Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-12 | Čteno 3536x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 27.


Nebelvír proti Havraspáru

Příští den se nikdo už ani nesnažil Harryho vyzpovídat, protože ten sám o sobě se tvářil jako kdyby mlel z posledního. V posteli pak, když vstával, našel svoji hůlku jako kdyby ji zapomněl v ložnici. Automaticky sáhl na noční stolek pro brýle, byly tam, někdo je opravil. Včera se v noci ani neuvědomil, že celou dobu, když se vrátil byl bez nich.
   Ráno bylo v Denním věštci zase celý článek jen pro Harryho v takovém podání, že Dráp tam vynikl jako příšerné monstrum, které málem zabilo chlapce, který přežil. O požáru v zapovězeném lese tam přitom nepadlo ani slůvko, ani o Drápově statečnosti, když chtěl Harryho zachránit a obětovat se pro něj. Harry už začal chápat, proč ho má Hagrid tak rád, tam někde pod tou tlustou horou svalů bije dobré srdce, které nechce ubližovat, to samo o sobě Harryho dost překvapilo, protože když se právě teď na hodinách Dějin kouzel dočítali o těch strašných věcech, které si Obři mezi sebou prováděli, málem z toho vstávaly vlasy na hlavě, i když v podání profesora Binnse spíše padaly hlavy únavou na stůl.
   Velká síň byla zase v pořádku, po vyvalených balvanech ze zdi nebyly ani památky, všude bylo čisto a uklizeno.
   Harry hned, jak Hagrid přišel na snídani, se k němu hnal a ptal se ho na Drápa. Ten mu s úsměvem řekl, že mu všechno poví až odpoledne, že teď nemá čas, musí to sebe naládovat snídani a jít připravit hodinu.
   Hermiona to nevydržela a pořád z Harryho páčila informace, ostatní u stolu zakrytě naslouchali, Harry samozřejmě ale věděl, že všichni jsou jedno velké ucho a tak Hermioně neříkal nic zajímavého, prostě jen obhajoval Drápa, že mu nechtěl ublížit a že je ve skutečnosti opravdu hodný. Vlastně se Harry rozhodl, že neudělá už tu samou chybu a neřekne jim o těch mozkomorech, Démonech a nakonec i kentaurech. Ve Velké síni neviděl Lextera, nebyl na snídani, Harry si říkal, že jak včera někam odběhl, tak možná proto se vrátí později.
   Po snídani se sešel s Cho, aby si popovídali, ale pak oba dva museli spěchat na hodinu.
   Po celou dobu musel Harry čelit otázkám na to, co se opravdu stalo, že nikdo jim nic neřekl. První hodinu měli Přeměňování, profesorka McGonagallová na Harryho koukala jako na zlobivého syna, ale bylo na ní vidět, jak je ráda že Harryho vůbec vidí. Harry věděl, že ho má ráda, i když to umí zatraceně dobře maskovat, proto jí měl, i přes její naprostou přísnost, rád.
   Další byla hodina Obrany proti černé magii, celá třída se seřadila před učebnou a pak přišli i Zmijozelští.
   „Škoda, že ten obr nechcípnul, mě by to vůbec nevadilo,“ ozvalo se od nich, byl to Malfoy, jako vždy chtěl vyprovokovat Harryho k nějakému školnímu trestu, Harry ale věděl, že tady vyučuje Lexter a že ten není tak nespravedlivý jako Snape, pozná, kdo si začal.
   Malfoy však stále pokračoval. „A když už by chcípnul, měl sebou vzít i toho jeho praštěnýho brášku.“
   „Nevnímej ho,“ řekla Harrymu Hermiona a snažila se ho uklidnit, s Harrym už zase začal cloumat vztek.
   „Až se táta odtamtud dostane, budou tihle dva první, na kom si Pán zla smlsne, bude je mučit dokud z nich nevysaje duše,“ pokračoval Malfoy.
   „Jak víš, že se dostane ven?“ zeptal se Harry, který tyhle řeči opravdu nemohl vydržet.
   „Tak přece jenom se ozval,“ prohodil Malfoy a vyšel z davu, za sebou měl své strážné Crabbeho a Goyla. „Víš, Pottere, je jenom otázka času než Pán zla propustí všechny zajatce v Azkabanu,“ řekl a pak přistoupil ještě blíž k Harrymu. „A je jenom otázka času, než se dostane sem a začne vraždit mudlovské šmejdy.“
   „Postarám se, aby se to nestalo,“ řekl Harry, i když nevěděl o čem to mluví.
   V zápětí se ozval bujarý smích o Zmijozelských, Harrymu to ale bylo jedno, věděl, že jeho nejlepší kamarádka Hermiona je z mudlovské rodiny, tudíž z nečisté krve a že tyhle Malfoyova slova dost prožívá.
   „Myslíš, že nějaká hloupá věštba tě ochrání, navíc od tý pidlovoký slepice co vyučuje Jasnovidectví?“ zašklebil se Malfoy.
   „Část té věštby se už stala,“ řekl Harry a ukázal si na čelo. „Mám jeho moc a nedovolím aby vraždil mudly.“
   Malfoy se znovu zasmál, všichni Zmijozelští se hned poslušně začali smát hned za ním.
   „Věř mi, že to je jen otázka času,“ odvětil Malfoy.
   „A ty mi věř, že tvůj fotr si v tom lapáku odbude celý svůj ponurý život a já se nepřestanu snažit, dokud tam neskončíš i ty,“ řekl se vztekle zatnutými zuby Harry a Malfoy začal vzteky pěnit.
   „Strhávám vám pět bodů za takové nehorázné řeči, Pottere,“ sykl jim za zády jakýsi hlas. Harry se otočil, byl to Snape a mířil s klíči ke dveřím učebny.
   „Však počkej, ty na tyhle řeči jednou doplatíš, to uvidíš, hlídej si své blízké,“ řekl Malfoy a vrátil se ke svým.
   „Kde je profesor Lexter?“ zeptal se Harry, když vešli dovnitř.
   „Pottere, sedněte si na zadek a buďte rád, že za tu vaší včerejší akci jste nevyfasoval žádný školní trest,“ sykl znovu Snape.
   „Kde je?“ zakřičel Harry.
   Prásk!
   Něco šlehlo Harrymu do tváře a dalo mu strašlivou facku. Harry si mnul pálivou tvář a pohlédl před sebe, Snape držel vztekle svou hůlku a mířil s ní na Harryho.
   „Nemluvte, když nejste tázán,“ pronesl Snape pomalu a sklopil hůlku.
   Všichni teď vystrašeně koukali na Harryho, jak si mne bolavou tvář. Ta kouzelná facka byla tak silná, že mu skoro až vylétly z očí slzy. Vztekle si tedy sedl vedle Nevilla, kam ho Snape posadil, nemohli se spolu bavit, nemohli dělat nic, dokud Snape to nedovolí.
   „Kde je profesor Lexter?“ ozvalo se najednou od Nevilla.
   „Myslel jsem, že jsem řekl dost jasně, že nemáte na mých hodinách mluvit bez povolení,“ sykl Snape a přísně hleděl na Nevilla. „Vaše snaživost je zcela zbytečná, tuto informaci stejně nemám k dispozici, profesor Lexter se prostě jen omluvil z hodiny, takže ho zastupuji, měl jsem mít třetí a čtvrtou hodinu volno, ale místo toho svůj volný čas budu věnovat vám, tak si toho važte.“
   Harry se uchechtl, věděl, že nejméně polovina třídy (Mimo Zmijozelských) zcela určitě právě teď prožívá úplná muka kvůli tomu, že tu není Lexter.
   „Co s vámi profesor Lexter probíral?“ zeptal se Snape.
   Hermiona hned zvedla ruku nahoru.
   „Upíry, pane profesore,“ řekla Pansy Parkinsonová.
   „Děkuji slečno Parkinsonová,“ řekl Snape místo toho, aby jí napomenul, že promluvila bez dovolení a bez přihlášení. „U jaké jste byli kapitoly?“
   Hermiona hned zase vystřelila ruku nahoru.
   „Probírali jsme Hen Llinge, pane profesore,“ řekla Parkinsonová.
   „Výborně slečno Parkinsonová, dávám Zmijozelu pět bodů za váš postřeh. Může mi někdo popsat gramatiku tohoto jazyka?“
   Hermiona se tentokrát naštvala a začala bez přihlášení vykládat o gramatice, frázích, dalších věcech. Když skončila, Snape se na ní usmál a řekl.
   „Za vaše nesnesitelné šplhounství vám strhávám pět bodů, Grangerová a dalších pět za nedovolené promluvení,“ sykl Snape se zlomyslným posměškem.
   „Ale vždyť to řekla správně a Parkinsonová taky před tím…“
   „ŘEKL JSEM TICHO!“ zařval Snape a namířil hůlkou znovu na Harryho, který už nemohl vydržet jeho chování.
   „Uklidni se Harry,“ řekl mu potichu Neville.
   „Ač to bývá zřídka, myslím, že tentokrát má pan Longbottom pravdu,“ cekl Snape a znovu odložil hůlku. „Dalších pět stržených bodů by vás mělo přesvědčit k tomu, aby jste mlčel, Pottere.“
   Zbytek hodiny Harry zakrytě nenávistně koukal po Snapeovi a ten zase po něm, většinou Neville a Harry dělali jednou tolik práce než ostatní.
   „Bože, dej ať je Lexter zase taky,“ modlil se Neville, když vycházeli z učebny po dvou strastiplných hodinách.
   „Co myslíš, že se mu mohlo stát?“ zeptala se Hermiona Harryho.
   „To nevím,“ řekl Harry a snažil se předstírat, že na to nemyslí, ale stejně tak mu to vrtalo hlavou jako všem ostatním.
   Další hodiny měli Kouzelné formule, Bylinkářství a v noci pak Astronomii.
   Harry hned po Bylinkářství běžel k Hagridovu srubu a klepal na jeho dveře jako kdyby hořelo.
   „Ahoj Harry, poď dál,“ řekl mu Hagrid, když otevřel dveře svého srubu. „Hermiona a Ron nepřišli?“
   „No, já jsem jim o tom, co se včera stalo moc neřekl,“ vymlouval se Harry.
   „No… jak myslíš,“ řekl Hagrid a přešel ke krbu. „Nechceš čaj?“
   „Trochu.“
   „A taky sem se už konečně naučil píct ty masový rolky v rosolu, nechceš?“ zeptal se Hagrid Harryho zády.
   Harry zkřivil nechutně obličej, nevěděl, co má říct, znal Hagridovo kuchařské schopnosti. „Možná potom,“ řekl pak.
   „Příští tejden budeš hrát proti Cho, co ty na to?“ ptal se dál Hagrid.
   „To zatím nechme být,“ zakončil to Harry a Hagrid se pousmál.
   V tom Hagrid vyklopil konev a vylil do ohniště všechnu vodu.
   „A sakra, no to jsem nechtěl, já… já to, to uklidim,“ řekl Hagrid a podal třaslavou rukou konev zpátky na stůl. Pak vzal svůj deštník a švihnul s ním směrem ke krbu.
   Rázem se z něho začala valit voda.
   „Oh, to sem taky nechtěl,“ řekl Hagrid a znovu s deštníkem mávnul. Z krbu začaly létat jiskry a začaly zapalovat hadry, které Hagrid uvnitř sušil na sňůrách.
   Harry rychle přešel ke krbu, namířil do něj svou hůlkou a řekl: „Inflamare.“ V tu ránu se krb rozhořel, pak začal udusávat oheň na Hagridovo hadrech.
   Hagrid se zmoženě celou vahou sesunul na svojí postel.
   Křach!
   Postel po ním praskla.
   „No, to mi eště scházelo,“ vzdychl Hagrid a do očí se mu vlily slzy.
   „Ehm, Hagride co se stalo?“ zeptal se ho Harry opatrně.
   „Prosed sem si postel!“ křikl Hagrid sklíčeně.
   „Hagride, co je s Drápem?“ zeptal se ho Harry a přešel ke zmoženému Hagridovi.
   Hagrid plakal do svého obrovského kapesníku a pak pohlédl smutně na Harryho.
   „Sem ti vděčnej z celýho svýho srdce, Harry,“ vzlykal. „Ani nevíš, jak moc.“
   „A za co?“
   „Málem si pro Drápa umřel, jenom proto, abys mu zachránil život,“ řekl Hagrid, vstal a objal ho až mu začal drtit kosti. „Mám tě tak rád Harry.“
   Harry se začal dusit a snažil se promluvit. „Jhá thebhe thakhy, alhe…“
   „Oh promiň,“ pustil ho Hagrid a poplácal ho po rameni až Harry poklesl v  kolenou. „Nikdy bych nevjéřil, že se pro něj takhlenc vobětuješ, máš srdce na správnym místě, Harry.“
   „Jak to víš co se stalo?“ ptal se Harry.
   „Brumbál mi to řek.“
   „A je Dráp v pořádku?“ ptal se dál Harry.
   Hagrid se znovu zalyknul a řekl. „Prozatím, ale… ale Ministerstvo si přečetlo ten článek ve Věštci a… a…“ nemohl se vypravit.
   „A chtějí ho odvést,“ doplnil ho Harry.
   „Jo,“ hlesl Hagrid, ponořil zase obličej do kapesníku a začal vzlykat. „Zrovna sme si tak skvěle začali rozumět.“
   „Já vím,“ řekl Harry a sedl si vedle plačícího Hagrida.
   „Já nechci aby vodešel, nejprv Klofan a teď i Dráp,“ vzlykal dál Hagrid.
   Harry s ním soucítil, bylo mu Drápa také líto, jestli ho odvedou, už nikdy se nejspíš nevčlení mezi obry, protože ho Hagrid odchoval.
   „To neni fér,“ postěžoval si Hagrid.
   „Nemůžeme přece dovolit, aby ho odvlekli,“ řekl Harry a začal přemýšlet co s tím.
   „Nemůžeš skovat šestimetrovýho vobra,“ vzlykal dál Hagrid a nezmohl se na slovo. „Je to muj bratr a já nechci aby vodešel!“
   Harry ho poklepával po zádech a uklidňoval.
   „On neodejde Hagride, to nedovolíme, nesmí odejít,“ řekl Harry.
   „Nemůžem nic dělat, možná, že bude lepší, když vodejde, aspoň ho pak nikdo zase nezraní, každej si na tom chudákovi malym vybíjí zlost,“ naříkal Hagrid, Harry ho snad ještě nikdy neviděl tak nešťastného. „Já ho nechci ztratit,“ naříkal Hagrid.
   Harry stále uvažoval, ale opravdu ho nenapadalo nic. „A co Brumbál?“
   „Ten už pro něj udělal dost,“ hlesl Hagrid. „Dal mu svobodu, tím, že domluvil těm zabedněnejm kentaurům.“
   „Myslím, že mu zase rád pomůže,“ utěšoval ho Harry.
   „Brumbál je dobrej chlap a já tu jeho dobrost nechci takhle zneužívat.“
   „Nikdy jsem ještě neviděl, že by jsi jeho dobrotu zneužil, Hagride,“ řekl mu na to Harry.
   Hagrid si otřel kapesníkem obličej a vzmužil se. „Hele Harry, jsem ti nesmírně vděčnej za to, co si tam pro něj vobětoval, vopravdu nevim, co bych si bez tebe počal, ale tohle vyřeším sám,“ řekl Hagrid.
   Harry tedy vstal a přešel ke dveřím. „Hagride nedělej nic hloupého,“ řekl Harry.
   „Že to řikáš zrovna ty,“ pousmál se poprvé Hagrid, Harry vyšel ven ze srubu a namířil si to zpátky do školy.
   Cestou o tom všem přemýšlel, bál se, že Hagrid vyvede něco nerozvážného, jde o jeho bratra takže chápal, že by udělal cokoliv, aby mu pomohl, cokoliv, i kdyby ho to mělo stát třeba i Azkaban.

   Týden uběhl jako voda, Lexter se stále ještě nevrátil, Harry se bál, že se mu něco stalo ovšem s otázkami na jejich suplujícího kantora už nadobro přestal, naštěstí tři hodiny odpadly, protože se křížili? s Snapeovým učebním plánem pro jiné třídy, takže v tu dobu měli studenti šestého ročníku Zmijozelu a Nebelvíru volno.
   Harry svým kamarádům stále neřekl nic o tom, co onu noc prožil, nechtěl je tím strašit, věděl, že kdyby se Hermiona nebo Cho dozvěděly o tom, že málem tu noc přišel o život, asi by ho k sobě připoutaly za obě ruce pouty, aby se mu nic nestalo.
   S příchodem víkendu Harryho a Cho stále pozorovalo víc lidí, zkoumali jejich pohledy, chtěli vědět, jestli jsou mezi nimi před zápasem Nebelvíru proti Havraspáru nějaké rozepře a ač to Harryho překvapovalo, opravdu nebyly. Vlastně se o tom zápase bavili až v pátek, když se společně procházeli po školních chodbách. Harry pokaždé s Cho navštěvovali Hedviku v sovinci, aby ještě nezapomněla komu patří.
   Harry jí sliboval, že nebude hrát nijak sprostě, nebude se snažit o žádné triky, Cho mu to ale zatrhla, ať hraje tak, jak by hrál normálně. Harryho opravdu překvapovalo, že se nijak nehádali kvůli nastávajícímu zápasu, možná to bylo proto, že se prostě hádat nechtěli, pokaždé když už se chtěli pustit do křížku, vždycky jeden z nich přestal a zase se bavili o něčem jiném. Hermiona na Harrym stále visela očima a domlouvala mu, že je to jenom pitomá hra, kvůli které se přece nerozejde s Cho. Harry jí zase domlouval, že nic takového se mezi nima neděje.
   Ginny a ostatní členové družstva měli už trochu sebedůvěry, Zmijozelští je už na trénincích, které byly stále stejně tuhé v stejně tak tuhé zimě, nechali na pokoji, protože jim to za to mrznutí nestálo. Deště ale neustaly, Harry si začal připadat, že kdyby tu nebyla taková zima, tak tu snad prší stejně jako v deštném pralese. Kouzlo na odrážení kapek od brýlí už dělal automaticky, protože nebyl trénink aby nepršelo. Ron začal říkat, že by bylo lepší chodit na tréninky v pláštěnkách, než v dresech.
   Harrymu však netrvalo déle než minutu aby Zlatonku chytil, byl odhodlaný víc, než kdy dřív a měl oči na šťopkách. Ostatní si až mysleli, že skrz ty jeho kulaté brýle vidí snad lépe než normální člověk, protože Harry opravdu v cuku letu zahlédl Zlatonku a jakmile se za ní jednou rozletěl, tak jí najisto chytil.
   Co ale Harryho opravdu překvapilo bylo, že nikdo nic neříkal o Lexterovi. I Nitroobrana přestala, Harry však každý večer si pilně opakoval, co má dělat, aby si pročistil mysl. Neměl sice nikoho, kdo by ho procvičil tím, že by se mu do ní snažil dostat, ale i tak nehodlal s Nitroobranou skončit.
   Nakonec nastala sobota, den bez učení, zato ale s famfrpálem. Harry strávil celé dopoledne s Cho pod dohledy snad všech studentů ve škole. Denní věštec hlásal zprávu, že Harry Potter dnes bude hrát proti Cho Changové, své vyvolené, famfrpál.
   Cho ale byla absolutně v klidu, nakonec si oba dva vzali košťata a zkoušeli své manévrovací schopnosti. Harry musel uznat, že na takové koště, které měla Cho, je až moc hbitá, obdivoval ji, jak se dokáže svou menší a hubenou postavou přitisknout ke koštěti a letět jako střela.
   Nakonec jí půjčil i Kulový blesk, Cho na něm párkrát už létala, ale Harry trval na tom, že si ho musí taky vyzkoušet, spíš ho ale zajímalo, jak hbité je její koště, takže si je mezi sebou na chvíli prohodili. Bylo jako si sednout na větev od stromu, žádné komfortní systémy, žádná diamantově vybroušená násada, bylo to jako za starých časů v prvním ročníku, když se učil na erárním koštěti.
   Odpoledne zase celý tým Nebelvíru vypadal, jako kdyby šli na popravu. Ovšem ani Havraspár nebyl nijak radostný, věděli o Harryho schopnostech a tak vůbec nejásali.
   Hlavním tématem dne ale bylo, co teď asi k sobě Harry a Cho cítí. Harry však věděl, že jejich vztah je nad nějakým zápasem famfrpálu, že se spíš jedná o zábavu.
   Po obědě se celá škola vydala nedočkavě na tribuny, jen tým Havraspáru a Nebelvíru se najednou, ale v oddělených houfech belhal směrem ke hřišti. Jen dva lidé z obou družstev byli spolu a to tak, aby je nikdo neslyšel.
   Harry a Cho šli vedle sebe a ostatní členové obou družstev na ně naštvaně koukali, jako kdyby se domlouvali.
   „Tak, jak to provedem?“ zeptal se Harry.
   „No, někdo z nás to bude muset zakončit,“ odpověděla mu Cho.
   „Víš, co?“ pokračoval Harry. „Ten z nás kdo, chytí tu Zlatonku odletí hned pryč, na naše místo k jezeru, žádné oslavování od spoluhráčů, nic, aby tím neurazil toho druhého, co ty na to?“
   „Oslavíme to spolu?“ zeptala se ho se zájmem Cho.
   „Přesně,“ potvrdil Harry a rozešli se s pozdravem do svých šaten.
   Hermiona k Harrymu a Ronovi přišla, když už byli převlečení a čekali na příchod do hřiště.
   „Harry, chci ti jenom říct, že to nestojí za…“
   „Můžeš být klidná Hermiono,“ zarazil jí Harry, protože věděl, co chce říct.
   „Já jenom, že vám to spolu tak sluší,“ řekla mu s úsměvem.
   „Začínáš mě ztrapňovat, tak co kdybys šla na své místo?“ řekl jí zarytě Harry.
   „Hodně štěstí,“ mrkla s úsměvem na Rona i Harryho a odešla na tribuny.
   Pak před všechny předstoupila kapitánka Ginny a kriticky na ně pohlédla.
   „Takže, slyšela jsem, že byli ještě surovější než Zmijozel…“
   „To ale jenom kvůli Zmijozelu, jinak jsou fajn,“ zarazil Ginny Ron.
   „No, to je jedno, v každém případě pokud budou hrát sprostě, víme všichni jakou taktiku použít, učili jsme se jí snad dost dlouho,“ řekla Ginny.
   „Ještě teď z toho mám modřiny,“ řekl Seamus.
   „Musíme si také být vědomi, že jediný důvod proč se nás bojí je Harry. Seamusi a Jacku, musíte ho ochránit před nepřátelskými Potlouky, myslím, že ho budou chtít sundat z oblohy co nejdřív,“ pokračovala Ginny.
   „I když je u nich Cho?“ zeptal se usměvavě Dean.
   „Myslím, že se o sebe umím postarat sám,“ řekl neutrálně Harry. „vy si dejte pozor, abych vám zase nemusel zachraňovat zadky, takže jdeme,“ zakončil to rychle a vyšel ven z šaten, protože se právě rozlehl ohromný potlesk, když Havraspárští vyšli na hřiště.
   Záhy se ozval další potlesk, když jako první vyšel na hřiště Harry a vzápětí i zbytek jeho týmu. Vlna potlesku pro Havraspár ještě nedozněla, takže se obě dvě vlny spojily a ozvalo se ohlušující skandování. Počasí bylo přímo dělané na famfrpál, napadla ani kapka, vzduch byl čistý a čirý, jen povrch famfrpálového hřiště byla jedna velká břečka.
   Kapitán a střelec Havraspárského družstva Davies si podal ruku s Ginny a stále přelétával pohledem od Cho na Harryho, nebyl sám i všichni ostatní hráči po nich stále mrkali a čekali nějaký signál. Možná, že i celé hřiště hledalo v usměvavých pohledech Cho a Harryho nějaký náznak domluvy. Nic ale nebylo, Harry se na Cho usmíval a ona mu to opětovala. Vedle nich se objevila madam Hoochová, která jako vždycky zápas pískala.
   „Očekávám od vás férovou hru, zvlášť po tom minulém zápasu Nebelvíru, rozumíte mi?“ řekla jim vážně a v ruce držela kufr ve kterém se škubaly dva začarované Potlouky.
   „Vítám vás na další školním zápase sezóny, tentokrát Havraspár proti Nebelvíru,“ ozvalo se ze shora, byla to zase Elianor Branstonová se svým kouzlem posíleným hlasem a komentovala zápas. „Dnes to bude zvlášť napínavé, protože jak všichni víme, mezi dvěma soupeři probíhá milostný románek a shodou okolností jsou oba dva chytači. Pokud by se někdo neměl mít rád, tak to jsou právě tihle dva…
   „Elianor, myslela jsem že komentujete zápas a ne, že budete rozebírat nepodstatné věci,“ upozornila Elianor profesorka McGonagallová.
   „Ach ano, paní profesorko, v každém případě se můžeme těšit na to, jak jejich vztah dopadne až někdo z nich chytí Zlatonku a tím toho druhého pošle…
   „Elianor, nesnažte se být jako váš předchůdce!“ křikla McGonagallová.
   „Ano, omlouvám se paní profesorko, takže nechť se hráči připraví, zápas může začít!“ křikla Elianor a po celém hřišti se začal ozývat jásot a povyk, celé famfrpálové hřiště skandovalo, naštěstí to ale nebyla písnička Weasley je náš král.
   Madam Hoochová položila kufr na zem a otevřela ho. V tu ránu vyletěly dva černé železné Potlouky a hned za nimi malinkatá Zlatonka.
   „Nasedněte na košťata,“ řekla Hoochová s Camrálem v ruce.
   Harry při nasedání nespustil oči z malé zlaté kuličky, která začala létat takovou rychlostí, že ji bylo jen těžko možné dál sledovat. Hleděl na ní jako ostříž, dařilo se mu jí od prvního okamžiku nespustit z očí.
   V tom se ozval pískot, madam Hoochová už hodila Camrál do výše a všichni hráči se hned vznesli, v tom se v jejich středu prohnalo něco zatraceně rychlého a červeného.
   „A Camrálu se ujímá kapitán Davies, pronásleduje ho Ginny a Dean, teď kolem něho proletěl těsně Potlouk od Slopera…“ komentovala Elianor. „Potlouk ho však minul a Ginny se octla vedle něho… ale co to je? Harry Potter se řítí jako blesk, skoro není vidět a… a…
   Harrymu se vyplatilo nespustit ze Zlatonky oči, jakmile se zapískalo vrazil do Kulového blesku a ten vystřelil jak z praku, letěl přímo božskou rychlostí, Harry udělal urychlený oblouk hlavou dolů a u levé brankové tyče Havraspáru něco chňapl do ruky.
   Byla to ona, byla to Zlatonka, zápas trval jen několik vteřin, Harry se podíval do své ruky a pak na ostatní hráče, kteří viseli ve vzduchu a nevěřícně na Harryho civěli.
   Harry neudělal žádné ceremonie, přitiskl se ke koštěti, přeletěl přes okraj hřiště a uháněl pryč.
   Hřiště teď bzučelo nevěřícným tlacháním, až do té doby, co se Cho vydala za Harrym a madam Hoochová pískla závěr zápasu.
   Všichni hráči po sobě koukali, věděli, že ti dva se na tohle nemohli nijak domluvit, nemohli se domluvit, aby Harry chytil Zlatonku jen za pár vteřin.
   Harry přistál u kořene stromu na břehu jezera, kde byl schovaný pod korunami stromů. V ruce stále tiskl Zlatonku a zaraženě koukal do země. ‚Co si teď o mě bude Cho myslet, nezesměšnil jsem jí tím, že jsem Zlatonku chytil tak rychle?‘ říkal a začalo mu být špatně.
   „Ahoj Harry,“ ozvalo se za ním.
   Harry věděl o čí hlas jde, ani se nemusel otáčet a zády k ní promluvil.
   „Nezlobíš se na mě?“ ptal se opatrně a slyšel, jak Cho se k němu přiblížila a zašeptala mu do ucha.
   „Možná je to divné, ale jsem nejspíš jediný student z Havraspáru, kdo je šťastný,“ řekla mu.
   Harry se k ní otočil, usmívala se a zároveň měla tvář plnou obav.
   „Co se děje?“ zeptal se Harry.
   Cho sjela z oka slza a stále na Harryho smutně koukala. Pak ho objala a třaslavým tónem řekla. „Já se o tebe strašně moc bojím.“
   Harry nevěděl, co má říct, hladil jí po zádech a utěšoval.
   „Každou noc se mi zdá, jak ležíš na tom hřbitově jako Cedrik,“ vzlykala Cho. „Měla jsem ho tak ráda a on mi zmizel, zemřel kvůli mně.“
   „Cože?“ ptal se překvapeně Harry.
   „Řekl mi, že se do toho Ohnivého poháru přihlásil, aby na mě udělal dojem, že jsem se mu strašně líbila, tak jsme se seznámili, bylo to tu noc když byl ten ples, to mě poprvé pozval,“ vzlykala Cho. „Celou dobu si říkám, že to třeba není pravda, ale skutečnost je taková, že to já jsem zavinila jeho smrt, mohl teď žít.“
   Harry konečně pochopil o co se jedná, ona si to celou dobu vyčítala.
   „Ale promiň,“ pokračovala dál Cho, odtáhla se z objetí a otřela si slzy. „ty vlastně nemáš rád, když pláču kvůli němu.“
   „Co to povídáš?“ divil se Harry.
   „Jako minulý rok,“ řekla mu na to.
   „Cho, nechme minulost minulostí. Co se stalo, stalo se a už se to nedá vrátit, celou dobu si to snažím namlouvat kvůli Siriusovi, i já jsem se vinil za smrt Cedrika,“ řekl Harry a Cho na něj pohlédla svou uplakanou tváří. „Nikdo z nás nezavinil jeho smrt, za tu může jen jeden člověk, ten, co zavinil smrt i mých rodičů.“
   Cho sjely po tvářích další dvě slzy a koukala na Harryho, kterému Pettigrew, dá se říct, zabil rodiče.
   „Slibuju ti, že po něm nepřestanu pátrat,“ pokračoval dál Harry. „Za to, co nám udělal, za ním půjdu až na samý konec světa,“ řekl dál a rozevřel Cho ruku. „To ti slibuju,“ řekl a dal jí do ruky svou Zlatonku.
   Cho se uplakaně usmála a zahleděla se na zlatou kuličku s jemnými křídly.
   „Já ale nechci, aby se ti něco stalo, podruhé už bych to nepřežila,“ řekla mu zase třaslavým hlasem.
   „Máme přece ten prsten, dokud ho mám nic se mi nestane,“ řekl jí Harry a pohladil jí po vlasech.
   Cho se k němu přitiskla a dlouze ho políbila. Z ruky jí přitom vypadla malá zlatá okřídlená kulička začala jim poletovat nad hlavami zatím, co se z dáli ozýval jásot studentů na tribunách famfrpálového hřiště…

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: