Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-30 | Čteno 3330x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 50.


Záchrana Drápa

Příští ráno se Harry vzbudil už řádně odpočatý, i když se mu stále nechtělo ven z postele. Škoda, že tam nejde zůstat přes celý den. Dneska alespoň neměli Lektvary, což byla jediná světlá stránka na už tak přeplněném dni. Přeměňování, Obrana proti černé magii, Kouzelné formule, Bylinkářství a to ještě Astronomie večer. K tomu se musí ještě dostavit odpoledne na famfrpálový trénink.
   V ložnici začali už všichni vstávat, takže přirozeně nechtěl být pozadu. Vyhupl tedy z postele a šel se umýt.
   Nakonec celá trojice už scházela dolů do Velké síně na snídani.
   „Já nevím, já jsem prostě nesvá, když tu hlídají ti z toho ministerstva,“ řekla Hermiona.
   „Lepší než mozkomorové, ne?“ podotkl Ron.
   „Nezapomeň, že ministerstvo už má Ty-víš-kdo dávno pod palcem,“ připomněla mu. „možná, že naopak je nebezpečné je tu mít.“
   „Brumbál by nedovolil, aby něco provedli,“ řekl Ron.
   „To jsme včera viděli,“ pousmál se Harry. „klidně nás nechal jít do toho lesa.“
   „Jak ale mohl tušit, že se jím bude hnát celá armáda kentaurů?“ zastala se ho Hermiona.
   „Myslel jsem, že je neomylný,“ pousmál se zase Harry.
   „Hele! Koukejte,“ zarazil je Ron.
   Před nimi zase stáli Lenka a Neville a o něčem se bavili.
   „Jdu tam,“ řekl rázně Ron a vykračoval k nim.
   „Opovaž se, zase všechno zkazíš!“ zarazila ho Hermiona. „Proč každé přátelství musíš hned kazit?“
   „Možná, že chce, aby jste tu vy dva byli jediný zamilovaný pár,“ řekl Harry a oba jeho kamarádi na něj vykulili oči.
   „O čem to mluvíš?“ uchechtl se až přehnaně Ron.
   „To není pravda,“ odsekla Hermiona. „Ty myslíš jako já a on?“
   „Nebo ona a já?“ dodal hned Ron.
   „Přesně tak,“ pousmál se Harry a mrkl na ně.
   „To je směšné,“ usekla Hermiona.
   „Proč to skrýváte?“ divil se Harry, když pokračovali v cestě a nechali Lenku a Nevilla o samotě.
   „Tady není co skrývat,“ odsekla zase Hermiona.
   „Jde o to, jestli se stydíte před ostatníma…“ řekl Harry, zastavil se a pohlédl jim zpříma do očí. „nebo se stydíte si to říct navzájem.“
   Oba dva se na sebe ještě víc předstíravě nechápavě podívali a snažili se skrytě od sebe odtáhnout, jako by nevěděli o čem to mluví.
   „Takže oboje najednou,“ došlo Harrymu a pousmál se ještě víc.
   „Já fakticky nevím, o čem to mluvíš,“ řekl Ron a vydal se jako první do Velké síně, aby už byli ve společnosti.
   Harry se na něj zazubil a vešel také do Velké síně. V zápětí se ale zarazil. Kromě šestičlenné stráže z ministerstva ho překvapila skutečnost, že Hagrid nebyl u snídaně. Buď přišel jenom na skok, nebo tu nebyl vůbec. Navíc poprvé za dlouhou dobu se Harryho příchodu moc lidí nevšimlo, protože teď celá Velká síň byla v horečném povídání. Jak to tak vypadalo, tak se zdá, že všechny koleje měli včera svůj vlastní debatní kroužek a teď se dělí o informace a zvěsti, které je napadly. Bohužel ale i ve včerejší příhodě hrál Harry nemalou roli, takže si povídali i o něm. Na to už byl ale zvyklý, jeho spíš trápila Hagridova nepřítomnost.
   „Kde myslíte, že je Hagrid?“ zeptal se svých přátel, když se usadil u stolu a začal si nandávat snídani.
   „On tu není?“ podivil se Ron a ohlédl se.
   „Bojím se, aby ho z ničeho neobvinili,“ pokračoval Harry.
   „Znáš ho,“ podotkla Hermiona. „ten se spíš bude obviňovat sám, než někdo jeho.“
   „Stejně je mi to divné,“ řekl Harry zamyšleně.
   „Viděli jste ty strážné všude kolem?“ zeptal se jich Neville, když usedal.
   „Je to jako kdyby Vy-víte-kdo měl spadeno hlavně na Bradavice,“ řekla Ginny a všichni se naráz podívali na Harryho, který právě ukousl kousek toastu.
   „Fo je?“ zeptal se s plnou pusou.
   „Možná, že ministerstvo dostalo hlášku, že jde po tobě,“ pokračovala Ginny. „Jinak by sem přece neposlali tolik hlídačů.“
   „Nezapomeň, že já už jednoho strážného mám,“ řekl Harry a ukázal k profesorskému stolu, kde právě Felixovy z jeho klepavých rukou uklouzl namazaný chleba.
   „Umbridgeová není tak hloupá, ví, že Felix je strašpytel a že se tě spíš bojí, než aby tě chránil,“ řekla Hermiona.
   „Navíc jí určitě nejde o Harryho ochranu,“ podotkl Ron.
   „Mě to nepřipadá divné, že jich tu je tolik,“ řekl Harry. „vždyť včera byla naše třída málem udupána, pochopil bych, kdyby sem poslali i celou armádu.“
   „Mě se to stejně nějak nezdá,“ trvala na svém Hermiona.
   „Proč se na mě ta holka pořád dívá?“ zeptal se Harry zamyšleně a koukal k Havraspárskému stolu.
   „Třeba se jí líbíš,“ podotkla hned s úsměvem Hermiona.
   „Co tu vůbec dělá, nikdy jsem jí tu neviděl,“ uvědomil si Harry.
   Všichni se po sobě podívali a přemýšleli co mu řeknou.
   „Harry, slíbili jsme ti, že ti to neřekneme…“ ozval se Dean s úsměvem. „ale nechal sis jí vymazat z hlavy.“
   „Cože?“ vyhrkl Harry a oba jeho kamarádi se na Deana načertěně podívali.
   „No jo, chtěl jsi už mít od ní pokoj,“ odvětil Dean.
   „A co mi udělala?“ divil se Harry.
   „Právě že nic, možná by ses jí měl omluvit a zase se s ní skamarádit,“ řekl Dean.
   „Ona mě opravdu zná?“ divil se nevěřícně Harry.
   „Zkus se jí zeptat po snídani,“ šťouchl do něj Seamus.
   „Jo, řekni jí, že jí zbožňuješ a že bez ní nemůžeš být,“ řekl Dean.
   „Přestaň Deane!“ okřikla ho Hermiona. „Pamatuješ si, že posledně, když jsi mě naštval, tak jsi musel hodinu hledat protikouzlo na ty chlupy u nosu.“
   Dean zkřivil naštvaně tvář a začal si hledět svého.
   „To byl vtip s tou holkou, že jo?“ ptal se nejistě Harry.
   Ron hned odvrátil zrak a snažil se předstírat, že tu otázku přeslechl, z podobné reakce Hermiony Harry usoudil, že to nejspíš vtip nebyl. Jak mohl být tak sobecký a nechat si jí vymazat z hlavy? Jde to vůbec? Je pravda, že i když byla hezká, tak ho vůbec nepřitahovala, naopak se zdálo, jako kdyby koukal na kluka, vůbec k ní nic necítil. O to víc se mu nechtělo s ní navazovat znovu vztah, jestli tedy si jí opravdu nechal vymazat z hlavy.
   V té chvíli dovnitř vletěl obvyklý houf sov s dopisy, balíčky, novinami a jinými písemnostmi z domovů studentů. A jako vždy před Hermionu spadl čerstvý výtisk Denního věštce.
   Harryho už přešla zvědavost na to, se ptát jestli tam o něm něco píšou, protože si tím byl zcela jist, v téhle době není výtisk Denního věštce, ve kterém by nebylo jeho jméno, nebo přízvisko Chlapec, který zůstal naživu. Hermiona hned začala zarytě číst v titulní straně a Ron se nakláněl na židli, aby si mohl také něco přečíst.
   „Titulní strana je plná vzpoury kentaurů v Bradavicích,“ prozradila Hermiona jako kdyby se Harry zeptal. „Prý takové zabezpečení, jaké mají teď Bradavice, bylo naposledy před asi padesáti lety a podle ministerstva se úroveň zabezpečení bude ještě zvyšovat kvůli přítomnosti Chlapce, který zůstal naživu.“
   „Už je to tu zase,“ povzdechl si Harry.
   „Prý dokonce se útoky na kouzelníky objevily i v Prasinkách…“
   „Vždyť to je kousek odsud!“ uvědomila si Ginny.
   „Jo a ten zapovězený les, kde se to včera odehrálo je přímo tady a ne kousek odsud…“ řekl Harry. „to víš, že Ty-víš-kdo je blízko Bradavic.“
   „Myslíš si, že zaútočí na hrad?“ zeptal se Neville úzkostlivě.
   „Myslím, že se stále bojí Brumbála,“ řekl Harry zamyšleně. „Ale myslím, že se daleko víc bojí zaklínadel chránících školu.“
   „V ústředí bystrozorů se odhalili dva podplacení zaměstnanci, kteří měsíce mátli vyšetřování ministerstva kouzel,“ pokračovala dál Hermiona. „Podle slov zaměstnanců potom, co byli dopadeni, z čista jasna zmizeli. Zaměstnanci mohli odpřísáhnout, že se nejednalo o přemístění.
   „No nazdar,“ ulevil si Ron. „jestli Vy-víte-kdo vynalezl nový způsob přepravy, pak by se mohl dostat přímo do Bradavic.“
   „Sem se nedá dostat přemístěním, jedině přenášedlem,“ řekla Hermiona. „Bradavice by měly být dostatečně bezpečné… pak je tu, že se kouzelníci obávají, že by Vy-víte-kdo mohl znovu založit svůj Zmijozelský spolek, který se pravidelně scházel v nitru zapovězeného lesa…“
   „To je určitě ten důvod, proč jej na konci října vypaloval,“ řekl Neville. „stromy to za těch patnáct let už museli zarůst, vždyť víte, jak je ten les divoký.“
   „Prosím o pozornost!“ ozvalo se po celé Velké síni.
   Všichni se ohlédli a spatřili Brumbála jak stojí a na všechny vážně hledí, rázem se vše utišilo a všichni pečlivě naslouchali profesorovo slovům.
   „Od včerejšího dne trvá zákaz vstupu do zapovězeného lesa a to i s profesorským doprovodem… dále budou přísně omezeny vycházky do Prasinek, vždy na určitou denní dobu, navíc cestou tam a zpátky budou studenty vozit kočáry a každý hlouček studentů bude mít při sobě jednoho profesora či člena ministerské ochranky jako doprovod. Bradavice zůstávají i nadále zabezpečené a přesně příchodem osmé hodiny se hlavní brána do hradu uzavírá bez ohledu na to, jestli někdo bude za ní,“ řekl a nanejvýš důležitě pohlédl na studenty. „dále zákaz vycházení bude o dvě hodiny dříve, v přestávkách mezi hodinami vás budou do dalších učeben doprovázet profesoři a po skončení výuky mají studenti právo se zdržovat pouze na vyznačených místech, která budou hlídána, jinak musí mít doslovné povolení od někoho z prefektů, profesorů nebo členů ochranky, kteří za ně budou tím pádem zodpovídat…
   Prosím vás, zdůrazňuji, že tyto předpisy byly zavedeny z důvodu, aby se dodržovaly a ne aby se porušovaly, proto pokud někdo poruší některé z těchto nařízení, může také být poslán zpátky domů, doufám, že toto varování všichni berete nanejvýš vážně.“
   Brumbál se ještě jednou na všechny důležitě podíval a pak se posadil na své křeslo. Všichni studenti si začali o to více povídat a šuškat o všech těch nařízeních.
   „Šestý ročník, studenti Přeměňování!“ zvolala nahlas McGonagallová. „Za mnou!“
   Harry, Ron a Hermiona se zvedli a společně se svou třídou se řadili u McGonagallové.
   „Studenti Obrany proti černé magii sedmý ročník!“ zvolal Lexter, postavil se vedle McGonagallové a o něčem se s ní bavil.
   Harry s ostatními čekal až se třídy seřadí, zatímco záhy zvolal na svou třídu o profesor Kratiknot.
   „Harry?“ ozvalo se za ním.
   Harry se otočil a překvapeně ucukl.
   „Ahoj,“ řekl Harry Cho a zmateně se na ní díval. „Poslyš… je mi líto, co jsem udělal.“
   Cho na něj zmateně pohlédla a zeptala se. „Co tím myslíš?“
   „No… to, jak jsem si tě nechal vymazat z hlavy, hele, mě je to opravdu líto,“ hlaholil Harry omlouvačně. „asi jsem byl myslí jinde nebo co, já…“
   „Ty sis mě nechal vymazat z hlavy?“ podivila se Cho.
   „Mě to fakt mrzí,“ řekl Harry potichu.
   „Počkej, já tomu nějak nerozumím,“ řekl Cho a zmateně na něj koukala. „Vždyť jsi dostal Zapomínáka a…“
   „Já vím, kluci mi to už řekli, asi jsem idiot…“ omlouval se Harry.
   „Kluci ti to řekli,“ pousmála se Cho. „Aha, už tomu rozumím… v jednom měli pravdu, máš mě vymazanou z hlavy, ale to sis neudělal ty, to nám provedl někdo cizí,“ řekla mu a odešla se svěšenou hlavou se svou třídou na hodinu.
   „Tak co to plácali?“ hlesl Harry zmateně a naštvaně pohlédl na Deana, který teď na něj s úsměvem zamával. „To jsou hloupý fóry,“ řekl Harry.
   Avšak Cho říkala, že opravdu spolu něco měli… v tom ho zase začala příšerně oblet hlava, jako kdyby mu jí někdo svíral ve svěráku. Přestal na to urychleně myslet a zařadil se vedle Hermiony a Rona.
   Po hodině Přeměňování, kdy se marně (kromě Hermiony) snažili přeměnit lidské figuríny v něco jiného, je čekala Obrana proti černé magii, na kterou je odvedla McGonagallová.
   Obě dvouhodinovky utekly jako voda, protože se všichni stále zarytě bavili o podivných skutečnostech tohoto rána, o hrozivém mraku valícím se ze zapovězeného lesa a o bezpečnosti, která zde byla zavedená.
   Harry si ani neuvědomoval, že za ním stále chodí Felix, byl tak neuvěřitelně nenápadný, že ho vůbec nevnímal, za což mu byl vděčný. Navíc po té včerejší výpravě byl nějaký zamlklý.
   Harry stále celou hodinu Obrany proti černé magii se snažil si v duchu říkat slova, která měla Lextera přemluvit, aby s ním zase začal mluvit. Ale místo toho ho tím Harry očividně dost znervózňoval, protože začínal být docela nevrlý. Harry však cítil, když si něco psali a on musel koukat na papír, jak mu Lexter zamyšleně hledí do tváře. V tu chvíli si Harry přál být také telepatem, aby mohl zjistit, jaké má teď myšlenky.
   Po skočení i této dvouhodinovky je Lexter odvedl na oběd. Harry při pohledu na prázdnou Hagridovu židli ještě více znejistěl a začal přemýšlet o tom, že se zeptá McGonagallové, kde Hagrid je.
   Poté měli Kouzelné Formule, na které je odvedl profesor Kratiknot a Bylinkářství. Další hodiny už neměli, protože je večer čekala Astronomie s věčně nazlobenou profesorkou Sinistrovou.
   Odpoledne je však čekal famfrpálový trénink, takže se nebylo čemu divit, když přesně při začátku začalo lít jako z konve. Všichni byli už po pár vteřinách promočení a košťata jim klouzala v ruce. Harry si ale poslední dobou tréninky i přes mizerné a černé počasí začal užívat. Zvolili jinou taktiku výcviku, každý se musel naučit to, co neuměl. Hlavně Colin pak házel tolikrát, že mu pak ruka mátožně visela u těla po celý zbytek dne. Avšak na jeho ruce se začaly, ač to některým připadalo neskutečné, objevovat svaly. Dokonce i jeho hod se začínal zlepšovat, co se ale na Colinovi Harrymu líbilo, byla jeho obratnost. Jediný, kdo ho dokázal chytit nebo zablokovat byl sám Harry, nikdo jiný ho nedohnal, nebo nedokázal konkurovat jeho mrštnosti. Jeho Stříbrný šíp se proháněl kolem nepřátelské obrany jako dělová koule a každý po něm akorát tak opožděně chňapl. Harry si se zálibou bral Colina na svou stranu, když se takhle rozdělili a hráli proti sobě, zvláště pak když oni dva dostali Camrál, tak na ně nikdo neměl, a ani s Potlouky.
   To už však byl čas na večeři. Felix ještě při cestě do Velké síně stále Harryho vyzvídal, jak se na Kulovém blesku létá a jaký je to zážitek. Ale když už ani na večeři se Hagrid nedostavil, tak Harry přestával mít trpělivost. Chtěl se nějakého profesora zeptat, co s ním je, avšak v té chvíli už prefekti dostali příkaz odvést své koleje do společenských místností a Harry rozhodně nechtěl svýma dvěma kamarádům přidělávat starosti, které jim už tak dělali někteří roztěkaní členové Nebelvíru.
   Nahoře na ně Hermiona vybalila učebnice a začala si ztěžovat, že kdyby je do toho nenutila, tak snad propadnou. Harry a Ron věděli, že je lepší se učit, než se dostat s Hermionou do křížku, navíc Harry už nechtěl schytat další facku před všemi ostatními. Dodělali esej pro profesora Snapea o Veritaséru, která měla být přes tři stránky pergamenu, možná proto udělali Harry s Ronem nadpis před celou čtvrtku papíru.
   Nakonec ani neměli možnost si něco zahrát a pobavit se a hned museli jít na Astronomii, která v tomto hrozném počasí a neduhu byla k nevydržení. Všichni hned si vzali černé pláštěnky, které vypadaly jako kápě smrtijedů a došli s prefekty za profesorkou Sinistrovou.
   „Takže třído, dnes prší a fouká vítr, takže bychom mohli vidět nějaké ty hvězdy,“ řekla jim vzrušeně.
   „Vy tam chcete jít?“ zahlaholila nevrle Parvati.
   „Konečně za dlouhou dobu máme možnost se podívat na hvězdy, když mraky odfouká vítr,“ řekla jim a šťastně tiskla prsty. „Víte, jaká je to příležitost?“
   „Ohromná,“ odvětil Ron potichu a nevrle, všichni měli stejný názor, avšak to už je profesorka vedla do nejvyšší věže hradu, kde byla už pěkná kaluž vody, která odtékala dírou v hradbě.
   „Zaměřte své dalekohledy na oblohu a pokuste se najít hvězdnou oblohu!“ křikla profesorka do strašlivého větru, který nahoře panoval „Každý, kdo mi pojmenuje hvězdokupu, kterou zahlédl dostane ode mě dobrou známku!“
   Všichni cachtali v několikacentimetrové kaluži vody a snažili se udržet rovnováhu, natož pak udržet oko na dalekohledu. Harry se s Hermionou v závěsu dobelhal k jednomu z dalekohledů a stočil ho k obloze. Jakmile se ale k obloze podíval, hned mu do obličeje začaly narážet kapky deště, které bodaly vlivem strašlivého vichru jako jehličky.
   „Paní profesorko, jdeme dovnitř!“ přemlouvala jí Levandule.
   „Dnes tu musíme vydržet… podívejte se, támhle je volná obloha!“ zvolala radostně a přihnala se k jednomu z dalekohledům.
   „Myslím, že jí kape na maják,“ pravil Ron, když tak sledoval, jak se profesorka krtí u dalekohledu a snaží se přes jeho zapršenou čočku něco vidět.
   Harry nevěřícně kroutil hlavou a znovu se pokusil něco ve svém dalekohledu zahlédnout. Místo toho ale spatřil dole pod sebou Hagridův srub.
   Z krytého komínu se kouřilo a okýnkem ven prosvěcovalo světlo, Hagrid musel být uvnitř. A hned na to opravdu vyšel ze svého srubu ven. Něco opřel o jeho stěnu, kde už bylo opřeno spoustu dalších věcí, Harry poznal, že to jsou věci na sebeobranu, kuše, šípy, různé vesty a další věci.
   Rychle k sobě přitáhnul své dva kamarády a snažil se překřičet funící vítr.
   „Hagrid je tam dole a něco chystá!“ křikl na ně.
   Oba dva se naklonili přes okraj, až se Ronovi zvedl z té výšky žaludek.
   „Co myslíš, že dělá?“ zeptala se Hermiona hlasitě, aby jí slyšeli.
   „Někam chce jít!“ oznámil Harry. „Počkejte! Možná už vím proč.“
   „Proč?“ zeptal se hned Ron a odvrátil se od hradby.
   „Kvůli Drápovi, určitě se mu něco stalo a Hagrid mu chce pomoct!“ uvědomil si Harry.
   „V tomhle nečase?“ divil se Ron.
   „Tam dole skoro vítr nefouká, Rone, navíc Hagridovi je vítr ukradený,“ řekl Harry a nespouštěl tečku dole představující Hagrida z očí.
   „Co chceš dělat?“ zeptal se Ron.
   Harry začal s obavami kroutit nevěřícně hlavou a v očích měl strach.
   „Nemá šanci proti smrtijedům!“ křikl na ně.
   „Tak to půjdeme říct Brumbálovi, třeba mu pomůže,“ křikla Hermiona.
   „Znáš přece ty jeho řeči…“ připomněl jí přes fučící vítr Harry. „vždycky řekne, že pro něj Brumbál udělal už dost a že se o to postará sám!“
   „Přece tam ale sám jít nemůže?“ křikla Hermiona s obavami.
   „On to udělá a mi se mu moc neodvděčíme, když to někomu řekneme,“ zvolal do divokého větru Harry. „Ale já ho chci přemluvit, jdete se mnou?“
   Oba dva na něj vykuleně pohlédli a oba dva měli v očích strach.
   „Harry, víš, co říkal Brumbál a těch pravidlech!“ křikl Ron.
   „Už jsem ti jednou řekl, že Brumbál je mi ukradený, kašlu na to, co on řekne,“ odvětil naštvaně Harry a vítr mu cuchal čupřinu na čele.
   „Nemůžeme se tam ale dostat!“ křikl Ron.
   „A proč ne?“ otázal se Harry a narovnával si kapuci, kterou mu běsnící vichr shazoval.
   „Bradavice jsou zavřené, pamatuješ?“ křikl Ron.
   „Ale ne okna u ložnic!“ odpověděl Harry. „Vy dva jste prefekti a budete studenty odvádět zpátky do Společenské místnosti, takže můžete zařídit, abych tu mohl zůstat, vezmete si neviditelný plášť, sednete si na Kulový blesk a vyletíte oknem ven, já se zkusím proměnit v Pegase až bude vzduch čistý a přistanu dole vedle Hagridova srubu.“
   „To je šílenství!“ zvolala Hermiona.
   „Jestli nechcete tak nemusíte… vždyť se třeba hned vrátíme!“ zakřičel Harry do fučivého větru.
   Oba dva kamarádi se na sebe neochotně podívali, ale pak Ron řekl.
   „Jdeme s tebou a ty to víš!“
   „Dobře… Hermiono, ty můžeš do chlapeckých ložnic, zkus se tam vplížit a společně s Ronem na mém koštěti vyletět z okna!“ řekl Harry.
   „Je dost úzké, myslíš, že se oknem protlačíme?“ obávala se Hermiona.
   „Sice vám neradím použít způsob, kterým jsem udělal v prosinci, ale okenním rámem jsem se protlačil!“ odvětil Harry.
   „Dobře, my to zkusíme,“ řekl Ron nejistým tónem.
   Harry ho poplácal po rameni, aby mu dodal kuráž a následně dělali, že koukají do dalekohledů, ale přitom se krčili v koutě a snažili se přikrýt kapucami. Dole zatím voda měnila napolorozteklý sníh v břečku a na trávě se tvořila malá jezírka, do kterých bez ustání bušila voda.
   Harry a jeho kamarádi nahoře už mrzli a celá třída sborově přemlouvala profesorku Sinistrovou, aby je nechala už jít do společenských místností.
   Nakonec neochotně svolila a Harry se zároveň ukryl v temném koutě hradby. Hned pocítil, jak mu srdce začíná silně tlouct, jak cítí vzrušení při tom, že dělá něco nanejvýš nebezpečného, navíc profesorka Sinistrová stále ještě zírala do dalekohledu, takže neměl možnost se proměnit v Pegase a slétnout dolů na mokrou trávu.
   „Tak jdi už, jdi už, jdi už, jdi už…“ opakoval Harry hlasem, který nemohla slyšet.
   Pak se stalo něco, co Harryho konečně alespoň trochu uklidnilo, přihnal se totiž velký černý mrak a paní profesorka měla po hvězdách.
   Nasupeně si něco pro sebe řekla a chtěla dalekohled zazátkovat víčkem, to jí ale v hrozném větru upadlo dolů do mokré vody. Harryho počáteční uklidnění zase opustilo, když viděl, jak se profesorka k němu přibližuje čím dál víc a šmátrá ve studené vodě na věži. Jeho úkryt nebyl až zas tak důvtipný na to, aby ho nezahlédla z jednoho metru.
   V zápětí Harry ucítil, jak se ho něco dotklo, skoro se až lekl, hned ale zjistil, že to je to víčko, které profesorka hledá.
   Rychle ho popadl a hodil jí ho před oči. Ta se lekla a uskočila, vzala víčko do ruky a podívala se zmateně k obloze.
   „Kryt na dalekohled mi dáš, ale když jsem chtěla jasnou oblohu, tak se na mě vykašleš!“ křikla do nebes, Harry si řekl, že to bylo asi na Boha, či co.
   Hned na to profesorka zaklapla víčko a odkráčela dolů po schodech z věže. Harry se postavil a upravil si kapuci. Nahnul se přes hradbu a počkal, až černá tečka v podobě strážného se ztratí za rohem hradní stěny, hned na to si v duchu řekl. ‚Morphys‘.
   Rázem tam místo něj stál majestátný kůň s velkými křídly, Harry si přál, aby tolik nezářil a zvláštní bylo, že opravdu neměl takovou zář jako jindy. Hned na to zamával svými mohutnými křídly a v zápětí se ladně snesl k mokré zemi, kde se z něho hned stal zase Harry s kapucí na hlavě.
   Tudíž tím, že na sobě měl černou kapuci, se hned ztratil v temné noci a začal obezřetně se blížit k Hagridovu srubu. Byl vděčný za to, že si vzal holinky, protože tu byla taková hluboká kaluž vody, že se skoro brodil po kotníky. Po sněhu už nebyly ani památky a místo něj se znovu na obzoru rýsovala sešlá tráva, která byla po měsíc pohřbená pod jeho pokrývkou.
   Blížil se stále blíž a blíž, mysl teď soustřeďoval na strážné, kteří obcházeli stále hrad ve stejně tak temných kapucích, takže Harry alespoň nehrozilo, že když ho někdo zahlédne, tak ho nebude hned považovat za studenta.
   Došel až ke srubu, přitiskl se ke zdi, aby na něj nepršelo, což však bylo marné, protože i tady dole funěl vítr jako blázen a kapky létaly ze všech stran. Teď vyčkával, až se tu objeví jeho dva kamarádi schovaní pod pláštěm na jeho koštěti, které, jak doufal, jejich váhu vydrží.
   Zdálo se to nekonečné, začal se bát, jestli se něco nezvrtlo, stále se rozhlížel, jestli neuvidí něco, od čeho se bude odrážet voda, pokaždé se přitom choulil ke zdi, aby ho kolemjdoucí strážci nezahlédli. Když už uplynulo asi pět dlouhých minut, tak si řekl, že něco určitě není v pořádku. Jeho nejistota byla ještě silnější, v duchu si představoval, jak jeho dva kamarády chytil Snape a právě je profesorka McGonagallová a Snapeova úlisného úsměvu vyhazuje ze školy.
   V tom ho něco cvrnklo do nosu, až sebou strachy málem praštil na morkou zem. Záhy se ozval smích, který jasně a očividně patřil Ronovi.
   „To nebylo vtipný!“ utrhl se na něj Harry, kterému se ještě z toho šoku nestačil zklidnit dech.
   Hned na to se před ním objevili Ron a Hermiona s pláštěm a Kulovým bleskem v ruce, na sobě ještě k tomu měli svoje vlastní pláštěnky, takže Harry teď pochopil, že sednout si na koště a přikrýt se pláštěm a to ještě když byli dva, musela být pěkná fuška.
   „Co vás tak zdrželo?“ utrhl se na ně naštvaně.
   „Jen klid Harry, to byl jen vtip,“ zamlouval to Ron.
   „Víš, jak bylo těžké udržet se s tímhle pytlem neštěstí v tom hrozném vichru?“ postěžovala si Hermiona.
   „Jakej pytel neštěstí, to ty ses pořád vrtěla,“ ohradil se Ron.
   „Funěl jsi mi na záda jako blázen,“ řekla Hermiona.
   „To vám tak dlouho trvalo si to na sebe navléct?“ divil se dál Harry.
   „A to jsme ještě byli vyrušení,“ řekl Ron.
   „Cože?“ zpozorněl Harry.
   „Hele… já o tom nechci mluvit,“ pravil Ron a snažil se krýt před deštěm pod pláštěnkou.
   „Co se stalo?“ naléhal dál Harry.
   „Seamus a Dean si tam pro něco přišli a uviděli nás jak tam sedíme na tvé posteli,“ řekla Hermiona tónem, který naznačoval, jako kdyby mluvila o něčem nezajímavým.
   „Oni vás viděli v tom plášti?“ ptal se dál Harry.
   „Ale ne, ale no… viděli nás takhle spolu, navíc Hermiona tam neměla co dělat,“ řekl Ron.
   Harry zkřivil tvář v bujarém smíchu a kryl si pusu, aby se nezačal řehtat.
   „Jak je libo, jen se směj!“ naštval se Ron.
   „Ale vždyť oni už to dávno vědí,“ řekl Harry a smál se z plných plic.
   „To není pravda,“ ohradila se Hermiona.
   „Jo,“ přitakal Ron.
   „Tak tomu říkám povedený kousek,“ dosmál se Harry.
   „Teď tam určitě všechny ty blbosti roztrubují,“ naštval se Ron.
   „Navíc, když nás neuvidí odcházet, budou si myslet, že… že…“ Hermiona zkřivila nechutně tvář a uhnula s pohledem k zemi.
   „To ale není sranda, co když teď přijdou do ložnice a neuvidí vás tam?“ uvědomil si Harry.
   „To jsem si taky uvědomila, v tom tvém plánu je chyb jako máku!“ oznámila mu Hermiona naštvaně. „Museli jsme jim tam nechat vzkaz, že jsme na tajné akci a ať to proboha nikomu nevyzradí.“
   „Dean a Seamus to nevyzradí, jsou to kamarádi,“ ujistil je Ron.
   „No jo, ale co tam všechno napovídají, než půjdou nahoru a přečtou si to,“ zhrozila se Hermiona.
   „Jak jsem řekl, to, co už stejně všichni vědí,“ odvětil s úsměvem Harry a přešel ke vchodu do Hagridovo srubu, který teď byl poctivě smáčen divokým deštěm. Třikrát silně zabouchal na dveře a jeho dva kamarádi se neochotně postavili vedle něho.
   Dveře se v zápětí rozlétly a první, co uviděli, byla masivní kovová kuše, hned za ní zachmuřený obličej Hagrida, který vejral na nově příchozí.
   „Co ste zač?“ vyprskl a ovála ho zima zvenčí.
   Harry si odkryl kapuci a Hagrid se zatvářil, jako kdyby právě viděl všechny svaté.
   „U Audijášova chlíva, co tu sakra děláš?“ vykřikl.
   „Můžeme dovnitř?“ halekala Hermiona.
   „To teda nemůžete, co… co to… no to ne… to se mi snad zdá…“
   „Hagride, přišli jsme tě zarazit,“ řekl Ron.
   „A před čím?“ otázal se Hagrid a sklopil kuši.
   „Nechoď do toho lesa za Drápem, prosím tě.“
   „Kdo to je?“ ozval se nějaký starý mužský hlas zevnitř.
   „Áaale… jeden z těch hlídačů se na něco ptá!“ prohodil Hagrid na někoho uvnitř srubu.
   „Kdo to tam je?“ zeptal se Harry a ztišil hlas.
   „To vás nemusí zajímat, vy tři… vokamžitě se vraťte na kutě, to je profesorskej příkaz, slyšíte?“
   „My tě tam nenecháme jít, to je sebevražda,“ řekl Harry.
   Hagrid pohodil zmámeně hlavou a rozvažoval se co udělá.
   „Sakra!“ prohodil nakonec a řekl. „Počkejte tady.“
   Hned na to zavřel dveře, celá trojice se k nim hned přivalila a tiskli na ně uši.
   „Musim už vodejít,“ ozval se Hagridův hlas zevnitř.
   „Co se děje?“ zeptal se ho starý hlas.
   „Musim… si eště něco zařídit, když to pude hladce, tak bych to měl stihnout,“ řekl Hagrid a podle jeho tónu nebyl příliš klidný.
   „Takže to doděláme zítra?“ zeptal se hlas.
   „Jo zejtra, zatím si tu eště poseď a dej si čaj…“
   „Ty víš, že už musím jít,“ řekl starý hlas.
   „Jo… no jo… víš co, ale ještě počkej než vodejdu já, jo?“ trval na svém Hagrid a něco si na sebe oblékal.
   „Budu pro Tesáka nebezpečný,“ řekl starý hlas.
   „Von se vo sebe umí postarat, neboj,“ řekl Hagrid.
   V příští chvíli se trojice odtáhla ode dveří, které se v zápětí otevřely a Hagrid ještě prohodil: „Tak zejtra!“ a zavřel je za sebou.
   Měl na sobě i přes takový nečas ten svůj oblíbený spratkový kožich a v ruce velkou kuši, svítilnu a deštník. Odvedl je na kraj lesa, kde se jejich obrysy ztrácely v jeho tmavé barvě.
   „Takže, mazejte nahoru, nebo mi dojde trpělivost, ani nevíte, jaký vám hrozí nebezpečí, když ste tady venku,“ spustil Hagrid.
   „Jedině, když nám slíbíš, že nepůjdeš do toho lesa,“ řekl rázně Harry.
   „Vo tom se nebudeme dohadovat, vokamžitě děte zpátky do hradu a to hned!“
   „Nepůjdeme, záleží nám na tobě,“ řekla Hermiona také nesmlouvavě. „Chceš jít přímo do náruče Voldemorta!“
   „Ticho!“ křikl Hagrid a Hermiona si uvědomila, co právě řekla.
   „Hagride, nemůžeš nás donutit se vrátit,“ pokračoval Harry.
   „Ale můžu, já sem profesor a…“
   „Profesor, který dělá hlouposti!“ řekl Ron.
   „Tak koukejte…“ řekl Hagrid a už s nimi ztrácel trpělivost. „já teď půjdu za Drápem, nevim, jak ste se vo tom vy tři dověděli, ale vokamžitě pudete zpátky do hradu, nebo vás budu muset udat.“
   „V tom případě i my řekneme, kam máš namířeno,“ řekl odhodlaně Harry.
   Hagrid na něj rozhněvaně pohlédl a povzdychl si, bylo vidět, že je v koncích s výmluvami.
   „Nikdy by mě nenapadlo, že si budem navzájem vyhrožovat,“ odsekl Hagrid. „Ale dost, vy tři prostě pudete zpátky, ste v nebezpečí, vobzvlášť ty Harry.“
   „To jsem snad důležitější, než oni dva?“ utrhl se na něj Harry.
   Hagrid se chystal něco říct, ale zarazil se s pohledem na Rona a Hermionu.
   „To ne, ale na tebe má Ty-víš-kdo nejvíc spadeno,“ řekl nakonec.
   „Hagride,“ začal Harry konečným tónem. „klidně si jdi, ale my půjdeme za tebou, nemůžeš nás donutit tě nesledovat.“
   Oba dva kamarádi na něj vystrašeně vykulili oči.
   „V naší misi nestálo nic o zapovězeném lese,“ hlesl Ron Harrymu do ucha.
   „Tak co?“ křikl Harry.
   Hagrid bolestně zkřivil tvář a pohlédl do nebe.
   „Bože muj, dyť Drápa tam třeba teď někde mučej a vy mě tu takhle vydíráte!“
   „To není vydírání!“ utrousil Harry.
   „Už včera jsem vás tři tam zapomněl a to si snad nikdy nevodpustim, tohle prostě nejde a hotovo!“ zakončil to Hagrid.
   „Ale my už nejsme ta malá děcka, uvědom si to konečně,“ halekal Harry v nemilosrdném dešti.
   „Pro mě ste pořád eště malí špunti a hotovo,“ řekl Hagrid nesmlouvavě.
   „Hagride, my půjdeme s tebou,“ řekl z ničeho nic Ron a Hermiona na něj nejistě pohlédla.
   „Ty tam chceš jít jenom kvůli mně?“ zeptal se Hagrid.
   „Já už to chci mít hlavně z krku!“ křikl Ron a shodil ze sebe litry vody, která je stále zkrápěla.
   Hagrid stále nerozhodně poletoval pohledem z jednoho na druhého. Bylo vidět, jak se mu příčí je tam poslat sebou, v mysli přemýšlel, kdo mu za to stojí víc, jestli záchrana Drápa, který zcela jistě je ve smrtelném nebezpečí, nebo ohrozit životy Harryho a ostatních tím, že by se možná nemuseli vrátit..
   „Hele, on už vychází!“ křikla Hermiona.
   Ze srubu právě vycházela nějaká postava zahalená v nepromokavém plášti, která mířila přímo k Vrbě mlátičce.
   „Tak poďte,“ vyhrkl najednou rychle Hagrid, když začali podrobněji studovat rysy postavy.
   Všichni čtyři se vydali do hlubin lesa.
   „Odvolávám zpět, co jsem říkal,“ hlesl Ron potichu, takže ho slyšel jenom Harry, který když se na něj otočil, tak zjistil, že má v očích příšerný strach.
   „Co je ti Rone?“ zeptal se ho.
   „Pamatuješ si na to, co se stalo posledně?“ zeptal se ho s obavami.
   „Myslíš ten útok kentaurů?“ podotkl Harry.
   „Jo… přesně to myslím, ať je vylekalo cokoliv, tak to určitě nebyla jen parta horských trollů a těch shniloušů.“
   V té chvíli se k Harrymu přitiskla i Hermiona, které se začaly klepat ruce.
   „Ty se taky bojíš?“ povzdechl si Harry.
   „Něco mezi strachem a zimou,“ hlesla Hermiona a opatrně vykračovala, aby nezakopla o hustý porost lesa.
   Ačkoliv to byl nezvyk, tak se neozývalo žádné houkání, šustot nebo pobíhání, všude po lese se rozléhal zvuk padajících kapek deště, který nemilosrdně padal z oblohy v mohutných proudech.
   Hagrid šel jako první, v ruce držel v pohotovosti kuši, bedlivě se rozhlížel kolem dokola a reagoval na každý zvuk, který se jenom trochu lišil od deště. Trojice šla těsně semknutá u sebe, Hermiona byla mezi dvěma chlapci a podle toho, jak se tvářila jí to nevadilo, protože neztrácela tělesné teplo. Avšak Harryho ruku tiskla bez ustání a on zase nevěděl, jestli je to protože se bojí, nebo protože se bojí o něho.
   „Máš ponětí kam jdeme?“ zeptal se třaslavým hlasem Ron.
   „Slyšeli ste někdy vo Zmijozelským spolku?“ zeptal se Hagrid.
   Trojice se po sobě vyděšeně podívala a Harry nakonec vyslovil nesouhlas.
   „Tam se ti mizerové scházeli,“ pravil Hagrid. „pamatuju si, když ho zakládal, nad Bradavicemi se taky takhle zlověstně kouřilo… myslim si, že tam je nejlepší způsob, jak začít s hledánim.“
   „A-a-a kdy se tam scházejí?“ zakoktal Ron.
   „To je různý, pokavaď jim dá ten zloduch znamení tím znakem na ruce,“ řekl Hagrid, ale pak se najednou zastavil a vážným pohledem se na ně koukl. „Podívejte se, opravdu by ste tam neměli chodit, nic tak nebezpečného sem v životě nedělal.“
   Trojice se po sobě znovu vyděšeně podívala, tahle skutečnost jim moc kuráže nedodala.
   „Půjdeme s tebou,“ řekl Harry.
   Opravdu se mu ho tam nechtělo nechávat, vždyť by se mu mohlo něco stát, je lepší být s ním, aby na to nebezpečí jich bylo víc.
   „Tak aspoň Rone a Hermiono vy mějte rozum,“ pravil Hagrid smlouvavým tónem.
   Hermiona se ohlédla na Rona, který se k ní stejně jako Harry tiskl, oba v očích měli nejistotu.
   „Já se zpátky sám vracet nebudu,“ řekl rozhodně Ron. „Vidíš tu tmu?“
   „Tak já jdu taky,“ hlesla Hermiona a podle jejího tónu už bylo znát, že přestává mít na takové akce odvahu.
   Hagrid si povzdechl, otočil se do temného lesa, ze spratkového kožichu vyndal lucernu a posvítil před sebe.
   „Tak alespoň pokavaď se něco semele, tak si nehrajte na hrdiny a upalujte pryč,“ řekl jim Hagrid a rozešel se dál po temné cestě.
   „Nejsou tady někde ti kentauři?“ zeptala se vystrašeně Hermiona.
   „Ne, ti se usadili kousek vodtud,“ řekl Hagrid. „A jak to, že tu s váma neni ten Felix, nebo jak se menuje.“
   „Jsme tu inkognito,“ pravil Harry.
   „Ví někdo, že jste tady?“ zeptal se Hagrid.
   „Jen Seamus, Dean a Neville ale ti to nikomu neřeknou,“ ujistil ho Harry.
   „Jen aby,“ řekl zachmuřeně Hagrid.
   „Proč vlastně nemáš tak rád toho jeho psa?“ ptal se dál Harry, aby udržel v tomhle příšerném lese řeč.
   „Kvůli tomu jeho zvyku, dyť víte, co myslim,“ řekl Hagrid nevrle a obezřetně se kolem sebe rozhlížel.
   „Až na to, že nám sežral už polovinu společenské místnosti,“ ozval se Ron. „mi ten jeho zvyk nějak zvlášť nevadí.“
   „Tak proč ho nemáš rád, Hagride?“ ptal se dál Harry.
   Hagrid se zhluboka nadechl.
   „Tady nejde ani tak o mě jako o Tesáka,“ řekl jim.
   „Co se stalo?“ ptala se už i Hermiona.
   „Já ho neměl už vod štěněte, dyť víte, jak ke každýmu ubohýmu zvířeti přicházím, většinou je vytrhnu ze chřtánu žralokům,“ začal Hagrid.
   „A Tesáka chtěli také zabít?“ ptal se Harry.
   Hagrid si povzdechl a řekl. „Ne, něco horšího.“
   „Tak co, Hagride?“ dotíral dál Ron, když se Hagrid zase odmlčel.
   „Jeho předchozí páníček nebyl nic moc, jestli mě chápete,“ začal vypravovat Hagrid hořkým tónem. „Ale měl vod tohohle plemena víc psů, takže přirozeně si Tesák našel kámošku.“
   „Tu chtěli zabít?“ vyhrkla Hermiona.
   „Ne a nepřerušujte mě,“ pokračoval Hagrid nevrle. „Hafoně moc lidí nemá rádo, páč sežere na co příde, ale nežere lidi, jinak by ho nechoval nikdo. I tak ale je strašně nevoblíbenej, i když dokáže bejt přátelskej. Tady Tesák s tou fenkou měli štěňata a… a po pár tejdnech si ten páníček koupil Hafoně, no co myslíte, že se stalo…“
   Hermiona se chytla za pusu a vykuleně na Hagrida pohlédla.
   „On je sežral?“ hlesl Harry.
   „Všechny,“ řekl Hagrid tím nejtěžším tónem. „Tesák tam zacítil Hafoňův pach a i kdyby ste řekli, že to je jenom zvíře, tak v tý chvíli ho opravdu chtěl zabít, nejspíš proto ho ten jeho pitomej páníček vykopnul na ulici… psa, kerýho měl už vod štěněte, dokážete si to představit?“ povídal nevěřícně Hagrid. „A tesák si pachy pamatuje, vobzvlášť Hafoňskej.“
   „Tak teď už se nedivím,“ pravil vykuleně Ron.
   „Nemyslíš, že ale všichni Hafoňi nejsou stejní?“ říkal dál Harry.
   „Věř mi, že sou, každej Hafoň by udělal to samý, zas a znovu,“ řekl Hagrid. „Co já vim, tak se pak Tesák dlouho potuloval sám a nikdo takovýho psa nechtěl, taky kvůli tomu pěkně zdivočel. Jakmile sem ho ale potkal, tak sem věděl, že je to ten nejlepší pes na světě, jako jedinýho člověka mě za ty dlouhý roky začal považovat za kamaráda a nakonec jsme tu v Bradavicích začali žít spolu v našem srubu,“ řekl Hagrid a aspoň trochu si spravil náladu šťastným koncem.
   „Ten Huňáč je ale také jen živý tvor, ten nemůže za to, co se stalo Tesákovi,“ řekla Hermiona.
   „Možná máš pravdu, ale byl bych rád, kdyby se od nás dvou držel co nejdál,“ řekl nesmlouvavě Hagrid.
   „Co to bylo?“ vyhrkla Hermiona.
   „Co?“
   Všichni se podívali směrem, kam ukazovala. Tajil se jim dech, všude byla tma a byl slyšet jen zvuk dopadajícího deště.
   „To nic nebylo, asi nás zase straší,“ řekl Ron.
   „Ale hloupost,“ cekla Hermiona.
   „Jdeme dál,“ zavelel Hagrid a pokračoval v cestě, přitom však stále nespouštěl místo, kam Hermiona ukazovala z očí.
   „Hagride… ehm…“ řekl Ron opatrně. „nemyslíš, že je na záchranu už trochu pozdě, když ho nejspíš dostali včera?“
   „Musel jsem se zdržet v Bradavicích kvůli tomu lektv… no… prostě kvůli nějaký důležitý věci,“ řekl jim zdráhavě.
   „Důležitější než Dráp?“ otázal se Ron.
   Hagrid zmateně pohazoval hlavou a pak horečně řekl.
   „Jo… to určitě, to je důležitější,“ přitakal.
   „A co to j…“
   „Teď už ale buďte zticha,“ zarazil Rona Hagrid a začal potichu vyšlapovat.
   Sešli z cesty a vyrazili po divokém porostu lesa, přes trny a keře, kolem obrovských zarostlých stromů, které na sobě měly prastarou pokrývku lišejníku a mechu. Dopadaly jim na černé kapuce obrovské kapky, které je skoro až bouchaly do hlavy.
   Všichni zjistili, že když si přestali povídat, tak je ta cesta přímo příšerná a Ron měl nutkání znovu něco říct, nebo si alespoň začít zpívat jako minule, když se s Harrym a Hermionou pachtili tímhle lesem. Zdálo se snad, že Hagrid stále ví kam jde, zato trojice ztratila o tom přehled už dávno a teď stále jen sledovali Hagrida třímající v ruce připravenou kuši.
   Z občasných keřů a křovisek na ně vykoukly sem tam průzračné zvířecí oči, někdy na ně něco vyskočilo, ale jakmile to zahlédlo Hagridovu kuši, tak to zase uteklo, pokaždé ale Hermiona a Ron… a také i Harry hlasitě strachy zavyli.
   Brodili se potůčky a jezírky, ale protože měli holinky, tak měli nohy v suchu. Zato je začala znervózňovat skutečnost, že stále jenom jdou a jdou a nikde nic kromě místní hrozivě fauny a flóry.
   „Doufám, že na nás zase nevyskočí ti vlkodlaci,“ protrhl ticho Ron, až sebou všichni cukli.
   „Jací vlkodlaci?“ otázal se nevraživě Hagrid.
   „Posledně, když jsme byli v tomhle lese, tak nás napadla celá armáda vlkodlaků,“ pokračoval Ron vyděšeným tónem.
   „Jo… řiká se, že tu žije kmen samých vlkodlačích lidí, kerý se vo úplňku mění ve vlkodlaky a zabíjejí všechno, na co přídou,“ řekl Hagrid.
   „To byli oni,“ hlesl Ron.
   „To ste měli smůlu, vás by nezabili,“ řekl Hagrid.
   Trojice se po sobě při téhle větě nechápavě podívala a pak se Hermiona zeptala. „A co je na tom tak smolného?“
   „Lidi hned pokoušou, aby se jejich druh rozrůstal,“ řekl Hagrid a posunul si kuši do lepší pozice.
   „Jsem rád, že umíš lidi tak uklidňovat,“ řekl Ron a radši se nic víc neptal.
   „Nějak se mi to přestává líbit,“ řekla třaslavě Hermiona.
   „To mě už před hodinou,“ doplnil Ron.
   „Já myslím tohle,“ řekla a ukázala na horizont.
   Všichni se tam podívali a uviděli ohořelou planinu mrtvého lesa, který vypadal ještě víc strašidelně, než prostředí, ve kterém byli.
   „Prosím, ať se ti to zase zdá,“ žadonil Ron.
   „Už tam budeme,“ řekl Hagrid a přikrčil se. „Poďte za mnou…“ pak se zarazil a ještě jim nakonec řekl. „Ale jak řikám, jestli se něco zvrtne, tak si nehrajte na hrdiny.“
   „Mě takové nebezpečí nehrozí,“ pravil vyděšeně Ron.
   „To spíš řekni Harrymu,“ pravila Hermiona.
   „Harry,“ oslovil ho Hagrid. „vážně nechci, aby se ta věštba, nebo co to bylo… zkrátka aby se rozhodla dneska v noci, prosím tě vo to.“
   Harry hned přikývl a naznačil mu, že můžou jít dál. Hagrid se otočil a začal pomaličku vyšlapovat kupředu.
   Zanedlouho narazili na stejnou krajinu, jakou procházeli na konci prosince, když se snažili dostat se k aethóňanům. Jediné stromy, které ohromný požár vydržely, měly masivní kmeny a ohromný vzrůst. I tak ale byly ohořelé a svým vzhledem naháněly husí kůži. Jejich spálené větve se kymácely v nočním větru a jejich sežehlou kůru smývaly proudy prudkého deště valícího se z nebe.
   „Kam teď?“ zeptala se Hermiona, když se okolí kolem zdálo být docela stejně bez jakýchkoliv orientačních bodů.
   „Přímo za tim voblakem,“ řekl Hagrid.
   Teprve teď si všimli, že to v dálce není mlha, ale zvedající šedivočerný oblak dýmu. Byl to ten kouř, který po celé ty týdny zahlcoval mraky nad Bradavicemi popelavou černotou… a oni teď šli přímo k jeho zdroji.
   Teď už les všude kolem byl zcela spálený, až na ty občasné ohořelé stromy, nikde nebylo vidět zdravý kus lesa. Ať to bylo jakkoliv, musel to být ohromný požár, protože stále jen šli dál a dál po monotónní krajině, která vypadala úplně stejně. Popel ze stromů a ze země teď čeřily kaluže vody, které se vlivem stálého a nekonečně dopadajícího deště zvětšovaly. Holinky už měli zcela šedivé a spodní části černých pláštěnek jakbysmet.
   Trojice se však stále tiskla k sobě, protože kolem byla hrozná zima. Harry si dokonce začínal myslet, že k sobě už nadobro přimrzli, protože se nemohli od sebe oddělit. Ale aniž by to vnímali, tak se přece jenom stále víc a víc přibližovali k onomu temnému mraku vystupujícímu z obzoru.
   „Co když tam bude ta armáda shniloušů?“ zeptal se vyděšeným, ale i promrzlým hlasem Ron.
   „Potichu se tam fplížíme a obhlídnem situaci,“ řekl Hagrid. „Drápka uvidíš, jestli tam bude, takže klid.“
   „Tobě se to řekne… klid… vypadá to tu všude jak na hřbitově,“ pravil Ron a téměř začínal cvakat zubama.
   „Už jsme tady,“ řekl Hagrid, když se blížili k  asi sto metrů širokému pásmu posetého popálenými stromy, které jakoby byly odolnější vůči ohni než ty, po kterých tu zbyla ta planina.
   „Před námi je místo nazývající se Zmijozelskej spolek,“ začal potichu vypravovat Hagrid, když se přitiskli k jednomu stromu. „Tady za těma stromama to je. Tam se vodjakživa scházeli smrtijedi v kruhu a podávali zprávy svýmu Pánovi. Vo co mi ale de. Vobčas tam totiž přitáhli i nějakou tu voběť, proto chci s hledánim začít tady.“
   „Jak dlouho myslíš, že ti to hledání zabere?“ zeptal se zdráhavě Ron.
   „Celej život, když budu muset…“ řekl Hagrid a hned dodal. „vy samozřejmě se ještě teď v noci vydáte zpátky a to šupem.“
   „Možná, že bych tu měl na vás počkat,“ hlesl Ron.
   Všichni se na něj podívali a Ron si hned připadal o hlavu menší.
   „Chceš zůstat tady u té pustiny, kde tě každý bude vidět?“ doléhal na něj Harry.
   „No… když se na to podívám z téhle stránky, tak snad bude lepší, když půjdu dál,“ dodal Ron.
   „Tak jdeme,“ řekl Harry a Hagrid si povzdychl.
   „Vopravdu tam nemusíte jít,“ řekl jim.
   „Jdeme,“ řekl Harry ještě důrazněji.
   „Ach jo, tak dobře,“ pravil Hagrid a vydal se mezi stromy dál následován Harrym, Hermionou a vystrašeným Ronem.
   Kličkovali mezi stále dalšími a dalšími stromy, které byly méně ohořelé, jako kdyby na ně někdo použil kouzlo, které je zachránilo před zhoubou plamenů. Nakonec začal Hagrid zpomalovat a po chvilce si u jednoho stromu klekl a kouknul na svůj doprovod.
   „Takže, tady to je, zůstaňte tady, já to zkusim vobejít a porozhlédnout se kolem,“ řekl Hagrid, zvedl a se začal kličkovat mezi dalšími stromy, až jim nakonec zmizel z dohledu.
   „Co myslel tím tady to je?“ optal se Harry a zíral skrz stromy do dálky. „Já nic nevidím.“
   „Hlavně poslechni Hagrida a zůstaň tu,“ řekla Hermiona, která zase tušila, že něco nerozvážného provede.
   Chvíli klečeli u stromu celí zmoklí pod černými pláštěnkami, všude se rozléhal zvuk deště dopadajícího na věčné pláně ohořelé části lesa. Oni však byli skryti pod částí neohořelých stromů a stále vyčkávali, až se Hagrid vrátí.
   „Přestává se mi to líbit,“ řekl nervózně Harry a začal se ošívat.
   „Co ti je?“ zeptala se Hermiona.
   „Přesně tohle jsem nechtěl, Hagrid nás tady nechal a vydal se tam sám,“ řekl jí naštvaně.
   „Myslíš, že to udělal schválně?“ uvědomil si Ron.
   „Přesně, chce abychom byli v bezpečí zatímco on se vydává na sebevražednou výpravu.“
   „Musíme mu pomoct,“ pravil Ron, jako kdyby si právě teď to uvědomil.
   „Harry, ale co když nás nepodvedl?“ zajíkala se starostlivě Hermiona. „co když opravdu se šel jen podívat a my tu na něj máme počkat?“
   „Tak tu na něj počkejte a řekněte mu, že jsem šel napřed,“ pravil Harry a už se začal zvedat.
   „Nikam nepůjdeš!“ zarazila ho Hermiona a plácla s ním do mokré země.
   „Nech mě!“ křikl Harry.
   „Harry, víš, jak o tobě každý říká, že máš zvyk pouštět se do potíží?“ chrlila na něj přemlouvavě Hermiona. „Jak se o tobě tvrdí, že máš ten zachráncovský komplex?“
   „Ale co Hagrid?“ vyštěkl na ní Harry. „Na tom ti nezáleží?“
   Hermiona mu nešťastně uhnula s pohledem a srdceryvě přemýšlela, co mu řekne, aby ho donutila zůstat.
   „Já musím, Hermiono,“ řekl jí vážně Harry a začal se znovu zvedat.
   „Harry,“ hlesla Hermiona s ustrašeným a zároveň starostlivým pohledem. „Prosím…“
   Harry se podíval na Rona, který měl ještě více vykulené oči a hned pak se otočil a i když měl srdce až v kalhotách, tak se vydal dál.
   Prodíral se napolo spálenými větvemi stromů a mokrým porostem až zjistil, že se začal blížit k tomu stoupajícímu dýmu. Nakonec postřehl, že to z čeho stoupá ten dým… ať je cokoliv, tak že to je přímo před ním. Obešel ještě poslední stromy málem při tom pohledu vypustil duši.

Mapa
_text

    Před ním se rozprostíral volný prostor bez stromů asi padesát metrů na každou stranu. Uprostřed byla propadlá kamenná jáma tvaru šestiúhelníku s kamennými třístupňovitými schody po stranách, v každém z šesti zkosených rohů stála ohromná kamenná socha hadí hlavy. Kolem šestiúhelníku byla tráva pokrytá červeným nádechem, jako kdyby z toho, co bylo uprostřed vytékala krev. Harry hadí hlavy se zatajeným dechem poznal, podobaly se až příliš těm, které viděl v Tajemné komnatě, tyhle měly otevřenou tlamu s vyceněným jazykem. Jejich oči jim rudě žhnuly a z nitra jejich tlam se rudě zářilo. Schody podél jámy byly zcela rovné a precizně otesané a podlaha na dně byla osázena zdobnými znaky a písmem, z čehož některé z nich také rudě žhnuly. Padající dešťová voda se však na dně nezachytávala, jako kdyby zázračně mizela pryč.
   To však bylo to nejmenší, to, co Harrymu vyrazilo dech, byla věc uprostřed, na kterou jako by se hadí hlavy dívaly. Byl to jeden a ten samý oblouk, který viděl na konci června na Odboru záhad, při tom pohledu se mu zdálo, že mu někdo svírá krk. V tu ránu mu tělem projela vzpomínka na padajícího Siriuse, jasně mohl vidět, jak mizí za závěsem.
   Kamenný oblouk vypadal neuvěřitelně starobyle, otlučeně a popraskaně. Byl na jakémsi podstavci, avšak nepodpírala ho žádná nosná zeď, zato oblouk byl zakryt roztřepeným černým závojem, který mírně povlával, i když všude kolem foukal daleko silnější vítr. Z pod jeho závoje však vycházela ohromná oblaka černého dýmu, který se nad celým tímhle místem ve vzduchu točil, jako ohromné děsivé tornádo.
   Harryho hned na to přepadl hrozný žal, jeho pocity dospěly až do té vzpomínky, kdy si začínal uvědomovat, že ho nikdy nezachrání. Nikdy opět neožije a neobjeví se na druhé straně oblouku, jak mnohdá si přál. Párkrát už viděl, když zavřel oči, jak druhou stranou Sirius vychází a přátelsky se na Harryho usmívá. Vždyť on si opravdu stále ještě myslí, že se dá zachránit. Ten pocit najednou ožil, celou dobu byl schovaný v jeho těle a nedával o sobě vědět, ale při pohledu na starobylý oblouk se hned ozval. K němu se přece chtěl dostat od samého začátku července, to byl jeho primární cíl, zase spatřit ohromný kamenný oblouk, jehož špičatá část ční do výše.
   A teď ho měl před sebou, měl před sebou možnost zachránit Siriuse, to nemohl promeškat.
   Sevřel pevně hůlku do ruky a v temném příšeří noci se vykradl z úkrytu zpoza stromu. Obezřetně se rozhlížel kolem sebe a oblouk jej stále více a více lákal k sobě. Harry ho konečně mohl vidět zblízka, konečně se mohl pokusit zachránit Siriuse. Došel až na okraj propadlé jámy a sešel tři schody dolů. Když dopadl nohou na podlahu, písmena se pod jeho nohama jasně rudě rozzářila.
   Toho si ale nevšímal, stále přistupoval blíž a blíž, už dokonce mohl slyšet i letmé plápolání závoje. Pak dostal velice zvláštní pocit. Začal si být nesvůj protože začal cítit, jako by ho někdo z druhé strany závoje pozoroval, jako by tam na něj čekal.
   Harry oblouk pomaličku obešel a stále mířil hůlkou dopředu, pod jeho nohama při každém došlápnutí se rozzářilo jedno z rudých písmen. Na druhé straně oblouku však nic nebylo.
   V tu chvíli Harrymu doslova přejel mráz po zádech, protože zaslechl něčí hlasy a už chtěl použít svou hůlku. Pak zjistil, že to jsou ty samé hlasy, které slyšel i na Odboru záhad, šeptající, mumlající, někdy dokonce i výkřiky a sténání. Někdo tam na druhé straně je…
   Harry musel zjistit, co je ten oblouk zač.
   ‚Musím zachránit Siriuse.‘ řekl si v duchu a koukal jako očarovaný na majestátný oblouk. ‚Musím ho zachránit, musím projít skrz… chci… já chci projít skrz…‘
   Pak se ale zarazil, zjistil, že stojí na kamenném podstavci oblouku a nahýbá se na něj aniž by si toho byl vědom… to přece nejde…
   ‚Vždyť ano, já ho chci zachránit, já tím chci projít…‘ brblal si pro sebe Harry a došel až k oblouku. Vůbec nevěděl kam jde a co se stane, až tím projde, ale to bylo jedno, něco ho nutilo jít za těmi lidmi na druhé straně, jako kdyby viděl něco tak krásného, že se nedalo odolat. Vztáhl ruku a začal se s ní blížit k oblouku, teď jím chtěl projít víc, než kdy jindy, nakročil nohou a…
   „Harry!“ křikl na něj nějaký dívčí hlas.
   Harry sebou škubl, jak se lekl když hlas protrhl ticho. Kousek od jámy stála vykulená Hermiona a nevěřícně na Harryho hleděla. Vedle ní se krčil Ron a za nimi byla jasně viditelná postava Hagrida jak se na Harryho mračí.
   Harry jako kdyby se vrátil do reality, co ho to vůbec napadalo, i když vlastně chtěl jenom zachránit Siriuse a navíc ten pohled na ten oblouk…
   „Harry!“ křikla znovu Hermiona, když Harry zase natahoval ruku k závoji.
   V tu chvíli všem ztuhla krev v žilách, krajinou se rozlehl ohromný řev, něco mezi prasečím, medvědím a lvím zařváním. Hagrid urychleně stáhnul Rona a Hermionu zpátky mezi stromy a Harry se vyděšeně rozhlížel, srdce mu doslova bouchalo jako o závod a on dýchal jako kdyby celé hodiny běžel. Dostal rázem takový strach, že se nemohl pohnout, teď, když tady stál na tak hrozném místě mezi čtyřmi obrovitými hlavami hada a navíc se k němu teď očividně něco ze strany blížilo.
   Hagrid odtáhl Rona a Hermionu stranou a hned na to se chystal se vrátit pro Harryho, jenže v tom okamžiku zahlédl, jak se ze stromů odnaproti vynořilo asi pět kouzelníků v černých kápích a blížili se k Harrymu.
   „Pane bože, Hagride,“ hlesla Hermiona a na celou scénu vyděšeně koukala.
   Ron se zvedl a už chtěl Harrymu přiběhnout na pomoc, ale Hagrid ho drapl a prásknul s ním o zem.
   „Hej ty! Co tam děláš?“ křikl jeden z kouzelníků na Harryho.
   Harryho dech už dosahoval kritických hodnot, avšak uvědomil si, že na něj nezaútočili, proč to?
   No jasně, to ta černá pláštěnka, myslí si, že je jedním z nich. Okamžitě se vzpamatoval a snažil se chovat jako smrtijed.
   „Pálil mě znak, myslel jsem si, že jsme voláni,“ řekl jim předstíravým hlubokým hlasem.
   „Co to meleš, okamžitě vylez ze svatyně,“ křikl jeden z nich a Harry rázem vyskočil.
   To už si ho ale začali prohlížet a Harry začal být dost nejistý.
   „A co tu děláte vy?“ zeptal se jich, protože na jinou otázku nepřišel.
   „My?“ zasmál se jeden z nich. „My tu hlídáme, a to, že tady někdo křičí, to poznáme hned, půjdeš s námi.“
   Harry hořce polknul, ale neodvažoval se jim odporovat, proti pěti smrtijedům nemá nejmenší šanci, navíc, kdyby zjistili, kdo opravdu je…
   „Hagride… musíme něco udělat,“ naléhala na poloobra Hermiona.
   „Já… já… já nedokážu porazit tolik kouzelníků,“ koktal Hagrid a váhavě se postavil, jako by se připravoval vykročit za smrtijedy, kteří právě teď odváděli vykuleného Harryho naproti svatyně.
   „Ale vždyť přece od tebe se kouzla odrážejí,“ ozval se i Ron.
   Hagrid začal zbrkle kývat hlavou a když zjistil, že i s Harrym zmizeli naproti v mezi stromy, tak rozhodně řekl.
   „Máte pravdu, musíme vokamžitě za nim, já těm mizerům ukážu, co to znamená dostat ránu od Rubeuse Hagrida,“ řekl rázně a vykročil ven ze stromů a zamířil do protějších stromů kuší.
   „Áááá!“ ozvalo se za ním, Hagrid se ohlédl a spatřil jak Rona a Hermionu svírají smrtijedi.
   „Puste je!“ křikl na ně a zamířil na ně deštníkem, ve kterém měl hůlku.
   „Jestli se jen o něco pokusíš obříku, tak to tyhle spratci schytají!“ křikl jeden ze smrtijedů.
   Ron se vztekle vzpíral, ale když mu ke krku přitiskl smrtijed hůlku, tak se hned přestal bránit.
   „Dobře, tak jen klid… když neuděláte nic neuváženýho, tak…“
   „Hele, nejsou to ti spratci, co nám je Lucius ukazoval?“ zeptal se smrtijed jako kdyby Hagrida vůbec nevnímal.
   „Myslíš ti parťáci Pottera?“ vyhrkl ten druhý, co svíral Rona.
   „Jo…“ pousmál se ten první, ten držel u krku Hermiony ostrou břitvu. „a Pán zla nám dovolil je zabít, konečně.“
   „To jsi ty!“ křikl Hagrid a zlostně se k němu přiblížil, ale kouzelník ještě více přitiskl Hermioně na krk břitvu, až jí po krku začaly stékat kapky krve.
   „Znám lidskou anatomii, ještě pár milimetrů a přeříznu tepnu,“ pousmál se smrtijed se žlutými a vyraženými zuby.
   „Macnairi! Ty jeden budižkničemu!“ zakřičel vztekle Hagrid.
   „Říkej mi Woldy a odhoď ten deštník a kuši, obříku,“ řekl Macnair.
   „Ani mě nenapadne!“ křikl Hagrid.
   „Můžu ti ty milimetry i odpočítat, jestli chceš,“ zazubil se Macnair svými odpornými zuby.
   Hagrid na něj rozzuřeně pohlédl a odchodil své dvě zbraně.
   „Ty jeden sadistickej bastarde!“ křikl na něj.
   „Co dělá ten tvůj Hipogryf?“ zazubil se na něj zase Macnair. „Ještě stále mi dlužíš jeho popravu.“
   „Jenom bestie jako ty mohla dělat takovou práci pro ministerstvo!“ křikl Hagrid.
   „Měl bych tě upozornit poloobre, že smrtící kouzlo zabije i tebe,“ řekl Macnair slizkým hlasem.
   „Nech je jít,“ řekl Hagrid smlouvavě.
   Macnair se znovu odporně zazubil a přivoněl si k Hermioně.
   „Hm… už dlouho jsem neměl tak čerstvou a mladou oběť,“ řekl Macnair a zase si k ní přivoněl, Ron přitom začal sebou zase škubat a druhý smrtijed mu hůlku bolestivě zaryl do krku.
   „Vychutnám si tvůj křik děvenko,“ řekl odporným hlasem Macnair a odporně Hermioně olízl tvář.
   „NECHTE JÍ!“ křikl Ron a ze všech sil se vytrhl ze smrtijedova sevření, hned popadl vystrašenou Hermionu, ale to už ho znovu druhý smrtijed bleskově chytil a Macnair zase naznačil břitvou u Hermionina krku, aby se Hagrid, který se začal k nim hnát zase vzdálil.
   „Když ti na ní tak záleží chlapečku…“ pravil Macnair. „tak alespoň budeš moci sledovat, jak bude umírat.“
   Ron a Hermiona se na sebe vyděšeně podívali, Hagrid se snažil na něco přijít, ale pokaždé, když se jen trochu pohnul, tak od břitvy Macnaiře začaly odtékat nové proudy krve, jak jej zarýval hlouběji a hlouběji.
   „No tak nechte je jít,“ řekl Hagrid.
   „Ty tady nemáš co poroučet,“ křikl ten druhý smrtijed. „Tebe zabijeme hned v zápětí.“
   „Tak pojď drahoušku,“ řekl Macnair a začal Hermionu odvádět stranou.
   „Nechte jí na pokoji!“ zakřičel Ron ze všech sil.
   Macnair si k ní ještě naposledy se zadostiučiněním a úsměvem přivoněl a pak s ní praštil bolestivě na morkou trávu. Přešel jí k hlavě, takže mu teď koukala na nohy a zamířil na ní hůlkou.
   „Už jsi někdy zkoušela Cruciatus?“ zeptal se jí nechutně Macnair, když jí bláto a popel smíchaný s vodou zákaly na tvář. „Ta bolest je tak neuvěřitelně vzrušující, nic takového v životě nemůžeš zažít…“
   „Nechte jí být!“ křikl znovu Ron a po tvářích mu stékaly slzy, když viděl, jak Hermioně teče z krku krev a leží nehybně na mokré špinavé zemi.
   „HARRY!“ zakřičela Hermiona z posledních sil.
   „Sbohem děvenko!“ zvolal Macnair a kopl nohou do kaluže vody, která jí v zápětí zalila tvář.
   Hned na to uchopil pevně hůlku a nadšeně na bezvládnou Hermionu namířil.
   V tom se rozlehla ohromná rána. Hned na to další. Pak další, všichni cítili jak se půda chvěje. Další a další, rány se stále opakovaly a rozléhaly po celé krajině. Voda v kalužích vytvářela malé kruhy a jim se podlamovali kolena s každou ránou, při které se země otřásla.
   Pak rány ustaly…
   Macnair se znovu zlostně zazubil a namířil na Hermionu hůlkou.
   „Cruuuuuuci!“ zaklel, ale to už ho povalila ohromná ruka, až odletěl dobrých dvacet metrů pryč. V zápětí se vedle dalšího smrtijeda také objevila ohromná ruka, která ho zvedla do výše a odhodila za stromy.
   Všichni se vyděšeně podívali za sebe, tam stál mezi stromy Dráp, na rameni mu seděl Harry a na všechny se usmívali.
   „Chce někdo pomoct?“ křikl na ně úsměvně.
   „Co ti tak dlouho trvalo?“ křikl Ron a pomáhal Hermioně na nohy.
   „Drápku!“ křikl Hagrid a na jeho tváři se po dlouhé době objevil ten nejšťastnější úsměv, jakého kdy byl schopen.
   „Hagr!“ ozval se Dráp a plácl Hagrida na ramena až sebou praštil do mokré země.
   Ale to mu nevadilo, smál se radostně na celé kolo, když viděl Drápa a Hermiona byla v pořádku, cítil ohromnou radost.
   „Měli bychom vypadnout!“ křikl na ně Harry. „Dráp, vzít Hagr na rameno, Ron na ruku a Hermy na druhou ruku.“
   „Ano.“ pravil Dráp a sice s obtížemi, ale pak přece jenom s úsměvem vysadil Hagrida na své rameno a Hermionu (křičící) a Rona (taky křičícího) vzal do ruky.
   Ron, když byl ve vzduchu, tak se mu z výšky hned udělalo blbě a radši koukal na ne moc přívětivou oblohu.
   „A rychle domů Drápku!“ oznámil mu Hagrid a snažil se přidržovat jeho kulaté gigantické hlavy.
   Obr se otočil a začal válcovat stromy jako tenké keříky. Nakonec vyšli i z hloučku stromů a znovu se ocitly na spálené planině, Hagrid ukázal cestu a Dráp se hned vydal po směru.
   „Jak… jak… jak jsi to dokázal?“ divil se Ron.
   „Oni si fakt mysleli, že jsem smrtijed,“ začal povídat Harry, když seděl na Drápovo rameni, které se neustále houpalo jako strom v silném větru. „Tady Dráp byl o kus dál svázaný, chtěli ho prý přenechat veliteli spojenců obrů.“
   „Ten by ho bez milosti zabil,“ řekl Hagrid tónem, ve kterém byl rád, že se tak nestalo.
   „Bohužel jsem se prozradil, když jsem Drápa rozvázal, ale to už si s nimi tady Dráp poradil a my jsme se vydali vám na pomoc,“ dopovídal Harry s úsměvem.
   „Hermionu se už chystali umučit k smrti,“ řekl Ron.
   „Ten Macnair byl tak nechutnej,“ postěžovala si Hermiona a sama si ránu na krku uzdravila svými znalostmi léčivých kouzel. „Je to grázl jakého svět neviděl.“
   A tak obr kráčel prázdnou pustinou a v zápětí zarostlým lesem, na sobě měl celou čtveřici, i když s Hagridem měl po chvíli dost práce, takže pak si z něho seskočil. Cesta na rameni či rukou Drápa ubíhala o mnoho rychleji než pěšky, z tohohle pohledu se zdálo, jako kdyby šli jenom pár minut a už se ocitli u školních pozemků.
   Dráp je všechny opatrně sundal, Hermiona a Ron poděkovali, pak k nim přešel s obavami Hagrid.
   „Hele, dokážete se vůbec bezpečně vrátit?“ zeptal se jich s obavami.
   Trojice se po sobě podívala, na první pohled se zdálo že ne.
   „Na koště se všichni tři nevejdeme,“ řekl Ron.
   „Tak odletíme zase my dva… i když…“ Hermiona si to když mluvila o Ronovi představila a hned jí přešla nálada. „no nějak to přežiju a pak se schovám pod plášť s plánkem a dojdu za Harrym na Astronomickou věž.“
   „To je dobrý nápad,“ souhlasil Harry. „Pokusím se zase vyletět nahoru.“
   „Jo a ještě poslední věc… nerad bych, aby ste se vo tomhle někomu svěřovali, jasný?“ řekl Hagrid spikleneckým tónem.
   „Tak dobře,“ řekl Harry. „Můžeme si to někdy zopakovat, ne?“
   Všichni (včetně Drápa) se na něj naštvaně podívali a Harry dotčeně odvětil. „To byl jen vtip.“
   „Dost blbej vtip,“ vyprskla Hermiona.
   Harry protočil oči sloup a litoval toho, že vůbec něco řekl.
   „Koště a plášť máme u srubu, tak jdeme,“ řekl Ron, který se už očividně těšil do postele.
   „A co bude s Drápem?“ zeptala se Hermiona Hagrida při cestě ke srubu.
   „Nejspíš se ubydlí těsně u vokraje,“ řekl Hagrid zadumaně. „ne-li hned vedle mýho srubu, abych ho měl na vočích.“
   „Snad ho už nikdy nebudeme muset jít zachraňovat,“ řekl Ron naškrobeně.
   Došli ke srubu a teď se začali Hagrid a Harry dobře bavit, při pohledu na Hermionu a Rona jak se snaží vtěsnat se na koště a ještě alespoň trochu přikrýt pláštěm. Nakonec jim Hagrid a Harry pomohli a oni odletěli pryč.
   „Harry… zapomněl jsem ti poděkovat,“ řekl nakonec Hagrid.
   Harry se pousmál a přátelsky Hagrida poplácal.
   „Jsi můj přítel,“ řekl mu.
   „To si piš… “ usmál se také Hagrid. „A teď šup na kutě, nebo tě tam vodtáhnu jak vánoční stromek.“
   Harry se zazubil, počkal až bude čistý vzduch a jako zářící Pegas zamával křídly a vyšvihl se nahoru na Astronomickou věž.
   Po asi pěti minutách se tam objevila Hermiona v plášti a s plánkem v ruce a stěžovala si, že Seamus a Dean jim zavřeli okno, takže jim to chvíli trvalo.
   Nakonec se oba dva přitiskli k sobě a schovali pod neviditelný plášť. Podle toho jak okolí vypadalo muselo být už opravdu pozdě v noci. Jediná světlá stránka toho byla, že příští den je sobota a budou si moci přispat.
   Opatrně přešli temný hrad až k umývárnám, oba dva se pečlivě omyli a pak už přešli schovaní až k Buclaté dámě. Harry využil toho, že má černou kapuci na pláštěnce, takže mu neviděla do tváře a hlubokým hlasem řekl: „Gravis tempus.
   Buclatá dáma si ho podezíravě prohlížela až málem spadla z křesla a nakonec svůj obraz odklopila. Hned na to Hermiona do té doby skrytá kvůli Buclaté dámě v neviditelném plášti Harryho přikryla a oba dva vpluli neslyšně do společenské místnosti.
   To, co následovalo, to by nejraději Harry vyškrtl z téhle knihy.
   V místnosti totiž právě Dobby sbíral všechny poschovávané čepičky, šály a ponožky…
   Oba dva byli neviditelní pod pláštěm, avšak Harry hned, jak to spatřil Hermionu silně popadl a držel jí za pusu. Ta sebou nepříčetně mlátila a snažila se mu vztekle vzepřít, hučela až si toho maličký skřítek všiml a zamyšleně hleděl do prázdna.
   Jenže to už Dobby vzal poslední ponožku a vyběhl ze společenské místnosti. Harry opatrně sundal ruku z Hermioniných úst a shodil ze sebe plášť. Pak se opatrně podíval na svou kamarádku, která se tvářila, jako kdyby právě dostala mrtvici.
   „To… to… to… to… to…“
   „To byl Dobby,“ řekl konečně Harry a s obavami se díval na Hermionu, které nejspíš tenhle šok pro dnešek opravdu stačil.
   „Ten, za koho bojuji mě tady…“ říkala potichu a beze výrazu jako kdyby jí někdo ukradl mozek. „asi si půjdu lehnout.“
   „Asi bys měla,“ řekl Harry a prohlížel si jí od hlavy až k patě.
   Přes mrtvolný obličej vypadala jako figurína, kterou jim profesorka McGonagallová dává na hodiny Přeměňování.
   „Zkus se z toho vyspat, ano?“ řekl jí přívětivě Harry a promnul jí ramena v domnění, že tím uvolní její ztuhlost.
   „Půjdu si lehnout,“ řekla znovu jako robot.
   „Ano… to bys měla,“ řekl Harry.
   Hermiona se zase jako robot otočila a začala vyšlapovat schody vedoucí do dívčích ložnic.
   Harry si povzdechl a uvědomil si, že se musí udělat osobním strážcem Dobbyho, jinak skřítek tohle pololetí nepřežije. Vzal koště i plášť a přešel ke schodům do chlapeckých ložnic. Když už se chystal vystoupat nahoru, průlezem prolezl do společenské místnosti Felix a rozhlédl se po místnosti.
   „Zase mi tu t-t-t-en s-s-skřítek nic n-n-nenechal,“ postěžoval si.
   Harrymu se skoro protočily panenky, věděl, že kdyby se Hermiona dozvěděla, že i Felix šel po jejích ponožkách a čepičkách, tak by jí už opravdu museli poslat na psychiatrii.
   Vystoupal nahoru do ložnice, kde už všichni spali, takže hned zalezl do postele, odložil brýle a zhluboka vydechl, jako kdyby tím chtěl ze sebe dostat všechny starosti a myšlenky, pochyboval však, že ho spánek tak rychle přemůže, když jich měl hlavu plnou. Zato od sousední postele se už dávno ozývalo pravidelné oddechování unaveného Rona.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: