Opraveny
Babe
| Gramatické chyby Opraveny Babe |
Stran-17 | Čteno 3831x | ||
|
|
|||
| Akce | Romance | Humor | Strach |
| |
|
|
|
Kapitola 28.
Knihy s omezeným přístupem
Letící orel se snaží najít jakéhosi chlapce, kterého odnesl před malou chvilkou popletený obr. Orel si je vědom toho, že je chlapec v nebezpečí, už není v Bradavicích a v tuhle chvíli se na něj musí hnát všechny nestvůry světa. V srdci má úzkost, že svůj slib nedodrží, slib který mu dal, že ho bude chránit. Pokaždé, když bude chlapec v nebezpečí, ozve se orlí křik a on mu přiběhne na pomoc. Teď tu nad loukami létá a marně se ho snaží najít.
Ovšem i šestimetrového obra je najít v téhle tmě nadlidské úsilí, naštěstí orel není člověk a má výborný zrak, kterým teď pročesává okolí a snaží se najít svého přítele.
Náhle ho uvidí, spolu s několika nejhoršími tvory, jaké kdy planeta Země poznala, orel musí jednat, chlapec právě láká stvůry na sebe a z dáli se ozývají rány z revolveru, který mu jeho profesor Obrany proti černé magii nechal pro nejhorší případy jako ten, který je teď. Jenže teď už je chlapec v koncích, orel zakřičí, aby mu dal znamení, že tam je a ať to nevzdává.
Slétne rychle na zem a v tu ránu je z bystrého orla jakýsi černovlasý sympatický muž, napřáhne hůlku a zakřičí mocné Patronovo kouzlo. V hůlky vyletí překrásně blyštivý stříbrný orel, krásnější, než ten před tím. Jeho zář ozařuje okolí kolem, míří přímo chlapci na pomoc.
Rány z revolveru ustaly, chlapec to vzdává, nemá už sílu udržet se, už umírá. Když v tom se objeví ten překrásný stříbrný orel a mocně odežene všechny nestvůry pryč, kamsi do dálky.
Chlapec se ale nehýbe, muž se bojí, že už je po smrti, v tom ale jeho patron o kus dál z čista jasna zhasne, muž tam pohlédne, něco tmavého, jako ten nejčernější uhel, se jeho patrona dotklo a ten rázem zmizel. V okolí ustal šum větví a trávy, vítr vzdal své snažení čechrat podzimní porost louky.
Muž se přibližuje k černému stínu na obzoru, stále si myslí, že je to jeden z chlapcova útočníků, pak se ale ukáže, že se jednalo o omyl. Ne, nebyl to mozkomor, bylo to něco horšího, co se nekompromisně začalo blížit přímo ke kouzelníkovi, který měl napřaženou hůlku na obranu. Hůlka tady však neměla žádnou cenu, na tohle monstrum žádné kouzla neplatí. Kouzelník to viděl na vlastní oči, to znamená, že měl předurčeno zemřít. Černý stín mocně vyndal z hábitu zakrvácenou kosu a nepříčetně se blížil ke kouzelníkovi. Ten se zastavil a řekl si. ‚A je to tady, už je to tady…‘ připravil si hůlku a vybavil si všechna kouzla, která se za svůj život naučil. Pokud mu k něčemu byla, tak ta chvíle je právě teď.
Když v tom se mu v ruce hůlka proměnila v prach. Kouzelník na nehybně ležící kousek šedého prášku v mrtvém větru vyděšeně koukal, černý stín se stále blížil, už nebyl dál, než dvacet metrů…
„Harry, pozor!“ ozvalo se mu z hlavy. Harry ze spánku otevřel oči a uhnul s tělem.
„Áááá, BOŽE TO BOLÍ!“ křičel Harry ve své posteli na celé kolo, z ramena mu čišela krev, jako by mu do něj někdo řízl. „Bože můj! Pomoc!“ křičel pořád dál až se jeho spolubydlící probudili.
„Harry co je?“ ptal se Ron.
„Bože můj, to bolí!“ křičel Harry a držel si hlubokou ránu na rameni.
„Cože?“ křikl Ron a přiběhl. „Do háje, co ti stalo?“ křikl Ron a vyděšeně koukal na zakrvácené prostěradlo.
„Strašně to bolí!“ křičel Harry.
„Rychle, utíkejte jak nejrychlejc umíte, přiveďte pomoc!“ křičel Ron na své sousedy.
„Au!“ křikl někdo ode dveří.
„Neville!“ křikl Seamus.
Neville se u dveří bezvládně svalil na záda.
„Bože, všechny nás tu zabijí!“ začal panikařit Dean.
„Jděte už pro tu pomoc!“ křičel Ron skloněný na vážně krvácejícím Harrym, zatímco se od schodů ozývaly cizí spěšné kroky vedoucí dolů.
„Ten vrah tam je, já tam nejdu!“ křikl Seamus.
„My tady snad umřeme!“ křičel Dean.
„Neumřete, doprkvančic, Harry vydrž!“ křikl Ron a pádil ke dveřím, kde přeskočil omráčeného Nevilla. „Vydržte!“ křikl Ron a běžel dolů po schodech jako šílený.
Seběhl dolů, málem přitom zakopl a běžel do průlezu v obrazu Buclaté dámy. Pak ztuhnul, u vchodu do průlezu stála čísi postava. Byla tma a nebylo jí poznat, byla jakási zakrslá a oválná. Ronovi se překotně začal zrychlovat dech a začal panikařit, začal ustupovat dozadu, avšak ta postava se k němu blížila. Ron měl ruce od Harryho krve, věděl, že potřebuje nutně pomoc, jinak zemře, jenže pokud ho ta postava zabije, nebude mít už kdo zahraňovat.
„Copak jsem ti nebyl dobrým přítelem?“ řekla najednou odporným skřehotavým hlasem ta postava.
„Kdo… kdo… kdo jste?“ koktal vyděšeně Ron.
„Copak jsem nebyl celých dvanáct let vaším jediným opravdovým přítelem?“ opakovala postava.
„Ty parchante! Nenávidím tě!“ křikl Ron, poznal už, že je to Pettigrew, šel zabít Harryho a bylo mu jedno koho zabije, aby se k němu dostal.
„Nedovolím ti zavolat pomoc,“ skřehotal děsivě dál Pettigrew. „Ať jen vykrvácí jako prase.“
„NE!“ křikl Ron a stále na Pettigrewa hleděl s největším vztekem, jakého kdy byl schopen.
„Moc se mi tě nechce zabít, je fakt, že si se ke mně nechoval zrovna jako k právoplatnému domácímu mazlíčkovi, ale také jsi jako jediný za mnou stál,“ pokračoval Pettigrew a přes prostornou společenskou místnost se blížil k Ronovi.
„Nenávidím tě z celého svého srdce!“ křikl na celé kolo Ron.
„V tom případě jsi mi rozmýšlení o tom, jestli tě mám zabít, usnadnil,“ řekl Pettigrew, jak se blížil k Ronovi, na obličej mu poprvé dopadlo chabé světlo z noční oblohy, Ron uviděl tu odpornou krysí tvář, v ruce svíral krvavý nůž a blížil se k němu.
Ron věděl, že je zle, hůlku si sebou nevzal, nemá se čím bránit.
„Kdo to tu tak řve?“ ozvalo se od dívčích ložnic.
„Ááá!“ křikl Ron a rozeběhl se na Pettigrewa, který na chvíli kvůli vyrušení přestal dávat pozor.
Ron ho povalil a začal ho mlátit hlava nehlava, jenže Pettigrew stále svíral krvavou kudlu, kterou pořezal Rona do ruky, té, která ho svírala.
Ron znovu zakřičel, svalil se na záda a začal si hladit bolestivou ruku.
Pettigrew se vzpamatoval a zasedl Rona tak, že se nemohl pohnout. Odhodil kudlu a oběma rukama mu stiskl hrdlo.
„Uděláme to hezky postaru, bezbolestně, co ty na to?“ skřekl a začal ho dusit. Ron pustil ze sevření svou zraněnou ruku a pokoušel se osvobodit. Jenže to nešlo, Pettigrew se na něj opíral celou svou váhou, Ron se opravdu začal dusit a kašlat.
„Ještě chvíli a bude po všem!“ křikl Pettigrew a opravdu, Ron už přestával dýchat a začal modrat.
Prásk!
Pettigrew se svalil na záda a obvázaly ho provazy.
„Rone, jsi v pořádku?“ křikla Hermiona s hůlkou v ruce a běžela k němu.
„Jo, je to jen škrábnutí, ale Harry ne, sežeň Pomfreyovou,“ křikl Ron.
Půlka děvčat hleděla na krvácejícího Rona a pak se začala úprkem hrnout k východu. Ron pak slyšel, jak na celý hrad křičí: „Pomoc! Doktora!“
„Budeš v pořádku?“ zeptala se ho s obavami Hermiona.
Ron ještě udušeně přikývl a začal se vzpamatovávat. „To byl Pettigrew.“
„Já vím, promiň, musela jsem se ještě vrátit pro hůlku, jinak bych to ukončila dřív,“ řekla mu a vystrašeně sledovala, jak Ronovi krvácí dlaň. „Musíme to něčím zavázat, než přijde sestra.“
V tom se do pokoje vřítila McGonagallová.
„Co se proboha stalo?“ ptala se vyděšeně s pohledem na Rona.
„Pettigrew,“ hlesl Ron a ukázal na svázanou ležící postavu vedle sebe.
Ze schodů do ložnice pak sešel Seamus s Deanem a vlekli Nevilla. Všichni tři měli kamenné obličeje. Dean se pak podíval na Hermionu a třaslavým tónem řekl. „Harry je…, H… Har… je mrtvý.“
Hermiona se chytla za obličej a vyděšeně na ně koukala.
„To ne!“ křikl Ron, začal se zvedat a běžel ke schodům. „To nemůže být pravda!“ křičel a vybíhal ze všech sil nahoru.
„Rone, počkej!“ křikl Seamus a hnal se za ním, zatímco odváděli Nevilla na ošetřovnu.
Ron běžel do schodů a říkal si, že to není možné, prostě nemůže být mrtvý, ne!
Vpadl do ložnice a přeběhl k jeho posteli. Byla celá červená, Harry na ní bezvládně ležel a oči měl otevřené s pohledem ke hvězdám postele.
„Harry, ne,“ hlesnul Ron a chytil ho za chladnoucí ruku. „Harry.“
Padl obličejem na jeho tělo a pořád opakoval „Harry, ne.“, je mrtvý. Za ním se objevila McGonagallová a ostatní studenti, pak se přihnala i Pomfreyová.
Všichni na Harryho vyděšeně koukali, někdo smutně, někdo prostě nemohl uvěřit svým vlastním očím.
V tom Harry sebou škubl a pohnul s očima.
„Harry!“ křikl Ron a zacloumal s ním.
Madam Pomfreyová přiskočila, máchla hůlkou a hned se Harryho bodná rána zacelila.
„Harry, ty žiješ!“ křikl Ron a Harry se mu zmoženě podíval do očí.
„Co… se… stalo?“ hlesl pomalu unaveně Harry.
„Bože, to je zázrak, musí ihned na ošetřovnu,“ řekla madam Pomfreyová a znovu máchla hůlkou, v tom se Harryho tělo samo vzneslo do vzduchu a letělo ke dveřím ložnice.
„Bude v pořádku?“ zeptal se ještě naposledy Ron.
„Ztratil strašně moc krve, vlastně nechápu, jak ještě může žít,“ řekla Pomfreyová a hnala se s Harrym dolů po schodech.
Ron pak vztekle vstal a seběhl po schodech dolů. Přiběhl doprostřed společenské místnosti, kde už ale nikdo nebyl, Hermiona nejspíš běžela za Pomfreyovou, když kolem běžela se vznášejícím se, ale hlavně žijícím Harrym a ostatní studenti běželi pro pomoc.
Co ale bylo horší, Pettigrew tam už nebyl.
„Utekl,“ hlesl Ron a nevěřícně pátral po místnosti. „Zase se proměnil v tu proradnou krysu!“ křikl a začal ho popadat vztek. „Ale vy jste ho viděla, že ano?“ obrátil se Ron k přicházející McGonagallové.
„Ano, viděla,“ přitakala bezvýrazně.
„Tak můžete dosvědčit spolu se všemi studenty, co tu byli, že to opravdu byl Pettigrew,“ řekl nadějně Ron, aby alespoň trochu mělo cenu to, co tady před chvilkou prožili.
„Zcela jistě,“ řekla McGonagallová a vážně pohlédla na Rona. „Pane Weasley, jste zraněný, měl by jste jít na ošetřovnu.“
Ron se zvedl a šel s ostatními k východu ze společenské místnosti.
„Harry?“ ptal se někdo v neslyšitelné dálce. „Harry, prober se!“ hlas se však přibližoval, nakonec Harry zaznamenal, že vychází přímo vedle jeho ucha.
Otevřel oči, ležel na ošetřovně a vedle něho se skláněla Cho.
„Ahoj,“ pozdravil jí úsměvně Harry, byl to jeden z nejkrásnějších pohledů, jaké kdy viděl, pak si všiml Nevilla, který už v pořádku seděl na vedlejší posteli a radostně na něj koukal.
„Tys nám ale dal,“ řekl mu Neville.
Dál tam byli Hermiona, Ron s obvázanou dlaní, Ginny, Seamus a Dean.
„Co se to vlastně stalo?“ zeptal se Harry.
„Ty si na nic nepamatuješ? To byl Pettigrew,“ řekla Hermiona.
Harry se zamyslel a začal si vzpomínat. „Někdo na mě zavolal… pak jsem otevřel oči a uviděl jsem nějaký nůž, mířil mi přímo do srdce, uhnul jsem a…,“ řekl a podíval se na svou ovázané rameno. „ale asi ne dost.“
„To musíte mít nějakého anděla strážného, pane Pottere,“ řekla madam Pomfreyová. „Kdyby vás bodnul do srdce, nemohl by jste pak tak zázračně zase obživnout.“
„Cože?“ zeptal se udiveně Harry.
„Harry, jaký to je, když jsi mrtvý?“ zeptal se Seamus.
„Nechte ho už,“ řekla jim Cho.
„Já jsem byl mrtvý?“ zeptal se Harry.
„Zní to opravdu divně, ale když jsme do ložnice přišli, tak jste se ani nehnul,“ řekla madam Pomfreyová.
„Měl jsi skoro studenou ruku,“ řekl Ron.
Harrymu přejel úplně mráz po zádech při tom pomyšlení.
„Bradavice se úplně opevnily, všude s námi chodí profesoři, s tebou prý bude taky nějaký chodit, prý ti dokonce přidělí strážce,“ řekl mu Dean.
„Prosím, teď všechny přítomné, aby ty dva nechali v klidu a odešli, to platí i pro vás, slečno Changová,“ řekla pak madam Pomfreyová.
Cho se na ní neochotně podívala, ještě dala Harrymu pusu na čelo, bylo na ní vidět, jak je nesmírně ráda, že je Harry v pořádku. Pak společně s ostatními odešla.
„A vy dva tu buďte ticho, pokud budete hodní, budete moci zítra odejít,“ řekla Harrymu a Nevillovi madam Pomfreyová.
„Nevíte, kde je profesor Lexter?“ zeptal se jí Harry ještě před tím, než zmizela ve své kanceláři.
„To nemám tušení chlapče,“ řekla madam Pomfreyová a odešla.
Neville se k Harrymu naklonil a s kamenným obličejem mu začal šeptat. „Pettigrew zase bohužel utekl, Harry. Ministr ale podle výpovědi studentů a McGonagallové zprostil Siriuse obvinění, také kvůli tlaku, který na něj udělala veřejnost, který jsi způsobil svým zraněním.“
„Jak dlouho jsem spal?“ zeptal se Harry.
„Asi tak den a půl,“ odpověděl Neville.
„Aha,“ řekl Harry, otočil se na bok a zavřel oči. Pociťoval štěstí, že Sirius je konečně očištěn, i když by si ten vrahoun Pettigrew zasloužil trest smrti.
A je to tady, Sirius je zproštěn obvinění, co je mu to platné, když už toho nikdy nevyužije.
‚Co se mi to vlastně zdálo?‘ ptal se sám sebe Harry. Něco o tom orlovy, to byl Lexter, vždyť přece říkal, že pokud se ozve orlí křik, bude mu na blízku. To musel být Démon, ten, co na něj zaútočil, hůlka se mu proměnila v prach, proti Démonovi nemá nikdo šanci, Harrymu teď bylo jasné, že kdyby opravdu Harryho tu noc chtěl zabít, už by to dávno udělal. Tak proč otálí? Proč ho nezabije Démon, když se to málem povedlo samotnému Pettigrewovi. Musí se o těch Démonech dozvědět víc, Lexter stále není k nalezení, třeba ho opravdu zabil, tak, jak to měl předurčené, když ho Démon v mládí nechal naživu. Harry se modlil, aby se tak nestalo, aby ještě žil, pak už by neměl nikoho, kdo by ho učil Nitroobranu a hlavně by mu umřel další přítel jeho otce.
Jak to, že si vůbec pamatoval ten sen, když si nepamatoval nic z těch minulých, když například se ocitl nahý na chodbě před Brumbálovou pracovnou, možná, že to tehdy nebyl sen, bylo to něco jiného, co se nedá pamatovat, možná se mu Voldemort dostal do hlavy. Bylo to ale divné, Harry přece nemohl vědět, co zažil Lexter a ten zase se s ním nemohl spojit, takže jak to, že měl sen někoho jiného, jak to, že viděl to, co Lexter a pamatoval si to?
Harry se začal rozhodovat, už jednou to v mládí udělal, v prvním ročníku, vloupal se do knihovny s omezeným přístupem pouze pro profesory. Požádá Hermionu, nebo spíš Rona, aby mu přinesl neviditelný plášť a Pobertův plánek, pokusí se najít v knihovně odpovědi na to, co je ve skutečnosti Démon, třeba zjistí, kde ve skutečnosti Lexter je.
Odpoledne, když ostatním skončila škola s ním trávila Cho, tentokrát se nedala madam Pomfreyovou vyhnat. Harryho už ani nebolelo tělo. Ron mu pak večer přinesl v tašce jeho dvě věci, které si vyžádal, gestem mu ukázal, že to Hermioně neřekl.
Večer se pak rozloučil s Cho a počkal až Neville usne, to však trvalo dost dlouho, protože mu pořád něco vykládal, jak někam jeli s jeho babičkou, až Harryho po chvilce začala bolet hlava.
Nakonec Neville ztichnul, Harry počkal ještě asi tak čtvrt hodiny, pak se pomaličku naklonil a vzal koženou tašku, kterou mu přinesl Ron.
Vyndal z ní pergamen, vzal hůlku a poklepal na něj se slovy: „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.“
Na plánku se náhle začala vykreslovat mapa Bradavic, jako kdyby jí kreslil malíř ve zrychleném filmu. Našel ošetřovnu a podíval se na místnost kde teď je. Nebyl si totiž jistý, jestli Ministerstvo nepřikázalo, aby ho někdo hlídal v neviditelném plášti. Na ošetřovně nikdo nebyl, Harry složil plánek a hupl do bačkor. Z tašky vzal neviditelný plášť a záhy v něm zmizel. Pak pomaličku s plánkem v podpaždí šel ke dveřím. Otevřel je a vyšel z ošetřovny, dveře za sebou zase potichu zavřel, ale vedle dveří spatřil sedět na bidýlku trčícím ze stěny fénixe. V tu chvíli Harry ztuhnul, byl to Fawkes, Brumbálům fénix. Seděl na bidýlku, odkud viděl na dveře, ale přitom oči měl zavřené.
Harry ho pomaličku obešel a kráčel potichu do Vstupní síně. Nakonec se rozeběhl nedočkavě do knihovny. Vždy asi po sto metrech se zastavil a podíval se, jestli jedna z teček se jmény na plánku se k němu neblíží. Zatím měl ale štěstí, Filch byl na obchůzce jinde, dokonce s ním byla i paní Norrisová, místo toho aby slídila odděleně. Kolejní ložnice byly úplně přetečkované a přeplněné nápisy, všichni studenti tvrdě spali ve svých ložnicích. Harry našel jednu tečku s nápisem Cho Changová, na tváři se mu rozhostil úsměv, byla ve své ložnici u Havraspárské společenské místnosti. Stejně tak byli v ložnicích i Ron a Hermiona.
Dál zjistil, že polovina profesorů hlídkuje po škole, což se stávalo jen ve zvláštních případech.
Harry pokračoval temnou chodbou dál. Po škole byla tma a ticho, ani nepršelo, pak vyhlédl z okna, z Hagridova srubu se jen letmo kouřilo, nejspíš tam dohoříval v krbu oheň, Harry se koukl na plánek, tečka s nadpisem Rubeus Hagrid byla v místě, kde v Hagridovu srubu se nachází postel.
Nakonec dorazil až ke knihovně, zkontroloval si ještě jednou, že nikdo není poblíž, nebo dokonce v samotné knihovně, připadalo mu to s plánkem o hodně snazší než v prvním ročníku.
Vplul do knihovny a zavřel za sebou dveře. Přešel všechny regály až na konec knihovny, kde byl natažený provaz a vchod do zamšelého oddělení jehož jméno hlásala jmenovka.
Harry málem zakopl, jaká tam byla zima, vytáhl tedy hůlku a pronesl: „Lumos.“ v tu ránu se konec hůlky jasně rozzářil a osvětlil zamšelé omezené oddělení. Knihy byly zaprášené a podle vzhledu stovky let staré. Jejich zlaté vybledlé a nejasné nápisy se místy nedaly přečíst, protože byly napsány jinými jazyky, některé byli asijské, některé se podobaly elfskému. Některé byli bez názvů, pouze s obrázky a jakýmisi znaky, které podle vzhledu nenaznačovaly nic hezkého.
Harrymu se zase začal zvedat žaludek a ten pocit z toho, že se tu může volně procházet a nikdo ho nevidí mírně ustupoval strachu, který nahánělo tohle oddělení. Některé knihy se dokonce mírně pohybovaly, chrčely nebo šeptaly, jako kdyby je Harry světlem vyrušoval. Knih tu bylo spousta, z toho v angličtině byla jenom asi tak třetina.
Harry si připomněl, jak dopadla poslední jeho návštěva tohoto oddělení, hned kvůli první vytažené knize se málem prozradil a musel utéct.
Rozhodl se vybrat si na začátek nějakou barevnou, ne tak strašidelnou.
V prostřední polici byl červený svazek z modrým nápisem, Harryho to překvapilo, byla to jediná kniha s jasně světle modrým nápisem.
Zatajil dech a pomalu ji otevřel. V tu ránu ho kniha spolkla a Harry se ocitl v modrém nebi.
„Kdo jsi?“ zeptal se ho někdo hlubokým a mocným hlasem.
Harry vykulil oči, vznášel se uprostřed modři s jemnými bílými mraky. Avšak hlas, který na něj teď promluvil odnikud nevycházel, nikdo jiný tam nebyl.
„Ptal jsem se, kdo jsi? Už dobré století mě nikdo nenavštívil,“ Harrymu ta slova zněla jakoby zprostředka hlavy, věděl, že nevěští nic dobrého.
„Já… já jsem Neville Longbottom,“ bleptnul Harry, Nevillovo jméno se mu vždycky vybavilo jako první.
„Longbottom? O tobě jsem ještě nikdy neslyšel, no dobře, tak začneme,“ řekl hlas.
Harrymu ztuhnul obličej. „K… kdo jste?“ koktal.
„Kdo jsem?“ zeptal se hlas a začal se hluboce smát. „Jsem kouzlo, nic jiného než prosté kouzlo, má kniha láká lidi a pak je lapí ve svém magickém nitru.“
„A mohl… mohl bych se vrátit?“ zeptal se úzkostlivě Harry a začal litovat, že do knihovny vůbec chodil.
„Ale jistě, zamknou mě v Bradavicích, abych už nemohl lapit další zvědavé lidi a když se tu konečně někdo objeví po sto letech, nechám ho jít. Myslíš, že jsem padlý na hlavu?“
„Ale oni mě budou hledat, najdou tu knihu na zemi a také můj plášť. Spálí vás, už nebudete žít, jestli mě nevrátíte,“ vyhrožoval Harry.
„To máš pravdu, ale radši budu mrtvý, než roky tady být sám, už mi chyběl ten věčný nářek bránících se lidí,“ hřímal hlas a zase se zasmál.
„Pusťte mě, prosím,“ řekl Harry.
„Je mi líto, avšak mohu ti slíbit, že za ta léta jsem si pro tebe připravil ty nejmocnější způsoby mučení, které kdy kouzelníky napadlo.“
„Ne, prosím pusťte mě!“ křikl Harry a vyndal hůlku z kapsy.
„Ááááá!“ začal řvát hlas na celé kolo až Harrymu zaléhaly bubínky. „Zandej to! Zandej to!“
„Až mi slíbíte, že mě vrátíte!“ křikl Harry.
„Dobře, jen to zandej! Dělej!“ křičel hlas na celé kolo, Harry v zápětí schoval hůlku do pyžama.
„Co se stalo?“ zeptal se Harry.
„Ty jsi kouzelník?“ řekl hlas.
„Ano.“
„Sakra, minule to také byl kouzelník, copak se tu nemůže ukázat obyčejnej mudla!“ křikl naštvaně hlas.
„Cože?“
„Mučím jenom mudly, kouzelník má hůlku a pokud ji svírá, ničí mě to.“
„Vraťte mě zpátky,“ řekl Harry.
„Můžeš si jít, Harry Pottere!“ křikl hlas.
Harry zjistil, že zase leží na podlaze knihovny. ‚Jak zjistil mé jméno?‘ ptal se sám sebe, pak se podíval na červenou knihu s modrým nápisem, urychleně jí zavřel a vrátil do přihrádky.
Podíval se na ostatní knihy s největším odporem, co když jedna z nich bude mučit právě kouzelníky?
Nakonec se ale zadíval na jednu tmavě zelenou. Chtíč ho přemohl a vzal jí ho ruky. Zjistil že jí držel obráceně, obrátil jí a místo názvu měla na sobě dvě veliké zavřené oči.
Náhle se oči otevřely, Harry se lekl a knihu upustil na zem, popadl hůlku a připravoval se zakročit.
„Byl bys tak hodnej a vrátil mě zpátky na sví místo?“ zeptala se kniha Harryho poklidným hlasem.
„D… d… dobře,“ řekl Harry, vzal jí opatrně a zasunul mezi ostatní.
Chvíli jen tak stál a vzpamatoval se z pronikavých očí té otřesné knihy. ‚Dvě za mnou, to není špatné.‘ opakoval si.
Pak uviděl jednu s anglickým názvem a jiným jazykem, který nikdy neviděl, jako kdyby to byl slovník. Byla ale černá jako uhel a hrubá jako pilník. Harry se nadechl a opatrně jí vzal.
Náhle se mu kniha rozplynula v rukou a zmizela, jako by se vypařila. Harry chvíli váhal a modlil se, aby se mu nic nestalo, nic se ale nedělo.
Zkoušel tedy hledat podle názvů.
Zaklínadla mrtvých, Hydra- pojď, obdivujme ji spolu (Harry si říkal, že to obdivování se asi nebude podobat vědeckému výletu na safari.), Kniha mrtvých, Skrývání smrtelných lektvarů, Pravěká zaklínadla, Monstra…
‚Monstra, to by šlo.‘ řekl si Harry a vyndal rudou knihu z poličky. Pak ale začal litovat toho, že se jí dotkl, byla totiž horká, vlastně nic víc, byla prostě horká, alespoň neměla žádné zlověstné oči. Otočil jí od sebe a pomalu jí otevřel, takže stránky směřovaly směrem od něho.
Nic se nestalo, řekl si, že to asi bude v pohodě, začal knihu pomalu přetáčet stránkami k sobě, první co uviděl byla prázdná stránka. Zahleděl se do knihy a přibližoval se k ní obličejem. V tu ránu z knihy vyletěla plesnivá šupinatá a slizká ruka a chňapla Harrymu po obličeji, ten se lekl a knihu upustil, ruka stačila sevřít brýle, které mu sundala z obličeje a zmizela s nimi uvnitř knihy.
‚To je skvělý, teď pořádně neuvidím.‘ řekl si Harry, v tom z knihy vyletěly rozkousané brýle a začaly se ozývat naštvané zvuky.
‚Zřejmě jí to moc nechutnalo.‘ řekl si Harry, zamířil hůlkou na brýle a řekl: „Reparo.“
Brýle se rázem spravily, Harry rychle nohou přivřel knihu, vrazil jí zpátky do přihrádky a nasadil si brýle.
Takhle jestli to půjde dál, tak nic nenajde. Měli by tu udělat zvlášť oddělení s nápisem: Knihy které se vás nesnaží rozkousat nebo roztrhat. Harry přešel k protějšímu regálu a našel tam malinkatou knihu, asi tak pět centimetrů vysokou.
Vzal jí a zase jí obrátil od sebe. Pomaličku jí pak otevřel a v tom z ní vyletěl nějaký vychrtlý duch s jakýmsi jednodílným hadrem přes sebe, nos měl strašně nateklý, takže vypadal jako klaun.
„Protivo, já věděl, že mě jednou vysvobodíš!“ křikl duch skřehotavým hláskem. Pak se otočil a spatřil vyděšeného Harryho. „Ty nejsi Protiva,“ řekl duch.
„Ne, to nejsem,“ odpověděl mu Harry a pomaličku začal ustupovat.
„Já to věděl, on mě neměl nikdy rád, přitom jsme byli ti nejlepší kamarádi, já mu dám, Protivo!“ křikl, vřítil se do stěny, ale narazil.
„Kruci, už jsem na to zapomněl,“ postěžoval si duch. Obletěl místnost a vyplul východem ven. Harry si ještě jednou uvědomoval, že právě viděl ducha, který nedokázal proletět zdí a přitom ještě hledal Protivu.
V tom zjistil, že se mu kniha rozplynula v rukou, stejně jako ta černá a zmizela.
Naštval se, vzal neviditelný plášť ze země a přešel až na samý konec oddělení, kde byly ty nejčernější, nejstarší a nezaprášenější knihy. Vzal tu první, byla dosti velká, když jí otevřel, nestalo se nic. Na stránkách bylo napsáno něco o dávných kouzelnických kmenech, stránky knihy vypadaly jako listy salátu, jak byly staré.
Harry pomaličku prolistoval celou knihu, ale nic nenašel.
Pokud hledání v normální knihovně byla noční můra, tak tohle bylo přímo peklo.
Kleknul si ke spodní poličce knih a začal studovat jejich oprýskané názvy.
Vzal první knihu z levé strany a otevřel jí. Při tom pohledu se málem pozvracel, byly tam kresby rozpitvaných těl, lidí spojených se zvířaty, nebo naopak. Různé krvavé obrázky a nechutné pokusy, odporné lektvary s odpornými přísadami, které hrdě vlastnil Snape ve svém kabinetu. Knihu pak rychle zavřel a snažil se volně nadýchnout.
Vzal tu vedle ní, na které byl šedivý nápis- Lidské transformace. Otevřel jí a zaplavil ho stejný pocit jako při otevření té první, zase odporné obrázky zohavených těl. Některá měla křídla, některá zase obrovské drápy, všichni to však byli lidé přeměnění na něco jiného. Kouzlo na přeměnění lidského těla na vodní- Aqua Corpus, její následky jsou podobné žaberníku. Harry si moc dobře vzpomínal na příhodu se žaberníkem, hrozně nerad by to ještě jednou zažil. Pak tam bylo další přeměňování, dokonce tam byl návod, jak přeměnit lidské tělo na plamen.
Pak ho zaujala další kniha, byla také strašně stará, podle toho, jak vypadala, jí nikdo nejméně několik stovek let nečetl. Její nápis zněl:
Nejhorší nestvůry na světě.
Harry jí otevřel a začal listovat. Díky bohu na něj nic nevybaflo, takže si jí v klidu mohl prohlížet. Dostal se přes zástupy hrůzostrašných vymřelých draků a saní, nemluvě o chimérách, amfisbenách, skyllích, dále pak sfingy, harpyje, mantichory a mnoho dalších.
Už ztrácel naději, byl už na konci knihy, když v tom mu zatlouklo srdce jako zvon. Na poslední stránce byla malůvka Démona, Harrymu se málem zastavil dech, otočil stránku s obrázkem hrůzostrašné kápě s rezavou kosou na další stránce uviděl založený kus starého papíru.
Na stránce knihy bylo napsáno:
Démoni přisluhovači smrti.
Mágové o nich neradi mluví, přináší to smůlu a utrpení, ale podle pověsti tři Démoni vystoupili z podsvětí a hnáni krvelačností po nových duších procházeli světem a vybírali si lidi, které pak vysávali. Nejsou živí ani mrtví, jezdí na svých testrálech, kteří v jejich moci jsou o mnoho větší a více krvežízniví se sklony k násilí a z jejich očí šlehají rudé krvavé plameny.
Všechno, co o Démonech víme, jsou jen dohady, nikdo ho ještě nespatřil na vlastní oči, protože ti, co ano, hned poté zemřeli. Démoni mají takovou moc, že po svých obětech nezůstane nic jiného, než ten nejjemnější prach. Podle dosavadních informací, Démoni nechávají některé děti, které by kvůli nízkému věku dostatečně netrpěli a které si vyberou a ukážou se jim, ještě vyrůst a pak teprve je zabijí a duše odvlečou do podsvětí, kde ,podle pověsti, trpí navěky. Vchod do podsvětí je také bájný, prý ho stráží tříhlavý pes Kerberos, krvežíznivé stvoření, které zabraňuje všem duším uniknout zpět do světa živých, jeho tři hlavy prý představují minulost, přítomnost a budoucnost.
Podle dosavadních výpovědí vybraných dětí, které přežili útok Démona máme jen zevrubný popis, Démon je dokonce prý tak hrozivý, že jeho pohled nemůže vydržet ani ten nejmocnější kouzelník a hned se sklátí k zemi.
Prý na sobě mají masivní brnění, kterým nepronikne žádný meč a které vzniklo podle jakéhosi bájného kovu, přetažené krvavými řetězy, kterými sváží duše přes řeku Styxu do podsvětí. Místo hlavy má lebku, místo očí a úst má plamen, tvrdé železné rukavice plné ostnů, ostrých jako břitva. Jeho zabíjecím a mučícím nástrojem se stala v poslední době mudlovská zakrvácená kosa.
Říká se, že jeho kápě je černá jako smrt sama, neodráží žádné světlo a nevrhá žádný stín. Také se říká, že pokaždé, když se objeví, nastane hrobové ticho, všechna kouzla přestanou působit. Jejich dotek zabíjí a všechna zvířata v jejich blízkosti hynou, tráva odumírá a vzduch se stává jedovatým, zkrátka okolí ztrácí život.
Co je ale podle posledních výpovědí jejich obětí nejhorší? Jedná se prý o jakýsi hrozivé dýchání, které jakoby vycházelo přímo oběti za zády, kvůli tomu prý vždy zpanikaří.
Jakmile uslyšíte tento dech, jste vyvolení. To je první znamení, že je nablízku, pokud začne okolí utichat, přichází druhé znamení, pokud ho zahlédnete, jste mrtví.
Démoni jsou považování za nejmocnější nestvůry planety, nikdo je nedokázal zatím porazit, nikdo. Žádné existující kouzlo na ně neplatí, dokonce ani černá magie nezabírá, není v moci kouzelného světa porazit smrt. Spousty kouzelníků se snažily proti nim vynalézt kouzlo, které se pak učilo celé kouzelné společenství. Ani to nezabralo.
Démoni si prý libují v nemocných. Jejich práce je tím snazší, jejich nejvyšší působení jsme zatím napočítali před lety během takzvaného černého moru, který postihoval i kouzelné společenství.
Mudlové Démonovi vymysleli jméno smrtka, protože každému, komu se zjevil, přinesl smrt.
Povídá se, že jedině ten, kdo překonal hranici nesmrtelnosti, ten, kdo se povznesl nad samotnou smrtí jim může kázat, nebo je porazit.
V knize je přiložen papír mnicha, který se o to pokoušel a tím Démony rozhněval, začal se před nimi skrývat ve starých dolech u Londýna. Papír je napsán kouzelným inkoustem, podle pověry, jen ten, kdo je vyvolený zemřít, dokáže přečíst jeho písmo a zjistit tak hrůzu, kterou mnich prožíval v posledních minutách svého života.
Harry si článek ještě několikrát přečetl a také vybrané úryvky a zajímavé momenty. Nemohl tomu uvěřit, tohle opravdu spíš vypadalo jako z nějakého mýtu, ale když se to tak vezme, stejně tak by připadaly Bradavice mudlovi. To Harrymu příliš odvahy nedodávalo, pak zvedl starý popálený papír, který popsal mnich, nebylo na něm nic, Harry si oddechl, jenže když ho otočil, na druhé straně se mu objevil text napsaný roztřesenou rukou.
Harry porovnal všechno, co se z knihy a papíru dozvěděl, se svým příběhem a pokleslo mu srdce o stupínek níž.
Prásk!
Černá kniha, která před malou chvílí Harrymu zmizela z rukou, se objevila a bouchla na celé kolo. V tu ránu se regály s knihami začaly bortit na Harryho. Všechny mohutné a těžké svazky spadaly na zem a utvořily hromadu, pod kterou se Harry marně snažil vyškrábat nahoru.
Konečně se mu podařilo prosoukat se až na vršek knih, hned popadl plášť, klepl na hůlku se slovem „Nox.“, hůlka zhasla a vybíhal ven. Jenže, když vyběhl ze vchodu do oddělení s omezeným přístupem, zapomněl přelézt provaz, který byl natažený před vchod a porazil ho.
Provaz se utrhl ze svých držáků a bleskově Harrymu svázal pevně nohy.
Začal sebou škubat a provaz rvát z nohou, ale nešlo to.
„Co to tu je za randál?“ sykl ledovým hlasem Filch u vchodu do knihovny. „Protivo? Jseš to ty?“
Harry nasucho polkl a srdce mu spadlo do kalhot, Filch už si to k němu přes celou knihovnu mířil.
‚Co teď?‘ ptal se sám sebe, nemělo ale cenu přemýšlet, Filch už byl u něho, Harry popadl neviditelný plášť a přehodit ho přes sebe, stále však zůstal ležet na zemi a snažil se nenápadně odsoukat od vchodu do omezeného oddělení.
„Co to proboha má znamenat?“ křikl Filch, když uviděl tu spoušť v oddělení. „Provaz je přetržený, tak počkat, jak to říkal Snape, když ho někdo přetrhne, obváže se mu kolem nohou,“ přemýšlel Filch nahlas. „Paní Norrisová, musíme ho najít, nemůže být daleko,“ řekl své kočce a pustil jí na zem. „Jen počkej, já tě dostanu, ty holomku.“
Harry se přitiskl ke zdi a pečlivě se přikryl pláštěm. Kočka se ale k němu začala blížit. Snažil se zatajit dech, srdce mu mohlo strachy vyletět z kalhot. Paní Norrisová přešla k samému okraji Harryho pláště a zvědavě mu hleděla snad i do očí, nebo co.
Harryho pak něco napadlo, když byl Filch k němu otočený zády, odkryl si obličej a výhružně se na kočku podíval, ta zavřískla a prchla pryč z knihovny.
„Paní Norrisová? Paní Norrisová, co se stalo?“ křičel za ní Filch a běžel jí v patách.
Harry nemohl pochopit, proč se ho ta kočka tolik bojí, v každém případě však nebyl za vodou, stále měl obvázané nohy. ‚Jaké zatracené kouzlo ten proradný Snape na ty provazy použil?‘ ptal se Harry sám sebe.
Pak se postavil na nohy a odskákal až ke stolu knihovnice madam Pinceové. Vzal jí nůžky z držáku na brky a provaz přestříhl.
Ten hned povolil a svezl se na podlahu. Harry se ujistil, že je celý zakrytý pláštěm a hnal se zpátky na ošetřovnu. V dáli bylo slyšet volání Filche, jak se marně snaží dohonit svou kočku a jak zburcoval ostatní hlídkující profesory.
Harry rychle přispěchal ke dveřím ošetřovny, v tom za sebou uslyšel zvuk, podobný tomu, jako když Hedvika přistávala na svém bidýlku.
Harry se rychle otočil, Fawkes však stále nenápadně seděl na svém bidýlku a měl zavřené oči. Harry ho ještě chvíli podezřívavě pozoroval, pak se ale otočil, otevřel dveře a vešel do ošetřovny. Rychle přeběhl ke své posteli, schoval plášť i plánek, sundal si brýle a praštil sebou pod peřinu.
Po asi třech minutách se dveře ošetřovny otevřely a někdo nahlédl dovnitř. Harry neviděl, kdo to je, protože ležel k němu otočený zády, bylo mu to ale jedno, nikdo ho v knihovně nemohl vidět. Pak se dveře ošetřovny zavřely a ten, ať už to byl kdokoliv, odešel. Harry pak nemohl vůbec usnout, nemohl zapomenout na všechno, co si právě přečetl, nakonec přece jenom nebylo zbytečné tam chodit, třeba by tam o nich našel ještě víc.
Po asi půlhodině usnul, kvůli těm informacím, které si přečetl ale zapomněl na očištění mysli.
