Gramatické chyby Opraveny Rebeka		Stran-21 | Čteno 3496x
POZADÍ Světlý pergamen Černý pergamen Světlounce modrá Světle modrá Modrá Tmavě modrá Tmavější modrá Světlounce zelená Světle zelená Zelená Tmavě Zelená Tmavější Zelená Světlounce žlutá Světle žlutá Oranžová Tmavě oranžová Hnědá Růžová Světle Fialová Fialová Tmavě fialová Tmavější fialová Světlounce červená Světle červená Červená Tmavě červená Tmavější červená Bílá Světle šedivá Šedivá Tmavě šedivá Černá		PÍSMO Světlý pergamen Černý pergamen Světlounce modrá Světle modrá Modrá Tmavě modrá Tmavější modrá Světlounce zelená Světle zelená Zelená Tmavě Zelená Tmavější Zelená Světlounce žlutá Světle žlutá Oranžová Tmavě oranžová Hnědá Růžová Světle Fialová Fialová Tmavě fialová Tmavější fialová Světlounce červená Světle červená Červená Tmavě červená Tmavější červená Bílá Světle šedivá Šedivá Tmavě šedivá Černá
Akce	Romance	Humor	Strach

Kapitola 32.

Vztek

Tahle místnost mu byla povědomá, no jistě, to je Komnata nejvyšší potřeby, ale vypadá tak, jako když do ní minulý rok chodili na hodiny Brumbálovy armády. Ovšem teď tu nevisely žádné ozdoby ve tvaru Harryho Pottera, bylo tu příjemně teplo a světlo.
   „Tak jak dopadla první čtvrt roku?“ zeptala se nějaká holka Harrymu za zády.
   Harry se otočil a spatřil Cho, hleděla na něj s rukama za zády opřená o stěnu.
   „To jsi ty, pořád jsi za mnou chodila,“ poznával ji Harry. „Proč?“
   „Něco se ztrácí… a něco přetrvá,“ řekla mu vážným pohledem. „Jen to, co přetrvá, občas bolí.“
   „To jsi byla ty, před tím, když jsem spadl do toho kontejneru, tak jsi na mě mluvila, kdo jsi, ty jsi opravdová… Cho? A kde to jsme, to je sen?“ divil se Harry a rozhlížel se.
   „Jsme ve světě, kde všechno může být skutečností a zároveň pouhým snem,“ řekla Cho, mocně rozpřáhla ruce a v tu ránu se komnata změnila v rozkvetlou louku s jabloní, obalenou jablky, ptáci zpívali a teplé letní slunce jim hřálo do tváře.
   Harry neměl slov, všechny kvítky byly rozkvetlé, stromy plné zeleného listí a vzduch vlahý a čistý. „Já… já jsem mrtvý? To je nebe?“
   Cho se usmála a přistoupila k němu. „A kdo říkal, že bys šel do nebe?“
   Harry na ni překvapeně koukl, Cho se na něj usmívala a nic neříkala.
   „Proč mám pocit, že tě znám už celé roky?“ divil se Harry.
   Cho se na něj znovu usmála a sehnula se pro pampelišku. „Člověk občas zapomíná hodně důležitých věcí, i ty, co zapomenout nechce,“ řekla a přivoněla si.
   „Chceš říct, že jsem na tebe zapomněl?“ divil se Harry.
   Cho se na něj vážně podívala a upustila pampelišku.
   „A co si myslíš ty?“ zeptala se.
   „Já… já… já nevím, v hlavě mám zmatek,“ stěžoval si Harry a chytil se za hlavu. „Jsem vrah,“ řekl pojednou.
   Cho na něj překvapeně koukla a začala kroutit hlavou.
   „To si nemyslím.“
   „Ale ano, zabil jsem Lextera a i Kruma,“ povzdechl si Harry.
   „Víš, když si to člověk bude připomínat, za chvíli tomu uvěří,“ řekla mu.
   „Jsem mrtvý?“ zeptal se znovu.
   „Samozřejmě že ne, to ty si vybíráš, jestli mě chceš vidět,“ řekla mu.
   „Já?“ divil se Harry.
   „Ty a možná také tvé vnitřní já,“ řekla mu Cho a zamyšleně na něj hleděla.
   „Co mám dělat?“ ptal se Harry sklíčeně.
   „Jeden moudrý člověk ti kdysi řekl, že o tom, jací opravdu jsme, rozhodují naše volby,“ řekla mu a nespouštěla ho z očí.
   „Cože?“
   „Tvůj svět… je podobný tomuhle, pokud budeš chtít, bude se také měnit, stačí si jenom přát a stát si za svým,“ řekla mu a vtom se místo rozkvetlé louky objevila louka s uragánem, všechny stromy byly vyrvané z kořenů, listí opadalo, květiny byly stržené, nebe bylo zamračené, všechna ta krása byla rázem pryč.
   „Přej si, ať se změní!“ křičela na něj Cho přes dující vítr.
   „To je hrůza, ať to přestane!“ stěžoval si Harry, vichr dul jako šílený a trhal všechno po zemi, včetně Harryho, který jen tak tak udržoval rovnováhu, pouze Cho klidně stála a mluvila na něj.
   „Tak si to přej!“ řekla mu.
   „Jak?“
   „Vždyť je to tak jednoduché, najdi v hloubi duše to, o čem nepochybuješ, a celý svůj obraz světa na tom postav… snaž se… to ty si musíš zvolit!“
   Harry se soustředil, ale nevěděl, o čem nepochybuje. Je to všechno strašlivě zamotané, nikomu ale nechtěl ublížit, nechtěl, aby se stala spousta věcí.
   „Zase lituješ,“ řekla mu přes fučivý vítr Cho. „Přestaň se obviňovat!“
   Přistoupila k němu ještě blíž a pošeptala mu do ucha: „Když nebudeš mít nikoho rád a nikdo zase tebe, má vůbec cenu žít?“
   „Přátelé si teď budou myslet, že jsem vrah, jediný, kdo mě může mít tak rád, jsou mí rodiče, ale ti jsou mrtví,“ řekl smutně Harry a snažil se vzdorovat větru.
   „Dokud budeš ty naživu, bude jejich láska přežívat v tobě… a to je ta největší síla na světě, přesahující všechny lidské a božské hranice,“ řekla a postavila se před něj. „Musíš… jenom… chtít.“
   „Je mi líto, Brumbále,“ ozval se náhle hlas za Harryho zády, „ale v prosinci se bude konat soud, tak to bude, ať chcete, nebo ne.“
   Harry se otočil, stála tam druhá Cho a mluvila na něj. Otočil se zpátky, chtěl si ještě popovídat s tou první, ta ale už byla pryč.
   „Jak chcete, Kornelie, sám zase zjistíte, že se mýlíte,“ řekla znovu ta druhá Cho. „Vidělo ho přes sto tisíc diváků, Brumbále! Sto tisíc!“ mluvila pořád druhá Cho.
   „Já ho ale nezabil,“ řekl jí Harry.
   „Myslíte si, že by Harry Potter opravdu mohl vyčarovat Znamení zla?“ zeptala se Cho a hned si sama odpověděla. „Potter, Potter, když si vzpomenu na ty jeho vzorné rodiče, Lily a James se musí obracet v hrobě, když slyší, co z jeho synáčka vyrostlo.“
   „To není pravda!“ křikl Harry.
   „Pokud by teď Lily a James žili, byli by to ti nejpyšnější rodiče, jaké kdy kouzelný svět poznal, Kornelie,“ řekla druhá Cho.
   „Co to má znamenat?“ ptal se Harry zmateně.
   „Jak myslíte, mně je to ostatně jedno, v prosinci bude mít slyšení a garantuji vám, že se sto tisíci svědky půjde jistojistě za mříže.“
   „Cože?“ divil se Harry. „Za mříže? Co se to děje?“
   Vtom se vedle něj objevila ta první Cho a řekla mu: „Musíš jenom chtít.“
   Náhle se rozbouřená a nevyrovnaná louka začala propadat a mizet v černé mlze, místo toho se objevila černá místnost s jedním okýnkem nejspíš u dveří.
   Harry si uvědomil, že leží na lehátku, a tak se posadil. Všude byla tma, jen okýnkem dovnitř do této malé místnosti trochu prosvítalo světlo.
   Vtom se dveře otevřely a objevil se v nich nějaký muž, hledíc na Harryho.
   Toho náhlé světlo zprvu oslnilo, takže si přikryl oči rukou a snažil se, aby si přivykly.
   „Harry, můžeme jít,“ ozval se hlas, byl mu nějak povědomý.
   Harry se stále vzpamatovával, trochu se mu motala hlava.
   „Tak ukaž…“ přišel ten muž a pomohl mu na nohy.
   „Kdo jste?“ ptal se Harry zmateně.
   „Remus Lupin jméno mé, těší mě…“ řekl hlas a pousmál se. „Snad jsi na mě nezapomněl.“
   „Ne, to ne,“ přiznal Harry a Lupin ho vyvedl z tmavé místnůstky. „Kde to jsem?“
   „Na kouzelnické policejní stanici,“ řekl Lupin. „V cele předběžného zadržení, abych byl přesnější.“
   „A kam to jdeme?“ ptal se dál Harry.
   „Nejdřív na zmrzlinu a pak zpátky do školy,“ řekl mu dobrácky Lupin.
   Vedl ho nějakou úzkou chodbou, která měla po stranách dveře do těch malých místnůstek, ve kterých byly pouze postele.
   Vyšli po schodech a otevřeli dveře.
   Vtom se před nimi objevila místnost na první pohled plná kanceláří a uspěchaných lidí. Podlaha byla zelená, zato stěny a strop byly nahozeny světle modře, všude byly další dveře do dalších kanceláří, do všech pořád někdo vrážel, jak všude spěchali kouzelníci se všemi možnými lejstry. Dole po podlaze utíkala různá podivná zvířata, nesla balíčky a dopisy a další různé věci, z některých až běhal mráz po zádech. Občas tudy proletěla sova, nespočet oběžníků a reklam snášejících se každému do ruky a když je někdo odhodil, vznesly se zase dalšímu do ruky.
   Došli až na konec velké chodby s kancelářemi a dorazili k jakési stěně, po které jezdily stupínky nahoru a dolů a zázračně mizely pod podlahou i s těmi, co na nich stáli, jako kdyby podlaha byla voda a oni se do ní nořili.
   „Takže, jedeme do přízemí, to jest dolů, ano?“ řekl mu Lupin.
   „A to jako jak?“ zeptal se zmateně Harry.
   „Stoupneš si na jeden z těch stupínků směřujících dolů a to je vše, já ti pak řeknu, kde vystoupit,“ řekl mu Lupin.
   Harry se začal cítit dost nejistě, ale to už ho Lupin strčil na jeden ze stupínků směřujících dolů.
   Bylo to zvláštní, jako kdyby podlaha byla tekutá a zároveň měnila tvar podle Harryho nohou. Začal klesat pod podlahu, až v ní nakonec zmizela i jeho hlava.
   Chvíli nic neviděl a pak se před ním objevilo další patro, Harry na to vykulil oči, jel stále dolů, to je poněkud divný způsob výtahu. Všichni, hned jak ho uviděli, na něj zírali. Harry byl rád, že se zase noří pod další patro, protože pohledy zvědavých kouzelníků mu nebyly nijak příjemné.
   Další patro, zase na něj několik lidí civělo, další patro a další a další.
   Nakonec projel asi tak tucet pater, když ho nad sebou upozornil Lupin na to, že příští patro budou vystupovat.
   Harry sestoupil ze stupínku a dopadl nohou na pevnou podlahu. Jeho stupínek pak zmizel v podlaze za ním.
   „Tak jdeme,“ řekl vedle něho Lupin a vedl ho další chodbou ven. Tady všude byly zase přepážky, u nichž stáli kouzelníci a cosi vyřizovali, někteří byli opravdu naštvaní.
   Na konci chodby byly dveře, na první pohled dost zchátralé. Lupin je otevřel a vyšel jimi s Harrym ven. Místo toho ale byli v další chodbě, nebo to spíš bylo patro v nějakém laciném činžáku, Lupin za sebou zavřel dveře a ty rázem zmizely, jako kdyby tam nikdy nebyly.
   Sestoupil po schodech dolů a Harry konečně uviděl opravdový východ z tohohle činžáku.
   Nakonec vyšli ven na ulici, mohlo být tak poledne, byla dopravní špička, lidí na ulicích plno, všichni si to šinuli za svými problémy a povinnostmi.
   Harry viděl, jak Lupin stále obezřetně kouká všemi směry a jednu ruku má v kapsy. Mohl by se vsadit, že tam drží hůlku, připraven za každou cenu Harryho ochránit.
   Zašli do nějaké kavárny a protože byla venku dost velká zima, tak si místo zmrzliny objednali horký čaj. Pak si Lupin sedl s Harrym do kouta ke stolu pro dva a začal usrkávat teplý nápoj.
   „Byl tam Brumbál, že?“ zeptal se z ničeho nic Harry.
   „Ano, bohužel ale… no budeš muset jít před soud,“ řekl těžce Lupin.
   „Myslíte si, že jsem to udělal?“ zeptal se zamračeně Harry.
   „To mě ani jednou nenapadlo, věř mi,“ ujistil ho Lupin a vyndal si vylouhovaný sáček s čajem.
   „U toho soudu prohraju, že?“ pokračoval dál Harry.
   „Vím jenom, že Brumbál to nedopustí, je členem Starostolce,“ řekl Lupin.
   Harry si usrkl svého čaje, bylo to, jako když mu tělo někdo zalije teplou vodou, jako neuvěřitelně příjemné pohlazení.
   „Už je ti líp?“ zeptal se Lupin a Harry přikývl.
   „Dostanu zpátky hůlku?“ zeptal se Harry.
   „No… budeš ji až do odvolání smět používat pouze ve škole o hodinách,“ řekl mu Lupin potichu.
   „Proč? Co se stalo s mou hůlkou?“
   „No… s tím tě teď nebudu zatěžovat,“ řekl Lupin tónem, že se o tom už víc nechce bavit. Tón, který Harry nesdílel.
   „Co se stalo na tom zápase? Kdo vyhrál?“ ptal se dál Harry.
   „Zápas byl okamžitě ukončen, ministr Škrpál usoudil, že už není nadále bezpečné zápasy a dokonce i mistrovství provozovat,“ řekl těžce Lupin.
   „Cože, oni zrušili mistrovství ve famfrpálu?“ divil se Harry a Lupin přikývl. „A to kvůli mně?“
   „Ne kvůli tobě, Harry, ale… zkrátka tam odtud odešlo asi přes pět set zraněných, pošlapaných a zardoušených, naštěstí ne mrtvých, po tom, co tě tam omráčili, se strhla hotová hysterie, všichni se hrnuli k východům, šlapali po sobě a…“ říkal Lupin pomalu. „Škrpál si zkrátka uvědomil nebezpečí, představující Znamení zla, takže dokud… dokud bude toto nebezpečí trvat… no zkrátka nedovolí už žádný takovýto veřejný zápas, kde by se sešly sta tisíce diváků Voldemortovi přímo pod ruku,“ podotkl Lupin a znovu si usrkl čaje.
   „Co je tedy s tou mou hůlkou?“ ptal se dál Harry.
   Lupin si povzdychl a začal se rozmýšlet, co řekne.
   „Lepší je to říct na rovinu,“ ujistil ho Harry.
   „Brumbál se vážně snažil…“ pokračoval Lupin. „Ale… těch sto tisíc svědků je problém,“ pravil těžce Lupin. „Někteří říkají, že viděli, jak kouzlo vyšlo odjinud, někteří tě zase viděli, jak se ke Krumovi otáčíš a… no však ty víš co.“
   „Věděl jsem, že se nemám zúčastňovat,“ hlesl Harry.
   „Nemohl jsi to tušit.“
   „A co Hermiona?“ zeptal se po chvilce Harry.
   Lupin chvíli váhal a pak řekl: „Bojí se o tebe, zároveň ale neví, co si má myslet, popravdě se chová velice podivně.“
   „Myslí si, že jsem to udělal?“ divil se překvapeně Harry.
   „To si nemyslím…“ řekl Lupin, něco chtěl dodat, ale radši se odmlčel.
   „A Kulový blesk?“
   „Ten to přežil, neboj se,“ pousmál se Lupin. „Slyšel jsem, že ses divil, proč ti to koště pořád zachraňuje život.“
   „To ano,“ přisvědčil Harry.
   „To Sirius. Když jsi u něj byl vloni doma, ukradl ti ho a začaroval, aby tě pokaždé, když budeš mít hůlku, zachránilo,“ řekl s úsměvem Lupin.
   „Když budu mít hůlku?“
   „Svou hůlku, začaroval ho tvou hůlkou, proto reaguje jenom na člověka, který ji právě drží, a to jsi vždycky byl ty,“ řekl Lupin.
   „Chybí mi…“ řekl Harry a míchal si čaj. „Moc mi chybí.“
   Lupin na něj smutně koukal a řekl: „To nám taky, věř mi.“
   Harry se na Lupina zadíval a pak po chvilce řekl: „Víte, to vám nevěřím,“ Lupin se na něj překvapeně podíval. „Kdyby vám chyběl, snažili byste se ho dostat zpátky.“
   „Harry, ale to nejde,“ řekl mu vážně Lupin.
   „Co je to ten oblouk, proč jste mě tehdy zastavil?“
   „Aby tě nepotkal ten samý osud, jako jeho,“ řekl mu Lupin a Harry se začal zlobit.
   „Proč mi nic neřeknete?“ ptal se naštvaně Harry. „Proč pořád přede mnou něco tajíte?“
   „Pro tvé dobro,“ řekl jednoznačně Lupin.
   „Kde je Lexter, proboha to jsem nemohl přijít ani na pohřeb?“ divil se Harry.
   Lupin váhal a pak pomaličku vážil slova. „Když se něco… přihodí bystrozorovi, většinou je to přísně tajné a žádný pohřeb se nekoná.“
   „Ani táta neměl pohřeb?“ zeptal se ho zděšeně Harry.
   „Myslím, že v té době o jeho smrti věděl každý, takže to nemělo cenu ututlávat,“ řekl mu Lupin.
   „Proč jste všichni tak klidní kvůli Siriusově smrti?“ divil se Harry. „Jako kdyby se nic nestalo, já vás nechápu!“ křikl na něj Harry a vzbudil trochu pozornosti v kavárně, Lupin naznačil, aby se utišil.
   „Tak mi řekni, co jsme měli dělat?“ zeptal se ho Lupin.
   „Hledat ho, zachránit ho,“ vyjel na něj hned Harry.
   „A když ani jedno nebylo možné?“ zeptal se Lupin.
   „Nic není nemožné, když si člověk za tím stojí,“ vyhrkl Harry, vstal a začal si to šinout k východu. Vyšel ze dveří do kavárny na ulici a hned se jeho směrem rozběhlo pár lidí. Harry na ně vykulil oči, jenže vzápětí vyšel za jeho zády Lupin a všichni ti lidé, co se k němu rozběhli, najednou zpomalili a dělali, jako že nic.
   „Nesmíš mi utíkat, Harry,“ upozornil ho Lupin.
   „Víte, jaký je to hrozný pocit?“
   Lupin mu chvíli koukal do očí, Harry viděl, že Lupinovi na něm záleží víc, než na komukoliv jiném a že by pro Harryho udělal cokoliv, z nějakého důvodu ale nemůže.
   „Nejbližší Letaxový krb je odsud necelých sto metrů, tak pojďme,“ řekl Lupin a vedl ho dál ulicí, dokud nezašli do domu k nějaké paní, která je přivítala s plnou náručí sladkostí, podle prvního pohledu to byla čarodějka.
   Harry se pak postavil do krbu a řekl: „Nebelvírská společenská místnost v Bradavicích.“
   Lupin mu ještě zamával a usmál se, Harry mu úsměv neopětoval, naopak se na něj rozčileně podíval, to už ale všechno zmizelo a Harry se začal točit jako nezastavitelná káča. Prolétal kolem jiných krbů, které se mu míhaly jako světlé šmouhy, když vtom po něm znovu skočil had a těsně ho minul. Harry naštěstí nezpanikařil, takže se znovu nebouchl do hlavy, ještě teď po tom, co se stalo minule, měl na hlavě ošklivý strup.
   Točil se stále dál, snažil se přijít na to, jestli ho had sleduje, ale všechno bylo tak rozmazané, že člověk si neviděl ani na vlastní nohy.
   Náhle dopadl těžce nohama na uhlíky v krbu v Nebelvírské společenské místnosti. Všichni se skoro až lekli, ono pokaždé, když se někdo zhmotní s Letaxem, se ozve nepříjemná rána.
   Harry sestoupil z krbu a rozhlédl se po místnosti. Někdo, kdo právě odcházel, si s odchodem pospíšil, někdo zase přešel od Harryho co nejdál, někdo na něj koukal, jako kdyby byl členem rodiny, který je zradil. Tenhle pohled Harry znal, takhle se na něj dívali v druhém roce, když si mysleli, že je Zmijozelský dědic.
   „Harry, no konečně, jak to dopadlo?“ zeptal se Ron, který vyskočil ze židle a šel Harrymu naproti.
   Oba dva si pak sedli do klubovek u kamen.
   „Proběhne se mnou slyšení, ale vypadá to bledě,“ řekl Harry pochmurně.
   „Jak si někdo může myslet, že jsi to byl ty, vždyť jsi měl plné ruce práce s koštětem,“ divil se Ron.
   „Co já vím… a co Hermiona?“
   Ron začal přemýšlet, co řekne a pak pravil: „Od včerejška, co jsme přijeli, nevychází z ložnice, jenom kvůli jídlu a tak. Odmítá se se mnou bavit, takže ji radši nechávám na pokoji,“ řekl Ron vážně.
   „A ví, že dnes přijedu?“
   „Ano.“
   „Jaký má na mě názor, snad si nemyslí, že jsem to udělal já?“
   „Myslím, že ta věří v tvou nevinu daleko víc, než já a že i já si myslím, žes to neudělal,“ odvětil.
   „Díky, Rone. Asi jste ale jediní,“ hlesl Harry.

   Listopad se přehoupl na prosinec a slovy hořké týdny by se nedala vystihnout nálada, která panovala ve škole v Harryho přítomnosti. Venku čím dál více mrzlo a s tím mrzla i Harryho nálada, jezero pod školou už bylo řádně zamrzlé, stále ale nepadal sníh, až se to zdálo divné. Dá se říct, že jediní, kteří s Harrym kamarádili, byli jeho spolubydlící. Harry se mockrát ptal Hermiony, jestli je v pořádku, očividně nebyla, i když říkala, že jí není nic.
   Holky začaly říkat, že celé dny v ložnici probrečí a že se s nikým nebaví, Harryho a Rona až překvapilo, jak ji smrt Kruma vzala, jako kdyby mezi nimi bylo něco víc.
   Co se týče učení, byla to ta samá písnička, Snapeovo zesměšňování před celou třídou nepolevovalo, i když většina dětí se teď bála, aby je Harry nezabil a hned nato nevykouzlil vesele Znamení zla. I když to Harrymu bylo trochu hloupé, docela se mu líbilo, když se ho ostatní bojí. Seamus a Dean vždycky radostně hlásali, že jestli nebudou hodní, Harry si je odnese do Chroptící chýše a tam roztrhá na cucky.
   Stále mu ale nikdo nic neřekl o Nitroobraně, Brumbál se při každé večeři vesele bavil s McGonagallovou, Snape musel přetrpět věčný Alfův smrad Letaxového kouře a Hagrid se zase staral o dva velké přírůstky Bradavic, Zlaťáka a Drápa.
   Hned druhý prosincový týden Alf rázně zakázal s pomocí Ministerstva návštěvy Drápa, takže za ním už nikdo nemohl, což se Hagridovi nelíbilo. Dráp si už zvykl na společnost, podle Hagrida byl vždycky veselý, když studenti přišli na návštěvu, jenže teď, když je sám, se chová, jako kdyby byl uražený.
   Ron s Harrym vymýšleli různé způsoby, jak se Alfovi ztratit, ale on je pokaždé našel, jako kdyby měl na Harryho nějaký radar. Ve svém odporném zvyku kouřit Letax pokračoval, i když ne před vyučujícími a před studenty. Harry si řekl, že když ho tolik štve, bude se snažit chodit hodně do místností, kde Alf nebude moci kouřit, třeba z něho za chvíli udělá abstinenta, i když ho tahle myšlenka spíš pobavila.
   Náladu mu opět posunula pod bod mrazu pozvánka na zúčastnění se trestného řízení, která přišla týden po návratu do Bradavic. Měl se tam dostavit 18. prosince v 10:00. Harryho překvapovalo, že minule, když tam šel, tak to nazývali disciplinární řízení, kdežto teď je to trestné řízení. Že by to bylo v něčem jiné?
   Vlastně si ani neuvědomoval, v jakém je nebezpečí, on opravdu může jít do vězení? Ale vždyť je nevinný. Nic neprovedl a teď musí jít znovu k tomu strašlivému soudu, který se určitě bude konat v té rozlehlé hale se sedadly kolem dokola a jedním křeslem s řetězy uprostřed.
   Minule to ale dopadlo dobře. Přišel Brumbál, i když Popletal očividně schválně uspíšil jednání o hodiny dříve, protože doufal, že Brumbála tím oblafne, jenže to se nestalo.
   Alespoň, že celá skupina famfrpálového družstva věřila v Harryho nevinu, takže tréninky nedělaly problém, jenom venku už mrzlo, až praštilo, stále se ale sněhu nechtělo snést se k zemi.
   Ostatní ale bylo peklo, učení oběma bez Hermiony opravdu nešlo, ta byla věčně zavřená v ložnici a s nikým nepromluvila. Dokonce se podle děvčat přestala učit, což bylo u Hermiony tak divné, jako kdyby Voldemort znovu nastoupil usměvavě do školy. Alf stále Harryho otravoval a Harry začínal být naštvaný víc než kdy dřív, jde jen těžko si představit, že na každém kroku vás stále někdo sleduje, jeho přátelé kvůli tomu (kromě Rona) s ním přestali chodit společně, protože se chtěli zbavit přítomnosti toho odporného chlápka. Alf naopak se skamarádil s jediným člověkem, kterého Harry nenáviděl snad ještě víc, a to s Filchem. Takže když někde seděli nebo chodili, nejenom že za sebou měli Alfa, ale ještě k tomu i Filche, který měl právo udělovat školní tresty a stále Harrymu vyhrožoval, že mu jeden dluží za to, jak se k němu onehdy choval drze.
   První týden v prosinci byl Harry upozorněn na školní trest se Snapem, který ho stále ještě čeká, což byla poslední kapka. Ten den začal Harry úplně zuřit a nejradši by všechno rozmlátil, ani Ron nevěděl, jak se k němu má chovat, aby ho zase nepobouřil. Zato Snape se choval čím dál hůř, bohužel si našel zalíbení v nadávání na Hermionu, která se teď tolik nebránila a vypadala, jako kdyby jí všechno bylo ukradené, takže Nebelvíru stále srážel body, jak se Hermionu na Lektvarech snažil Harry obhájit.
   Co se týče Obrany proti černé magii, stále ji vyučoval Snape, Harry si všiml, že jeví jakési známky vyčerpanosti a že občas na hodinu přijde pozdě, jako kdyby nestíhal Lektvary i Obranu zároveň. Když ho ale Harry moc začal pozorovat, Snape si na něm hned spravil náladu tím, že mu ubral body nebo zadal práci navíc.
   Harrymu ale navíc lezla na nervy ještě jedna věc, pokaždé, když něco zkazil, hlavně pak ve Snapeových hodinách, se z rohu místnosti ozval posměvačný smích podobný tomu Malfoyovu. Byl to Alf, pokaždé se Harrymu vysmál, jako kdyby se dobře  bavil, a to před celou třídou, před těmi skoro padesáti dětmi.
   Zkrátka podtrženo a sečteno, probíhaly opravdu Harryho nejhorší dny ve škole, stále mu lezla na hlavu otázka: ‚Může to být snad ještě horší?‘ ale radši ji nikdy nevyslovoval nahlas. Bez kamarádů, bez přátel, bez rodiny, bez zábavy, bez pochopení, dá se říct bez života.
   Ale poslední věc, která snad emocionálně na něj zabírala nejvíc, byl jakýsi divný pocit prázdnoty, ten pocit, který málem při famfrpálovém mistrovství potlačil, teď se ale vrátil a nabíral takové obrátky, že skoro přímo doháněl k pláči. Harry si připadal jako nějaká baterie, která se stále nabíjela, jenže teď ztratila elektrickou zástrčku.
   Nakonec přišel čas na Snapeův školní trest, bylo už pozdě večer a hrad byl tichý. Harry šel dolů do sklepení, kde byla Snapeova třída a kabinet, jenže ještě než stačil zaklepat na dveře, tak se samy otevřely a vyšel z nich Brumbál. Harry na něho překvapeně vyvalil oči a neměl slov.
   „Ahoj, Harry,“ řekl Brumbál a šel dál směrem ze sklepení.
   Harry ještě neměl slov, takže mu ani neodpověděl, pak se vzpamatoval a zaklepal na dveře.
   „Dál,“ ozval se hlas za nimi.
   Harry vstoupil, Snape stál za svým stolem otočený zády a mířil si na spánek svou hůlkou. Pak ji začal pomalu odendávat a z konce hůlky k jeho hlavě se tyčila tenká stříbrná nit, která se leskla v pochmurném světle pochodní v místnosti. Pak se nit odepnula od jeho spánku a zmizela za Snapem, Harry věděl, že právě ukládá vzpomínku do myslánky. Pak se otočil a v ruce držel právě tu kamennou misku, myslánku, otevřel o kus dál bytelný trezor, ze kterého se vyvalily odporné smrady a štiplavý kouř, jako kdyby tam Snape schovával nejhorší poklady světa. Dovnitř vložil myslánku, trezor pak zavřel a jakýmisi tichými kouzly (kterých bylo asi sedm) ji zamkl.
   „Už vám do myslánky nepolezu,“ protrhl ticho Harry.
   Snape pořád stál otočený zády a nad něčím přemýšlel.
   „Byl tu profesor Brumbál,“ začal pojednou hlasem, jako kdyby se měl velice přemáhat.
   „Ano, potkal jsem ho,“ přisvědčil Harry.
   „Nepřerušujte mě!“ upozornil ho Snape a otočil se k němu čelem. V obličeji měl výraz největšího odporu a nechutě. „Požádal mě, abych…“ Snape se zhluboka nadechl a říkal dál. „abych pokračoval s vámi v Nitroobraně.“
   Harry vykulil oči a poklesla mu brada. ‚To ne, tohle ne, to nechci!‘ křičel na sebe v duchu.
   „Ač se mi to příčí jistě víc než vám, alespoň mám tu snahu, proto očekávám tu samou snahu i z vaší strany, Pottere,“ řekl Snape a opravdu se při těch slovech musel přemáhat.
   „Vy mě nedokážete naučit Nitroobranu, to nejde,“ řekl Harry a začal kroutit hlavou.
   „Musím uznat, že jste jeden z nejzabedněnějších žáků, jaké jsem kdy poznal,“ řekl úlisně Snape a odfrkl si. „Měl jsem pro vás připravený školní trest, ale profesor Brumbál…“
   „Je mi jedno, co řekl profesor Brumbál, já s vámi nebudu dělat nitrozpyt, už nikd…“
   „Ticho!“ křikl Snape. „Pojďte sem a připravte si hůlku.“
   Harry ucítil takovou nenávist, že to, aby si očistil mysl, bylo přímo směšné.
   „Řekl jsem ne!“ křikl Harry.
   „Okamžitě sem pojďte, Pottere!“ křikl i Snape.
   „Dejte mi pokoj!“ křikl Harry, otočil se a sáhl po klice, jenže vtom se ozvalo cvak!.
   „Pusťte mě odsud!“ křikl Harry a snažil se uvolnit zamčené dveře.
   „Je to pro vaše vlastní dobro, podle našich zdrojů se Pán zla za poslední dny nesnažil do vás proniknout, nyní však ale…“
   „To vy jste ten zdroj!“ křikl Harry. „To vy jste jeden ze smrtijedů!“
   „Mýlíte se, Pottere!“ křikl Snape. „Nesmíte si myslet, že jsem jeden ze smrtijedů.“
   „Jak to?“
   „Vypusťte to z hlavy, nesmíte nic takového vědět!“ křikl na něj Snape a přešel k němu.
   „A co mám ještě vypustit z hlavy, aby to Voldemort nezjistil…?“
   „Neříkejte jeho jméno nahlas!“
   „Co mám ještě zapomenout? To, že jste mi minule tak zhnusil mého otce, že jsem ho skoro začal nenávidět? Za to, co vám udělal? Myslete si, co chcete, ale já nejsem jako on, nepředvádím se a nedělám všechny ty pitomosti.“
   To Snapea zarazilo a zamyšleně na Harryho koukal. Harry dýchal o překot, pěnil vzteky a nejraději by všechno v kabinetu rozmlátil. Nevěděl, co má dělat, jediné, co chtěl, bylo okamžitě odtamtud vypadnout.
   „Právě že jste jako on, jste až moc jako on,“ řekl jedovatě Snape a zase se tvářil kysele.
   „Je mi jedno, co Voldemort ze mě zjistí.“
   „Neříkejte to jméno nahl…!“
   „Ať si pro mě Démoni přijdou, je mi to jedno!“ křičel Harry a Snape podruhé ztuhl.
   „Odkud to víte?“ zeptal se Snape.
   „To vás nemusí zajímat,“ procedil skrz zuby Harry.
   „Vynakládám velké úsilí, abych se přemohl a znovu vás učil Nitroobranu…“
   „To ale nemusíte, buď mě zabijte, nebo pusťte!“ křičel ze všech sil Harry, opravdu už měl nervy nadranc.
   „Za tuhle návštěvu bych vám měl srazit nejméně padesát bodů a k tomu ještě byste dostal tucet školních trestů,“ řekl vztekle Snape.
   „Já jsem se o vaši pomoc neprosil,“ řekl Harry.
   „Pottere, já vás varuji.“
   „Varujte si, koho chcete,“ zarazil ho Harry. „Jste mým profesorem Lektvarů a Obrany proti černé magii, ale ne Nitroobrany, to nikdy… už nikdy,“ řekl Harry se zatnutými zuby a v kapse svíral hůlku.
   Snape si toho všiml, pak mávl svou hůlkou na zámek ve dveřích, až se ozvalo cvak!.
   „Dobrá, uvidíme tedy… jak jste dobrý, Pottere,“ řekl Snape, otočil se a začal si hledět svých věcí.
   Harry popadl kliku a vyběhl z kabinetu ven. Kdyby na něj teď položili vajíčka, uvařila by se natvrdo, jak teď úplně řičel. Hned za dveřmi kabinetu se za ním objevil Alf a začal ho zase sledovat.
   Harry vyběhl po schodech, jak nejrychleji mohl, aby mu Alf nestačil. Na Buclatou dámu pohlédl tak zle, že až nadskočila, protože si myslela, že ji jde zase spálit.
   S Ronem neprohodil ani slovo, jen mu řekl, že jde spát. Ztlumil si hlas a zalehl do postele. Nejradši by teď měl jednou tak větší hlavu, protože těch myšlenek, které se tam teď převracely, bylo tolik, že se mu do ní skoro nevešly, a bohužel převažovaly ty horší myšlenky.
   Hermiona s nimi nemluví, Lexter je mrtvý, se Snapem má dělat Nitroobranu, Alfa má stále za zády, celá škola na něj kouká jako na vyvrhela, nic horšího si snad ani nemohl přát.

   Pitomej Snape, je to ten největší idiot na světě, nenávidím ho! Nenávidím ho! Nenávidím ho z celého svého srdce!
   Zloba se za posledních několik dní v něm nakupila, všechno, co zažil kvůli věčnému slídění Alfa za jeho zády, včetně dotírání Snapea, který tím, co s ním zažil naposledy, tomu ještě dodal korunku.
   Teď se Harry krčil v koutě temné místnosti a jediné, co vnímal, byl nesnesitelný vztek na celý svět. Nenáviděl spoustu lidí, Brumbála, Pettigrewa, Snapea, Alfa, Malfoye mladšího i staršího, dokonce i Lupina a tu jeho sebranku. Nikdo Harrymu nechce pomoct, všichni si myslí, že tím, že před ním všechno ututlají, mu zachrání krk, ale to jsou na omylu, to jsou na velkým omylu, to je zkrátka nesmysl, tím ho jenom donutí ke vzteku a k tomu, aby věci vzal do vlastních rukou…
   Zase se ale před ním v dálce objevily ty odporné krvavě červené hadí oči. Harry se stále krčil v koutě a jeho vztek ho přibíjel k podlaze, nemohl uniknout, stěna za ním mu to nedovolovala a jeho vztek mu zakazoval vstát.
   Byl to had, plížil se k němu a dělal přitom na podlaze dlouhatánské oblouky. Jeho tělo se nekompromisně blížilo k Harrymu a jazyk mu kmital a ohmatával podlahu.
   Vtom tak silně, jako rána bičem, ho začala bolet z čista jasna jizva, poslední dobou měla zvykem bolet přímo závratnou bolestí, ani teď tomu nebylo jinak. Teď nejenom vztek, ale i ta bolest znemožňovala Harrymu vstát na nohy a alespoň utéct. Možná dokonce, že čím měl větší vztek, tím víc ho to přibíjelo k zemi. A že toho vzteku teď bylo přece jen dost. Neměl šanci se pohnout, had už byl jen kousíček od něj, vtom se zastavil, zvedl k Harrymu hlavu a mluvil na něj svým jedovatým hadím jazykem.
   „Čas se nachýlil, tentokrát už nesmíš selhat.“
   „Jdi ode mě pryč!“ křičel na něj hadím jazykem Harry, ale vztek s ním lomcoval o hodně víc, než kdy jindy, k tomu ještě ta jizva příšerně bolela…
   „Jen se rozčiluj! Já ani nic jiného nepotřebuji!“ sykl had, stočil se k výpadu a vyskočil na Harryho. Hned se kolem něho obtočil a jako hroznýš ho začal škrtit.
   „Pusť mě!“ křičel Harry, ale nebylo to nic platné, vztek, který měl v sobě, se s hadovou silou ještě zvětšoval, sám had se také zvětšoval, už dosahoval mohutných rozměrů, až se mu v dálce ve tmě ztratila hlava i ocas. V tom okamžiku jediné, co cítil, byla bolest jizvy.

   Vedle postele se znovu objevily dvě chlapecké nohy. Huply pomalu do bačkor a v tu chvíli se objevil i zbytek Harryho.
   Rozhlédl se po místnosti jako nějaký robot, všichni ostatní už spali, jen od Nevilla se ozývalo hlasité chrápání. Harry sebral hůlku ze stolku, hned potom i své brýle, které si poněkud nemotorně nasadil. Pak vyšel ze dveří do ložnice a začal scházet dolů ze schodů. Když dorazil do Nebelvírské společenské místnosti, zarazil se, jako by ho někdo zaklel. U vchodu do společenské místnosti seděl na křesle Alf a na první pohled spal, jenže přitom měl otevřené oči, kterýma koulel ze strany na stranu.
   Harry přimhouřil ty své a zamyšleně Alfa pozoroval. Pak jako kdyby začal pátrat ve své paměti a hned něco našel. Ledově se usmál, otočil se a vyběhl po schodech zase do ložnice. Otevřel kufr a vyndal neviditelný plášť. Pak ho přes sebe přehodil a znovu utíkal po schodech dolů. Kolem Alfa procházel tiše jako myška, dorazil k otvoru v průlezu a vyšel ven na chodbu. Za ním se ozvalo ospalé zamlaskání, jak tím, že odklopil obraz Buclaté dámy, ji i probudil.
   „Kdo je tam?“ zeptala se a začala mžourat ospalýma očima.
   Na chodbě byla tma a i kdyby ne, Harry měl na sobě neviditelný plášť, takže ho nikdo neviděl. Venku mrzlo na kost, nepršelo ani nic jiného, jen ledový vzduch pronikal nezavřenými okny dovnitř do hradu, až naskakovala husí kůže. Harry šel po schodech do patra pouze s jedinou místností, a to Brumbálovou pracovnou. Nikdo ho cestou neobtěžoval, protože měl na sobě neviditelný plášť. Avšak nechoval se jako Harry, jako kdyby to byl úplně někdo jiný.
   Dorazil před kamenného chrliče, který blokoval cestu nahoru po schodech do Brumbálovy pracovny. Harry heslo neznal, nemohl jít přece dál.
   Chlapec ale napřímil hůlku, obnovil si hlas a hned nato vyslovil nějaké složité zaklínadlo. Z hůlky vyšlehly stříbrné a rudé paprsky a zaryly se do hrudi chrliče. Ten se v tom okamžení roztrhl a sesypal na hromadu kamení.
   Harry vešel dovnitř a postavil se na první schod, který měl správně vyvést kouzelníka až nahoru ke dveřím, vedoucím do ředitelovy kanceláře. Znovu něco zamumlal a vtom se opravdu první schod začal zvedat a vyvážel ho nahoru jako eskalátor. Za prvním schodem se začaly objevoval další a další, až nakonec Harry dorazil před pevné dřevěné dveře, vedoucí do Brumbálovy pracovny.
   Vzal za kliku a otočil s ní. Nešlo to, dveře byly zamčené. Stejně jako v tom snu, který se mu zdál onehdy na ošetřovně, prošel vším, i kamenným chrličem, ale tyto dveře byly nějak důmyslně zabezpečeny.
   „Alohomora,“ řekl Harry a mávl na dveře hůlkou. Ty jenom zarachotily a ani se nepohnuly.
   „Dissendium,“ řekl znovu, dveře se ani nepohly. „Finite Lokturnus!“ řekl znovu a na jeho obličeji se začal zračit hněv. Dveře znovu nic.
   Harry odhodil hůlku, rozpřáhl ruce a začal křičet, jako kdyby soustřeďoval veškerou svou sílu, konečky prstů mu začaly žhnout, prsty teď dal na kliku a ta začala světlat, až se rozpálila na kov a roztekla.
   Chlapec byl udýchaný, ale pořád ještě stál na nohou a nehodlal se vzdát. Po klice se ve dveřích objevil malý otvor na druhou stranu do Brumbálovy pracovny.
   Harry sebral znovu svou hůlku a prostrčil ji otvorem. Pak začal říkat nějaké zaklínadlo, ale aniž by to čekal, někdo mu hůlku otvorem vytrhl z ruky.
   Vtom se dveře doslova rozletěly dokořán, na jejich prahu stál Brumbál a svíral Harryho hůlku.
   „Vím, co chceš, Tome,“ začal říkat klidně Brumbál. „Od zítřka se to přestěhuje na nové místo.“
   Harry, kterého právě ovládal Voldemort neboli Tom Rojvol Raddle, sice stál naproti Brumbálovi, ale byl bez hůlky.
   Vtom se z ničeho nic rozesmál. Jeho smích byl toho nejzlejšího rázu, jakého kdy bylo jeho tělo schopno.
   „Chceš ochránit toho kluka?“ dosmál se Harry. „Je ještě mladý… a cítím v něm nenávist vůči tobě, Brumbále.“
   „Harry to sám musí časem pochopit,“ řekl klidně Brumbál a za jeho půlměsícovými brýlemi se zračily jeho stařecké vrásky.
   „Je v pubertě a ty už jsi starý, drahý příteli,“ řekl odporně Harry. „Už nejsi schopen toho, co jsi dokázal před padesáti lety, ani před tím jsi na to neměl sílu.“
   „Ujišťuji tě, Tome, že na to jsem ještě dost silný,“ řekl Brumbál a snažil se svým usměvavým obličejem koukat na Harryho nanejvýš vážně.
   „Neměl jsi na to sílu ani před tím, zabiješ Harryho jako před tím toho kluka,“ řekl posměvačně Harry.
   „To už se nebude opakovat, před padesáti lety jsem uvažoval jinak, člověk se poučí ze svých chyb, Tome,“ řekl Brumbál vážně.
   „Chyb?“ vyhrkl Harry jakoby předstíral překvapení. „Vždyť ten kluk byl nevinný!“
   „Byl už dávno mrtvý, a to kvůli tobě a já nedovolím, abys to samé udělal Harrymu,“ řekl Brumbál přímým hlasem.
   „Jakmile jednou zabiješ, zůstane to v tobě,“ sykl na něj zle Harry.
   „Nedovolím ti, abys Harryho tím, co máš v plánu, zničil,“ řekl Brumbál.
   „Dej mi ten kámen a já ti přísahám, že ho nechám žít,“ odsekl Harry.
   „Nebyl by to jeho život, on není stvořený být…“
   „Ale prosím tě!“ křikl Harry a pohodil rukama. „Hádáme se tu jako dvě staré báby,“ pak se ohlédl znovu na Brumbála, popošel k němu a z blízka mu řekl: „Jsi ředitel, víš moc dobře, co jsem ve skutečnosti zač.“
   „Nejsi nic jiného než vrah,“ řekl klidně Brumbál.
   „Víš, že Godrik byl stejný jako ty…? Jako kdybys byl jeho dvojče,“ řekl Harry a zatínal vzteky pěsti. „Co chceš dělat? Chceš zase za tím klukem stát, jako jsi to dělal celý jeho život?“
   „Tentokrát ne, tentokrát jsem se rozhodl, že Harry je dost starý na to, aby se o sebe postaral sám… a pokud ne, tak na to musí přijít sám.“
   „Tak proč mi nedáš ten kámen?“ zeptal se ho vztekle Harry.
   „Nech Harryho na pokoji, už toho vytrpěl dost,“ řekl Brumbál.
   Harry se od něho odvrátil, chvíli přemýšlel a pak řekl: „Dnes se rozejdeme v klidu,“ pak se ohlédl znovu na Brumbála a pokračoval, „ale toho kluka si vychutnám. Ani tvé marné snažení o Nitroobranu mě nezastaví, zvláště když tě tak ze srdce nenávidí.“
   „Já věřím, že to Harry dokáže, jinak bych ho do toho nenutil.“
   Harry se uchechtl a opřel se o rám dveří, jako kdyby si povídal s dobrým kamarádem. „Víš, dlouho jsem přemýšlel. Ale na tak velkou pomstu za to, co mi ten kluk provedl, jsem nemohl přijít ani svým nadlidským mozkem,“ řekl Harry a zvážněl. „Až pak mě to napadlo. Měl jsi pravdu, jeho smrtí nic nevyřeším, vzpomněl jsem si na jeho první ročník v Bradavicích a přišel jsem na to. Ten kámen dostanu, Brumbále, i kdyby to bylo to poslední, co v životě udělám.“
   „Od Pána všeho zla bych čekal něco prozíravějšího,“ řekl Brumbál. „Inteligentní mysl by přišla na to, že pomstou nic nevyřešíš.“
   Harry se znovu rozesmál a kroutil vesele hlavou.
   „Co když ho zničím?“ ozval se znovu Brumbál.
   Harry zvážněl a pohlédl znovu důležitě do Brumbálových očí.
   „Vím toho o moc víc, než by sis myslel,“ řekl Harry pomalu a ledově. „Flamel je už po smrti, nevíš jak,“ zdůraznil poslední slovo.
   „Kvůli Harrymu bych to schoval až do jádra Země,“ řekl vážně Brumbál.
   „Co na tom klukovi vidíš?“ divil se Harry. Pak jakoby se nechutně kolem sebe podíval. „Sakra podívej se, Brumbále, celý tenhle svět jde do háje, máme mudlovské šmejdy na každém kroku!“
   „Zapomínáš, že každý z nás je z části mudla, i ten nejčistší kouzelník,“ řekl Brumbál.
   „Jde ale o to, jaká krev se s tou mudlovskou smísila,“ řekl ledově Harry.
   „Každý má právo na…“
   „Nesmysl!“ křikl Harry. „Když si vzpomenu, jak to před tisícem let začalo… dříve za to… křížení posílali na šibenici!“
   „Vydržíš v Harryho těle jen kvůli jeho momentálnímu rozpoložení, ale jeho moc zase bude silná, brzy to skončí… jako ty,“ řekl Brumbál. „Tohle už není tvůj svět, ten skončil před tisícem let… a to i s tebou,“ řekl Brumbál a poprvé také ledově zle.
   Harryho to nejspíš naštvalo ze všech vět, co zatím od Brumbála slyšel, nejvíc. „Nezapomeň, Brumbále, že znám polovinu zaklínadel ochraňujících tuhle školu… mysli na to,“ řekl a pak ještě ledově dodal. „Stojí ti za to jeden kluk?“

   „Pane?“ ozvalo se z dálky.
   „Pane Harry Pottere, slyšíte mě?“ ozvalo se znovu.
   Harry otevřel oči a rázem ho oslnilo denní světlo, takže si musel přikrýt víčka. „Pane, slyšíte mě?“ ozval se znovu hlas, Harry poznal, že to byl spíš skřehotavý hlásek.
   „Co se stalo?“ zeptal se omámeně Harry a šátral kolem sebe pro brýle.
   „To Dobby neví, pane,“ ozvalo se.
   „Dobby?“ vzpamatoval se Harry a před jeho zraky se objevily dvě veliké vykulené oči domácího skřítka.
   „Pán má brýle už na nose, prosím,“ řekl skřítek. Harry zjistil, že je to pravda, že tak špatně vidí jenom kvůli tomu, jak ho ozářila denní obloha prosvítající okny dovnitř.
   Začal zaostřovat a konečně spatřil Dobbyho v celé své kráse.
   „Kde jsem se tu vzal?“ divil se Harry.
   „Dobby už řekl, že neví. Dobby šel za panem Brumbálem a narazil tu na vás,“ zaskřehotal skřítek.
   Harry si uvědomil, že leží v pyžamu na nějaké dece v chodbě vedoucí do Brumbálovy pracovny.
   „To snad ne, už zase,“ postěžoval si Harry, protože si domyslel, že se zase vydal na noční výlet po škole.
   „Pán by si měl pospíšit, za chvíli půjdou studenti na snídani,“ hlesl skřítek.
   „Asi máš pravdu… a co že jsi tady dělal?“ zeptal se stále zmateně Harry.
   „Jak jsem řekl, Dobby šel za ředitelem školy. Dobby už raději nechtěl chodit za Harrym Potterem na návštěvy, protože… protože…“
   „Proč?“ divil se Harry.
   „To kvůli tomu, co se stalo před měsícem,“ hlesl skřítek a krapet ustoupil od Harryho, jako kdyby očekával, že mu jednu ubalí.
   „No… před měsícem se toho stalo hodně, nemyslíš?“ řekl Harry a Dobby smutně a nepatrně přikývl.
   „No, tak nemohl bys být trochu přesnější?“ páčil z něho Harry.
   „To kvůli tomu plesu, Dobby slíbil, že Harrymu Potterovi pomůže, ale nepomohl,“ řekl skřítek a zase trošku poodstoupil.
   „Co se stalo na plese?“ divil se Harry.
   „Pán žádal po Dobbym pomoci s tančením, jenže Dobby potkal…“ říkal skřítek a zasekl se.
   „Koho jsi potkal?“
   „Svého bývalého pána, pane,“ řekl Dobby.
   „Malfoy je v Azkabanu,“ opáčil Harry.
   „Dobby myslel mladšího pana Malfoye,“ hlesl skřítek a smutně na Harryho koukal. „Ptal se mě, co tam dělám a když jsem mu řekl, že vám chci pomoci, tak mi přikázal se vrátit a…“
   „Dobby, ty jsi ho ale nemusel poslouchat,“ řekl Harry.
   „Dobby to ví, pane, Dobbyho to moc mrzí, že vám nepomohl. Za trest si připíchl na uši prádelní kolíčky na dva dny, pane.“
   „Cože jsi?“ vykulil na něj oči Harry.
   „Pokud si pán myslí, že to není dostačující trest, Dobby může…“
   „Ticho, Dobby,“ zarazil ho Harry. „Teď mě dobře poslouchej,“ řekl mu Harry a přisunul se k němu. „Za nic se už netrestej, ber to jako poslední příkaz, který ti někdo dal, jasné?“
   Dobby stále smutně na Harryho mžoural, nevypadalo to, že by s tím souhlasil.
   „Co se děje, Dobby?“ zeptal se Harry a pak si něco uvědomil. „Proč jsi vlastně šel za Brumbálem.“
   Dobby znovu trochu poodstoupil a bojácně na Harryho mžoural.
   „Mě se nemusíš bát, Dobby,“ ujišťoval ho Harry.
   „Dobby šel poprosit ředitele Bradavic, aby mu přestal dávat peníze za jeho práci, pane,“ hlesl skřítek.
   „To kvůli ostatním skřítkům?“ zeptal se naštvaně Harry.
   „Tak jest, pane,“ souhlasil Dobby.
   „Vždyť se ti líbilo mít peníze a něco si koupit,“ divil se Harry.
   „To ano, pane, ale…“ Dobby přemýšlel, co řekne. „Ale ostatní skřítkové si zkrátka nemyslí, že to tak je správně, pane.“
   „Myslíš to, že na tebe všichni koukají jako na vyvrhela?“ zeptal se Harry.
   Dobby na něj překvapeně pohlédl a pak přikývl.
   „No, alespoň v jednom tě můžu ujistit, nejsi v tom sám,“ řekl Harry zasmušile.
   „Dobby slyšel ošklivé řeči od studentů o vás, pane,“ hlesl skřítek.
   „A co jsi slyšel?“
   „Že prý míváte záchvaty, při kterých se neovládáte a zabíjíte, pane,“ řekl Dobby.
   „A co si o tom myslíš ty?“ zeptal se zvědavě Harry.
   „Dobby je vám stále zavázán, pane. Ví, že by Harry Potter nikdy nebyl ničeho takového schopen,“ vysypal skřítek rychle.
   „Víš, Dobby, já si myslím, že ti ostatní skřítkové spíš závidí, že si můžeš dovolit kupovat si nové věci a tak dál,“ řekl Harry a postavil se na nohy. „Můžeš jít za Brumbálem, myslím ale, že nebude příliš nadšený tím, co po něm budeš chtít.“
   „Dobby neví, co má dělat, pane,“ hlesl skřítek zklamaně. „Winky už kvůli Dobbymu odjela z Bradavic.“
   „Už je pryč?“
   „A prý kvůli Dobbymu,“ potvrdil skřítek.
   „No… tak snad až se potkáme příště, budeme mít oba lepší náladu, co říkáš?“ řekl nakonec Harry.
   „Dobby může přijít na návštěvu, pane?“
   „U mě jsi kdykoliv vítán,“ řekl s úsměvem Harry, sebral deku pod sebou a ubíral se směrem pryč. Když začal vybíhat po schodech do Nebelvírské společenské místnosti, tak si uvědomil, že vůbec nedrží v ruce deku, ale svůj neviditelný plášť.
   Jak se tam vůbec vzal a jak se tam vzal samotný Harry? Na nic si nepamatoval, jen že usnul a myslel při tom na to, jak by vypadaly další hodiny Nitroobrany s profesorem Snapem.
   Cestou zpátky se stále snažil přijít na to, copak mu tím chce někdo něco naznačit, třeba Brumbál?
   Jestli si Voldemort myslí, že tím, že Harryho bude vláčet před Brumbálovu pracovnu, něčeho dokáže, tak to je na omylu.
   Něco ale chtěl, už se mu to přece zdálo, šel do Brumbálovy pracovny a zarazily ho až poslední dveře. Voldemort ví, že letos už Harry není tak bláhový, aby naletěl na ty sny, které měl minulý rok. Jak se mu stále zdálo o Odboru záhad a čím víc se mu to zdálo, tím víc se mu tam chtělo. Ne, teď tu samou chybu neudělá, aby šel jako poslušný pes tam, kam mu pán přikáže.
   Dorazil do společenské místnosti, byla tam asi už desítka studentů, kteří se spolu bavili o škole. Když uviděli Harryho v pyžamu, bylo to, jako když na všechny někdo pošle kouzlo na zkamenění.
   Harry si toho ani nevšímal, vyběhl nahoru do ložnice a začal se převlékat do školního hábitu, hned nato se začali budit i ostatní v ložnici.