Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-31 | Čteno 3489x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 56.


Černá kronika

Otevřel oči a procitl do nového rána. V ložnici bylo ticho, chladno a klid. Ovšem Harry měl v hlavě jedinou věc. Mozek mu znovu nabíhal na normální obrátky a spouštěl se v něm diagnostický program. Začal projíždět všechny vzpomínky, ale jednu z nich potřeboval nejvíce, byla tam? Má tam být?
   „Jó!“ zakřičel Harry, až všechny probudil, ale než se jeho naštvaní sousedi stačili pořádně probrat, tak vyskočil a v pyžamu upaloval po schodech dolů do společenské místnosti.
   Tam se prohnal okolo Felixe, který jenom unaveně pomlaskl a dál pochrupoval, ale to už Harry probíhal průlezem v obrazu. Byla mu zima, všude v hradu byla tma, ale věděl, že je už sedm hodin a že si pamatuje. V srdci měl nekonečné štěstí, když tak tady sám probíhal prázdným hradem, jenom kolem klapaly jeho pantofle. Hlídače ve školních prostorách míhal bez povšimnutí, i když na něj hlasitě volali a že jich tu byla pěkná spousta.
   Harry se však nemohl dočkat, až ji znovu spatří a poví jí tu radostnou zprávu. Vždycky do druhého dne vše na Cho zapomněl, ale teď konečně mu všechno v hlavě zůstalo, je to tam a nezmizelo to.
   Rozrazil dveře sovince, až několik sov poplašeně a naštvaně zahoukalo, ale to už spatřil usmívající se Cho stojící u okna.
   „Harry!“ křikla a přihnala se k němu.
   Okamžitě ho objala a člověk by v tuhle chvíli nevěděl, kdo z nich byl šťastnější. Strávili tam pěknou řádku minut objímáním a pusinkováním, Harry se sice celý klepal, ale když se na něj mačkala Cho, tak mu bylo hned teplo, na to, že má na sobě jen pyžamo nebral ohledy, jejich vztah se zdál být tak na hony vzdálený a teď je konečně zpátky, už žádný pád z vrcholu, žádná prázdnota v srdci, Cho je tady a konečně má tu blízkou duši, o kterou celé ty měsíce tak nešťastně usiloval.
   Po včerejším Valentýnu se povedl i dnešek, dokonce i čtyřhodinovka Lektvarů nebyla při vzpomínkách a myšlenkách na Cho tak strašná. Samozřejmě, že Snape se se svými nadávkami zaměřoval zpravidla pouze na dvojici Neville a Harry, ale ti oba dva byli zdá se zamilovaní, a tak se na Snapea culili jako dva andílci (což ho štvalo ještě víc).
   Po každém setkání s Cho po škole však vždycky následoval výslech poručíka Hermiony, která chtěla vědět o všem, co přes den prováděli, až s tím opravdu začínala být otravná. Ron byl však ještě více nešťastnější, protože jeho dny her s Harrym skončily a jako společnici schytal opravdu tu pravou, na kterou měl ještě k tomu hrozný zálusk stále básnit rýmovačky a podobné věci.
   Avšak od nedělního Valentýna se jim opravdu nemohlo dařit lépe. Pokud jde o dvojici Cho a Harry, byli spolu znovu pořád, jak to jen šlo, jako jedna duše, jedno tělo. Cho vždycky radostně chodila s Harrym ke Gryfovi a trpělivě čekala, až jejich uzdravovací hodinka skončí.

Harry a Gryf Zlaťák
_text

   Harry zato zjistil, že ho nikdy nepožádala, aby se proměnil v Pegase, jako ti všichni otravní studenti, když jí to jednou řekl, tak mu odpověděla, že se mu líbí víc v tohle těle, což mu jako odpověď stačilo a začal se červenat.
   Mezinárodní stávka skřítků pokračovala, i když ti Bradavičtí pokračovali ve své práci. Avšak podle novin se zjistilo, že v Prasinkách už nežije ani jeden bývalý obyvatel, celá vesnička je zdemolovaná a spálená a potulují se v ní hrozné monstra a příšery, stejně tak i smrtijedi. Ministerstvo podle slov Umbridgeové se do obnovy Prasinek nehodlá pouštět, prý, že to není jejich nynějším cílem, takže i přes mohutné protesty vyhoštěných, ale hlavně zachráněných obyvatel, se stále nic nedělo.
   Jenže další týden se studenti už začínali bát vůbec se přibližovat k bráně Bradavic, protože se kolem pozemků celého hradu začala potulovat různá individua, která nevypadala zrovna příjemně. Většina z nich na sobě měla kápě a ti ostatní zase byli tak nestaraní, fousatí a ušpinění, že ani kápě nepotřebovali.
   Dráp nyní žil na pozemcích školy a i když nerad, tak dělal v promoklé trávě hluboké stopy, takže za chvíli se rozhodlo, že bude chodit jen po vymezených pěšinkách. Ovšem ani to nemohlo překazit Hagridovu radost z toho, že mu Brumbál svého bratra dovolil na pozemcích nechat. Ochránci sice studenty příliš rádi s obrem neviděli, ale všechny děti se rády podívaly na Hagridova obra, který je jakoby vždycky také rád viděl.
   Co se týče famfrpálových tréninků, tak u těch se nic moc nezměnilo, k večeru se už ale začínala k zemi snášet mlha a jakýsi odporný štiplavý smog, který jim tréninky ztěžoval. Proběhl další zápas a to Mrzimoru a Havraspáru a ač Cho znovu těsně chytila Zlatonku, tak podezřívala Harryho, že jí skrytě hůlkou pomohl.
   Nitroobrana však byla jiná věc. Jak se Harry hned druhý den dozvěděl, tak ten Lebkař, kterého viděl ve své vidině, bohužel zemřel za velice zvláštních okolností. Lexter podle svých slov okamžitě zburcoval bezpečnost na Ministerstvu, ale podle slov ministryně, se zpráva o hrozícím nebezpečí k nim dostala příliš pozdě a již nebyla možnost k záchraně.
   To by ale nebylo tak divné, kdyby hned druhý týden Harry nedonutil Lextera, aby mu provedl to samé kouzlo znovu. Lexter se dlouho rozmýšlel, protože tím Harrymu z části trochu ubližuje, ale nakonec Harry zase uviděl jinou postavu krčící se v koutě, jenže tentokrát, hned jakmile jí začal rozeznávat, se had z čista jasna otočil k Harrymu a začal na něj útočit. Lexter mu pak ještě řekl, že Voldemort se nedá nachytat dvakrát, takže ten jejich trik prokoukl a od teď bude nanejvýš nebezpečné toto provádět znovu.
   Ovšem ani tentokrát ministerstvo nezareagovalo dostatečně rychle a ten, koho Harry ve své vidině na poslední chvíli stačil vidět, znovu zemřel tak strašlivou smrtí, že po něm zbyla jenom hlava.
   Lexter však stále dál vyučoval Obranu proti černé magii takzvaně, podle Brumbálovy armády a Harry byl stále jedním z vyučujících. Dokonce si spolu s Lexterem na Nitroobraně začali připravovat učební plán, na příští den. Nebelvírští studenti, až na nějaké výjimky, brali Harryho jako učitele, protože s ním mohli dělat všelijaké blbiny a lumpárny, které pak Lexter musel překazovat. Ovšem Harry se ještě nikdy nepřiblížil ani na krok k Malfoyovi, který se mu stále jako vyučujícímu vysmíval, když něco zkazil, nebo se mu nepovedlo.
   Obloha nad Bradavicemi byla stále zamračená a zatažená, ani to však nemohlo zkazit radostnou náladu dvojice Cho a Harry. Popravdě se oba dva nemohli nabažit sami sebe, takže se už začali vyhledávat i mezi přestávkami, alespoň Harry mohl, protože za ním vždy udýchaně supěl i Felix.
   Někdy trávili čas ve společnosti Choiných kamarádek a někdy po pár týdnech Harry vysvětlil Cho situaci s Ronem, co se týče toho, že má stále jako společnici Hermionu, která ho mučí učením. Proto od té doby se rozhodli udělat čtveřici a všude chodili spolu. Učili se spolu, svačili spolu, procházeli se spolu, dokonce i Cho a Hermiona občas přišly i na jejich famfrpálové tréninky. Jen Hermioně vadilo, že tam vypadá vedle dvojice Harry a Cho, jako kdyby s Ronem opravdu chodila, a jak se zdálo, tak se takovéto myšlence zdráhal i Ron, i když někde uvnitř po sobě potají koukali. Avšak čtveřice se rozpadávala ve chvíli, když chtěli být Cho a Harry alespoň párkrát za den sami, i když ve společnosti Felixe, který jim ale nevadil. Ale hned pak se znovu se svými kamarády (a hlavně strhaným Ronem) sešli a někam spolu vyrazili (když měla cíl vybírat Hermiona, většinou skončili v knihovně).
   Cho a Harry, dá se říci, navázali na svůj vztah z minulého roku, kdy o něj tak nespravedlivě přišli, takže se ještě více a více zlepšoval, pokud to tedy je ještě možné (což asi je J). O samotě spolu trávili dlouhé chvilky s činnostmi, které rádi dělají mladí zamilovaní a i když jejich každý detail popisovaly nechutné noviny hned druhý den, tak ani to jim nemohlo zkazit překrásnou náladu. Dá se říct, že jim pak studenti místo zvědavých očí, začali závidět a závist nikdy není dobrá věc.

   Abychom se v našem dlouhém vyprávění posunuli trochu dopředu, tak věřte nebo ne, měsíc únor se přehoupl na březen, i když počasí jako kdyby tu změnu nepochytilo.
   Stejně tak i obavné dopisy rodičů nepřestaly docházet při každodenní roznášce pošty, stejně tak jako zaplňovat pracovnu Albuse Brumbála, který měl v téhle chvíli, kromě znepřátelené spousty kouzelníků, práce až nad hlavu s Fénixovo řádem.
   Učení jim šlo o něco lépe, když na to byli čtyři, dokonce i Ron z počátečního přikyvování začínal i něco chápat (Harry nebyl o nic lepší), takže jim škola i přes jejich vztahy začala jít trochu lépe, jako kdyby jim jejich společné kamarádství usnadňovalo téměř všechno.
   Harry teď už chápal, proč chtěl raději zemřít, než ztratit Cho, i když z druhé strany, kdyby byl mrtvý, ztratil by jí stejně, nebo ne?
   Na tyhle úvahy však v našem příběhu bylo ještě dostatek času, to důležité je, že Cho a Harry byli až po uši zamilovaní.
   Druhý týden v březnu se v učebně Kouzelných formulí strhl poprask, kvůli zahajovací řeči profesora Kratiknota.
   „Drazí studenti, dnešním dnem jsme dobrali staré učivo a jelikož jsme začali podvědomé vyslovení kouzelné formule, můžete přistoupit na nacvičování přemísťování.“
   Po téhle větě se studenti začali se zájmem a s vrtěním bavit, všichni hned vzrušeně přikyvovali a dychtivě na profesora Kratiknota civěli.
   „Informace k jednotlivým detailům tohoto oboru vám budou poskytovat i jiní učitelé, avšak základní nácvik bude probíhat zde. Ví někdo, jestli se dá přemísťovat bez hůlky?“ zeptal se potěšeně studentů.
   Hermiony vystřelila s rukou jako první, spolu s unavenýma rukama ostatních studentů.
   „Ano, pane Pottere?“ oslovil hlásícího se Harryho profesor Kratiknot.
   „Ano, dá se,“ řekl Harry.
   „Oh ne, to se pletete, pane Pottere,“ řekl s úsměvem Kratiknot.
   „Například Voldemort by to určitě dokázal,“ dodal Harry a celá třída (včetně profesora Kratiknota) poskočila.
   „No…“ hlesl Kratiknot vystrašeně z toho jména. „když to berete takhle, já ale myslel normální kouzelníky, kteří potřebují ke pokročilému kouzlení hůlky.“
   „Tak to samozřejmě potřebují hůlku,“ dodal zase Harry.
   „Ano správně,“ přitakal Kratiknot. „ale je tam nějaký malý chyták… slečno Grangerová?“
   „Musíte jí mít u sebe v kapse, nebo jí stačí pouze v kapse držet, není zapotřebí žádný pohyb hůlkou,“ dodala dychtivě Hermiona.
   „Ano správně… pět bodů pro Nebelvír za pozornost této dvojice, takže…“ pokračoval Kratiknot. „jistě jste všichni okouzleni tím, jak se vaši rodiče, příbuzní, učitelé, či zkrátka někdo úplně cizí…“ pousmál se. „dokáží přemístit z jednoho místa na druhé a to klidně na druhou stranu zeměkoule. Ovšem, možná se vám to zdá snadné, ale opak je pravdou. Přemísťování je nesmírně složitá věc a kouzelníkům trvalo celé věky přijít, jak na to, jak se to dělá. Někteří zdatní kouzelníci to dokonce stále neumí, nebo se to neodvažují zkoušet, někdo prostě má už v sobě přirozenou nechuť, či smůlu na přemísťování, nebo na to, se to naučit.
   Základem vašeho úspěchu…“ pokračoval Kratiknot svým skřekavým hláskem. „je znát místo, kam se chceme přemístit, ať už z osobní zkušenosti, z obrázku, malby - což je ale těžší - , nebo místo vidíte na vlastní oči. Také alespoň postačí znát jeho rysy a tvary, které musí být ale odpovídající týkajícího se místa. Dále je vždy lepší se přemísťovat do nepohybujících se předmětů, pohybující se vozidla, vlaky, nebo nedej bože mudlovská letadla, to je to nejtěžší, s čím se v přemísťování můžete setkat. Musíte totiž do své fantazie a představivosti započítat i rychlost pohybujícího se předmětu, pokud ještě k tomu ten předmět mění směr i výšku, můžete to rovnou vzdát. Jinak se také může stát, že jedna část z vás bude sedět na sedadle auta a ta druhá se bude válet na silnici v dálce,“ pousmál se Kratiknot, ale podle pohledů studentů, jim to moc nepřipadalo vtipné. „Takže další věc.
   Možná studentům s dobrou představivostí se bude zdát tento úkol jako směšný, problém ovšem je, že si cílové místo budete představovat za velmi zvláštních, pro někoho dokonce stresujících okolností. samotné přemísťování se pak skládá z několika postupů.
   Za prvé odhmotnění, jedná se o zmizení. Kouzelník vysloví s hůlkou u sebe formuli transio a v té chvíli zmizí do jiného světa. Proto všichni dávejte pozor, jedná se totiž o krok druhý.
   Takže za druhé, svět ve kterém se ocitnete se nazývá transální, po našem - přemísťovací. Mnohé kouzelníky asi překvapí vzhled tohoto prostředí, je to jako kdyby jste letěli ve vesmíru neuvěřitelnou rychlostí, světla se kolem vás míhají a vy se natahujete a prodlužujete, stejně tak i zkracujete a scvrkáváte.“
   Většina studentů teď měla vyděšené obličeje, v jejich hlavách teď kolovaly představy, jak je to natáhne a pak zase hned scvrkne.
   „Pokud zůstanete v tomto prostředí příliš dlouho,“ pokračoval Kratiknot. „bude vás to vysávat zpátky a to v lepším případě. Jistě jste si všimli, že i když jste prosili na kolenou, tak vás nikdy nikdo nevzal přemísťováním sebou, to z důvodu toho, že každý má svůj vlastní transální svět, proto hrozí ještě větší nebezpečí, když se v něm zaseknete navždy… myslím, že teď už chápete obavy i těch nejlepších kouzelníků na světě, kteří stále nepoužívají přemísťování,“ studenti svorně přikyvovali a v jejich pohledech byl strach. „Ovšem v lepším případě vás to vysaje ven a vy se buď objevíte celí, nebo rozdělení na dvě části, z čehož ta druhá bude na tom místě, kam jste se chtěli přemístit. To v lepším případě, protože tyto části mohou být velice snadno spojeny a navíc dokáží žít samostatně, protože jsou transálním světem stále spolu propojeny. Ať se nepřihlásí ten, kdo tomu nerozumí!“ zvolal na studenty.
   Samozřejmě podle všech pohledů tomu mnoho studentů nerozumělo, ale ani jeden neměl tu odvahu se před ostatními zesměšnit a přihlásit se.
   „Takže nikdo tomu nerozumí,“ zkonstatoval Kratiknot a studenti se po sobě zmateně podívali. „Ptal jsem se, kdo tomu nerozumí, ať se nepřihlásí, a vidíte, nachytal jsem vás.“
   Teď však se znovu nechtěl nikdo přihlásit, aby jeho ruka nebyla nahoře jako svíčka.
   „To je v pořádku, myslím, že na to máme ještě dost času a také nám k tomu poslouží učebnice. Ale abych pokračoval.
   Třetí krok,“ pokračoval dál Kratiknot svým krákavým hlasem. „je ze všeho nejtěžší, musíte se v transálním světě představit cílové místo přemístění a správně mávnout, buď hůlkou, nebo stačí i prstem ruky. V té chvíli by jste se měli objevit na cílovém místě, ovšem nemusíte panikařit, místo odkud jste se přemísťovávali, se vždy lépe představuje, než místo cílové, proto je rozumné se vrátit s zkusit to znovu. Dále, jistě jste si všimli toho třaskavého zvuku, který vždycky při přemísťování je slyšet, je to proto, že otevíráte transální svět, který se pohybuje neuvěřitelnou rychlostí. Přemístit se nedá do objektů proti tomu pojištěných, například vězení, některé části ministerstva, banky, některé části policejních stanic a stejně tak i tato škola.“
   „Pane profesore?“ přihlásila se Padma Patilová. „Jak to tedy máme nacvičovat, když se v Bradavicích nelze přemísťovat?
   „Máme zde zvláštní místnost, ze které se lze přemístit ven, ale ne dovnitř, ovšem to si vyzkoušíme až na konci roku, těsně před tím, než v létě půjdete na vlastní zkoušky z přemísťování. Zde budeme mít pouze jednu možnost si to vyzkoušet, proto vám radím, aby jste se na ní pečlivě připravili.“
   „Teda, to bude děs,“ hlesl Ron, když vycházeli po hodině z učebny.
   „Proč myslíš?“ zeptala se Hermiona jakoby nic.
   „Prosím tě, neříkej mi, že tě to nezastrašilo od přemísťování,“ řekl naštvaně Ron. „budu ještě hodně dlouho přemýšlet, než se svolím to naučit.“
   „Harry a já do toho půjdeme, že ano?“ pousmála se Hermiona.
   „Myslím, že to je to poslední, čeho bych se mohl tak zaleknout,“ usoudil s úsměvem Harry.
   „Uvidíme, kdo se bude smát naposledy, až ti budou nohy viset ze stropu,“ zasmál se Ron.
   „Něco mě napadlo, když Kratiknot mluvil o té místnosti na přemísťování,“ řekl Harry.
   „Ta je ti na nic, dokud nebudeš posypán přemísťovacím práškem,“ řekla mu Hermiona.
   „Ale mě nejde o ní, myslel jsem jinou místnost, na kterou jsem dočista zapomněl. Vzpomínáte, jak nám o ní Aberforth říkal?“ zeptal se svých přátel.
   „Myslíš tu Černou kroniku?“ napadlo Rona.
   „Trefa, to jsem měl na mysli, jakmile mě to napadlo, odhodlalo mě to se tam vydat, chci tam jít dnes v noci,“ řekl Harry plánovitě.
   „Ty jsi blázen, přes všechnu tu ochranku, co tady je?“ ohradila se Hermiona.
   „Mám výbavu, se kterou mě nikdo nenajde, vzpomínáš?“ řekl jí.
   „Ale co když to bude nebezpečné, nesmíš takhle riskovat a po nocích bloumat hradem,“ naléhala Hermiona.
   „Já už jsem se rozhodl Hermiono, jen tak konečně zjistím, co se stalo před padesáti lety…“
   „Ne-li ještě dřív!“ vyhrkl Ron.
   „Ty ho v tom ještě podporuj!“ vyhubovala mu Hermiona.
   „Náhodou to není špatný nápad, dozví se to, co vědí jen ředitelé, Hermiono, pak nám to samozřejmě řekne,“ pravil Ron a mrkl na Harryho.
   „Dám na sebe pozor,“ ujistil jí Harry.
   „Stále s tím ale nesouhlasím, moje ženská intuice mi říká, abys tam nechodil,“ trvala na svém.
   „Ta tvoje ženská intuice mě začíná štvát,“ začal načertěně Ron. „To je právě ta chyba, ona neříká pravdu, to ona přivolává ty pohromy, tak už na ní prosím tě víckrát nespoléhej.“
   „Líbím se ti?“ vyštěkla na něj.
   „Joooo-ne!“ protáhl Ron a vyrazil načertěně kupředu na Bylinkářství, stejně tak i Hermiona, ale ta z důvodu, aby jí dál nehučeli do hlavy své bláznivé lumpárny.
   Den Harry strávil zase ve společnosti Cho, která měla z Harryho plánu ještě větší obavy než Hermiona a žádala Harryho, aby si sebou nezapomněl vzít svůj prsten, který měl ale stále na ruce.
   Večeře utekla jako voda a pozdě večer už Harry otevíral dveře Komnaty nejvyšší potřeby.
   „Ahoj Harry, pojď dál,“ pozdravil ho Lexter a zvedl se z polstrované země. „Tak co, jak to jde s Gryfem?“
   „Jo dobře, jak dlouho tam budu muset ještě chodit?“ ptal se Harry.
   „Tak pár týdnu, jeden nebo dva, myslím ale, že už teď je to v pořádku,“ zkonstatoval Lexter. „Slyšel jsem od tvých kamarádů, že jsi navrhl Siriusův pohřeb, myslím, že je to na dobré cestě,“ řekl z ničeho nic.
   Harrymu poskočil žaludek a začaly se v něm vzbuzovat myšlenky na Siriuse, které tak pracně se snažil odbourat.
   „V Denním věštci se psalo něco o Tajemné komnatě, nevíte o tom něco?“ přetočil rozhovor jinam.
   „Proč se ptáš?“ zeptal se ho podezřívavě Lexter.
   „Protože s ní mám už vlastní zkušenosti,“ pousmál se Harry a snažil se chovat jakoby nic.
   „No… nevím jestli ti to mám říkat,“ pravil Lexter a zamyšleně na něj koukal. „Podle jistého zdroje ve Fénixově řádu jsme se dozvěděli, že komnatu začalo hlídat nové stvoření, prý ještě horší, než bazilišek.“
   Harry hned zpozorněl.
   „Jak se tam ale dostalo, vždyť ho tam nikdo nemohl dopravit, dveře k záchodkům jsou zapečetěny,“ divil se Harry.
   „Ano to jsou…“ řekl klidně Lexter. „ale nikdo neví, kolik je vstupů do komnaty, ty vstupy můžou ústit i kilometry od Bradavic a nikdo by to nezjistil.“
   „Proč se až doteď s Tajemnou komnatou nic nedělo, proč jí nezničili?“ ptal se dál Harry.
   Lexter znovu pátravě přivřel víčka do úzkých štěrbinek a hleděl na Harryho.
   „Proč to zrovna tak najednou chceš vědět, nemáš náhodou něco v plánu?“ zeptal se ho podezřívavě.
   „Ne, jen se ptám,“ řekl klidně Harry a využíval přitom své schopnosti Nitroobrany, kterým ho sám Lexter naučil.
   Lexter se pousmál a pokýval hlavou.
   „Tak dobře, můžeme tedy začít?“ zeptal se ho a zamířil na něj hůlkou.
   „Jsem připravenější víc, než kdy dřív,“ řekl Harry a přestával na cokoliv myslet.
   „Uvolni svou mysl a oprosti se od myšlenek, pocitů a vjemů…“ začal Lexter a dal mu ruku nad hlavu, nad kterou mu s ní několikrát kroužil. Pak jí stáhl zpět a nastala chvíle ticha, dokud se Harry zcela neuklidnil.
   „Tři… dva… jedna… legilimens.
   Pojem a Komnatě nejvyšší potřeby okamžitě zmizel a Harry znovu seděl na hřbetě černého testrála, za ním letěli v houfu Ginny, Hermiona, Ron, Neville a Lenka, letěli na Odbor záhad, Sirius ještě stále žil… ‚nesmím na nic myslet, nesmím na nic myslet.‘ opakoval si Harry už automaticky a jeho vnímání té strašlivé noci okamžitě přestalo… právě silně zatáhl Nevilla za hábit, až se mu roztrhl a do vzduchu vyletěla malá mlžná koule, kterou okamžitě Nevillovo divoké nohy odkoply do dáli na zem, kde se v hrozivém třesku rozlétla na kusy a před nimi se ozývala za osudová věštba. ‚Nesmím na to myslet, nesmím.‘ opakoval si stále Harry a už od první chvíle necítil nic, soustřeďoval se pouze na zastření mysli… krčil se u fontány se sousoším a právě uviděl Voldemorta, mířil na něj hůlkou a vyslovil své smrtelné kouzlo, které se vyřítilo proti Harrymu. Harry však byl už tak zběhlý v Nitroobraně, že věděl, že to je jen vzpomínka, která mu nic neudělá, stále na nic nemyslel a snažil se uzavřít svou mysl… v tom to ucítil, přítomnost cizího člověka v jeho hlavě, v jeho mysli, v jeho mozku… cítil i jeho mysl, byl to Lexter a četl mu myšlenky, ani na trochu nepolevil v uzavírání své mysli a v té chvíli obraz Voldemorta a ministerstva začal mizet, Harry čím dál víc přestával vnímat všechny obrazy světa a jediné, co teď zaměstnávalo jeho snahu, byla přítomnost Lextera. Přímo celou svou vůlí doslova kopl do své mysli a v té chvíli ucítil, jak tlak Lextera trochu povolil, cítil, jak už méně na něj působí. Harry znovu zatnul zuby a všechnu svou snahu soustředil na vyhnání Lextera z jeho mysli, rval se ze všech sil, rval, rval dál a dál, pořád dál, až ho začala hlava brnět…
   V té chvíli spojení skončilo a před Harrym se znovu objevila Komnata nejvyšší potřeby. Stále stál na nohou a obličej měl celý mokrý potem. Dýchal jako o závod a srdce mu bušilo jako lodní zvon, který je v příliš malém výklenku. Ovšem i Lexter rychle oddechoval a jevil známky potu, Harry mu musel dát pořádně zabrat.
   „Poprvé…“ začal zadýchaně Lexter. „poprvé jsi mě dokázal… úplně výstavně vypudit s mysli… musím ti pogratulovat Harry,“ řekl mu a stiskl mu ruku. „Takový pokrok jsem nečekal, dokonce i když jsi viděl Pána zla, vraha svých rodičů, nepřestal jsi se soustřeďovat, ba naopak, ještě víc jsi se začal bránit.“
   „Zvládl jsem to,“ pousmál se Harry a začínal se mu zklidňovat dech.
   „Všechno to hadí obtočení a dušení je úplně na nic, na to nesmíš myslet, musíš se soustředit na to, abys uzavřel svou mysl,“ radil mu Lexter. „To, co cítíš, když tě ten had dusí, je jenom podnět tvé vlastní mysli, to tvá mysl ti říká, že se dusíš, ve skutečnosti tě nikdo nesvírá, to mi věř.“
   „Chci to zkusit ještě jednou,“ vyhrkl dychtivě Harry a zatnul odhodlaně zuby.
   „Jseš si tím jistý?“ zeptal se ho nerozhodně Lexter.
   „Určitě, alespoň ještě jednou, musím se procvičit,“ dychtil Harry.
   „Je to dost namáhavé… i mě dáváš taky zabrat,“ řekl a pousmál se na Harryho.
   „Ještě jednou a už vás dneska nebudu trápit,“ uculil se Harry.
   Lexter se hlasitě zasmál a pak salutoval s hůlkou v ruce.
   „Ano, pane profesore,“ pak se ale uklidnil a znovu nad Harryho stáhnul ruku. „Takže se znovu uklidni a přestaň na cokoliv myslet…, v okolí je vlahý vzduch, čerstvý vánek čechrá orosenou trávu…, tebe netíží žádné myšlenky, ani zemská přitažlivost, necítíš žádnou tíhu… tři… dva… jedna… legilimens!
   Přesně, jak Lexter řekl, gravitace i jakákoliv tíha tohoto světa zmizela a Harry se znovu ponořil do svých vzpomínek, jak se mu Lexter zase dostal do mysli… Právě otevíral žlutou obálku, ze které vylétla zářivě žlutá holubice a začala jim létat nad hlavami. Necvičenou mysl by hned napadlo, že mu zase kouzlo smaže paměť, ale Harry jen klidně a soustředěně začal uzavírat svou mysl a nějakou zářivou žlutou holubici vůbec nevnímal… byl v tmavé oslizlé kobce, celý zkrvavený a pohmožděný se zlomenými žebry a právě od něj utekla celá armáda krys, jenže v zápětí se ze shora začali na něj snášet mozkomorové… Harry to absolutně vypouštěl a už začínal znovu cítit Lexterovu přítomnost, dokonce i cítil, že Lexter ví, že ho on sám cítí… Právě ho škrtil odporný upír, stál před Záchranným autobusem a Aberforth v těle upíra se do něj chystal zabodnout své tesáky, jakmile se tahle vzpomínka objevila, tak najednou něco cuklo, nebyl to ovšem Harry, ten byl stále soustředěný na zabránění vstupu do mysli a tuhle vzpomínku vypouštěl ještě více, než tu předešlou, byl to Lexter, který trochu překvapeně povolil a tahle chvilka Harrymu stačila se okamžitě odprostit od svých myšlenek a Lextera vyhnat ze své mysli… jenže něco uvnitř mu říkalo nepovolovat, začal se celou svou vůlí přetahovat se samotnou myslí Lexterovo a jeho samotným kouzlem, po té cestě, kterou mezi nimi udělal Lexter sám, ho začal přetahovat. Cítil, jak mu vibruje celé tělo, jak téměř necítí nohy, které snad poslouchají jiný mozek, protože ten Harryho teď z celých sto procent se soustřeďoval na přetlačení Lextera. Rval dál a dál, cítil dokonce i pot na tváři, cítil, jak by se nejradši celou svou vůlí rozeřval na celé kolo, opřel se do Lextera s největší vehementností, ale stále ještě nebyl schopen, Lexter se také snažil, i když to nevypadalo, že ze všech sil, jenže to už si Harry uvědomil situaci na konci čtvrtého ročníku, na ten pocit smrti a snahy, kterou prožíval, zakabonil obličej jako a přivřel víčka a jako rozzuřený robot teď zatínal zuby a bestiálně se prořezával Lexterovo obranou do jeho mysli.
   V tom z čista jasna se ozvalo… puf… a před Harrym se rázem otevřely cizí vzpomínky a myšlenky, první byla myšlenka na Harryho, Lexterova mysl chtěla Harryho naučit Nitroobranu, to z té myšlenky pocítil, Harry však zabrousil do vzpomínek… toho, co teď ale uviděl se lekl, byl v jakési noře a ze zadu se ozýval zvuk těžkých tlap, to byla Lexterovo vzpomínka, zvuk tlap se přibližoval a v tu chvíli se objevil obrovitý vlkodlak s vyceněnými rozzuřenými zuby, ze kterých odkapávaly smrtelně odporné sliny a neúprosně se blížil k tomu, komu ta vzpomínka patřila. V tom se z druhé strany vyvalil oblak světla, který vlkodlaka odhodil do dáli nory a ze směru, odkud vyšlo světlo se objevil jakýsi černovlasý mladík, ale Harry mu neviděl do obličeje, protože v tu chvíli ho něco bouchlo do prsou a hned na to pocítil, jak dopadl na polstrovanou podlahu na záda.
   Byl zase v Komnatě nejvyšší potřeby, Lexter stál na svém místě o kus dál a vyčerpaně oddychoval, zatímco Harry cítil bolest v hrudníku a domyslel si, že ho Lexter nějakým dosti surovým kouzlem odmrštil.
   „Co se stalo?“ zeptal se Harry a snažil se postavil se.
   „Tu vzpomínku jsi neměl vidět.,“ řekl Lexter a opíral se udýchaně o kolena. „Je příliš osobní, raději bych odešel z Bradavic, než abych ti jí ukázal celou.“
   „Co je to za vzpomínku?“ zpozorněl Harry a otíral si pot z čela.
   „Pro dnešek… končíme,“ oddychoval Lexter a přešel ke dveřím.
   „Lexi, co to bylo za vzpomínku?“ trval dál Harry na své otázce.
   „To je jedno z těch věcí, které ti za nic na světě nemůžu říct, Harry,“ pravil Lexter, otevřel dveře a zmizel v nich ven.
   Harry ještě chvíli zklidňoval svůj dech a vybavoval si obraz vlkodlaka, který se na Lextera sápal. Bylo to jasné, Lexter musel někdy být pod útokem vlkodlaka, anebo to je vzpomínka někoho jiného, kterou viděl Lexter. V každém případě… kdo byl ten černovlasý mladík, který tam přispěchal na pomoc, kdyby to bylo jen o vteřinu déle, mohl by rozpoznat jeho rysy, takhle ale nemohl říct nic víc, než že byl vysoký, černovlasý, nejspíš páťák až sedmák.
   Proč mu pořád někdo něco tají? Tuhle otázku si pokládá už od první návštěvy Bradavic, nejspíš to s tím tajnůstkářstvím neskončí, takže se s tím musí smířit. Alespoň jedna dobrá věc ale na tom byla. Dokázal se ubránit proniknutí do mysli, o což se snažil už od pátého ročníku s poněkud zapšklým učitelem.
   Potom odešel do společenské místnosti s Felixem v závěsu a ztratil se ve své ložnici, kde už na něj čekal Ron, který byl tak hodný (nebo spíš dychtivý) a připravil mu plánek i plášť.
   „Škoda, že nemůžu jít s tebou,“ řekl zasmušile Ron.
   „Už tak se pod plášť dva sotva vejdeme, navíc, kdyby se stal malér, schytali bychom to oba dva, neboj, já ti všechno řeknu, až se vrátím,“ ujistil ho Harry a ztratil se v plášti na schodech dolů z ložnice.
   Felix právě ukládal Huňáče a jeho provizorní postýlku, kterou při té příležitosti Hafoň několikrát sežral.
   Harry však proklouzl průlezem v obrazu a vzbudil znovu Buclatou dámu, která v zápětí nic nevnímala a okamžitě usnula.
   Přešel chodbou k hlavnímu schodišti tyčícímu se nad Vstupní síní do nekonečné výše, podíval se na plánek, který ukazoval vždy jenom určitá patra a začal pomaličku vycházet po schodišti nahoru. Cestou potkal nespočet hlídačů a strážců, které, stejně jako Harryho vždycky překvapilo, když se schodiště samovolně začalo měnit i s nimi.
   Stoupal stále výš a výš, po chvilce ho už začaly bolet nohy, překonal desáté patro a pak se mu počty ztratily. S tím se i ztrácely okolní dveře, takže po chvilce se jen k výšce točily nekonečné schody a nic víc. Samozřejmě, že ve skutečnosti hrad takhle vysoký nebyl, a tahle zatracená, kouzlem vyvýšená Vstupní síň mu už začínala svou nekonečností lézt na nervy. Když už za sebou měl asi třicet pater, tak začal viditelně zpomalovat a moc dobře věděl, jak by mu teď Ron nadával, že ho nepřemluvil zůstat.
   Avšak stále nebyl strop na dohled a z té výšky začínal Harry dostávat závratě, nebo spíš mu ty stále se do hlubin točící schody mátly zrak. Teď už za sebou musel mít nejmíň osmdesát pater a kdyby zem nebyla tak špinavá, tak by dávno lezl po čtyřech. Výstup mu od začátku do téhle chvíle trval něco asi přes půl hodiny, i když o čase neměl žádný pojem, takže jen hádal. Už začínal být zcela vyčerpaný z nekonečných schodů, které se stále méně a méně samovolně měnily. Tady nahoře byla tma jako v ranci, i když dovnitř prosvětlovalo potemnělé světlo, které alespoň zajišťovalo, aby nezakopl o první schod, na který narazí a že jich byly celé tisíce.
   Levá noha, pravá noha, levá noha, pravá noha… už i sám začínal litovat, že se sem vůbec vydával a také, že jeho hubené tělo ze sebe dokáže ještě něco vypotit. Prosil a v duchu se modlil, aby už byl konec, snažil se nevnímat ty nekonečné zástupy schodů, které zdolával jen velice ztěžka, a jen velice těžce přitom oddechoval stejně tak těžký vzduch. Podíval se nahoru, ale tam bylo stále dostatek schodů a strop v nedohlednu.
   Konečně se celá síň v téhle výšce začala zužovat a jednotlivé řady schodů ztenčovat. Nakonec v úzkém prostoru nahoru stoupala už jenom dvojice schodů, když se konečně z dvojice staly jediné, které v dáli končily.
   Byl to pohled jako na celý zástup víl, Harry stále ještě asi po více než hodině výstupu nemohl uvěřit tomu, že se dostal na konec.
   Před ním se objevily velké a mohutné dubové dveře zaprášené časem, ale stále i tak černé jako takhle tmavá noc. Dveře měly jenom jednu masivní kovovou kliku, která svou velikostí byla spíše pro obra, než pro člověka.
   Harry by nejraději padl na záda a hodinu tu splašeně oddechoval, ale chtíč ho přemohl a tak se vysápal svou znavenou shrbenou postavou až na obrovitou okovanou kliku, která se však po stlačení nepohnula ani o píď.
   To ho dost vyvedlo z míry a tak zarval ještě víc. Stále ale klika nepovolovala, tak se do ní opřel celou svou váhou, až málem mu zůstaly nohy ve vzduchu, jak silně mačkal kliku dolů.
   Tak však stále nepovolila. Harrymu hned na po podklesla kolena a spadnul na zadek na studenou podlahu, přičemž stále neuklidněně oddychoval. Nevěděl, co dál, klikou prostě nepohne a změnit se v Pegase, aby mohl proplout dveřmi nemůže, navíc, jak už bylo zmíněno, se Pegas skrz hradby Bradavického hradu nedostal, takže by mu to nebylo nic platné. Kdy byl naposledy v takovéhle situaci? Ani si nevzpomíná, možná, že to bylo minulý rok na Odboru záhad, tam se nemohli dostat do jedněch dveří, také ve třetím ročníků nevěděl, jak se dostat do tajného vchodu v hrbu sochy čarodějnice.
   Pak ho to napadlo, tehdy mu pomohl Pobertův plánek. Rychle ho vysoukal zpod hábitu a rozložil, plánek teď neukazoval nic jiného, než malinký čtvereček nejvyššího patra, ve kterém se teď nacházel a vedle toho čtverečku byla, nejspíš za těmi dveřmi, poměrně malá místnost, alespoň podle plánku. Avšak důležité bylo, že v prvním čtverečku byla tečka s nadpisem Harry Potter a vypadalo to, jako kdyby vzal svou hůlku, poklepal na masivní kliku a vedle tečky s již zmiňovaným nadpisem se objevila komiksová bublina v níž stálo: Vyslov heslo do Černé kroniky.
   Harry se plácl přes čelo, vždyť na to heslo úplně zapomněl, rychle zabalil plánek se slovy: „Neplecha ukončena.“ a zase si ho strčil do hábitu. Hned na to pozvedl hůlku, několikrát klepl na masivní kliku a už zklidněným, avšak vzrušeným hlasem řekl jasně a zřetelně: „Princ dvojí krve.
   V tom se ozvalo mohutné hluboké hučení, až všechno kolem začalo vibrovat a masivní okovaná klika se sama stlačovala dolů a v zápětí se dveře, které se spíš podobaly velkým vratům, začaly otevírat jen velice pomalu a pozvolna.
   To, co teď Harry spatřil, to ho doslova ohromilo. Za dveřmi byla místnost bez oken. Stěny měla opadané a nejméně tisíc let staré s oprýskanými prázdnými regály na knihy. Celkově Harrymu připomínala smět sklepení, půdy a kostela dohromady, protože tu viselo a vznášela se snad stovka svíček, které překrásně a majestátně osvětlovaly místnost. Dál tu byl jeden velký stůl, jedna masivní a bytelná židle, vedle stolu na stěnách byly dva držáky, na každé stěně a držáku byla jedna, snad také tisíce let stará, svíčka. Harry ještě nikdy neviděl tolik rozteklého vosku, kolik ho ty dvě svíčky pod sebou měly, dobrý metr vysoká hora rozteklého vosku na obou svícnech. Ale hlavní věc, která ho trkla do oka ležela na stole uprostřed.
   Vedle dlouhého zdobného pavího brku namočeného v inkoustu byla asi metr vysoká a dva metry široká rozevřená kniha, která měla na první pohled několik tisíc stran. Kniha sama o sobě byla tak zašlá, okoralá a stará, že snad její stáří odpovídalo věku samotné Země. Všude kolem se válely rozpadlé kousky papíru, avšak listy knihy zežloutlé a zohýbané časem byly stále pevně přichycené k bytelné vazbě a jejímu otrhanému hadrovému obalu.
   Harry se zatajeným dechem přešel až k ní a v tu chvíli se za ním dveře znovu zavřely, což ho vyděsilo snad ještě víc.
   Dveře bouchly v mohutném otřesu a hluku a zaklaply se. Teď v místnosti svítily jen ty svíčky, které házely na stěny strašidelné obrazy a odrazy. Vzduch tu byl zaprášený a neuvěřitelně suchý, taktéž tomu odpovídala poctivá pokrývka prachu na rozevřených stranách knihy, stole a na podlaze.
   Harry se posadil na vysokou starou a masivní židli, která ani trochu pod jeho vahou nezaskřípala a následně rukou odhrnul jemnou pokrývku prachu na rozevřené knize. Poslední zápis byl datován na rok 1958 ředitelem Dippetem, kdy podle jeho vlastního písma odstupoval ze své funkce a pořizoval zde poslední zápis. Brumbál, jak vidno ještě žádný zápis neprovedl, Harry však nemohl uvěřit tomu, že právě hledí na deník samotné školy čar a kouzel v Bradavicích.
   Vzal za stránky a začal listovat směrem dozadu. V tuhle chvíli ho zaujala, ba přímo vzrušovala skutečnost, že si bude moci přečíst první zápis starý asi tisíc let.
   Horlivě otáčel stránkami a vzduch kolem se naplnil prachem, až z toho začal kýchat, tak si dal kus hábitu před nos a otáčel stránkami o sto šest. Dostal se na rok 1900, pak 1850, poté 1800, potom 1730, 1600, 1500, 1400, 1300, 1200, 1100, 1000… už byl blízko, zbývalo jen pár stran k otočení a byl na samém začátku Černé kroniky. Otáčel poslední, nebo vlastně první stránky knihy a prohlížel si prastaré písmo.
   První strana!
   Rok 913, datum prvního ledna, hlavička prvního textu byla napsána tím nejokrasnějším písmem, jaké kdy Harry viděl a pod tím byl další úhledný text.

   My, kouzelníci z nového světa: Godrik Nebelvír (Anglicky- Gryffindor), Salazar Zmijozel, Rowena z Havraspáru a Helga z Mrzimoru, tímto dnem společně slavnostně potvrzujeme založení Bradavické školy čar a kouzel pro děti a mládež.

   Pak tam byla velká odmlka, skoro jako kdyby tam první slova někdo přilepil z jiného kusu papíru.
   Další text byl až na dalších stránkách, to, co ale Harryho překvapilo, byl datum, ten veliký skok, který byl mezi textem. Nový text byl napsaný třaslavou rukou, stále však okrasný starým písmem, ale jiným gestikulováním.

   1. srpna 1012
   Poprvé se na místo ředitele usazuje někdo jiný, než někdo ze zakladatelské čtveřice. Toto píšu já, Godrik Nebelvír ve svých sto šedesáti devíti letech. Ruka se mi třese, už to není jako to bývalo, za mých mladých let byl svět o mnoho jiný. Pokud si ovšem někdo myslí, že dobrý, tak to se šeredně mýlí. To, proti čemu se celý život snažím bojovat se zdá být nedosažitelné, kouzelníci a mudlové stále ještě nežijí v míru a klidu, i když jsem radil ministerstvu razantní změnu, o které se tady ale nebudu rozepisovat.
   Černou kroniku jsem založil, aby se zachovala tajemství a proroctví, která byla řečena. Jsem už starý a cítím, že můj čas se blíží, zatím jsem na tomhle světě nepotkal nikoho, komu bych mohl zcela z celého svého srdce věřit. V minulosti to však bylo jinak, Gryffindorská krev upadá a na Aethónské předky se již zapomnělo. Existovali však dva lidé, kteří mi byli oddáni tělem a duší, stejně tak jako já jim.

   Můj příběh začíná v roce 910, kdy jsem potkal tu nejšlechetnější ženu na světě. Rowena Havraspárská, neb,o jak jsme jí říkali, Rowena z Havraspáru, od první chvíle jsme se do sebe zahleděli. Okouzlila mne svou povahou a nehynoucí láskou. Nebyl jsem schopen uvěřit, že nějaký tvor na světě dokáže tolik milovat, jako právě ona. Skutečnost, která se mi stala osudná.
   Rowena měla neuvěřitelné kouzelné schopnosti, společně s ještě dalšíma dvěma kouzelníky jsme byli prohlášeni za nejmocnější čaroděje. Tvořili jsme bájnou čtveřici, Godrik Nebelvír, Rowena z Havraspáru, Helga z Mrzimoru… a v neposlední řadě proklatý Salazar Zmijozel.
   Už od založení Bradavické školy námi čtyřmi se choval náramně podezřele. Popravdě se vůbec neztotožňoval s našimi názory, ale t,o co mě na něm vadilo nejvíce, byl jeho názor o čistokrevném rodu kouzelníků. Jiní, než takoví podle něho nemohli a nesměli být vyučováni v naší škole.
   Všichni tři jsme to rezolutně zamítli, takže musel nakonec ustoupit většině a od té doby se vždy k mudlovským kouzelnickým studentům choval jako k vyvrhelům.
   Rok 920 pro mě přinesl ta největší překvapení. Poté, co, jsme se s Rowenou zasnoubili mi řekla pravdu o svém původu. Nechtěla mě tím ranit, kdyby mi to řekla až po plánované svatbě. Ve skutečnosti pocházela z úplně jiné kultury lidí, kteří sami o sobě vlastně ani lidé nebyli, ovšem pokud opustili svůj vlastní svět, platily pro ně stejné zákony, jako pro nás. Jedna z nich právě byla Rowena, byli to jakýsi Aethónci, kteří žijí v místě zvaném Erisedský hvozd. Rowena utekla ze své domoviny, protože jako jediná z jejich kultury chtěla poznat svět a jeho hranice. Jenže hned poté jsme se poznali a zamilovali se do sebe, což okamžitě  ruku v ruce s sebou přináší i problémy. Aethónci však ctili náš hluboký vztah, pro ně něco takového bylo přímo posvátné, i když jejich rada se obávala smíšení našich krví. Podle jejich slov… až vznikne prvorozený dvojí krve, bude mít krev obou jeho rodičů.
   Jako druhá rána pro mne byl samozřejmě náš drahý Salazar. Mnoho lidí by si myslelo, že se svými názory o čisté krvi skončil, ale opak byl pravdou. Ve skutečnosti vymyslel svůj vlastní plán. Už od vzniku jsme se chtěli vyhnout věci, která většinou má za důsledek pád každého spolku či společenství. Salazar začal trvat na zvolení právoplatného ředitele školy. To byl jeho plán, ředitel školy totiž může rozhodovat o tom, jací studenti do ní budou přijímáni a on chtěl už udělat přítrž těm studentům s takzvanou ‚nečistou krví‘.
   Jenže v jednom se přepočítal. Totiž já a Rowena jsme jednoznačně navrhovali Helgu, Helga mě a Zmijozel by samozřejmě nejraději navrhl sám sebe, což by ale bylo nadmíru sobecké. Jemu ale byla jakákoliv sobeckost ukradená, měl strašlivý vztek, když jsme Helgu schválili jako nového ředitele Bradavic a od nového školního roku v roce 920 byla její funkce právoplatná.
   Bůh ví, že kdyby to tak zůstalo, byl by klid. Jenže to by to nesměl být Salazar. Kdyby u moci zůstaly ženy, nebyly by války, Salazar ovšem viděl Helgu jako svou velkou skvrnu v plánu. Jeho vztek se stupňoval den ode dne a jednou opravdu silně vyjel na Helgu. V tu chvíli jsem se jí zastal a ač jsem to čekal, nebo ne, Salazar na mě vytáhl hůlku. Strhl se mezi námi boj, až jsem ho dokázal odzbrojit a pod výhružkami mými a ředitelky Helgy jsme ho vyhnali z Bradavic.
   Veřejnosti pak bylo řečeno, že Salazar odešel sám ze své vůle, což samozřejmě nebyla pravda. Nastalo období hojnosti v naší škole, ovšem zatím v dáli, v jiných koncích světa kul Salazar své plány.
   V roce 927 se nám narodil náš první syn, Rowena ho ochránila jakýmsi pradávným ochranným kouzlem a rozhodla se ho pojmenovat podle svých předků a já dodal první jméno, které jsem vždy chtěl udělit svému dítěti, dohromady se stal Princem dvojí krve a my jsme ho milovali jako tu nejvzácnější cennost na světě. Ještě před jeho narozením mi Rowena jednou říkala o minulosti zrození kouzelníků…

   Dále Godrik popisoval to, co Harry slyšel od Elvíry v Erisedském hvozdu.

   Z jejího vyprávění jsem jednoznačně usoudil, že Salazar je právě tím dědicem Testrálské krve a zlé lidské krve, která když se smísí, tak vznikne obzvlášť zlý kouzelník, což Salazar bez pochyby byl. Začal studovat černou magii u osamělých mudrců a šamanů, po pěti letech se dozvěděl ze starých a tajných pramenů, že ve skutečnosti existovalo několik druhů kouzelníků, které se promíchali, jeden druh však zůstal stejný a to testrálský. Jeho krev, jak sám zjistil opravdu měla dědičný genom jeho testrálských ba dokonce královských předků, věděl, že pokud je na světě někdo, kdo dokáže vybudovat a odhalit cestu do temnoty, světa mezi životem a smrtí, který testrálovci zbudovali, byl to právě on. Vrtalo mu však hlavou proč Démoni zabíjejí všechny kouzelníky, proč nezabíjejí jenom ty, kteří nemají v sobě testrálskou krev, on nevěděl, že ve skutečnosti je krev všech kouzelníků za tu dobu už opravdu dávno smíchána se všemi ostatními. Proto každý člověk má v sobě kousek ze svého zlého já. Začal tedy budovat průchod to světa temnot, průchod, který potají stavěl přímo pod Bradavicemi. Stavěl jej skoro deset let a používal na něj všechny mocné kletby a zaříkadla, z nichž některé vyslovit trvalo i několik dní. Postupem času ho při stavbě začala vzrušovat představa, že by se mohl stát nesmrtelným, stejně jako opravdoví, dnes již nežijící testrálovci, že by ho nikdy stáří nedohonilo, nikdy by nepřišel jeho čas. Ke konci výstavby Tajemné komnaty, průchodu do světa temna, byl tou představou tak uchvácen, že v tu chvíli to byl jeho prioritní cíl a doufal, že klíč k němu bude v temnotě, ve světě mezi životem a smrtí.
   Rok 943, po dvaceti třech letech tvrdé dřiny se konečně dopracoval ke svému cíli a na konci Tajemné komnaty vykouzlil východ i vchod do temnoty. To otřáslo celou školou a já, Rowena a hlavně ředitelka Helga jsme začali mít obavy, co se stalo. Zmijozel však ještě potřeboval několik kouzelnických duší jako test funkčnosti průchodu. Ze školy zmizelo několik studentů, Helga si toho všimla a začala to brát s maximální důležitostí. Využila svých kouzelných schopností a dostala se až do Tajemné komnaty, která v té době ještě neměla takovou ochranu, jakou má teď, nikomu však tu noc neřekla kam opravdu jde a Zmijozel jí za zády zbaběle a chladnokrevně zabil. Její tělo mu však vnuklo nápad. Ten proradný grázl vše narafičil tak, že vina měla padnout na mě a Rowenu, aby mohl být zase ředitelem a pomstít se za všechny ty nečisté studenty kouzelníků a mudlů. Jenže vina padla pouze na mě, Rowenu jsem stačil na poslední chvíli s pomocí několika studentů zachránit od zhoubného trestu, který čekal mě- Azkaban. Okamžitě mě tam zavřeli a snad se mi zdálo, že i zahodili klíč, ale s čím však Zmijozel nepočítal bylo, že ředitelem se stala Rowena, má žena. Přesně v té chvíli Zmijozel zjistil, že mu jeho pokus o nesmrtelnost je k ničemu, když k tomu využívá průchod do světa temna v Tajemné komnatě, zjistil to pomocí těch studentů, které také tak chladnokrevně zabil. Popadl ho ještě větší, přímo příšerný vztek, všechny jeho plány byly v troskách, dlouhé desítky let snahy, i o ředitelství taktéž.
   Takže okamžitě odklidil Rowenu, co nejdál to šlo a tak s pomocí meče z kovu, jehož pomocí posílají Démoni mrtvé do temnoty zabil Rowenu a její duši navždy uvěznil právě v temnotě. Hned na to se ten proradný červ stal právoplatným ředitelem a okamžitě surově vyloučil více, než polovinu studentů, hlavně ty, kteří měli za rodiče alespoň jednoho mudlu. Některé dokonce zabil a jeho činy mu kvůli tlaku na vládu prošly. V Bradavicích začala doba temna, ze školy vycházeli jenom typičtí dědici testrálské krve, jediné kouzelníky, které Zmijozel přijímal. Myslím, že o této době už nemám víc, co napsat.
   Rok 944, náš syn dokázal s velkými těžkostmi vystudovat a to velice úspěšně, měl v sobě obě naše zázračné dědičné krve, které společně v minulosti vyhubili všechny testrálovce. Syn už měl sedmnáct let, když studoval v Bradavicích, byl vyhnán pod hrozbou smrti. Teď mu zemřela matka, jejíž smrt mě natolik zasáhla, že jsem ve vězení vzdával svůj vlastní život, ovšem náš syn neměl teď ani jednoho rodiče. A co bylo nejodpornější, jednou v noci mu Zmijozel v jednom zasmušilém výčepu s úsměškem prozradil, co se stalo s jeho matkou a že pojistil Tajemnou komnatu hadím jazykem, takže se už do ní nikdo nedostane a i kdyby ano, v Tajemné komnatě vychoval z vejce Baziliška, smrtícího hada, který měl střežit její vchod. Syn, stále chráněný Rowenino kouzlem, po nás však měl finanční prostředky a začal okamžitě hledat bájný kamenný oblouk, původní vchod do temnoty, který zbudovali v dávných časech testrálovci a také ten, kterým Démoni tahají duše k věčnému mučení. Jako dědic Gryffindorské krve a aethónské kouzelné moci a hlavně ochrany ze sebeobětování, které mu poskytla Rowena, jej dokázal po půl roce najít, překonal všechny její nástrahy včetně tříhlavého psa Kerberose a dostal se do temnoty. Našel Rowenu trpět v hrozných mukách a s láskou, kterou k ní cítil a kterou má od aethónské krve, jí dokázal dostat ven, zpátky do svého těla. On sám se však již vrátit nedokázal, protože měl v sobě narozdíl od Roweny lidskou krev a pokud do temnoty vstoupí kouzelník, člověk s napůl lidskou krví, již v ní navždy zůstane. Ovšem Princ nezemřel, byl stále chráněn Rowenino kouzlem, které ho ochraňovalo i v tomto nehostinném světě, proto v temnotě zůstal a vyčkával. Rowena se vrátila a dokázala svou výpovědí Zmijozelovu vraždu. Nikdo však stále netušil, kde Tajemná komnata je a tak, když obviněný Zmijozel znovu zmizel, se Bradavice znovu daly do pořádku. A co víc, byl jsem volný, ovšem svoboda, za kterou jsme já a má žena byli vykoupení, mne dusila. Nemohl jsem žít za takovou oběť, kterou můj syn podstoupil, proto jako ředitel zůstala Rowena a já jsem od té doby nepřestal pátrat po svém synovi, začal jsem putovat po celém světě a hledat oblouk smrti, ten bájný vchod do temnoty. Oba dva jsme věděli, že ochranné kouzlo, které Rowena na svého syna použila jej stále bude držet při životě, proto ještě stále mělo cenu ho zachránit. Ani Zmijozel však bájný oblouk nenašel, věděl totiž, že ho dokáže najít jen dědic pravé elfské krve, což v téhle době nebyl ani jeden z nás dvou. Zmijozel stále stárnul a uvědomoval si, že stále ještě nedosáhl nesmrtelnosti. Začal se znovu snažit po nesmrtelnosti a jak roky ubíhaly, stále se mu zdál tento cíl jako nepravděpodobný. Když se dozvěděl, že Rowena nestárne, protože je aethónka, domyslel si, že jeho testrálská krev, kterou v sobě z části má, ho také zachrání a on se bude moci vrátit po vstupu do temnoty, tak jako Rowena před tím s pomocí našeho syna, zpátky. Jako pojistku se roky úspěšně učil těžké kouzlo, které má jeho duši uzamknout do deníku a jak Zmijozel doufal, někdy snad někdo bude v jeho práci pokračovat.
   Rok 951 Salazar Zmijozel vešel do temnoty, čímž doslova zemřel. Avšak jeho krev měla tak silnou koncentraci testrálského genu, že se mu, stejně jako Roweně, podařilo z temnoty dostat se ven, ale stala se z něho odporná zrůda stejně, jako když ti tři testrálovci se jako Démoni objevili na světě. Zmijozel teď měl ohromnou moc a začal jí hned šířit po škole. Svou mocí zabil všechny nečisté studenty a ty ostatní poslal domů, všechny profesory taktéž zabil a nakonec zabil i samotnou Rowenu, mou ženu.
   Ač se někomu takové chování může zdát neskutečné, Salazar po výstupu z temnoty se opravdu stal takovýmhle vraždícím monstrem bez citů, já jsem se nestačil včas vrátit ze svého marného snažení najít syna. Když jsem se však vrátil zpět do Bradavic, nikde jsem nemohl svou ženu ani studenty najít.
   V tu chvíli mě popadl učiněný šok, ze kterého jsem se dlouho poté vzpamatoval, jediné, co mě tu v tu chvíli napadlo, byla ta zázračná aethónská civilizace, o které mi Rowena říkala. Vydal jsem se na poslední pouť, a to do Erisedského hvozdu, do kterého trefí pouze sami jejich obyvatelé, nebo dědic aethónské krve. Avšak po strastiplné a dlouhé cestě jsem to dokázal, podle aethónců jsem toho byl schopen svou vůlí a láskou ke své ženě, i když jsem byl na pokraji svých sil. Ten národ věděl, jak je Zmijozel teď mocný, dali mi proto jednu jedinou věc na pomoc. Fénixe Fawkese. Čekal jsem něco zázračnějšího, ale něho v pohledu toho zvířete mě usvědčilo v tom, že jsem to právě dostal.
   Vrátil jsem se do Bradavic a hned druhý den jsem narazil na Zmijozela. Žádná lidská mysl si nedokáže představit, v jaké hrůzostrašné podobě v té době byl, ať bůh při mně stojí, že i to nejhorší zlo, které kdy svět poznal, nebo pozná, se nevyrovná tomu, co jsem viděl. Ovšem i tak jsme spolu začali bojovat.
   Bohužel však na takové monstrum jsem neměl ani ve své nejlepší kondici šanci a Salazar mi při prvním okamžiku okamžitě hůlku delitatizoval, takže mi v ruce zbyl jenom jemný prach. Ve skutečnosti by se normální kouzelník z jeho pohledu skácel, ovšem já ne, mě něco dodávalo odvahu, o čemž jsem doposud ani nevěděl. Nevšiml jsem si, že ve vzduchu se nad námi vznáší Fawkes a hlasitě prozpěvuje, jako kdyby jeho zpěv mi hrál na srdce a dodával mu odvahy a právě v tu chvíli se dolů sneslo jedno brko z fénixe, které jsem popadl a použil jako hůlku. Možná mi nebudete věřit, ale opravdu fungovala, dokonce byla tak mocná, že jsem okamžitě odzbrojil i Zmijozela od jeho ohromné kouzelné hole. Salazar se pak snažil delitatizovat zase mou hůlku v podobě péra z fénixe, ale nedokázal to.
   Nakonec Salazar stál bezbranný naproti mně, ale nad námi stále létal a prozpěvoval Fawkes. Když už jsem chtěl konečně svět zbavit toho zla a vystřelil po něm kouzlem, stalo se něco, co navždy poznamenalo tento svět a i to, co se teprve za pár let stane. Zmijozel vyskočil do vzduchu a vyškubl Fawkesovi jedno brko, se kterým odrazil mé mocné kouzlo a hned na to jsme spolu začali bojovat projevem Priori Incantato.
   Ještě nikdy jsem nepoznal mocnějšího soupeře, Salazar měl v sobě tolik síly, že jsem začal prohrávat. Tak, jako vždycky, jsem si však vzpomněl na všechny mrtvé studenty, jejichž těla teď leží ve škole a v neposlední řadě jsem si vzpomněl na mého syna.
   Nikdy v životě jsem nepocítil tolik síly ve svém těle jako právě teď, má vůle překonala všechny hranice času i prostoru a měl jsem tak strašlivě silnou motivaci, že jsem doslova prořízl kapkami incantato Zmijozelův brk až se dostaly do jeho těla a celé ho roztrhly.
   Co mám vám dále povídat, ležel jsem tam vyčerpaný asi den, možná více. Myslí jsem byl úplně jinde, zdálo se mi o Roweně, mé ženě, mém synovi a o Erisedském hvozdu. Jako kdybych v tu chvíli pocítil jejich volání nad hranice lidského vnímání.
   Rok 952, z posledních sil jsem se dostal znovu do Erisedského hvozdu s malou pomocí mého okřídleného přítele, aethónci mi řekli, že Zmijozelův duch se usadil v Tajemné komnatě u vchodu do Temnoty, kde vyčkává až se zrodí jeho právoplatný dědic. Tato informace mě učinila o to více neklidným a tak jsem jim přislíbil, že nepřestanu pátrat do vstupu do Tajemné komnaty. Shodou okolností jsem sebou vzal i oné dvě péra z ptáka fénixe, vyrobili z nich dvě hůlky. Den na to z čista jasna jejich nejvyšší orákulum vyslovila věštbu…, že na sklonku nového věku a na konci milénia pozemského kalendáře se narodí dva dědicové obou stran dobra a zla…, dva sobě rovní…, dva, kterým připadnou obě hůlky…, dva jediní, kteří si mohou konkurovat… a kteří mohou dosáhnout činů hodných svých předků…
   Jelikož jsem věděl, jakých činů byl Salazar schopen, naléhal jsem proto na aethóňany, aby podnikli nějaké další kroky, kterými by mohli nastávajícímu dědici pomoci. Z toho důvodu aethóňani skuli Meč Erisedův se jménem Godrik Nebelvír, který byl vázán na mé, tudíž Gryffindorovo (Nebelvírovo) dědice a který byl vyroben tak, aby dokázal porazit všechny Zmijozelovo mocnosti zla. Jako poslední věc jsem dostal jakýsi Moudrý klobouk, který dokáže nahlédnout do duše kouzelníka a jasně určit, které ze čtyř druhů Pegasů je krve. Poté jsem se vrátil, znovu otevřel školu a začal učit. Zlo bylo zažehnáno, alespoň pro tentokrát.
   Jenže nikdy už v sobě dědic nebude mít takovou krev, jakou měl v sobě můj syn, z toho důvodu jsme domluvou s obyvateli Erisedského hvozdu do Odboru záhad zamkli do zapečetěných dveří přísně tajnou věc, sílu, která se vymyká všemu lidskému chápání a kterou Pán zla, jak ho nazval autor věštby, ze srdce nenávidí a nemůže nikdy pochopit. Jedná se o…

Následoval spálený text, absolutně k nepřečtení.

   …Jste ředitel Bradavic a musíte přikázat vždy nadcházejícímu řediteli, aby si tyto věty přečetl a znovu donutil dalšího ředitele udělat to samé. Ale pro nic na světě nesmíte tajemství vyzradit, nebo snad text téhle knihy opisovat.
   Jak už jsem řekl, jsem příliš starý a unavený pro tento svět, pokud někdy tyto řádky bude číst dědic dobra, nezapomeň, že vzdát se umí každý, ale bojovat za lásku a za své blízké dokážou pouze hrdinové. Pamatuj si, že praví hrdinové nebojují svaly, ale svým srdcem. Měj se na pozoru, zlo totiž nikdy nespí…

   Harry si povzdechl a pohodlněji si sedl na židli, aby si odpočinul z nepříjemné pozice. Rozhodně se toho dozvěděl dost, co dost? Celou Bradavickou historii, věci, které neví nikdo kromě ředitelů školy, věci, které jsou tajné s maximální úrovní tajnosti. Ale proč proboha byl ten poslední text spálený, aby se nedozvěděl, co že je to zamknuté na Odboru záhad?
   I když mu Aberforth poštval Voldemorta na rodiče, tak za tohle mu byl vděčný. Rozhodně se z knihy dozvěděl to, co by si nikde nepřečetl. Navíc je to tak zamotané, že si to chudák potom musel přečíst ještě několikrát, takže tak strávil dobrou hodinu a půl.
   Po posledních Godrikovo větách už žádný text jeho rukou napsaný nebyl, všude už byly poznámky od jiných ředitelů z dob, kdy tu kralovali.
   Harry teď rychle přetáčel stránky zpátky ke dnešnímu datu, trochu si přitom připadal, jako kdyby cestoval do budoucnosti a minulosti.
   Pak se ale zarazil, poslední zápis byl proveden Dippetem, bylo zde o otevření Tajemné komnaty, smrt Ufňukané Uršuly samozřejmě svým vlastním jménem, podezření, že jí zabil Bazilišek, ale jinak absolutně nic, co by už nevěděl.
   Aberforth se stal ředitelem v roce 1938, a že pátrá po tom, jestli si už někdo nevyzvedl oné osudné hůlky, ale od zápisu v roce 1938 sem Aberforth nic jiného nenapsal.
   Pak se Harry ale zarazil nad jménem, o kterém se tu Brumbálův bratr zmiňuje, Grindelwald. Prý byl nejmocnějším černokněžníkem té doby a Aberforth se po celé věky ho snažil dostat do rukou spravedlnosti. Ale žádné jiné zápisky tu už nejsou, kromě pokračování ředitele Dippeta o otevření Tajemné komnaty.
   Harry přetočil stránky knihy na tu, která byla na vrchu, když dovnitř vešel, pak sebral ze země trochu prachu a knihu jím rovnoměrně posypal.
   Rozhodně se nedověděl všechno, co potřeboval, dějiny Bradavické školy jsou sice obsáhlé, ale ještě určitě stejně tak obsáhlý musí být incident, který se odehrál před padesáti lety.
   Harry se následně otočil a povzdychl si při pohledu na zavřené ohromné dveře. V duchu se modlil, aby šly otevřít, přistoupil k nim a stačil malý dotek ruky na masivní okovanou kliku a dveře se začaly samy otevírat s hlubokým hřměním. Ještě si naposledy vzpomněl, že není schovaný pod neviditelným pláštěm a hned si ho rychle nasadil.
   Následně už vyšel z místnosti a za ním se automaticky samy zavíraly dveře do Černé kroniky. Hned se mu dýchalo o hodně lépe a když se podíval na své hodinky, mohl málem duši vypustit překvapením. Naštěstí příští den byla sobota, takže se mohl prospat. Co ho ale štvalo, byly schody, které měl před sebou. Měl si sebou vzít Kulový blesk a sletět si s ním pohodlně dolů, aniž by se musel krkolomně trmácet přes vyčerpávající schody.
   Nu což, v posteli už bude příjemněji a navíc čím dřív to bude mít za sebou, tím líp. Začal tedy sbíhat schody dolů.
   I když se to zdálo o poznání lepší, za chvíli ho už z rychlé chůze začaly bolet nohy a klouby, jak věčně na ně dopadal, když bral schody po dvou dolů. Nejednou si také namlel pusu, když téměř zakopl a upadl. Naštěstí tu nikdo nahoře nehlídal, takže jeho rychlý a hlasitý sestup ani nikdo nemohl uslyšet. Za chvíli začal narážet na první dveře ve stěnách, párkrát si představil, jaké hrůzy se tam asi tak skrývají, protože těch dveří tu kolem bylo dostatek. Nakonec přibývaly i obrazy, takže svůj sestup musel co nejvíce ztišit, aby postavy v obrazech nevzbudil. Rozhodně si s tím ale nelámal tolik hlavu, protože byl pod neviditelným pláštěm a mohl klidně na chrápající postavy v obrazech vyplazovat jazyk.
   Nakonec začal narážet i na patra, které mu připadala podvědomá, ale pak přestal patra vnímat, protože začal přemýšlet nad tím vším, co se v Černé kronice dozvěděl.
   V tom se šíleně lekl, protože se kolem něho prohnal ohromný stín neslyšně a nenápadně. Byl by rád, kdyby stín zmizel, ale ten se zarazil a zůstal stát.
   Harry byl vyděšený a opřený o zábradlí schodiště, splašeně oddechoval náročným sestupem po schodech, takže bylo o to více těžší předstírat ticho.
   Byl to nějaký muž v černé kápy a ač ho Harryho po chvilkovém prohlížení znovu k smrti vyděsilo, tak ta kápě byla přesně ta, kterou na sobě nosí smrtijedi.
   Za kapucí se objevil hákovitý nos a dvě pátravé oči, které zamyšleně hleděly do okolí. Pak stáhl k Harrymu ruku, jako kdyby po něčem šmátral ve vzduchu, Harry však se srdcem až v kalhotách stačil na poslední chvíli ucuknout.
   Muž si odfrkl, bleskurychle se otočil, až mu zavlála smrtijedská kápě a vyrazil chodbou přímo ke kamennému chrliči, který hlídal před vstupem do Brumbálovi pracovny.
   Harrymu to nedalo a i když měl žaludek až v krku a strachy byl v téhle tmě a strašidelném tichu bez sebe, tak ho znovu chtíč přemohl a on se vydal za postavou v kápy.
   Snažil se neudělat příliš hluku, aby se muž před ním znovu nezarazil, ale to už postava dorazila až ke chrliči a řekla něco jako Cukrová vata.
   V tu chvíli chrlič odstoupil a muž se svezl nahoru po schodech k Brumbálovo pracovně.
   Harry ho nestihl a už se za ním neprotáhl. Teď byl o to víc zvědavý vyslechnout rozhovor, který tam proběhne, ne-li zápas na život a na smrt, pokud to byl opravdu smrtijed.
   Kdyby je tak mohl slyšet… no ovšem! Uvědomil si Harry a v duchu poděkoval Fredovi a Georgeovi. Rychle si odlepil pihu a záhy už měl v ruce kouzelný měšec. Otevřel ho a začal šmátrat po ultrabroučích uších, ale v tom ucukl a bolestivě sykl. Hned na to ale nahmatal to, co chtěl, když ale vyndal ruku, tak zjistil, že mu prst krvácí.
   „Tomu říkám bezpečnost,“ odfrkl si Harry a plánoval, že na firmu dvojčat vyrábějící tyhle váčky podá stížnost. To už ale držel sluchátko s kuličkou, kterou odklopil a osminohému broukovi řekl: „Brumbálova pracovna, nejvyšší utajení.“
   „Ach jo, pořád nejvyšší utajení,“ hlesl potichu brouček. „to aby se z toho brouk zbláznil.“
   Harryho to zprvu překvapilo, ale pak se na prohnaného brouka zamračil a poslal ho do akce.
   Brouček vylétl z kuličky a zaryl se do škvíry u chrliče. Za chvíli už dokázal se dostat posazený na spodku kápě té postavy, do Brumbálovo pracovny.
   Harry si nasadil naslouchátko do ucha a klepl hůlkou na pobertův plánek s odpovídajícím zaříkadlem. To, co zjistil, ho nadmíru překvapilo, v Brumbálově pracovně byly jen dvě tečky, jedna byla samotného Albuse Brumbála, která neustále přecházela po místnosti a druhá patřila Severusi Snapeovi.
   „Získal jsem to, pane řediteli,“ ozval se typický Snapeův hlas. Harry měl příjem trochu zkreslený, protože mu ho rušilo plápolání Snapeovo černé kápě.
   „Neriskoval jste příliš, Severusi?“ zeptal se Brumbál vážným tónem.
   „Šlo to vcelku klidně,“ odvětil Snape. „Podle mě, netuší, kdo kámen vzal.“
   „Je od vás šlechetné, že jste to pro Harryho udělal,“ řekl Brumbál. „Příště vás ale prosím, aby jste se takového riskování zdržel, byly i jiné způsoby.“
   „Žádné by ale nebyly tak úspěšné,“ odpověděl Snape.
   „Asi máte pravdu,“ přisvědčil Brumbál. „Spoléhal jsem na vás Severusi, a zase jste mou důvěru nezklamal, mockrát vám i za Harryho děkuji.“
   „Potter si myslí, že pro něj nic neděláte,“ začal Snape. „myslí si, že řád stále nic nepodniká, alespoň jsem to vytušil z jeho chování.“
   „Mé jednání v tomto roce jsem zprvu opravdu nechtěl přijat, proto jsem se také dlouhou dobu zdráhal Harrymu říci, to o té oné osudné věštbě,“ domluvil Brumbál.
   „Pane řediteli, co myslíte, že teď Pán zla podnikne, když zjistí krádež kamene?“ zeptal se Snape.
   „Doufejme, že nebude chystat další plán, jak Harryho vydírat,“ začal Brumbál. „o to více doufejme, že se Harry nenechá zviklat jeho chlácholením.“
   „Kdy mu řeknete o tom kameni?“ zeptal se Snape a jeho tón vypadal, jako že je na odchodu.
   „Pro kouzelnický svět a i pro něj a jeho přátele byla tato verze lépe stravitelná, nechci mu přidělávat více starostí, než ty, kterých už má stejně tak až nad hlavu,“ řekl Brumbál.
   „Musím vás ale ještě upozornit,“ ozval se Snape ve dveřích. „že Pottera bude zajímat, jak se Pán zla zmocnil toho kamene.“
   „Prozatím vám mnohokrát děkuji, Severusi, dobrou noc,“ zakončil to Brumbál.
   „Dobrou noc, pane řediteli,“ odpověděl Snape a zaklaply se dveře.
   „Stáhni se!“ stačil ještě hlesnout Harry do naslouchátka.
   Brouček se odlepil od Snapeovo hábitu a klouzal tiše po točivém schodišti, až se dole protáhl kolem chrliče a záhy se usadil v kuličce sluchátek. Harry jej vrazil do měšce, který záhy zmizel a on si jej přilepil na tvář.
   V té chvíli se před ním objevil odcházející Snape, až se Harry znovu lekl. Snape si ho však vůbec nevšímal, i když kolem něho zcela zřetelně prošel tak blízko, že musel zacítit závan vzduchu.
   Snape šel bez povšimnutí dál a Harry si potěšeně oddychl. Obrátil se směrem k chrliči, který se zase vracel na své místo a vzal do ruky Pobertův plánek v domnění, že se podívá na bezpečnou cestu zpátky.
   „Tady jste!“ křikl mu někdo za zády a záhy z Harryho zmizel neviditelný plášť.
   Harry vyděšeně vyjekl a se zatajeným dechem se otočil, stál tam Snape a v rukou svíral jeho neviditelný plášť, v obličeji měl takový výraz, jaký Harry už dlouhou dobu neviděl, možná naposledy, když vypil Veritasérum.
   Harry na nic nečekal, drapl hůlku a poklepal poplašeně na plánek držící v ruce: „Neplecha ukon…
   Snape mu okamžitě vytrhl i plánek a zíral na něj se zájmem.
   „Tak byla to pravda,“ řekl Snape se zadostiučiněním a přejížděl pohledem po plánku. „Ve čtvrtém ročníku jsem vás viděl, ten darebák, co se vydával za Moodyho mě zarazil, aby byl jste to vy, takovéhle věci nemáte právo VY vlastnit, kdo vám to krucinál dal?“
   „Lexter,“ hlesl Harry, přinejhorším se může vymluvit, že si myslel, že se ptá, kde sebral ten neviditelný plášť.
   Snapeovi rázem ale zmizela zlost z obličeje a s ledovým posměškem narovnal bradu a zeptal se.
   „Můžete mi vysvětlit, co děláte pozdě večer po zákazu vycházení a bez doprovodu či povolení sám na chodbě?“ vychrlil na něj jako vzteklý drak.
   „Já… já… chtěl jsem na záchod,“ pravil Harry.
   „Tak vy jste chtěl na záchod, tak vy jste chtěl na záchod!“ sykl Snape a popadl ho za hábit jako malého haranta. „Takže vy považujete kancelář ředitele školy za veřejnou toaletu pro studenty?“ křikl na něj.
   Harry začal zbrkle kroutit hlavou a pak ho v téhle bezvýchodné situaci něco napadlo.
   „Chtěl jsem profesorovi Brumbálovi něco naléhavého říct,“ začal vystrašeně. „říkali mi, že kdybych měl cokoliv, co bych mu chtěl vzkázat, tak…“
   „Po těch letech…. po těch dlouhých letech… myslíte, že vám skočím na něco takového?“ sykl mu do obličeje, až Harry ucítil, jak do téměř zlostně poprskal.
   „Já jsem mu chtěl jenom něco říct, vážně!“ bránil se, protože vztek Snapea se měnil ve vražedný, určitě ne ten, který by měl mít kantor na studenta, i kdyby student provedl cokoliv. „Já opravdu jsem nechtěl nic provést, chtěl jsem jenom mu něco říct…“
   „Co jsi mi chtěl říct, Harry?“ ozvalo se z dáli.
   U chrliče stál Brumbál v noční dlouhé a modré košili, na hlavě měl spací čapku a na čele odklopené klapky na oči.
   Snape rychle Harryho pustil a snažil se uklidnit.
   „Chtěl jsem… chtěl jsem…“ teď ovšem Harry nemohl přijít na nic, co mu říci. „chtěl jsem vám říct, že… že jsem se dokázal ubránit proti vniknutí do mysli.“
   „Ve dvě hodiny v noci?“ zeptal se příjemným tónem Brumbál a pohlédnul na něj úsměvně přes půlměsícové brýle.
   Harry znovu těžce polkl a jeho unavený mozek teď šrotoval na plné obrátky, ovšem nic kloudného vymyslet nemohl.
   „Já… já se omlouvám… nechtěl jsem…“
   „Opravdu jste nechtěl?“ zeptal se úlisně Snape a zaryl se mu do očí.
   „Opravdu,“ řekl hned Harry.
   „Ano,“ pravil Snape povrchně. „Ta slavná Potterovská pravdomluvnost, nikdy jí nemáte dost, že ano?“
   Harry vyděšeně těkal pohledem ze Snapea na Brumbála, trochu ho překvapilo, že při pohledu na ředitele školy už necítí žádný nucený vztek.
   „Uděluji vám školní trest Pottere, dobrou noc,“ řekl Snape a odkráčel pryč, problém byl v tom, že i s plánkem a neviditelným pláštěm.
   Ještě chvíli byly slyšet jeho naštvané mizící kroky, než se Brumbál pomaličku přišoural k Harrymu.
   „Přišel jsi o své dvě zbraně, Harry?“ pousmál se Brumbál a přešel až vedle stále vyděšeného chlapce.
   Harry chvíli zklamaně přemýšlel a čekal až nepříjemná Snapeova postava docela zmizí v dálce.
   „Byl jsem v Černé kronice,“ vyhrkl ze sebe Harry, jako kdyby ho k tomu donutilo jeho lepší já.
   Brumbál svraštil obočí a dlouho o tom přemýšlel, následně Harryho lehce postrčil rukou za zády a vydali se směrem k Nebelvírské společenské místnosti.
   „Cením si toho, že jsi mi konečně řekl alespoň nějakou pravdu,“ pravil po chvilce Brumbál.
   „Každý máme svá tajemství,“ odvětil Harry a dech se mu zklidňoval.
   „Musím tě požádat, aby to zůstalo pouze mezi vámi čtyřmi,“ pokračoval Brumbál.
   „Ale… to, co jsem si tam přečetl vím zatím jenom já, nikomu jsem to neřekl,“ odvětil Harry.
   Brumbál se pousmál a Harry hned pochopil, jeho kamarádi by byli ti první, kteří by to věděli.
   „Tak dobře, nikomu to neřekneme,“ slíbil Harry.
   „Já vím, že ne,“ potvrdil Brumbál. „Můj bratr si někdy otevírá pusu, i když to není vhodné. Ovšem z druhé strany ho chápu… víš, Harry, ti co prožívají stejná trápení jako ty, jsou více náchylní k tomu, aby ti prozradili některá tajemství. Já jsem ti řekl o věštbě, Lex o Démonech a o jeho vlastním příběhu z dětství, Aberforth ti, dá se říci, nabídl dějiny Bradavic na podnosu.“
   „Opravdu byla podoba Zmijozela, když bojoval s Godrikem tak strašlivá?“ zeptal se Harry.
   „Ó ano, příšerná…“ potvrdil Brumbál, když procházeli kolem jednotlivých stráží. „o mnoho horší, než jakou má například Voldemort teď, ten je nyní v lidském těle, i on jej ale před tím neměl… pamatuješ, když jsem ti říkal, že jsem také jednou viděl Démona?“ Harry přikývnul. „Byl to Voldemort, o kom jsem mluvil. Při svém zrodu měla jeho duše také tu strašlivou podobu.“
   „Myslíte jako ta duše, která se po Godrikově vítězství schovala v Tajemné komnatě?“ ptal se Harry.
   „Ano, tu myslím,“ řekl Brumbál.
   „A co se stalo s ní? Co se stalo před padesáti lety?“ zeptal se Harry.
   Brumbál se na něj zasmušile podíval a Harry hned pochopil, že to nepoví.
   „Popravdě jsi mi opravdu řekl velice důležitou zprávu, Harry,“ řekl zase Brumbál. „To, že se dokážeš ubránit vniknutí už navždy zabrání Voldemortovi z tebe získat jakékoliv informace, city, nebo myšlenky.“
   „Pořád přede mnou někdo něco tají,“ postěžoval si s těžkým srdcem Harry.
   „Někteří to ovšem před tebou tají z lásky, Harry,“ řekl mu s úsměvem Brumbál. „Možná, i když tomu neuvěříš, proto jsem také stále nebyl schopný ti říct tu krutou pravdou o té oné osudné věštbě, která zpřesňuje tu první. Nechtěl jsem tě ranit, a teď už snad víš proč. Celou tu dobu od července jsi neskutečně psychicky trpěl, toho jsem tě chtěl ušetřit. Věř mi, že kdyby existoval jiný způsob, jak ti to říct, aniž bych ti tím takhle ublížil, neváhal bych ho použít.“
   Harry měl strašnou chuť se zeptat na ten kámen, o kterém spolu se Snapem mluvili, ale raději byl zticha, protože by se prozradilo jeho odposlouchávání..
   „Mimochodem, v neděli se bude konat Siriusův pohřeb, už jsem vše zařídil,“ řekl mu Brumbál a Harry se překvapeně zastavil. „Myslel jsem, že sis to přál?“ řekl zmateně Brumbál.
   Harry smutně zkřivil tvář a snažil se tvářit normálně, srdce mu ale při pomyšlení na Siriuse a zvláště pak na pohřeb nadskočilo ze všeho nejvíc.
   „Já ani nevím,“ hlesl Harry. „Z jedné strany si přeju, aby Sirius měl právoplatný a hezký pohřeb, ale z té druhé chci, aby se žádný nekonal, protože stále věřím, že žije.“
   „A bolí tě to,“ dodal Brumbál, když už spolu došli až k obrazu, teď již spící Buclaté dámy.
   „Strašně moc,“ přisvědčil Harry.
   „Víš Harry, žádné jiné pocity, bych od tvého srdce ani nečekal, možná, že opravdu dokud věříš v to, že žije, bude skutečně ještě žít i naděje v jeho návrat.“
   Harry odvrátil tvář a rychle si utřel jednu slzu, která se mu nechtěně dostala do obličeje, pocitů teď cítil příliš, což ho tížilo, stále ještě neměl všechny problémy vyřešené, stále měl na svých bedrech těžká břemena. Jak ta naděje může žít, když už to všichni vzdali? Navíc, to už ho Brumbál mohl rovnou zachránit už na Odboru záhad.
   „Odpustíš mi někdy mé chyby?“ zeptal se Brumbál, jako kdyby vytušil Harryho hořké myšlenky.
   Harry se na něj plačtivě podíval a řekl.
   „Verus Core.
   Hned na to se teď již probuzená a zvědavá Buclatá dáma neochotně odklopila, když uslyšela vstupní heslo a Harry bez odpovědi prošel do Nebelvírské společenské místnosti. V hlouby teď bolavé duše tušil, že na tuhle otázku nikdy neodpoví.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: