Gramatické chyby
Opraveny
Rebeka
Stran-30 | Čteno 3590x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 31.


Přátelský famfrpál

„Kdo vlastně bude hrát?“ zeptal se Harry.
   „Naši Kudleyští kanonýři proti bulharským Vračanským supům, to ale není mistrovství, je to jen přátelský zápas na pozvání Bulharské vlády a ministra famfrpálu, Bulhaři to hostují,“ řekl mu na to Ron.
   „A jak jsi sehnal lístky?“
   Ron se naklonil k Harrymu, aby ho neslyšela Hermiona. „To Krum, bude hrát za supy. Pozval Hermionu a řekl jí, ať přivede nějaké přátele, zvláště pak tebe, Harry. Ale pravý důvod asi bude ten, i když to nerad říkám, tak kanonýry není těžké porazit, takže se chce Krum před Hermionou vytáhnout,“ řekl mu. Oba dva, Ron i Harry, měli Kudleyské kanonýry jako neoblíbenější famfrpálový tým.
   Byl už pátek a oni se museli připravit na cestu. Harryho týden ovšem byl přímo příšerný, od věčných nadávek ostatních počínaje, až po věčné pohledy Alfa konče.
   Co se týče Alfa, ten zakázal Hagridovi s pomocí Ministerstva ukazovat Zlaťáka studentům, Harry byl ale rád, že alespoň nebyl Gryf odsouzený k smrti, jako před tím Klofan.
   Se Snapem to nebyla vůbec žádná změna, vlastně naopak, pořád ho šikanoval a vytahoval na povrch tu holku jménem Cho, jako kdyby někdy pro Harryho něco znamenala, pořád se mu vysmíval kvůli jeho známkám a tak dál. Co bylo ale opravdu podlé? Snape stále vyučoval Obranu proti černé magii, jenže věděl, že to Harry z celé třídy umí nejlépe, takže Harry jako jediný vždycky neměl šanci si kouzla vyzkoušet, nic nemohl předvést, pouze mohl schytávat urážky od Malfoye. Snape byl opravdu jedovatý a jedovatý zůstane.
   Ostatní předměty byly beze změny, s přibývajícím počtem referátů, které jim ovlivňovaly famfrpálové tréninky, dále pak samotného učení, kterého bylo až nad hlavu, i když Hermiona chtěla stále ještě víc a víc.
   Hermiona stále ještě pletla své čepičky, šály a ponožky pro domácí skřítky, ty pak druhý den zase poslušně zmizely, jako už to měl ostatně Dobby zvykem. Harry jednou prozradil Ronovi Dobbyho trik se scvrknutím oblečení, kdy z hromady udělá jednu. Ron se pak musel dlouho přemáhat, aby to Hermioně nevyzradil.
   Konečně nadešla sobota, Harry už tolik nevnímal pohledy ostatních a hlavně Alfa, protože byl spoustu času se svými kamarády, takže na to ani už nemyslel.
   Po snídani se v krbu v Nebelvírské společenské místnosti objevil pan Weasley a pozdravil všechny ve spolek.
   „Takže, Harry, jste připraveni?“ zeptal se jich.
   Harry sklapl spolu s Hermionou knihu a pohlédli na rozjásaného Rona, který si na sebe navlékl snad všechny své kanonýrské dresy, takže pomaličku vypadal jako sněhulák.
   „To jsi myslím přehnal, Ronalde,“ řekl mu otec.
   Ron měl opravdu všechny možné dresy, jeden přes druhý, na každém byly jména hráčů Kudleyských kanonýrů nebo zase skóre nebo povzbuzovací nápisy a tak dál.
   Všichni na ně dychtivě koukali, Harry věděl, že by si taky přáli vidět zápas, že o to ještě více budou Harrymu závidět a závist většinou vyvolá zlé myšlení, které vůči Harrymu cítilo už tak příliš lidí.
   „Takže kdy vyrazíme?“ zeptal se jich hlas za zády.
   Harry se vykuleně otočil, byl to zase Alf a nasazoval si bundu.
   „Myslím, že Harryho dokážu ochránit sám, pane Rozkouřile,“ řekl pan Weasley.
   „Odkouřil jméno mé, já si myslím, že bych tam měl být,“ řekl Alf.
   „A já si myslím, že ne,“ pronesl zlostně Harry a ošklivě se na něj podíval.
   „Harry, nech toho, já to vyřídím,“ upozornil ho pan Weasley.
   „Obávám se, že to nevyřídíš, Arthure. Mám příkaz rovnou z Ministerstva Garryho chránit a to je nad tvoji pravomoc.“
   „Já také pracuji na Ministerstvu a věřte mi, že se velmi dobře znám z panem Popletalem. Pokud by se cokoliv přihodilo, bude to na mě,“ pronesl pan Weasley a už se o tom nechtěl bavit, vtom ale Alf místo toho, aby zaprotestoval, jen s úsměvem přikývl.
   Harry se kousl do rtu, ono hlídat ho nebylo zas tak lehké a navíc to, jak pan Weasley řekl, že kdyby se něco stalo, bude to na něj, nebylo moc chytré.
   Ron to však nevnímal, shodil ze sebe půl tuctu dresů a nechal si jich jenom pár, v ruce měl dlouhou tyč, na které byla obvázaná nějaká látka barvy oranžové, Harry si domyslel, že to bude nejspíš vlajka.
   „Ginny!“ křikl pan Weasley dozadu do místnosti. „Tak pojď!“
   „Já můžu taky?“ zeptala se nevěřícně.
   „A co sis myslela?“ usmál se pan Weasley. „Máme pět lístků, tak ať nás je pět, jo a Harry, vezmi si s sebou Kulový blesk.“
   „To jako že budu hrát?“ zeptal se překvapeně Harry.
   „Ne, na to nemáš právo, na to jsou pravidla, jde o bezpečnost, Ministerstvo to tak chtělo, kdyby se stalo… no prostě cokoliv.“
   Harry se otočil a začal si to rázovat do ložnice pro svoje koště, za sebou ještě zaslechl, jak se Ron potichu ptá otce, co to má znamenat.
   Pak se vrátil s Kulovým bleskem v ruce a postavil se vedle Rona, který teď nenápadně koukal na své dresy a přemýšlel, jestli si vybral ty správné.
   Ginny se hned radostně postavila vedle Hermiony, Ron byl vedle Harryho a pan Weasley ještě chvilku podezřele koukal po Alfovi.
   „Máte už s sebou to přenášedlo?“ zeptal se Harry.
   „Nepoletíme tam přenášedlem, Harry,“ řekl mu na to pan Weasley.
   „A jak to, vždyť jste mi minule říkal, že kdyby se tam měli všichni přepravovat Letaxem, tak ten by ten nápor nevydržel,“ divil se Harry.
   „Ano, ale my jsme dostali zvláštní povolení, víš?“ snažil se říct pan Weasley, aby to neznělo podezřele.
   Harrymu to docvaklo, to on je ten důvod, hned jakmile se tam přemístí, bude tam na něj čekat celá armáda ochránců v neviditelných pláštích a na stadiónu budou odstřelovači.
   „Harry, jen klid,“ uklidnil ho Ron.
   „To se ti lehce řekne, nejspíš tam bude víc očí sledovat mě, než samotný zápas,“ řekl Harry pochmurně.
   „S tím bych si nedělal starosti, Harry,“ řekl pan Weasley a vyndal nádobku s Letaxem.
   „A kde budeme přenocovat?“ zeptal se Harry.
   „Oh, nebudeme přenocovat, zápas se odehraje dnes večer, do té doby nás pozval ministr Mezinárodního famfrpálového svazu na návštěvu, pak hned po zápase odletíme zpět Letaxem,“ řekl pan Weasley s úsměvem a nabídl Hermioně Letax.
   „Jaký to komfort,“ hlesl zklamaně Harry, zatímco Hermiona hodila Letax do hořícího krbu a postavila se do něj.
   „Řekni rezervace A102,“ řekl jí pan Weasley a Hermiona to zopakovala, v témže okamžiku ji sežehly plameny a Hermiona zmizela, jak ji Letax přemístil.
   „Další ty, Rone,“ řekl mu pan Weasley. „Rezervace A 103.“
   Ron hodil kousek Letaxu do krbu, vešel do jeho plamenů a řekl ta slova, záhy také zmizel v plamenech. To samé udělala Ginny, až přišla řada na Harryho.
   Harry hodil Letaxový prach do krbu a za sebou slyšel, jak Alf říká: „Takové plýtvání,“ Věděl, že Alf Letax kouří, i když nevěděl, jak vůbec může a že mu takové házení do krbu jako plýtvání může připadat.
   „Řekni rezervace A 105 ,“ řekl mu pan Weasley.
   „Rezervace A 105 ,“ řekl Harry, vtom ho pohltily zelené plameny a on se začal otáčet jako na rozbitém kolotoči, u které se zasekla rychlostní páka na maximu. Míjel krby, které se kolem něho míhaly, jako kdyby letěl na Kulovém blesku ohromnou rychlostí. Začal se mu zvedat žaludek, už si myslel, že je na cestování s Letaxem zvyklý, ale jeho žaludek zase začal protestovat.
   Vtom se po něm ohnal had. Harry se lekl a ucukl, v té chvíli se praštil o něco bolestivě do hlavy. Snažil se nespadnout, jinak by ho snad Letax rozcupoval, začala se mu ale motat hlava. ‚Co tady sakra dělal had?‘ ptal se nevěřícně a bolestně si mnul hlavu. Na ruce cítil něco mokrého, když si tak sahal do vlasů a mnul si hlavu. Musí mu téct krev, ach bože, ta hlava. Harry začal snad i ztrácet vědomí, tahle Letaxová cesta byla nějaká delší, než si myslel, začaly se mu podlamovat kolena, když vtom Buch!
   Ocitl se v jakémsi domě, měl zavřené oči a padl obličejem na zem. Slyšel zděšené hlasy, jak se k němu přiblížily, nic ale neviděl, oči měl bolestně zavřené a z hlavy mu tekl proud krve. Zvláštní bylo, že necítil žádnou bolest, kdyby si byl nezajel do hlavy rukou, ani by o tom nevěděl.
   „Harry, proboha, jsi v pořádku?“ ozvala se Hermiona a začala ho zvedat ze země.
   Harry se vzpamatoval, zjistil, že zase musí vypadat dost uboze, vtom ale uviděl nóbl oblečeného muže, který se nad ním skláněl a starostlivě na něj hleděl.
   „Oh, jsem Herold Škrpál, ministr famfrpálového svazu,“ řekl mu a podal mu ruku.
   Vtom Harry ucítil palčivou bolest na hlavě, rychle se podíval, co to mělo znamenat, nějaká domácí skřítka mu tiskla mokrý ručník na vlasy.
   „Za chvilku to přestane pane, je to jen škrábnutí,“ pískla skřítka a pečlivě Harrymu otírala hlavu.
   „Harry, co se stalo?“ zeptal se Ron.
   „No… stejně mi asi nebudeš věřit,“ řekl Harry.
   „Ale jo, jen povídej.“
   „No…“
   Jenže v tom okamžiku se v krbu objevil pan Weasley a hned vykulil oči na ležícího Harryho.
   „Proboha, co se stalo?“ zeptal se.
   „To se taky snažíme zjistit,“ řekla Ginny.
   „Oh, promiňte, velice mě těší, pane ministře,“ řekl pan Weasley a podal mu ruku, ten ale stále koukal na Harryho.
   „Byl tam had a… a ohnal se po mně,“ řekl Harry pomalu.
   „Had v Letaxové síti?“ zeptal se Škrpál.
   „Říkal jsem, že mi nebudete věřit,“ pravil Harry.
   „Harry, to myslíš vážně? Had?“ zeptal se nevěřícně Ron, oba dva s Hermionou to asi pochopili. „Co by ale V… ty-víš-kdo hledal v Letaxové síti?“
   „To byl Vy-víte-kdo?“ zeptal se Škrpál.
   „No, to je jedno, tohle se mi stává dnes a denně,“ řekl Harry a postavil se na nohy. „Děkuju,“ řekl skřítce, která na něj nevěřícně mrkla.
   „Harry Potter Trnce poděkoval?“ zeptala se nevěřícně.
   „Ano, děkuju ti, už to tolik nebolí,“ opakoval Harry a tisknul si ručník k hlavě.
   „Jaká čest, že mohla Trnka pana Pottera ošetřit, a pán ještě děkuje?“
   „Ano, to slušní lidé říkají,“ odvětil s úsměvem Harry.
   „No Trnko, teď už nás nech samotné, ano?“ řekl Škrpál a pohlédl na pana Weasleyho, který držel v ruce Harryho Kulový blesk.
   „Tak tohle je ten bájný nebezpečný Kulový blesk,“ řekl Škrpál a začal si ho prohlížet. „Můžu si ho půjčit?“ zeptal se Harryho.
   „Jak je libo,“ odvětil Harry, zatímco Ron na něj zmateně pohlédl.
   „Nebezpečný?“ zeptal se.
   Harry jim pak vykládal to, co si o svém Kulovém blesku přečetl, něco doplnil samotný Škrpál, který se v jádru zdál být dobrým chlápkem, který k smrti miluje famfrpál. Hermiona hned úpěla a chtěla vědět, proč je tak nebezpečný, nikdo to ale prý neví, jediný důvod prý je, že má neomezené možnosti. Ron úplně řičel vzrušením, že vůbec takové koště může mít ve své blízkosti, natož pak se na něm občas prolétnout.
   Po vydatném obědu je Škrpál pozval na obchůzku místních kouzelnických obchodů, sám to tam také neznal, byli totiž v Bulharsku a on odtamtud nepocházel. Harry se pořád zvědavě díval za sebe, jestli neuvidí na zemi mihnout se kus nohy nebo ruky přikryté neviditelným pláštěm. Už ho tenhle pocit vážně doháněl k šílenství.
   Den docela rychle ubíhal, Škrpál se Harrymu zalíbil, místo toho, aby se vyptával na to, co zažil s Voldemortem, se ho spíš ptal na jeho zážitky z famfrpálu, jak je neuvěřitelně rychlý a na jeho minulý úspěch, kdy chytil Zlatonku pod deset vteřin, i když mezinárodní rekord je tři a půl.
   Tajně jim pak prozradil, že také fandí Kudleyským kanonýrům, jenom to tady v Bulharsku radši nedává znát, protože je tu jako host.
   Po čtvrté hodině se měli právo seznámit s týmy. Ron málem omdlel, když si měl podávat ruku s hráči Kudleyských kanonýrů. Pak přišel Krum a většinu času trávil pozadu s Hermionou po boku, zatímco Ron tiše zlostně pěnil.
   Harry ho zase rád viděl, stejně jako Krum jeho, dlouho si povídali, než Harry konečně z posunků Hermiony pochopil, že chce být s ním sama. I když Harry Bulharsku nefandil, Kruma měl vždycky za nejoblíbenějšího chytače vůbec.
   Prochodili spolu snad celou Strmou ulici, tak se jmenovala tahle kouzelnická ulice v Bulharsku. Byla ale strašně pohodlná, byla totiž začarovaná. Ten název Strmá ulice neměla jen tak z ničeho nic. Člověk po ní totiž neustále šel z kopce, ať se otočil a šel zpátky, vždycky šel z kopce, takže nikdy se nemuselo vyšlapovat únavně do kopce. Což bylo dosti příjemné, zvláště když se Harry otočil a nechápal, že když ta ulice vedla směrem nahoru, stejně šel z kopce, jako by se pod ním zem nějak deformovala.
   Ke konci dne bylo od Hermiony a Kruma slyšet tiché hihňání, Rona vážně vytáčelo, že jeho nejoblíbenější chytač chodí s tou nejotravnější holkou na světě, holkou, která je ještě k tomu jeho nejlepší kamarádka a bohužel i studnice moudrosti.
Nastala šestá hodina a Škrpál řekl, že už by se měli pomaličku vypravit na hřiště.
   „A jak se tam jde, aniž by to vzbudilo pozornost mudlů?“ zeptal se zvědavě Harry.
   „No, víš, tady v Bulharsku žilo docela dost trpaslíků,“ začal vyprávět Škrpál. „Jsou známi v tom, že velice rádi dolují, zkrátka pod městem je strašně velké prostranství dolů, kouzelníci se tam mohou bez obav přemísťovat i pomocí přenášedel, takže se nemusí čekat celé týdny, aby to nevzbudilo pozornost. Pak tam je jeden velký tunel, který ústí za městem na stadión, který je začarovaný stejně jako například vaše škola, zkrátka mudla nevidí nic jiného, než nebezpečně se naklánějící zříceninu, a není to zapsatelné na mapy.“
   „A jak jsou ty doly velké?“ zeptal se Harry.
   „Ohromné, tak vysoké, že nevidíš strop, ti trpaslíci byli úplní géniové a mistři v dolování,“ řekl Škrpál.
   „Předpokládám, že nemyslíte ty trpaslíky u Rona na zahradě,“ zeptal se Harry.
   „Ne,“ pousmál se Škrpál, „to budou nejspíš zahradní trpaslíci, ti jsou něco jako škodná, tohle byly normální myslící bytosti, ještě teď žijí nějací jejich potomci.“
   Nakonec ve Strmé ulici došli k jednomu ze vchodů do podzemních dolů. Vešli do tunelu a asi po sto metrech narazili na jakési nádraží.
   „Takže, tady nesedneme na vozík a pojedeme až ke stadiónu, přes celé doly,“ řekl Škrpál a ukázal Harrymu na prostorný vozík snad pro padesát osob v řadě po dvou. Ron popadl Harryho za tričko a vrazil ho vedle sebe na první dvě sedadla vepředu.
   Byla tam děsivá atmosféra, a to byli jenom na okraji dolů. Všude bylo plno lidí, kteří se snažili nasednout do vozíků, vozíky neustále jeden za druhým přijížděly a odjížděly, v tunelu byl chlad a jenom pár pochodní obstarávalo pochmurné světlo.
   Pak přišla řada na jejich vozík, byl už plně zaplněn a Harry, který svíral v rukou své koště, se těšil na to, že uvidí celou cestu z prvních sedadel a že mu nikdo tím pádem neuvidí do obličeje, kdyby se začal bát, protože by se jízda změnila spíš na jízdu na horské dráze. Dokonce i Ron zjišťoval, že sednout si dopředu možná nebyl až zas tak dobrý nápad.
   Náhle vozík drcnul a v tom okamžiku se rozjel. Na vozíku byli v pořadí, Harry a Ron, Hermiona a Ginny, pan Weasley a Škrpál, Krum odjel se svým týmem už o mnoho dřív.
   Vozík se začal nořit hlouběji a hlouběji do dolů. Stále strmě klesal, Harrymu podskočil žaludek, když uviděl, z jakého srázu vozík klesá, bylo to nejméně třicetistupňové klesání, Harry si pro jistotu držel jednou rukou brýle a druhou se tiskl o hranu vozíku. Kulový blesk svíral mezi nohama a cítil při tom, jak se někdo vedle něj strachy klepe.
   „Snad se nebojíš?“ zeptal se Harry Rona s úsměvem.
   Od Rona se místo odpovědi ozvalo tiché skuhrání a fňukání, protože klesání stále neustávalo, ze třicetistupňového klesání se dělalo třicet pět, nakonec čtyřicet, teď už skuhral i Harry a za ním obě dvě dívky. Už si myslel, že se začne převracet dozadu a padat, ale něco ho drželo na sedadle.
   „Nebojte se, jsme tu přilepeni kouzlem, jenom abyste to věděli, až se to naklánění zněmí v kolmé,“ řekl Škrpál s úsměvem a pozoroval, jak děti před ním strachem zakňučely.
   Ron se slzami v očích se podíval na Harryho, protože právě uslyšel zmínku o tom, že je čeká kolmé klesání. Harry mu jeho pohled poplašeně opětoval, pak se otočil za sebe a zahlédl Ginny. Ta koulila oči jak nejvíc mohla a držela se jako klíště držadla u vozíku. Pak se podíval na její sousedku, bylo to jako dívat se na odraz zrcadla, stejně tak vyvalené oči a stejně tak se držela držadla u vozíku.
   Pak se obrátil znovu na Rona, který si něco začal v duchu říkat, něco, co znělo jako modlitba. Harry věděl, že kdyby teď Ron sám sebe uviděl, jak usedá na přední sedadla, nestačila by mu ani kletba Avada Kedavra.
   Ze čtyřicetistupňového klesání se udělalo čtyřicet pět, pak padesát, z vozíku se začaly ozývat poplašené hlasy, Ronovo skučení nabralo na síle, jak vozík začal zrychlovat v úzkém tunelu, kde se jejich hlasy odrážely od stěn jako ozvěna. Klesání bylo padesáti pěti stupňové, Ron teď začal skuhrat nahlas, za Harryho zády se ozývalo hlasité kvičení a pak slyšel, jak celý vozík skučí.
   Vtom se zepředu ozval strašlivý řev, Harry se lekl, co to mělo znamenat, řev náhle utichal, jako kdyby se závratnou rychlostí vzdaloval.
   „To byl vozík před námi, už poznali, co je to Žaludeční hup,“ řekl jim za zády s úsměvem Škrpál.
   „T… t… t… t…“ začalo se ozývat od Rona a Harry si pamatoval, že takhle vystrašeně se díval naposledy, když byli na návštěvě u Aragoga, několikametrového pavouka.
   „Žaludeční hup?“ zeptal se vystrašeně Harry a Škrpál mu na to mrknul okem.
   Vtom v dálce kolejnice začaly mizet, jako kdyby neměly pokračovat.
   „Harry,“ skučel Ron a začal se Harryho držet druhou rukou.
   Harry na končící koleje civěl jako na mozkomora, byl to hrůzostrašný pohled, tunel, ve kterém jeli, tam v dálce ústil do nějakého ohromného černého prostranství, Harrymu to připadalo, jako kdyby jeli do pekla.
   „Harry,“ ozval se znovu Ron, ale to už mu selhal hlas.
   „Kuš,“ odstrčil ho Harry a zděšeně civěl na blížící se konec.
   Pak se ozvalo zděšené naříkání ostatních ve vozíku, všichni si nejspíš teprve teď všimli, že před nimi koleje končí.
   „Hu…hu, huuůů!“ hučel Ron jako Hedvika a zavíral oči.
   Už od toho nebyli víc jak dvacet metrů, deset, pět. Harry naposledy těžce polkl a naposledy se chtěl ještě nadechnout, ale jako by mu vzduch před pusou utekl, koleje byly fuč a vozík se začal naklánět a letěl dolů jako šíp.
   „Ááááááááá!“ celý vozík řval jako na lesy, Harry, Ron, Ginny, Hermiona, pan Weasley, ano i pan Weasley, spolu s ostatními křičeli, jako když je na nože berou.
   Harry otevřel uslzené oči, stále zrychlovali a volně padali tmou dolů. Pak si ale Harry uvědomil, že padají po kolmých kolejích, které stále drží vozík v rovině, jako kdyby i vozík byl ke kolejím přilepený.
   Ron křičel až tak silně, že Harrymu praskalo v uších, za jeho hlavou se ozýval dívčí pískot a řev, jak Hermiona a Ginny křičely ze všech sil.
   Vtom se dole začalo něco rýsovat, koleje se začaly zvedat, ne naopak, jak tak padali, tak se Harrymu zdálo, že se zvedají, naopak se zase začaly narovnávat do vodorovné polohy, Harry, který se před tím nemohl ani nadechnout, teď konečně chytil tolik potřebnou dávku vzduchu a zpoceně oddychoval.
   Stále jeli nejméně čtyři sta kilometrů v hodině, však vítr na ně vůbec nefoukal. Už konečně byli zase na vodorovných kolejích, Ron však stále křičel.
   „Už můžeš bejt ticho!“ zařval mu do ucha Harry, zjistil pak, že Ron nakonec křičel jako poslední, takže jakmile ztichl, tak se po tichém vozíku ozval smích na Ronův účet.
   „To byla hrůza, podruhé jsem se narodil,“ hlesl Ron.
   Museli klesnout o několik kilometrů pod povrch, teď jeli stále závratnou rychlostí, když vtom z vozíku vyšlehly světla a začaly osvětlovat prostranství.
   „Podívejte, bájné město starodávných trpaslíků Karnas,“ řekl Škrpál.
   Harrymu poklesla brada, to bylo neuvěřitelné. Kolem bylo tolik černého prostoru, že se zdálo, že místnost nikde nekončí. Koleje se jakoby zázrakem vznášely ve vzduchu a vlnily se, vozík při tom po nich jel.
   V obrovském množství prostoru se majestátně čněly do nedohledné výšky gigantické zdobené sloupy z kamenných kusů, otesané tak neuvěřitelně pracně, že na nich nebyla sebemenší známka chyby ani škrábance či drobné nerovnosti. Sloupy byly přesně kulaté, čněly do výšky, do temného prostoru na jejich hlavami, vůbec neviděli strop, nikde tam nebyl.
   „Prý ještě nikdo neviděl strop tohohle paláce,“ řekl jim za zády Škrpál.
   „Páni,“ hlesl Ron a strach ho opustil.
   Vozík neslyšně letěl po vznášejících se kolejích, které se samy pohybovaly nahoru a dolů. Míjeli jeden sloup za druhým, dole pak uviděli ohromné prostranství kamenné podlahy, kde sem tam bylo stavení, kamenné kostely, chrámy, sochy, pohozené nástroje a sekyry.
   Nakonec dorazili na místo, kde nebyla žádná stavba, byl to hřbitov snad s miliónem hrobů, na které světlo z vozíků jakoby zázrakem nemohlo a zastavilo se těsně před nimi. Jako kdyby trpaslíkům záleželo, aby nebudili ty zemřelé.
   „Devadesát procent těch mrtvých zemřelo při stavbě těchhle dolů,“ řekl jim zase za zády Škrpál
   Hroby byly velké i malé, zdobené i chudé a holé. Nad nimi se vznášel jakýsi mlžný opar. Po asi pěti minutách a miliónech hrobů se jim hřbitov ztratil a znovu se objevily stavby, zídky, jednou uviděli i majestátný hrad, vyšší něž v úrovni, v jaké jeli s vozíkem.
   „Nikdo tam nemůže, je to začarované, podle pověsti do města Karnas může pouze čistý dědic jejich čestného rodu,“ řekl Škrpál.
   „Měli krále?“ zeptala se Ginny.
   „Počkej ještě minutu a uvidíš,“ odpověděl jí na to Škrpál.
   Ron vykulil na Harryho oči a začal se připravovat na něco hrůzostrašného. Zatím ale viděli samé majestátné stavby, pomníky, dílny, nespočetně mohutných sloupů, které celé prostranství podpíraly.
   Vtom se to ale před nimi objevilo, ještě vyšší než ten hrad před tím. Obrovská socha vysoká několik stovek metrů, o hodně vyšší než výška, v jaké si to šinul jejich vozík.
   Jakmile se socha objevila, ozvalo se z vozíku hlasité áchání a ochání, všichni byli úplně vyvedení z míry tou mohutností.
   Socha mohla mít snad kilometr ve výšce, byl to sedící trpaslík na mohutném zdobném křesle, jeho dlouhé vousy sahaly až na zem, byl celý kamenný a světla z vozíku na něj házely různé odstíny a barvy, trpaslík měl překrásnou helmu, v ruce držel majestátnou sekeru a v druhé ruce měl nádherně zdobený štít s emblémem Karnasu.
   „To je nádhera,“ vydechla Hermiona a nespouštěla z trpaslíka oči.
   I když vozík jel závratnou rychlostí, objet ho trvalo asi tak dobrou půlminutu. Harry byl úplně unešený, že to vůbec mohl někdo postavil, navíc s takovou přesností a uměním, nebyly tam žádné kazy, socha měla jemný obličej, jako kdyby trpaslík byl živý.
   „To je bájný předek všech trpaslíků Nimrod, trpaslíci mu tady na jeho počest udělali takový menší pomník,“ řekl Škrpál.
   „Menší?“ hlesl nevěřícně Ron.
   „S porovnáním toho, jakou práci si dali s dolováním tohoto prostoru, musela být tahle socha jenom prázdninová zábava,“ řekl Škrpál.
   Harry nevěřícně kroutil hlavou, celou tuhle místnost, tenhle důl, to museli dolovat sta tisíce let a jen aby ji nakonec takhle opustili.
   Vtom vozík znovu drcnul, všichni unešení krásou té sochy se lekli a napřímili pohledy dopředu. Koleje se znovu začaly zvedat a místo toho, aby vozík začal zpomalovat, naopak zrychloval. Nebylo to ale tak prudké stoupání, jako bylo klesání, nakonec se poprvé objevila v dáli stěna a v ní byl otvor, kterým mizely koleje z majestátného dolu směrem na povrch.
   Ještě míjeli nápisy na stěnách, ozdobné tvary a trpasličí kostry, ze kterých běhal mráz po zádech, když konečně ucítili čerstvý vzduch.
   V té chvíli na ně dolehl hukot blížícího se konce jejich jízdy, hukot, který vydávali rozlícení diváci, vzrušení a plní očekávání na zápas.
   Vozík zastavil na téměř identickém nástupišti, jako bylo to na začátku. Ron mdle vylezl z vozíku a ještě se mu klepaly nohy.
   „To byla jízda, co?“ zeptal se ho nadšeně Harry.
   „Jenom doufám, že na cestu zpátky budeme mít Letax a ne tohle,“ řekl celý bledý Ron.
   „Takže, měli bychom jít na místa, zápas co nevidět začne,“ řekl pan Weasley.
   „Tati, ty jsi taky křičel, že jo?“ zeptal se ho s úsměvem Ron.
   „No víš… ehm… při tom klesání je povinné, abys měl otevřenou pusu, protože se vlivem změny nadmořské výšky mění i tlak, takže ti mohly i prasknout ušní bubínky, je to tam napsáno, ale oni se to stejně nesnaží nějak zvýrazňovat, protože většinou vždycky všichni křičí z plna hrdla.“
   Ron se pousmál a mrkl na Harryho, jako že mu na ten jeho trik neskočil.
   Pak vyšli z dolů a zacítili čerstvý čistý studený venkovní vzduch a v tom okamžiku se před nimi objevil gigantický stadión, Harry si myslel, že by se do něj vešla snad celá socha Nimroda, i když ta byla nejspíš několikrát tak větší.
   Kolem stadiónu bylo nespočet diváků hrnoucích se na tribuny, Harry a ostatní šli vyhrazenou cestou pro důležité osoby směrem na nejvyšší lóže. Hermiona ještě chtěla jít naposledy popřát štěstí Krumovi, ale pan Weasley ji zastavil, protože by se tu lehce ztratila.
   Všude kolem vybuchovaly ohňostroje a čněly vlajky, Ron, který byl pyšný na to, že dokázal převézt ve vozíku svou tyč s vlajkou, ji teď rozložil a začal s ní mávat, byl na ní na oranžovém podkladu velký znak letící dělové koule se dvěma K.
   Křik u stadiónu musel probudit snad i mudly stovky kilometrů daleko, ale organizátoři, jak vidno, se tím nezabývali.
   „Tady je náš vstup,“ řekl Škrpál a ukázal směrem na lomené gotické dveře, oddělené od ostatních hrnoucích se lidí páskou.
   Vešli dovnitř a začali stoupat po schodech potažených modrým kobercem nahoru do nejvyšší lóže.
   „Proč je tady modrý koberec?“ ptal se udiveně Ron, kterému modrá neladila s oranžovou na vlajce.
   „To uvidíš,“ řekl Škrpál, očividně se tady na tom stadiónu vyznal o mnoho lépe než pan Weasley. Také vždyť byli v Bulharsku, tam člověk nejezdí pokaždé, když se mu zachce.
   Stoupání se zdálo být nekonečné, Harry, držící stále v rukou Kulový blesk, pobaveně koukal na chrčící přátele, kteří už pomalu nestačili s dechem.
   „Je to šedesáté patro, to víte, člověk se trochu zapotí,“ uchechtl se Škrpál a otřel si zpocené čelo kapesníkem.
   Míjeli starší snoby, kteří si mysleli, že když mají peníze na nejvyšší lóže, tak že to bude jednoduché.
   Po asi deseti minutách vyčerpávajícího stoupání konečně dorazili až na samý vrchol schodů a vystoupili do lóží také pokrytých modrým kobercem.
   „Tamhle jsou vaše sedadla, já teď musím přivítat ostatní hosty, takže mě omluvte,“ řekl Škrpál a odcupital za nóbl společností už usazené na sedadlech.
   Jejich sedadla byla v první řadě na pravém konci, pohledem na stadión zjistili, že jsou neuvěřitelně vysoko, oválný elipsovitý stadión měl pět vysokých věží, z toho jedna z nich byla nejvyšší a byla uprostřed pravé strany okraje stadiónu, na této věži právě teď byli. Naproti nejvyšší věži byla informační tabule, vlastně ani nebyla, to byly vznášející se písmena volně ve vzduchu, jako kdyby je tam někdo vykouzlil, hlásaly zase nejspíš reklamy, jenže tentokrát v bulharském jazyce.
   Celá pětice si sedla na pohodlná polstrovaná křesla, takhle měli rozhled na celé hřiště, které vibrovalo a ječelo, jak si diváci žádali příchod hráčů na hřiště. Někteří nepořádní diváci házeli prázdné flašky od pití a obaly dolů na hrací pole, jenže těsně před dopadem se smetí zvedlo a připláclo se zpátky do obličeje tomu, kdo jej hodil, někdo to prostě dělal jen ze zábavy a pak se radoval a uhýbal přilétajícím věcem.
   Vtom to Harry uviděl, také mu pořád bylo divné, proč je všude modrá, místo trávy nebo písku byl dole na hrací ploše modrý bazén plný vody s fluorescenčními svítícími pásy oddělujícími jednotlivé části hracího pole. Harry to viděl poprvé, už slyšel, že některé země nebo stadiony tohle mají ve zvyku, byl to ale strašlivý rozdíl.
   „Harry,“ poklepal mu někdo na rameno, Harry se otočil a Ron mu něco vrazil do ruky. „Na, tady máš svůj všechnohled, já věděl, že by sis ho zapomněl vzít.“
   „Jé, díky,“ řekl Harry, opravdu na něj zapomněl, vzal ho a podíval se do něj. Neviděl nic víc, než jen mlhu.
   „Myslím, že slaná voda se mi postarala i o zážitky z famfrpálu,“ řekl pochmurně Harry.
   Ron mu popadl všechnohled z ruky a koukl se jím na hřiště.
   „Ach jo, to je smůla,“ řekl a zase mu ho vrátil. „Tak já ti budu půjčovat ten svůj.“
   „Díky, ale to nemusíš,“ řekl Harry.
   „Ale jo, stejně jsi mi ho koupil ty,“ řekl Ron. „Hermiona ho bude půjčovat Ginny, já zase tobě, to je fér.“
   Vtom se přihnal Škrpál a vedl s sebou asi deset dalších lidí z vyšší společnosti. „Dámy a pánové, mám tu čest vám představit Harryho Pottera.“
   Všech deset kouzelníků a kouzelnic zvědavě koukalo na Harryho a tajil se jim dech, přejížděli po jeho postavě až k jeho jizvě.
   „Velice mě těší, pane Pottere,“ ozval se ten první, vyzáblý starý mužík s mohutným knírem.
   „Mě také,“ hlesl Harry, ale to už mu podávala ruku nějaká zavalitá žena.
   „Ach, moje manželka, Silvie Gradestonová,“ hlesl mužík a uhnul své mohutné ženě, která málem Harryho povalila na křeslu.
   „Mě těšit, Hachy. Konečně se setchávat s bájný chlapšek,“ hlesla hlubokým hlasem.
   „Ještě neumí příliš dobře anglicky,“ hlesl mužík potichoučku.
   „Dost dobche, abych slyšet, še ty pomlouvat mě! Ty veliký pitomec!“ křikla na něj a začala se na něj hrnout jako parní lokomotiva, pak mu něco mlela nejspíš francouzsky.
   „Pane Pottere, rád vás poznávám, slyšel jsem mnoho o vašich úspěších nad Tím, jehož jméno nesmíme vyslovit,“ řekl nějaký dlouhovlasý elegán a nějak podivně ho poplácal po boku těla.
   „Děkuju,“ hlesl Harry a snažil se ve svých přátelích najít oporu. Ron se ale jen usmíval a oplácel mu to za tu jízdu v dolech.
   „Nazdar Pottere, jmenuju se Ferenc Brblal a dneska budete čumět, bude to opravdu jízda,“ řekl nějaký vyhublý chlap, na tahle slova mu ovšem stačily ani ne tři vteřiny. Obličej měl strašlivě vyhublý, celé tělo měl vychrtlé a hlas vypištěný až vychraptělý.
   „Velice mě těší, pane Potteche, je Ágnes Wagnechová, vache obdivovatelcha,“ chicholala, totiž šišlala nějaká žena s malinkatými brýlemi na nose, které měla spíše než na čtení, pro parádu.
   „Jsem rád, že vás poznávám,“ zahuhlal nějaký starý muž s nejmíň trojitou bradou, trochu Harrymu připomínal strýce Vernona.
   Harry musel přetrpět asi tak ještě dvacet dalších lidí, kteří mu stále potřásali rukou, než konečně mohl vydechnout.
   „Vítáme vás na přátelském zápase, před již čtyřstém dvacátém čtvrtém mistrovství, který se koná tady u nás v Bulharsku,“ ozvalo se asi deset metrů vedle Harryho, byl to ten vychrtlý muž, co mlel tak rychle, Ferenc Brblal, měl kouzlem posílený hlas a komentoval zápas. Po jeho slovech se tribuny doslova roztřásly, Harry až vykulil oči, protože se zdálo, jako by se mělo celé hřiště zhroutit, všichni křičeli z plných plic, jásali a povzbuzovali, na stadiónu panovala přímo neuvěřitelná nálada.
   „Dnes se bude hrát mezi Kudleyskými kanonýry…“ křikl a v tu ránu se ozvala další vlna jásotu, všichni, kteří měli rádi Kudleyské kanonýry, teď křičeli o sto šest, všude mávali nápisy a transparenty s vlajkami, podobiznami hráčů a trofejemi. „… a Vračanskými supy!“ křikl Brblal kouzlem posíleným hlasem na celé hřiště, které se rázem proměnilo v jednohlasné jásaní, fanoušků Bulharska bylo očividně víc, takže teď Harry opravdu cítil, jak se nevyšší lóže na páté věži naklání asi o tři centimetry ze strany na stranu. Celý stadión skandoval, odpadky se od povrchu bazénu odrážely ještě častěji, jak kouzelníci radostně jásali a vyhazovali věci do vzduchu.
   Ron však jaksi sklopil svou vlajku a v obličeji začal být trochu bledý.
   „Co je?“ zeptal se ho Harry přes řev na nejvyšší lóži i v celém stadiónu.
   „Tys to neslyšel? Tady nahoře nikdo kanonýrům nefandí a jsou i fanoušci, co by tě mohli uškrtit, kdybych tady jako jediný u gólu jásal,“ škemral smutně Ron.
   Harry se ohlédl za sebe a viděl ty snoby, jak unaveně sedí ve svých křeslech a jsou rádi, že jsou rádi.
   „Myslím, že na to se můžeš vykašlat,“ řekl mu s úsměvem Harry.
   „A nyní prosím přivítejte domácí maskoty…“ ozval se Brblal, protože dostal povolení od organizátorů.
   „Víly!“ vykřikl.
   „Ale ne,“ hlesla Hermiona a plácla se přes čelo. Harry a Ron hned kvapně namířili zraky na přicházející a usmívající se bílé krásky s plavými rovnými vlasy.
   Harrymu jako kdyby se líbily ještě víc, než když je viděl poprvé, byly to nejkrásnější ženy, jaké kdy v životě viděl, byly jich desítky, hrnuly se z východu na stadión a shromáždily se na jedné straně hřiště.
   „Cha cha, nemůžou stoupnout do vody, nebudou moci dělat žádné piruety,“ vysmála se Hermiona.
   Také že ne, víly se postavily na okraj bazénu a čekaly, dokud nebudou všechny, vlasy jim vlály, i když vítr nefoukal, jejich tváře měly bílý měsíční nádech, i když měsíc ještě ani pořádně nevyšel, bylo ale už dostatečné šero, ne ale na hřišti.
   Hřiště mělo zvláštní osvětlení, takové, jaké mělo při minulém famfrpálovém mistrovství, které Harry zažil, světlo prostě… tam bylo. Odnikud nesvítilo, prostě tam bylo. Jakoby svítil sám vzduch, celý stadión byl dostatečně osvětlený, nikoho však neoslňovaly otravné reflektory.
   Vtom se spustil zpěv víl, Harrymu poklesla brada a rozklepaly se mu nohy. Ten zpěv byl nepopsatelný, tak nuznou píseň snad ještě neslyšel, aniž by chtěl, začal se zvedat za židle a zasněně natahoval ruku.
   Plác!
   Harry schytal facku přes tvář, vzpamatoval se, ohlédl a uviděl rozzlobenou Hermionu, jak se právě rozmáchává a dává Ronovi, který se už také vlivem vábné hudby začal zvedat ze židle, tu samou facku. Pak se otočila na pana Weasleyho, ten měl zacpané uši a jakmile se na něj Hermiona podívala, začal rychle kroutit hlavou, že žádnou facku nepotřebuje.
   Harry se rozesmál, Ginny se také smála a pozorovala naštvanou Hermionu, která zase zlostně natahovala ruku na Rona, který, když ji uviděl, už podruhé nepotřeboval facku a poslušně si sednul zpátky do křesla.
   Pak zpěv víl skončil, polovina diváků ještě měla zacpané uši, ta druhá většinou přelezla ze svých míst na jiná, jak je jejich píseň lákala.
   „Copak si nemůžou najít normální maskoty?“ ptala se rozlíceně Hermiona a konečně se opřela o křeslo. Harry se nemohl stále ještě vynadívat krásy těch víl, stejně jako ostatní na stadiónu.
   „Všichni si prosím vás můžete už odecpat uši!“ křikl Brblal na celý stadión. „Nyní přivítejte na hřišti maskoty kanonýrů, kteří dodávají s jejich názvem, ‚že to oplácíme vašim vílám‘,!“ křikl Brblal na celé kolo, stadión pomaličku utichl a Brblal pak vykřikl: „Sirény!
   Každý teď ohnul pohled zase na vstupní dveře, ale ty byly nadobro zavřené a nevypadalo to, že by se otevřely.
   „Tak kde jsou?“ zeptal se Ron nedočkavě.
   Vtom se v bazénu objevily stíny a začaly kroužit, byly jich také desítky, plavaly z jednoho konce bazénu do dalšího, nakonec se shromáždily na protější straně, než stály víly a polovina jejich těl se objevila nad hladinou.
   Byly to jakési mořské panny s neuvěřitelně úzkým obličejem, stejně tak plavými vlasy, ale zelené a červené barvy a na prsou měly velké mušle.
   Všem poklesla brada nad jejich nemenší krásou.
   „Já se z toho zblázním,“ pronesla Hermiona a semkla ruce.
   Harry zahlédl, že pan Weasley si zase zacpává uši, takže pro jistotu udělal to samé.
   Chtěl to také říct Ronovi, ale vtom Sirény svůdně začaly zpívat tesknou melodii, která se spíš podobala jemnému, ale vysokému troubení sirén.
   Ron byl hned na nohou, spolu s většinou stadiónu. Byl jako omámený, koukal na ty krásky dole jako na zázrak. Harry se ho snažil dostat zpátky na židli, ale nešlo to, když si oběma rukama zacpával uši. Jednu ruku si uvolnil a stáhl ji po Ronovi. Začal ho tahat zpátky na židli, ale vtom mu volným uchem do hlavy vklouzla ta líbezná píseň Sirén.
   „Ginny, pomoz mi ty dvě nemehla udržet na sedadlech,“ řekla Hermiona a tlačila Harryho zpátky na sedadlo.
   Ginny popadla Rona za hábit a také ho marně tahala zpátky. Nebyly samy, hodně lidí teď stálo a kráčelo směrem dolů, téměř celá vyšší lóže byla na nohou, stařík s tou bachratou ženou se teď jako mládenec šinul k zábradlí, až s ním jeho ženuška práskla do židle.
   Konečně jejich zpěv ustal a všichni se vzpamatovali. Víly na Sirény zle koukaly, postavily se a začaly zpívat znovu svou píseň. Všichni teď znovu zbystřili, bylo vidět, jak dámy se marně snaží udržet pány na svých sedadlech.
   Jenže to se Sirény naštvaly a do zpěvu víl spustily i svůj zpěv, takže zpívaly přes sebe, zkrátka by se z toho jeden pomátl. Hermiona i Ginny na Rona a Harryho sedaly celou svou váhou, jak se je snažily zadržet. Alespoň pan Weasley měl zacpané uši a podle toho, jak se smál, se dobře bavil.
   „Dóóóóóóóst!“ křikl na celý stadion Brblal a Sirény i víly přestaly zpívat.
   Celý stadión se v tu chvíli vzpamatoval, Hermiona práskla s Harrym zpátky na židli a zlostně na něj koukala, to samé Ginny, obě byly udýchané ze snažení udržet je na sedadlech. Harry nevěděl, co se vlastně dělo, jen že najednou sedí v křesle, má vytahané oblečení a Hermiona na něj kouká jako teta Petunie.
   „No hoši, myslím, že teď už víme, proč byl před stadiónem takový zájem o ty špunty do uší,“ pronesl pan Weasley a konečně si odecpal uši.
   „Myslím, že na tohle budeme pane ministře muset zavést nějaký zákon,“ řekl Brblal.
   Ministr Škrpál, který si jako pan Weasley zacpával uši, vážně přikyvoval. „Žádné vábivé maskoty, ode dneška,“ pravil.
   „Takže, pokud mě paměť nešálí, přišli jsme sem kvůli famfrpálu a ne kvůli… však vy víte,“ pravil Brblal zase na celý stadión, který se dával do pořádku. „Takže, pokud už nic nebudete namítat, přivítejte prosím Kudleyské kanonýry reprezentující svou vlastní zemi!
   Stovky lidí stejně jako Ron teď vyskočily na nohy a začaly vítat přicházející hráče. I kdyby se Harry snažil křičet sebevíc, na stadiónu byl takový řev, že by se sám neslyšel, byla to neuvěřitelná atmosféra.
   „Grand, Raleyová, Ruprechtová, Kim, Penn, Blokr a chytač… Tyfan!“ křičel Brblal.
   Každého přivítala vlna potlesku, všichni hned nasedli na svá rychlá košťata a oblétali diváky na tribunách a ve věžích.
   „Vidíš toho malého, to je Tyfan!“ křičel Ron Harrymu do ucha, aby ho uslyšel, pak mu hned vrazil všechnohled, aby se na něj podíval.
   Harry se koukl a dal si maximální přiblížení. Uviděl ho jasně a zřetelně, snad metr a půl vysoký chlápek, mohlo mu být tak třicet let, byl opravdu svou postavou nějaký titěrný, Harry měl ale problémy ho na kukátku sledovat, protože byl strašně mrštný a pořád mu mizel z dohledu.
   „To je on, je strašlivě čipernej a rychlej!“ křičel ze všech sil Ron. Harry věděl, o koho jde, Ron mu o něm vyprávěl ve dne v noci, i když za poslední roky se sestava Kudleyských kanonýrů celá změnila, protože stále hledali šikovné hráče, které neměli, a tak se jim dosud moc nedařilo.
   „A nyní přivítejte na hřišti domácí, bulharské hráče!“ křikl Brblal a záhy se z východu vyřítily červené šmouhy, jak bulharští hráči vyletěli na svých košťatech tryskem ven ze šaten. „Dimitrov, Ivanovová, Zograf, Levski, Vulčanov, Volkov a chytač Krum!
   Celá ohromná Bulharská skvadra se řítila po stadiónu a opisovala pozdravné kolečko. Po stadiónu přitom se lidi zvedali a zase si sedali, jak nad nimi hráči prolétali, takže se tvořily takzvané divácké vlny. Křik byl takový, že by praskalo i sklo, Harry si všiml, že Hermiona poskakuje a radostně Krumovi mává, ten ji zahlédl, oddělil se od svého týmu a letěl směrem k nejvyšší lóži.
   „Vidíš ji? Ona nefandí našim!“ křičel škaredě Ron, aby přeřval křik diváků a koukal na Hermionu skrz prsty.
   „Vždyť ji nech, dyť je to jedno!“ křičel na něj Harry radostně.
   „Krume!“ křikla Hermiona a podala mu ruku.
   Krum přiletěl až k ní, sehnul se a ruku jí políbil.
   „Buď opatrný,“ křikla na něj.
   „Buď opatrný,“ opakoval sarkasticky Ron a potlačoval vztek.
   „Já vždycgy byt opatrný,“ mrkl na ni Krum a přidal se k ostatním ze svého týmu
   „Já se snad zblázním,“ křikl Ron.
   „Rone, a nezávidíš jí takhle náhodou, že je s tvým chytačským idolem?“ zeptal se ho popudlivě Harry.
   Ron si odfrkl a urazil se.
   „Já spíš mám ten pocit, že žárlíš,“ řekl Harry a očekával Ronovo jednání.
   „A na co?“ zeptal se ho.
   „Na Hermionu, nechceš, aby ji měl kdokoliv jiný,“ řekl Harry s úsměvem.
   „Jak tě to mohlo napadnout, ty blázínku?“ ptal se ho, jako kdyby nevěděl, o co se jedná.
   „Hráči zaujímají své pozice a na hřiště vstupuje rozhodčí až ze samotného Japonska, Tchang Ling!“ křikl Brblal a začal tleskat japonskému rozhodčímu, který byl snad svou postavou ještě menší než Tyfan, nesl s sebou koště a kufr. Ten položil na malém ostrůvku uprostřed bazénu a otevřel ho.
   Vtom z něho vyletěly dva černé Potlouky, Zlatonka a Ling nakonec vyhodil Camrál do vzduchu. Ozvalo se písknutí a zápas začal.
   „Camrálu se ujímá Dimitrov, přehazuje Levskimu, Ivanovová, Dimitrov, pozor, Grand má Camrál, Raleyová, zase Dimitrov, Vulčanov ho zbavil Potloukem Ruprechtové…
   Harry se začal až smát, ten Brblal měl tak neuvěřitelně mrštný jazyk, že stíhal tu strašlivou rychlost komentovat víc než jen jmény hráčů. Konečně zase viděl pekelně rychlý famfrpál, Camrál létal od jednoho hráče k druhému jako raketa, ani u jednoho střelce nevydržel víc jak vteřinu, kolem prolétávaly Potlouky, které téměř pokaždé přesně trefily nějakého hráče. Harry ani nechtěl všechnohled, takhle to bylo lepší, Camrál létal od jednoho konce hřiště ke druhému, bylo to neuvěřitelně vyrovnané. Střelci si přihrávali čím dál víc a taktizovali, písmena, vznášející se v místě informační tabule, hlásaly skóre a druhy útoků a triků, které střelci proti sobě užívali, někdy dokonce hráči těmi písmeny i prolétávali a nic se jim nestalo, písmena se ve vzduchu vznášela jako světélkující mlha.
   Camrálu se zmocnila Ruprechtová, znovu ji ale srazil Potlouk od Volkova, Camrál dostal Levski, hodil ho Dimitrovi, ten zase Ivanovové, tu ale srazil Potlouk od Kima.
   Ron křičel ze všech sil, stejně jako celý stadión povzbuzoval hráče, Hermiona stále jedním očkem sledovala vznášejícího se chytače Bulharů.
   Camrál dostala Raleyová, Ron na ni řval ze všech sil, ať letí ta baba jedna už ke kruhům! Raleyovou ale zase srazil Potlouk od Vulčanova.
   Byla to strašná mela, Zlatonka však byla stále v nedohlednu a oba dva chytači se volně vznášeli ve vzduchu.
   „Camrál má Dimitrov, stále Dimitrov, dokázal se vyhnout Potlouku od Penna, letí stále dál, Levski je volný, Dimitrove, přihraj! On dokázal obletět i Granda, letí přímo na kruhy, Blokre, je tvůj… Gól!!!“ Brblal řval na celé kolo a tribuny se zase nebezpečně nakláněly, možná tentokrát i víc než o tři centimetry. „Bulharsko vede o deset bodů, krásný gól od Dimitrova do levé obruče!
   „Parchanti!“ křikl Ron a Harrymu vrazil do ruky všechnohled se slovy, aby si to přehrál. Měl to v něm zaznamenané, úplný mistrovský gól, Dimitrov se vyhnul všem obranným liniím nepřítele a obelstil předstíranou kličkou Blokra, kanonýrského brankáře.
   Ale to už zápas znovu začal, Harry Ronovi vrátil všechnohled, ten s ním hned začal kroutit před očima ze stranu na stranu a povzbuzoval svůj tým.
   „Camrál má Blokr, nadhodil ho Raleyové, ta zase Ruprechtové, teď Grand dostává Camrál, oba Potlouky ho minuly, sletěly se na něj jako vosy, Grand to možná bude chtít oplatit, ale ne, Camrál má Ivanovová, vletěla mu do cesty, teď Dimitrov, řítí se znovu zpátky, dá znovu gól? Má před sebou… ano Raleyová mu vzala Camrál, au! To muselo bolet, Potlouk jí vyrazil Camrál, má ho Levski, letí k brankovišti, Ruprechtová ho zastavuje, Levski stačil přihodit Ivanovové, ta ale nechytila Camrál, ten padá, má ho Grand, znovu se řítí k… au! další Potlouk, Grand však stále letí s Camrálem v ruce, juj! další Potlouk, Grand má stále Camrál, řítí se k obručím, utekl všem střelcům, zbývá jen brankář Zograf, Zografe!… Gól!!!
   Harry se chystal, že snad uteče, Ron normálně začal úplně šílet, mával vlajkou jako pominutý, všichni Kudleyští teď křičeli štěstím… „Grand vyrovnává!“ křičel Brblal ze všech sil, Harry si pak uvědomil, že jeho rychlá mluva je dána nejspíš kouzlem, protože opravdu měl nadlidské mluvení.
   Stadión neméně vibroval, jako při prvním gólu, Bulharští alespoň museli uznat, že to byl mistrovský kousek, Grand předvedl další kličku, v níž se na chviličku zastavil ve vzduchu, Zograf se k němu rozletěl, Grand ho obletěl a nad hlavou mu přehodil Camrál do prostřední tyče.
   Ron Harrymu zase podával všechnohled a Harry si to pouštěl pozpátku, Ron to zase zachytil přesným úhlem, akorát když Camrál proletěl obručí, nebylo v kukátku vidět už nic, protože Ron s ním začal zběsile radostně mávat.
   V tom Harry ucítil, jak se o něj někdo vehementně otřel. Ohlédl se a uviděl toho dlouhovlasého elegána, který mu před chvilkou podával ruku.
   „Oh pardon, jen mi upadla peněženka, neviděl jste ji?“ zeptal se Harryho, který byl soustředěný na všechnohled a automaticky zavrtěl hlavou.
   To už ale znovu začal zápas, Grand ani nestačil dokončit slavnostní kolečko…
   „Camrál má Zograf, nadhazuje Dimitrovi, ten Levskimu, ten Ivanovové, ta Levskimu, ten zase zpátky jí, ta přihrává Dimitrovi, který je volný, Dimitrov letí, au! Další Potlouk od Kima, Camrál má…
   „LEEEEEEEŤ!“ zařvala najednou Hermiona, Harry rychle zbystřil zrak na oblohu, kde se ještě před chvilkou vznášel Krum, ten ale teď letěl jako šipka na zem s Tyfanem za zády.
   „Leť! Leť! Do toho! Do toho!“ křičela Hermiona a skákala jako zběsilá.
   „Tyfane, dožeň ho!“ křičel Ron a přetahoval se s Hermionou o slovo.
   „Oba chytači se řítí k zemi, není to zase Vrónského finta? Ne, něco se tam leskne, to je Zlatonka, kdo ji bude mít první? Oba se řítí dolů jako šílení!“ Brblal křičel na celé kolo a celý stadion se otřásal, kdyby Zlatonku někdo chytil, tak jejich tým vyhraje.
   Na poslední chvíli Zlatonka uhnula oběma dvěma a oba chytači sebou švihli do bazénu.
   „No to snad není možné, oni si šli zaplavat, a kdo jako bude chytat Zlatonku, ne, to ne, Zlatonka zase zmizela!
   A byla to pravda, malá zlatá okřídlená kulička zmizela všem z očí.
   Oba dva chytači plavali ke svým košťatům a vylétali ven z vody.
   „Tak počkat, oni tu Zlatonku vidí, řítí se zase za ní, oba dva!“ křičel Brblal a většina střelců teď přestala dávat pozor a sledovala své chytače.
   „Tyfane, leť!“ křičel Ron.
   „Uháněj, Krume!“ křičela Hermiona a mávala mu, zatímco zacpávala Ronovi pusu, aby nemohl povzbuzovat Tyfana, i když je ve skutečnosti nikdo z nich neslyšel.
   Harry, který zapomněl vrátit Ronovi všechnohled (Ron teď byl soustředěný na spoustu jiných věcí), se jím díval na přetahující se chytače, letěli jako blesk, Harry pochyboval, že by kdy takhle rychle letěl on sám, ti dva přímo překonávali všechny hranice, když vtom jak prolétávali nad vílami se Tyfan najednou oddělil a prásknul sebou o hranu stadiónu.
   Odehrálo se to strašně rychle, ale Harry to nahrál do všechnohledu.
   „Rozhodčí pozastavil zápas, to byl ošklivý pád, jsi v pořádku, Tyfane?“ křičel Brblal.
   Ron měl ruce před pusou a vypadal vystrašeně, ani Hermiona nebyla ve své kůži, ten pád opravdu vypadal zle.
   Pak se k Tyfanovi přihnali lékouzelníci a začali ho ošetřovat, přiletěl k nim Ling a ptal se jich na stav Tyfana. Pak si sednul na koště a zamířil si to do nejvyšší lóže k hlasateli Brblalovi, který byl hned vedle Harryho, takže mohl slyšet, co si povídají.
   „Brblale, on už nebýt schopen hrát dál, budeme muset ukončit utkáni,“ pravil Ling svou angličtinou. Brblal si ztišil hlas a zeptal se ho.
   „A nedalo by se mu ještě nějak pomoci?“
   „Bude zase v porádku, ale asi tak za tyden, do te doby by Krum jistě Zlatonku chytil,“ řekl Ling.
   Harry tomu nemohl uvěřit, stejně tak i Ron, který byl bledý jako stěna. Podíval se do všechnohledu a dal si to na pomalé zopakování.
   Všechnohled mu vše přehrával.
   Oba letěli bok po boku a natahovali ruku na Zlatonku. Vtom ale Tyfan otočil obličej směrem dolů, Harry si toho před tím nevšiml, jedna víla k němu natahovala ruku a zpívala mu, od té chvíle všechnohled ukazoval, jak Tyfan omámeně padá k zemi. Harrymu se vzrušením klepaly ruce, věděl, že má nahraný ve všechnohledu triumf, který nikdo jiný nemohl vidět, měl krásný výhled z nejvyšší lóže. Přetočil si to ještě jednou a sledoval, jak víla láká Tyfana k sobě, dokonce i Krum trochu s koštětem zavrávoral, musel vědět, že Tyfana omámila.
   „Takže řeknu, že Bulharsko vyhrálo, ano?“ zeptal se Brblal.
   Ling přikývl a Brblal se už chystal si zesílit hlas, aby mohl oznámit nemilou novinu o konci zápasu, ale v poslední chvíli Harry vyskočil z křesla a přihnal se k rozhodčímu a hlasateli, pan Weasley ho chtěl zastavit, ale Harry se nedal.
   „Pane Brblale, to ta víla, to ona omámila Tyfana, mám to tu nahrané,“ řekl mu rychle Harry.
   „Cože? Ukaž,“ řekl Brblal a koukal do kukátka.
   „Všimněte si té víly tam dole,“ upozornil ho Harry.
   „Sakra chlapče, ty máš pravdu,“ řekl Brblal, přetočil znovu záznam a podal to japonskému rozhodčímu. Ten do kukátka chvíli civěl a pak řekl.
   „Já nic nevidím,“
   „Musíte otevřít oko, pane Lingu,“ upozornil ho Brblal.
   Napodruhé už to vyšlo, Ling také zvážněl a přešel ke Škrpálovi.
   Brblal pozval všechny hráče nahoru do nejvyšší věže, aby se mohli domluvit, co dál.
   „Přece musíme hrát dál, ne?“ stěžoval si Grand.
   „Je mi líto, ale bez chytače je tento sport bezvýznamný,“ opakoval Ling.
   „Přece to musí nějak jít,“ brblal Brblal.
   Škrpál ale kroutil hlavou a řekl: „Obávám se, že z této svízelné situace není východisko, pánové.“
   „Musí být přece nějaký zákon, co když povedeme víc jak sto padesát bodů, pak vyhrajeme, něco přece musí existovat, myslete, pane Škrpále, prosím,“ žadonil Grand.
   Škrpál se zamyslel a stále kroutil hlavou. Vtom ale jako kdyby se mu rozsvítilo.
   „Existuje zákon, že pokud je hráč zraněn tak, že nemůže již dál pokračovat a příčinu toho zranění zavinila nepřátelská strana, z důvodu, který se ale netýká famfrpálu, to znamená, že se nepočítá fyzický útok protihráče, tak je možné vyřazeného hráče nahradit.“
   „Dobře, tak třeba… ty,“ řekl Grand a ukázal přitom na Harryho s Kulovým bleskem v ruce.
   „Cože, já?“ vykulil oči Harry snad nejvíc v životě.
   „Máš tu rovnou koště, tak to alespoň bude rychlé, vím, že nemáš šanci chytit Zlatonku, tady jde o to, abychom nabrali náskok sto padesát bodů,“ vychrlil ze sebe Grand.
   „Pokud někdo má šanci proti Krumovi chytit Zlatonku, pak je to Harry,“ řekl mu odhodlaně Ron za zády.
   „Harry?“ zpozorněl Grand a podíval se na chlapce s jizvou na čele. „Tys byl u nás odpoledne při předváděčce, jsi Harry Potter a to zázračné koště!“ křikl Grand a všichni jeho spoluhráči dychtivě po sobě koukli.
   „Já… ne, já vážně nemůžu,“ blekotal Harry vyděšeně.
   „Ale no tak,“ řekl dobrácky Brblal, „to ty jsi přišel na ten konflikt s tou vílou, to ty jsi zachránil zápas před koncem.“
   „To on?“ zeptala se Raleyová a nevěřícně hleděla na Harryho.
   „Obávám se, že to stejně nepůjde,“ řekl Škrpál.
   „Copak jsou proti tomu nějaké zákony? Krum také hrál, když chodil ještě do školy, tak co, jsou?“ řekl Grand a dychtivě těkal očima z Linga na Škrpála.
   „No… obávám se, že ne,“ řekl Škrpál, pokrčil rameny a zakrytě pohlédl na pana Weasleyho.
   Všichni teď obrátili pohledy na Harryho a Grand se zeptal :„Takže jdeš do toho?“
   Harry nasucho polkl, to, že na něj všichni civí, na to už je zvyklý, ale nemyslíte, že hrát na něčem podobném mistrovství světa už je příliš? Harry si to také myslel, v jeho hlavě spíš převažovala záporná odpověď, hledal tedy oporu ve svém doprovodu. Ron podle jeho pohledu by ho na koště dokopal, i kdyby ho to mělo stát nové boty, které většinou nikdy nedostal. Ginny byla stejně jako Hermiona vykulená a v jejich pohledu se spíš zračil strach. Pan Weasley se stále rozhlížel kolem sebe a někoho hledal.
   „Já jsem kapitánka našeho družstva, kde je Harry chytačem, poslední zápas chytil Zlatonku za míň jak deset vteřin,“ řekla Ginny a místo vyděšení se začala usmívat.
   „Je to nejlepší chytač Bradavické školy,“ řekl Ron zírající na Harryho.
   „Dámy a pánové, jako nový chytač kanonýrů se přihlásil, věřte nebo ne, Harry Potter!“ křikl Brblal.
   Harry začal před očima vidět hvězdičky, matně se snažil vzpomenout si, kdy že řekl, že se toho zápasu zúčastní, že to Brblal vyhlásil. Bože, dokáže si to vůbec někdo představit, teď tady padlo jeho jméno před stovkami tisíc diváků.
   „Harry, mnoho štěstí, líp oni vybrat nemohli,“ promluvil promočený Krum a potřásl si s Harrym ruku.
   Ten stále neměl slov, jen vyděšeně koukal na svůj doprovod, jako kdyby čekal, že ho zachrání, co by teď dal za neviditelný plášť.
   Vtom ho popadli Grand, Raleyová a Ruprechtová, kanonýrští chytači a posadili ho na Kulový blesk.
   „Já… já… já, ale…“ klekotal Harry.
   „Neboj se, nic to není,“ řekla Raleyová a sedla si vedle něj na své koště. „Jde o první pocit, než si zvykneš a soustředíš se na hru.“
   „Hru, tohle je peklo, to, co hrajeme ve škole, ve srovnáním s tímhle vypadá jako dětská házená,“ protestoval Harry.
   „Harry Potter odhalil, že jedna z víl omámila Tyfana, kvůli tomu spadl z koštěte, uplatnil se tedy zákon o cizím nepřátelském zavinění zranění hráče, kdy se může vystřídat jiným. Harry Potter vlastní známý nebezpečný exemplář Kulového blesku. Krum má také Kulový blesk, ale už upravenou verzi, mimochodem, Harry Potter pro ty, co to neví, je chytač v kolejním družstvu v Bradavicích a všichni tam o něm říkají, že je nejlepší...
   „Přestaňte už!“ křikl na něj Harry. „To není pravda, nejsem nejlepší.“
   Ron se ale jen usmál a kývnul Brblalovi, že to jsou jen výmluvy.
   „Rone, co to děláš?“ zeptal se ho se strachem Harry.
   „Harry, tohle je jedinečná příležitost, jak často se ti naskytne si zahrát ve svém nejoblíbenějším týmu na takovém zápase?“ ptal se dychtivě Ron. „Ty na to máš, jsi k tomu předurčený, užij si to!“ křikl na něj přes jásání, hukot a potlesk diváků.
   „Co když se ztrapním?“ obával se Harry.
   „To samé sis myslel, když jsi měl hrát poprvé v Bradavicích a vidíš, co teď z tebe je, máš nejrychlejší koště na světě, ty to dokážeš!“ křičel na něj Ron, aby ho slyšel.
   „Rozhodčí rozhodl vyvést Bulharské maskoty z hřiště,“ oznámil zase posílený hlas a dole bylo vidět, jak do rozčilených víl strkají zřízenci, aby odešly.
   „Takže zápas může začít!“ křikl Brblal a koukl na Harryho.
   „Dost řečí, jdeme na to!“ pravil Grand a vyšvihl se do vzduchu.
   Harry sledoval, jak se Bulharští i Kanonýři vznesli do vzduchu a on jediný zůstává dole. Byla už tma, nebyly žádné známky po denním světle, muselo být už po sedmé. Avšak i tak byl stadión dostatečně osvětlen a byli vidět všichni skandující diváci.
   „Harry,“ přišla k němu Hermiona. „Hodně štěstí.“
   To už ale Ron Harryho postrčil a on se vznesl do výšky.
   ‚A…a … a k…a kde je to odhodlání, co mi koště vždycky dodalo?‘ ptal se sám sebe vystrašeně a na koštěti před stovkami tisíců diváků seděl jako shnilá švestka.
   Vtom se ozval pískot a aniž by se Harry nadál, zápas začal.
   „Camrál má Grand, nadhazuje Ruprechtové, ou! Tu sráží jeden Potlouk, stačila se ještě zachytit koštěte, teď Levski, Ivanovová, Levski, znovu Ivanovová, Dimitrov, Dimitrov je u obručí! Nikdo ho nehlídá, je sám, kde je brankář? Dimitrov hází! …To bylo chytré od Blokra, schoval se a na poslední chvíli Camrál chytil, teď přihrává Grandovi, Raleyováááá ouha, to muselo bolet, dávejte si ženský pozor na ty Potlouky.
   Ivanovová, Raleyová, znovu Ivanovová, Dimitrov zase bude čekat před bránou? Ne, je vzadu, Ivanovová nemá komu přihrát, Levski je sražen dobře mířeným Potloukem od Penna, a Camrálu se zmocňuje Raleyová, znovu Ivanovová, no tak neperte se holky! Ouha, pozor, Harry, ten Potlouk tě málem smetl!

   Harry si ani neuvědomil, že je jako jeden hráč, zase zápas sledoval jako divák, takže se víc než dost lekl, když na něj Volkov poslal Potlouk, který mu pročísl vlasy, jak proletěl blízko.
   Možná, že to a možná, že něco jiného, v každém případě se Harrymu rozsvítilo a náhle do něj vjela jistota, kterou mu koště vždycky dodávalo.
   ‚Budu hrát, jako by to bylo ve škole, nebudu vnímat ty sta tisíce diváků, bože, sta tisíce?‘ Harry teprve teď zjistil, jaké to je, když se vznáší v elipse plně zaplněného stadiónu.
   „Pozor, Krum zahlédl Zlatonku, Harry, no tak, dělej sakra něco!
   Ta Brblalova slova na Harryho padla jako pytel cementu, zorientoval se a začal hledat Kruma. Neviděl ho, ale ano, to je ta červená čára řítící se k zemi. Harry si řekl ‚Dobře, takže teď musím za ním a chytit Zlatonku,‘ jenže stále se vznášel a Krum dole letěl hbitě k zemi. ‚Musím za Zlatonkou, Zlatonka, nemysli na ty lidi!‘ napomínal se Harry.
   „Pottere, k sakru, už je skoro u země!“ křičel Brblal ze všech sil.
   Harry se konečně vzpamatoval nahnul koště, ale…
   „To bylo neuvěřitelné, v tom Harrym je víc, než jsme si mysleli, on prokoukl Vrónského fintu, Krum žádnou Zlatonku neviděl, chtěl, aby za ním Harry letěl k zemi a pak se vysekal o bazén, dobrá práce, Harry!
   ‚Cože jsem?‘ zeptal se Harry zmateně.
   Ale to už se stadión za jeho hrdinství a prohnanost odvděčoval potleskem a Krum znovu stoupal do výchozí pozice.
   „A Dimitrov dává gól!“ křikl z ničeho nic Brblal, Dimitrov jako jediný se nesoustřeďoval na Kruma a odvezl Camrál v klidu do kanonýrské obruče.
   Harry mohl až na takovou dálku slyšet, jak Ron nadává ze všech sil na kanonýrské střelce.
   ‚Teď je ale čas něco dělat, chlapče,‘ řekl si Harry, mocně uchopil koště, zatnul zuby a do hlavy se mu nahrnula čerstvě okysličená krev, aby mu dodala energii. Přestal vnímat diváky, bylo to spíš jako nějaký vzdálený šum, vnímal jediné, Kruma a hledání Zlatonky.
   „Camrál má Blokr, nadhazuje Grandovi, Grand se řítí, Ruprechtová, Raleyová, a znovu Grand, krásně oblafli dva nepřátelské střelce. Grand letí dál, to je Dimitrov! Krásná Hadí klička, Grande, a on letí dál, pozor! Ach ne, Camrál má Levski, ještě teď se Grand vzpamatovává z Potlouku Volkova, Dimitrov, Ivanová, Levski, no to snad ne! Vulčanov poslal Potlouk po svém vlastním, máš to v hlavě v pořádku, Vulčanove? Potlouk má, chci říct, Camrál má Raleyová…
   Harryho úplně udivovalo, jak rychle mele Brblal stav utkání, avšak všechnu svou pozornost soustředil na hledání Zlatonky, proto kroužil kolem hřiště.
   „Harry, do toho!“ ozývalo se pokaždé, když přelétal nad nejvyšší tribunou, byli to jeho přátelé, povzbuzovali ho, Harry to opravdu potřeboval… blesk!
   Něco se zablesklo u informačních písmen, Harry na nic nečekal a vystřelil jako dělová koule, jako správný Kudleyský kanonýr.
   Jenže v tu samou chvíli vystřelil i Krum, má neuvěřitelný zrak, nebylo to proto, že viděl rozletět se Harryho, aby ho sledoval, rozletěl se ve stejnou chvíli, musel ten záblesk také zahlédnout.
   „Camrál má Dimit… pozor, to jsou oba chytači, tentokrát letí oba dva, to bude Zlatonka!“ řval ze všech sil Brblal.
   Harry snad ještě nikdy neměl v těle tolik adrenalinu, celý stadión absolutně řval jako pominutý, skandoval, volal, křičel, jásal i hulákal.
   Harry se řítil strašlivou rychlostí, Krum byl ale rychlejší, kontrolovaně mu začal ulétávat. ‚NE!‘ křikl sám na sebe Harry a vzepřel se. Vtom jako kdyby mu na koště přidělali rakety, Kulový blesk vystřelil jako šíp a Harry začal dohánět Kruma.
   Dohnal ho, byli vedle sebe a řítili se jako dvě střely, Harrymu úplně vařila krev, zuby zatínal nadlidským úsilím a hnal Kulový blesk nad hranice možností. Problém byl, že neměl hranice, v tom okamžiku Harry začal zrychlovat, ještě rychleji, ještě rychleji, začal se vzdalovat Krumovi, tohle všechno se událo během pěti sekund.
   Pak se ale stalo něco hrozného, to nebyl žádný záblesk, najednou ta lesklá věc začala stoupat k nebesům, bylo to zelené, oslnivé ve večerní tmě. Harrymu se rozklepaly ruce a nohy, poznal to, to bylo Znamení zla, obrovská zelená třpytivá a odporná lebka složená snad z tisíce smaragdů a místo jazyku měla obrovského hada.
   Celý stadión na malou chvíli utichl, Harry uslyšel, jak ho Hermiona ustrašeně volá zpátky.
   V tom se vedle Harryho ozval praskavý zvuk, všichni na stadiónu v tu chvíli začali panikařit a křičet, šlapat po sobě a běsnit.
   Harry se ohlédl za sebe a pokleslo mu srdce. Krum padal bezvládně k zemi ze svého koštěte, měl zavřené oči a ani se při pádu nehnul.
   Harry automaticky stočil koště a vyrazil směrem za padajícím Krumem.
   „Krume!“ odehrálo se to strašně rychle, Harry křičel se všech sil, nestačil mu, zemská přitažlivost byla silnější. ‚Blesku, pokud jsi někdy měl být rychlý, tak právě teď!‘ křičel na své koště v duchu Harry.
   Koště nezrychlovalo, Harry začal panikařit, pak ho něco napadlo, odrazil se od koštěte a začal volně padat k zemi. Semknul nohy a ruce a padal jako šipka dolů. Dohnal nakonec Kruma a popadl ho. Vtom se kolem Harryho prohnal jeho Kulový blesk a on na něj těžce dopadl, stále přitom držel Kruma za dres.
   Vtom ho v hlavě popadla šílená bolest, jizva mu mohla úplně roztrhnout celou hlavu, pálila jako šílená, Harry popadl druhou rukou hůlku a snažil se Nitroobranou bránit vniknutí do mysli, hůlka se mu ale vysmekla, Harry to nevydržel a začal za ní padat i s Krumem.
   Nakonec sebou praštil do bazénu, nic necítil, jenom tu šílenou bolest v jizvě, začal se dusit, slyšel podvodní zvuky, Kulový blesk tu už měl být, aby ho zachránil, tak kde je?
   Vtom se podvodní zvuky změnily v hlas, ten nejodpornější, nejledovější hlas, jaký kdy slyšel, jen jeden člověk měl takový hlas, vlastně to ani nebyl člověk.
   „Dokud budeš žít, Pottere, budou kvůli tobě umírat nevinní, jako předtím Lexter a teď tenhle ubožák. Zemřeli jen kvůli tobě… jen kvůli tobě… jen kvůli tobě…
   „Nééé!“ křičel Harry, nabral vodu do plic a začal se dusit.
   Vtom ho něco popadlo za triko a vytáhlo na hladinu. Začal kašlat vodu z plic, po chvilce dokázal otevřít své zalepené oči, do uší se mu ozval nářek diváků a jejich děsivé a panické výkřiky. Krum byl vedle něj, jenže nevykašlával vodu, proč nevykašlává vodu?
   Harry si až teď uvědomil, že ho drží mořská panna a plave s ním rychle ke břehu. Krum se stále nehýbal, ani se nehnul, mořská panna, co ho držela, se ho snažila probudit, ale nedařilo se jí to.
   Harry přirazil ke břehu, i ta druhá mořská pana, co držela Kruma nad hladinou, připlavala ke břehu. Harry vylezl ven, ucítil, jak ho nasáklé zimní oblečení tíží, teprve teď si uvědomil, že bazén byl nejspíš vyhřívaný. Zato studený vzduch mu naháněl husí kůži.
   Vzpamatoval se a vytáhl z posledních sil Kruma na břeh.
   „Krume, no tak, vzbuď se!“ křičel na něj a oči mu slzely. V dálce přibíhali lékouzelníci. Harry do Kruma stále šťouchal, myslel na Hermionu, jak se bude cítit, jestli…
   „Krume, sakra vzbuď se, teď nesmíš umřít!“ křičel na něj Harry a lomcoval s ním. „Vzbuď se, to ne! Vzbuď se!“
   V té chvíli přiběhli lékouzelníci a začali ho odtahovat, ten stále nesmlouvavě s Krumem lomcoval, nemohl tomu uvěřit, prostě ne!
   Nakonec lékouzelníci Kruma obklopili a Harryho položili o kus dál, vyčerpaného a ještě stále kašlal vodu z plic.
   „Pottere!“ křikl na něj někdo.
   Harry se otočil a spatřil Alfonse Odkouřila, jak se k němu vztekle žene.
   „Já věděl, že to dopadne katastrofou, Pottere, zatýkám vás za vraždu Viktora Kruma!“
   Harrymu ještě více pokleslo srdce, pokud to tedy ještě šlo.
   „Co se to tady děje?“ ozval se hlas za Alfem. To byl pan Weasley.
   „Já to nebyl, vážně jsem to nebyl,“ říkal překotně Harry a celý zmrzlý a promočený cvakal zubama.
   „Pokud z něčeho Harryho obviňujete, tak to určitě není pravda!“ křikl na Alfa pan Weasley.
   „Máme tady sta tisíce svědků, že Harry Potter zabil vedle sebe letícího Viktora…“
   „To je lež!“ křikl Harry a po očích mu stékaly slzy.
   „Harry, co se stalo?“ zeptala se Hermiona, která právě přiběhla celá udýchaná.
   „Já… já…“ Harry neměl slov jí to říct, jenom pokynul směrem k lékouzelníkům, kteří právě plátnem přikrývali Krumovo tělo.
   „To ne…“ hlesla Hermiona, zakryla si pusu a koukala na mrtvého Kruma jako na nejhorší zážitek v životě.
   „Nedokázal… nedokázal jsem ho zachránit,“ hlesl Harry.
   Vysoko na obloze zle svítila zelená lebka s hadem místo jazyka, lidé všude po stadiónu pobíhali, přemísťovali se, někteří po sobě šlapali, bylo to absolutní peklo.
   Vtom se všude kolem Harryho zničehonic objevili kouzelníci, sundávali ze sebe neviditelné pláště, byly jich celé desítky a obemkli Harryho dokola.
   „Co to má znamenat?“ ptal se Harry vystrašeně.
   Pan Weasley ale zmizel za zástupem divných kouzelníků, kteří Harryho obklopili.
   „Neboj se, Harry, nic ti neudělají,“ řekl mu pan Weasley.
   „Pane Weasley!“ křičel na něj Harry a natahoval k němu ruku. „Pomoc!“
   „Bude to zase v pořádku, Harry, uvidíš!“ křičel na něj pan Weasley.
   Vtom ale jeden z těch, co Harryho obklopili, zvedl hůlku a namířil jí na Harryho.
   „Pane Weasley, pomozte…“
   Nestačil to však dopovědět, z té hůlky vyšlehla jiskra přímo do Harryho hlavy.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: