Gramatické chyby
Opraveny
Matěj Pospíchal
Stran-33. | Čteno 3357x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 34.


Trestní řízení

‚Harry, to jsem já, Ron!‘ ‚ Ty si opravdu myslíš, že jsem Kruma zabil.‘ ‚Člověk by si v tom případě měl postavit svou vlastní cestu.‘ ‚Máme přátele a dobro je na naší straně, víc nepotřebujeme.‘ ‚Já už nikoho nemám.‘ ‚Přitroublý cvok, který se snaží stát pořád ve středu pozornosti.‘ ‚Příliš mi na tobě záleželo.‘ ‚Příliš dlouho mi už otravujete život…‘ ‚Ten se už nevrátí, Harry.‘ ‚ Budete klasifikován za H!‘ ‚Ty jsi zrovna takový mizera jako je on.‘ ‚Já ale nechci aby se ti něco stalo, podruhé už bych to nepřežila.‘ ‚ Dráp ochránit Harry.‘ ‚Jeden z nás bude muset toho druhého nakonec zabít?‘ ‚Proč přede mnou celý život pořád něco tajíte!‘ ‚Proč jste nic neudělal, mohl jste ho zachránit!‘ ‚Vy jste ho zabil Brumbále, zkazil jste mi celý život a to vám nikdy neodpustím!‘ ‚Děkuju ti Cho.‘ ‚Mám tě ráda Harry.‘
   ‚Dokud budeš žít, budou tví blízcí umírat, Pottere!

   „Né!“ křikl Harry a rázem byl vzhůru.
   Promnul si tvář a vedle sebe nahmatal brýle. Hned si je nasadil a zjistil, že je na ošetřovně, všechny ostatní postele byly prázdné, takže nikdo jiný v místnosti nebyl.
   „Kdo to tu pokřikuje?“ ozvala se madam Pomfreyová a vyšla ze své pracovny. „Aha, to jste vy,“ Řekla když si všimla vzbuzeného Harryho. „Vedle sebe máte Rýmovici, spolkněte jí a můžete jít.“
   V té samé chvíli někdo na ošetřovně zavřel dveře, Harry ještě mohl zahlédnout, jak z ošetřovny vyšla nějaká holka, ale nestačil jí zastavit.
   Ohlédl se na stolek, byla tam zelená skleněná nádobka a vedle ní lžíce.
   „A… kolik si toho mám vzít?“ zeptal se Harry.
   „Jednu lžičku,“ odpověděla Pomfreyová a zase zašla do své pracovny.
   Harry vzal lahvičku a odšpuntoval uzávěr. Hned se z ní vyvalil strašlivý zápach. Vzal lžičku a malinko nahnul láhev. Nic se ale nedělo.
   „Mohla by jste mi pomoct?“ řekl nahlas Harry, aby ho madam Pomfreyová uslyšela.
   „Vy to zvládnete, já… já teď půjdu pryč,“ ozvalo se z pracovny pro sestry a hned nato bouchly dveře.
   ‚Proč mi nechce pomoct? To se mě…? Ona se mě bojí.‘ uvědomil si Harry. Teď mu to teprve došlo, vždyť před malou chvilkou zabil Alfonsa Odkouřila a chystal se zabít i Filche a v neposlední řadě Rona.
   Hned na to mu do lžičky z láhve ukáplo trochu Rýmovice. Bylo to odporně želatinové, mělo to šedivožlutou barvu a na lžičce se to odporně rosolovitě třáslo.
   Harry si řekl, že když se ho bojí, tak snad to není důvod, aby ho zabila. Takže se té Rýmovice, nebo co to má být, nemusí bát.
   Zavřel oči a vcucnul tu odpornost na lžičce. Bylo to odporné, bez chuti, ale možná že to právě na tom bylo tak odporné.
   Harry to spolkl a pečlivě zapil vodou na nočním stolku. Hned na to musel rychle nahmatat kapesník, protože z nosu mu začaly téct proudy nudlí, zřejmě ta Rýmovice opravdu zabírá.
   Držel si před nosem kapesník a neustále smrkal. Za chvíli začal kapesníky střídat, protože mu jeden nestačil.
   Co to vlastně bylo za holku, co z ošetřovny tak potichu odešla, byla to Hermiona? Co si o něm vlastně teď myslí?
   Když se ho štítí i samotná madam Pomfreyová, tak studenti musejí přímo utíkat pokaždé, když vstoupí do místnosti.
   Pak ho napadlo co mu řekla madam Pomfreyová, že až vypije Rýmovici, může jít. Konec konců už opravdu měl letos ošetřovny dost, takže tu nechtěl strávit ani o minutu déle.
   Převlékl se do hábitu a začal si vzpomínat na události poslední doby. Vzpomněl si na dopis od Toma Raddla. Na to, jak by kvůli němu byli jeho přátelé v ohrožení. Na tu obrovskou sépii, která se po něm sápala, v neposlední řadě pak na nějaký zvláštní zelený kámen.
   Co ten byl zač? A proč ho Voldemort chtěl? Když se na to takhle podíval zpátky, uvědomil si, že poslouchat Pána zla opravdu nebyl dobrý nápad. Možná že to měl prostě říct Brumbálovi a všechnu tu tíhu přenést na jeho bedra.
   Vyšel ven z ošetřovny a mířil nahoru ke schodišti. Hlas, který mu napovídal aby ve škole zůstal teď zanikl docela, ozýval se pouze ten, co ho nutil utéct.
   Opravdu ho tu už nic nedrží. Všichni se ho štítí a nenávidí ho. Lexter je mrtvý, stejně tak i Sirius. Z Harryho je vrah, kterého se bojí i jeho nejlepší kamarádi, už tu není nikdo, komu by na Harrym záleželo. A aby ne, všechno je to jeho vina, všechny je proti sobě poštval, možná že si opravdu nakonec hraje až moc na hrdinu.
   ‚Vzdávám to, končím.‘ říkal si Harry, když vcházel do Nebelvírské společenské místnosti. Svěšel ruce a nahoru šel jako oběšenec a jakmile ho potkal nějaký student, tak se hned od něho snažil dostat co nejdál, jako by se ho každý štítil.
   Bylo už pozdě odpoledne, Harry viděl přes okno už pořádný nános sněhu, který bez ustání padal ze zatažené oblohy. I tak se čerstvý prašan třpytil v odrazu od ponurého světla z nebes, kde slunci bránila proniknout na povrch země hustá deka mračen.
   Harry dorazil k obrazu Buclaté dámy, řekl heslo a obraz se odklopil. Prolezl otvorem v podobizně a ocitl se v prostorné společenské místnosti.
   Jakmile vstoupil, všichni si začali šeptem povídat. Čtvrtina studentů zmizela ve vstupech do ložnic, zbytek dělal, že Harry je jenom obyčejný duch. Když kolem nich procházel, tak dokonce uhýbali, jakoby měl nějakou nákazu. Dokonce i Seamus a Dean. Z jejich pohledů se už nezračila taková jistota v jeho přátelství, jako tomu bylo před pár dny.
   Bylo to jako procházet uličkou smrti, tu smrt přitom měli všichni v obličeji. Harry měl jasno, kvůli tomuhle mu zůstat v Bradavicích za to nestojí.
   Vyběhl nahoru do ložnice, otevřel dveře a strnul. Byl tam Ron a bavil se s Nevillem. Když Harry vstoupil, oba dva zmlkli a pohlédli na něj kamennými výrazy. Pak se Ron zvedl a bez povšimnutí prošel kolem Harryho ven z ložnice, následován Nevillem, pak hned za nimi práskly dveře.
   Harry nevěřícně kroutil hlavou. ‚Tak tohle jsou ti nejlepší přátelé, jaké jsem kdy měl.‘ opakoval si Harry. Opravdu má teď už jen sebe.
   Vzpomněl si na Tonyho, až teď si uvědomoval, jak moc mu chybí, jak žít u něj byla paráda, neměl takové starosti jako má teď, nebyl dokonce ani kouzelník, byl jen obyčejný mudla a byl to úžasný pocit. Škoda, že se už nemůže vrátit, hned by ho našli. Kam by mohl utéct, aby ho nikdo nenašel? Jedině že by po zbytek života utíkal Únikovým autobusem.
   Přešel k posteli a těžce na ní dosedl. Hlava ho bolela jako čert, z nosu mu pořád odkapávalo, zřejmě se v té zimě dost nachladil. Cítil, jak ho rýma tlačí v nose a mezi očima a jak Rýmovice zabírá a ucpaný nos mu povoluje.
   Pak se ohlédl, vedle na nočním stolku ležela jeho hůlka.

   Celý zbytek dne strávil nahoře v ložnici a to sám. Zmáhaly ho samé tíživé pocity a myšlenky, vzdával všechna svá snažení, říkal si že už prostě nemá sílu dál pokračovat. Věděl, že jakmile by ho teď předvolali před to trestní řízení, tak by hned skončil za mřížemi a hned by mu rozlomili hůlku. On totiž opravdu zabil osobu, živou a dýchající osobu, což není sranda.
   Myslel na Siriuse, na svého kmotra. Začal mu zase chybět čím dál víc, stejně tak jako v létě. Chyběla mu ta opora, kterou v něm měl. Co by dal za to, aby se tu zase objevil, znovu aby uviděl toho černého psa, který by radostně vrtěl ocasem. ‚Proč se to nedá vrátit? Kdybych ho byl zastavil, nebo kdybych nešel do toho Odboru záhad…‘ říkal si Harry a smutně ležel na posteli.
   Nespíš by mu pak Brumbál stále ještě neřekl celou tu pravdu. A možná že opravdu by to bylo lepší. Od té chvíle, co jí zná se mu žije jako s okovy u nohou. Vždyť vlastně celý život je stále někde zavřený, buď v Bradavicích, nebo u Dursleyových doma. Harry teď už začal chápat proč Sirius vedl takový ‚kočovný‘ život, většinou měl rád cestování a nikde se příliš dlouho nezdržel. O to víc pro něj muselo být děsivé, když musel celý rok zůstat zavřený ve starém domě rodiny Blacků, který tak strašlivě nenáviděl.
   Stejně tak Harry musel zůstat u Dursleyových. Moc dobře si pamatoval co mu říkal Brumbál, že dokud bude považovat Dursleyovic domov za svůj vlastní, tak na něj Voldemort nemůže stáhnout ruku. Jenže to nebyla pravda, Voldemort už jednou Harryho u Dursleyových pomocí Lestrangové málem připravil o život.
   Ne, pokud to má skončit, tak ať je to rychle, možná že tím i svým bývalým kamarádům ulehčí, když to skončí. Byl by přísahal, že kdyby věděl kde teď Voldemort je, tak by za ním zajel a požádal ho, aby to s ním skoncoval.
   Bylo rozhodnuto, večer s Kulovým bleskem, hůlkou a neviditelným pláštěm uteče.
   Čas se táhnul jako temné mraky nahoře na obloze, i ten čas byl stejně tak temný jako obloha sama. Hrad byl chladný a tichý, jako kdyby celé okolí prožívalo těžké časy, nebo truchlilo za něčí smrt, Harry si ale byl jistý, že to nebude za Alfa.
   Ložnici oteplovaly pouze kamna uprostřed, která nikdy nepotřebovala přikládat, protože vždy kouzlem hřála na celou místnost.
   Harrymu se ale teď zdálo, že ani ta nejsilnější kamna by nedokázaly rozehřát jeho zamrzlou náladu.
   V ložnici strávil tedy zbytek celého odpoledne, záměrně nechtěl dávat studentům dole ve společenské místnosti důvod odcházet a tak raději zůstal nahoře.
   Jenže teď nevěděl, jestli má vůbec jít dolů na večeři. Žaludek mu rozčileně kručel a svíral se, ale Harry byl přesvědčený, že kdyby se tam ukázal, tak se stejně pořádně nenají.
   Nakonec vstal a připravoval se vzít si svou hůlku. Pak se ale zarazil, už dál nevěřil Voldemortovi, bál se v přítomnosti svých přátel si brát hůlku sebou. Raději jí nechal na nočním stolku a šel dolů bez ní.
   Vzpomněl si, jak mu Brumbál říkal, že do něj Voldemort nemůže proniknout a ovládat ho, protože by v něm nevydržel, protože Harry má něco, co Voldemort nesnáší. No, ať to bylo cokoliv, nejspíš to už teď nemá, nebo to zastínil jiným pocitem, nadmíru silnějším než to, čeho se Voldemort tak štítil.
   Sešel dolů, ve společenské místnosti už nikdo nebyl, všichni už museli být dole na večeři. Možná že jim tam je bez Harryho lépe. ‚Přestaň se litovat!‘ okřikl se Harry a vyšel průlezem v obrazu ven na chodbu. Hned ho zalil chlad, který na hradních chodbách panoval, chlad který Harry stále cítil sám v sobě.
   Pomalu pokračoval směrem do Velké síně. Nakonec si řekl, že mu je to jedno, ať se na něj dívají jak chtějí, nají se a pak večer zdrhne.
   Seběhl z posledního schodu až skončil ve Vstupní síni. Přešel k mohutným pootevřeným dveřím Velké síně, stále se mu tam ale nechtělo, nějak u něj převažoval pocit, že by ho snad už nikdo z nich neměl vidět.
   „Dobrý den, Pottere,“ ozvalo se za jeho zády.
   Harry se hbitě otočil, stál za ním Filch ve svém typickém otrhaném oblečení, ale usmíval se od ucha k uchu.
   „Dobrý den,“ řekl Harry a překvapeně koukal na to, jak se Filch usmívá.
   „Už na vás čekají,“ řekl Filch a usmál se ještě víc. „Měl by jste si pospíšit s večeří.“
   „O čem to mluvíte?“ zeptal se nechápavě Harry.
   „O vaší večeři,“ řekl Filch a otevřel dokořán dveře, takže teď Harryho spatřili všichni studenti sedící ve Velké síni.
   Už nebylo třeba předstírat, že tu není, Harry tu je a v celé své kráse.
   Ovšem skoro většina studentů, si té jeho kráse jen odfrkla a koukali na něj pohledem, jako by koukal faraón na otroka.
   Všichni měli nenávistné pohledy, většina studentů měla v očích strach míšený s odpornou nenávistí, jako kdyby právě hleděli na samotného Voldemorta.
   Harry hořce polkl a vešel dovnitř. Každý pohled na něm visel jako zaměřovací radar, který se chystal vypálit střelu země vzduch. Harry ty pohledy cítil, slyšel potměšilé hihňání Malfoye, který téměř radostí tančil na židli a bubnoval do stolu, až se opravdu zdálo, že to přehání. Ale byla pravda, že vidět Harryho v takovéto situaci musí opravdu člověka, jako je Malfoy potěšit až na půdu.
   Harry přešel k Nebelvírskému stolu a posadil se hned na první židli, která byla vesměs volná. Jen letmo ještě stačil zahlédnout Rona a Hermionu, kteří na sebe koukali a ani se nesnažili koukat někam jinam. Dokonce ani Ginny se po něm ani neohlédla, pokud opravdu někdo měl Harryho skrytě rád, pak to je ona.
   Židle pod ním zavrzala, normálně to není slyšet, ale teď tu bylo hrobové ticho, všichni na Harryho stále ještě hleděli a ozýval se pouze šeptavý zvuk od zvědavých studentů.
   Harry začal litovat toho, že sem vůbec chodil, jeho sousedi co byli blíž dokonce ani nezakrývali své pohledy a zle na něj stále civěli… Plác!
   Harrymu přistál na hlavě koláč takovou silou, že se obličejem praštil o desku stolu a narazil si nos. Celé vlasy měl od tvarohu a marmelády, v tom okamžiku celá Velká síň propukla v jeden velký smích.
   Harry si sundal kusy koláče z hlavy a dal je na stůl. Cítil jak v něm znovu vře krev a jeho zlost se znovu vynořovala na povrch. Ale také cítil úzkost, což se mu ještě nestalo. Cítil bolest z toho, jak se mu ostatní smějí, dokonce se mu i trochu chtělo plakat, celá Velká síň byla úplně naruby, Harry se pomalu otočil a zjistil, že Malfoy stojí a směje se na celé kolo. Studenti mu ještě tleskají za jeho dobře odvedený výkon.
   „TICHO!“ zahřímal jako medvěd Brumbál, který se spolu se všemi profesory nesmál. Jenom Snape si posměšně ufrkl. „Srážím Zmijozelu za to dvacet bodů pane Malfoyi, měl by jste se poučit z toho, jak dopadl váš otec a nejít v jeho šlépějích,“ řekl Brumbál.
   Malfoy na Brumbála hodil nechutný pohled a sedl si na své místo. Jenže celá Velká síň se stále smála a všichni pobaveně koukali na Harryho, jak mu ukapávají poslední kousky marmelády z jeho uhlově černých vlasů.
   Harryho přešla chuť k jídlu, spíš se mu při pohledu na něj chtělo zvracet. Žaludek měl vůbec naruby a obličej se mu měnil v bolestivý pláč, který se snažil zastavit. Knedlík v krku měl rázem jednou tak větší rozměry, Harry si rázem připadal jednou tak víc bez přátel, dokonce je všechny začal považovat za své nepřátele, začal je nenávidět.
   Aniž by si to uvědomoval, že najednou řekl. „Vy mudlovští šmejdi.“
   Několik studentů poblíž to uslyšeli a ztuhli jako přikovaní. Harry na ně nenávistně hleděl a tiskl zlostně pěsti. „Všichni chcípnete,“ řekl znovu ledově.
   Nebelvírští vytřeštili zrak, nemohli uvěřit, co právě slyšeli. Harryho ale popadal takový vztek, opravdu bylo správně, že si sebou nevzal hůlku, teď by k zabíjení ani nepotřeboval Voldemorta.
   Nenáviděl je všechny, do posledního studenta. Nenáviděl všecko živé, své takzvané přátele a své blízké. Navždy bude sám, jen sám sobě může věřit a nikomu jinému. Všichni by měli chcípnout za to, co si k němu dovolují!
   V tom se rozrazily vstupní dveře do Velké síně, až málem povalily Filche, který před nimi stál a usmíval se.
   Do Velké síně vběhl Popletal, několik dalších úhledně upravených kouzelníků a jako poslední za nimi běžel Percy se zápisníkem a brkem.
   Všichni hned zamířili k Harrymu, nemuseli dlouho hledat, našli ho podle špinavých vlasů od koláče.
   Popletal měl triumfální úsměv a jeho citrónová buřinka se mu pohupovala na hlavě. Když došel k Harrymu, rozchechtal se na celé kolo, protože si začal prohlížet jak z něho stékají kusy marmelády. Všichni spolu příchozí se poslušně smáli s ním, jen Percy udržoval vážný pohled a ani jednou na Harryho nemrkl.
   Nakonec se Popletal dosmál, vytáhl úhledný papír a začal číst.
   „Vážený pane Harry Jamesi Pottere, jménem ředitelky odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, Amélie Bonesové; vás jménem kouzelnického zákona zatýkám pro podezření z vraždy Viktora Kruma a z očividné, zdůrazňuji očividné vraždy Alfonsa Winchestera Odkouřila,“ pronesl Popletal s vítězoslavným úsměvem.
   Harrymu sjela po oku slza, nevěděl jestli je to z pláče, nebo toho srdceryvného vzteku, který ho před malou chvilkou zasáhl, ale při tomhle mu nějak povolily nervy. Jen nevěřícně kroutil hlavou a unaveně seděl na židli u Nebelvírského stolu, zatímco mu z hlavy odkapávaly poslední kousky marmelády.
   „Kornelie, co to má znamenat?“ ptal se Brumbál a dlouhými kroky si to rázoval k Popletalovi.
   „Myslel jsem, že jsem se vyjádřil dost jasně, Brumbále. A protože zítra je již osmnáctého prosince, tak je prozíravé toho chlapce odvést již dnes, aby se náhodou na zítřek záhadně… řekněme… neztratil,“ řekl Popletal a usmíval se tak, až měl boule za ušima.
   „Harry Potter je studentem Bradavic, nemůžete…“
   „Mýlíte se Brumbále. Zákony se mění. Potterovi je už šestnáct, může už jít před trestní řízení,“ přerušil Brumbála Popletal. „Nemůžete mi zabránit si ho odvést, Brumbále. To není ve vaší moci Starostolce,“ řekl Popletal a znovu se vítězoslavně pousmál. „A také se členové shodli, že nemůžeme jako porotu považovat někoho, kdo je s obžalovaným nějak citově zainteresován, přece víte jaké jsou pravidla poroty, nebo ne, Brumbále?“ pousmál se Popletal.
   „Mohu vám je vyjmenovat, pane,“ vyhrkl zezadu Percy a přihopkal se zápisníkem dopředu.
   „Myslím, že to není třeba. Ovšem nemáte důkazy o Harryho vině a…“
   „To se mýlíte, Brumbále. Máme již myslánku plnou vzpomínek od našeho svědka. Většina poroty již tu vražednou scénu shlédla. Dokonce máme oprávnění zažalovat tady Pottera o trojnásobný pokus vraždy.“
   Brumbál zvážněl a hleděl Popletalovi pátravě v očích.
   „Ano Brumbále…“ pokračoval Popletal. „Kruma Viktora, Filche Arguse a v neposlední řadě Potterova nejlepšího kamaráda Weasleyho Ronalda, syna velice váženého zaměstnance v našem Ministerstvu.“
   „Mohu začít předčítat práva?“ vyhrkl znovu Percy nedočkavě.
   Popletal letmo kývnul a Percy se už hrnul k Harrymu, když v tom ho Brumbál zastavil svým silným hlasem, vytáhl hůlku a začal říkat.
   „Nehodlám Harryho…“
   „Tak dost!“ křikl Harry na celé kolo a postavil se na nohy. „Mohu za sebe rozhodovat sám,“ sykl na Brumbála zlostně. „Půjdu s vámi.“
   „Harry ne!“ křikla nějaká holka z Havraspáru, Harrymu se zase zdálo, že jí tu nikdy neviděl.
   „Oni… oni tě pošlou do vězení!“ křikl Ron a už byl na nohou, stejně tak i Hermiona, teď na něj najednou s obavami koukali, s obavami, které Harry nesdílel.
   „A víte co?“ řekl jim Harry s ledovým hlasem a zlověstným pohledem. „Mě tam bude líp, než tady v Bradavicích.“
   Pak se otočil a vykračoval ven ze Vstupní síně. Popletal měl ještě více usměvavou tvář, pokud to tedy ještě více šlo.
   „Počkejte, ještě vám musím přečíst práva!“ křičel za ním Percy.
   „Uvidíme se na trestním řízení, Brumbále,“ řekl s úsměvem Popletal, otočil se a vykračoval ven z Velké síně. Všichni příchozí ho následovali a zanechali všechny překvapené pohledy ve Velké síni.
   „Potřebuješ si něco vzít z pokoje?“ zeptal se Popletal Harryho.
   „Ne,“ procedil zlostně Harry.
   Hned k němu začali mířit dva kouzelníci a chtěli mu nasadit něco jako želízka.
   „Myslím, že jste pochopili, že vám neuteču,“ řekl ještě naštvaněji Harry s pohledem na Popletala.
   Popletal se znovu pousmál a přikývnul. Oba dva kouzelníci, co se k Harrymu hnali teď znovu šli vedle nich a rozhlíželi se kolem sebe, jestli na ně někdo nezaútočí. Vycházeli ze Vstupní síně ven na pozemky hradu.
   „Bylo to jen pro vaše dobro, kdyby jste chtěl utéct, tak si tím přihoršíte jenom vy sám,“ řekl klidně Popletal.
   „Takže,“ začal Percy vedle něho odříkávat svůj monolog a co chvíli zakopával o trs trávy, jak nekoukal na cestu. „podle zákonu nám nemusíte teď nic sdělovat i když se na co budeme ptát, pokud ano, souhlasíte s tím, že by to mohlo být proti vám u trestního řízení použito.
   Dále“ pokračoval Percy. „můžete si pořídit kouzelnického advokáta, pokud ho odmítnete, budete mít právo se při trestním jednání obhajovat sám. Dále…“
   „Od kdy si vykáme, Percy?“ zeptal se Harry.
   Percy sebou škubl a jako kdyby ho to urazilo řekl naštvaně. „Pane Pottere, já vám vykám, proto to samé očekávám od vás.“
   Harry se jenom uchechtnul a dál pokračoval se svým doprovodem ke bráně Bradavic se dvěma vysokými kamennými sloupy na nichž stály sochy okřídlených kanců.
   „Dále vás musím upozornit na právo…“
   „Můžete mě od toho ušetřit?“ řekl naštvaně Harry. „Vážně ty kecy nemám zapotřebí.“
   „No, v tom případě mi musíte podepsat formulář o tom, že jste vědomě akceptoval práva bez úplného vysvětlení,“ řekl Percy.
   „Kde to mám podepsat?“ řekl Harry znuděně.
   Percy mu podal brk a vytáhl odněkud z brašny papír, ten mu pak třaslavou rukou podal. Harry se dolů podepsal, sám ani nevěděl co tam bylo, jenom na načmáral jméno Potter.
   Popletal se znovu pousmál a začal si radostně popiskovat.
   „Kde vlastně přečkám noc?“ zeptal se po chvilce Harry.
   „V cele předběžného zadržení,“ řekl hned Popletal. „Neboj se, pro tebe byla cela speciálně upravena, jenom pro tvé pohodlí,“ řekl s úsměvem Popletal.
   Harry byl k smrti unavený hladem i všemi pocity, které na něj za poslední dny přišly. Bylo mu to i jedno, klidně ať ho pošlou do temného sklepa, hlavně aby se tam dalo kde vyspat.
   Došli na rozcestí do Prasinek a Popletal zdvihl svou hůlku. V té chvíli přisvištělo auto, Harry už očekával krkolomnou cestu Záchranným autobusem, ale tohle bylo úplně jiné auto.
   Bylo černé s dlouhou kapotou, kde se nejspíš skrýval stejně tak dlouhý a silný motor. Sedadla byla ve čtyřech řadách po třech místech. Harryho zasunuli do poslední řady sedadel na konci auta, která měla po všech stranách husté mříže.
   „Neboj se, za pár minut budeme na místě,“ řekl Popletal, ale to už když všichni usedli se auto zvedlo do vzduchu a rázem zmizelo všem z očí.
   Harry si pamatoval na jediné auto, které tohle dokázalo. Starý Ford Anglia pana Weasleyho, teď už pochopil, odkud vzal to kouzlo, které na něj použil.
   Opravdu za pouhou chvilku už byli nad Londýnem. Bylo jasné, že tohle ministerské auto je o hodně rychlejší, dalo by se to přirovnat rychlosti, jakou jede Záchranný autobus.
   Zarazili to před jakousi podivnou temnou uličkou. Harry vystoupil ven z auta, všiml si, že nad uličkou se nebezpečně kývají kovové schody zavěšené na stěnu budovy, takové ty schody, které jsou většinou jako únikový zadní východ z domů. Tyhle ale podle vzhledu byly tak strašlivě zrezavělé, jako by měli každou chvíli spadnout.
   „Tam půjdeme?“ zeptal se udiveně Harry.
   „Nemusíš se bát,“ začal hned Popletal vysvětlovat. „ty schody tam drží pevně jako skála, to je kvůli mudlům, žádný mudla by do té uličky nikdy nezašel, je odlehlá, temná a nebezpečná, je to zadní východ ministerstva, užívá se pro zvláštní případy.“
   Prošli uličkou až k jakýmsi starým dveřím, které měli přes sebe kovovou závoru. Popletal klepl hůlkou na závoru, ta rázem zmizela a dveře se otevřely.
   Před nimi se objevila tmavá chodba, která měla po stranách dveře rozsazené v různé výšce, v různém úhlu a různě vzdáleny od sebe.
   „Vaše jsou ty poslední dveře nalevo, místnost je nóbl zařízená,“ řekl usměvavě Popletal a zavřel za ním dveře, takže se v chodbě ocitl sám.
   Ani se mu nechtělo věřit, že ho tady nechají samotného. Za to ale neměl odvahu zkoušet otevřít jiné dveře, než ty úplně poslední na levé straně, o kterých mu bylo řečeno.
   Došel k nim a otevřel je. Před ním se objevila místnůstka asi tak stejně velká, jako přístěnek pod schody, ve kterém strávil celé mládí. Na zemi byl koberec, docela pohodlná postel, noční stolek, umyvadlo s ručníky a tlačítko s nápisem WC. Harry si hned řekl, že to raději zadrží, než aby to tlačítko mačkal.
   Přešel k umyvadlu a začal si drhnout slepené vlasy od marmelády z koláče, které ho stále svědily. Když se umyl, zalehl do postele, ani se nezdržoval převlékáním, když ani neměl do čeho a hned usnul.

   V hale se zapuštěnou jámou uprostřed, do níž vedly o obvodu masivní kamenné schody a v níž uprostřed byl jakýsi zvláštní starobylý kamenný oblouk, bylo několik smrtijedů a členů Fénixova řádu. V rohu na jedné straně byli dva chlapci, kteří se snažili dostat nahoru k východu.
   V tom se na scéně objevila jakási postava starého kouzelníka, měl dlouhé stříbrné vousy, půlměsícové brýle, dlouhý křivý nos a kráčel pozvolna dolů. Když procházel kolem hubeného chlapce s černými vlasy a brýlemi na nose, ledově se na něj usmíval, jako kdyby ho nenáviděl ze všech nejvíc. Prošel kolem obou chlapců, až dorazil úplně dolů.
   Smrtijedi dostali vítězoslavné úsměvy, stejně tak i členové Fénixova řádu. Najednou jako kdyby všichni byli na straně zla, jen dva kouzelníci ne. Jeden bojoval s jakousi ženou a vrhal na ní mocná kouzla, ten druhý měl černé vlasy a sympatický obličej, stál na schodě a v ruce pevně svíral hůlku, jako kdyby čekal na tuhý souboj.
   Náhle se mu ale hůlka změnila v prach, to zavinil ten starý kouzelník stojící dole, ten mávl letmou svou hůlkou a odzbrojil ho tak.
   Muž teď hleděl na své ruce, kde měl místo hůlky zrnka jemného prachu, v tom se začal zvedat a začal směřovat do oblouku.
   Chlapec s brýlemi se zvedl ze schodů a křičel. „Lextere! Lextere!“ běžel mu naproti, jenže to ho ten starý kouzelník zachytil za hábit a se zuřivým výrazem se mu vysmíval.
   V tom okamžiku kouzelník přepadl do oblouku a zmizel. Pak se ten starý kouzelník otočil a máchl hůlkou. Kouzlo narazilo do muže, bojujícího s tou ženou, který se teď stejně jako ten minulý začal zvedat a padat dolů.
   „Siriusi!“ křičel zase ten chlapec. „Siriusi, ne!“
   Starý kouzelník ho však držel a způsoboval mu tím hroznou bolest, chlapec ho chtěl zachránit, když už zemřel ten před tím, tak alespoň tenhle ne.
   Starý kouzelník ho ale nepustil, muž přepadl také do oblouku a zmizel. Chlapec se rozkřičel na celé kolo a po očích mu tekly slzy. Starý kouzelník se začal smát na celé kolo chladným smíchem a stále chlapce škrtil.
   „Pusťte mě!“ křičel ten černovlasý chlapec na celé kolo. „Pusťte, já je zachráním!“
   Náhle se ten starý kouzelník začal měnit. Narostly mu černé vlasy, brýle se mu zakulatily, objevil se na něm školní hábit a na čele se mu objevila jizva ve tvaru blesku.
   Byl teď identický s tím chlapcem, kterého tak násilně držel. Ten se teď přestal vzpírat a vyděšeně koukal na své dvojče jak tam stojí a blaženě na něj kouká.
   „Já je zabil,“ opakoval nevěřícně. „Zabil jsem Siriuse a Lextera, zabil jsem Kruma a Alfa, všechny jsem zabil…všechny jsem zabil…“

   „Je čas vstávat, Pottere. Máš slyšení!“ křikl někdo za dveřmi. Pak už byly slyšet jen kroky mizející v dálce.
   Harry otevřel oči, měl zrychlený dech a zpocené oblečení. Zase se mu něco zdálo.
   Posadil se a promnul si oči. Zdálo se mu, jak zabil Lextera i Siriuse, ale vždyť přece to nebyl on. To byl Brumbál ten starý kouzelník, nakonec se proměnil v Harryho.
   Je to všechno zamotané, nesmysly přes nesmysly.
   „Tak dělej, nebo tam přijdeš pozdě!“ křikl zase ten hlas v dálce, někdo tam na něho čekal za dveřmi.
   „Jo, už jdu!“ odpověděl Harry nerudně, došel k umyvadlu a opláchl si oči i celý obličej. Poslední dobou si všiml, že mu na obličeji začaly růst jemné chloupky, pokud to znamenalo, že už je tak starý, až mu narůstají vrásky, tak se nedivil. Byla to snad lepší představa, než se každý den holit, bude na to muset vymyslet nějaké kouzlo, i když si ho teď může leda tak akorát vyčarovat z prstu, protože žádnou hůlku u sebe nemá.
   Trochu si upravil pomačkané oblečení, ale bylo mu celkem jedno, jak bude vypadat, v nitru cítil, že dnes prohraje a bude tady v tom krcálku zavřený po zbytek svého života.
   Nakonec vyšel ven, před dveřmi stál jakýsi starý kouzelník, na první pohled velice mrzutý.
   „Tudy,“ řekl a ukázal Harrymu na dveře, které byly v chodbě přímo naproti dveřím, kterými včera vstoupil. „Už na tebe čekají, doufám že tě tu už nikdy neuvidim,“ procedil skrz zuby mrzout a zalezl do jedněch zvlášť ošuntělých dveří na pravé straně chodby.
   Harryho opravdu překvapovalo to, že má takovou volnost, na druhou stranu si ale vzpomněl na minulý soud, který podstoupil. Nepochyboval o tom, že Popletal bude chtít i tu sebemenší záminku, kterou by na Harryho mohl hodit, to znamená, že kdyby začal utíkat, protože ho nikdo nehlídá, tak by to určitě s radostní hned přidal do hlášení.
   Harry otevřel dveře na konci chodby a v tom ho oslnila úplná smršť blesků z fotoaparátů. V místnosti, ve které teď stál, bylo snad dvacet fotografů a novinářů, kteří se na Harryho hned vrhli jako hyeny po zdechlině.
   „Pane Pottere, jaké je to pro vás stát před soudem?“, „Jak se cítíte před trestním řízením?“, „Opravdu jste je zabil?“ „Pane Pottere, opravdu jste porazil obří sépii?“, „Pane, jak se cítíte před soudním líčením?“, „Pane Pottere, víte že by jste mohl skončit podle Popletala i v Azkabanu?“
   Smršť otázek a smršť fotek neustávala, Harry se snažil dostat se na druhou stranu místnosti, ale bylo to beznadějné.
   „Harry!“ ozývalo se odněkud z rohu. „Harry, tady jsem!“
   Harry se tím směrem vydal, nakonec se prodral až k panu Weasleymu, který ho strčil do další místnosti, kde nebyl žádný reportér.
   „Děkuju,“ oddechl si Harry a snažil se zaostřit zrak, protože z těch blesků stále ještě pořádně neviděl.
   „Mizera jeden mizernej,“ ulevil si pan Weasley „nechá tě projít si vším, co by tě před líčením mohlo rozrušit, vsadím se, že jsi spal v posledním pokoji nalevo, že?“
   „Ano,“ přisvědčil Harry.
   „To jsou pokoje pro zaměstnance, ten tvůj je pro domácího skřítka, kterého Popletal před týdnem propustil,“ pokračoval dál pan Weasley a vedl ho dlouhou chodbou, která nejspíš vypadala jako únikový východ.
   „A to mi měl prý připravit nóbl pokoj,“ řekl Harry.
   „No, ano. Měls nejmenší ze všech, co tam jsou. Je vidět, že Popletal je stále ta dobrá duše, na jakou jsem byl zvyklý.“
   „Kam to jdeme?“ zeptal se Harry.
   „Na to zatracené slyšení, máme tam být za pár minut,“ řekl pan Weasley hořce.
   „Neposunuli to zase náhodou?“ zavtipkoval Harry i když mu do smíchu opravdu nebylo.
   „Ne, minule to udělali kvůli Brumbálovi, aby se na slyšení nedostavil a nemohl tě obhájit, jenže Brumbál má své přátele, troufám si říct, že jich má i více než Popletal, takže ti ho upozornili,“ řekl pan Weasley.
   „A dnes se čas soudu nemění?“ ptal se Harry dál.
   „Ne, ale zase to chce jako nějaký blázen projednávat ve staré soudní síni číslo deset.“
   „Letos mě ale asi už odsoudí,“ řekl Harry smutně tónem, kterým všechno vzdával.
   „Harry, neztrácej naději,“ řekl pan Weasley dobráckým tónem. „Ty už se ve světě neztratíš, vždyť si přece pamatuješ, jak jsi nám dal zabrat, když jsme si pro tebe v létě přišli,“ řekl pan Weasley s úsměvem.
   „To jsem měl ale důvod utíkat,“ řekl zase smutně Harry.
   Vyšli znovu na nějakou chodbu, na jejímž konci byla za zlatými mřížemi výtahová šachta. Došli až k ní a pan Weasley stiskl přivolávací tlačítko.
   „Jaký je rozdíl mezi trestním a disciplinárním řízením?“ zeptal se Harry s obavami.
   Pan Weasley chvíli přemýšlel a pak vážně řekl. „No, víš, abych to přirovnal. Disciplinární řízení vypadá jako to, co jsi zažil minulý rok. Kdežto trestní řízení je… no… něco jako… zkrátka se to podobá řízení, která byla prováděna v době, kdy se zatýkali smrtijedi a posílali se před soud, ale to asi nevíš jak vypadalo… a prosím neptej se mě na to.“
   Harry moc dobře věděl, jak taková řízení vypadají, viděl to ve čtvrtém ročníku v myslánce, většinou člověka hned odvádějí do vězení mozkomoři.
   Pak přirachotil výtah a dveře se otevřely. Harry se ale zarazil. Na druhé straně měl výtah totiž také dveře, místnost, která tam byla, měla v dálce zlatou bránu, za níž byla další hala, kde byla fontána, na kterou si Harry ještě moc dobře vzpomínal.
   „V přízemí u desátého výtahu se otevírají i dveře naproti, to kvůli zadnímu východu,“ řekl pan Weasley a dveře jimiž prošli na druhé straně výtahu se zavřely a na první pohled se zdálo, jako že tam nikdy nebyly.
   Pan Weasley hned zastavil všechny kteří chtěli nastoupit předními dveřmi se slovy, že jedou dolů do devítky.
   Pak se dveře zavřely a výtah se rozrachotil směrem dolů. Stále klesal níž a níž až narazili na patro devět.
   „Odbor záhad, skladiště nebezpečných zaklínadel, soudní síň číslo deset a další tajné komnaty.“ sdělil automatický hlas ve výtahu.
   Harry si pamatoval, že hlásil každé patro jednoznačně a ne že říká ‚další tajné komnaty‘, nejspíš v devátém patře je něco opravdu vzácného.
   Dveře výtahu se otevřely a pan Weasley s Harrym vystoupili ven.
   Stěny tady dole byly holé, bez oken a obrazů, bez krbů a dřevěných obkladů. Pak to Harry spatřil. Sem zamýšlel jít celou dobu, od prvního dne, když Sirius zemřel. Na konci chodby totiž spatřil ty černé obyčejné dveře vedoucí do Odboru záhad, tam kde málem s dalšími studenty ani ne před půl rokem málem přišli o život.
   „Tam radši nepůjdeme, co říkáš?“ pravil pan Weasley, ale jeho tón byl dost nejistý, Harry cítil jak se pan Weasley obává, že by mu tam utekl.
   Ne, věděl kam má jít. U těch černých dveří zahnul doleva, kde byl ve stěně průchod ke schodišti. Po schodišti dolů se octli v další chodbě, která měla po stranách spoustu dalších dveří, byly z masivních trámů s tmavými zrezlými kovovými šrouby, které snad tisíce let nikdo neotvíral. Na konci chodby byly dveře s označením deset, byly snad nejšpinavější ze všech. Měli však na rozdíl od ostatních obrovský tmavý železný zámek.
   Celý tenhle prostor vypadal strašidelně a Harryho přešel ten pocit, že je mu všechno jedno. Náhle ho zachvátil ten samý pocit, který měl minulý rok, když musel těmito dveřmi projít. Nohy se mu začaly třást a Harry v nich ztrácel cit. V očích měl hrůzu, zase na něj budou hledět z výše, co když tentokrát Brumbál nepřijde?
   „Tak Harry, tady má cesta jako vždy končí,“ řekl zklamaným tónem pan Weasley a smutně koukal na Harryho. Tomu něco v jeho pohledu říkalo, že to opravdu nebude jen tak ledajaké soudní řízení, co když opravdu skončí bledě? Pak by ten přístěnek, ve kterém teď strávil noc, byl jeho posledním problémem.
   „Děkuju,“ řekl Harry, nic jiného ho nenapadlo říct.
   „Jak si někdo vůbec může myslet, že bys to udělal,“ řekl nevěřícně pan Weasley.
   „Já jsem ale zabil Alfa,“ řekl Harry.
   „Pšššt!“ zarazil ho hned pan Weasley. „Dokud budeš v téhle budově, nikdy tohle už neříkej, copak ti nikdo nepřečetl práva?“
   „No…ehm…“ až Harrymu teď došlo, že nepřečetl.
   „Všichni víme, jak to předevčírem tu noc bylo, navíc Ron prý našel ten dopis, který ti poslal Ty-víš-kdo.“
   „A co s ním udělal, pověsil si ho na zeď, aby měl poslední vzpomínku na takzvaného bývalého kamaráda?“ zeptal se Harry nevrle.
   Pan Weasley si povzdychl a nakonec řekl. „No, už by jsi měl jít, budu tu na tebe čekat, pro všechny případy.“
   „Dopadne to dobře?“ zeptal se nakonec Harry, když bral za kliku.
   „Doufejme,“ řekl nejistě pan Weasley a Harry rázem věděl, jaká je situace.
   Ten tón, který pan Weasley měl, mu napovídal, že ani on nevěří v dobrý konec, tahle skutečnost na Harryho dopadla jako hromada balvanů. Nohy mu rázem ještě více ztěžkly, dech se mu začal zrychlovat, neměl se komu svěřit, nikdo na něj nebude nikde čekat. Minulý rok všichni Weasleyovi byli ve štábu Fénixova řádu a když Harry přišel oznámit výsledek, nadšeně ho vítali, jenže teď nic. Vzal tedy za kliku.
   Zavřel za sebou dveře a stále byl k nim otočený zády, protože se bál pohlédnout na tu strašlivou místnost. Zaznamenal ale, že jakmile vstoupil, tak všechen šepot najednou ustal. Všichni na něj musejí zírat, teď už je nejvyšší čas se otočit…
   Harry se otočil a poklesla mu čelist. Zatím nikdy neviděl tuhle soudní síň tak zaplněnou, začal pátrat po nějakém volném místu nahoře v řadách sedadel, ale nemohl jej nalézt. Všechna sedadla byla plná, někde dokonce i lidé stáli, protože na ně místo už nezbylo.
   Místnost byla spíše jakési prostorné sklepení z tmavého kamene, po obou jejích stranách se stupňovitě zvedaly řady naplno zaplněných sedadel a v přední části síně, v sedadlech nejvýše postavených seděli hlavní členové Starostolce. Stěny soudní síně číslo deset osvětlovaly mihotavé pochodně přidělané na zdi a ti co si zapisovali museli poulit na papír dobře oči, protože osvětlení tohoto sklepení opravdu nebylo dostačující a místo toho, aby osvětlovalo, tak spíše vyvolávalo strašidelnou atmosféru v už tak děsivém tmavém a chladném sklepení.
   „Obžalovaný nechť se posadí,“ ozval se hlas z čelní části síně, kde až teď Harry poznal Amélii Bonesovou a hned vedle ní seděl s triumfálním úsměškem Kornelius Popletal.
   Harry se ještě snažil nalézt někoho na Popletalově pravici, kde při minulém soudním líčení seděla Dolores Umbridgeová, ale dnes tam seděl Percy Weasley, který právě před chvilkou pozval Harryho, aby se posadil.
   Harry se ani nesnažil s ním navázat nějaký dorozumívací kontakt, Percy je idiot a idiotem zůstane.
   Zase vyděšeně pohlédl na jedinou židli dole uprostřed celé velké místnosti. Byla napolo dřevěná, s kovovými výztuhami, které studili do zad, v neposlední řadě měla židle na opěrkách dva odporné zrezivělé řetězy, které měli ve zvyku se obmotat kolem zápěstí.
   Harry šel šouravým krokem k židli, snažil se nedívat se na tu spoustu lidí, muselo jich tu být přes sto, možná i víc, všichni sem přišli jenom kvůli Harrymu. Menší polovina jich měla fialově modré hábity s velkým stříbrným S vyšitým na levé straně, to byli členové Starostolce. Ostatních bylo o hodně více, teď se teprve rozhlédl po celém sklepení i za sebe, opravdu každá židle byla zaplněná zvědavými diváky. Mohl jedině doufat, že když tu je tolik lidí, tak snad nezapomene přijít ani Brumbál.
   Jeho kroky se rozléhaly po zaplněné, avšak tiché místnosti, až nakonec došel k tomu nepohodlnému křeslu s opěradlem v pravém úhlu.
   Pomalu se do něj posadil a zastavil se mu dech, cítil jak se mu klepou ruce strachem, protože ten pohled by snad nesnesl opravdu nikdo.
   V tom se řetězy rozžhavily do zlaté barvy a začaly zlověstně chrastit, Harrymu spadlo srdce až někam do kalhot.
   V tu ránu se řetězy bleskově omotaly kolem Harryho rukou a pevně ho na židli spoutaly. Utáhly se tak pevně, že Harry se málem neudržel a zakřičel bolestí, byl to strašlivý pocit, snažně se přemáhal, aby mu nezačaly bolestí téct slzy.
   V tom se ozvala Bonesová.
   „Z těch řetězů nebuďte nervózní, pane Pottere. Jde spíše o to… že by se někdo mohl pokusit vás unést.“
   Harry měl vyděšené oči, jediné proč byl rád že ho spoutaly bylo, že není vidět ta strašlivá třesavka, která mu teď projíždí celým tělem a která mu začala i nahánět zimu, takže se přemáhal, aby neklepal zubama.
   Rozhlédl se po síni, spousta čarodějek a čarodějů na něj koukalo pohledy plnými pochopení, ale bohužel těch zaštvaných pohledů bylo mnohem více.
   „Takže,“ pokračoval Percy. „pokud jste připraven, můžeme začít.“
   ‚Nejsem připraven, kde je sakra Brumbál, když ho potřebujete?‘ ptal se sám sebe Harry a začal se opravdu cítit nejistě, tuhle dobu tady už měl být.
   Percy Weasley vstal a na celé sklepení pronášel proslov pečlivě napsaný na pergamenu.
   „Trestní řízení osmnáctého prosince v deset nula, nula, ve věci podezření z vraždy kouzelníka, pokus o dvě vraždy nezletilého kouzelníka a kouzelníka motáka a obvinění z vraždy kouzelníka a pracovníka ministerstva kouzel Alfonsa Winchestera Odkouřila zavražděného šestnáctého prosince vztahujícím se na Harryho Jamese Pottera bydlištěm – Zobí ulice čtyři, Kvikálkov, Surrey.
   Žalující stranu zastupuje ministr kouzel Kornelius Osvald Popletal, ředitelka odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů Amélie Susan Bonesová, zastupující Nejvyššího divotvorce Starostolce jmenovaný ministrem kouzel Percy Ignacius Weasley a Jim Farner Decarter jako soudní zapisovatel.
   Jako obhajoba se bude obžalovaný zastupovat sám,“ řekl Percy.
   ‚Ale já chci, aby mě někdo obhajoval.‘ zaprotestoval v duchu vyděšený Harry, alespoň Brumbál by tu už měl být, přece se na něho nevykašle. Ale to už se Popletal slavnostně stavěl na nohy a začínal také předčítat.
   „Je obhajoba přítomna a připravena se obhájit?“ zeptal se Percy směrem k osamocenému a třesoucímu se Harryho.
   „A… asi ano,“ bleptnul Harry hlasem, že by to neslyšel ani Moudrý klobouk, sedící mu na hlavě.
   „Prosím odpovídejte jasně a zřetelně,“ opakoval Percy kamenným obličejem, jako by tohle všechno bral nanejvýš vážně.
   Harry nevěděl co má říct, nechtěl se ztrapnit před všemi těmi lidmi, další smích jaký zažil minule ve Velké síni by asi nepřenesl.
   „M…myslel jsem, že… že mě bude někdo zastupovat,“ řekl Harry třaslavým tónem.
   „To není naše starost, pane Pottere,“ ozval se Popletal. „měl jste možnost si vybrat kouzelnického advokáta, ale rozhodl jste se včera nedát nám možnost vám sdělit okolnosti,“ dokončil Popletal a hned se znovu posadil.
   „Takže opakuji, je obhajoba připravena se hájit?“ ptal se zase Percy.
   Harry opravdu byl v úzkých, nedalo by se to přehodit na jindy? Pak zahlédl v třetí řadě před Popletalem bachratou čarodějku s krátkými kudrnatými vlasy a velkou mašlí na hlavě. Umbridgeová, to ho mohlo napadnout, že si to představení nenechá ujít. Měla šílený a radostný pohled, zřejmě jí ještě neopustil ten šok způsobený kentaury, takovou obrovskou mašli si mohl vzít opravdu jenom nějaký šílenec.
   „Prosím odpovězte,“ vytrhl Harryho hlas z přemýšlení.
   „Ano?“ zeptal se automaticky zbrkle Harry.
   „Takže souhlasíte, dobrá, můžeme pokračovat,“ řekl Percy a pohlédl na Popletala.
   ‚Souhlasím?‘ divil se Harry, který ani nepostřehl že by nějaký souhlas řekl, protože byl zahloubán do přemýšlení.
   Popletal se postavil a zřetelně celé síni četl obžalobu.
   
   „Obvinění jsou následující:
   Obžalovaný se dobrovolně, bez cizího nátlaku zúčastnil přátelského mezinárodního zápasu ve famfrpálu konaném v Bulharsku téměř před měsícem. Všichni si jistě pamatujeme tragédii, která tam nastala,“ řekl Popletal a přejížděl vážným pohledem po přítomných, jako herec který kouká na své diváky. „Již po pouhých pár minutách, kdy se Harry Potter zúčastnil zápasu se na obloze objevilo Znamení zla označující, že byla prolita krev nevinného kouzelníka, takzvaného kouzelníka nečisté krve. Ve stejném okamžiku se Harry Potter vznášející se ve vzduchu dopustil podle důkazů a svědeckých výpovědí několika tisíc lidí vraždy Viktora Kruma, který byl od něj vzdálený necelých deset metrů. Tím se dopustil přečinu a je žalován z podezření z vraždy podle článku dvanáct zákona o ublížení na zdraví vydaného Mezinárodním sdružením kouzelníku v roce 1945, dále se dopustil přestupku podle paragrafu C výnosu o přiměřeném omezení čar a kouzel nezletilých kouzelníků vydaného taktéž Mezinárodním sdružením v roce 1875, když promyšleně, vědomě a úmyslně použil kouzlo mimo školní prostory a to prosím jak všichni jistě víme…“ pousmál se Popletal. „je taktéž zakázané.“
   „Ale já jsem letěl za Zlatonkou, myslíte že bych měl čas se ještě otočit a něco Krumovi udělat?“ vyhrkl Harry a hned se celé obecenstvo začalo spolu bavit, někteří přikyvovali, někteří zase ukazovali jako že tomu nenaletí.
   „Pane divotvorče, pokud mě nešálí paměť, má obžaloba právo přečíst svůj zahajovací projev,“ řekl s úsměvem Popletal Percymu.
   „No, ano… to ano, pokračujte prosím,“ vyhrkl Percy a v duchu se káral, že něco takového ho nenapadlo.
   „Takže, obžalovaný spáchal další přestupek, když nenahlásil, že v přítomnosti mudlů byly použity kouzla, která byla použita potom, co byla poražena mudlou… opakuji mudlou Belatrix Lestrangová. Harry Potter, vědom si její nebezpečnosti, jí nechal v přítomnosti mudlů, kteří se jí tak statečně postavili a sám pak nesmyslně, ale vědomě utekl pryč. Hlavní přestupek se však jedná o porušení článku 25 zákona o utajování vydaného již zmíněným Mezinárodním sdružením kouzelníků v roce 1875, když Harry Potter nenahlásil úřadům, že v přítomnosti čtyř mudlů, kteří neměli o kouzelnickém světě ani potuchy, byly použity kouzla, navíc se jednalo o k smrti vystrašené děti, které před tím obžalovaný napadl a vážně zranil, ale toto sem netahejme,“ řekl Popletal, avšak reakce diváků byla taková, jakou očekával, všichni byli zděšeni z toho, čeho všeho se Harry dopustil.
   „Dále chci členy Starostolce upozornit na fakt, že ani ne měsíc před tím se obžalovaný vloupal do Ministerstva kouzel a kompletně zdemoloval Odbor záhad, do kterého nesmí ani ti nejvyšší postavení v ministerstvu.“
   „Ale vždyť tam byli smrtijedi a chtěli mě zabít!“ křikl Harry, protože to už nemohl vydržet.
   „Prosím ať se obžalovaný uklidní, nebo bude vyveden ze soudní síně,“ křikl Percy.
   „Toho jsem ale byl zproštěn!“ křičel dál Harry. „A vůbec se to tohohle netýká.“
   „Pane divotvorče, myslím, že obžalovaný potřebuje na chvilku odejít ze síně, nemám pravdu?“ řekl s úsměvem Popletal.
   „No…“ bleptnul Percy a koukal na Popletala, jako kdyby se spolu domlouvali. „Myslím že chování…“
   „Pane divotvorče…“ ozvala se Amélie Bonesová. „Sice nejsem na vašem místě a paměť už mi také neslouží jako za mlada, ale pokud vím, pan Potter právě pronesl opodstatněnou námitku.“
   Percy zamrkal na Popletala a hned se začal hrabat v papírech v brašně.
   „Prosím aby soudní zapisovatel přečetl poslední slova obžalovaného,“ řekla Bonesová.
   Jim Decarter důležitě vzhlédl od papíru, do kterého měl po celou dobu zarytý nos a něco na něj škrábal brkem. „Ach ano, dobře… Potter řekl: Toho jsem ale byl zproštěn a vůbec se to tohohle netýká.“ odrecitoval Decarter.
   „Ach ano, takže námitka přijata,“ pravil Percy a začal znovu dávat pozor.
   Popletal trochu znejistěl, poškrábal se po bradě a pak začal znovu říkat.
   „Abychom se tedy dostali ke kloudnému konci, tři poslední obvinění jsou spolu spjaty, tudíž spolu souvisejí. Jedná se o pokus vraždy podle článku deset zákona o ublížení na zdraví vydaného Mezinárodním sdružením kouzelníku v roce 1945. Harry Potter byl pomocí myslánky identifikován a na vlastní oči spatřen všemi členy Starostolce jak úmyslně, napolo obnažen, svírá v ruce hůlku a chystá se zabít, pana Filche, vlastním jménem Arguse Filche, který pracuje jako školník ve škole čar a kouzel v Bradavicích. Dále je viděn jak úmyslně a při smyslech se chystá použít vražedné kouzlo které se nepromíjí…“ Popletal teď majestátně odložil hůlku, aby všechny ujistil, že nechce kouzlit. „a to sice kouzlo Avada Kedavra, ovšem zastavil se asi někde na Avada Keda..v..r.., zbytek nedokázal vyslovit, protože ho mráz přemohl,“ řekl Popletal a znovu si zastrčil hůlku.
   ‚To snad není možné.‘ postěžoval si Harry. ‚Všechno na mě mají přichystané, kde je sakra ten Brumbál?‘
   „To kouzlo se chystal použít na nezletilého chlapce a syna Arthura Weasleyho… a to sice Ronalda Weasleyho. Chlapec přežil bez škrábnutí, naneštěstí zaměstnanec Ministerstva, který byl do Bradavic poslán jako osobní stráž obžalovaného, takové štěstí neměl. Podle našich zdrojů obžalovaný už od prvního dne za ochotu pana Odkouřila za něho položit život se odvděčoval sprostými nadávkami, útoky kouzly a omezováním, dále pak zesměšňování před širokou veřejností studentů…“
   „To je lež!“ křikl Harry, Percy zamával hůlkou a v tu ránu se Harrymu řetězy bolestně zaryly do rukou, až zasténal.
   „Prosím, aby se obžalovaný uklidnil, tohle je má poslední výzva,“ řekl Percy.
   „…před širokou veřejností studentů“ pokračoval dál Popletal, jako kdyby k žádnému přerušení nedošlo. „a profesorů a to prosím každý den.
   Takže tím už přistupujeme k samotnému hlavnímu obvinění,“ pokračoval Popletal. „Podle článku dva zákona o ublížení na zdraví vydaného Mezinárodním sdružením kouzelníku v roce 1945 se zde přítomný obžalovaný dopustil vraždy Alfonsa Winchestera Odkouřila ve dne šestnáctého prosince tohoto roku, to jest před dvěma dny.“
   Popletal se důležitě odmlčel a pohlédl na všechny přítomné, jako kdyby právě Harryho přistihl při samotné vraždě.
   „Předvolávám svědka obžaloby číslo jedna…“ řekl Popletal.
   „Neměla by mít obhajoba právo také na úvodní řeč, pane ministře?“ zeptala se Bonesová.
   Percy zalapal po dechu, zase se sám začal kárat, že něco takového přehlédl a hned vyskočil na nohy. „Obhajoba může začít se svou úvodní řečí,“ vyhrkl a sedl si. Stejně tak si sedl i Popletal a pobaveně civěl na vykuleného Harryho.
   Všichni na něj teď koukali, jako kdyby to byla pestrá akvarijní rybka. ‚Úvodní řeč?‘ řekl si Harry a začal trapem přemýšlet. Jak má říct to, že ho ovládl Voldemort? Jak má říct to, že nezabil Kruma?
   „No, předně chci říct, že jsem měl spoustu starostí s… s koštětem, takže jsem nemohl se otočit a vyslovit to nesmírně těžké zaklínadlo.“
   „Podle paragrafu A třetího odstavce o průběhu vyšetřování je úvodní řeč založená na faktech, ne na domněnkách a tvrzení, na to budete mít čas při výslechu,“ zarazil ho hned pohotově Percy.
   „Já ale říkám pravdu,“ pravil Harry a byl čím dál nejistý pod pohledy ostatních přihlížejících, zvláště pak z těch, kteří se každému jeho slovu zasmáli, Popletal byl jedním z nich. „V tu chvíli, když do Kruma narazilo to smrtelné kouzlo jsem v ruce hůlku nedržel, měl jsem oči jenom pro Zlatonku…“
   „A byla to Zlatonka, to za čím jste letěl?“ přerušil ho Popletal.
   „Obhajoba má právo nerušeně přednést zahajovací řeč,“ řekl Percy.
   Harry na něj hodil naštvaný pohled a sykl. „Nemám žádnou řeč, já jsem to neudělal.“
   „Bohužel,“ řekl Bonesová. „členové Starostolce se nemohou spolehnout pouze na vaše tvrzení, pane Pottere.“
   „Takže, pokud již nemá obhajoba co říct…“ naznačil Percymu Popletal.
   „Ach ano, pokračujte,“ řekl Percy.
   „Předvolávám svědka číslo jedna… Draco Malfoye,“ řekl Popletal.
   Harry vykulil oči a utekl mu dech z úst, tohle jméno byl pro něj učiněný šok.
   Hned na to se ale dveře v rohu, kterými před chvilkou Harry přišel otevřely a dovnitř majestátně vplul Draco. Měl na sobě úhledně upravený hábit, vlasy sčísnuté snad tunou gelu a v obličeji měl svůj typický úsměv.
   Kolem Harryho procházel jako kolem obtížného hmyzu a pousmál se. Začal mávat rukama dopředu a dozadu, čímž se posmíval spoutanému Harrymu. Harry si takhle spoutaný opravdu připadal bezmocný.
   „Jelikož se jedná o trestné řízení a o dobromyslné svědky, rozhodli jsme se je nevyslýchat s kouzlem nutícím mluvit pravdu. Svědku slibte, že budete mluvit pravdu pod zakletím Gracius.“ řekl Popletal.
   K Malfoyovi přiběhl zřízenec a ukázal na něj hůlkou. Malfoy stiskl konec hůlky a řekl: „Gracius.“ Hned na to hůlka zlatě zazářila a zase pohasla. Zřízenec se odklidil na sedadlo a Malfoy si stoupl mezi Harryho a mezi vedoucí soudu.
   „Pane Malfoyi, mohl by jste nám popsat povahu zde přítomného obžalovaného?“ zeptal se Popletal.
   „Tak tedy, zprvu bych chtěl říct, že Potter není moc kamarádský, moc přátel nemá a pokud si nějaké získá, většinou mu nevydrží déle než týden.“
   „Co to…?“ divil se Harry a kroutil nevěřícně hlavou.
   „Chcete pronést námitku, pane Pottere?“ zeptal se Percy a Malfoy se otočil na Harryho a zazubil se na něj.
   „To… tohle se také nevstahuje k… k případu, on nebyl ani u jednoho z incidentů,“ řekl Harry.
   Percy zvážněl a začal přemýšlet.
   „Dovolte, pane divotvorče,“ řekl Popletal. „Rád bych vysvětlil přítomnost tohoto svědka.“
   „No prosím,“ řekl Percy a usmál se.
   „Tento svědek má popsat povahu a psychické rozpoložení obžalovaného před tím, než spáchal tyto přečiny.“
   „Dobrá, pokud se potvrdí, že je tento svědek věrohodný, může zůstat, námitka se zamítá,“ usekl krátce Percy.
   „Pokračujte, pane Malfoyi,“ pobídl ho Popletal.
   „Děkuji,“ řekl s úsměvem Malfoy. „Od čtvrtého ročníku Harry… totiž obžalovaný mívá záchvaty, při kterých křičí na celé kolo a stává se nebezpečným.“
   Harry jen nevěřícně kroutil hlavou a bolestně zkřivil obličej. Tohle přece je lež! Navíc ho ty řetězy svíraly stále takovou silou, že to vypadalo jako kdyby mu ruce měli ulomit.
   „Ve čtvrtém ročníku se přihlásil nepovoleně do soutěže tří kouzelnických škol, kam se studenti jeho věku měli zakázáno hlásit. V pátém ročníku se jeho zloba ještě více prohloubila,“ odříkával Malfoy, jako kdyby to uměl nazpaměť. „Po té, co se v naší škole objevila profesorka Umbridgeová se na ní neustále vytahoval a obtěžoval jí. V pátém ročníku dále porušil nespočet školních pravidel, měl tolik školních trestů, že si to žádný student nemohl ani představit…“
   „To nemůžeš přece vědět!“ křikl Harry.
   „Tohle je ale už opravdu poslední varování, pane Pottere!“ křikl Percy a Harryho ruce znovu ještě pevněji obepnuly řetězy.
   „Myslím, že to by stačilo, pane divotvorče,“ řekla Bonesová přísně. „ten chlapec se nám nesnaží utéct, není třeba upevňovat řetězy, navíc vznesl další námitku.“
   „Jenže pokud se nemýlím, námitky se vznášejí jinak paní ředitelko,“ řekl poněkud drze Percy.
   „Námitka!“ křikl Harry. „On nemůže vědět jak jsem se cítil, nemůže vědět jestli jsem měl nějaké tresty!“ křičel Harry a Malfoy se mu stále vysmíval.
   „Myslím, že to s těmi tresty je informace z druhé ruky, pane divotvorče,“ řekla zase Bonesová.“
   „Ano… ano. Námitka se přijímá,“ hlesl Percy.
   „To je ostatně jedno, profesorka Umbridgeová je přítomna, takže není problém jí vyslechnout, já však chci toho jednání ukončit co nejrychleji, takže jestli dovolíte…“ řekl Popletal spíš Bonesové než Percymu.
   „Pokračujte pane Malfoyi,“ řekl nakonec Popletal.
   „Zkrátka například z poslední zkoušky NKÚ utekl Potter a křičel na celé kolo, jako kdyby ho na nože brali. Také i když to bylo zakázané, vytvářel vskutku nebezpečné spolky a to rovnou v prostorách školy, kde studenty učil nebezpečná kouzla, která jsou daleko nad rámec jejich možností…“
   „Jak můžeš vědět jaké mají možnosti?“ křikl Harry, ale když se Percy začal znovu nadechovat, ještě rychle dodal. „Námitka!“
   Percy se našklebil, byl naštvaný že mu nedovolil zaprotestovat a tak zlostně řekl. „Námitka se přijímá, jedná se o spekulaci.“
   „Pokračujte,“ řekl Popletal.
   Malfoy se znovu usmál na Pottera a začal znovu říkat. „V neposlední řadě mě letos vážně zranil, když mi několikrát zlomil kost na ruce, vyjel po mě jako nějaký šílenec a hned se chtěl prát…“
   „Námitka, to není pravda!“ křikl Harry.
   „Námitka se zamítá, pokračujte,“ cekl Percy.
   „Začala mi silně krvácet ruka,“ pokračoval Malfoy. „musel jsem okamžitě na ošetřovnu, Potter pak ještě surově zmlátil další dva studenty.“
   „Dobrá, děkujeme pane Malfoyi, můžete jít…“ řekl Popletal.
   „Jestli se nemýlím…“ řekla Bonesová ještě než Malfoy začal rázovat pryč z místnosti. „má obhajoba právo provést křížový výslech.“
   „Obhajoba žádný nechtěla…“ řekl Popletal.
   „Ale chci!“ křikl Harry.
   Popletal se nervózně poškrábal na hlavě a pak znovu usedl.
   „Můžete začít,“ řekl Percy.
   Harry sice byl rád, že dosáhl svého, ale teď nevěděl na co se má ptát. Malfoy se na něj stále povýšeně usmíval, Harrymu to připadalo, jako kdyby se na něj díval jako na zločince připoutaného na elektrickém křesle.
   „Takže… co… co se stalo před tím, než… jsem tě poranil?“ zeptal se Harry.
   „Čekali jsme na vyučovací hodinu,“ řekl Malfoy.
   „Námitka, otázka se netýká případu,“ řekl hned Popletal.
   „I když jde o křížový výslech…“ řekl zamyšleně Percy. „námitka se přijímá, tato část bude vyškrtnuta ze zápisu,“ a zapisovatel Jim Decarter udělal na svém pergamenu dlouhou velkou čáru.
   „Pokračujte,“ řekl přísně Percy.
   „Takže… no…“ přemýšlel Harry, ale nenapadala ho žádná otázka.
   „Pane divotvorče, obhajoba se snaží pouze prodloužit jednání, nemá žádné další otázky,“ řekl hned Popletal.
   „Máte další otázky?“ zeptal se Percy a Harry po chvilce zavrtěl hlavou.
   „Tak tedy dobrá, můžete jí, pane Malfoyi,“ řekl Popletal a pak ještě dodal. „Mimochodem obžalovaný, říká se ano, nebo ne, zapisovatel nemůže zapsat zavrtění hlavy, ano?“ řekl Harryho směrem s úsměvem a celá síň se zasmála. „Předvolávám svědka číslo dvě, Arguse Filche.“
   V rohu místnosti se otevřely dveře a kolem Malfoye prošel Filch. Harry ho nemohl poznat, byl úplně jiný. Měl na sobě černý frak, který nejspíš nosil jenom v době, když na škole někdo umřel a měl oholený obličej, což u Filche nebývá zvykem. Na Harryho koukal svýma těkavýma očima a zlostně si ho přeměřoval, Harry věděl, že kdyby jeho křeslo bylo napojené na elektřinu, hned by běžel zapnout vypínač.
   „Přísahejte na Gracius.“ řekl Popletal.
   Filch přišel ke zřízenci, ten mu podal hůlku a Filch jí stiskl. Hůlka ovšem nezezlátla.
   „Ovšem, promiňte, pan Filch neumí kouzlit, prosím o zapsání, že pan Filch souhlasí s výslechem pod přísahou Graciusu, je to tak pane Filchi?“
   „Ano,“ odpověděl ledový hlas Filche Popletalovi.
   „Takže, pane Filchi, jste pan Argus Filch prací v jako školník ve škole čar a kouzel v Bradavicích?“
   „Ano,“ řekl zase krátce Filch.
   „Pan Filch byl tak laskav a pod dohledem komise mu byla do myslánky odebrána vzpomínka, aby se na ní porota Starostolce mohla na vlastní oči podívat. Nyní nám řekněte, co jste viděl onoho večera šestnáctého.“
   „Byl jsem zrovna na obchůzce po hradu, když kolem mě proběhl nějaký študent, okřikl jsem ho, ale nezastavil se…“
   „Mimo výpověď,“ přerušil ho Popletal. „jednalo se o syna Arthura Weasleyho, jmenujícího se Ronald Weasley, pokračujte prosím, pane Filchi.“
   „Zkrátka… hned za ním běžel Alf… totiž pan Odkouřil, potkal jsem ho, promluvili jsme si spolu a přitom utíkali za tím chlapcem. Řekl, že Potter zase utekl a že ten kluk co se tam tudy prohnal slyšel jeho křik od jezera. Když jsem tam s panem Odkouřilem přiběhl, byl Potter jenom v kalhotách a zamířil na Alfa hůlkou. Hned na to řekl to smrtelné kouzlo a Alf se sesypal mrtvý k zemi. Pak zamířil na mě a připravoval se mě také zabít…“
   „To není pravda!“ křikl Harry. „Námitka, to nemůžete vědět.“
   „Námitka se přijímá,“ řekl Percy.
   „Pokračujte,“ řekl Popletal.
   „Začal jsem utíkat a nic víc už si nepamatuji,“ řekl Filch.
   „Děkuji, má obhajoba k tomu co říct?“ zeptal se Popletal.
   Harry marně přemýšlel na co by se ho zeptal, ale na nic nemohl přijít.
   „Svědku můžete jít,“ řekl Popletal s úsměvem. „Předvolávám posledního svědka obžaloby… Ronalda Weasleyho.“
   Harry těžce polkl, Ron? Ron proti němu bude svědčit?
   Ale to už se v rohu otevřely dveře a kolem odcházejícího Filche prošel Ron, který měl výraz hrůzy.
   Zíral na celém sklepení jako tehdy na Aragoga v zapovězeném lese, bylo vidět, že se mu z toho pohledu dělá špatně, pak stočil pohled na připoutaného Harryho, hned ho ale odvrátil, protože Harry na něj nevěřícně zíral.
   Došel ke zřízenci a dal ruku na hůlku. Ta se hned na to rozsvítila zlatým světlem.
   „Dobrá, předstupte před nás, pane svědku,“ pobídl ho Popletal a Ron se postavil tak, aby na ně viděl a zády k Harrymu, stále vyděšeně zíral po celém sklepení.
   „Popište nám, co jste viděl, když jste jako první přiběhl tam dolů k jezeru, prosím přesně se zamyslete na tu vzpomínku,“ řekl Popletal.
   Ron se zamyslel a pak náhle koukal ještě vyděšeněji, neměl slov a pusou jako by lapal po dechu.
   „Viděl jsem, jak… jak Harry stojí u kraje jezera vedle mrtvé sépie a… a…“
   „Pokračujte, co jste viděl?“ ptal se dál Popletal.
   Náhle se Ron otočil k Harrymu a pohlédl mu do zděšených očí. „Viděl jsem…, jak… si podává ruku… s Vy-víte-kým.“
   „CO?“ křikl na celé kolo nevěřícně Harry.
   „Prosím aby bylo jasno, že svědek nebyl nijak zmanipulován a že vypovídá pouze podle své vůle,“ upozornil všechny Popletal.
   „Starostolec to bere v potaz, pane ministře,“ pronesl moudře Percy.
   „Prosím, pokračujte, pane Weasley,“ pobídl ho s nadšením Popletal.
   „Podával si s ním ruku a Vy-víte-kdo ho přátelsky poplácával po rameni, jako by byli dlouholetí přátelé…“
   „Dlouholetí přátelé,“ opakoval nahlas Popletal. „Dámy a pánové, to co jsme dnes zde viděli, nebo spíše slyšeli může změnit celou podstatu dějin, které byly zapsány před patnácti lety a to sice tak, že Harry Potter nikdy Vy-víte-koho neporazil, nýbrž spolu byli domluvení… a nyní v nové době, když Potter vyrostl, se rozhodl jít ve šlépějích svého kolegy a začít také zabíjet!“ křikl Popletal na celou síň, která teď byla v jednom varu, všichni na sebe horečně volali a mluvili spolu. Nikdo tomu nemohl uvěřit, zdálo se to tak neskutečné.
   „Proč to děláš?“ zeptal se potichu Harry Rona.
   „Jsem pod přísahou Gracius, musím říct pravdu,“ řekl třaslavým tónem Ron.
   „To ale není pravda,“ vzdoroval Harry.
   „Já jsem tě viděl…“ řekl Ron. „…promiň.“
   Harry jen nevěřícně kroutil hlavou, většina pohledů, které na něj teď padaly byly naštvané a rozčilené. Tohle je prostě absurdní, Harry a spojenec Voldemorta? To je přece hloupost, kde je sakra Brumbál?
   „Proto tomuto slyšení kladu takový důraz, nyní není pochyb o tom, že Harry Potter mohl spáchat tyto zločiny zcela v klidu a při plném vědomí. Jak si všichni jistě vzpomínáte, každý spojenec Vy-víte-koho jde do vězení nehledě na to, kolik je mu let, tak pravý zákon. Už od prvního okamžiku byli spolu ti dva spřažení…“
   „Ale jak vysvětlíte,“ ozval se nějaký divák ze řady židlí. „že Vy-víte-kdo zmizel a že jako jediný, kdo prohlašoval, že se vrátil byl právě Harry Potter?“
   „Není pochyb o tom, že Potter chtěl způsobit veřejnou hysterii a šílenství, chtěl aby se lidé zase začali bát, tak se spolu s Vy-víte-kým domluvili, nakonec se také setkali na Odboru záhad, kde se mu Potter snažil obstarat jistou maličkost, nakonec ho musel zastavit Brumbál, když použil oživovací kouzla na sochy, jenže Brumbál má jak všichni víme děti rád… a po celou dobu tady Pottera kryje!“ křikl Popletal a znovu se po síni rozhostilo šeptání a povídání.
   „Nezdá se vám to trochu přitažené za vlasy?“ zeptal se další divák.
   „Myslím, že jsme právě objevili pravou podstatu Pána zla,“ řekl Popletal.
   „To je hloupost, Potter by nikoho s Vy-víte-kým jako kolegou nezabil, vždyť mu Vy-víte-kdo zabil rodiče!“ křičel další divák, jako by tam Harry dole v křesle vůbec neseděl.
   „I na vaše námitky jsem čekal, dámy a pánové. Pane divotvorče, žádám o povolení přednést předmět doličný číslo jedna.“
   „Povolení uděleno,“ řekl Percy, Bonesová se teď zatímco si Popletal odskočil povídala s ostatními členy Starostolce a nevěřícně kroutila hlavou.
   To už se ale Popletal vrátil s papírem v ruce.
   „Předně chci upozornit, že neexistuje důkaz o tom, že by Lily a Jamese Potterovi zabil právě Voldemort, nikdo tam kromě samotného Harryho nebyl přítomen,“ řekl a předal papír Percymu.
   „Předmět doličný číslo jedna pojednává o tom,“ začal Percy vykládat celé soudní síni, která teď ztichla, aby všichni slyšeli co je na tom papíře. „že po skončení toho hrůzného zápasu před měsícem, byla hůlka Harryho Pottera po jeho zatčení přezkoušena kouzlem Priori incantato a potvrdilo se, že posledním vykouzleným kouzlem této hůlky bylo Znamení zla!“ křikl Percy na celou soudní síň, která se znovu dala do splašeného povídání.
   „Také doplňuji…,“ přidal ještě Popletal. „že po skončení mistrovství světa ve famfrpálu před dvěmi roky se stala podobná nehoda, jistě si všichni pamatujete na ten zástup smrtijedů, řinoucí se po kouzelnickém kempu a následně na Znamení zla, které bylo vykouzleno hned vzápětí. Tehdy byl přistižen na místě vypuštění Znamení zla taktéž Harry Potter a taktéž jeho hůlka, která zase po kouzlu Priori incantato potvrdila, že naposledy vykouzlila Znamení zla a to prosím pak shodili vinu na ubohou domácí skřítku, aby ušetřili tady obžalovaného!“ křičel Popletal.
   Harry neměl slov, nemohl nic říkat, měl sucho v puse a stále nemohl chytit dech. Stále nevěřícně koukal po všech přítomných a pak hlavně na Rona, který měl svěšenou hlavu a civěl na kamennou podlahu soudní síně.
   „Ale to ještě není všechno, před dvěma roky se jak již tu bylo řečeno mým prvním svědkem obžalovaný i přes věkovou hranici, kterou nesplňoval přihlásil do poháru tří kouzelníků, jenomže věděl, že by ho nevybral, protože není nic výjimečného…“
   „To už byl stačilo, Kornelie,“ řekla Bonesová.
   „To si nemyslím, Potter očaroval svůj přihlašovací lístek chytře a to sice aby ho Ohnivý pohár vybral jako kdyby se jediný hlásil ze čtvrté školy, no to je jasné že ho pak koneckonců vybere, když tam byl jediný,“ řekl nakvašeně celé síni a ta zase se dala do vzrušeného povídání.
   „Pokud si všichni dobře pamatujeme, Potter se vrátil na konci posledního úkolu s mrtvolou studenta, vymluvil se že to byl Vy-víte-kdo, ale však inteligentní člověk si teď domyslí, jak to ve skutečnosti bylo!“ křikl znovu Popletal s neskrývaným nadšením a vyžíval se v tom, že celá síň teď je čím dál více přesvědčená v Harryho vinnu.
   „V třetím ročníku vážně nafoukl kouzlem mimo školu svou ubohou tetu, kterou museli sundávat až pracovníci pro nápravu nevydařených kouzel!“ pokračoval dál Popletal jako nezastavitelná přívalová vlna.
   „V jeho druhém ročníku ve škole zkameněli asi čtyři studenti, z toho pokaždé u toho těla našli Pottera s hůlkou pod pláštěm, vymluvili se na Tajemnou komnatu, proč ale stále Brumbál tají její vchod?“ otázal se okázale Popletal. „Zkrátka protože Pottera brání, protože to byl Potter, kdo na ně zaútočil!“
   „To jsou velmi vážná obvinění, Kornelie,“ řekla Bonesová, ale její hlas zanikal ve vzrušené soudní síni, kde teď několik lidí pobíhalo a zase usedávalo, psali si poznámky a někteří dokonce fotili vyděšeného Harryho.
   „Možná vážná, ale pravdivá, také mám jedno pravdivé, například že Potter v jeho třetím ročníku napadl svého učitele Lektvarů, jenže Brumbál se to rozhodl ututlat, je ještě hodně věcí, které by jste si měli v hlavě přebrat, vážení přátelé,“ řekl Popletal vítězoslavně všem.
   „V neposlední řadě to byl Potter, kdo tvrdil, že Sirius Black je nevinný, byli jsme nuceni prohlásit ho za nevinného, ale teď věřím, že Brumbál zmanipuloval i studenty a jednu profesorku, neboli svědky, kteří nám dosvědčili, že viděli na vlastní oči Pettigrewa asi před dvěma měsíci, mimochodem jejich výpovědi nebyly moc přesvědčivé,“ doplnil ještě Popletal a znovu začal křičet silným hlasem na celou síň. „To Potter ho chránil, protože Sirius byl spojencem Vy-víte-koho, proto celou dobu říkal, že je nevinný, jenže když začal Sirius pracovat pro Brumbála, nepřítele Vy-víte-koho, tady Potter ho ten večer, když se vloupal do Odboru záhad, také zabil!“
   Harry teď vyjekl, jako kdyby si sedl na připínáček, nemohl uvěřit, co právě Popletal řekl.
   Celá síň teď opravdu vřela jako vroucí voda v konvici.
   „Pokud ještě někdo pochybuje, pokud ještě někomu nestačí důkazy, které podala Potterova hůlka po obou zápasech famfrpálu, pokud někomu ještě nestačí naprosto jasné výpovědi svědků obžaloby, pokud je tu snad nějaký naivka, který stále tomu nevěří, i když máme téměř sto tisíc svědků toho, jak Potter zabil Viktora Kruma, když tak silně emocionálně prožíval zápas a chtěl vyhrát, takže jediný způsob byl zabít svého oponenta, pokud je tu opravdu ještě někdo takový, tak žádám o předložení důkazního materiálu číslo dva.“
   „Povoluje se,“ řekl hned napjatě Percy.
   Popletal vytáhl z aktovky malou černou skříňku a držel jí v ruce nad hlavou.. Celá síň teď náhle utichla, jako kdyby se zjevilo Znamení zla.
   „Předmět doličný, číslo dva,“ řekl Popletal do tiché síně a mávnul druhou rukou, ve které měl hůlku na skříňku držící nad hlavou v té první ruce.
   V tom se skříňka rozezněla jako rádio.
   „Já je zabil. Zabil jsem Siriuse a Lextera, zabil jsem Kruma a Alfa, všechny jsem zabil…všechny jsem zabil…“ z rádia vycházel Harryho hlas, byl jasně Harryho a nikoho jiného, Harry si ale nevzpomínal, že by někdy něco takového říkal a jak by to mohli zjistit, jedině tuhle noc, ale to mluvil nahlas ze spaní?.
   Popletal znovu mávl hůlkou a přístroj přestal hrát. „Zdůrazňuji, že na to byli nasazení zvukoví experti a úspěšně potvrdili, že jde o hlas Harryho Pottera, pokud členové Starostolce ještě něco potřebovali, tak to samotné doznání obžalovanému k dalším vraždám, které spáchal!“ křikl Popletal. „Proto doporučuji okamžitě Pottera odsoudit na doživotí do Azkabanu!“
   Všichni teď byli zticha a koukali dolů nevěřícnými pohledy na Harryho. Tomu bylo už tak špatně, že vůbec necítil své ruce, měl je úplně odumřelé, jak mu je řetězy svíraly.
   „Jako poslední věc… pane svědku,“ oslovil ještě Popletal Rona. „mohl by jste nám říct, jaká byla poslední slova Harryho Pottera před tím, než jste ho uviděl pak dole u jezera? Co právě udělal?“
   Ron vyděšeně kouknul na Harryho a řekl. „Nic.“
   V tom se hůlka, kterou držel zřízenec rozzářila na celé kolo, zřízenec jí jasně dal nad hlavu, aby všichni přítomní viděli, že Ron lhal.
   „Pane svědku, protentokrát vám to odpustím, koneckonců se nestává, že by se váš přítel ze dne na den stal vrahem, nyní ale prosím řekněte pravdu. Co udělal?“
   „Křičel,“ řekl potichu Ron.
   „Na koho?“ ptal se Popletal.
   „Na… na Hermionu,“ řekl Ron pomalu.
   „Hermiona Grangerová je, aby bylo známo jeho nejlepší přítelkyně, ovšem až do doby před dvěma dny, pane svědku, co obžalovaný řekl?“
   „Nadával jí, že mu zkazila… domácí úkol,“ řekl Ron a hůlka zřízence se znovu rozzářila.
   „Pravdu, pane Weasley,“ upozornil ho Popletal.
   Ronovi se třásl hlas ještě víc. „Přiznal se, že jeho vinnou… že kvůli němu… zemřel Krum,“ hlesl Ron.
   Popletal teď všechny pobídl, aby se podívali na hůlku zřízence, ta ale zůstala stále tmavá.
   „Obžaloba skončila se svým programem,“ zakončil to Popletal a spokojeně se posadil.
   „Svědek může jít, má obhajoba nějaké své svědky?“ ptal se Percy.
   Všichni teď nenávistně pohlédli na Harryho, ten koukal jak Ron odchází z místnosti.
   Tohle bylo moc, obvinili ho ze spojenectví s Voldemortem?
   „Protože obhajoba jak vidno nemá žádné svědky, žádám členy Starostolce, aby si rozmysleli jestli budete se žalobou souhlasit, prosím vemte na vědomí, všechna dokázaná obvinění a všechny ty dokázané vraždy, ve kterých by obžalovaný jistě bez zásahu spravedlnosti pokračoval,“ řekl Percy a členové Starostolce se začali spolu bavit, nebo přemýšlet.
   Harry necítil srdce, zdálo se mu, že už ho nemá, že už je mrtvý. Umbridgeová se teď usmívala od ucha k uchu a vesele na Harryho ze svého sedadla mávala. Percy se zadostiučiněním se pyšně rozhlížel po celé soudní síni, vždyť Percy byl ještě před pár roky jeho kamarád, teď ho posílá do vězení? Udělalo se mu ještě více špatně, začal modrat v obličeji a hlava ho začala strašlivě bolet. Marně se snažil zapudit všechny pocity, které ho teď zmáhaly, popravdě byl na konci sil, kamarádi ho zradili, Ron proti němu svědčil, Brumbál nepřišel… Pláč, stesk, trápení, zlost, smutek, úzkost, strach, všechno teď na Harryho působilo jako by posíleným dojmem. Kdyby se tak mohl poškrábat na nose, který ho už dobrou čtvrt hodinu svědí. Do očí se mu draly slzy, náhle mu chyběl někdo blízký, chyběla mu nějaká duše, které by se mohl svěřit, něco mu říkalo, že nějakou takovou už měl, ale co bylo není. Chyběla mu maminka, chyběli mu oba rodiče, chyběl mu prostě někdo, u kterého by na sto procent věděl, že se na něj může spolehnout. ‚Mami, tati, kdokoliv…“ hlesl v duchu Harry se slzami na krajíčku.
   „Takže,“ ozval se znovu Percy. „pokud členové již došli k rozhodnutí…“ řekl a přesvědčil se. „Ano, takže, kdo je pro vinnu obžalovaného?“
   Harry zavřel oči, neměl odvahu se nahoru podívat. Celá síň teď se najednou začala vyklízet, jako kdyby o závěru již bylo rozhodnuto. Stále se však neodvážil pohlédnout nahoru.
   „A kdo je pro nevinnu?“ řekl Percy.
   Harry pohlédl nahoru. Tři ruce byly zdvižené, tři a to členů Starostolce bylo přes padesát.
   Harry hořce polknul a z levého oka mu ukápla slza.
   „Obžalovaný,“ pokračoval Percy. „je odsouzen k doživotnímu trestu v Azkabanském vězeňském zařízení, jeho hůlka mu bude okamžitě po procesu rozlomena a náležitě zlikvidována. Přelíčení je ukončeno.“

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: