Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-20 | Čteno 2825x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 53.


Skřítčí záležitosti

Potom, co svým kamarádům Harry řekl, co mělo znamenat to včerejší předposlední kouzlo, jejich zloba na Malfoye snad nemohla být větší. Konečně si Harry uvědomil Lexterovo chování vůči Malfoyovi na hodině Obrany proti černé magii, Lexter přece nenávidí smrtijedy až příliš a všechny by je nejraději pozabíjel, proto tak na Malfoye vyjel, až se skoro neudržel.
   Příští den měli volno, které Nebelvírští strávili spolu a z Harryho zase byli u vytržení ze včerejšího večera, což ho nijak netěšilo. Byl ale rád, že se rozneslo jeho naštvání, že na něm pořád někdo chtěl proměnu v Pegase, po studentech, kteří mu s tím dokonce pro dnešek dali i pokoj.
   Odpoledne ho pak čekala návštěva u Zlaťáka, několikametrového Gryfa.
   „Ahoj Harry, tak poď, ten nezbeda už na tebe čeká,“ hlaholil na něj Hagrid, když mu zaklepal na dveře.
   Obcházeli spolu srub a mířili k provizorní ohradě.
   „To bys nevjéřil, co se mi v lese stalo,“ řekl pojednou Hagrid.
   „A co?“ optal se Harry.
   „Ti testrálové, který sem vám minulej rok ukazoval, staly se z nich krvežíznivý mrchy, nebejt tady Drápa…“ a ukázal na vrtící se stromy v lese, kde teď nejspíš obr podřimoval. „tak by mě snad sežrali zaživa.“
   „Děláš si legraci?“ divil se Harry.
   „Staly se z nich uplný krvežíznivý bestie, to ti teda povim,“ podotkl zase Hagrid, když před sebou spatřili Zlaťáka, jak spokojeně podřimuje na suchém senu.
   „Myslíš si, že to zavinil Voldemort?“ zeptal se Harry.
   Hagrid se zatřásl a hned ho napomenul.
   „Neříkej to slovo nahlas, zvlášť v týhle době.“
   „Mluvil jsi s Brumbálem, když jste na mě chystali to ródeo se Zlaťákem?“
   „Já ne,“ řekl hned Hagrid. „To Lexter, řek, že ti nic neudělá, já vosobně nechápu, jak to, že je na tebe tak mírnej, mě nechá přiblížit jenom na pár metrů.“
   „Vždyť jsi říkal, že je krotkej,“ podivil se Harry.
   „Vopravdovej Gryf by tě, kdybys ses k němu blížil, roztrhal na kusy, proto řikám, že je mírnej,“ pravil Hagrid.
   Došli k ohradě a Harry přelezl její chatrnou stěnu.
   „Brumbál… totiž Lexter mi řek, že si máš tam prostě sednout a koukat se na něj,“ blekotal Hagrid a radši rychle odešel, i když měl nutkání tam zůstat, kdyby byl Harry v nebezpečí.
   U hradu se zase shromáždilo několik studentů a pozorovali, tedy spíš doufali, že se zase strhne ten nelítostný souboj zvířat, to ale Harry neměl v úmyslu.
   Před Gryfem uviděl jakousi hroudu slámy, která vypadala náramně nepohodlně a pichlavě, uvědomil si, že to ale Hagrid nejspíš myslel tou židlí. Posadil se tedy před Gryfa a ten se okamžitě zvedl na nohy, až Harrymu ztuhla strachy krev, protože jak tam tak seděl, tak mu tvor připadal zase o něco větší.
   Gryf přešel až k němu a lehl se těsně k jeho nohám, nespouštěl však z něho oči.
   Ten okamžik Harry nedokázal popsat, zdálo se mu, jako by právě prováděl strašně záživný rozhovor, jeho oči ho plně poutaly a donutily ho dlouhou dobu mu do nich vejrat.
   Studenti po deseti minutách znovu odešli a teď už jenom za srubem se krčil Felix, který nevěděl před čím by měl utíkat dřív, jestli před Gryfem, nebo před Hagridem, který ho stále nemohl vystát.
   Po asi hodině se Gryf otočil a šel se napít z vany plné vody. Harry nejspíš uznal, že je dnešní lekce konec a odebral se zpátky do školy.
   To už ho však hodně pozdě večer čekala hodina Nitroobrany a tentokrát byl trochu více ve své kůži, takže ji s Lexterem praktikovali déle a Harry byl rád, že je zase jeho kamarád, zdálo se dokonce, že Lexter také znovu dostal chuť do života.
   A takhle plynul den za dnem, snad jen stojí ještě za zmínku Rona, který se věčně stranil Hermiony a potom, co mu Harry řekl, že kdyby si sebou bral notýsek a zapisoval si všechny básničky, které složí, tak by na tom určitě vydělal, tak potom už opravdu neměl náladu na žerty.
   Harry si znovu jaksepatří užil čtyřhodinovku Lektvarů, Snape měl stále nutkání si sahat vzadu na hlavu, kde Harry tušil, že má velikou bouli. Také se stále na dvojici Nevilla a Harryho vybíjel vztek, takže nezbývalo zase mnoho, aby Harry po něm znovu nevyjel.
   Čeho si ale Harry opravdu vážil byl Felix, vůbec o jeho hlídání nevěděl a byl mu za to ze srdce vděčný. Sice se na něj zlobil, když mu jeho pes sežral pojednání o Jezerních lidech, které se tak pracně snažil odlišit od toho Ronova, když ho v ten den dělali spolu.
   Podle novin už začali zanikat a bankrotovat firmy, některé i důležité, dokonce i některé na výrobu košťat. Všeobecný finanční poplach v kouzelném světě den ode den narůstal a ministerstvo tyto problémy nestačilo řešit, takže plány zla, jak tomu noviny rády říkaly, se moc dařily.
   Naopak temný mrak nad Bradavicemi byl stále stejně temný, ne-li temnější, koncem druhého týdne se vlivem špatné nálady stal život na hradě monotónním a nikdo nebyl snad více otrávenější než Harry, který byl vytížený na maximum. Když mu odpoledne skončilo vyučování, tak ho čekalo posezení s Gryfem, které bylo stále stejné a Harrymu se zdálo, že chodit tam je naprosto zbytečné, i když jeho kamarádi stále odbíhali za nějakou holkou, se kterou kolem Harryho občas prošli a pozorovali jeho reakci, která při pohledu na ně nebyla žádná, což se mu také zdálo nanejvýš divné. Hned po sezení s Gryfem měl třikrát týdně trénink ve famfrpálu, který byl snad jedinou světlou stránkou v jinak zasmušilých dnech a také, že si je jako jediný užíval, protože ostatní tvrdě dřeli. Ovšem jejich výkony se stále lepšily, dokonce i Colin házel vcelku profesionálně a Seamus a Sloper neměli problémy s odrážením Potlouků.
   Hned potom ho čekala večeře a pokud poté nebyla děsivě únavná Astronomie, tak ho čekala ještě víc vysilující Nitroobrana, na kterou i přes svou únavu chodil rád.
   Pak tu byla ještě jedna věc, která se mu zalíbila, možná jenom proto, že to bylo na úkor Malfoye. Učitelství v hodinách Obrany proti černé magii začal brát vážně a po několika hodinách se tento předmět stal jednoznačně nejoblíbenější u všech studentů. Lexter jej totiž vyučoval formou zábavy a hry, takže spíš než potící učení, probírali zábavnou praxi, neboli opak toho, co se ve škole v tomhle předmětu bralo minulý rok s Umbridgeovou.
   Tak takhle nějak ubíhal den za dnem, až od Soubojnického klubu uplynuly dva týdny.
Tohle ráno, nebo vlastně i večer se stalo něco zvláštního.
   V soboru ráno vůbec nebylo vyklizeno ve společenské místnosti. Podle všeho se skřítci na svou práci takzvaně vybodli a co se s nimi opravdu stalo, to ví bůh.
   Avšak Harrymu to už od začátku, kdy vstal, začalo být nanejvýš divné. Felix říkal, že večer ve společenské místnosti nebyla ani noha, protože on si vždycky všímá toho, když kolem něj v noci pobíhají skřítci a uklízejí, tuhle noc však nic.
   Čekali tedy až sleze dolů z ložnic i Hermiona a hned na ní vybafli s otázkami.
   „Já vážně nevím proč,“ bránila se. „Vždyť už jim tu žádné oblečení nenechávám, vzpomínáš?“
   „Ty jsi ale provedla něco jiného, já tě znám,“ káral jí Ron varovně. „Zase jsi něco vyvedla, ty se umíš pouštět do maléru.“
   „To říká ten pravý,“ namítla Hermiona. „A navíc, líbím se ti?“
   „Jsi jako čerstvý rajský květ, co mi do náruče slét… krucinál, dej mi pokoj!“ křikl Ron hned se vzpamatoval přes smích ostatních studentů. „Máš v tom prsty a já to vím.“
   „Hermiono,“ ozval se i Harry. „tvá snaha je k užitku, ale dokud to nezajde příliš daleko, jestli skřítci kvůli tobě dali výpověď… tak se to musí dát do pořádku.“
   „To ty jsi ten ředitel toho oddělení, co?“ halekal Ron. „Zase jsi něco provedla.“
   „Kluci, já opravdu nevím o čem to mluvíte,“ řekla jim vážně.
   „Já ti nevěřím,“ odsekl Ron.
   Harry se na něj chvíli díval a pak řekl: „Já jo.“
   „Děkuju,“ pravila Hermiona a oddechla si.
   „Jak to myslíš, že jo?“ zhrozil se Ron.
   „Pokud jde o tyhle skřítky, tak ty má na starosti Brumbál,“ odvětil příkře Harry. „A to, co Brumbál má v té své zabedněné hlavě, to je mi jedno.“
   S těmito slovy zmizel v průlezu a jeho kamarádi se za ním připojili až daleko na chodbě.
   „Myslela jsem, že mi věříš,“ ozvala se po chvilce Hermiona na Rona.
   Ron odvrátil pohled a něco studovat na stěně, Harry ale moc dobře věděl celou tu pravdu, moc dobře tušil, že Ron by sám Hermioně pomohl, ale nechce to dát najevo.
   Za okny bylo zase zataženo, ostatně jako vždycky. Po dlouhé době se ale na okenní tabule začaly znovu snášet krůpěje deště a vykreslovaly na ně rozličné obrazce. Stíny stékajících kapek vržené na podlaze chodby vypadaly jako malí pavouci lezoucí po zemi a Ronovi přitom běhal mráz po zádech.
   Když vešli do Velké síně, byl tam očividný rozruch, už podle Ginny se dozvěděli, že i ostatní společenské místnosti nebyly uklizeny a nejvíc ze všech si stěžoval právě Zmijozel.
   „To je divné, proč by skřítci neuklízeli, když jsi jim tam nic nenechala?“ divil se Ron.
   „Já nevím,“ hlesla Hermiona. „Bojím se ale, aby jim něco neudělal Voldemort.“ zašeptala.
   „Není tu Brumbál,“ všiml si Harry. „Hermiono, asi je čas, abys nám řekla všechno o tom vzniku toho oddělení.“
   Hermiona si povzdechla a nerozhodně se rozhlížela po síni.
   „Tady bych nerada Harry, je tu příliš mnoho slídivých uší,“ řekla mu.
   „Podívejte, pošta!“ křikl Neville.
   Dolů se snášelo hejno sov a rozhazovaly studentům jednotlivé balíčky a dopisy, kterých v této době bylo čím dál více, Harrymu se dokonce zdálo, že rodiče dětem píšou každý den, aby se ujistili, že jsou v pořádku a aby děti ujistily, že oni jsou v pořádku. Harry žádný takový dopis dostat ale nemohl, vzkazy pro něj věčně byly skryté v Ronových dopisech, které mu posílala paní Weasleyová a které obsahovaly víc obav, než pozdravů (zvláště pak o Harryho).
   „No to mě podrž,“ hlesla Hermiona, když před ní spadl srolovaný výtisk Denního věštce, kterého ani nemusela rozbalovat, aby viděla obrovský nápis přes celou titulní stránku.
   Harry se hned pustil do čtení.

HROMADNÁ VZPOURA DOMÁCÍCH SKŘÍTKŮ


   Pokud vám ráno nikdo neudělal snídani, nebo nepřinesl vyžehlené oblečení, či něco podobného, bude to pravděpodobně tím, že už žádného domácího skřítka nemáte. Včerejší půlnocí totiž vstoupil v platnost nový zákon, který přísně zakazuje takzvané otrokářství, tj. slovy organizace SPOŽÚS: Domáhání se práce od domácích skřítků a nic jim za to nedávat, znemožňovat jim odchod z domu tím, že nedáte skřítkovi žádné oblečení.
   Tyto dávno zavedené zákony se počínaje včerejší půlnocí nadobro změnily, když ministerstvo v čele s Dolores Umbridgeovou, ministryní kouzel, schválilo zákon o zaměstnávání skřítků navrhovaný oddělením s názvem Společnost pro podporu občanské a životní úrovně skřítků.
   To znamená, že nesmíte vlastnit žádného domácího skřítka, nýbrž ho zaměstnávat. Také mu musíte dávat nejméně 3 srpce měsíčně, pokud máte skřítků více najednou, tak tři srpce týdně.
   Většina lidí, kteří mají domácí skřítky, by si tento obnos (i když to nedají najevo) opravdu mohla dovolit, ovšem to by s tím museli souhlasit všichni. Podle slov oddělení SPOŽÚS: Někteří kouzelníci totiž stále vidí v domácím skřítkovi pouze sluhu nehodného povšimnutí, stejně tak, jak napovídá hlavní zlaté sousoší na ministerské fontáně.
   I to by se ovšem dalo přenést, kdyby proti tomuto zákonu nevyslovili největší nesouhlas sami skřítkové, kteří rezolutně odmítli pracovat za peníze se slovy, že je to proti jejich poměrům, a že ten skřítek, který opravdu začne pracovat za peníze, je hanbou pro celou skřítčí společnost.
   Proto, když nepomohly žádné nátlaky na ministerstvo, se sborově rozhodli porušit i prastaré zákony a utéct svým majitelům.
   Tímto, v dnešní situaci hrozících útoků od Vy-víte-koho a od všudypřítomného strachu se tento čin dá pokládat za naprosto katastrofální, měnící celou hierarchii kouzelnické společnosti. Skřítci dokážou svou kouzelnou moc ovládat bez hůlek a proto se v dnešní době schovávají a vyčkávají, dokud nebude zákon stažen a oni se budou moci vrátit ke svým pravoplatným majitelům, tedy jestli je po tom jejich útěku ještě budou chtít.
   Proto hned od rána je oddělení SPOŽÚS zasypáno dopisy, balíčky a nespočty huláků, které jim stále chodí znovu a znovu. Největší vina podle veřejnost spadá na hlavu Albuse Brumbála, kterého přičiněním oddělení vzniklo a dál se rozvíjelo.
   Bezpečnostní složky ministerstva se obávají, aby se skřítkové nespojili s Vy-víte-kým a nezačali své kouzelné schopnosti, které se mnohdá vyrovnají i čaroději, používat opravdu i na lidi. Pokud jim Vy-víte-kdo bude vyhrožovat, nebo pokud je přemůže tušení, že se vrátí doba zla, kdy s nimi bylo zacházeno jako s ušpiněným hadrem, tak je zde veliká šance, že se tak stane.
   Ministerstvo i nadále prosí kouzelnické společenství, aby se nesnažilo hledat své zmizelé skřítky, protože je v této době venku na kouzelnických místech nanejvýš nebezpečno, ať raději všichni vyčkají, jak se situace vyvine a jak ministryně kouzel rozhodne o nastávajícím zákoně.
   Již teď ale víme jedno, prozatímní ředitelka oddělení SPOŽÚS se zákonu nevzdává, je pyšná, že takového pokroku dosáhla a že skřítkové se budou muset dříve nebo později vrátit, protože nevydrží bez práce a navíc viděli, alespoň v některých rodinách, své přátele.

Pro více informací o obsahu nově vydaného zákona přejděte a stranu 5.

   „To se mi snad zdá,“ hlesl Ron, který četl Harrymu přes rameno. „Hermiono, to jsi už vážně přehnala.
   Následně jí Harry vrazil do ruky novinový článek a ona si ho přečetla.
   „Doufám, že jsi spokojená,“ pokračoval Ron. „obrátila jsi celý svět vzhůru nohama.“
   „To já ne,“ bránila se Hermiona. „A navíc, co je na tom špatného, vždyť o to jsem pořád usilovala.“
   Ron se na ní nejdřív díval zasněně, ale pak se vzpamatoval a rychle naštvaně odvětil.
   „Víš ty, co jsi vůbec provedla?“ pokračoval dál Ron káravě.
   Hermiona se zachmuřila a hledala oporu v Harrym, který stále nic neříkal.
   „Rone mě se taky nelíbí, že skřítci pracují jako otroci,“ řekl nakonec Harry.
   „Ale vždyť jim se to líbí,“ naléhal Ron.
   „Jsme přece moderní společnost…“ pokračovala Hermiona. „pokud se máme chovat civilizovaně, tak to ke všem vnímajícím tvorům.“
   Ron jí znovu přejel láskyplným pohledem, ale pak si zase protřepal hlavu a raději se od Hermiony odvrátil.
   „Jsem zvědavej, jak to budeš chtít řešit,“ řekl nakonec.
   „Zajdeme za Dobbym,“ řekl nakonec Harry. „Hned po snídani se vydáme do kuchyně a promluvíme si se skřítky.“
   „Ale vždyť oni už tady nejsou,“ naléhal Ron. „Ta prozatímní ředitelka…“ a mrknul na Hermionu. „je vyhnala pryč.“
   „Já nejsem ta ředitelka!“ odsekla Hermiona. „Myslíš si, že by jmenovali ředitelkou oddělení na ministerstvu studentku?“
   Ron zakabonil tvář a pokračoval v chudé snídani, která bez domácích skřítků vypadala, jako kdyby jí připravovali sami smrtijedi.
   Po snídani se všichni začali věnovat svým činnostem, jen naše trojice včetně nesmělého Rona se vykradla do kuchyně. Moc dobře si pamatovali svou poslední návštěvu, kdy je kvůli upovídané Hermioně skřítci vyhnali ven. Teď však byli, alespoň Harry a Hermiona, rozhodnuti rozmluvit jim nynější počínání.
   Došli do Vstupní síně, pak doleva ke dveřím, za kterými se vydali po kamenném schodišti dolů do široké kamenné komnaty ozářené pochodněmi a ozdobené příjemnými obrazy většinou s jídlem.
   Došli až k obrazu obrovské stříbrné mísy s ovocem.
   „Hermiono, myslíš, že je to dobrý nápad?“ zdráhal se Ron.
   „Co si o mě myslíš?“ zeptala se letmo.
   „Že jsi překrásná, nádherná, chytrá a…“ pak se vzpamatoval. „Krucinál dej mi už pokoj!“
   „Vždycky ho dostanu,“ pousmála se Hermiona na Harryho.
   Přejela prstem do velké zelené hrušce a vyčkávala.
   Normálně se měla začít smát a zkroutit se do jasně zelené kliky, teď se však nic nestalo.
   „Zřejmě nikdo není doma,“ pravil Ron tónem jako, že měl pravdu.
   „Přinejmenším tam musí být alespoň Dobby,“ zarazila ho Hermiona a pozorovala další ovoce na obraze.
   „Možná, že když začneš šimrat tu třešeň, tak se taky začne chechtat,“ řekl s posměškem Ron.
   „Moc vtipný Rone,“ odvětila nevrle Hermiona.
   Pak se ale zamyslela, zakabonila obočí a zatímco Harry pozoroval mastné otisky na obraze v domnění, že pozná jaké ovoce je to správné, Hermiona přejela opravdu prstem přes třešeň.
   Ta se najednou začala třást a pomaličku se otáčet, až na ně pohlédlo jakési oko tvaru třešně.
   Hermiona napřímila prst a vtiskla ho do oka, to bolestivě zakřičelo a v tu ránu se obrazové dveře otevřely.
   „Díky Rone, opravdu dobrý nápad,“ pousmála se Hermiona na vyvaleného Rona, který si pro svou narážku vybral ovoce, které mu připadalo nejméně pravděpodobné, že bude otevírat tajné dveře.
   Hned se ocitli v rozlehlé místnosti s vysokým stropem. Na kamenných stěnách dokola bylo rozvěšeno nespočet naleštěných stříbrných, tmavých, i mosazných pánví a hrnců rozličných velikostí a tvarů. Naproti místnosti bylo velké cihlové ohniště a uprostřed byly poskládány jednotlivé stoly, které kopírovaly postavení stolů ve Velké síni. Od jejich poslední návštěvy se vzhled i postavení jednotlivého nábytku podstatně změnil, ovšem celek zůstal stejný.
   „Je tu někdo?“ zvolala Hermiona, až se Ron zhrozil, že zburcuje celé Bradavice. „Musím je přece nějak zavolat,“ ohradila se Hermiona.
   „Tady Dobby, potřebujete něco?“ ozvalo se od jednoho stolu, kde právě něco myl domácí skřítek.
   „Ahoj Dobby!“ zvolal potěšeně Harry a přišel až k němu.
   „Pan Harry Potter!“ vypískl skřítek nadšeně, ale když vyběhl k objetí, tak se Harry zarazil, skřítek totiž vypadal tak neuvěřitelně sešle, nevyspale a zestárle, že ho až skoro nepoznal.
   To už se ale na něj nadšeně lísal.
   „Ani nevíte, jak rád vás Dobby vidí, pane,“ hlesl skřítek a nepouštěl jeho hruď.
   „Já tebe taky, Dobby, ale co se ti stalo?“ zeptal se, když se skřítek odtáhl.
   „No jo…“ uvědomil si skřítek a rychle utíkal zpátky, aby se pustil do práce.
   „Co se děje, Dobby?“ zeptala se ho ustaraně Hermiona.
   „Skřítci nechali všechno na Dobbym a tak teď musí pracovat o to více,“ hlesl skřítek. „Dobby se moc omlouvá za tak nehostinnou snídani, ale víc opravdu dělat nemohl.“
   Trojice se po sobě nevěřícně podívala, dokonce i Ron tomu nemohl uvěřit.
   „Ty jsi to všechno dělal sám?“ zhrozila se Hermiona a rázem zapomněla na to, že to byl Dobby, kdo jí kradl všechno upletené oblečení.
   „Ano slečno,“ pravil skřítek a přeběhl k vaně, aby umyl poslední zbytky nádobí, zatímco je kouzlem na druhé straně začaly utírat osušky.
   „A ty se nám ještě omlouváš?“ zhrozil se Harry. „Víš vůbec, jak je od tebe milé, že tohle děláš i za takovéhle situace?“
   „Studenti se potřebují najíst pane,“ odvětil Dobby, jako kdyby to bylo smrtelně důležité.
   „Dost řečí hoši, musíme mu pomoct,“ prohlásila Hermiona. „Rone… popadni kuchařku a začni krájet ingredience na oběd,“ řekla mu a Ron na ní vyvalil oči.
   „Mám uvařit oběd pro tisícovku lidí?“ zhrozil se Ron.
   „A ještě pár učitelů, chudinka Dobby to všechno sám nezvládne,“ naléhala Hermiona.
   „Děláte si legraci slečno?“ ozval se skřítek nevěřícně a u očí se mu objevila slza. „Vy… vy by jste jen tak za nic Dobbymu pomohli?“
   „To přátelé dělají Dobby,“ pravil Harry dobrácky. „Pomůžou a nic za to nechtějí.“
   Dobbymu se u tvářičky objevila další slza, kterou si hadříkem na nádobí otřel.
   „Jak se vám Dobby jen odmění?“ naléhal skřítek.
   „Že mi pomůžeš s vařením, protože na to opravdu nejsem machr,“ prohlásil Ron a Hermiona se na něj načertila.
   „To není problém… a co ještě?“ dodal Dobby.
   „A že nám zazpíváš,“ dodala Hermiona a vrhla se na nádobí.
   „Domácí skřítci mají zakázáno zpívat,“ hlesl Dobby.
   „Děláš si legraci?“ zeptal se Harry nevěřícně.
   „Ne pane, prý by je to odvádělo od práce,“ hlesl skřítek.
   „Jako zakladatel oddělení SPOŽÚS ti dovoluji zpívat, skřítku Dobby,“ řekla Hermiona okázale.
   „O té organizaci mi ani nemluvte slečno… přidělala mi akorát potíže,“ pravil skřítek a přiběhl k Ronovi, který si už umyl ruce a vyhrnul rukávy.
   Dobby mávl rukou a rázem se na celém dlouhém stole objevily hrnce.
   „Máme tu čtyři stoly,“ pokračoval skřítek. „na každém se dělají jiné ingredience, které se pak navzájem smíchají v jedno, stačí, když budete pobíhat od jednoho hrnce k druhému po celé šířce stolu a přidávat je tam.“
   Ron se vyvaleně podíval až do dálky, kde končil stůl a pak se vyděšeným pohledem podíval na Harryho.
   „Já ti pomůžu,“ pravil Harry.
   „Spousta věcí se tu však dá dělat kouzly, ale více rukou více zvládne,“ řekl skřítek radostně a bylo na něm vidět, jak je rád, že má konečně společnost, navíc společnost, která ho má i ráda.
   Hermiona domývala poslední nádobí a očarovávala celé tucty hadrů, aby nádobí utíraly.
   Dobby zase očarovával nože, paličky, kořenky a sekáčky, které samy dělaly svou práci, zatímco Ron s Harrym pobíhali od jednoho hrnce k druhému a přidávali jednotlivé ingredience.
   Pak si Dobby začal zpívat.

Přátelé skřivánci a motýlci z lesa,
nad vaší krásou skřítkovi srdce plesá.
Živote milý a živote drahý,
máme tě rádi,i když s trochou snahy.
Koloušci v lese a rybičky v řece,
i když jste divocí, milujeme vás přece.
Na vaše hrátky se chodíme dívat
a proto si tu můžete hezky zpívat.

Přátelé včeličky a sovy z lesa,
pracujte pilně a bída světa klesá.
Život je milý a život je krásný
a k tomu i ten svět celý všehlasný.
Zpívejte všichni kdo máte svět rádi,
všichni na něm můžem být kamarádi.
Neznejte nudu a kvůli ní zývat,
prostě se bavte ať můžete zpívat.

   Hermiona poslouchala celá radostná, dokonce i Rona a Harryho to začalo bavit, pobíhali kolem zpívajícího skřítka a každému verši se radostně smáli. Skřítek jako by radostí nemohl přestat a usmíval se na celé kolo, všem šla práce od ruky a čas letěl jako voda.

Přátelé čarodějové a taky skřítci,
i když jsme odlišní, přesto jsme blízcí.
Pomáháme si jak jen je to třeba,
ať má každý dostatek soli a chleba.
Houbičky v lese a šišky na stromech,
i vy lišejníky a mechy na domech,
všichni mě slyšte a začněte pookřívat,
ať můžeme si všichni zase zpívat.

Ať práce jde od ruky všem lidem dobré vůle,
ať sny se vám plní a vyhýbejte se smůle.
A když už budete na konci svých sil,
nezakolísejte, když zbývá pár mil.

   Tím už se blížíme k samému konci,
stejně jako u pohádky když zvoníme zvonci,
když už příběh končí a vy jdete snívat,
nezapomeňte, že je o čem si zpívat.

   „To bylo krásné, Dobby,“ ozvala se zasněně Hermiona.
   Harry se Ron právě doskládali celý udýchaní, ale radostní, poslední ingredience do hrnců a běželi to oznámit Dobbymu.
   „Děkuji vám mnohokrát, trvalo by mi to hodiny, než bych to všechno oběhl,“ hlesl skřítek radostně.
   Hned na to luskl prsty a všechny hrnce sborově nadskočily, když se pod nimi objevily hořáky a voda v nich začala bublat.
   „Teď potřebujeme upéct hlavní chod,“ pravil skřítek.
   „Bezva,“ zamnula si ruce Hermiona a přihnala se k nim, když za ní už byly všechny talíře utřené a umyté.
   „Co uděláme k obědu?“ zeptal se Ron a bylo na něm vidět, jak se těší, až si něco uždibne.
   „To je různé, neděláme nic specifického,“ pravil skřítek a vedl je k velkému mrazáku a spižírně a také udírně, odevšad vyndávali maso a dávali je na kouzelné pekáče a pánve, visící na stěnách, které jídlo sami vařily, i když je stále museli kontrolovat a pobíhat od jednoho k druhému, Ron pak dostal za úkol pec, z čehož nebyl nijak moc nadšený, zatímco Hermiona a Harry pobíhali u hrnců a pánví, Dobby jim všem pomáhal dokola.
   „Znáš ještě nějakou písničku, Dobby?“ zeptala se Hermiona.
   „Ach ano, slečno. Dobby jich zná nespočet,“ prohlásil s úsměvem skřítek.
   „Kdy vlastně vznikly ty zákony o skřítcích?“ zajímal se Harry. „To, jak musíš nadosmrti u někoho sloužit, pokud tě nevykoupí oblečením, nebo to, že nesmíte zpívat?“
   „Už od nepaměti, pane,“ pravil Dobby a právě přehodil hovězí kýtu na druhou stranu, aby se rovnoměrně opékala. „Skřítci si už ani sami nepamatují, kdy tyto zákony vznikly, ale jsou už stovky let staré, né-li tisíce.“
   „Souhlasím s Hermionou, že je dobrý čas je změnit,“ řekl Harry.
   „Jenže pane, právě kvůli té době se tyto zákony staly pro skřítky tak automatické, že to pokládáme za více než normální,“ řekl Dobby.
   „Tak proč jsi ty jiný?“ zeptal se Ron celý očouzený. „Všichni poslouchají na slovo své pány a ty jsi první skřítčí zaměstnanec, tak, jak by to mělo být u všech. V čem jsi jiný?“
   „To nevím, pane,“ řekl Dobby zmateně.
   „Možná proto, že jsi měl obzvlášť zlého pána,“ řekl Harry.
   „Ano, to je pravda,“ řekl Dobby, pak ale vykulil oči, drapl pánvičku s olejem a začal se mlátit hlava nehlava.
   „Dobby přestaň!“ křikla Hermiona a pánvičku mu sebrala.
   „Dobby mluvil špatně o svém… o… o…“
   „Už není tvůj pán a to je ten problém…“ řekl Harry naštvaně. „Vy skřítkové si strašně rádi zvykáte na to, kde jste a na zvyky, které na vás lidé používají. A pokud se něco takového změní, nemůžete to vyhnat z hlavy.“
   „Tak jest, pane,“ potvrdil Dobby a s odvráceným pohledem čistil pánvičku.
   „Tak to ale nemá být, vždyť jste také vnímající bytosti, jako kouzelníci,“ řekla Hermiona. „Kentauři si vydobyli už svoje soukromí a svá pravidla, ale to sousoší na ministerstvu kouzel napovídá, jaký názor na něj měli kouzelníci v dávných časech a jak moc se teď změnil.“
   „Vaše slabina je v tom, že nemáte potřebu na tom nic měnit,“ přidal se Ron.
   „Protože skřítkům to tak vyhovuje,“ řekl Dobby.
   „Ale tobě ne, sám jsi to říkal…“
   Harry chtěl ještě pokračovat, ale v dálce místnosti někdo shodil opékající pánev a začalo se ozývat poplašené ťapání po kamenné podlaze směrem pryč.
   Harry Ronovi naznačil, aby stůl obešel z druhé strany a sám se vydal za vycházejícím zvukem, Hermiona a Dobby měli hlídat mezery mezi stoly.
   Procházeli kolem stolů dál a dál, když konečně Harry v dálce zahlédl něčí špičaté uši, jak zmizely v nepatrných a přehlédnutelných dveřích na protější straně zdi. Naznačil pohybem ruky Ronovi a oba dva se k tomu místu začali blížit.
   Když vyšli za řady stolů, nikoho tam neviděli se krčit a skrývat, jediné, co jim zbývalo, byly ty nepatrné dveře naproti vchodu do kuchyně.
   „Co tam je, Dobby?“ zeptal se Harry z dálky.
   „To je klubovna skřítků pane, tam skřítci odpočívají,“ pravil skřítek a mnul si nervózně prstíky na ruce.
   Harry přešel ke dveřím a rázně je otevřel.
   Uviděl hned několik oprýskaných pohovek najednou, několik stolů a nespočet židlí, ale hlavně uviděl celou armádu domácích skřítků, kteří tu seděli a nejspíš se o něčem bavili. Když zahlédli Harryho, tak vyděšeně vykulili oči.
   Harry na něj chvíli zmateně koukal, pak se obrátil na Rona, který mu také překvapeně nakukoval přes rameno, ale to už se k nim přihnala i Hermiona a stejně tak překvapeně poulila oči na zástup skřítků.
   „Co tu děláte?“ zeptala se jich.
   „Skřítci odmítají pracovat za daných podmínek, slečno,“ ozval se zezadu Dobby, který teď obíhal pánve a hrnce, aby se nic nespálilo.
   „A proč jste tady zalezlí, proč nejste v kuchyni?“ ptal se Ron.
   „My už tu nepracujeme,“ ozval se jeden ze skřítků.
   „Jak to?“ divil se Harry.
   „Nehodláme za naší práci dostávat zaplaceno, to prostě nejde,“ utrousil další skřítek.
   „Pojďte ven, vždyť vás nikdo nenutí pracovat, ale nemusíte tu zkrátka být zalezlí,“ řekla Hermiona a celá trojice s úsměvy poodstoupila.
   Skřítci po sobě nerozhodně koukli a stále nevěděli, co dělat.
   „Řekla jsem, že vás nikdo k práci nenutí, ale pojďte ven,“ opakovala Hermiona.
   Asi deset skřítků se nerozhodně zvedlo a odcupitalo ven z klubovky, ostatní při pohledu na něj nejspíš dostali trochu více kuráže, takže nakonec téměř všichni už koukali po sobě v kuchyni a také na vařící se jídla. Při těch pohledech měli nutkání s vařením pomoci.
   Hned na to ale musela trojice pomoci Dobbymu s vařením, takže se od nich vzdálili.
   „Proč jste vydala ten zákon?“ přerušil zarmouceně ticho jeden skřítek.
   Hermiona vzhlédla, protože si uvědomila, že to byla otázka na ní a hned pravila: „Já jsem nic takového nevydala.“
   „Ale všichni nám říkají, že to vy jste ta prozatímní ředitelka SPOŽÚSu,“ pravili skřítci.
   „To teda nejsem, to je kamarádka mé mamky,“ oznámila Hermiona. „Na začátku července jsem jí potkala a ona byla úplně unešená mým bojem za rovnoprávnost vás skřítků a tak jsme s pomocí Brumbála založili to oddělení.“
   „Takže jste ho založila přece jenom vy,“ zdůraznil jeden ze skřítků.
   „Ano, podílela jsem se na tom,“ přiznala Hermiona. „A chcete něco vědět? Jsem ráda, že tenhle zákon vyšel, už dlouho jste na něj museli čekat.“
   „My jsme ho nechtěli,“ neléhali skřítci.
   „V čem máte problém?“ ozval se podrážděně Harry a skřítci hned zmlkli. „Vždyť vám to může být přece úplně ukradené, ti, co vás zaměstnávají si tu částku můžou dovolit vám dávat a vy si jí třeba můžete strkat po koberec v kuchyni. Vždyť vás nikdo nenutí si za to něco kupovat,“ zdůraznil Harry. „Dokonce vás nikdo nenutí ty peníze přijímat, ti, co vás zaměstnávají je prostě můžou někam schovávat a spořit vám tak, copak to nechápete?“ ptal se nevěřícně.
   Většina skřítků se teď po sobě nejistě podívala, jak to zapůsobilo na ostatní.
   „Vždyť je to absolutní hloupost lpět na něčem takovém,“ ozvala se Hermiona.
   „Ale vy to nechápete, to jsou naše pravidla,“ trvali skřítci na svém stanovisku.
   „Říká se, že pravidla vznikají proto, aby se porušovaly,“ doplnil je úsměvem Ron.
   „Musíte mít přece právo říci ne a odejít od zaměstnavatele k někomu jinému,“ pokračovala Hermiona. „co když vás bude váš pán mučit, jako tady Dobbyho?“
   „Všichni si tu na něj stěžujete a urážíte ho…“ převzal štafetu řeči Harry. „ale přitom to on pořád lpěl na těch pravidlech, ubližoval si a dokonce si kvůli tomu ubližuje i teď. To on tak trpěl, trpěl daleko víc, než by si mnohá většina z vás mohla představit a vy se k němu zato takhle chováte, měli by jste se stydět… ani mu nepomůžete s vařením.“
   Skřítci se po sobě znovu zase podívali a občas si něco šuškali mezi sebou, zdálo se, že ta slova na ně působila čím dál víc, navíc trojice po kuchyni poletovala jako splašená a bylo vidět, jak je tu práce dostatek a jak jsou ve skluzu s obědem.
   „Stěžujete si na problémy…“ začala zase Hermiona. „podle vás jsou problémy, když vám někdo dává peníze? Většina lidí by takové problémy brala. Navíc, když srovnám problémy tady Harryho a vaše, je to porovnání přímo směšné.“
   „Přesně,“ podotkl Ron.
   „Harryho se snaží zabít Voldemort…“ většina skřítků z Hermioniných slov teď poskočila. „a vy se tady přete, že nechcete dostávat pár drobných za svou práci. Vždyť je to přímo směšné. Harry byl zraněný, zlámali mu kosti, několikrát ho i zabili, ublížili mu, jak se jen dalo, sebrali mu blízké, poslali ho do nejhoršího vězení na světě, kde ho žraly krysy… (Harry se na chvilku zastavil a trochu se mu při té rekapitulaci udělalo zle) a vy tady probíráte takovouhle maličkou hloupost?“ chrlila Hermiona jako drak, až ovšem přecházel zrak. (Hlavně Ronovi, který na ní zase zasněně koukal.)
   „Navíc, nestihneme oběd, jestli tu budete takhle jenom postávat,“ podotkl ještě Harry. „Dobby vám nikdy nic neudělal a vy jste na něj takový zlí, to od vás není hezké, měli by jste se mu odvděčit tím, že mu pomůžete.“
   „Nikdo vás nenutí si ty peníze brát, nebo si za ně něco kupovat,“ zakončila to láskyplně Hermiona směrem na dav postávajících skřítků.
   Ač se to zdálo nemožné, z hloučku vyšla Winky schovaná vzadu, přešla k Dobbymu a začala mu pomáhat s vepřovou pečení.
   Ostatní skřítkové na ní vyvaleně koukali a stále jim hlavou kolovala slova, která před chviličkou slyšeli.
   Posléze se asi trojice přidala k vaření a nakonec se přidávali další a další, až konečně usměvavé trojici kamarádů začaly pomáhat všechny malé postavičky skřítků, Winky si dokonce začala sama pro sebe broukat nějakou melodii se slovy, že se zákony mění, ostatní skřítkové na ní nevěřícně hleděli, stejně jako Harry, který ale z druhé strany chápal, jaká muka musela prožívat, když celou dobu se zastávala mladého Skrka, který ve skutečnosti byl prašivý zločinec a ona pro něj téměř vypustila duši. Nakonec se Winky a Dobby dali do zpěvu a ačkoliv to všem připadalo nemožné, tak se v téhle době zamotaných zákonů přidávali další a další skřítkové.

Slunce nám svítí na hlavičky,
červenají se nám tvářičky
a zpívejme si dál písničky.
A vy pracujte dál vidličky,
nabírejte zhusta lžičky,
a hezky v rytmu téhle písničky,
a ve světlech zářivé svíčky.
Ať se vám červenají líčky,
a nosy rudé jak míčky,
uvazujte řádné kličky,
ladně jak plavou rybičky.
I když déšť píchá jak jehličky,
rytmus tuhleté písničky,
a naše radostné hříčky,
s posezením u lavičky,
nad táborákovými ohníčky,
s veršovanými slovíčky,
zkrátka radujte se všichni lidičky.

   „Takhle hezky se k nám nechoval ještě nikdo,“ začal jeden skřítek nevěřícně, když už jim práce šla krásně od ruky.
   „Protože moc lidí s vámi nesoucítí,“ řekla Hermiona.
   „Nikdy se k nám nikdo takhle nechoval, ani při vzniku školy…“
   „… ani při prvních obědech…“ doplnil druhý.
   „… ani při školních slavnostech…“ doplnil další.
   „… ani o vánočních svátcích…“
   „… ani o velikonočních…“
   „… ani na začátku tohoto století…“
   „… ani v době otevření Tajemné komnaty…“
   „… ani v době útoku na ministerstvo…“
   „… ani v době, kdy Aberforth poštval Vy-víte-koho…“
   „… ani když se narodil…“
   „Cože?“ vyhrkl Harry, až se skřítci lekli.
   „Ani když jste se narodil pane, opravdu ani tehdy ne,“ pravil jeden skřítek.
   „Ne… já myslel… to, co jste říkali před tím, o tom Aberforthovi,“ řekl horečně Harry.
   „Vy o tom nevíte, pane?“ zeptal se nevěřícně jeden skřítek.
   „O čem?“ doléhal dychtivě Harry.
   „Pan Aberforth poštval na vaše rodiče samotného Pána zla,“ řekl skřítek.
   Harry upustil naběračku a vyděšeně, překvapeně, vykuleně i zmoženě na ně koukal, neměl v tu chvíli vůbec slov.
   „Pán to nevěděl?“ divil se tentokrát Dobby.
   Harry vykuleně zavrtěl hlavou a podíval se úzkostlivě na své dva kamarády, kteří byli stejně tak vyvalení jako on.
   „Bylo to asi před patnácti, nebo dvaceti lety, že?“ ujistil se jeden skřítek druhých a ti hned přikývli.
   „Byl to hrozný skandál v té době, pane,“ ozval se další skřítek.
   „Víte o tom něco?“ zeptal se vyděšeně Harry.
   „Ne moc pane, víme jenom základní informace, musel by jste se zeptat pana Aberfortha,“ řekl Dobby.
   Harry se opřel o jeden stůl a nevěřícně stále přemílal, co právě slyšel. A to ho Lexter nechal jít k němu v domnění, že bude v bezpečí, když ho otrávil upírským virusem a ještě poštval Voldemorta na jeho rodiče?
   „Harry, jseš v pořádku?“ zeptala se ho něžně Hermiona.
   „Jo, jen… překvapený,“ hlesl Harry.
   V tom se ozvaly zvony a skřítci v tu chvíli začali pobíhat po místnosti jako blázniví.
   „Co se stalo?“ ptal se nahlas Ron.
   „Oběd!“ křičel jeden.
   „Už se má nandávat oběd!“ křičel druhý.
   „Měli bychom jít, zvládnete to tu?“ zeptal se Ron.
   Skřítci s úsměvy přikývli, zdá se, že úplně zapomněli na své předchozí obavy.
   „Tak jdeme!“ křikl Ron na své kamarády.
   „Teď už nemůžete, dveře jsou z bezpečnostních důvodů při podávání jídla zamčené,“ prohlásil Dobby.
   Trojice se po sobě vykuleně podívala a začali se cítit jako v pasti.
   „To je v pořádku, znám lepší způsob jak se odtud dostat!“ pištěl Dobby, popadl je za ruce a svou malinkatou postavičkou je vedl ke čtvrtému stolu, kde se právě teď začala objevovat jídla, která tam kouzly posílali ostatní skřítkové.
   „Snad jsme to uvařili dobře!“ křikl přes šramot v místnosti Ron na své přátele.
   Ale to už je skřítek dovlekl ke stolu a řekl jim, ať si na něj vylezou. V tu chvíli jim docvaklo co má v plánu.
   „Dobby, myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptal se Harry.
   „Naprosto bezpečné, pane,“ přisvědčil Dobby. „Dobby se takhle po večerech věčně dostává do Velké síně, když tam potřebuje.“
   Trojice si vylezla na stůl a všichni tři tam byli skrčení na čtyřech, protože očekávali, že se s nimi něco zlého stane.
    „Máme zpoždění!“ křikl jeden skřítek. „Už tam měl být první chod!“
   V tu chvíli se na všech stolech objevil vedle dalšího jídla, jak se zdá, první chod a Dobby jim ještě stačil zamávat.
   V příští chvíli se před nimi rozprostřela tma, pak náhlé světlo, pak zase tma a v dalším okamžiku Harry viděl, jak na něj vystrašeně kouká Seamus s vidličkou a nožem.
   „Ono se to ještě hýbe!“ křikl Seamus a smál se na celé kolo.
   „Já to mám nedovařený!“ řehtal se Dean a píchal Rona vidličkou do zadku. „Páni, to je kotletáááá!“ protáhl svůj vtip, když mu Ron vztekle vylil šálek čaje na hlavu.
   Trojice slezla a zasedla ke stolům, hodně studentů se teď smálo na celé kolo z jídla, které se na Nebelvírském stole ukázalo, ale to už se všichni pustili do oběda.
   Celá trojice se se strachem dívala po celé Velké síni, jak studentům oběd chutná, ale zdálo se, že si nikdo nestěžoval.
   V tu chvíli Hermiona poplašeně vyjekla a sahala si někam do výstřihu.
   „Co se stalo?“ divil se Harry.
   To už ale Hermiona vyskočila a začala obíhat všechny stoly, až nakonec přišla k jednomu tlustému žroutovi u Mrzimorského stolu, který z pusy nevěřícně vyndal zlatý řetízek, ten mu drapla, ubalila mu facku a uháněla zpátky na své místo.
   Tlouštík se nevěřícně díval, co to mělo znamenat a když se Hermiona vrátila, tak se stále ještě smějící Ron zeptal.
   „Myslíš, že mu nebude divné jak se tam ten řetízek dostal?“
   „Alespoň, že v jednom je výhodné, že ten prstýnek se nedá sundat,“ řekl zamyšleně Harry a prohlížel si svůj prsten, který měl přidělaný na ruce jakoby kouzlem, ale za poslední dobu měl příliš práce, než aby se zabýval jak ho sundat, navíc ho nijak neobtěžoval, studenti jako by si už zvykli, že ho nosí.
   Po tom, co studenti vybílili talíře se McGonagallová důležitě postavila a celá síň utichla, samozřejmě Zmijozelský stůl až nakonec, jako to měl ve zvyku.
   „Jak všichni víte, dnes se znovu koná výlet do Prasinek, ovšem budete dodržovat pravidla, která jsme stanovili v lednu. Každý hlouček studentů se bude držet pohromadě a každý dostane jednoho bezpečnostního pracovníka z ministerstva na svou ochranu, nikdo se mu nebude vzdalovat, je vám to jasné?“
   S těmito slovy se posadila a pokračovala v rozhovoru se Lexterem.
   Harryho kamarádi se na něj smutně podívali, protože věděli, že Harry nemůže, překvapilo je ale, když se tvářil přívětivě a nadšeně.
   „To se nám hodí,“ řekl Harry dychtivě. „Hned po obědě, jak budete odcházet, zmizím tím východem z hradu v hrbu té čarodějnice, který ústí v Medovém ráji. Pak zajdeme za Aberforthem, mám pro něj spoustu otázek… navíc není noc, takže se nemusíme obávat, že nás přepadne v těle upíra.“
   „To je ale pro tebe nebezpečné Harry,“ řekla hned Hermiona.
   Harry jí uštědřil jeden nevrlý pohled, který jí napověděl, že to je to poslední, co ho v téhle situaci asi tak děsí.
   „Ale my budeme pořád pod dozorem těch ochránců, jak chceš abych se dostali do hostince U prasečí hlavy?“ ptal se Ron.
   „Jste prefekti, ne?“ řekl Harry. „Oblbněte ho, řekněte mu, že máte právo chodit sami, nebo prostě něco vymyslete, to je na vás… v neposlední řadě tam ani nemusíte chodit.“
   Za tuhle narážku se na něj zamračili.
   „Alespoň mě zase nenachytá Lexter na schodech, ví hodně věcí, ale nemůže vědět o tom tajném východu z Bradavic,“ říkal dál dychtivě Harry.
   „A co tvůj stín?“ ptal se Ron na Felixe.
   „Zalezu do ložnice, vezmu na sebe neviditelný plášť a projdu kolem něho, aniž by si mě všiml a přitom si bude myslet, že jsem byl celou dobu v ložnici,“ řekl Harry horečně.
   „Harry, to samé si ale bude myslet i Lexter, takže nebudeš moci počítat s žádnou pomocí, když se dostaneš do maléru, je ti to jasný?“ doléhala Hermiona.
   „Už jste mi to vysvětlili dostatečně výstižně, neboj se,“ řekl Harry a zapil to čajem.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: