Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-18 | Čteno 3017x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 44.


Cesta do neznáma

„Možná bys Křivonožku měla vzít do náruče,“ upozornil Harry Hermionu, místo Křivonožky bylo totiž vidět ve sněhu jen jakási valící se krtčí noha.
   „Pojď, ty chudinko malá, já tě ponesu,“ řekla Hermiona a vzala kocoura do náruče. Křivonožka byl celý od sněhu, ale jakmile se ocitl v náručí a ještě k tomu nesený, slastně Hermioně předl do uší.
   Ron na Křivonožku závistivě koukal a něco si potají sám pro sebe říkal.
   „Tebe brát nebudu,“ odtušila Hermiona při pohledu na Rona.
   „Navíc Ron tak hezky nepřede,“ dodal ještě pobaveně Harry.
   „Co na tom kocourovi vidíte?“ začal se bránit Ron.
   „Ani jednou si nepostěžoval, že by se bál,“ řekla Hermiona.
   „Ale bojí se.“
   „A jak to víš?“
   „Vidím mu to na očích.“
   „To určitě,“ pousmála se Hermiona.
   „Neboj Rone, ten vlkodlak tam na tebe v lese pořád ještě čeká,“ řekl Harry, když procházeli loukou plně zakrytou sněhem.
   Na ruce ho něco studilo, když se na ní podíval, uviděl ten prsten, který pořád nemohl sundat, co je to vlastně zač?
   „Nevíte kde jsem přišel k tomu prstenu?“ zeptal se jich Harry.
   Oba dva teď na sebe důležitě pohlédli a jednohlasně zavrtěli hlavou.
   „Ale neměl bys ho sundávat,“ doplnila ještě rychle Hermiona.
   „Ani nejde,“ řekl Harry a stále si ho snažil z prstu sundat.
   „Vůbec se mi tam nechce, nechceš si to ještě rozmyslet, Harry?“ zeptal se Ron při pohledu na uhlově tmavý les.
   „Třeba až na nás zaútočí ten vlkodlak, tak nás zachrání Dráp, nebo staré auto tvého taťky,“ řekl pobaveně Harry.
   „Harry, víš, že jsem slyšela, že v zapovězeném lese zemřelo už několik tisíc lidí?“ dodala se zastíraným úsměvem Hermiona.
   „Fakticky?“ divil se Harry. „Je pravda, že pokaždé, co jsme tam vkročili, jsme se málem nedostali ven.“
   (Od Rona se začalo ozývat tiché skučení)
   „Zvláště prý v noci, to ti lidé nejvíc umírali,“ dodala ještě Hermiona.
   „To je škoda, že je tma jak v pytli, co?“ ozval se Harry.
   „Také jsem slyšela, že Vy-víte-kdo tam měl nějakou základnu či co. Prý jí střežili hrůzní tvorové, kteří tam samozřejmě zůstali až dodnes.“
   „A když si ještě uvědomíš, že vlastně nevíme kudy jít,“ dodal Harry. „tak to mi moc nepřipadá jako milá vycházka, co?“
   „Můžete už přestat!“ křikl Ron.
   „Klid Rone, už jsme u lesa, vidíš?“ řekl Harry, ale rozhodně tím Rona neutěšil.
   Les před nimi byl tak hustý a černý, že začal mít trochu strach i Harry. Zevnitř se ozývalo soví houkání, které se neslo daleko po okolí, občas bylo slyšet, jak kolem nich proběhlo nějaké zvíře a hlasitě přitom dupalo, ani jeden však nic neviděl, než jen tmu, která tmavě kontrastovala se sněhem, který odrážel světlo měsíce.
   Harry pak ale znovu těžce polkl, asi sto metrů daleko na okraji lesa uviděl strašidelnou siluetu nějakého polochlupatého pololidského tvora, jak nehybně stojí a nespouští z nich zrak. Při tom pohledu běhal mráz po zádech.
   „Podívejte se, náš vlkodlak se vrátil,“ řekl Harry, ale v jeho tónu nebylo moc pobavení.
   Ron málem strachy vyjekl a Hermiona se lekla tolik, že málem upustila Křivonožku.
   „To je hrůza,“ řekla. „tys měl pravdu, to je opravdu strašidelné,“ řekla Hermiona beze srandy.
   „Vždyť jsem ti to říkal, teď na nás takhle kouká a ani se nehne,“ hlesl potichu Ron. „Vyhlíží si, koho sežere nejdřív.“
   „Podívejte se, nevím sice co to je,“ řekl vážným hlasem Harry a nespouštěl z toho tvora oči. „Ale myslím, že bychom měli jít, protože z toho pohleduž začínám mít taky strach.“
   „Ty nemáš mít strach, ty nám máš dodávat kuráž,“ pravil Ron.
   V tom ten tvor nadzvedl svou psovitou tlamu do černého nebe a hlasitě zavil na měsíc mocným hlasem.

Vlkodlak v dálce
_text

   „Dodám vám kuráž,“ ozval se Harry. „když řeknu… UTÍKEJTE!“
   Všichni na nic nečekali a vzali nohy na ramena, teď už nebylo pochyb, že to byl vlkodlak, prchli rovnou do lesa, aby přinejhorším se mohli vyškrábat na strom, protože po louce by mu sotva utekli. Harry ještě stačil rozsvítit hůlku, která je sice prozrazovala, ale hlavně jim osvětlovala jinak absolutní tmu v lese, která se rovnala té noci, když Harry prchal před Démonem a tápal poslepu.
   Po chvilce začali hlasitě oddychovat, jak běželi bez ustání a stále více a více se nořili do hlubin temného zapovězeného lesa.
    Běželi už asi pět minut, když se Hermiona s Křivonožkou v náručí začala zastavovat.
   „Musíme utíkat dál,“ naléhal na ní Ron prosebně. „Ten vlkodlak je o hodně rychlejší.“
   „Tak… si… utíkejte… sami…“ sípala udýchaně Hermiona.
   Harry už také pociťoval slabost v nohou a cítil, jak mu čerstvý lesní vzduch toužebně vnikal do těla a nestačil okysličovat jeho zmožené svaly.
   „Ukaž,“ řekl Hermioně a přebral od ní Křivonožku, kterému se na první pohled motala hlava, jak s ním Hermiona pořád poskakovala při běhu.
   „Opatrně,“ hlesla Hermiona. „Hlavně s ním neupadni.“
   „Aspoň to bude na měkký,“ dodal Ron a Hermiona na něj nasupeně pohlédla.
   „Tak kudy, ty náš bájný hrdino?“ zeptal se Ron Harryho.
   „A jak to jako mám vědět, co?“ ohradil se Harry a zmateně se rozhlížel kolem sebe.
   Všude byly jen prastaré stromy s mohutným nánosem mechu a ještě většími vyčnívajícími kořeny, které při pohledu samy říkaly zakopni o mě.
   „Měli bychom jít prostě za nosem,“ řekl Harry.
   „Harry,“ zarazila ho Hermiona. „Celé tohle je šílenství, už od té chvíle, co jsme vytáhli paty z Chroptící chýše, i když nám Lexter jasně říkal, abychom nikam neodcházeli, vrátíme se pro pomoc.“
   „Zbláznila ses?“ vyhrkl Ron. „Teď, když je tam ta obluda, co nás tak hrozivě sleduje.“
   Hermiona se naštvaně urazila a svraštila pohled k zemi. „Já prostě říkám, že bychom měli jít pro pomoc.“
   „Až na to, že já nevím, kdo by byl ochotný nám pomoct,“ řekl jí do očí Harry.
   Hermiona si povzdechla a odevzdaně rozhodila ruce. „To naše štěstí ale při nás nebude stát věčně, to doufám víte.“
   „Koukni Hermiono, já dál taky nechci, ale když musí jít Harry, tak já půjdu taky,“ řekl Ron napůl odhodlaně a napůl se divil, že něco takého vůbec dokázal strachy říct.
   „Nechci, aby jste kvůli mně zbytečně riskovali,“ řekl Harry a s pochopením na ně koukal. „Pokud nechcete, nechoďte, ujišťuji vás, že to pochopím,“ řekl a oba dva jeho přátelé na sebe pohlédli.
   „Jo a ty by ses nám zase ztratil a nechal si tu veškerou zábavu jenom sám pro sebe,“ řekl Ron.
   „Pochybuji, že tentokrát se bude jednat o zábavu,“ upozornil je Harry. „tady není žádný záchranný autobus, ani šance, že by mohl přijet.“
   Ron k němu přešel, přehodil mu ruku přes rameno a začali vykračovat dopředu. „My jdeme s tebou.“
   Hermiona se také přidala a bylo jim hned líp, alespoň, že jsou spolu a není tam některý z nich jenom sám.
   „Půjdeme se tebou, ať nás tam čeká cokoliv, Harry,“ řekla Hermiona a taky mu dala ruku na rameno.
   „Až do pekel pekelných,“ řekl Ron.
   A vyšli dál.
   Les byl už tmavý jako kdyby je někdo zavřel do betonové krychle, nikde nebyl žádný zdroj světlo kromě tří rozsvícených hůlek jdoucích těsně vedle sebe jako tři světlušky. Kolem se stále ozývalo to strašidelné houkání sov a sem tam i nějaké šlápoty okolního zvířectva, které rozhodně bylo nebezpečné jinými věcmi, než že by měli vzteklinu. Pozorovali povrch lesa, občas kolem proběhla nějaká stonožka veliká jako průměrný pes, nebo někomu z nich nad hlavami prolétl netopýr o hodně větší než ten normální, kterého vyrušili ze spánku.
   Každé prasknutí klacíku a šišky, na které šlápli je mrzelo, protože nechtěli na sebe přilákat jakoukoliv pozornost. Hlavně pak ne těch tvorů, kteří jsou větší než oni sami a mají hodně zubů.
   Harryho napadlo, že by mohli narazit na kentaury, ale asi po půlhodině chůze si začal myslet, že už jsou dávno za jejich teritoriem.
   Sem tam spolu prohodili pár slov, Harry jasně viděl, jak jsou ostatní bezděčně rádi, že tu nejsou sami. Sám Harry byl rád, že tu není jako naposledy sám, ale zároveň se bál, aby se jeho doprovodu nic vážného nestalo.
   Pak po další půlhodině chůze, když už si začali být nejistí, protože s dalším každým krokem se zároveň vzdalovala jejich šance na návrat, se před nimi rozhostily celé pláně spáleného lesa, jehož vysoké stromy bez jehličí, skrz které znovu prosvítal noční měsíc, měly zlovolný nádech a vysávaly jim poslední částečky odhodlání z těla.
    Pak když šli další půl hodinu v ohořelé části lesa, vědomi si toho, že za sebou mají přes hodinu a půl pomalé chůze narazili na zdravý les, znovu pokrytý jehličím, které zase zastínilo světlo měsíce, které skrz ohořelé větve se dostávalo na zem.
   Po chvilce znovu byly vidět jen tři svítící body v dálce a nic víc. Nořili se stále hlouběji a hlouběji a kolem nich se objevovalo stále více zvláštních tvorů, kteří se kolem nich neslyšně plazili nebo lezli. Naráželi na močály a celé dlouhé trsy tmavých křovisek, ze kterých byly slyšet strašidelné zvuky a občas se v záři jejich hůlek zaleskly i v dáli něčí oči.

Oči ve tmě
_text

    „Tam tady tam dam tadydy dam dym dy dam ty dy dy dam…“ šveholil Ron, když kráčeli těsně kolem močálovitého jezírka.
   „Co to meleš, Rone?“ zeptal se Harry Rona, který se začal pobrukovat.
   „Začíná mi z toho být zle, tak si zpívám,“ řekl mu na to.
   „Nemůžeš si zpívat v duchu, nebo alespoň potichu?“ naléhal na něj Harry.
   „Bože to je strašný,“ zaklel Ron. „jsem unavenej, vystrašenej, hladovej, mám žízeň, chce se mi na záchod a ani se nemůžu zpívat?“
   „Ne,“ odvětil krátce Harry a začaly ho strašně studit prsty, když na ně doléhala taková zima.
   „Není ti něco Harry?“ zeptala se ho Hermiona opatrně.
   „Zebou mě prsty, moc toho oblečení na sobě nemám,“ řekl Harry zmrzle.
   „Tak si vem tyhle druhý rukavice,“ řekl Ron v klidu. „Mě se už stejnak začaly v nich ruce potit.“
   Harry zůstal stát jako přimražený a s neuvěřením na Rona zíral.
   „Tys měl celou dobu dvoje rukavice a neřekl jsi mi o tom?“ zhrozil se promrzlý Harry.
   „No, vždyť je zima, mamka by mě zabila, kdybych nastydl,“ řekl Ron.
   „Zato já tě asi zabiju hned!“ rozčílil se Harry a stáhl mu z rukou jednu vrstvu rukavic, aby svým promrzlým rukou dopřál alespoň trochu tepla.
   „Tam tady dam, tym tyja dam, tam tady dam…
   „Krucinál, jestli nepřestaneš, tak na nás přivoláš snad všechny obludy tomhle lese,“ varoval ho Harry.
   „Co by asi tak mohlo být ještě hrozivější, než ten vlkodlak, kterého máme za zadkem?“ řekl naštvaně Ron.
   „On je pořád za námi?“ ozvala se Hermiona.
   „Ale není,“ pravil Harry. „No tak, Hermiono, nebuď takový strašpytel.“
   „No, promiň, ale když mi chce vlkodlak ukousnout zadek, tak si alespoň můžu postěžovat, ne?“ ohradila se na něj.
   „Pak kdo se tu bojí, co?“ zasmál se potichu Ron.
   „Já se nebojím, jen se obávám a v tom je rozdíl,“ řekla Hermiona. „A také jsem unavená, tak se nediv.“
   „Říkal jsem ti, že ti chybí pohyb,“ připomněl jí Ron.
   „Když mám za sebou vlkodlaka, tak umím utíkat rychle, neboj se,“ ujistila ho. „Zato tobě, když jsi v nebezpečí, vypne mozek.“
   „To jsou kecy,“ procedil Ron.
   „Vždycky, když se něco semele, tak abych na všechno myslela já.“
   „Hele, každej máme svoje role, ty jsi naše pojízdná knihovna na informace, já jsem frajer na kouzla a Harry… a Harry je… no Harry…“
   Harry na něj kouknul a procedil skrz zuby. „Radši mlč.“
   „Já jen že…“
   V tom se z jezera na Rona vrhla šupinatá opice, popadla ho pod krkem a začala ho tahat do vody.
   „Rone!“ křikl Harry, upustil Křivonožku a hnal se za ním s Hermionou.
   Rychle ho popadli za ruce a tahali ho ven z vody, zatímco ten tvor ho rval za nohy, až Ron hlasitě ječel.
   „Pusť mě ty mrcho! Slez ze mě ty přerostlá opice!“ křičel a mlátil nohama hlava nehlava.
   „Vydrž Rone!“ křikl Harry, popadl hůlku a křikl: „Imobilis!
   Z hůlky vyletělo kouzlo a šlehlo tvora přímo do hlavy, ten se sklátil dolů do vody a Ron se vybelhal ven a ještě plival vodu.
   Z vody vyletěla v okamžení druhá opice a postavila se před nimi na cestu. Měla na sobě tmavě zelené odporné a slizké šupiny, plovací blány na nohou a rukou, aerodynamicky tvarovanou šupinatou hlavu, která Harrymu připomínala jeho vlastní, když na sebe uplatnil kouzlo pro vodní tělo. Bylo to o něco menší než člověk, avšak nesmírně vzteklé s nebezpečně vyhlížejícími zuby a z huby mu tekla červená tekutina.
   „To… to je tůňodav, viď?“ zeptal se roztřeseně Harry Hermiony.
   „Jo a právě ochutnal lidskou krev,“ řekla Hermiona a hleděla na blížícího se tvora s hubou od krve, který se na první pohled vůbec nenadechoval.
   Ron se podíval na svojí nohu, měl na ní ošklivý kousanec, který ho začal pálit.
   „Ublížil mi,“ hlesl Ron.
   „A ublíží i nám, jestli něco nevymyslíme, Hermiono?“ oslovil jí Harry.
   Hermiona se vyděšeně dívala do tváře tůňodavovi, který na ní slastně cenil své tesáky.
   „Už je skoro u nás, vymysli něco,“ hlesl Ron a v ruce držel hůlku.
   „Nemáte někdo okurku?“ zeptala se Hermiona.
   „Ty máš teď hlad?“ naléhal Ron.
   „Ty snad vůbec ve škole nedáváš pozor,“ řekla mu na to.
   Pak předstoupila k tůňodavovi, Harry jí chytil za ruku, ale Hermiona na něj pohlédla a řekla. „Nech to na mě.“
   Pak se otočila na tůňodava, který se právě pokrčil a připravoval se ke skoku na Hermionu.
   Na poslední chvíli se Hermiona z ničeho nic až přehnaně uklonila a řekla: „Uctivá poklona, pane tůňodave.“
   Harry a Ron se na sebe podívali, pak jim ale oběma došlo, o co se snaží.
   Tůňodav na Hermionu zmateně koukal a mrkal svýma očima, víčka se mu zavírala ze stran, takže vypadal opravdu podivně.
   Jenže v tom se tůňodav s mírným úsměvem a okouzlením také uklonil a v tom se to stalo. Za jeho zátylkem uviděli malý otvor, ze kterého začala vytékat proudem voda na zem a tůňodav upadl a začal se dusit.
   „No jasně, tůňodav si nosí vodu sebou ven,“ zaradoval se Ron.
   Tvor se sklátil na zem úplně a začal vydávat prapodivné zvuky, ošívat se a trhat nohama a rukama, opravdu se dusil.
   „Pomozte mi,“ řekla Hermiona a tahala tůňodava zpátky do vody.
   „Zbláznila ses, ať se udusí,“ řekl Ron.
   „Bože Rone, ty jsi ale krutý, Harry…“ poprosila druhého kamaráda.
   Harry se neochotně sebral a společně s Hermionou hodil tůňodava zpátky do vody, pak všichni tři úprkem utíkali včetně Křivonožky ještě dobrých pár minut, až si byli jistí, že jsou od jezírka dostatečně daleko.
   „Teda tomu říkám blízké setkání,“ řekl Ron udýchaně, sedl si na pařez a prohlížel si poraněnou nohu, vedle něho se posadil Křivonožka a na všechny se zájmem koukal. „Zaryl mi tam ty své tesáky jako vzteklý pes,“ pak se zarazil a kouknul ukřivděně na Harryho. „Promiň, já to tak nemyslel.“
   „Nemusíte, že mě kvůli Siriusovi dělat chudinku, jasné?“ řekl Harry a rozhlížel se kolem sebe, protože Ron nedával pozor a Hermiona se mu dívala na ránu.
   „Je to pěkně hluboko Rone,“ řekla Hermiona s obavami. „Řekla bych, že jestli to bude ještě daleko, tak to nevydržíš.“
   „Jak to myslíš, nevydržím?“ zeptal se Ron.
   „Asi se ti tam dostala infekce,“ řekla Hermiona. „Musíme ti to zavázat.“
   „Doufám, že to nebude hnisat, nechci, aby mi na noze začal růst černovřes.“
   „To není sranda Rone,“ upozornila ho vážně Hermiona. „to bys taky mohl o tu nohu přijít, jestli s tím něco neuděláme.“
   Ronovi hned zmizel úsměv ze rtu a poplašeně na oba dva koukal.
   „Musí se to dát nějak ošetřit, ne?“ zaúpěl.
   Hermiona na nohu ukázala hůlkou a řekla: „Ferula.
   V tu ránu nohu omotaly obvazy tak pevně, až Ron znovu zaúpěl.
   „To by mělo stačit, alespoň prozatím,“ řekla Hermiona a postavila se.
   Pak ale si všimla, že Harry někam zarytě hledí.
   „Co vidíš?“ zeptala se ho hned.
   Harry přimhouřil oči a hleděl do dálky.
   „Asi už z toho kousnutí upíra začínám šílet,“ řekl pojednou.
   „Co jsi viděl?“ trvala dál Hermiona na své otázce.
   „Viděl jsem… viděl jsem pohnout se zem,“ řekl Harry a podzvedl hůlku vysoko nad hlavu. „Ale už je to pryč.“
   Hermiona se rozhlédla do dálky ale nic neviděla.
   „Třeba se ti to zdálo,“ řekla. „Třeba to byl nějaký stín vržený od stromu, jak pořád hýbeš tou hůlkou.“
   Harry chvíli uvažoval a pak začal přikyvovat. „Jo, asi máš pravdu.“
   Hermiona to přestala vnímat a odvedla Harryho o pár metrů stranou od Rona a Křivonožky.
   „Harry, mám o Rona strach, pochybuji, že tu cestu vydrží, možná ani nevydrží cestu zpátky,“ řekla mu.
   „To je to tak vážné?“ divil se Harry. „Vždyť si moc nestěžuje.“
   „Ten tůňodav vylučuje asi nějaké zvláštní enzymy na umrtvení místa kousnutí, v každém případě to je hluboké až na kost,“ řekla s vážným tónem.
   „Až na kost?“ divil se Harry.
   „Bojím se, aby mu i s tím umrtvením neposlal do těla nějaký jed nebo smrtelnou infekci,“ pokračovala dál s obavami.
   „Nebudu kvůli tomu riskovat jeho život,“ rozhodl rázně Harry. „Musíme se otočit a jít do Bradavic, madam Pomfreyová si už s tím poradí.“
   „Já se s ním vrátím a ty pokračuj sám,“ řekla Hermiona.
   „Vrátím se s vámi,“ řekl rozhodně Harry.
   „Harry, už bude svítat, jako upír nám moc nepomůžeš,“ řekla mu na to.
   Harry pohodil rukama v neochotným souhlasu.
   „On je ale nadutej, bude chtít jít s námi dál,“ upozornila Hermiona.
   „Pak dostane pěstní lekci od toho jeho takzvaného bájného hrdiny, nebo jak mi to řekl,“ pravil Harry odhodlaně.
   Hermiona se pousmála a dívala se, jak Harry jde přemlouvat Rona. V tom za zády zaslechla zašustění a ihned se tím směrem otočila. Nic tam ale nebylo, ani nic v houští stromů, alespoň kam její hůlka mohla dosvítit. Za ní se ozval Harryho hlas jak přemlouvá Rona, aby vstal, když v tom uviděla jak se černá zem před ní pohnula a bleskově jí pohltila.
   „My se vracíme?“ řekl nevěřícně a sklíčeně Ron.
   „No jo, když ses nechal kousnout tou potvorou,“ řekl Harry a pomáhal mu na nohy.
   „Ale Harry, mě je opravdu fajn, přece tě neopustíme, když už jsme tak daleko,“ prosil Ron.
   „Najednou chceš pokračovat, co?“ řekl Harry a úsměvem.
   „Harry, jestli to děláš jenom kvůli mně, tak já dojdu domů sám,“ breptal dál Ron. „můžeš pokračovat se Hermionou, abys někoho sebou měl.“
   „Ale třesky plesky,“ řekl nesmlouvavě Harry. „Nenechám kvůli nějaké honbě za jakousi bájnou civilizací zemřít svého kamaráda.“
   „To jsem se ti ale moc neodvděčil,“ řekl Ron sklesle a bolestně se stavěl na bolavou nohu.
   „Ale no tak, můžete to zase někdy zkusit znovu, ne?“ zažertoval Harry.
   „To není moc veselá představa,“ řekl Ron s úsměvem. „Proč vlastně Hermiona při vší té znalosti nezná obyčejné uzdravovací kouzlo?“
   „A kde je vlastně Hermiona?“ zeptal se Harry a marně hledal třetí rozsvícenou hůlku.
   „A krucinál,“ zaklel Ron, když jí nikde nemohli najít.
   „Ale ne,“ hlesl Harry nadmíru vyděšeně a dal hůlku nad hlavu.
   V tom se vedle nich něco mžikem šustlo.
   „Co to bylo?“ vylekal se Ron.
   „To nevím, ale drž pevně hůlku a hlídej nám záda,“ řekl Harry podpírající Rona. „Já budu koukat dopředu.“
   Oba otočení zády k sobě se vydali na místo, kde ještě před chvílí s ní Harry vedl rozhovor, ležela tam jen rozsvícená hůlka.
   „Něco se jí stalo,“ řekl Harry se strachem v hlasem a začal se zbrkle rozhlížet kolem sebe.
   „Hermiono!“ zakřičel až sebou Ron vyděšeně škubl. „Musíme jí najít,“ řekl Harry a vyšel kupředu.
   „Její hůlka!“ upozornil Harryho Ron.
   „Máš pravdu, málem bych na ní zapomněl,“ řekl Harry a rychle se vracel, chtěl už jí co nejrychleji začít hledat. Bleskově se sklonil pro hůlku, avšak v ten moment nikdo jeho stranu nehlídal a Ron zaslechl jak Harryho něco smetlo ohromnou silou až sebou praštil o kus dál na zem.
   Ron mátožně stál na třesoucích se nohou a rozhlížel se s rozsvícenou hůlkou po svých kamarádech. Nikde však nikdo nebyl.
   Dopajdal trochu dál na mítinku hned vedle a posvítil na ní vyděšeně svou hůlkou.
   Na zemi tam ležely dva černé pláště a uprostřed byly nafouklé. Jako kdyby někoho vcucli a teď se ti v nich snaží dostat ven.
   Z jednoho se ozývalo mumlání, Rona popadl učiněný šok a nevěděl, jak své kamarády z těch hrozivých věcí dostat ven. Přiběhl k tomu mumlavému, tam byl Harry, čouhal mu kus obličeje, který se mu snažil zakrýt plášť.
   „Rone… pomoc!“ křičel Harry po kouskách. „To… jsou… smrtipláště… patronovo… zaklínad…“ náhle ale Harryho plášť přikryl celého a mumlání utichlo, v druhém plášti dokonce už ustávalo škubání, Hermioně docházel vzduch, Ron teď musí jednat.
   Co to Harry říkal, něco o smrtipláštích, to budou nejspíš ty věci, které se je snaží zabít, už o nich něco slyšel ve škole.
   Pak ale také řekl něco o patronově zaklínadle. Patronovo zaklínadlo Ron neuměl.
   Zbrkle uchopil hůlku a vzpomínal si na minulé hodiny Brumbálovy armády, Harry tam něco říkal o šťastné vzpomínce.
   Ron namířil hůlkou na plášť s Hermionou a vykřikl: „Expecto Patronum!
   Nic se ale nestalo, z hůlky nevyšlehlo naprosto nic a plášť Hermiony už ustával s hýbáním, navíc začal pomalu odlétat těsně nad zemí pryč.
   „Ne stůj!“ křikl Ron. „Neutíkej!“ křičel a běžel za ním.
   Dohnal ho a vzpomněl si na chvíli, když minulý rok poprvé vyhrál famfrpál, na ten pocit, který měl, když ho všichni zvedali nad hlavy a šťastně zvolávali.
   „Expecto Patronum!“ křikl a z hůlky konečně vyletěl veliký oblak stříbřitého dýmu a ze smrtipláště se ozvalo něco mezi zahučením a zasyčením.
   V tom se ale oblak rozplynul a zmizel ve tmě.
   „Ne… ne… NE!“ křičel ze všech sil Ron a díval jak se plášť přestal hýbat docela, Hermiona je na tom už opravdu špatně, ne-li nejhůř.
   Ron znovu mocně sevřel hůlku, zatnul zuby a vzpomněl si na chvíli, kdy byl snad nejšťastnější v životě, když konečně zaslechl hlásek své sestřičky ztracené v Tajemné komnatě, na ten příšerně silný pocit radosti, který prožíval, když jí objal.
   „EXPECTO PATRONUM!“ zařval ze všech sil až se stromy otřásly.
   Z jeho hůlky vyletěl s hlubokým zaduněním a zpětným rázem hůlky obrovitý stříbrný pavouk Ron ustrašeně zakřičel a uskočil.
   Pavouk skočil na oproti němu maličký smrtiplášť a ten začal znovu hučet a syčet a hned potom z něho konečně vypadla Hermiona.
   Ron už přestal vnímat pavouka a vrhnul se k Hermioně. Ještě dýchala, dokonce na něj otevřela oči a vyčerpaně se pousmála.
   Pavouk skoncoval s jedním smrtipláštěm, který těsně nad zemí prchnul, co mu síly stačily, Ron pavoukovi hned ukázal směrem k druhému smrtiplášti, postavil Hermionu na nohy a oba se hnali za ním.
   Tam už ležel Harry a vyděšeně zíral na obrovitého pavouka, který teď stál vedle něho.
   „Co to krucinál je?“ zeptal se vyděšeně Harry.
   Ron byl však na první pohled o hodně vyděšenější. „To je… ehm… můj patron.“
   Oba dva se teď na Rona podívali a pak se hlasitě rozesmáli.
   „Ty máš patrona podoby zvířete, kterého se nejvíc bojíš?“ smál se Harry mátožně.
   „Hele, já jsem tě zachránil, tak bys mi měl být vděčný,“ ohradil se Ron a sesul se po bolavé noze vyčerpaně na zem.
   „Co to bylo zač?“ zeptala se ještě usměvavě Hermiona a hltavě nabírala toužebné doušky vzduchu.
   „To byli smrtipláště, tedy alespoň jak Harry tvrdí,“ řekl Ron.
   „Tak proto ten patron,“ řekla Hermiona. „Divím se, že jste na to přišli beze mě… Křivonožko!“ zvolala když uviděla přibíhajícího kocoura, který ve tmě viděl stejně tak lehce jako ve dne.
   „Myslím, že všechny tvory označené pěti body známe, nemyslíš?“ řekl jí Harry.
   „Víc bodů už ani neexistuje, jestli to nevíš,“ doplnil Ron.
   Hermiona se načertila, takovou banalitu samozřejmě zná.
   „Máš být ráda, že jsem tě zachránil,“ dodal znovu Ron.
   „Teď jsme si vyrovnaní, já ti pomohla s tůňodavem, ty se smrtipláštěm,“ opáčila Hermiona.
   „Víš ty vůbec, jak málo bodů má tůňodav?“ ohradil se na ní Ron.
   „Čtyři,“ řekla mu na rovinu.
   Ron sklapl a podíval se zmateně na Harryho, zatímco Hermiona pokračovala v cestě s Křivonožkou v náručí.
   „Opravdu čtyři?“ zeptal se Ron Harryho potichu.
   ÁÁÁÁÁÁOOOOOOUUUUUU!
   Zavytí se ozvalo tak náhle a tak silně, že všichni tři trochu vyděšeně vyjekli.
   „To je ten vlkodlak!“ křikl Ron.
   „Hermiono, vrať se!“ křikl Harry, když viděl, jak je od nich vzdálená.
   Hermiona se vrátila k nim a všichni tři se teď rozhlíželi s rozsvícenými hůlkami na místo, odkud zavytí vyšlo. Byli už utahaní, Ron nemohl pořádně jít kvůli bolavé noze, na Harryho už začínalo působit kousnutí upíra, navíc ho stejně jako Hermionu smrtiplášť strašlivě unavil a zmohl.
   „Harry, musíte mě tu nechat, budu vás akorát zdržovat,“ vyhrkl Ron s bolavou a obvázanou nohou.
   „Nikoho tu nenecháme,“ řekl mu na to rázně a otočil se, aby se vydali opačným směrem.
   Vlkodlak stál asi dvacet metrů od nich a zase byla vidět temná silueta oddychujícího tvora s vyceněnými zuby.
   Jeho tlama byla stejná jako ta Lupinova, když byl ve vlkodlačí podobě. Byla dlouhá plná ostrých smrtících tesáků, které zlostně klapaly sami o sebe. Vlkodlakovo tělo bylo napůl zarostlé chlupy, napůl odporně holé jako myší mládě, jeho obrovské dlouhé tlapy s ostrými drápy naháněly hrozný strach.
   „Navrhuji utíkat,“ hlesl Ron.
   Všichni tři se otočili a vyběhli pryč od vlkodlaka, ale v zápětí slyšeli, jak udělal dva velikánské a mocné skoky a rázem se ocitl před nimi a zlostně na ně klapal zubatou tlamou.
   „Má někdo z vás nějaký plán??“ zeptal se Harry.
   „Hermiona měla pravdu, vypíná mi mozek,“ přiznal se Ron se smrtelným strachem v obličeji, který vlastně měli všichni kromě vlkodlaka.
   „Teď je řada na tobě Harry, Hermiona pomohla před tím, já minule, teď ty,“ řekl vyděšeně Ron.
   Harry jako jediný ale už uměl procvičovat svou mysl, takže se mu nezasekla.
   „Utíkejte!“ křikl Harry a rozeběhl se na vlkodlaka, který byl jeho reakcí zaskočen, ale když do něj Harry narazil celou svou váhou, až sám spadl na zem, vlkodlak se nepohnul ani po píď.
   „Harry!“ křikla Hermiona.
   „Tak utečte krucinál!“ zařval Harry a znovu se vydrápal na nohy. „Utíkejte!“ křikl zase ale, v tom ho vlkodlak mocně praštil svou tlapou až odletěl dobrých pět metrů daleko.
   „Harry!“ křikly oba dva.
   „Bože, co tím chtěl dokázat,“ divil se Ron, ale to už se na ně vlkodlak vrhl a povalil je jako parní válec.
   Pak se sklonil nad Rona a rozevřel svou ohromnou tlamu, když se z dáli ozvalo zahoukání.
   Vlkodlak napřímil své uši, začal čenichat a pak vyběhl tím směrem.
   „To byl Harry, snaží se ho nalákat na sebe!“ křikla Hermiona vystrašeně a svírala Křivonožku v náručí.
   „Paličák jeden!“ ztěžoval si Ron a hladil si bolavou nohu.
   Jenže o kus dál ležel Harry, který se opravdu snažil napodobit vytí, to je tak ale jediné co dokázal. Měl totiž zlomeno hned několik kostí najednou, vlkodlak ho odhodil tak neuvěřitelně silně, že to bylo víc než deset metrů a Harry cítil, jak mu celou páteří pojíždí bolest. Nohu měl v háji, to stejně tak i ruku na padrť, žebra měl polámaná, jako kdyby ho opravdu ten válec přejel.
   Nemohl se zvednout, natož pak utíkat, jenže to už se nad ním znovu skláněl vlkodlak a jeho jedovaté sliny mu odkapávaly na zmožené tělo.
   Pak Harry dostal impuls od jedné ruky, byla ještě v pořádku, mohla se hýbat, jediná končetina, která nebyla zlomená.
   Harry s ní popadl hůlku a zamířil na vlkodlaka, pak ho ale něco napadlo, zamířil na nejbližší strom a sípavě hlesl: „Vaolentis.
   Z hůlky mu vyletěl temný paprsek, před kterým vlkodlak zdráhavě uhnul a zaryl se do nejbližšího kmene stromu.
   V tom se strom sám od sebe pohnul a otřepal větvemi. Oživnul a točil větvemi kolem sebe jako kdyby se rozhlížel a něco hluboce brblal.
   „Na něj!“ křikl z posledních sil Harry, věděl že Lexter po tom kouzlu v Azkabanu ještě něco řekl, ale na to si už nevzpomínal.
   Strom uviděl Harryho ukazující hůlku a šlehnul větví tak mocně, že vlkodlak odletěl snad stejně jako Harry před tím a dopadl o kus dál s mohutným otřesem pudy.
   Harry se z posledních sil pousmál, dokázal to. Jenže v tom samém okamžiku se strom rozmáchl a Harry stačil na poslední chvíli v příšerných křečích těla se odvalit pryč z dosahu stromu. Jak se pohnul, tak mu celé zlámané tělo hořelo bolestí jako kdyby se nabodl na stovky jehel, byl na konci svých sil.
   Hermiona a Ron k němu konečně poplašeně přiběhli a doslova se zhrozili, když ho uviděli v takovém stavu.
   Hermiona přiběhla ke stromu a křikla s nazdviženou hůlkou: „Finite incantatem!
   Kouzlo vrazilo znovu do kmene stromu a ten v tom okamžení se přestal hýbat a zdřevěněl.
   O kus dál se v tu chvíli ozvalo zatím nejrozzuřenější vlkodlačí zavytí a všem v tu ránu ztuhla krev.
   „Je s námi konec,“ hlesl Ron, když se k nim ta potvora zase začala blížit.
   Ron a Hermiona s Křivonožkou v náručí, k smrti unavení si klekli okolo Harryho a vzali ho za zdravou ruku.
   „Běžte, zachraňte se, já ho nalákám na sebe,“ řekl Harry.
   „Podruhé už ti to nedovolíme,“ řekl Ron.
   „Dali jsme si přece slib Harry,“ naléhala na něj úzkostlivě Hermiona. „slib který hodláme dodržet, nikdy se nevzdáme.“
   „Nikdy se nevzdáme,“ opakoval Ron.
   „No tak, Harry,“ pobízela ho.
   Harrymu se zavírala víčka, ale ještě stačil říct. „Nikdy se nevzdáme…“
   Znovu umíral, znovu byl na konci sil, kdy to bylo naposledy, v Azkabanu? Pak to konečně Harrymu docvaklo.
   „Pusťte mě,“ řekl jim pomalu.
   Oba se na něj tázavě podívali, byli k smrti unavení a vyděšení, ale položili mu ruku na zem.
   „A teď ustupte,“ promluvil zase a Ron a Hermiona trochu couvli dozadu.
   V tom okamžiku Harry zavřel oči a v duchu vyslovil to jediné zaklínadlo, které v tu chvíli v polovypnuté hlavě měl.
   Hned na to se mu začalo bělat tělo, prodlužovat obličej, ruce a nohy, na zádech se mu objevil koňský ocas a za krkem koňská hříva. Celé tělo mu zbělalo a změnilo se do mohutné koňské podoby. Nakonec mu z boků vyrašila křídla, majestátná a bílá jako sníh, od kterých se světlo z hůlky odráželo jako od zrcadla.
   V dalším okamžiku před nimi na zemi ležel okřídlený jasný kůň, nad jehož krásou přecházel dech. Byl to úplně jiný tvor než Harry, tudíž úplně jiné složení těla a hlavně jiné kosti.
   Kůň se vyšvihl na nohy a na oba dva k smrti vyděšené a i k smrti překvapené kamarády pohodil hlavou, aby si mu vyhupli na hřbet.
   Ron se pokoušel utahané Hermioně pomoci nahoru, ale Harry byl příliš vysoký kůň, poklesl tedy v kolenou a záhy se na něj Hermiona s Křivonožkou v náručí dostala, hned na to se na jeho hřbet vyškrábal i Ron a když se Harry znovu postavil na nohy, oba dva vyděšeně vykřikli, jak s nimi zatřásl.
   „Dvfte fe.“ bleptnul kůň svými pysky a rozběhl se.
   To už ale do něj ze strany vrazil vlkodlak až oba dva jezdci málem spadli. Kůň rozzuřeně zařehtal a vzepjal se na zadní, oba dva pasažéři se naštěstí stále drželi na jeho hřbetě.
   Pochroumaný vlkodlak na koně vztekle zaštěkal a zavyl, hned na to vycenil své tesáky.

Pegas a Vlkodlak
_text

    To bylo to poslední, Harry se vážně nekompromisně rozzuřil, roztáhl obrovitá bělostná křídla a hned na to se znovu postavil na zadní a jedním předním kopytem ubalil vlkodlakovi takovou do zubů, že v příští chvíli vyplašeně začal utíkat pryč.
   Harry dopadl zase všemi čtyřmi na zem a překotně oddychoval. Ani jeden jeho pasažér neměl odvahu nic říkat, jen stále nevěřícně koukali na Harryho koňskou bělostnou hlavu a nádhernou hřívu.
   V té chvíli se ze všech stran začalo ozývat vlkodlačí vytí, všichni hned ztuhli, těch vlkodlaků muselo být několik desítek.
   „Oni nás zabijí,“ hlesl vyděšeně a napůl mdle Ron.
   Harry pohodil svou koňskou hlavou, mocně zařehtal a zaryl zadní kopyta do lesní půdy.

Vlkodlaci ve tmě
_text

    V tom okamžiku se ze všech stran začali doslova rojit vlkodlaci a mohutně na sebe pokřikovali, jak se snažili být u trojice co nejdřív.
   Harry na nic nečekal, odrazil svá zarytá kopyta a rozběhl se jako šíp, v dalším okamžiku zamával obrovitými křídly a vznesl se s oběma do vzduchu jako překrásný světelný duch, kůň dokonce svítil sám o sobě i v naprosté tmě.
   Dole pod nimi hulákali vlkodlaci a hlasitě na ně navztekaně vyli. To už se ale ocitli nad hustou korunou stromů a letěli přímo za nosem. Oběma jeho kamarádům vlivem prudkého větru odkapávaly slzy z očí, ale v obličejích měli šťastné pohledy plné neuvěření a radosti.
   Kůň plachtil nad zapovězeným lesem jako orel nad skalami, jako jediný osvětlený bod široko daleko klouzal tak lehce, že se pro něj létat muselo zdát jako ta nejsnazší věc v životě.
   Ron a Hermiona s neuvěřitelnými pohledy hleděli pod sebe, kde se míhaly závratnou rychlostí stromy. Kůň začal zrychlovat, jeho rychlost dosahovala takových výšin, až se zdálo, že jedou v záchranném autobuse, vítr jim přesto lehounce ovíval vlasy a vůbec je nestudil, Hermiona, která stále pevně držela Křivonožku u sebe měla chuť koně hladit bez ustání, něco tak krásného ještě nezažila, bylo to o hodně hezčí než let na testrálech, bylo to jako plout na mraku nebo na hvězdě.
   Ron měl chuť zakřičet z plných plic a rozhodit ruce široko od sebe s větou ‚Já jsem pán světa!‘.
   Harry letěl v těle Pegase jako šíp a protínal nekonečné dálky temné noci, kterou osvětloval jen svit jasného měsíce.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: