Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-24 | Čteno 3155x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 45.


Erisedský hvozd

Zdálo se to jako nekonečnost, Křivonožka se po chvilce držel hřbetu překrásného koně sám a Hermiona i Ron po chvilce upadli do spánku. Nemuseli se vůbec přidržovat, kůň je jakoby zázrakem držel na svém hřbetě, jeho ladný let přímo kolébal k blahosklonnému odpočinku, který jeho kamarádi tak silně potřebovali. Šli s Harrym, dá se říct, až do čelistí vlkodlaka a on jim byl za to vděčný. Nechal je tedy spát a sám přihlížel, jak zapovězený les stále a stále nekonečně pokračuje.
   Jeho záře však ještě více sílila, nebylo to však kvůli jeho kráse, to v dáli se tma měnila v rozbřesk a Harry cítil, že mu tělo začíná odumírat, upírská zmutovaná krev i po takové ho dálce začíná zmáhat a kůň začínal mít po několika hodinách letu problémy se soustřeďovat, přál si být už doma nebo tam, kam mají namířeno, přál si už konečně odpočinout, na odpočinek neměl od pobytu na Grimmauldově náměstí, dá se říct, čas a teď jeho vyčerpané tělo ještě mělo zápasit s upírským prokletím.
   Před očima se mu začalo mlžit a přestával mít kontrolu nad máváním křídel. Viděl jen nekonečnou dálku nekonečného lesa, a kůň jakoby se teď ponořoval do jiného světa i s pasažéry. Jeho přátele by už nikdy neopustil a i kdyby musel, tak by je odvezl zpátky domů do postele, ten pocit, když člověku záleží na jiných o hodně více, než na sobě se mu teď vracel a vystoupával na povrch v jeho mysli. Stejně tak, jakoby kůň se ponořoval do jiných sfér reality a opouštěl tento svět, ponořoval se do zlatobílé záře, nad kterou přechází zrak. Houštiny a stromy kolem začaly mizet a ztrácet se v té záři a hře světel, která teď obklopovala bělostného okřídleného koně, který letěl i přes bolest v těle stále dál a dál až do věčných konců světa a reality.
   Jakoby přestal vnímat svět kolem něho a letěl poslepu, jako kdyby cestu znal, jako by tu už několikrát takhle proletěl, proletěl dál cestou domů…
   Ocitli se nad jakousi cestou, která se spíš podobala cestě do nebe, stromy kolem cesty dělaly neprostupnou živou zeď, stromy jenž nahoře byly zavětveny do mohutného lomeného oblouku jako kdyby z prostředka této cesty do větví stromů svítilo zářivé zlatobílé světlo a dodávalo jim nebeský vzhled plný úžasu a krásy v nekonečně táhnoucí se cestě s jemným a lehkým listím na povrchu.
   Kůň po chvilce dopadl na zem a začal klusat dál a dál, všichni pasažéři se probudili a do očí dostali světelnou ránu od té zářící krásné zavětvené cesty. Začalo se od nich ozývat úžasné ochání a áchání, na první pohled by si člověk myslel, že to je cesta do nebe, do věčných končin, odkud už cesta nevede zpět, něco tak překrásného není v moci člověka ani kouzelníka pochopit, něco nad chápání samotné lidské bytosti.
   Kůň uháněl stále dál, jako kdyby Harry neřídil své nohy, jako kdyby klusaly samy po měkké cestě pokryté voňavým podzimním listím, podzim se po chvilce objevil i na stromech, jejich listí hrálo všemi barvami, které bylo lidské oko schopno pochytit. Byla to krása nebeská, dolů se snášely další a další trsy lístků a dopadaly jako lehounký sníh na zem, která stejně jako větve stromů hrála všemi brvami podzimního listí.

Cesta do Erisedského hvozdu
_text

    Pak začala barva na listech ochabovat a měnit se v zaschlou a zašlou hnědou, která působila svým stářím unaveně a vyčerpaně, dolů už se nesnášely žádné listy, za to povrch cesty začal skrápět letmý a lehounký sníh, který se snášel dolů jako jarní hřejivý vánek. Nános sněhu začal sílit a za chvíli už kůň klusal v několika desítek centimetrovém povrchu sněhu, který se třpytil v jasné záři větvoví, které se tyčilo až kam oko dosáhlo. Byla to pravá zima avšak bez zimy, jako by kůň chlad pohlcoval a svým dvěma přátelům a dobráckému kocourovi na hřbetu dodával jen do nejlepší z okolní krajiny. Sníh snad dokonce sám o sobě voněl vanilkou, nebo jakoukoliv vůní, kterou měl dotyčný rád, jako kdyby se ocitli v ráji všech bytostí na světě a každému tomu tvoru by se zde splnil i jeho nejtajnější sen.
   Pak když konečně začali být nabažení té krásy se pokrývka sněhu začala zmenšovat a její povrch ztvrdnul, jak teplý vzduch ho rozpouštěl na led, který pak s křupáním kůň rozrážel svými kopyty. Na listech stromů tyčících se do výšky se začaly objevovat pupeny všech barev a velikostí, které znovu obohacovaly holé listí stromů. Všichni čtyři nad tou krásou žasli, bylo to jako procházet samým koloběhem života v té nejkrásnější podobě jaké byl sám život schopen. Pak konečně sníh zmizel docela a zem pokryly výhonky čerstvě vyrostlé trávy, která rašila z kyprého povrchu země. Na stromech se v tu chvíli rozkvetly všechny pupeny a staly se z nich překrásné barevné květy, nad kterými přecházel zrak i představivost člověka. V tu chvíli byl třpyt na cestě tak krásně odrážen čerstvě rozkvetlými lístky, že to až nutilo k pláči. Ani jeden kvítek nebyl polámaný nebo zašlý, ani jeden nebyl odtržený, celá ta krása se nad jejich hlavami majestátně tyčila jako schody do nebe. Po chvilce klusání se k té kráse přidala i čerstvě rozkvetlá tráva, která dodala cestě barevnosti a zlatá zář odrážející se od nádherných větví stromů ještě přidala na síle, jako by projížděli mimo prostor a čas normálního světa, který byl podobě tohoto tak daleko vzdálen, že se zdál už nadobro nedostupný. Zalévala je přenádherná vůně čerstvě rozkvetlých květů, které voněly všemi medovými barvami, vůně byla tak lákavá stejně jako pohled na květy samotné.
   Nakonec tráva zezelenala jak nejvíc mohla, přidala maximální saturaci své barvě a dohonila to ještě novými kvítky na zemi. Na stromy se opět zazelenaly a majestátně houpaly svými větvemi ve vzduchu, síla záře dosáhla nepřeberných výšin, kterých byla schopna a letní prostředí je zalilo svou krásou a vůní.
   Ani jeden z nich nepromluvil, všichni vyvaleně hleděli na tu božskou nádheru, která se kolem nich míhala jako vítr na úbočí skály, přitom pohledu člověk hned poznal, jak je sám o sobě na světě maličký a nicotný. Jak příroda má i své vlastní city, ať dobré či zlé, v každém případě okouzlující a unášející. Člověk si uvědomí, že jeho základní priority v tomhle krásném světě neexistují a že nikdy by na to nepřišel, kdyby do tohoto světa nezavítal a neuvědomil si tu božskou krásu, který skýtá.
   „Život země se za ten dlouhý čas tolik změnil.“ ozval se jim ženský hlas v hlavě, všichni jako by hned věděli, že to nemluví nikdo z nich čtyř. „To, co bylo moji přátelé… už není.“ našeptával jim vláčný a klidný hlas do uší. „Svět se topí ve strastech, které si způsobuje sám.
   Hlas jako by jim vycházel rovnou z duše a mluvil jim do hlavy, líbezný hlas, který je uklidňoval a dodával jim pocit míru a harmonie.
   „Jen svět dokonalé ryzí čistoty je svět, kde se každý chápe svých možností a získává svou vlastní sebedůvěru v lásce a přátelství.“ pokračoval líbezně hlas. „Pocity, které prokazujete všichni příchozí…
   Před nimi se na cestě objevila v dálce obrovitá brána plná čerstvého a vlhkého rašeliníku a mechu. Brána, která jako by skrývala samotnou podstatu života, který byl pro mnohé tak nepochopitelný, avšak pro příchozí přátele teď zcela jasný.
   Přiblížili se až k bráně tyčící se vysoko do nebe na jejímž erbu byla podobizna stejného koně, jako toho, na kterém teď Hermiona, Ron a Křivonožka seděli a ani nedutali.
   „Vítejte ve světě lásky a harmonie…
   Pozdravil je hlas a v tu chvíli se brána začala neslyšně otevírat. Mezerou, která mezi dvěma křídly velké brány vznikla na ně prosvitla záře tak silná, že museli sklopit zrak a přikrýt si tváře…
   Kůň sám od sebe popošel z prozářené cesty do stejně tak prozářeného dalšího prostoru. Když se brána za nimi zavřela, stáli uprostřed překrásného pěstěného palouku, v dáli se tyčily stavby ze dřeva s majestátnými i tenkými sloupy, překrásně zdobené terasy z domků a chaloupek, některých i zavěšených v korunách stromů. Domy měly přenádherné tvary různých podob a rozměrů, od kulatých domečků, až po překrásné zahradní síně obklopené majestátnými chrliči a sochami, i když většinou byli domky precizně vtěsnané do obrovitých kmenů stromů několik metrů širokých a majestátně čnících vzhůru. Kam oko dohlédlo nebylo vidět nic víc, než čirá krása a čistota. Zde stejně jako na cestě zářila zlatá, stříbrná a i žlutá a bílá, barvy které dodávaly prostoru božskou sílu a krásu. V dálce se tyčil majestátný světle šedomodrý palác, který byl ohromně vysoký a na jeho špičce se tyčila překrásná zářící hvězda jako kdyby jí sebrali přímo z noční oblohy.
   Byli to na první pohled elfové, Harry neviděl žádné jiné bytosti kromě víl, jim podobným. Ze všech stran k nim neslyšně s blahými úsměvy lehce klouzali, vznášeli se ve vzduchu, vůbec se nohama nedotýkali čerstvě orosené trávy, každý a každá z nich zářili ještě vyšším třpytem jako samotná hvězda na vrcholku velkého paláce. Měli dlouhé hebké a tenké vlasy barvy světlé, zlaté, bílé a kaštanové, s moudrýma očima, sametově čistými obličeji a špičatýma ušima. Na první pohled krásní a ušlechtilí. Na sobě měli bělostné róby, někteří i nachové, tmavě zelené a tmavě modré, zdobené zlatými, žlutými i červenými pruhy precizně našitými v místech, kde mohli oblečení dodat tu největší krásu, na rukou a krku měli bělostné a zlatě perleťové šperky, vždy briliantově čisté, všichni byli štíhlí a vysocí jako průměrný člověk.
   „Áya aryon aethon sercë mi Erised, tárilma sí tyenna intya, símen,“ řekl jeden z mužů a ukázal jim k paláci.
   „Tíralo, toi úista Quenya lambë,“ řekla mu nějaká elfská žena.
   „Úista?“ divil se muž.
   „Toi mar yo fírima,“ řekla mu žena. „haiyassë, ni je tuca pella Ilyavarnë.“
   Harry však jejich elfštinu, nebo co to bylo nevnímal, byl na konci sil a jeho tělo jako by mu znovu poslalo celou únavu do hlavy.
   Ron a Hermiona stále s neuvěřitelnými pohledy se rozhlíželi po okolí, ovšem nevnímali, že kůň za nimi už dosáhl konce svých sil. Utahaně si odfrkl a padl na bok, zavřel oči a zvuky okolního prostředí, zurčící vody a hlahol ostatních přestal vnímat, ať se dělo cokoliv, něco mu zavřelo oči a on usnul spánkem mrtvých upírů.

   Jak dny plynuly, bylo zase slyšet vzdálené zurčení vody a švehol ptactva cvrlikajících v korunách zářících stromů. Zase byly slyšet hlasy okolních lidí, několikrát se mu zdálo, že zaslechl i dva hlasy, které odněkud znal a které tam s ním tráviliy už hodně času. Vlastně nevnímal skoro nic, než okolní ruch přírody a tvorů potloukajících se kolem.
   Jeho tělo stále ještě nechtělo nabrat plné vědomí, ani nevěděl kde je, ruch okolí mu postačoval, už nemusel alespoň řešit všechny ty problémy, které ho stíhaly jako prokletí. Vzduch tu byl tak neuvěřitelně čistý, že to až mrazilo a zároveň hladilo po zádech. Několikrát pocítil, jak se ho někdo dotýká, dává mu napít a ošetřuje ho. O vlahých nocích pak slyšel jakýsi známý dívčí hlas, který mu smutně, ale konejšivě povídal na dobrou noc, chtěl jí odpovědět, ale nebyl při smyslech na to, aby to dokázal. Cítil ale její pohlazení a vždy litoval toho, že odchází.
   Trvalo mu ještě chvíli, než si v hlavě přebral myšlenku na to, se probrat konečně k životu, něco uvnitř mu říkalo, že má času dost a že klidně může odpočívat, on však v posledních dnech si čím dál více začínal uvědomovat situaci a vzpomněl si na své přátele, kteří s ním málem zahynuli v zapovězeném lese, chtěl vědět, jestli jsou v pořádku.
   Asi po pěti dnech konečně ráno ucítil vlahý vánek, který mu počechral rozcuchané vlasy. Bylo to jako pohlazení od života, které ho donutilo otevřít oči.
   Spatřil jasně světle modrou oblohu a lístky květů, které kolem prolétávaly. Uvědomil si, že leží na nějaké pohodlné posteli sešité z okvětních lístků, polštář tvarů listu a sametová peřina nejspíš z hedvábí.
   Oči si po chvilce přivykly na denní světlo a Harry se narovnal na posteli. Jak sám poznal, neměl už žádné známky po zlomených kostech, odřeninách po střepech, nebo utahanosti.
   Místnost, ve které byl měla napolo průhledné stěny sešité z větviček, listů a kvítků, stěna u Harryho postele byla dřevěná a na ní byla rozličná malba krajiny.
   Harry se zvednul z okvětní postele a protřel si zrak. Bylo to zvláštní, hned automaticky si chtěl nasadit brýle, ale zjistil, že je vůbec nepotřebuje. Vidí zcela jasně a zřetelně, na sobě měl jakési lehounké pyžamo, které skoro necítil, jako kdyby bylo vyrobeno s mraků.
   Byl v jakémsi malém útulném domečku a když vyhlédl ven, mohl tou krásou vypustit duši.
   Všude kolem byly rozkvetlé kopce a vrchy plné kvítků a motýlů, duhových ptáčků a rozkvetlých jahod. Byl v tom tmavomodrém paláci, který byl úplně nejvýš, takže odtud byl rozhled na celou krajinu.
   Harry vyšel na jakousi kamennou terasu před jeho domkem, podlaha byla nejspíš kamenná, ale její hladký a rovný povrch vůbec nestudil. Z terasy teprve uviděl tu krásu celou. V dálce se lesklo jezero, do kterého kolem paláce zurčel dolů průzračný potůček. Všude kolem byly překrásné architektonické stavby ze dřeva a kamene, schody tyčící se až k nebesům, kde sahaly některé vysoké větve a koruny stromů, sochy nad jejichž krásou přecházel zrak, zvířata která Harry ještě neviděl a hrající si děti v dálce. Všichni lidé tady byli jako andělé, vznášeli se těsně nad zemi a přitom to vypadalo, jako kdyby chodili, zlatě a stříbrně zářili a měli tak neuvěřitelně ladné pohyby. Byl to jako pohled na ráj, kde jsou všichni šťastní a to celé uzavírala záře, která ozařovala zlatou, stříbrnou, bílou a žlutou barvu celého okolí a jako kdyby každý povrch na tuto směsici barev reagoval jinak a zbarvil se do barvy úplně jiné.
   „Harry!“ ozval se něčí hlas a záhy ze vchodu vedle verandy vyběhl Ron a usmíval se od ucha k uchu. „Harry! Harry je vzhůru! Haló všichni, už se vzbudil!“ křičel a přiběhl ho obejmout.
   Harry sice byl zmatený, ale když viděl bujarého Rona, který ho donutil do smíchu, tak mu bylo hned líp. Také se usmál a jeho úsměv se ještě více prohloubil, když spatřil Hermionu.
   „Harry!“ křikla a přiběhla ho také obejmout. V zápětí ho oklopila její záplava vlasů, a Hermiona se ze srdce smála blahem.
   „Páni, ty jsi nám ale dal,“ říkal mu Ron a ještě ho úsměv nepřešel. „Mysleli jsme, že budeš spát navěky.“
   „Já jsem tak ráda, že tě vidím konečně zdravého,“ chrlila na něj šťastně Hermiona.
   „Zdravého?“ divil se Harry. „Co se stalo s tím upířím kousnutím?“
   „Vyléčili to,“ vyhrkli oba dva radostně najednou. „Mají na to lék a ty jsi prý byl vzorný pacient.“
   „Vítám tě, Harry,“ ozval se další hlas ze vchodu, odkud vyšli Ron a Hermiona.
   Stála tam mladá žena, měla moudrý pohled a usměvavou tvář, vznášela se těsně nad zemí a její třpyt se odrážel od stěn. Měla hlas znějící jako meluzína, avšak v žádném případě v něm nebyla známka zla, byl to absolutně čistý klidný hlas vyrovnaného člověka.
   „Vítej v Erisedském hvozdu,“ řekla.
   „Děkuju,“ hlesl Harry a nespouštěl z ní vykulený zrak.
   „Jsou to neuvěřitelně hodní a milí lidé, Harry,“ říkala mu horečně Hermiona. „Po celou dobu se tady o nás krásně starají a my jim za to pomáháme.“
   „Tvoji přátelé jsou vskutku laskaví,“ řekla žena a ladně připlula až k Harrymu, byla o něco vyšší než on, vysoká asi tak jako Ron.
   „Já…“ blekotal Harry. „děkuju vám, že jste mi pomohli.“
   „To bylo to nejmenší,“ řekla žena klidným hlasem. „Jmenuji se Ilyavarnë, ochránkyně všech, ale můžeš mi říkat Elvíra.“
   „Já… já jsem Harry… Harry Potter, ale to už asi víte,“ řekl Harry zmateně.
   „Klid, nemusíš se ničeho obávat,“ řekla mu harmonickým hlasem. „Tvoji přátelé jsou opravdu milí lidé,“ opakovala. „Nepochybovala jsem, že by sis právě ty takové dokázal vybrat.“
   „Řekla bych, že Harry má spoustu otázek,“ podotkla s úsměvem Hermiona.
   „Času je dost, tento den váš lid nazývá příchodem nového roku…“
   „Silvestr,“ doplnil Ron.
   „Ano,“ řekla Elvíra. „Půjdeme se projít?“
   „Rád,“ řekl Harry a podíval se na své lehké pyžamo. „Nebude mi v tom zima?“
   „Tady je každému tak, jak si sám přeje,“ řekla Elvíra a vedla Harryho k hlavním schodům vedle terasy táhnoucím se po celé výšce tmavomodrého paláce.
   „A co vy, jak vám je?“ zeptal se Harry svých kamarádů.
   „Jsme v pohodě,“ řekl hned Ron. „Ačkoliv Křivonožka se tu nepohodl s místí vakovačicí, museli mu pak přidělávat chlupy zpátky.“
   „Harry jak to, že jsi nám neřekl, že se umíš proměnit v Pegase?“ zeptala se Hermiona.
   „Chtěl jsem vám to říct, ale nebylo na to moc času, jestli si pamatujete,“ odpověděl Harry. „Jak dlouho tu jsme?“ zeptal se po chvilce.
   „Asi pět dní, spal jsi jako dudek,“ řekl Ron.
   „Nejdřív musíš Harry pochopit, že se ti budou někteří… hlavně mladí aethóňani stranit,“ řekla Elvíra, když došli dolů a procházeli pěšinkou kolem srázu u potoka.
   „A co jsem udělal?“ zeptal se Harry opatrně.
   „Nic, avšak náš rod má ve zvyku být pouze se členy stejného druhu,“ řekla mu na to Elvíra. „Naše krev má ve zvyku adaptovat se na nové druhy a nikdo tady už tisíce let nechce být jako člověk.“
   Harry pomalu přikývl a byl z toho docela zmatený.
   „Nejdřív se půjdeme najíst, abys nabral sílu,“ řekla Elvíra.
   „To budeš koukat, Harry,“ přidal se Ron. „Mají tu snad všechno co by sis přál, jen vyslovíš co chceš a oni ti to přinesou.“
   „Doufám, že vás moji přátelé nijak nezneužívali,“ obával se Harry z Ronovo reakce.
   „Vůbec ne,“ řekla Elvíra. „Ron a Her… pardon, ještě to neumím zcela vyslovit… Hermijona jsou velmi přátelští a společenští.“
   Dál přešli k jakýmsi melounovitým rostlinám, které měli nafialovělou dužinu a chutnaly jako švestky. Harrymu pak donesla nějaká žena, která se na něj potutelně usmívala koš plný jahod, takže po celou dobu nejedl nic jiného, než jejich křupavý chléb a ovoce. Po celou dobu procházky chodili kolem domků a nádherně architektonických stavení zdobených rozličnými tvary, hrajících si dětí, lidí, co četli něco na listech pergamenu, meditujících lidí a pobíhajících zvířat.
   „Jak to, že mám v sobě aethónskou krev?“ zeptal se Harry, když ukusoval jahodu.
   „Ve vašem věku se do vaší civilizace dostala jedna z našich dívek, dokázala si ve vašem světě zařídit svůj vlastní život.“
   Harry se stále tvářil zmateně a nechápavě.
   „Připravovali jsme se, že jednou dědic aethónské a Gryffindorské přijde,“ řekla zase Elvíra.
   „Tak teď už vůbec nechápu,“ přiznal se Harry.
   „Vysvětlím ti to tedy od začátku,“ řekla mu na to a s poklidem se rozhlížela po třpytivém okolí. „Před mnoha a mnoha tisíci lety, na začátku starého věku Země tu byly pouze lidé, žádní jiní kouzelníci či elfové. Podle legendy jsme se zrodili z krve Pegasů, nejčistějších stvoření na světě, se kterými jsme se jako jediní začali přátelit. Tak jsme vznikli, jejich krev v našich žilách koluje až dodnes, ovšem s postupem času se začaly tvořit jednotlivé rasy Pegasů, stejně tak jsme se začali rozdělovat i my, náš evoluční vývoj byl spolu spjat. Vytvořily se nové rasy, aethónské, granijské, abraxaské a jako poslední se objevil rod testrálský,“ řekla Elvíra a důležitě se odmlčela. „Podle legendy, která praví, že tyto tři rasy byly tak čisté pouze z důvodu, že všechna jejich zlost a podlost byla odstraněna a vložena do rasy testrálské.
   I tak Pegasové této rasy většinou byli mírumilovní, ovšem v přítomnosti jejich pokrevních druhů, elfů testrálských, se měnili v krvežíznivá monstra. Bohužel, to samé byli i jejich druhové, to oni se považovali za pravý rod původních elfů, chceš-li nás nazývat elfy. Měli však v krvi tu zmiňovanou krvelačnost svých druhů a postupem času spolu navzájem začali válčit a když to ne, tak alespoň války začínali, války, které se pak strhli v masové vyvražďování, ve kterém si tolik libovali,“ zakončila to.
   „A jak to souvisí s kouzelníky?“ zeptal se Harry a oba jeho kamarádi drželi v těsném závěsu, aby jim neuniklo ani jediné slůvko.
   „Testrálská krev lpěla na elfském dedičném genu tolik, že když se ostatní naše rasy začaly zespolečenšťovávat s lidmi, pohrozili nám smrtí a válkou. Pak se začali rodit první kouzelníci, s polovinou naší kouzelné krve a polovinou krve lidskou.
   To testrálovci nemohli vystát a začali hned tyto narozené masově vyvražďovat. Ovšem jejich krev měla v sobě tu největší podlost, jakých kdy byl jakýkoliv tvor schopen, měli v očích pomstu a nenávist a vůli kázat, došlo to až tak daleko, že jim nestačilo kouzelníky vyvraždit, všechny testrálské frakce té doby se spojily a vytvořily hrůzostrašnou armádu zkázy, zabíjení pokračovalo a největší testrálští mágové a čarodějové všech dob zatím mezi smrtí a životem vytvořili pomocí sil, které se nám odjakživa příčí, další svět, kde se kouzelnické duše na cestě k odpočinku zachytávají a prožívají ohromná muka.
   Celé národy východních, severních a jižních zemí se spojily s námi v boji proti testrálovcům, v té době jsme poprvé propůjčili kouzelníkům hůlky, aby mohli ovládat své kouzelné schopnosti a využít je tak v boji. Začalo se nám dařit je porážet až nakonec zbylo pouze jediné testrálské město, Mordye.
   Celé naše gigantické armády spravedlnosti se po celé roky spojovaly v jedno a za úsvitu nového dne jsme seslali na město nejhorší a nejmocnější kletby, které dosud svět mohl spatřit.
   Pamatuji se na to, byla jsem tam společně s králem Gryffindorem (poznámka autora: Nebelvír se anglicky řekne Gryffindor (všimněte si spojitosti se slovem Gryf)). Oba dva jsme měli tu čest zabít poslední tři členy testrálské krve. Vzali jsme jako pomstu a odvetu jejich vlastní meče skuté pouze pro důvod posílat duše na věčné mordování do onoho světa ničeho, který si sami jejich čarodějové vytvořili. Těmito meči jsme je zabodli přímo do jejich srdcí.“
   „Takže kouzelníci jsou pouze z poloviny lidé a z poloviny elfy?“ zeptala se Hermiona.
   „V našich dobách nám elfi říkali pouze někteří lidé, už vůbec nejsme jako opravdový elfi, ale vy nám tak říkat můžete, pokud chcete. Jakákoliv další krev se za ty dlouhé roky tak promíchala, že není zcela jasné kdo co v sobě má, v každém případě po této zrůdné historii se všichni elfští jedinci rozhodli zanechat zemi lidem a vydat se sem, do země klidu a míru. Za tu dlouhou dobu nám dali lidé spousty jmen, od Fénické říše až po elfy, avšak my jsme se rozhodli odejít… do touhy po dokonalosti, harmonii a kráse, proto jsme tuto zemi pojmenovali Erisedský hvozd,“ řekla zase Elvíra.
   „Víte o Voldemortovi?“ zeptal se Harry.
   Elvíra se na něj podívala a pomalu přikývla. „Zemi jsme nechali svému osudu, elfové již se nestarají o svět lidí… avšak tví přátelé mi říkali, jaké zlo se ve světě opět objevilo.“
   „Víte, co se stalo před padesáti lety?“ zeptal se konečně Harry.
   „Poslední zprávy, které z lidského světa aethoňané mají jsou staré asi… devět set padesát let. Co se děje v této době víme jen z vyprávění tvých přátel.“
   Harry si zklamaně povzdechl.
   „Jsem si jistá, že ať hledáš cokoliv, obstojíš svého cíle,“ řekla Elvíra.
   „A co se stalo s testrálci?“ ptala se dál Hermiona.
   „Naše národy vyhnaly testrálské Pegase do lesů, nechtěli jsme je zabít, k takovému krutému činu bychom se nikdy neodhodlali. Avšak já, královna aethónské krve a král, a dědic Gryffindorské krve, král Gryffindor, jsme věděli, že testrálců bylo mnoho a alespoň jeden z nich se musel sblížit s lidmi, tak vznikli zlí černokněžníci, obyčejná krev lidská a zlá krev testrálská. Jenže to ani tak nevadilo, jako kdyby se nesetkali dvě zlé krve najednou, pokud ano, byl by dotyčný absolutní zlomyslný maniak, který by nehleděl na mrtvoly, překračoval by je po stovkách.“
   „Vsaďte se, že Vy-víte-kdo je ten případ,“ řekl hned Ron.
   „Nikdo nevěděl, jestli tento gen dokáže lidská krev zažehnat, všichni se báli dne, kdy by se mohl narodit pravý dědic testrálské krve i se všemi jejími znaky a zároveň by měl zkaženou i lidskou krev.
   My jsme se zatím shlukli na toto místo, naše společné rody se začaly navzájem přátelit a po tisíce let tu už žijeme v mírovém soužití, proto se z nás stal ze všech tří rodů jeden výjimečný, vybrali jsme si tedy jeden tento určitý rod a shodli jsme se na označení aethónský.
   Měli jsme o mnoho silnější kouzelné moci a začali jsme chovat fénixe, ptáky jenž společně s námi vznikli spojením všech tří Pegaských krví. Fénixové měli veškerou naši kouzelnou moc a protože my jsme byli nesmrtelní a to fénixové ne, vyvinuli si jakýsi úžasný způsob sebespalování a následného vstání z popela. Do jejich peří byla vtěsnána všechna naše magie, proto se ve vašem světě hodně používá k lektvarům a podobným věcem. Většinu fénixů máme v našem hvozdu, fénixové totiž odjakživa stejně jako Pegasové nepatří nikomu a jelikož lidská krev v sobě obsahuje jakýsi zvyk považovat všechno, co má u sebe, za své vlastní, tak se od nich raději fénixové drží dál, mají moc poznat, jestli je kouzelník považuje jenom za svou trofej, nebo za dobrého kamaráda, který mu pomáhá, když pomoc potřebuje a nic za to nechce, u takových lidí většinou zůstává až do jejich smrti a nikdy je neopustí.“
   „Brumbál,“ doplnil Ron.
   „Profesor Lexter mi vyprávěl, že Démoni vznikli už hodně dávno, před mnoha tisíci let, je to pravda?“ zeptal se Harry.
   „Ano,“ řekla hořce Elvíra. „To je ta stinná stránka celého příběhu. Jde o ty poslední tři testrálčany, které jsme zabili jejich vlastními meči z kovu, který měl posílat duše do té prázdnoty, kterou pomocí černé magie udělali mezi životem a smrtí. Jenže mezitím se z temnoty objevilo něco, o čem se nikomu ani nezdálo. Vyšli z ní tři nestvůry, které v sobě měly nahromaděnou všechnu testrálskou nenávist a moc všech jejich vyvražděných druhů. Byli to tři Démoni, jeden král s třemi rohy, které jako pozůstatky mají připomínat jeho mocnou korunu, a dva jeho panoši.
    Chtěli pokračovat v mordování kouzelníků a to se také stalo, od té doby stále tahají kouzelnické duše do světa mezi životem a smrtí a nepřestanou, dokud na zemi nezbude jediný člověk s kouzelnou krví.“
   „Oni ale teď zabíjejí i mudly,“ upozornil jí Harry.
   „Opravdu?“ divila se Elvíra. „O tom nic nevím, vím jenom, že jednou před pradávnem se podařilo jedné duši utéct ven, byl to nějaký zbabělý člověk, který zradil svou vlastní rodinu. Když konečně získal tělo, stala se z něho zrůda bez pocitů a radosti, kterou z něho před tím Démoni vysáli. Stal se z něho mozkomor a postupem času, jak dával své smrtelné polibky vznikali noví a noví mozkomoři.“
   „Jak to všechno víte?“ zeptala se Hermiona.
   „Všechno je to předem dané, přátelé,“ řekla jim vlídně a zastavila se u průzračného rybníka. „Měl by ses vykoupat Harry, zítra budete odjíždět z našeho světa.“
   „Zase se proletíme!“ zajásala hned Hermiona. „Prosím, prosím Harry!“ žadonila s úsměvem. „Prosím…“
   „Tak dobře,“ řekl Harry odevzdaně a přešel na břeh jezírka plném průzračných oblázků.
   „Měli bychom jít Hermiono a nechat tady pány… cachtat se ve vodě,“ dodala s úsměvem, pak se otočila a společně s usměvavou Hermionou odcházela pryč.
   „No… smysl pro humor jí tedy neschází,“ odvětil Harry pochmurně.
   „Za tu dobu, co tu jsme, jsem se koupal jenom jednou,“ prohlásil Ron.
   „Cože?“ divil se Harry.
   „Oni totiž nemají koupele oddělené…“ prozradil Ron a zrudly mu uši.
   „Ty chlípníku,“ ohradil se na něj Harry s úsměvem. „Já tam chrápu a ty si tu zatím užíváš.“
   „To jsem spíš trpěl!“ bránil se Ron. „Jednou jsem se tu vykoupal a hned jsem přišel o oblečení.“
   „Cože?“ divil se znovu Harry, trochu znejistěl a rozhlédl se kolem sebe.
   „Místní holky totiž dokážou hodně zneviditelňovacích kouzel,“ prozradil Ron. „Zvláště pak ta průzračná voda mě znervózňovala, naštěstí byla Hermiona na nějakém čajovém dýchánku, či co.“
   Harry se pousmál a přemýšlel, jestli tu má takhle na otevřeném prostranství shodit oblečení.
   „Věřil bys, že jim tu ten blázen přečetl už skoro čtvrtinu jedné anglické knihovny?“
   „To mě nepřekvapuje,“ pousmál se zase Harry, pak se rozhlédl kolem sebe, pokrčil rameny a skočil do vody aniž by ze sebe svlékl oblečení.

   Večer se celé město zahalilo do tmavě modrého hábitu, byl to snad ještě krásnější pohled, protože všichni aethónci zářili už z dálky, ve vzduchu se objevili jakési zlatě se třpytící jiskřičky, které volně poletovaly po okolí. Vzduch byl stále svěží a teplota se zmírnila na příjemný večerní chládek, který zalil celé aethónské údolí.

Erisedský hvozd za tmy
_text

    Pak uspořádali na jejich počest jakýsi ceremoniál na rozloučení, všichni aethónci se tam sešli a se zájmem na nově příchozí koukali, hlavně pak na Harryho.
   Toho jeho věčné otázky hned přešli, protože ho zábava v tomhle světě doslova uchvátila, prostředí bylo přímo kouzelné o hodně hezčí, než v Bradavicích, všichni elfové tu vypadali tak bez problému a šťastní životem, že se jim nechtělo odcházet.
   Třpytící se jiskřičky jim dosedávaly na nosy a hřejivě lechtaly, jezírka a rybníky byly i po večerech teplé a příjemné na dotek, procházky tímhle městem Harry přímo miloval, bylo tu toho tolik k objevování, zvláštní techniky a záliby, které si elfové za tu dobu našli a spoustu jiných věcí.
   Zdálo se jako by kromě práce tu nikdo žádné starosti a trápení neměl a to v Harrymu vyvolávalo úplnou citovou revoluci, nejdřív smutek a žal na tím, co po tom famfrpálovém zápasu zažíval, pak obrovský nervový šok z prostředí Azkabanu a teď neuvěřitelný ráj, který byl jako vystřižený z pohlednice nebe. Navíc byl se svými kamarády, kteří ho konečně dokázali rozesmát a mohl si s nimi užít volného času tak jako vždycky, když ještě neměl takové hrozné problémy.
   Hermiona byla přímo unešená ze zdejší naučné literatury, stále se posmívala tomu, co přečetla v kouzelnických učebnicích, protože to ve skutečnosti vůbec nebyla pravda, hlavně strašně moc legend a záhad, které kouzelníkům vrtaly hlavou Hermiona rozluštila přečtením jedné řádky, i když anglických knih tu bylo poskromnu.
   Ron byl zase unešený místními sladkostmi, dobrůtkami, žertovnými věcmi, kouzelnými létajícími takzvanými peckami, na které když si někdo sedl, tak s ním proletěly celé okolí a nezdráhaly se pasažéra ponořit až pod hlavu do vody. Vlastně na to, jak byli spořádání si dopřávali i spoustu radostí a zábav, kterém při té vší jejich inteligenci, by jim nikdo nehádal.
   Večer, když seděli kolem posvátného jezírka, které samo o sobě vytvářelo kouzelné obrazce překrásných tvarů a velikostí, tak si teprve uvědomili, jak odsud nechtějí odejít. Za tu dobu, co tu byli, úplně zapomněli na domov, na rodiče, školu a hlavně na Voldemorta.
   Nejvíc se tu ale chtělo zůstat Harrymu, Ronovi a Hermioně přece jenom rodiče k večeru scházeli, protože už tu nebylo takové veselí, ale Harry se poprvé opravdu cítil jako doma. On neznal potřebu být u rodičů, nikdy je nezažil a myslet na ně, to ho vždycky příliš bolelo.
   Rozvažoval se říct svým kamarádům, že tady zůstane a nechá si svět světem, zároveň si ale vzpomínal na tu věštbu, pokud by se nikdy nevrátil a tím by přestal existovat, mohl by Voldemort volně žít a provádět dál své špatnosti.
   Zase ale Harry by už měl navždycky klid, proč vždycky to musí odnést naplno, to mu není souzeno žít jako normální člověk?
   Když už byl konec slavnosti, uchýlili se elfové k rituálním modlitbám, které někdy trvaly i několik dní, při nich zpívali své chorální a nuzné melodie, které se člověku dostávaly až do srdce.
   Harry ještě chvíli zůstal s kamarády sedět u posvátného jezírka, nechtělo se mu jít spát, výhled z místa kde byl, byl okouzlující, krásně viděl všechny elfy na stromech a na loukách, jak pějí s harfami a ohromnými rohy, které se majestátně rozléhají s dalšími nástroji po okolí.
   Přitom ho popadal strašný pocit, když si uvědomil, že to bude muset opouštět, přepadával ho zármutek a nejradši by se někam schoval v Erisedském hvozdu, aby už nikdy nemusel vylézt do světa plného trápení a starostí. Kamarádi jeho pocit odtušili a přisedli si k němu, Harry však koukal smutně na poklidné městečko, jak se majestátně ukládá ke spánku a jak nahoře začínají jasně zářit hvězdičky.
   „Nechce se ti odsud, co?“ zeptala se ho Hermiona chápavě.
   Harry pociťoval takový žal, že ani neměl chuť odpovědět, představa, že se bude muset vrátit z tohohle ráje zpátky do opravdového krutého života ho doháněla přímo k pláči.
   „Nám se taky nechce,“ řekl Ron se stejným tónem, jaký měla Hermiona.
   „Je mi líto všeho, co jsem udělal,“ hlesl smutně Harry.
   „Co ti je líto?“ zeptala se Hermiona.
   „Chybí mi Sirius,“ hlesl zase smutně Harry a držel slzy na krajíčku při pomyšlení na Siriuse. „Stále si říkám, že by ještě žil, kdybych na tu past Voldemortovi nikdy nenaletěl.“
   „To už nezměníš,“ řekla Hermiona.
   „Celou dobu od prázdnin se snažím si namluvit, že to změnit jde,“ řekl Harry smutně. „Ale už přestávám mít naději.“
   Oba dva si poposedli k němu a kamarádsky na něj hleděli.
   „Víš, co mi říkal Brumbál, Harry?“ pravila Hermiona. „V té době, když jsme si všichni mysleli, že jsi mrtvý… řekl mi abych neztrácela naději.“
   Harrymu do obličeje vyhrkla slza a tak si jí rychle otřel.
   „Nikdo mě nechápal tak jako Sirius,“ opakoval dál smutně Harry. „On věděl, co je to být sám mezi lidmi, kteří vás nenávidí. Věděl jaké to je být zavřený v domě, který tak nesnášíte, nikdo jiný to nechápe… a nikdy nepochopí.“
   Oba kamarádi na něj soucitně koukali a přemýšleli, co by mu na to řekli, vyléčit zlomené srdce po úmrtí blízkého se jen tak nedá, hlavně pak potom, co ten blízký byl chladnokrevně zabit a ten vrah chce teď zabít i Harryho.
   „Přísahám, že Lestrangovou zabiju,“ řekl Harry a zatínal pěsti. „za to, co udělala Siriusovi nebudu mít klid, dokud nebude po smrti.“
   „To my chceme taky, vždyť víš, co provedla Nevillovo rodičům,“ připomněla Hermiona.
   „Chtěl bych, aby se nic z toho nestalo,“ začal Harry. „abychom byli normální děti v Bradavicích, které prostě přijdou na nový školní rok a na konci zase v klidu odejdou,“ řekl a zabořil ruce do obličeje. „Já… já nechci už takhle dál žít. To se nedá vydržet.“
   „Harry, ať se ti stane cokoliv, budeme tam s tebou,“ řekla Hermiona a položila mu ruku na rameno. „Na nás se můžeš spolehnout, teď už víme, že nás Voldemort chce rozdělit a to mu nedovolíme.“
   „Přesně,“ podotkl Ron. „Jestli mi pošle další dopis, odešlu mu nazpět huláka.“
   Harry se pousmál a podíval se na své dva kamarády.
   „Nevím co bych si bez vás počal,“ řekl jim vážným tónem.
   „A co my bez tebe,“ dodal Ron a uculil se na Hermionu.
   „Moje řeč,“ potvrdila.
   „Děkuju vám za všechno,“ dodal ještě Harry.
   Ze shora je zatím se zájmem pozorovala Elvíra a usmívala se na jejich skálopevné přátelství.

   Všichni dostali kvítkové postele do jedné místnosti a tak si mohli ještě před tím než usnuli povídat. Harrymu jeho kamarádi zvedli náladu, když mu stále slibovali, že na všechny problémy není sám.
   Po vyčerpávajícím dni hned po chvilce usnuli pod otevřenou hvězdnou oblohou v teplých dekách, chladný a zároveň příjemný vzduch jim čechral vlasy a zpříjemňoval jim jejich spánek. Kolem se dál líbezně ozýval zpěv elfů, který byl tak překrásně podlouhlý a čistý, že to bylo jako několik ukolébavek najednou. Strávit tady zbytek života by bylo snad lepší než si přát být sám, nebo sama, na nějakým opuštěným tropickým ostrově. Tady lidé byli tak přátelští a dobrotiví, Harry ani nepoznal, že by se ho nějak stranili, jak ho Elvíra na začátku varovala, ani se nedivil, že tu stále žijí a nechtějí nikam odejít, je to opravdu ráj na zemi, jen škoda, že měl jeden den na to ho pořádně prozkoumat. Zítra se změní v Pegase, což už tak těžké není, když už to udělal několikrát a odletí spolu s jeho kamarády a mourovatým kocourem zpět do Bradavic.
   Spali spánkem andělským, při kterým se mohou zdát pouze krásné sny. Harry však po chvilce otevřel oči a unaveně koukal na své dva spící kamarády. Bylo to zvláštní, možná proto, že spal několik dní, nebo pro to měl jiný důvod, avšak spát se mu nechtělo.
   Vyšel tedy ven z domečku z průhledných stěn kudy dovnitř pronikával vlahý větřík.
   Tady venku byl vzduch tak čerstvý a čirý, že člověku se hned rozsvítilo v hlavě. Harry se rozhodl, že se projde ještě kolem okolí, aby se naposledy mohl podívat na tu krásu, kterou nikdo jiný už asi tisíc let nezažil a ani nezažije. Bylo to jako procházet se za rozbřesku, když je ještě vzduch plný páry. Obloha byla naprosto čistá a byly na ní vidět všechny hvězdy jasně a zřetelně, Harry si mohl ukroutit hlavu, jak se nemohl nadívat toho pohledu, věděl, že takový už jen tak nezažije, těch hvězd tam bylo tolik, až přecházel zrak. Také si zvyknul tu chodit bosý, stejně jako jeho kamarádi, nikdy se tu neválelo nic nebezpečného, špinavého či pichlavého, připadal si jako víla, která si vyšla na úplňku na procházku.
   Čím dál víc si uvědomoval, jak mu to bude chybět a to tu byl z jeho pohledu jenom jeden den. Možná, že mu dovolí se sem ještě párkrát podívat, věděl ale, že elfové se nechtějí s lidmi zespolečenšťovávat.
   Došel k posvátnému jezírku, které teď bylo klidné jako zrcadlo a kouknul na svůj odraz. Byl rovný a ani trochu nezkreslený, hladina jezírka se leskla v tmavě modrém světle Erisedského hvozdu.
   „Nemůžeš spát?“ zeptal se ho ženský hlas za zády.
   Harry sedící na teplé zemi u jezírka se otočil a uviděl Elvíru, jak se na něj usmívá.
   „Ne,“ odvětil krátce Harry a znovu spočinul zrakem na jezírku.
   „Ne tvář, ale vaše touhy zobrazím,“ řekla Elvíra.
   „Cože?“ zeptal se Harry.
   „To bylo napsáno na zrcadle z Erisedu,“ napověděla mu Elvíra. „Oproti tomu posvátné jezírko ukazuje jiné věci.“
   „A jaké?“ zeptal se po chvilce Harry.
   Elvíra popošla vznášejícím se pohybem k jezírku a zadívala se do jeho zrcadlovité hladiny.
   „Věci po kterých toužíš, věci které tě děsí, věci které se stanou, dějí…“ řekla a otočila se na Harryho. „a někteří mají tu moc vidět věci, které se ještě neodehrály.“
   „A kdo?“ zeptal se hned.
   Elvíra se opět odmlčela s mírným úsměvem ze zahleděla do jezírka.
   „Ta největší síla, jakou v sobě lidská bytost má je láska… a vůle,“ řekla potichu a klidně. „pokud jedna z nich přestane fungovat, budeš na tom dost špatně. Zde se učíme obě dvě síly ovládat a udržovat je v dokonalé harmonii a souhře,“ řekla sehnula se k jezírku a nabrala vodu do ruky, voda z ní hned začala vytékat a čeřila jinak naprosto rovnou hladinu. „Pokud dokážeš ovládnout svou vůli, dokážeš v jezírku zahlédnout i věci, které se vymykají tvé fantazii a chápání.“
   Harry se tvářil trochu zmateně, nevěděl, co má na to říct, každá odpověď byla ještě více zamotanější, než ta předchozí.
   „Ten, kdo takovou moc nemá a hrozí mu smrtelné nebezpečí, potřebuje proto pomoc od naší bohyně Erunis, moc jejž vládla spoutaná v jeden celek.“
   „Asi nevím, o čem to mluvíte,“ řekl opatrně Harry.
   „Před devět set padesáti lety, byla řečena věštba, která určovala osud dědiců,“ řekla Elvíra.
   „Další věštba?“ divil se Harry.
   Elvíra zvážněla a zadumaně na Harryho pohlédla.
   „Další?“ optala se.
   „Před asi šedesáti lety mi byla jedna taková předpovězena,“ vysvětlil jí.
   „Co obsahovala?“ zeptala se ho.
   „Že dítě schopné porazit Pána zla se narodí na konci července rodičům, kteří se mu již třikrát postavili.“
   Elvíra se zamyslela a po chvilce se zeptala.
   „Neměla nějaké pokračování?“
   „Ano…“ doplnil hned Harry. „říkalo se v ní, že bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná, že ho udělá sobě rovným a jeden musí zemřít rukou toho druhého, oba dva žít navzájem nemohou.“
   Elvíra začala souhlasně přikyvovat a nakonec řekla.
   „To pouze upřesňuje první věštbu,“ řekla. „Nijak jí to nemění.“
   „A jaká je ta první věštba?“ zeptal se Harry.
   Elvíra se na něj podívala a chvíli přemýšlela, její oči se zarývaly do jeho a pátravě na něj hleděly.
   „A opravdu to chceš vědět?“ zeptala se ho znovu.
   „Pokud kvůli té věštbě zemřu, tak ano,“ řekl Harry důrazně.
   „V jednom jsi na omylu,“ řekla po chvilce. „Pokud by jsi měl opravdu umřít, není to kvůli věštbě.“
   „Jak to že ne?“ divil se Harry.
   „Věštba není nic jiného, než soubor po sobě jdoucích slov,“ řekla mu poklidně. „To osud udává, co se stane, věštba pouze prozrazuje, co osud pro tebe přichystá.“
   „Osud?“
   „Kdybys vrátil čas zpátky…“ začala vyprávět Elvíra. „a nechal vše proběhnout znovu bez jakéhokoliv zásahu, vždy by to dopadlo stejně. Tomu se říká osud, a ten je nezvratný.“
   „A co když se vrátím do minulosti a poruším ji?“ zeptal se Harry.
   „Přestaneš existovat,“ řekla mu.
   Harry se zmateně zamyslel a zeptal se. „Jak to?“
   „Pokud by ses vrátil zpátky v čase a sledoval svou osobu v minulosti, stačilo by, abys zavadil prstem o větřík, který za několik dní tvou osobu v minulosti neovane, tak zmizíš.“
   „Proč?“
   „Protože tebe ten větřík ovál, a tvou osobu v minulosti ne,“ vysvětlila mu Elvíra. „Došlo ke změně a ty přestaneš existovat.“
   „Ale já jsem se už jednou vrátil v čase… a nic se mi nestalo,“ uvědomil si Harry.
   „Protože tvá osoba, která se vracela v čase, už prožila důsledky toho, čeho se v minulosti dopustíš, nemám pravdu?“ odvětila poklidně.
   Harry se zamyslel na všechny skutečnosti, které se toho dne ve třetím ročníku odehrály a pak přikývl.
   „Ovšem kdyby ses vrátil do času tvého narození a upravil sis sobě jako batoleti přikrývku v postýlce, zmizíš, protože tobě samotnému se ta přikrývka neupravila,“ řekla zase.
   „Páni,“ hlesl Harry. „Tak teď už vím, co Hermiona myslela tím nebezpečím při zahrávání si s časem.“
   „Nepokoušej zvrátit čas…“ řekla mu. „Nebo se pak nevrátíš zpět.“
   Harry se zamyslel a Elvíra zatím k němu přešla a mokrou rukou se mu ukazováčkem dotkla čela.
   „Moc naší bohyně Erunis…“ řekla pomaličku, když Harry ucítil, mu po čele stékají kapky. „tě chrání ve dne v noci.“
   „Co prosím?“ zeptal se Harry.
   „Godrik jej ukryl na vašem kouzelnickém ministerstvu, neboť věštba neříkala kdy se vyvolený narodí,“ řekla mu pomalu. „Proto čas narození ta druhá upřesnila.“
   „A?“ naznačil Harry.
   „Bylo to jak jsme předpokládali, moc Erunis byla zapotřebí, protože se vyvolený dobra narodil později a Pán zla měl moc ho zabít ještě bezbranného.“
   „Mě?“ zeptal se Harry.
   „Ano,“ řekla Elvíra.
   „Ale mě zachránila moje maminka, položila za mě život,“ řekl smutně Harry.
   „Přesně tak…“ řekla mu na to pomalu a dívala se mu do očí. „Cítím ji v tobě, cítím jak použila mocné kouzlo Erunino na to, aby tě ochránila, kouzlo, o kterém věděla, že nezklame,“ řekla Elvíra. „Mocné staré kouzlo, které nikdy nepřestane účinkovat.“
   „Moje máma použila vaše kouzlo?“ zeptal se Harry.
   „To však nemění nic na tom, že svůj život přenechala tobě,“ řekla Elvíra.
   „Ale Voldemort se zrodil z mé krve,“ hlesl Harry.
   „Cože?“ vyhrkla Elvíra, až Harry lekl. „On využil tvé krve ke svému zrodu?“
   „Ano,“ řekl poněkud vyděšeně Harry, když se vznášející se Elvíra nazlobila.
   „Avšak nemůže překonat prokletí,“ řekla pak už klidně. „A konec konců, už jsi dostatečně dospělý, aby ses mu postavil.“
   „Cože?“ zeptal se Harry.
   „Erunina moc je založená na nezměrné lásce, kterou chovala tvá matka k tobě, Pán zla se tě za nic na světě nikdy nemohl dotknout, ani do tebe proniknout, pokud nezapíráš svůj původ,“ řekla mu. „A je pravda, že ta síla nikdy nezanikne… pak tu je jedna síla… podobná a téměř stejně tak mocná.“
   „Jaká?“ podivil se Harry.
   „To, co máš na ruce,“ řekla mu s úsměvem.
   Harry se podíval na ruku, leskl se mu na prstu prstýnek, o kterém nevěděl, kde ho sehnal.
   „Já… ale nevím, kde jsem k němu přišel,“ řekl Harry, sklopil smutně zrak.
   „I v té největší tmě je světýlko naděje, které tě dovede dál temnou nocí,“ řekla mu zase poklidně Elvíra a dotkla se jeho prstenu, který jakoby snad i na jednu chvíli zazářil. Harry sklopil ruku a zmateně hleděl na prsten.
   V tom tam začal vidět v jezírku před sebou nějaké obrazce, na teď již klidně hladině se znovu začaly objevovat nějaké obrazy a tvary.
   „Něco tam je,“ upozornil jí Harry a ukazoval na jezírko.
   „To je něco, co bys neměl vidět, obraz věcí budoucích,“ řekla mu vážným hlasem.
   „Co když je to ale něco zlého?“ zeptal se Harry. „Co když tak zjistím něco, čemu budu moci zabránit?“
   „Je jen na tobě, jestli si budeš zahrávat s časem,“ řekla Elvíra. „Ale varuji tě, může tě to stát i život.“ řekla mu jakýmsi zvlášť varovným tónem.
   Harry teď vzrušeně přelétal pohledem z jezírka na Elvíru, chtěl do něho pohledět, chtěl tomu, ať to bylo cokoliv zabránit.
   Nakonec vstal a přeběhl k průzračnému jezírku, na němž se teď ukazovaly jakési obrazce.
   Harry to hned poznal, byl to vnitřek Bradavického expresu, pohled promítající se v jezírku procházel jednotlivými kupé plných smějících se, spících, nebo čtoucích si studentů, když v tom do pohledu vběhli smrtijedi a začínají studenty chladnokrevně zabíjet a mučit, všichni padají k zemi mrtví a bez života, smrtijedi pokračují stále dál a dál, objeví se kupé s Ginny a Deanem a…
   „NÉÉÉÉ!“ křikl Harry a bouchl pěstí do jezírka, to v okamžení zčeřilo a přestalo ukazovat obrazce.
   „Co jsi viděl?“ zeptala se ještě udýchaného Harryho, který byl v šoku, když viděl, jak vlak plný studentů byl postupně vyvražďován.
   „Zítra se vrací vlak se studenty z prázdnin,“ hlesl udýchaně Harry. „Voldemort se nemůže dostat do Bradavic, ale může napadnout vlak se všemi studenty…“ chrlil ze sebe Harry. „Vymyslel jak je zabít, chce využít toho, že jsou bezbranní a vybít všechny studenty nečisté krve.“
   „Pán zla už začíná válku,“ řekla Elvíra. „chvíle, kdy se dva vyvolení setkají se blíží.“
   „To je mi jedno, jde o ty studenty!“ křikl Harry.
   „Vyvolený bude mít moc, jakou pán zla sám nezná,“ řekla mu zamyšleně. „To ale neznamená jenom v boji muže proti muži.“
   „To já mám zachránit ten vlak,“ pochopil Harry.
   Elvíra se podívala na nedaleký palouk, kde se pásli překrásní Pegasové a občas zamávali a protáhli si křídla.
   „Překrásní tvorové, ti Pegasové,“ řekla zamyšleně. „Ty Harry jsi po nás zdědil krev, která má v sobě vlastnosti všech Pegasských ras najednou. Po plavém abraxaském jsi zdědil v těle Pegase čistou bělost a ohromnou sílu, stejně jako fénix, který umí pozvednout i ta nejtěžší břemena. Rychlost, bystrost a ryzí čistotu těla.“
   „Když jsem v těle Pegase, mám stejnou moc jako mají oni?“ divil se Harry.
   „Máš moc všech tří druhů dohromady,“ řekla Elvíra. „Při fyzické síle nemáš v těle Pegase konkurenci, jseš dokonce silnější než Gryf a jemu podobní. Tvá hlavní duševní síla je Pegasská čistota, úcta, moudrost, bystrost a hlavně pokaždé, když na tebe pohlédne kterýkoliv člověk, který právě provádí jakoukoliv špatnost, vždycky ztratí většinu své odhodlanosti.
   Při pohledu na tak něco čistého a jasného se mu sevře hrdlo,“ pokračovala Elvíra. „Máš schopnost letět ze všech tvorů nejrychleji, Pegas tvé podoby je přirozeným nepřítelem pánů testrálů. Avšak máš schopnosti všech druhů Pegasů najednou, kvůli tomu, že máš naší krev, protože, jak už jsem říkala…, když jsme se usadili zde ve hvozdu, začali se naše rody mísit, proto máš směs všech tří Pegasů, pouze krev testrálská ti chybí a věř mi, že ji nemusíš postrádat.“
   „Takže je to osud, že mám ten vlak zachránit,“ pokračoval Harry.
   „Jak jsem řekla, osud je nezvratný,“ pravila Elvíra. „Ať už jsi slyšel jakoukoliv věštbu, která vypovídala co se stane, vždy se to tak přesně přihodí.“
   „Osud se nedá podvést,“ přemýšlel Harry.
   „Jak jsem řekla,“ pokračovala klidným hlasem. „Pak bys přestal existovat.“
   Elvíra se odvrátila od Harryho a začala odcházet, pak se ještě otočila a řekla mu z dáli. „Zítra ráno vyrazíte… něco mi říká, že budeš potřebovat mnoho síly.“
   Harry ještě pohlédl do hladiny jezera, všechny informace, co zaslechl, se mu honily hlavou, takže představa, že by měl jít spát byla dosti nemožná. Avšak smrt Bradavického vlaku ho donutila vrátit se do reality a nyní si přál se vrátit zpátky.
   Pokud má v osudu předepsáno, že je on tím, který má moc se Voldemortovi postavit, tak ať se tak stane. I když při té myšlence se mu zvedal žaludek, myšlenka smrti těch studentů ho zvedla na nohy a popohnala ho jít dál a bojovat.
   Nakonec, když usínal v kvítkové posteli, mu už tenhle svět nepřipadal tak kouzelný, protože na něj jako by tím jezírkem dýchly strasti toho normálního světa kouzelníků a lidí, kde každý má problémy a trápení.
   Zítra s Ronem a Hermionou poletí zachránit vlak, ať to stojí, co to stojí.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: