Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-22 | Čteno 3497x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 30.


Muka

Harry nevěděl proč, ale jeho dva kamarádi celé sobotní dopoledne nebyli ve společenské místnosti. Jako kdyby něco na něj chystali nebo co. A co to mělo znamenat s tím dopisem, pohledy všech ve Velké síni a nakonec s tou holkou, kterou mu ukázali z čista jasna.
   Harrymu to připadalo až moc divné, všechny dívky ve škole už znal, alespoň od vidění, ale tahle mu nic neříkala, jako kdyby sem přišla až dnes.
   Celé dopoledne na něj všichni ve společenské místnosti civěli, jako kdyby se měl každou chvíli proměnit v netvora a všechny tam sežrat. Nejhorší z pohledů ovšem měl Alf, ten člověk z Harryho vůbec nespustil oči, stále jen něco žvýkal v puse a upřeně na něj hleděl. Ani jednou nezabloudil pohledem jinam, Harry měl sto chutí mu jít něco říct, pořád ten jeho pohled cítil v zádech.
   Po celou dobu se nudil, neměl co dělat, kromě učení a čtení si svých oblíbených knih o famfrpálu, nakonec konečně nadešel oběd.
   Hermiona a Ron už seděli u Nebelvírského stolu a jakmile si k nim Harry přisedl, spustili na něj vtíravé otázky, jestli si na tu holku alespoň trochu vzpomíná.
   Harry se ani pořádně nenajedl a radši od nich utekl, jako by byli úplně jiní. Když chtěli jít s ním, řekl, že chce být sám.
   Šel se projít ven, protože neměl nic jiného na práci, nejméně třicet metrů za ním se neustále zdržoval jeho ‚stín‘ v podobě Alfa.
   Harry šel k nějakému místu u jezera, něco mu to místo připomínalo, ale nemohl si vzpomenout co. Jen tak tam seděl, napadaly ho strašlivé myšlenky. Poslední dobou se začal bát o Lextera, jestli opravdu se mu něco nestalo, nebo v nejhorším případě neskončil jako Sirius. Chyběl mu, jak na Obraně proti černé magii, tak i na Nitroobraně, kterou teď neměl a jako by se zdálo, že to Brumbála neznepokojuje. Rozhodně ale nechtěl brát hodiny od Odkouřila, protože by nevěděl, jestli omdlel kvůli proniknutí do mysli, nebo jeho strašlivému smradu z úst.
   Ani večeře a následující den neproběhl nijak lépe. Harry nevěděl, jak to vysvětlit, ale v srdci cítil obrovskou prázdnotu, jako by mu tam zmizelo něco, na čem mu strašně moc záleželo, co ho povzbuzovalo a dodávalo energii, jako by teď byl úplně na dně, jako by rázem z něho byl jiný člověk, nemá to náhodou na svědomí Voldemort?
   Stále dokola si přemílal všechny své informace, které se od prvního ročníku dozvěděl, nic ale nezapomněl, všechno v hlavě měl. Harry ale nevěděl, jak je tohle přemílání informací nebezpečné, jistý člověk ho totiž může zneužít k získání těch informací.
   Začínal si myslet, že právě prožil ten nejhorší víkend v roce. Alf ho doprovázel opravdu všude, když šel na záchod, čekal vedle jeho kabinky a posílal mu do ní vlny zeleného kouře. Když šel k jídlu, tak si sedl místo Lextera a nikdy z něho nespouštěl oči. Když šel ven, byl stále za ním, ani jednou nebyl sám, ani na malou vteřinku. Když večer šel spát, čekal na něj Alf dole ve společenské místnosti, ráno zase byl první, koho viděl.
   Harry měl opravdu už nervy nadranc, nejvíc ho ale štvalo, že na něj jeho přátelé koukají úplně jinak, celou dobu jsou s tou holkou, kterou mu před tím ukázali a pořád se o něčem baví. Harry si začal myslet, že s ním už nekamarádí, protože má za sebou Alfa. Slíbili mu, že jim to vadit nebude, ale jak to tak vypadá, neměl jim věřit.
   Neděle byla opravdu strašná, Harryho už Alfova přítomnost vytáčela na nejvyšší obrátky, věčně se chodil skrývat do ložnice, do jediného místa, kam Alf za ním nemohl. Poslední dobou tam trávil nejvíce času a i když tam byl sám, bylo to lepší než trčet dole se svým stínem.

   Přišlo pondělí, den který měl navždy černou tečku v Harryho kalendáři protože měli čtyřhodinovku Lektvarů.
   První dvouhodinovka bylo Přeměňování. Všichni stále zarytě civěli na Harryho a zkoumali, na co asi teď myslí. Profesorka McGonagallová nejevila žádné známky divného chování, jen málem vybouchla vzteky, když se do třídy vřítil Alf a sedl se na židli v koutě, přičemž zase nezpustil zrak z Harryho, který moc nadšený nebyl, že přibyl další pár očí, který na něj stále civí.
   Alespoň Ron a Hermiona zřejmě pochopili, že stále nátlaky, aby si Harry vzpomněl neměly cenu, takže se s ním zase začali bavit, i když jejich chování bylo navždy jiné než před tím. Stále ho totiž pozorovali, stejně jako celá třída, což Harrymu vůbec nedodávalo sebevědomí, chtěl už jim něco říct, ale raději by si nasadil neviditelný plášť a stále ho nosil, aby ho nikdo neotravoval.
   Po Přeměňování byl čas na alespoň částečný odpočinek. Následovala totiž hodina Dějin čar a kouzel, při níž většina studentů upadala do spícího bezvědomí. Zjistil ale, že místo toho, aby studenti usínali, tak se spolu bavili o Harrym a ukazovali si na něj. Z toho asi polovina z nich si stále četla nějaký článek v Denním věštci. Profesor Binns si nevšímal toho, jak se studenti mezi sebou bavili, možná, že si ani nevšiml, že v koutě si zase sedl na židli Alf a zíral na Harryho, dál prostě četl a závěrečné fázi bojové ofenzívy Obrů proti horským trollům.
   „Tak co, Pottere, vzpomínáš si na šikmoočku?“ zeptal se jízlivě Malfoy, když po obědě čekali před učebnou Lektvarů.
   Harry jen nepřítomně hleděl na stěnu a Malfoye nevnímal, protože se snažil přestat myslet na vtíravý pohled Alfa a ostatních spolužáků.
   „Mluvím na tebe, ty ubožáku!“ křikl Malfoy a Zmijozelská kolej po zasmání z předchozí narážky utichla.
   „Nech ho být Malfoyi!“ křikla Hermiona a postavila se před Harryho.
   „Takže slavnej Potter se zase schovává za dámské sukně,“ sykl Malfoy.
   Harry odtrhl oči ode zdi a zadíval se do Malfoyových, toho zřejmě jeho pohled potěšil.
   „Jak hluboko dokážeš klesnout, Draco. Jako tvůj otec,“ řekl s politováním Harry.
   „Harry, nech ho být,“ upozornila ho Hermiona.
   „Nepleť se do toho šmejdko,“ sykl Malfoy a silou jí odstrčil, aby mu nepřekážela v cestě na Harryho.
   Harry zatnul zuby a snažil se na něj neskočit za to, že tak surově Hermionu odstrčil, až skoro upadla.
   „Říkal jsem ti, aby sis hlídal své blízké,“ řekl ledově Malfoy, když zrovna přišel Snape a otevřel jim dveře učebny. Malfoy se otočil a odkráčel od Harryho.
   Hermiona přešla k Harrymu a s obavami se na něj podívala.
   „Co tím myslel?“ zeptal se nechápavě Harry.
   „Nevím, asi ta holka, co ti to udělala patří do Zmijozelu,“ řekla Hermiona.
   „Co mi kdo udělal?“ ptal se stále nechápavě Harry.
   Hermiona už chtěla odpovědět, ale zarazila se a řekla: „To je jedno, pojď do třídy, nebo nám Snape strhne body za pozdní příchod.“
   Všichni se posadili do chladné a temné učebny profesora Snapea. Ten pak zle koukal na Alfa, který si zase jako vždy vykouzlil svou zkřivenou hůlkou v rohu židli, na kterou se posadil a se zájmem zíral na Harryho.
   „Na začátku prvního ročníku jsem vám prozradil některé z pokročilejších lektvarů,“ začal mluvit Snape svým chladným hlasem do stejně tak chladné učebny. „Protože… alespoň někteří z vás“ přitom nechutně kouknul na lavici, kde seděl Harry a Neville. „mají znalosti hodné šestého ročníku, budeme se v dnešní hodině věnovat jednomu z nich.“
   Harrymu to bylo jedno, stejně dostane zase za H, i kdyby se snažil sebevíc, háček už měl ve výkazu jako máku a s pocitem, který se u něj objevil přes tenhle víkend, mu to začínalo být jedno.
   „Lektvar se nazývá Tresť zmrtvýchvstání,“ řekl Snape a všem přeběhl mráz po zádech, Hermiona na něj nevěřícně zírala, jako kdyby věděla, co takový lektvar je zač a že je příliš brzy na to se ho učit. „Ke konci dne ho vyzkoušíme,“ dokončil Snape.
   V tu chvíli se Malfoy rozesmál na celé kolo „Už se těším Harry,“ řekl a hleděl na Harryho, jako kdyby se předem těšil na dobré představení.
   „I když mě ta myšlenka také pobavila, pane Malfoyi..,“ řekl mu Snape a vůbec nebral v zřetel jeho hrozné chování. „avšak nejsem takový hazardér, abych tento náročný lektvar zkoušel na lidech, zvláštně pak na našem… zamilovaném Harrym Potterovi,“ dodal a celá Zmijozelská kolej se spolu s několika Nebelvírskými rozesmála.
   Harrymu pokleslo srdce, když musel vydržet smích ze všech stran, který nechtěl stále utichnout. Snape schválně nenamítal a dokonce snad úsměvem povzbuzoval rozjásaný Zmijozel.
   Harry se ale opravdu necítil dobře, Lexter měl pravdu, ten věčný tlak teď po tom víkendu nějak narostl a je silnější, teď cítil úzkost jakou snad v životě nezažil.
   V tom ho někdo chytnul za ruku, Harry se ohlédl, byl to Neville, s pochopením se na něj dobrácky usmíval a šeptal mu, ať je nevnímá, že jsou to idioti.
   „Pane Longbottome, strhávám Nebelvíru pět bodů, za to, že jste nedovoleně promluvil při hodině,“ řekl mu s ledovým úsměvem Snape, Harry rychle odtáhl svou ruku od Nevillovi, podepřel si s ní hlavu a zíral do lavice.
   „Myslím, že by Malfoy taky měl dostat body dolů, profesore,“ ozvalo se úplně ze zadu.
   Snape se ohlédl a uviděl Alfa, který se zájmem sledoval chování celé třídy.
   „O tom nerozhodujete vy, nemáte právo brát nebo dávat studentům body, pane Odkouřile,“ řekl mu s posměškem Snape a otočil se k tabuli. „Nalistujte si předposlední lektvar v učebnici pro šestý ročník a dejte se do práce, ingredience si vemte sami z polic, nechci tady ale žádný potěšilé pobíhání a křičení, doufám, že mi všichni rozuměli.“
   „Pottere, ty si to necháš líbit?“ ozval se do ticha zase Alf a všichni hned zpozorněli.
   Harry stále nepřítomně hleděl na lavici, úzkost ho zmáhala čím dál víc, teď myslel na Lextera, jak se k němu vždycky tak příjemně choval, nakonec myslel také na Siriuse.
   „Myslím, že pan Potter, se uzavřel ve svém… zázračném světě,“ sykl ledově Snape a s posměškem hleděl na nevnímajícího Harryho.
   „Hej Pottere, mluvím na tebe!“ křikl Alf. Všichni se zájmem hleděli na Harryho.
   „Nechte ho být!“ křikla Hermiona.
   „Slečno Grangerová, ubírám…“
   „Mě je to jedno!“ křikla Hermiona na Snapea, který se zase chystal sebrat Nebelvíru další body.
   „Sklapněte, Grangerová!“ okřikl jí ještě silněji Snape.
   V tom ale se Harry zvedl ze židle, přehodil si přes rameno školní brašnu a šel k východu.
   „Budete klasifikován za H!“ křikl na něj Snape.
   Harry se jenom pousmál, věděl že by H dostal stejně tak i tak.
   „A dostanete školní trest!“ křikl znovu Snape, ale to už Harry bral za dveře a vycházel ven. Pak se zvednul i Alf a šel za ním.
   Harry slyšel jeho kroky za sebou a cítil jeho pronikavý pohled na zádech. Mířil přímo do společenské místnosti a hned nahoru do ložnice, kam za ním Alf nemohl.
   Sedl si na postel a těžce oddechoval. V tom se v něm ozval ten hlas, který mu napovídal utéct, najednou se rozkřičel na celé kolo. Harry si vzpomněl na všechny, které ještě měl rád, věděl, že ani jeden z nich by si nepřál, aby utekl. Jeden jediný by ho ale pochopil, Lexter mu přece řekl, že mu nebude zakazovat utéct.
   Harrymu se po něm stýskalo, stejně tak i po něčem dalším, něčem, co mu zanechalo bolestivou prázdnotu v srdci.
   Uzavřel se sám do sebe, celý den z ložnice nevylezl, dokonce už nechtěl vůbec společnost, vždycky, když chtěl být sám, tak i tak alespoň trochu chtěl být s někým, ale ten pocit teď nadobro zmizel.
   Nemá s kým se poradit, jeho kamarádi se chovají tak, jako když je v červnu viděl naposledy, koukají na něj s obavami skrz prsty. Brumbála nenávidí, Hagrid by jeho problém nepochopil, nemá už opravdu nikoho.
   Když se do ložnice odpoledne vsoukal Ron, opatrně na Harryho pohlédl a sedl si na svou postel.
   „Už jsi to slyšel, ne?“ zeptal se sarkasticky Harry. „Utekl jsem jako malá holka.“
   Ron sklopil hlavu a snažil se přijít na něco, čím by mu odpověděl.
   „Harry, nemůže to přece být tak zlé,“ řekl Ron a Harry se uchechtl, jako by mu tahle poznámka přišla nejzábavnější za poslední dny.
   „Víš, že když jsem utíkal od Dursleyových, volal jsem na Voldemorta, ať už mě zabije, ať už to ukončí,“ řekl dál Harry a Ron na něj překvapeně pohlédl. „A víš co?“ pokračoval Harry. „Ten samý pocit mám i teď,“ řekl mu.
   V tom jako by Rona něco napadlo. „Harry, mám pro tebe novinku, sehnali jsme lístky na zápas ve famfrpálu!“ řekl s očekáváním Ron.
   Harry by za jiných okolností nejspíš radostí vylétl z kůže, ale teď nic takového neudělal. „To kvůli mně, co?“ zeptal se ho se znechucením.
   „Co to povídáš?“ optal se ho nechápavě Ron.
   „To kvůli tomu, co se mi stalo, kvůli tomu, co se tady povídá po celé škole… jak vůbec můžeme jet, když jsme v Bradavicích?“
   „Taťka se už dohodnul s McGonagallovou, pojedeme příští víkend,“ řekl Ron a stále očekával, že se tím Harryho nálada zlepší.
   „Víš, že Hagridovi chtějí odvést jeho bratra, Drápa pryč?“ zeptal se z ničeho nic Harry. „A ty teď myslíš na tohle,“ řekl mu nevěřícně. „Víš, ocenil bych, kdybys mě tady nechal o samotě.“
   Ron chtěl něco namítnout, ale když viděl rozzlobený obličej Harryho, raději se sebral a odešel.
   Harry pak večer nešel ani na večeři, nechtěl, aby ho nikdo viděl a ani sám nikoho nechtěl vidět. Věděl, že dole na něj zase čeká Alf, aby se mu pověsil na záda a hned, jakmile by vyšel, by na něj všichni civěli tak, jako snad za celou dobu pobytu v Bradavicích nikdy.
   Harry pociťoval hořkost, hořkost života, nedalo se to popsat, jako kdyby se mu měl zvedat žaludek, jestli tohle všechno dělají city, tak potěš pánbůh. Nevěděl, jak dál, jestli zítra vůbec se má ukázat na hodinách, nebo tam nemá jít.
   Po večeři se v ložnici ukázal Ron a nesl mu alespoň koláč, aby nebyl o hladu. Harry mu poděkoval a dělal dál, že je začtený do knížky. Ron hned na to odešel, Harry se zvedl a vzteky s koláčem mrštil z okna ven.

   Na temné noční louce stojí jakýsi muž a právě kouzlí Patrona, který záhy odežene mozkomory od jakéhosi ležícího chlapce, zřejmě konci se silami. Pak se ale Patron rozplyne, muž se podívá tím směrem a vidí černou kápi s obrovskou odpornou kosou, jak se k němu blíží čím dál víc. Muž bere do ruky hůlku a psychicky se připravuje na souboj. V tom se mu hůlka promění v prach, muž ztuhne a vyděšeně hledí na přibližující se kápi černější, než noc sama. V tom ta postava zvedá ruce…

   „Lextere!“ křik Harry. „Lextere, pozor!“
   „Harry?“ ozval se nějaký hlas.
   „Harry, co je?“
   „Harry, klid!“
   Harry otevřel oči, v místnosti byla tma, všichni jeho spolubydlící měli odtažené závěsy u postelí a teď vyděšeně zírali na Harryho. Ten ležel ještě ve školním hábitu a s knihou u hlavy, celý zpocený a překotně dýchal.
   „Harry, co se stalo?“ zeptal se Neville.
   Harry stále překotně dýchal, mrkal s jedné postele na druhou a pak řekl.
   „Promiňte, já… nechtěl jsem vás zbudit,“ řekl, pak popadl hůlku a namířil si s ní na krk. ‚Silencio.‘ zamyslel se na kouzlo a mávl hůlkou, v tu ránu se mu ztratil hlas, položil se na postel a zavřel oči.
   Po chvilce po kterou se posunky mezi sebou domlouvali, co to mělo znamenat se i ostatní, Ron, Neville, Dean a Seamus ponořili do peřin a usnuli.
   Harry stále ještě vystrašeně si sám v duchu nadával, jak mohl zapomenout si ztlumit hlas. Nejdřív se mu zdá o tom, jak Sirius mu mizí navždycky v kamenném oblouku a teď se mu zdá, jak Démon nejspíš vraždí Lextera.
   Bylo mu ho líto, nejraději by šel prohledat celý svět, aby ho našel a to ho znal jenom pár měsíců, i když se spolu viděli každý den v noci na hodině Nitroobrany.
   ‚Nitroobrana, já na ní úplně zapomínám.‘ řekl si Harry. Pokud je něco, na čem Lexter trval, tak to byla Nitroobrana. I když Harry neviděl ve svém snažení žádný pokrok, Lexter mu vždycky domlouval, ať nepolevuje a snaží se dál, kde je mu teď konec?

   Venku byla čerstvá jinovatka, která na ledová okna v ložnici chlapců malovala překrásné tvary pavoučí sítě, ve kterých jediný Ron neviděl takovou krásu. Venku už cvrlikali ptáci a krákoraly vrány. Sem tam kolem okna proletěla sova z nočního lovu a vracela se do sovince. Harry se probudil, ostatní ještě spali. Šel se umýt a převléknout se z pomačkaného oblečení, ve kterém spal. Pak si vzal školní brašnu, dole na něj už čekal Alf, který právě něco psal na pergamen.
   „Garry, mohl bys počkat, než to napíšu?“ zeptal se Harryho.
   Harry se na něj podíval asi jako paní Weasleyová na Percyho. Ani neodpověděl a vylezl hned z průlezu v obrazu ven. Alf byl však hned za ním, před jeho tělem se vznášela malá vykouzlená stolní deska, takže mohl v klidu psát dál a přitom jít za Harrym.
   Ten šel za Hedvikou, matně si vzpomínal, že do sovince s někým chodil, ale nevěděl s kým. Hedvika mu radostně sletěla na rameno, už ani neočekávala, že dostane nějaký dopis, takže jenom radostně ho klovla lehce do ucha a Harry jí hladil pod zobákem, což měla vždycky nejradši.
   „Nevadilo by, kdybych si tu sovu půjčil?“ zeptal se Alf a už cpal svůj složený pergamen do pouzdra na dopisy na Hedvičině noze.
   Hedvika radostně houkla, vznesla se do vzduchu a vyletěla oknem ven, Harry na ní koukal, ani se s ní nerozloučil, zřejmě si myslela, že Alf patří k němu, jenže to není pravda.
   „Doufám, že se ta tvá sova moc neloudá,“ řekl Alf, vyndal z kapsy zkroucenou cigaretu, máchl hůlkou a připálil si.
   Harry zatínal prsty a snažil se udržet v klidu, Alf ho opravdu vytáčel, jenže nemusel čekat dlouho, hned jak Alf vypustil první obláček zeleného dýmu, strhla se v sovinci hotová spoušť, všechny sovy se na Alfa snesly a začaly mu nadávat, tahat ho za vlasy a klovat do hlavy.
   Harry už byl ze sovince venku, takže se mu nic nestalo, za sebou ale slyšel zlověstné nadávání Odkouřila, rychle utíkal chodbou pryč, aby se mu ztratil a alespoň na chvilku byl sám.
   „Harry?“ oslovil ho někdo.
   Harry jak utíkal se stále ohlížel za sebe, jestli ho Alf nesleduje, teď se podíval před sebe a uviděl tu holku, kterou mu Ron s Hermionou ukazovali.
   „Ehm… ahoj,“ pozdravil.
   „Jak se máš?“ zeptala se ho opatrně.
   „No… ujde to,“ řekl Harry, ale slovy ‚Ujde to‘ se jeho nynější stav zcela určitě popsat nedal.
   „Já jsem Cho, Cho Changová,“ řekla mu.
   „No… já se snad představovat ani nemusím,“ řekl Harry sarkasticky, protože věděl, že ho zná každý kouzelník na světě.
   „To ne,“ řekla a úzkostlivě na něj pohlédla. „Harry pamatuješ si na mě?“ zeptala se ho po chvilce třaslavým tónem.
   „Na co bych si měl pamatovat?“
   „Na nás dva:“ řekl mu se smutnou tváří.
   „Já… já opravdu nevím o čem mluvíš,“ řekl Harry a trochu ho znervózňovalo, že jí začaly téct po tváři slzy.
   „Víš, jak jsi mi slíbil, že už tě neztratím, pamatuješ si to?“ zeptala se ho zoufale.
   „Já nevím, co to všichni se mnou máte, já tě neznám, nikdy jsem tě neviděl, dej mi laskavě pokoj,“ řekl jí a Cho propukla v tichý pláč. „No… tak promiň, já… nechtěl jsem tě urazit…“ omlouval se Harry.
   „To nic…“ řekla a odběhla od něho směrem k sovinci, zatímco si zakrývala obličej.
   „Tak tady jsi Garry, musím uznat, že tu mají ale nevychované sovy,“ ozvalo se a kolem Cho se mihnul Alf a mířil k Harrymu.
   Ten si povzdechl, otočil se a mířil do Velké síně.
   Tam byla sotva desítka studentů, všichni hned zvědavě koukli na Harryho a nespustili z něho zrak, jako by se snad ani za to nestyděli, že pořád na něj zírají.
   Harry do sebe začal ládovat snídani a snažil se to urychlit, než by se ve Velké síni sešli všichni studenti.
   Nakonec, když už byla z poloviny zaplněná, tudíž tam bylo několik stovek studentů, kteří stále Harryho pozorovali, nechal toastů a ovesné kaše a odešel z Velké síně.
   Nakonec sedl na kamenné zábradlí u učebny Kouzelných formulí.
   „Ale, zdravím pane Pottere,“ ozval se asi po půlhodině skřehotavý hlas profesora Kratiknota, který šel odemknout svou učebnu.
   Harry jen potichu pozdravil a dál hleděl na své boty.
   „Tak pojďte dál, tady takhle nastydnete,“ pozval ho profesor.
   Harry vlezl do třídy a za ním hned i jeho stín, který si zase vyčaroval židli v koutě.
   Do třídy pak vešli ostatní studenti, Kouzelné formule měli z Havraspárskými, takže alespoň nemusel přežívat věčné narážky od Malfoye, aspoň pro tuhle dvojhodinovku.
   Hermiona, která s Ronem seděla vedle Harryho se na něj nanejvýš úzkostlivě dívala, od včerejška, kdy Harry zdrhnul ze třídy Lektvarů ho neviděla.
   „Ten trest ti chtěl dát Snape na víkend, protože jindy nemá čas, ale kvůli tomu famfrpálu se to ještě posunulo,“ řekla mu opatrně.
   „Hm,“ odvětil letmo Harry a listovat dál v učebnici.
   Ron vyčítavě pohlédl na Hermionu, jako by tím něco řekla špatně, ta se zatvářila jako, že jí to mrzí a raději už se Harryho na nic neptala.
   „Takže, za úkol jste měli procvičit si kouzlo Engorgio v podvědomém vyslovení kouzelné formule. Nyní si to vyzkoušíme na…“
   „Měl bych takový návrh profesore,“ přerušil Kratiknota ledabyle Alf.
   „Ano prosím?“ zeptal se udiveně Kratiknot.
   „Rád bych, kdyby jste naučil Garryho kouzla přemísťování.“ řekl dál Alf a stále něco zeleného žvýkal.
   „Myslíte pana Pottera?“ přesvědčoval se Kratiknot.
   „Já tu žádného jiného Garryho nevidím,“ řekl Alf.
   „No, bylo mi to divné, protože to nejde, myslel jsem, že jste myslel jiného Harryho. Ministerstvo na to vydalo zákon, přemísťování se učíme až na konci šestého ročníku,“ řekl Kratiknot.
   „Mě miňonka poslal, takže mluvím za něj,“ odfrkl Alf.
   „Kdo prosím?“ otázal se překvapeně Kratiknot.
   „Copak jste tu všichni tak tupí, Miňonka je ministr, takže pokud já přikážu, aby jste Harryho naučil přemísťování, tak ho to taky naučíte,“ řekl Alf a odfrkoval si.
   „A proč?“
   „Z hlediska jeho bezpečnosti.“
   „Je mi líto pane Odkouřile, ale…“
   „Prosím, říkejte mi Alfe.“
   „Tak dobrá, je mi líto… Alfe, ale Ministerstvo stanovilo přísný studijní plán, nemůžeme ho nabourat nesmyslnými…“
   „To není nesmyslné, myslím, že by jste měl tuto hodinu věnovat tady Garrymu, ostatní si můžou jít po svých…“
   „Já se budu učit přemísťování až s ostatními, jinak mě k tomu nedonutíte Odkouřile!“ křikl Harry, který si marně snažil zacpávat si uši a přežívat rozladěné pohledy ostatních.
   Alf si olízl rty a zahleděl se na rozčileného Harryho.
   „Já tu stanovuji pravidla,“ řekl mu Alf.
   „Jednu takovou jsme tu měli, nakonec jsme jí s Hermionou nechali kentaurům!“ řičel na něj Harry.
   „Dej si pozor na jazyk mladý muži.“
   „Nebo co uděláte?“ zeptal se ho drze.
   „Pane Pottere…“ upozornil ho Kratiknot a postavil se mu do pohledu Alfa. „Pokud byl můj učební plán Ministerstvem jakýmkoliv způsobem nabourán, musel bych o tom vědět, teď ale nic takového…“
   V tom ale Kratiknota přerušilo klepání na okno zobákem. Alf vstal a šel otevřít Hedvice.
   „Ta tvá sova je opravdu rychlá Garry, ještě, že jsme to oznámení poslali panu ministru hned časně ráno,“ řekl Alf a otevřel Hedvice okno. Ta mu předala vzkaz a hned na to se usadila Harrymu na rameni.
   „Harryho sova právě dorazila s novým oběžníkem od ministra kouzel, mám právo tuto hodinu ukončit, poslat ostatní studenty do svých společenských místností a vy se budete věnovat… no akorát tu zkomolil jméno, je to Garry a ne Harry,“ řekl Kratiknotovi.
   Všichni studenti teď vrhli pohledy plné nenávisti na Harryho, vzali si své tašky a začali odcházet z učebny. Harry zklamaně sklopil zrak a padl obličejem na stůl, až Hedvika musela seskočit z jeho ramene.
   „Mockrát ti děkuju Harry,“ ozval se Michael Corner z Havraspáru. „Nejdřív Cho a teď mě snad i vyhazuješ ze školy,“ řekl naštvaně a zmizel ve dveřích.
   „Fakt skvělý, Pottere!“ křikla naštvaně nějaká holka také z Havraspáru.
   „Ohromný, to abych si začal balit věci, až nás vyhodíš ze školy.“
   „Mockrát ti dík, ty hrdino.
   Harry se snažil ty hlasy, které stále nepřestávaly nadávat nevnímat, ale bylo to skoro nemožné.
   „Tak alespoň nám odpadla hodina Harry, já jsem rád,“ řekl Ron a naklonil se k němu.
   „Díky Rone, ale radši bys měl jít,“ řekl mu potichu Harry.
   Ron se napřímil a ukázal Hermioně gestem, že to nemá cenu a tak radši odešli.
   Nakonec v učebně zůstali jen Harry, Alf, Kratiknot a Hedvika.
   „Takže, začněte,“ řekl Alf a posadil se do Kratiknotova křesla.
   Ten na něj zmateně koukal, pak pohlédl na Harryho, který měl stále hlavu opřenou o desku stolu a těžce oddychoval.
   „Takže pane Pottere, základem přemísťování je znalost místa, do kterého se chcete přemístit,“ začal Kratiknot a přešel k Harrymu, ten měl hlavu stále na stolní desce. „Pokud místo kouzelník nezná, nebo pokud to místo není dostatečně viditelně osvětleno, může být přemísťování nebezpečné.“
   „Tyhle žvásty si nechte od cesty, přejděte rovnou k věci,“ prohodil koutkem úst Alf a připálil si cigaretu.
   „Tak tedy dobrá, ale pokud Harry nebude znát jaké podstupuje nebezpečí…“
   „Proboha chlape, toho kluka už několikrát skoro zabil Pán zla, tak čeho by se měl bát!“ okřikl ho Alf a vybafl přitom zelený kouř.
   „Jak myslíte, takže pane Pottere, mohl by jste předstoupit ke mně?“ zeptal se ho Kratiknot.
   „Já se nechci učit jinak, než ostatní,“ hlesl Harry, zvedl hlavu a smutně pohlédl na Kratiknota. „Promiňte, ale to já nemůžu, pak bych tu nepřežil ani o den déle.“
   „Ale no tak, nehysterči,“ řekl Alf a vybafl další obláček dýmu.
   V tom se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Brumbál.
   „Co se to tu děje?“ zeptal se a byl nanejvýš vážný.
   „Albusi, prý přišla nějaká nová vyhláška o učebním plánu,“ řekl Kratiknot.
   „Ukažte mi to Odkouřile,“ řekl Brumbál.
   „Tady,“ řekl Alf a podal mu kus papíru. Pak ještě dodal. „Můžete mi ale říkat Alfe.“
   „Pane Odkouřile, nevím, co tím pan ministr myslí, ale v žádném případě nemá právo zakazovat studentům učit se. Tato vyhláška se příčí nejméně několika dalším vyhláškám, pochybuji, že by ji schválila rada, pokud by ji viděla,“ řekl Brumbál a byl velice rozhněvaný, jako jediný nebral ve zřetel to, že mu může říkat Alfe.
   „Je to tam černé na bílém, Brumbále,“ řekl Alf a usmíval se.
   „Na tom nezáleží… Odkouřile.“
   „Takže, vy tuto vyhlášku úmyslně porušíte?“ zeptal se Alf se zájmem.
   „Tato vyhláška sama o sobě již porušila spoustu pravidel, takže ano,“ odvětil Brumbál. „Nemáte právo zasahovat do učebního plánu studentů.“
   „Uvidíme, kdo bude mít poslední slovo,“ řekl Alf a vybafl další zelený kouř.
   „A pokud mě nešálí paměť, dohodli jsme se na tom vašem zlozvyku,“ řekl Brumbál a smrtelně vážně hleděl na Alfa.
   Ten se mu pobaveně podíval do očí a vyklepal popel na Kratiknotovo křeslo.
   Prásk!
   Harry to ani nestačil postřehnout, Brumbál něco chtěl udělat s cigaretou Alfa a tak vytáhl hůlku a poslal kouzlo, ale v tom samém okamžiku Alf bleskurychle vyslal kouzlo proti Brumbálovi a odrazil mu jeho kouzlo.
   „Harry, nechal bys nás tu o samotě? Dnešní hodina skončila,“ řekl pomalu Brumbál
   Harry vykuleně koukal po dvou kouzelnících mířících na sebe hůlkami s nepříčetnými výrazy, tak pobídl Hedviku, která se mu vyhupla na rameno a vyšel s ní z učebny.
   Tak a co teď? Ostatní studenti ho snad už nemůžou nenávidět víc, teď to všude roztroubí a Harry bude mít po lehkých časech. Štvalo ho, jak se může tak strašně chovat ke Kratiknotovi, jednomu z nejhodnějších profesorů na škole. A jak asi dopadne ta roztržka mezi Brumbálem a Alfem, snad to Kratiknot odnese ve zdraví.
   Alespoň na chvilku neměl za sebou svůj stín, který ho všude doprovázel. Další hodinu měli Bylinkářství, Harry se postavil před skleník a zatímco se tam učili studenti jiného ročníku, čekal až skončí hodina. Venku dost mrzlo a ani Harryho nálada ho moc nezahřála. Popravdě se k němu všichni snad nikdy nechovali tak zle. Ještě nikdy neměl takovou potřebu z Bradavic utéct, zároveň ho ale něco v nich drželo. Nevěděl, co to je, ale rozhodně nechtěl Bradavice opustit, je to snad strach? Nebo stále ještě doufal, že se vrátí Lexter a všechno se zase dá do pořádku, že by po Lexterovi měl to prázdné místo v srdci, které ho sžíralo ještě více, než věčné nadávky spolužáků.
   Ozvaly se školní zvony a ze skleníku se vyhrnuli studenti. Záhy se za Harrym objevili Zmijozelští, kteří společně s Nebelvírštími chodili na Bylinkářství.
   „Slyšeli jsme, co se stalo, Pottere,“ ozval se jako první Malfoy a jeho věrné gorily stály za ním. Harry nikde Nebelvírské neviděl, byl tam sám jen se Zmijozelskými. „Takže ty ode dneška vyhazuješ studenty z hodin?“
   Harry na něj kouknul s největší nechutí a snažil se ovládat.
   „Tobě už vážně hrabe na mozek, Pottere. Já vždycky věděl, že Denní věštec o tobě minulý rok psal pravdu,“ řekl a přiblížil se k Harrymu. „Vzpomínáš si? Já ano. Přitroublý cvok, který se snaží stát pořád ve středu pozornosti, tragický hrdina, co chce, aby se mu každej klaněl.“
   „Co po mě chceš, abych ti vrazil pěstí, nebo co?“ okřikl ho Harry.
   „Jen si to zkus… a příští místnosti, kde se probereš bude zase ošetřovna,“ sykl mu do obličeje Malfoy a strčil ho do ramene, které ho ještě stále bolelo od bodnutí.
   Harry zkřivil bolestně obličej, ale hned zase dělal, jako by ho to nebolelo.
   „Viděli jste, člověk se ho letmo dotkne a hned ho to bolí,“ zasmál se Malfoy, jeho gorily, Crabbe a Goyle, byly připraveni ho ochránit.
   Jenže hned na to se přiblížili další studenti ze Zmijozelu a jeden po druhém do Harryho začali šťouchat a narážet.
   Harry popadl hůlku a zakřičel: „Musculus parieseto!“ V tu chvíli se před Harrym zhmotnila neviditelná stěna, takže se ho nikdo už nedotkl.
   „Slavný Harry Potter, schovává se za kouzlem silové stěny,“ sykl na něj Malfoy. „Já vám vždycky říkal, že je to zbabělec.“
   V tom přišli i Nebelvírští a na Harryho koukali stejně tak nevrle jako Zmijozelští. Harry sklopil hůlku a silová stěna zmizela
   „Možná bychom měli udělat petici, ať Potter vypadne z Bradavic,“ pokračoval sál Malfoy. „Věřím, že by se na ní podepsali všichni… až na ty dva tvé zvrácené přítelíčky. První je mudlovská šmejdka s nečistou krví a ten druhej zase chudej zrzek se směšnym jménem,“ Malfoy pak přiblížil úplně k Harrymu a zlostně mu koukal do očí. „Nemluvě o jedné osobě, na kterou si zřejmě nevzpomínáš, ostatně do takové obludné šikmoočky se můžeš zabouchnout jenom ty, co? Vsadím se, že ten prsten nosíš jenom abys ses vytahoval.“
   Harry ho nenáviděl, nenáviděl ze všeho nejvíc, věděl, že Malfoy si vychutnává jeho vztek, to, jak ho trápí, rozhodně mu to nechtěl dopřát. Otočil se a poodešel o kus dál. Malfoy se vrátil ke svým a povrchně na Harryho koukal.
   ‚Co to mlel o tom prstenu?‘ Harry si to uvědomil a podíval se na ruku. Měl tam zlatý prsten s velký červeným diamantem ve tvaru srdce. ‚Proč jsem si toho nevšiml?‘ zeptal se sám sebe Harry. Vzal za prsten a za zády, aby ho nikdo neviděl se ho snažil sundat. Nešel, přitom mu prst vůbec neškrtil, ale dolů prostě nešel. Harry se snažil, rval vší silou, až ho prst začal bolest. Prsten však stále držel a nechtěl povolit. Harry si řekl, že se o to postará později, teď ne, před hodinou, když jsou tu Zmijozelští.
   Byl sám, to nebyla žádná balada. Když k němu pak přišli Ron s Hermionou a dokonce s nimi byl i Neville, Seamus a Dean, trochu ho to povzbudilo, nejdřív si myslel, že si do něj jdou taky bouchnout.
   Bylinkářství bylo o něco lepší, než dosavadní předměty, všichni měli spoustu manuální práce a jen letmo se mohli soustředit na to, pozorovat Harryho.
   Další hodina byla Obrana proti černé magii, Harry neznal moc modliteb, ale ty které znal všechny odříkal a přál si, aby tam byl Lexter. Po tom co se ale objevil Snape a zavedl je do třídy ho všechny modlitby přešly.
   „Nejdřív, než začneme, se vás chci Pottere zeptat, jestli nám nehodláte zase samým strachem utéct?“ řekl Snape zlým hlasem, kde se mísily posměšky a opovržení.
   Harry se na profesora usmál a odpověděl. „Ne, myslím, že horší už to být nemůže.“
   V tu chvíli se otevřely dveře do učebny a dovnitř vešel Alf, v koutě si znovu vykouzlil židli a potom, co si na ní sedl začal hned bystře pozorovat Harryho.
   ‚Prý, že to nemůže být horší.‘ řekl si Harry sarkasticky a zabořil hlavu do dlaní, aby nemusel myslet na ty pohledy ostatních.
   Snape měl tentokrát čas a mohl vyučovat celou dvouhodinovku. Se zájmem popisoval části upířího těla na Harrym a vychutnával si, jak ho přitom ztrapňuje před ostatními, jako by co nejvíc usiloval o to, aby se Harry zase sebral a utekl.
   Když vyšli z učebny, byl Harry štěstím bez sebe, byla to hrůza, jedna Snapeova hodina v těhle dnech byla jako celý měsíc jeho hodin dohromady.
   Jako jeden z prvních si to rázoval ven na školní pozemky, aby nemusel schytávat nadávky od svých spolužáků, spěchal na hodinu Péče o kouzelné tvory.
   Hagrid stál s Tesákem vedle svého srubu a potěšeně koukal na přicházející studenty.
   Harry si stoupl co nejdál od něho, aby neslyšel to, jak na něj nadávají. Za zády se mu postavil Alf a bafal mu nad hlavu zelený kouř, byli venku, tady si nikdo na jeho kouření nemohl stěžovat, i když Harry začal kašlat, jak se tak dusil.
   Obcházeli ho studenti z Nebelvíru s z Mrzimoru, všichni na něj koukali jako na nějakého vězně, provinilce a zaprodance.
   Takže, sme tu všichni? Dobře, poďte za mnou, dneska pro vás mam něco fakticky extra, je to vopravdová vzácnost,“ řekl a vedl je směrem za svůj srub. Celá početná třída ho následovala s Harrym, Ronem, Hermionou a Alfem na konci.
   Po chvilce je Hagrid zastavil a počkal až se všichni uklidní.
   „Takže, stvoření který vám chci vokázat je nebezpečný, téměř nikdo ho nedokáže zkrotit a Ministerstvo kouzel ho klasifikuje čtyřmi body, nebezpečnýho,“ řekl a zase počkal až se všichni uklidní. „Po tom incidentu před třemi roky s panem Malfoyem vás chci upozornit na to, bejt opatrný.
   Hagrid jim uhnul z výhledu a všichni zvědavě koukli před sebe. Bylo to v ohradě, kde ve čtvrtém ročníku byli koně táhnoucí kočár Krásnohůrských. Ovšem tohle bylo o mnoho jiné než kůň.
   Mělo to zobák, o dost delší než měl Klofan, také o dost zahnutější, mohutné tělo plné peří, které vypadalo jako tělo orla, mělo zavalité ostré ptačí drápy namísto předních nohou. Na hlavě měl zvláštní tmavý flek svažující se až k zádům. Zadní část těla byla zlatá a společně se zadníma nohama celkově připomínala tvarem lva s ocasem, který měl ohon až na jeho konci. Zvíře mělo ohromná opeřená křídla složená jejich konci směrem nahoru, jako mají andělé, ale ne jako měl Klofan.
   Tvor seděl na zemi a pyšně hleděl na příchozí svýma orlíma očima, ani se nehnul.
   „Tak tohle je Gryf,“ pravil Hagrid a nadšeně se postavil vedle ohrady. „Určitě vám připomíná Hipogryfy, který sem vám vokázal ve třetím ročníku a který bych vám vokázal i víckrát, kdyby jistej študent nenadělal kvůli němu takovej povyk,“ řekl a ještě se nedokázal vzpamatovat z zážitku, kdy málem ve třetím ročníku mu kvůli Malfoyovi zabili Klofana.
   „Gryfové jsou vo mnoho nebezpečnější, protože jsou to napůl lvi, kdežto Hipogryfové jsou napůl koně, proto to slovo Hipo. Gryfy může ochočit jen strašně moc zkušenej kouzelník, mají svojí hrdost a jsou velice silní. Na rozdíl vod Hipogryfů jsou ale vo mnoho chytřejší a bystřejší, to proto se tak těžce daj vochočit,“ pokračoval Hagrid a všichni zvědavě koukali na tvora v ohradě.
   Hagrid jim hleděl do užaslých tváří a pak si přizval k sobě Harryho.
   „Harry, teď koukej na jejich výrazy,“ pošeptal mu Hagrid a znovu se napřímil, pak všem řekl. „Abych pravdu řekl, ta vohrada je tu jen kvůli prvnímu dojmu, ve skutečnosti jí může Gryf kdykoliv přeletět.“
   Všichni studenti teď začali vykuleně ustupovat dozadu, představa, že tohle zvíře s mohutnými lvími drápy a ještě mohutnějšími drápy orla na ně skočí byla opravdu děsivá.
   „Nebojte se, tohle je jinak ve skutečnosti docela milý stvořeníčko,“ upozornil je Hagrid a usmíval se na Gryfa.
   V tom se Gryf zvedl na své nohy, rázem přitom vynikla jeho velikost a kráčel směrem k Hagridovi. Ne, nešel k Hagridovi, mířil k Harrymu, který stál hned vede Hagrida.
   „Zlaťáku, počkej, stůj,“ říkal mu Hagrid, Harry si říkal, že to je nejspíš jeho jméno, ale to mu bylo jedno, ten tvor už byl zatraceně blízko. „Zlaťáku, víš, na čem jsme se dohodli,“ řekl Hagrid.
   Harry ale už to nevydržel, Gryf byl příliš blízko, začal od ohrady odstupovat spolu s ostatními studenty za sebou.
   Gryf zpozoroval, že odstoupil od ohrady a že už na něj nedosáhne. Natáhl tedy svou přední ptačí nohu plnou ostrých drápu a opřel jí o ohradu. V tom se ozvalo praskání a celý jeden blok ohrady se rozlomil.
   Jakmile to Harry uviděl a domyslel si jakou má sílu, řekl si, že nemá cenu utíkat, věřil Hagridovi a tak zůstal stát na místě, zatímco se k němu Gryf blížil.
   „Harry!“ křičela Hermiona.
   „Harry, uteč!“ křikl i Ron.
   Harry stál ale na místě, odhodlaně koukal na tvora velikosti hrocha, jak se k němu blíží. Už byl od něho asi metr, Harry nevěděl, co má dělat.
   „Mám se mu uklonit?“ zeptal se Hagrida.
   „Ne, počkej, nic ti neudělá,“ řekl mu Hagrid, ale Harry viděl, jak za zádama svíral svůj deštník, ve kterém měl ukrytou hůlku, což mu nedodávalo příliš odvahy.
   Gryf došel až k němu a hleděl mu do očí. Harry tomu nemohl uvěřit, to zvíře mělo tak neuvěřitelně pronikavý pohled, stejný jako měl Lexter, když mu četl myšlenky, nevěděl, co má dělat, stáli tam tak proti sobě, Gryf měl asi půlmetrový obrovský zobák a zamyšleně na Harryho zíral. Pak se k němu přiblížil ještě víc a mohutnou hlavou se mu otřel o jeho.
   „To je neuvěřitelný,“ hlesl nevěřícně Hagrid a zíral jak se Gryf otírá hlavou o hlavu Harryho.
   Ten pomaličku napřímil ruku a blížil se k ní ke Gryfově hlavě.
   Věděl, že v tuhle chvíli musí Hermiona mít srdce až v kalhotách, ale něco v Gryfově pohledu, kterým byli tak připoutáni, mu říkalo, že není nebezpečný.
   Prstem se přibližoval k jeho opeřené hlavě, byl čím dál blíž, přitom z něho nespustil oči. Nakonec se ukazováčkem dotkl Gryfovi tváře, následně celou rukou, kterou ho hned na to pohladil.
   „To snad není možný,“ hlesl Hagrid a zíral na Harryho nevěřícně.
   Harry dál hladil Gryfa po mohutné hlavě a Gryf přitom zavíral oči, jako by se mu to líbilo.
   Náhle je otevřel, odtrhl pohled od Harryho a začal na celé kolo řvát vysokým hlasem silným jako zvon.
   Harry si zacpal uši a padl na kolena, ten hlas byl tak silný, že se mu až podlamovaly nohy. V tom začal Gryf mrskat předními pařáty Harrymu nad hlavou, všichni studenti začali vystrašeně křičet, jenže Gryf se ani jednou Harryho hlavy nedotkl. Stále se zvedal na zadní lví nohy a křičel jako by se někoho snažil odehnat.

Gryf nad Harrym
_text

    „Alfe, jděte vod něj!“ křikl Hagrid.
   V tom se ozvala rána a Gryf se svalil na zem těsně vedle Harryho. Harry nevěděl proč, ale začal brečet, z obličeje mu, jak tam tak klečel, začaly odkapávat slzy, po chvilce otevřel oči a uviděl vedle sebe omráčeného Gryfa, kterému z boku doutnalo ještě po nárazu kouzla.
   „CO SI TO KRUCINÁL MYSLÍTE, ŽE DĚLÁTE!“ křičel Hagrid snad stejně silně jako Gryf před tím.
   „Vždyť ten netvor toho kluka málem zabil!“ křičel Harrymu za zády Alf.
   Harry pohlédl svýma uslzenýma očima za sebe, uviděl jak Odkouřil svírá hůlku a stojí za Harrym.
   „Věřte, že se o tom doví ministr, takové riskování, to svět ještě neviděl!“ křičel Alf, otočil se a přešel k nějakému studentovi z Mrzimoru. Požádal ho o pergamen, který pak popadl a uháněl s ním do hradu.
   Harry stále plakal, vlastně ani nevěděl proč, prostě jen plakal.
   „Harry!“ křikla Hermiona a běžela k němu, co jí síly stačily.
   Harry jí ale nevěnoval pozornost, obrátil pohled na Gryfa, který bezvládně ležel na zemi.
   „Bože, dej ať je živej,“ skřehotal Hagrid a přiběhl k Gryfovi.
   „Je živý,“ řekl najednou Harry a hleděl Gryfovi do tváře.
   „Jak to víš?“ zeptal se ho Hagrid.
   „Cítil jsem ho, já… já…, nevím, jak to říct.“
   Hagrid se přesvědčil o tom, že je živý a pak si unaveně sedl vedle Harryho a otřel mu slzy. Kolem nich se shromáždili studenti, někteří přistupovali obezřetně, někteří drželi v ruce hůlku na sebeobranu.
   „Harry, jsi v pořádku?“ zeptala se Hermiona a přiběhla k němu.
   „Co se stalo?“ zeptal se Ron.
   Harry ale nespouštěl pohled z Gryfa a úzkostlivě na něj hleděl.
   „Von totiž Gryf není takovej jako Hipogryf,“ začal vypravovat třídě Hagrid a držel Harryho za ramena. „Hipogryf je nesmírně pyšnej, ovšem Gryf je tak inteligentní, že například na to, aby poznal jakej ten či vonen člověk je, mu stačí místo úklonu pouze pohled z vočí do vočí. Někteří říkaj, že jejich pohled dokáže i hypnotizovat a to všechno jenom díky jejich inteligenci.“
   „A proč jsou Hipogryfové tak pyšní?“ zeptal se nějaký student z Nebelvíru.
   „No, to totiž dělá ta koňská část,“ řekl Hagrid. „Vono ale když je Hipogryf v jádru hodnej, tak je to ten nejlepší přítel člověka, to mi věřte. Gryfové jsou nebezpeční kvůli tomu, že když poznají zlýho člověka, snaží se bránit svou silou a svým mohutným tělem. Ovšem tohle, co se stalo s Harrym, sem na vlastní voči ještě neviděl. Dokonce i dotknout se Gryfů trvá kouzelníkům roky, jenže Harry se tady ani nepotřeboval snažit, Zlaťák k němu přišel sám.“
   „Zlaťák?“ zeptal se Ron.
   „No, tak se jmenuje, to proto, že má obzvlášť zlatý tělo,“ řekl Hagrid.
   „A bude v pořádku?“ zeptala se nějaká studentka.
   „Ale jo, jinak bych už sem přived pomoc, to kouzlo, který Alf použil ho jenom mělo vomráčit, díky bohu. Harry, co kdybys mi přišel s ním po večerech pomáhat, dostal jsem ho na pár tejdnů do péče.“
   Harry však stále zíral do zavřených očí Gryfa, něco v jejich nitru ho zcela zaujalo, nemohl uvěřit pocitu, který zrovna před chvilkou měl.
   „Harry?“
   „Co?“ zeptal se Harry rychle a odvrátil pohled od Gryfa. „Ale jo jistě, přijdu rád,“ odpověděl mu pak. Chvíli ale váhal a pak řekl. „Proč jsem… brečel?“
   „Oh, no, když se na tebe Gryf dívá, sdílíte svý pocity, to kouzlo ho zřejmě dost bolelo, myslím ale, že tě vod tý bolesti chtěl ušetřit.“
   „Cože?“
   „Jinak bys vomdlel stejně jako von.“
   „Ale vždyť už na mě nekoukal, když Alf zaútočil.“
   „To je právě ten důvod, proč na tebe už nekoukal, chtěl tě vod toho ušetřit, jak už jsem řek, Gryfové jsou náramně chytří,“ řekl Hagrid, shodil ze sebe svůj spratkový kožich, složil ho a podložil jím hlavu Gryfa, v tu chvíli se ozvaly bolestivé výkřiky obyvatel Hagridova kožichu, který teď byl přimáčklý pod Gryfovo hlavou, Hagrid si toho ale nevšímal. „Hodně lidí je nemá rádo kvůli tomu, jak se chovají k těm zlejm a… a taky kvůli jejich krvežíznivosti.“
   „Krvežíznivosti?“ zeptal se Ron.
   „No, to v nich dělá ta lví část, víš?“ řekl Hagrid. „Jsou dokonce pověry, že u Madagaskaru zdvihal ze země slony a nechal je padat z výšky na zem, pak na nich hodoval.“
   Spousta studentů se teď nechutně po sobě podívala.
   „Jsou nebezpeční, že útočí i na lidi, nikdy je ovšem nesežerou, to sou jen zvláštní případy, takový jedince je třeba ihned utratit, kvůli tomu, že by si na to zvykli. Tady Zlaťáka mi půjčil můj přítel, chtěl si zajet na vozdravnou kůru do Mongolska, tak mi ho tu nechal, je to starej zkušenej cvičitel Gryfů, Zlaťák mu patří, je to snad nejvochočenější Gryf na světě. I když voni nikomu nepatří, sou to vnímaví tvorové a když mají někomu patřit, tak ho většinou zabijou.“
   Studenti se opět zatvářili nejistě.
   „Nikomu eště nedovolili, aby se na nich svez, na to se považujou za příliš inteligentní. Gryfové sou ale dobrý v hledání zlata, jsou v tom přímo posedlí, jakmile v zemi zacejtěj zlato, nepřestanou svejma předníma nohama hrabat, dokud ho nenajdou, prohrabali by se třeba až do Číny,“ zažertoval Hagrid. „Mudlové mu říkají Pták Noh, to jméno se mi ale nelíbí, myslím, že jim taky ne. Dokonce sou prý stejným symbolem, jaký představuje třeba Fénix, se stejnou mocí a stejnou inteligencí, představuje vzkříšení, který Fénix prožívá pokaždý, když shoří a znovu se zrodí. Přece jenom je to nádherný zvíře, co říkáte?“ zeptal se jich Hagrid s úsměvem, který mu moc studentů neopětovalo. „Gryfové se podobají delfínům, ti taky ucítí pocity člověka, to, v jakym je psychickym rozpoložení, myslím, že to byl ten důvod, proč s Harrym tak sympatizuje,“ řekl Hagrid a podíval se na Harryho, ten zase ucítil pohledy ostatní, tak se zvednul ze země a odkráčel stranou zatímco jim Hagrid dál vykládal o Gryfech, studenti si na něj alespoň mohli sáhnout, když byl omráčený, Hagrid je však nabádal k opatrnosti.
   „Jak ti je?“ zeptal se Ron a opřel se o ohradu vedle Harryho.
   „Asi jako teď tomu Gryfovi,“ řekl Harry zklamaným tónem. „Jak já toho Odkouřila nenávidím, ze srdce ho nenávidím, jestli zase něco udělá Hagridovi kvůli tomu Gryfovi, tak bůh ví, že mu ublížím,“ řekl Harry se zatnutými zuby.
   „Tebe fakticky Kratiknot učil přemísťování?“ zeptal se ho Ron.
   „Odmítnul jsem, stejně tam pak přišel Brumbál a řekl mi, abych odešel, a to asi pět minut po vašem odchodu,“ řekl Harry a Ron udiveně kroutil hlavou.
   „Připomíná mi Umbridgeovou,“ řekl Ron.
   „Kdo?“
   „Ten Odkouřil.“
   „Myslím, že byla horší, tenhle alespoň nechce abych psal svojí vlastní krví školní trest.“
   „Jaký to bylo, když k tobě přišel ten Gryf?“ zeptal se ho Ron zvědavě.
   „Hm, to se nedá popsat, jako kdyby mi ulehčil, nerozumím tomu.“
   „Ulehčil?“ zeptala se Hermiona a postavila se vedle Harryho na protější straně než byl Ron.
   „Možná si to jen namlouvám, jako kdyby mě chápal, cítil to, co já a…“ Harry nevěděl, co má říct, bylo to jako kdyby potkal své dvojče s stejnými problémy jako má sám, jako by na něj s pochopeních hleděl.
   Harry ke konci hodiny znovu začal mluvit s Ronem a Hermionou, bylo mu alespoň trochu lépe, jako by mu ten Gryf opravdu trochu pomohl.
   Nakonec, když odcházeli, ještě za sebou viděli, jak se Hagridovi podařilo probudit Zlaťáka, který hned vstal a šel se napít do lavoru u Hagridova srubu.
   Harry přislíbil, že jakmile bude moct, tak přijde na návštěvu.
   Zbytek dne strávil se svými kamarády, sice na něj celý Nebelvír koukal stále zlými pohledy, nejen proto, že zase měl za zády Alfa, který z něho nespustil zrak.
   Harrymu to ale bylo jedno, ten Gryf ho snad nějak povznesl, dokonce se i usmál a když s Ronem hráli kouzelné šachy a Hermiona je pozorovala, tak se dobře bavil. Pak je ale oba dva donutila si udělat domácí úkoly.
   Ke konci dne pak přišla řeč na famfrpál, Harry nakonec přislíbil, že s Hermionou a Ronem tam pojede a alespoň se bude snažit nemyslet na své problémy a trochu se pobavit.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: