Gramatické chyby
Opraveny
Daniel Cuc
Stran-19 | Čteno 4091x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 38.


Hrůzy věznice Azkabanu


(Upozornění: Tato kapitola je hodně krvavá,
pro ty co jí chtějí přeskočit,
je na jejím konci shrnutí událostí)
(!!! Varuji vás, pak budete nadávat !!!)



Klimbání ze strany na stranu, zleva doprava, z jedné strany na druhou, stálé a rytmické klimbání jako by Harryho tělo někdo položil na houpačku a neustále s ní houpal.
   Mozek však stále nereagoval, byl nejspíš pořád ještě zastřen zastíracím kouzlem, které na něj Moody použil, nebo mozek být zastřený nemohl? Proč se vlastně houpá a je mu zima? Oči stále nechtěly poslechnout a otevřít se, jako by mu je někdo máčknul kleštěmi k sobě.
   Nejspíš to houpání ze strany na stranu ho probralo k životu, ale stále ještě nemohl být přece při smyslech. Zemřel snad? Nebo je to nějaká pokřivená realita? Proč stále nic nevidí?
   Pak se odněkud začaly ozývat hlasy a hluboký mohutný šum. Tyto zvuky stále sílily a nabíraly na otáčkách, kvalita rozlišovacích schopností mozku z těch zvuků cokoliv pochopit se zdála být na dobré cestě k normálnímu vědomí. Teď už jasně poznal ten zvuk, nebylo to šustění křídel, ani klouzání žáků Bradavic po sáňkách, tohle byl hluboký silný šum moře, vln rozbíjejících se o něco, co mu ještě mozek pořádně nemohl zpracovat, protože nutně potřeboval zrakové funkce těla.
   Buch! V tom jakoby bičem Harry ucítil bolest v břiše, někdo ho musel dosti surově kopnout.
   „Stávej ty hroudo hnusu!“ ozval se vulgární, chraplavý hlas a Harry schytal znovu kopanec do břicha až vyplivl nějakou vodu, kterou ucítil v ústech.
   Kopance jakoby mu pomohly vrátit se do reality, ozval se další vjem, začal cítit slanou vodu v ústech míšenou s krví, cítil bolest po celém těle, domyslel si, že schytal už pár dalších kopanců před tím.
   Konečně se ozval poslední ze šesti lidských smyslů, oči se mu otevřely a hned ho začaly pálit jako čert. Dal impuls levé ruce kterou si v zápětí otřel celá víčka. Pravá ruka se také ozvala a pomohla té levé v uklidňování nesnesitelného pálení očí. Přes ně stále nic neviděl, ovšem uši mu prozrazovaly, že se nachází na místě plném lidí a čich mu oznamoval, že je tady mořský vzduch.
   Nakonec konečně začal vidět, ale v zápětí začal litovat, že je otevíral. Postavil se na nohy, dřevěná podlaha byla plná mořské vody, plné jakýchsi divných kousků, která tekla z jedné strany na druhou, jak se loď nakláněla v mořských vlnách.
   Harry teď jasně poznal, že je na jakémsi korábu, stál uprostřed dolní paluby nad otevřenou oblohou. Koráb byl na první pohled starý a rozvrzaný, byl z poloviny ze starého masivního dřeva a zrezivělého kovu. Byla stále noc a černé potrhané plachty korábu se na třech vysokých dřevěných stěžních mocně nadouvaly. Na prostřední plachtě byl jakýsi znak, byla to helma s okovy. Na špici lodi byla vytesaná dřevěná socha hrůzostrašného kostlivce v okovech, Harry se rozhlížel vyděšeně dál.

Bárka mrtvých
_text

    Škuner měl podle všeho jen tři paluby, nejspodnější byla pod čarou ponoru, nejspíš se zásobami a Bůh ví čím vším ještě, protože se odtamtud ozývaly dosti strašidelné skřeky. Druhá paluba, ta na které teď stál, byla z části pod čarou ponoru a zčásti nad. Byla však nejrozsáhlejší a spolu s Harrym tam bylo přes třicet dalších lidí. Třetí a poslední paluba byla na zadní části korábu a když se na ní chtěl Harry podívat, tak musel opravdu zvednout hlavu, protože se zdálo, že nepropustnou mlhu deště, který teď kropil celou loď, neprohlédne. Podle všeho byl na třetí palubě kormidelník a jakási stráž, která dohlížela na pasažéry ve druhé palubě.
   Kovové a dřevěné zdobení lodi nahánělo husí kůži, odevšud trčely chrliče z různých potvor, všude se válely kovové řetězy a útržky z plachet a Harry konečně zjistil, že ty kousky plavající ve vodě na palubě jsou zbytky zvratků.
   Tahle skutečnost mu opravdu projela celým tělem jako mrazivý blesk. Byla chladná noc, Harry nevěděl, jestli to, co na něj padá jsou dešťové kapky, nebo voda z vln, které se rozbíjejí o bok tmavého zrezlého korábu.
   „Na co čumíš, holobrádku?“ ozval se znovu chraplavý hlas a udeřil Harryho do ramene.
   „Dejte mi pokoj!“ křikl Harry na zjizveného muže a odběhl o kus dál, hned ale na naklánějící se lodi ztratil rovnováhu a spadnul obličejem na mokrou palubu.
   Ostatní se rozesmáli chrochtavými a chraplavými hlasy, ze kterých šel strach.
   Harry se znovu pomalu postavil a pošel až na bok lodi, hned uviděl ty obrovské divoké a temné vlny, které se ohromnou silou tříští o loď.
   Pak se lekl, vedle něho se právě další zarostlý muž vyzvracel do oceánu, až se při tom pohledu Harrymu zvedl žaludek a rychle se odvrátil. Připadal si tu jako na jiném světě, všichni na palubě, kde teď byl, měli tak děsivé zjevy, na první pohled to byli zločinci, někteří brečeli a chouleli se v koutě, ty většinou někdo provokoval nebo šikanoval, jiní zase shrbení a zdeformovaní, až z nich šel strach.
   Harry pohlédl na palubu nad nimi, kde za mohutným kormidlem širokým asi metr a půl stál další zarostlý muž, chybělo mu oko a přes tvář měl obrovskou jizvu. Vedle něho stáli strážní s hůlkami a přísně koukali na vězně na druhé palubě. Některým chyběly prsty nebo dokonce celá ruka, někteří měli opravdu celé kusy odříznutých těl, Harryho při tom pohledu začal popadat šok a celý se začal třást. Další strážní měli další jizvy, plešaté hlavy a nestarané vousy, někteří měli klobouky, nebo děsivé róby a hábity. Někteří dokonce na sobě měli kovové brnění, nebo jakousi kůži s ostny.
   Hned mu to došlo, je na korábu, který odváží vězně do Azkabanu, ti nahoře jsou strážní, kteří mají nejspíš své zranění způsobené během výkonu služby, avšak ani vězňové dole nebyli zdaleka nijak odlišní. Harry tu a tam spatřil i nějaké ženy s dlouhými rypáky a shrbenými zády, které se spíš podobaly ježibabám. Někteří z vězňů na Harryho pobaveně koukali a nespouštěli ho z očí. Šťouchali do ostatních a něco jim říkali, přitom si na Harryho ukazovali.
   „Ty si Potter, co?“ zaskřehotal ledový hlas vedle Harryho. „Řikal sem si, že se k nám jednou přidáš.“
   Harry na něho vyděšeně koukl, měl pásku přes oko a jak vidno, chybělo mu kus čela, kde už stačila kůže dorůst.
   „K… co to je?“ zeptal se Harry, ale ani si neuvědomoval, jak moc vystrašený hlas má.
   „Jsou Vánoce kluku, čtyřiadvacátýho,“ řekl muž a pousmál se svými žlutými zkřivenými zuby. „Tohle je Bárka mrtvých.“
   „Cože?“ zaúpěl Harry.
   „Říká se jí tak proto, že většina vězňů, které veze, po pár měsících zemře,“ řekl zase a sledoval přitom Harryho. Pak se k němu zazubeně naklonil a řekl. „Někteří i po pár týdnech.“
   Harrymu se překotně zrychlil dech a začal klepat zubama, jak na něj působil strach a ledové kapky.
   Začal pozadu ustupovat, až narazil do dalšího zjizveného muže.
   „Co blbneš ty idiote, chceš přes hubu?“ křikl zjizvený muž, do kterého Harry narazil a odstrčil ho od sebe, až sebou Harry zase praštil na dřevěnou palubu a rozstříkl na ní vodu do prostoru.
   „Chceš si se mnu začít spratku?“ nedal se odbýt ten s jizvou a zase se blížil k Harrymu.
   „Já jsem nechtěl, byla to nehoda,“ vymlouval se Harry s obličejem plným vody.
   „Ten je můj!“ křikl další plešatý muž a kopl Harryho do hlavy, až se mu zvrátila a on vyprskl proudy krve.
   „Teď ne, teď si slavného Pottera vychutnám osobně,“ křičel stále ten s jizvou a blížil se k Harrymu, který křičel bolestí.
   „Vopovaž se ty sajrajte!“ křikl ten plešatý a stáhl ruku na Harryho.
   „Můžeme ho mít všichni!“ křikl další s vlasy až na ramena a svaly, že by jimi mohl zvedat lokomotivu.
   „Ten je jedině můj, vypadněte od něho!“ křikl ten, co do Harryho zezačátku kopal, když se probral.
   „Dejte pokoj vy vožralové!“ ozval se další a praštil toho plešatého do obličeje. Popadl Harryho a zazubil se na něj. „Pomstím se ti za Pána zla, to ti přísahám,“ křikl a zazubil se na něj svým zlatými umělými zuby, natáhl ruku a ubalil mu další ránu pěstí až Harry bolestně zaskučel.
   „Táhni vod něho!“ křikl ten zjizvený.
   „Jestli se ho jen dotknete!“ křikl ten ramenatý a vzápětí praštil toho zjizveného do břicha. Rázem se další dva na něj vrhli a ostatní ho začali bránit. Strhla se taková mela, že jeden nevěděl, kdo je na čí straně.
   Harry s roztrženým retem a monoklem jako volské oko se začal udýchaně odsunovat ke straně lodi, když v tom ho někdo popadl za límec. Byl to ten, co do něho když se probral kopal.
   „Jen si řvi, tady ti nikdo nepomůže,“ řekl a páchlo mu z pusy. Popadl ho za vlasy až Harry zase bolestí zakřičel. Zvedl ho za vlasy až na nohy a když se konečně postavil, ubalil mu další ránu do zubů.
   Harry sebou praštil o hranu lodi a svalil se na záda. Před očima se mu začaly míhat skvrny a zvuky se mu trochu ztrácely.
   „Já jsem ještě neskončil!“ křikl zase ten chlap a uštědřil Harrymu nohou další ránu do krku.
   Harry se začal dusit, chytil se za krk a splašeně se snažil chytit dech, zmítal se v bolestivých křečích a nemyslel na nic jiného, než na tu strašlivou bolest.
   Pak se náhle ozval křik, všichni se hned přestal prát a křičeli na celé kolo. Harry sebou škubl a uslzenýma očima se podíval vzhůru.
   Nad vězni na druhé palubě se vznášel temný mozkomor a vysával z nich štěstí. Všichni bolestně křičeli a chvěli sebou, někteří lapali po dechu, druzí se zase váleli v křečích po palubě a křičeli na celé kolo.
   Harry sledoval, jak se k němu mozkomor blíží, celé tělo ho bolelo, pociťoval zármutek a ani k tomu nepotřeboval jeho pomoc, jenže teď se ho zmocňovala úplná hysterie. Snažil se před ním couvat a odrážet se rukama, celé tělo ho ale bolelo a mozkomor se k němu blížil o mnoho rychleji. Harry lapal po dechu a dýchal tak zbrkle, že se až začal dusit. Třásl se jako osika, věděl že neuteče, zavřel oči a čekal co se stane.
   Mozkomor se přiblížil až k němu, těsně až k jeho očím, Harry cítil jeho přítomnost, neměl však odvahu oči otevřít. Mozkomor jako by si ho prohlížel, pak se zvedl a vznesl se na rozhlednu na prostředním stožáru.
   Harry se stále třásl, brečel a zároveň se moc bál, na to aby plakal. Nemohl ze sebe vypravit slova, tělo ho bolelo jako blázen a bolest neustávala stejně jako bičující vlny, které se tříštily o bok lodi.
   Nakonec otevřel oči, většina ostatních vězňů byla stejně mimo a vykulená, jako on sám.
   Po čtyřech dolezl do kouta a zůstal tam sedět v mokré vodě. Celý se třásl jako čerstvě narozené štěně a jeho mysl byla jakoby vypnutá. Ještě stále nemohl uvěřit kde že to je. Bolest pomalu upadávala a Harry si už zvyknul na krvavou chuť v ústech. Nejvíc na něj ale nejspíš dopadl ten kopanec do hlavy, protože cítil, jak ho celé tělo brní.
   Zachumlal se do jakéhosi přehozu jako malé dítě a křečovitě ho svíral. Neměl odvahu vstát, nebo cokoliv podniknout, natož pak utéct.
   Bál se, celý se třásl a stále se rozhlížel na všechny ty rozzuřené kouzelníky, kteří na Harryho koukali se smrtí v očích. Přece nemůže opravdu jet do Azkabanu, vždyť tam zemře.
   Po asi čtvrt hodině, nebo půl se vlny utišily, Harry to také zaznamenal a začalo mu to být divné. Vyškrábal se na nohy a vyhlédl zpoza stěny lodi.
   V mlze deště v dálce zahlédl nějaký mlžný ostrov, který se rýsoval na obzoru. Zdálo se, že jsou v závětrné části a tak zde nejsou velké vlny.
   Rozvrzaný koráb se však stále přibližoval a chlapec viděl ostrov čím dál jasněji.
   Zahlédl i jakousi výstupní plošinu ze stejně tak starého dřeva, ke které zanedlouho koráb přirazil a zůstal u ní nehnutě stát.
   Padací dveře na boku škuneru se rozevřely a na palubu vstoupili další dva strážní, kteří nevypadali o moc příjemněji, než ti co byli na třetí palubě.
   „Všichni ven!“ křikli a začali vězně tahat na výstupní molo.
   Harryho popadli vzápětí a vystrčili ho ven z lodi, až málem znovu ztratil rovnováhu a zmateně se rozhlížel. Hrad nahoře stále ještě pod mlžným oparem deště a nebyl vidět.
   V zápětí se Harry rozkoukal po molu, bylo o hodně větší, než se na první pohled zdálo. Blízko vězňů stála skupinka shrbených lidí s pochroumanými prsty a odškrtávali si je. Některé z vězňů však odváděli napravo, odkud se v zápětí začaly ozývat strašlivé řevy, při kterých zaléhaly uši. Harry se při tom křiku třásl ještě víc, ti zapisovatelé doprava posílali opravdu velkou část vězňů.
   „To jsou obzvlášť nebezpečný případy,“ ozval se hlas vedle Harryho, byl to ten muž s páskou přes oko, ten co mu chybělo kus čela.
   „Cože?“ zeptal se znovu Harry vystrašeně.
   „Pokud tě ministerstvo shledá tak nebezpečnym, že bys moch někoho kousnout, tak ti vyrazí zuby,“ řekl mu.
   Harrymu se zatajil dech, zaostřil na místo, odkud se ozýval strašlivý řev a zahlédl, jak právě jeden muž klečí na zemi a druhý se rozmáchává mohutnou palicí. Hned na to bolestně zkřivil obličej, protože se ozvala další rána řevu, když palice dopadla.
   Harryho teď popadla třesavka nejvyššího stupně a začal panikařit. Ministerstvo o něm určitě řekne, že je nebezpečný a tohle nechce zažít.
   „Musím utéct,“ vyhrkl na muže s páskou.
   „To bych ti neradil,“ odvětil mu chrchlavým hlasem. „Pak vyražení zubů bude ta jediná věc, která ti bude dělat starosti.“
   „To ne!“ křikl Harry. „To přece nejde,“ žadonil a sledoval, jak se blíží k zapisovatelům, kteří třídili vězně.
   „Je to legrace!“ křikl na něj muž s páskou. „Mě už je taky jednou vytřískli, dokonce několikrát, ani umělý mě nenechaj,“ řekl mu a otevřel pusu. Opravdu v ní neměl ani zub.
   Harry si uvědomil, že je ještě moc mladý na to, aby přišel o zuby, že to prostě není možné, to musí být nějaký sen. Jenže dav za ním ho popostrkoval dopředu, takže to sen nebyl.
   Srdce mu tlouklo jako lodní zvon a rvalo mu proudy krve do ztuhlého těla. Harry měl v očích panickou hrůzu a začaly se mu podlamovat kolena.
   „Neboj se kluku, poprvé je to nejlepší!“ křikl na něj zase ten muž s páskou.
   To už ale přišli na řadu.
   „Jméno!“ křikl vousatý zapisovatel.
   „H-h-h-ha-har-Harry,“ zakoktal Harry a klepal se jako několik osik najednou.
   Zapisovatel vzhlédl Harrymu do tváře a hned měl jasno.
   „Tebe se ani na jméno ptát nemusím, doprava!“ křikl a Harry ztuhnul jako když zkamení.
   „Tak si to užij!“ křikl na něj muž s páskou.
   „Ty už je nemáš, tak pokračuj dál!“ křikl na muže s páskou zapisovatel.
   Harry se blížil k místu, odkud vycházel ten příšerný řev, hned pod sebou zahlédl kaluž tekoucí krve, která skapávala do vody skrz mezery v masivních starých dubových trámech mola.
   V tom ho drápnul za límec nějaký ramenatý chlap a podrazil mu silou nohy tak, že dopadl na kolena.
   Harryho srdce teď přímo svádělo závod o život, mohlo skoro vyletět z hrudníku, jak mu bilo tak silně, až to bolelo.
   Muž ho chytil za vlasy a za bradu, čímž mu otevřel pusu. Harry se zajíkal strachem a zatínal zuby. Cítil dokonce bolest i když se mu ještě nic nestalo.
   „Tak zůstaň!“ sípl na něj ten muž a popadl obrovskou palici z dubového dřeva. „Neboj, jen to trochu štípne.“
   Harrymu tekly po očích slzy a zajíkal se strachy, kdyby teď stál na nohou, určitě by mu povolily. Muž se však rozpřáhl až z palice odletovaly kapky vody z deště, který zmáčel molo v téhle černé noci.
   Harry zahlédl rozpřaženou palici a v tu ránu ztratil hlas i dech. Zavřel uslzené oči a přestal cítit strachy celé své tělo.
   Ty vteřiny pro něj byly jako celé hodiny, když se palice začala přibližovat k jeho hlavě. Slyšel jak se kapky deště tříští o její povrch a jak se tento zvuk k němu přibližuje, až byl u něj docela.
   „Přestaňte!“ křikl zapisovatel a zastavil muže s palicí těsně před dopadem na Harryho. „Myslel sem, že toho parchanta za to co proved pošlou na vylomení zubů, ale jak se zdá, tak mu to odpustili.“
   Harry otevřel oči a začal se dusit kapkami deště, jak tomu nemohl uvěřit. Jako by veškerá tíha z něho slezla a dala mu konečně pokoj.
   „Vězeň 103 472,“ ozval se hlas za Harrym a hned na to Harry ucítil takovou bolest, až si myslel, že opravdu schytal ránu do zubů.
   Začal řvát bolestí na celé kolo a svíjel se v příšerných křečích. Něco ho strašlivě pálilo na zádech, tak strašlivě, že to bylo jako by mu někdo odřízl kus kůže.
   „Neřvi ty pitomče a vstávej!“ křikl na něj někdo.
   Harrymu slzely oči znovu a znovu, možná že i brečel, ale to ho nezajímalo, ta bolest byla přímo nesnesitelná.
   Pak ho někdo znovu popadl za límec a vláčel ho po molu jako pytel brambor. Harry ještě zahlédl, jak ho vlečou od místa, kde stál muž s rudě rozpálenou železnou tyčí, na jejímž konci byl nápis 103 472, který mu před chvílí vypálil na záda.
   Nakonec ho v bolestech odvlekli až k dalšímu místu na molu, byly tam ohromné železné koule různých velikostí.
   Harryho stále pálily záda, cítil jak má v kůži vypálenou šestici čísel a jak to strašlivě zapálí, když si na to sáhne.
   „Potter?“ ozval se zřízenec u železných koulí. „Tobě dáme nějakou menší, aby tě měli mozkomorové ještě při smyslech.
   Hned na to mu k noze připnul kovový obojek, od kterého se táhnul řetěz až k velké v průměru dvaceticentimetrové železné kouli.
   Harry se o to ale nestaral, stále cítil pálení v zádech, které ne a ne skončit. Oblečení, skrz které mu nápis propálili na kůži teď smrdělo, Harry cítil, jak v těch bolestivých místech krvácí, nebo se mu to možná zdálo, jak mu po zádech skapávaly kapky deště.
   „Takže všichni za mnou,“ ozval se shrbený strážný s holí v jedné ruce a v druhé držel na železném kruhu asi desítku masivních kovových klíčů. „radši nechtějte vědět co uděláme s těmi, kteří nepůjdou.“
   Všichni se začali vláčet za strážným, jen Harry stále udýchaně ležel. Neměl sílu se zvednout a natož pak se vláčet se železnou koulí do toho ohromného strmého útesu. Všichni už skoro odešli a Harry stále ležel na molu, vypadalo to zle.
   „Vstávej, tady ještě není čas umírat,“ řekl někdo a postavil Harryho na nohy.
   Byl to zase ten muž s páskou přes oko, Harry mu byl trochu vděčný, ale v zápětí toho litoval, protože muž si k němu začal čuchat, jako by ho snad chtěl sežrat.
   „Já vás varuju!“ zakřičel strážný z předu kolony vězňů.
   Harry sebral železnou kouli do náruče a začal se společně s tím mužem s páskou přes oko belhat nahoru po strmém skalnatém svahu.
   Železná koule se zdála být těžší, než Harry předpokládal. Po rozteklém bahně mu klouzaly nohy a tělo ho odmítalo dál nést.
   Po chvilce výstupu se mu nohy začaly plést, Harry nevěděl, kterou zvedá a jakou vykračuje, byl z poloviny v transu a téměř neviděl na cestu. Celé tělo ho zase začalo bolet jako synchronizovaný orchestr, který hraje nikdy nekončící hudbu. Cesta se stále točila dál a dál, a hlavně výš a výš. Zdálo se skoro nemožné dosáhnout vrcholu.
   Harry začal po chvilce zakopávat o vlastní nohy. Po kluzkém povrchu už nebyl schopen udržet rovnováhu a nakonec dopadl obličejem do bláta a zůstal ležet.
   Už to prostě dál nešlo, nemohl jít dál, to by byla větší šance, že ta koule se odkutálí i s Harrym až na vrchol.
   „Víš co tu dělaj s těma, kerý nejdou?“ ozval se mu nad obličejem zase muž s páskou před oko.
   „Dejte… mi… pokoj,“ hlesl neslyšně a vyčerpaně Harry.
   „Prý tu mají kouzlo, které funguje stejně jako šlehání bičem,“ řekl mu ledově. „Dokonce mají u nebezpečných případů povolení použít kletbu Cruciatus,“ řekl mu stále pobaveně a ledově.
   Harry začal vzlykat, ležel tam vyčerpaně s obličejem k zemi a potichu vzlykal do bláta. Věděl jak je ta kletba bolestivá, ale také věděl, že se nezvedne. To všechno ho dohnalo k úzkostlivému pláči.
   „A víš co dělají těm, na které nezabere ani to?“ pokračoval dál a mluvil mu těsně u ucha. „Začnou ti řezat končetiny.“
   Harry se překotně nadechl až nabral břečku s hlínou a vzápětí jí vykašlal. Byl v koncích. Tohle byla bezvýchodná situace, uříznout někomu zaživa ruku musí být snad ještě bolestivější, než Cruciatus.
   Vzpomínal si na něco, co by ho povzbudilo. Ale co?
   Lexter mu přece říkal, že i když se člověk cítí na konci svých sil, vždycky ještě má v sobě sílu jít dál, nevzdát to a pokračovat.
   Harry zatnul zuby a vyšvihl se na kolena, pak hned na nohy. Popadl odhodlaně železnou kouli která ho tlačila dolů a začal vyšlapovat kopec dál.
   Cítil jak mu nohy brní, jak se mu podlamují kolena, jak pracuje na sto deset procent a možná ještě víc. Ovšem nevzdal to, zařekl možnost, že by tu zůstal ležet a pevně vykračoval dál nahoru.
   Ve předu zaslechl jak se někteří vězňové vzbouřili, ale strážný je hned poranil nějakým kouzlem, takže hned pak křičeli bolestí a museli pokračovat dál.
   Nakonec se konečně skalisko začalo měnit v rovnou cestu a Harry zahlédl poprvé hradby Azkabanu.

Azkabanské vězení
_text

    Čím víc se k nim blížil, tím víc se vzduch zdál být takový jedovatý, nebyl v něm dostatek kyslíku, takže se spousta vězňů, včetně Harryho začalo dusit a museli dýchat o to rychleji.
   Bylo tu chladno, Harry jasně viděl hradby zamšelého hradu, jehož věže byly v temných mračnech nasáklých vodou, ze kterých padaly kapky deště. Hradební zdi byly na první pohled ohromné a masivní, sem tam byl vypadlý kus kamene a stopy po nějaké omítce byly dávno pryč. Hrad měl tak málo oken, až se zdálo, že tam žádné nejsou a ty které tam byly, byly tak černé, že z nich až šel strach. Všude kolem prolétávali netopýři a skučení větru bylo tady nahoře tak silné, že mnoho vězňů ztrácelo rovnováhu.
   Šli po jakési štěrkové cestě, podél níž hořely modré pochodně. Všechno tady nahánělo strach, stromy tu kolem byly tak staré, že Harry jejich stáří odhadoval na několik tisíc let, neměly na sobě ani jeden lístek, takže vypadaly strašně strašidelně.
   Došli k nějaké bráně s padacím mostem. Brána byla obrovská, hlavně pak vysoká, neměla na sobě žádnou kliku, ani zámek. Avšak měla černé kování nejrůznějších, většinou hrůzu nahánějících tvarů, jako například, lebky, meče a nože, kosti, sekyry, uprostřed pak hrozivý znak Azkabanu. Dokonce nahoře nad bránou, jako by majestátně čněl ohromný chrlič ve tvaru rozzuřené dračí hlavy.
   „Noví vězňové!“ zakřičel strážný s holí někam do hradeb a zůstal stát i se zástupem vězňů za sebou. Všichni se vyděšeně rozhlíželi kolem sebe a mohutnost všeho tady nahoře jim naháněla strach a to i Harrymu.
   Hned na to se ozvala ohromná kovová rána a brána se začala pomalu majestátně otevírat.
   Za ní se objevila temná místnost, ale všechny hned zaujali dva mozkomorové, kteří teď vyšli ze vchodu a začali si prohlížet nové vězně, kterým hned začala tuhnout krev v žilách.
   Harry hořce polkl a koukal, jak se oba mozkomorové zastavili u něho a se zájmem si ho prohlížejí. Nevěděl co má cítit, všichni teď na něj civěli, avšak měli stejně vystrašené pohledy jako samotný Harry.
   „Tak pokračujeme!“ křikl strážný.
   Hned na to se všichni poslušně začali valit bránou dovnitř do hradu. Harry se naposledy zhluboka nadechl a vešel za nimi. Stále ho však zmáhala tíha železné koule, kterou musel nést a také bolest v celém těle.
   V tom Harryho něco popadlo za rukáv a tlačilo ho to stranou. Byl to mozkomor, ať se to Harrymu líbilo, nebo ne. Svou plesnivou a shnilou rukou, která smrděla na míle daleko ho vlekl do nějaké chodby, která byla tak strašlivě úzká, že mohla snad měřit jen půl metru v šíři.
   Mozkomor však Harryho nepouštěl a ten si konečně mohl prohlédnout zdi a výzdobu hradu.
   Vlastně to vůbec nebyla výzdoba, když přešli do další uličky, ne o moc širší než ta předešlá, hned na Harryho dolehl klaustrofóbický pocit, co ale bylo horší je, že po celém hradě se ozývaly bolestné křiky, jako by tu někdo stále někoho mučil. Nářek byl tak strašlivě bolestný a trpící, že se to pravdu jen těžko dalo poslouchat.
   Pak se Harry lekl ještě víc, něco ho chňaplo za nohu, Zjistil, že to je jakási polomrtvá uříznutá ruka, která visela na kovovém háku ve zdi.
   Harry se jí rychle uvolnil ze sevření a klepal se strachy po celém těle. Pomalu začal zapomínat na bolest, protože se začínal čím dál víc bát toho, čím právě prochází. Ještě slyšel, jak se sun koulí ostatní vězňů rozléhá stejně jako ten bolestný křik po celém temném a chladném hradě. Chodby tu byly všechny neosvětlené, takže Harry skoro nic neviděl, stačilo to ale aby zahlédl kusy končetin a hlav visících ze stropu za masivní kovové a zrezivělé řetězy, všechny tyhle kousky těl lidí i jiných tvorů tu tlely a hnily, čímž dodávaly hradu tak odporný zápach, který mohl ocenit opravdu jen mozkomor.
   Když procházeli chodbami a místnostmi, Harry viděl kolem samé propadliště, které byly chytře schované, aby si jich nikdo nevšiml. Také procházeli přes jakýsi můstek, pod kterým tekl nějaký odporný sliz, nad kterým se vzduch mlžil, ve slizu plavali jacýsi tvorové podobní hadům a ještěrkám, sem tam dokonce proplavala i necelá lidská kostra.
   Jednou vešli do hrozné místnosti, kde byly cely vězňů s ohromnými širokými mřížemi, za některými nebyl nikdo a někde zase na Harryho někdo zlostně pokřikoval, takže se pak k nim v pokřikování přidala celá místnost. Byla odporně vyzdobená, sochy tu měly odporné tvary různě zkroucených lidí s odpornými obličeji a sem tam se povalovaly různé klece s mrtvolami zvířat, na kterých si pochutnávaly praskavými zvuky krysy a po zdechlinách se plazili odporní červi.
   Netopýrů tu bylo habaděj, také tu byli ti nejhnusnější duchové, které kdy Harry viděl, dokonce párkrát narazil na mrtvolu, která se sama hýbala a jak si všimla Harryho, hned se k němu rozběhla. Naštěstí se hned za Harrym objevil mozkomor a ta mrtvola hned ztuhla a hleděla si svého.
   Byla tu zrcadla, která Harryho poněkud podivně zkreslovala, nebo ho neodrážela vůbec. Některá ho dokonce lákala, aby se na ně stále díval.
   Nakonec ho mozkomor zavlekl do dalšího vchodu a začali stoupat po točitém schodišti stále nahoru.
   Nějak pohled mozkomora dodával vyčerpanému Harrymu ještě vůli pokračovat dál, opravdu ho jeho přítomnost moc nepovzbuzovala.
   Došli až do nejvyšší věže, kde foukal takový vítr, že ačkoliv byla celá z kamene, tak se sama o sobě kymácela ze strany na stranu. Dokonce i křik, který se ozýval po celém hradě zde zanikal, jak ho vítr odnášel pryč z věže.
   Ocitli se v malé místnosti, kde v jedné zdi byla u země malá díra tak pro jednoho člověka. Mozkomor se na Harryho otočil a svou shnilou rukou mu ukázal právě na tu díru.
   Harry znovu hořce polkl, nohy se mu klepaly tak, že věděl, že ho každou chvílí zradí a podlomí se mu, přesto se ale spustil na všechny čtyři, pustil železnou kouli na zem a začal se soukat do toho úzkého a teď jak zjistil i slizkého otvoru.
   Stále lezl dál a mráz, který na něj působil mu přejížděl celým tělem. Myslel si, že ulezl už nejmíň několik metrů, když konečně narazil na konec.
   V tom ho někdo zezadu strčil, Harry vyklouzl z průlezu a začal padat.
   Nakonec dopadl do něčeho mokrého. Tělem mu projela vlna bolesti, jak si při pádu narazil celé tělo, musela to být alespoň dva metry výška.
   Cítil, jak se mu nekontrolovatelně pohybuje pár žeber, které měl nejspíš zlomené a bolestivě mu narážely do orgánů. Vzápětí ale přestal myslet na bolest, protože si uvědomil, že leží asi v deset centimetrů hluboké lázni krve, která byla po celé podlaze téhle kulaté místnosti o průměru čtyři metry.
   Harry se chtěl co nejvíc dostat z krve pryč, ale nešlo to, začal couvat ke zdi, v zápětí pod ním něco prasklo a on uskočil.
   Stoupl na jakousi kost, pohlédl na stěnu a vystrašeně vykřikl. Byla tam celá kostra, která byla přidělaná okovy ke zdi.

Kostra v kobce
_text

   Harry se začal rozhlížet po celé místnosti, bylo tu těch koster snad deset, některé dokonce na sobě měly ještě shnilou kůži a oblečení, jiným už dávno vypadly oči z důlků.
   Harry teď zažíval úplná psychická muka, tohle bylo pro něj moc, snažil se utéct, vyškrábat se po stěně, ale bylo to marné, stěny byly pokryty jakýmsi kluzkým slizem, který se mu přichytával na ruce.
   Ze shora dolů padaly mrazivé kapky, které se sem dostávaly oknem vysoko nad Harryho místností, oknem jímž se dovnitř občas dostalo ostré modré světlo blesku a ozářilo tu strašlivou podívanou.
   Uviděl, jak u stěny je asi metr široký šikmý otvor ve zdi, kterým se nejspíš myslí záchod, ačkoliv se z hlubin toho otvoru ozývalo děsivé krysí ťapání.
   Byla to kruhová místnost se slizkými zdmi, bez jakéhokoliv východu, jeden jediný byl nejspíš ten úzký průlez několik metrů vysoko.
   Harry se schoulil do klubíčka co nejdál od páchnoucích koster. Byla mu zima, třásl se po celém těle když na něho ze shora dopadaly ty mrazivé kapky, měl strach, měl strašlivý strach.
   Jak tam tak seděl v kaluži krve schoulený u stěny a na konci svých sil, rozplakal se, protože ten žal, který v sobě skrýval tímhle vyplul napovrch. Začal plakat a vzlykat na celé kolo, začal si uvědomovat, jak mu strašlivě chybějí jeho přátelé, jak by jim teď klidně odpustil, i kdyby mu udělali cokoliv, jen být třeba i na Grimmauldově náměstí, nebo i u Dursleyových.
   Stýskalo se mu po rodičích, kteří mu teď jako dvě spřízněné duše chyběly nejvíce.

   „Jídlo!“ křikl někdo z dáli a Harryho vytrhl ze spaní.
   Že by to byl všechno jenom zlý sen? Ale byl tak skutečný a děsivý. Harry otevřel oči a zjistil, že je stále schoulený u stěny téhle kobky s podlahou plné krve.
   V tom ze shora na něj něco začalo padat. Dokud to Harry nezahlédl, tak mu připadalo, že mu na hlavu padá bláto.
   Dopadání ustalo, otevřel oči a zjistil, že všude kolem je poházená nějaká kaše, která se rozpouští v lázni krve. Koukal na to jako na to nejhorší jídlo, které kdy mohl dostat, spíš to vypadalo a smrdělo jako šrot pro prasata, než jídlo pro člověka.
   Náhle se z otvoru, který měl sloužit jako toaleta vyhrnuly tři krysy a začaly plavat ke kusům šrotu na zemi. Hned se do nich pustily jako nějaké hladové piraně.
   Jedna dokonce zamířila k Harrymu, který na to všechno vyděšeně koukal. Snažil se jí odstrčit rukou, ale vzápětí ho do ní bolestivě kousla.
   Harry s ní začal cloumat, protože se nechtěla pustit, ruka ho strašně pálila bolestí, jak krysa nechtěla povolit, konečně se odtrhla a to i s kusem Harryho kůže.
   Začal křičet bolestí na celé kolo a mnul si ruku, ze které teď čišela krev, ta krvežíznivá krysa ale jako by teď dostala po té ochutnávce ještě větší hlad se začala drát po jeho noze.
   Chtěl nohu zvednout, ale strašlivě ho zabolelo v hrudníku, jeho zlomené žebro silně zaprotestovalo. Krysa se mu zahryzla do nohy přes potrhané kalhoty a znovu se nechtěla pustit. Ostatní krysy už dožraly rozpuštěný šrot a začaly se také hnát na Harryho.
   Harry se postavil těžce na nohy a snažil se je odhánět. Všechny se mu ale sápaly po nohou jako nějaké žrací stroje, chňapaly po něm, ta první krysa se konečně znovu odtrhla, Harrymu se podlomila bolestí noha a padnul celým tělem do lázně z krve.
   V další chvíli zjistil, že se na něj ty tři krysy vhrly jako supi na mršinu. Jedna se mu dostala pod kalhoty, druhá mu okusovala ruku a třetí mu útočila na obličej.
   Harry se rozkřičel, ale neměl sílu se postavit, máchal kolem sebe a snažil se je odehnat, krysy mu ale způsobovaly takovou bolest, jakou si ani nedokázal představit, užíraly mu doslova kusy těla a kůže. Podařilo se mu odrazit jednu z nich, ale na jejím místě se hned objevila druhá a začala ho kousat.
   V tom se z otvoru ve zdi začaly hrnout další houfy krys jako nějaký obrovský roj včel, který se hnal přímo na Harryho.
   Ta bolest, kterou teď prožíval mu vyčerpala poslední síly, znovu se přestal bránit a smířil se, se svým osudem. Ruce ho brněly bolestí, jako kdyby mu je někdo rozmačkal, krysy po něm začaly lézt a jedna z nich se začala vyšplhávat k jeho krku.
   Uviděl jak míří na jeho tepnu, jak jí nemůže zastavit, až opravdu dosáhne Harryho krku a zahryzne se do něj.
   Harry se znovu rozkřičel, krysa se naštěstí netrefila do tepny, ale i tak to štípavě pálilo a bolelo.
   Padnul znovu bolestí obličejem do lázně z krve a stále cítil, jak ho ty mrchy škubou po těle a trhají z něho oblečení.
   Když v tom z ničeho nic škubání ustalo…
   Harry zvedl hlavu z krve a rozhlédl se po temné kobce. Po krysách už nebylo ani památky, už ho nic nekousalo.
   Znovu se přisunul ke zdi a díval se po svém těle. Byl v tak naprosto zuboženém stavu, že se to nedalo popsat slovy.
   Obličej měl neuvěřitelně zdeformovaný, jak ho zmrzačili na Bárce mrtvých, cítil stále krev v puse od té hrozné lázně tady v té kobce. Stále cítil zlomené žebro, které mu bolestně naráží do orgánů při každém pohybu a teď navíc měl na mnoha místech okousané tělo.
   Podle toho, jak ty krysy vyváděly věděl, že už nemůže usnout, jinak by ho sežraly ve spaní, i když vlastně by ho sežraly tak, či tak.
   Harry si vzpomněl, že jsou Vánoce. Je čtyřiadvacátého, nejspíš ráno a všechny děti si teď rozbalují dárky a radují se ze splněných přání. Všichni jsou se svou rodinou, blízkými, nebo kamarády, mají se rádi a užívají si Vánočních svátků.
   A Harry? Umírá v kobce s kostlivci a krví, kde ho požírají krysy.
   Při téhle myšlence se znovu rozplakal. Když si uvědomil, že jsou Vánoce a on že tady umírá, aniž by se mohl bránit, tak ho popadl zatím největší stesk.
   V tom se ozvala rána ze shora kobky. Harry sebou škubnul až ho zase zabolelo celé tělo. Uslzeně se podíval nad sebe, kde se nad ním právě vznášeli dva mozkomorové.
   Popadl ho amok, něco mezi pláčem a šílenstvím, chtěl ještě couvnout, ale už byl u zdi, na konci svých sil a mozkomorové se snášeli k němu.
   Tak tohle byly Harryho Vánoce, pokud si něco měl přát jako dárek, tak to právě teď.
   Místo toho ale z uplakaného Harryho začal první mozkomor sát štěstí mohutným nadechováním rozléhajícím se po celé kobce. Hned se přidal i druhý a Harry začal křičet bolestí. Pláč se ještě prohloubil a on plakal snad nejvíc v životě. Znovu v dáli uslyšel křik své maminky, jak jí vraždí Voldemort, znovu začal cítit ještě horší smutek, který z něj doslova bral poslední kapičky života. Vánoce, které pro něj znamenají smrt, to je dárek pro tak utrápeného Harryho?
   Harry začal padat do mdlob a přestával přes srdceryvný nářek své maminky a přes svůj pláč, vědět o světě. Jsou Vánoce, tak by si člověk něco měl přát.
   Harry měl jedno jediné přání, být se svými přáteli…
   „Expecto Patronum!“ křikl hlas ze shora a něco ozářilo kobku.
   Harrymu se pláčem klížily oči, ale stačil zahlédnout jak něco oslnivě zářivého mocně odehnalo všechny mozkomory pryč z kobky.
   V tom se ozvalo ticho.
   V příštím okamžiku dolů dopadl na nohy nějaký muž a začal se rozhlížet po temné kobce.
   Harrymu se zastavil dech, právě uviděl tu nekrásnější věc v životě.
   Kašlal na bolest, kašlal na strasti, postavil se i přes strašlivou palčivou bolest svého těla na nohy a rozběhl se celý uplakaný Lexterovi do náruče.
   Objal ho a nechtěl ho pustit, nehodlal ho pouštět ani na vteřinu, protože si myslel, že by ho zase ztratil, plakal přitom srdceryvným žalem a mačkal se na Lexterovu hruď.
   „Bože Harry,“ hlesl Lexter. „Je mi to tak líto, je mi to strašlivě líto,“ říkal třaslavým hlasem.
   „To je jedno, to je jedno…“ bědoval uplakaně Harry a stále se tiskl na Lextera. „Už vás nepustím, už vás nikdy neopustím.“
   „Ani já tebe Harry,“ řekl smutně Lexter a hladil chlapce po vlasech. „Strašlivě jsi mi chyběl, člověk si na tebe rychle zvykne, hned mu přirosteš k srdci.“
   Lexter si ho prohlížel, jak je ve strašlivém stavu a jak i přes to, že když teď prožívá neuvěřitelnou bolest, tím jak se na něj mačká, tak ho stejně nehodlá pustit. Uviděl jeho otrhané šatstvo a tělo, zubožený obličej a hluboký žal, kterým mu brečel na rameno.
   „Už je to dobrý,“ říkal dál Lexter a poplácával ho po ramenou, aby mu dodal kuráž. „Už se ti nic nestane, to ti slibuju.“
   Harry se však stále nemohl odtrhnout, to co zažil v posledních hodinách ho přímo dohnalo k šílenství, právě teď měl přímo záchvatný pláč, který nemohl zastavit.
   „Harry, už je to dobrý, slyšíš?“ řekl znovu Lexter a odtrhl se od něj. Koukal jak se na něj znovu sápe a jak skoro o sobě neví. „Už je to dobrý!“ křikl mu do ucha a zatřásl s ním.
   Harry se částečně vzpamatoval a pohlédl mu uplakanou a poraněnou tváří do očí. Viděl jak Lexter také cítí úzkost a jak na Harryho ustaraně kouká.
   „Už je to dobrý, Harry…“ uklidnil ho Lexter.




Slibovaný souhrn událostí kapitoly 38.
Harry prožije krvavou jízdu na Bárce mrtvých, starém rozvrzaném korábu, který odváží vězně do Azkabanu. Tam také po strastiplné cestě skončí, v hrozivé kruhové kobce v nejvyšší věži, na konci svých sil, kde si na něm pochutnávají krysy a snaží se ho vysát mozkomoři. Na poslední chvíli Harry pronese poslední vánoční přání v životě, aby byl zase se svými kamarády, hned na to jsou mozkomoři vyhnání a v kobce se objeví Lexter. Harry tomu nemůže uvěřit, pláče štěstím a objímá Lextera.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: