Gramatické chyby
Opraveny
Rebeka
Stran-35 | Čteno 3550x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 33.


Obří sépie

„Cože, ty jsi zase byl pod mocí Ty-víš-koho?“ divil se Ron u snídaně ve Velké síni.
   „Jo, nevím proč a co měl v plánu, zase jsem se probudil u Brumbálovy pracovny,“ odvětil Harry kysele a potichu, takže ho slyšel jenom Ron a Hermiona, sedící vedle.
   „To je proto, jak nechodíš na tu Nitroobranu, to je jasný,“ řekl hned najisto Ron.
   „To pro tebe mám taky novinku, včera mi Snape místo školního trestu řekl, abych s ním dělal Nitroobranu,“ řekl Harry a ládoval do sebe smetanový krém.
   „A co jsi mu na to proboha řekl?“ ptal se Ron.
   „Měl jsem sto chutí ho poslat do věčných lovišť, jestli víš, co tím myslím, zkrátka jsem rezolutně odmítl,“ řekl Harry a očekával, že Hermiona bude namítat, ale ta kamenně seděla u stolu a jedla pomalu sousta snídaně, dokonce i výtisky Denního věštce nechávala ležet na stole bez povšimnutí a dokonce i učení v poslední době nechávala otálet což bylo přímo neuvěřitelné.
   „Tak to musel být Snape, nepřipadá ti podezřelé, že se objevíš u něho v kabinetu,“ uvažoval Ron, „a vzápětí zrovna tu noc bloumáš zase k Brumbálově kanceláři?“
   „Víš, nevím jak to říct, ale nějak uvnitř jsem si naprosto jist, že by Snape nikdy Brumbála nezradil,“ řekl pomalu Harry a sledoval přitom, jak Snape, sedící co nejdál od páchnoucího Alfa, se snaží i přes jeho smrad najíst.
   „Já jsem mu nikdy nevěřil, už od prvního ročníku, nebude se nikdy chovat jinak, vždycky to bude… no prostě Snape,“ řekl Ron.
   „A nenapadlo vás,“ ozvala se najednou Hermiona, „že to dělá kvůli tomu, aby ho Harry nenáviděl, a tudíž aby Voldemort neměl žádné podezření o jeho spolupráci s Brumbálem?“
   „Možná…“ doplnil dychtivě Ron. „Harry, víš, jak je nebezpečné, že máš ten pocit, že by Snape nikdy Brumbála nezradil?“
   Harry nad tím chvíli přemýšlel a pak řekl: „Přece ze mě nemůže Voldemort vyloudit všechny informace, co vím.“
   „A co ten neviditelný plášť, ten jsi měl na sobě, když jsi byl v noci pryč, ne?“ řekl Ron. „Jak by mohl vědět, že máš v kufru neviditelný plášť?“
   „Musel to ode mě zjistit,“ doplnil ho Harry a Ron mu na to přikývl.
   Den plynul zase jako obvykle, Harrymu bylo stále více smutno, ten vztek se mísil s jakýmsi steskem po něčem, co mu schází. Nejprve si myslel, že to je po Lexterovi, ale tak hluboký stesk by zanechal jen někdo, kdo pro Harryho znamenal víc, než cokoliv na světě. Co je to, co ho už od listopadu tak strašně trápí?
   Užíralo mu to mysl a čím dál víc se přestával soustřeďovat na učení. S přicházejícím steskem se také méně bavil se svými přáteli, kteří měli stále dobrou náladu, kterou s nimi Harry nesdílel. Logicky se jim začal po chvilce stranit.
   Zase ho přepadávaly hrozné myšlenky a pocity, chyběl mu Sirius, chyběl mu Lexter, chybělo mu… ještě něco, co nemohl popsat. Jako kdyby minulý den zažil něco tak strašlivě stresujícího, co vyžadovalo, aby Harry byl tak neuvěřitelně nervově vysilován, že se dnes choval jako slabá blecha, smutná nad svou vlastní bezcenností.
   Harry se znovu přestával bránit urážkám Malfoye a ostatních Zmijozelských, kterých už přešly obavy z toho, že by je Harry mohl zabít. Zase zařadili na tu starou známou kolej a začali si na Harrym vybíjet vztek. Nebelvírští kromě jeho přátel mu nepomáhali, stále se ho stranili, Harry si vzpomněl, jak na něj všichni radostně koukali, když poprvé letos vstoupil do společenské místnosti.
   Teď se cítil, jako by byl jenom stín sebe sama, toho minulého Harryho, kterého pohřbil včerejšek a možná, že už dávno i minulý rok.
   Snape si na něm znovu vybíjel vztek, jako kdyby byl rád za něco, v čem se spolu přeli a on měl pravdu. Na koneci hodiny triumfálně prozradil, že se Harry znovu objevil na chodbě v pyžamu, a to spojil s fórem, že si spletl ložnici s Brumbálovou pracovnou. Přežil i záchvatný smích Zmijozelských, hlavně pak Malfoye, který to hned šel radostně roztrubovat po celé škole.
   Ani Hermiona se ho moc nezastávala, byla vedle svého souseda Goyla jako tichá puťka a ani nedutala. Stále s sebou na hodiny něco nosila a párkrát to vytáhla z tašky, jako kdyby to byl nějaký obrázek nebo fotka nebo prostě kus papíru, Harry to nemohl na dálku poznat, ale bylo mu Hermiony strašně líto, to, co prožívala, ještě podtrhovalo jeho vlastní smutek.
   Když skončila poslední odpolední vyučovací hodina, vypadal Harry, jako kdyby celou noc nespal, sám si říkal, že to možná byla i pravda. Ve společenské místnosti se všichni hlasitě bavili a smáli, hráli si s různými věcmi od Taškářových kouzelných blbůstek, někdy zaslechl i název firmy Pitominky Freda a George.
   Rozhodně se mu nechtělo zůstávat ve společenské místnosti, něco ho táhlo ze všeho toho povyku a radosti, bylo mu nanic a neměl na to prostě náladu.
   Stále si lámal hlavu, jestli ten silný stesk je způsobený jenom smrtí Siriuse, nebo ještě něčím jiným. Hlava se mu mohla rozskočit, když na to myslel, co by teď dal za myslánku, kam by si mohl odložit tíživé myšlenky.
   Ale ne, myslánku má Brumbál, ten náš slavný Brumbál, to ten přemluvil Snapea, aby ho nutil k Nitroobraně. Harry si slíbil, že mu nikdy nezapomene, že ho poslal k Dursleyovým. Nikdy, nadosmrti si to bude pamatovat.
   Aniž by si to uvědomoval, byl venku na školních pozemcích. Celou dobu pořád myslel na problémy, až si ani neuvědomil, že došel tak daleko. Ohlédl se za sebe, pomaličku za ním šli Alf, Filch a asi padesát metrů dál ještě paní Norrisová. Koukali na něj, jako by venčili psa, ten pohled byl příšerný, Harry ale viděl, že se Filchovi moc venku nelíbí, nejspíš je mu zima. Takže je rozhodnuto, bude se venku procházet co nejdéle.
   Došel k útesu u hradní stěny, kde byl překrásný výhled na celé širé jezero, v této době již pokryté ledem. Pak si ale Harry všiml věci téměř nepřehlédnutelné. V jezeru byl Dráp, lámal led před sebou jako ledoborec, očividně se vracel zpátky na břeh, odkud na něj mával Hagrid. Při tom pohledu Harrymu přejel mráz po zádech, divil se, jak vůbec může do té vody vlézt, když je venku několik stupňů pod nulou, jasně si řekl, že by tam sám nikdy nevlezl, ani kdyby se mělo jednat o druhý úkol v Ohnivém poháru v soutěži tří škol.
   Zaujalo ho ale, proč Dráp tak šátral po něčem v jezeru. Vydal se tedy za nimi dolů k jezeru. Musel to však obejít kolem, protože útes byl vysoký a pěšina, která vede dolů, zahrnuje velkou obchůzku.
   Filch se už na ním nedržel, pouze Alf mu šel v patách a spokojeně vyfukoval kouř ze své zmačkané cigarety.
   Prvního, koho Harry zahlédl, byl samozřejmě Dráp, tyčící se nad korunami stromů, čímž ještě více vyznívala jeho velikost, která od září byla zase o něco větší.
   „Harry!“ křičel Dráp už z dálky a na jeho kulatém obličeji se rozhostil úsměv.
   Pak se vynořil i kolem tří metrů vysoký Hagrid a stejně jako jeho bratr se na Harryho usmíval.
   „Ahoj, Hagride!“ křikl na něj z dálky Harry a přispěchal blíž, aby měli alespoň minutu pro sebe, než ho dožene Alf, který teď funěl a sešplhával po příkré pěšince dolů k jezeru.
   „Nazdar, Harry, copak že si tak udejchanej?“ ptal se Hagrid.
   „To kvůli mému doprovodu,“ odvětil Harry a ukázal na díky bohu ještě vzdáleného Alfa. „Ahoj Drápe!“ křikl Harry směrem do oblak, kde se nacházela obrova hlava.
   „Ahoj, Harry!“ ozval se Dráp, až to zadunělo.
   „Jak to vypadá s tím, jak ti chtěli Drápa odvést?“ zeptal se Harry.
   „No… to víš, teď na Ministerstvu maj jiný problémy, nejspíš to vodložej až na příští rok,“ zahřímal Hagrid.
   „A už jsi něco vymyslel?“ zajímal se Harry.
   „No…“ hlesl Hagrid a podrbal se po vousaté bradě, „abych pravdu řek, napadlo mě toho docela dost, když už sem toho drobečka sem dokázal dostat, tak nemůže bejt problém ho zase dostat pryč, to se ví,“ podotkl Hagrid a stále se neměl k odpovědi. „Ale co se toho tejče, mě spíš de vo tebe, Harry, dyť ti hrozí trestní řízení.“
   Harry si povzdychl a posadil se na jednu nízkou větev u stromu.
   „Nevím, co mám dělat, Hagride. Nejradši bych nechal školy,“ hlesl smutně Harry.
   „To nesmíš, Brumbál by to nechtěl…“
   „To je mi jedno,“ zarazil ho Harry. „To, co Brumbál chce a nebo nechce, je pro mě teď na posledním místě.“
   Hagrid nevěděl, co na to má říct, ještě nikdy Harryho neslyšel tak ošklivě o Brumbálovi mluvit.
   Sedl si vedle něj na větev, která se hned o metr prohnula a zlověstně zapraskala.
   „Víš, Harry, taky jsem přemejšlel nad pěkně praštenýma věcma, kvůli tady Drápovi,“ řekl potichu Hagrid a ukázal na svého bratra. „Myslim si, že člověk by se měl rozhodnout, kdy mu za to stojí udělat nějakou zvlášť velkou blbost.“
   „Co tím myslíš, Hagride?“ zeptal se Harry.
   „No… ehm…“ přemýšlel Hagrid a zase se poškrábal na bradě. „Víš, třeba… třeba včera mi málem ploskolebec ukousl prsty, protože sem si myslel, že mu dát shnilou mrkev bude dobrej nápad, ale nebyl,“ řekl pomalu a Harry na něj zmateně pohleděl. „Koukej, tyhle chytrý řeči mi moc nejdou, tak to po mně nechtěj,“ zamluvil to hned Hagrid a Harry se mu na to pousmál.
   „Co jste tady vlastně s Drápem dělali?“ zeptal se Harry.
   „Ale, Brumbál mi dal něco moc důležitýho, prej abych to tady s Drápem skoval v jezeru. Ale prej že je to tajný, zvláště pak abych to neřikal…“ vtom na Harryho vykulil oči, jako kdyby mu právě něco došlo. „To sem neměl řikat, to sem neměl řikat…“ brblal Hagrid a vyděšeně přemýšlel, jak to zamluví.
   „Co jsi neměl říkat?“ divil se Harry. „Mně to stejně moc nedává smysl a je mi to vlastně i jedno, nepřekvapuje mě, že slavný Brumbál přede mnou zase něco tají,“ řekl naštvaně Harry.
   Prásk!
   Vtom se ozval ohromný dusot. Dráp zavrávoral a zaskučel, ve stejném okamžiku se pod oběma větev prolomila, až Harry dopadl těžce na zadek. To Hagrid vyskočil na nohy, až to větev nevydržela.
   „PROBOHA, DYŤ VÁM NIC NEUDĚLAL!“ křičel z plných plic Hagrid na Alfa, který právě před chvilkou poslal omračovací kouzlo na Drápa, který zavrávoral, až málem upadl.
   „Nevoďte Garryho poblíž tak nebezpečných tvorů, jinak budu nucen zasáhnout!“ křičel Alf a mířil stále dál svou hůlkou.
   „Já vám dám zasáhnout, vy darebáku!“ křičel Hagrid a těžce k Alfovi našlapoval.
   „Hagride!“ křičel Harry a škrábal se znovu na nohy. „Hagride, počkej, já už odejdu a on se mnou!“
   Pak se rozeběhl, rozloučil se s Hagridem a běžel co nejdál, aby ho Alf zase sledoval a nechal Hagrida na pokoji.
   „Jen běž, Garry, já si tady něco s našim přítelem vyřídím,“ pronesl naštvaně Alf a vyplivl cigaretu.
   „Hagride…“ varoval ho Harry.
   „To je dobrý, Harry, nic se nestane,“ ujišťoval ho Hagrid, který se vzpamatoval, když viděl jak to Harryho všechno vzalo.
   Harry vybíhal znovu nahoru ke hradu, vtom ale zakopl, upadl a silně si narazil čelist. Nebylo to ale kvůli nepozornosti, to silně jako bič se najednou rozbolela jizva, až Harry zavíral oči a ztrácel vědomí. Hrdlo se mu sevřelo tak, že nebyl ve stavu křičet, zato žaludek měl jako v pračce zapnuté na nejvyšší otáčky.
   Vtom z čista jasna bolest ustala, netrvala déle jak pár vteřin. Harry stále ležel na chladné zemi a mnul si se slzami v očích jizvu. Cítil, jak mu srdce zběsile tluče, i když se už nic nedělo. Při každém úderu se mu zatřáslo celé tělo, zdálo se mu, jako by na pár vteřin ztratil vědomí.
   „CO TO KRUCI MÁ ZNAMENAT!“ křičel Harry do nebe, jako by si myslel, že ho Voldemort uslyší. Znovu v něm to sebeovládání přestalo fungovat, to, co teď Alf udělal Drápovi, jak se k němu chovají ostatní, to vše zase vybouchlo. „TAK SI ZABOL! JEN SI ZASE ZABOL, VŽDYŤ TEBE TO PŘECE NEBOLÍ,“ křičel dál, vztekle vytrhával zmrzlou trávu ze země a házel ji do vzduchu, jenže ta mu vzápětí padala zpátky do obličeje. „NECH MĚ UŽ NAPOKOJI!“
   ‚Ať už mě nechá být, ať už mě nechá být, prosím,‘ říkal si Harry v duchu a stále ještě ležel na studené zemi.
   Ležel tam snad už pět minut, až konečně na zádech ucítil chlad, který pronikl skrz tlustou vrstvu oblečení.
   Zvedl se na nohy a belhal se směrem k hradu, jako kdyby byl zraněný. V zádech ho zapíchalo, chlad ze země stále v oblečení zůstával a nepříjemně studil.
   Pro dnešek toho už zažil dost, dá si teplou sprchu a půjde se natáhnout do ložnice na postel s nebesy.
   Když došel ke vstupu do hradu, doběhl ho znovu Alf se slovy: „Garry, nespěchej tolik!“. To bylo to poslední, Harry naopak ještě zrychlil, jak nejvíc mu jeho zmrzlé tělo dovolovalo.
   Následovala večeře, Ron šel mezi dvěma svými kamarády, kteří teď vypadali, jako kdyby z nich někdo vysál život. Když k Harrymu nebo Hermioně něco prohodil, odvděčili se mu akorát naštvaným obličejem.
   Velká síň se pomaličku už připravovala přijmout mohutné vánoční ozdoby a za profesorským stolem se už udělalo místo na vánoční stromek, který vždycky každý rok Hagrid hrdě dotáhnul až do hradu.
   Popravdě Ron snad musel zažívat také ty nejhorší dny, jeho dva nejlepší kamarádi se cítili tak strašně pod psa, že jejich nálada byla až nakažlivá. Posměšky od ostatních kvůli jeho prefektskému převleku na Halloween skončily až dva týdny potom, od té doby se ještě nikdy letos necítil tak špatně.
   Harry zase neměl chuť k jídlu, i když jeho propečená kuřecí stehýnka vypadala lahodně, uždibl si tak málo, že i Pašík, Ronova sova, by snědl třikrát tolik.
   Nakonec talíř odsunul a na všechny v síni koukal mdle. ‚Proč ta holka z Havraspáru na mě pořád tak zírá?‘ divil se Harry pohledu Cho a snažil se koukat jinam. Žádný jiný pohled ale nebyl o nic lepší, věčně ho někdo v síni pozoroval, někteří byli zíráním na Harryho až tak zaměstnáni, že se pořádně vidličkou ani nestrefili do pusy.
   Vtom se z výšky snesla nějaká sova, byla černá jako uhel a na první pohled naháněla hrůzu. Už z dálky se jí leskly její rudé oči s kočičími panenkami. Harry ztuhnul, když zjistil, že míří k němu, v pařátech držela nějaký balíček, který vzápětí shodila před Harryho na stůl. Všichni v síni teď měli oči jenom pro něj.
   Harry opatrně balíček uchopil a pak ztuhl podruhé. Zahlédl totiž jméno odesílatele.

S pozdravem Tom Raddle

&nbps;  Rychle schoval balíček pod hábit, ani se neohlížel na své dva překvapené kamarády a vyběhl z Velké síně ven. Šinul si to hned do Nebelvírské společenské místnosti. ‚To je balíček od Voldemorta!‘ říkal si v duchu, z jedné strany byl nedočkavý vidět, co je uvnitř, a z té druhé mu to nahánělo husí kůži a nejradši by balíček hodil do ohně.
   Jenže zvědavost převažovala. Harry, když vybíhal po schodech do ložnice, byl úplně nedočkavý vidět, co je uvnitř, z druhé strany ale věděl, že už minulý rok ho jeho zvědavost tolik přemohla, že kvůli němu zemřel Sirius, když se ho snažil zachránit, co když někdo zemře i teď?
   Přece kdyby to bylo až tolik nebezpečné, tak by Brumbál nedovolil, aby to Harry dostal, přece se před ním snaží ututlat každou blbost.
   Dosedl na postel a začal trhat obal. Roztrhl krabici a vypadlo z ní na něj černé vejce. Nejdřív se toho Harry lekl, až málem vyjekl, ale pak se za vejcem ještě pomaličku snášel dolů papír. Byl tmavě modrý a zvláštně světelný, na první pohled jakoby snad i radioaktivní, písmo na něm světlounce svítilo, ale jeho vzhled nebyl nijak příjemný. Popadl jej a začal číst, všechno mu to nahánělo husí kůži, ale zvědavost ho přemohla.

Voldemortův dopis
_text

   Harrymu se rozbušilo srdce. Uvědomil si, že v životě horší dopis nedostal. To je přesně to, čeho se tolik bál, Voldemort ho dostal, zvítězil, pokud na světě je něco, na čem Harrymu nejvíc záleželo, pak to jsou jeho přátelé. Byl by pro ně ochoten položit i život, i několikrát, pokud by to šlo.
   Náhle se dovnitř vřítil Ron a za ním hned Hermiona.
   „Co tu děláš?“ ptal se udiveně Harry Hermiony, která právě vstoupila do chlapecké ložnice.
   „Co jsi to dostal, Harry?“ zeptala se.
   „Ale… ale nic,“ zamluvil to předstíravě Harry a snažil se skrýt bouli pod peřinou, kterou dělalo vejce.
   „Hele, nelži, něco ti přišlo,“ řekl Ron.
   „Zničil jsem to,“ pronesl Harry.
   „Ty jsi to zničil?“ vyhrkla Hermiona a se strachem si zakryla obličej, jako kdyby měla tušení, o co jde.
   „Kdo ti to poslal?“ ptal se dál Ron.
   „Nevím, nepodíval jsem se,“ zalhal Harry.
   „Harry, nejsi moc dobrý ve lhaní,“ řekla Hermiona.
   „Podívejte, dejte mi pokoj, v tom dopisu nic nebylo, jasný?“ řekl rozhodně Harry.
   „Ale bylo,“ řekla Hermiona skálopevně a možná i trochu naštvaně.
   Harry se postavil a podíval se jí nevěřícně do očí. Chvíli na ni hleděl a pak začal překvapeně říkat.
   „Ty si opravdu myslíš, že jsem Kruma zabil?“
   „To si nemyslím, Harry,“ řekla hned Hermiona, ale takovým podivným tónem.
   Harry se chytil za hlavu, jako kdyby ho bolela, zradí ho jeho vlastní přítel? To snad není možné.
   „Jak… jak si to vůbec můžeš myslet!“ křikl nevěřícně Harry.
   „Já si to nemyslím,“ řekla hned Hermiona, která se lekla Harryho křiku.
   Harry se na ni nasupeně otočil a se zatnutými zuby jí řekl:
   „Chceš něco vědět? Hm?“ řekl jí a hleděl jí naštvaně do očí, jeho hlas měl podobu ledového hlasu Voldemorta. „Zabil jsem ho. Ano, byl jsem to já. Kdybych nežil, Krum by stále ještě dýchal…“ řekl a pak se znovu rozkřičel z plných plic. „JEDINÝ DŮVOD, PROČ JE MRTVÝ, JSEM JÁ!“
   Hermioně vhrkly do obličeje slzy a začala pomalu od Harryho ustupovat ke dveřím. V jejích očích se mísilo snad vše, odpuštění se zlobou, strach se štěstím, láska s nenávistí…
   Otočila se a vyběhla pryč z ložnice.
   Ron ještě chvíli nevěřícně hleděl Harrymu do tváře, z jedné strany měl výraz, jako by se Harryho bál, z druhé strany bylo vidět, jak je naštvaný z toho, jak na Hermionu řval.
   Zvedl se a šel také ven z ložnice.
   „Jdeš si za ní?“ křikl na něj Harry.
   Ron se otočil a naštvaně na Harryho pohlédl. Pak začal sbíhat dolů po schodech.
   „Jen si jdi, já vás stejně nepotřebuju!“ křičel ještě za ním Harry.
   ‚To jsem nechtěl,‘ řekl hned vzápětí a strašlivě ho začalo mrzet to, jak na Hermionu křičel. Sedl si vyčerpaně na postel a těžce oddychoval. Ten tíživý pocit zaseklého knedlíku v krku se zase objevil. Jako kdyby nemohl pořádně polknout, místo, aby volně dýchal, začal snad ještě sípat.
   ‚Tohle jsem nechtěl, jsou to kamarádi,‘ říkal si dál Harry. Co si teď o něm Hermiona pomyslí? Opravdu, že je vrah? Bude ho ode dneška nenávidět?
   Strašlivě ho začalo mrzet to, jak řekl, že už je stejně nepotřebuje. Právě své kamarády potřebuje ze všeho nejvíc. A když už za ně musí být Voldemortovým poslíčkem, neměl je přece proti sobě poštvat.
   Ležel smutně na posteli a lámal si hlavu s tím, co právě řekl. Ležel tam stále dál, čas nezadržitelně plynul, venku se už nadobro setmělo a objevily se hvězdy zakryté hustou dekou mraků.
   „Na co myslíš, Harry?“ zeptal se stařecký hlas odněkud z kouta.
   Harry se napřímil na posteli a pohlédl tím směrem. Stál tam Brumbál a za půlměsícovými brýlemi se mu zajiskřily oči.
   „Na nic,“ řekl hned Harry a pohled na Brumbála, v něm zase začal budit vztek.
   „Slyšel jsem, že Hermiona teď není ve své kůži,“ řekl Brumbál a posadil se na sousední Nevillovu postel. „Měl by ses k ní chovat dobře a pokusit se ji rozveselit, Harry,“ řekl Brumbál a pohlédnul vážně na Harryho. „Udělal jsi to?“
   Harry uhnul s pohledem na zem a jeho vztek přikryl další pocit, pocit viny.
   „Dobří přátelé jsou ti jediní, kteří za námi budou stát až do samého konce,“ řekl pomalu Brumbál. „Pomůžou nám… a nic za to nebudou chtít. To jsou praví přátelé.“
   „Co mám dělat?“ zeptal se Harry a u oka se mu zajiskřila slza.
   „Ach ano, to dětství… měl jsem ho rád, neměl jsem tolik starostí. Člověk si mohl určit, po jaké cestě se vydá,“ říkal pomalu dál Brumbál.
   „Přede mnou se všechny cesty bortí,“ řekl třaslavým hlasem Harry.
   „Člověk by si v tom případě měl postavit svou vlastní, u které by věděl, že se mu nesloží jako hromádka z karet,“ řekl Brumbál a pohlédl na Harryho, který si utíral slzu. „Harry, nemáš něco na srdci, něco, s čím by ses mi chtěl svěřit?“ ptal se pomalu.
   Harry na něj pevně pohlédl a chvíli přemýšlel. Pohled na Brumbála v něm však znovu vzbudil vztek, vzápětí rázně začal nesouhlasně kroutit hlavou.
   „Tak tedy dobrá, no… je ti už šestnáct, člověk v tvých letech by se měl už… alespoň trochu umět postarat sám o sebe,“ řekl Brumbál a znovu se postavil. Vydal se ke dveřím ložnice, otevřel je a ještě naposledy na Harryho promluvil. „Ale jak už jsem řekl, i kdyby se stalo cokoliv, opravdoví přátelé by ti vždycky rádi pomohli, pokud už ničemu nevěříš, věř svému srdci, hluboko uvnitř, o čem vůbec nepochybuješ, na tom postav svou vlastní cestu,“ řekl a zavřel za sebou dveře do ložnice.
   Harry se zhluboka nadechl a znovu si lehl na postel. V jeho hlavě se míhalo tolik pocitů a myšlenek, že by mu snad nestačila ani jedna myslánka. Tolik zátěže je na jednoho člověka opravdu moc. Ale byl si jistý jednou věcí. Tím, že by nikdy neobětoval své kamarády, na těch mu záleželo nejvíc na světě, bude je chránit, i kdyby ho to mělo stát život.

   Něco ho škubalo pod peřinou. Harry ležel už v úplné tmě, ve své ložnici, ze všech stran se ozývalo chrápání a oddechování jeho spících sousedů. Něco ho ale pod peřinou stále šťouchalo.
   Odkryl ji a zahlédl to černé vejce. Zase na něj dopadla skutečnost jako hrouda kamení. Uvědomil si, že dostal úkol od Voldemorta, ať už to bylo cokoliv. Až teď si také uvědomil, že se stává jeho loutkou, aniž by mu pronikl do mysli. To už je vrchol, copak opravdu musí poslouchat i samotného vraha svých rodičů?
   Vzal vejce do ruky a začal si ho prohlížet. Zevnitř se ozývalo hlasité klepání na stěny skořápky. Harry na nic nečekal a začal se teple oblékat, protože věděl, že ho bude čekat výlet, možná poslední v životě, ale raději to, než aby Voldemort ublížil jeho přátelům.
   Nasoukal na sebe poslední kus oblečení a přehodil si kolem krku šálu, když se ozvalo zapraskání skořápky.
   Vzápětí se z vajíčka vyřítila malá zelená světélkující lebka s hadem místo jazyka a hned letěla směrem k oknu. Ozvala se hlasitá rána, jak Znamení zla narazilo na skleněnou tabuli okna. Harry začal mít strach, protože ta rána málem ostatní probudila. Jenže Znamení zla stále klepalo na okno, jako kdyby chtělo to sklo prorazit.
   Harry se k němu rozeběhl a popadl ho do ruky. Ozvalo se zase ticho, které bylo před tím, než se z vajíčka tahle hrůza vyklubala.
   Vtom ho začaly strašlivě pálit rukavice, Znamení zla doslova žhlo, Harry ho upustil a zjistil, že dlaně rukavic má úplně propálené.
   Prásk!
   Znamení zla udělalo v okenní tabuli díru a vyletělo ven z okna. Harry nasucho polkl. Koukal na malou smaragdově zelenou svítící lebku jak mu mizí v dálce. Popadl Kulový blesk z podpostele, kde ho měl vždycky uložený, protože kumbálu pro košťata nevěřil, zvláště když je ve škole Malfoy.
   Nasedl na koště a přiletěl k oknu. Bylo zaseklé a nešlo otevřít, Znamení zla už bylo v nedohlednu. Bože, co teď?
   Čím víc se mu Znamení zla vzdálí, tím víc se mu vzdalují životy jeho dvou přátel. Nešlo to, okno prostě bylo zaseklé. Harry popadl hůlku a zašeptal: „Alohomora,“ Nic, okno nebylo zamčené, ale zaseklé, tohle kouzlo bylo na nic. Ale ne, už uplynulo příliš času, teď a nebo nikdy. Harry si narazil na hlavu teplý kulich, který mu jednou upletla Hermiona, napřímil Kulový blesk směrem na okno a akceleroval jako střela.
   Prásk!
   Vyřítil se z okna jako dělová koule, slyšel, jak se okno bortí a střepy padají dolů z věže. Otevřel oči a viděl, jak mu po sedřených rukou stéká krev. Venku mrzlo až praštilo, kulich měl plný střepů, naštěstí obličej nic vážného neschytal, ale i tak mu několik střepů proniklo skrz kulich do vlasů a poškrábaly mu hlavu.
   Na to teď ale nebyl čas. Znamení zla, rychle, kde je? Harry se vznášel ve vzduchu a otáčel hlavou na všechny strany. Vyletěl ještě výš a znovu se rozhlížel. Nikde nic, po Znamení zla nebyla ani stopa. Začalo se mu svírat srdce, snažil se nemyslet na své dva kamarády, pokaždé, když si je uvědomil, se mu začalo špatně dýchat a začal se mu zvedat žaludek, to bude hrůza, jestli zemřou a ještě k tomu Harryho vinou.
   To nesmí dopustit!
   Harry se pekelně soustředil, nahodil svůj chytačský zrak a začal prohledávat okolí. Šmejdil očima, kam jen to šlo, nad Hagridovým srubem nebylo nic, celý Zapovězený les by jasně kontrastoval svou černou barvou se zářící smaragdově zelenou, kterou svítilo Znamení zla. Nad famfrpálovým hřištěm také nic nevyděl, nad skleníky také nic.
   Vtom se něco zablýsklo nad jezerem. Harry okamžitě strhnul koště tím směrem a řítil se strašlivou rychlostí vpřed. Díky bohu, bylo to Znamení zla, kroužilo nad ledem.
   Harryho přepadl pocit štěstí, který ještě více zrychloval Kulový blesk. Závratnou rychlostí dorazil nad jezero. Znamení zla se snažilo dostat skrz vrstvu ledu jako před tím skrz tabulku skla u okna v ložnici.
   Harry už nevnímal krvácející ruce, rychle sletěl dolů vedle Znamení zla, které teď žhnulo jako před tím, když sežehlo Harrymu prsty. Zřejmě se tak chtělo propálit skrz led.

Znamení zla skrz led
_text

   Seskočil z koštěte na led, vtom ale ztuhl. Ozvala se rána a na povrchu ledu pod jeho nohama se začaly tvořit praskliny ve tvaru pavučiny. Harry se ještě naposledy snažil chytit Kulového blesku, ale to už pod ním led praskl a voda ho vcucla pod jeho povrch.
   Takovou bolest si člověk nemůže vůbec představit, celé tělo ho začalo pálit, jako kdyby vstoupil do rozpáleného ohně. Chlad, při kterém se člověku zastavuje dech a přestává bít srdce, tak nějak by se to dalo popsat, obzvlášť když Harryho ještě táhla dolů jeho tlustá vrstva oblečení. Po počátečním šoku ze studené vody, kterým jeho tělo prošlo, si začal Harry uvědomovat, že nemůže dýchat, snažil se proto rychle vyplavat nad hladinu, celé tělo ho úplně nesnesitelně brnělo a pálilo, jako kdyby ho řezalo snad tisíc nožů.
   Místo toho, aby se vynořil, narazil do pokrývky ledu, až se mu hlava zamotala. Co teď? Všude je tma, nemá po ruce žaberník, ale má hůlku.
   Mozek jako by mu někdo svíral ve svěráku, ta studená voda snad nejvíc ovlivňovala hlavně jeho hlavu. Harry ztratil pojem o čase, nevěděl, jak dlouho už je pod vodou, začalo se mu dělat špatně.
   Vtom se najednou vedle něho ozvalo šplouchnutí a hned potom kolem proletěla nějaká zelená zářící věc, a to přímo do hlubin jezera.
   Znamení zla! Harrymu začal už opravdu docházet vzduch, začal se dusit, avšak malá zeleně zářivá věc ho probrala z šoku ze studené vody, popadl do ruky hůlku a otočil ji na sebe. „Impervius,“ řekl, ale místo toho mu z pusy vyšlo pár bublin. Hůlka ale jak vidno tomu rozuměla, protože hned potom z ní vytryskly bubliny a vyhrnul se z ní mlžný paprsek, který rozčeřil okolní vodu.
   Kouzlo však Harrym prošlo bez jakýchkoliv změn. Nic se nestalo, Harry začal panikařit, rychle začal přemýšlet o dalších kouzlech, ale žádné kouzlo na přeměnu lidského těla ve vodním prostředí se ještě neučili. Počkat, když byl v té knihovně s omezeným přístupem, ta kniha o transformacích těl, bylo tam kouzlo, jak se jen jmenovalo…
   Harrymu ale přestával fungovat mozek, začal se soustřeďovat na to, že se topí a ne na přemýšlení o kouzlu. Pokoušel se tedy přemáhat, jeho tělo však už volalo po vzduchu čím dál víc. Aqua… aqua, nějak tak to bylo, ještě ale jedno slovo. Tělo, jak se řekne latinsky tělo? Corpus!
   „Aqua Corpus!“ vykřikl Harry, ale z pusy mu zase vyšlo jen párek bublin z posledního vzduchu, který mu ještě v plicích zbyl. Vtom z hůlky vyletěl zelený pruh zářícího světla a znovu zčeřil vodu. Pruh vrazil Harrymu do těla a pak hned pohasl.
   To je poslední šance, jinak je mrtvý. Najednou se začal cítit divně. Rázem se mu zavřely oči a ruka upustila hůlku, která se začala vznášet nahoru nad hladinu. Něco se mu dělo s nohama, prsty najednou začaly vibrovat, hned nato se něco stalo i s jeho tělem, i žebra se mu začala třást. Třesavka přešla i do rukou až do konečků prstů. Vtom, jako by švihnul bičem, se jeho vnitřnosti začaly přeměňovat. Byl to strašlivý pocit, jako by se člověku někdo hrabal v těle. Lidské plíce měl v tu ránu pryč, Harry si ještě na poslední chvíli vzpomněl, že když použil žaberník, tak mu narostly na krku žábry. Teď se ale nic takového nedělo. Podíval se na své ruce a strašlivě se lekl. Mezi prsty se objevily blány, které prsty spojily. To samé se stalo na nohou, jenže tam se blány prodloužily do dvou dlouhých ploutví. To ale nebylo všechno, ruce se mu začaly také měnit, na hřbetu lokte začala vyrůstat ploutev, kůže najednou měnila barvu na zeleno. Pak se Harry zděsil nejvíc, začaly mu narůstat šupiny. Ať to kouzlo bylo jakékoliv, existoval důvod, proč bylo v knize v oddělení s omezeným přístupem. Harrymu se začalo napínat oblečení, něco se dělo s jeho hrudí. Vtom ucítil řezavou bolest na zádech a bocích. Rychle se za ně chytil rukama s ploutvemi, ucítil rýhy v zádech, začal si připadat, jako by ho právě to dusilo.
   Začal ze sebe strhávat oblečení, nakonec i triko, až mu zbyly jen kalhoty a vtom se zhluboka nadýchl a poprvé jeho mozek dostal záplavu čistého vzduchu. Už necítil žádný chlad, místo nohou měl na jejich koncích dvě dlouhé ploutve. Sáhl si na obličej, ucítil, jak má místo kůže všude po těle zelené šupiny, byl to strašlivý pocit, měl chuť si je všechny strhat, aby měl zase své vlastní tělo. Pak si sáhl na hlavu, vlasy měl fuč, místo toho měl hlavu plnou aerodynamicky tvarovaných šupin, uprostřed vršku hlavy byla dlouhá rovná ploutev a na výčnělku, který představoval bývalý nos, spočívaly jeho brýle.
   Pak si sáhl na bok a na záda. Byly tam žábry, snad stopu dlouhé a pokaždé, když se nadechl, vpustily do těla doušek vody.
   Harry se začal přemáhat, aby nemyslel na to, co se mu právě stalo. První věc byla hůlka, zmizela mu z ruky. Odrazil se nohama a jedním tempem byl rázem u povrchu ledu, kde byla přitisknutá hůlka.
   Vzal ji a zastrčil si ji pod kalhoty, jediné zbylé oblečení, které na sobě měl. Zjistil, že i ve tmě vidí lépe. Když předtím padl do vody, všude byla tma jak v ranci, teď jako by někdo rozsvítil slabounkou lampu, která osvětlovala prostor deseti metrů dokola.
   Druhá věc, Znamení zla, kde je? Harry ho neměl šanci vidět, jezero bylo tmavé i přes jeho vylepšené vidění. Pamatoval si, že směřovalo dolů, do hlubin jezera.
   Tam se mu rozhodně nechtělo, když se podíval pod sebe, uviděl černočernou strašidelnou tmu, kde čekaly všechny možné nestvůry tohohle jezera.
   Když jde ale o Hermionu a Rona, tak by byl schopný doplavat až na konec světa.
   Znovu se odrazil svými ploutvemi na nohách, které mu hned dodaly rychlost, ploutvemi na rukách a hlavě pak řídil směr. Šlo mu to lehce, tohle tělo bylo opravdu stavěné na vodu, bylo to jako vznášet se ve vzduchu docela slušnou rychlostí a přitom mít perfektní kontrolu nad směrem.
   Plaval pořád dolů a stále nemohl narazit na dno jezera. Hádal, že už bude několik stovek metrů pod povrchem, i když to nemohl podle žádných styčných bodů odhadnout.
   Stále však nic neviděl, náhle si vzpomněl na dopis od Voldemorta, kde ho varoval, aby Znamení zla nespustil z očí. Pokud ano, tak to odnesou jeho kamarádi. Jenže Harry opravdu Znamení zla ztratil z dohledu. Nikde nebyly žádné známky po Znamení zla nebo po zeleném zářícím světle. Začaly ho zase zmáhat nešťastné myšlenky, začal myslet na to, co se stane, když ten kámen, nebo co to mělo být, nezíská. ‚Ať si Voldemort radši vezme mě,‘ říkal si Harry.
   Pak konečně se před ním v dálce objevila zem. Temný bahnitý a písčitý povrch jezera, sem tam se objevovaly podvodní trávy a koráli. Harry dorazil až těsně nad ně, nevěděl však, kudy se vydat dál. Tohle byl konec, to jezero je obrovské, nikdy ho nedokáže prohledat celé, to prostě nejde.
   „Co jsi zač?“ ozvalo se mu za zády.
   Harry sebou škubnul a pohlédl za sebe. Spatřil dva jezerní lidi. Oba byli starší statní chlápci s našedivělou pletí, žlutýma pronikavýma očima, dlouhými, tmavě zelenými rozcuchanými vlasy, kolem krku měli na provázku ozdoby ze škeblí a kamínků a místo nohou velké stříbrné rybí ocasy. Jeden z nich svíral v ruce oštěp, ten druhý zase zlověstný trojzubec.
   „Já… jsem z Bradavic,“ hlesl Harry, ale z pusy mu zase vyšlo jenom pár bublin.
   „Do našeho jezera je vstup bez povolení náčelnice Murcus zakázán,“ hlesl ten druhý s trochu potrhanou ploutví.
   „Já jsem… neviděli jste tudy proplout něco zářivě zeleného?“ ptal se Harry, ve vodě se mu mluvilo opravdu špatně, ale jeho vodní tělo mu to jakýmsi způsobem dovolovalo a zdálo se, že mu jezerní lidé rozumějí.
   Avšak po téhle otázce se oba dva na sebe důležitě podívali, jako by se domlouvali očima.
   „Co o tom víš?“ zeptal se ten jeden.
   „Vy víte, kde je?“ zeptal se s nadějí v hlase Harry, i když tady ve vodě možná ani nebylo poznat, že to řekl nadějným hlasem.
   „Co o tom víš, kluku! Mluv!“ křikl ten druhý a naštvaně bouchnul do země trojzubcem.
   „Řekli mi, že to mám sledovat, abych to nespustil z očí, ale bohužel se mi to ztratilo,“ řekl Harry a stále mu vycházely z úst bubliny.
   „Kdo ti to řekl?“ zeptal se ten první.
   „Bylo to v dopise,“ řekl Harry.
   „Jezerní lidé se nestarají o kouzelníky ani o mudly, jak jim se zálibou říkáte, ovšem v tomhle případě uděláme výjimku,“ řekl znovu ten první.
   „Co tím myslíte?“ zeptal se Harry.
   „Nemůžeme ti to říct,“ řekl ten první.
   „Já to potřebuju vědět, je to životně důležité, prosím,“ žadonil Harry.
   Ten druhý pohlédl na toho prvního a pokrčil rameny.
   „Když tak žádá, chtěli jsme to zatajit jenom pro jeho dobro.“
   „No jo, co když ale kvůli jeho smrti bude nahoře povyk?“ ptal se ten první.
   „Stejně to nebude naše vina,“ řekl ten druhý.
   „Co jste mysleli tou smrtí?“ zeptal se Harry nejistě.
   Tak totiž dopadne každý, kdo se tím směrem vydá,“ řekl ten první.
   Harry chvíli váhal, ale pak řekl: „Já… já to hodlám risknout.“
   „Co ti může stát za smrt?“ ptal se ten první.
   Harry potichu polkl a díval se jim do obličeje vystrašeným, ale i odhodlaným výrazem.
   „Kudy?“
   Ten druhý máchl trojzubcem, až si Harry málem myslel, že ho chce zabodnout. „Tím směrem to letělo,“ řekl a mířil trojzubcem doprava. „Popravdě se tak daleko od kolonie netouláme, ale šli jsme jako hraniční stráž zkontrolovat, co ta věc byla zač.“
   Harry chvíli váhal a pak z něho vylezla otázka, kterou v sobě už chvilku dusil. „Co tam je tak nebezpečného?“
   Oba dva se na sebe zase podívali a bylo vidět, jak se rozmýšlejí, jakým způsobem mu to řeknou. Pak znovu ten druhý s tím trojzubcem promluvil potichu a strašidelně. „Tam v hlubinách žije zrůdná obluda, která sežere všechno, co jí přijde do cesty, oslepí tě a pak zhltne zaživa a ty ještě při vědomí se začneš rozkládat v jejích střevech, budeš křičet, ale nikdo tě neuslyší, budeš ještě tak deset minut potom, co ti sežere kůži, žít, takže ucítíš, jak se ti trhají vnitřnosti na kousky. Nakonec ti vypadne mozek z hlavy a jediné, co z tebe zbude, budou kosti, které vyplivne.“
   Harry se začal klepat jako osika a oči mu div nevypadly z důlků.
   „Ano, tak nějak,“ pronesl ten první klidně. „Takže pokud tam budeš chtít jít, nic ti v tom nebrání, pojď Fébusi,“ řekl a odplaval i s tím druhým opačným směrem, než se hodlal Harry vydat.
   „Alespoň jste mi mohli říct, co je to zač,“ hlesl vyděšeně Harry.
   Ani si nemusel pamatovat, jakým směrem mu trojzubcem ukazoval. Tím směrem totiž byla voda nejtemnější a nejstudenější. Harrymu přebíhal mráz po šupinách na zádech, alespoň nebylo možné, aby mu naskočila husí kůže.
   Stále tam k smrti vyděšeně hleděl a vůbec se mu tam nechtělo. Ve vodě se ozývaly strašidelné zvuky, sem tam kolem proběhl nějaký krab nebo proplavala rybka, některé ryby byly tak odporné, že z nich až šel strach.
   Harry si pak ale vzpomněl na Ron a Hermionu. Věděl, že jedině tahle myšlenka ho žene dál, i Voldemort to věděl. Možná že opravdu to měl říct Brumbálovi, když se ho ptal, jestli něco nemá na srdci. Možná si neměl hrát na hrdinu. To, co vyslechl, mu zatím nedodávalo moc naděje.
   Teď se tu vznášel těsně nad kamenitou zemí a rozhodoval se, co dál.
   Má jít dál nebo ne? Udělá chybu, když půjde dál? Co když to je smrtící nástroj, který na něj chce Voldemort uplatnit? Má jít opravdu dál?
   ‚Ano, půjdu dál, za Hermionu a Rona, alespoň jim tím dokážu, že jsem to, jak jsem na ně křičel, nemyslel vážně,‘ řekl si Harry, odrazil se a začal plavat do temné vody.
   Plaval stále dál a dál. Zdálo se mu, že čím víc se vzdaluje od toho místa, kde potkal ty dva jezerní lidi, tím je voda studenější.
   Rozhodně si uvědomoval, že podle toho, jak tu potvoru popisovali, musí být přinejmenším stejně tak strašlivá jako Bazilišek, kterého potkal v druhém ročníku. Ovšem tady se určitě nemohl objevit Fénix, aby mu zachránil život.
   Začal si vzpomínat na tvory, kteří žijí v tomhle jezeru. Ďasovci, kteří spíš, než aby byli nebezpeční, jsou otravní, ale pak je tu jeden další tvor. Spíš ale než tvor se zdál být legendou. Obří sépie, o ní se říkalo, že brouzdá vody tohoto jezera. Nejspíš tedy nebude moc přátelská, možná že když si s Harrym dá partii šachů, pokecají si o finančních problémech, tak možná že pak bude i milá.
   Ne, opravdu, tomuhle se spíš zasmál a bůh ví, že to potřeboval, protože právě narazil na jakýsi kaňon.
   Byl černý jako uhel, jeho dno se zdálo být nedosažitelné. Samo jezero se zdálo být tady dole nějak o hodně větší než ze shora. Jako kdyby kaňon byl jedna velká vana s černou vodou. Voda v něm byla nějak zvláště tmavě zabarvena, jako kdyby to bylo znamení, aby tam radši nikdo nechodil.
   Harry se zhluboka nadechl ještě čisté vody a vplul do černoty.
   Viditelnost se hned asi o polovinu snížila. S tím přišel i nový strašidelný pocit. Pocit, který člověka přepadá, když se ztratí, nebo když je v bezvýchodné situaci. Harry si začínal znovu vybavovat minulé roky ve škole, kdy to v Bradavicích ještě nebylo takové peklo. Kdy byli s Ronem a Hermionou parťáci, kteří se pouštěli do nebezpečných situací společně a vždy jeden za druhého. Když byli za Aragogem, no to moc veselá vzpomínka nebyla. Když se vplížil do Prasinek pod neviditelným pláštěm a překvapil Malfoye a jeho bandu, kteří chtěli Rona zmlátit. Jak si s nimi pohrál, házel na ně hroudy bláta, až se váleli po zemi. Ano, to byly veselé myšlenky, až na to, že tenhle zatracený kaňon nemá nikde konec!
   Harry stále plaval hlouběji a hlouběji, to snad už proplaval až na druhou stranu světa. Když vtom ztuhnul. Vodu najednou protnul takový hrozný zvuk, něco mezi hlasem velryby a hukotem, jímž lvice volá na lva. Byl to spíš hluboký hukot než řev, ale v takovéhle tmě a chladnu byl přímo příšerně děsivý.
   Harry zjistil, že mu nijak zvlášť netluče srdce, jako kdyby žádné neměl, věděl ale, že kdyby ho měl, strachy by mu bouchalo o sto šest.
   Hukot najednou utichl a nastalo znovu ticho. Harry nevěděl, co je strašidelnější, jestli ten hukot, nebo teď to ticho.
   Začal zase myslet na své přátele, opravdu ho ta myšlenka popoháněla, jinak by odsud prchal takovou rychlostí, jakou bylo jeho tělo jen schopno.
   Vzmohl se a znovu začal klesat do černých hlubin tohohle příkopu. Jako kdyby hustota té strašidelné černé barvy se ještě více zvyšovala s přibývající hloubkou. Co když mu Jezerní lidé lhali a poslali ho sem jenom kvůli tomu, že prostě kouzelníky nenávidí. Co když se to Znamení zla usadilo na nějakém světlém bodě nějakého rozkvetlého a hlavně nebezpečného korálu? Jenže to asi ne, na Voldemorta tohle nevypadá. Když už má Harry trpět, tak pořádně.
   Vtom konečně zahlédl, jak se dole vlní trsy dlouhých vodních řas. Harrymu znovu přitom pohledu běhal mráz po zádech, protože to vypadalo jako srst nějakého obrovského tvora.
   Dorazil asi tak metr nad ty řasy a začal plavat směrem od stěny příkopu, podél níž se držel, když plaval dolů.
   Po řasách jezdila spousta černých a červených rybek, občas Harry zahlédl vodního hada, jak zvedl hlavu z porostu řas a vyzývavě na něj kouká. Jednou také zahlédl nějaký šedivý šupinatý hřbet, podobný krokodýlímu. Raději tedy kopnul do ploutví a zrychlil. Při těch pohledech na život v téhle hloubce se mu tajil dech. Začínalo mu být opravdu zima, bylo tu nespočet korýšů a také stvoření, zalezlých v norách, podobajících se murénám. Pak Harry před sebou uviděl něco, z čeho si málem udělal do kalhot. Obrovské podlouhlé ryby deset metrů dlouhé, slizké, s žabí tváří, vypadaly v téhle tmě jako sama smrt. Harry se začal opravdu při pohledu na ně strachy klepat, automaticky si změřil pohledem jejich ústa a zjistil, že by se do nich vešlo hned pět Harry Potterů najednou, což nebylo dobré. Raději ještě více klesl k řasám vlnícím se nad zemí a podplouval ty mohutné tvory, kteří nad ním kroužili jako strašidelně temné mraky.
   Konečně se dostal z toho hejna těchhle obrů a oddychl si. Stále však neviděl nic, co by připomínalo zářící Znamení zla. Každou chvilkou tam už musí být.
   Vtom ho něco popadlo za nohu, Harry se příšerně lekl, uvědomil se, že už je to tady, Obří sépie!
   Otočil se a vytasil hůlku, něco ho strašlivě táhlo dolů do řas, ale nebyla to sépie, byl to proklatý ďasovec. Byl to malý rohatý vodní rarach, ovšem měl úplně jinou barvu než ti, co viděl ve čtvrtém ročníku, byl stejně tak slizce černý jako ty hnusné ryby předtím. Ovšem měl stejně dlouhé prsty, kterými Harryho tahal do řas, a stejně tak špičaté zuby, které cenil a připravoval se jimi zakousnout do jeho nohy.
   „Redušio!“ křikl Harry a měl na mysli zaháněcí kouzlo, jenže jak ho ďasovec tahal pod řasy, nějak to popletl a místo odpuzovacího kouzla se rarach náhle zmenšil na velikost špendlíkové kuličky.
   ‚Ale i tak to zabralo, ne?‘ řekl si Harry, ale vtom se na něj slétlo snad deset dalších ďasovců a drápalo se mu po noze. Harry přestal myslet na kouzla, mocně se odrazil a jeho silné ploutve, které teď měl místo nohou, ho hned vystřelily dopředu. Ďasovci však nezůstávali pozadu, hnali se za ním jako nějaké malé krvežíznivé potvory. Harry věděl, že takové rychlé tempo moc dlouho nevydrží, takže se otočil a namířil na ně hůlkou.
   „Relashio!“ křikl a kromě pár bublin, které mu vyšly z pusy, teď vystřelil z hůlky proud zčeřené vody na jednoho raracha, kterému se na hlavě objevily bolestivé puchýře.
   Ostatní však stále Harryho dál sledovali a zdálo se snad, že se z dalších stran k nim připojují další ďasovci, už jich muselo být na dvacet.
   „Imobilis!“ křikl a znovu mu z pusy vyběhlo pár bublin. Asi tři ďasovci však ztuhli a začali pozvolna klesat do porostu řas. Jenže ďasovců přibývalo víc, než jich Harry stačil zneškodňovat. Začali se dokonce objevovat před ním, takže se jim při plavání jen těžko vyhýbal.
   „Lumos solem!“ vykřikl Harry a z hůlky vytrysklo strašně silné světlo a všechny ďasovce za ním ozářilo, takže jim trvalo chvilku, než se ve tmě vzpamatovali.
   „Konjunktivitus!“ křikl Harry a využíval svoji znalost v útočných kouzlech. Hned asi pět ďasovců začalo slepě tápat v řasách, oslepli.
   „Impervius!“ křikl Harry kouzlo, které chtěl zprvu použít, aby mohl dýchat. Vtom se od jednoho ďasovce doslova odlepila voda, takže byl v jakési bublině a začal se dusit.
   „Mdloby na vás!“ křikl zase a znovu asi pět ďasovců omdlelo a padalo pozvolna do řas.
   Ostatní ďasovci se však vzpamatovali a začali se hrnout na Harryho, bylo jich už alespoň přes třicet a valili se na něj jako mohutná přívalová vlna.
   Hůlka nehůlka, kouzla nekouzla, tohle nemá smysl, musí utíkat. Harry vzal ploutve na ramena a začal pádit, jak nejrychleji dokázal. Slyšel ale, jak se za ním stále blíž a blíž čeří voda, jak se ďasovci přibližují, aby ho pak mohli stáhnout pod řasy a přinejhorším sežrat.
   Vtom jako když utne, najednou čeření vody za jeho zády přestalo. Harry ještě chvíli plaval, ale pak mu to přišlo divné, ohlédl se za sebe a nikdo tam nebyl, ani památky po ďasovcích.
   Že by je přece jenom dokázal unavit? Je lepší plavec než samotní ďasovci? Jenže tohle bylo až nějak moc divné. Před tím tady všude proplouvaly malé rybky a korýši, teď ale nic, nebyly tu ani stopy po jakémkoliv životu.
   Harry pohlédl před sebe a sklapla mu čelist. Byl to strašlivý pohled, na obzoru před ním, tam, kam dohlédl, uviděl kostru. Všechny řasy, které pokrývaly zem, teď byly pryč, bylo tu šedivé bahno a kamení, ale hlavně tu byla ta asi deset metrů dlouhá kostra, Harry se k ní pomalu přiblížil a zjistil, že je to kostra té ryby, co ho před tím tak vyděsila. Jenže to nebylo všechno, o pár metrů dál byly další takové ohromné kosti, některé tu musely ležet už desítky let, protože byly pod velkým nánosem kamení a bahna. Jak plaval dál, narážel na další kosti ryb, korýšů a hadů, nakonec ale ztuhnul. Uviděl první kosti roztrhaného ďasovce. Hlavu s rohy měl odtrženou od těla, tam, kde měla být ruka, byla noha, tam, kde měla být noha, byla hlava. K tomu ještě ta ledová voda, studená jako smrt.
   Co to proboha mohlo udělat?
   Náhle se ozval znovu ten hrozivý hukot, až Harry málem strachy vypustil duši, aniž by k tomu potřeboval mozkomorův polibek. Pak mu to došlo, ten tvor musel zahučet jenom jednou, jenže ten zvuk se pak ještě asi půl minuty odrážel o jedné strany kaňonu ke druhé, což bylo příšerně strašidelné.
   Po chvilce hukot znovu utichl. Harry už ani nevěděl proč, ale začaly ho pálit oči, jako kdyby mu do nich někdo stříkl citrónovou šťávu. Začal si je mnout a stále si hlídal, aby mu nevypadly brýle.
   Ovšem pohled na to kosterní pohřebiště byl přímo příšerný. Na některých kostrách ještě visela potrhaná kůže, někde zase visely kusy vnitřností a sem tam se povalovalo cizí oko.
   Pohled opravdu nezáviděníhodný. Harry vážně nevěděl, co má dělat. Byl už tak daleko od Bradavic a přitom tak blízko. Byl už tak daleko od svých přítel a přitom tak blízko. Když už je ale tak daleko, tak to teď nevzdá.
   Znovu vzal hůlku do ruky a pevně ji stiskl. Hůlka měla stále tendenci vyletět vzhůru k hladině. Jeho žábry ho v posledních minutách také začaly pálit, jako kdyby tu vdechoval něco jedovatého.
   Teď to ale nesmí vzdát. Znovu zamával ploutvemi a plaval dál. Narážel stále na větší a větší kostry, dokonce jednou se mu zdálo, že vidí lidskou lebku. Kosti ďasovců už takový zázrak nebyly, protože se tu povalovaly všude. Zato kosti těch velkých ryb byly čím dál mohutnější, některé měly dokonce patnáct metrů a když do nich Harry vplul, připadal si jako ve Velké síni. Hned ale vyplul ven, protože mu vnitřek naháněl strach.
   Vtom se znovu ozval hukot a byl o hodně silnější než předtím, Harry jasně mohl pocítit, jak ho zvuková vlna málem odrazila zpátky, jakou měla sílu. Co to musí být za tvora, když dokáže takhle vyvádět? Zpáteční zvuková vlna Harrym znovu prošla a vracela se zpátky k tomu, co ji vyvolalo, ať to už bylo cokoliv. V každém případě tím, že Harrym prošla, změnila svůj zvukový tvar, snad to ten tvor nepozná.
   Pak to uviděl. Bylo to jako jediná zářivá hvězda na zatažené obloze - Znamení zla. Nad něčím kroužilo a osvětlovalo okolí.
   Harry neslyšně mával nohama a plul čím dál blíž. Jasně viděl hada místo jazyku a tu smaragdově zelenou zářící barvu.
   Přiblížil se ještě blíž, jenže pak se zase zastavil. Znamení zla kroužilo nad jakýmsi malým hadrovým balíčkem ovázaným šnůrkou, jenže ten balíček ležel na asi deset metrů vysoké, hladké a šedivé skále, dlouhé tolik, že nebyl vidět její konec, skále, která byla uvnitř jakéhosi starého, dřevěného, napolo rozpadlého a ztrouchnivělého a strašidelného korábu.
   Harry si byl jistý, že v té skále musí žít to stvoření, ať už to bylo cokoliv. Hůlku svíral pevněji než kdy dřív a ostražitě se rozhlížel na všechny strany. Mrazivá voda ho štípala do šupinaté tváře, vypadalo to, že ani šupiny nejsou stavěné na takový chlad. Vyplaval asi těch deset metrů nad povrch a hned se mu zem ztratila v černé vodě. Znamení zla stále kroužilo nad tím váčkem, který byl postavený vedle výčnělku na skále.
   Harry se pomalu přibližoval a byl strachy bez sebe. Strach mu naopak ale dodával ostražitost, takže to mělo alespoň jednu výhodu.
   Připlaval až k výčnělku a natáhl ruku směrem k váčku. Pomalu ji vztahoval na malý balíček, kolem kterého kroužilo stále dál zářící Znamení zla.
   Uchopil váček a zvednul ho k sobě. Nic… Harrymu spadl kámen ze srdce a oddechl si. To, pro co přišel, má, teď Znamení zla poletovalo kolem Harryho ruky, takže měl jistotu, že má ten správný předmět. Hned pak Znamení zla zhaslo a padlo k zemi.
   Harry ale nevěděl, že pod tím výčnělkem se otevřelo asi tři metry široké tmavomodré oko.
   Náhle zničehonic se znovu ozval ten hukot, ale byl tak silný, že až zaléhaly uši. Harry rychle strčil váček do kapsy a rukama si kryl uši na šupinaté hlavě. Pak mu to ale došlo, ten hukot vyšel přímo z té skály. Podíval se pod sebe a ztuhnul. Tam, kde před chvilkou byla šedivá, deset metrů vysoká skála, teď nebylo nic než ten starý hrozivý vrak lodi.
   Ksakru, kam mohla zmizet samotná obrovská skála?
   Vtom se vedle něho něco mihlo, něco gigantického, nejméně přes dvacet metrů dlouhého. Že by skála létala?
   ‚Ne, to musela být ta sépie, bože, je tak velká,‘ říkal si Harry a vytáhl hůlku. Nikde ale nic neviděl, byla tu tma jak v pytli.
   Ten ohromný dvacetimetrový mrak kolem něj kroužil ze všech stran a přitom stále hluboce hučel. Takže po chvilce přicházelo hluboké, nervy drásající hučení ze všech stran, jako kdyby tam těch dvacetimetrových oblud byly stovky. Vtom se začala voda třást. Harry ještě nikdy nezažil, aby se voda třásla, avšak tohle bylo opravdu jako zemětřesení spolu z hukotem hlubokým jako tenhle kaňon sám.
   Harry ztrácel orientaci, protože se stále točil hlavou za tím černým tvorem, za chvíli ho začala bolet hlava. Namířil hůlkou a zakřičel: „Lumos solem!“ Z hůlky vytryskl znovu mohutný paprsek světla a odhalil gigantickou sépii s dlouhými blánami podél těla, které se vlnily ve vodě a které jí dodávaly pohyb. Hleděla teď svýma bělostnýma smrtelnýma očima na Harryho a její krátká přední chapadla, s dvěma neuvěřitelně dlouhýma k uchopení kořisti, se na Harryho slastně vlnila.

Sépie hledící na Harryho
_text

   Měla určitě přes třicet metrů, většího tvora Harry ještě nespatřil, jenže vtom se ta sépie zničehonic odrazila od vody a svým obrovským tělem se k Harrymu začala hnát.
   Ten nasucho polkl, koukl na svou ubohou hůlku, která by nejspíš takovou horu svalů jen polechtala, a dal se do zběsilého plavání. Ale dřív, než udělal pár temp, přirazila k němu sépie a mocně se po něm ohnala svýma dvěma dlouhýma chapadly. Harry se bleskurychle odrazil ploutvemi a v poslední chvíli jednomu chapadlu utekl. Druhé ho ale nemilosrdně za zády chytilo a začalo mačkat. Sépie byla gigantická a stejně tak, jak byla obrovská, byla i odporná. Jenže to bylo to poslední, co Harryho zajímalo. Cukal sebou a snažil se osvobodit, ale chapadlo několikrát tak větší než Voldemortův had, který ho vždy omotával, ho drželo příliš silně, než aby se mohl vysmeknout. Rázem ho přikrylo druhé chapadlo, zespoda třetí a pak i čtvrté, Harry už jenom viděl, jak ho sépie tlačí ke svým tvrdým čelistem. Nemohl nic udělat, je příliš silná, pak si ale uvědomil, že každý tvor má svá slabá místa.
   „Amputatio membrum!“ křikl Harry a namířil na první chapadlo. Proud modrého paprsku vystřelil z jeho hůlky a zarazil se do kořene prvního chapadla. Vtom se ozval odporný loupavý zvuk a chapadlo se rázem oddělilo od těla sépie.
   Ozval se příšerný řev, přesahující řev lva nebo velryby. Kam se na to hrabal řev, který sépie vydávala, když kolem něho kroužila. Harrymu se přímo zavíraly oči a zatemňovala hlava, nejspíš ale sépie pociťovala horší muka než Harry, takže všechna její chapadla ho zázračně pustila. To bylo to, na co čekal, odrazil se a plaval jako nikdy. Směr měl jasný, nahoru, nahoru, nikam jinam než nahoru.
   Rval nohy přímo k vyčerpání, cítil, jak se řítí závratnou rychlostí směrem vzhůru, jenže asi po půlminutě řev sépie přestal.
   Harry nevěděl, jestli to je dobrá zpráva nebo ne, sépie o něm ale musela už předem vědět, dokáže měnit barvu, protože předtím vypadala jako neškodná skála, kdežto teď je černá jako uhel, také si musela tady v té tmě, kvůli které pořádně není vidět, vyvinout nějaký typ sonaru, využívá toho, že se zvuk odráží od stěn kaňonu, a pokud zvuk přijde nějak jinak zdeformován, je poblíž jejího území cizí tvor. Tím cizím tvorem by opravdu asi nikdo nechtěl být, jenže teď jím je Harry a nebyl si jistý, jestli ji tím amputačním kouzlem spíše nerozzuřil.
   Po asi pěti minutách ho začaly strašlivě brnět nohy, začal pozvolna zpomalovat, protože opravdu už nemohl. Byl vyčerpaný až na hranici svých možností, už nemohl dál. Po dalších uplynulých minutách se mu začaly zase zavírat oči. Stále však ještě nebyl pryč z toho kaňonu, protože voda byla pořád černá.
   Harry už opravdu zpomaloval a přestával se zabývat sépií. Nohy začaly kopat pomaleji a i ruce už tolik nezabíraly. Náhle se zezdola ozval hukot, byl zatraceně blízko, Harry věděl, že sépie je zase tady.
   Vzpomněl si, jak mu Lexter řekl, že i když už nemůže, tak ještě má sílu, člověk má nějaké rezervy. Hukot se ozval znovu a blíž.
   Harry sebral veškerou svou energii, které měl už po dně, a znovu se mocně začal odrážet ploutvemi. Nabral rychlost, ale nohy mu připadaly, že každou chvíli upadnou. Měl je zkamenělé a nechtěly už poslouchat.
   Pak ale konečně se voda pročistila, Harry zase zahlédl celý ten kaňon a zjistil, že plave přímo závratnou rychlostí, i když si to neuvědomoval.
   Jenže vzápětí se znovu ozval hukot, Harry věděl, že je za ním, jde po něm a chce se mu pomstít za to utržené chapadlo. Začal si sám pro sebe křičet, jak nabíral poslední sílu, a rval do nohou poslední energii, kterou měl ze svých rezerv. Vždyť vlastně už od začátku žádnou energii neměl, tohle ho čekalo v noci, po dlouhém dni, když už byl unavený.
   Kopal nohama z posledních sil a cítil, jak mu žábry překotně nabírají nový kyslík z vody, který nestačil okysličovat jeho vytížené svalstvo. Začaly se mu silně klížit oči, ještě naposledy se podíval pod sebe a vtom spatřil, jak ta obrovská černá sépie se kroutí ze všech sil a dohání ho. Její bělostné planoucí oči na něj zírají s nenávistí a mají v sobě smrt.

Sépie pronásledující Harryho
_text

   Její smrtelný pohled ho donutil ještě k posledním tempům směrem k hladině. Cítil ale, jak za ním čeří vodu a dohání ho. Hučela stále silněji, je to jasné, je jí jedno, že vyplula ze svého příkopu, je jí jedno, co to bude stát, hlavně se mu chce pomstít.
   Byla už deset metrů od něj, její chapadla se na něj stahovala a Harry cítil, jak do nich vráží, když mává nohama, které se připravovaly každou chvíli upadnout únavou.
   Konečně ale zahlédl hladinu, vysněně k ní vztáhl ruku a plaval pořád dál, když vtom na poslední chvíli ho zachytilo jedno z chapadel. Harry se otočil, zjistil, že ho sépie nekompromisně drží a znovu tlačí zpátky dolů do cvakajících čelistí.
   Vytáhl hůlku a namířil na chapadlo, které ho drželo. Sépie to zahlédla a najednou vypustila obrovský oblak černé mlhy. Harry ani nevěděl odkud, prostě byla najednou všude tma a chapadlo ho stále drželo. Cítil, jak se blíží k ostrým tesákům sépie, ale hned nato se mu do očí dostala strašlivá pálivá bolest. Ten černý inkoust nebo co to bylo, pálil jako blázen, Harry si mnul oči, jak jen mohl, nic neviděl, brýle mu jen tak tak držely na nose. Pak je konečně dokázal otevřít a spatřil několik metrů širokou kulatou tlamu a ostré tesáky po jejím obvodu, které se rozevíraly a připravovaly se Harryho pozřít.
   „Densardor!“ křikl a pokusil se udělat pohyb hůlkou v sevřené ruce. Vtom se znovu ozval strašlivý řev sépie, Harry už ho únavou tolik nevnímal, doufal, že kouzlo na bolest zubů bude trvat o něco déle. Vytrhl se z chapadla, jehož stisk se vlivem bolesti zmírnil, vyškubl se a začal plavat znovu vzhůru. Věděl, že už je u hladiny, jenže sépie to zaregistrovala a začala se zase hnát za ním. Harry ale už byl nahoře, konečně…
   Buch!
   Myslel si, že začal vidět hvězdičky, praštil se strašlivou silou hlavou o led, který pokrýval jezero. Hlava se mu mohla rozskočit, točila se mu a v uších mu zvonila zvonkohra. Ale dokázal slyšet, jak se pod ním čeří voda a sépie se zase připravuje k dalšímu výpadu.
   Namířil hůlkou vedle sebe a křikl: „Pisco!“ V tu ránu z hůlky vyletěla obrovská buclatá ryba a chapadla sépie místo Harryho popadla právě ji.
   Harry na nic nečekal, znovu namířil hůlku, tentokrát na led a zakřičel zase s bublinkami „Bombarda!
   Led puknul a roztříštil se na malé kousky. Harry z posledních sil zamával ploutvemi a doplaval k otvoru ven. Vystrčil hlavu na vzduch, pak ruce, nohy a nakonec celé tělo. Odvalil se na led a myslel si, že má pokoj, jenže pak se začal dusit. Rychle znovu vzal hůlku a řekl: „Humanus Corpus!
   Vtom se blány na jeho nohou začaly smršťovat, stejně tak i blány na rukou a ploutev na hlavě. Ve stejném okamžiku začaly mizet šupiny a objevovala se růžovo oranžová lidská kůže. Pak se mu zase stejně nepříjemně začalo něco dít v hrudníku, plíce se zase měnily, Harry cítil, jak se mu žábry na zádech zacelují. Nakonec se konečně nadechl čerstvého vzduchu. Ležel na ledu, který studil jako ďas, ale neměl se k tomu zvednout se na nohy.
   Prásk!
   Led pod ním puknul a Harry najednou letěl nahoru do vzduchu. Sépie pod ním prorazila vší silou led a s ním i Harryho. Vyletěl asi tři metry vysoko a pak těžce dopadl na tvrdý led, který pod ním zase nebezpečně zapraskal.
   Ta bolest z toho pádu byla příšerná, Harry se divil, že nemá nic zlomeného, v každém případě se vůbec divil, že je ještě naživu a při smyslech. Celý se klepal zimou, zuby mu drncaly, jako kdyby seděl v autě a jel po hrbolatém povrchu.
   Vtom vedle znovu praskl led a jeho kusy se roztříštily na všechny strany, jeden z nich praštil Harryho bolestivě do hlavy, až mu tekla krev.

Sépie vyrážející led
_text

   Harry se postavil, z otvoru teď vytvořeného chňapala znovu chapadla sépie.
   Harry začal utíkat po kluzkém jezeře, při každém dopadu mu led pod nohama praskal. Sépie však zuřivě jako ledoborec se začala za ním hrnout a drtila kousky ledu na kry, takže za ní zůstávala vytvořená cesta.
   Harry sebou najednou praštil, protože mu uklouzla noha. Cítil, jak ho bolí ruka, kterou zmírnil pád, ohlédl se za sebe a viděl tříštící se kusy ledu, které se k němu přibližují. Vlastně po ničem neuklouzl, nohy ho neměly sílu nést a hned nato pod ním zase začal praskat led.
   Harry vzal hůlku a namířil jí proti sépii: „Mdloby na tebe!“ kouzlo se však od ní odrazilo jako gumový míček. „Petrificus totalus!“ a znovu se odrazilo.
   Harry sebral veškerou svou energii, kterou už opravdu neměl, a vstal na nohy. Cítil, jak mu nohy vibrují, jenže pak si uvědomil, že to se tříští led, který bortí to monstrum.
   Začal znovu utíkat směrem ke břehu, ale v té chvíli ho popadlo jedno z jejích chapadel. Harry upustil hůlku…
   První chapadlo ho začalo drtit, pak na něm přistálo druhé, potom třetí, Harry dokonce zjistil, že to chapadlo, které jí před chviličkou amputoval, stačilo za takovou chvilku znovu dorůst.
   Všechna chapadla ho začala drtit, Harry cítil, jak mu mačkají orgány. Sépie s chapadly pomaličku začala klesat ke své tlamě a Harry věděl, že se blíží konec.
   Pohlédl do kulaté huby sépie poseté ostrými zuby. Jeho poslední pohled v životě? Nemá hůlku, nemá nic, čím by se mohl bránit. Pokud to má být poslední pohled v životě, tak ať to je moment, když se bude dívat na své přátele. Harry se zamyslel na Rona a Hermionu, na to, jak je má rád a na to, jak ví, že by bez nich stejně nevydržel. Přiznal si to, jsou to jeho největší kamarádi. Začal brečet, začalo ho strašlivě mrzet to, jak na Hermionu křičel, má ji rád, tohle nechtěl, teď tady hledí do těch čelistí a do toho strašlivého oka. Zahleděl se do toho oka a popadl ho nepříčetný pocit, všechny ty vzpomínky s Hermionou a s Ronem, ten vztek, co prožíval, a v neposlední řadě Voldemort.
   Vtom se sépiino třímetrové oko rozprsklo na všechny strany. Harry se až lekl. Sépie začala křičet na celé Bradavice a z očí jí vytékalo něco černého.
   Harry tvrdě dopadl na led, až ho znovu zabolelo celé tělo, začal se sápat po hůlce. Konečně na ni dosáhl, popadl ji a začal utíkat ke břehu. Sépie však ještě více zuřila a začala za ním zase drtit led.
   Harry nevěděl, čím dokázal to s tím okem, ale teď běžel jako vítr na pevninu.
   Znovu ale upadl, jenže už byl v takové rychlosti, že se samovolně po ledu doklouzal až ke břehu. Sépie však byla hned za ním a zírala na něj svým zdravým okem.
   Všechna chapadla se na Harryho vrhla se svištěním ve vzduchu.
   „Oculoris!“ křikl Harry a druhé třímetrové oko sépie se znovu rozprsklo na všechny strany. Křik se zase opakoval, sépie ale už prožívala takovou bolest, že jí to bylo jedno, stále se sápala po Harrym.
   „Amputatio membrum!“ křikl Harry a jedno z chapadel znovu odpadlo. Sépie se zase rozeřvala, ale to už její pětatřicetimetrové tělo narazilo na břeh, chapadla se znovu obtočila kolem Harryho.
   Znovu ho škrtila, byla to příšerná bolest, jeho orgány narážely na sebe a prosily o více místa.
   Harrymu se zúžily zorničky, vzpomněl si na poslední věc, kterou potřeboval, na začátku roku dal slib, že se nevzdá a bude se bránit, a hlavně bude bránit své přátele, bránit své přátele!
   „AVADA KEDAVRAÁÁÁ!“ křikl Harry z plných plic stejně silně, jako řvala sépie, z hůlky mu vyletěl ostrý rudý paprsek tak strašlivě mocný, že prořízl tělo sépie, a zaryl se do její zubaté tlamy.
   Sépie znovu strašlivě zařvala a pak všechny její chapadla padla najednou na zem i s Harrym Potterem.
   Nastalo ticho…
   Mlžilo se mu znovu před očima, slyšel ale to ticho, jak vítr potichoučku duje, jak se nadouvají stromy a jejich listí, slyšel hlas přírody, který snad normální člověk není schopen slyšet. Chlad už přestal dávno cítit, to, že tady ležel při teplotě několika stupňů pod nulou jenom v kalhotách a po hlavě mu tekla krev od nárazu kusu ledu, už nevnímal, pouze zavíral víčka a letmo se blaženě usmíval, jak ho pohlcoval blažený pocit spánku.
   „Harry!“ křikl někdo z dálky a udržel ho tím při smyslech.
   Ještě naposledy otevřel unavená víčka. Před obličejem se mu objevil Ron a vyděšeně na něj koukal, jako by právě znovu spatřil Aragoga.
   „Cso tzu dhělháš?“ zeptal se Rona Harry mdle a zachraptělým hlasem.
   „Vyrazil jsi okno, vzbudil jsi nejméně polovinu Nebelvírské věže,“ řekl Ron. „Do háje, co se to tady stalo?“ hlesl a zíral na mrtvou gigantickou sépii.
   V tom okamžiku Harryho začala bolet jizva jako čert. Chytil se jí a začal si ji mačkat, ani se nezmohl na křik, jak měl zimou a vodou zničený hlas.
   „Ten kámen!“ křikl mu nějaký hlas v hlavě.
   Harry si uvědomil, že v kapse kalhot mu ještě vězí zelený kámen, kvůli kterému málem přišel o život. Ještě nedodělal svůj úkol, musí jít na okraj Zapovězeného lesa a předat ho Voldemortově kontaktu.
   „Garry, co tu krucinál děláš?“ křičel ze všech sil Alf a přiběhl po příkré cestě k jezeru, za ním byl v závěsu Filch. „Takovýho idiota, jako jsi ty, jsem ještě v životě neviděl, jde si do náruče obří sépie!“ křičel Alf a byl vzteky bez sebe.
   „Jhá nemhůžhu!“ zachraptěl Harry na Voldemorta, který mu promlouval v hlavě, chvěl se po celém těle, nemohl jít dál, chtěl Voldemortovi říct, že už prostě dál nemůže. ‚Teď je tady Alf a ten ze mě nespustí oči, tak slyšíš!‘ křičel na něj v duchu a klepal zubama.
   „Jak je libo,“ ozval se mu hlas v hlavě.
   Harry už znovu začal zavírat oči a přestával vnímat nesnesitelnou bolest v hlavě. Přestal vůbec vnímat celou svou skutečnost, přestal cítit, vidět a slyšet.
   „On umírá, pomozte mu někdo!“ slyšel křičet Rona.
   Ale to už Harry znovu zahlédl hada, který se okamžitě obtočil kolem jeho studeného těla a začal ho dusit. ‚Ne, na tohle už opravdu nemám sílu,‘ říkal si Harry a začal kolabovat.
   Vtom se Harryho tělo postavilo prkenně na nohy a na Alfa a Rona hledělo ledovým pohledem. Zima ho rázem už netrápila, v očích však teď měl smrt.
   „Co se tu krucinál děje?“ křikl Filch, který konečně stačil přiběhnout.
   „Zase Potter, Argusi, ten idiot prostě nepřestane…“ říkal Alf.
   „Avada Kedavra!“ křikl Harry s hůlkou namířenou na Alfa.
   Z Harryho hůlky vystřelily rudé paprsky, Alf se okamžitě sklátil k zemi a nejevil známky života. Harry měl stále smrtelný pohled, namířil teď hůlkou na Filche a povytáhl vyzývavě obočí. Filch pochopil, že ho chce zabít, bleskově se otočil a začal pádit svým pajdavým tělem nahoru do hradu.
   Teď však Harry otočil s kamenným pohledem hůlku na vystrašeného Rona. V tu chvíli se mu zamotala hlava a na pár vteřin tápal v jakémsi polobezvědomí, vůbec nevěděl, co dělá jeho tělo, až se konečně probral.
   Teď svázaný hadem uviděl, co dělá jeho ovládané tělo… ‚Ne, Rona ne, toho nesmíte zabít!‘ křičel ze všech sil, ale jizva ho bolela příliš, než aby se mohl bránit.
   „Nesplnil jsi svůj slib…“ řekl mu hlas v hlavě.
   „Nééé!“ rozkřikl se Harry ze všech sil a snažil se vymanit ze sevření hada.
   „Harry, to jsem já, Ron. Pamatuješ si na mě,“ říkal vystrašeně Ron.
   „Teď už není žádný Harry,“ řeklo Harryho tělo.
   ‚RONOVI NEUBLÍŽÍŠ!‘ křičel ze všech sil Harry obvázaný hadem a začínal nevnímat bolest jizvy.
   „Jen si řvi, jen se vzpírej, víc ani nepotřebuju!“ říkal mu hlas v hlavě.
   ‚Já už nemám sílu, prohrál jsem,‘ říkal si Harry. ‚Když dovolím, aby mé tělo pod Voldemortovou mocí Rona zabilo, prohraju, když se ale budu vzpírat a možná vyhraji, zabije ho někdy potom, protože mi to slíbil. Voldemort vyhrál, já ne.‘…
   ‚Ne, to není pravda!‘ opravil se sám. ‚Tohle jsem dělal, abych Ronovi neublížil, a to se teď chystám udělat, to nesmím dovolit!‘ křičel Harry svázaný hadem.
   „Harry, to jsem já, Ron!“ křikl Ron nadějně na Harryho tělo pod mocí Voldemorta, které stále na něj mířilo hůlkou.
   „Sbohem, Harryho příteli,“ řekl Harry Ronovi. „Avada Kedav…“
   „NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“ zařval Harry na celé kolo a na malou chvilku zmizel had, který ho obmotával, objevil se znovu ve svém těle, stačil ještě odhodit hůlku směrem k Ronovi, který ji vzápětí popadl.
   „Pamatuj si, Pottere, nesplnil jsi svůj slib!“ křičel na něj hlas v hlavě.
   Harry ale okamžitě pocítil mráz, kvůli kterému jeho tělo hned začalo umírat. Padl na kolena a hned pak na záda. Hleděl do nebe… byl ve svém těle, ale zároveň ho opouštěl do jiného světa… Znovu se mu začaly klížit oči a přepadával ho ten příjemný pocit po celém těle… Tělo jako kdyby bylo kus kamene, který Harry odhazoval, protože ho nanejvýš tížilo…
   Byl to zatím ten nejpříjemnější pocit tohohle dne.
   A pak to Harry uviděl, byl to pohled, jehož krásu by nikdy nedocenil normální člověk. Z oblohy se pomalu začaly snášet dolů sněhové vločky.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: