Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-20 | Čteno 3498x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 43.


Třetí kouzelník

„Úúúú, Harry, mě se to nějak nelíbí,“ hučel Ron, když se ocitli v temné a zaprášené vstupní místnosti chýše.
   „Vždyť jsme ještě ani nevyšli ven,“ ohradil se na něj Harry.
   „No právě proto, měli bychom to ukončit dřív, než z toho bude malér,“ štěbetal Ron.
   „Rone, ty máš strach?“ zeptala se ho otevřeně Hermiona.
   Ronovi se, jak vidno, příčilo říkat takhle na rovinu holce, že má strach a tak radši s naštvaným úšklebkem pokračoval k zabedněným dveřím chýše.
   „Myslíš, že tu ten bubák ještě je, Harry?“ ozval se zase Ron, když Harry vytahoval hůlku, aby otevřel dveře.
   „To teda je, pořád mi fňuká za zády,“ zpražil ho Harry a pak s hůlkou směrem ke dveřím řekl. „Htrofreba.
   Všechna prkna přidělaná na dveřích včetně jednoho velkého teď spadly hlasitě na zem a dveře se uvolnily ze ztrouchnivělého pantu.
   Okamžitě je zalil chlad noci, přece jenom bylo v chýši o něco tepleji. Na nebi už zase zářily hvězdy a sem tam byly vidět mraky zakrývající jinak jasnou oblohu. Měsíc teď zářil tak jasně, že se skoro dal považovat za slabé slunce, tudíž si na cestu skrz močálovitý porost kolem chýše nemuseli svítit
   „Myslíš, že tu je někde Lupin?“ zeptal se Ron a držel se blízko u dvojice Harryho a Hermiony.
   „Když už jseš u těch vtipů Rone,“ řekl mu Harry. „nezapomeň, že Lupin není jediný vlkodlak tady v okolí.“
   „Já jenom, že na vlkodlaka neznáme žádné pořádné zaklínadlo,“ ozval se zase Ron.
   „Je ale možné,“ řekla Hermiona. „že když mu předhodíme tebe, tak nám už dá pokoj.“
   „Tohle není legrace, vidíte ty oči?“ hlesl Ron a ukázal na zapovězený les v dálce.
   „Já tam nic nevidím,“ řekl Harry. „Už tě zase zmáhá tvá představivost, jako s těmi pavouky onehdy, oni to byli takový neškodní drobečkové a jak jsi vyváděl,“ řekl mu s posměškem.
   „Moc vtipný Harry,“ ohradil se Ron. „já ti ale říkám, že tam v tom nás něco sleduje a vsadil bych se, že to je vlkodlak.“
   „Tak se tam nekoukej,“ řekla Hermiona. „ještě ho vydráždíš a mohl by ublížit chudáčkovi Křivonožce.“
   „A co my?“ vyhrkl Ron. „Nás si nevážíš?“
   „Rone, prosím tě, uklidni se,“ řekl Harry. „až to opravdu bude vlkodlak, tak pak teprve budeš mít čas panikařit.“
   „Doufám, že ta tvoje kočka umí škrtit Hermiono,“ ozval se zase Ron.
   Šli dál dolů po temné cestě a Křivonožka jim neustále pobíhal pod nohama. Co ale Harryho opravdu znepokojovalo bylo, že z toho lesa na ně opravdu někdo koukal, byla tam jakási zvířecí postava, která byla téměř ztracená v houští stromů, ale její silueta byla opravdu strašidelná. Harry ale raději nic neříkal, aby mu Hermiona nezačala říkat, že to on měl tak praštěný nápad vylézt ven.
   Sníh jim chroupal pod nohama, všude byla tma a ticho, jenom ze zapovězeného lesa se občas ozvalo soví zahoukání. Když došli na rozcestí, silueta u lesa už zmizela, nebo možná tam ještě byla, ale odtud jí už neviděli, protože byli už slušně daleko od Chroptící chýše.
   Vydali se tedy dolů do Prasinek, které byly až zázračně tmavé a tiché.
   „Nejez ten sníh, nebo nastydneš,“ upozornila Hermiona Rona.
   „Mám žízeň, tak co mám dělat?“ ohradil se Ron a dál přešlapoval v těsném závěsu za Harrym. „Harry, kolikrát tě letos už napadli mozkomorové?“ zeptal se po chvilce.
   Harry se s úsměvem namyslel a pak řekl: „Asi třikrát, nebo čtyřikrát.“
   „Já jenom nechci, aby to bylo od zítřka pětkrát,“ hlesl Ron.
   „Seber se člověče,“ pobídl ho Harry a poplácal ho po zádech.
   „Já bych tak nevyváděl, kdyby aspoň nesvítil ten měsíc,“ drmolil stále dál Ron.
   „Pak bys neviděl už na nic,“ řekla mu Hermiona. „Proč myslíš, že tě Aberforth vyhodil z toho hostince do Chroptící chýše?“
   „To nevím,“ řekl Harry a přemýšlel. „Když jsem tam nakoukl, tak něco vařil v kotlíku, z hostince se lil pach dračí krve.“
   „Dračí krve?“ hlesl Ron. „Cokoliv, co je z draka, je vždycky předzvěstí něčeho špatného.“
   „Víte, že si Voldemort pořídil černého draka?“ zeptal se jich Harry.
   „Drak se přece ale nedá ochočit,“ odvětila mu Hermiona.
   „Tenhle rozhodně ochočený byl,“ řekl Harry. „Jsou vůbec v Bradavicích nějací studenti?“
   „Spočítal bys je na prstech, je jich strašně málo, všichni odjeli na prázdniny pryč,“ řekla Hermiona, pak se ale zarazila a zeptala se. „Na co jsi tou otázkou narážel?“
   „Jenom jsem se ptal,“ zamluvil to Harry.
   „Ty se snad chceš vydat i do Bradavic?“ zeptala se ho Hermiona nevěřícně.
   „A proč ne, vždyť přece Bradavice jsou to nejbezpečnější místo, co známe,“ řekl Ron.
   „Ale Lexter říkal, že…“
   „Lexter říkal, Lexter říkal…“ opakoval Harry. „Když se ho zeptám na to, co se chci zeptat Aberfortha, tak mi to nikdy neřekne.“
   „A co když ti to neřekne ani Aberforth?“ zeptal se Ron.
   Harry se chvíli zamyslel a pak řekl: „Pak se zeptám Lextera.“
   Ron se uchechtl, ale Hermiona se tvářila nanejvýš vážně.
   „Myslím, že tohle byla chyba,“ ozvala se.
   „Co?“ zeptal se Harry.
   „Chodit za ním, když se pak zeptáš Lextera, proč chodit za Aberforthem?“
   „Vždyť je to Brumbálův bratr… Brumbálův bratr… to už něco napovídá, Einsteine.“
   „A co když nás nepřijme a vyhodí na ulici?“ pokračovala dál Hermiona.
   „Koukněte, necháme toho, dokud se to nedozvíme,“ zakončil tuhle nesmyslnou debatu Harry a trochu si oddechl, když konečně se začaly objevovat zasněžené doškové a dřevěné střechy Prasinek, vesničky jako by vystřižené z vánočních pohlednic, akorát teď to vypadalo, jako to fotil ten nejsmutnější člověk na světě, protože Prasinky byly celé tmavé.
   „Nepřipadá vám tu nějak ticho?“ zeptal se Harry.
   „Myslíš tady v Prasinkách?“ odpověděla otázkou Hermiona a Harry přikývl. „To kvůli Ty-víš-komu, ten měl vždycky spadeno na celočarodějné vesnice jako jsou Prasinky,“ povídala Hermiona. „Všichni, obzvlášť tady v Prasinkách se pečlivě připravili, když byl jeho příchod oficiálně potvrzen, od té doby je ta nejnenápadnější domácnost ta nejbezpečnější.“
   „Mě se takhle ty Prasinky taky moc nelíbí,“ ozval se Ron. „Je to tak tmavý a smutný.“
   „A co by jste chtěli, když se svět dozvěděl o Vy-víte-komu,“ opáčila Hermiona. „Všechny celokouzelnické vesnice vypadají takhle, ve vesnici s mudly samozřejmě musí všechno zakrýt, ale tady zkrátka ne. To proto se pořád mluvilo o temných časech, všechno to tu bylo smutné a ponuré, jenže v té době ještě k tomu smrtijedi denně zabíjeli kouzelníky.“
   „Neboj, pokud to takhle půjde dál, tak to tu bude zase,“ řekl Harry sklíčeně.
   „Proč myslíš?“ zeptala se Hermiona.
   „Protože jsem to viděl, Hermiono,“ řekl jí Harry do očí. „Viděl jsem tu hrozivou Voldemortovu armádu, kterou si pořídil v Azkabanu. Všichni ti skřeti, nemrtví, lidé, motáci, trollové, obři, dokonce i ghůlové se přidali.“
   „Ty jsi je viděl?“ zeptal se nevěřícně Ron.
   „Vám toho moc Lexter neříkal, co?“ optal se Harry.
   Následně jim poslední kus cesty vypravoval, co s Lexterem zažili v Azkabanu, o té kobce a o útěku, pak o té sešlosti na palouku, nestačil už ale říct, že se tam objevil Voldemort, protože už došli k rozcestí k hostinci U prasečí hlavy.
   „Tak a teď potichu,“ varoval je Harry a potají se plížili podél chaloupek až k potemnělému hostinci, který vypadal, jako kdyby se od něj odráželo světlo ze všech okolních domků nejméně.
   Došli až ke dveřím a postavili se na práh. Křivonožka za nimi stál v uctivé vzdálenosti a Ron vypadal, jako kdyby se k němu chtěl přidat.
   Harry znovu naklonil uši ke dveřím, ale z nich se zase nic neozývalo, stejně jako před tím.
   „Myslíš, že tam není?“ zašeptala mu do ucha Hermiona.
   „Ale je,“ ujistil jí Harry a zaklepal na dveře.
   Znovu ticho jako v hrobě. Harry ještě chvíli počkal a nervózně se rozhlížel, Ron zatím hlídal příchodovou cestu a ruka se mu pohybovala v těsné blízkosti hůlky zastrčené v kapse.
   „Neměli bychom už jít?“ špitla Hermiona.
   „Ještě jeden pokus,“ řekl Harry, naznačil že bude klepat, ale v okamžení stočil ruku v pěst a třikrát silně zabouchal na dveře.
   „Co blázníš?“ zaúpěl nešťastně Ron.
   „Je starej, třeba už dobře neslyší,“ vymluvil se s úsměvem Harry.
   „To jsou mi fóry,“ hlesla Hermiona, která také začala vykazovat při pohledu na hostinec známky strachu a stále se tlačila na Harryho.
   „Podívej,“ pravil Harry a ukazoval na škvíru ve dveřích.
   Jak tak silně bouchal na dveře, tak je otevřel, nejspíš nebyly zamčené.
   „To je jako pozvánka,“ řekl udiveně Harry a pomaličku vrzavým zvukem rozevřel vstupní dveře do hostince.
   „Tady to ale páchne,“ oznámila Hermiona a vytáhla si šálu k nosu.
   „Dračí krev, že jo?“ zeptal se jí Harry a Hermiona souhlasně přikývla. „Tak jdeš Rone?“
   Ron dělal botou ve sněhu motýlky a na první pohled se mu příčilo vstoupit do té tmy vevnitř, nakonec ale vyšel za Harrym a v ruce pevně tiskl hůlku.
   „To je zvláštní, když jsme tu byl naposledy, páchlo to tu kysele jako kozí mléko,“ řekl Ron.
   Ocitli se v malém, zašlém, špinavém nesmírně tmavém lokále. Jakmile vstoupili, nevšimli si téměř rozdílu povrchu, bylo tu tolik pošlapaných odpadků, cigaret, prachu a fleků, že povrch byl snad stejně měkký jako sníh venku. V místnosti byl jeden barový nalévací pult, který vypadal jako kdyby na něm místo čepování skladovali kupky prachu, stará omšelá pokladna a zašpiněná pípa k tomu nedodávaly moc veselý pohled.
   „Tak co?“ zeptal se potichu Harry. „Myslíte, že by tady mohl žít bývalý ředitel Bradavic?“
   „Jo,“ řekl Ron. „Pokud se tedy nezbláznil.“
   „Mě se moc jako blázen nezdál,“ řekl Harry a společně se svým doprovodem došli doprostřed temné místnosti s odřenými stoly a ošoupanými židlemi. Za barovým pultem byly jedny dveře, žádné jiné kromě vstupních v místnosti nebyly.
   „Haló!“ křikl Harry do místnosti.
   „Ticho,“ zaúpěl Ron.
   „Jaképak ticho, když se mu sem vplížíme a vylekáme ho, sotva nám řekne něco z toho, co chceme vidět,“ řekl Harry a pomaličku se začal přibližovat ke dveřím za pultem.
   „Harry, pořád je ještě čas si to rozmyslet,“ řekla Hermiona potichu, Harry však stále vykračoval dál k barovému pultu.
   „Harry pamatuješ,“ nenechala se odbýt. „jak jsem říkala, že bychom neměli chodit do Odboru záhad, protože je to past? A vidíš, byla to pravda, tomu se říká ženská intuice.“
   „Můžeš počkat venku,“ sykl na ní Harry a hleděl jí do očí naštvaným pohledem. „Těmihle řečmi mi dost odvahy nedodáte.“
   „To my jí čerpáme z tebe, Harry,“ ozval se nejblíže ke dveřím Ron.
   Harry si povzdychl, tělo se mu plnilo očekávaným vzrušením míšeným se strachem. Natahoval ruku na kliku u dveří za pultem a ucítil, jak Hermiona se tiskne k jeho druhé ruce.
   Než ale otevřel, zaslechl zevnitř dýchání a zarazil se.
   „Co je?“ zeptala se ho vyděšeně Hermiona.
   „Slyšíš to?“ pobídl jí Harry a Hermiona se zdráhavě naklonila ke dveřím.
   „Někdo tam je,“ hlesla s obavami. „Nechoď tam, někdo tam je.“
   „Ale já potřebuju, aby tam někdo byl, nemyslíš?“ řekl jí káravým tónem Harry. „Nejspíš jenom spí, vždyť je noc.“
   Křivonožka se mu objevil pod nohama a hlasitě a vztekle sykl na dveře. Ale to už Harry mačkal kliku a pomaličku otevřel dveře, bohužel také mocně zavrzaly a jejich vrzavý zvuk jim nahnal husí kůži.
   Byla to malá, také nesmírně tmavá místnůstka se zašpiněnou pohovkou, velkou knihovnou, spoustou kouzelných věcí a kotlíků, ale v obzvlášť tmavém rohu nebylo nic, než jakási konzole trčící ze stěny nahoře u stropu. Pak Harrymu sklapla čelist a nadskočilo srdce, Hermiona přitom hlasitě vyjekla.
   Z konzole totiž viselo hlavou dolů hrůzostrašné, asi dva metry dlouhé stvoření zahalené v temnotě, v temném obrysu byly jasně poznat chlupaté ptačí nohy svírající konzoly nahoře, odporná blánovitá křídla ovinutá okolo těla a dole hlava se dvěma velkýma ušima. Přesně v okamžiku Hermionina vyjeknutí tvor otevřel na hlavě převrácené dolů dvě velké hrůzostrašné bílé až skoro stříbrné oči.
   „To nebude Lupin, co myslíte?“ hlesl Ron třaslavým tónem.
   „Pryč!“ zařval Harry, protože se ten tvor právě vydrápal na konzoli, dopadl na zem a rozevřel svá netopýří křídla. To všechno tak rychle, že Harry věděl, že nemají šanci mu stihnout utéct, práskl tedy dveřmi a natlačil se na ně.
   „Zamkni je!“ křičel na Hermionu, která utíkala ven z hostince. „Tak zamkni je, moc dlouho ho už neudržím!“
   A byla to pravda, ten tvor z druhé strany dveří do nich zběsile narážel jako nějaká masožravá bestie. Hermiona skokem se vrátila k Harrymu a když už chtěla uřknout dveře zamykacím kouzlem, ten tvor mohutně rozrazil dveře, až se Harry jakoby katapultem rázem ocitl na ošoupaných stolech na druhé straně v místnosti.
   Ve dveřích stanula strašidelná nestvůra, která písklavým a řvoucím tónem ječela na celé kolo, až zaléhaly uši.

Upír Létavec
_text

   Harryse vyškrábal na nohy, naštěstí dopadl na špinavou podlahu, takže ho pouze bolela záda. Ale Hermiona teď ležela zkroucená těsně vedle tvora, který si jí očividně nevšiml, avšak všiml si Harryho.
   Zadívaly se na něj ty stříbrné oči a tvor se začínal k němu přibližovat. Harry sklopil zrak ke kalhotám a nahmatal hůlku v kapse, jakmile ale znovu zvedl pohled, ta obluda mu koukala přímo do tváře a v tlamě se objevily čtyři obrovské špičaté tesáky. Neměl čas ani použít kouzlo, neměl čas na nic, ta nestvůra rozevřela tlamu a ohnala se po Harryho krku.
   „Impedimenta!“ křikl Ron ode dveří a obluda se svalila o dva metr dál od Harryho.
   „Harry, utíkej!“ křičel Ron a zvedal ze země Hermionu.
   Všichni tři teď spěšně vyběhli ven a za nimi se znovu ozýval křiklavý hlas a zlověstné zvuky. To už však vybíhali i s Křivonožkou na úzkou uličku vedoucí zpět na hlavní silnici.
   „Kam teď?“ chrčela udýchaně Hermiona.
   „Musíme se někam schovat,“ hlesl Harry.
   „Doprkvančic, co to bylo?“ optal se vyděšeně Ron.
   „Mě to připadalo jako létavec,“ řekla Hermiona.
   „Cože?“ divil se Ron.
   „Ten upír, o kterém nás Lexter celý měsíc učil, ty hlupáku!“ ohradila se na něj Hermiona. „To jsi vůbec nedával pozor?“
   „Ale dával,“ obhájil se Ron a zrychleně v běhu oddychoval. „Mě ale spíš děsil ten jeho hrozný křik.“
   „Tohle ale nebyl jen tak obyčejný létavec,“ sípala dál udýchaně Hermiona. „vypadalo to jako směsice všech druhů upírů dohromady.“
   V tom se po zemi prohnal hrozivý stín, všichni ztuhli a vzhlédli k nebesům. Nad nimi na okamžik vstoupilo do luny měsíce jakési letící stvoření a znovu se vracelo, jako když káně hledá svou potravu.
   „To je on!“ křikla Hermiona. „Utíkejte!“
   Všichni se znovu rozběhli, jak nejvíc mohli, až konečně dorazili na hlavní cestu Prasinek, v té chvíli Rona něco ukrutně smetlo.
   Ozval se křik, Ron ležel na zemi a nad ním se skláněl ten létavec. Pak ho drapl do drápů a začal s ním stoupat do výšky.
   „Vampyrus Exhumai!“ křikla Hermiona a z její hůlky vyletěl jasně červený paprsek, který se přesně zaryl do zad létavce.
   Ron padl do měkkého sněhu a Harry mu přispěchal na pomoc.
   „Jseš v pořádku?“ vybafl na něj rychle Harry.
   „Jo, nechte mě tu, musíte zmizet!“ doléhal na něj Ron.
   „Ale nepovídej, nevěděl jsem, že mi rozkazuješ,“ řekl Harry, popadl Rona a pomáhal mu na nohy.
   Nad nimi se znovu ozvalo plápolání křídel až Křivonožka znovu naježil hřbet, ale to už v další chvíli se na ně létavec znovu vrhnul.
   „Vampyrus Exhumai!“ ozvalo se znovu od Hermiony za nimi a paprsek létavce zase smetl. „Dělejte, už dlouho ho neudržím!“
   Harry popadl Rona ze všech sil a belhal se s ním k Hermioně.
   „Asi má naraženou nohu,“ zkonstatoval Harry, když mu kolem hlavy znovu proletělo to stvoření s hrůzostrašným plápoláním blánovitých křídel.
   Hermiona netrpělivě namířila hůlkou na Ronovu nohu, která byla rázem jejím kouzlem zdravá.
   Jenže teď létavec oblétával kolem dokola, takže se nemohli v téhle hrozivé měsíční tmě vydat na žádnou stranu.
   „Jsme v pasti,“ hlesla Hermiona.
   „Nějak se z toho dostaneme,“ uklidňoval jí Harry.
   Jenže létavec si to znovu střemhlav namířil na ně a jen těsně mu uhnuli.
   „Musíte oba dva utíkat do bezpečí!“ křikl Harry. „Já se ho pokusím na sebe nalákat!“
   „Hele, když já se nemůžu obětovat, tak ani ty, jasný!“ křikl Ron.
   „Nikdo tu nebude jako návnada!“ křikla Hermiona.
   „Nemůžeme zburcovat někoho v Prasinkách?“ zeptal se Ron.
   „Blázníš,“ ozvala se zase Hermiona. „pak by tu bylo o hodně víc utíkajících lidí, navíc to kouzlo, co jsem na něj použila by mělo pravého upíra nadobro odrovnat!“
   Harry naštvaně zaklel a pak ho ale něco napadlo, přesně ve chvíli, když se létavec připravoval k dalšímu útoku se oddělil od kamarádů a vyběhl doprostřed cesty s hůlkou vysoko zdviženou do vzduchu.
   „Harry!“ křikla Hermiona a hnala se za ním.
   V té chvíli ho ale létavec nekompromisně smetl z cesty a chytil do drápů. Vznesl se s ním do vzduchu a i Hermionino poslední kouzlo ho netrefilo.
   Harry cítil, jak mu vítr cuchá vlasy, věděl, že už musí být v hrozivé výšce, drápy tvora se mu zařezávaly do ramen a plápolání křídel bylo slyšet na hony daleko. Popadl hůlku a zařval na tvora: „Impedimenta!
   V tom si ale uvědomil, že udělal chybu, létavec ho pustil a on začal padat dolů jako šiška ze stromu. Zem se kvapně blížila a Harry měl co dělat, aby mu hůlka nevypadla z ruky, konečně mohl vymyslet kouzlo na zpomalení pádu, ale byl už příliš blízko země.
   „Wingardium leviosa!“ ozvalo se ze země.
   Harry si v dalším okamžiku všiml, že se pomaličku snáší dolů k zemi, kde už stojí obrovský červený třípatrový autobus a Hermiona, Ron a Stan na něj mávají.
   Konečně dopadl na zem, nad nimi se znovu rozlehl mocný křik, který doslova bičoval ušní bubínky.
   Ron ho popadl, jako předtím Harryho jeho a vláčel ho rychle k autobusu.
   Ten tam stál připravený, motor nahozený a malý stařík s brýlemi se super dioptriemi seděl připravený za volantem. Harry se spolu s ostatními dobelhal k nástupnímu můstku autobusu a Stan křikl na řidiče.
   „Ernie, šlápni na to!“
   V zápětí se dveře autobusu zavřely a ten se cukem rozjel jako zběsilý. Harry ještě zrychleně dýchal, když před ním stanula naštvaná Hermiona.
   „Příště to levitační kouzlo bude dělat Ron,“ řekla mu naštvaně. „vůbec si nezasloužíš, abych tě zachraňovala, když takhle riskuješ.“
   „Děkuju,“ řekl Harry a postavil se na nohy.
   „Ernie, máme zase na palubě Pottera!“ jásal radostně Stan plný beďarů. „To chce zase jízdu grátis!“
   „Já to zaplatím,“ řekl Harry, začal si přát, že se cítí v soukromí a bezpečí a v tu ránu se mu z pihy na obličeji stal měšec s penězi. Pak z něho vyndal jeden galeón a hodil ho Stanovi.
   „Ty víš, že tohle nemůžu přijmout,“ řekl mu s úsměvem Stan. „Ale zato budete pro mě něco udělat, to zvíře musí mít náhubek,“ trval na svém.
   „To není pes!“ ohradila se na něj Hermiona a vzala si Křivonožku do náruče.
   V tom se ozvala rána na zadní sklo, za kterým se objevily čtyři ostré tesáky a dvě strašlivé stříbrné oči.
   „Vemte si ten galeón a jestli nás z toho dostanete, tak dostanete další!“ křikl Harry.
   „Do háje, co to je?“ optal se vyděšeně Stan.
   „To jste ještě asi neviděli,“ řekl Ron a přitiskl se na přední sklo.
   „Ernie, jak rychle jedeme?“ zeptal se Stan řidiče.
   „Tšišťa šetěťáťkou,“ bleptnul Ernie.
   „Ta potvora má ale výdrž,“ hlesl Stan. „Jestli to takhle půjde dál, přestaneš být můj oblíbený zákazník,“ řekl Harrymu vážně Stan, ale pak se zazubil. „Budeš můj nejoblíbenější zákazník! Ernie, zařaď vyšší rychlost a dupni tomu na kobylu!“
   Stařík s tlustými brýlemi, který stále bleskově točil s volantem teď neohrabaně sáhl po vysoké řadící páce a s hlasitým zaracháním jí zařadil na novou pozici.
   V tu chvíli všichni, i mosazné postele v autobuse znovu popojeli dozadu, jak autobus ještě víc akceleroval.
   „Teď se předveď mrcho!“ křikl Stan na létavce za oknem, který zběsile plápolal křídly.
   „Drží se stále za námi!“ křikl vyděšeně Ron.
   „Tak se přemístěte!“ upozornila je Hermiona a Křivonožka ji vyskočil z náruče a schoulil se u řidiče.
   Stan na ní znechuceně kouknul. „Já jsem si s ním chtěl ještě chvilku pohrát.“
   „Tohle není žádná hra!“ křikla teď rozhněvaně.
   Stan si povzdychl, otočil se k Erniemu a řekl: „Ernie, slyšel si dámu, přehoď to třeba na…“
   Zarazil se, protože za nimi se rozeřval tak silný hlas, že málem všichni v autobusu omdleli bolestí. Hned na to ale se přidalo do nesnesitelného řevu nestvůry za nimi ještě praskání a v zápětí se všechna okna autobusu roztříštila, včetně Ernieho brýlí.
   „Štěně, já nevidim!“ hlesl stařík.
   Stan se vzpamatoval a všichni se podívali na záď autobusu, kam právě vpadnul létavec a na přítomné nenávistně chrčel.
   „Je tady!“ zakřičel Ron a couvnul až k řidiči.
   „Doufám, že znáte nějaké kouzlo,“ řekl jim Stan. „Já jsem většinu hodin ve škole prospal.“
   Hermiona na něj vrhla opovrženíhodný pohled, ale to už byl létavec v půli autobusu a vysokými skoky se to nenávistné netopýrovité stvoření hnalo dopředu.
   „Musíme vymyslet, jak ho dostat z autobusu!“ křikl Harry a postavil se přede všechny.
   „Přemýšlejte!“ křikla Hermiona na Stana.
   „To mi taky ve škole moc nešlo,“ přiznal se Stan.
   „Impedimenta!“ křikl Harry a kouzlo srazilo rozzuřeného létavce o dvě postele dál.
   „Co budeme dělat?“ hlesla nešťastně Hermiona.
   „Jestli nechcete, abych se vám obětoval, tak koukejte něco vymyslet!“ křikl na ostatní Harry a začal se přibližovat k létavci.
   „Sakra a to jsme měli mít na dnešek pauzu, byli jste poslední zákazníci!“ zaklel Stan.
   „Němám blejle,“ ozval se stařík od okna.
   „No jo,“ pravil nevnímavě Stan a přemýšlel, pak si to uvědomil. „Cože, ty nemáš brejle!“
   „Němám blejle,“ opakoval stařík.
   „A jak teda vidí?“ zeptala se vyděšeně Hermiona.
   „Nevitím,“ hlesl stařík a zamžoural očima.
   Harry hořce polknul a neustále se přibližoval k létavic, který teď ze sebe sundával nahromaděné postele a znovu se k nim přibližoval.
   „Dělejte!“ křikl Harry. „Impedimenta!“ křikl zase na tvora, který ale teď kouzlu hbitě uhnul. „Už ho neudržím, tak co uděláme!“ křikl na ně.
   „Přemýšlejte, nemá ten autobus nějaký další sytém?“ naléhala Hermiona.
   Stan na ní rozpačitě koukal a pak přejel pohledem na hrůzostrašně chrčící monstrum valící se k Harrymu.
   „Už jsem měl mít prázdniny, poslední zákazník,“ zaklel ještě, ale pak ztuhnul. „Poslední zákazník,“ opakoval zamyšleně. „No jasně, Harry, jseš ochotný provést něco straaaaašně bláznivýho?“
   „Myslíš, jestli jsem ochotný se obětovat?“ zeptal se Harry a vyslal po upírovi další kouzlo.
   „To nesmíte!“ křikla Hermiona.
   „Ale né,“ ujistil jí Stan. „Nikdo jinej tady v autobusu totiž není než vy, byli jste poslední zákazníci.“
   „No a co?“ zeptal se zmateně Ron a úzkostlivě sledoval, jak se upír blíží k Harrymu, už byl jen čtvrt autobusu od něj.
   „Vydržte,“ řekl Stan a přišel k Erniemu. „Ernie, pamatuješ na ten přejezd, jak jsem to tam včera museli otočit?“
   „Jo, pamatuju,“ přisvědčil stařík.
   „Zamiř tam a hned!“ křikl Stan.
   „Já nevitím,“ oznámil mu ještě stařík.
   „Budu tě navigovat,“ řekl Stan.
   „Pospěšte si!“ křikl Harry, který už cítil upírův horečný dech.
   „Harry, jdi až do nejvyššího patra,“ začal mu říkat Stan. „rozbij přední sklo, pokud ještě není rozbité, vylez z něj ven a až ti řeknu, tak skočíš dolů.“
   „Zbláznil jste se?“ okřikla ho Hermiona. „Spadne pod autobus a přední kola ho rozválcují.“
   „Ne když ho chytíme,“ upozornil jí Stan. „Ale no tak, já jsem vás varoval, že je to bláznivé.“
   „Hodlám to risknout!“ oznámil jim Harry a spěchal ke schodům do vyšších pater.
   Stan se zatím otočil a řekl Erniemu. „Takže do Londýna, Ernie.“
   KŘACH!
   Autobus se rázem objevil ve frekventovaných ulicích Londýna a i přes rozbitá skla, kterými nějak kouzelně nefoukal dovnitř vítr, byl cítit městský zápach.
   Harry se vyškrábal po prvním schodišti, upír se za ním nahoru ohlédl, pak pohodil hlavou na Stana, Hermionu a Rona a rozběhl se k nim.
   „Jde po nás!“ křikl Ron.
   „Kryjte se!“ křikl Stan a hodil po upírovi jedno z prostěradel postele.
   Harry ho zaslechl, věděl, že ho nahoru jen tak nenaláká, seběhl tedy dolů, viděl jak se upír vztekle vymotává z prostěradla, vytáhl na něj hůlku a zakřičel s plna hrdla.
   „Vulnusio!
   Upírovi se na chlupaté oslizlé tváři objevila zlověstná červená rána, ze které se vyvalila krev, rozzuřeně se obrátil na Harryho a vší silou se hlava nehlava za ním rozehnal.
   „Tohle jsem potřeboval,“ hlesl vykuleně Harry s pohledem na rozzuřeného upíra. „Buďte připravení, nebo to jediné, co vyskočí bude moje kostra!“
   Pak ale už neotálel a vyběhl nahoru po schodech, upír se horečně rozběhl za ním a vybíral schody po třech.
   Harry se ocitl v druhém patře, cítil, jak ho upír drápe za hábit, když se začal škrábat do nejvyššího patra třípatráku.
   Nahoře jako v jediném patře nebyly postele ale normální denní židle. Harry se hnal k přednímu sklu, které stále bylo celé, za ním se objevily dvě zlověstné uši a záhy se upír ocitl za ním v uličce.
   Harry slyšel, jak Stan dole poplašeně naviguje poloslepého Ernieho, otočil se ke sklu a zakřičel na něj s namířenou hůlkou.
   „Bombarda!
   V tom se sklo rozsypalo a podlahu pokryly ostré střepy, které vlétly i dovnitř a poškrábaly Harryho i upíra.
   Harry teprve teď uviděl, jak je vysoko, muselo to být nejméně pět metrů, silnice mizela dole pod autobusem stále kouzelným tempem, Harrymu se přímo tajil dech, když si stoupal na hranu okenního rámu a vykláněl se z autobusu.
    Celým tělem mu teď projížděl strašlivý děs a strach, cítil, jak ho nohy přestávají poplašeně poslouchat, ale pak ucítil, jak když se vyklonil z okna ho začal šlehat přímo příšerný vítr, který ho svou silou okamžitě vrátil zpátky do autobusu téměř přímo do náruče upírovi.
   V tom autobus prudce zpomalil a ze zdola se ozvalo něco jako připrav se. Harry rychle popoběhl zpátky k čelnímu oknu a vyklonil se znovu ven, už nebyli v té kouzelné rychlosti, dokonce ani už nebyli neviditelní, jeli nejmíň sto kilometrů v hodině a po prázdné a zpustlé silnici.
   Harry se otočil a zíral na cestu před ním, pak to spatřil. Blížili se k mostu, který vedl nad silnicí, po které jel jejich autobus. Most byl však nižší než autobus sám a v tu chvíli Harrymu došel Stanovo plán.
   Ze zdola se ozvalo „Teď!“ a ve spodním patře se z čelního skla objevilo hned několik párů rukou, připravených Harryho chytit.
   Harry se tedy zhluboka nadechl, připravil se, rozkročil a…
   A v tom ho popadl za krk upír a začal ho dusit, přitom most se k nim blížil strašlivou rychlostí.
   Ze zdola se ozývaly poplašené hlasy a volání, Harry je ale přestal vnímat, vnímal teď pouze dvě věci, most, který měl už přímo před očima a strašlivé funění upíra, v tom ucítil, jak se mu krku dotkly čtyři ostré tesáky a jak se mu hlava vlivem stisku odkrvuje.
   Most už byl přímo před autobusem, Harry už pomalu ztrácel dech, na poslední chvíli ještě nahmatal hůlku, nezdržoval se kouzly, stejně by žádné nevyslovil, okamžitě šťouchl hůlkou upíra do očí.
   Hned jak povolil stisk uviděl most, který začal válcoval třetí patro autobusu a na poslední chvíli uskočil.
   Autobus hlasitě zaskřípěl a most trhal jeho horní patro jako když nůž nabírá máslo. Celý autobus se otřásal, za ním odpadávaly kusy skla, střepů, dřeva a židlí. Nakonec se za střepy dolů vyvalilo i tělo upíra následované celou horou pomačkaného trupu třetího patra, autobus se už ocitl za mostem.
   Všichni si oddechli, když viděli padající upírovo tělo.
   „Moucha!“ křikl stařík.
   Jenže to nebyla moucha, to bylo další tělo, co prolétlo před čelním sklem dolů, Harry spadl přes druhé i první patro a zmizel jim z výhledu z předního skla.
   „ZASTAVTE!“ zakřičeli Ron a Hermiona z plných sil.
   Ernie šlápnul na brzdu a celý autobus se začal ještě v závratně rychlosti naklánět a brzdit. Nakláněl se na dvě kola, jak brzdil i stranou až nakonec zůstal stát na místě a padl znovu na všechna čtyři kola.
   Rozhostilo se ticho, všichni se teď báli osudného pohledu, jestli je s Harrym konec.
   Hermiona se nakonec naklonila skrz čelní sklo, nikoho však neviděla, nikdo tam nebyl opřený o čumák autobusu.
   Pak ale na nárazníku zahlédla dvě odřené ruce a zpod autobusu se ozvaly naštvané komentáře.
   „To je Harry!“ křikla Hermiona nadšeně. „Takhle umí nadávat jedině Harry!“
   „JO!“ křikl bujaře Ron a objímal se s Hermionou.
   Harry se na poslední chvíli zachytil nárazníku a i když se celé jeho tělo šoupalo po silnici, nepouštěl se. Teď se vysoukal zpod autobusu a snažil se zorientovat.
   „Tak tomu říkám skok!“ křikl na něj Stan.
   „Moucha!“ křikl zase stařík.
   „To není moucha, Ernie,“ upozornil ho Stan. „Mimochodem Ernie, tentokrát si to u šéfa budeš vyřizovat ty, já jsem si s ním užil dost, když nám onehdy ti vtipálci přeměnili kola za tykve na Halloween.“
   Harry zatímco se bavili se snažil zjistit škody na těle, oblečení na zádech měl strašlivě sedřené, stejně tak měl odřené i celé tělo, když na něj vylétly ty střepy z čelního skla. Začal se rozhlížet, kde to vlastně jsou, pohlédl dopředu, viděl, že silnice je absolutně prázdná, pohlédl dozadu a hleděl do zkrvavené tváře upíra, který ho v zápětí znovu vztekle popadl za krk a zvedl do výšky.
   „Tak šéfovi řikám,“ pokračoval klidně Stan. „Ernie vidí dobře, i když už potřeboval přidat do brýlí dalších šest dioptrií.“
   „To si děláte legraci, šest?“ hlesla Hermiona.
   „Jak to, že vidí na cestu?“ zeptal se Ron.
   Harry nemohl uvěřit, jak se tam spolu tak v klidu baví, když jim před čelním sklem začíná vypouštět duši. Upír znovu vycenil své ostré špičáky, Harry je konečně vyděl pěkně zblízka, možná až moc zblízka. Hlava se mu zase začala motat, bylo to jako kdyby ho věšeli na šibenici, upír ho stále nazdvihoval do výšky a jeho tesáky se nebezpečně přibližovaly k Harryho krku. Cítil jeho zkažený dech, to ale bylo to poslední, co cítil, přestal vnímat věci kolem, oči se mu začaly mlžit, dech mu už dávno došel a on padal do mdlob.
   Upír se špičáky dotkl jeho kůže na krku a začal přitlačovat.
   „Řeknu vám ale, že po tom, co se nám kola změnily v tykve bude ztráta jednoho patra pro šéfa docela šok,“ řekl Stan.
   Hermiona se trochu zdráhavě pousmála a podívala se k čelnímu oknu. Takovou ránu, jako dostala teď do očí, ještě snad nezažila.
   „HARRY!“ zařvala ze všech sil, když viděla, jak Harry pomaličku omdlévá a upír mu zarývá své tesáky do krku. Vyběhla skrz čelní okno autobusu a hnala se bezmyšlenkovitě na upíra.
   Ten si jí všiml a jedním prudkým máchnutím křídla jí odhodil surově stranou. Ron také vybíhal, ale to už upír otočil na Harryho a zaryl do něj mocně své tesáky. Harry z posledních sil cítil, jak mu špičáky protnuly kůži a dostaly se až k tepně. V zápětí se dostal až do tepny a Harry pocítil, jak mu začíná sát krev, v tu chvíli už přestal vnímat zemskou tíži a před jeho očima se míhaly nejasné obrazce, viděl obrazy ze života a snů, které kdy prožil. Viděl zároveň i silnici okolo, která ale mizela v dálce a konečně cítil, jak ztrácí i to poslední vědomí.
   Ron do upíra narazil vší silou, až Harryho upustil a svalil se na chodník. Upír se však ale nezvedl, v tu chvíli začal strašlivě křičet jako kdyby ho na nože brali, z ostatních oken domů se začaly sypat střepy a všem znovu zaléhaly uši, Harry vlivem jeho řevu ještě na poslední chvíli udržel vědomí.
   V tom se upírovi začala zmenšovat ohromná blánovitá křídla, uši se ponořovaly zpátky do hlavy, z obličeje se začal objevovat plnovous a dlouhé vlasy na hlavě. Nakonec se objevilo i oblečení a nohy se změnily do lidské podoby, před nimi zůstal ležet na zemi Aberforth.
   „Vy!“ křikla Hermiona a hnala se na něj. „To kvůli vám!“ křičela a začala na něj mířit hůlkou.
   „Hermiono přestaň!“ křikl na ní Ron a přiběhl k ní.
   Hermiona sklopila hůlku od Aberfortha a nenávistně na něj koukala.
   „Já ho zabiju,“ říkala dál potichu. „Zabiju ho!“
   „Nech ho!“ křičel Ron.
   „Ty nevíš, co Harrymu udělal, co?“ ohradila se na něj vztekle. „Bude teď z něho upír jako on!“
   Ronovi jako by to konečně docvaklo, oba dva se otočili na Harryho, který jako by pod vlivem omamných drog, se válel na zemi a mlel nějaké nejasné nesmysly.
   „Přece z něho nemůže být upír!“ křikl Ron a přiběhl k Harrymu. „Harry, jak je ti?“
   „Harry, jseš v pořádku?“ ptala se ho i Hermiona a oba dva nad ním byli starostlivě sklonění.
   Harry pohnul uslzenýma očima a zahleděl se na své kamarády.
   „Je mi dobře,“ řekl jim a oba dva si zhluboka oddychli.
   „Kousl tě upír,“ upozornil ho Ron.
   Harry se otráveně chytil za hlavu a zaklel. „Do háje, to jako budu za chvíli taky vysávat krev, nebo co?“
   „Tomu nevěřím,“ ozvalo se za nimi.
   Stál tam Aberforth a koukal na všechny neutrálním pohledem.
   Hermiona na něj nenávistně pohlédla a s prstem zdviženým mu řekla. „Radši buďte zticha.“
   Aberforth se uchechtl a popošel až k nim. Popadl Harryho a řekl jim. „Pomožte mi ho odnést, už na nás koukají lidi, kvůli těm rozbitým oknům.“
   Což byla pravda, v oknech se už opravdu začali objevovat lidé a rozčileně na ně volali. Možná proto Hermiona nenamítala.
   Položili Harryho na jednu z postelí v autobusu a ten se rachotivě rozjel dál ulicí.
   „Proč se Harry nezmění na upíra?“ zeptal se Ron.
   Aberforth se podíval na Harryho, který měl unaveně zavřené oči a s  řekl: „Ale změní.“
   „Cože?“ vyhrkla Hermiona. „Vždyť jste říkal, že ne.“
   „Ano, protože se tomu dá zabránit,“ odvětil vážně Aberforth. „Má v sobě aethónskou krev.“
   „Cože má?“ divila se Hermiona.
   „Já nejsem upír, který vznikl díky cizímu kousnutí a přenesení choroby, mé prokletí zplodila síla, která je odjakživa přímým nepřítelem aethónské krve.“
   „Co to tu plácáte?“ divil se Ron.
   „Co je to ta aethónská krev?“ zeptal se Harry mdlým hlasem. „Brumbál o tom mluvil, když mě zaklínal.“
   „To já ti říct nemůžu, aethóňani žijí hluboko v zapovězeném lese, nikdo je ještě nenašel…“ řekl Aberforth a podíval se na Harryho. „ale ty bys je našel.“
   „Cože?“ zeptal se Harry mdle.
   „Lexter mi řekl o té tvé proměně,“ pousmál se Aberforth. „Jen jsem doufal, že jsem mu jasně vysvětlil, aby jste za mnou nechodili, alespoň ne v noci.“
   „Proč ne v noci?“ optal se Stan.
   Aberforth si teprve teď všiml průvodčího Stana Silničky. „Oh, ahoj, na tebe si pamatuju, když jsi byl ještě škvrně,“ usmál se na něj Aberforth. „Má kletba mě mění v tomhle… monstrum pouze v noci. Moje sérum zabírá jenom na spaní, nemohl jsem za to, že jste mě probudili.“
   „To bere i Lupin,“ doplnil ho Ron.
   „Ne, ten bere sérum vlkodlačí, tohle se dá o hodně lehčeji připravit,“ řekl Aberforth a posadil se unaveně na postel naproti Harrymu.
   „Lexter za to nemůže, to byl Harryho nápad vyrazit na ten… výlet,“ řekla Hermiona.
   „Neposlušný jako tvůj otec,“ řekl Aberforth a pousmál se na Harryho. „Je škoda, že jsi ho nikdy nemohl zažít.“
   „Vy jste bratr Brumbála, že ano?“ zeptal se Harry.
   Aberforth si zhluboka povzdechl a řekl. „Ano, to jsem.“
   „A byl jste ředitel, že?“ pokračoval s otázkou Ron.
   „Ano,“ přisvědčil krátce Aberforth.
   „Tak proč je teď z vás umolousaný hostinský v tom pajzlu?“ zeptala se nakonec Hermiona.
   „Vy nevíte?“ optal se jich Aberforth a ukázal na zničené okna autobusu a přeházené postele.
   „A jak dlouho tu kletbu už máte?“ zeptal se Harry.
   „Nevím přesně, přestal jsem to počítat, bude to padesát let,“ hlesl Aberforth.
   „Zase padesát let,“ uvědomil se Harry. „Co se stalo před padesáti lety?“
   „Něco, co bylo velice důmyslně ututláno,“ odvětil Aberforth. „A něco, co ti nemám právo říct,“ doplnil ještě a Harry se zatvářil naštvaně. „Ty věci se ale týkají tebe, tvé krve, Brumbála a i mého prokletí.“
   „Co je to ta aethónská krev?“ zeptal se Ron.
   „Na to znají odpověď samotní aethóňani, ale za nimi se nikdo nevydal už asi tisíc let,“ řekl Aberforth.
   „Ale říkal jste, že Harry by mohl,“ řekla Hermiona.
   „Harry musí, jedině aethóňani znají lék na to kousnutí,“ řekl zachmuřeně Aberforth. „pokud se do rozbřesku nedostane k aethóňanům, obávám se, že se změní ve stejné monstrum jako jsem já.“
   „Děláte si legraci?“ vyhrkla Hermiona.
   „Jen Harry má tu moc najít svůj pravý domov,“ pokračoval Aberforth. „svět o kterém Voldemort ví, ale nikdy jej nenašel… odvezte nás, prosím, zpátky do Prasinek,“ řekl řidiči a Stan šel napolo slepému Erniemu pomoci.
   KŘACH!
   Hned na to už projížděli cestami u Bradavic a blížili se do vesnice Prasinky.
   „Tam leží tvůj pravý původ Harry, místo nazývající se Erised,“ řekl Aberforth.
   „Jako to zrcadlo,“ uvědomil si Harry.
   „To pochází také odtamtud,“ doplnil Aberforth. „Erised, neboli touha, stejně jako zrcadlo, které ukazuje po čem nejvíc toužíme. Musíš se tam vydat…“ řekl Aberforth a pak se zatvářil sklíčeně. „ach bože, co jsem to provedl,“ postěžoval se sklíčeně. „v zapovězeném lese ti hrozí smrtelné nebezpečí, podle toho, co vím, tam lord Voldemort rozmístil příšery ze všech koutů světa… je mi líto, co jsem ti způsobil.“
   „Tak mu za to při hledání pomožte,“ řekla Hermiona.
   „To já nemůžu,“ řekl Aberforth. „Harryho krev donutila mou kletbu na okamžik zastavit, ale po zbytek noci se zase změním v to monstrum, už vás nemůžu podruhé ohrozit. Mou kletbu může vyléčit jen smrt toho, kdo mi jí způsobil. Teď tam v lese se střádá jeho armáda, až bude Zmijozelův spolek dokončen, Druhá válka propukne,“ dokončil povídaní Aberforth.
   „Druhá válka?“ divil se Ron.
   „Musím za aethóňany,“ přerušil ho Harry.
   Oba na něj vlídně, ale zároveň vystrašeně hleděli.
   „Nežádám vás, aby jste šli se mnou,“ řekl Harry.
   „Šli jsme s tebou i do téhle předem jasné a nebezpečné situace…“
   „Předem jasné?“ divil se Harry.
   „Vždyť jsem ti říkala, že se nám něco stane,“ doplnila Hermiona. „Musíš najít ty… tu civilizaci nebo co, půjdeme tam s tebou.“
   „Ale bude to nebezpečné,“ upozornil jí Harry.
   „To je jedno,“ řekla Hermiona a Ron se úzkostlivě našklebil.
   „Vy ani nemáte zdání, jaké hrůzy vás v tom lese čekají,“ řekl potichu Aberforth. „I když musím dát klobouk dolů, porážka obří sépie, tvora který tu byl snad ještě před Bradavicemi, tomu říkám výkon.“
   „Musím jít…“ řekl Harry, ale pak se zarazil a potichu dodal. „i když, neznám cestu.“
   „Nikdo jí nezná,“ řekl Aberforth. „Ale prý dědic opravdové aethónské krve cestu najde.“
   „Prasinky, hlavní cesta,“ oznámil jim za zády Stan.
   „Tak, tady je moje konečná,“ zkonstatoval Aberforth a vyšel ven ze dveří autobusu spolu s ostatními. Pak se otočil k Harrymu a řekl mu ještě. „Správně bys sis měl přivolat pomoc, ale nemáš už čas…, hodně štěstí.“
   Hned na to se otočil a zmizel v temné postranní uličce vedoucí k hostinci U prasečí hlavy.
   Harry se už cítil o něco lépe, stále pociťoval bolestné kousnutí a jak mu něco proudí celým tělem, srdce přitom nějak zvlášť těžce pumpuje, jako kdyby měl místo krve kov, otočil se tedy na Stana a pak bolestně pohlédl na nyní už pouze dvoupatrový autobus.
   „Je mi líto toho autobusu, asi to bude drahé,“ řekl Harry.
   „No… schytáme zase pár pěkných nadávek od šéfa, nejspíš nám to odečte z platu,“ řekl Stan a prohlížel si urvaný kus autobusu, kde sem tam ještě byly vidět zbytky sedadel.
   „Nastavte ruku,“ řekl Harry a pak vysypal Stanovi do ruky všechny galeóny z měšce. Ten pak znovu zmizel ve tvaru pihy, kterou si Harry připnul k odřené tváři.
   „Tohle ale opravdu nemůžu přijmout,“ zahalekal vyděšeně Stan.
   „Pokud něco zbude, tak to, prosím, vynaložte na zpříjemnění jízdy v autobusu,“ řekl Harry, otočil se a společně s Ronem, Hermionou a Křivonožkou si to namířili skrz hustý sníh přímo do zapovězeného lesa.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: