Gramatické chyby
Opraveny
Matěj Pospíchal
Stran-16 | Čteno 2889x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 51.


Nápoj lásky

„Cože, ona ho viděla?“ vyhrkl ráno Ron, když mu Harry řekl pravdu o včerejší noci.
   „Jo… proto bys mohl být na ní dneska… trochu milý,“ naznačil mu Harry, když si stlal postel.
   „Chudák Dobby,“ hlesl Ron.
   „A co Hermiona?“ zastal se jí Harry. „Jen si to představ, celé dny…, co dny, měsíce a roky sedíš po večerech v křesle a pleteš jako blázen pořád jedno a to samé a teď zjistíš, že to všechno bylo k ničemu.“
   Ron se při stlaní zarazil a uvědomil si to. Chvíli o tom přemýšlel a pak bolestivě řekl.
   „Víš jak nás teď bude mučit, když nebude moci plést?“
   „Čekal bych, že se jí zastaneš, když jí tajně miluješ,“ pousmál se Harry.
   „Hele, přestaň s tímhle,“ řekl mu naškrobeně Ron a začal se červenat.
   „Nevím, proč to tak skrýváš, vždyť je to vidět z tvého chování pokaždé, když jseš s ní,“ pravil Harry.
   Ron se snažil dělat, že neví o čem to mluví, ale uši měl už dávno rudé jako rajská omáčka.
   Dnes byla díky bohu sobota a tím pádem i dva dny volna před sebou. Navíc Harry a Ron už vstávali jako poslední, protože včerejší den byl dosti náročný. Avšak nepřekvapilo je, že dole ve společenské místnosti už sedí Hermiona a zaraženě kouká do krbových uhlíků.
   „Byla jsi už na snídani?“ zeptal se Harry, když se oba u ní zastavili.
   Hermiona zakroutila hlavou, měla vykulené oči a obličej absolutně bez výrazu. Stále jen mlčky hleděla do krbu.
   „Tak pojď,“ vyzval jí Ron.
   Hermiona však znovu letmo zakroutila hlavou a nespouštěla uhlíky v krbu z pohledu.
   Harry si povzdechl, chytl jí za ruku a vyhoupl na nohy.
   „Pojď, potřebuješ se po tom včerejšku najíst,“ řekl jí a vedl jí k východu.
   „Hermiono propána musíš se vzpamatovat,“ naléhal na ní Harry, když vycházeli průlezem v obraze a za nimi se objevil Felix, nenápadný jako duch.
   „To nejde,“ hlesla neslyšně.
   „Dobby to ale dělal pro dobro školy,“ začal Ron. „skřítci totiž odmítli kvůli tomu oblečení u nás uklízet, proto to oblečení bral, to nedělal pro svou vlastní potřebu.“
   „Vy jste to věděli,“ hlesla zase neslyšně.
   „Jo…“ pravil teď také neslyšně Harry. „a neřekli jsme ti to právě z toho důvodu, že bys takhle reagovala… jen se na sebe podívej, jseš úplně bez života.“
   „Jen se moc nesměj ty…!“ křikl z ničeho nic Ron.
   Procházel totiž kolem nich hlouček studentů a usmívali se na Hermionu a Rona.
   „Nech je být, to nezměníš,“ řekl Harry, měl už s tím své zkušenosti.
   Vlastně se na něj někdy taky takhle usmívali, jako kdyby s někým chodil.
   „AU!“ křikl Harry a chytl se za hlavu.
   „Co je?“ vykřikli oba jeho kamarádi současně.
   „To ta hlava, bolí čím dál víc,“ řekl Harry, bylo to jako kdyby mu jí někdo stále svíral v mohutném svěráku a nechtěl povolit.
   „To ta jizva?“ zeptala se hned Hermiona a rázem zpozorněla.
   „Ne… tohle je něco jiného,“ řekl jim. „Objevuje se to pokaždé, když myslím na něco ohledně toho prstenu a tak podobně, jenže je to stále silnější.“
   Ron a Hermiona se na sebe s obavami podívali a Hermiona mu našeptala. „Musíme něco vymyslet.“
   Ron hned zakrytě přikývl a dělal jakoby nic.
   Následně ještě s bolavou hlavou Harry a jeho přátelé zamířili do Velké síně, kde už nebyli skoro žádní studenti.
   „Jak to, že chodíte po škole bez doprovodu?“ ozval se jim zlostný hlas za zády.
   Všichni se ohlédli, stál tam Snape a tvářil se, jako kdyby právě koukal na sto let starou sekanou.
   „No… my jsme prefekti,“ vyhrkl hned Ron.
   „A to má jako znamenat co, Weasley?“ zeptal se úlisně Snape.
   „Pokud se nemýlím,“ vložil se do toho drze Harry. „prefekti můžou udělovat povolení a doprovázet studenty, a jestli si dobře pamatuji, tak mě dali svolení oba dva a oni si dali svolení navzájem, takže máte ještě nějaké otázky, pane profesore?“
   Oba dva jeho kamarádi se na něj vystrašeně podívali, bylo to z důvodu toho, co mu Snape teď udělá.
   Snape se zase naklonil k Harrymu štítivým pohledem a odhláskoval mu. „Mínus – dvacet – bodů.“
   Následně se s odfrknutím otočil a odešel z Velké síně.
   „Dokud bude ve škole Snape, bude vždycky počítadlo Nebelvíru na dně,“ řekl Ron, kterého to ani nepřekvapovalo.
   Harry zakroutil hlavou a pokračoval se svými kamarády ke stolu, letmo se ohlédl k Havraspárskému stolu a přejel pohledem po studentech, když ho znovu praštila do hlavy ta strašlivá bolest.
   „Co je zase?“ zeptal se ho Ron.
   „Už mě to vážně začíná štvát!“ postěžoval si Harry. „Nejraději bych si hlavu uřízl a nasadil si tam kus polena.“
   „Inteligence by byla stejná, co Pottere?“ ozval se za nimi Malfoy.
   „Ach jo, už zase místní ubožák,“ řekl Ron a hleděl na Malfoye jako před chvilkou Snape na ně.
   „Ty máš tak co mluvit, Weasley,“ vyprskl Malfoy. „Den, kdy začnou Weasleyovy konečně spát v oddělených pokojích, bude vyhlášený svátkem.“
   Následoval smích jeho dvou bodyguardů.
   „Jen idiot posuzuje lidi podle jejich bohatství,“ sykla na něj zlostně Hermiona.
   „Ty máš tak co říkat, Grangerová,“ uchechtl se Malfoy. „Však ta tvá postava tak obohacená nebyla.“
   Ronovi zrudly uši a rozzuřeně řekl: „Tak to jsi přehnal, Malfoyi.“
   „Nech ho být Rone!“ zarazil ho Harry a snažil se ho udržet, když se vedle Malfoye statně objevili Crabbe a Goyle a vyzývavě na něj hleděli.
   „To je pravda, nestojí za ty problémy,“ řekla Hermiona pomáhala Harrymu Rona uklidnit.
   Trojice se přesunula k Nebelvírskému stolu, který byl skoro už prázdný a hned se pustili do jídla.
   Oba chlapce ale překvapilo, když se Hermiona začala cpát jako zjednaná, nandala si obrovské porce, které schválně nechávala a stále čistila talíře, takže se na nich muselo objevovat nové a nové jídlo.
   „Hermiono, jseš v pořádku?“ zeptal se opatrně Harry.
   Ta se na něho zlostně ohlédla a s plnou pusou přikývla.
   Ron si s Harrym vyměnili zmatené pohledy a sledovali, jak do sebe láduje celé kvanta jídla a schválně nechává nedojedená sousta.
   „Hermiono, má to snad být pomsta těm domácím skřítkům?“ zeptal se Ron.
   „Jo, přesně tak,“ přitakala a nabrala si novou porci ovesné kaše.
   „Vždyť si je ale přece jako jediná stále chválila a zastávala se jich,“ řekl Harry.
   „F tím uf je konef.“ pravila s plnou pusou a ládovala do sebe další sousta.
   Následně je začalo pozorovat i zbytek lidí ve Velké síni a její kamarádi se začali tvářit trapně, Harry se rozhlížel po všech, kteří na ně teď koukali, včetně jedné…
   Znovu ho práskla bolest do hlavy, až málem bolestí zakřičel, ta bolest mu šla na nervy a přímo mu třeštila celou hlavou.
   „TAK PŘESTAŇ UŽ!“ zařval na Hermionu, které strachy vypadl kus toastu z pusy.
   Všichni na něj teď pohlédli, jako kdyby na jejich stole něco bouchlo.
   „Hleďte si svýho!“ křikl na ně Harry a následně se otočil už s tichým hlasem na Hermionu. „Heleď se, tohle nejseš ty, ty nemáš skřítky nenávidět. Pravá Hermiona se jich vždycky zastávala a žádná takováhle pitomost by jí nezastavila… bože, vždyť jsi to dotáhla i na ministerstvo, tak se konečně vzchop.“
   Hermiona odložila kus toastu a zničeně se opřela o židli.
   „Když já jsem se tak snažila,“ hlesla zklamaně. „A oni mě zatím …“
   „Tak jim musíš dokázat, že se mýlí,“ naléhal dál Harry. „Pravá Hermiona by to ze SPOŽÚSem nikdy nevzdala.“
   „Asi máš pravdu,“ řekla mu a s odporem se dívala na hory jídla před sebou. „Oni mě ale nenávidí.“
   „Říkám ti, abys to nevzdávala, sice nám tím všem lezeš na nervy, ale to jsi ty, Hermiona,“ řekl Harry s úsměvem, který mu oplatila. „Pro mě za mě jim třeba dej Nápoj lásky, aby tě milovali, ale nevzdávej to.“
   Hermiona se pousmála a pak náhle zkameněla. Najednou pevným pohledem hleděla do stolu a oba dva slyšeli, jak jí v hlavě šrotují myšlenky.
   „Stalo se něco?“ zeptal se jí Harry.
   „Harry, ty jsi génius,“ řekla mu. „No jasně! Rone, už jsi dojedl?“ zeptala se.
   „Už dávno,“ odvětil.
   „Harry, omluv nás,“ vyhrkla Hermiona, popadla Rona za ruku a uháněla s ním ven z Velké síně.
   „Co se děje?“ řičel za ní udýchaně.
   „Nápoj lásky!“ řekla Hermiona.
   „A co?“ nechápal Ron.
   „Bože, to jseš tak zabedněnej?“ utrhla se na něj.
   Ronovi se náhle rozšířily zorničky a zatvářil se užasle.
   „Ty chceš…“
   „Přesně,“ vyhrkla radostně. „Za pokus to stojí, nemyslíš?“
   „A myslíš, že to bude pak s Harrym a Cho stejný jako před tím?“ zeptal se jí ještě s obavami.
   „Jak jsem řekla, za pokus to stojí,“ řekla mu s úsměvem, drapla ho za hábit a hnala se s ním do knihovny.
   Harry zatím ve Velké síni marně bojoval s bolestí hlavy, která ho zase přepadla, když se po odchodu svých přátel rozhlížel po studentech. Usilovně přemýšlel čím to je, ale čím víc na to myslel, tím víc ho hlava bolela nesnesitelným způsobem.
   Pak si všiml, jak z Velké síně odchází Lexter, možná proto, že mu bolest zatemnila mozek, možná kvůli ničemu jinému, avšak hnal se za ním přes celou Velkou síň, až ho nakonec dohnal u schodiště ve Vstupní síni.
   „Pane profesore, prosím vás…“
   „Co zase chcete, Pottere?“ utrhl se na něj Lexter nevraživě.
   „Strašlivě mě bolí hlava, úplně přestávám myslet, je to k zbláznění, můžete mi prosím pomoct?“ úpěl bolestí.
   Lexter na něj ze začátku pohlédl s pochopením, pak se ale rázně zapřel a řekl mu přísným tónem.
   „Pokud vám něco je, zajděte si s tím za madam Pomfreyovou, já nejsem žádný lékař.“
   „Pane profesore,“ zarazil ho ještě Harry. „slíbil jste mi, že když mi pomůžete, že společně Voldemorta porazíme… já vás potřebuju, potřebuju vaší pomoc,“ naléhal na něj.
   Lexter se zatvářil až příliš předstíravě a nesmlouvavě řekl.
   „Vám už se nedá pomoci, Pottere.“
   Následně se otočil a zanechal Harryho svému osudu ve Vstupní hale.
   Hermiona a Ron potají strávili velkou část dne hledáním v knihovně, Harrymu připadalo divné, že s tím Ron tak souhlasil, takže strávil odpoledně s ostatními z Nebelvíru za častého a nesnesitelného bolení hlavy.
   Hermiona si stále stěžovala na bolest břicha a občas se jí dokonce chtělo zvracet, takže se od ní raději Ron trochu vzdaloval.
   Ovšem následně našli to, co potřebovali.

   S novými problémy, které se na Harryho přehouply, že přehoupl i měsíc leden na únor. Poměry ve škole se však za poslední dva nebo tři týdny nezměnily.
   Hned v pondělí se Harry zase zastával Nevilla, na kterém si zase Snape vyléval vztek. Samozřejmě kamínky z počítadla Nebelvíru opět ubyly, takže se nebylo čemu divit, když jich tam už příliš nezbývalo.
   Neville se však po zbytek dne bavil s kamarády a občas utekl pryč z Nebelvírské společenské místnosti a jen naše trojice věděla kam.
   Harryho však stále trápila bolest hlavy, za ty týdny se jeho chování změnilo v dosti silnou mrzutost a nevraživost, protože mu bolest ovlivňovala i nervy. Vždy večer, když zjistil něco víc o tom prstenu, či dívce, která na něj občasně hleděla, tak hned druhý den měl v hlavě vymeteno a zbyla mu tam jenom ta hrozná bolest, která ho zužovala přes celé ty týdny.
   Ovšem nemohl si nevšimnout Rona a Hermiony, kteří si stále někam jeden po druhém, nebo společně, odbíhali, jako kdyby někde něco zapomněli. Pořád si o něčem mezi sebou šuškali a mrkali přitom očima po Harrym, který dělal, že to nevnímá, i když to moc dobře viděl a začalo mu to po chvilce lézt na už tak přetěžované nervy.
   Co se ale nezměnilo bylo počasí a famfrpálové tréninky, opravdu v tuhle roční dobu stále jen lilo, zvláštní bylo, že kapky deště měly načernalou barvu stejně tak černého nebe, které stále bylo zatažené a slunci neprostupné. Dým z toho oblouku u Zmijozelova spolku stále vycházel zpod závěsu a stoupal v gigantickém a strašidelném víru k nebi, kde špinil mraky a oblohu.
   Stejně na tom byly i vraždy, výhružky, zmizení a podplácení na ministerstvu, v novinách o tom byly zprávy každý den a každý den zde byly i rady a pomoc pro kouzelníky před smrtijedy a jejich Pánem. Ovšem veřejnost začínala propadávat panice, protože ani jeden napadený zatím nepřežil, jako kdyby ministerstvo tomu nepřibíralo nějaký zvláštní zájem, stále jen upozorňovalo, že dělají co je jejich silách, aby zabránili dalším zločinům, ale hodně lidí moc dobře vědělo, že situace se jim vymkla z rukou, dokud nebude na ministerstvu nastolen přísný řád, aby se odstranilo podplácení a výhružky.
   Ve škole se studenti přeli o všechny možné informace a domněnky, v knihovně i přes protest madam Pinceové vznikaly diskusní spolky, ve kterých se probíraly zprávy dne.
   Avšak zdálo se, že Hermiona náhle po té snídani rázem zapomněla na skřítky, pletení i všechno kolem a věnovala své úsilí jen učení, čtení a tomu něčemu, co před Harrym oba jeho kamarádi tajili. Harry se schválně neptal, protože mu to připadalo zvláštní. Poznal totiž když před ním tají některou důležitou informaci, ale tohle bylo něco jiného, oni se přitom šuškání usmívali, jako kdyby se nemohli dočkat až se to, co chystají stane, proto Harry se jich nehodlal ptát, pojednou si začal dokonce myslet, že se jedná o jakési překvapení, tak jim nechtěl kazit příjemnou náladu.
   Ta jeho se však zase pohybovala s bolestí hlavy pod bodem mrazu, stejně jako od listopadu minulého roku. V hloubi srdce cítil, že mu něco chybí, něco co stále a stále mizí v dálce, co stále je zamlženější a méně rozpoznatelné, něco co v něm ale zanechalo hlubokou ránu, kterou nezahojí ani čas. Samozřejmě, když na to začal myslet, tak ho hned začala bolet hlava strašlivou palčivou bolestí, takže po pár týdnech se měnila i jeho nálada.
   Ve čtvrtek druhého týdne v únoru se zvláště cítil pod psa, nejen proto, že dneska zažil čtyři hodiny se Zmijozelem a hlavně odporným Malfoyem, ale také proto, že ho hlava bolela snad nejvíc.
   Zato Ron a Hermiona jak to tak vypadalo byli s tím svým plánem hotovi, alespoň to podle jejich chování Harrymu připadalo.
   „Nechtěl jsem nic říkat, ale co to spolu chystáte?“ odhodlal se Harry k otázce, když seděli u večeře ve Velké síni.
   „Nic, co bychom jako měli chystat?“ optal se nenápadně Ron.
   „Děláte to už několik týdnů, co to je?“ ptal se dál Harry.
   „Nic… že jo Hermiono,“ odvětil Ron a Hermiona hned zbrkle přitakala.
   „To jsem vás s tou vaší tajnou láskou tolik popohnal?“ zeptal se Harry s úsměvem.
   Oba se na sebe podívali a Hermiona pak po chvilce přemýšlení řekla.
   „Ano, jo, tím to bude,“ řekla, ale její tón nezněl moc přesvědčivě, spíš jako že bude souhlasit i s tímhle, aby nemusela říkat pravdu.
   Harry si je ještě naposledy přejel podezíravým pohledem a začal se bavit s Ginny a Deanem na druhé straně.
   Po chvilce Ron a Hermiona s úsměvem spiklenecky vyběhli z Velké síně. Harrymu to připadalo náramně podezřelé a začal přemýšlet, co mají asi tak v plánu.
   „Kam to běželi?“ zeptala se Ginny.
   „To nevím,“ odvětil Harry. „pořád si něco šuškají a mě nic neřeknou.“
   Ginny se uculila významným pohledem a pokračovala v povídaní s kamarády. Harry se zase rozhlédl po Velké síni a když dospěl pohledem k Havraspárskému stolu, tak ho zase šíleně chytila hlava a pulzovala mu bolestí. Opřel si jí tedy o ruce a křečovitě svíral víčka, jak ho hlava mučila.
   „Harry?“ zeptal se někdo za jeho zády.
   Harry se otočil, Ron tam na něj koukal pohledem, jako kdyby právě čekal na další zápas Kudleyských kanonýrů, svého nejoblíbenějšího famfrpálovému týmu.
   „Co je?“ zeptal se Harry.
   „Mohl bys jít se mnou?“ odpověděl Ron otázkou, jako kdyby se jednalo o prostou formalitu, aby nevzbudil dojem.
   Harry si povzdechl a přemýšlel, co to na něj zase zkouší, vstal a vykračoval z Velké síně za Ronem, který stále měl nutkání přidat do kroku. Došli na jakousi opuštěnou chodbu a Ron se zastavil ze slovy.
   „Počkej tady.“
   „Hele Rone, co to má znamenat?“ zeptal se nejistě Harry.
   „To uvidíš, jen nám to nezkaž,“ řekl Ron a vyběhl z chodby zpátky na schodiště dolů do Velké síně.
   Harry nejistě postával u stěny chodby a snažil se přemluvit svou bolavou hlavu, aby už dala pokoj, navíc ho tady jeho přátelé otravují s takovými pitomostmi, to se mu snad jenom zdá, nebo co.
   „Harry?“ ozvalo se.
   Harry se otočil, vedle něho stála Hermiona a příjemně se na něj usmívala.
   „Prozradíš mi, co se tady děje?“ zeptal se naškrobeně.
   „Brzy se to dozvíš, neboj,“ řekla mu nedočkavě. „Tak kde sakra je?“
   „Ty myslíš Rona?“
   „Jo… měl tu už být, to mu to tak trvá.“
   „Co to máš v ruce?“ zeptal se Harry, když spatřil jak Hermiona drží malou pohárovitou lahvičku.
   „To nic není,“ řekla ledabyle.
   Harry si povzdechl a měl nutkání odsud zmizet jak nejrychleji to šlo.
   „No konečně,“ řekla Hermiona, když zaslechla spěšné kroky po schodech.
   Záhy se objevil za rohem Ron a přikývl jí.
   „Tak jo?“ zeptala se Rona.
   „Vždyť jsem ti naznačil…“ řekl Ron a znovu kývnul.
   „A kdo se v tom má vyznat, ty pořád kejváš hlavou,“ řekla mu káravě Hermiona.
   „A ty si pořád na něco stěžuješ,“ řekl jí na to Ron.
   „Protože mám vedle sebe nemehlo, jako jsi ty,“ odvětila.
   „Já nejsem nemehlo, pomáhal jsem ti jak to jen šlo,“ řekl jí na to uraženě.
   „Taky jsme to málem kvůli tobě zkazili…“
   „O co se tady jedná?“ zeptal se Harry stojící za Hermionou.
   Oba dva se na něj podívali a váhali co řeknou, ale v tom se v rohu chodby za Ronem objevila Cho. „Harry, to jsi ty?“ zeptala se ho.
   V tu chvíli Harryho popadla taková hrozná bolest, že narazil na Hermionu stojící před ním, která obsah lahvičky vylila Ronovi do obličeje.
   Harry se přitiskl na stěnu a snažil se nevnímat palčivou bolest, kterou mu hlava způsobovala. Úplně mu zastínila mysl a tak se stále jenom držel za hlavu. Cho přešla k němu a s obavami na něj koukala, jako kdyby mu chtěla pomoci, ale nevěděla jak, jenže v tu chvíli se probral i Ron z jakéhosi šoku.
   Podíval se na Hermionu a vykulil oči, tvářil se jako kdyby uviděl anděla.
   „Ale ne,“ hlesla Hermiona a chytila se za hlavu.
   „Hermiono, už jsem ti řekl, jak ti to dneska sluší?“ řekl jí gentlemanským tónem.
   „Ne… to jsi mi neřekl nikdy,“ odpověděla Hermiona a nevěděla kam koukat dřív, i Harry a Cho teď pohlédli na dvojici nechápavými pohledy.
   „Byl jsem oslepený tvou krásou,“ řekl Ron a padl Hermioně k nohám.
   „Rone vstávej,“ řekla mu a začala se červenat.
   „Jsi světlem v mých nocích, hlasem v lesním tichu a konvalinkou na rozkvetlé louce, prosím…“ řekl Ron zasněným tónem a natáhl k ní ruku. „Topím se v tvé lásce nekonečné a tak jen jedno přání by si mé srdce přálo, aby to tvé o mě navždycky stálo…“
   „Jestli jste mě zavolali jenom proto, abych Harrymu způsobila bolesti“ řekla Cho naštvaně. „a kvůli nějakému… bláznivému vyznání lásky, tak promiňte, ale nemám zájem.“
   Následně se otočila a odešla pryč, Harrymu se rázem začalo dělat lépe, přesně s tou chvílí z Velké síně začali vycházet studenti do svých společenských místností.
   „Rone, prosím tě, musíš vstát,“ řekla mu Hermiona a tahala ho na nohy.
   „Před tvýma nohama budu klidně navždy klečet, raději než stovky let bez tvé lásky brečet,“ řekl Ron básnickým tónem.
   „To snad ne,“ hlesla Hermiona sklíčeně. „Proč se tohle musí stát zrovna mě?“
   „Ty jsi má vyvolená, ty jsi mé světlo v nočním nebi, ty jsi…“
   „Já jsem ta, která ti dá přes pusu, jestli se okamžitě nezvedneš!“ řekla mu.
   „Láska bolí, já to vím, avšak já stále o tobě jen sním…“
   „Harry, pomoz mi, prosím,“ žadonila Hermiona.
   Harry se odlepil od stěny, ještě stále se mu motala hlava, ale z Ronových řečí se mu hned rozsvítilo a zvedl ho na nohy. Ron však uskočil, padl na jedno koleno, druhé vykročil jako kdyby se chystal vstát, takže byl v dosti trapném postoji a s rukou zasněně k Hermioně začal:

Oh, Hermiono má krásná,
já miluji tě tak,
že každá vteřina je vzácná,
promarnit ji jen tak.

Ty jsi moje síla,
kvůli které mohu žít.
To ty jsi moje víla,
kterou bych tak chtěl mít.

Tvůj polibek by byl nevinný,
ačkoliv by trval setinu vteřiny,
pro mne by byl jediný,
o kterém bych snil celé hodiny.

Oči máš jako rajský květ
a voníš jako růže snědá,
to s tebou se mi točí svět,
já jinou už víc nehledám.

Má láska k tobě se nedá popsat slovy,
milovat se s tebou, to je můj sen.
Přinesl bych ti i modro z oblohy,
nechci nikoho jiného, než tebe jen.

Točí se mi štěstím hlava,
dech se mi zastavuje v hrdélku,
když přede mnou stojí tvá postava
a já vidím tvou hezkou pr...


   „PŘESTAŇ!“ zařvala na něj Hermiona rudá od hlavy až k patě.
   Zároveň se na chodbě rozlehl potlesk, protože tam stálo několik desítek studentů, kteří Ronovi nadšeně tleskali a mávali, jenže ten stále zasněně klečel před Hermionou.
   „Jestli tohle je ten vtip, který jste pořád přede mnou skrývali, tak mi to nepřipadalo směšné,“ řekl Harry vážným tónem, otočil se a odešel stejným směrem jako předtím Cho.
   Hermiona se na něj ještě úzkostlivě podívala, jak odchází pryč a pak naštvaně koukla na Rona.
   „Koukej se vzpamatovat nebo uvidíš,“ řekla mu přísně.
   „U srdce mě bolí, když tvá duše se zlobí, prosím odpusť mi mé hříchy, já přetékal jsem pýchy, ale teď…“
   „Přestaň!“ křikla na něj, teď už opravdu naštvaně. Pak si k němu taky klekla a řekla mu: „Zkazili jsme to. Oba dva jsou naštvaní a ty tady ze sebe děláš idiota před celou školou. Ten nápoj lásky nebyl tak silný, aby ti znemožňoval logicky myslet.“
   Následně se naštvaně narovnala a spěchala za Harrym.
   V sovinci už byla tma, stejně jako po celém hradě, Hedvika však byla ráda z občasné návštěvy, kterou ji Harry občastoval, jako právě teď. Seděla na parapetu okna a nechala se Harrym drbat pod zobákem.
   Alespoň že ona měla dobrou náladu, když jí sám Harry neměl. Velká část jeho já chtěla tu bolest překonat, jenže to bylo strašlivě těžké, ne-li nemožné.
   Bylo mu smutno po blízké duši, které by se mohl vyzpovídat a svěřit se. Která by ho trpělivě vyslechla a povzbudila, bůh ví že takovou už jednou měl, ale někde jí ztratil…
   „Harry, je mi to opravdu moc líto,“ řekla mu Hermiona za zády, když také vešla do sovince.
   „To je dobrý,“ řekl Harry smutně.
   Hermiona přešla až k němu k oknu a pohladila Hedviku po křídlech.
   „Něco mi chybí, Hermiono,“ řekl Harry.
   Pohlédla na něj a chápavě pokývala hlavou.
   „To jsem právě chtěla vyřešit…“ začala. „byl to nápoj lásky, měla ti ho dát Cho, ale sám víš jak to dopadlo.“
   „Cho?“ podivil se Harry.
   „Ta holka co se tam objevila, pamatuješ?“ připomněla mu.
   „To byla ona?“ zeptal se a Hermiona přikývla. „Jak se v tom má člověk vyznat? Pokaždé když na něco podobného začnu myslet, tak mě strašlivě bolí hlava.“
   „Chtěla jsem ti jen pomoct,“ řekla mu a vyklonila se z okna, aby nabrala čerstvý studený vzduch.
   „Myslel jsem si, že jsi to ty,“ řekl Harry. „Že ty mi tolik chybíš, ale… to ne…“
   Hermiona pokývla hlavou a s pochopením na něj hleděla.
   „Někdo mi chybí, někdo… jsem rád že vás mám, jako přátele, ale…“ Harry se úzkostlivě rozmýšlel jak to říct. „myslím tím někoho blízkého… někoho jako…“
   „Máma a táta?“ doplnila ho.
   Harry smutně zakabonil tvář a odvrátil pohled, nechtěl aby ho Hermiona viděla v takovémhle stavu.
   „Nemám nic…“ hlesl smutně Harry. „měl jsem v životě pár lidí, kteří mi je nahrazovali… ale všichni jsou mrtví nebo se mnou nemluví,“ řekl dál třaslavým hlasem a stále měl odvrácený obličej. „Celý život jsem vyrůstal v rodině, která mě za srdce nenáviděla,“ vyprávěl vzlykavě. „Necítili ke mně nic jiného, než jen zlost a nenávist, nic jiného… každé dítě si přálo v dětství pod stromeček autíčko, nebo panenku Barbie…, a já jsem si jako jediný přál, aby mě někdo měl rád…“ řekl pomalu a utřel si slzu. „Abych měl někoho blízkého. Někoho, komu na mě bude záležet.“
   Odmlčel se a koukal přitom na Hedviku, která na něj hleděla svýma pronikavýma očima.
   „Víš jaké to je vyrůstat bez rodičů u někoho, kdo tě nenávidí?“ zeptal se jí.
   Hermiona na něj úzkostlivě koukala a nevěděla co říct.
   „Když si vzpomenu, kolik dětí ve škole si přálo tolik blbostí, tolik pitomostí… které se jim klidně mohly splnit, a já jsem si přál jednu jedinou prostou věc…, která se mi nikdy nemohla vyplnit,“ a znovu si utřel uplakanou tvář. „Asi jsem prostě moc velkej citlivka, možná že si ani nemám na co stěžovat…“
   „To není pravda,“ řekla mu na hned Hermiona.
   Harry se na ní otočil a pohlédl jí do tváře.
   „Já už nechci takovýhle život,“ řekl se steskem.
   „Já tě chápu,“ řekla mu na to a pevně ho objala.
   „Alespoň, že mám vás,“ řekl Harry a objal jí také. „Bez vás bych vážně už tady nevydržel.“
   „Máme tě rádi, Harry,“ ujistila ho Hermiona.
   Jako kdyby jejich objetí Harrymu nahrazovalo ztracenou oporu, kterou mu jakási duše v minulosti dodávala, Harry teď doslova cítil, jak má Hermionu rád a že jí považuje za svou nejhodnější sestru, jakou si vůbec může přát, stejně tak jako Rona považuje za svého bratra.
   Možná, že mu zase pláč dodal sílu, nebo to, že si někomu vylil svou duši, ale v tu chvíli bolest hlavy ustala a Harry málem při objetí Hermiony tím pocitem usnul, cítil jak je mu hned líp v přítomnosti někoho, kdo ho má opravdu rád a kdo chápe všechny jeho starosti a problémy… byli si s Hermionou už tolik blízcí.
   Nakonec se od sebe odlepili a Harry zahlédl na tváři Hermiony také slzy, také jí ho bylo líto, možná proto, že už konečně pochopila všechny jeho problémy a zakletí, které leží na jeho bedrech.
   „Mimochodem, Lexter ještě nezemřel,“ řekla mu.
   „Ale nemluví se mnou,“ řekl odevzdaně Harry.
   „Pamatuješ si na Erisedský hvozd a na Azkaban?“ řekla mu. „Na dva úplně odlišné světy, jeden je to největší zlo na světě a druhý zase ráj na zemi, před těmito světy se naše problémy zdají nicotné.“
   „Co tím myslíš?“ zeptal se Harry.
   „Pamatuješ si na to ráno, před pár týdny?“ připomněla mu. „Jak jsi mi říkal, abych nevzdávala své snažení se skřítky?“
   „Abych to nevzdal,“ napadlo Harryho.
   „Já jsem to nevzdala a dokázala jsem něco.“
   „Vůle a láska,“ připomněl si Harry slova Elvíry z Erisedského hvozdu.
   „Stejně tak i Brumbál mi říkal, abych nevzdávala naději a vidíš…“ řekla mu. „nevzdala jsem… jsi tu.“
   Harry bez váhání a odpovědi se otočil a rázně vyšel ze sovince, měl v hlavě jedinou myšlenku, aby byl Lexter zase jeho přítel, aby měl zase někoho, kdo znal jeho rodiče, aby měl zase někoho, komu by mohl věřit v boji proti Voldemortovi.
   Procházel hradem s takovým odhodláním, jaké v sobě už dlouho neměl, musí mu přece domluvit, že být takhle svazován Voldemortem je pitomost, musí mu to oba dva dokázat ať to stojí, co to stojí.
   Došel ke dveřím učebny Obrany proti černé magii a zaklepal na ně.
   Když nikdo neotevíral, vrazil do nich a šinul si to přes celou učebnu až ke vstupu do kabinetu po schodech nahoru. Následně zaklepal i na tyto dveře a zvnitř se ozvalo. „Je otevřeno.
   Harry vstoupil, Lexter tam seděl nad nějakými pergameny a něco v nich pročítal, když zahlédl Harryho, tak jako by dostal hned popud se tvářit i chovat jinak.
   „Pane profesore, tohle už musí skončit,“ řekl Harry.
   „Nevím o čem to mluvíte,“ řekl Lexter nepřívětivě.
   „Moc dobře víte,“ řekl mu na to odhodlaně. „Voldemort nám málem zkazil život, když Rona, Hermionu a mě poštval proti sobě, ale my už víme jaká to byla pitomost, do té doby, dokud si budeme navzájem důvěřovat a spoléhat se na sebe, tak je za co bojovat proti zlu.“
   Lexter si povzdychl, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pak je znovu otevřel a řekl Harrymu zlým hlasem.
   „Pokud jste mi nic nechtěl říct, tak odejděte.“
   „Neodejdu,“ řekl rázně Harry. „Nabalte mi klidně celé pololetí trestů a sundejte mi třeba i stovky bodů, i když by jste ani už nemohl, protože Nebelvírské počítadlo je skoro prázdné, zkrátka neodejdu.“
   Lexter si znovu povzdychl a snažil se na něco přijít, jak ho odtamtud vyhnat.
   „Za poslední roky se mi celý život obrací vzhůru nohama,“ pokračoval Harry. „umírají mi blízcí a dozvídám se, že budu umírat i já, což se každý rok také děje. Kromě Rona a Hermiony nemám žádné blízké, ti kteří se občas naskytnou pak zemřou, nebo se z nich stanou vlkodlaci a vrazi. Prosím…“
   „Tady není o co prosit,“ řekl Lexter a začal se neklidně vrtět na křesle.
   „Tohle je můj poslední pokus přemluvit vás,“ řekl mu Harry vážným tónem. „Jestli to nevyjde, tak moc dobře víte, že tenhle rok nepřežiju, to vím, Voldemort mi to řekl, nevím kdy ale řekl,“ pravil důrazným tónem Harry. „Řekl jste, že proti němu budeme bojovat společně… já ho sám neporazím, potřebuji vaši pomoc.“
   Lexter na něj nerozhodně koukal, jako kdyby ho přemlouvali dva jeho nejmilejší s otázkou, s kým chce strávit zbytek života.
   Harry se k němu naklonil a ještě nakonec dodal.
   „Slíbil jste mi, že pomstíme naše rodiny,“ řekl Harry pevným tónem. „My čtyři jsme si dali slib, který mě celou tu dobu držel při životě, celou tu dobu jsem v hlavě slyšel ta slova, že se nikdy nevzdáme… a bude mě mrzet, když to vy vzdáte teď.“
   Následně se otočil a vyšel z profesorova kabinetu.
   Chodby hradu mu v tuhle noc připadaly celé nějaké omšelé a zašedlé bez života, nebo možná to byl jen jeho vnitřní pocit, který v sobě skrývá a který mu způsobuje tu příšernou bolest hlavy.
   Ve společenské místnosti bylo toho večera veselo, Hermiona hned jak vešla uprchla do dívčích ložnic a Ron sklesle seděl v křesle u krbu. Harry si sedl vedle něho a prohlížel si, jak vypadá člověk, který pronesl takové hlouposti před desítkami studentů.
   „Už jseš v pořádku?“ zeptal se ho Harry.
   Ron se na něj načertěně podíval.
   „Nejradši bych tu neseděl,“ řekl zachmuřeně. „Zjistil jsem, že jakmile se podívám na Hermionu, tak… tak se celej třesu, mozek se mi úplně změní, úplně žasnu nad její krásou, je tak krásná…“ náhle protřepal hlavou. „Co to plácám, krucinál,“ okřikl se a naštvaně se podíval na Harryho. „Už mi o ní nikdy neříkej, jasné?“
   „A jak to chcete vyřešit?“ zeptal se opatrně Harry.
   „Já nevím, hledal jsem s ní jen tenhle nápoj, protilék bude muset hledat sama, protože já bych to asi nepřežil,“ hlesl Ron. „je tak bystrá, tak inteligentní, já jí tak miluju…“ náhle se zarazil a s trapností se podíval na Harryho, uši se mu zčervenaly jako růže.
   „Nevím ale jestli ten protilék zabere, když jsi jí měl rád i před tím,“ pousmál se Harry unaveně.
   „Harry prosím… přestaň o ní mluvit, vždyť ona je tak překrásná a neodolatelná, nemůžu na ní přestat mysl… sakra krucinál!“ zaklel a začetl se do učebnic, které měl na stole.
   To, že se Ron svévolně začte do učebnic naznačovalo, že to myslí vážně, protože Ron a učebnice spolu moc nekamarádili.
   Zato Harry měl v hlavě pořádný zmatek, z jedné strany v ní měl nevyřešené informace, které potřebovaly nutně objasnit a z té druhé zase pocity, které neuměl vysvětlit. Jako kdyby pátým a šestým rokem dospěl natolik, že se v něm otevřely úplně nové citové stránky, které nebyly připravené na Harryho problémy, a myšlení na problémy vždy jen vyvolávalo další a další problémy, kterých měl už tak nad hlavu.
   Možná proto zaklapl knihy a učebnice o mnoho dřív a šel celý unavený a strhaný spát do postele s nebesy.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: