Gramatické chyby
Opraveny
Rebeka
Stran-23 | Čteno 3306x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 47.


Z nemocnice do žaláře

Únava a mdlo mu omezovaly zrak i sluch, ale čím dál víc se jeden z těchto smyslů probouzel k životu.
   Byl to sluch, alespoň se mu to při polovypnutém mozku tak zdálo, dokonce měl takový pocit, že kdyby oči otevřel, tak by neviděl ty, které slyší mluvit. Byl to ženský pisklavý hlas a pak jeden hlas, který Harry ze všech nejvíc nenáviděl. Ledový jak noc, smrtelný jako krev a zlý jako samotný Démon.
   „Můj pane, dostala jsem ministerský post, Popletal byl vyhozen,“ řekl pisklavý ženský hlas.
   „Konečně, tedy alespoň něco nám vychází, Nagini,“ řekl ledový mužský hlas.
   „Můj pane, slyšela jsem ty novinky, opravdu vám Potter zabránil v únosu těch studentů?“
   „Nerad o tom mluvím, i když tobě věřím ze všech nejvíc, ale teď se mi o tom mluvit nechce.“
   „Dejte nám svolení a my Pottera v mžiku zabijeme,“ řekla žena odhodlaně.
   „Vím, že byste se o to pokusili, ale Pottera byste nezabili, je chráněný.“
   „Ale teď není v Bradavicích a ti, co ho tam chrání, ti by nez…“
   „Nejde o to, kdo ho chrání, ale co.“
   Ozvala se chvíle ticha a pak se žena zeptala: „Asi vám nerozumím.“
   „To proto jsem se chtěl zrodit z jeho krve, doufal jsem, že kletbu přemůžu.“
   „Ale pokud ta kletba působí jen na vás, tak ho můžeme my ostatní…“
   „Ta jedna ano, ta, kterou ho ochránila ta jeho drahá matinka,“ řekl muž. „Myslel jsem, že ji dokážu překonat, protože ji mám i v sobě… on prostě neměl po mém zrodu utéct, to se nemělo stát!“ křikl muž a ozvalo se rozčilené bouchnutí.
   „Je to tak důležité?“ zeptala se žena pisklavě.
   „ANO!“ křikl muž. „Nechápal jsem, jakou silou by mě mohl podle té věštby zabít…“ řekl už uklidněným hlasem, „ale teď už vím, ta věštba konečně vyvrcholila. Vše, co v ní bylo obsažené, se před dvěma roky odehrálo.“
   „Chcete říct, že Potter má opravdu moc vás zabít?“ zeptala se žena potichu.
   „Bohužel,“ řekl muž. „Chtěl jsem jeho život ukončit co nejdříve, než dospěje a bude se mi moci postavit…“
   „My jej za vás ale můžeme zabít, na nás se ta kletba nevztahuje,“ pískla žena.
   „Je zde několik mocných sil,“ řekl muž zamyšleně. „Myslel jsem si, že jednu jsem porazil, ale stále mi hrozí… a ta druhá…“
   Ozvalo se ticho, které pak žena dychtivě protrhla.
   „A ta druhá?“
   „A ta druhá se mi vymyká,“ řekl muž ledově. „Podle zpráv mých smrtijedů tam ani sám Potter nemohl v tom červenci proniknout… avšak ty dvě síly jsou si dosti podobné,“ přemýšlel nahlas.
   „Co chcete tedy s Potterem udělat?“ protrhla žena zase dlouhé ticho.
   „Rozjedeme náš plán, už to nemohu déle kvůli tomu spratkovi zdržovat…“ řekl muž a začal zase přemýšlet. „S Potterem něco uděláme během našeho obnovování. Rozhodně to ale s ním chci tento školní rok skončit.“
   „Mám na školu tlačit, něco zakazovat, mám…“
   „NE!“ zarazil ji muž. „Nic neděj, Nagini. Tebe tam nemám kvůli tomu spratkovi, cokoliv, co souvisí s Potterem, řeš tak, jak reaguje veřejnost, rozumíš?“
   „Ano, pane, ano,“ přitakala horečně.
   Ozvala se zase chvíle ticha a pak žena znovu promluvila.
   „Pane, a co uděláte s Červíčkem?“
   Muž se jak vidno rozmýšlel a pak potichu řekl.
   „Za jeho nehoráznost ho jako jediného nechám zavřeného v Azkabanu,“ řekl ledově. „Snad ho to odnaučí té jeho proradnosti,“ dodal ještě ledově.
   „Ano, pane, slyšení za okamžik začne, měla bych už jít.“
   „A Nagini,“ zarazil ji ještě muž. „Nechci, aby se ta dezinformace z minulého roku opakovala, jasné?“
   „Zajisté, pane.“
   „Budeš se mi hlásit každý den a já ti budu dávat informace, aby se to neopakovalo.“
   „Ano, zajisté, pane. A co to řízení s Potterem?“
   „Jestli mě paměť nešálí, bude tam i Brumbál…“
   „Ano, pane, tentokrát ho…“
   „To je jedno,“ zarazil ji muž. „Po tom rozhovoru již Lexter nebude k Potterovi tak shovívavý, jen ať si jde zpátky do té své školy. Ten spratek je tak hloupý, že ho odtamtud mohu samovolně dostat, kdy se mi zachce.“
   „A co když Lexter neposlechne?“ zeptala se žena.
   „Ale poslechne, jemu záleží na životech,“ řekl s posměškem muž.
   „Ale pokud půjde o Pottera, bude chránit spíše jeho než toho…“
   „O to teď nejde, pokud se tak stane, pozná, že lord Voldemort dostane svého slova… a že místo slibů se odhodlá k činům…“

    „Harry?“ protrhl někdo ticho a ze zamšelých hlasů se rázem stalo čisté prostorové slyšení, teď už se mu opravdu zdálo, že kdyby otevřel oči, tak toho, kdo na něj mluví, uvidí.
   „Harry, nerad tě ruším z rozjímání, ale musíme jít,“ ozval se znovu hlas
   Harry otevřel ospalé oči a před ním se rázem objevila místnost. První, čeho si všiml, byly svítící křišťálové koule vznášející se těsně u stropu a osvětlující jinak potemnělou citrónově zelenou místnost. Ležel na posteli, v pokoji ležel sám, stěny byly holé, dveře řádně utěsněné a vedle Harryho postele byl jeden noční stolek se dvěma zásuvkami, jinak v místnosti nic jiného nebylo, ještě kromě pana Weasleyho stojícího vedle Harryho postele se závěsy.
   „Dobré ráno, Harry,“ řekl pan Weasley s úsměvem.
   „Dobré…“ odvětil mdle Harry a protřel si oči, na nočním stolku našel své brýle s odřenými obroučky.
   „Kde to jsem?“ zeptal se, když si nandal na nos brýle.
   „V nemocnici Svatého Munga pro kouzelné choroby a úrazy,“ řekl hned pan Weasley. „Měl by ses obléknout.“
   Pan Weasley mu ukázal na jakési teplé kalhoty a tričko ze svetrem přehozené přes jeho postel.
   „Co se stalo? My někam jdeme?“ zeptal se Harry.
   „Přesně tak. Teď se obleč,“ řekl pan Weasley.
   Harrymu se ještě pořád chtělo spát, postel byla tak příjemně vyhřátá a vůbec se mu z ní nechtělo, ale zvědavost ho z ní hned vytáhla. Začal se tedy převlékat do nového oblečení, které až podivně připomínalo práci paní Weasleyové.
   „Co se stalo? Co je tohle za místnost?“ zeptal se hned Harry, když si ze sebe za záclonou postele shazoval erární oblečení nemocnice.
   „Tohle je karanténní pokoj,“ řekl hned pan Weasley. „Používá se, když má někdo nějakou nebezpečnou nákazu, a protože ty jsi teď zločinec, tak ten pokoj využili jako tvůj osobní. Před dveřmi jsou strážní, kteří nás budou doprovázet.“
   To Harrymu úplně rozsvítilo hlavu a hned si uvědomil situaci.
   „Co se stalo s Hermionou a Ronem, jsou studenti v pořádku?“ chrlil ze sebe jako přívalová vlna Tsunami.
   „Klid, Harry, všechno je v pořádku,“ oznámil mu pan Weasley. „Potom, co Lexter zatáhl za záchrannou brzdu, se na vlak vyrojily celé zástupy bystrozorů s ochrankou, vlak byl okamžitě zabezpečen, stejně tak jako studenti.“
   „Jsou v pořádku?“ ptal se dál Harry.
   „Někteří byli poraněni, vlastně docela hodně jich bylo poraněných, ale to se hned spravilo. Bylo štěstí, že se tam objevil Fawkes a vynesl tě nahoru k vlaku ještě dřív, než jsi tou šílenou rychlostí narazil hlavou o zem.“
   „On tam byl Fawkes?“ divil se Harry.
   „Však ho znáš, lišku jednu podšitou, objeví se, kdekoliv se mu zachce, a zase zmizí. Ale potom, co tě vytáhl ven, jsi byl zase na pokraji smrti, doktoři řekli, žes byl vyčerpán zcela na sto procent.“
   „Zkuste si zapřáhnout za sebe asi desítku obrovských tunových vagónů,“ pousmál se Harry a pan Weasley také. „A co prefekti?“ vyhrkl zase Harry.
   „Harry, už jsem ti říkal, že jsou všichni v pořádku,“ podotkl pan Weasley. „Ale co jsem ti neřekl… jsou v pořádku jen díky tobě.“
   „Jak to?“ divil se Harry. „Vždyť vlak zachránili bystrozoři a…“
   „Ne, to ne,“ zarazil ho pan Weasley. „Kdyby jste tam nepřiletěli včas, tak by smrtijedi stačili unést nejméně polovinu studentů.“
   Harry se pousmál a hned dodal: „Ale já jsem nebyl sám, Hermiona a Ron mi pomáhali.“
   „Musím uznat, že má žena se musela celý den rozmýšlet, jestli má Rona potrestat, nebo ho pochválit… ale nebýt toho tvého bájného proběhnutí vlakem… tak nevím, jak by to dopadlo.“
   „Stejně mi to není nic platné,“ uvědomil si Harry, když si navlékal poslední kusy oblečení. „Vždyť jsem stejně tak i tak vězeň, půjdu do vězení, ať se to někomu líbí nebo ne.“
   „Právě proto teď jedeme na ministerstvo, Brumbál za tebe podal odvolání na výsledek minulého trestního řízení, chtějí u soudu použít tu zmanipulovanou vzpomínku a navíc Ron včera prý objevil něco, kvůli čemu málem radostí skočil z okna školy.“
   „A co?“ zeptal se se zájmem Harry.
   „To se dozvíš, prý mají docela skálopevnou obhajobu a navíc už jsi nepodepisoval žádné papíry,“ dodal pan Weasley s úsměvem.
   „Přísahám, že už nic nebudu podepisovat, aniž bych si to přečetl,“ řekl Harry a vyšel z pod záclony už převlečený.
   „To bych ti doporučoval, stejně tak jako bys neměl věřit ničemu, co samo myslí, pokud neuvidíš, kde to má mozek,“ pravil pan Weasley a šel ke dveřím.
   „To si pořád ještě pamatuju,“ odvětil Harry.
   Vyšli ven z místnosti a ocitli se na jakési chodbě, která byla stejně jako místnost předtím osvětlována vznášejícími se křišťálovými koulemi u stropu.
   Za dveřmi čekali dva ramenatí kouzelníci, Harry v nich hned poznal ty, které k němu přidělili, když ho odváděli ze soudní síně číslo deset, pohled na ně ho hned přibil zase do hrozivé skutečnosti nadcházejícího řízení, o kterém se dozvěděl tak náhle, že ani nemá čas panikařit z myšlenky na to, co se stane, když ho znovu odsoudí.
   Pan Weasley ho však držel za sebou a na dva strážné, které je stále doprovázeli, koukal skrz prsty.
   Stále naráželi na pihovaté, puntíkaté, pochroumané a popálené čaroděje, kteří chodili z jedněch dveří do druhých. Kolem nich se motali léčitelé v citrónově zelených kombinézách.
   Když došli ke schodišti, začali narážet na rozmanitější případy zranění, než byly ty na druhém patře v infekčním oddělení. Na Harryho všichni koukali rozličnými pohledy, byl za to rád, je lepší, když člověk neví, co si o něm má myslet, než aby ho všichni milovali nebo zase nenáviděli.
   V přízemí došli k Letaxovým krbům naproti vstupu do nemocnice, stále kolem nich pobíhali léčitelé s poznámkami a lejstry, poranění kouzelníci a čarodějky, dokonce tam jeden ubožák měl zakouslého vzteklého psa do nohy, který ne a ne pustit. Spousty lidí měly otlačeniny od různých dalších zvířat včetně fleku od veliké drápovité nohy. Někteří se přinesli v několika částech, někteří zase nějakou tu část doma zapomněli.
   Harrymu už poprvé tenhle pohled naháněl husí kůži, takže se nezdráhal pospíchat k Letaxovým krbům.
   Vzal do ruky prášek ze zaprášené nádobky pověšené na stěně vedle krbu a vhodil ho do něj. Hned nato tam vlezl a podle pokynů pana Weasleyho řekl: „Ministerstvo kouzel.“
   Jako vždycky se začal točit jako splašená káča, všechno kolem bylo rozmazané a Harry už instinktivně srovnal ruce u těla, aby se nebouchl. Také už se na to ani nedíval, poslední dobou zjistil, že když se během cestování dívá na nekonečně se míhající šmouhy světla a krbů, zvedá se mu žaludek.
   Pak ale ucítil, jak přistál v jiné místnosti, kde bylo snad ještě více lidí.
   Když vyšel z krbu, ocitl se ve velice dlouhé a přepychově zařízené hale s podlahou pokrytou tmavými naleštěnými dřevěnými deskami. Strop byl v barvě paví modři, na něm ale byly zvláštní třpytící se zlaté symboly, které se pořád měnily a pohybovaly jako na obrovské nebeské informační tabuli, stěny po stranách byly obloženy naleštěným tmavým dřevem. V polovině byla fontána, na tu si Harry moc dobře vzpomínal, její vybledlá a oprýskaná jmenovka hlásala: Veškerý výtěžek z fontány kouzelnických bratří je určen nemocnici svatého Munga pro kouzelné choroby a úrazy. Uprostřed kulatého bazénku stálo zlaté sousoší v nadživotní velikosti, největší socha byl ušlechtilý kouzelník ukazující hůlkou směrem vzhůru. Dále tam byla krásná čarodějka, zbožně na ně hledící kentaur, skřet a domácí skřítek. Z konce hůlek, hrotu luku kentaura, špičky skřetova klobouku, z uší domácího skřítka se valily proudy třpytivé vody.
   Ale to už se za Harryho zády objevil celý tříčlenný doprovod najednou, nikdo z nich zřejmě nechtěl za Harrym být poslední.
   Téměř v té samé chvíli se vedle fontány přihnal asi další tucet hlídačů a smrtelně vážně na Harryho mířili svými hůlkami.
   „Budeme pokračovat, Harry,“ řekl pan Weasley a vzal ho za rameno. „Těchhle tupců si nevšímej, mají místo mozku hlávku květáku.“
   Všichni kouzelníci teď na pana Weasleyho naštvaně pohlédli, Harry ale pochytil, že jeden se pousmál, byl to Kingsley Pastorek, který na Harryho skrytě mrkl.
   To už ho ale celá eskorta doprovázela jako nějakého nanejvýš nebezpečného vězně ke zlaté bráně a pak k výtahům. Nechtěli mu připínat žádné cedulky, žádné papírování, nic. Hned ho doslova šoupli do výtahu a ať se to Harrymu líbilo nebo ne, celá eskorta se do výtahu vmáčkla, až se ozývalo skřípění zlatých mříží, ale to už klesali dolů do devátého patra.
   Harry stále cítil ruku pana Weasleyho, jak se přesvědčuje, že je v pořádku, to mu také v takovém zástupu lidí dodávalo alespoň trochu jistoty. Musel si ale zároveň přiznat, že teď už všichni ví o jeho transformaci v Pegase a že kdyby chtěl a proměnil se v něho, zcela jistě by vyhrál, protože se od něj všechna kouzla, i ta nejmocnější, odrážejí, ovšem nač si způsobovat další problémy. Alespoň ví, jak utéct strážím, které ho budou odvádět do Azkabanu, nebo teď už jiného vězení.
   „Tak černě bych to neviděl,“ ozval se šeptavý hlas vedle Harryho, přimáčklého na stěnu výtahu.
   Byl to Lexter, i on byl ve výtahu, teď na něj nenápadně hleděl, vedle sebe měl Pastorka a povídali si spolu.
   ‚Víte, že mi je docela jedno, jestli vyhraju?‘ řekl si Harry v duchu, moc dobře věděl, že ho Lexter uslyší. ‚Hlavně, že jsou Ron a Hermiona v pořádku.‘
   „A nechtěl bys být s nimi?“ zeptal se potichu Lexter, Harry zjistil, že kdyby se na ně díval některý z eskorty, myslel by si, že Lexter mluví s Pastorkem.
   ‚Chtěl, ale poslední dobou jsem se naučil, že nemám doufat v dobrý konec,‘ řekl Harry v duchu.
   „Uvidíme,“ zakončil to Lexter, když se dveře výtahu otevřely.
   „Odbor záhad, skladiště nebezpečných zaklínadel, soudní síň číslo deset a další tajné komnaty,“ řekl zase automatický hlas výtahu.
   Zase ho zatáhlo za hábit několik lidí, avšak nejvíc ze všech pan Weasley, který si stále nad Harrym udržoval kontrolu a odstup od ostatní eskorty.
   Prošli studenou a temnou chodbou s těmi osudnými dveřmi na konci, vedoucími do Odboru záhad, otočili se doleva a sešli po schodech dolů. Rozléhání kroků se odráželo od stěn, jak celá Harryho eskorta podezíravě šla za dvojicí Harry a pan Weasley.
   Došli další chodbou až ke dveřím s číslem deset, nejšpinavějším a nejzašlejším dveřím v devátém patře s masivním kovovým zámkem.
   „Takže Harry, až odsud půjdeš jako svobodný, bude tě tu čekat Letax do Bradavic,“ řekl pan Weasley s úsměvem.
   „Nebyl bych si tak jistý,“ pronesl zachmuřeně Harry, kterému zase tmavé prostory tohoto chladného sklepa naháněly husí kůži.
   „Jděte,“ ozvalo se od jednoho kouzelníka z doprovodu.
   „No jo, vždyť už jde,“ cekl na něj naštvaně pan Weasley.
   V tu chvíli kolem prošel Lexter a otevřel dveře soudní síně, zašel dovnitř bez povšimnutí Harryho a nechal dveře otevřené.
   „Takže…“ řekl pan Weasley, „jako vždycky… hodně štěstí a tentokrát už se nedej.“
   „Budu se snažit,“ hlesl Harry, který právě zahlédl v otevřených dveřích soudní síň a zjistil, že má znovu plně zaplněná sedadla.
   Zhluboka se nadechl a vstoupil dovnitř, hned za sebou zavřel dveře a šum v místnosti se utišil, jako kdyby přišel sám soudce.
   Bylo to, jak si představoval skrz pootevřené dveře, stěny soudní síně číslo deset z tmavého kamene měly po stranách stupňovitě se zvedající řady sedadel, které byly přeplněné až k prasknutí kouzelníky a čarodějkami, stojících diváků bylo o poznání více, takže si někteří navzájem i zacláněli. Místnost zase osvětlovaly mihotavě blikající pochodně, které jako vždy naháněly v tomto sklepení strašidelnou atmosféru. Čtvrtina kouzelníků na sobě měla fialově modré hábity s velkým stříbrným S na levé klopě, ti představovali členy Starostolce.
   „Odsouzený nechť se posadí,“ ozval se mladý hlas z nejvyšší řady sedadel v čele síně. To, co Harryho nepřekvapilo, bylo, že to byl Percy, který zase dělal zastupujícího soudce. Ale na Popletalově místě neseděl nikdo jiný než Dolores Umbridgeová, která se na Harryho až nezvykle mile usmívala.
   Při pohledu na celou soudní síň Harry znovu pocítil nevolnost, kterou zažil například v okamžiku, když se vznášel před sta tisíci diváky na famfrpálovém zápase, znovu cítil slabost v nohou a znovu by se nejraději někam schoval, pohledy ostatních diváků na něm nepřestávaly viset, takže moc klidu se mu nedostávalo.
   Vedle nepohodlného okovaného dřevěného křesla s řetězy seděli na svých vlastních pohodlných židlích vedle sebe Brumbál a Lexter a zarytě se o něčem bavili.
   Harry zaslechl výzvu Percyho a popošel až ke křeslu, postavil se vedle Brumbála, který se na něj pousmál a řekl: „Ahoj Harry, posaď se.“
   Harry ale pocítil okamžitě tu hroznou vlnu nenávisti, ovšem už byl v Nitroobraně natolik vycvičený, že s pohledem uhnul rychle pryč. Věděl, že skrz něho je cítit Voldemort, který Brumbála k smrti nenávidí, jenže i sám Harry k Brumbálovi moc s láskou nevzhlíží.
   „Jelikož je i odsouzený zde přítomen, nevidím důvod, proč bychom nemohli začít,“ ozval se Percy a z jeho tónu bylo znát, že je skrytě velice nervózní. Harry tušil, že je to proto, že zastupuje Brumbála v jeho funkci.
   „Takže… je obžaloba připrav…?“ zeptal se Percy.
   Ehm, Ehm, ozvalo se.
   „Prosím, nechme formálního začátku a pokročme rovnou k věci,“ zarazila Percyho Umbridgeová. „Obžaloba si nepřipravila žádný svůj program, proto dávám svolení, aby obhajoba mohla začít okamžitě se svým.“
   „Děkuji, paní ministryně,“ řekl Brumbál a zadíval se po přítomných. „Jistě si všichni pamatujete na okázalý výstup bývalého ministra kouzel Korneliuse Popletala, jak nařkl a dokonce i odsoudil Harryho Pottera k doživotnímu trestu v Azkabanském vězeňském zařízení. Vznesl jsem…“
   „Promiňte, že vás přerušuji, Albusi,“ řekla Amélie Bonesová sedící vedle bachraté a usmívající se Umbridgeové. „Ale vznesl jste odvolání na minulý výsledek trestního řízení konaného osmnáctého prosince devatenáct set devadesát šest, nebylo by zapotřebí alespoň mít potvrzení od vašeho klienta, že s odvoláním souhlasí ?“
   „Souhlasím,“ vyhrkl hned Harry.
   Amélie se zakrytě pousmála na Brumbála a přenechala mu slovo.
   „Takže, pokud nám má drahá přítelkyně Amélie dovolí, bychom pokračovali,“ oplatil jí Brumbál úsměv. „Pokud, jak již paní ministryně kouzel řekla, chcete vynechat formality, tak jen zopakuji, že Harry James Potter byl odsouzen za vraždu Alfonse Winchestera Odkouřila, vraždu Viktora Kruma…“
   „Jak jsem řekla, tohle můžete přeskočit,“ řekla Umbridgeová, „přejděte prosím ke své obhajobě.
   Percy těkal očima z Umbridgeové na Brumbála a Bonesovou, něco mu říkalo, že je tady krapet přehlížen.
   „V tom případě přejdeme k jednotlivým důkazům minulého slyšení konaného… ano já vím, žádné formality,“ opravil se Brumbál a zřejmě mu nevadilo formality přehlížet. „Zkrátka jako první svědek předstoupil Draco Malfoy, který podal naprosto zkreslený obraz o chování Harryho, máme celou kolej studentů, kteří tady odpřísáhnou Harryho dobré chování a kamarádství…“
   „Obžaloba to bere v potas, pokračujte dál, aniž byste je předvolával,“ řekla Umbridgeová.
   Harry úplně valil oči, nemohl uvěřit, že Umbridgeová je ministrem kouzel. Také její činy... Ale jak to tak vypadalo, obecenstvo si pokaždé, když slyšení takovýmto způsobem urychlila, oddechlo, jako kdyby byli z věčných formalit znudění, a navíc jimi vždy proletěla vlna vzrušení.
   „Takže toto ke svědectví Draca Malfoye,“ řekl Brumbál. „Dále tu byl pracovník školy pan Argus Filch, který měl stejně jako Ronald Weasley vidět Harryho, jak zabíjí Alfonse Odkouřila. Na to zde mám svého kolegu pana Lexe Lextera, prosím o to, aby byl…“
   „To je celé jméno?“ vyhrkl soudní zapisovatel, jako by do něj někdo kopl.
   Brumbál se zarazil, zamyšleně pohlédl na Lextera, pak na Harryho, který okamžitě svůj pohled stočil. Brumbál se pak znovu otočil k zapisovateli a řekl: „To teď není důležité, mimochodem - není slušné skákat do řeči.“
   Zapisovatel s dlouhým nosem vykulil oči a začal zbrkle kývat hlavou. „Pardon, pardon, moc se omlouvám.“
   „To nic, nyní bych rád předvolal Lexe Lextera jako prvního svědka,“ řekl Brumbál.
   Lexter se zhluboka nadechl a přešel k soudnímu zřízenci, který mu podal hůlku.
   „Prosím, přísahejte na Gracius,“ řekl zřízenec.
   Lexter ostře pohlédl do nitra hůlky a naprosto soustředěně řekl: „Gracius.
   Nastala chvíle ticha, Percy už se nakláněl přes židli, aby viděl, ale to už hůlka jasně zlatě zazářila.
   „Děkuji,“ hlesl zřízenec, ale byl zároveň zmatený, Harry si domyslel, že tak dlouho to té hůlce asi nikdy netrvalo.
   „Takže, pane Lextere,“ začal Brumbál, spojil konečky prstů a s mírným úsměvem na Lextera mluvil. „jste takzvaný telepat nebo-li člověk, který dokáže vycítit myšlení vnímavé vrstvy lidské mysli?“
   „Ano,“ odpověděl Lexter naprosto klidným a rozvážným hlasem.
   Zřízenec držel svou zlatou hůlku až nápadně vysoko, protože se připravoval, že bude Lexter lhát a hůlka zasvítí.
   „Nyní se, prosím, všichni soustřeďte,“ pobídl Brumbál všechny přítomné moudrým hlasem. „Jak všichni víme, telepaté se dokáží dostat až k vašim vzpomínkám, pokud jim je samovolně nabídnete, to se také stalo v případě Ronalda Weasleyho za mé přítomnosti a za přítomnosti všech členů Starostolce a zde přítomný pan svědek hned zjistil skutečnost, že vzpomínka na okamžik, kdy si odsouzený podává ruku s Voldemortem…“ v síni to hlasitě zašumělo při vyslovení toho jména, „byla zcela úmyslně pozměněna a zmanipulována…“
   „Jinými slovy jsou svědkové,“ ozvala se Umbridgeová, „kteří podstoupili vyjmutí myšlenek, nevěrohodní a jejich výpovědi byly vyškrtnuty ze zápisu onoho trestního řízení.“
   Harry vykulil oči na Umbridgeovou ještě víc, už jenom z důvodu, že se ho zastává a taky že ho nesvírají bolestné řetězy u křesla.
   „Pane svědku, je tato skutečnost se vzpomínkami pravdivá?“ zeptal se Brumbál.
   Lexter se pekelně soustředil a naprosto vyrovnaným tónem řekl: „Ano.“
   Všichni v síni teď poulili oči na zřízence, jehož hůlka stále zůstávala zhaslá.
   „To znamená, že tímto se vylučuje i to svědectví o vraždě Alfonse Odkouřila,“ řekl Brumbál. „Nyní přistupujeme k dalšími bodu obžaloby, jednalo se o nahrávku hlasu Harryho Pottera, jak se doznává k vraždám… ovšem pan ministr kouzel se zapomněl zmínit, že byla pořízená, když tady tento chlapec po těžkých zkušenostech s bojí s obrovitou sépii… spal zde na ministerstvu.“
   Celé obecenstvo teď vzrušeně šumělo a šuškalo si, jak Brumbál vyvrací jedno Popletalovo tvrzení za druhým.
   „Jak jistě všichni víte, ze spaní člověk může říkat cokoliv, dvě vzpomínky se spojí v jedno a pomíchají se… tím se klidně může stát, že tady Harry prožíval noční můru, ve které viděl sebe sama vraždit.“
   Harrymu to připadalo až nějak moc přitažené za vlasy, sice mu to lichotilo, ale Brumbál to vážně přeháněl. Vždyť on opravdu Odkouřila zabil, sice v tu chvíli své tělo neovládal, ale byl to on.
   „Obžaloba tedy stahuje i důkaz s nahrávkou hlasu Harryho Pottera,“ ozvala se klidně Umbridgeová.
   Percy stále chtěl něco říct nebo se alespoň ozvat, ale ani jeden z přítomných ho nenechal.
   „Pan Kornelius Popletal poté provedl zdlouhavou a poutavou řeč, kde Harryho obviňoval ze spojenectví s Voldemortem…“ zase se všichni lekli toho jména, „z vražd, které spáchal, a z jiných podlostí. Jeho velice zajímavá řeč byla podle mého názoru velice přehnaná a připadalo mi, že pan ministr snad chce Harryho obvinit i z vraždy svých vlastních rodičů. Co se týče Siriuse Blacka, byl jsem jeho blízkým přítelem od té doby, co se dostal z Azkabanského vězení…“ všichni diváci teď začali čiperně zapisovat a šuškat si. „Po celou dobu napomáhal dobru a skutečnost, že Peter Pettigrew stále ještě žije, dokazuje výpověď očitých svědků, kterých rozhodně bylo více než těch, kteří viděli vraždu Alfonse Odkouřila.
   V neposlední řadě pak pan žalobce předložil svědeckou výpověď o tom, že se Harry ústně přiznával svým kamarádům k vraždě Viktora Kruma.“
   Brumbál se důležitě odmlčel a pohlédl po všech přítomných.
   „Nepopírám, že to řekl a že přiznal, že zabil Viktora Kruma, ovšem to, že si to myslí samotný Harry, není vůbec důležité,“ řekl Brumbál obecenstvu, které se zase začalo spolu bavit. Někdo stále utíkal a přibíhal dovnitř, jako kdyby šlo o prezidentský projev. „Ovšem skutečnost je taková, že Harry byl ze strany Voldemorta vysilován, v neposlední řadě mu pak poslal i dopis, ve kterém mu vyhrožuje smrtí jeho přátel… Viktor Krum byl jedním z přátel Harryho Pottera a on si myslel, že jeho vinou zemřel.“
   Celá síň se teď horečně burcovala hlasy a povídáním, nyní už většina lidí svorně přikyvovala v Harryho nevinu, pro Harryho samotného to byl přímo úžasný pocit.
   „Byla zde také řečena skutečnost, že Harryho hůlka byla přezkoušena, ovšem nikdo nemohl zaručit, že mu ji někdo během toho osudného zápasu nesebral z kapsy, nevykouzlil znamení zla, které vzápětí zrušil, a hůlku vrátil zpátky Harrymu do kapsy. Pokud někdo nevěří tomuto tvrzení,“ pokračoval Brumbál, „dokáže to skutečnost, že oba dva přátelé, kterým ten večer Harry tvrdil, že Viktora Kruma zabil, s ním znovu skálopevně kamarádí a že dokonce hledají záminky pro Harryho obhajobu.“
   Povídání diváků doslova překřikovalo Brumbála, někdo se usmíval, někdo kroutil hlavou nad tím, jak si mohli myslet, že je vinen.
   „Jeden z nich pak našel důkaz, který už jednoznačně vyvrací veškerá tvrzení sta tisíců diváků o Harryho vině,“ řekl Brumbál a pokynul ke dveřím.
   Ty se vzápětí otevřely a dovnitř vběhl radostně Ron. Jakmile ale uviděl masy obecenstva na řadách sedadel, hned na ně jako minule vykulil oči.
   Samozřejmě nekoukal na cestu a rozplácl se jak dlouhý tak široký na kamenné podlaze.
   V síni se strhl smích, Harry se pousmál a koukal, jak Ron nadává na podlahu a ještě teď si oprašuje své kalhoty. Brumbál se také dobrácky pousmál a přišel k Ronovi pomoct mu na nohy.
   „Sami vidíte,“ pravil Brumbál a vedl Rona doprostřed místnosti, „jak je Ronald Weasley celý nedočkavý, aby svému kamarádovi pomohl.“
   Když smích v síni ustal a všichni se zase uklidnili, podal Ron Brumbálovi něco do ruky.
   Brumbál to zvedl do výšky a všem ukazoval malou věcičku ve své ruce.
   Harrymu spadl kámen ze srdce, byl to všechnohled, kterým se dívali na zápas v Bulharsku.
   „V tomto všechnohledu je zaznamenáno… jak už se ostatně všichni členové Starostolce mohli přesvědčit, jak kouzlo, které usmrtilo Viktora Kruma, jasně a zřetelně vychází z úplně jiné strany než od Harryho. Prosím, vezměte v úvahu, že sice je všechnohled jenom malá primitivní věcička, ale nedá se oklamat.“
   Ron se otočil a uculil se na Harryho, ten mu úsměv oplatil a hned byl jistější, rozhodně to byl lepší pohled než ten, kterým na něj tady v té síni hleděl minule.
   „Tímto obhajoba končí svůj program,“ řekl Brumbál a zatímco Ron odešel, společně s Lexterem si sedli pohodlně vedle Harryho a usmívali se na členy Starostolce.
   Hned nato povstala Umbridgeová a celé síni začala vykládat.
   „Jistě jste si všimli mých reakcí v tomto slyšení, to proto, že jsem už byla seznámena se všemi aspekty obhajoby a jako rozumnému člověku mi došlo, že celá teorie bývalého ministra kouzel je založená na dohadech a spekulacích, navíc na vážných obviněních, které nemohl a nedokázal podložit důkazy, proto jsem dnes zastala stanovisko, že zde přítomný Harry James Potter se nedopustil žádných takovýchto činů…“
   Všichni v síni se teď začali bouřlivě bavit a vybíhat ven, Harry se po dlouhé době zasmál a obrátil se na své dva společníky, kteří se spolu o něčem bavili.
   „… ovšem doporučuji radě Starostolce,“ pokračovala dál Umbridgeová, „aby byl Harrymu Potterovi přidělen další tělesný strážce, který by hlídal jeho… i samotné okolí před ním, jak si mnoho lidí myslí, že je zapotřebí,“ řekla Umbridgeová pochybovačným tónem.
   To Harryho příliš nenadchlo, ale nemohl uvěřit chování Umbridgeové, kdyby teď zapomněl na všechno, co mu udělala, tak by tu bachratou babu snad považoval za svou hodnou tetičku.
   „Dále doporučuji, aby byl ve škole navštíven psychiokouzelníkem, který by zkontroloval jeho současný duševní stav a dal nám konečně opravdovou zprávu a té jeho… takzvané nebezpečnosti,“ řekla Umbridgeová.
   Všichni se teď pohledy otočili na Percyho, který si už zmoženě pohrával s brkem a vzdal veškeré snažení na to zaplést se do řízení. Když ale pochytil pohledy všech, rázem doslova vyšlehl na nohy a vyhrkl.
   „Souhlasím s ministryní kouzel!“ Pak si ale uvědomil, že musí vypadat hloupě, a začal. „Myslím, že ani nepotřebuji zeptat se členů Starostolce na jejich názor,“ řekl takovým svérázným tónem a pohlédl na vážné obličeje členů. Hned mu sklapl úsměv a povytáhl na ně tázavě obočí. Všichni členové současně zakroutili hlavou.
   Percy se obrátil na Harryho, v jeho očích byl stejný pohled, jakým Voldemort koukal na Lextera v Azkabanu.
   „Ovšem jako zastupující Nejvyššího divotvorce Starostolce navrhuji, aby doporučení paní Umbridgeové byla vyslyšena,“ řekl Percy a otočil se zase na členy Starostolce.
   Ti mu po chvilce dohadování souhlasně přikývli.
   „Dobrá, v tom případě navrhuji někoho, kdo by tuto roli vzal,“ řekl Percy a začal přejíždět pohledem po síni.
   „Mohu navrhovat Lexe Lextera?“ ozvala se Umbridgeová a pousmála se na Lextera.
   „Ano, jistě,“ přisvědčil hned Percy a pohlédl na Lextera. „Co vy na to?“
   Harry úplně ve skrytu nitra jásal nadšením, nikoho jiného by si na tu úlohu nemohl přát, bylo to jako splněný sen, Lexter mu spoustu věcí odpustí.
   „To neberu,“ řekl Lexter a nasupeně hleděl na Umbridgeovou.
   Bylo to, jako kdyby Harrymu někdo ubalil dvě facky na obě tváře najednou. Lexter nechce? Proč? To není možné, tohle není Lexter, to není možné.
   „Dobrá, v tom případě na to bude někdo přidělen později,“ řekla Umbridgeová.
   „Souhlasím,“ ozval se Percy a rozhlédl se po celé síni. Zatvářil se, jako kdyby musel říct něco, co se mu nanejvýš příčí. „Slyšení je u konce, veškerá obvinění na Harryho Jamese Pottera se ruší s přihlédnutím na mé návrhy.“
   Hned nato Brumbál vstal a šel si popovídat se členy Starostolce, Brumbál ale byl Harrymu ukradený, toho teď zajímal hlavně Lexter, stal se z něho jeden z jeho nejlepších přátel, tak co to má znamenat?
   Lexter vstal a vykračoval k východu. Harry na nic nečekal a vyběhl za ním. Dohnal ho až v potemnělé chodbě, kde ho vždycky zanechával pan Weasley, když šel na slyšení. Ten tu očividně nebyl, nejspíš doprovodil Rona domů.
   Harry se hnal hned za Lexterem, který podle jeho kroků na něj neměl náladu.
   „Pane profesore!“ křičel Harry na Lextera, který ho musel jasně slyšet, ale stále šel dál.
   „Pane profesore! Počkejte!“ hulákal dál Harry, až Lextera konečně těsně u schodů dohnal.
   „Pane profesore, proč jste to nevzal?“ zajíkal se Harry udýchaně. „Proč jste nesouhlasil s tím hlídáním?“
   Lexter na něho vážně hleděl a pak hořkým tónem řekl.
   „Harry, budeme se muset přestat scházet,“ řekl mu. „Taktéž tě musím poprosit, abys mě už nebral za přítele.“
   Harry vykulil překvapeně oči a nezmohl se na slovo.
   „O čem to plácáte?“ zeptal se ho nevěřícně.
   „Slyšel jsi snad jasně, ne?“ okřikl ho Lexter, až se Harry lekl. „Od teď jsme pouze profesor a student… jestli se za mnou budeš pokoušet chodit, nabalím ti tolik školních trestů, že se z toho nevzpamatuješ.“
   S těmito slovy se otočil a vykračoval po schodech nahoru. Harry na něj vyděšeně koukal, nebyl vystrašený z toho, jak na něj křičel, ale z té jeho reakce, vždyť mu přece na tom vlaku zachránil život, tak proč se s ním teď nebaví?
   Naštval se a začal vybíhat schody za Lexterem, měl v plánu mu říct, co si o něm myslí, když vtom na něj narazil nahoře u schodů.
   Stál tam a v ruce pevně držel hůlku, mířil někam do dveří… dveří do Odboru záhad, uvědomil si Harry a vyběhl poslední schody jako sprinter.
   „Harry, jdi pryč,“ upozornil ho Lexter.
   „Co se děje?“ zeptal se Harry, ale vtom ztuhnul.
   Ze dveří Odboru záhad a kolem Lextera prošli Lucius Malfoy, Rudolfus Lestrange, Walden Macnair a Antonín Dolohov. Všichni kolem něho procházeli jako kolem domácího skřítka a usmívali se na něj. Všichni ozbrojení hůlkou a Malfoy držel v ruce jakousi těžce okovanou skříňku.
   „Vida vida, sám Lexter,“ řekl Malfoy a zastavil se i s celou svou bandou u výtahu. Hleděli na Lextera s pohledy plnými ledových úsměvů.
   „To je Potter!“ křikl Rudolfus a zuřivě vyrazil směrem k Harrymu.
   „STŮJ!“ křikl Malfoy na celé kolo, až Harrymu nadskočilo srdce, byl docela nejistý, hůlku neměl, jediné, co tu měl na obranu, byl Lexter, který mu naposledy jenom vyhrožoval.“
   „ON JI ZABIL!“ křikl na Malfoye Rudolfus.
   „Ani se nebudeš stačit divit, co pán zla udělá s tebou, když neuposlechneš jeho rozkazy,“ řekl mu ledově Malfoy a hleděl mu zpříma do očí.
   „Vemte si, co jste chtěli, a běžte,“ řekl Lexter a krajně se ovládal, aby po nich neskočil s hůlkou plnou zaklínadel.
   „Proč na nás nezaútočíš, Lexi?“ pošťuchoval ho Malfoy.
   „Nechceš nám ukázat znovu ten trik s drakem?“ zeptal se ho s úsměvem Dolohov.
   „Protentokrát vám nic neudělám…“ řekl Lexter a tiskl vzteky pěsti, „ale věřte, že jednou přijde chvíle, kdy budete všichni prosit o to, abyste se mi mohli omluvit.“
   „Takže přece jenom v tobě trochu té zlé krve je,“ pousmál se Malfoy. „Pamatuju si tě ze školy, i když jsme nechodili do stejného ročníku. Čistá krev se nezapře.“
   „Jděte už,“ procedil Lexter skrz zuby.
   „No tak, Lextere, zaútoč na nás,“ řekl Dolohov a dal ruce do vzduchu, takže se nemohl bránit.
   „Na co čekáte?“ vyhrkl Harry.
   Lexter zkřivil bolestně obličej, bylo vidět, jak se mocně přemáhá, jak v něm něco silnějšího dusí jeho srdceryvnou nenávist vůči smrtijedům.
   „Jestli se Harryho někdy jen dotknete prstem,“ začal pomalu Lexter přemáhavě vykládat, „tak vám zaručuji, že ten drak je jen maličkost z toho, co vám provedu.“
   „Srabe,“ uchechtl se Dolohov. „Ten váš fotříček si to stejně zasloužil, co myslíš?“
   Lexter doslova drtil rukou svou hůlku, hned nato zavřel oči a zhluboka se nadechl, o poznání mu to pomohlo.
   Jenže vtom jeho ruka vystřelila jako blesk a než stačil kdokoliv něco zaznamenat, vyrostl
   Dolohovovi na hlavě kohoutí hřebínek.
   „A teď už padejte!“ řekl Lexter, postavil se před Harryho a zlostně na ně koukal.
   „To tvé postavení se nám moc nelíbí,“ řekl s úsměvem Malfoy a koukal na Harryho za Lexterovými zády, zatímco si naštvaný Dolohov odčarovával hlavu.
   „Dost řečí, jde sem Brumbál, tak urychleně zmizte,“ řekl Lexter.
   Harrymu tím znovu vyrazil dech, on je proti Brumbálovi? A za okamžik opravdu byly slyšet hlasy přibližujícího se davu lidí.
   Všichni smrtijedi se otočili a zalezli do výtahu.
   „Nezapomeň na to své postavení, Lexi,“ řekl Malfoy a výtah se v tu ránu dal do pohybu.
   „Co to mělo znamenat?“ vykřikl hned Harry a zlostně na Lextera hleděl.
   „Budeš se ke mně chovat jako k pravoplatnému učiteli,“ řekl Lexter, ale tónem, ve kterém jasně hrál svou přísnost. „Tyhle řeči si na mě nemáš co dovolovat, je ti to jasné?“
   „Je mi jedno, jaké postavení v tomhle všem zastáváte, ale spolčovat se se smrtijedy přece nejde!“ křičel Harry, ale to už se po schodech nahoru valil zástup lidí.
   „To je mé poslední varování předtím, než ti ubalím školní trest,“ řekl Lexter, vrazil s Harrym do výtahu a nechal ho odjet nahoru.
   Harry teď byl ve výtahu sám a rázoval zmateně z jednoho kouta k druhému, stále mu hlavou vrtalo to Lexterovo chování, že by mu Voldemort také poslal dopis? Ale přece není tak naivní, aby naletěl, když už dávno všichni tenhle Voldemortův trik prokoukli.
   Zaslechl už spoustu řečí o Lexterovi a žádné z nich mu nedávaly smysl - až na ty, které slyšel od něho samotného. Také se mu zdálo, že než ho pan Weasley probudil, slyšel nějaké hlasy, ale za boha si nemohl vzpomenout, o čem spolu mluvily.
   Když dorazil do vstupní haly, hned narazil na pana Weasleyho a Rona, kteří na něj u východu z výtahů čekali.
   „Tak co tomu říkáš?“ zeptal se radostně Ron.
   „Děkuju,“ řekl Harry a uculil se na oba dva. „Neprojeli tady náhodou tímhle výtahem nahoru před chvilkou nějací lidé?“ zeptal se Harry.
   „Ne, ty jsi první, kdo zezdola vyjel,“ řekl pan Weasley. „To je teď však jedno, jsi konečně volný a v Bradavicích tě všichni už čekají. Máme zamluvený Letaxový krb přímo do Nebelvírské společenské místnosti, takže bychom si měli pospíšit, měl by ses tam rychle vrátit, abys v učení nevyšel ze cviku.“
   „To už je pozdě,“ řekl Harry s úsměvem.
   Prošli skrz dav a zlatou bránou, kolem fontány, Harry by tam nejraději zase hodil kupu galeónů, ale jeho měšec byl po té jízdě s Erniem a Stanem prázdný, takže na pihu už dočista zapomněl.
   Došli až k Letaxovým krbům a Harry zase nabral prášek, zase ho vhodil do krbu, zase do něho vstoupil a řekl s pohledem na Rona a pana Weasleyho: „Nebelvírská společenská místnost v Bradavicích.“
   Zavřel oči a připažil. Pocítil to strašlivé točení hlavy, které mu ještě více mísilo myšlenky v ní. Cítil, jak se míhá kolem dalších krbů a ohňů v nich, avšak díky bohu necítil, jak po něm chce skočit had. Stejně by to Voldemortovi bylo k ničemu, ví přece, kam pojede, Umbridgeová ho volala, když byl útok na Grimmauldově náměstí, je jeho spojenec, takže už musí vědět, že Harry je na cestě do Bradavic.
   Nakonec točení ustalo a Harry se zhmotnil v Nebelvírské společenské místnosti. Nechal ještě oči zavřené, protože jak se mu stále motala hlava, tak si myslel, že se stále ještě točí, ale vzápětí ho povalily chomáče hlasů a radostných výkřiků, někdo na něj radostně skočil, Harry hned podle vůně poznal Hermionu a otevřel oči.
   Všichni ve společenské místnosti byli na nohou a radostně na Harryho koukali, ten však byl pod šťastným útokem Hermiony, která ho ne a ne pustit.
   Nakonec se tak ale stalo, protože je povalil Ron, který se do místnosti přemístil Letaxem a s hlasitým smíchem se válel po Harrym a Hermioně.
   Harry jim pak vykládal o trestním řízení, o tom, jak ho očistili od obvinění, Ginny, Neville, Seamus a Dean ho hned královsky přivítali domácím ohňostrojem schovaným od Silvestra, vlastně by se nejraději roztrhl a dal každému kousek ze sebe, protože se ho pořád ptali na spoustu věcí. Kluci se ho ptali na Azkaban, na jeho hrůzy a děsy, holky se zase ptaly na jeho proměnu v Pegase a přemlouvali ho k tomu.
   Po půl hodině ve společenské místnosti již neochotně stál zářivý bílý kůň s obrovskými křídly a všichni ho bez ustání hladili, neměl klid, dokud si na něj všichni popořadě nesedli a neprojeli kolečko v kruhové společenské místnosti. (Levandule musela dvakrát.)
   Den uběhl jako voda, aniž by si toho kdokoliv všiml, Harry zjistil, že byl déle koněm než člověkem a bál se, aby nezačal i v normální podobě řehtat, protože věděl, jak Pettigrewa stálá proměna na krysu změnila.
   A protože byla neděle a neměli školu, tak se celé odpoledne věnovali Harrymu. Musel s nimi létat venku na bradavických pozemcích, čímž přilákal pozornost snad všech studentů školy. Harry se už chtěl někam uklidit, ale Ron a Hermiona na něj tlačili, aby pokračoval dál a napravoval si reputaci.
   Nakonec přestal počítat, kolik udělal koleček kolem školy, a začal si létání užívat, zjistil, že když se studenty trochu zahází a zatřese, tak honem rychle chtějí zpátky na zem. Nakonec se přidali i profesoři, profesor Kratiknot si objednal jízdu sólo a hlasitě si přitom řehtal, jako kdyby stále poslouchal podařené vtipy.
   Harry nakonec opravdu zjistil, že ho všichni mají rádi a úplně zapomněli na ten pocit, který k němu chovali na konci prosince. Zvláštní ale bylo, že zdmi Bradavic Pegas proletět nemohl, jakýmkoliv dalším objektem ano, ale Bradavice byly na to příliš zakleté.
   Nakonec se objevil někdo, kdo také vyžadoval s úsměvem jízdu na Harrym. Harry však měl takový divný pocit, jestli to jeho koňské nohy vydrží. Když si pak na něj Hagrid sedl, na což nepotřeboval vůbec pomoc od ostatních, Harry zjistil, že stejně jako jiní lidé, kteří se na něm povozili, vůbec nic neváží. Hagrid byl úplně u vytržení, jeho let se podobal letu profesora Kratiknota, jednoznačně přiznal, že se Harrymu vůbec nevyrovná stará Gertý.
   S příchodem večera, kdy unavený Harry už snad povozil celou školu, ho kamarádi zatáhli stranou a on se konečně mohl změnit zpátky v člověka. Měl sice stále pocit, že leze po čtyřech, protože dvě nohy byly po tom odpoledni dosti velký nezvyk, ale pak pochytil zadumaný výraz svých dvou kamarádů.
   „Děje se něco?“ zeptal se Harry, když konečně obcházeli hrad sami.
   „Víš…“ přiznal Ron, „jeden člověk se tam neobjevil.“
   „Snad všichni Zmijozelští se tam neobjevili, ne?“ podotkl Harry.
   „Ne… my myslíme někoho z Havraspáru,“ řekla Hermiona a bedlivě Harryho sledovala.
   „Myslíte Lenku?“ napadlo Harryho. „Ještě teď mi od toho jejího výskání zaléhají uši.“
   „Takhle to přece nejde, Rone,“ povzdechla si Hermiona. „Musíme zajít za Lexterem a nějak tu kletbu zrušit.“
   „Vždyť už nám říkal, že to nejde,“ řekl Ron.
   „Sice nevím, o čem to mluvíte,“ řekl Harry, „ale Lexter už se mnou nemluví.“
   „Cože?“ vyhrkli oba dva najednou.
   „Doslova mi řekl, že jestli se s ním budu nadále přátelit, tak mi nabalí tolik školních trestů, že se z toho nevzpamatuju,“ dodal Harry.
   „Tak v tom případě to nemohl být Lexter,“ usoudil Ron. „Pamatuješ si přece, co mladej Skrk dokázal s tím Mnoholičným lektvarem.
   „Ale ten samý Lexter mě obhajoval u soudu a seděl hned vedle Brumbála,“ pravil Harry. „Myslíte, že by Brumbál nepoznal, že má těsně vedle sebe někoho jiného?“
   „A co hodiny Nitroobrany?“ napadlo Hermionu.
   „Nejspíš skončí,“ usoudil Harry.
   „To je přece hloupost,“ řekla Hermiona načertěně. „Celou dobu se ti snaží pomoct a pak tohle?“
   „A Lextera by asi jen tak neovládli kletbou Imperius,“ řekl Ron.
   „To určitě ne,“ pravil Harry.
   Vyšli schody ke vstupu do školy a mířili do Velké síně na večeři. Harrymu už znatelně kručelo v břiše po tom těžkém dni.
   Těsně před vchodem se ale jeho dva kamarádi zastavili a koukali na nějakou holku, která právě sházela ze schodů.
   „Co je, ty s ní randíš, nebo co?“ zeptal se Harry Rona.
   „Ne… ty s ní randíš,“ odvětil Ron.
   „Cho!“ zavolala ji Hermiona a zamávala na ni.
   Harry nechápavě vykulil oči na oba své přátele a zmateně se zeptal.
   „Vy mi tady chcete dohazovat známosti, nebo co?“ zeptal se jich.
   „Když bude potřeba, tak ano,“ odvětila Hermiona.
   „Ahoj,“ pozdravila je ta dívka, co právě přišla.
   „Ehm… Cho, tohle je Harry,“ řekla Hermiona a ukázala na Harryho. „Harry… tohle je Cho.“
   „Tebe už odněkud znám,“ pousmála se Cho.
   Harry na ni zmateně a zároveň zamyšleně pohlédl a nevěděl, co má říct.
   „To ty jsi nebyla tam venku,“ řekl Harry. „Tuhle jste mysleli?“
   Oba jeho kamarádi svorně přikývli a usmáli se.
   Nastala trapná chvíle ticha, nikdo stále nic neříkal, kolem nich procházeli studenti na večeři a občas někdo Harryho pozdravil. Stále ale bylo ticho, Harryho popadal trapný pocit, snažil se od svých kamarádů najít nějakou pomoc, nakonec konečně Hermiona promluvila a Harry si oddechl, alespoň že ta mu pomůže.
   „Tak my vás tady necháme samotné,“ řekla, drapla Rona za límec a odtáhla ho v mžiku pryč.
   Harrymu poklesla brada, myslel si, že mu pomůže, ale tohle byla rána pod pás.
   „Harry, asi se ti to bude zdát divné, ale před asi dvěma měsíci jsme spolu chodili,“ řekla pomalu Cho.
   „Cože?“ divil se sarkasticky Harry.
   „Jenže ty jsi dostal Zapomínáka, který tě donutil na mě zapomenout,“ pokračovala pomalu Cho. „Pokaždé, když s tebou promluvím, tak ti ta kletba vymaže tu vzpomínku z hlavy.“
   „To je nějaký žert?“ zeptal se Harry a začal být nesvůj.
   „Co cítíš, když se na mě podíváš?“ zeptala se ho Cho a přiblížila se k němu.
   „Nic… co bych měl cítit?“ divil se Harry a začal být nervózní z pohledů ostatních.
   „Myslíš, že by tě tví nejlepší kamarádi donutili mě potkat jen tak z legrace?“
   Harry se zamyslel a začal o tom uvažovat, jenže v té chvíli ho začala hrozně třeštit hlava.
   „Au!“ ulevil si a chytl se za hlavu.
   „Co je?“ zeptala se ho.
   „Hrozně mě bolí hlava,“ přiznal Harry. „Když jsem se snažil na něco takového rozpomenout, málem se mi rozskočila.“
   Cho se od něho odtáhla a marnivě na něj koukala.
   „Hele, Pottere, nechceš nám zařehtat?“ křikl někdo od sklepení.
   Harry se ani nemusel dívat tím směrem, aby poznal Malfoye. Spolu se svými bodyguardy, kteří se stále ještě nestačili dosmát z Malfoyovy narážky, se přibližoval k Harrymu.
   „A hele, šikmoočko je tu taky,“ pousmál se Malfoy a plácnul Cho přes ramena.
   „Co chceš, Malfoyi?“ zeptal se ho Harry naštvaným tónem.
   „No podívejme se, koník se nám zlobí,“ pousmál se Malfoy. „Až budeš chtít vykartáčovat, tak si řekni těm svým pitomým kamarádíčkům.“
   „Ale Malfoyi, nemusíš mi závidět, to mi lichotí,“ pousmál se ledově Harry.
   Malfoy se načertil a pak s úsměvem pravil: „Tak jsem si řekl, že letos nepřijedu Bradavickým vlakem,“ řekl a pousmál se. „Měl jsem totiž nějaký zvláštní pocit… že se něco stane.“
   Harry zatnul pěsti a strašlivě se ovládal, aby Malfoyovu usměvavému obličeji nenapravil úhly.
   „Vím, co jsi zač, Malfoyi, vím, co jsi měl v plánu, ale na tu ubohost ti už nikdo nenaletí,“ řekl Harry.
   „Vážně?“ uculil se Malfoy a přelétal pohledy z Harryho na Cho. „Nejde to, co?“ pousmál se ještě víc Malfoy. „A vy dvě chudinky se tak hezky snažíte.“
   „Táhni do háje, Malfoyi,“ okřikl ho Harry a nasupeně se k němu přiblížil, vedle Malfoye se v tu ránu objevily jeho gorily.
   Malfoy však byl stále klidný a usmíval se na oba dva.
   „Já jsem ti říkal, Pottere, aby sis hlídal své blízké,“ řekl Malfoy posměšným tónem. „A vidíš, jak to dopadlo.“
   „Ty jeden prašivej parchante!“ křikla Cho a ubalila Malfoyovi facku jako vrata.
   Malfoy se teď bolestně chytil za tvář a podíval se na své dvě gorily. Crabbe a Goyle nevěděli, co mají dělat, ale nakonec se vrhli na Cho.
   „Přestaňte!“ křikl mužský hlas ze schodů.
   Všichni se ohlédli, stál tam Lexter a na všechny rozčileně hleděl.
   „Rozejděte se na večeři, jestli nechcete skončit s body dole,“ řekl jim, když sešel ze schodů do Vstupní síně.
   Malfoy se pousmál na Harryho s Cho a spolu s Crabbem a Goylem vešel do Velké síně.
   Lexter počkal, až odejdou, pak jedním malým pohledem přelétl dvojici Harryho a Cho, Harrymu vtiskl do ruky nepřítomně jeho hůlku, kterou až do té doby neměl, a bez povšimnutí kolem nich prošel do Velké síně.
   Cho se otočila na Harryho, upravila si vlasy a řekla zklamaným tónem.
   „Zkus si vzpomenout.“
   Následně vešla do Velké síně za Lexterem.
   Tak ani tady nemá po problémech, kouzelné odpoledne, které před malou chvilkou zažil, jako kdyby se ztratilo v dálce a jemu zase přibyly starosti.
   Poté, co vešel do Velké síně, pozdravila ho většina studentů hlasitým máváním a voláním, což mu dodalo trochu sebedůvěry. Posadil se mezi své dva kamarády a Hermiona hned spustila výslech.
   Když zjistila, že je zase přerušil Malfoy, začala vymýšlet, jaké zaklínadlo na něj příští den ve třídě použije.
   Harry však konečně byl zpátky ve Velké síni, před sebou měl lákavá jídla, která se automaticky při spotřebování objeví zas a znovu, takže vždy má každý dost. Sestava profesorů se vůbec nezměnila, alespoň že místo po Alfonsovi Odkouřilovi bylo prázdné.
   Večer pak konečně měla trojice klid, takže spolu mohli probrat vše, co se za poslední dny dozvěděli. Všem vrtalo hlavou Lexterovo chování, také stále ještě nevěděli mnoho o tom Oblouku smrti, nevěděli, co se stalo před padesáti lety, ani jakou roli v tom všem hraje Aberforth, tohle všechno se jim honilo hlavou a oni nevěděli, jak si ty různé informace setřídit.
   V každém případě, v jednom měli jasno, nikdy už se nerozejdou kvůli nějakým ubohým výhružným dopisům od Voldemorta, všichni ví, jaké s tím přátelstvím prožívají riziko, a všichni to riziko také chtějí podstupovat.
   Skálopevně stáli za svým, dali si minulý rok slib, který hodlají dodržet, slib, který Harrymu již mnohokrát zachránil život, který si stále připomínal ve chvílích nejhorších, kdy čelil samotné smrti.

   Teď před třemi přáteli stálo druhé školní pololetí v Bradavicích, celá trojice si přála, aby nebylo tak strastiplné jako to předešlé. Harry ale měl tušení, že bude ještě horší. Měl před sebou ještě spoustu neznámých, pro které, aby je objasnil, bude muset riskovat, a rizika budou vysoká, ne-li jestli nepůjde přímo o život.
   Oni ale věděli, že když zůstanou spolu, tak mají moc překonat všechno. Půjdou dál odvážně přes všechny překážky a nástrahy života a nezaleknou se ani samotné smrti.
   Druhé školní pololetí přichází…

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: