Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-33. | Čteno 3592x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 54.


Prasinky v Prasinkách

Po chvilce odpoledního odpočinku se už studenti řadili dole ve Vstupní síni a venku na schodech u vstupu do hradu. Ron a Hermiona se ještě naposledy podívali na Harryho nahoře na schodišti, Ron na něj spiklenecky mrkl a Hermiona měla ustaraný výraz matky, která ví, že její dítě se právě dopouští něčeho neuváženého. To už je však roztřídili do jednotlivých skupin a přidávali k nim i bystrozory a ochranáře.
   Harry se otočil, naposledy jim zamával a s Felixem v závěsu se vracel zpátky do společenské místnosti. Ač mu to bylo divné, tak téměř polovina dětí zůstávala ve škole, což nebylo nikdy zvykem, když se šlo do Prasinek. Zvláště pak skoro všichni Zmijozelští. Někteří se nejspíš báli, že by je tam chytil Voldemort a něco jim udělal, nebo jim zůstat spíš přikázali rodiče.
   Na to Harry nebral ohled, vklouzl průlezem do společenské místnosti stejně tak lehce jak titěrný Felix za ním a vyšel nahoru do ložnice, kde už na něj v kufru čekal jeho neviditelný plášť.
   Okamžitě si ho nandal a schoval se pod něj. V zápětí klepl na Pobertův plánek, se zaříkadlem a hned se na něm začala vykreslovat mapka Bradavic.
   Harry sebral vše, co potřeboval a vydal se po schodech dolů do společenské místnosti, tentokrát byl pevně odhodlaný, že se ven z Bradavic dostane za každou cenu, i kdyby měl ven oknem vyletět na koštěti. Dole ve společenské místnosti seděl Felix a něco si četl v Jinotaji, jeho nejoblíbenějších novinách, takže absolutně Harryho neregistroval.
   Harry zjistil, že po odchodu poloviny studentů a s nimi i spousty ochránců je škola méně chráněná a že má daleko větší šanci nepozorovaně otevřít tajný východ.
   Rázoval po schodech do třetího patra a ostražitě se kolem sebe rozhlížel, každý kolemjdoucí ho absolutně ignoroval, takže si byl hned jistější a právě v tuhle chvíli plášti děkoval z celého srdce. Vůbec by byl rád, kdyby takhle na něj reagovali pokaždé, ani by o něj nezavadili pohledem, to by bylo príma.
   Došel do poloviny chodby ve třetím patře k soše jednooké čarodějnice a zastavil se před ní. Obezřetně se nejdřív rozhlédl a pak zkontroloval plánek. Nikdo poblíž nebyl, Filch byl s paní Norrisovou venku před pozemky a hlídal odcházející studenty, Protiva a Otrava se spolu prali v knihovně a tečka označující postavu madam Pinceové, knihovnice kolem nich vztekle poletovala.
   Harry vzal hůlku do ruky a klepl na sochu čarodějnice se slovy: „Dissendium.
   Její hrb se v tu ránu odklonil a odryl tak průchod pro přinejmenším hubeného člověka, což Harry bez starostí byl.
   Proto už byl hnedle na druhé straně a hrb se za ním v zápětí zavřel, v té samé chvíli ale začal klouzat dolů jako na tobogánu po jakési zvláštní hladké skluzavce. Klouzal se dlouho a nekonečně hluboko až nakonec dopadl na měkkou, studenou a vlhkou hlínu.
   Jako vždy tu byla tam jako v pytli, takže kouzlo Lumos ihned upotřebil, aby si hůlkou posvítil na cestu. Teď ho čekala ta nemilá část celé té cesty- cesta samotná. Chodba, která se kroutila na všechny strany a vypadala, jako kdyby jí vydoloval obří krtek, nebo zajíc, se totiž nekonečně táhla do dálky, až se zdálo, že se na druhý konec nedá nijak dostat. Po chvilce přidal do kroku a pak začal utíkat, aby měl cestu rychlejší. Za chvilku už byl udýchaný a hlasitě sípal, i když se chodba stále dál točila a vlnila nekonečně v nedohlednu. Nakonec konečně, když už z něho začínal téct pot a zábly ho nohy, se chodba začala zvyšovat nahoru až nakonec narazil na potemnělé, staré, ošoupané a zaprášené kamenné schody tyčící se stejně tak nekonečně do výšky, jako dlouhá chodba.
   Začal je tedy opatrně vybíhat, aby si nenabil, protože pád dolů by byl dosti bolestivý. Bylo to jak si pamatoval, schody byly zcela nekonečné a stále pokračovaly a pokračovaly, bohužel na něco zapomněl, takže se za chvíli praštil do hlavy, protože narazil na něco tvrdého.
   Zapomněl, že padací dvířka jsou z těžké kamenné desky a že by si měl dávat pozor na hlavu, která ho teď zase bolela.
   Pozorně začal naslouchat jestli něco neuslyší. Když jediné, co slyšel bylo ticho, tak se opřel do padacích dveří.
   Nic, nepohnuly se nahoru ani trochu. Harry znovu zatlačil ze všech sil, ale stále nic. Jako kdyby je někdo zapečetil, aby je už nikdo nemohl otevřít.
   Sebral veškerou sílu, zatnul zuby a zatlačil nahoru celým svým tělem, až se skoro námahou rozkřičel a v tom kamenná deska povolila a vyskočila nahoru. V zápětí se ovšem ozval příšerný třesk a lámání dřeva, při kterém Harrymu běhal mráz po zádech.
   Bylo to jasné, někdo nad padací dveře postavil bednu se sladkostmi, proto jej nemohl otevřít.
   Harry rychle vyskočil nahoru, rázem se ocitl v zaprášené místnůstce se všelijakými bednami, skříněmi a krabicemi. Ohlédl se za sebe a uviděl rozbitou bednu s vysypanými šumivými bzučivkami.
   Rychle zandal padací dvířka zpátky na své místo, ale to už dolů scházely nohy po schodech a ze shora se ozýval naštvaný hlas.
   „Co se to tady proboha stalo?“ řekl muž.
   Sešel dolů takový hromotluk s plešatou hlavou a zhrozil se při pohledu na rozsypanou krabici, vedle které těsně stál Harry a právě děkoval bohu za neviditelný plášť.
   V tom se muž rozešel přímo k němu a hned mu ztuhla krev v žilách. Byl už strašlivě blízko, nakonec byl už u něho a Harry cítil, jak se mu otřel o nohu, čím mu hned poklesla strachy brada. Rychle kolem něho proběhl, avšak dal si záležel, aby na kamenné a zaprášené podlaze nenadělal žádný hluk a začal vybíhat schody nahoru.
   Náhle se těsně u dveří před ním objevila prodavačka Medového ráje, byli od sebe hlavami vzdálení asi tak pět centimetrů a ona koukala skrz něho dolů na muže, který bědoval nad rozsypanou krabicí.
   „Co se stalo drahý?“ zeptala se ho.
   „Ale… bzučivky se nám rozsypaly, naštěstí mají silný obal,“ řekl muž.
   Harry si připadal opravdu divně, když mu žena koukala skrz hlavu dolů do sklepa, ale pak si povzdychla a vrátila se k pultu.
   Medový ráj sice na první pohled nebyl zaplněný k prasknutí, avšak i tak tu bylo zase mnoho a mnoho studentů a Harry měl velké problémy se nějakému neotřít o oblečení, nebo o ruku.
   Navíc ho do obličeje praštila vůně sladkostí, množství čokolád, preclíků, lízátek, želé, bonbónů, dortíků, až skoro se mu podlamovala kolena.
   Rychle proto vyběhl ven z krámu, když zrovna vycházel jeden hlouček studentů, který mu nechal trochu pootevřené dveře.
   Harry v zápětí zamířil po hlavní cestě v Prasinkách směrem k odbočce tmavé uličky vedoucí k hostinci U prasečí hlavy.
   Nakonec prošel kolem Taškářovo žertovných čarodějných rekvizit, které vedly velkou reklamní kampaň proti Fredovo a Georgeovo blbůstkám, kolem pošty, která trpěla strašlivou frekventovaností sov, až zabočil do úzké postranní uličky. Rozhlédl se do dálky, ale Ron a Hermiona u hostince ještě nebyli, rozhodl se počkat ještě tak čtvrt hodiny a pak pokračovat do hostince.
   Hned viděl, jak všichni studenti mají sebou za doprovod ochránce, všichni se drželi v hloučkách jako hejna tresek, v Prasinkách jako vždycky v téhle době nebylo moc veselo, navíc počasí a potemnělé mraky se odrážely na nebi i nad touhle vesničkou, takže její obyvatelé měli také kvůli nynějším povětrnostním podmínkám špatnou náladu. Jejich obličeje to jen dokazovaly. Každý, kdo v téhle zimě tudy procházel a cachtal na mokré cestě se tvářil, jako kdyby jim ulétly včely a na první pohled neměli náladu na jakýkoliv rozhovor, nebo pobavení. Výzdoba Vánoc dokonce u některých zasmušilých stále ještě visela na domech a oni pořád nebyli schopni jí sundat dolů, přitom jim, zdá se, nevadilo to, co si o nich pomyslí ostatní.
   Uplynulo už asi deset minut a Harry dál schovaný pod pláštěm nervózně přešlapoval na místě a rozhlížel se, jestli se jeho kamarádi už neobjeví. Navíc začal tím, že před tím tak rychle utíkal tunelem mrznout a bál se, aby se nenachladil. Podle všeho však studenti moc v Prasinkách být nechtěli, už několik houfů táhlo zpátky do Bradavic z tohoto pochmurného místa, ze kterého se jim nejspíš dělalo špatně.
   Pak konečně se u uličky objevily dvě běžící postavy, až zahnuly přímo k Harrymu.
   „Příště až zase navrhne takovou pitomost, tak mu jednu ubalím,“ řekla Hermiona celá zahrabaná v šálách a bundě.
   „Radši moc nekřič, může tady být někde schovaný pod tím svým pláštěm,“ řekl s obavami Ron a díval se kolem sebe.
   „Musíme ale něco podniknout kvůli Cho, Rone,“ pokračovala dál Hermiona. „Vždyť víš, co říkal Lexter, musí se teď cítit strašně.“
   „A co chceš dělat?“ peskoval Ron. „Mě tyhle naháněcí manýry už vážně přestávají bavit, to ti tolik záleží na tom jejich kamarádství?“
   „Měli se rádi, Rone,“ oponovala Hermiona. „Pochopila bych, kdyby se rozešli, ale tohle se stalo proti jejich vůli.“
   „Tohle mi na vás ženských štve, copak vás tolik baví takovéhle vztahy?“ načertil se Ron. „Vždyť je to jedno, zase se dají časem do kupy.“
   Hermiona se zakabonila a naštvaně přemýšlela o tom, zatímco se rozhlížela kolem dokola.
   „Tak kde je ten opozdilec, už tu měl přece dávno být,“ řekla.
   „Až se objeví, tak ho vlastnoručně k Cho dokopu, abys mi s tím dala už pokoj,“ řekl Ron. „Pořád kolem mě běháš a meleš mi o tom stále dokola a to se musím ještě držet kvůli tomu pitomému nápoji.“
   „Rone, potichu!“ zarazila ho Hermiona a místo aby se rozhlížela, koukala na zem na stopy.
   „Tohle jsou Harryho stopy v blátě,“ řekla mu.
   Následně oba dva přejížděli pohledy po stopách až na místo, kde končily a kde teď Harry stál.
   „To od vás není hezký,“ řekl Harry a shodil ze sebe plášť. „O čem jste to mluvili?“
   Ron a Hermiona se na sebe podívali a nejraději by se pohledy domluvili, co mu řeknou.
   „Harry Devon z třeťáku, pořád se hádá s jednou Cho a my jsme mu jí chtěli zase dohodit,“ řekl Ron ledabyle.
   Harry přejížděl pohledem přes oba dva, pak se ohlédl za sebe a v dálce ve výloze visela tabulka: Devon, parfémy pro každou příležitost.
   „Alespoň vím, že se na vás můžu spolehnout,“ prohlásil Harry a pokračoval dál k hostinci.
   „Víš, jak bylo těžké se ztratit tomu našemu hlídači?“ osočila se na něj Hermiona.
   „Vždyť jste prefekti,“ namítl Harry.
   „Na tom ale vůbec při výletu do Prasinek nezáleží, víš o tom?“ pokračovala panovačně Hermiona.
   „Vsadím se, že jste zase vymysleli nějaký geniální plán, jak se mu ztratit, co?“ pousmál se Harry.
   „Potřebovali jsme sice pár Georgeovo a Fredovo blbůstek, ale nakonec to vyšlo,“ řekl Ron s úsměvem.
   „Vyšlo?“ zhrozila se Hermiona. „Zapálil jsi mu vlasy, to má být nějaký plán?“
   „Ale to bylo kouzlo, to nebyl opravdový oheň,“ bránil se Ron.
   „Podle mě to, co ti sežehne vlasy tak, že ti na hlavě zbudou jen tančící konvalinky…“
   „Dej mi už pokoj!“ okřikl jí Ron.
   „Ale no tak Roníčku, líbím se ti?“ uculila se.
   „Jsi jako růže snědá, že je mi tě bědaááá! Doprkvančic, přestaň mě takhle zneužívat!“ vyštěkl Ron a zrudly mu uši.
   „Tak už dost, nechte toho,“ zarazil je Harry. „Teď potřebuju, aby jste se nehádali, jasné?“
   „Ach jo,“ prohlásil Ron otráveně.
   „Rone!“ osopil se na něj Harry. „Aberforth mi prý poslal Voldemorta na rodiče, aby je zabil… můžeš prosím tebe dát už pokoj?“ řekl podrážděně.
   „Řekl bych, že nemáš důvod na nás tak řvát,“ řekl naštvaně Ron.
   „NE?“ utrhl se na něj Harry. „Domlouváte se mi zase za zády a dneska se z ničeho nic dozvím, že na moje rodiče poslal ten blázen Voldemorta, tak co po mě krucinál chceš?“
   „No jo, no jo, dobře, tak už nekřič,“ odvětil potichu Ron.
   Harry se na ně naštvaně zadíval a pak se uklidnil. Koneckonců mu nepomůže řvát na své přátele a teď má důležitější věci, hostinec U prasečí hlavy totiž byl přímo před nimi. A když už, tak si Harry chtěl schovat svůj vztek až na Aberfortha.
   Vešel dovnitř neomalenými kroky a rozhlédl se po potemnělém výčepu. Tak jako vždycky tu bylo vše omšelé a zašpiněné. Na hrubých stolech dohořívaly poslední oharky bludných svíček, které museli osvětlovat místnost i ve dne, protože přes zaprášená arkýřová okna dovnitř nepronikalo žádné denní světlo. Rozdíl od poslední návštěvy ovšem byl, že zde přibyli hosti. Zdálo se, že Prasečí hlava měla své vlastní zákazníky, měli totiž zahalené tváře, nikdo se s nikým nebavil a na první pohled to vypadalo jako kdyby všichni trpěli černým morem. Ovšem, narozdíl od posledně, tu zákazníků bylo nezvykle mnoho, avšak ani jeden se neobtěžoval pozvednout hlavu na nově příchozí trojici.
   Harry hned za omšelým výčepem našel hostinského, který obsluhoval hosty. Narozdíl od minula už neměl zavázanou celou hlavu, ovšem jeho obličej mu slušel víc, když na něm měl obvazy, protože na zjizvenou, spálenou a uhnilou tvář se téměř nedalo zdravě koukat.
   Zato výčepního hned poznali, stejně tak si Aberforth hnedle všiml i nově příchozích a tvářil se nesmírně překvapeně.
   „Co to má znamenat? Co tady děláte?“ zeptal se jich hned Aberforth potichu.
   Harry, když ho spatřil měl sto chutí na něj skočit a umlátit ho k smrti, navíc se k nim ještě takhle hrozně chová.
   „Vy jste poštval Voldemorta na moje rodiče?“ zeptal se Harry bez okolků a pěkně nahlas, až se zdálo, že mu Aberforth chce zacpat pusu.
   „Ticho!“ hlesl na něj a rozhlédl se po hostech, kteří jak vidno hned zpozorněli. „U Jáchymovo žaludečního kamene, kdo vám to řekl?“ zaklel Aberforth v otázce.
   „To je teď jedno, chci vědět všechno!“ vybafl na něj Harry. „A to pěkně rychle.“
   „Reku, vezmeš to na chvíli za mě?“ zeptal se Aberforth zjizveného muže a ten bezhlasně přikývl.
   Pak starý muž s dlouhým plnovousem vzal trojici až k nejzazšímu stolu úplně v rohu, který byl ze všech nejtmavší, když přišel, tak hned uhasil svíčku na stole, takže rázem byli ještě ve větší tmě.
   Posléze si všichni sedli a Harry netrpělivě hleděl na Aberfortha.
   „Čekám,“ pravil rozladěně.
   „Předně, nejdřív by ses měl dozvědět celou pravdu,“ začal potichu Aberforth. „jinak mě budeš nenávidět ještě víc.“
   „Víc už to asi nejde,“ řekl hlasitě Harry a zatínal pěsti.
   „Týká se to vašeho prokletí?“ ozvala se potichu Hermiona.
   Aberforth na ní koukl a pak potichu přikývl. Začal se bezradně rozhlížet po okolních hostech, kteří dělali, že je to nezajímá, stejně tak přejížděl pohledem i po Harrym, který z něho nespustil ten svůj.
   „Tak co?“ vyhrkl Harry.
   „Jak to, že tady k sakru jste, zvláště pak ty?“ ohradil se na ně Aberforth.
   „Není důležité jak jsme přišli, ale proč. A my jsme si přišli pro odpovědi, tak začněte, nebo je z vás vymlátím!“ zuřil Harry a Ron měl sto chutí ho nějak uklidnit.
   „Nejdřív se uklidni, jinak mé vyprávění ve zdraví nepřežiješ,“ řekl Aberforth. „Nemohu vám říct o zrodu Voldemorta, porušil bych tím přísahu…“
   „Zkraťme to, to prokletí vám způsobil Voldemort, že?“ začal Harry.
   „Ty ani netušíš, jaké to musí být s tím žít!“ utrhl se na něj také naštvaně Aberforth. „Že to může člověka změnit ve vraha, nebo ho to může dokonale pobláznit?“
   „Vy se mi nezdáte jako blázen, tak mi sakra už řekněte, proč jste poslal největší zlo světa na mé rodiče?“ zarýval Harry pěsti do stolu.
   „Snažím se ti to vysvětlit, abys mě vzteky neroztrhal, ty hlupáku jeden,“ zarazil ho Aberforth. „Představ si, že celých těch třicet let… třicet dlouhých let se každou noc změníš v to monstrum a zabíjíš lidi.“
   „Vy jste opravdu zabíjel?“ zeptala se obávaně Hermiona.
   „Ano,“ řekl Aberforth potichu. „To bylo ještě před tím, než jsem převzal nadobro tenhle hostinec, kterej tu stál snad ještě dřív, než samotná vesnice. Po asi deseti vraždách se místní lidé začali bouřit, já jsem se snažil něco proti tomu dělat… dokonce i můj bratr mi pomáhal, ale ať mě přivázal jakkoliv, vždycky jsem se osvobodil a začal zabíjet. Dokážete si představit, že proti své vůli každou noc zabíjíte lidi a stále to musíte skrývat?“ ptal se jich hořce a nesmírně potichu Aberforth. „Po vesnici probíhalo vyšetřování a já… a můj bratr jsme moc dobře věděli, kdo za tím vším je, ale Brumbál mě měl raději, než aby mě prozradil, také ale rázem chtěl zatrhnout to nesmyslné vraždění.“
   „Zdá se, že to byl první dobrý nápad,“ pravila Hermiona.
   „Začali tedy s tím Flamelem vyrábět protilátku, nebo alespoň sérum, které uklidní upíří smysly…“ Aberforth se teď odmlčel a pak nesmírně hořce dodal. „Každý den jsem musel zabíjet i ve svém lidském těle.“
   „Cože?“ vyhrkla Hermiona.
   „Nespočetněkrát jsem totiž někoho v upířím těle kousl… a ten pak se začal měnit na tu zrůdu, co jsem byl já,“ řekl jim a celá trojice na něj nevěřícně hleděla. „Pak už jsem nemohl, prostě už to dál nešlo, je to jako kdyby jste přinutili normálního člověka vraždit nevinné. Navíc můj bratr a ten jeho přítel alchymista stále neměli to sérum hotové. Zbývaly mi dvě možnosti. Buď se zabít, což mi v tu chvíli připadalo dosti skutečné, nebo zmizet na každou noc pryč.
   Nalezl jsem kousek od Prasinek takovou starou neznámou boudu a začaroval jí všemi bezpečnostními a únik zabraňujícími kouzly, také jsem se jí snažil udělat co nejstrašidelnější, aby tam lidi nelezli. Posléze jsem tam začal trávit noci a konečně jsem přestal lidem ubližovat.“
   „Myslíte Chroptící chýši?“ ptal se Ron. „Vždyť tam přece byl i Lupin.“
   „Sdělil jsem svou nynější situaci Brumbálovi a toho dobráka hned napadlo něco jiného. Myslím, že to s tou svou dobrotou až moc přeháněl, znával totiž malého kluka, který nikde ve své zemi nemohl studovat, protože o něm všichni věděli, že byl vlkodlak. Samozřejmě ho Brumbál vzal k sobě do školy a při každém úplňku jsem měl v Chroptící chýši společnost, před východ u Bradavic se pak zasadila Vrba mlátička, aby nikdo z nás nemohl ohrožovat školu.“
   „Nezačali jste se tam už mačkat, kolik vás tam už bylo?“ zeptal se sarkasticky Harry.
   Aberforth na něj zle pohlédl a nevěřícně kroutil hlavou.
   „Myslel bych, že když máš takové rodiče, tak, že bys pochopil,“ řekl mu.
   „Každý máme své vlastní prokletí,“ odvětil Harry a také zle na něj mrkl.
   „Posléze… místo, aby mi Brumbál našel protilék, jsme se v chýši opravdu už začali mačkat, protože s Tichošlápkem, Dvanácterákem a Červíčkem už tam byl dav, ne společnost. Navíc po čase Brumbál vynalezl protisérum na vlkodlačí nemoc a na mě nejspíš jaksi zapomněl,“ pravil Aberforth zhnuseně. „Nikdo si mě už nevšímal, nikdo se mnou nejednal jako s člověkem. Všichni, co jsem znal ve mně viděli zvíře a ti pošetilejší se mě stranili i ve dne. Tak jsem zůstal já jako jediný v Chroptící chýši. A když se lidi stranili mě, tak jsem se i já stranil jim. Začal jsem vést samotářský život a tenhle hostinec se čím dál víc podobal dnešnímu vzhledu.“
   „Kdo vám tedy vyrobil protilék?“ zeptala se pojednou Hermiona.
   „Nikdo!“ vyštěkl Aberforth. „Já sám jsem si musel najít lektvar, který mátl upíří smysly, zpožďoval přeměnu a který mě v těle upíra donutil zůstat po celou dobu spát. Konečně jsem každou noc nemusel odbíhat jako nějaký prašivý pes do té strašlivé chýše a mohl jsem zůstávat tady, spát v klidu sám pro sebe.“
   „To vám Brumbál nepomohl?“ divil se Ron.
   Harry zároveň s Aberforthem současně odfrkli, jako kdyby to byla ta poslední věc, kterou by Brumbál udělal.
   „V té době se vrátil ten, kdo mi způsobil to prokletí,“ pokračoval Aberforth. „Vrátil se ve své plné síle a lidé se začali bát vyslovení jeho jména, protože Démoni tahali jejich duše po tisících do Temného Mordu, kde je mučili navěky věků.“
   „Temného Mordu?“ divila se Hermiona.
   „Vy jste o něm nikdy neslyšeli?“ divil se Aberforth. „Tak Voldemort pojmenoval ten svět mezi životem a smrtí, který před statisíci lety vytvořili testrálovci.“
   „A co se stalo pak?“ přerušil jej Harry, aby neodcházel od tématu.
   „Brumbál vytvořil tajný spolek nazvaný Fénixův řád, jako ten bájný pták a nejvzácnější tvor Erisedského hvozdu,“ pokračoval Aberforth. „Fénixův řád… přihlašovali se tam všichni jeho blízcí po houfech, chtěli pomáhat… tak jsem se tam přihlásil také.“
   „Vy?“ divil se Ron. „Potom, co se na vás Brumbál vykašlal?“
   „Je to můj bratr,“ odvětil vážně Aberforth. „A to nezmění žádná kletba. Potom, co se stala jistá nehoda s mým upírstvím se velení řádu rozhodlo mě nechat zde jako takového předsazeného špeha.“
   „Vykopli vás,“ řekl Harry.
   „Asi tak,“ odvětil zachmuřeně Aberforth. „Brumbál za mnou stále chodil a informoval mě o řádu a o novinkách, alespoň za to jsem mu byl vděčný.“
   „A co ten protilék, vyrobili ho někdy s tím Flamelem?“ ptal se Ron.
   „Ne, už jsem to říkal,“ řekl naštvaně Aberforth. „Zkoušeli všechna upírská séra, ale já jsem nebyl jen tak ledajaký upír, ani Brumbál nevěděl, jakou kletbu na mě Voldemort použil, v každém případě se jim protilék nepovedl a já jsem musel každou noc trávit v tom strašlivém těle, navíc můj lektvar nebyl zas až tak dokonalý, pokud mě někdo vzbudil, hned jsem zase ožil. Celý zbytek života prožít v takovéhle podobě… bez přátel… společnosti… dokonce i bez těch, které jste měli rádi. Celý můj život se už dávno zhroutil.“
   Na chvíli se všichni odmlčeli, i Harry si to všechno musel srovnat v hlavě. Pravda je, že takový život je snad horší, než ten jeho. Každou noc proti své vůli zabíjet nevinné lidi a ráno se probouzet s jejich krví na rukou a na zubech.
   „Má poslední nejbláznivější věc… byl jsem jednou ředitelem Bradavic a to se mi stalo osudné. Dozvěděl jsem se věci, které se dozvídá jen ředitel…“
   „Jen ředitel?“ vyhrkl Harry.
   „Je toho spousta, co o tom ještě nevíš,“ řekl Aberforth. „Nikdo na světě to neví, kromě mě, přeživších ředitelů Bradavic, Brumbála… a také to ještě věděl Flamel.“
   „Jak se to dá dozvědět?“ ptal se dychtivě Harry.
   „Je to v tajné místnosti v Bradavicích, jmenuje se Černá kronika a je v nejvyšším patře nad Vstupní síní.“
   „Jak se tam dá dostat?“ pokračoval Harry s otázkami.
   „Brumbál by nechtěl, abych ti to říkal…“ pravil Aberforth. „musíš vyjít po schodišti až do nejvyššího patra, je to zdlouhavá a nekonečná cesta, schodiště se zdá, že se táhne do nekonečna, nakonec ale narazíš na jisté dveře, heslo je princ dvojí krve, víc ti neřeknu.“
   „A jakou informaci tam najdu?“ zeptal se dychtivě Harry.
   „To se ale netýká našeho příběhu, mě tady hlavě jde o tu věštbu, kterou ta Trelawneyová pronesla tak dávno. Byl jsem tu taky a vyslechl jsem jí stejně tak dobře, jako Brumbál. Grindelwald, ten parchant byl vyhozenej, dřív, než to vyslechl celý. Ovšem já jsem slyšel slovo od slova… přesné znění celé té věštby. Hlavně si dodnes pamatuji, jak řekla: ‚narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili…‘ a také úryvek, že bude mít moc Voldemorta zabít…“
   „To víme, co bylo dál?“ ptal se hltavě Harry.
   „Ta věštba se odehrála ještě před zrodem Voldemorta, který mě poznamenal touhle kletbou. Jedno jsme s Brumbálem a Flamelem věděli jistě, má kletba trvá do té doby, dokud bude Voldemort naživu, kdyby zemřel, okamžitě s ním zemře i má upírská část a já bych byl zase normálním člověkem. Proto také Brumbál věděl, že Voldemort nezemřel, když jsi mu před patnácti lety tak zavařil, Harry,“ pravil Aberforth. „Ne, žil, protože má kletba stále dál trvala.“
   „Proto si byl Brumbál jist, že Voldemort žije,“ opakoval Harry a všechno si to v hlavě urovnával.
   „Ještě před tvým narozením, několik let před tím se i po škole dvojice James a Lily neměli moc v lásce,“ pokračoval Aberforth.
   „Jak to myslíte?“ podivil se Harry.
   „Ty to nevíš?“ divil se i Aberforth. „Lily si o něm odjakživa myslela, že je to jenom namyšlený spratek, který se před ostatníma jen vytahuje a nemá ani kapku soucitu. Věděl jsem ale, že James jí zbožňoval od prvního roku v Bradavicích a jeho kamarádi už byli zdrceni jeho básněním o ní. Lily si však našla někoho jiného, o hodně mladšího, ale neuvěřitelně milého člověka. Stejně tak i James si našel jinou… já nevím,“ pravil Aberforth. „Myslím, že ve skutečnosti ho měla také ráda, ale tím, s kým chodila a kamarádila teď se cítila o hodně lépe. Byla neuvěřitelně hodná, Harry,“ řekl Aberforth a pohlédl Harrymu ho jeho upřených zelených očí. „Vidím jí v tobě. Vím, jak pomohla Lupinovi, když byl psychicky na dně, měla v sobě neuvěřitelnou duševní sílu, kterou dávala těm, kteří jí potřebovali.“
   Harrymu se s každým dalším slovem o jeho matce a otci dělalo opravdu špatně, v srdci ho bolelo na ně myslet a nejraději by si tělo vyměnil, aby tu dusivou a palčivou bolest nemusel vnímat, i tak chtěl dál slyšet pokračování toho příběhu.
   „Lilyin přítel a James byli spolu hodně na kordy, James začal žárlit a začali se spolu prát a… zkrátka se nesnášeli o to víc.“
   „Snad to nebyl Lucius Malfoy,“ pravila vyděšeně Hermiona.
   Na to se Aberforth hlasitě zasmál na celé kolo, jako by mu to připadalo nanejvýš směšné.
   „Lily a Lucius?“ ptal se stále nevěřícně. „Jak tě to mohlo napadnout, toho nenáviděla ze srdce.“
   „Tak kdo tedy byl přítel mámy?“ ptal se Harry.
   „To ti říct nemůžu, protože od něj nemám svolení,“ řekl pevně Aberforth.
   „Kdo to byl?“ trval na svém Harry.
   „James ho opravdu začal nenávidět a začal si čím dál více vážit každého pohledu, který mu Lily dopřála…“
   „Kdo to byl Aberforthe?“ trval na svém Harry.
   „Ty víš, že ti to neřeknu, Harry,“ pravil pevně Aberforth.
   Harry napůl sklíčeně a napůl naštvaně zakabonil tvář, už ho unavovalo, jak mu věčně něco někdo tají a zakrývá.
   „Před asi pětadvaceti lety byl Voldemort už dávno na vrcholu své moci a členové řádu padali jeden za druhým. Chyběla mu poslední věc k úplné nadvládě nad kouzelnickým světem…“
   Posléze se odmlčel a trojice na něj dychtivě koukala.
   „Co?“ vyhrkl Harry hltavě.
   „Nevíš?“ divil se Aberforth. „Místo, odkud se vše řídí, hlavní velení…“
   „Ministerstvo?“ nadhodila Hermiona.
   „Přesně tak,“ potvrdil Aberforth. „Ten den bylo obzvlášť zataženo, skoro jako je dnes. James právě na bystrozorském oddělení podával hlášení ze své dokončené mise, podat hlášení je povinnost, proto se bystrozor pokaždé musí hlásit na ministerstvu, stejně tak, aby dostal další misi. Shodou okolností tam byla i Lily, Hagridovi totiž chtěli zase vzít nějaké zvíře, já si ani nevzpomínám jaké, to je s ním pořád dokola, až mě to vždycky začalo nudit. Lily však ne,“ nadhodil Aberforth. „Ministerstvo rozhodlo Hagridovo miláčka popravit a Lily to nechtěla připustit. Hagrid by samozřejmě moc jako poloobr na ministerstvu nebyl vítaný, proto se toho ujala ona. Byla ve čtvrtém patře a James ve druhém, když do budovy - i když byla pod zemí - jako by praštil hrom a celá se zatřásla. Pamatuji si to jako dnes z … z něčího vyprávění. Prý začaly dolů padat všechny obrazy, svícny, výtahy se hroutily, vzduch se pomalu stával nedýchatelným, lidé byli přilepení k podlahám a nemohli se bránit, byli jaksi zvláště omámení a jen bystrozoři znali protikouzlo.
   Stejně tak i James, který se okamžitě osvobodil a s hrstkou ostatních bystrozorů začal přicházející smrtijedy zneškodňovat. Bylo jich však mnoho a James to začal vzdávat, rozhodl se tedy se zavřít s bystrozory v jedné místnosti, aby měli krytá záda a střílet kouzly na kohokoliv, kdo vejde. Jenže samozřejmě se dozvěděl o Lily chycené ve čtvrtém patře. Bez okolků vyběhl ke schodišti, když v tom za sebou zaslechl ohromnou ránu a záblesk, který usmrtil všechny jeho kolegy bystrozory, které před pár vteřinami opustil. Chtěl se tam vrátit, ale Lily se mu zdála přednější, věděl ovšem, že to, co zabilo ostatní bystrozory se za ním blíží a smrtijedi, přes které se těžce musel probojovávat, toho, kdo ho sleduje nechávají na pokoji.
   Dorazil ke schodům a sbíhal dolů jak nejrychleji mohl. Byl v druhém nejvyšším patře, takže to do čtvrtého v tom jejich nesmyslném počítání vzhůru nohama chvilku trvalo.
   Nakonec do čtvrtého patra ale konečně dorazil, bylo tam ještě pár bránících se zaměstnanců ministerstva, on se však prohnal přímo na Odbor pro dohled nad kouzelnými tvory, kde byla Lily.
   Poprvé ho viděla snad nejraději v životě a když jí pomohl na nohy a zbavil jí kletby, která postihla celé ministerstvo, tak se za nimi ozvaly kroky.
   Lily a James a křečovitě tiskli k sobě a oba dva neohroženě kryti zdí tiskli hůlky a mířili směrem, odkud kroky vycházely. James mi vyprávěl, jak si navzájem pohlédli do očí a byli připraveni se ochraňovat, ať se tam objeví cokoliv.
   Jenže v zápětí se za nimi zeď hlasitě protrhla a je popadl za ramena hrozný, ten nejhorší, člověk na světě, oba dva neomaleně odhodil na druhou stranu místnosti, on nepotřeboval na kouzelní hůlku, aby na ně mohl útočit. Lily a James se k sobě znovu přitulili a mířili na Voldemorta hůlkami, byli připraveni položit životy a bránit se do posledního dechu. Takový ten bláznivý pocit, který člověka popadá v nejhorší nouzi.
   Voldemort jim však nic neudělal, po chvíli se prostě začal hlasitě smát, když koukal, jak na něj trhaně míří hůlkami, celí pohmoždění a vystrašení, nejspíš to tomu parchantovi připadalo nadmíru směšné…“
   Aberforth to zakončil a zakabonil tvář.
   „Nechcete přinést něco k pití?“ zeptal se jich.
   Trojice se po sobě nevěřícně ohlédla.
   „Teď?“ vřeštěl naštvaně Harry.
   „Mám docela žízeň, dám si pivní pintu,“ řekl a vstal, následně odkráčel pryč k výčepu.
   „Jak to mohl přerušit v tom nejlepším?“ zhrozil se Ron.
   Harry se na něj načertěně podíval a Ron hned pochopil.
   „Promiň, tak jsem to nemyslel, já jen, že…“
   „Radši buď ticho,“ řekl mu rozladěně Harry, když se Aberforth konečně zase vracel a na podnosu nesl i několik máslových ležáků.
   „Na, vemte si, to jde na účet podniku…“
   Harry popadl jeden ležák a mrštil s ním na zem, až se okázale rozprskl na celou podlahu.
   „Pokračujte,“ procedil na něj skrz zatnuté zuby.
   Aberforth si povzdychl, napil se pinty a znovu se zamyslel, jako kdyby tím chtěl ještě více Harryho rozzuřit.
   „Před padesáti lety jsme já a Brumbál byli nejmocnější kouzelníci… až na Voldemorta, já jsem ovšem neměl ani potuchy, že je na ministerstvu takový poprask, naštěstí Brumbál na tom byl jinak.
   Také měl svou vlastní armádu z Fénixova řádu, proto se tam přihnal, jak nejrychleji mohl. Ovšem do té doby James a Lily utrpěli několik kleteb a dalších tucet jich odrazili, Voldemort se jim prostě vysmíval a hrál si s nimi jako tygr s mládětem antilopy. Ovšem oni se mu postavili se ctí a se vší odvahou, a když se tam potom objevil Brumbál se zástupem členů řádu za zády, tak Voldemort chtě nechtě odtáhl pryč, i když se tam strhl opravdu masivní souboj, ale ten nebudu popisovat.
   Důležité je, že od toho okamžiku, kdy byli James a Lily tak poranění kletbami, se do sebe zamilovali a od té chvíle se nerozlučně spolu spojili na život a na smrt.
   „A co ti jejich přátelé, které každý měl?“ ptala se Hermiona.
   „Jamesova přítelkyně se na něj rozzlobila a začala se kamarádit s přítelem Lily, chodili spolu už ve škole, protože byli stejně mladí a oba dva chodili do stejné koleje, ale teď se dali zase do kupy. To teď ale není důležité.
   Víte, James a Lily se stali takovým naším zamilovaným párem, měli jsme je proto zvlášť rádi a oba dva byli hned členy Fénixova řádu. O to víc se všichni obávali, aby se jim nic nestalo, měli opravdu, když byli spolu, takové zvláštní kouzlo a oba dva se úplně změnili. James už nebyl takový naparovačný a vychloubačný holomek, proto ho Lily začala zbožňovat, ovšem pravý důvod mého nejvíc nejrozvážnějšího činu nastal v roce 1979. Útok na ministerstvo se stal už dávno před tím, teď už Voldemort ztratil zájem jej dobývat, ovšem stále více ho zajímala ta věštba, o které byl informován. Byl si jistý, že to on je ten Pán zla, proto si mimochodem tak začal už od začátku říkat.
   Bohužel já jsem si pamatoval na tu část věštby, že narození vyvoleného se blíží, tudíž to muselo být opravdu brzy… a také to, že se narodí těm, kteří se Pánovi zla již třikrát postavili.
   Musíte pochopit v jaké jsem byl situaci a jak jsem za celou tu dobu trpěl,“ žadonil Aberforth, aby ho chápali. „Ta věčná proměna v upírství zhroutila celý můj život, nemohl jsem nic dělat, tak jsem se uchyloval i k těm nejzbabělejším a nejbláznivějším činům a perličkou na tom všem byla informace, že James a Lily rozhlašují, že si chtějí pořídit dítě. Všichni jásali, všichni se radovali, na světě bude malý Potter… jen já jsem si uvědomil strašlivou podstatu toho všeho. Poté, co se předběžné narození stanovilo na léto jsem měl jasno, narodí se až sedmý měsíc bude umírat, bylo mi jasné, že to je právě dítě Lily a Jamese, ovšem ti se mu postavili jenom jednou…“
   „Vy parchante,“ hlesl Harry vyděšeně a snažil se vzteky udržet na své židli.
   „Copak mě nechápeš?“ bránil se Aberforth. „Měl jsem celý život v háji a podle té věštby ho mělo to dítě zabít, nehrozilo žádné nebezpečí.“
   „A co máma a táta?“ opáčil brekem Harry.
   „Ti se mu měli přece postavit třikrát, takže podruhé by to přežili...“
   „Já vás zabiju!“ křikl Harry, ohnal se po něm, až sebou Aberforth praštil na židli na zem a Harry ho vztekle zalehl.
   „To kvůli vám mí rodiče zemřeli a ze mě je teď to, co je!“ řval Harry na celé kolo a škrtil starého muže pod krkem.
    V zápětí ho od Aberfortha odtáhli Ron a Hermiona a hlouček dalších zahalených kouzelníků, kteří až doteď seděli nepozorovaně na židlích.
   „Já vás zabiju!“ křičel dál Harry a snažil se jim vzepřít.
   „Harry, omlouvám se,“ hlesl Aberforth a sbíral se ze země.
   „Na to žádná omluva není dost velká!“ řval dál Harry a vzpíral se.
   „Oni nezemřeli!“ křikl Aberforth.
   V té chvíli asi polovina hostů z čista jasna ve svých zahalených pláštích a kápích se zvedla a začali jeden po druhém vycházet z hostince ven.
   V další chvíli už ale Harry přestával mít na to všechno sílu, protože ho strašlivě bolelo u srdce, ti, co ho drželi to ucítili a povolili stisk. Harry se dobelhal psychicky i fyzicky vyčerpaně ke židli a sedl si na ní.
   „Radši bych žil jako upír, než na věky bez rodičů,“ hlesl Harry a zakryl si rukama obličej. „Jak to bylo dál?“
   „Chceš to opravdu slyšet?“ zeptal se nejistě Aberforth.
   „Hlavně dělejte, ať už to mám za sebou,“ pravil hořce Harry a hlas se mu dusil.
   „Netroufal jsem si ho poštvat na Potterovi potřetí, ale podruhé ano, byl jsem v takové situaci, že jsem nedomyslel následky,“ pokračoval Aberforth a pokynul k ostatním, kteří si zase sedli na svá místa, takže je zase nikdo nemohl slyšet. „Snažil jsem se ti vysvětlit, jak strašné je to žít s takovým prokletím a jak usilovně jsem si přál, aby se už narodil vyvolený. Znal jsem několik smrtijedů, kteří ke mně chodili popíjet, však víte jaký typ hostů ke mně většinou chodí. Vybral jsem si jednoho, kterému Voldemort více věřil a uplatnil jsem na něj kouzlo Imperius, za což jsem měl už dávno hnít v Azkabanu,“ povzdechl si Aberforth. „A bůh ví, že by to možná bylo lepší.“
   „Co jste udělal?“ zeptal se Ron.
   „Poslal jsem ho za Voldemortem, jeho ani nenapadlo mu nevěřit, takže hned uvěřil tomu, co říká. Jak už jsem vám řekl, nynější Voldemortovo prioritou byla ta věštba a tak, když se dozvěděl o možném zrození, bral to přímo smrtelně vážně. Jejich vraždy se ujal sám a ihned odcestoval za Potterovými. V tu dobu jsem tu seděl za výčepem a nadával si, jak jen mohl. Avšak stále jsem svůj plán považoval za vynikající.“
   „Tak to jste se mýlil,“ řekl Harry potichoučku.
   „Voldemort se k Potterovým přihnal jako vítr, a bůh ví, že v ten den bylo štěstí, že v tom domě s nimi byl jejich společný přítel.“
   „Kdo?“ vyhrkl Harry.
   „Lexter,“ pravil Aberforth. „Lexter byl dokonce zkušenější v kouzlech víc, než James, protože roky studoval po celém světě a když se Voldemort objevil, byl první, kdo se mu postavil, aby měli Lily a James čas utéct. Co myslíš, že se stalo?“
   „Nevím,“ řekl Harry vykuleně.
   „Co bys udělal ty Harry, kdybys byl v kůži Lily, nebo Jamese?“ zeptal se ho zase Aberforth.
   „Zůstal bych… a bojoval s Lexterem,“ řekl Harry a civěl vyděšeně do stolu.
   „Přesně to udělali, ten hlupák Lexter je zase nepřemluvil, on v přemlouvání opravdu moc není dobrý,“ pousmál se Aberforth.
   „Rozhodně není hlupák,“ řekl Harry naštvaně.
   „Potterovi se podruhé postavili Voldemortovi,“ řekl Aberforth. „Ovšem já jsem zapomněl, že Voldemort je nenechá naživu, leda, že by ho odehnali a to nemohli ani s Lexterovo zkušenostmi. Bránili se zuby nehty několik minut, pak začali podléhat. Lexter se je snažil krýt tělem a dokola jim opakoval, že budou mít dítě, tak ať vypadnou…
   Já jsem tady zatím seděl a stále si nad tím lámal hlavu. Pak jsem konečně dostal rozum, uvědomil jsem si jakou naprostou pitomost jsem udělal a přemístil se jim tam na pomoc. Místo toho jsem je ale zabil.“
   Harry poskočil, jako kdyby do něj někdo píchl a vyděšeně hleděl na Aberfortha.
   „Samozřejmě fingovaně, jinak by Voldemort neodešel, mě nechal na pokoji kvůli mému prokletí, jen se mi usmál do tváře a odešel.
   Poté se James a Lily i s Lexterem probudili z předstírané smrti a pak ses narodil,“ řekl Aberforth a pohlédl na Harryho. „Potom, co jsem řekl celou pravdu o mém plánu na Potterovi, jsem se dobrovolně odhlásil z řádu a zavřel se nadobro v Prasinkách v tomhle potemnělém výčepu. Dokonce i bratr už za mnou nechodil a nikdo z mých známých, byl jsem jako takový odpadlík, odpadek, co se zahodí do koše,“ povzdechl si Aberforth a pak dodal. „A bůh ví, že jsem si to zasloužil za to, co jsem jim tehdy provedl. Začal jsem si vážit každého lidského života a snažil jsem se dítěti Harrymu stranit co nejvíc, aby neměl vůbec žádné vzpomínky na toho podivína Aberfortha.
   Sirius se stal tvým kmotrem a pak se pomocí Červíčka Voldemort dozvěděl, že Potterovi žijí a jejich dítě se již narodilo. Doteď jsem rád, že tu věštbu jsme drželi stále v tajnosti, protože jinak by ji Červíček Voldemortovi také vyzradil, dokonce i teď o věštbě neví nikdo z řádu kromě jeho nejbližších členů, Lextera, mě, vás a Brumbála. Museli jsme se pojistit, aby se věštba zachovala i pro vyvoleného, to bylo prioritou, však hrozilo, že Brumbál, nebo já zahyneme a tak jsme udělali křišťálovou věštbu, kterou jsme navždy uložili na odboru záhad a která patřila jenom tobě, Harry,“ pravil Aberforth. „Zbytek příběhu asi už znáš, nebo si to dokážeš domyslet, Voldemorta popadl učiněný vztek, využil Červíčka a hned vyrazil do Godrikova Dolu, městečku, kde s tebou Potterovi pod Fideliovo zaklínadlem žili. Ten večer se Potterovi slavnostně a naposledy postavili Voldemortovi potřetí, čímž dokonali věštbu, o které sami nevěděli,“ zakončil to Aberforth a odmlčel se s pohledem na Harryho který měl v srdci takový žal, že by ho mohl rozdávat celému světu.
   „Kdyby jste… podruhé…“ koktal plačtivě Harry. „na… moje rodiče… ho neposlal… tak…“
   „Kdyby, kdyby, kdyby,“ zahlaholil Aberforth. „Víš, že psychiodějové už udělali zvlášť obor psychologické nemoci, která se jmenuje Kdyby?“ řekl Aberforth. „Tuhle otázku si na světě pokládá spousta lidí, Harry. Nejseš sám.“
   PRÁSK!
   Ozvala se taková rána, že i židle na kterých seděli nadskočily, až se málem převrhly. V další chvíli bylo slyšet zvuk tříštících se chatrných domků a hned na to se po celé vesnici rozeřvaly vyděšené hlasy lidí.
   „Co se to proboha stalo?“ zeptala se vystrašeně Hermiona.
   „To netuším,“ pravil Aberforth a spolu s několika dalšími hosty se vydal k východu, aby se podíval ven.
   Harry a jeho přátelé mu samozřejmě hned byli v patách, protože řev obyvatel Prasinek neustále stoupal a naháněl husí kůži.
   Jakmile otevřeli dveře, zavalil je ohromný nárazový vichr plný bláta a vody, které zvedal ze země. Nejhorší pohled byl ovšem na oblohu.
   Ze shora se dolů snášely nekonečné pláště mozkomorů, jako kdyby pluly ve vodě, za nimi obrovskými křídly plápolali testrálové s pasažéry na hřbetě a ve spirálách se snášeli dolů a házeli na Prasinky nejhroznější kouzla.
   „To je útok na vesnici,“ hlesl Ron vyděšeně.
   „Voldemort zase útočí!“ vykřikla Hermiona.
   „No jistě, že mě to nenapadlo,“ chytil se Harry za hlavu. „Má tady další perfektní způsob, jak chytit všechny studenty z Bradavic a zároveň ještě ovládne celou vesnici.“
   BUM!
   Zem zaduněla, jako kdyby do ní praštil ohromný hrom, až všem téměř podklesla kolena, vřeštění a křik obyvatel stoupal do závratných výšek.
   „Musíte okamžitě odsud!“ křikl Aberforth. „Zvláště pak ty, Harry.“
   Trojice se po sobě vyděšeně podívala a stále ještě měli v pohledech klesající hejna Voldemortovi armády, která teď obsypávala celé Prasinky.
   V té chvíli všem znovu zadunělo v žaludcích, protože se jim nad hlavami rozmáchl ohromný obr a těsně vedle jedním bouchnutím obrovským sukem stromu sklátil celou chatu na třísky, až se rozlétly do širokého okolí, v dáli pak byli vidět valící se další obry, kteří svou výškou doslova válcovali keře a ploty, nehledě na lidi.
   „To je peklo!“ křikla poplašeně Hermiona.
   „Voldemort už začíná útočit!“ odpověděl Aberforth. „Zatím ale nemá na Bradavice, tam se teď musíte vydat a to honem rychle!“
   Harry ještě nerozhodně postával, ale když mu nad hlavou proletěla tříska velikosti Hagrida, tak se rozhodl, popadl neviditelný plášť podpaždí a přistoupil ke svým kamarádům, přehodil plášť přes všechny tři, ale zůstali jim koukat nohy a boky, plášť už byl na mě malý.
   „To snad ne!“ hlesla vyděšeně Hermiona a začala panikařit. „Co teď budeme dělat?“
   „To je jasný,“ řekl Harry a zpříma jim pohlédl do tváře.
   „Harry ne!“ křikla Hermiona nesmlouvavě.
   „Nemáme na vybranou, a vám to spolu pod tím pláštěm jde docela dobře,“ usmál se na ně Harry, aby je přemluvil.
   „My tě tady nenecháme,“ zaprotestoval Ron přes tříštící se trosky dalšího domku.
   „Já tady ale nezůstanu, nějak se odsud dostanu, nebojte, nezůstanu tady, to vám slibuju!“ prosil je Harry, aby odešli.
   „Harry, prosím, ne!“ žadonila ze všech sil Hermiona. „Nejsem o nic víc důležitější než ty, nebo Ron!“
   „Tady nejde o důležitost!“ snažil se Harry překřičet paniku v okolí. „Jde o to, že vás mám rád.“
   „My tebe taky, stejně tak se o tebe bojíme!“ křičeli oba dva podobně.
   „Jestli mě máte rádi, tak odejděte v plášti do Bradavic a počkejte tam na mě, jasné?“ křikl na ně.
   „Už není čas!“ oznámil Aberforth, když už ostatní hosti v hostinci uprchli.
   „Harry prosím,“ žadonila stále Hermiona.
   „Já se vrátím, slibuji Hermiono,“ řekl jí Harry a pohladil jí po vlasech. „Slibuju.“
   „Musíte už jít,“ popohnal je Aberforth. „Utíkejte do Chroptící chýše, pryč z Prasinek, ať už jste přišli jakkoliv, jděte tam, nezapomeňte, že heslo je Htrofreba, tak už jděte!“
   Hermiona ještě úzkostlivě dala Harrymu pusu na tvář a řekla mu do ucha. „Hlavně abys to splnil.“
   Vzápětí zmizeli pod pláštěm a pak už slyšeli jenom cupitavé kroky po blátě, jak se vyhýbali nebezpečí.
   „To jsem tomu zase jednou dal,“ postěžoval si Harry a to, že je ve společnosti Aberfortha ho za to, co udělal moc netěšilo.
   „My musíme taky zmizet, Harry, zvláště ty,“ řekl hned Aberforth.
   „To nebudete chránit Prasinky?“ zeptal se Harry.
   „Mým prvořadým zájmem jseš ty!“ křikl na něj Aberforth, když se znovu ozval ohromný řev v okolí.
   Hned na to na konci uličky směřující k hlavní cestě Prasinek viděli studenti, jak se houfovitě snaží dostat pryč a jejich doprovod, jak bojuje se smrtijedy.
   „Musíme jim pomoci, alespoň pomozte studentům,“ prosil Harry.
   Aberforth na něj nerozhodně koukal a přemýšlel do udělá.
   „Dobrá, tak když jim nepomůžete vy, tak já,“ řekl Harry a rozběhl se vpřed.
   Aberforth se hned s voláním hnal za ním, ale to už Harry vybíhal s hůlkou namířenou ven z uličky na hlavní cestu, kde teď vládl absolutní zmatek, ovšem v zápětí spatřil něco hrůzostrašného.
   V dáli se jako obrovští dinosauři po čtyřech valili na vesnici gigantičtí tvorové. Na první pohled vypadali jako tygři, či leopardi, ovšem vedle hustého kožichu měli na sobě i tvrdý krunýřovitý pancíř, takže se jejich podlouhlé, až psí obličeje moc šelmám nepodobaly. Byli uvázaní popruhy a na každém stála celá armáda nemrtvých, kteří vyskakovali a hnali se dolů do vesnice, aby pobíjeli její obyvatele. Při každém dopadu nohy tvora se země mocně otřásla, tvor vřeštěl hlasem podobným tygřímu a slonímu řevu. Bezohledně metal nohama domy a chajdy, které se jako domečky ze sirek sypaly na zem i s lidmi uvnitř. Kopali nohama a bourali další a další domy klátící se k zemi, zatímco nemrtví na střeše na obyvatele pálili strašlivými kušemi a vrhali po nich kudly a meče, navíc kolem ještě poletovali mozkomoři a vysávali s kouzelníků a čarodějek štěstí, někteří nasazovali lidem polibky, čímž je zabíjeli, když jim vysávali duše. Peklo jaké si člověk ani nedokáže představit.
   „To jsou ArkNundy,“ řekl Aberforth, když doběhl Harryho.
   „Cože?“ zeptal se nevěřícně Harry a zíral na Aberfortha už v pozdním odpoledním šeru.
   „Ti tvorové, jsou to ArkNundy, kříženci a potomci strašlivých stvoření Nundu,“ vysvětlil Aberforth.
   Hned na to se kolem nich prohnal houf studentů chráněný ochránci, ke kterým Harry hned s Aberforthem se přihnal.
   „Kde jsou ostatní studenti?“ křikl na ochránce.
   „Všichni jsou už v bezpečí, moc jich tu nebylo…“ jenže netvářil se moc jistě.
   „Co je?“ pochytil jeho pohled Harry.
   „Prý se tu potuluje ještě jedna skupinka studentů, ale už nemáme odvahu je hledat, vesnice bude za chvilku dobyta,“ křikl ochránce a hned začal prchat s ostatními studenty pryč z vesnice.
   Jenže jedna ArkNundu se začala na houf studentů s ochránci hnát, jako obrovská živá hora. Řvala na celé kolo, až jim zaléhaly uši a někteří studenti strachy padali na zem. Byli přímo na ráně, poté, co se na něj snesla smršť střel z kuší, které se těsně vedle studentů zapichovali do země.
   „Pomozte jim!“ zakřičel vyděšeně Harry na Aberfortha.
   Starý kouzelník zakabonil svou tvář a vydal se přímo k houfu studentů. Ohromný ArkNundu otevřel svou mohutnou dlouhou tlamu plnou ostrých a slizkých zubů vysokých několik metrů a přibližoval se jimi ke studentům, když přistoupil Aberforth, vztáhl k němu ruku a křečovitě zavřel oči.
   V té chvíli se ozvala strašlivá rána a čelist ArkNundu se hlasitě zlomila, až zůstala viset. Ozval se příšerný řev tvora, který právě prožíval bolestivá muka, jenže starý čaroděj stále zachmuřeně vztahoval k tvorovi mocně ruce, jako kdyby mravenec bojoval s mravenečníkem.
   V další chvíli se ozvala znovu ohromná praskavá rána a obě přední nohy ArkNundu praskly a podlomily se. Tvor padl na bok a vlivem přívalové vlny třesu a vzduchu, kterou svým pádem způsobil se hned zhroutil celý blok domků na trosky.
   V témže okamžiku se k Aberforthovi přihnali mozkomorové a zuřivě se skřeky z něj začali vysávat štěstí, až padl omámeně k nohám, protože na jejich útok zezadu nebyl připravený.
   „EXPECTO PATRONUM!“ zahřměl Harry s hůlkou napřaženou a v hlavě se vzpomínkou a myšlenkou na mámu a tátu.
   Z hůlky mu vyšlehl blesk tak mocný, že stejně jako u Rona v prosinci Harry ucítil zpětný ráz hůlky, ze které v zápětí vyšlehl zářivě bílý jelen a několika mocnými kolečky odehnal od Aberfortha všechny mozkomory, kteří s hlasitý vřeštěním a skřeky neochotně odletěli od kouzelníka.
   V další chvíli už ochránci sbírali studenty na nohy, naštěstí nikdo neschytal žádnou střelu kuší a tak začali utíkat pryč z Prasinek, ochránci jim dělali zeď, ovšem teď již i dost odhodlaní studenti ochráncům v útocích pomáhali.
   „Proč jsi mi pomohl?“ zeptal se Aberforth Harryho znaveně.
   „Cože?“ divil se Harry v hrozné panice vesnice.
   „Proč jsi mi pomohl, když jsem poštval Voldemorta na tvé rodiče?“ tázal se překvapeně Aberforth.
   „Já jsem také udělal pár chyb, taky, dá se říct, kvůli mně zemřel jeden člověk,“ řekl mu Harry smutně a udýchaně. „Za svůj život jsem poznal, že nikdo není dokonalý, chybovat je lidské.“
   „Chybovat je lidské, ale odpouštět je božské,“ řekl Aberforth a zvedl se znaveně na nohy. „Už mi je přes sto deset let, nejsem takový čipera, jaký jsem býval v mládí,“ postěžoval si.
   „Musíme najít ty ztracené studenty!“ křikl Harry, aby překřičel zvuk kácejícího se blízkého domu, který právě zboural jeden naštvaný obr.
   „Měl bych tě odsud okamžitě dostat pryč!“ řekl Aberforth, když se přitiskli ke zdi, aby nebyli hned na ráně, ale v zápětí se celý blok zdi před nimi zhroutil, když se před ně postavil horský troll a tupě na ně zíral.
   „To je troll!“ křikl Harry.
   V zápětí se troll rozpřáhl svou ohromnou dřevěnou palicí, která ale v zápětí zmizela. Aberforth znovu napřahoval ruce a něco si v duchu pro sebe mumlal, v další chvíli se troll skácel omámeně k zemi.
   „Měli bychom si pospíšit, nevím, jak dlouho vesnice ještě vydrží!“ oznámil nakonec Aberforth.
   Probíhali zničenými domy, spadanými zdmi a zhroucenými stěnami domů, Aberforth ovšem potřeboval po každých deseti metrech odpočinek.
   „Měl bys mě tu nechat Harry!“ křikl na něj Aberforth.
   „To teda nenechám!“ zaprotestoval.
   „Slyšel jsem o tom tvém kousku s Pegasem…“
   „V Pegase se už nikdy nezměním, i kdyby mě to mělo stát život!“ okřikl ho hned Harry, i když ani nevěděl, jaký k tomu má důvod, jenom věděl, že se opravdu v něj nepromění.
   „Jenom tě zdržuji!“ popostrčil ho Aberforth.
   To už se ale rozborceného vchodu domu, kde teď byli začala hnát stáda nemrtvých, jak jim Ron říkal zhniloušů a Harry je hned smetával kouzly, nakonec mu pomohl i Aberforth a společně se vydali dál mezi domy.
   Probíhali všemi možnými zříceninami, a co bylo horší i mrtvolami, a co bylo ještě horší i některým umírajícími kouzelníky, které podle Aberfortha nemělo šanci zachraňovat, a byla to pravda, protože hned v zápětí se na dvojice pustili smrtijedi a oni zase měli plné ruce práce.
   „Mdloby na tebe!“ zakřičel Harry a jako na běžícím pásu vrhal kouzla jedno za druhým.
   Zatím Aberforth skolil dvacet smrtijedů najednou, ale hned v té chvíli se mu bolestivě zaryl šíp do ramene.
   Harry hned ztuhnul, když se Aberforth vyčerpaně sesypal k zemi.
   „Jste v pořádku?“ ptal se ho. „Jak je vám?“
   „Jsem v pohodě, Harry,“ řekl Aberforth a i když mu šíp trčel z ramene, přesto se na Harryho usmál. „Teď už vím, jak moc velkou chybu jsem udělal,“ řekl pomalu. „A za chyby se platí.“
   „Neumírejte, to nesmíte!“ křičel Harry ze všech sil a cloumal s ním, i když ho za to, co udělal neměl rád, náhle mu při pohledu na umírajícího padlého Aberfortha do očí vlétly slzy, kterých se nemohl zbavit, stejně tak mu žal zalil i srdce.
   „Neumírejte,“ hlesl mu do ucha.
   „Musíš pokračovat beze mě, Harry,“ řekl mu do ucha Aberforth. „Poslechni mě… utíkej a neohlížej se, rozumíš?“
   „Ne, nemůžu,“ nesouhlasil Harry a skloněný nad Aberforthem začal kroutit hlavou.
   „Dal jsi slib, proboha!“ křikl na něj čaroděj. „Tak vypadni a nech mě tady!“
   Harry se neochotně sebral na nohy.
   „Padej už!“ zařval na něj Aberforth, když se Harry po chvilce váhání otočil a začal utíkat pryč. „A neohlížej se!“
   Harry si za běhu utíral slzy, zase viděl umírajícího člověka, kterých tady popravdě v tom peklu bylo hned několik. Dýchal jako závodník na daleký běh, nemohl pomalu popadnout dech, srdce mu tlouklo jako lodní zvon a adrenalin mu zaléval krev a tělo. Cítil žal a smutek, při tom utíkání myslel na všechno, co prožil, myslel na mámu a tátu a poslední Aberforthova slova, která ho dovedla k pláči a také na jeho neohlížej se.
   Jenže v tom se za ním ozval dívčí křik. Harry strnul, jako kdyby ho zmrazili, právě proběhl kolem odbočky z hlavní cesty, bál se tam vrátit, ale když se ozval znovu ten křik a přidal se k tomu i chlapecký, rozhodl se otočit a pelášit zpátky.
   Vyběhl ze zhrouceného domu na cestu a znovu vyděšeně strnul. V dálce byl jakýsi muž, který právě padl vyčerpáním na záda, ale hlavně se nad ním skláněli Neville a Lenka, kteří měli teď v sobě panický strach a marně se rozhlíželi kolem sebe. Jenže v dalším okamžiku se na konci cesty v dálce objevil ArkNundu a za ním velký obr a řítili se na dvojici.
   Harry chtěl nějak gigantické dupající zvíře zastavit, ale bylo příliš pozdě. Neville s Lenkou na ně stříleli kouzla, ale ani to nezabíralo. Byl konec.
   Nabralo to rychlý spád, Neville doslova odhodil vzpouzející se Lenku a ArkNundu se na něj hned zaměřil, otevřel svou obrovitánskou několikametrovou tlamu plnou ostrých tesáků a chňapl Nevilla.
   Lenka, která nechtěla, aby se Neville takhle obětoval se rozzuřeně zvedla a vyšlehla strašlivě mocné kouzlo, kterého byla schopna, ArkNundovi nohu, ta se mu podlomila, Neville mu vypadl z tlamy, ovšem zachytil se strany ArkNundovým pysků, tvor sebou bolestí škubl a pohodil hlavou, takže Neville se neudržel a vyletěl několik stovek metrů do vzduchu, Harrymu přitom pohledu v žilách tuhla krev, ovšem i tak nebyl odhodlaný proměnit se v Pegase. To už ale Neville padl na záda ArkNundovi a do jeho husté srsti, kde se ztratil, jako ta černá kočka v červenci minulého roku.
   Harry si začal se zděšením myslet, že je s ním konec, ale to už se znovu ten prašivý tvor vztekle ohnal po Lence, která po něm před chvilkou vystřelila kouzlo, aby pomohla Nevillovi, avšak teď sama nic nezmohla.
   To už Harry nevydržel, zařval ze všech sil a vyběhl přímo doprostřed cesty.
   „BOMBARDA!“ zařval jako lodní zvon.
   Kouzlo rozdrtilo brnění na koleni zvířete, kde se hned v zápětí objevila tmavorudá krev.
   ArkNundu zařval jako poraněný tygr, jeho řev byl tak mocný, že se snad kvůli němu klátili dolů i domky v okolí, Harry však na nic nečekal, přispěchal k Lence a chytil jí za ruku, chystali se utéct, ale cestu jim zablokoval obr, který ArkNundu doprovázel, ohnal se po nich palicí a oni jen tak tak stačili sklonit těla, aby se na ní nerozmáčkli jako mouchy na čelním skle.
   Harry doufal v nějakou pomoc, místo toho se však vzpamatoval i ArkNundu, otevřel svou několikametrovou tlamu a rozeřval se vysoko do vzduchu. Všichni ptáci na nebi rázem spadali jako trakaře na zem mrtví, stejně tak, jako když se tvoř se řevem obrátil na zem, a začali pod ním hynout prchající lidé. Tahle jeho kouzelná moc byla vskutku smrtelná, jenže to už znovu zaslechli svist palice, která jen těsně minula Harryho, ovšem Lenku bolestivě škrábla, až se skácela k zemi.
   Harry si co nejvíc při tom všem šoku přál pomoc, jakoukoliv pomoc, srdce mu tlouklo tak, že se zdálo jako kdyby místo orgánů měl jen samá srdce, která tlučou najednou, až celý poskakoval, strachy mu slzy lezly z očí, ovšem žádnou pomoc nemohl čekat, Lexterovi neřekl, že je tady a nikdo jiný mu nepomáhá.
   Přesně v tom okamžiku ho ovál ohromný smrad, ohlédl se a zjistil, že hledí přímo do gigantické tlamy ArkNundu a nežli něco mohl udělat už byl v ní. Byla to setina vteřiny, ovšem stačil se ještě zachytit jednoho zubu, jako když se blecha drží chlupu. Tvor začal mlátit s hlavou a Harry sebou se řevem zmítal v ArkNundově tlamě, ve které byl přímo dusivý smrad míšený se slizkým a krvavým povrchem. Harry pomaličku ztrácel vědomí a pouštěl se, zahleděl se za sebe na propast končící v žaludku tvoru a ten jeho žaludek se mu strachy rázem zvedl. Držel se jako klíště, když se za ním zvedl několikametrový tlustý jazyk a natlačil ho jako parní válec na zub tak, že mu vyrazil dech.
   Po asi deseti vteřinách, se Harry konečně z přítlaku ohromného jazyka dokázal vzpamatovat, ale to už se znovu jazyk připravoval ho strhnout ze zubů pryč.
   Popadl hůlku a vykřikl směrem k zubům: „Densardor!
   ArkNundu zařval bolestí a vlna vzduchu z tlamy doslova katapultovala Harryho ven z ArkNunovi huby. Jenže zachytil se chlupu u pysků tlamy, čímž se otočil a místo směrem ve vyletěl do vzduchu jako před tím Neville a shodou okolností dopadl přesně vedle Nevilla na hustých, několikametrových chlupů.
   „Harry!“ zakřičel Neville a snažil se k němu dostat přes hustý prales chlupů. „Harry, co tady děláš?“ ptal se překvapeně a zároveň zděšeně.
   „To je taková provizorní záchranná akce, rozumíš?“ zažertoval k smrti vyděšený Harry, který stále ještě nemohl uvěřit tomu, že se netopí v ArkNundově žaludku.
   Nad nimi uviděli kus brnění ArkNundovi srsti, na který kdyby vylezli, tak by se nemuseli probrat touhle houštinou.
   „Udělej mi stoličku, Neville!“ křikl Harry, když tvor sebou začal škubat, protože je v kožichu očividně začali šimrat.
   „A to jako jak?“ zeptal se Neville.
   „Sepni ruce k sakru!“ zakřičel Harry a vystoupl se po Nevillovo sepjatých rukou na límec krunýře ArkNundu, v zápětí vysadil nahoru i Nevilla, ovšem ten začal hned klouzat po boku tvora dolů.
   „Harry!“ křičel Neville, když sjížděl nekontrolovatelně dolů.
   Harry se pro něj chtěl natáhnout, ale v tom samém okamžiku ho obklopili vznášející se mozkomorové a začali z něho sát štěstí a radost, až znovu začal slyšet volání svých rodičů, čímž ztrácel vědomí.
   Ze zdola se ozval křík Lenky, na kterou se začal vylit obr doprovázející ArkNundu a rozpřáhl se, aby jí rozmáčkl ležící na zemi.
   Pak mrštil palicí a Prásk!
   Ozvala se ohromná rána, jak do obra vší silou narazil Dráp, který ho povalil a začal se s ním prát.
   V tu chvíli se Neville zachytil za lem krunýře ArkNundu, který se nekontrolovatelně sebou vrtěl a porážel domy všude kolem, málem několikrát přišlápl Lenku ležící na zemi.
   „EXPECTO PATRONUM!“ rozeřvala se Lenka jako na lesy a v bolestivé ruce pevně třímala hůlku. Z jejich lekcí Brumbálovy armády dokázala vyčarovat ohromného orla, který se vznesl přímo nahoru k Harrymu a znovu všichni mozkomorové poplašeně s křikem pelášili pryč.
   Ovšem orel nebyl zas až tak silný a mozkomorové se začali vracet.
   „DRÁP, TY ODVÉZT TY DVA PRYČ, HNED!“ křičel Harry, co mu síly stačili z boku ohromného tvora.
   Dráp sundal Nevilla z boku divokého zvířete a Lenku ze země, ale čekal na Harryho.
   Harry si řekl, že konečně by mohl zmizet, ale v dálce uviděl ze hřbetu ve večerním šeru Aberfortha, jak s ulomeným šípem čelí přesile čarodějů.
   „JDI DRÁPE!“ křičel Harry a mával na něj, aby odešel.
   „HARRY TAKY!“ odpověděl Dráp.
   „ZMIZ!“ křičel Harry a odháněl ho. „JÁ SE O SEBE POSTARAT, TY JÍT!“
   Dráp se ještě chvíli nerozhodně rozhlížel a pak vyrazil s dvěma vyčerpanými a domlácenými pasažéry pryč, co mu jeho veliké obří nohy stačily.
   Harry sebral veškerou odvahu a přeběhl po kluzkém štítu přes hřbet až ke temeni a hlavě, kde vzal do ruky otěže a zatahal ze všech sil na stranu, kde zahlédl Aberfortha. Křičel námahou, jak tvora nutil, aby se tam tudy vydal, až se ArkNundu rozběhl tím směrem a začal válcovat všechno dokola, včetně nemrtvých, obrů a trollů.
   Aberforth právě znovu skolil nejméně dvacet smrtijedů a už byl skloněný na kolenou a nemohl dál, když se do vřavy jeho útočníku majestátně, vehementně a mohutně vřítil ohromný ArkNundu s Harrym na střeše, který se v zápětí sklouzl po boku padajícího tvora, na nějž teď smrtijedi jím válcovaní útočili.
   Harry přes tohle příšerné masové peklo doběhl k Aberforthovi, který měl kolem ramene na oblečení ohromnou rudou skvrnu.
   „Co tu ještě děláš?“ zhrozil se Aberforth mdlým stařeckým hlasem. „Jako blázen je tu lákám na sebe, abys měl čas na to utéct a ty…“
   A v tom se ozval křik, zatím největší křik za celé odpoledne a teď už černý večer, kdy na obloze už svítily hvězdy. Ten křik se podobal tygřímu, lvímu, mozkomořímu, sokolímu a kdo ví čemu všemu ještě, ale byl to ohromně ohlušující řev.
   Z nebe se sneslo něco, co tady opravdu nejméně potřebovali, ohromný, více než padesáti metrový, tvor, černozelený jako sama noc, lesknoucí se na celé kolo a šlehal přitom plameny.
   Ne, nebyl to testrál krále Démona, kterého Harry potkal, když utekl ze Záchranného autobusu, byl to ten ohromný strašlivý drak, se kterým Voldemort odletěl tu noc v Azkabanu.
   Teď se snesl na Prasinky a jediným mocným nadechnutím a v zápětí vydechnutím podpálil několik bloků domů najednou a lidé kolem začaly hořet, divoce pobíhat a hůlkami se hasit.

Drak nad Prasinkami
_text

   Mávání křídel draka bylo tak strašlivé a hrozně slyšitelné, že se zdálo, jako kdyby jimi mával člověku u ucha, při každém mávnutí pocítili, jak se vzduchu v širokém okolí změnil doslova v uragán a tříštil domy a stromy kolem dokola.
   „To je Voldemortův drak, musíš utéct Harry!“ křičel na něj Aberforth, ale to už drak znovu podpálil strašlivým dechem další část vesnice a všechny kouzla a šípy vesničanů se od něj odrážely jako ode zdi.
   Hned na to se kolem Aberfortha a Harryho objevili všichni smrtijedi a obklopili je. Harry byl alespoň rád, že má za sebou Aberfortha, srdce měl až v kalhotách, když se na ně začal valit i samotný drak a smrtijedi jim mířili hůlkami na hlavy. Teď čekal že přijde něco pozitivního, ale mělo tomu být právě naopak.
   Aberforth začal z ničeho nic se kroutit a pokřikovat na Harryho, aby se snažil utéct, i když moc dobře věděl, že nemá kam, ale to už se jeho ruce proměnily v blánovitá křídla a začala mu chlupatět hlava, Harry ještě zaslechl jak říká něco jako: „Nemám… sérum…
   Záhy se před ním vzepjal ohromný a odporný upír, který naháněl strach samotným smrtijedům, jenže upír se hned zaměřil na Harryho, povalil ho na zem a olizoval si na ním prsty.
   Skláněl se nad ním hrůzostrašný upír, kolem něho byl dokola celý zástup smrtijedů a nemrtvých v hořícím městě a nad ním se vznášela celá kupa mozkomorů a nejhorší drak na světě, takhle tedy dopadl.
   Upír se nad ním skláněl a cenil tesáky, ani jeden smrtijed neměl odvahu ho zastavit, Harry věděl, že se blíží konec, avšak stále by raději umřel, že se proměnil v Pegase. Nemohl nic dělat, hůlka v kapse mu nebyla nic platná, byl u konce.
   Pak mu z ničeho nic hlavou projela nějaká ženská slova: „pak tu je jedna síla… podobná a téměř stejně tak mocná ti dát život.
   Harry si uvědomil, že ho něco doslova žhne na ruce, pozvedl jí do vzduchu, až upír a ostatní smrtijedi ucukli
   Byl to ten záhadný prsten, který měl pořád na ruce a nešel sundat, teď zářil tak intenzivní zlatavou barvou, že se tomu nevyrovnala ani záře Pegase. Stále jí měl napřaženou do vzduchu a se zavřenýma očima očekával, co se bude dát dál.
   Pomyslel si, že taková záře je tak silná, že ji snad uvidí i lidé na druhém konci světa, byl to jako zářivý reflektor uprostřed vesnice.
   V další chvíli celý dav mozkomorů, smrtijedů a samotného upíra povalilo další ohromné stvoření.
   Zlaťák se vzepjal na zadní a šťouchl svým obrovským zobákem Harryho do hlavy, ve které se mu jako by rázem rozsvítilo.
   Oba dva si zahleděli do očí, Harry vycítil, jako kdyby mu říkal, aby si vylezl na jeho hřbet. Harry si však také vzpomněl, že Hagrid říkal, že na hřbet Gryfa se ještě nikdy nikdo nedostal, Vyškrábal se na nohy, zatímco se ostatní smrtijedi vzpamatovávali, pak se chytil Gryfovo srsti a vyšvihl se s velkou námahou na jeho hřbet, aniž by dokázal uvěřit, že se mu to povedlo.
   Gryf zamával gigantickými křídly a vznesl se lehce do vzduchu, za sebou nechal všechny obry, Arknundy, smrtijedy, nemrtvé i o hodně pomalejší mozkomory.
   Harry mohl zase se prohánět na hřbetě takového tvora, cítil vlahý temný vánek, jak mu ovívá tvář a dodává mu novou energii do těla, byl k smrti unavený a ležel na jeho hřbetě jako vyčerpaná moucha, když Gryf vletěl do mraků a mířil k Bradavicím.
   V tom se z mraku za nimi objevil ohromný černozelený drak s červenými stíny, který v zápětí na něj poslal ohromný přívalový oblak ohně, který jen tak tak nesežehl Gryfa za živa, protože stačil na poslední chvíli změnit směr.

Drak za Gryfem 1.
_text

   Drak zamával svými mohutnými stometrovými křídly, která přímo odhrnovala mraky jako obrovský hřeben a začal dohánět ohromně rychlého Gryfa.
    Harry po drakovi z posledních sil šlehl kouzlem, které se od něj ale odrazilo jako pingpongový míček. Gryf udělal na poslední chvíli zase piruetu dolů, aby se vyhnul dalšímu obrovskému mraku ohně, který za nimi gigantický drak poslal, Zlaťák měl však co dělat, aby se od něj držel v dostatečné vzdálenosti, protože drak se stále blížil a mával svými mohutnými křídly, čímž houfovitě čeřil ohromné temné mraky v téhle stejně tak temné noci.

Drak za Gryfem 2.
_text

   Další těsná pirueta, až když bolestně zakřičel, protože ho drak trochu ožehl a v zápětí se po něm dračí ještěrovitá hlava ohnala tak, že mu ukousla trochu peří z křídla.
   Harry se přitiskl ke Gryfovi, který ucítil jako snažení a tak napřímil své tělo jako šipku a vyrazil maximální Gryfskou rychlostí kupředu.
   Drak dvakrát mávl a ladně je dohonil, v zápětí za nimi poslal další vlnu ohně, která je tentokrát sežehla téměř do červena a Harry měl co dělat, aby uhasil čoudící Gryfovo srst a peří.
   V tu chvíli se ozval křik orla, písklavý a pronikavý křik, Gryf se hned rozhlížel odkud vychází, ale to už se po drakovo očích ohnal oproti němu drobounký orel, avšak drak po něm okamžitě poslal vlnu ohně hřmící do dály. Orel se však jako šipka vyhnul a znovu mu zaútočil na obličej, drak se se svou ještěrovitou a odpornou hlavou však rychle oháněl, takže to bylo nanejvýš nebezpečné, Harry ale hned pochopil, že orel se ho nesnaží porazit, ale odlákat od Gryfa.
   To už ale díky bohu byli nad Bradavicemi a Gryf celý vyčerpaný a sežehnutý začal střemhlav klesat dolů, Harry se ho držel jako klíště a nepouštěl ho za žádnou cenu, Drak za nimi posílal nový a nový oheň, pokaždé s ohromný hučením žhavého vzduchu následovaný hlasitým máváním křídel a kolem jeho hlavy neustále prolétávat otravný orel.
   Harry však únavou přestával mít energii i na držení se Gryfovo těla a pomalu ve svém stisku povoloval, Gryf jako by to vycítil a křikl svým orlím hlasem, až si Harry myslel, že mu opravdu rozuměl slova: „Ještě vydrž!
   „Vydržím,“ pravil Harry a upevnil svůj stisk kolem Zlaťáka, pak ale zase ucítil sežehavý pocit, když Drak také jako šipka padal střemhlav za nimi a doslova chrlil vlny ohně.
   Gryf proletěl kolem Astronomické věže, na které stál Brumbál, čehož si udivený Harry posléze všiml.
   Brumbál jako mocný mág v dlouhém hábitu mávl hůlkou a příští vlna ohně zaplavila Astronomickou věž, až Brumbál zmizel v ohni, ovšem kolem něho se utvořil jakýsi zvláštní kruh, který ho ochraňoval.

Brumbál zápasící s Drakem
_text

   Hned na to Brumbál hlubokým hlasem pronesl pár na první pohled nesmyslných slov a vzápětí draka mocně srazil gigantický blesk, který vyšel přímo z nebe a protrhl temná mračna.
   Drak za velikého křiku odplápolal svými velkými křídly pryč.
   V příštím okamžiku Harry ucítil, jak Gryf dopadl lehce na zem těsně vedle vchodu do hradu. Harry ho pohladil po jeho peří a sklouzl mu z boku.
   „Děkuju,“ hlesl Harry.
   Zlaťák písknul pronikavě svým hlasem a odběhl zpět k Hagridovu srubu. Cesta do Nebelvírské společenské místnosti byla, zdá se nekonečná, jeho unavené, popálené, rozmačkané, oslizlé, zkrvavené, zděšené a kdo ví, co ještě, tělo se vláčně ploužilo k obrazu Buclaté dámy.
   „Harry!“ křikla Hermiona a jako obvykle ho v zápětí obklopila záplava vlasů. Potom, co se dokázal vzpamatovat, zaznamenal v pokoji ještě Rona, všechny ostatní studenty, dokonce i Neville, který se teď utíral ručníkem seděl u teplého krbu.
   Harry si povzdechl a jak už to měl za tenhle školní rok ve zvyku, tak beze slov vyšel nahoru do ložnice, svlékl ze sebe oblečení, a ve spodním prádle sebou praštil vyčerpaně do postele. Netrvalo ani deset vteřin a jeho mozek vypověděl službu.
   Usnul dřív, než si to vlastně uvědomil, což možná bylo ještě lepší…

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: