Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-18 | Čteno 3073x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 42.


Shledání přátel

Přenášedlo s Harrym prásklo na hustou pokrývku sněhu, až se mu do ní zabořil i obličej.
   Rychle se ze studené země postavil na nohy a utíral si brýle od sněhu. Na rozdíl od New Yorku tu už byla kvůli jinému časovému pásmu absolutní tma, avšak měsíc jasně svítil na obloze. Harry sice nevěděl, kolikátého je, ale věděl, že je úplněk, protože vůbec nepotřeboval jakékoliv lampy, aby mohl vidět na cestu a okolí, měsíc svým světlem jasně prosvěcoval skrz a sníh se na zemi zlatě třpytil v jeho svitu.
   Byl na hlavní ulici Prasinek před obchodem Taškářovy žertovné čarodějné rekvizity. O kus dál byla soví pošta, která teď zela prázdnotou, vůbec celé Prasinky a jejich doškové střechy pokryté sněhem se zdály být bez života, to znamenalo buď, že to je nejnudnější vesnice na světě, a nebo že je už po půlnoci a všichni v tomhle kouzelném světě už spí.
   Harry si vzpomněl, jak mu Lexter řekl, aby okamžitě šel do hostince U prasečí hlavy. Také moc dobře věděl, kde je, minulý rok si tam domlouvali Brumbálovu armádu a aniž by tušili, tak byli sledováni, nebo spíše odposloucháváni všemi, kdo v ten den v tom hostinci byli.
   Ihned se tedy vydal směrem k hostinci. Jak vidno sněhu už napadala pěkná řádka, jediné stopy na hlavní ulici teď patřily Harrymu, protože nikdo jiný tady nechodil a stopy z odpoledního ruchu Prasinek už stačil zapadat sníh.
   Připadal si, jako kdyby byl teď jediný na světě, ve všech okolních chalupách byla zhasnutá světla a pečlivě zabedněná okna, jako kdyby všichni čekali příchod nové doby ledové.
   Harry se ale uklidnil, protože moc dobře věděl, že tak je to tu vždycky, když začal padat sníh, vskutku už to měl šanci tři roky poznat. Už tři roky chodil do Prasinek a letos to měl zakázané, je vůbec štěstí, že se tu letos mohl ukázat, i když to vlastně bylo jedno, protože stejně všechny obchody byly zavřené.
   Konečně narazil na úzkou a nenápadnou postranní uličku, ihned se po ní vydal a kráčel pořád dál v hustém sněhu, který mu pronikal skrz boty a studil ho na prstech.
   Harry si také uvědomil, že nebyl v žádné kouzelné vesnici po setmění a zvláště v době, když každý už věděl, že se Voldemort vrátil, takže to určitě je ten důvod toho ticha tady. Všichni dostali instrukce, jak zabezpečit své obydlí proti smrtijedům, kteří stále ještě nezačali svou krvavou hru.
   Pak zahlédl v dálce temnou a zašlou chajdu celou pokrytou sněhem s temnými okny. Nad oprýskanými a starobylými dveřmi se na zrezivělé konzoly jako vždycky skřípavě houpala zašlá dřevěná deska s obrázkem hlavy divočáka, z níž vytékala krev na ubrus.
   Už na první pohled tenhle pajzl vypadal odpudivě a lákal většinou jen opravdu divné lidi, které se chtěli schovat před davy a společností.
   Tuhle noc se však nepohnula ani větvička a nezafoukal ani závan větru, Harrymu z celé téhle podívané naskakovala husí kůže a při pohledu na nestaraný hostinec ještě více.
   Došel až ke dveřím a připravoval se zaklepat, pak se ale zarazil a zvědavě přiložil ucho k otlučeným dveřím. Zevnitř se neozval ani jeden hlásek nebo šramot, jako kdyby tam nikdo nebyl.
   Harry se zhluboka nadechl, vstoupit se mu příčilo snad nejvíce, zvláště pak při pomyšlení, že kousek odtud je jeho škola, teplá společenská místnost a příjemně hřejivá postel. Opravdu je to jen pár kroků odtud, Harryho zmáhal chtíč se tam vydat, neuposlechnout příkazu Lextera a vyrazit do Bradavic. A když by nemohl do školy, tak alespoň za Hagridem, ten by ho určitě přivítal s otevřenou náručí, horkým čajem a jeho pochoutkami, které by už v tuhle chvíli Harry klidně snědl.
   Něco ho ale lákalo vstoupit dovnitř, něco, co volalo po jakémsi tajemství, které je nutno poodhalit, alespoň nakouknout a ukojit tu touhu. Copak si už tolikrát zvykl na nebezpečí, že ho teď hodlá i vyhledávat?
   ‚Dost řečí, Lexter hrozně spěchal, aby mě sem dostal, tak ať to mám za sebou.‘ řekl si Harry a zaklepal zmrzlými prsty na dveře.
   Zaklepání bylo v tomhle tichu tak hlasité, že se Harry až bál, aby tím nevzbudil ostatní obyvatele Prasinek.
   Zevnitř však stále nebyl slyšet ani jeden pohyb, Harry poodstoupil na stranu a nakoukl do oken. Nevěděl však, jestli je přes ně daná nějaká krycí deska, nebo jestli jsou tak zašpiněné, v každém případě neviděl nic jiného, než svůj vlastní odraz, který ještě posiloval svit měsíce.
   Znovu zaklepal, tentokrát silněji, přesně v té chvíli se zevnitř ozvalo odsunutí židle, bublání a jakési hluboké zachroptění, až Harrymu strachem nadskočilo srdce.
   „Je zavřeno a nemáme tu žádnej nocleh pro tuláky!“ ozval se hlas nějakého starce zevnitř hostince.
   Harry chvíli překvapeně stál a pak se poněkud váhavě naklonil ke dveřím.
   „Mě k vám poslal profesor Lexter, prý je to důležité,“ řekl Harry hlasem, ve kterém se snažil skrýt své obavy.
   Ale jakmile řekl slovo Lexter, ozvalo se nějaké škubnutí se židlí a rychlé kroky. Pak nějaký zvuk, jako když se někdo hrabe v nějakých šatech, znovu šoupavý zvuk a pak se kroky blížily ke dveřím.
   „Okamžitě jděte pryč!“ rozkřičel se hlas zevnitř chalupy, až se Harry lekl.
   „Já ale nemůžu, oni by mě zabili,“ řekl Harry prosebným tónem a rozhlížel se kolem sebe, jestli už neuvidí nějakého kouzelníka, protože se jejich hlasy nesly po okolí.
   „Na to vám nenaletím, okamžitě zmizte!“ křikl nevrlý starý hlas zevnitř hostince.
   Harry chvíli ustaraně přešlapoval u dveří a pak řekl: „Já jsem Harry Potter pane. Prosím, nutně potřebuji pomoct.“
   Jakmile řekl své jméno, ozvalo se znovu šoupavý zvuk a hned na to se dveře pomaličku o trošičku pootevřely.
   Nejdřív se za nimi objevily vousy a pak dvoje oči, které si Harryho podezíravě prohlížely.
   „Jsi opravdu Harry Potter?“ zeptal se ho podezřívavě.
   „Ano, pane,“ odvětil Harry a snažil se tvářit mile. „Profesor Lexter mě za vámi poslal přenášedlem, prý se mám co nejrychleji dostat do hostince U Prasečí hlavy.“
   Muž se ušklíbl a znovu si ho prohlédl, pak se ohlédl za sebe, pak znovu na Harryho a pak spočinul očima na jeho jizvě.
   „Je mi líto, teď sem nemůžeš, mám tu něco důležitého,“ pronesl mrzutě muž a zavřel dveře.
   Harry na něj vykulil oči a stále ještě nemohl uvěřit, že ho Lexter pozval za někým takovým.
   „Tak děkuju za pomoc,“ začal říkat Harry hlasitým a naštvaným tónem. „já tady prostě budu bloumat po Prasinkách a hledat nocleh, možná, že mě Voldemort zabije, ale…“
   „TICHO!“ křikl muž a vyběhl z hostince s hůlkou v ruce. „Už nikdy neříkej to jméno nahlas, obzvlášť přede mnou ne.“
   „Prosím, já vážně nutně potřebuji pomoct,“ žadonil Harry.
   Muž si ho znovu začal prohlížet, spíše ale v obličeji než po těle. Sám měl spoustu dlouhých šedivých vlasů a plnovous, postavou byl vysoký a hubený. Harry ho už jednou viděl, byl to hostinský v tomhle výčepu, ale zvláštní na tom bylo to, že už minulý rok byl Harrymu nějak zvláštně povědomý.
   „Dobře, počkej tady,“ řekl mu a znovu zmizel v hostinci.
   Harry měl nutkání dovnitř nakouknout už od první chvíle, co přišel ke dveřím, takže se pomaličku začínal přibližovat ke vchodu. Dveře se trošičku pootevřely a Harry zahlédl jakýsi bublající kotlík nad barovým stolem, hned na to se ale objevil ten kouzelník, vyšel ven na sníh a zavřel za sebou petlicí dveře.
   „Tak pojď,“ řekl nerudně.
   Vyšlapoval stále dál a dál, vyšli z úzké uličky a dali se po hlavní cestě nahoru. Jejich kroky bylo to jediné, co bylo v tomhle tichu slyšet, muž stále držel hůlku v ruce a bedlivě se kolem sebe rozhlížel, jako kdyby čekal útok celé armády smrtijedů, popravdě by to Harryho ani nepřekvapilo. Coural se za ním jako nějaký pes a prohlížel si jeho vlasatý zátylek. Muž měl vlasy tak dlouhé, že si Harry pak uvědomil, že jediné tak dlouhé vlasy má samotný Brumbál. Navíc muž měl stejně tak dlouhé vousy, takže to možná ani nebyla náhoda.
   Stále stoupali hlavní cestou a okolní domky už začaly řídnout, nakonec už kolem nebyly žádné a Harry viděl široko daleko jenom planinu. Stále to tu ale znal a začínal mít špatné tušení o tom, kam ho ten muž vede, přidal tedy trochu do kroku a dohnal ho.
   „A jak se vůbec jmenujete?“ zeptal se Harry.
   Muž se na něj nevrle ohlédl stále mlčel, jako kdyby s ním nechtěl o ničem mluvit.
   „Proč mi to nechcete říct?“ dotíral dál Harry.
   „Někteří lidé se nesnaží být společenští, proto také jsou sami,“ breptnul muž jakoby stranou.
   Pak dorazili k jakémusi rozcestí, které teď v husté pokrývce sněhu nebylo vůbec vidět.
   Vydali se směrem do kopce po, na první pohled strašidelné, cestě, která spíš odpuzovala, než lákala. Kolem cesty a nejbližších pozemků byl obehnán jakýsi provizorní drátěný plot, který sotva držel, Harry jasně znal tohle místo, byl tu před třemi roky, v den kdy sám málem zabil Siriuse, blížili se ke Chroptivé chýši, nejstrašidelnějšímu stavení v Prasinkách a možná i v Británii.
   Muž však bez otálení a ohlížení stále vykračoval stejným tempem výš a výš po ohavné tmavé cestě.
   „Vy se znáte s Lexterem?“ zeptal se znovu Harry.
   „Jo,“ hlesl kouzelník.
   „Jste přátelé?“ ptal se dál Harry, i když viděl, že muže jeho otázky otravují.
   „Lexter si váží cizího soukromí a nepokládá mi takové pitomé otázky,“ pronesl ještě nevrleji kouzelník a trochu přidal do kroku až se Harry divil, že tak starý muž může tak upalovat.
   Pak se před nimi objevilo to ohavné stavení. Bylo několikapatrové a vypadalo, jako kdyby jednotlivé neforemné bloky dřevěných oprýskaných pokojů poskládal někdo křivě na sebe, k tomu se ještě celá stavba nebezpečně nakláněla a vrzala, jako kdyby do ní strkal neviditelný obr. Všechna okna byla vytlučená a zabedněná několika kusy dřeva, kolem byly místo zahrad samé zarostlé močály z nichž se občas ozvaly jakési skřeky jejich obyvatel, kteří občas na nově příchozí pohlédli svýma děsivýma očima. Nakonec došli až ke vchodu a Harry si pak vybavil vše, co o Chroptící chýše někdy slyšel.
   „Ale já jsem slyšel, že se do ní nedá nikudy dostat?“ řekl Harry když skrz močálovitou příchozí cestu došli až k neuvěřitelně oprýskaným dveřím.
   „Správně to má fungovat tak, že se nikdo nemůže dostat ven, proto jsem… proto byla zkonstruována,“ opravil se muž a mávl hůlkou na dveře, za kterými se hned na to ozvalo zapraskání a padání závor, které byly na ně přibyté.
   „Ale jedna cesta existuje,“ napověděl mu Harry.
   Kouzelník se na něj zamyšleně podíval a nakonec neurvale řekl. „Řeknu ti to, co jsem řekl před pětadvaceti lety Lupinovi, tady budeš v bezpečí a každý tu bude v bezpečí před tebou,“ řekl, otočil se a začal mizet v dálce.
   „Vy tu nezůstanete?“ zavolal ještě na něj vystrašeně Harry.
   Muž však neodpověděl a zmizel mu zanedlouho z dohledu.
   Harry nakoukl dovnitř, interiér se za ty poslední roky vůbec nezměnil. Harry pomalu vstoupil dovnitř a přiložil si ruku ke kapse, kde schovával hůlku.
   Hned ale jakmile překročil práh se dveře s hlasitým prásknutím za ním zavřely a všechny závory a prkna se znovu samy přitloukly na jejich rám.
   To ho trochu vyděsilo, konec konců počítal s tím, že se odsud bude moci dostat, jenže teď, ať tu na něj vyskočí cokoliv, tak je tu uvězněný.
   Místnost zase obsahovala různé harampádí, rozsekané skříně a stoly, o nichž Harry už věděl, že je zničil Lupin v těle vlkodlaka. Když si na něj tak vzpomněl, uvědomil si, že je úplněk a že teď je určitě Lupin nedostupný. Dále tu byly pohozené na třísky rozbité ztrouchnivělé židle, poházené napolo sežrané šaty a podlaha měla snad stejný nános jako zem venku, s tím rozdílem, že tady se jednalo o prach. Pokud někdo chtěl sbírat prach do lektvarů, tak tady by se vážně vyřádil, protože ho tu byla fůra, úplné hordy jemňoučkého prachu po celém domě. Tapety se už, jak se zdá, odlouply skoro úplně a za nimi se objevovaly jednotlivé kusy zašlých prken. Celá stavba se sama kymácela a nakláněla, přitom nesnesitelně vrzala, jako kdyby se měla každou chvíli zhroutit.
   Harryho alespoň uklidňovalo to, že ví proč se tomuhle stavení říká nejstrašidelnější. Takovou pověst si získalo v dobách, kdy tu Lupin v těle vlkodlaka přebýval úplňky měsíce a hlasitě vyl.
   ‚Snad tu opravdu nic jiného strašidelného není.‘ řekl si Harry.
   Prošel vstupní místností do další a pak do předsíně, kde začal stoupat nahoru po bortících se schodech také pokrytých hustou pokrývkou prachu, která jako by pokaždé se vznesla do vzduchu, když Harry položil na špinavou zem nohu. Vystoupal na temné odpočívadlo a prošel rozvrzanými dveřmi s vyraženými prkny do pokoje, kde toho kromě jedné masivní postele s nebesy a zašpiněnými závěsy nic moc nebylo.
   Harry došel až k posteli a sedl si na ní, až pod jeho, ne moc velkou, váhou zavrzala. V duchu si oddychl a stále ho hryzalo svědomí, proč právě on musí tohle prožívat? Byl tu zase sám bez přátel, sám ve vrzající hrozivé chýši, která sebou pořád klimbala, takže se tu opravdu snad ani nedalo usnout.
   Navíc to tu čpělo takovým prachovým suchým zápachem, který tomuhle místu rozhodně nedodával nic na sympatii. A k tomu si Harry moc dobře vzpomínal na to, co tu prožil naposledy. Hlavně na to, kdyby se to dalo vrátit, nikdy by už nedovolil, aby Pettigrew utekl, Voldemort by se tudíž nikdy nezrodil, nikdy by tedy ani Sirius nezemřel a nikdy by se na svět nedostalo zlo, které za vyslovení slova Voldemort posílá duše na věčné mučení.
   Harry si poslední dobou stále připomínal Démona, v hloubi duše cítil, že už se určitě tolik nebojí mozkomora tak, jako samotného Démona. Zatím pokaždé, když na něj narazil neměl ani malinkatou šanci se bránit, navíc na tu zrůdu neexistuje žádná zbraň či protikouzlo.
   Harry se natáhl na posteli, zdálo se mu, že v téhle hrozné chýši je stejná zima jako venku, naopak, možná ještě větší. Chýše vrzala, pořád se nakláněla a s ní i samotný Harry.
   To poslední, v co doufal, bylo, že se tu snad, co nejdříve, objeví Lexter, aby splnil slib, když říkal, že ho odsud odvede.
   V tom se ze zdola ozvaly zvuky. Harry sebou vystrašeně škubl a v zápětí ho popadl strašlivý pocit, že už nechce další problémy, že už chce mít klid, ať už mu všichni dají pokoj.
   Hned na to ale vzal do ruky hůlku a klekl si vedle postele do stínu připravený se bránit proti čemukoliv.
   Znovu se do vrzavého ticha chýše ozval strašidelný vrzavý pohyb a něco se sunulo divnými kroky nahoru, jako kdyby to byla nějaká příšera. Harry začal rychle přemýšlet, že ho přece Lexter nezradil, když mu řekl aby šel za tím chlápkem do toho hostince. Přece by ho nepodrazil, ne potom, co spolu prožili. Ale ten hostinský opravdu vypadal zvláštně, přece by ho neposílal do Chroptivé chýše k nějaké nestvůře, když ho za hostinským poslal Lexter.
   Začaly se ozývat pomalé šoupavé kroky do schodů, Harry věděl, že ať je to cokoliv, jde to po něm. Nikdo jiný v tomhle vrzavém baráku nežil, alespoň si to myslel, slyšel, že tu mají žít nějací duchové, ale to byly jen povídačky, navíc duchové nejsou nijak nebezpeční, maximálně člověka vystraší a už vůbec není slyšet jejich kroky.
   Ať to bylo cokoliv, došlo to na odpočívadlo a na chvilku se to zastavilo. Ozvalo se znovu ticho, které rušilo jen strašidelné vrzání Chroptící chýše.
   V tom se stalo něco, při čem Harry začal vzdávat svůj život, ozvalo se hluboké dýchání, které jako by vycházelo rovnou z místnosti. Dýchání jako kdyby někdo po něčem toužil a jeho dech se čím dál víc zrychloval.
   Harry měl jasno o identitě toho tvora, věděl, že teď mu je hůlka absolutně na nic a jediné, co ho může zachránit je zázrak.
   Dýchání se zesilovalo a zrychlovalo, tím se zrychloval i Harryho tep až dosahoval závratných výšin.
   Znovu se rozlehly kroky a k zavřeným vstupním dveřím do pokoje se to něco začalo blížit.
   Harry se strachy začal třást, rozhlížel se po pokoji a snažil se najít nějakou skrýš, nebylo tam však nic jiného, než postel s potrhanými a zašlými nebesy.
   Bezradně na ní vedle sebe koukl a když už byly kroky slyšet přímo za dveřmi, schoval se rychle pod postel, kde byl alespoň z části krytý.
   Kroky se zastavily u dveří a Harry se snažil ztišit svůj divoký dech. Věděl, že kdyby mu teď někdo dal do pusy tužku, tak jí ořeže jako ořezávátko, jak moc třásl zubama i tělem.
   Dveře se se strašlivým vrzáním pomalu začaly otevírat a Harry naposledy těžce polkl.
   Z jeho výhledu uviděl na zemi dvě těžké železné a okované boty černé barvy, které kryl plášť, tedy alespoň jeho spodní část, kterou Harry s podpostele viděl.
   Ucítil, jako by mu někdo sahal do žaludku a začal mu vytrhávat vnitřnosti ven. Udělalo se mu tak špatně, že se držel, aby se nepozvracel, avšak jeho strach byl snad ještě silnější.
   Postava v železných holinkách vešla dál a vrzavě za sebou práskla dveřmi. Harryho strach ještě víc posílil a on se snažil tisknout se co nejvíc ke zdi.
   V místnosti se znovu rozhostilo ticho, které přerušovalo jen vrzání a kymácení chýše. Harry sledoval, jak se zároveň kymácí i spodní část pláště, kterou viděl, spodní část neuvěřitelně černého pláště.
   Démon vykročil směrem k posteli, což Harrymu nahnalo takový strach, že málem vyjekl. Natlačil se, jak nejvíc mohl, ke zdi a klepal se po celém těle.
   Dech, který na chvíli přestal vnímat se mu znovu rozlehl v uších a navodil mu naprosto stoprocentní strach, který s ním teď cloumal, jako samotná chýše, strach, který Démona naváděl k němu.
   Na zem dopadla jakási dřevěná násada něčeho, co Harry skrz postel neviděl. Démon přišel až k němu a postavil se vedle postele. Harry teď jasně viděl ty mohutné okované a štítované boty černé barvy, ze kterých ještě stékaly kapky rozteklého sněhu.
   Harry začal sípat, protože už nedokázal zakrýt svůj zrychlený k smrti vystrašený dech, když v tom se postava rozkročila, násada něčeho se zvedla nahoru a poté se ozvalo něco, co prosvištělo vzduchem.
   Následovala rána a praskání pružin postele, skrz postel projela čepel a zabodla se až do dřevěné podlahy těsně vedle Harryho hlavy. Byla to zrezivělá kosa, Harry jasně poznal to zahlé ostří.
   Věděl, že kdyby mu teď hleděl do očí, dávno by už omdlel, je to tak, jak si myslel. Voldemort ho nezabil v Azkabanu, tak poslal svou nejstrašnější zbraň práci dokonat.
   Čepel se zvedla a zmizela v matraci postele. Harry věděl, že Démon se připravuje k dalšímu zaseknutí. Jenže to nebyla pravda, znovu se totiž násada kosy dotkla podlahy, jenže v hned na to se na hraně postele objevila okovaná ruka plná ostnů.
   V zápětí Démon doslova vyhodil postel strašlivou silou do vzduchu, až dopadla na druhou stranu místnosti a hlasitě se roztřískala o stěny chýše.
   Harry zakřičel a jeho pohled spočinul na Démonově hlavě. Poprvé zahlédl jeho obličej, vlastně ve skutečnosti nezahlédl, viděl jen dva rudé plameny místo očí a jeden potemnělý namísto úst na černém pozadí, kde nebyla vidět žádná lebka. Kápě přikrývala odporné brnění se zkrvavenými zrezlými řetězy, brnění složené na hrudi z několika vymodelovaných kusů, ostnů na rukách a tří obrovských rohů na hlavě, které jako by prořízly horní část kápě. Ten tvor ve skutečnosti neměl žádný obličej, jen plamen a stín, tak, jak to popisovali v té knize.

Démon
_text

    Harry dokřičel a se smrtelným výrazem hleděl, jak postava znovu zvedá svou kosu a rozpřahuje se.
   Harry však při pohledu na něj neomdlel, ani nepociťoval to, když ho vždycky zahlédl.
   To však už začal znovu koukat na kosu, která zase byla zakrvácená, jako kdyby krev vytékala z ní samotné, kosu která se teď dostala do nejvyšší polohy při rozmáchnutí a Harry znovu před sebou uviděl smrt a to doslova. A jako vždycky si vzpomněl na ty, kteří už nestihne vidět, se kterými se nikdy nerozloučí, hlavně s Ronem a Hermionou.
   Náhle kosa zmizela, hned na to i samotný Démon a místo něho se před vyděšeným Harrym na zemi objevila mrtvá Hermiona.
   To byl pro něj snad ještě větší šok, než ten Démon před tím, nemohl pořádně na nic myslet, nemohl se soustředit, v ten jeden jediný moment se myslí ocitl v takovém žalu, který ho svíral snad ještě víc, než ten, který prožíval, když na něj hleděl mozkomor, nebo i dokonce Démon.
   Ustaraně přiskočil k Hermioně a popadl ho přímo děsivý smutek.
   „Hermiono! Hermiono ne!“ vzlykal Harry a hladil její mrtvé tělo po vlasech.
   Do vstupních dveří náhle vtrhla druhá živá Hermiona a na Harryho vystrašeně koukala.
   „Co se děje!“ křikla Hermiona ve dveřích.
   Harryho pohled na ní jako by rázem vrátil do reality, jako kdyby se mu v hlavě něco zkratovalo a mozek se znovu obnovil a začal logicky myslet.
   V příští chvíli Harry zkřivil nenávistně obličej, vztekle vytáhl hůlku a zakřičel na mrtvou Hermionu: „Riddikulus!
   Mrtvá Hermiona se proměnila v bombu hnojůvku a hlasitě bouchla, až zmizela docela.
   „Já se z toho zblázním,“ řekl vysíleně Harry a padl únavou na zem.
   Hermiona asi teprve teď pochopila, že ve skutečnosti šlo o otravného bubáka a navíc jí došlo, čeho se teď Harry bojí nejvíce. Přišla pomalu k němu a klekla si.
   „Harry?“ ozvala se potichu.
   Harry otevřel uslzené oči a hlesl: „Myslel jsem, že jsi mrtvá,“ řekl potichu a posadil se.
   Hermiona to nevydržela a se slzami dojetí ho objala, jak nejvíc mohla. Tentokrát se však na ní tiskl i Harry, poprvé mu srdce létalo slzami štěstí, že se dožil toho, aby jí mohl vidět, nebo se jí i dotknout.
   „Hrozně jsi nám chyběl,“ hlesla Hermiona uplakaným hlasem a stále Harryho nepouštěla, jako kdyby se už nikdy nechtěli rozdělit.
   Pak se ve dveřích objevil Lexter a vstoupil dovnitř s úsměvem na tváři.
   „Ona tady prostě musela být dřív než my,“ řekl a usmíval se na Hermionu.
   Harry se od ní odlepil a utřel si slzy. Lexter ho zahlédl a zvážněl.
   „Stalo se něco, Harry?“ zeptal se ho.
   „Před chvílí mě právě málem zabil Démon,“ hlesl Harry.
   „Démon!“ vyhrkli Hermiona a Lexter současně.
   „No… ve skutečnosti to byl bubák,“ řekl Harry.
   „Bubák?“ otázal se Lexter. „Harry, ale bubák tě nemohl zabít.“
   „Ale vždyť prosekl postel…“ řekl Harry, ale v tom se zarazil, postel totiž byla na svém místě a nebyla v ní žádná známka po zaseknutí kosou.
   „Ale já viděl, jak mě chtěl zabít, jak tu postel odhodil…“
   „Harry, bubák má maximálně moc zabít strachem, ale ničím jiným,“ řekl Lexter, klekl si vedle něho a dobrácky se na něj pousmál. „Může tě donutit pokud začneš hodně prožívat strach vidět i věci, které se nestaly, jako ta postel. A také pokud si ten blázen vybral zrovna Démona jako tvora, do kterého se promění, tak to si naběhl.“
   „Proč?“ zeptal se Harry.
   „Bubák nikdy nemůže napodobit ani zhola takové hrůzy, jaké umí Démon,“ řekl mu zpříma Lexter, pak se ohlédl ke dveřím a pousmál se. „A… tady je.“
   Harry se tam také podíval a na tváři se mu hned rozhostil úsměv.
   U dveří stál Ron a váhal jestli má vstoupit, u nohou se mu objevil Křivonožka.
   „Ahoj Rone!“ křikl Harry, vyhupl na nohy a přiběhl mu potřást rukou. „Já jsem tak rád, že tě vidím,“ řičel Harry štěstím a objal ho.
   Ron nemohl uvěřit vlastním očím, koukal překvapeně na Hermionu a Lextera.
   „Ty… ty se na mě už nezlobíš?“ zeptal se Ron koktavě.
   „Kvůli takové pitomosti?“ prohodil Harry s úsměvem a znovu se narovnal.
   „Kvůli čemu ses na něj Harry zlobil?“ zeptal se Lexter sedící vedle Hermiony, která si teď kapesníkem utírala oči.
   „Řekl, že mě viděl, jak si podávám ruku s Voldemortem,“ řekl Harry a při tom jménu Lexter a Ron bolestivě zkřivili tvář.
   „Pojďte si sednout na postel,“ vyzval je Lexter a usadil se na okraj veliké majestátní postele s nebesy, hned na to Harrymu do klína vyskočil Křivonožka a slastně předl. „Takže, ty jsi viděl, jak si Harry podává ruku s Pánem zla?“
   „Ale já tomu přitom nevěřím a nemyslím si, že jsem to viděl,“ zamluvil to hned zmateně Ron. „Ale prostě v sobě tu vzpomínku mám a nechápu proč.“
   „To se lehce dozvíme,“ řekl Lexter, vybídl Rona aby si vedle něj sedl, zatímco Hermiona se s úsměvem opřela o Harryho rameno.
   Hned na to dal Lexter Ronovi ruku nad hlavu a řekl: „Zavři oči a zamysli se na tu vzpomínku.“
   Ron poslechl a po pár vteřinách se začal nepříjemně tvářit, jak si vybavil ošklivou vzpomínku na tu chladnou noc.
   Lexter urychleně odtrhl ruku od jeho hlavy a s vážným pohledem na něj koukal.
   „Rone, tohle není tvá normální vzpomínka,“ řekl Lexter.
   „A jak to můžete vědět?“ zeptal se Ron. „Vy poznáte, jaké vzpomínky komu patří?“
   „Ne, to nepoznám,“ přiznal Lexter. „Za to poznám, když se někdo neodborně snaží vzpomínku zmanipulovat, to proto jseš tak zmatený.“
   Ron se tvářil pořád nechápavě.
   „Vsadím se,“ řekl Lexter. „že jsi na ministerstvu stejně jako Argus Filch musel podstoupit proces vyndání vzpomínky do myslánky, nemám pravdu?“
   „Samozřejmě,“ řekl Ron. „Museli to přece shlédnout všichni členové Starostolce.“
   „Opravdu zkušený kouzelník jí dokáže za pár vteřin, co je v mydlince, pozměnit,“ řekl Lexter. „Já bych ti například tímhle způsobem mohl namluvit, že si Harry potřásal rukou i s královnou Anglie.“
   „Tak vidíš!“ křikla Hermiona radostně. „Už nemusíš se za to vinit.“
   „Dá se to dokázat?“ zeptal se Ron.
   „Samozřejmě,“ opáčil Lexter. „Stejně jako se dají dokázat i ty výhružné dopisy, co Hermiona dostávala, co?“
   Harry teď přeletěl pohledem překvapeně na Hermionu, která na něj provinile koukla.
   „Začalo to už… v listopadu,“ hlesla potichu. „Dostala jsem stejný dopis jako ty, akorát ten parchant po mě nic nechtěl.“
   „Voldemort ti poslal dopis?“ vyhrkl Harry.
   „Harry prosím, tady to nevyslovuj,“ upozornil ho smlouvavě Lexter.
   „Ano poslal,“ řekla Hermiona. „Varoval mě, abych se s tebou přestala kamarádit a pokud neposlechnu, tak to odnese jeden z mých blízkých.“
   „To, že ti napsal?“ křičel Harry udiveně a zároveň rozhněvaně.
   „Jenže horší je, že já jsem ho ignorovala,“ řekl Hermiona. „Mě to také v té době připadalo jako absolutní pitomost, navíc jsem pochybovala, že by se samotný… Voldemort“ řekla potichu. „snížil k tomu, aby vyhrožoval studentce,“ řekla Hermiona a odmlčela se. Mluvilo se jí čím dál hůř. „Jenže po tom zápase zemřel Krum, kterého jsem měla hrozně ráda, to on byl jeden z mých nejbližších, jeho smrt mě strašlivě vzala,“ vypravovala Hermiona těžce. „Horší bylo, že hned potom mi přišel další vzkaz s dalším varování, tentokrát jsem měla jistotu, že je to ON a že by zabil další mé blízké, proto jsem se k tobě už neznala Harry.“
   Harry na ní vyděšeně koukal, jako kdyby mu právě řekli, že má bratra. Teď to do sebe všechno zapadalo jako skládačka.
   „I když se to zdálo jako nepravděpodobné,“ začal Lexter. „Pán zla opravdu objevil nový cíl, co se týče Harryho.“
   „A jaký?“ zeptal se Harry.
   „Chtěl tě takzvaně… umučit k smrti,“ řekl mu. „Zjistil totiž z minulého roku, jak moc ti záleželo na Siriusovi, došlo mu, že bys pro něj udělal cokoliv. Takže vymyslel perfektní plán jak z tebe vysát život. On nezamýšlel tvé kamarády zabít, to ne, vymyslel něco, po čem budeš trpět ještě víc, chtěl aby se tví přátelé obrátili proti tobě a přestali s tebou kamarádit, pak by totiž trpěli i oni, Ron a Hermiona,“ řekl Lexter a nechal si to Harryho přebrat v hlavě. „Snížit se k takovým dopisům za to stálo, to si piš, je to jako kdyby se tě zřekla vlastní matka.“
   „Počkat…“ vyhrkla Hermiona. „v tom případě má prsty i v tom Zapomínáku.“
   „Nejspíš ano,“ řekl Lexter.
   „A dá se to nějak přemoci?“ ptala se Hermiona s nadějí.
   Lexter si povzdychl a těžce řekl: „Ne, tak silného nic neexistuje. Jedině, že by Harry dokázal s ní znovu navázat přátelství.“
   „O čem to tu mluvíte?“ zeptal se Harry zmateně.
   Všichni se na Harryho podívali, ale věděli, nemá cenu mu to říkat.
   „V každém případě jsem rád, že jsi v pořádku Harry,“ řekl ještě Lexter. „Ještě, že tě odtamtud odvedl, vůbec jsem si neuvědomil to posunuté časové pásmo, mohla z toho být katastrofa a budu se snad za to vinit do konce života.“
   „O čem to mluvíte?“ optal se Harry nechápavě.
   „No… to teď není důležité, takže milí studenti,“ zakončil to Lexter zakrývavě. „Byli jste oběti dosti rafinovaného plánu, doufám, že vám to poslouží pro příště,“ řekl Lexter, zvednul se na nohy a přešel ke dveřím.
   „Jo a Harry,“ řekl ještě Lexter. „kdyby tu byl další bubák, doufám, že ho za mě dosyta potrápíš,“ řekl s úsměvem.
   „Pane profesore, kdo to byl ten muž z toho hostince U prasečí hlavy?“ zeptal se Harry.
   Lexter se chvíli rozmýšlel a pak pohodil rameny. „No, asi bych ti to neměl říkat, ale já osobně nevidím důvod proč ne, nejdřív tě nechtěl pustit dovnitř, když jsi mu řekl mé jméno, protože ještě nevěděl, že jsem po tom incidentu v Azkabanu přežil, myslel si, že jsi podvodník, to je důvod jeho podezřívavosti. Jinak… jmenuje se Aberforth, je to Brumbálův bratr.“
   Všichni v místnosti se po sobě všichni vykuleně podívali.
   „Jo a Harry,“ řekl ještě Lexter ve dveřích. „musím tě ještě poprosit, abys v žádném případě nevycházel z Chroptící chýše, ani tím druhým východem, jestli víš, co tím myslím.“
   „A kdybych opravdu musel?“ zarazil ho ještě Harry. „… prozradíte mi jak se odtud dostanu?“
   Lexter znovu bolestně zkřivil obličej a na první pohled se mu příčilo mu to říkat. „Tak dobře, ale opravdu ven nevycházej… musíš pronést odemykací kouzlo htrofreba.
   „Htrofreba?“ podivil se Harry.
   „Je to kouzlo, které by vlkodlak nevyslovil a které by nikoho nenapadlo, jedině zakladatele téhle chýše,“ řekl Lexter. „Když si s tím slovem pohrajete, tak na to jistě přijdete, tak… já se tu ráno zastavím a vyzvednu vás, zkuste to tu nějak zatím přežít, jsem si jist, že si toho máte hodně co povídat,“ řekl Lexter a práskl dveřmi, aby už nemusel odpovídat na další dotěrné Harryho otázky, takže dál už byly slyšet jen jeho spěšné kroky mizející po schodech dolů.
   „No jasně, htrofreba je pozpátku Aberforth!“ vyštěkla Hermiona.
   „Proč mě nepřekvapuje, že jsi na to přišla?“ zeptal se jí závistivě Ron.
   „Protože mi to myslí rychlejc, víš?“ pousmála se Hermiona a natáhla si záda na postel.
   „To není pravda, v něčem jsi pěkně zabedněná,“ ohradil se Ron.
   „A v čem?“ zeptala se ho. „No? No?“ naléhala. „Vidíš, nevíš.“
   „Ale vím, ve famfrpálu!“ vyhrkl Ron.
   „To je zase jediné, na co myslíš ty,“ usoudila zase Hermiona a uchechtla se.
   „Alespoň dělám nějaký sport a nesedím jako nějaká puťka v křesle s knížkou v ruce,“ zastal se Ron.
   „Já posiluju mozek!“ připomněla mu. „To je to samé jako s tělem, když ho nebudeš cvičit, tak ti zleniví, já tělo posilovat nemusím.“
   „Ani nevíte, jak mi tohle chybělo,“ ozval se v koutě postele Harry a s úsměvem hladil Křivonožku.
   „Co?“ zeptali se oba dva najednou.
   „Proč už spolu vlastně dávno nechodíte?“ optal se Harry se zájmem.
   „ON a JÁ?“ ohradila se Hermiona, jako kdyby právě Harry řekl něco nemyslitelného.
   Ron na ní koukl a rychle dodal. „JÁ a ONA?“
   Harry se pousmál a pak nad něčím začal přemýšlet.
   „Proč myslíte, že mě Aberforth vyhnal do Chroptící chýše?“ zeptal se jich po chvíli.
   „Já toho o něm ani moc nevím,“ řekl Ron.
   „Zato já zase ano,“ ozvala se Hermiona, aby Rona nakrkla. Ron si okázale odfrkl a opřel se o houpající se zeď.
   „Tak co teda víš, ty naše studnice moudrosti?“ zeptal se s úsměvem Harry.
   „Třeba jako, že Aberforth je starším bratrem Brumbála a že oba spolu chodili do Nebelvíru,“ řekla Hermiona.
   „To jsme si mohli domyslet,“ bleptnul znaveně Ron, Hermiona po něm v zápětí hodila svým zlostným očkem, takže už raději zmlknul.
   „Také, že školu vyšel přesně v roce 1856,“ prozradila zase.
   „Takže mu je už… sto čtyřicet let?“ podivil se Ron.
   „Bože počítej Rone,“ ohradila se Hermiona. „Když vyšel školu, tak mu už muselo být sedmnáct.“
   „Takže mu je… mu je…“
   „Sto padesát sedm let,“ doplnila ho učitelsky Hermiona a Ron po ní hodil nazlobeným očkem.
   „A kdy po něm vyšel školu i Brumbál?“ zeptal se Harry.
   „Nevím to přesně, myslím, že o šest let později,“ řekla mu.
   „A kdy začali pracovat na tom kameni mudrců?“ zeptal se Harry.
   „Bože Harry, copak s nic nepamatuješ, vždyť Flamel už ho má přes půlku tisíciletí. Brumbál začal s Flamelem smlouvat až potom, co se Aberforth stal ředitelem Bradavic,“ řekla Hermiona.
   „On byl ředitelem Bradavic?“ vyhrkl Ron.
   „To je divné, když si představíte, že Aberforth klesl z postu ředitele Bradavic na hostinského v hospodě U prasečí hlavy… nezdá se vám to trochu přitažené za vlasy?“ zeptal se Harry.
   „V roce 1940 už měl Brumbál kámen mudrců k dispozici, protože začal být velikým přítelem Nicolase Flamela,“ doplnila ještě Hermiona.
   „A co vůbec víme všechno o Flamelovi?“ zeptal se Harry trochu opatrným tónem.
   „Nicolas Flamel, známý alchymista a milovník opery…“ začala vypravovat Hermiona, jako kdyby to četla z knihy. „zemřel v Devonu v roce 1992 sedmnáctého května, jeho žena necelý rok potom. Dnes by oslavil své šestisté sedmdesáté narozeniny, ovšem rozhodl se svůj prodloužený život ukončit, když byl pod jeho dohledem kámen mudrců zničen a jemu zbyla pouze nejistá zásoba elixíru.“
   „Ty jsi maniak,“ vyhrkl na ní Ron. „Jak si to můžeš pamatovat z paměti?“
   „Protože jsem tu knížku letos četla asi snad stokrát,“ ohradila se na něj.
   „A jak dlouho byl Aberforth ředitelem?“ zeptal se Harry.
   „To se mi na tom zdálo divné, v roce 1940 se rozhodl vzdát postu ředitele a novým ředitelem byl jmenován Dippet,“ prohodila Hermiona.
   „Tady něco nesedí,“ řekl Harry zamyšleně. „Něco tam hodně velkého schází, před padesáti lety se muselo stát něco důležitého.“
   „No jistě, narodil se Tom Raddle a stal se z něho Ty-víš-kdo,“ řekl Ron.
   „Tak proč tak najednou Aberforth nechal ředitelování a půl století na to je z něho zarostlej barman v nejhorším pajzlu vesnice?“ zeptal se ho Harry.
   Ron se s Hermionou zamysleli a také jim to nedávalo smysl.
   „Za tím bude něco většího,“ odtušil Harry. „Před asi padesáti lety přece Tom zabil i Uršulu a otevřel Tajemnou komnatu, proč jí zase zavřel a nepokračoval ve vyvražďování studentů?“
   „Protože ho přece Brumbál sledoval, sám jsi nám to říkal,“ řekl Ron.
   „Brumbál byl v té době učitelem Přeměňování,“ podotkla Hermiona. „to on jako jediný odhalil Toma a vyhnal ho svým dohledem z hradu.“
   „Ale mě tam prostě nesedí ten jeho bratr,“ řekl Harry zamyšleně. „A proč najednou před pěti lety Nicolas svolil k tomu zničit kámen mudrců, když ho měl přes celou půlku tisíciletí.
   „Přece kvůli Ty-víš-komu,“ podotkl Ron.
   „A není v tom něco víc?“ optal se jich Harry. „Uvědom si to… půlku tisíciletí. Navíc ho mohl zničit už v době jeho nejvyšší moci před… dvaceti lety.“
   „Ale hrozilo nebezpečí, že by ho použil, aby vstal z mrtvých,“ doplnila Hermiona.
   „Mě na tom zkrátka pořád něco nesedí,“ řekl Harry a drbal se na hlavě.
   Hermiona i Ron po sobě nechápavě koukli.
   „Myslím, že klíčem k tomu je Aberforth,“ řekl Harry a odhodlaně vyhupl z postele.
   „Kam jdeš?“ vyhrkl Ron.
   „Jdu za ním, musím se ho na to zeptat,“ řekl Harry.
   „Zbláznil ses?“ vyhrkla na něj i Hermiona. „Vždyť budeš v nebezpečí, když odsud vyjdeš.“
   „Pokud by mě Voldemort… Rone dej pokoj…“ řekl když se Ron zase kvůli tomu jménu čertil. „pokud by mě chtěl zabít, tak se s vámi vsadím, že by se sem Démon v klidu dostal,“ řekl Harry a přešel ke dveřím.
   „Víš co ale řekl Lexter, Harry,“ upozornila ho Hermiona.
   „On to pochopí,“ řekl Harry.
   „Neznevažuj tak jeho dobroty Harry,“ pokračovala káravě Hermiona. „víš, jak bys mu měl být vděčný, že ti vůbec řekl, jak se odtud dostaneš?“
   „Když jsem před chvilkou byl venku, byl tam klid,“ opáčil Harry. „Já jdu Hermiono, jdete se mnou?“ zeptal se jich Harry ve dveřích.
   Ron se tvářil nanejvýš neochotně, ale jako první k Harrymu vykročil. Hermiona na něj koukala káravým pohledem, pak si povzdechla a s Křivonožkou v závěsu se k nim připojila.
   „Povídám vám,“ ozvala se ještě Hermiona na schodech. „že z toho bude malér, cítím to v kostech.“

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: