Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-34 | Čteno 3334x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 52.


Soubojnický klub

Počasí venku bylo tak zatažené, že by se nějakému velkému spáči ani nezdálo, že už je ráno. Žádné ranní paprsky slunce, ani modrá rozpálená obloha, nic, co by v tomhle nečase alespoň trochu připomínalo prosluněné zimní dny.
   Harry ještě chvíli bezmyšlenkovitě hleděl do okna, za kterým se teď jasně rýsovala zatažená tmavá obloha. Nějak se mu ani nechtělo vstávat, protože mu něco říkalo, že ho čeká těžký den. Už ani nedoufal, že Lextera přemluvil, nedoufal v nic dobrého, i když si pamatoval Hermionina slova o tom, že nemá ztrácet naději.
   Jeho spolubydlící se už začali celí rozespalí zvedat z postelí a mnuli si své zalepené oči. Jedině Ron nevstával, jen nehybně ležel na posteli a koukal vzhůru.
   Když ani po čtvrt hodině se nezvedl a Harry už byl dávno převlečený a měl ustláno, tak ho šel zvednout.
   „Řekni jim, že dneska se omlouvám z hodiny,“ hlesl Ron potichu.
   „I kdyby to šlo, tak pro to nemáš důvod,“ řekl Harry a shodil z něho peřinu.
   „Bože, to je zima!“ pookřál hned Ron a přejel mu mráz po zádech. „Vrať mi tu deku, nebo tu zmrznu.“
   „Co ti je?“ zeptal se Harry.
   „Zima mi je,“ zdůraznil Ron a pokynul na deku, kterou Harry držel v ruce.
   „Rone, co se stalo?“ ptal se dál Harry.
   Ron si povzdychnul a neochotně se posadil na posteli.
   „Dokážeš si představit, jak na mě teď budou koukat?“ zhrozil se. „Budu tam jako blázen a navíc jakmile uvidím Hermionu… tu krásnou Hermionu, tu nádhernou…“ náhle se zarazil a rozčílil. „vidíš, co to plácám za pitomosti!“ křikl. „Celou noc jsem kvůli ní nespal, pořád jsem na ní myslel jako nějakej idiot, jsem unavenej, utahanej, vyčerpanej a ještě k tomu naštvanej.“
   „A taky nepřevlíknutej,“ podotkl Harry a hodil po něm školní hábit.
   „Když ona je tak nádherná… prokristapána, můžeme se bavit o něčem jiném?“ pěnil Ron vzteky.
   „Jak si přeješ,“ odvětil Harry s úsměvem.
   „Ta pitomost s nějakým Nápojem lásky se může stát opravdu jenom mě,“ hlesl Ron a začal si stlát.
   „A co uděláš, až ji dole uvidíš?“
   „Budu rád, že jsem si za poslední dobu na tobě procvičil kouzlo Silencio.“ řekl naštvaně a vyšel z ložnice.
   Rychle ho ještě zastavil na schodech a připomněl mu, že se zapomněl převléknout a pak už oba dva kráčeli dolů do společenské místnosti.
   Jakmile studenti uviděli Rona, hned radostně vstali z křesel a židlí.
   „Rone, řekni nám básničku!“, „Rone, slož pro mě taky jednu!“, „Rone, zarecituj nám!“, „Nějakou básničku!“, „Jen jednu, jen jednu jedinou básničku!“
   „Dejte mi pokoj!“ křikl Ron nevrle a sklátil se do křesla u krbu, Harry se posadil vedle něj a probíral si dnešní učebnice.
   „Ale ne, už jde,“ hlesl asi po pěti minutách Ron.
   Harry se ohlédl za sebe, ze schodů do dívčích ložnic právě šla Hermiona a opatrně se rozhlížela po místnosti, jakmile spatřila Rona, tak ztuhla a nejistě na něj koukala.
   „Jen pojď, on tě neukousne!“ zavolal na ní s úsměvem Harry a koukal, jak se Hermiona přibližuje ke křeslům u krbu.
   Sedla si do třetího křesla a opatrně koukala po Ronovi, jestli se s ním něco nestane. Ten po chvilce mumlání začal:
   „Na veritasérum potřebujeme: plášť z mozkomora, kopyto kentaura, hadí oči, soví brka, list Paměťovky Jasnozřivé…“
   „Těch listů potřebuješ víc,“ ozvala se Hermiona.
   „Úúúúú,“ zahučel Ron a zarýval se do křesla. „Na Mnoholičný lektvar potřebujeme: roh jednorožce, kůže z Hřímala, dva chlupy Dlaždičouna…“
   „Tři chlupy,“ opravila ho Hermiona.
   „O jeje, to ne, to ne, už je to tady… ta je tak chytrá, tak inteligentní, tak krá… ne, není krucinál nemluv na mě!“ křikl na Hermionu.
   Nastala chvíle ticha, oba dva koukali, jak se Harry hrabe v brašně a snažili se na sebe nemluvit.
   „Budeme ten problém nějak muset vyřešit,“ protrhla Hermiona ticho.
   „Tam tady dam, tyja dam, tam dam tady dyja dam…
   „Bože tohle ne,“ zabědoval Harry.
   „A co dělá?“ zeptala se Hermiona.
   „Hermiono, myslím, že bys neměla mluvit,“ pravil Harry potichu.
   Ron se kroutil na křesle jako kdyby se mu chtělo na záchod a strašlivě přitom bědoval.
   „Vždyť on se z toho zblázní,“ ozvala se zase Hermiona.
   „Úúúúú!“ zahučel Ron jako kdyby někdo škrábal příbory o talíř.
   „Rone, mysli na něco jiného,“ začal se mu Harry věnovat. „venku je zataženo, není tam žádná romantická nálada, žádná romantická nálada…“
   „I když je venku zlé počasí, mou lásku nic neuhasí… úúúú!“ zaúpěl Ron a snažil si mnout hlavu.
   „To bylo hezké,“ řekla Hermiona s úsměvem.
   V tom Ron ztuhnul, zdálo se, že mu v hlavě právě rupla pojistka, vystřelil k Hermioně a vlepil jí hubana na celou pusu.
   Pak se odtáhl, Hermiona koukala, jako kdyby na ní právě skočil mozkomor, to se však nemohlo vyrovnat panickému děsu, který měl teď Ron ve tváři.
   Vyškrábal se z Hermiony na nohy a se zarudlýma ušima vyběhl, jak nejrychleji mohl, ven ze společenské místnosti.
   V té chvíli se v místnosti strhl doslova ohlušující smích, jak vidno je všichni pozorovali a teď se řehtali a uzavírali sázky.
   „No teda, viděla jsi to?“ zeptal se nevěřícně Harry.
   „I dokonce cítila,“ řekla ohromeně Hermiona a otřela si zaraženě rty.
   „Hlavně toho takhle nezneužívej,“ řekl jí Harry a popadl brašnu na záda.
   „Jak to myslíš, nezneužívej?“ divila se Hermiona.
   „Tak jako teď, bylo na tobě vidět, že ho k tomu chceš vyburcovat,“ řekl Harry a sehnul se, aby prošel průlezem ve zdi.
   „To není pravda, jen mi bylo líto, že kvůli tomu se tak trápí, jsme kamarádi,“ řekla Hermiona.
   „Tohle bude na veřejnosti děs,“ řekl Harry a hned na to ho Hermiona ještě v průlezu ve zdi zastavila.
   „Harry tohle není sranda,“ řekla mu s vážným obličejem. „Nápoj lásky je zakázaný lektvar, jeden z posledních, které zakázali, proto také je tak známý i mezi mudly. Jestli se to provalí, máme problém.“
   „Nikdo neví, že má v sobě Ron ten lektvar,“ řekl Harry.
   „My jsme ale vyrobili dost silný druh lektvaru, aby mohl porazit tu kletbu, kterou máš… no prostě silný a jeho účinky se dají velice dobře rozpoznat.“
   „V tom případě by si měl Ron dávat pozor,“ řekl Harry.
   Hermiona si povzdechla a pokynula mu, aby pokračoval v cestě.
   Když vyšli z průlezu, tak zjistili, že Ron tam na ně čeká, ovšem když za Harrym vyšla i Hermiona, tak se na ní dosti nejistě podíval.
   „Já… promiň,“ řekl jí.
   „Nemáš se za co omlouvat, já vím, že to není tvoje chyba,“ řekla mu.
   „Díky,“ pravil poníženě Ron.
   „Navíc, bylo to docela hezký,“ řekla a bez povšimnutí si to začala od nich rázovat chodbou pryč do Velké síně.
   „Teda Rone…“ uchechtnul se Harry. „klobouk dolů.“
   „Přestaň,“ zarazil ho Ron a snažil se přestat myslet na Hermioninu poslední narážku.
   Rozešli se tedy za Hermionou a Ron se nejistě díval po studentech, jak si na něj ukazují a potají se smějí.
   „To mám z toho, že se snažím druhým pomoct,“ řekl Ron sklesle, když scházeli už poslední schody.
   „Je mi to fakticky líto,“ přiznal Harry.
   „Každý den jako blázen chodím s ní do té koupelny a připravuju tam ten lektvar a teď tohle… mimochodem, viděl jsi už ty prefektské koupelny?“
   Harry se na chvíli zamyslel a pak řekl.
   „Slyšel jsem o nich.“
   „Jak to, že jsi mi o nich neřekl?“ zhrozil se Ron. „Celý rok a půl jsem už prefektem a chodím do obyčejných, přitom jsem klidně mohl chodit do těch luxusních. Páni to bys nevěřil, jak je to tam prima. Jednou jsem tam byl i dvakrát za den.“
   „Aha,“ hlesl Harry a představoval si Ufňukanou Uršulu s pytlíkem popcornu jak zažraně sleduje Rona, který si hraje s koupelovou kachničkou.
   „Můžeš tam jít se mnou, jestli chceš, půjdeš?“ zeptal se Ron dychtivě.
   „Myslím, že radši ne,“ řekl Harry.
   „A proč ne?“ zarazil se Ron. „Copak je na nich něco špatného?“
   Harry zase chvíli přemýšlel a pak jednoznačně a s úsměvem řekl.
   „Ne, Rone, jsou úplně v pohodě.“
   S těmito slovy prošli až do Velké síně, teď již plné studentů, z nichž někteří (včetně Malfoye) potěšeně volali na Rona, aby jim zarecitoval.
   Hermiona už seděla u stolu a dělala, jako že se nic nestalo, vedle ní se posadil Harry a až vedle něj se posadil Ron.
   „Ginny, jak to je vůbec mezi tebou a Deanem?“ zeptal se Ron, aby nemusel myslet na Hermionu.
   Ginny, která teď seděla vedle Rona se na něj podívala a s úsměvem se na něj culila. „Proč?“
   „Jsem tvůj bratr, mám právo to vědět,“ prohlásil Ron a stále byl otočený doprava, protože Hermiona seděla nalevo od něj, i když mezi nimi byl Harry.
   „Proč jsi nám neřekl, že to mezi vámi je takové žhavé?“ uculila se na něj.
   „O čem to mluvíš?“ divil se předstíravě Ron.
   „Nedělej nevinného, skládáš pro ní básničky a na veřejnosti je jí recituješ,“ řekla a stále se na něj culila. „Nikdy bych do tebe neřekla, že jsi takový romantik, bráško.“
   „Dej pokoj, jasný!“ křikl načertěně Ron. „A jen pro tvou informaci, byla to… byla to sázka, nic jiného.“
   Ginny mrkla na Harryho, který neznatelně zavrtěl hlavou, bohužel to Ron pochytil a nasupil se na něj.
   „Co to děláš?“ zeptala se náhle Hermiona. „Víš, co jsem ti říkala.“
   „No jo,“ pravil zklamaně Harry. „Ron a Hermiona se spolu vsadili, že… když ve včerejším Denním věštci se o mě nebude psát míň jak pětkrát, tak že Ron má Hermioně složil a odrecitovat básničku, takhle to bylo.“
   „Stejně se mi tomu nějak nechce věřit,“ pravila Ginny.
   „Jak je to s tebou a Deanem?“ zeptal se znovu Ron.
   „Kamarádíme spolu a to tě nemá co zajímat, ty si choď s Hermionou a nás dva nech na pokoji,“ řekla mu a začala se věnovat snídani.
   „Já s ní chodím… totiž nechodím,“ opravil se Ron a radši si ucpal pusu rohlíkem.
   Záhy dovnitř vtrhla zase obvyklá řádka sov a před Hermionu zase spadl její čerstvý výtisk Denního věštce.
   „Co tam dneska píšou?“ zeptal se Harry automaticky.
   „Prý dvacet procent zaměstnanců ministerstva už dalo výpověď, ztratilo se, nebo byli zatčeni,“ řekla Hermiona. „Vypadá to, že to je čím dál horší, dokonce jedna vesnice prý sloužila jako dočasné shromaždiště smrtijedů, do té doby, než si jich všimli… také už dvaceti třem rodinám je vyhrožováno smrtí a byla jim přidělená stráž.“
   „A co bystrozorové?“ zeptal se Harry.
   „O těch se v novinách nepíše, ani když například zemřou,“ řekla Hermiona.
   „Čekám tě na dnešní hodině Nitroobrany,“ ozval se Harrymu za zády tichý hlas.
   Harry se až zakuckal, ohlédl se za sebe a spatřil usmívajícího se Lextera.
   „Pane profesore?“ vyhrkl.
   „Měl jsem… dlouhou noc přemýšlení…“ pravil Lexter potichu tak, aby ho slyšela jenom trojice. „myslím, že jsi včera měl pravdu, ovšem mám dvě podmínky.“
   „A jaké?“ zeptal se Harry.
   „Ta první je, že se mě nebudeš vyptávat na můj dosavadní postoj,“ řekl vážně Lexter a Harry neochotně přikývl.
   „A ta druhá?“ optal se Harry po chvíli ticha.
   „Budeš mi říkat Lexi,“ pravil s úsměvem Lexter a nechal je tam příjemně překvapené nad snídaní.
   „Tak vidíš, že to zabralo,“ jásala Hermiona.
   „Bez tebe bych to nezvládl,“ řekl Harry a poplácal jí děkovně po rameni.
   „Bez ní člověk nemůže žít, je úžasná, já musím jí m…“ Ron se zase zarazil, pak se odvrátil a nacpal si pusu snídaní.
    První dnešní hodina byla dvouhodinovka Přeměňování, Ron zjistil, že když se plácne přes tvář, tak se trochu vzpamatuje, ale při druhé hodině dvouhodinovky měl už obě tváře červené. Nakonec si nacpal do uší vatu a začal si pobrukovat, takže když profesorka McGonagallová řekla, aby všichni utichli a posadili se, ozývalo se jen od stále stojícího Rona tiché: „Tam tady dam, tyja dam tydy dam…
   Potom, co mu ucpávky na pokyn kouzla McGonagallové tryskem vyletěly z uší ještě byl rád, že tady jako tehdy Dean neposkakoval jako opice po stolech.
   Další hodina byla Obrana proti černé magii, Harrymu se na ní šlo jakoby jinému člověku, z pocitu, že znovu bude moci mluvit s Lexterem mu bylo dobře a konečně měl alespoň trochu dobrou náladu.
   Lexter vyšel ze svého kabinetu, sešel po schodech a třída se uklidnila, až na Malfoyovo odfrknutí na stranu Rona.
   „Dobrý den studenti,“ řekl Lexter.
   „Dobrý den pane profesore,“ řekla sborově třída (většina Zmijozelských byla zticha).
   „Dnes přejdeme tak trochu na jiný způsob vyučování Obrany proti černé magii,“ řekl Lexter a většina třídy se po sobě zmateně podívala. „Profesor Brumbál mě kvůli nastávající situaci, o které jistě všichni víte, požádal, abych vás vyučoval tento předmět tak trochu jinak.“
   Lexter se pousmál a procházel třídou, jako kdyby všem zase četl myšlenky. Došel až ke stolu s Harrym a jeho přáteli a otočil se na třídu.
   „Byl jsem informován, že minulý rok zde probíhala jistá tajná sešlost,“ řekl Lexter a svou hůlkou poklepal Harrymu po rameni. „Dokonce znám její jméno a její členy,“ dodal ještě s úsměvem. „Proto jsem se rozhodl od teď vyučovat Obranu proti černé magii tak říkajíc… podle Brumbálovy armády.“
   Polovina třídy se spolu začala zmateně bavit, většina Nebelvírských moc dobře věděla o co se jedná, Hermiona se úplně třásla nadšením a Ron se na ní snažil co nejvíc nekoukat, až se zdálo, že profesorův výklad nevnímá.
   „Problém ovšem je, že tento typ výuky se nedá v hodině stíhat…“ řekl Lexter a otočil se na Harryho. „jenom s jedním učitelem,“ dodal ještě a uculil se na něj.
   Harry vykulil oči a snažil se nečervenat.
   „To je snad vtip, ne?“ vyprskl Malfoy.
   „Ujišťuji vás, pane Malfoyi, že Zmijozelskou část budu vyučovat já a ne profesor Potter,“ řekl Lexter a mrkl na Harryho, když celá třída se pobaveně zasmála.
   „To ale přece nemůže,“ pokračoval dál Malfoy.
   „Jak vidíte, pane Malfoyi, může,“ řekl klidně Lexter. „Kdo je pro to, aby mi Harry pomáhal s vyučováním vaší třídy, ať zvedne ruku!“ zvolal na všechny.
   Všichni Nebelvírští svorně vystřelili s úsměvy ruce, na straně Zmijozelské se neobjevila ani jedna.
   „Takže je dohlasováno,“ řekl Lexter. „Harry má na starost Nebelvírskou část a já tu Zmijozelskou.“
   „Tak jdi,“ strčila do Harryho Hermiona.
   Harry se poněkud nemotorně vyškrábal na nohy a pohlédl na ten zástup studentů o dost větší, než byl ten v Komnatě nejvyšší potřeby a začalo se mu dělat nevolno, místo, aby se červenal teď začal blednout.
   „Takže…“ zkonstatoval Lexter, když se Harry vedle něho nejistě postavil a koukal na všechny studenty, Malfoy se mu posmíval jak nejvíc mohl. „pokud pan Malfoy už skončil s tím krákavým smíchem, mohli bychom pokračovat,“ řekl a Nebelvírští se na Malfoye pousmáli. „Podle mě už základní kouzla znáte, popřípadě si je venku na pozemcích odzkoušejte… pokud možno ne na živých tvorech. Mohli bychom přistoupit k dosti efektivnímu obranému kouzlu, které se používá na druhou osobu, zdůrazňuji na druhou, protože kdyby jste jej použili na sebe, nestalo by se nic, kouzlo by vámi proletělo.“
   Hermiona vystřelila s rukou dychtivě do vzduchu.
   „Samozřejmě máme tady i ty, kteří se místo krákavého posmívání věnují studiu, že pane Malfoyi,“ řekl Lexter a sedl si na Malfoyův stůl. Ten na něj s nechutí koukal a nejraději by ho uřknul.
   „Ano slečno Grangerová?“ řekl Lexter.
   „Jedná se o obranné kouzlo Defendo,“ začala chrlit Hermiona. „používá se, když druhá osoba je v přečíslena počtem svých soků, kteří od ní hned po použití kouzla odletí.“
   „Pět bodů pro Nebelvír,“ řekl s úsměvem Lexter. „Sám bych to neřekl líp.“
   Harry viděl, jak se Ron na židli nervózně zavrtěl a snažil se Hermionu nevnímat, to už ho však znovu oslovil Lexter.
   „Takže Harry, jak ti jde tohle kouzlo?“ zeptal se ho.
   „Nemám s tím problémy,“ pravil Harry.
   „Dejme tomu, že soused pana Malfoye…“ začal Lexter jakoby se tuhle hodinu s radostí zaměřoval jenom na Malfoye. „je napaden. Předveď nám, jak bys to kouzlo použil.“
   Harry bez váhání mávl hůlkou a v tu chvíli s hlasitým třeskem Malfoy od Goyla, svého souseda, odletěl a svalil se na zem.
   Celá třída (včetně Zmijozelských) se dala do smíchu a ukazovala si přitom na povalujícího se Malfoye.
   Ten se rozzuřeně postavil, ukázal na Lextera a vyprskl.
   „Toho budete litovat Lextere!“ zařval.
   „Odjakživa mi studenti říkali pane profesore,“ řekl s úsměvem Lexter.
   Malfoy těkal z Harryho na Lextera a nevěděl, co přes rozjařenou třídu říct.
   „On vás ten smích přejde,“ vyprskl nakonec a začal si to rázovat ven ze třídy.
   „Ať mi to přijde sdělit ten tvůj zbabělej tatínek, ty spratku jeden rozmazlenej!“ zakřičel na něj znenadání Lexter, pak si uvědomil pohledy třídy a tak se zarazil. „Měli jsme… jak všichni víte, jeho otec je smrtijed a my jsme spolu měli jistá… no, jisté ošklivosti, jestli mi rozumíte.“
   Celá třída se na něj vážně zahleděla a Dean se nakonec zeptal.
   „Pane profesore, víte, kde je teď Vy-víte-kdo?“
   Lexter pohlédl na celou třídu a vážným pohledem řekl.
   „Na mou duši, že kdybych to věděl, už bych tu dávno nestál, to vám zaručuji,“ řekl jim a obrátil se na Harryho. „Takže snad abychom začali, všichni prosím aby odstoupili od svých lavic.“
    Poté se všechny lavice na pokyn Lextera přesunuly do rohu, takže studenti teď měli volný prostor na kouzlení.
   Potom, co odešel Malfoy z hodiny se atmosféra poněkud uklidnila a dokonce Harry našel v učitelství to samé zalíbení, které cítil minulý rok při hodinách Brumbálovy armády. Někteří studenti Nebelvíru sice na něj ještě nerozhodně koukali, ale když pak zjistili, že je to pojaté spíš ve formě zábavy a že jim Harry spíš pomáhá a spolupracuje, nežli by jim rozkazoval, tak je to začalo bavit. Ke konci hodiny už Harry společně s Lexterem obcházeli jednotlivé studenty a dokonce, ač tomu Harry nemohl uvěřit, ho jeden hlouček děvčat ze Zmijozelu požádal o radu, když zrovna Lexter pomáhal někomu jinému.
   Když nastala druhá hodina a byli všichni už jak se patří omlácení, ale pořád ještě měli úsměvy na tváři, tak přesedlali na kouzlo Petrificus totalus, takže věčně někdo ležel na zemi jako zkamenělý.
   „Rone, proč se mi tak vyhýbáš?“ zeptala se Hermiona, když už poněkolikáté, když k ní Ron přišel na řadu dělal, jako by právě si potřeboval odskočit.
   „Prosím… nemluv na mě,“ hlesl Ron a snažil se na ní nekoukat.
   „Musíme to ale přece nějak vyřešit, ne?“ doléhala dál Hermiona.
   „To je na tobě,“ odvětil Ron. „Já teď bojuji, abych se neznemožnil, jako minule ve společenské místnosti.“
   Hermiona zřejmě pochopila před čím se právě Ron drží a poněkud opatrně se od něj vzdalovala.
   „Co se to s vámi děje?“ zeptal se Harry, když je zaregistroval.
   „To ten zatracenej lektvar,“ zaklel Ron s nechutí.
   „Proč jste ho vlastně udělali?“ divil se Harry, náhle mu to připadalo divné.
   Oba jeho kamarádi se po sobě podívali a Hermiona pak opatrně řekla.
   „To kvůli Cho.“
   Harry zakabonil tvář a zamyslel se, ale jakmile jenom trošičku začal pátrat ve své paměti, popadla ho taková nesnesitelná bolest, že málem mu poklesla kolena.
   „Jseš v pořádku?“ obávala se Hermiona.
   „Jo, jen to strašně bolí,“ zaúpěl Harry a snažil se nepřilákat moc studentů.
   „Harry, stalo se něco?“ zeptal se potlučený Neville.
   „Ne, to je dobrý,“ odvětil Harry, ale to už se k nim přiblížil i Lexter a tázavým pohledem.
   ‚Strašně mě bolí hlava, pokaždé, když se zamyslím na nějakou… Cho nebo co.‘ řekl Harry v duchu a Lexter hned přikývl. Pak se otočil na ostatní studenty a řekl jim: „Pokračujte, jde vám to dobře.“
   Pak si vzal trojici do kouta a čekal, kdo bude mluvit první.
   „Máme tady dva problémy,“ začala Hermiona.
   „A?“ zeptal se Lexter.
   „Chtěli jsme tu Harryho bolest a tu kletbu zrušit… Nápojem lásky,“ zašeptala, aby to nikdo neslyšel.
   Lexter se pousmál a poklepal Rona po rameni.
   „Myslím, že vím, jak to dopadlo, mě ses zdál dneska nějaký divný,“ řekl Ronovi.
   „To nebyla moje chyba,“ utrousil Ron.
   „Nejhorší je, že jsme použili ten nejsilnější druh Nápoje lásky, proto nám také trvalo ho tak dlouho připravit,“ řekla Hermiona.
   „Ervínský?“ odtušil Lexter a Hermiona přikývla. „Ty ale znáš jeho účinky.“
   „Ano,“ řekla nešťastně Hermiona. „Trvá přesně tři měsíce a nemá žádný protilék.“
   „Navíc nápoj lásky nikdy není tak silný, jako pravá náklonnost,“ řekl Lexter. „Obávám se, že s tím vám nepomůžu, ovšem dají se jeho účinky kontrolovaně potlačovat,“ doplnil ještě s pohledem na Rona.
   „Víte, jak se musím držet, abych na ní neskočil?“ vyhrkl Ron.
   Lexter překvapeně pohlédl na Hermionu.
   „To ty jsi jej použila na Rona?“
   „Byla to nehoda,“ doplnila hned Hermiona.
   „No… tak to bude těžké, ale ty to zvládneš, co, Rone?“ řekl Lexter s úsměvem a dobrácky šťouchl Rona do břicha.
   „Co když se bude opakovat to z toho rána?“ obával se Ron a snažil se nedívat na Hermionu.
   „Co se stalo ráno?“ zeptal se Lexter.
   „To teď není důležité,“ utla rázně Hermiona. „Tady šlo už od začátku o Harryho, nevíte, jak se to dá vyléčit?“
   „Zapomínák je staré kouzlo… prastaré,“ začal Lexter. „V dávných dobách se považovalo za tu největší podlost, jakou byl schopen kouzelník provést druhému, je to o mnoho silnější, než kdyby jste hůlkou a kouzlem někomu vymazali paměť.“
   Harry se znovu bolestně chytl za hlavu a snažil se utišit její třeštění.
   „Navíc, když jí ten někdo zkombinoval s jinými kouzly,“ doplnil ještě Lexter a povzdechl si.
   Pak se ale zarazil a tvářil se, jako by ho něco napadlo. Chvíli o tom přemýšlel a přejížděl pohledy po trojici až nakonec řekl.
   „Harry, pamatuješ si, jak jsme se v Azkabanu bavili o tom tvém pláči?“ zeptal se ho nečekaně.
   „Ano.“
   „Odpoledne máte dvě hodiny volna, kvůli Astronomii, přijďte za mnou k Hagridovi.“
   „K Hagridovi?“ divil se Ron.
   „Přesně,“ pravil Lexter a začal se zase věnovat třídě.
   Dvouhodinovka Obrany proti černé magii utekla opravdu jako voda a všichni se při opouštění třídy těšili na její pokračování příští týden. To už si to ale štrádovali do Velké síně na oběd a hned propukla debata o tom útěku Malfoye a Lexterovo zlobě.
   Harry se mračil na Brumbála, když se o něčem stranou bavil s Lexterem, pomyslel si, že mu nadává kvůli tomu, jak hrubě se choval k Malfoyovi, což ve srovnání s chováním Snapea k Harrymu bylo nanejvýš jemné. Zase pocítil ten strašlivý hněv na Brumbála a nemohl jeho pohledy vystát.
   Následně po obědě, když už se všichni chystali opustit Velkou síň, Brumbál povstal a hned všechen šum v síni utichl.
   „Kvůli nastávající situaci a nebezpečí, které v této době hrozí všem kouzelníkům,“ začal Brumbál svým stařeckým hlasem. „dohodli jsme se zde s profesorem Lexterem uspořádat večer Soubojnický klub, kde by si studenti mohli procvičit svá útočná a obranná kouzla, tudíž, kdo bude mít zájem, nechť zde počká po večeři.“
   Následně se posadil a začal se o něčem bavit s profesorem Kratiknotem, který hlasitě smál, nejspíš nějakému vtipu.
   Harry si zaraženě podepřel hlavu a snažil se přemluvit nedívat se po Velké síni, protože věděl, že by ho hned zase rozbolela hlava. Ať už Lexter vymyslel cokoliv, hlavně ať to zabere a tu bolest hlavy ať to zažene.
   Ron byl stále ještě nešťastný z informace, že bude muset náklonnost k Hermioně vydržet ještě tři měsíce a už teď přemýšlel, jak se jí co nejvíc vyhýbat, rozhodně pokaždé mezi nimi bude sedět Harry, to rozhodl už na začátku.
   Ostatní studenti však takovou náladu neměli, rozmohly se tu obavy o bezpečnost jejich rodičů, když matku a otce jednoho z nich vážně zranili a teď leží v nemocnici. Začali se obávat o jejich bezpečnost a stejné obavy teď cítila i Hermiona, která stále nemohla vypustit z mysli své mudlovské rodiče.
   Když odpoledne vyšli na školní pozemky, byla zem vlhká a mokrá, jako ten den, kdy tak strašně pršelo. Studenti si už automaticky brali holinky pokaždé, když v doprovodu učitele nebo někoho z ochranky vycházeli ven. Harry však podle toho vymyslel, když ho jednou zase načapal Snape, že za sebou má Felixe, který mu dělá jeho osobní ochranku, takže vlastně jdou v dohledu pracovníka ministerstva, což Snapea nadmíru rozzuřilo, proto od té doby se trojice mohla volně pohybovat po hradě.
   Felix pokaždé rád vyvenčil Huňáče, dokonce někdy i Harry poprosil, jestli by nemohl jít ven a Harry mu rád vyhověl. Studenti si na Felixe už zvykli a on měl věčně večer pak v jejich společnosti nějakou tu zábavu.
   Trojice se zdráhavým Ronem došla až k Hagridovu srubu a zaklepala na otlučené dveře. V zápětí se v nich objevil Hagrid a s úsměvem je přivítal.
   „Ahoj, už jsme na vás čekali,“ prohodil na ně a vyšel ven ze srubu v závěsu s Lexterem, který držel v ruce jakousi stoličku.
   „Tak jak je, Hagride?“ pousmál se Harry a naznačil mu tím, co je s Drápem, protože se dali slovo, že nevyzradí, co se stalo minule.
   „Jo… mam bezva zprávu, Brumbál to už domluvil, Dráp může zůstat na Bradavických pozemcích stejně tak jako tu můžu zůstat já, Drápa sem najali jako takovou stráž.“
   „Stráž?“ pousmál se Ron.
   „No a co se ti na tom nezdá?“ utrhla se na Hermiona. „Ten kdyby tě vzal tou svojí rukou, tak poletíš až na Antarktidu.“
   Všichni se pousmáli a Harry se pak poněkud zdráhavě zeptal.
   „Co to teda na mě chystáte?“
   „Napadl mě dost bláznivý plán, abych pravdu řekl,“ pravil Lexter a celá pětice začala obcházet Hagridův srub dozadu.
   „Doufám, že mě to nebude bolet,“ obával se Harry.
   „To uvidíme,“ řekl Lexter a Harry vykulil oči na své přátele. „Pokud to bude jako minule, tak ne.“
   Obešli srub a došli až k plotu, kde ve čtvrtém ročníku byli koně Krásnohůlského kočáru, teď tam bylo však stvoření, před kterým se trojice zarazila a které už jednou viděli.
   „Tak poď Harry, nic ti neudělá,“ chlácholil ho Hagrid a vedl ho ke Zlaťákovi, obřímu Gryfovi, který hned jakmile Harryho zahlédl se zájmem se postavil a koukal na nově příchozí.
   Ohrada všude kolem byla rozbouraná, podle prvního pohledu to způsobil právě Zlaťák, který nebyl vůbec uvázaný, jen volně ležel na zemi pokryté senem a trávou, která byla jako by kouzelné suchá.
   Zlaťák byl zase stejně mohutný jako minule, jeho obrovské opeřené ptačí tělo, které v zadní části volně přecházelo do jasně zlaté barvy těla lvího se majestátně tyčilo na mohutných drápovitých a pařátovitých nohou a jeho křídla se mohutně roztřepala.
   „Myslíte, že to je dobrý nápad?“ zdráhala se Hermiona.
   „Jak jsem řekl, to brzy poznáme,“ pravil Lexter a došel až k rozpadlé ohradě.
   Zlaťák na Lextera pronikavě koukal, stejně tak pronikavě koukal i Lexter na něj, oba dva si hleděli do tváře bez mrknutí oka. Harry už cítil, jak by dávno slzel, kdyby takhle jako Lexter pořád musel držet otevřené oči, Lexter však po chvilce začal třást víčky a nakonec oči zavřel, v tu chvíli Gryf mocně kopl do země a rozstříkl vodu na ní.
   „Co se stalo?“ zeptala se Hermiona.
   „Nevydržel jsem,“ řekl Lexter naštvaně. „No nic, o mě tady nejde,“ dodal a začal ustupovat od ohrady. „Budeš to muset zvládnout sám, Harry.“
   Harry na všechny vykuleně pohlédl, ale to už ho zezadu přistrčil Hagrid.
   „C-c-c-co se to t-t-tady dějeeéééé!“ křikl najednou Felix, který si až teď uvědomil obrovitého tvora stojícího těsně u rozbité ohrady.
   „To je v pořádku Felixi, Harrymu nic neudělá,“ řekl Lexter.
   Felix zbrkle pokýval hlavou a stejně tak jako vyděšený Huňáč, který se mu krčil pod nohama, začal ustupovat pryč.
   Harry došel až k ohradě a v tu chvíli na něj Zlaťák opřel pohled stejně jako před chvilkou na Lextera, všichni jeho přátelé, včetně dvou učitelů se od něj teď vzdálili, takže tam stál celý vystrašený u rozbité ohrady a před sebou měl Gryfa velikosti přerostlého hrocha.
   Harry však nevydržel ani pár vteřin a hned začal poplašeně mrkat. To však jakoby Gryfovi nevadilo, jako kdyby na nějaké mrkání vůbec nebral zřetel. Stále na něj hleděl a najednou se pomalu k němu rozešel. Harrymu začala podklesávat kolena a začal se celý třást při pohledu na ohromného tvora, avšak stál na místě a ani se nehnul. Slyšel, jak za ním Hermiona vystrašeně úpí a nejraději by mu pomohla, něco mu ale říkalo, že když je tu Lexter a Hagrid, tak by se mu přece nemělo nic stát.
   Obrovský zlaťák došel až k němu a svým mohutným dlouhým zobákem, kterým by mohl klidně bourat betonové kvádry se dotkl Harryho hlavy, až málem vyděšeně vyjekl.
   Ten pohled na ty strašlivě pronikající oči a tu ohromnou hlavu s ním dokonale dělalo úplné divy, jako kdyby před ním stále ten nejlepší učitel Nitroobrany, který sám dokáže člověka donutit na nic nemyslet. Stál před ním jako zhypnotizovaný, když v tu chvíli se Gryf mocně rozpřáhl a švihl po něm obrovskou drápovitou nohou, Harry slyšel, jak mu kolem hlavy profoukl vítr, jak to bylo těsné, Gryf ho však naschvál minul, jako by studoval Harryho reakce, které se podobaly skoro smrtelnému strachu. Jako kdyby používal jakýsi zvláštní způsob něčeho, čemu Harry prostě nemohl rozumět, žádným jeho reakcím nemohl rozumět.
   V tu chvíli se Gryf otočil na Lextera v dálce a pískl pronikavým orlím hlasem, až málem Harrymu zalehly ušní bubínky.
   „Harry, proměň se v Pegase!“ křikl na něj Lexter.
   Harry se otočil na své přátele, dokonce zjistil, že nahoře u hradu stojí Brumbál s ještě několika učiteli a strážci z ministerstva, v tu chvíli však Gryf znovu pískl pronikavým hlasem, čímž opět přilákal Harryho pozornost.
   „Harry, poměň se!“ opakoval Lexter.
   ‚Morphys‘ řekl si Harry v duchu a svou mysl přesunul lehce do mysli a vědomí Pegase, který se v zápětí objevil před Gryfem.
   Mocně zazářil a roztáhl křídla tak, že skoro až oslnil Zlaťáka. V tu chvíli se na pozemcích školy objevili snad už všichni učitelé a také spousta studentů, kteří je zaníceně pozorovali, nejvíce z toho právě Brumbál.
   Harryho koňská bělostná hlava se zadívala na jednou tak většího Gryfa, který v tu chvíli znovu mocně zapískla svým pronikavým hlasem a praštil tentokrát silně pařátem Harryho přímo do hlavy. Kůň se mocně vzepjal a ubalil Gryfovi stejně tak silou ránu, až se mu jeho velká orlí hlava téměř zamotala. V tu chvíli Gryf majestátně rozpřáhl o mnoho větší křídla a přitiskl Pegase ke zemi. Ten se však nedal, také roztáhl svá bělostná křídla, vystartoval a strhl se mezi nimi vzdušný souboj.
   Všichni dole křičeli, Lexter a Hagrid už chtěli použít hůlky, ale ticho protnul pouze mocný Brumbálův hlas, který je okřikl, aby nic nedělali.
   Gryf se s Pegasem stále rval, kloval ho svým obrovským zobákem do těla, což jakoby Pegas vůbec nevnímal, zato Gryfovi stále uštědřoval jednu ránu za druhou. Všichni dole vyděšeně přihlíželi a nejvyděšenější pohled měla zcela jistě Hermiona.
   To už však Gryf popadl Pegase za hřbet a silně s ním mrštil k zemi.
   Pegas sletěl do mokré trávy, až se voda okázale rozstříkla dokola. To už však před ním přistál i Gryf a rozníceně na něj hleděl svýma velkýma očima. V tu chvíli Pegas vyskočil na nohy a když už se Gryf chystal k dalšímu výpadu, začal náhle ještě více zářit, všude se v tu chvíli rozlehl andělský zpěv. To Pegas takhle překrásně halekal a z jeho úst jako by proudem vycházely vlny bělostné, až stříbrné záře, která pohlcovala Gryfa.
   V ten samý okamžik začal stejně tak pronikavě pískat i Gryf, takže přitom pozorovateli mohli opravdu prasknout ušní bubínky, proto také se všichni okolo drželi bolestně za hlavu a zatínali zuby.
   Když najednou záře koně pohasla a křik Gryfa ustal. V tu chvíli na sebe ti dva tvorové upřeně hleděli a nehnuli ani svalem.
   „Co se stalo?“ zeptala se nadmíru vyděšeně Hermiona.
   „Já nevím,“ řekl Lexter, což jí i Rona překvapilo. Lexter však byl stejně tak vyděšený a překvapený jako Harryho přátelé, jedině Brumbál se mírně usmíval a hleděl na dvojici zvířat, jako vždycky hledíval na svého fénixe.
   „Co se teď děje?“ hlesl Ron.
   „To taky nevím,“ pravil Lexter.
   „To sem eště neviděl,“ řekl nevěřícně Hagrid a pozoroval naprosto nehybná zvířata, která na sebe upřeně hleděla.
   Stáli tam takhle už asi tak pět minut, nikomu z pozorovatelů se nechtělo odejít, kdyby to zase začalo, ale zase už se jim to zdálo nudné. Zato Brumbál už dávno odešel a nechal tam zahleděná zvířata o samotě.
   „Jak dlouho tam budou ještě stát?“ obávala se Hermiona.
   „Podle Brumbála… klidně až do zítřka,“ řekl Lexter.
   „Podle Brumbála?“ divil se Ron.
   „To on tohle navrhl, dnes ráno, když jsem mu oznámil, že Harryho hodlám znovu učit Nitroobranu,“ prozradil Lexter.
   „To se Harrymu moc líbit nebude,“ odvětil Ron pochmurně.
   „A jak mu to mělo pomoct?“ divila se Hermiona naštvaným tónem. „To, že se popere s Gryfem a málem přitom zahyne?“
   „Ať se vám to zdá nemožné,“ řekl Lexter a podíval se na Harryho kamarády. „tak Brumbálovi také záleží na Harryho přátelství s Cho… protože ho o něj připravil ten padouch, což si Harry nezasloužil. A ještě něco vám řeknu,“ pokračoval Lexter vážným tónem. „Představte si, že celé léto trávíte zavření doma, v mysli máte jenom smrt toho, koho jste měli bezmezně rádi, celý čarodějný svět neustále mluví o smrti Harryho Pottera. Před rokem vám umřel člověk, o kterém jste si mysleli, že jste ho milovali, ale s Harrym je to něco jiného. Proto nevíte ještě, co je pravá láska, poznáte ji až ji začnete cítit, a když jí opravdu začnete cítit a víte, že ten druhý cítí to samé k vám, zdá se, jako by celý svět byl jako z pohádky,“ dopověděl Lexter s úsměvem. „A teď si představte,“ zvážnil najednou. „že ten druhý by na vás úplně zapomněl, i když byste ho vídali každý den a on by vás přehlížel, ba co víc, při pohledu na vás by ho neskutečně bolela hlava a strašlivě se kvůli tomu ten člověk trápil. Dokážete si představit jaký pocit by jste teď v sobě měli?“
   Ron a Hermiona se po sobě podívali, moc dobře věděli na koho tím Lexter naráží, Cho opravdu při jejich posledním setkání byla jiná než normálně.
   To už se však Lexter otočil a spolu s několika dalšími studenty a dokonce i Hagridem začali odcházet.
   Asi po hodině už přihlížejících ubylo docela, takže tam zbyli jenom Ron a Hermiona, kteří stále seděli u Hagridova srubu a zamyšleně koukali na stojící tvory, kteří na sebe pronikavě hledí.
   „Tohle dál nejde, musí to přece překonat,“ řekla po chvilce Hermiona, až sebou Ron škubl.
   „Myslím, že kromě smrti rodičů to je to nejhnusnější, co kdy Ty-víš-kdo provedl Harrymu,“ odvětil Ron.
   „Lexter měl pravdu,“ uvědomila si Hermiona. „Víš, jak se teď Cho musí cítit, navíc, když se loni musela vyrovnávat se smrtí Cedrika?“
   „Nechci mít nikdy nikoho rád,“ řekl Ron. „Jenom to způsobuje potíže.“
   „Vážně?“ pravila Hermiona a pohlédla na něj.
   „Nezačínej s tím, docela se dokážu udržet, tak mě neprovokuj,“ řekl jí varovně.
   „Jednou ale nějaká taková přijde,“ pravila s úsměvem Hermiona.
   „Co když nějaká taková je?“ řekl Ron a hned se zarazil. „Už začínám mluvit hlouposti, kecám nesmysly.“
   Hermiona se pousmála a znovu pohlédla na stojícího Pegase a Gryfa.
   „Myslela jsem, že se k sobě hodí,“ řekla Hermiona. „Už od prvního setkání se Harrymu líbila.“
   „Pamatuješ, jak se vždycky začal červenat a koktat?“ pousmál se Ron. „Jestli ten jí neměl rád, tak ať se změním v netopýra.“
   Hermiona se smutně zamračila a po chvilce řekla.
   „Víš, co mi včera po tom maléru řekl?“
   „Co?“
   „Že už nechce tenhle život,“ odvětila Hermiona.
   „To se mu nedivím,“ pravil Ron.
   „Že mu prý chybí blízká duše. Někdo, komu by se mohl svěřit,“ pousmála se Hermiona.
   „On to zvládne, neboj,“ odvětil Ron a vzal jí za ruku, v tu chvíli mu ovšem tělem projel divný pocit a hned se odtáhl.
   „Snad to zvládneš i ty,“ řekla s úsměvem Hermiona, vstala a šla dovnitř do hradu.

   Ten večer si Harry připadal, jako kdyby se probral z transu, když konečně stál zase na dvou nohách, těch lidských, zjistil, že Hagrid právě Zlaťáka krmí o kus dál šťavnatým masem.
   Moc dobře si ale vzpomínal, co se dělo když byl v Pegasově těle. Jeho mozek jako kdyby myslel jinak, vzpomínal si na souboj s Gryfem a pak a nekonečné zírání z očí do očí. Děsila ho představa znovu se převtělit do podoby Pegase, nechtěl už nikdy do té podoby se dostat. Nevěděl proč, ale ten způsob myšlení ho děsil, jako kdyby to nebyl on, ale někdo jiný. Jako kdyby myslel svou vůlí, ale mozkem někoho jiného, byl to strašně zvláštní pocit. To už však ale jeho digitálky ukazovaly čas na večeři, takže se bez otálení vydal do Velké síně.
   Hrad byl zase tmavý stejně jako obloha venku, Brumbál však za poslední týdny strop ve Velké síni začaroval tak, aby ukazoval vždy jasný den, kterého venku a zatažené obloze bylo tak málo. Proto se většinou studenti pro zlepšení nálady zdržovali právě zde a ven po černá oblaka zamořená jedovatým dýmem se jim nechtělo.
   Ani teď nebyl strop jiný, ukazoval jasnou hvězdnou oblohu bez mraků, avšak tím zájem studentů o oblohu na stropě zhasl. Příchodem otálivého Harryho se jejich zraky upřely na něj a on s mírným a nesmělým úsměvem se blížil ke stolu Nebelvíru, kde už jeho kamarádi mu mezi sebou nechali místo.
   „Jseš v pořádku?“ vyhrkla hned Hermiona.
   „Jo, nic mi není,“ pravil Harry a nandal si propečenou kotletu.
   „Páni Harry, jaký to bylo?“ zeptal se Neville dychtivě.
   „Co jako?“
   „Jak jsi se pral s tím Gryfem?“
   „Já jsem se s ním nepral,“ řekl Harry s úsměvem.
   „Cože?“ podivil se Neville, včetně všech ostatních.
   „Kdybych se s ním pral, tak by to vypadalo jinak, věř mi,“ pravil Harry. „Navíc my nejsme nepřátelé… myslím, že to bylo něco, jako kdybychom si navzájem měřili síly.“
   „A co ten křik nakonec?“ naléhal Seamus.
   „Já ani nevím, co to je,“ řekl Harry a už poněkolikáté se chystal nabrat sousto.
   „Nechte ho v klidu najíst,“ napomenula je Hermiona.
   „No jo, mami,“ plácnul Seamus otráveně z toho, že neuslyší nic dalšího.
   Harry se podíval ke stolu profesorů, kde právě Hagrid nabíral velká sousta a s úsměvem požvykoval, jen Snape se na ten pohled nemohl dívat a tak se stále o něčem bavil se Lexterem. Felix se usmíval na celou Velkou síň a když zachytil Harryho pohled, tak mu zamával. Zato Brumbál a McGonagallová se o něčem spolu bavili a Harry znovu pocítil starý známý pocit nenávisti, který ho při pohledu na něj vždycky popadne.
   „Zůstaneš tady?“ zeptal se znovu Neville a stejně tak dychtivě.
   „To jako já?“ odvětil Harry otázkou, když už měl večeři v sobě a s přivřenýma očima se opíral o židli.
   „Samozřejmě… ten soubojnický klub, zůstaneš tady?“ dychtil Neville.
   Harry se chvilku rozmýšlel a pak pokrčil rameny.
   „Jestli tu zůstanou i Ron a Hermiona, tak já taky.“
   Touhle větou je donutil, aby jeho kamarády sesypali horou otázek, takže se nakonec usnesli, že tam zůstanou a uvidí.
   „Všichni si totiž chtějí s tebou změřit síly,“ pokračoval Neville.
   „Kdo všichni?“ optal se Harry.
   „Z Nebelvíru, Zmijozelu a tak dál,“ dodal hned Neville.
   Harry si povzdechl a v duchu si začal na svojí slávu stěžovat.
   „Chtějí aby ses změnil v toho Pegase.“
   „To ne!“ křikl najednou Harry.
   I když v síni byl humbuk a jeho křik se v něm ztratil, přesto zbudil pozornost nejbližších studentů, kteří na něj teď zmateně a zvědavě pohlédli.
   „V Pegase se už nezměním,“ řekl Harry odhodlaně a skálopevně.
   „A proč ne?“ divil se Neville.
   „A co vás to zajímá?“ utrhl se na něj Harry. „Víte, jaký to je být tady jako nějaká cirkusová atrakce? Nepovozíš mě? Prosím, vem mě na hřbet! Změň se v Pegase!“ napodoboval Harry hlasy prosivých studentů, kteří na něj dennodenně vyžadovali proměnu v Pegase. „Už mi s tím vážně dejte pokoj,“ zakončil to a podepřel si hlavu, akorát nemohl koukat na tu svou obvyklou tykev, která tam teď už nevisela.
   „Nemusíš na nás hned takhle vyjet,“ ozval se Seamus.
   Harry neodpověděl, neměl náladu se začít hádat, zase by je všechny proti sobě poštval a o to vážně nemá zájem. Přál si ale, aby si zkusili sloužit jako cirkusová atrakce s věčným přemlouvání, aby někoho povozil, nebo aby ho mohl někdo pohladit, když to člověk spojí i s těmi pohledy, které na něm věčně visí, měli by si uvědomit, jak hrozný pocit z toho má.
   Po chvilce začalo být ve Velké síni veselo, protože se studenti (kteří tam zůstali skoro všichni) začali zvedat na pokyn Lextera ze židlí a všichni se řadili mezi stoly, nebo u stěn Velké síně. U učitelského stolu však zůstal i nadále sedět Brumbál, McGonagallová, Hagrid a i Kratiknot a další učitelé (kromě Sinistrové, která zase si stěžovala, že jí zrušili dvouhodinovku Astronomie).
   Lexter přešel ke stolům, které pokynem sklidily a místo pohárů, talířů a svícnů se na nich objevily tmavomodré koberce s hvězdami, kometami a různými astronomickými obrazci.
   Lexter vystoupil na Havraspárský stůl, takže ho teď všichni viděli.
   „Zprvu chci všechny upozornit, že se zde nebudou vyslovovat žádná nebezpečná kouzla, ať už je důvod dnešního Soubojnického klubu jakýkoliv,“ řekl vážným tónem a přejížděl pohledem po všech přítomných. Pak se jeho tvář změnila v úsměv a pokračoval.
   „Slyšel jsem, že před čtyřmi roky se zde jeden takový klub konal a že neskončil zrovna šťastně,“ pokračoval zase vážným tónem. „Rád bych aby dnešní souboje byli zcela řádné. Můj pomocník bude, jako minule profesor Snape, rozdělíme vás společně do dvojic, vítězové jednotlivých dvojic budou poté zápasit s dalšími vítězi a ti kdo z vítězí ze zápasů vítězů budou zase zápasit spolu a tak dále. Nakonec nám tu zbude jedna zápasící dvojice.“
   Při těch slovech všichni přelétali pohledy z favoritů na finále, mnoho jich skončilo i na Harrym, kterému se kvůli tomu dělalo špatně.
   Malfoy se naopak smál na prvňáčky a ukazoval jim pěsti.
   „Nakonec tedy budeme mít sedm vítězů,“ řekl Lexter a všichni se hned začali tázavě bavit. „Samozřejmě, že sedm, jako sedm ročníků v téhle škole, snad jste si nemysleli, že budou proti sobě zápasit různé věkové kategorie, to by nebylo fér.“
   Harry se vysmál Malfoyovi do obličeje, ten mu za to ukázal gesto, že mu to oplatí.
   Lexter pak rozhodil ruce a napřáhl jednu směrem ke konci stolu.
   „Přivítejte, prosím, vašeho oblíbeného profesora Snapea!“
   Snape vystoupal na stůl a škaredě se mračil na Lextera, všichni studenti zúčastnění se bavili, co teď nastane, Zmijozelští se na Snapea usmívali.
   „Co chce Snape dělat?“ obávala se Hermiona.
   „Nevidíš?“ drknul do ní Ron. „Lexter a Snape spolu budou zápasit.“
   Hermiona nerozhodně zkřivila obličej a přelétala po nich pohledy.
   „Myslíš si, že má Snape vůbec šanci?“ pousmál se Ron.
   „To sotva,“ odvětil Harry v hloučku Nebelvírských, kde právě trojice stála.
   Snape a Lexter se otočili k Brumbálovi, který jim po chvilce pokývl a pak už se ohlédli na sebe.
   „Takže jak to bude dneska Severusi?“ zeptal se ho Lexter.
   „Nikdy jsem tě nešetřil a ani teď v tom nehodlám skončit,“ odvětil Snape a Harry musel několikrát protřepat hlavou aby uvěřil tomu, že se Snape právě na Lextera dobrácky usmívá.
   Lexter se zasmál a odvětil.
   „Naposledy jsem skončil s odřenýma ušima.“
   „A nosem,“ dodal Snape s úsměvem.
   „Tentokrát trochu pocuchám ten tvůj nosánek, Severusi,“ pousmál se Lexter a přiblížil se až ke Snapeovi.
   „To uvidíme,“ pravil Snape.
   Natočili hůlky k obličejům jako meče a oba dva se groteskně uklonili. Pak se otočili a začali se od sebe vzdalovat. Jenže v tom samém okamžiku se Lexter otočil a potichoučku se plížil za Snapem a ve chvíli, kdy se Snape otočil zpátky v domnění, že pohlédne Lexterovi v dálce do očí, Lexter zatím přeběhl potají za jeho záda, takže teď Snape viděl prázdný stůl před sebou a poněkud zmateně zkřivil obličej.
   „Teď jsem vám předvedl,“ ozval se Lexter za Snapeovo zády, až sebou Snape cukl. „jak se to nemá dělat.“
   V zápětí se zazubil na Snapea, který se na něj díval jako na zlobivého bratříčka, ale to už se Lexter začal blížit na svoje místo naproti němu, zatímco se studenti hlasitě smáli.
   „Já věděl, že něco vyvede,“ dosmál se ještě Ron.
   „To je zvláštní,“ ozvala se Hermiona.
   „Co je zvláštní?“ divil se Harry.
   „Všimnul sis, že Lexter přesně věděl, na jakou stranu se Snape, až dorazí na své místo, otočí, aby se kolem něho mohl mihnout?“
   „Co tím myslíš?“ divil se Harry.
   „Jako kdyby ho znal,“ řekla dál zamyšleně Hermiona.
   „Podle těch jejich řečí, co spolu právě vedli, to tak vypadá,“ řekl Harry.
   Ale to už se Lexter postavil na své místo a oba dva pevně namířili hůlky.
   „Až napočítám do tří… a ne abys zase podváděl jako minule,“ upozornil ho Lexter. „Raz… dva… tři!“
   Oba dva bleskově vyslali kouzla, která nevyslovili nahlas a která se ve vzduchu mohutně srazila, jako dvě obrovské přívalové vlny a všichni studenti kolem pocítili silu těch dvou kouzel, která v zápětí zmizela.
   To už ale znovu Snape vyšlehl další kouzlo a Lexter dělal akrobatický přemet dozadu, čímž se kouzlu vyhnul, ale přesně v okamžiku dopadu vystřelil na Snapea své vlastní kouzlo.
   Ten uhnul se svým pláštěm tak hbitě, že mu hlasitě zatřepal ve vzduchu a kouzlo vrazilo do stolu, na kterém v zápětí vyrostl mech.
   Ve stejném okamžiku, co se Snape vyhýbal ale vyslal na Lextera další kouzlo, které hořelo ve vzduchu jako šíp.
   „Protego!“ zařval Lexter a kouzlo se od něj odrazilo jako pingpongový míček.
   „Expelliarmus!“ zakřičeli oba dva ve svém výstupu najednou a jejich kouzla se jenom těsně minula, jenže když už se oba dva chtěli vyhnout, oslnil je červený záblesk, který náhle na poslední chvíli vyšel z obou kouzel a oběma se v tu chvíli kouzla vryla do těl.
   Snape skončil v polosedu a Lexter v kleče, vedle obou ležela hůlka protivníka.
   „Zdá se, že máme stejné nápady,“ řekl Lexter s úsměvem.
   „Opožděný záblesk, nikdy ses ho nenaučil,“ řekl Snape, vstal a narovnal se.
   „Jedna ze základních technik na bystrozora,“ odvětil Lexter a také vstal. „Takže…“ oznámil s pohledem na třídu. „tak nějak by to mělo vypadat, žádná zraňující a už proboha ne vražedná kouzla.“
   Oba dva seskočili ke studentům, kteří se hned začali formovat do dvojic.
   „To liché číslo je dost na nic, co?“ pravil zasmušile Harry, protože chtěl jít do dvojice s Ronem, tudíž Hermiona zůstane na ocet.
   „Blázníš, tebe bych nechtěla ani za milión, vždyť by si mě úplně vyřídil,“ utrhla se na něj Hermiona a rychle si začala hledat někoho jiného, Harry však věděl, že to myslela ve srandě.
   Také si pamatoval na poslední Soubojnický klub, kdy ho Snape dal do dvojice s Malfoyem. Proto hned začal s Ronem mířit k Lexterovi, aby on rozhodl, že bude s Ronem.
   „Vy dva spolu, samozřejmě,“ řekl jim s úsměvem.
   „Lexi, vy se znáte s profesorem Snapem?“ zeptal se Harry a poprvé použil jeho jméno při oslovení, což mu vlastně ráno nabízel.
   Lexter se zarazil a pak stranou prohodil.
   „Jo… chodili jsme spolu do stejné školy,“ řekl jim.
   „Sem?“ ptal se dál Harry a prodíral se za ním skrz studenty.
   „Ano, sem,“ dodal Lexter.
   „Vy jste byli vy stejné koleji?“ zeptal se Harry nevěřícně a kouknul překvapeně na Rona.
   Lexter se zarazil, zamyslel se a pak řekl.
   „Ne… do stejného ročníku, ale ne koleje,“ řekl mu.
   „Pane profesore!“ začal někdo pokřikovat na Snapea. „Pane profesore, pane profesore!“ Harry si teprve teď všiml, že to je Malfoy. „Pane profesore, profesor Lexter říkal, že zahajovací boj můžou zahájit profesoři, že ano?“
   „Ano, co tím naznačujete?“ odvětil Snape.
   „Mám pro vás soupeře,“ zazubil se Malfoy a mrkl na Harryho.
   „Potter není profesor.“
   „Ale je, dnes nás vyučoval na hodině Obrany proti černé magii,“ halekal Malfoy.
   Snape se udiveně podíval na Lextera, který měl v tu chvíli trochu nejistý obličej a pak rázně řekl.
   „Harry mi pomáhal s vyučováním, které jsme změnili na žádost ředitele školy,“ odvětil Lexter.
   „Ale nazval jste ho přece profesorem.“ dotíral dál Malfoy.
   Lexter znovu znejistěl a těkal přitom očima po Harrym, Snapeovi a Malfoyovi, který se mu chtěl očividně pomstít.
   „To nepopírám,“ řekl Lexter. „Ale prosím, pokud si bude profesor Snape přát, nevidím důvod proč ne.“
   „To snad nemyslíte vážně?“ přihnala se k Harrymu Hermiona, Ron měl v očích smrtelnou hrůzu a Neville by nejraději už trhal sedmikrásky na Harryho hrob.
   „Věř mi,“ zašeptal jí do ucha Lexter a popohnal Harryho s mírným mrknutím oka ke stolu.
   Pokud měl Ron smrtelný výraz, pak ten Harryho byl přímo pekelný. Snape se na něj v tuhle chvíli slastně šklebil a zatímco se někteří studenti stále ještě rozdělovali do dvojic, většina z nich už vyvaleně koukala na zápas dvou snad odjakživa největších soků školy.
   Harry i Snape vyšli na stůl, i když bylo Harrymu šestnáct, byl pořád o hodně menší než Snapeova vysoká postava. Při pohledu na něj se mu svíral žaludek, jako kdyby právě stál u tabule a probíhalo několik zkoušek najednou.
   Došli až k sobě a vztyčili hůlky k obličejům. Hned na to se uklonili (Harry poněkud prkenně a Snape velice neochotně, bylo vidět, že se nechce sklánět před studentem), otočili se a začali od sebe ustupovat. Všichni studenti teď měli v očích obavy, co Snape Harrymu provede, sice věděli, že Harry už několikrát utekl ze spárů samotného Voldemorta, ale Snape je Snape, co teď?
   Došli na svá místa daleko od sebe a napřáhli hůlky, Harry se zadíval na Snapeovu hůlku, nebo spíše její špičku a opravdu se mu zvednul žaludek, něco v něm mu říkalo, že to je naposledy, co ho nějaká část těla, nebo sval, nebo část mozku, nebo cokoliv podobného, poslouchá.
   „Takže Harry, profesor Snape nikdy nevyskakuje, protože má na sobě ten plášť,“ začal mu říkat s úsměvem za zády Lexter, Snapeovi srdceryvný úsměv však nemohl vzít. „V žádném případě se ho neboj, nic ti neudělá.“
   ‚Tím bych si nebyl tak jistý.‘ hlesl Harry v duchu.
   „To ti zaručuji… vidíš Brumbála?“ pošeptal mu. Brumbál se na ně usmíval a nic nedělal. „Představ si, že Snape je Brumbál, seber veškerou odhodlanost, kterou cítíš pokaždé, když na něj pohlédneš a vyšlehni na Snapea exaktním kouzlem Arscio.“
   ‚To je co?‘
   „Uvidíš, teď se soustřeď, nezapomeň, že Protego také zabírá,“ našeptal mu Lexter, poplácal ho po rameni a nechal ho na stole svému osudu.
   Harry opravdu teď viděl všechny svaté, Snape jím ale určitě nebyl.
   „Až napočítám do tří, vyšlete na sebe svá kouzla… hůlky napřímit!“ rozkázal Lexter a oba dva svorně pozvedli ruce.
   V tu chvíli se ve Velké síni rozlehl smích, všichni teď jasně viděli, jak se konec Harryho hůlky třese, vlastně celá Harryho hůlka i ruka právě prožívala třesavku a smích studentů mu moc do odvahy nepomáhal.
   Oba jeho kamarádi měli zděšené pohledy, Neville se právě křižoval, Seamus a Dean měli uslzené oči, jak se snažili co nejméně mrkat a nepřijít tak o nic důležitého, nejusmívavější ze všech však byl Malfoy, který se na Harryho zubil a hlasitě se posmíval jeho klepavé hůlce.
   „RAZ…!“ začal počítat Lexter.
   Harry sebou při tom vyslovení škubl a jeho hůlka poklesla o několik desítek centimetrů, hned na to se vrátila do své polohy a vystrašeně mířila na Snapea.
   „DVA…!“ křikl Lexter.
   Harry začal vidět hvězdičky, hůlka se mu rozklepala jako šílená, ale přesto studenti místo, aby se ještě více smáli, teď napjatě utichli. Harrymu se však svíral žaludek a příšerně se bál, co mu za všechna ta léta Snape s posměšným úsměvem provede. Bál se strašně moc a skoro měl nutkání utéct. Nejhorší však bylo vědomí, že teď přijde tři, vědomí, že se to blíží…
   „TŘI!“ křikl Lexter.
   V tu chvíli Harry stále přejíždějící pohledem po studentech zahlédl nějakou dívku, byla jako zářící svíčka mezi bledými lampami, jasně měla jiný výraz než ostatní, výraz který Harry nedokázal pojmenovat, ale který mu dodal ohromné množství energie pouhým pohledem.
   Jenže v tom Snape zakřičel: „Furnunculus!
   Harry měl v sobě tu odhodlanost, zahlédl, jak se na něj řítí kouzlo, zbrkle namířil hůlku a snažil se vzpomenout si na kouzlo, které mu řekl Lexter, až nakonec zmateně vykřikl: „Ascio!
   Kouzla se mihla a Harry se z posledních sil vyhnul kouzlu Snapea, které mu téměř sežehlo límec hábitu až těžce dopadl na okraj stolu.
   Bohužel, to samé platilo i ho Harryho kouzlu, které marně prolétlo úsměvnému Snapeovi nad hlavou a strefilo se do kovového svícnu na stěně.
   Snape se hlasitě zakřenil, jenže v tom okamžiku se svícen vytrhl ze zdi a řítil se zpátky, samozřejmě cestou přitom praštil smějícího se Snapea do hlavy.
   Svícen přistál k Harryho nohám a zůstal tam ležet. O kus dál si rozvztekaný Snape hladil bolavou hlavu.
   „Ano, takhle to také jde,“ dosmál se Lexter, který se křenil snad ze všech studentů, kteří se začali sborově smát, nejvíc. „Nyní, pokud je již pan Malfoy spokojen, můžeme pokračovat.“
   Po téhle příhodě se podruhé před Harryho postavil Ron, kterému se tam strašně moc nechtělo. Harrymu se zdálo, že konečně vidí nějakého toho svatého, které měl před chvilkou před očima, ovšem Ron nebyl zas tak snadný, jak se zprvu zdálo. Nakonec ho Harry přece jenom dostal až na třetí pokus lechtacím kouzlem, které minule použil na Malfoye.
   Hermiona doslova sklátila Terryho Boota, kterému se ještě dobrou čtvrt hodinu motala hlava, poté se konečně zase pomstila hromotlukové Milicent Bulstrodové, která také neskončila nejlépe. Dean porazil Seamuse a toho zase porazil Neville, co se ale zdálo špatné bylo, že Malfoy už také porazil tři nepřátele a stále neohroženě pokračuje dál. Co se týče Harryho, ten po Parvati Patilové, která proti němu po výhře nad Levandulí nastupovala velice neochotně, si také všiml, že Malfoy postupuje dál. V dáli se stále ozýval srdceryvný smích Rona, který pořád cítil šimrání v zádech a klátil se smíchy.
   Pak se začaly mísit koleje, Harry dostal Hannah Abbottovou, která se na něj usmívala, protože byla jednou ze členek Brumbálovy armády, ovšem když se jí prodloužil nos na dobrý metr, tak na něho rozhněvaně vyhlížela po celý zbytek večera.
   Justin Finch-Fletchley, který si moc dobře vzpomínal na minulý Soubojnický klub, když si všichni mysleli, že na něj Harry poštvává hada, se teď na něj opatrně díval a řekl mu, ať je na něj mírný. I když byl také členem Brumbálovy armády, stejně se od něho na konci kouřilo a on po zbytek večera se klátil smíchy, protože mluvil hláskem, jako když se někdo nadýchá hélia.
   Pak už ale šlo do tuhého, po Nottovi a Moonovi se před něj postavila nanejvýš neochotně Hermiona Grangerová a namířili na sebe hůlku.
   Příští věc, co si Harry pamatoval bylo, že viděl hvězdičky a pak Hermionu, která spadla Ronovi do náruče.
   Ron hned jí upustil na zem a někam si nutně s vyvalenýma očima odběhl.
   „Zbývající dvojice šestého ročníku, Draco Malfoy, Antony Goldstein a Harry Potter,“ ohlásil Lexter a následně byl Goldstein sražen na zem s rukou ohnutou v nepřirozeném úhlu, naštěstí to šlo napravit obyčejným kouzlem a Malfoy si vykoledoval jenom napomenutí.
   „Draco Malfoy a Harry Potter!“ křikl Lexter a Harry se zhluboka nadechl.
   Oba dva vylezli na stůl a teď i činnost na ostatních stolech, které obsluhovali ostatní učitelé utichla, protože u Lexterova stolu teď probíhal závěrečný souboj.
   „Doporučuji však, aby pro tento souboj bylo přikázáno pronášet kouzla nahlas,“ řekl úlisně Snape s pohledem na Harryho.
   Zatímco se profesoři domlouvali, Malfoy se nahoře na stole ušklíbl na Harryho a pravil.
   „Tak co, brejláčku, jseš připravenej jít pod drny?“
   Harry se na to jen pousmál, na žádného studenta tady nepoužil ani špetku ze svých opravdových kouzelných schopností, které používá, když mu jde o život a moc dobře věděl, že kdyby na Malfoye jen jedno z nich zkusil, hned by se sesypal k zemi, proto mu jeho narážky připadaly nadmíru směšné.
   „Takže dobrá, soupeře tedy prosím, aby kouzla pronášeli nahlas,“ řekl Lexter.
   Malfoy se přiblížil k Harrymu a ten se už automaticky uklonil, jenže Malfoy se uchechtl a vyžíval se v tom, že Harry čeká skloněný, až se skloní i on, což schválně dlouho neudělal, nakonec, když ho napomenul Lexter mírně sklonil hlavu až do skoro vypadalo, že jenom svraštil obočí.
   Harry se na něj naštvaně znovu podíval, ale to už se od sebe otočili a rozcházeli se na své strany.
   „Takže až napočítám do tří,“ řekl Lexter, když došli na svá soubojnická místa. „Ovšem opravdu až napočítám do tří,“ dodal znovu Lexter s pohledem na Malfoye, který si na něj neslušně odfrknul. „Žádám vás oba dva o bezpečná kouzla,“ řekl zase po chvilce.
   Harry teď skálopevně mířil na Malfoye, na špičce jeho hůlky nebyla známka sebemenšího třesu, přímo a stále mířila rovnou na Malfoye a jeho usmívající se tvář.
   Lexter, Kratiknot, Snape a McGonagallová, kteří každý obsluhoval jeden stůl se teď s obavami dívali na ten Havraspárský, na kterém stáli dva rivalové, kteří se doslova k smrti nenáviděli.
   Stejnou nenávist cítil i teď Harry. Znovu uviděl Dracova otce jako smrtijeda, to popohnalo jeho hněv do závratných výšin, které se nemohly měřit s tím, který pociťoval před čtyřmi roky.
   „RAZ…!“ začal Lexter odpočítávat.
   Harry vycenil vztekle zuby a maximálně se soustředil, protože po dvojce očekával útok, věděl, že ten zbabělec to udělá a že teď to přijde.
   „DVA…!“ křikl Lexter.
   Nic, Malfoy stále nenávistně hleděl na Harryho a stejně tak na něj cenil zuby, Harry však necítil ani maličký náznak strachu, jeho fénixová hůlka mířila přesně a pevně na Malfoyovu hruď.
   „TŘI!“
   NIC! Zase nevystřelil, stejně tak i Harry se tolik soustřeďoval na to, aby odvrátil Malfoyovo kouzlo, že nezaútočil, stáli tam už dávno po počítání a mířili na sebe jako nějací cvoci. Celá Velká síň byla zticha a vykulená, Harry však cítil pohled Brumbála, stočil zrak na něj a hned ho chytil ještě větší vztek.
   „Arachnisortia!“ rozeřval se Malfoy, než se Harry stačil z Brumbálova pohledu vzpamatovat.
   V další chvíli ho zasypala celé kvanta pavouku a několik studentů začalo křičet jak na lesy, přesně v tu chvíli se ve Velké síni objevil Ron, který si někam odběhl a jak to tak vypadalo, tak nejspíš s pohledem na pavouky znovu utekl, nebo se prostě sklátil k zemi.
   Harry se vyhrabal ze smrště chlupatých pavouků, objevila se však jenom jeho hůlka, se kterou hned vykřikl.
   „Electra!
   Z hůlky vyšlehl blesk a spálil všechny pavouky kolem, hned na to se zaryl do Malfoye.
   Když se Harry postavil, tak Malfoy byl doslova celý černý, včetně jeho blonďatých vlasů, a stále se z něj ještě kouřilo, že v očích měl v té chvíli ještě větší nenávist než před tím.
   „Puscutis!“ zařval Malfoy.
   Kouzlo vrazilo nečekaně Harrymu do ruky, která rázem zezelenala a zhnisala, smrad shnilé kůže ho málem omámil, že skoro neudržel rovnováhu.
   „Lumos Solem!“ vykřikl Harry a z jeho hůlky vystřelil oslňující paprsek světla, takže Malfoy nemohl znovu zaútočit, v tom samém okamžiku Harry znovu vykřikl: „Symphusio!
   Malfoy se vzpamatoval a rozhlédl se po Velké síni, myslel si, že se mu něco stalo, ale vlastně se nestalo nic. Harry na něj stále nenávistně koukal a kouzlo, které vystřelil jako by nedopadlo.
   Malfoy se chtěl znovu rozkročit k výpadu, ale zjistil, že se mu nohy doslova roztekly a spojily se se stolním dřevem.
   „To by stačilo, vyhrál H…“
   „Spasmusio!“ Malfoy nebral ohledy na Lextera a na nepřipraveného Harryho, který si už myslel, že vlivem Lextera slov je konec, vystřelil z hůlky další kouzlo.
   Vrazilo do něj jako bič a Harry se sklátil k zemi. V tu chvíli mu celým tělem začala projíždět hrozná křeč, která mu doslova drtila kosti a burcovala mu nervy.
   „Tohle bylo zraňující kouzlo Malfoyi,“ okřikl ho Lexter. „To už přehá…“
   Jenže to už se však Harry z posledních sil dokázal postavit a překotně dokráčel až k přilepenému Malfoyovi.
   „Přestaňte!“ křikl Snape.
   Harry na něj s bolestmi v těle rozzuřeně pohlédl, namířil hůlkou do obličeje a ani se nesnažil křičet.
   „Legilimens.
   V tu chvíli se mu zatmělo před očima a Harry ač ho to nutilo se začal dostávat do Malfoyovo mysli, přál si se do ní dostat, chtěl zjistit mnoho věcí o Malfoyovi, ale cítil strašlivý odpor.
   Sebral všechny své poslední síly a s křikem prorazil skrz Malfoyovu chatrnou obranu, dokázal se dostat až do jeho mysli.
   Malfoyovi mohlo být tak deset let, otec mu právě zakazoval koupi nového koštěte… obraz se změnil, bylo mu asi tak třináct a právě dostal facku od Hermiony…, tohle ale Harry nechtěl vidět, chtěl něco s Voldemortem,… Malfoy v téhle vzpomínce vypadal stejně jako teď, bylo to nejspíš u Malfoyových doma, Dracova matka právě prováděla smrtijedský příslib. Pak ale uviděl něco, co ho opravdu vyvedlo z míry.
   Voldemort podal zamyšleně ruku i Dracovi, při tom pohledu Harrymu doslova čelo protrhla bolest, jak ho jizva zapálila jako blesk.
   „Takže jsme domluvení Draco,“ řekl Voldemort ledovým hlasem.
   „Ano pane,“ hlesl dychtivě Draco. „Věřte mi, že ať je to cokoliv, hlavně když je to proti Potterovi.“
   „Musím tě ale upozornit, že mne nesmíš zklamat,“ řekl stále ledově Voldemort.
   „Nezklamu, slibuju…“
   „Tvůj otec také sliboval!“ přerušil ho rázně Voldemort.
   „Pustíte ho z vězení?“ pípnul potichu Draco.
   „Jen co si odbude svůj trest. Pár měsíců, aby věděl, že zklamat lorda Voldemorta nesmí nikdo, tudíž ani ty.“
   „Ano pane, ano,“ hlesl Malfoy a políbil mu lem pláště.
   „Vstávej Draco,“ řekl ledově Voldemort. „V tvých letech ještě nemůžeš být smrtijed a mít svůj vlastní znak na ruce, ovšem něco mi říká, že v budoucnu budeš spolehlivější, než ten tvůj otec.“
   „Slibuju, o Potterovi vám budu říkat každý den,“ hlaholil Malfoy dychtivě.
   „Až jí ke konci školního roku zabijeme… budeš mít tu čest, že to bude tvá práce,“ řekl Voldemort.
   „Je mi ctí, že jsem se s vámi setkal,“ řekl Malfoy.
   „To mě je ctí,“ prohlásil nečekaně Voldemort. „Způsoboval jsi mu tolik potíží, že jsi byl užitečnější, než všichni moji smrtijedi najednou a to tě chválí.“
   „Nenávidím ho z celého svého srdce…“
   „Až dojde i na ní, pomstíš svou nenávist,“ oznámil mu ledově Voldemort.
   „Přál bych si, abych měl já tu šanci zabít tu…“
   V tu chvíli se spojení přetrhlo a Harry cítil, jak se znovu vrací zpět do reality. Objevil se před ním Malfoy a celá Velká síň.
   „Harry, okamžitě přestaň!“ křikl Lexter a podle jeho tónu, to už křikl poněkolikáté.
   „Ještě však stále se nerozhodlo, kdo vyhrál,“ pravil Snape stejně tak ledově, jako před chvilkou Voldemort.
   „Arscio.“ řekl Harry omámeně a vyčerpaně a v tu chvíli, co z jeho hůlky vyšlehlo kouzlo, z Malfoyovo uší začaly nekontrolovatelně vylétat celé dýmy kouře, až to studentům připadalo směšné.
   Harrymu to, co před chvilkou viděl však nepřipadalo směšné. Seskočil ze stolu a bez jakéhokoliv dalšího slova uháněl pryč. Všichni na něj vyděšeně koukali, to ale Harryho nezajímalo, teď opravdu viděl na vlastní oči oddaného Draca, jak se domlouvá s Voldemortem a představoval si, jak mu poslušně a horečně každý den o něm dodává informace.
   Chtěl si to, co viděl nechat projít hlavou, rozhodně ho to nadobro vyvedlo z míry, navíc moc dobře si pamatoval, jak říkali, že na konci školního roku zabijí nějakou dívku, nebo Harryho kamarádku. V tu chvíli si Harry uvědomil Hermionu a bylo mu o to víc zle. Představa toho, že se Voldemort opravdu zcela jistě chystá Hermionu zabít byla přímo příšerná.
   Nešel tedy do Nebelvírské společenské místnosti, nechtěl aby ho, alespoň pro teď jeho přátelé našli, musel se rozhodnout, jestli jim to řekne, nebo ne.
   Pak ho napadlo, že rovnou počká u Komnaty nejvyšší potřeby, kde se také v zápětí opřel o zeď.
   Jediné čemu se Harry nedivil bylo, že se Voldemort s Dracem jen tak bavil, vždyť mu opravdu celých těch pět a půl let ve škole dělá učiněné peklo ze studia, měl by naopak na něj být pyšný.
   V každém případě to bylo příšerné zakončení Soubojnického klubu a Harry alespoň měl dostatek času si všechno srovnat v hlavě, když se pak pozdě večer tam objevil Lexter a pousmál se s pochopením na Harryho.
   „Proč se usmíváte?“ zeptal se Harry.
   Lexter se zamyslel a zastavil.
   „Chtěl jsem ti tím jen říct, že se na tebe nezlobím,“ řekl a rázem se před ním zformovaly dveře do jejich polstrované tréninkové místnosti, kterou Harry už tak dlouho neviděl.
   Zvedl se a vešel za Lexterem dovnitř.
   „Vím, co jsi tam viděl,“ řekl Lexter.
   „Jak to, že to víte?“ podivil se Harry.
   „Kdybych to nevěděl, zatrhnul bych vám to spojení o mnoho dříve,“ pravil Lexter. „Takhle jsem tě mohl nechat zjistit, co ten proradnej Malfoy má za lubem, pak ale profesor Snape začal naléhat, takže jsem to musel utnout.“
   „Chce někoho zabít,“ uvědomil si Harry. „Nějakou mou blízkou.“
   „Voldemort chce zabít spoustu lidí Harry, to neznamená, že to je i tvá blízká,“ pravil Lexter.
   „Ron a Hermiona mi řekli, že to setkání s tím Gryfem navrhl Brumbál, proč jste mi to neřekl?“ divil se Harry.
   „A šel bys tam?“ odvětil Lexter vážným tónem, protože předem znal Harryho odpověď.
   „A co se tam stalo?“ ptal se dál Harry. „Jediné, co cítím je, že nechci už být dál Pegasem, chci být…“
   „Sám sebou,“ doplnil ho Lexter.
   „Jaký to mělo smysl, proč se si se mnou začal měřit síly a pak to zdlouhavé koukání z očí do očí, jako kdybych byl zhypnotizovaný… proč mi neřeknete pravdu?“ zvyšoval Harry hlas.
   „Protože jí neznám,“ odvětil přísně i Lexter. „Myslíš si, že mi Brumbál říká všechna tajemství, ani já je všechny nechci vědět!“
   Harry začal přemýšlet a pak pokračoval s otázkami.
   „Proč jste se tak choval a nemluvil se mnou, a jak to, že znáte Snapea?“ ptal se dál Lextera.
   „S profesorem Snapem jsem zkrátka chodil do třídy, proto se s ním znám a to druhé, něco jsi mi přece slíbil.“
   „Tak mi alespoň řekněte, proč jsem podstupoval tu hloupost s tím Gryfem?“
   „Budeš jí podstupovat zas a znovu, každý den, akorát už ve svém těle,“ řekl mu Lexter.
   „Cože?“ zděsil se Harry.
   „Tvé oči jsou stejně zelené, i když jsi v těle Pegase,“ řekl mu s úsměvem Lexter. „Máš je stejné jako tvá matka ať jsi v jakékoliv podobě. A oči jsou vstupem do tvé mysli a k tvému srdci, proto Gryf i přes podobu Pegase mohl opravdu zachytit tvou pravou mysl.
   „Já to nechápu,“ řekl zmateně Harry.
   „Gryfův pohled je tak… jak bych to řekl… je tak pronikavý, že dokáže zahlédnout pravdou podstatu sama sebe tvé mysli. Lépe se mu s tebou pomocí očního kontaktu, ale zvířecí myslí dorozumívalo v těle Pegase… asi mě stejně nechápeš, že?“
   „Asi ne,“ pravil stále zmateně Harry.
   „Zkrátka pokud jednou budeš chtít pochopit, tak se pokaždé dostav k Hagridovu srubu k tomu Gryfovi, Hagrid měl pravdu, je to neobyčejný tvor, ale teď už na nic nemysli.“
   Harry si povzdechl a postavil se na místo s pevným povrchem.
   „Moc mi tu nevzdychej, to ty jsi chtěl pokračovat v Nitroobraně,“ řekl mu s úsměvem. „Ale jedno ti řeknu, Malfoy sice nebyl žádný velký soupeř, spíš menší, než normálně a ty ses opravdu dokázal dostat do jeho mysli.“
   „Prostě jsem chtěl,“ pravil Harry.
   „Ano… svou vůlí… nemyslel si na nic jiného, očistil jsi svou mysl a soustředil se na jedinou myšlenku a to dostat se do mysli toho budižkničemu.“
   „Ale s Voldemortem to nebude tak snadné, že?“ obával se Harry.
   „Ani se mnou,“ mrkl na něj Lexter a pousmál se. „Jak vidíš pronikání do cizí mysli ti docela jde, tedy alespoň, když se ta druhá osoba nebrání, proto bychom mohli vyzkoušet obranu proti vniknutí, musíš mě svou vůlí vyhnat pryč z mysli, avšak nesmíš myslet na nic jiného, na žádné vzpomínky, na žádné pocity, jen se pevně zapřít, zastřít svou mysl a zabránit mi v přístupu.“
   „Stačí, když si to budu přát?“ divil se Harry.
   „Z počátku určitě, postupně poznáš, jak se efektivněji bránit, je to jako u Zvěromágovství, po prvním pokusu to už jde samo.“
   „Nevím ale jestli si dneska očistím mysl,“ přiznal Harry bezděčně.
   „Tak to zkusíme jenom jednou a já tě už nechám jít.“
   „Tak dobře,“ řekl Harry unaveně.
   „Až napočítám do tří… raz… dva… tři… legilimens!
   Komnata zmizela a Harry se ocitl v nákupním centru v nedalekém městě u Kvikálkova. Bylo mu pět let a Vernon a Petunie ho zapomněli v obchodu a odjeli bez něho a tak tam malý Harry zmateně pobíhal od jednoho auta k druhému. Cítil tu bolest, ale věděl, že na ní nesmí myslet, nesmí cítit ten hrozný pocit samoty a ztráty. Přestal na to myslet a i když měl unavenou mysl, tak se začal snažil se vzpírat Lexterovo působení… Bylo mu deset a odpočítával své jedenácté narozeniny ve staré chajdě na opuštěném ostrově, na kterém se zanedlouho objeví Hagrid na své motorce, znovu se snažil nemyslet na ten strašlivý pocit, který v té době měl, nedovolili mu přečíst si ani jeden z těch jeho zvláštních dopisů, ale nesměl prostě na to myslet. Ne, nikdo mu nebude vnikat do mysli. Bylo to příšerně těžké, zdálo se to skoro nemožné myslet na jedinou věc tak pevně a srdceryvně… Bylo mu čtrnáct a právě na něj pod zlatavou síťovou kopulí mluvili jeho rodiče, před ním se však krčil Voldemort a zuby nehty se ho snažil přemoci… tohle je ta správná vzpomínka, tady přece nad ním na chvíli vyhrál. Harry se začal úpěnlivě snažit uzavřít svou mysl, svíral křečovitě hůlku a zatínal zuby, hlava ho úplně brněla, ale snažil se co nejvíc očistit svou mysl na nic nemyslet… v tom v hlavě ucítil Lexterovu přítomnost, nejdřív se to zdálo, jako kdyby cítil nějaký pohled v zádech, ale pak si začal být čím dál tím jistě, že je to on. Čím víc se Harry ve vzpomínce snažil se vzepřít Voldemortovi, tím víc se Harry vzpíral i Lexterovi až dokonce začal pociťovat, že by mohl i vyhrát, že se jeho mysl znovu uzavírá a on jí má jenom samu pro sebe…, Bylo mu patnáct, stáli s Cho pod jmelím a přibližovali se k sobě.
   V tu chvíli do něj práskla strašlivá bolest, která ho složila na polstrovanou podlahu Komnaty nejvyšší potřeby. Hlava mu úplně třeštila a pak když konečně začala povolovat a Harry mohl zase celý uslzený otevřít oči, viděl, jak se před ním marně sklání Lexter.
   „Už jsi to skoro měl, Harry,“ řekl Lexter. „Takový pokrok bych od tebe nečekal po takové době pauzy.“
   „Co to bylo za holku… v té vzpomínce?“ divil se Harry celý zmatený.
   „Někdo, kdo tě měl a má hodně rád,“ řekl Lexter a pomohl Harrymu na nohy. „Ale vzpomínky na ní nás budou v Nitroobraně dost omezovat, proto musíš docházet na ty takzvané… lekce ke Zlaťákovi, rozumíš?“ domlouval mu Lexter.
   „Dobrá,“ odvětil unaveně Harry a snažil se udržet oči otevřené.
   „Podívej se na sebe, jseš celý utahaný,“ pousmál se na něj Lexter. „něco ti povím, jdi se hned umýt a pak honem do postele.“
   Harry opravdu skoro už poklimbával a jeho poslední psychické snažení ho vyčerpalo doslova.
   Ještě ve dveřích se na Lextera otočil a řekl mu.
   „Děkuju.“
   Lexter překvapeně pozdvihl obočí a otázal se.
   „A za co?“
   „Za to, že jste,“ řekl Harry unaveným tónem a zmizel ve dveřích.
   Došoural se do umývárny, zjistil přitom, že Felixe měl stále v patách a pak přes společenskou místnost do postele, aniž by cokoliv řekl svým kamarádům, kteří, když uviděli jeho napolo zavřené oči se ani nesnažili ho zastavit.
   Když sebou praštil do postele, myslel si, že právě spadl do nebe, nebo do Erisedských kvítků. Přikrývka byla teď tak hebká a jemná, že mu to připadalo, jako to nejmilejší na světě. Jako by s ním usínal i všechen svět a starosti či strasti.
   A kdo ví, možná, že až se probudí, tak bude doma u svých rodičů a maminka mu zrovna ponese teplou snídani s vonícím pečivem a teplým kakaem, tak jak o tom vždycky snil celý svůj život.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: