Gramatické chyby
Opraveny
Daniel Cuc
Stran-42 | Čteno 4522x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 40.


Vzpoura v Azkabanu

„Snídaně!“ ozval se hlas vedle Harryho ucha, ten otevřel oči a do nosu mu zavoněl čerstvý toast, vajíčka, džem, kakao, slanina a ovoce.
   Lexter se nad ním skláněl s tácem se snídaní a nasazoval mu brýle.
   „Takže, jak jsme se vyspali?“ zeptal se ho Lexter, když mu předal tác s jídlem.
   „Spal jsem jako zabitý,“ řekl Harry sarkasticky. „To všechno vy?“ zeptal se Lextera a ukázal na tác.
   „Měl by ses kouzla s jídlem naučit Harry,“ pravil na to s úsměvem Lexter. „bystrozorové je umí, aby si když jsou na nějaké misi mohli udělat jídlo, naštěstí tuhle snídani opravdu není těžké vykouzlit, nechceš to naučit?“ zeptal se Harryho, zakouslého do toastu.
   Harry dychtivě pokýval hlavou a potom co dokousal sousto ještě doplnil. „Potom, co jsem tady zažil, by se mi to rozhodně hodilo.“
   „No… tady by ti to stejně bylo na nic,“ řekl mu Lexter.
   Harry se na něj zmateně podíval a v duchu se zeptal ‚A proč?‘ (zeptal se v duchu, protože do sebe soukal další sousta snídaně.)
   „Neměl jsi hůlku,“ napověděl mu Lexter. „ani bystrozorové nedokážou kouzlit pokročilá kouzla bez hůlky.“
   „Ale Brumbál…“
   „Ano, Brumbál, ten ano,“ přisvědčil Lexter. „Víš Harry, jsou tři lidé na světě, kteří dokáží kouzlit složitá kouzla bez hůlky.“
   ‚Brumbál a… ještě Voldemort?‘ zeptal se Harry v duchu.
   „Ještě že to nevyslovuješ,“ řekl mu káravě Lexter. „Ale máš pravdu, Pán zla, Brumbál a pak ještě jeden.“
   Harry se na Lextera zamyšleně zamračil a přemýšlel kdo asi ještě může kouzlit bez hůlky?
   „A vy?“ zeptal se Harry.
   „Ne, díky za tvojí důvěru, nepopírám, že jsem to nezkoušel, ale i když je o mě známo, že jsem dobrý bystrozor, tak něco tak složitého mi nikdy nešlo.“
   „Tak kdo teda?“ ptal se Harry a loknul si kakaa.
   „Nooo…“ protáhl Lexter zamyšleně. „Myslím, že ti to ještě neřeknu, protože až dostanu povolení tě odsud odvést, tak to právě bude naše první zastávka.“
   „Pojedeme k němu?“ zeptal se Harry.
   „A kdo řekl, že je to on?“ pousmál se Lexter.
   „Jak to, že je kouzlení bez hůlky tak těžké?“ ptal se dál Harry.
   „Víš, sice by tě tohle měl učit profesor Kratiknot, ale dobrá. Kouzelník se od normálního mudly liší spoustou věcí, ta hlavní je asi jeho kouzelná moc. Koluje ti v žilách a je tvou nedílnou součástí, je to jediná energie v tvém těle, která ti nikdy nedojde, nikdy se neunaví a nikdy nepřestane fungovat. Avšak má i jednu nevýhodu.
   Ta kouzelná moc v tvém těle je totiž… dá se říct nezkrotná. Před tisíci a tisíci lety jsme my kouzelníci ve skutečnosti nekouzlili, protože jsme to neuměli. Spousta z nás byla opovrhována kvůli tomu, že vznikaly nehody, jaké se ti přihodily, když jsi například nafoukl svou tetu, zkrátka nekontrolované kouzlení.
   Jenže v dřívější době bylo o mnoho více lidí, kteří uměli ovládat vůlí své tělesné funkce, dokázali v meditacích věci, které si normální člověk nemůže ani představit. Pokud jeden z těchto lidí měl kouzelnou moc, tak jí, jako Brumbál a Pán zla, dokázal užívat bez hůlky.
   Až později se vymyslely kouzelné hole a hůlky. Jsou to vlastně takové… dá se říct hromosvody, které soustředí nezkrotnou sílu do hůlky, s jejíž pomocí kouzelník svou moc ovládne a pošle ji s daným zaklínadlem určitým směrem.
   Dokázat soustředit tu nezkrotnou sílu do jistého bodu, například prstu, nebo ruky, vyžaduje neuvěřitelné psychické úsilí a soustředění. Kdybych měl počítat, kolikrát jsem se o to pokoušel… nikdy mi to nevyšlo a většinou to skončilo katastrofou.
   Ovšem dá se to udělat. Když jsi například pociťoval příšerný vztek, který vycházel přímo z tvého srdce, tvé kouzelné schopnosti vylétly napovrch a odvedly přesně svou práci, jako v případě tvé tety nebo oka té obří sépie,“ dodal Lexter s úsměvem. „Ovšem to platí jenom u složitých kouzel,“ zakončil to Lexter.
   „A existují nějaká složitá kouzla, která se dají vyčarovat bez hůlky?“ ptal se dál Harry.
   „Pokud jseš Brumbál, nebo Pán zla, pak všechny,“ podotkl Lexter. „Samozřejmě že existují, ale je nesmírně složité, se je naučit.“
   Harry dokusoval poslední zbytky snídaně a stále ho zmáhala potřeba se naučit nějaká obranná kouzla v případě, že nebude mít žádnou hůlku.
   „Jedno z takových kouzel uměl například Sirius,“ ozval se znovu Lexter. „Vlastně ho umím i já a Pettigrew… už ti svítá?“
   Harry ani nemusel dlouho přemýšlet, bylo to jasné.
   „Zvěromágovství,“ řekl Harry.
   „Přesně,“ podotkl Lexter. „právě proto, že se to kouzlo provádí tvým tělem a ne hůlkou je tak složité.“
   „Takže bych se mohl změnit i kdybych neměl u sebe hůlku,“ napadlo Harryho.
   „Stejně tak, jako Sirius a spousta dalších uteklo z vězení,“ řekl Lexter. „Ale nemůžeš se to naučit za jeden den, Harry,“ zarazil ho hned. „Popravdě, jakmile tvé tělo projde první transformací, tak už to pak jde samo, první proměna je vždycky nejtěžší.“
   „A proč?“
   „Víš, tvé tělo si na to zkrátka přivykne,“ řekl Lexter. „nehledě k tomu, že ty zjistíš postup, jak se to dělá, postup, který vyhovuje speciálně tobě. U přeměňování se stala už spousta nehod, hlavní problémy jsou ty, že čaroděj se promění v nějaké zvíře a pak už se nevrátí, v dávných dobách kvůli těmto nehodám museli prožít celý zbytek svého života v těch zvířecích tělech.“
   Harry bolestně zkřivil obličej, když si představil, jak by musel žít celý život v těle prasete. A vlastně proč prasete?
   „A může si kouzelník vybrat, do jakého tvora se promění?“ zeptal se Harry.
   „Proměňuješ se vždycky do jednoho a toho samého tvora, nikdy ne jiného,“ řekl hned na úvod Lexter. „Tohle je dosti ošemetná otázka, kouzelník sice smí ovládat to, kdy se promění, ale v hodně případech se nepromění do zvířete, které si vybral.“
   „Jak to?“
   „No nevím, prý je to otázka krve, podle některých kouzelníků je každý člověk spjatý s nějakým zvířetem, no… a v hodně případech si kouzelník takového tvora jako proměnu nevybere, takže pak kouká jako vyvoraná myš.“
   „A vy jste si vybral orla?“ ptal se Harry.
   „Ano, mě se odjakživa líbilo létání a jako symbol létání jsem vždycky viděl orly,“ řekl Lexter zasněně. „Od malička jsem je měl rád. Stejně tak tvůj kmotr Sirius si vybral psa,“ pravil a odmlčel se.
   „Přece musí existovat něco, podle čeho se ta zvířata vybírají,“ řekl Harry, protože měl obavy, že by se změnil v pavouka a Ron by s ním už nikdy nepromluvil.
   „Pak je tu ještě jedna věc,“ přemýšlel Lexter. „Podoba tvé přeměny je většinou stejná, jako tvůj fyzický patron.“
   „Při patronovu kouzlu?“
   „Přesně,“ řekl Lexter. „Ty… pokud se nemýlím, máš jelena, že?“
   „Ano, po taťkovi,“ řekl Harry s úsměvem.
   „No… tak jak by se ti líbilo být jelenem?“ zeptal se Lexter s úsměvem.
   „Určitě lepší, než být pavoukem,“ odpověděl mu Harry také s úsměvem.
   „Víš že jsem postupem času začal věřit těm lidem, kteří tvrdí, že tvor, do kterého se proměníš je s tvou osobou nějak spjatý?“
   „Proč?“ zeptal se Harry.
   „Protože většinou povaha toho opravdového tvora se podobá povaze kouzelníka,“ řekl Lexter. „Vem si třeba tvého otce, myslím, že povahově byl určitě typický jelen…“
   Harry se nad tím zamyslel, nikdy v životě by ho nenapadlo srovnávat svého tátu s jelenem.
   „Nebo třeba Pettigrew,“ řekl Lexter. „Ten si krysu nevybral, ale stejně se do ní proměnil. A myslím, že jeho povaha se až příliš podobá proradné kryse.“
   Po téhle větě Harry opravdu začal být přesvědčený, že na tom něco bude.
   „Takže Harry, máš stejnou povahu jako jelen?“ zeptal se Lexter a zase se pousmál.
   „No… já nevím.“
   „Zato já vím jedno jistě…“ řekl Lexter. „Nemáš povahu jako otec, myslím, že je v tobě z poloviny i tvá mamka a také máš něco i od nás, něco co se od nás tví rodiče naučili,“ řekl Lexter.
   „Takže…“ přemýšlel Harry. „ať se změním v cokoliv, bude to mít orlí hlavu, parohy, psí ocas, krysí nohy a vlkodlačí předkus.“
   Lexter se hned rozesmál, když zaslechl Harryho hlasité přemýšlení.
   „Myslím, že tak doslova bys to neměl brát,“ řekl Harrymu.
   „A mamka se neuměla přeměnit?“ zeptal se Harry.
   „Ne, popravdě nikdy neměla důvod se to naučit,“ řekl Lexter. „Snad si ale nemyslíš, že kvůli tomu jí něco scházelo.“
   Harry hned zakroutil hlavou.
   „Je to stejná blbost, jako klást důraz na čistou krev,“ pravil Lexter.
   „Jak to že se nestanou nějaké nehody, když spolu kouzelník a mudla mají děti?“ zeptal se poněkud zdráhavě Harry.
   „Myslíš, jako že by ty děti, byly nějaké polokouzelně postižené?“ zazubil se Lexter.
   Harry potichu přikývl.
   „Popravdě přesně toho se před tisícem let báli, protože za takové činy věšeli na šibenici,“ řekl Lexter. „No, ve skutečnosti je to pravda, ti lidé se nazývají motáci.“
   „Takže moták, je vlastně něco mezi mudlou a kouzelníkem?“ zeptal se Harry.
   Lexter o tom chvíli přemýšlel a bylo vidět, že se mu moc nechce říkat prosté ‚Ano.‘, ale nakonec pravil. „Tak nějak.“
   Harry také chvíli přemýšlel, začal myslet na zvěromágovství, na to jaké by to bylo se proměnit v nějaké zvíře a vždycky nepozorovaně utéct od problémů, tedy pokud by to zvíře nebyl slon.
   „Naučíte mě jak se stát zvěromágem?“ vyhrkl Harry, až se Lexter trochu lekl.
   „Ehm… no, jak jsem říkal, to není jen tak,“ řekl zdráhavě Lexter. „Rekord je asi půl roku, myslím, že to byl Nicolas Flamel, který jej dosáhl…“
   „Tak čím dřív začneme, tím líp,“ přerušil ho nedočkavě Harry.
   „Myslel jsem, že jseš unavený,“ řekl Lexter překvapeně.
   „Jak jsem říkal, spal jsem jako zabitý,“ zazubil se Harry.
   „Bál jsme se, aby tě ta drobná potyčka neprobudila,“ řekl Lexter.
   „Potyčka?“ zeptal se nechápavě Harry.
   „Ale… v noci tu byli na návštěvě drazí mozkomorové s posilami,“ řekl potichu Lexter. „byli trošku tužší, než jsem předpokládal.“
   „Oni tu byli?“ ptal se překvapeně Harry. „A kdy?“
   „Jak jsem řekl, v noci, bylo jich asi deset, nakonec jsem je ale odrazil,“ řekl Lexter pyšně a napřímil hrdě obličej.
   „Moc se nenaparujte, já jich odehnal přes stovku,“ řekl Harry.
   Lexter se na něj usmál, popadl ho za límec a postavil na nohy.
   V tom Harry vyděšeně vydechl, měl na sobě úplně čisté voňavé oblečení.
   „Kde… ale jak… jak jste…“
   „Přece bych tě nenechal spát v tom hrozném fraku, co jsi měl,“ ušklíbl se Lexter.
   Harry vyndal z podpolštáře hůlku a postavil se před Lextera, hned se cítil líp, připadalo mu to jako když před měsíci cvičili Nitroobranu.
   „Pokud se chceš opravdu naučit, jak se stát zvěromágem, tak tohle nepotřebuješ,“ řekl Lexter a ukázal na Harryho hůlku.
   Harry jí odhodil na postel, až z ní vyprsklo pár jisker.
   „Ach jo, to abych tě všechno učil já…“ postěžoval si Lexter. „Až se budeš chtít naučit jak zacházet s holkama, tak za mnou nechoď.“
   Harry se na Lextera spiklenecky ušklíbl.
   „A to přeměňování?“ naléhal Harry.
   „Takže, jak už jsem říkal, pokud nemáš hůlku, jsou kouzla strašlivě těžká.“
   „Nebo příliš snadná,“ podotkl Harry. „Alespoň má teta to poznala.“
   „Myslím to vážně,“ upozornil ho Lexter. „Zvěromágovství je možná i těžší než Nitroobrana.“
   „Cože?“ hlesl sklesle Harry.
   „Už ti není do smíchu, co?“ pousmál se Lexter. „Základ je v tom, že tu svou chaotickou a nezkrotnou kouzelnou moc v těle, musíš usměrnit do jednoho cíle a to s pronesením zaříkadla morphys, samozřejmě pokud chceš tak v podvědomém vyslovení formule, to dělají všichni kouzelníci.“
   „A jak mám přimět tu svou kouzelnou moc, abych se změnil?“ zeptal se Harry.
   Lexter si povzdychl a pak odevzdaně řekl.
   „Pane bože Harry, mám tě učit Nitroobranu a ne zvěromágovství, zvláště pak teď, co jsi nitrozpyrit vůbec necvičil.“
   Harry se zatvářil ublíženě a stočil oči k zemi.
   „Já jenom nechci, abych znovu skončil tady v Azkabanu, až mi přátelé dojdou.“
   Lexter na něj pohlédl a pak se pousmál.
   „Ty si ze mě střílíš, co?“ zasmál se. „Snažíš se mě přemluvit těmihle ukřivděnými slovy, ale to na mě neplatí.“
   Harry si uvědomil, že Lexter je telepat a hned přestal předstírat ukřivděného chudinku.
   „To není fér, člověk tu nemá soukromí,“ postěžoval si Harry.
   „Tak dobrá,“ řekl odevzdaně Lexter. „Takže, pokus si představit své vybrané zvíře.“
   Harry se zamyslel a pak řekl.
   „Asi si vyberu jelena.“
   „Dobrá,“ řekl Lexter. „ale teď už se mnou nemluv, budeš se mnou komunikovat v duchu, musíš se soustředit. Důležité je si opravdu vybrat zvíře, které tě ztělesňuje, když to tak neuděláš, bude to trvat o mnoho déle, protože si budeš představovat jiné zvíře.“
   Harry se zamyslel na jelena, představil si jak vypadá, jeho parohy, hlavu, štíhlé svalnaté tělo a čtyři dlouhé nohy.
   „Dobře, zavři oči a pokus se nemyslet na nic jiného,“ řekl Lexter klidným hlasem.
   „To to tak bude vypadat vždycky, když se budu proměňovat?“ zeptal se Harry.
   „Řekl jsem, aby ses na nic jiného nesoustřeďoval,“ pokáral ho Lexter. „Už jsem říkal, že první krok je nejtěžší, po prvním kroku to většinou kouzelníci zvládají už na první pokus a nemusí se u toho tak soustřeďovat.“
   Harry si znovu představil jelena, statného a mohutného s velkými parohy.
   „Dobře, takže zavři oči a na nic jiného nemysli, než na toho jelena,“ řekl zase klidným hlasem Lexter.
   Harry to udělal, přece jenom už byl vycvičený z Nitroobrany, takže mu to nedělalo takové problémy.
   „Pokus se v duchu vstoupit do mysli toho tvora, avšak neztrácej pojem o představě jelena,“ řekl Lexter.
   Harryho tohle trochu zmátlo, snažil se začít myslet jako jelen, snažil se vplout do hlavy své představy jelena, avšak to už bylo nanejvýš těžké.
   „Až ti dám znamení, tak si řekneš v duchu zaříkadlo morphys,“ pravil Lexter rozvážným tónem.
   Harry stále měl větší těžkosti udržovat soustředění na jelena a zároveň na jeho mysl, v jednu chvíli si už myslel, že nic takového nedělá a že přemýšlí co zítra bude mít k obědu. Jenže po asi půl minutě opravdu začínal mít problémy udržet soustředění.
   V tom se ozvala ohromná rána, Harry si myslel, že je to kvůli výuce zvěromágovství, ale to se mýlil. Celá kobka se mocně otřásla až z hladkých zdí odlétl jemný prach.
   V tom oba dva v místnosti okýnkem ozářilo světlo. Okénko bylo tak malé, že se skrze něj neprotáhl skoro ani Lexter v těle orla, ale venku teď zářilo něco, co bylo natolik silné, že to světlo se doslova dralo skrz zdi kobky.
   „Co to bylo?“ znejistěl hned Harry.
   Lexter zamrkal očima, aby zase navykly na šero, které se v kobce po tom zářivém světle objevilo a řekl. „V každém případě to nebylo nic dobrého.“
   Oba se dívali vzhůru do okénka, když v tom Lexter na sebe mávl hůlkou a začal k němu stoupat. Když byl až u něho, rozhlédl se jím, ale jeden pohled mu stačil.
   „Znamení zla!“ upozornil Harryho.
   Harrymu se semknul žaludek, stejně jako to dělal vždycky, když se ze zábavného světa vracel do kruté reality.
   „Co budeme dělat?“ zeptal se ze zdola Harry.
   „Ať to znamená cokoliv, je nejvyšší čas tě odsud dostat,“ pravil Lexter
   V tom se ale od okrajů okénka na něj vrhlo několik jisker, takže se od okna musel vzdálit. Snesl se zase dolů k vykulenému Harrymu.
   „Azkaban je napadený, automaticky jsou všechny východy z cel začarované,“ řekl Lexter s neskrývavým špatným tónem.
   „A co ten průlez, kterým jsem se sem dostal?“ snažil se Harry přijít na nápad.
   „To bude to samé, jako tohle okno,“ přemýšlel Lexter a začal rázovat po místnosti. „Co jizva Harry?“ zeptal se znovu po chvilce Lexter.
   Harry pokrčil rameny a sáhl si na jizvu, na čele cítil její obrysy a nic jiného. „Nic,“ pronesl potichu.
   „Pokud by tě odsud chtěl Pán zla dostat, jizva by tě přímo nepříčetně pálila,“ přemýšlel nahlas. „Jenže tebe nepálí a přitom se něco děje.“
   „O čem to mluvíte?“ divil se Harry.
   „Mluvím o tom, že Pán zla jde po něčem jiném,“ řekl Lexter a zastavil se. „Tady prostě něco nehraje,“ řekl a začal bubnovat prsty o zeď místnosti.
   Harry opravdu nevěděl, o čem to mluví.
   „Mluvím o tom, že Pán zla tě chtěl s pomocí Umbridgeové dostat z Fénixova štábu pryč, když jsi měl možnost utéct, nasadil na tebe nejmocnější zlo, které samozřejmě zabralo.“
   „Démona,“ doplnil ho Harry, kterému také začala docházet Lexterova slova.
   „Jenže pak měl úžasnou příležitost tě zabít, skoncovat to,“ pokračoval Lexter v hlasitém přemýšlení. „ale to on neudělal, dovolil ministerstvu, aby tě odvleklo sem.“
   „A co je na tom divného, vždyť bych tady stejně zemřel,“ řekl Harry.
   Lexter se na něho zahleděl a řekl. „Ano, přesně tak, máš pravdu, jenže něco mu do toho vlezlo, že dělá právě teď tohle.“
   „Vy!“ vyhrkl Harry.
   Lexter na něho znovu zamyšleně pohlédl a začal přikyvovat.
   „Pán zla mě chce zabít, měl jsem umřít rukou Démona, jenže jsem přežil, takže chce dokončit to, co Démoni začali.“
   „On je tady?“ vyhrkl zase Harry.
   „Ne, samozřejmě že ne, proto jsem se tě také ptal na tu jizvu, už pouhá přítomnost Pána zla donutí tvou jizvu k bolesti.“
   „Ale on vás nesmí zabít, nedopustím to,“ řekl Harry a popadl hůlku z postele.
   „Ujišťuji tě, že tak snadno se nevzdám,“ řekl mu pevně do očí, pak ale bolestně zkřivil tvář. „Mám ale horší zprávu.“
   „Co? Co se děje?“ zeptal se hned Harry.
   „Je tu ještě jeden východ,“ pravil Lexter rozmrzele. „popravdě řečeno by žádný strážný v Azkabanu byl netušil, že by ho nějaký vězeň mohl použít.“
   „Jaký východ?“ ptal se nechápavě Harry.
   Lexter namířil hůlkou na hladkou zeď a mávl s ní. Štukovaná zeď v okruhu dvou metrů zmizela a za ní se objevil ten otvor ve zdi, který Harry pokládal (nejspíš správně) za toaletu.
   „Nemohl bych radši zůstat tady?“ zeptal se potichu Harry, když uviděl špinavou a páchnoucí rouru, jejíž tmavé útroby skýtaly strašidelný pohled.
   „Na obloze je Znamení zla, Pán zla jde po mě, tohle je docela dobrý důvod tě odsud dostat, nemyslíš?“ řekl mu Lexter a popadl ho za límec.
   Pak ho dostrkal až ke rouře a Harry se málem smradem pozvracel. Lexter něco v duchu řekl a mávl hůlkou do útrob roury. Z hůlky vylétl párek jisker, které její stěny začaly cídit, až byly čisté docela. Pak zmizely v hlubinách roury, kde pokračovaly směrem dolů se svým čištěním.
   „Takže, jdi první,“ řekl Lexter.
   „A-a-a-a co když zahučím až tam dolů?“ zahučel Harry.
   Lexter se na něj podíval a pak zkonstatoval. „Já půjdu první, alespoň padneš do měkkýho,“ řekl a začal se soukat dolů do roury.
   „Víte určitě, že je to dobrý nápad?“ zeptal se Harry, kterému se to všechno zdálo jako holý nesmysl.
   „Vím… že ten vnitřek… vypadalá trochu nevlídně,“ řekl Lexter a dělal v řeči pauzu jak namáhavě lezl do úzké roury. „ale potom co jsi prožil… tě nějaká tmavá smradlavá roura nezabije, co?“ zeptal se ho a pokusil se udělat úsměv i když se mu to nepodařilo, protože z vnitřku roury vycházel takový smrad, že se to nedalo popsat.
   „Ještě něco jsem zapomněl,“ hlesl Lexter z vnitřku roury a v otvoru se objevila jeho ruka s hůlkou, která v zápětí mávla.
   Veškeré naštukované zdi, lustr a příjemný koberec byly ty tam a Harry znovu spočinul v té tmavé odporné kobce, kam před dnem spadl.
   „A teď ty, Harry!“ ozval se hlas z nitra roury. „Je to tu… celkem pohodlné,“ řekl Lexter a hned na to se zasmál, protože se musel hodně přemáhat, aby tuhle větu vůbec řekl.
   „Jste si tím jistý?“ opakoval stále Harry, který ještě váhal.
   „Hupni sem a nedělej scény,“ ozvalo se už poněkud zkreslený hlas, zřejmě na Lextera působil ten hrozný smrad.
   Harry poněkud váhavě do roury dal nejdřív nohy, určitě nechtěl letět dolů obličejem napřed.
   „Ne-nemohl by s-sis t-trochu pos-píšit?“ ozýval se omámený hlásek z útrob roury.
   „Vždyť už lezu,“ postěžoval si Harry a vsoukal se ač nerad do smradlavé roury.
   Hned pak zjistil, že ty čistící jiskry jí vyčistily možná až moc, protože její betonové stěny teď byly hladké jako umělá hmota.
   Zaslechl pod sebou šoupat se Lextera, který si něco naštvaně mumlal, Harry až teď zjistil, že ten smrad se nejmíň zdesetinásobil, že oproti tomu jeho starý kufr musel vonět jako jarní fialky.
   „Pane profesore?“ zeptal se poněkud zdráhavě Harry, kterému se zvedal ze smradu žaludek.
   „P-p-poslouchám,“ zakoktal hlásek dole pod ním.
   „Kam hodláte pokračovat dál?“ zeptal se Harry a kryl si marně pusu před smradem.
   „No… každá stoka míří do moře, ne?“ ozvalo se pod ním.
   „A když to nebude končit v moři?“ zeptal se znovu napolo omdlele Harry.
   „No… to se ostatně brzy dozvíme, co říkáš?“ řekl Lexter pod ním.
   Harry přetočil oči v sloup a povzdechl si. Začal slézat dál, naštěstí se mu dařilo neklouzat, protože roura byla dostatečné úzká, aby se mohl pevně zapřít za její strany.
   „To má grády, co?“ ozval se mdlý hlásek pod Harrym.
   „To je slabé slovo,“ řekl Harry. „A ocenil bych, kdybych už nemusel mluvit.“
   V tom se ozvala další ohromná rána a celé betonové potrubí se otřáslo takovou silou, že na něj znovu spadly kusy betonové omítky ze dna roury.
   „Sakra!“ křikl Harry. „Co to bylo?“
   „Nemám tušení, lez dál,“ odpověděl Lexter.
   V tom se pod nimi ozvala další rána.
   „Já to nebyl,“ řekl hned bujaře Lexter, kterému už opravdu místní smrad začal stoupat do hlavy, stejně tak i Harrymu, který ale ještě vytušil: „Musíme odsud zmizet!“ křikl na Lextera pod sebou.
   Náhle se z hlubokých útrob roury začaly ozývat hluboké dunivé zvuky, které se jako bubny rozléhaly její stěnou.
   „To dopadly ty čistící jiskry na povrch,. že ano?“ zeptal se nadějně Harry, i když ho všechny naděje přešly už dávno před tím.
   „Myslím, že to je něco, u čeho ty jiskry přestaly čistit,“ prohlásil Lexter.
   V tom se celé betonové potrubí začalo třást jako při zemětřesení a ze zdola začal Harryho ovívat příšerný smrad, který stoupal vzhůru.
   „Něco se k nám ze zdola blíží!“ křikl Harry a začal mít v očích hrůzu.
   „Lez!“ křičel pod ním Lexter. „Lez! Vidím rozcestí, tam se schováme! Lez! Rychle! Rychle!“ křičel pořád dál a opravdu ho tím popohnal, možná až moc, Harry začal hučet dolů a přistál až na ramennou Lextera, který začal klouzat dolů s ním. K jejich štěstí zbrzdil Lexter pád přesně u toho rozvětvení roury.
   „Tak rychle jsem nemyslel,“ hlesl Lexter a začal se drápat do vodorovné roury, která navazovala na svislou, po které teď lezli dolů.
   Ze zdola se to, ať to bylo cokoliv, na ně blížilo závratnou rychlostí, Harry to slyšel.
   „Nerad bych byl v té rouře, až to sem dorazí,“ hlesl na Lextera Harry zezadu a začal se také soukat do vodorovné roury.
   „Hlavně lez a nekecej!“ urgoval ho Lexter a snažil se lézt sprintovním tempem.
   Hukot za nimi už dosáhl takových sil, že jim zaléhaly uši. Harry se začal strachy třást, i když to možná ani nebyl on, protože se třáslo samo potrubí, v každém případě se bál toho, co je za nimi, teď je na první ráně on, takže to jako první schytá.
   „Tady něco je!“ křikl Harry, když nad sebou zahlédl kulaté otvory v rouře.
   „Rychle, vylez jimi ven!“ křikl Lexter.
   „Je to moc úzké!“ hlesl Harry poplašeně, protože to co se k nim blížilo už dosáhlo rozcestí vodorovné roury se svislou.
   Pak se od Lextera ozvala rána, Harry viděl, jak proboural kus roury a leze ven.
   „Polez, dělej!“ křičel ze shora Lexter.
   Harry se začal sápat k provizornímu východu z roury, který Lexter udělal, konečně ho popadla Lexterova ruka, ale těsně za Harrym se začalo ozývat přímo ohromné hučení.
   Lexter vytáhl Harryho na poslední chvíli ven, když v tom se z otvoru v rouře vyvalil gejzír hnědé vody, který pokryl celou místnost, ve které teď byli.
   Po asi půl minutě hukot ustal a gejzír zmizel. V místnosti teď byla jakási odporná hnědá pokrývka v níž ležely dvě boule, od jedné se najedou do vzduchu zvedla ruka s hůlkou a z místa, kde by měla být schovaná hlava vyšlo pár bublinek.
   Z hůlky vyletěla ohromná jiskra a rázem veškerý nános hnědé hmoty zmizel, takže na podlaze zůstali ležet Lexter a Harry.
   „Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Lexter.
   Umáčený Harry zvedl těžce hlavu a matně se rozhlížel po místnosti. „Jen jsem rád, že jsem neotevřel pusu.“
   „No… alespoň jsme z té kobky venku, co říkáš?“ snažil se ho povzbudit Lexter.
   Harry se otočil na záda a udýchaně hleděl ke stropu.
   „Co to bylo?“ zeptal se Lextera.
   „Nejspíš něco jako… ‚To tě naučí odsouzenče soukat se ven rourou s výkaly.‘“ řekl Lexter.
   „A kde to jsme?“ ptal se omámeně Harry a stále ležel na zádech.
   „Jsme na pánech, alespoň mě to tak připadá,“ řekl Lexter a rozhlížel se. „Pokud tedy v Azkabanu nepoužívají ženy pisoár.“
   Harry se uchechtl, protože mu po tom co prožili i pitominka přišla vtipná. Posadil se a zkontroloval, že má v kapse stále ještě zastrčenou hůlku. Vyndal jí a začal se rozhlížet po záchodcích. Kabinky byly vyrvané ze svých míst a záchody v nich vypadaly, jako kdyby je roky používali jenom ohromní ghůlové. Podlaha toalety byla z vyvrácených a popraskaných dlaždic. Na jedné stěně místnosti visely vyvrácené pisoáry a z některých ještě tryskal pramínek vody. Místnost měla kamenné zdi, což bylo pro záchod docela nezvyklé, nebyly zde žádné ručníky, ani větrací otvory ve zdi.
   Harry nevěděl, jestli je tu pořád takový smrad, nebo jestli si už na něj nezvykl. V každém případě tu byla tma jako v pytli, takže hned klepl na hůlku a řekl: „Lumos.“ špička hůlky se rázem rozsvítila.
   „Né, zhasni to!“ upozornil ho rychle Lexter.
   „Nox.“ řekl Harry a zhasl hůlku.
   Ale v tom z otrhaných zdí vypluli jacýsi podivně temní duchové. Kdyby byli živí, Harry by řekl, že to jsou chodící mrtvoly, měli shnilou tvář od které se odlepovaly poslední kousky oloupané kůže, zkažené a scvrklé zuby, potrhané oblečení pod kterým byla vidět vystouplá žebra na napolo rozložené kůži, to všechno v průhledném a temném duchovském provedení.
   „Harry, postav se za mě!“ křikl Lexter na Harryho.
   „Jsem strážce zeleného oddělení.“ řekl jeden z duchů hlasem, který zněl jako temná meluzína.
   „Vedu nevinného ven z cely, ustupte mi z cesty,“ řekl Lexter pevným tónem a kryl za zády Harryho.
   „Bez povolení nikoho neodvedete.“ řekl svým větrným hlasem duch.
   „Obávám se, že nějací duchové jako vy, mi v tom nezabrání,“ řekl Lexter stále skálopevným tónem.
   „MY NEJSME JEN TAK LEDAJACÍ DUCHOVÉ!“ zařvali všichni duchové v místnosti a Harrymu ovály vlasy jejich hrozivé hlasy, které se strašidelně v téhle tmě rozléhaly po chodbě. Všichni duchové teď vylétli asi stopu vysoko a zvětšili se, ve zkřivených a zjizvených tvářích měli zlověstné výrazy.
   „A já nejsem jen tak ledajaký kouzelník… Garline,“ oslovil hlavního ducha Lexter, který nejevil známky toho, že by z nich měl strach.
   „Hachu sochva sejsoch sichsjach sechachesis.“ řekl najednou ten hlavní duch šamanským hlasem a Lexter se náhle odlepil od země.
   „Varoval jsem tě človíčku.“ zasípal duch a mocně mávnul rukou, ze které vylétla ohromná šedivá koule, po které běhaly blesky, jenže Lexter ji v letu zachytil.
   „JÁ NEJSEM JEN TAK LEDAJAKÝ KLOUZELNÍK!“ zahřímal Lexter. „Saché sischofu sejsoch hasich chovajesi chnes sechasechis!“ zahřímal Lexter stejně tak divných hlasem jako ten duch a vyslal z hůlky to samé kouzlo, k tomu ještě druhou rukou na něj poslal tu první šedivou kouli plnou blesků.
   Kouzlo do ducha prásklo jako hrom a to druhé ho zničilo natolik, až se docela vytratil.
   Lexter se majestátně snesl ladně zpátky na zem a pak řekl ostatním. „Vládnu mocí Mirátha, nepokoušejte mou vůli!“ křikl na ně zlostně.
   Duchové se po sobě vyděšeně podívali a zmizeli v podlaze, jako by se rozplynuli.
   „Jednou mě musíte naučit, jak to děláte,“ hlesl vykulený Harry.
   „Všechno popořadě, nejdřív Nitroobranu, pak zvěromágovství a pak to další, jasné?“ upozornil ho Lexter a pak zvážněl. „Teď mě poslouchej, nechci abys dělal cokoliv jiného, než ti řeknu, tady v tom hradě odpočívají daleko horší stvůry, než tihle duchové.“
   Vyšli ven na jakousi temnou chodbu s lomeným stropem ve tvaru gotického okna. Po stranách byly všude rozmístěny otlučené dveře s klikami i bez nich. Po hradě se zase rozléhal strašidelný nářek trpících vězňů, který se mísil s jakýmisi ránami, které se v dáli ozývaly. Stěny byly oslizlé a občas kolem nich prolétl netopýr.
   V tom se chodbou rozlehla ohromná rána, až se celý hrad zachvěl.
   „Co to bylo?“ zeptal se Harry vystrašeně.
   „Jako kdyby se někdo snažil probourat hradební stěnu,“ odtušil Lexter.
   „Proč tu nejsou žádné pavučiny?“ zdálo se to Harrymu divné.
   „Protože tu nejsou žádní pavouci a mouchy,“ řekl hned Lexter.
   „Tak jo, když už nemůžeme vylézt u moře, co plánujete dál?“ zeptal se Harry potichu.
   „Já, proč bych měl pořád plánovat já?“ postěžoval se Lexter.
   „Protože to tu znáte,“ řekl hned Harry.
   „To možná, ale nikdy jsem z Azkabanu neutíkal,“ řekl Lexter. „Z Azkabanu se nemůžeš přemístit, stejně jako z Bradavic. Musím tě dostat z ostrova pryč a najít nějaké přenášedlo.“
   Harry o tom začal uvažovat a zeptal se.
   „To ho nemůžete sehnat i tady v Azkabanu?“
   „Ministerstvo rázně kontroluje, jestli tu někde poblíž nejsou předměty, které by se daly použít jako přenášedlo…“ řekl Lexter. „Stůj!“ zarazil ho najednou.
   Harry se o překot zastavil s jednou nohou ve vzduchu.
   „Co se děje?“ zeptal se Harry.
   „Propadliště,“ upozornil ho Lexter. „Tam bych ti neradil skončit,“ řekl a obloukem obešli místo, které Harrymu připadalo stejné jako zbytek podlahy tady v té chodbě.
   „Takže jak se odtud chcete dostat?“ ptal se dál Harry, když se znovu plížili podél temné chodební zdi.
   „Musíme najít nějakou loďku,“ řekl Lexter. „Ale před tím musíme vypadnout z tohohle hradu.“
   Narazili na rozcestí a Lexter Harryho znovu zarazil.
   „Stráže!“ upozornil ho a oba dva se schoulili v protějším rohu, kde je tma skryla.
   „Tohle je peklo, Jima zabili a Randel to taky schytal!“ křikl jeden ze strážců a společně s tím druhým uháněl chodbou a jen těsně minuli dvojici Lextera a Harryho.
   „Dal už krucinál někdo zprávu Ministerstvu?“ zeptal se druhý strážný v běhu.
   „Jak to mám vědět, umírají tu lidi, dokonce i vězni…“ ale to už se jejich hlas ztratil v dálce a zase se jen ozýval děsivý nářek hradu.
   „Co to mělo znamenat?“ zeptal se hned Harry, když začali pokračovat v chůzi.
   „To znamená jediné…“ řekl Lexter s vážnou tváří. „Ale doufal jsem, že se to nikdy nestane.“
   „Co?“ dotíral nedočkavě Harry a dech se mu zrychloval napětím.
   „Pán zla napadl Azkaban, když jsme utíkali tou zpropadenou rourou, tak tu nejspíš probíhal tuhý boj mezi smrtijedy a příslušníky Azkabanské stráže.“
   „A smrtijedi je zabili?“ zeptal se Harry.
   „Nepochybně,“ řekl Lexter, v tom ale zastavil a zpozorněl.
   Harry se zastavil za ním a napjatě mu koukal do tváře. Lexter teď vypadal jako šelma, která zacítila pach čerstvé kořisti.
   „Co se děje?“ zeptal se Harry a tajil se mu dech.
   Lexter však dál stál na místě, potom najednou vystřelil rychlým krokem na stranu chodby a drapl za něco ve vzduchu.
   Záhy odkryl nějakého muže v neviditelném plášti. Muž teď vystrašeně uskočil, Harry ho ale hned poznal, byl to ten shrbený stařík s holí, který je vedl do Azkabanu.
   „Co si to dovolujete?“ okřikl Lextera.
   Lexter mu namířil zlostně hůlkou na krk, ale Harry přiskočil a otočil mu hůlku stranou.
   „Pane profesore, to je jeden ze strážných,“ hlesl hned Harry.
   Lexter si muže podezíravě měřil a pak sklopil hůlku.
   „Měl bych vás zatknout!“ sykl starý muž o holi. „Tohle je útěk z vězení.“
   „A tohle je útěk od svých povinností, Andrewsi,“ řekl Lexter a v ruce přidržoval jeho neviditelný plášť.
   „Co tím ksakru chcete říct?“ načertil se Andrews.
   „Chci tím říct, že místo abys bránil Azkaban, tak z něj potají schovaný… v tomhle“ a ukázal na neviditelný plášť. „utíkáš.“
   „Kdo vám řekl, že utíkám?“ zazubil se muž, vytáhl z hábitu hůlku a namířil jí na Lexterovu hruď.
   „Okamžitě odstup od toho chlapce, Lextere,“ pravil muž a v obličeji měl vítězoslavný úsměv.
   Lexter chtěl namítat, ale v tom jako by si všiml něčeho na jeho hlavě, Harrymu došlo, že mu čte myšlenky.
   „Nečum na mě tak blbě!“ okřikl ho Andrews.
   „Ty jsi je zradil!“ ohradil se na něj Lexter a nebral v potaz to, že mu míří hůlkou na břicho. „Oni s tebou počítali, chtěli abys je kryl a ty jsi je přitom zabil…“ hulákal Lexter rozzuřeně. „Ti strážní chtěli ochraňovat Azkaban, ty jsi tady také zaměstnaný, musíš…“
   „Teď už nic nemusím!“ okřikl ho zase Andrews. „Bravo Lexi, sice nevím jak jste se to dozvěděl, ale za to vás musím zabít, Potterovi tady teď už nikdo neuvěří.“
   „Víš co je ještě horší, Andrewsi?“ pokračoval dál nasupeně Lexter. „Ty jsi ani nebyl spolčený se smrtijedy, ty jsi je jenom zbaběle zabil a chtěl jsi utéct do bezpečí!“
   „Do toho vám nic není!“
   „Ti muži ti věřili a ty jsi je za zády zabil!“ křikl Lexter, jedním letmým mávnutím mu vyrazil z ruky hůlku a přitlačil ho za krk ke zdi.
   „Pochopil bych, kdybys ty parchante byl alespoň na straně zla,“ zuřil Lexter. „Ale tohle je příliš…“
   V tom ho ale něco vzalo za ruku, byl to Harry, koukal na Lextera smlouvavým pohledem.
   „Lextere, prosím vás, nezabíjejte ho,“ řekl Harry.
   „Tahle prašivá krysa si nic jiného nezaslouží!“ křikl naštvaně Lexter a stále držel mužíka pod krkem.
   „Přece ale nebudete kvůli tomu ubožákovi zabíjet!“ zarazil ho znovu Harry.
   „Nemáte šanci se odsud dostat,“ zahuhlal Andrews. „Vězni se vzbouřili a teď poslouchají Pána zla. Azkaban je teď v obležení.“
   „Alespoň ale ti strážci měli nějakou šanci bránit své životy, než jsi je lstivě zabil,“ prskl mu do tváře Lexter.
   „Zemřete!“ hlesl Andrews. „Oba dva tu zemřete!“
   „Ne, dneska tady zemře někdo jiný!“ křikl Lexter a namířil na něj hůlkou.
   „Pane profesore, ne!“ zarazil ho Harry, ale v tom se z dáli chodby začaly ozývat hlasy.
   „Tady! Pomoc!“ křikl muž.
   „Silencio!“ zaklel ho Lexter, takže Andrews hned ztichl.
   „Co se to tam děje?“ ozvaly se postavy v dáli.
   Lexter znervózněl a nakonec mu řekl. „Radši si nepřej, abych tě ještě někdy potkal,“ s těmito slovy ho pustil a zlomil mu hůlku.
   Hned potom se rozeběhl směrem od přicházejících postav a v běhu na Harryho hodil neviditelný plášť.
   „Kudy šli?“ začaly se za nimi v temnotě ozývat hlasy.
   „Tak mluv ty pitomče!“ křikl další hlas.
   „Asi má kouzlem umlčený hlas,“ řekl jeden.
   Ale to už Lexter společně s Harrym dorazili k velkým masivním dveřím, Lexter je otevřel a počkal až Harry vklouzne dovnitř.
   Ocitli se v obrovité elipsovité místnosti, která měla místo stěn jen omřížované cely, které se táhly až ke stropu. Horní patra cel dokonce neměla žádnou terasu nebo balkón, něco čím by mohli vězni vylézt z cely ven. Harry si domyslel, že je tam posílají kouzly.
   „Tohle je zelené oddělení s celami,“ řekl Lexter a ustoupil Harrymu z výhledu.
   Harrymu teď přímo poklesla brada, protože zahlédl sochu uprostřed elipsovité haly.
   Byla to socha draka s hadovitým tělem, které se táhlo přes celou délku místnosti, od jednoho východu k druhému. Drak byl z modravého kovu, nebo kamene, či co a na hlavě měl dva velké rohy. Mohl být tak třicet metrů dlouhý a zjevem působil nanejvýš děsivě.

Dlouhý drak
_text

    „Páni,“ hlesl Harry.
   „Bohužel nemáme čas na kochání, Harry,“ pravil Lexter.
   Jenže se nedalo říct, že by se Harry kochal, protože ten drak, to všechno, ležící kostry a ten křik hradu působilo příšerně. V zápětí ale hned ztuhnul, protože uviděl na zemi čtyři ležící horské trolly, všichni byli na první pohled smrtelně zranění a nevykazovali známky života.
   „Ti trollové normálně hlídají cely…“ řekl Lexter a pochmurně na ně koukal. „zřejmě už dohlídali.“
   Harry ale v zápětí dostal do očí další šok, v několika celách leželi vězňové a jejich stav byl stejný jako stav trollů.
   „Oni jsou…“ hlesl Harry.
   „Mrtví,“ doplnil ho Lexter a zaraženě koukal po místnosti.
   Jak se tak Harry rozhlížel, uvědomil si teprve teď, že je celý skrytý pod neviditelným pláštěm, ale Lexterovi to nevadí, protože vycítí jeho přítomnost. Byl rád, že tu není sám, ty mrtvoly, zkrvavené obličeje mu naháněly husí kůži, řev hradu jako by se stále zvětšoval a chlad, který tu byl pronikal až ke kostím.
   Procházeli celou rozlehlou halou, jejich kroky se po ní rozléhaly jako kroky nějakého obra, do kterých se mísil hrozivý nářek hradu. Navíc jak obcházeli jednotlivé cely dolního patra, tak stále naráželi na mrtvé vězně, kteří byli ohavně zkrvavení.
   „Pomoc!“ ozvalo se z jedné cely.
   Lexter tam hned přiběhl, ležela tam postarší žena a na zádech měla ošklivé zranění.
   „Prosím, pomozte mi někdo,“ žadonila mdlým hlasem.
   Lexter se nad ní sklonil a zjistil, jak je zranění vážné, Harry se postavil k okraji cely a hlídal vstupní dveře, kterými přišli.
   „Nebojte, to se spraví,“ řekl Lexter, otočil se na Harryho a smutně zakroutil hlavou. Harrymu došlo, že její zranění jsou vážná.
   „Nebojte, zavoláme pomoc,“ uklidňoval jí Lexter a držel jí za ruku.
   „Prosím vás, na to vám neskočím, vím jak je to vážné,“ hlesla žena.
   „Je mi to líto,“ řekl potichu Lexter.
   „Prosím, řekněte mé dceři že… že…“ mumlala žena. „že strašlivě lituji toho, co jsem udělala.“
   „Jistě, madam,“ pravil Lexter potichu. „řeknu jí to.“
   „A řekněte jí…“ řekla zase po chvilce. „že není pravda to, co jsem jí říkala naposledy.“
   „Ano, řeknu jí to,“ odvětil Lexter.
   Harry na ní smutně koukal, nejvíc ho děsilo, že si představoval, že na jejím místě je některý z jeho přátel, strašně moc nechtěl, aby se to někdy stalo.
   „Paní, jak se jmenujete?“ zeptal se Lexter.
   Žena už ale zavírala víčka a přestala se Lexterovy ruky držet.
   „Paní, nemůžu jí to říct, když neznám vaše jméno,“ žadonil Lexter a potřásal jí rukou.
   „Marietta Edogová,“ hlesla žena. „Oni nás všechny zabili.“
   „Ano, já vím,“ řekl jí Lexter tiše.
   „Přišli a řekli, jestli se přidáme k Pánovi zla, ti co odmítli tak… tak…“ to už ale nedořekla, protože jí hlava klesla na zem a ruka se jí vysmekla z té Lexterovy.
   „To ne,“ řekl Lexter smutně a koukal utrápeně na ženu.
   „Měli bychom pokračovat,“ hlesl Harry.
   „Máš pravdu,“ řekl Lexter a vstal od Marietty, ale stále ještě váhal.
   „Pane profesore, když nezmizíme, tak skončíme stejně jako ona,“ řekl Harry a popotáhl ho za hábit.
   Lexter se na něj ohlédl (I když přitom koukal do prázdnoty) a vrátil se do reality.
   „Ano, jdeme,“ řekl a vyrazil ven z cely k protějším dveřím, když v tom se dveře, kterými přišli otevřely a dovnitř vtrhlo asi deset lidí. Všichni hned zahlédli Lextera a začali se k němu blížit.
   „Harry, jdi k těm protějším dveřím a počkej tam na mě,“ řekl Lexter a v očích se mu mísilo odhodlání se vztekem.
   „Já vás v tom nenechám,“ řekl skálopevně Harry.
   „Nech to na mě, jasné?“ řekl mu ještě pevněji Lexter a v neviditelném plášti ho popohnal ke dveřím.
   „Koho pak to tu nemáme, Pána zla určitě potěší, jakou kořist jsme chytli,“ ozval se jeden z příchozích.
   Harry když došel ke dveřím, se otočil a v tom muži hned poznal Averyho, proti kterému bojoval na Odboru záhad, měl sebou desetičlenný doprovod a proti nim stál osamělý Lexter. Harry se při tom pohledu musel přemáhat, aby mu neběžel na pomoc, srdce se mu zvedlo až ke krku a nejradši by si zakryl obličej, jen aby neviděl, jak Lexter dostane od smrtijedů na frak.
   „Vždycky jsem si na tobě chtěl vyzkoušet své umění kletby Imperius,“ řekl vedle Averyho Mulciber, kterého Harry také poznal.
   Lexter tam stál opravdu sám a nikoho sebou neměl.
   „Imperius!“ křikl Mulciber, Lexter nepohnul ani brvu, i když do něj kouzlo mocně vrazilo.
   „Hoď nám svou hůlku!“ křikl Mulciber
   Lexter bez váhání napřáhl ruku a hodil mu hůlku, přistála Mulciberovi přímo do ruky.
   „Poslušný jako beránek,“ řekl radostně Avery.
   „Tak tohle je ten slavný Lexter!“ křikl Mulciber a všechen doprovod se začal smát.
   Lexter bleskurychle sáhl ke své botě, vytáhl náhradní hůlku a vyslal na ně kouzlo tak mocné, že všichni odlétli a narazili na mřížovou stěnu haly.
   „Accio hůlka!“ křikl Lexter a jeho hůlka se mu vrátila do ruky.
   Všech deset smrtijedů se překotně postavilo a zamířilo na Lextera hůlkami.
   „Takže přece jenom v tobě něco je,“ sykl Avery. „Tak poznej co dokážou opravdoví smrtijedi.“
   Všech deset smrtijedů vyslalo najednou kouzla na osamělého Lextera. Ten udělal bleskově hůlkou obrat o tři sta šedesát stupňů a před ním se objevil zářivý zlatý ohnivý štít, od kterého se všechny kouzla odrazila na stěnu.
   Lexter ustoupil, rozpřáhl se jako při olympijském hodu koulí a zařval na celou síň „VULNUSIO!
   Z jeho hůlky vyžehl úplný blesk zlatě zářivý a rozehnal se proti smrtijedům. Porazil je všechny jako lokomotiva a všem smrtijedům se na obličejích objevila krev.
   Avery si otřel krev po zranění na hlavě a postavil se na nohy, Lexter byl stále bez škrábnutí, stál klidně a pevně na ně koukal.
   „Teď tě zabiju Lextere!“ křikl Avery. „Crucio!
   V tom samém okamžiku Lexter zařval: „Electro!“ a z jeho hůlky vylétl ohromný modrý blesk, který mocně srazil Averyho kouzlo k zemi, blesk však neskončil a vrazil do Mulcibera.
   Avery se znovu narovnal a v očích měl ještě větší vztek, všichni jeho smrtijedi kromě Mulcibera byli už vedle něho s připravenými hůlkami, takže Lexter zase čelil přesile.
   „„Sbohem Lextere!“ křikl Avery.
   Pak se všichni smrtijedi rozeřvali najednou. „AVADA KEDAVRA!
   Z jejich hůlek vylétlo devět zelených paprsků a řítily se závratnou rychlostí na Lextera.
   „PROTEGO!“ křikl Lexter tak mocně, až si Harry myslel, že to řve ten dlouhý drak.
   Kouzla však letěla na Lextera dál, jeho vlastní kouzlo do těch smrtijedských vrazilo a začaly se v prostoru přetahovat v ohnivých záblescích, ovšem kletba Avada Kedavra Protego přemohla a vyřítila se přímo na Lextera, který mávl hůlkou, ale pozdě, kouzla způsobující smrt mu vrazila do hrudi a Lexter se nekontrolovatelně svezl k zemi.
   Harry zalapal po dechu a s vykulenýma očima se chystal bezhlavě vyběhnout za Lexterem, když v tom náhle vedle ležícího Lextera něco prásklo a objevil se záblesk. Zjevil se nový stojící Lexter zatímco jeho ležící zasažené dvojče pozvolna mizelo. Stihl to, stihl na poslední chvíli svým švihem se ubránit tímto lstivým kouzlem.
   Lexter se otočil namířil hůlkou směrem na sochu draka.
   „VAOLENTIS!“ zakřičel z plných plic a z hůlky mu vyletěl temný paprsek který narazil drakovi do hlavy.
   Nic se ale nestalo, smrtijedi se začali smát a znovu začali mířit na Lextera, když s v tom se ozvala strašlivá rána.
   Celá hala zaduněla, Harry pohlédl vyděšeně na sochu draka, která se sesula z podstavce a její železná klenba se začala sama hýbat.
   Drak se sesunul na zem vedle Lextera, který byl vedle něho jako blecha, Lexter se otočil zpět na smrtijedy.
   „MIRÁTHO MORTIS!“ křikl Lexter s napraženou hůlkou na všechny smrtijedy, kteří teď na draka koukali jako na nazlobeného Voldemorta.
   Drak zvrátil hlavu a zhluboka se nadechl, pak hlavou vystřelil naproti smrtijedům a z gigantické tlamy mu vyšlehly mohutné plameny.
   „Aquarieseto!“ křikl Avery a udělal vodní štít, který na poslední chvíli zabránil plamenům smrtijedy sežehnout.
   Drak přestal chrlit oheň a nastal znovu klid.
   „Je mi jedno, jestli vás zabiju,“ křikl Lexter naštvaně. „když to teď neudělám já, někdo jiný ano.“
   Avery se poplašeně zvedal ze země a výhružně na Lextera koukal, i když mu zrak spíš skákal na několikametrového draka vedle něho.
   „Nemáte šanci Lextere!“ křikl Avery. „Bitva v Azkabanu už skončila, přidejte se k nám!“
   „Tahle bitva ještě neskončila, dokud budu živý!“ křikl Lexter. „Varuju vás, tohle je jenom ukázka z toho, co bych na vás ještě dokázal použít!“
   Všichni smrtijedi se po sobě vyděšeně podívali, zatímco si drak vedle Lextera naštvaně odfrkl, až mu z tlamy vyletělo párem mlžných plamenů.
   „Urychlím vám rozmýšlení,“ upozornil je Lexter a natáhl hůlku směrem k nim. Všichni smrtijedi hned strnuli a znejistěli.
   „Deffindo!“ křikl Lexter a kouzlo narazilo Averymu do pásku u kalhot, který hned povolil a kalhoty mu sjely až na podlahu.
   Harry teď jen stěží potlačoval smích, při pohledu na vykuleného Averyho. Ten se sklonil rychle pro kalhoty, aby si je natáhl nahoru, ale to už Lexter znovu zakřičel.
   „Mdloby na vás!“ kouzlo mu vyletělo z hůlky a zasáhlo každého smrtijeda přesně do těla.
   Všichni se hned svorně sesuli k zemi a omdleli. Lexter mávl hůlkou na draka, který se vrátil na podstavec a znovu zželezněl jako před tím. Pak ale namířil hůlkou znovu na ležící smrtijedy, začal váhat a pak vykřikl.
   „Avada Kedav…
   „LEXTERE, NE!“ křikl Harry a popadl ho za ruku s hůlkou, takže kouzlo smrtijedy minulo.
   Lexter se na něho rozzuřeně podíval, pak si ale uvědomil, že to je Harry a žádný další smrtijed.
   „To jsem já,“ řekl Lexterovi. „Harry, to jsem já, Harry.“
   Lexter se od něho odtrhl a namířil znovu na smrtijedy.
   „To nemůžete Lextere!“ křikl Harry a postavil se mu před hůlku.
   „Harry, pokud to s nimi teď neskoncuji,“ řekl Lexter tónem, kterým se udržoval, aby na ho neodstrčil z cesty. „zabijí ještě spoustu nevinných lidí.“
   „Ale z vás by se stal vrah!“ prosil ho Harry.
   Lexter se ohlédl na celu, kde mu před chvilkou zemřela v náručí ta žena a pak se znovu otočil na smrtijedy.
   „Dobře,“ řekl nakonec. „Musím tě ale upozornit Harry, že mezi smrtijedy a členy Fénixova štábu není žádný soucit, zabíjíme se na potkání, pokud tedy někoho potkám, kdo nám bude chtít vážně ublížit, doufám že víš co udělám,“ řekl mu Lexter.
   Harry poněkud neochotně přikývl, ale to už ho Lexter vedl k protějším dveřím.
   „Co znamenala ta bitva o Azkaban?“ zeptal se Harry.
   „Pán zla zamýšlel už dlouho zaútočit na Azkaban,“ řekl Lexter.
   „Chcete říct, že Voldemort…“
   „Ticho!“ okřikl ho Lexter. „Zvláště tady neříkej jeho jméno, ani potichu, neříkej ho vůbec.“
   Došli ke dveřím a otevřeli je, v tom okamžiku se dveře na druhé straně elipsovité haly také otevřely a dovnitř se nahnali další smrtijedi.
   „Co je to tu za kravál?“ křikl nevrle jeden ze smrtijedů.
   „Jdeme!“ řekl Lexter a strčil Harryho do dveří, které za sebou hned zavřeli.
   Ocitli se v temné chodbě, která byla tak strašlivě vlhká a mokrá, že spíš připomínala sklepní místnost. Na podlaze byly povolené dlaždice, které jako by plavaly na podlaze. Nakonec dospěli až na konec téhle ponuré chodby, ve které visely kusy trollích těl připomínajících sloní choboty. Harry měl při tom pohledu srdce až v kalhotách, byl to jeden z těch děsivých Azkabanských pohledů, tma, vlhko, smrad, křik a odporné části těla visící ze zdi. Po chodbě se znovu rozlehla další hluboká rána, která zase zatřásla zlověstně celým hradem, jako kdyby měl být konec světa.
   Nakonec proběhli dveřmi na ještě horší podívanou. Objevili se totiž na tom úzkém můstku, přes který ho před tím vedl mozkomor do kobky. Pod můstkem se valil jakýsi sliz, který byl nejspíš tak žhavý, že se nad ním vzduch mlžil. Také v něm pluli jakýsi divní krokodýlovití tvorové, kteří nejevili známky po tom, že jsou nebezpeční.
   „Harry, tady dávej pozor,“ upozornil ho Lexter a nechával ho jít před sebou.
   Pomalu vykračovali po úzkém můstku, který byl vysoký snad deset metrů a úzký sotva půl metru. Harry se snažil nekoukat dolů, ten pohled mu zvedal žaludek, na můstku bylo takové horko, že si připadal, jako kdyby se opékal na rožni.
   Když už konečně byli skoro na konci, na druhé straně se objevili smrtijedi a poslali za nimi s hlasitým sršením hned několik kouzel.
   Lexter, který byl první na ráně se jednomu jen tak tak vyhnul, jenže kvůli tomu ztratil rovnováhu a začal padat.
   Nakonec se zachytil okraje můstku, takže visel celým tělem nad tím hrozným slizem. Tvorové, podobající se krokodýlům začali vyskakovat z té tekutiny a chňapat po Lexterových nohách.
   Harry se rychle sklonil a pomáhal Lexterovi nahoru, ale v tom ho těsně minulo další kouzlo.
   „Vzdej to Pottere, všichni smrtijedi už byli informováni, jdou po vás!“ křikl jeden ze smrtijedů.
   Harry si uvědomil, že je napůl odkrytý pod neviditelným pláštěm, to ho ale nezajímalo, podával ruku Lexterovi a snažil se ho dostat nahoru. Další kouzlo kolem něj prosvištělo a jeho neviditelný plášť mu spadl z těla do horkého slizu pod můstkem.
   Smrtijedi se však stále přibližovali a Harry byl bezbranný, když už na něj smrtijedi mířili, tak se Lexter naštvaně ušklíbl, vzal hůlku do volné ruky a mávl s ní na krokodýlovité tvory pod ním. Ti se vznesli do vzduchu a přistáli těsně před smrtijedy na můstku.
   „Dobrá práce!“ křikl radostně Harry, když ti tvorové začali útočit na smrtijedy. Hned začal Lexterovi pomáhat ven, jenže když už skoro byl nahoře, jeden z těch tvorů se obrátil a začal se hrnout na Harryho.
   „Impedimeta!“ křikl Harry s hůlkou v ruce a kouzlo zvíře smetlo stranou, až dopadlo zpátky do horkého slizu.
   Lexter se postavil na nohy a namířil na zbylé smrtijedy, kteří teď zneškodnili útočící tvory, takže proti sobě zase stáli smrtijedi a jeden Lexter s Harrym za zády.
   „Rudolfusi…?“ ozval se jako první Lexter a mrknul na prvního smrtijeda. „Tebe jsem už dlouho neviděl.“
   „Zato mě se po tobě nestýskalo,“ řekl Rudolfus Lestrange.
   „Pamatuješ jak jsme tě dostali společně s ostatními?“ zeptal se Lexter s úsměvem.
   „Na to nikdy nezapomenu Lexi,“ řekl Rudolfus. „škoda že ses tenkrát k nám místo toho idiota nepřidal ty.“
   Lextera jako by to urazilo ze všeho nejvíc, napřáhl hůlkou a vrazil do Rudolfuse takové kouzlo, že vyletěl tři metry vysoko a pak hlasitě dopadl na zem.
   „Sbohem Rudolfusi, měl sis rozmyslet, než sis vzal za ženu takovou masochistickou mrchu!“ křikl Lexter a namířil na smrtijedy znovu. „Ava…
   „Mdloby na vás!“ křikl Harry za Lexterovýma nohama, takže ho smrtijedi neviděli a nestačili se bránit.
   Všichni omdleli a sesuli se na zem. Lexter se rozzuřeně podíval za sebe na Harryho.
   „Tohle není žádné dobrosrdenství, Harry!“ křikl na něj.
   „Nebudete zabíjet!“ ucedil na něj skrz zuby Harry a s pevným pohledem.
   „Přestaň si hrát na hrdinu, tohle je opravdový svět, tady vítězí zlo!“ křičel na něj Lexter.
   „To oni jsou vrazi, my ne, MY NEZABÍJÍME!“ křičel na něj také Harry. „Tím se od sebe lišíme, oni zabíjejí a my ne, tak už to konečně pochopte!“
   Lexter chvíli váhal co řekne, nakonec ale zastrčil hůlku do kapsy, popadl Harryho za ruku a uháněl s ním beze slova dál k padacím dveřím.
   Vyběhli po točitých schodech až na nějakou hradbu, ze které byl výhled na hradní dvůr. Znovu se ozvala obrovitá rána a celý hrad se zachvěl, venku lilo jako z konve a oba dva byli hned promočení.
   Harry náhle zpomalil a vykulil zraky dolů z hradby. Lexter to zaznamenal, také zastavil a podíval se dolů.
   Na hradním dvoře, na trávě uprostřed čtyř velkých fontán, ze kterých místo vody tryskaly plameny stál celý obrovský zástup lidí, v rukou drželi hůlky a zapálené pochodně a na někoho volali, ozýval se od nich ze zdola hlasitý šum hlasů, který se dostával k Harryho uším i přes silný liják, který ho zmáčel. Při tom pohledu se mu tajil dech, něco mu říkalo, že ti lidé nejsou na jejich straně.
   Naklonil se ještě víc za hradbu a až dole u Azkabanské brány spatřil asi šest jeskynních obrů, kteří společně drželi gigantické a masivní beranidlo, vždycky se rozpřáhli a společně s ním vrazili do Azkabanské brány takovou silou, že se celý hrad otřásl.
   Poslední rána byla natolik silná, že brána s mohutným řinčením povolila z řetězových pantů a začala padat k zemi, obři chytali její kusy a házeli je opodál, aby nepřekážely. Hned jakmile se otevřel vstup do Azkabanu, tak dole začaly létat jiskry, obři vtrhli dovnitř a začali se rozmachovat.
   „Co se to děje?“ zeptal se vyděšeně Harry.
   „Smrtijedi právě prolomili Azkabanskou bránu, Harry. Jdou obsadit hrad,“ řekl Lexter a koukal, jak se poslední stráže z Azkabanu snaží proti smrtijedům bojovat, ale obři je rozmačkávají na kaši, ty kteří zbyli pak smrtijedi zabíjejí kouzly.
   „To asi nejsou naši přátelé,“ hlesl Harry a zavřel oči, aby neviděl, jak právě jeden obr rozšlápl jednoho kouzelníka, ze zdola se ozýval záchvatný řev, který se strašidelně šířil do noci a do deště.
   „To máš pravdu, to nejsou,“ doplnil ho Lexter. „Tohle je armáda Pána zla, kterou si shromažďuje už od svého zrození, teď už zbýval Azkaban.“
   „Chcete říct, že ti všichni tam dole jsou zastánci Vol… Vy-víte-koho?“ ptal se Harry.
   „Rozehrává proklatě nebezpečnou partii,“ řekl Lexter zamyšleně.
   „Co tím myslíte?“ zeptal se Harry.
   „Pán zla střádá své síly, mozkomoři dostali rozkaz Azkaban nebránit, už to nebude dlouho trvat a bude připravený,“ řekl Lexter.
   „A na co?“ zděsil se Harry.
   Lexter se mu podíval zpříma do očí. „Na druhou válku.“
   „Druhou válku?“ vyhrkl Harry ještě víc a otíral si zmáčené brýle.
   „Podle nás se v poslední době snažil získat Démony. Teď když je má, zbývá nejslabší havěť na světě.“
   „Kdo?“
   „Kouzelníci,“ řekl Lexter. „Chce na svou stranu získat všechny čisté kouzelníky a s jejich pomocí zabít všechny takzvané mudlovské šmejdy.“
   „Vždyť jste ale říkal, že jsou pro něj havěť,“ namítl Harry.
   „To také jsou,“ odpověděl Lexter. „Pán zla si doopravdy neváží nikoho, to kouzelníci ho zatím nejvíc ze všech myslících tvorů zradili. Říká se, že jediní, kteří ho nezradili a které považuje jako své právoplatné zastánce, jsou Démoni.“
   Harrymu ale dav naháněl strašlivý strach. Z Azkabanské brány vycházeli stále další a další jeho vězeňští přívrženci v kápích, takže na první pohled působili děsivým dojmem kráčejících smrtek s pochodněmi v ruce. Jejich hlasy pronikaly do Harryho ušních bubínků a vyvolávaly v něm apokalyptický strach. Na dvoře jich byla úplná armáda, armáda odhodlaných lidí, kteří vzhlíželi k Pánovi zla, zatímco celý hrad strašidelně ječel a řinčel, jak ho smrtijedi pročesávali.
   „To je sice moc zajímavé,“ řekl Harry chmurně. „ale jak se odsud teď dostaneme, pochybuji že dokážeme nepozorovaně vklouznout na jednu z lodí u přístavu.“
   „Ne, to opravdu nepůjde,“ řekl Lexter zamyšleně. „Nemáme šanci se odsud dostat, východy jsou hlídané a jsou tu i smrtijedi, kteří mě znají.“
   Harry si povzdychl a opřel se zklamaně o hradbu. Při pohledu na obrovský dav s pochodněmi, který považuje Harryho jako úhlavního nepřítele mu útěk přijde marný. Srdce se mu zalilo zklamáním, protože si zase uvědomil, že už nikdy nemusí vidět své přátele, začal cítit smutek, když si na ně vzpomněl.
   „Stýská se mi po Ronovi a Hermioně,“ řekl Harry smutně.
   Lexter ho chytil na rameno a dobrácky poplácal. „Zase je uvidíš, neboj se, jednou přijde čas a zase se budete spolu smát,“ řekl Lexter s úsměvem. „Zase budete spolu a všechny problémy budou ty tam, však uvidíš.“
   Harry si povzdechl a rezignovaně řekl: „Mě se to zdá nemožné.“
   Lexter ho zvedl z hradby a pohlédl mu zpříma do očí. „Já tomu věřím, Harry, jednou to přijde a ty budeš zase žít jako normální kluk. Cítím to.“
   Harry ho objal, tahle slova potřeboval slyšet, když teď byli na konci sil, a dá se říct i na konci světa a přitom nemohli nikam jít.
   Lexter ho znovu povzbuzoval poplácáváním po zádech, pak se podíval na lidi tam dole.
   „Alespoň jsem si měl vzít pláštěnku,“ postěžoval si Harry, když si uvědomil, že je celý mokrý.
   Lexter se však stále díval dolů a pak ho něco napadlo.
   „Pláštěnku, no jasně,“ řekl a podíval se na Harryho. „Harry, ty jsi na to přišel, to by šlo… pojď za mnou.“
   Lexter se otočil a běžel po hradbě přímo do druhé kulaté a velké věže, která v sobě neměla nic jiného, než velké točivé schody. Harry se překvapeně vydal za ním dolů po schodech. dech se mu zase zrychloval, cítil nesmírný strach ale také až děsivé vzrušení, věděl že má sebou Lextera, který je neuvěřitelně silný, ale není všemocný.
   Doběhli do jednoho ze spodních pater. Lexter Harryho na rohu u jednoho odpočívadla zastavil a řekl mu, ať tady počká.
   Harry zůstal stát a bedlivě se kolem sebe v děsivé tmě a ječivém prostranství hradu rozhlížel. Svými chodbami rozhodně Azkaban působil o hodně strašidelnějším dojmem než ta nejstrašidelnější chodba v Bradavicích.
   Konečně se Lexter vrátil a v ruce držel dvě černé pláštěnky, které měly tak dlouhou kapuci, že spíš vypadaly jako kápě.
   „Nasaď si to,“ řekl Lexter.
   „A na co?“
   „Stanou se z nás smrtijedi,“ řekl Lexter.
   Harry se na něj s úžasem podíval a chvíli přemýšlel o čem to právě mluvil, pak si ale nasadil pláštěnku a běžel zase za Lexterem.
   Přirazili ke dveřím, kde Harryho Lexter zase zastavil a obrátil se k němu.
   „Takže Harry, někteří smrtijedi jsou dobří nitrozpytci,“ začal Lexter domlouvacím tónem. „nesmíš myslet na Brumbála, Rona, Hermionu, Fénixův řád, Bradavice, Hagrida, Klofana, mámu nebo tátu, ani na Dursleyovi a Kvikálkov, také ne na Hedviku, nemysli také na Pettigrewa, Malfoye, Siriuse, Lupina nebo kohokoliv jiného… hlavně nemysli na Pána zla…“ odříkal mu Lexter, pak se zamyslel a pravil. „Víš co, nemysli radši vůbec na nic.“
   Harry se na něj usmál a pokývl hlavou.
   „Připraven?“ zeptal se ho Lexter.
   Harry podruhé přikývl a začal se přemáhat, aby na nic nemyslel.
   Lexter se otočil a otevřel staré vrzavé dveře. Před nimi se objevila ohromná místnost, Harrymu připadala snad velká jako samotné famfrpálové hřiště. Strop mizel v nedohledné výši, avšak ze stěn trčely zlověstné chrliče tvaru dračí hlavy, které chrlily oheň, nebo se prostě jen smrtelnými pohledy šklebily. Podlaha byla až podivuhodně naleštěná a pokrytá blyštivými dlaždicemi. Po stranách haly byly různé rozesazené dveře, z jedněch z nich právě Harry vyšel.
   „Zakryj si obličej,“ upozornil ho Lexter, který měl svou kápi nasazenou jak nejvíc mohl, aby mu nikdo neviděl do tváře.
   Harry tedy udělal to samé, takže mu kápě trochu omezila výhled. Nemohl si ale nevšimnout několika smrtijedů, kteří u stěn haly, které byly celé popsané nějakým zvláštním prastarým písmem, vraždí ještě poslední strážné.
   „Nejraději bych jim pomohl,“ hlesl Harry.
   „A pak zabijí i tebe,“ řekl Lexter. „Říkal jsem ti, že tohle není pohádka… a také jsem ti říkal, abys na nic nemyslel.“
   Harry tedy přestal uvažovat nad strašlivými bolestivými skřeky strážců, nad kterými stáli smrtijedi a zkoušeli na nich kletby, které se nepromíjí.
   Pak ale zahlédl něco, co jeho snažení znovu na chvíli překazilo, nad hlavami se jim zlovolně vznášeli mozkomoři jako utrhlé černé prapory zaseklé ve vzduchu, každý se rozhlížel po lidech dole v hale, Harry jejich pohled hned vycítil, po zádech mu přejel mráz a hned se začal dívat jinam. Začali se blížit s davem ven z brány, Lexter si neustále hlídal o něco nižší Harryho kápi, aby se mu neztratil.
   V tom se jeden mozkomor snesl ze shora dolů a začal se řítit na Harryho. Ten se otočil a začal poplašeně ustupovat, okamžitě se před něj Lexter postavil a chňapl po hůlce.
   Mozkomor ale na poslední chvíli začal vysávat jiného kouzelníka, který šel vedle nich a který teď bolestně padl na kolena.
   Všichni smrtijedi a ostatní se teď k němu přihnali a odkryli mu kápi. Byl to jeden ze strážných, který chtěl prchnout stejně jako Lexter a Harry v přestrojení.
   „Tady je další!“ křikl smrtijed na ty v koutě, kteří právě umučili jednoho strážce k smrti.
   Harry na ten okamžik přestal zapírat své emoce, Lexter, který už málem vytasil hůlku jí zase pomaličku potají schoval a otočil se na Harryho. Kouknul na něj varovným pohledem a naznačil, aby pokračovali.
   Když se Harry otočil k odchodu, mozkomor, který zaútočil na toho strážce před chvíli se na něj podíval svou otrhanou kápí, pod kterou se objevila jeho ohavná plesnivá brada.
   Harry ztuhnul a snažil se na nic nemyslet, na poslední chvíli ho Lexter popadl za pláštěnku a tlačil ho před sebou.
   „Na nic nemysli, na nic nemysli,“ opakoval mu potichu Lexter dokud konečně bránou nevyšli z hrozivého Azkabanského hradu. Dav ale nesměřoval dolů k přístavu, všichni se shromažďovali na tom travnatém nádvoří uprostřed čtyř ohnivých fontán.
   „Musíme tam jít také,“ řekl Lexter. „kdybychom se odtrhli, tak budeme nápadní.“
   Harry přikývl a znovu se oba ztratili v davu, který se vzdaloval od Azkabanské brány.
   Harry zase začal nevěřícně koukat, tentokrát na horské trolly a jeskynní obry, kteří už stáli na nádvoří a hloupě se kolem sebe rozhlíželi, vypadali jako nějací přihlouplí roboti, kteří ke všemu potřebují příkaz, Harry ale věděl, že by si s nimi nebylo radno zahrávat, v prvním ročníku mu už jeden horský troll stačil. Navíc nad jejich hlavami létali mozkomorové jako nějaké černé deštníky, prolétávali k nádvornímu palouku a zpátky k Azkabanské bráně, jak oběma došlo, nejspíš dohlížejí, jestli se všichni v davu drží spolu a nikdo se nesnaží utéct. Venku stále pršelo tak silně, jako kdyby si tam nahoře někdo pustil naplno sprchu, Harry byl z druhé strany rád, že má na sobě pláštěnku, i když jeho tělo už bylo stejně tak i tak promočené. Lexter dostrkal Harryho až na samý okraj nádvoří, tudíž na okraj davu, aby popřípadě mohli rychle utéct. Vedle sebe měli jednu z ohnivých fontán, která ze sebe bez ustání chrlila plameny. Harry dokonce zahlédl opravdu zvláštní postavy, ty viděl když ho mozkomor vedl do cely. Byly to totiž mrtvoly, měly na sobě zaschlou mrtvolnou kůži a okoralé hábity, už na první pohled bylo vidět, jak na dešti ještě více hnisají. Dohromady těch tvorů a lidí tam muselo být do tisíce, možná i víc, bylo to jako armáda zkázy vyslaná zabít celý svět.
   Harrymu se při takovém pohledu zvyšoval strach a začal se klepat po celém těle, sám si říkal, že se z něho stává úplná vyděšená puťka, když ono ale stát v takovém davu člověku vážně nadzvedne mandle. Nad hlavami jim stále poletovali mozkomorové a déšť je smáčel čím dál víc. Při té atmosféře se opravdu Harrymu zrychloval dech a on dostával příšerný strach, že je tady mezi těmi tisíci lidmi najdou.
   „Hlavně na nic nemysli, Harry,“ řekl mu klidně Lexter. „na něco už přijdeme.“
   „Bože vy ale smrdíte!“ okřikl je nějaký muž.
   „To jsou oni?“ zeptal se další. „Já jsem si říkal, že tady něco tak příšerně smrdí.“
   Harry na Lextera pohlédl, Lexter stál klidně a vůbec nepohnul kápí, budil dojem, jako by ho vůbec nic neznepokojovalo, jako by nestál za povšimnutí. zato Harry měl stále větší potíže krýt svou třesavku, nejen protože by se bál, ale také tu byl v tom dešti příšerný chlad. V tom vepředu na jakési pódium pro jednoho vystoupil nějaký muž.
   „Kouzelníci, čarodějky, trollové, nemrtví, ghůlové, obři, všichni zde přítomní…“ ozval se posílený hlas muže na pódiu, ze kterého Harry bez okolků poznal Luciuse Malfoye, také pocítil, jak při prvním vysloveném slovu sebou Lexter neklidně škubl.
   „Pán všeho zla, náš vznešený lord právě dorazil, aby pozdravil všechny přítomné stoupence svého řádu.“
   V tom Harryho šlehla taková bolest, jakou už dlouho nezažil, ani bolest kterou zažíval v kobce nebo na Bárce mrtvých se jí nerovnala, padnul celým tělem na zem a hrdlo se mu stáhlo, obě ruce měl přitisknuté na čelo a drtivě si ho dřel.
   Lexter k němu přiskočil a pomohl mu se postavit, ale bylo to marné.
   „To ta tréma,“ vysvětlil ostatním v okolí, kteří si Harryho pádu všimli. „Harry, no tak, postav se,“ řekl mu potichu do ucha Lexter „Musíš to přemoct, jinak nás prozradíš.
   V tom se ozval strašlivý řev, na obloze se znovu objevilo znamení zla a na pódium kráčela postava celá zahalená v dlouhém hábitu s kapucí. Všichni jásali a tleskali, horští trollové bouchali palicemi do gongů, jejichž zvon se rozléhal po celém širokém okolí.
   Harry při tom shonu nemohl vůbec popadnout dech, bolest se tak strašlivě stupňovala, že se to nedalo vydržet.
   „Bože, on nás objeví,“ hlesl mu neklidně do ucha Lexter a stále ho před všemi zraky zvedal na nohy.
   Najednou se k nim začali blížit mozkomorové, Lexter na ně smrtelným výrazem vyvalil oči začal se kolem sebe rozhlížet. Pak dal obě ruce nad Harryho hlavu a zavřel oči. Harry cítil, jak se mu bolest pomaličku zmenšuje a jak znovu přichází k vědomí, Lexter stále nepřestával a něco si huhlal pod kapucí.
   Nakonec se Harry znovu postavil na nohy, těsně před tím, než mozkomoři dolétli a začal se zase snažit na nic nemyslet, i když to v tom davu byl přímo nadlidský úkol.
   Lexter stáhl ruce k sobě a našeptal Harrymu. „Upoutali jsme příliš pozornosti, jestli tě zase zabolí, budeš se muset překonat a vydržet to, ano?“
   Harry se na něj uslzeně podíval a pomaličku pokýval hlavou, jizva ho ale stále třeštila, jako kdyby mu někdo sahal na otevřenou ránu na čele.
   To už ale postava v kápi ladným, klidným a pevným krokem dospěla až k pódiu, kde vystoupala na stupínek, aby ji každý viděl.
   „Nedívej se mu do očí,“ řekl Harrymu Lexter.
   Harry rychle obrátil oči do trávy a stále si mnul jizvu, celý se třásl, pociťoval znovu únavu a navíc ho jizva mohla ubolet.
   Postava na pódiu zvedla bílé kostnaté ruce a pomalu si sundala kápi, odkryl se její obličej a všichni vyděšeně vydechli, Harry se málem neudržel a podíval se na pódium, Lexter ho ale chytil za ruku a držel mu ji, Harrymu se zdálo, že mu tím dodává energii, kterou mu bolest ubírala.
   Voldemort měl tvář bělejší než lebku, na všechny teď civěly jeho rozšířené, zuřivě rudé kočičí oči, splasklý hadí nos s úzkými štěrbinami místo nosních dírek a s holou pleší, která dodávala postavě příšerný lebkovitý vzhled.
   Hned na to všichni na palouku, ta tisícovka lidí, nebo i víc si klekla na nohy a následně na všechny čtyři s hlavami sklopenými k zemi. Lexter na poslední chvíli stáhl Harryho také na zem.
   Voldemort znovu nadzvedl své kostnaté ruce vypadající jako dva bílí pavouci a vyzval všechny, aby se postavili.
   „Nadchází nová éra!“ ozval se jeho jako led chladný hlas, potom co všichni vstali a Harrymu se zastavilo na okamžik srdce, když ho zaslechl. Vyděšeně vyjekl, to se ale naštěstí ztratilo v hustém dešti.
   „Dny nadvlády nečisté krve jsou u konce.“ ozval se znovu hlas hrozivé postavy na pódiu, která i když byla menší, než všichni ti trollové a obři, vypadala ze všech nejzleji. „Od nového roku…“ pokračoval dál ledový hlas. „se bude počítat nová doba.“ nikdo ani nemukl, každý napjatě naslouchal, jediné co bylo slyšet byly blesky a nekompromisní déšť.
   „Nikdo už neunikne svému osudu.“ říkal dál Voldemort. „Od příštího roku existují pouze dva druhy tvorů na této zemi… Přívrženci lorda Voldemorta… nebo mrtví.“ řekl a zase se odmlčel, při každé odmlce se podezíravě díval po každém v davu, jako by jim četl myšlenky. „Přívrženci, kteří se nezastaví před ničím a vždy pomohou svému pánovi, i kdyby to mělo být to poslední co v životě udělají.
   Život…
“pokračoval Voldemort. „je příliš krátký na to, aby jste ho promarnili svými zbytečnými dosavadními životy. Brány Azkabanu se opět otevřely a vy se přidáte k nám!“ Harry sebou znovu vyděšeně cukl, Lexter mu pevně stiskl ruku. „Přidáte se k armádě spravedlnosti a proměníte svět v jednu velkou apokalypsu!“ Lexter znovu pevně stiskl Harryho ruku, aby věděl, že stojí při něm a že v tom není sám. „Mudlové se konečně dozví o našem světě… a to bude také to poslední, co v životě poznají!“ rozléhalo se po palouku. „Vyčistíme tento zašlý svět od špíny… a nikdy nedovolíme, aby nás někdo dál zavíral do vězení! Jak jsem řekl, jsou jen dva druhy lidí, ti co stojí při nás a mrtví.“ Voldemort se naklonil ledově dopředu a zeptal se: „Je tu snad někdo, kdo stojí na druhé straně?
   Harry odhodlaně zvedl pohled, jestli někdo stojí na té druhé straně, tak je to on, jenže přesně v tom okamžiku mu pohlédl do očí i samotný Voldemort. Harry s obličejem pod kápí ztuhnul, ale to ho znovu do čela praštila další obrovská vlna bolesti.
   Voldemort ucukl a zaměřil se na místo, kde stál Lexter a Harry. Lexter ještě pevněji stiskl Harrymu ruku, toho teď však přímo příšerně pálila jizva.
   To už však si to Voldemort dlouhými kroky rázoval paloukem přímo k nim. Všichni mu v cestě uhýbali jako králi, Lexter se spěšně otočil k Harrymu, v očích měl ještě větší zděšení, než které měl když čelil Démonovi.
   „Harry, ať se stane cokoliv, musíš se odsud dostat,“ řekl mu nejistým hlasem.
   „Odsud se dostaneme oba,“ hlesl Harry a chytil ho za ruku.
   To už ale byl Voldemort příliš blízko, takže se pustili a Lexter Harryho trochu poodstrčil.
   Voldemort přišel až k nim a na oba dva koukal svýma smrtelně rudýma očima. Byla tma a hustý déšť, takže jim neviděl do kápí.
   Harry si vzpomněl na všechno, co ho v životě Lexter naučil a pokusil se ze všech sil na nic nemyslet a zapřít své pocity, teď měl před sebou znovu svého soka, toho, kterého byl předurčen zabít.
   Pak si to ale Harry uvědomil, přes celou tu ukrutnou bolest, kterou mu teď jizva způsobovala, až se mu podlamovala kolena, uvědomil si, že Voldemort není připravený, mohl by využít jeho nepřipravenosti a zaútočit smrtelným kouzlem, druhý hlas mu ale našeptával, že přece nemá na nic myslet, avšak to že má konečně šanci zabít největší zlo na světě, i když se strachy celý klepe, to ho přemáhalo víc, než předstírat očištění mysli.
   „Kdo se opovažuje stát stranou?“ zeptal se smrtelným pohledem Voldemort a na oba dva chladně koukal.
   Harry překotně dýchal a začal se v duchu modlit, jizva ho přímo řezala bolestí až do nitra hlavy, ale věděl, že stejně přijde jeho konec, buď zabije Voldemorta a vyhraje, nebo se Voldemort ubrání, tak či tak, Harry zemře, s tím se smířil už v létě, teď nebyl čas na pláč, jestli Harry někdy měl na světě nějakou cenu, tak právě teď.
   Harry popadl hůlku, Lexter ho bleskurychle zahlédl a zčistajasna padl k nohám Voldemortovi.
   „Ach pane, prosím o odpuštění, to já jsem se opovážil zapochybovat,“ žadonil Lexter jako nějaký ubožáček a Harryho tím zastavil. „Moje rodina… když si vzpomenu na svou rodinu, že mohou zemřít, nechtěl jsem je prostě ohrozit,“ zaprosil Lexter a políbil Voldemortovi lem pláště. Pak znovu zacouval a pokračoval. „Prosím o odpuštění, už se to nikdy nestane.“
   Voldemort na něj koukal pohledem, jakým se dívá faraón na otroka, pozvedl hůlku a řekl: „Crucio.
   Lexter zakřičel a začal se bolestivě válet po mokré zemi. Harry chtěl okamžitě zakročit, ale když viděl, co se kvůli němu Lexter rozhodl prožít, tak se zarazil. Voldemort ještě chvíli s ledovým úsměvem působil Lexterovi příšernou bolest, když v tom na Voldemorta za zády někdo zavolal.
   Sklopil hůlku a otočil se na Luciuse Malfoye, který na něj hleděl vážným pohledem.
   „Byli jsme v cele Pottera, můj pane,“ řekl Malfoy potichu. „Ani on, ani Lexter tam nejsou.“
   Voldemort se obrátil zpátky na ležícího Lextera a nechutně si svým hadím obličejem pomlaskl. Pak se znovu otočil na Malfoye a chladným hlasem řekl.
   „Já si nemyslím, že je to tvá chyba, Luciusi,“ řekl mu Voldemort. „Ty ho najdeš, ty mi ho přivedeš a ty mi tvé selhání vlastnoručně odpracuješ!“ křikl na něj zle.
   Pak se otočil na Lextera a řekl mu. „Ať se to už nikdy neopakuje, tvá rodina je pod ochranou lorda Voldemorta, nemusíš se o ni bát, pokud by se jí někdo jen prstem dotkl, přijde hned o půlku těla,“ řekl Voldemort, otočil se a zapískal až všem zalehly uši.
   V tom se z oblohy sneslo dolů nějaké ohromné zvíře, všichni rychle ustrašeně odskočili, byl to totiž drak, černý jako uhel i když s odporně zeleným nádechem, plný několik metrů vysokých ostrých rohů a ostnů, s krvežíznivýma rudýma očima a z tlamy a nozder se mu kouřilo. Byl přinejmenším plných padesát metrů dlouhý, možná i víc. Jeho odporný hadí krk dlouze čněl z jeho stejně tak odporného těla, oči měl jako sám ďábel, Harry si při tom pohledu vzpomněl, jak by vedle něho Maďarský trnoocasý, proti kterému bojoval ve čtvrtém ročníku, vypadal jako malé batole.
   Přistál těsně na okraj davu na skále, až se celá otřásla…

Drak v Azkabanu
_text

    … a jedno z ohromných a potrhaných křídel spustil na trávu. Voldemort po něm vyšel jako po padacích dveří a usadil se na zádech draka.
   „Ceremoniál bude pokračovat, až mi je seženete,“ řekl ještě rozkazovacím tónem Voldemort dolů k Malfoyovi. „jestli mi zkazíte plány jenom kvůli takové pitomosti, jako je Lexter, tak si mě nepřejte.“
   Hned na to drak mohutně mávl křídly, až několik kouzelníků kolem upadlo na nohy, jak je smetla vlna rozčeřeného vzduchu, záhy už byl drak v nedohlednu, protože jeho černota se skryla ve tmě.

Drak nad Azkabanem
_text

   Malfoy ještě počkal, než měl jistotu že je opravu pryč a otočil se na Notta za sebou. „Ať ho okamžitě najdou! Ať klidně prohledají celý hrad, ale hlavně ať ho najdou!“
   Harry přiskočil k umučenému Lexterovi a podal mu ruku.
   „Je mi to moc líto, já… já se omlouvám,“ řekl mu potichu omluvně.
   „To nic,“ řekl mátožně Lexter a zůstal sedět vyčerpaně na zemi.
   V tom se k Malfoyovi přihnal nějaký stařík s holí a začal na něj křičet.
   „Já je potkal! Já je potkal!“
   Malfoy ho zastavil a vzal ho neurvale za hábit.
   „Co jsi viděl, dědku?“ zakřičel na něho.
   „Co si to dovolujete?“ ohradil se Andrews.
   „CO JSI VIDĚL?“ zařval mu do ucha Malfoy, až staříkovi počechral vlásky na hlavě, které teď zkrápěl hustý déšť.
   „Pottera a Lextera, utekli od záchodků, nejspíš prchli odpadovou rourou,“ křikl Andrews.
   „Ti idioti se hnali těma…, oni se tím hnali ven?“ divil se Nott.
   „To musí smrdět jako celý zástup prasat,“ zaklel Malfoy.
   „TO JSOU ONI!“ zařval někdo na Harrym a Lexterem.
   „Já jsem si říkal, že nějak podezřele páchli!“ křikl druhý kouzelník.
   Harrymu poskočilo srdce, ale to ho už Lexter popadl za ruku a uháněli k fontáně.
   „STŮJ!“ křikl Malfoy a vyslal za nimi kouzlo, které do Lextera otočeného zády narazilo.
   Lexter se sklátil na okraj fontány, takže alespoň měl krytá záda, ale začal kvůli kouzlu omdlévat. Harry přiběhl k němu a začal ho prohlížet.
   „Harry uteč!“ zasípal Lexter a padal do mdlob.
   „Ten kluk nikam neuteče!“ křikl Malfoy. „Expelliarmus!
   „Protego!“ křikl Harry s nataženou hůlkou a kouzlo se od něho odrazilo.
   „Ale no tak Pottere, stojíš tu sám proti tisícovce lidí a stovkám mozkomorů,“ řekl s pobavením Malfoy, začal se k němu přibližovat a nad hlavou se mu objevili blížící se mozkomorové.
   „Není sám!“ křikl Lexter, seškrábal se z fontány a znovu se postavil před Harryho.
   Harry se však postavil vedle něj, nechtěl pořád stát za ním jako štítem.
   „Harry,“ napomenul ho Lexter, aby se vrátil za něj.
   „Já vás v tom nenechám,“ řekl odhodlaně Harry a pevně držel namířenou hůlku. „Nevzdáme se Luciusi,“ řekl Harry skálopevně.
   „Harryho dostaneš jedině přes mou mrtvolu,“ řekl nebojácně Lexter a pevně svíral hůlku, i když ho bolest z předchozího mučení stále zmáhala.
   „Jak je libo,“ pronesl Malfoy s ledovým úsměvem a společně s Nottem zakřičeli. „Avada Kedavra!
   „Pozor!“ zařval Lexter na Harryho a praštil s ním na zem, kouzla je těsně minula, až jim zasršela nad zády.
   Lexter namířil na Notta a štěkl. „Lumilus!
   „Proteg…“ Nott ale obranné kouzlo nestačil doříct a z Lexterovi hůlky do něj vletěly proudy světla. Nott ztuhnul a v tom se mu rozsvítily oči, když otevřel ústa, tak i pusa, nakonec vytrysklo světlo i z uší a Nott omámeně padl k zemi.
   Malfoy se na něj s obavami podíval, ale to už za ním stála asi stovka dalších lidí s vytasenými hůlkami, celá armáda Pána zla teď na ně zlostně mířila a připravovala se je zabít.
   „Uznávám, že jsi nebezpečný Lexi, nebo se to alespoň o tobě tvrdí,“ řekl ledově Malfoy. „Ale i slavný Brumbál by v takové situaci vzal nohy na ramena,“ řekl a následoval úsměšek Voldemortových stoupenců, kteří se teď objevili všude na obzoru.
   Harry na ten pohled vystrašeně koukal, srdce mu bilo závratnou rychlostí, strachy mohl vypustit duši, ale pak se ohlédl na Lextera. Ten měl nerozhodný výraz, kouknul na Harryho ale stále si hlídal smrtijedy.
   „Až do konce, pane profesore,“ řekl odhodlaně Harry a znovu pevně uchopil hůlku.
   „Harry, ty musíš žít,“ trval na svém Lexter.
   „Jdu za Siriusem,“ řekl rozhodně Harry a vzpomněl si na Siriuse, když si uvědomil, že za ním půjde, bylo mu o trochu líp, z očí mu však ukápla slza.
   „Ještě nepřišel tvůj čas, Harry,“ řekl smlouvavě Lexter.
   „Má pravdu Pottere, to Pán zla rozhodne, kdy zemřete,“ řekl Malfoy a užíval si jejich vyděšených pocitů.
   „Teď nebo nikdy, Lextere,“ řekl Harry a zahleděl se do davu, který se jim posmíval.
   „Harry, ne,“ varoval ho Lexter.
   „Až napočítám do tří,“ řekl Harry. „Nevím jak mocná kouzla znáte, ale ať je to co nejsilnější.“
   „Harry, to nemůžeš,“ žadonil Lexter.
   „Jedna,“ řekl Harry a pevně se zahleděl na Malfoye.
   „Děláte chybu Pottere,“ řekl Malfoy se zlomyslným pošklebkem. „S hůlkami se stále můžete bránit a my na vás nemůžeme.“
   „V tom má pravdu Harry, přestaň,“ řekl Lexter.
   „Dva,“ řekl odhodlaně Harry.
   Lexter se na něj znovu pevně zahleděl, pak se zhluboka nadechl a zamířil svou hůlkou také do davu. Byli sami proti tisíci lidem s pochodněmi a hůlkami, nad nimi létala přinejmenším stovka mozkomorů a pomalu se k nim blížili i jeskynní obři a horští trollové, pokud to někdy měl být konec, tak to právě teď.
   „Tři!“ křikl Harry…
   „Expelliarmus!“ ozval se hlas a oběma vyletěly hůlky z rukou.
   Oba se poplašeně podívali za sebe, na fontáně seděla v přitažlivém postoji Lestrangová, v rukou měla tři hůlky a ukazovala jim svá stehna.
   Všechny teď smáčel déšť, Harryho jako by někdo praštil palicí, když uviděl Lestrangovou, zmohl ho takový vztek a odhodlání, vůbec nemohl uvěřit, že pořád ještě žije, tak proradná ženská, ta co zabila Siriuse a teď jim ukončila poslední šance na obranu, to je ta, která zabije i je samotné. Dostal znovu ten pocit, který ho přepadá jenom málo kdy, pocit, že právě umře.
   „Tady jsi Lexi, fešáku,“ řekla Belatrix a hupla dolů z fontány, až dopadla na zem. „A máš sebou mého nejoblíbenějšího kluka,“ řekla s úsměvem na Harryho.
   „Dobrá práce, Belatrix, je nejvyšší čas zavolat Pána zla,“ řekl Malfoy.
   „Ještě chvíli počkej,“ řekla Lestrangová, předala Malfoyovi obě ukořistěné hůlky, otočila se a přešla k Lexterovi. Přiblížila se k němu a začala se na něj lýsat.
   „Proč jsme ten náš vztah vlastně ukončili?“ zeptala se a pohladila ho na tváři, jako kdyby jí nevadily pohledy všech ostatních smrtijedů. „Vždycky jsem pro tebe měla slabost,“ našeptala mu do ucha.
   „V tom případě vás svedl každý, kterého jste uviděla,“ pravil Harry ledovým hlasem. „Až můj otec měl takový rozum a dal vám kopačky.“
   Lestrangová dělala, jako kdyby toho malého spratka Harryho neslyšela. „Myslela jsem, že by nám to spolu mohlo klapat, tak co to bylo? Proč nám to skončilo?“
   „Protože jsem potkal člověka, který mi v hlavě rozsvítil to správné světlo,“ řekl Lexter ledově. „zato ty jsi potkala člověka, který to tvé zhasl.“
   Lestrangová se uculila a políbila ho na tvář, podle toho co ale Harry mohl vidět, byl ten polibek ledový jako ona sama.
   „Je škoda, že tě musím zabít,“ řekla chladně Lestrangová. „Máme to od Pána zla povolené, víš?“
   „Slez ze mě ty zaprodaná mrcho,“ řekl stejně tak chladným hlasem Lexter.
   Lestrangová se od něho rychle odtáhla a namířila na něj hůlku. „Crucio!
   Lexter padl bolestí na trávu a začal skučet. Harry vyběhl k Belatrix, ale ta se otočila a kouzlo použila i na něj.
   Byla to jako rána olovem, Harrymu se snad rozlomily nohy, které jako by zmizely, srdce jako by mu nepumpovalo nic jiného, než střepy. Takovou bolest jakou prožíval dnes večer, už dlouho nezažil, byla tak silná, že křičel na celé kolo a z očí mu vytékaly slzy.
   Lestrangová sklopila hůlku a přiblížila se k Harrymu. Klekla si k němu a otřela mu slzu z oka. „Takový milý chlapšček,“ zašišlala na něj. „A takové tlápení plošífá a pšitom sbytešně.“
   Lexterovi nechybělo mnoho do kómatu, i tak ale když zahlédl Belatrix skloněnou nad Harrym, nad tím kterého měl ochraňovat, popadl svojí náhradní hůlku. „Vaolentis!“ křikl a Belatrix zaskučela bolestí, protože je jí na tváři objevila ohromná řezná rána.
   Harry toho moc neslyšel, protože mu Lestrangová způsobila příšerná muka předchozím kouzlem, slyšel jak někdo Lexterovi doslova vykopl náhradní hůlku z ruky a jak se kolem něho nahnal celý obrovský dav smrtijedů a surově ho začali bít.
   Lestrangová rychle sáhla po své hůlce a ránu si v cuku letu zahojila. Harry pak už opravdu všechno začal vidět mlhavě, z pusy mu začala vytékat krev, cítil jak se mu zavírají víčka, jakou silnou kletbou na něj Belatrix působila, nebo spíš jak moc si přála jim ublížit.
   „Takže Harry, tohle ti možná bude něco připomínat,“ řekla Lestrangová a už nepůsobila takový klidným dojmem. Odehnala všechny smrtijedy a vězně od pohmožděného a vážně zraněného Lextera, který celý zkrvavený ležel bezvládně na zemi.
   „Jistě si vzpomínáš na svého kmotra Siriuse,“ řekla Belatrix a hodila k Lexterovi jeho náhradní hůlku. „Byla to stejná bačkora, jako je tenhle,“ řekla a kopla Lextera ho boku.
   „Lextere!“ křikl Harry bezvládně.
   „Ale ale, chlapeščofi na plofešůlkovi zaleší, ňo ťo še potívejme,“ zašišlala znovu Belatrix posměšným tónem a kopla Lextera surově do obličeje, až mu roztrhla kůži na tváři, ze které se vyhrnula krev.
   „Uvidíme, co z tebe ještě vymačkám,“ zasmála se Belatrix a mnula si ruce.
   „Tak na to se podívám,“ řekl radostně Malfoy. „vždycky mám rád, když se Lestrangová na někom zvlášť vyblbne, než ho pak zabije,“ řekl smrtijedovi vedle sebe.
   Harrymu se mlžil výhled, stále ale mohl vidět, jak Lestrangová na Lextera znovu použila kletbu Cruciatus. Zahlédl, jaká muka Lexter prožívá, začal plakat a drápal se za ním po trávě na pomoc.
   „Pottlíšček by chtěl pomošč?“ zeptala se šišlavě Lestrangová a zamířila na plazícího se Harryho hůlku.
   „Ne!“ okřikl jí Malfoy. „Pán zla chce mít Pottera čerstvého, pamatuješ?“
   „Pravda,“ řekla Lestrangová a kopla do Lextera. „No tak vstávej fešáku, máš vedle sebe hůlku, tak se braň.“
   Lexter se bezvládně překotil na druhou stranu a natáhl ruku po hůlce, kterou mu Belatrix hodila a která teď ležela v hustém dešti na trávě. Lestrangová ho s posměškem obešla a vzala ležící hůlku za špičku a vždycky, když na ní Lexter málem dosáhl, tak jí poposunula.
   „No tak, už jí skoro máš,“ říkala mu a na první pohled se dobře bavila.
   Lexter se obrátil na Harryho, v očích měl takový soucit, jaký v nich Harry ještě nezažil, bylo to poprvé, co naopak Harry četl myšlenky Lexterovi, viděl v jeho očích strach, který ale neměl co dělat s ním samotným, bál se o Harryho.
   „Takže drahý Pottere, asi bychom to měli skoncovat,“ řekla Belatrix.
   Harry se postavil na všechny čtyři a udýchaně na Lextera koukal, srdce mu tlouklo jako o závod, nestačil se nadechovat, celá tisícovka obrovského davu teď horoucně přihlížela, jak se Potter krčí na čtyřech v hustém dešti na trávě a jak mu z pusy vytékají pramínky krve. Ale i tak zahlédl v Lexterově obličeji něco zvláštního. Z posledních sil na něj promlouval na dálku svými zakrvácenými ústy. Nejdřív se zkřivila do jasného M, pak O, pak R, potom P, H, Y, a nakonec S.
   „Poslední dobou mám štěstí na zabíjení Potterových blízkých,“ zasmála se Belatrix a všichni smrtijedi za ní. „Viděla jsem tě, jak jsi prožíval smrt svého kmotra Harry,“ řekl zase Lestrangová a pohlédla na Harryho. „Zaručuju ti, že budeš mít lístky na výhled zdarma.“
   Belatrix zvedla hůlku směrem na Lextera. „Dívej se Pottere, proč jenom blázni stojí v cestě Pánovi zla,“ pronesla vítězoslavně.
   Harry viděl jak míří na Lextera, jasně se mu promítla vzpomínka na Siriuse, teď mu chtěla ta mrcha zabít dalšího člena rodiny.
   Lexter na něj ještě naposledy pohlédl, v očích se mu zračilo odhodlání. „Ty to dokážeš Harry!“ křikl z posledních sil a pak zůstal nehnutě ležet
   „Lextere!“ zakřičel ještě uslzený Harry a natáhl k němu ruku.
   „Sbohem Lextere, pozdravuj ode mě Siriuse, až ho uvidíš,“ řekla a mávla hůlkou.
   Harry zavřel oči, tělem mu projelo tak příšerně a neuvěřitelně silné odhodlání, že mu připadalo, jako kdyby se měl roztrhnout na několik částí, rukama křečovitě a tvrdě svíral trávu na zemi a zatnul zuby jak nejpevněji mohl. Celý se odhodláním začal třást, vybavil si všechny, na kterých mu záleží, Hagrida, Rona, Hermionu, Lextera a v neposlední řadě mámu a tátu… mámu a tátu, honilo se Harrymu v hlavě… mámu a tátu… tátu… jelen… dvanácterák! To je dvanácterák, to tím Lexter myslel. Harry začal pěnit, do jeho těla se dostávaly posílené dávky adrenalinu, začal křičet ze všech sil jak nabíral sílu a vůli, pokud někdy měl zvládnout se proměnit tak to právě teď!
   „MORPHYYYYS!“ zařval Harry silně jako lodní zvon.
   V tom se mu začaly prodlužovat nohy, prodlužovat hlava, ruce se také prodlužovaly a jeho tělo se zbarvilo do bílé.
   Harry křičel pořád dál na celé kolo, jako kdyby ho vraždili, ale to ne, prožíval naprosté odhodlání, všichni smrtijedi teď na něj vystrašeně koukali, dokonce i mozkomoři se zarazili, Harry se začal měnit na nějaké zvíře.
   Jenže v tom mu z boku vyrašily dvě ohromná orlí křídla, která rozhodně s dvanácterákem nemají nic společného, a nos se mu začal formovat do koňského. Tělo to samé a nakonec se plně zformoval do jakéhosi okřídleného koně, překrásně bílého a čistého jako sníh.
   Harry jako kůň si rázně odfrkl, hbitě a odhodlaně se vzepjal na nohy a rozběhl se jako parní válec na Belatrix, kterou v okamžení povalil, tak odletěla jako před tím, když do ní vrazil Dudley.
   Kůň se v dalším okamžiku zastavil a pohodil na Lextera hlavou, naznačil mu, aby se vyhoupl nahoru, ale Lexter bezvládně ležel a začal kroutit hlavou.
   „Harry, musíš utéct, máš křídla, ty jsi Pegas!“ křikl na něj Lexter s posledním úsměvem, kterého byl schopen. „Máš kouzelnou moc, leť!“
   Harry ale zakroutil hlavou, nenechá ho tu, v tom se ale od všech smrtijedů na něj začaly valit proudy kouzel, které mu narážely do boku a jako zázrakem se odrážely.
   „Harry, ty musíš letěl, musíš žít!“ křičel Lexter a odehnal ho od sebe.
   Kůň na něj stále hleděl a měl před očima Lextera jak umírá…
   Pak ale roztáhl křídla a zamával s nimi. Kouzla se od něho odrážela jako od zrcadla, jeho zářivá srst se načechrala a kůň se vznesl do vzduchu.
   Azkaban pod ním mizel v nedohlednu, kůň se nevracel a uháněl dál.

Pegas odlétající z Azkabanu
_text

   Moře bylo nekonečně, zdálo se, jako by křídla dodávaly letu neuvěřitelnou rychlost, jasně bílý kůň zářil na nebi jako večernice a dál letěl k nebesům…

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: