené hudební nástroje. Ron Harrymu a Cho z dálky mával a ukazoval jim na dvě volné židle u stolu, u kterého s Hermionou seděli.
   Všichni stále zírali ještě na Harryho a jeho doprovod, někdo se usmíval, někdo při pohledu na ně ohrnoval nos. Harry byl při pohledu na Cho v sedmém nebi, nemohl uvěřit jak dnes vypadá, že vůbec může být ještě krásnější. Když si přisedli, tak Ron na ní také valil oči, nakonec do něj místo Harryho jako minule, šťouchla Hermiona.
   V tom se ozvalo šoupavý zvuk, všichni se otočili k učitelskému stolu, který nikdy neměnil svou pozici. To právě vstával Albus Brumbál, Harry se při pohledu na něj vrátil do reality, jako by vždycky, když na něj pohlédne všechno štěstí z něho vyprchalo.
   Alespoň si konečně mohl prohlédnout ostatní učitele. První zleva byl nepřehlédnutelný Hagrid.
   Přes oko měl černou pásku, zjizvenou tvář s napoleonským kloboukem, který byl ale černý s lebkou a dvěma zkříženými kostmi jako znak. Místo jedné ruky měl starý rezavý hák, proužkovanou červenou vestu, dole pod stolem byl vidět dřevěný kůl, který představoval dřevěnou pirátskou nohu. Harry si teprve teď všiml, že mu na rameni sedí nějaká rozcuchaná sova, vzpomínal si na ní, to je ta sova, kterou Hagrid věčně tahá sebou ve svém spratkovém kožichu, teď se mu unaveně klimbala na rameni a zavírala na přeskáčku jedno oko po druhém.
   Vedle Hagrida byl Snape, ten samozřejmě na sobě měl svůj obvyklý černý hábit, mastné vlasy a hákovitý nos, nebyl dnes za nic a podle jeho nálady tomuto plesu moc neholduje. Navíc Hagrid seděl hned vedle něho, z čehož také nebyl zrovna dvakrát nadšený, Hagridova sova věčně únavou padala a on jí pořád chytal, bohužel většinou padala směrem na Snapea.
   Vedle Snapea se posadil Lexter ve svém Supermanovském kostýmu a o něčem se vesele bavil s McGonagallovou v jejím kostýmu kněžny.
   Na druhé straně stolu seděli další profesoři, profesorka Sinistrová zřejmě dostála svého slova a nezúčastnila se. Harryho nepřekvapilo, že madam Pomfreyová jde za zdravotní sestru, stačilo jí si vzít svůj každodenní oblek a bylo to.
   Vedle ní seděla profesorka Prýtová, která měla na sobě světlý nafouklý jednobarevný oblek a místo čepice velký klobouk nějaké hnědé houby. Stále se omlouvala, když do někoho svým širokým kloboukem drcla.
   Nakonec tu byl Kratiknot, který měl na sobě tmavě modrý plášť s půlměsíčky a hvězdami.
   Uprostřed se teď postavil profesor Brumbál, kostým měl vcelku normální, byl za Santa Clause, však také jeho dlouhé vousy mu to dovolovaly, jeho jasně červený kostým s nejspíš i trochu vycpaným břichem, měl na sobě sněhové pásy a na hlavě měl červenou čepici s bambulí.
   „Vítám vás všechny na oficiálně již osmdesátém třetím maškarním plese, který se nepravidelně pořádá na naší škole,“ řekl do tiché Velké síně Brumbál. „Dříve, než se pustíme do večeře, vás chci upozornit, že večerka se pro dnes posunuje až do půlnoci, samozřejmě pokud někdo bude chtít odejít už dříve, nic mu v tom nebrání, dále také chci oznámit, že zítřejší výuka bude o hodinu posunuta,“ řekl Brumbál a ve Velké síni se rozlehlo hlasité a radostné mumlání.
   „A nyní už na nic nečekejte a objednávejte si večeři,“ řekl Brumbál a posadil se. Hned na to ho Harry viděl si vzít jídelní lístek a pak něco řekl svému talíři, na kterém se hned poté objevilo jeho vybrané jídlo.
   „Co říkáš na ten způsob stolování, Hermiono?“ zeptal se jí popudlivě Ron.
   Hermiona na něj naštvaně koukla a rozmýšlela se co řekne.
   „Hlavně se tu nezačněte hádat,“ řekl jim Harry a podal Cho jídelní lístek, který byl na každém čtyřčlenném stole jeden.
   Celá Velká síň byla překrásně vyzdobená, zdá se, že ještě něco pro dnešek, co se týče výzdoby profesoři dodali. Obloha na stropu Velké síně byla strašidelně zamračená a občas sem tam prolétl nějaký ten netopýr. Svíčky visící volně ve vzduchu také svítily jiným světlem, dodávaly strašidelnou atmosféru celé Velké síni. Hagridovi dýně měly v sobě každá jednu svíčku, která osvětlovala jejich vnitřek a vynikaly tak jejich děsivé škleby. Také se zdálo, že teplota nějak poklesla, bylo tam více zima než obvykle, avšak dalo se to vydržet bez toho, aby člověk chytil rýmu.
   Když už všichni v síni hodovali, Harry si všiml jak Hagrid zápasí se svým hákem na jedné z jeho rukou. Většinou všechno musel brát tou druhou, bohužel občas něco vylil nebo mu něco vyklouzlo z talíře a Snape přímo pěnil zlostí.
   „Vy ste tu za upíra, profesore?“ zeptal se Hagrid Snapea, který opravdu vypadal jako upír, i když byl ve svém normálním oblečení. Snape mu na to jen letmo a pomalu, ale hlavně naštvaně zavrtěl hlavou.
   Lexter se na něj díval a usmíval se. Pak to nevydržel a řekl: „Hagride, měl by jste pak vyzkoušet Bublinkový driják, to vás postaví na nohy,“ řekl mu.
   Hagrid nadšeně přikývl, Harry věděl, že Hagrid pije víno jako vodu a že na to aby se opil potřebuje snad celou cisternu, kolik toho vydrží, takže se nedivil, že to chce zkusit. Čtveřice seděla blízko učitelského stolu, takže učitele Harry slyšel.
   Hagrid pak vzal lístek a pročetl si tam něco. Lextera se v tu chvíli na něco ptala McGonagallová, takže přestal dávat pozor. Hagrid pak řekl: „Bublinkový driják,“ a před ním se na stole objevil malinkatý pohárek, velký asi jako lidský prst. Hagrid se zasmál nad tou kapkou pití, která v tom byla a popadl tu malinkatou skleničku.
   V tom se Lexter otočil a všiml si co Hagrid dělá. „Teď to nepijte!“ křikl, jenže to už to do sebe Hagrid vyklopil.
   Ta malinkatá sklenička se oproti Hagridovu mocnému tělu zdála být téměř neviditelná, ale v tu chvíli, co to do sebe Hagrid vyklopil se mu z břicha ozvala hotová bitva. To kručení bylo strašně, v tom si Harry všiml, že si Lexter zacpává uši, nejistě se koukl po jeho sousedech, kteří také zaslechli Hagridovo kručení v břiše a zvědavě na něj civěli.
   Kručení nepřestávalo a nabíralo obrátky, Lexter už zavíral i oči, všichni na Hagrida zvědavě koukali s očekáváním, první, kdo si kručení všiml byl samozřejmě Snape, který seděl hned vedle Hagrida a teď vypadal, jako kdyby se chystal každou chvíli skočit do bojového zákopu a krýt se před dělostřeleckou palbou z minometů.
   Hagrid si jeho výrazu všiml, otočil se tedy k němu obličejem a řekl: „Vodpusťte profesore, ale to pití… Aaagggggggrrrrrrrrrhhhhhhhhhh!
   Nastalo hrobové ticho, Hagrid říhnul tak mocně a přímo na Snapea, kterému při říhnutí zavlály jeho slepené vlasy, že všichni ve Velké síni ztichli a dívali se směrem ke stolu profesorů, jako kdyby očekávali nálet stíhaček.
   Snape měl bledý obličej, bezvýrazně hleděl do svého talíře a těžce oddychoval. Harry viděl, jak zuby nehty svírá v ruce vší silou vidličku a mocně se přemáhá, aby jí vzteky nezapíchl Hagridovi do zadku.
   „Já se moc vomlouvám, teda tohle je ale pořádnej driják, profesore,“ pronesl Hagrid rozjařeně směrem k Lexterovi. Ten konečně otevřel oči a zjistil, že se stalo přesně to, co očekával, opatrně se přitom podíval zpátky na Hagrida, jestli je v pořádku.
   „Chtěl jsem vám říct, tady teď ne,“ řekl nakonec Lexter.
   Profesorka McGonagallová byla ve střehu a v ruce držela hůlku, jak jí říhnutí vylekalo, Brumbál se na Hagrida usmíval a Kratiknot také.
   V tu ránu se v celé síni rozhostil smích, každý se smál a nemohl uvěřit vlastním uším, všichni se teď už smáli kromě profesorky McGonagallové, která ještě stále nechápala, která bije a hlavně kromě Snapea, který byl celý zelený.
   „Starej dobrej Hagrid,“ řekl Ron a usmíval se od ucha k uchu.
   „Viděl jsi Snapea?“ ptala se rozjařeně Cho.
   „A viděla jsi, jak mu zavlály vlasy?“ ptal se ještě uchechtaný Ron.
   „To byl děs, myslela jsem, že ho snad Snape zabije,“ řekla Hermiona.
   „To bys viděla, jak ten se umí ovládat,“ řekl jí na to Harry a zamyšleně se na Snapea díval.
   „Proč se ho najednou zastáváš?“ zeptala se ho Hermiona.
   „Tady nejde ani tak o zastávání, ale o to, jak je Snape prohnaný,“ řekl jí na to Harry.
   „S tím souhlasím, má za ušima,“ řekla Cho.
   „Rozhodně už vím, co zkusit na Freda a George, jak že se to jmenovalo? Šumivý driják?“ ptal se rozjařeně Ron.
   „Myslím, že Bublinkový driják, je zakázané ho pít ve společnosti,“ řekla Cho.
   „Divím se, že ho Hagrid nezná,“ podotkla Hermiona.
   „To pití je ze severní Asie,“ řekla na to Cho.
   Po chvíli se už zase všichni uklidnili od závratného smíchu a Hagrid se už zase zabýval padající sovou. Snape se začal bavit s Lexterem, takže se nemusel už věnovat Hagridovi a jeho sově, Brumbál se o něčem povídal s McGonagallovou a Kratiknotem.
   Najednou hudební nástroje se zvedly začaly samy hrát, stejně jako ty v Komnatě nejvyšší potřeby. Všichni na ně okouzleně koukali, jako kdyby na housle a piáno hráli neviditelní hudebníci.
   V tom se do síně vřítila další postava, měla rozcuchané vlasy, velké brýle s tlustými obroučky a nějaké křiklavé sváteční šaty. Harry po chvilce zkoumání zjistil, že ta postava, která se blíží k profesorskému stolu je Sibyla Trelawneyová převlečená za nějakou ještě šílenější ženskou, než je ona sama.
   „Ach Sibylo, nevěděli jsme, že se k nám dnes připojíte,“ řekl s úsměvem Brumbál.
   „Ano, tohle je můj první Karnevalový ples a právě jsem zjistila z krbových uhlíků, že jestli se nebudu zúčastňovat každého tohoto setkání, umřu hladem,“ pronesla překotně Trelawneyová, když dorazila až k profesorskému stolu.
   „Ano jistě, ale počkejte, nemáme tady dostatek židlí, vydržte chvilku,“ řekl Brumbál a začal se zvedat, aby jí vykouzlil židli.
   „To není třeba profesore, sednu si třeba… třeba tady,“ ukázala směrem ke stolu, kde seděli Harry, Ron, Hermiona a Cho, kteří po sobě teď úzkostlivě pohledli.
   „Obávám se, že studentské stoly byly vyhrazeny pouze pro čtyři osoby…“ pokračoval Brumbál.
   „To je v pořádku,“ zarazila ho Trelawneyová a vykouzlila si mezi Harrym a Cho jednu židli podobnou těm, co měla ve své smradlavé učebně.
   Následně si k nim přisedla a trochu je odstrčila od sebe.
   „Nazdar, ke mně vlastně do hodiny chodí jenom tady pan Weasley, že ano?“ spustila hned na to.
   Harry věděl, že Ron většinu hodiny prochrápe a nebo si vymýšlí to, jak právě věští, že se mu něco stane.
   „Tak nějak,“ přitakal opatrně Ron.
   „Ale Harry, proč jste se nepřihlásil ke studiu do mých hodin?“ chrlila svá slova Trelawneyová jako žhavé olovo.
   „Já totiž… no… profesorka McGonagallová mi řekla, že to není pro mé vybrané povolání důležité,“ zamluvil to Harry.
   „Věštění je důležité pro jakékoliv povolání, mladý muži,“ řekla mu na to.
   „Aha,“ cekl Harry a nepřítomně se díval na tykev, na kterou minulý den stále hleděl.
   „Musím říct, že dnes vypadáte skvěle Harry,“ řekla najednou Trelawneyová.
   Harry se až lekl téhle věty a jenom potichu hlesl: „Děkuju.“
   „Já většinou tyhle zvyky neslavím, například Vánoce pro mě nevěští nic dobrého, snažím se jich stranit, ale to víte, stejně na vás jednou dojde,“ mlela dál na Harryho, ten si jí nevšímal a jenom nepřítomně přikyvoval. Kolem něho teď prošli Brumbál, McGonagallová, Lexter, Pomfreyová, Kratiknot a Prýtová, kteří přerušili trapné liduprázdno na tanečním parketu.
   „Tančení jsem od přírody nikdy neměla ráda, hvězdy mi odhalily pravdu tohoto zvyku. To není proto, aby si chlapec s dívkou zatančili, ne to ten hříšník jí chce svést z cesty spravedlnosti, kdepak, já jsem to hned prohlédla, člověk si musí dávat pozor, samozřejmě ne ten, co má moc jako já, já dokážu předpovědět všechny nástrahy života, přiznávám, že je to těžké, také jsem musela dřít celý život, zrovna včera mě směr tekoucí vody z čajové konvice předpověděl, že nastanou kruté časy, kruté časy to vám povídám, člověk nebude mít ani trochu klid, řekla jsem si, že bych upozornila svou drahou přítelkyni Anastázii, ale věděla jsem, že ona tomu mému umění příliš nerozumí, na to musí mít člověk dar a to ona rozhodně nemá, ona je spíš taková tichá puťka, co se hned zastraší…“
   Harry si začal připadat mdle, její monotónní povídání ho uspávalo a zároveň se divil, jak se dokáže dostat z tématu tančení na to, jaká je její kamarádka Anastázie puťka.
   „Rone pojď,“ zaskučela Hermiona úzkostlivě a tahala Rona na taneční parket, Harry věděl, že jediný člověk, který opravdu Trelawneyovou nemůže vystát je právě ona.
   Ron se nakonec zvedl a neochotně přešel s Hermionou na parket, kde se už točilo několik párů.
   Harry však opravdu nechtěl jít si zatancovat, jeho záchrana, malý skřítek Dobby se nikde neukazoval. Taneční parket se zaplňoval čím dál víc, někde už i studenti jen tak stáli a povídali si, Trelawneyová pořád něco mlela, co už Harry nadobro nevnímal.
   Podíval se vedle sebe, jak Cho smutně kouká na tančící páry. Začal si připadat trapně, všichni byli, buďto už na nohou, nebo tancovali, jenom oni dva tam sedí s nejprotivnější učitelkou ve škole. Stále se ale neodvažoval vyjít na parket, dokud se neobjeví Dobby. Cho pořád koukala, jak se tančící páry točí v rytmu hudby a zasněně na ně hleděla. Harry si dokola stále přemítal, co má udělat, strašně jí chtěl svolit, říct že ať už jdeme, ale zároveň by tím musel přiznat, že tančit neumí.
   „… a víte co je divné pane Pottere?“ mlela dál Trelawneyová. „Minulé roky se mi stále před očima objevovala vaše smrt, ale letos… nic.“
   Harry zpozorněl a koukl na ní. „Cože?“ ptal se udiveně.
   „Ani čajové lístky, ani tyrkysový prášek, nic. Jak kdyby jste letos neměl zemřít,“ řekla dál v klidu Trelawneyová udiveným tónem.
   Cho také zbystřila a překvapeně koukala, co právě Trelawneyová povídá.
   „Ale vždyť já jsem ani jeden ročník nezemřel, i když jste mi předpovídala smrt,“ řekl Harry.
   „No, právě proto, musím vás varovat, letos žádnou smrt nevidím,“ řekla vážně Trelawneyová a brejlila na něj skrz své tlusté obroučky.
   Harrymu se začal zrychlovat dech, snad tohle nic nenaznačovalo, pokud vždycky, když mu předpověděla smrt nezemřel, co když teď, když mu předpovídá, že nezemře, naopak zemře? Co když se to tenhle školní rok opravdu stane? Harry začal mrkat po síni a hledal Dobbyho čím dál víc, srdce mu začalo být bolestivě a nějak se cítil, jako by se mu zvedal žaludek.
   „Mám o vás obavy pane Pottere, jsem si zcela jistá, že mé věštby ještě nikdy neselhaly,“ řekla Trelawneyová.
   Harry na ní vykuleně pohlédl.
   „No, možná nějaké ano,“ připustila. „Ale pokaždé, i když jsem se zmýlila to mělo nějaký smysl, nějakou pointu, vždycky pane Pottere.“
   Harrymu nadskočil žaludek, popadl Cho za ruku a odtáhl jí na taneční parket.
   „Co to mělo znamenat?“ ptala se udiveně Cho.
   „Já ani nevím… ale chci od ní co nejdál,“ řekl ustrašeně Harry.
   Cho na něho starostlivě pohlédla. „Chceš někam odejít?“ zeptala se ho.
   „No… já… já nevím,“ breptnul Harry.
   „A nechceš si jít zatančit?“ zeptala se ho Cho.
   „No, víš… tak…“ Harry nevěděl, co má říct, když teď bude váhat, Cho dojde, že tancovat neumí, když ale půjde tancovat, tak to pozná hned. „Já nevím.“
   Cho se usmála a řekla. „Jak nevíš?“
   „No… prostě nevím,“ řekl Harry a pocit, který mu navodila Trelawneyová se začal ztrácet pod záštitou trapnosti.
   Cho ho vzala za ruku a přišli na okraj parketu, tam, kde si jich moc lidí nevšímalo. Pak se na Harryho otočila a koukla na něj.
   ‚Teď si myslí, že jí nějak mám chytit a… a… no tak jsem to viděl dělat Hermionu, takže bych mohl zkusit…“ říkal si v duchu ustaraně Harry.
   „Hermiona mi to už dávno řekla Harry,“ pravila Cho a Harry na ní vykulil oči.
   „Cože?“
   Usmála se na něj a řekla mu: „Podej mi ruku,“ a Harry jí opatrně podal ruku. Cho se na něj stále klidně usmívala. „Nic na tom není,“ řekla mu.
   „Jo, já vím, ale je mi dost… tak jako trapně, už jsem to ze čtvrtého ročníku zapomněl,“ pronesl opatrně Harry.
   „Druhou ruku mi dej na záda,“ řekla.
   Harry bezradně přistoupil k ní blíž a lehce se jí dotknul na boku.
   „Musíme k sobě blíž, Harry,“ řekla mu a přitiskla se až na něho. Harry ucítil její tělo a zažíval v tu chvíli samé zvláštní pocity.
   „Tu ruku,“ podotkla pak Cho.
   „A…c..co s… s ní?“ breptal Harry.
   „Trošku víc dolů,“ řekla mu opatrně Cho.
   Harry trochu sjel rukou na jejích zádech o trochu dolů.
   „Víc,“ řekla mu s úsměvem.
   Harry tedy nejistě spustil ruku a zastavil se těsně nad jejím křížem.
   „Ještě víc dolů,“ řekla mu Cho.
   Harry tedy sjel opatrně až na její kyčel.
   „To stačí,“ pokračovala Cho. „ukážu ti kroky, ano?“
   Harry přikývnul a sledoval pohyby Cho. Snažil se je kopírovat, ale bylo to těžké, stále se musel dívat pod sebe, teď na nich utkvělo i několik pohledů od studentů, vždyť přece jejich školní pár tančil.
   Po asi pěti minutách se ale Harry chytil a dokázal jí už vést sám. Nakonec se mu ani nechtělo přestávat a začal si to užívat, spíš ale kvůli její přítomnosti. Pak narazili na Hermionu s Ronem, ten byl celý udýchaný a jevil známky únavy. Pokaždé se Hermiony ptal, kolik ještě musí udělat koleček, aby už měla dost.
   Harry pak potkal Malfoye s Pansy, Malfoy se na Harryho zvláštně usmíval a naznačoval mu něco o malé postavě s ušima. Harry si myslel, že se mu vysmívá a tak se radši věnoval Cho, na Malfoye neměl náladu, ani kouskem své mysli.
   Vlastně naopak, Harry si nedokázal představit, jak by to mohlo být ještě lepší, teď už umí i tancovat a přítomnost Cho ho povzbuzuje jako kdyby si sedl na své koště a vznesl se do vzduchu. Začali si s Cho povídat jako tehdy, když se procházeli celé dny po pozemcích školy, přestali vnímat zvědavé pohledy, Harry dokonce vypustil z hlavy všechny ostatní, představoval si, že tam tančí sami, jenom oni dva. Líbezná hudba hrála stále dál, její klidný rytmus Harryho uspokojoval, nakonec mu Cho položila hlavu na rameno a nechala se jím vést v rytmu hudby. Harry jí věřil a ona jemu. Jejich vztah opravdu snad nemohl být lepší, nejspíš dospěl už k tomu nejlepšímu, říkal si Harry. Jen se bál, protože z vrcholu většinou není jiná cesta než zase pád dolů. ‚Ať se mi to nestane, ať můžu být dál s Cho.‘ modlil se Harry. S Cho se cítil zase opět živý, nemyslel na problémy, měla neuvěřitelnou vnitřní sílu, kterou Harrymu s radostí předávala. Pochopení a láska z její strany uklidňovali všechny Harryho starosti a rozpory, ani při pohledu na tančícího Brumbála už necítil takový vztek jako před tím. Když byl s Cho jako kdyby celý svět byl úplně jiný, krásnější, pocit, který se nedá popsat žádnými slovy. ‚Bože dej ať to nikdy neskončí…‘ říkal si Harry.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: