Gramatické chyby
Opraveny
Daniel Cuc
Stran-20 | Čteno 3198x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 35.


Hon na Pottera

Byl to pocit, jako by právě někdo prohlásil, že Harry bude žít po zbytek života bez těla. Divil se, že diváci ze sedadel po něm nic nehází, avšak byli tolik rozrušení, že na to snad ani neměli pomyšlení. Reportéři hned spěchali do redakcí svých novin, stejně tak i fotografové utíkali vyvolat fotky, drbny běžely hned všem vykecat, co právě slyšely a někdo prostě spokojeně odcházel, když viděl dobře odvedený soud.
   V rohu místnosti se rozrazily vchodové dveře a dovnitř vstoupili dva ramenatí kouzelníci. Vyhlíželi na první pohled jako hromotluci a stejně tak tvrdě se valili k Harrymu.
   Ten jen nasucho polkl a sledoval, jak se k němu blíží. V tom mu řetězy obepínající ruce povolily a Harry si mohl konečně oddechnout. Na kůži rukou teď měl obtisknuté kovové články řetězu, Harry ale ucítil, jak se mu do rukou nahrnula nová krev a zase konečně ožily.
   Jenže v zápětí ho někdo vzal za límec a postavil ho na nohy. Ruce se mu zase hned obepnuly za zády dalším kouzlem, takže byl ať chtěl, nebo ne znovu spoutaný.
   Jeden z hromotluků ho popadl rukou za krkem, až Harry bolestivě sykl, ale to už ho odváděli ze Soudní síně číslo deset.
   Rozrazili znovu vstupní dveře a vlekli Harryho stále dál temnou chodbou za krk.
   Harry nevěděl co má dělat, má utéct? Pan Weasley tady už na něj nečekal, takže by měl honem něco vymyslet. Přece dokáže utéct, vždyť se to povedlo i Siriusovi a už ho nikdy nenašli, takže by se o to mohl přece pokusit.
   Jenže byl v tom háček, neměl u sebe hůlku a jako doprovod měl Crabbeho a Goyla v dospělé podobě.
   Ti ho teď strčili do výtahu jako pytel s odpadky a stiskli tlačítko nahoru. Dveře výtahu zarachotily a zavřely se.
   Pomaličku se výtah vydával směrem nahoru a Harry usilovně přemýšlel, co udělá. ‚Přece ho v tom ostatní nemůžou jen tak nechat.‘ říkal si.
   Ne, jak říkal už před tím, je sám, na nikoho jiného se nemůže spolehnout, všichni se ho snaží podrazit jako nějakého pitomce a myslí si, že to Harrymu snad nebude vadit.
   Výtah přijel do osmého patra, avšak neozval se žádný automatický hlas, který hlásal patra, ani žádní lidé nenastupovali, tento výtah byl určený jenom pro Harryho. Jenže místo toho aby se otevřely dveře k východu kolem fontány, otevřely se ty druhé, zadní, oba statní chlápci Harryho popadli a tlačili ho za sebou jako pytel brambor.
   Harry se ani nesnažil namítat, na to příliš přemýšlel, jak se z toho dostane. Vyrazili s ním zadní dveře se závorou a tlačili ho zas před sebou.
   „Nemusíte do mě strkat, já jdu!“ křikl Harry, když už to vážně přeháněli.
   Jenže pak procházeli pod houpajícími se železnými schody přidělanými na stěnu budovy. Harrymu se ale nezdály, nějak se až moc houpaly.
   V tom jeden z držáků praskl a kovové schody sjely o dva metry dolů. Oba dva chlápci, co Harryho tlačili před sebou teď strnuli, vytáhli hůlky a dívali se směrem nahoru.
   Harry pohlédl směrem ven z uličky, za rohem stál Moody a mával na něj, ať se k němu rozběhne.
   Harry na nic nečekal, vysmekl se ze sevření jednoho chlápka a začal upalovat směrem na ulici k Moodymu.
   V tom se oba dva jeho strážní otočili a namířili na něj hůlkami.
   Náhle zbylé držáky schodiště praskly a to se celé začalo sunout dolů na oba dva.
   Harry ani neviděl, jak to dopadlo, když zaběhl za roh k Moodymu, stáli tam i Lupin, pan Weasley a Tonksová.
   „Co to má znamenat?“ ptal se vyděšeně Harry.
   „Tomu se Pottere říká… únikový plán,“ pronesl Moody, odstranil mu pouta a drapl Harryho za hábit, stejně jako ti dva chlápci před tím.
   Všichni si to začali šinout i s Harrym kolem budovy.
   „Tak jak se máš, Harry?“ zeptala se Tonsková v běhu.
   „Něco mezi příšerným a katastrofálním, tak by se to dalo popsat,“ řekl udýchaně Harry.
   „Harry prosím tě, co tě to proboha napadlo podepisovat ty lejstra?“ zeptal se Lupin.
   „Jaká lejstra?“ divil se Harry.
   „Ty o tom nevíš?“ zeptala se Tonksová.
   „Co bych měl vědět?“
   „Podepsal jsi žádost, že nechceš, aby se tvého přelíčení zúčastňoval Brumbál, už stál za dveřmi, ale nepustili ho tam, přitom ti Brumbál mohl dělat obhájce,“ řekl Lupin.
   „Cože? Já… já jsem ale nic nepodepsal, vážně!“ řičel Harry jak stále běželi.
   „Musel jsi, ten podpis byl pravý,“ řekl Moody.
   „No… včera večer jsem něco podepsal…?“ hlesl Harry.
   „A viděl jsi, co to bylo?“ zeptal se pan Weasley.
   Harry na ně ukřivděně koukl, Moody se plácl přes čelo a začal si stěžovat.
   „Kolikrát ti kluku mám vysvětlovat, že opatrnosti není nikdy nazbyt.“
   Svist!
   S hlasitým zapraskáním kolem nich proletělo kouzlo, všichni se otočili, byli to ti dva, co Harryho doprovázeli, teď za nimi běželi ze všech sil.
   „Máme společnost, Pošuku,“ řekla Tonksová.
   „Dělejte, poběžte!“ křikl Moody a upalovali dál.
   Zaběhli za roh budovy do nějaké staré uličky, na to ale jak vypadala tam bylo strašně moc lidí, byli to kouzelníci, novináři. Za nimi stála ta černá ministerská auta.
   „Poběžíme kolem veřejného vchodu Ministerstva kouzel, takže si dávejte pozor!“ křikl Moody.
   „Co takhle zastírací kouzlo, co jsme použili minule, když jsme Harryho doprovázeli od Dursleyových, Pošuku?“ zavolala Tonksová.
   „A to si myslíš ženská jedna bláznivá, že jim nebude divné, že tu běží metr a půl vysokej požární hydrant barvy chodníku, nebo co?“ křikl Moody a překotně dýchal, jak nestačil s dechem.
   „Alespoň by ho nikdo nepoznal,“ řekl Tonksová.
   To už ale bylo pozdě, přiběhli do davu, Harry cítil, jak ho Moody k sobě přitiskl, aby se mu neztratil a protlačoval se s ním skrz dav fotografů a novinářů.
   „Myslel jsem, že hlavní vchod je tou telefonní budkou,“ řekl Harry.
   „Tohle není hlavní, ale veřejný, pro veřejnost a pro novináře, tady věčně Popletal přednáší ty své nudné proslovy,“ štěkl Moody a protlačoval se dál davem. Stále jako nějaký buran vrážel do lidí, ti na něho zle nadávali.
   „Dámy a pánové,“ ozvalo se ze shora ze vchodu. „prosím, můžete začít klást otázky,“ byl to Popletal, který se teď u východu na schodech začal usměvavě věnovat novinářům.
   „Je pravda, že byl Harry Potter odsouzený na doživotí do Azkabanu?“ ptala se nějaká reportérka.
   „Ano, to je pravda, pokud si přečtete čerstvé vydání článku v Denním věštci, který každodenně dodává ministerstvo kouzel, je tam zcela jasně popsáno vše, co by vás mohlo zajímat,“ pronesl Popletal.
   „Už jsou tady ti dva,“ řekl Lupin a ohlédl se za sebe.
   Harry to zaslechl, také se ohlédl a zjistil, že do se davu zařadili i ti dva, co je honili a že se teď vztekle derou skrz dav.
   „Opravdu si myslíte, že by šestnáctiletý chlapec mohl provést takové zločiny?“ ptal se další redaktor.
   „I pro mne byla tato skutečnost krajně šokující, to musím přiznat,“ řekl Popletal s předstíravým dotčením „ale, jak pravil klasik, spravedlnosti musí být učiněno zadost.“
   „Ty máš tak co povídat, miňonko,“ sykl Moody potichu na Popletala a Harry na něj překvapeně koukl, tuhle přezdívku moc dobře znal.
   „Musíme odsud vypadnout, než nás udají,“ řekl Moody. „Bože Pottere, naučte se už to zatracené přemísťování, je to jako tahat sebou pytel neštěstí.“
   Harry se jenom trochu uculil, nevěděl co mu na to odpovědět.
   „Já je zdržím, jděte pomalu dál,“ řekla Tonksová, dál se šlo jen s obtížemi, protože celý dav stál a několik postav, které by se jím prodírali by byly viditelné jako vánoční svíčky.
   „Klid Pottere, teď pomalu,“ řekl mu Moody a určoval mu pomalé tempo kroků.
   Tonksová metamorfomág, si zakryla obličej, když znovu vzhlédla, připadala Harrymu jako Miss Univers, nebo jako víla, neodolatelná a překrásná.
   Prodrala se až k oběma strážným.
   „Nazdar sportovci,“ oslovila je jako nějaká lehká děva a začala se na ně lýsat.
   Harry bolestně zkřivil obličej, když tohle kvůli němu musela dělat.
   „Nepůjdeme někam stranou a nepopovídáme si?“ řekla Tonksová s neodolatelným úsměvem a oba dva strážní se hned přestali věnovat pronásledování, byli jako omámení a jen se na ní usměvavě koukali.
   „Říkala jsem si, že takoví neodolatelní pánové jako vy dva by stáli za nějakou skleničku, co vy na to?“ pokračovala dál.
   Harry se bolestně ohlédl na Moodyho, který na něj nevrle mrknul.
   „Ona to přežije, za rohem je nakopne do rozkroku, to dělá každýmu, věř mi.“
   Harry vykuleně polkl, ale to už ho Moody zase dál táhnul davem, byli z něho skoro už venku.
   „Alastore, Popletal jde sem,“ řekl pan Weasley.
   „Sakra, uvidí nás utíkat, zdržíš ho, Arthure?“ zeptal se Moody.
   „To je riskantní,“ řekl Lupin.
   „Já nevím, moc dobře spolu zrovna nevycházíme,“ řekl pan Weasley.
   „Arthure!“ zavolal na pana Weasleyho nějaký člověk od novin. „Arthure Weasley, řekněte nám, jaké to je, když se Potter snažil zabít vám syna?“ ozval se hned reportér.
   Moody se opřel o Harryho rameno celou svou váhou až Harry poklesl v kolenou, takže jeho hlava rázem zmizela dole.
   „Urychli to Arthure,“ řekl Lupin.
   „No… stále si myslím, že by se to mělo znovu prošetřit, můj syn tvrdí něco jiného, ale kdyby jste mě teď mohli omluvit…“
   „Weasley!“ křikl Popletal a nevěřícně na něj koukal.
   Pak si to začal šinout davem rovnou k nim.
   „A jsme v háji,“ hlesl Moody a zatlačil Harryho ještě víc k zemi.
   „Ano, pane ministře?“ opáčil pan Weasley.
   „Moody, Lupin…“ divil se Popletal, když přišel až k nim a přejížděl je pohledy. „Co tady děláte v takovémhle složení?“
   „Ale… no…“ brblal pan Weasley.
   „Šli jsme na ministerstvo, pokud se nemýlím, tohle je jeden ze vchodů,“ řekl pohotově Lupin, za jehož zády se krčil Harry.
   „No, dobře…“ řekl podezíravě Popletal a rozladěně se rozhlédl se svou citrónovou buřinkou kolem sebe. „Kde je sakra Potter, už ho se měli dávno přivést!“ rozčiloval se.
   Harry se stále krčil dole, cítil jak mu několik pohledů pátrá ve vlasech, takže s obličejem dolů začal předstírat, že si uvazuje tkaničku.
   V tom se to ale stalo…
   Popletal začal pátrat, kdo je to skrčený za Lupinovýma nohama, Moody do Lupina drcnul, aby si uvědomil pátravý pohled Popletala a hned nohy přitiskl k sobě.
   Popletal vzhlédl Lupinovi do tváře a páravě na něj civěl.
   „Mohu nějak pomoci?“ zeptal se Lupin jako by nic.
   „Kdo je to za vámi?“ zeptal se Popletal a Harrymu nadskočily mandle.
   „Ehm… no… to je…“ přemýšlel Lupin.
   Popletal ale za jeho zády přes všechny hlavy uviděl dva strážné, kteří se teď věnovali Tonksové.
   „Hej! Travisi, Freede! Co to tam k sakru děláte?“ zakřičel na ně.
   Ti se otočili od Tonksové, která na ně působila přitažlivým kouzlem a náhle se z ničeho nic vzpamatovali.
   „Utekl, pane ministře! Je tam v tom davu!“ křičel jeden z nich.
   Popletal sebou škubl a jeho pohled hned přistál na nohy Lupina, za nimiž se skrýval Harry, ten nasucho polkl a nevěděl co dělat.
   Prásk!
   V okamžiku Moody vzal po hůlce a omráčil Popletala i jeho spolupracovníky.
   „Jdeme! Jdeme, jdeme, jdeme!“ křičel na ostatní, popadl Harryho za límec a prchal s ním z davu pryč.
   Všichni teď rozráželi dav, který na ně naštvaně křičel a někdo se je dokonce snažil chytit.
   „Chyťte je!“ ozvalo se ze shora, stála tam Umbridgeová a řvala na celý dav.
   „Z toho se nedostaneme!“ křičel Harry.
   „Nežvaň!“ cekl Moody a popadl ho, vydali se opačným směrem. „Za mnou!“
   „Alastore, kam to jdeš?“ divil se Lupin, který ze sebe setřásával nějakého novináře.
   „Za mnou!“ křikl znovu Moody, ale to už kolem jeho hlavy proletěla jiskra, Umbridgeová nehleděla na to, že by mohla zranit některého novináře, pálila z hůlky kouzla o sto šest.
   „Ty babo jedna plesnivá!“ křikl Moody a prodíral se s Harrym davem.
   Nakonec přirazili k jednomu z černých ministerských aut, Moody vyslovil s hůlkou v ruce nějaké zaříkadlo a zámek u dveří auta povolil.
   „To kouzlo bych taky chtěl umět,“ řekl užasle Harry.
   „Jedině když složíš zkoušku Pošuka Moodyho!“ křikl na něj Lupin a nastrčil ho do zadního sedadla.
   Moody zasedl za volant, Lupin se posadil vedle něj na místo spolujezdce, pan Weasley dorazil hned po chvilce a usedl vedle Harryho na zadní sedadlo.
   Reportéři začali lomcovat s celým autem, tak silně, jako kdyby ho chtěli převrátit, zatímco si Umbridgeová jako parní lokomotiva prorážela cestu skrz dav k jejich autu.
   „Tak nastartuj, Pošuku!“ křikl Lupin.
   „Mají novej model zapalování, nejspíš už jim došlo, kdo jim tu občas ukradne služebák,“ hlesl Moody a šťoural hůlkou v zapalování.
   „Sakra, tohle škrtátko funguje jenom na určitou hůlku,“ zaklel Moody.
   Auto se už opravdu naklánělo ze strany na stranu.
   „Pohněte Pošuku!“ křikl pan Weasley. „Sakra, za tohle mě vyhoděj.“
   „A co Tonksová?“ strachoval se Harry.
   „Tu nabereme cestou, jedině teda až tenhle zatracenej zámek povolí!“ křikl Moody a vrazil do zapalování znovu hůlku, jenže v zápětí se ozvalo… Křup!
   Hned na to se auto rozeřvalo na celou ulici.
   „Tento automobil je kraden, prosím o okamžité zavolání bezpečnosti!
   „Sakra, Bob je v tahu,“ zaklel Moody a zíral přitom na svou zlomenou hůlku.
   „Bob?“ divil se Harry.
   „Moody dává každé své hůlce jména…“ vysvětlil mu pan Weasley. „Alespoň víš, proč se mu říká Pošuk.“
   „Sklapni Arthure, jsem zvědavej co teď vymyslíš, nemám Boba a nemám to čím nastartovat.“
   Buch!
   Umbridgeová narazila na auto jako buldozer a začala vztekle bouchat do oken, auto se naklánělo pod její malou, ale širokou postavou ještě víc.
   „Je tady ta baba Umbridgeová!“ křikl Harry se strachem.
   V tom začala mašle na hlavě Umbridgeové hořet, ta začala křičet a ohlédla se za sebe.
   Tonksová na ní teď vyslala další kouzlo, které Umbridgeovou odzbrojilo od hůlky, to už ale Tonksovou dav chytil a ruce jí tlačili za záda.
   „Oni Tonksové ubližují!“ žadonil Harry.
   „Vydrž ženská, sakra co teď?“ křičel Moody.
   „Je to na draka, musíme vypadnout!“ křikl Lupin a z dáli se ozýval bolestný křik Tonksové, jak jí dav nemilosrdně svíral.
   Umbridgeová dobrých pař vteřin pokřikovala a plácala si po hlavě rukama, aby uhasila hořící mašli. Nakonec když se jí to povedlo, měla nahoře na hlavě plešku.
   „Mám to!“ křikl Moody.
   Sroloval okýnko dolů, hned se na něj vrhla Umbridgeová a začala ho škrtit.
   „Ty darebáku, ty otrapo!“ křičela.
   „Lupine, hůlku!“ zasípal Moody, kterému teď Umbridgeová obklopovala krk.
   Lupin vrazil Moodymu do ruky hůlku, ten popadl jednu ze vztekle se zmítajících ručiček Umbridgeové, které ho škrtily a vrazil jí do ruky hůlku.
   „Co blázníte?“ strachoval se Harry.
   Moody jí však nepustil, oběma rukama jí tu ruku obepnul a nasměroval jí do zapalování auta. Z kapoty se hned začalo ozývat hučení motoru.
   „Leť Pošuku!“ křikl Lupin.
   Moody už začínal být ze stisku Umbridgeové zelený, ale šlápl na plyn a auto se vzneslo do vzduchu i s Umbridgeovou zaseklou v okýnku řidiče.
   „Sundejte sakra někdo ze mě tu babu!“ sykl napolo uškrcený Moody, Harry se vrhl na přední sedadlo a začal Umbridgeovou tahat za zbylé nepopálené vlasy.
   Umbridgeová začala ječet a zvenčí auta vztekle kopala nohama.
   V tom z ničeho nic vyklouzla z okýnka a držela se jenom rukama.
   „Tohle jsem vždycky chtěl udělat,“ usmál se Moody a začal stahovat okýnko nahoru.
   „NE!“ křikl Harry, protože právě uviděl, že se za nohy Umbridgeové drží Tonksová, která se tím konečně vymanila z davu, to proto tak nečekaně Umbridgeová sjela z okýnka.
   „Drží se jí Tonksová, ať se tahle baba nepouští!“ křikl Harry a ukazoval na Umbridgeovou.
   Pak otevřel dveře na své straně a naklonil se dolů.
   „Harry!“ křikla na něj Tonksová držící se za nohy Umbridgeové, které teď začaly sjíždět dolů kalhoty a začalo se ukazovat její staromódní spodní prádlo.
   „Toho budete litovat!“ sípala vztekle Umbridgeová.
   Jenže zároveň s kalhotami sklouzávala i Tonksová.
   „Chyťte se mě!“ křičel Harry a vystrkoval se jak nejvíc mohl.
   „Přistaneme!“ křikl Lupin.
   „To víte a pak nás ten dav sežere,“ křikl Moody. „Chyť se ho, sakra Tonksová!“
   Harry se znovu narovnal a řekl panu Weasleymu sedícímu vedle. „Musíte mě chytit za nohy, musím se natáhnout ještě víc dolů.“
   „Jasně Harry,“ odvětil hned pan Weasley.
   Harry se sesul ze židle na kobereček auta a počkal, až ho pan Weasley chytí za nohy. Pak se tři čtvrtě jeho těla vysunula ven z auta.
   „Chyťte se mě!“ křičel Harry.
   „Snažím se!“ křikla Tonksová a jednou rukou se ho snažila nahmatat, jenže čím více se držela Umbridgeové jenom jednou rukou, tím víc Umbridgeové sklouzávaly kalhoty, za které se držela.
   Harry se posunul ještě víc dolů, už na sebe skoro dosáhli.
   „Ty spratku jeden mizernej!“ křičela vztekle Umbridgeová s napůl svlečenými kalhotami, za kterýma se teď ukazovalo její hrozné spodní prádlo a velký zadek.
   Dole pod nimi se rozléhaly zvuky fotících lidí.
   „Jen si jí vyfoťte tu krásku, hezky zblízka!“ křičel Moody radostně.
   „Chyťte se!“ křikl Harry úzkostlivě, ale v tom dostal strašlivě silnou ránu do zubů.
   Když se Tonksová pustila jednou rukou aby se Harryho chytla, tak tím pádem uvolnila i jednu nohu Umbridgeové, která teď Harryho surově kopala.
   „Necháš ho, vochechule!“ křikl Moody.
   Harrymu začala téct krev ze rtu, kalhoty Umbridgeové už skoro nedržely, ale stejně se ještě víc nahnul k Tonksové, ještě víc… ještě…“
   Chytil jí přesně v okamžiku, když Umbridgeové sklouzly její společenské kalhoty a spadly dolů do přihlížejícího davu.
   Jenže teď málem vypadl i Harry, Tonksová sice byla lehká, ale Harry se nahnul až moc.
   „Remusi,, pomoz mi!“ křičel pan Weasley a zapíral se nohou o rám auta, aby nevypadl ven za Harrym, kterého držel zuby nehty.
   Lupin se nahnul a ze všech sil zarval za Harryho nohy, až se konečně začali oba dva sunout nahoru do auta.
   „Nepouštějte se!“ křičel Harry, kterému se potila ruka a Tonksovou pomalu ztrácel. „Rychle, vytáhněte mě!“ křičel a znovu schytal ošklivou ránu do zubů od Umbridgeové.
   Lupin a pan Weasley zabrali a v tom okamžiku byl Harry už autě, pak pan Weasley pomohl Harrymu ještě vytáhnout Tonksovou dovnitř.
   „Jo!“ křikl radostně Moody. „Tak po tomhle se mi stejskalo.“
   „Pošuku nemelte a sundejte tu rachomejtli z našeho auta,“ řekla mu Tonksová.
   „S radostí,“ ucedil Moody a začal vytahovat okýnko.
   „Opovažte se!“ křičela Umbridgeová držící se za rám dvířek. „Opovažte s… áááá!“ ale to už padala ve spodním prádle do davu až dopadla tvrdě na nějakého fotografa, který těsně před dopadem stiskl spoušť fotoaparátu, takže to opravdu musel být povedený snímek.
   „Jako šiška do jehličí!“ smál se Moody a stočil volant auta.
   Harry ještě udýchaně oddychoval a vyvaleně koukal před sebe.
   „Děkuju ti Harry,“ řekla mu s úsměvem Tonksová.
   „To nic,“ hlesl na ní udýchaně.
   „Takže, kam to bude panstvo… a jedna dámo?“ dodal ještě s úsměvem Lupin.
   „Proč jste jí dal do ruky tu hůlku, pane Moody?“ zeptal se Harry.
   „K tomu aby to hůlkou někdo nastartoval,“ začal vysvětlovat Moody. „jí musí držet zřízenec ministerstva, na kterého byl tenhle zámek začarovanej, napadlo mě že to ta tlustá rašple určitě bude.“
   „Máme společnost!“ křikl pan Weasley a ohlížel se za sebe.
   „Cože?“ divil se Lupin.
   Za nimi vzlétla další tři ministerská auta a začala si to šinout za nimi.
   „Moody, zapněte neviditelnost a jedeme,“ řekla Tonksová a připoutala se pásy, na Harryho mrkla, aby radši udělal to samé.
   „Připravte se dámo a pánové, tohle bude pekelná jízda!“ křikl Moody a zapnul tlačítko neviditelnosti.
   Okraje auta hned zmizely, ale ten kdo seděl uvnitř viděl interiér a ostatní pasažéry.
   „Tak leťte Moody!“ křikla Tonksová.
   „Držte si klobouky!“ křikl Moody a dupnul na plyn.
   Harry se v tu chvíli okamžitě přilepil na zadní sedadlo a tváře se mu mačkaly na lebku, jak auto prudce akcelerovalo. Ostatní se také přimáčkli ke svým sedadlům, jen Moody se blaženě usmíval.
   „Myslela jsem, že vás už nic nerozveselí, Pošuku,“ řekl Tonksová a znovu si změnila obličej z té přitažlivé víly na svůj vlastní.
   „Když se člověk vrátí zpátky do akce, tak ho to vzpruží,“ řekl Moody. „myslím ale, že nás i přes to můžou vidět,“ řekl a otáčel svou kouzelnou bulvou za hlavu, Harry i když za nimi nic neviděl si uvědomil, že jejich také zamaskované pronásledovatele zřejmě Moody se svým kouzelným okem může vidět.
   „Mají tam nějaké detekční kouzlo, nebo co, budeme se jim muset ztratit, otočte to do ulic, Pošuku,“ řekl Lupin.
   Hned na to začalo ministerské auto klesat dolů a Moody vyrovnal let až když už letěli jen pár metrů nad zemí tak, že málem občas zavadili o střechy aut.
   Moody se začal s autem proplétat strašlivou rychlostí ulicemi, Harry opravdu nelitoval toho, že se připásal, protože by nejspíš létal po celém autě. Moody si s oblibou vybíral vysoké londýnské autobusy a proplétal se mezi nimi.
   Létali kolem výškových budov a kanceláří, jindy zase pod mosty, proletěli kolem Big Benu a Tower Bridge, jenže stále se jim je nedařilo setřást.
   „Je tohle auto vodotěsný?“ zeptal se po chvilce Moody.
   „Co máte proboha v plánu, Pošuku?“ zeptala se už nadmíru bledá Tonksová, která nejspíš tuhle jízdu moc dobře neprožívala.
   „Policejní káry jsou vodotěsný, myslíte že je i tohle?“ ptal se dál Moody.
   Lupin nejistě koukl po Harrym a pak po panu Weasleym, všichni se tvářili, že tomu moc nevěří.
   „No, je jen jeden způsob, jak to zjistit,“ řekl Moody a nahnul auto přímo do Temže.
   „Pošuku, neblázněte!“ křičela Tonksová a vyděšeně zírala na blížící se vodní hladinu.
   „Připravte se na náraz!“ křikl Moody a Harry zatnul zuby.
   Auto narazilo na vodní hladinu jako do betonu, avšak vydrželo bez sebemenšího škrábnutí, stejně jako jeho pasažéři.
   Hned na to se začali potápět, Harry sledoval jak se na okýnku objevuje čára hladiny, která stoupá nahoru až úplně zmizela někde u střechy.
   Autem dovnitř netekla ani kapka vody. Harrymu tenhle pohled opravdu nechyběl, když naposledy takhle byl pod vodou, moc dobré chvíle neprožíval.
   „Zatracenej Popletal, já věděl, že utratí prachy za vodotěsnost těch jeho limuzín,“ postěžoval si Moody.
   Hned na to se ozvaly dva silné šplouchavé zvuky za jejich zády a ve vodě se objevily dvě velké zamlžené skvrny.
   „To jsou oni?“ zeptal se Lupin.
   „Jo, jsou stále za námi, takhle Pottera neskryjem,“ řekl naštvaně Moody a přemýšlel kam se dá ještě vletět.
   „Harry, neznáš nějakou mudlovskou skrýš, nebo tak něco?“ zeptal se pan Weasley.
   Harry začal přemýšlet, existuje něco, co kouzelníci opravdu neznají? Pak ho to napadlo.
   „Jste opravdu dobrý řidič?“ zeptal se Moodyho.
   „Zvládám i jízdu na jednom kole,“ řekl pyšně Moody.
   „Vyleťte,“ řekl Harry.
   „Co?“
   „Vyleťte z vody, mám další nápad.“
   V tom se u kličky, kterou se zavírá okno začala dovnitř valit voda. Pak i těsněním kolem dveří a z větracích mezírek klimatizace.
   „Je nejvyšší čas odtud zmizet, Moody,“ řekl Lupin.
   Moody natočil auto nahoru a vyletěli z vodní hladiny.
   „Kam teď, navigátore?“ zeptal se Moody.
   Harry se začal rozhlížet a orientovávat se.
   „Doleva, rychle,“ řekl Harry a auto se hned stočilo na levou stranu.
   Hned na to ale Moody prudce nabral výšku až všem poklesla brada.
   „Co se děje?“ křikl Lupin.
   „To třetí auto, hlídkovalo nad hladinou, jestli se neobjevíme, málem jsme do něj vrazili,“ řekl Moody.
   „Není tady nějaká zbraň, nebo něco takového?“ zeptal se Harry.
   „O čem to mluvíš?“ zeptal se Lupin.
   „Mám to z Bondovek, myslel jsem, že každé ministerské auto má nějakou zvláštní výbavu,“ řekl Harry.
   „Z Bondovek, to je nějakej klub háčkujících seniorů, nebo co?“ zeptal se Moody.
   „To je na dlouhé povídání,“ řekl Harry.
   „Myslím, že tu mají kouzelné chrliče, posílá to kouzla za sebe nebo před sebe,“ řekl pan Weasley.
   „Ty s tím umíš zacházet, Arthure?“ divil se Lupin.
   „No, jednou poslali jedno z těhle aut do šrotu a já jsem ho vzal, vyndal z něho všechna ta kouzelná zařízení a dal je do našeho auta, ale od druhého ročníku mého syna se po tom autě slehla zem,“ řekl zamyšleně pan Weasley.
   „Jak se to ovládá?“ zeptal se Lupin.
   Pan Weasley se naklonil a vyndal z přístrojové desky elektrický cigaretový zapalovač, zbyla tam po něm díra přesně na hůlku.
   „Strč tam hůlku a vyslov kouzlo, pak už to půjde samo,“ řekl pan Weasley.
   Moody vytáhl Lupinovu hůlku, kterou měl ještě pořád u sebe a zastrčil jí do otvoru v přístrojové desce po zapalovači.
   V tom ze zadní části vyletěla jiskra a na něco v dálce dopadla.
   Moody se začal smát a jeho kouzelné oko bylo stále otočené dozadu.
   „Co se stalo?“ zeptal se Lupin.
   „Točí se jako káča, pořád se točí, doufám že tam mají pytlíky na zvracení,“ smál se Moody.
   Svist!
   Náhle kolem nich také proletěla jiskra.
   „Oni také útočí, dejte pozor Pošuku,“ křikla Tonksová, když kolem znovu proletěla další jiskra.
   „Už tam budeme,“ řekl Harry a pozoroval domy dole. „Teď začněte klesat.“
   Moody poslechl, v zápětí vzal znovu za Lupinovu hůlku a řekl nějaké kouzlo. Ze zadní části auta vytryskly hnědé kousky něčeho, co Harry raději v duchu nechtěl pojmenovávat a přitiskly se na čelní sklo pronásledujícího auta, takže teď z něho kousek viděli.
   „Co jste mu udělal?“ zeptala se Tonksová.
   „To je kouzlo na hnojení pole, teď je vidíme a oni nevidí nás,“ řekl s úsměvem Moody.
   „Ale mudlové je uvidí, Alastore,“ řekl pan Weasley. „Z toho budu mít v práci průšvih.“
   „Myslím, že to co jsme udělali teď Popletalovi je daleko větší průšvih. Navíc je to na jejich autě, to oni jsou vidět,“ řekl Moody.
   „Brumbál ale říkal, abychom nedělali žádné hlouposti…“
   „Ale také říkal, že zachránit Pottera je prvořadé,“ doplnil Moody Tonksovou.
   „Tady dolů!“ křikl Harry.
   Moody obrátil auto směrem k zemi.
   „Podzemka?“ divil se pan Weasley.
   „No… nic jiného…“
   „To je náhodou bezva nápad,“ zarazil Moody Harryho.
   Hned na to vletěli vstupem do podzemního vestibulu, všichni cestující se vždycky lekli, když nad nimi prolétali, přitom ale nic neviděli, jen slyšeli zvuk motoru, takže to nebrali tak vážně.
   „Jsou za námi,“ oznámil jim Moody s kouzelným okem otočeným dozadu.
   Moody proletěl dalším vestibulem a pak mířil ke vchodu k eskalátorům.
   „Pošuku, to je sklo!“ křikl Lupin, ale to už Moody i s autem prorazil skleněnou tabuli u turniketů, všichni cestující se teď lekli a vystrašeně zírali do prostoru, kde se několik spadaných střepů vznášelo ve vzduchu, jak zůstalo na kapotě auta.
   „Tak tohle mudlové rozhodně uvidí,“ hlesl nevrle pan Weasley.
   Auto za nimi proletělo také, ale teď již proraženou skleněnou zdí.
   Moody teď stočil auto k eskalátorům a všem nad hlavami letěli hopem dolů do stanice. Narazili na jedno odpočívadlo, pak druhé, proletěli kolem proskleného zábradlí, u kterého zase Tonksová na Moodyho zakřičela, ale ten si už dal pozor, až se nakonec dostali dolů do stanice, kde byly dvě kolejiště, jedno napravo, druhé nalevo a uprostřed bylo nástupiště.
   „Tak kudy?“ zeptal se udýchaně Moody, zřejmě to řízení nebylo tak lehké jak předpokládal.
   „Nebylo by příjemné, kdybychom narazili na vlak, který by se na nás hnal,“ řekla Tonksová.
   „Musíme se pohnout z místa, mudlové už slyší motor a koukají sem nahoru,“ upozornil pan Weasley.
   „Klid, střepy už jsme ze sebe setřásli u eskalátorů,“ řekl mu na to Moody. „takže teď kudy?“
   „Doleva,“ řekl Harry. „Leťte na tu levou kolej, značení ukazuje, že ten vlak pojede směrem od nás, leťte!“ křikl na Moodyho.
   Ten šlápnul na plyn a auto se hned rozletělo nad levou kolej.
   „Už jsou tady,“ upozornil Moody na jejich pronásledovatele.
   „Tak zmizte už v tom tunelu Moody, sakra!“ zabručela na něj Tonksová.
   „No jo, no jo, vždyť už letím,“ řekl Moody.
   Hned na to zmizeli v levém tunelu. Harry ještě nikdy neviděl jak tunel metra vypadá když se může dívat na cestu, Moodymu se podle kolejí podstatně letělo snáze, byly jako vodítko pro řidiče.
   Za chvíli zmizela světla a auto se ponořilo do tmy.
   „Já doufám že vidíš, Pošuku,“ řekl Lupin.
   „Ne… a vám to vadí?“ řekl Moody. „Ne, dělám si srandu,“ rychle zamluvil, když už chtěla Tonksová namítat.
   „Harry,“ ozval se pan Weasley. „a já jenom doufám, že víš jaký směrem ten vlak opravdu jede.“
   „No…“ řekl zase Moody „alespoň uvidíme na cestu, až se objeví v dálce dva reflektory.“
   „To není sranda Pošuku,“ řekla Tonksová.
   „Chtěl jsem zvednout náladu, když vám musím říct tu nemilou novinu, že jsou zase za námi,“ řekl Moody.
   „Ale ne,“ postěžovala si Tonksová.
   „Držte se, musím zrychlit,“ řekl Moody a přišlápl plyn ještě víc.
   Harrymu se zdálo, že se dívá na zrychlené video průjezdu tunelem, absolutně nechápal, jak Moody může stačit v takovém tempu točit volantem.
   Pak v dálce uviděli světla.
   „To je vlak, já vám to říkal,“ strachoval se pan Weasley.
   „To jsou koncová červená světla, dohnali jsme ho,“ řekl Harry.
   Moody však ještě zrychlil, takže za chvíli měli zadní světla metra přímo před očima.
   „Co chcete dělat, Pošuku?“ zeptal se ho Lupin s obavami.
   „Nadletím ho a předjedu, uvidíme jestli ti pánové z odborů jsou takoví hazardéři,“ pronesl Moody a znovu stočil volant tak, že za chvíli koukali na střechu vlaku.
   „Teď se držte,“ řekl Moody a přišlápl zase plyn.
   Hned na to se octli nad střechou posledního vagónu a stále se posouvali kupředu.
   „Sakra, dejte pozor pošuku!“ křikla Tonksová, když je v dálce osvítila informační tabule, Moody se jí jen těsně vyhnul a koly se dotknul střechy metra.
   „Tohle až budeš vyprávět Harry ve škole, tak ti to snad nikdo neuvěří,“ řekl Lupin užasle.
   Harry ale věděl, že už školu nikdy neuvidí, přesto mu usměvavě přikývl, uvědomil si, že po celou dobu honičky nemyslel na své problémy, zachraňoval Tonksovou a utíkal s ostatními, neměl na to ani čas. Teď když si uvědomil svojí situaci se mu zase trochu přitížilo.
   „To bude dobrý, Harry,“ řekla Tonksová a dobrácky ho poplácala po rameni.
   „To víš že jo,“ ozval se Moody. „za chvilku toho idiota Popletala odtamtud vykopnou a ty se budeš moci v klidu vrátit do Bradavic.“
   „Radši se věnujte řízení Moody,“ upozornil ho Lupin, když zase jednou nebezpečně bouchli kolem do třetího vagónu, nad kterým teď byli. „Na uklidňování Harryho jsou tu pasažéři.“
   Harry se na Lupina usmál, věděl že to myslel dobře, ale ve skutečnosti mu do smíchu moc nebylo.
   „Kam to vlastně jedeme?“ zeptal se Harry.
   „Do ředitelství Fénixova řádu,“ řekl pan Weasley.
   „Myslíte na Grim…“
   „Pšt!“ upozornil ho pan Weasley. „Copak jsem tě neupozorňoval, že jakmile budeš v něčem, co patří ministerstvu, tak máš držet jazyk za zuby?“
   „A jsme u řidiče,“ prohlásil Moody.
   Opravdu už byli nad prvním vagónem metra.
   Svist!
   Znovu kolem nich proletělo kouzlo a jen těsně je minulo.
   „Jsou zase za námi,“ řekl Moody. „musejí na tom mít nějaké vyhledávací zařízení, musíme vypadnout z tohohle auta.“
   Moody znovu vzal Lupinovu hůlku a zastrčil jí do díry místo zapalování. V zápětí se z konce jejich auta začal hrnout dým, který oslepil jejich pronásledovatele.
   Moody šlápl na plyn a hned auto akcelerovalo a nechalo vlak daleko za sebou.
   Kabely na stěnách se kolem nich míhaly strašlivou rychlostí, Moody teď snad letěl nejrychleji za celou dobu. Dokonce občas štrejchli o hranu tunelu jak rychle řezali zatáčky. Harrymu se už také pomalu dělalo blbě a v obličeji měnil barvu jako chameleón.
   „Tady ministr kouzel Kornelius Popletal,“ ozval se najednou hlas po celém autě. „okamžitě zastavte vozidlo a vzdejte se, nemáte kam utéct“
   „Chtěl bych vědět, jak nás k tomu přinutíš, miňonko,“ usmál se Moody.
   Jenže v tom motor zhasl, auto padlo na kolejiště a začalo klouzat po kolejích jako vlak.
   „Ale ne, vypnuli nám šťávu na dálku,“ zaprotestoval Moody.
   „Moody, příště až se ozve Popletalův hlas, snažte se ho nerozčílit, jasné?“ ozvala se Tonksová.
   Nakonec se auto klouzavým pohybem došouralo po kolejích až nakonec zastavilo.
   „Támhle je stanice!“ upozornil je Harry a všichni pohlédli před sebe. V dálce asi sto metrů se rýsovalo světlo, které dosahovalo až k nim.
   V tom se jim za zády také začalo objevovat světlo.
   „VLAK!“ křikli všichni sborově a začali trhat kliky u dveří.
   „Jsou zaseklé!“ křikla Tonksová.
   „Ne, zatracenej parchant, jsou zamčené, on nás tady zamknul!“ řekl Moody, rychle vzal Lupinovu hůlku a začal dveře odevírat kouzly.
   „Alohomora.“ řekl Moody, ale dveře nic.
   „Pane bože, zkoušejte to Pošuku, ten vlak už je skoro tady!“ křikla Tonksová.
   „Dissendium… Finite Lokturnus!“ křičel Moody, ale nic, všichni se snažili se vypáčit, kromě Harryho.
   Ten najednou strnul, Moodyho slova mu byla nějak povědomá, měl takový zvláštní pocit jako by je v tomhle pořadí už někdy slyšel, nebo dokonce sám říkal.
   „Počkejte!“ křikl Harry, napřímil obě své ruce a soustředil se. Přiložil ruce ke klice a pekelně se soustřeďoval, začal myslet na ten zvláštní pocit, na to co udělal po těch slovech…
   „Harry, co o děláš, ten vlak je už tady!“ křikl Lupin.
   V té chvíli je ozářily reflektory přijíždějícího metra, které se hnalo závratnou rychlostí.
   Ostatní zatím zkoušeli jiná kouzla, celé auto se jimi otřásalo, náhle však Harryho klika začala žhnout a roztavila se.
   Harry kopnul do dveří, které se v tu ránu rozletěly.
   „Pane bože,“ hlesl Lupin, všichni na Harryho teď překvapeně civěli.
   „VEN!“ křikl Harry a tahal jednoho po druhém ven.
   Vlak byl stále blíž, Harry cítil jak se zem otřásá a jemně duní jak se vlak se svými mohutnými koly valí po kolejišti. V další chvíli zakopl a vyjekl úlekem, koleje bzučely, byly plné ohromné elektrické energie!
   Pan Weasley byl venku, Tonksová, pak se ven vyškrábal i Lupin, jen Moody s tím měl problémy.
   „Pozor na koleje!“ upozornil je na poslední chvíli Harry s tlukoucím srdcem.
   Jenže to už byl vlak přímo u nich…
   „Pohněte!“ křičela na něj Tonksová a všichni ho začali naráz tahat ven za ruku.
   Vlak už byl od nich na sto metrů když se ozvalo písklavě skřípění brzd, jak si strojvedoucí všiml postav na kolejích.
   Konečně ho vytáhli ven, ale to už byl vlak od nich na padesát metrů.
   Tonksová rychle klepla hůlkou a všech pět se vzneslo do vzduchu stranou. Moody se ještě stačil otočil a směrem na auto pronesl nějaké kouzlo s Lupinovou hůlkou, čímž auto zmizelo.
   Naštěstí byli už blízko stanice, takže vedle nich byl můstek, kam se mohli schovat, vlak kolem nich prosvištěl ještě stále rychle, ale hned asi pět vteřin na to zastavil, jak strojvůdce zapnul záchrannou brzdu..
   „Musíme odsud vypadnout,“ upozornil je Moody a otevřel nějaké servisní dveře.
   „Tudy se sem fouká čerstvý vzduch, mělo by to ústit nahoru,“ řekl Harry.
   „Bezva,“ řekl Moody a všichni se za ním vydali po schodech nahoru nějakou šachtou.
   Nakonec došli ke dveřím, které lehce odemkli.
   „Tak jo, držte se za mnou,“ řekl Moody a šel na blízké parkoviště plné aut.
   „Proč nepoužijeme Letax?“ zeptal se Harry.
   „To by hned zjistili kde je Fénixův hlavní štáb,“ řekl pan Weasley. „navíc už tam byl Letax zrušený, od té doby co tam je Fénixův štáb.
   „Měli jsme pro tebe připravené přenášedlo, ale nějak nám to nevyšlo,“ řekl Lupin.
   „V každém případě Brumbál řekl přenášedlem, takže se vrátíme zpátky k ministerstvu a to nějakým nekouzelným způsobem,“ řekla Tonksová.
   „Myslíte pěšky?“ pousmál se Harry.
   Tonksová chvíli popřemýšlela a pak se Moodyho zeptala „Pošuku, umíte krást auta?“
   „Co si to o mě myslíte?“ zeptal se udiveně Moody. „Samozřejmě že umím.“
   „Myslíte, že by jste se dostal do toho Fordu?“ zeptala se Tonksová a ukázala na tmavomodré auto v rohu.
   „No problemo,“ pronesl Moody. „Jenom bych potřeboval krytí, hlídejte jestli nás někdo neočumuje.“
   Moody přešel k zámku a nahlédl dovnitř. Blikala tam červená dioda.
   „Má to alarm,“ řekl potichu Moody.
   „Ach jo, a já mám tmavomodrou tak ráda,“ postěžovala si Tonksová a začala vybírat další auto.
   „A kdo říkal, že se tam nedostanu?“ zazubil se Moody, vytáhl znovu Lupinovu hůlku, několikrát poklepal na střechu auta a dioda přestala blikat.
   Ozvalo se dvojité pípnutí a dvakrát blikly blinkry.
   „Je odemčeno,“ pousmál se Moody a pobídl všechny, aby usedli do auta.
   Moody letmo mávl hůlkou a motor poslušně naskočil.
   „Vida, nádrž je plná, musím uznat Tonksová, že máš oko,“ řekl Moody.
   Vyjel z parkoviště a připojil se na hlavní silnici.
   „Ta vaše hůlka se mi líbí Lupine, asi si jí nechám,“ řekl s úsměvem.
   „Tak to určitě,“ uchechtl se sarkasticky Lupin.
   „Asi jí pojmenuju Rémusák, po vás Lupine,“ řekl zase Moody a Lupin mu hbitě vyškubl hůlku z ruky. Pak se ale zasmál, když si vzpomněl na jméno Rémusák.
   „Co je?“ zeptala se ho Tonksová.
   „Ale… tak mi říkával Sirius…“ ale pak pohlédl na Harryho a hned zmlknul.
   Harry moc dobře věděl proč, seděl u okna a hleděl na domy a obchody, které míjeli. Věděl že on je pořád ten jediný, který stále věří, že Sirius je naživu. Stále v sobě má tu naději a stále se jí nevzdává, jako kdyby věřil, že dokud tu naději bude mít, bude se Sirius moci vrátit.
   Po zbytek cesty nikdo nepromluvil, tušili že uhodili na citlivou strunu a že Harry to bere smrtelně vážně.
   Popravdě ani nevěděl, jestli na Grimmauldovo náměstí chce, v téhle chvíli opravdu nevěděl, co vlastně doopravdy chce.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: