Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-41 | Čteno 3600x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 59.


Nové vedení

Vím víc se probouzel k životu, tím víc si uvědomoval, že zase není něco v pořádku. Normálně toho po vyčerpávajícím dni moc při probouzení neslyšel, ale teď vnímal tolik smyslů, že se snad zdálo, že je uprostřed uragánu.
   Otevřel oči a vyděšeně vydechl, byla to pravda. Byl uprostřed rozbouřené louky, jejíž tráva se čechrala a nadouvala jako hřbet rozzuřeného medvěda, všechny stromy opodál byly vyrvané z kořenů, vítr byl tak silný, že i Harry ležící na zemi se málem trochu posunoval, jak jej prudký poryv tlačil ze strany do boku. Nemělo smysl vstávat, uletěl by jako utržený slunečník. To je snad peklo, nebo co?
   „Nejsilnější lidskou vlastností je vůle a láska.“ rozlehlo se po celé rozbouřené louce, Harrymu se zdálo, že to mluví sám bůh, nebo spíše bohyně, protože to byl ženský hlas.
   To mu ale teď bylo jedno, nemůže vstát, protože ten uragán s ním tak mocně cloumal i v leže, nemohl popadnout dech a utržené větvičky a střípky trávy ho štípaly do očí.
    „Musíš jenom chtít.“ napověděl mu zase hlas, tentokrát mu byl povědomý, byl to hlas nějaké dívky.
   „Jak si to mám přát?“ hlesl Harry do rozbouřeného větru. „To nejde! To se nedá!“
   „PAK NEZVLÁDNEŠ NIC!“ zahřímal mu za krkem ledový hlas, Harry se na zemi přetočil a spatřil tam Snapea, jak klidně stojí uprostřed fučivého větru, dokonce aniž by se jeho plášť jenom trochu nadouval. „JSEŠ SRAB POTTERE, JAKO TEN TVŮJ FOTR!
   „To není pravda!“ zaprotestoval Harry.
   „Harry, stačí si to jenom přát.“ ozval se další hlas, Harry spatřil naproti Snapeovi stát další postavu, byla to nějaká dívka a s pochopením na něj koukala.
   „Pomoz mi, prosím!“ žadonil Harry a natahoval k ní ruku, kterou mu lámal urputný vítr, který stejně jako na Snapea i na ní neměl žádný efekt.
   „JAKO TVŮJ FOTR, POŘÁD SE NAPAROVAL PŘED CELOU ŠKOLOU!“ sykl zase Snape.
   „Já se nenaparuju!“ odvětil naštvaně Harry a nataženou ruku mu strhnul vítr.
   „JSEŠ JAKO TVŮJ OTEC, DĚLÁŠ STEJNÉ CHYBY A SKONČÍŠ STEJNĚ!“ řekl ledově Snape.
   „Můj otec za mě a matku položil život!“ zařval rozzuřeně Harry.
   „Budeš radši poslouchat jeho, Harry?“ zeptala se ta dívka. „Radši se necháš vyburcovat, abys udělal další chybu?
   „Já nejsem jako můj táta!“ protestoval dál Harry.
   „ALE JSEŠ, JENOM TO NECHCEŠ PŘIZNAT!“ řekl Snape.
   Harry vyčerpaně padl na zem a zděšeně oddechoval. Nevěděl, jak dál, nevěděl, co má dělat. Začal už vše vzdávat, cítil, že se mu něco znovu vytratilo ze života, Něco bez čeho už nemělo cenu žít, raději tady bude až nadosmrti v tom uragánu, než se vrátit a trpět.
   „Jsem tady, Harry.“ řekl mu hlas vedle ucha.
   Harry se naklonil, dívka se skláněla něžně nad ním a s pochopením na něj hleděla.
   „Pomoz mi,“ požádal Harry.
   „Musíš to zvládnout sám.“ řekla mu dívka.
   „ON NIC NEZVLÁDNE!“ sykl Snape. „VŠECHNO ZKAZÍ JAKO VŽDYCKY!
   „Neposlouchej ho, Harry.“ domlouvala mu dívka. „Poslouchej hlas svého srdce… toho srdce, které máš po své matce a otci.
   „Já nejsem jako můj otec,“ procedil Harry skrz zuby.
   „ALE JSEŠ, PŘESNÁ KOPIE!“ zasyčel zase Snape. „JAKO KDYBYCH HO TU ZASE VIDĚL.
   „Tvůj otec nikdy neudělal nic zlého.“ řekla Cho.
   „Ubližoval,“ řekl Harry. „Viděl jsem ho ubližovat.“
   „Komu ubližoval?“ zeptala se Cho, ale Harry neodpověděl. „Myslíš tomu, který tady na tebe tak vztekle syčí? Nenapadlo tě, že když vidíš vzpomínku, která patří tady tomuhle,“ řekla a ukázala na zlostnou postavu Snapea. „tak to hned znamenalo, že byl James vrah?
   „Ubližoval,“ trval na svém Harry.
   „Co by si o tobě myslel tvůj syn, kdyby tě viděl ve chvíli, co jsi zlomil Malfoyovi prst?“ zeptala se Cho a Harry se jí podíval do očí. „Copak to nechápeš?“ řekla Cho, jako kdyby to bylo tak prosté. „Dusíš se těmi pocity, je na čase nějaký z nich odhodit. Děláš to samé Malfoyovi, jako dělal James Snapeovi, tak už to pochop, on nebyl žádný vrah!
   „VĚTŠÍ PADAVKU NEŽ POTTEROVI JSEM NEVIDĚL!“ sykl Snape.
   „Táta nebyl zlý,“ řekl Harry.
   „Nebyl.“ opakovala Cho. „Stejně jako ty nejsi, Harry.
   „Co mám dělat?“ hlesl Harry.
   „Zamysli se na ty, které máš tak rád, u kterých víš, že by tě nikdy neopustili… nezáleží na tom, že už jsou mrtví, jejich láska přetrvává v tobě, je nesmrtelná!
   „Mám si to přát?“ opakoval Harry.
   „Přej si to!“ naléhala dívka.
   „ON TO NEZVLÁDNE… STEJNĚ JAKO JEHO NAMYŠLENÝ OTEC.“ řekl naposledy Snape.
   Harry se na něj otočil a kroutil hlavou. „On by to zvládl, stejně jako JÁ!“ vykřikl a dopadl na všechny čtyři.
   Teď se začal pekelně soustřeďovat, ponořil se do své mysli, zamyslel se na své přátelé, jaký ho hned popadá hřejivý pocit, když na ně myslí, když myslí na mámu a tátu, dvě jeho přátelské a nesmrtelné duše, když myslí na Lextera, a hlavně Siriuse, teď už chápal… je podobný svému otci, ale stejný opravdu není. Harry je sám o sobě výjimečný a to je něco, co Snape nikdy nedokáže pochopit, žije v něm láska otce a matky, láska jeho přátel a to je něco, co nedokáže pochopit ani samotný Voldemort. To ho dělá tak odlišným… až téměř nesmrtelným při boji vůči zlu. Láska jeho přátel a k jeho přátelům, láska jeho rodičů k němu a Harryho k nim…
   Otevřel oči a nemohl uvěřit vlastním očím. Tuhle rozkvetlou louku, ve které se z čista jasna ocitl už odněkud zná. Opodál stála rozkvetlá a košatá jabloň s čerstvými květy. Všude kolem nádherná zelená tráva s kvítky a pampeliškami. Kolem poletovali a cvrlikali ptáčci, stejně tak jako motýlci, kteří skákali z jednoho květu na druhý. Hřejivé slunce ho hřálo do tváře, byl to stejný hřejivý pocit, jako když se zamyslí na své přátele.
   Otočil se za sebe, Snape byl už dávno pryč, ale ta dívka tam pořád ještě stála.
   „Cho?“ vyhrkl Harry a vstal na nohy.
   „Dokázal jsi to,“ řekla Cho s úsměvem. „Tušila jsem to.“
   „Děkuju,“ řekl Harry a popošel k ní, aby jí objal, Cho však uskočila. „Co je, udělal jsem něco?“
   „Zřekl ses mě,“ řekla mu na to Cho.
   „To není pravda,“ nesouhlasil Harry.
   „Já jsem tě milovala Harry, víš to?“ řekla mu úzkostlivě a přikryla si tvář rukou.
   „Já tě miluju pořád,“ trval na svém Harry.
   „Tvá láska už vyprchala,“ řekla mu Cho pevně. „Už z ní nic nezbylo.“
   „To není pravda,“ vyhrkl Harry. „Já tě mám stále rád.“
   „Možná tady…, ale až se probudíš…“ řekla mu pomalu. „už nebudeš vědět, kdo jsem.“
   „Já nechci zapomenout, Cho,“ řekl stejně tak úzkostlivě Harry a padl na kolena při myšlence, že se mu z hlavy vytratí.
   „Jestli budeš zase zoufat, znovu se zjeví bouře,“ řekla potichu Cho. „Budeš mi chybět,“ dodala plačtivě.
   „Neopouštěj mě,“ prosil Harry.
   „Byl ti svěřen jiný úkol,“ prozradila Cho a narovnala se. „Kvůli němu našemu vztahu nebylo přáno.“
   „Můj vztah k tobě je mi přednější, než celý svět!“ řekl Harry a natáhl k ní ruku. „Chyť mě za ruku, buďme zase přátelé.“
   „Už je pozdě, Harry,“ řekla mu zase plačtivě. „Vybral sis svou cestu… a ta mne nezahrnuje.“
   Následně se otočila a začala kráčet pryč, přitom si však utírala slzy na tváři.
   „CHO NE!“ křikl Harry a vyběhl za ní.
   Cho se však začala ztrácet, začala mizet v dálce.
   „CHO NEODCHÁZEJ!“ prosil Harry. „JÁ DÁL BEZ TEBE NEMŮŽU“
   Cho se na něj naposledy otočila a řekla: „Sbohem Harry.“
   S těmito slovy zmizela docela a Harry padl zdrceně k zemi. Vzlykal, jak nejvíc mohl, moc dobře tušil, že teď to je poprvé, co se vzbudí bez druhé Cho, Cho se mu totiž ze života od teď nadobro vytratila… a už se nevrátí.

   „Měl jsem také jednou zlé sny… i za mlada. Ale to bylo už před padesáti lety,“ říkal hlas vedle Harryho hlavy, hlas byl starý a moudrý. „Mnoho lidí si myslí, že noční můry jsou jen jacísi vrazi, upíři a pavoučí monstra…, ale podle mě je pravá noční můra ta, když tě v nich opouštějí tví milovaní, nebo když se jim něco stane. To je ten nejhorší zlý sen, zvláště pak, když ty pocity tak usilovně vnímáš.“
   Harry otevřel oči a rozhlédl se po místnosti. Automaticky nahmatal brýle napravo na stolku a nasadil si je.
   Vedle jeho postele stál Brumbál a přívětivě se na něj skrz své půlměsícové brýle usmíval.
   „Dobré ráno Harry, už je čas vstávat,“ pozdravil ho Brumbál a poplácal po rameni.
   Harry si všiml, že má rameno již uzdravené a že leží na ošetřovně jako jediný, Brumbál se poté posadil na postel k jeho nohám a znovu se na něj pousmál.
   „Já… něco se mi zdálo,“ řekl Harry a marně tápal v paměti. „Něco o Snapeovi a mému otci a ještě… ještě…“
   „Jak těžká může být i ta nejsnadnější věc v životě, že?“ pousmál se Brumbál. „stále sis nebyl jistý svým otcem, neměl jsi možnost se dozvědět pravdu a i tak, Remus Lupin ti mohl lhát stejně jako Lex Lexter, aby ti ještě více nepřitěžovali.“
   „Proč jsem jen tu zatracenou vzpomínku u Snapea viděl,“ postěžoval si Harry.
   „Profesor Snape Harry, v tobě stále vidí tvého otce a nemůže pochopit, že jsi jiný, ale přitom však máš v sobě jeho dobré srdce,“ řekl Brumbál.
   „Rád bych věděl pravdu,“ posteskl si Harry.
   „Nevíš, proč je profesor Snape, na tebe tak naštvaný?“ otázal se Brumbál.
   „Protože Sirius ho nahnal jako malého pod Vrbu mlátičku k Lupinovi…“
   „Myslíš si, že kvůli tomu by na tebe… nebo na Jamese v minulosti tak naštvaný?“ dotíral stále dál Brumbál. „Nemyslíš si, že v tom bylo ještě víc?“
   „Kde profesor Lexter sehnal vzpomínku na vlkodlaka?“ vzpomněl si Harry. „Viděl jsem jí, když jsem do něj v Nitroobraně pronikl, bylo to v té chodbě za Vrbou mlátičkou.“
   „Všimni si, že profesor Lexter ti neřekl, že ti poslal ten neviditelný plášť,“ podotkl Brumbál. „On se o své minulosti velice nerad s někým dělí, protože… nebyla až zase tak příjemná.“
   „Ale on ví, že nejsem stejný jako táta, on ví…“
   „Ano… on pochopil,“ doplnil ho Brumbál a začal mu trpělivě vysvětlovat. „Pochop Harry, už jsem ti jednou říkal, že tvůj otec a profesor Snape spolu v mládí odjakživa byli nepřátelé asi jako ty a pan Malfoy. Vím to, v té době jsem již byl ředitelem. Musíš také pochopit, že ať se mezi nimi stalo cokoliv, co ho proti tvému otci poštvalo, ty sám o sobě jsi svému otci neobyčejně podobný. Pan Malfoy na rozdíl, je svým chováním velice podobný profesoru Snapeovi, on v něm vidí sebe sama v mladistvé podobě, stejně tak jako vidí v tobě mladého Jamese. Pokaždé, když si něco dovoluješ na pana Malfoye, bere jako kdybys to dělal jemu samému… teď už chápeš jeho náklonnost k panu Malfoyovi a zlobu k tobě?“
   Když se na to Harry podíval z tohohle stanoviska, bylo mu to rázem jasné, za těch pět let si to ani nikdy neuvědomil, ale teď mu to dávalo smysl.
   „A ještě k tomu si uvědom, že se v minulosti stalo něco, co Pobertovu čtveřici a profesora Snapea proti sobě obrátilo tak, že se byli schopni…, mohu-li to tak říci, i zabít, nebo si vážně ublížit.“
   „Opravdu?“ divil se Harry.
   „No, Harry… ale to jsme se velice vzdálili od našeho tématu,“ zakončil to Brumbál. „Musím tě informovat, že nemáme příliš mnoho času. Dnes je již úterý a včera večer a dnes brzy ráno se ven provalily jistě tajné informace a v neposlední řadě i ten vážný incident na Siriusově pohřbu.“
   „Co tím chcete říct?“ divil se Harry.
   „Ode dneška Harry se hodně věcí změní,“ pokračoval Brumbál s povzdechem. „Hodně věcí, které bych velice rád nechal při starém, ale okolnosti mi v to neumožňují.“
   „O čem to mluvíte?“ nechápal Harry.
   „Denní věštec již ví o všem, nyní se na ministerstvu rozjíždí veliká dezinformační kampaň vůči lidem a rodičům studentů,“ řekl Brumbál vážným tónem. „Jak jsem řekl, nemáme moc času.“
   „A jsou všichni v pořádku, Hermiona a Ron… a co Felix?“ strachoval se Harry.
   „Všichni jsou v pořádku, Felix čeká za dveřmi,“ řekl Brumbál. „Dursleyovi členové Fénixova řádu schovali na velmi bezpečné místo, kde mají i pohodlí.
   Takže Harry,“ pokračoval a začal mu vyjmenovávat. „Jak už jsem řekl, ať už cítíš jakoukoliv zlobu vůči Lexi Lexterovi za to, že ti neřekl o tom kameni, prosím tě, abys na to zapomněl a zase jste byli dále přátelé. Sám moc dobře víš, jak vám třem ta informace o tom, že Ron měl změněnou myšlenku dopomohla k přátelství. Dále, profesor Lexter, Snape, Kratiknot a profesorka McGonagallová jsou členové řádu, na kohokoliv z nich se s čímkoliv, co bys zjistil, neprodleně obrať, ať už to musí být i na samotného profesora Snapea. Bohužel už nemá smysl, abys chodil na ta setkání se Zlaťákem, nesmíš tedy se k němu ani přiblížit, doufám, že mi rozumíš…, takže teď budeš mít o něco víc času na učení.“
   „Proč to říkáte tak, jako kdybych vás už nemohl vidět?“ začal se strachovat Harry.
   „Harry, jsem na tebe pyšný,“ řekl Brumbál a pousmál se. „Překonal jsi zlobu, kterou na tebe Voldemort při pohledu na mě působil, dokonce jsi i téměř zastínil tu svou vlastní zlobu vůči mě tak, že se se mnou dokážeš bavit, za což jsem ti vděčný. Teď ale to, co tě čeká, musíš zvládnout sám.
   Musím tě požádat,“ pokračoval Brumbál. „aby sis přestal hrát na hrdinu a jakékoliv věci nechal na členech Fénixova řádu, ať se jedná o cokoliv, rozumíš?“
   Harry po chvilce pokýval hlavou.
   „Dále… přestaň se starat o jakékoliv věštby, o kterých ses dozvěděl, sem do Bradavic se nedostanou ani Démoni, tím jsem si naprosto jistý. Přestaň se starat o dění venku a soustřeď se na učení. Také věř svým dvěma přátelům, nikdy by tě nezradili. Nesmíš za žádnou cenu opouštět Bradavice, i kdyby to samotná Umbridgeová chtěla, z Bradavic prostě nesmíš ani na krok, zde máš veškerou volnost, ale žádám tě, abys za nic na světě Bradavice neopouštěl, rozumíš?“
   Harry byl překvapený Brumbálovo žádáním a taktéž pokýval hlavou.
   „Proč by měla Umbridgeová chtít mě dostat ven?“ ptal se Harry.
   „K tomuhle tématu…“ pokračoval Brumbál. „měj se před ní na pozoru, avšak za žádnou cenu se jí nesnaž jakkoliv proti sobě poštvat, oba víme co je opravdu zač. Ty se teď hlavně musíš pilně učit, Nitroobranu už jsi zvládl, Voldemort se ti do mysli už jen tak nedostane a kdyby ano, dokážeš zavolat Lextera ten už ti pomůže, není vůbec důležité, aby ses ty dostával do mysli Pána zla, doufám, že je ti to jasné.
   A ještě poslední věc Harry,“ řekl Brumbál a zase se na něj naposledy dobrácky pousmál. „Ať už je před námi cokoliv, nevzdávej se, tak jako tvoji rodiče.“
   Harry se pousmál se pokýval do třetice hlavou.
   V té chvíli se rozlétly příchodové dveře a dovnitř se nahrnula kupa lidí. Předně to byla malinkatá, ale zato bachratá Umbridgeová, za ní čiperně poskakoval Percy a dál se za nimi hnali McGonagallová, Felix a ještě několik lidí na první pohled z ministerstva.
   Brumbál ještě naposledy důležitě mrkl na Harryho a pak už vstal a začal věnovat pozornost nově příchozím.
   „Ach, tady jste Brumbále…“ vypískla svým vysokým hlasem Umbridgeová a potřásla si s ním ruku. „Ach, ahoj Harry!“ zvolala pak, když si všimla chlapce ležet na nemocničním lůžku a také si sním poctivě potřásla rukou, až málem spadl z postele.
   „Albusi, tohle už je vážně příliš…“ začala McGonagallová „v žádném případě nesmíte poslechnout toho, co ta…“
   „Ehm, ehm.“ ozvalo se a McGonagallová se zarazila. „Jak už tady Minerva prozaicky podotkla Brumbále, nesu naléhavou novinu.“
   „Jsem jedno velké ucho, paní ministryně,“ odvětil dobrácky Brumbál.
   Umbridgeová, která se až do té doby potěšeně culila teď rázně změnila obličej ve vážný, až to Harryho zamrazilo.
   „Jedná se o způsob vedení téhle školy, Brumbále,“ začala hlásat svým písklavým hlasem. „To, co jsme se dozvěděli, nás na ministerstvu doslova šokovalo. Je mi to líto, ale ministerstvo již musí jednat už na tak početné stížnosti od rodičů. Všechno to začalo od listopadu, kdy se začali rodiče obávat o své děti kvůli tomu, že by jim tady Harry mohl ublížit,“ řekla a uchechtla se, jako kdyby to, co právě řekla nebylo možné. „Úplná smršť stížností přišla po té hrůzostrašné nehodě v Bradavickém vlaku, od té doby již polovina rodičů chtěla nové vedení této školy z důvodu toho, že již si nemyslí, že jste právě ten, kterého se Pán zla bojí. V dopisech stálo, že těch patnáct let na vás silně dolehlo a že již nejste schopen zabezpečit tuto školu vůči nebezpečí, která právě tam venku panují. V neposlední řadě pak tu máme útok v tom Zapovězeném lese, kdy málem přišla o život polovina studentů šestého ročníku. Sám jistě víte jaký dopad tento útok na veřejnost měl.“
   „Jsem si toho vědom,“ odvětil vážně Brumbál.
   „Ale to jsem ráda!“ vypískla nadšeně Umbridgeová. „Dále…“ pokračovala jakoby nic. „kapka, na již tak zpackaném vedení školy, bylo ohrožení studentů v Prasinkách, spousta rodičů se kvůli tomu nedomnívá o vaší moci, když jste nebyl schopen vyhnat smrtijedy z Prasinek.“
   „V Prasinkách již žádní smrtijedi nejsou, paní ministryně, to pouze jejich původní obyvatelé se právem bojí tam vrátit, což se dá pochopit,“ odvětil Brumbál.
   „Ano, to se vskutku dá,“ souhlasila Umbridgeová. „Ovšem incident, který se stal na místním hřbitově před dvěma dny vše dovršil a tak samotné ministerstvo nemuselo vůbec přemlouvat správní radu a hned jsme dostali všech dvanáct podpisů jejích členů,“ řekla Umbridgeová a předala Brumbálovi listinu. „Tímto jste oficiálně zproštěn funkce ředitele Bradavické školy čar a kouzel a…“
   „To je velice zvláštní Dolores,“ ozvala se McGonagallová. „Vrtá mi hlavou skutečnost, že členové byli pod vaším tajným dohledem v poslední době, dá se říci, zcela vyměněni, včetně tak i poměrné většiny pracovníků ministerstva na vyšších místech.“
   Umbridgeová s posměšným úsměvem přistoupila až k McGonagallové a řekla jí do očí. „Nová doba a nové nebezpečí vyžadují nové lidi, kteří stojí na mé straně, rozumíme si, že ano, paní profesorko.“
   McGonagallová zatnula zuby a chystala se něco říci.
   „To je v pořádku Minervo… tak trochu jsem to očekával,“ připustil Brumbál a schoval si listinu pod hábit. „Smím se tedy zeptat, kdo bude novým ředitelem?“
   Na obličeji Umbridgeové se rozlil úsměv a se zadostiučiněním řekla. „Bylo to zvláštní, že jsem při přebírání této listiny byla správní radě po ruce, mým zástupcem v postu ředitele byli jmenování Frederick Zhoubař a Wolfgang Kat.“
   „Opravdu i jejich jména vypovídají, na jaké straně stojí,“ ozvala se McGonagallová.
   „Opravdu?“ uculila se Umbridgeová. „No, nevím, jestli by s vámi souhlasil Arthur, protože tady jeho syn…“ řekla a ukázala na Percyho. „jim bude velet.“
   Percy se objevil zpoza stínu a na všechny se vespolek usmál, na Harryho však hodil zhnusený pohled.
   „Shledala jsem zde Percyho velice obětavým a efektivním,“ pousmála se Umbridgeová. „Bude mě moci za spolupráce těchto dvou gentlemanů dočasně zastupovat v roli ministra, dokud se do školy nezvolí nový ředitel.“
   McGonagallová i Harry hodili po Percym naštvané a nevěřícné pohledy, ten se na ně jen letmo usmál.
   „Takže… jestli jste mě neslyšel, jsem novým ředitelem školy,“ řekla Umbridgeová a postavila se před Brumbála.
   „To už vím,“ odvětil klidně Brumbál.
   „Nemáte mi náhodou něco sdělit?“ pokračovala dál Umbridgeová.
   Brumbál se zamyslel a pak jednoznačně zakroutil svou vousatou hlavou.
   „Cože?“ vyhrkla Umbridgeová. „No…, slyšela jsem, že je zde jisté tajemství, které se dědí z ředitele na ředitele, nevíte o tom něco?“
   „O tom mi není nic známo,“ odvětil klidně Brumbál.
   „Jste si tím jistý?“ dotírala Umbridgeová.
   „Naprosto,“ řekl Brumbál.
   Umbridgeová našklebila obličej a vypadala, jako kdyby to z Brumbála nejraději vymlátila.
   „Mimochodem Harry, už bys měl být na snídani chlapče,“ utrousila bokem a Harry se podíval na Brumbála, který neznatelně pokýval hlavou.
   Vstal tedy z postele a začal hledat oblečení…
   „Ehm, ehm.“ ozvalo se a než se Harry stačil otočit, už na něj Umbridgeová mávla hůlkou a v tu chvíli měl na sobě červené ženské plavky.
   „Oh, promiň, ty si beru na sebe do bazénu,“ řekla Umbridgeová předstíravě a v druhé chvíli změnila Harrymu plavky na školní hábit, avšak do té doby, než si ho všichni mohli prohlédnout.
   Harry vyšel nasupeně ke dveřím, když se znovu ozvalo to známé zakašlání. Otočil se a spatřil usmívající se Umbridgeovou od ucha k uchu.
   „Jen ti chci říct Harry, že tvůj pobyt zde se ode dneška změní, nemusíš si dělat starosti, já se o to postarám.“
   Harry se odvrátil od její usměvavé tváře a s nechutí vyšel ze dveří ošetřovny. To, co se teď tam uvnitř stalo, tomu nemohl uvěřit. Umbridgeová bude zase ředitelem školy a navíc je zároveň i ministrem, moc dobře věděl, že Percy je jenom loutka, která poslouchá dychtivě každý její příkaz a je pravda, že tímto šplhounstvím si vydobyl celkem vysoké postavení, ovšem problém je v tom, že u špatných lidí.
   Avšak i tak měl Harry v sobě jakoby prázdno, nejdřív si myslel, že je to tím, že už celý den a něco nejedl, ale hned poznal, že se jedná o jakýsi citový problém. Horší ale bylo, že tušil, jakoby se ten problém v posledním měsíci vyřešil, ale teď se tu záhy objevil. Zase cítil jakési dusící prázdno v srdci, jako kdyby člověku vzali proti jeho vůli něco, na čem mu strašlivě záleželo.
   „Harry?“ zarazil ho hlas zpoza stínu.
   Otočil se a uviděl nějakou dívku jak na se na něj usmívá.
   „A-ahoj… my se známe?“ zeptal se Harry a snažil se jí vybavit v paměti, divil se, že jí tu nikdy neviděl.
   „A co myslíš?“ zeptala se.
   „No… já jsem tě tu ještě nikdy neviděl,“ divil se Harry.
   „Lidi mě dost přehlížejí,“ utrousila stranou a přešla až k němu.
   V tu chvíli mu hlavou projela zvláštní, spíše taková varovná bolest, jako kdyby se jen letmo uhodil a trochu bolestně sykl.
   „Už to zase cítíš, co?“ zeptala se ho.
   „Co jako mám cítit?“ zeptal se Harry dotčeně.
   „Pamatuješ si na mě?“ zeptala se ho prosebně. „Pamatuješ si na Cho?“
   Jakmile vyslovila to jméno, strhla se mu v hlavě doslova hotová bolestná bitva, musel se rychle opřít o zeď, jinak by ztratil rovnováhu.
   „Já-já-já radši už půjdu,“ koktal bolestně Harry a tiskl si ruku na hlavu, ale bolest tím neutišil.
   „Harry, snaž se vzpomenout,“ naléhala Cho.
   „Já tě neznám, je mi líto,“ řekl Harry, otočil se a pokračoval dál do Velké síně.
   Bolest, která mu dokonce začala zasahovat i nervy, se zdá se, jak se čím dál víc do dívky vzdaloval, zmenšovala a konečně povolila až zahnul za roh chodby a přestal na ní docela myslet. Avšak stále měl nutkání zabrousit s myšlenkami na tu tajemnou dívku a na ten zvláštní pocit prázdnoty, který mu nyní projížděl celým jeho tělem a téměř ho dusil v hrdle.
   Ale to už byl ve Vstupní hale a v zápětí vešel do Velké síně. Vedle naškrobeného Filche třímajícího v náručí ušpiněnou paní Norrisovou, ležela na stolku hromada novin a titulek na stěně hlásal:

Pozornost školy:
Výtisky Denního věštce zde zdarma k odběru


   Harry si vzal jedny noviny, ale to už uslyšel z dáli radostné volání a v zápětí už ho objímali jeho přátelé, a Seamus, Dean, Neville a další jemu bližší si s ním podávali ruce. Ostatní však na něj koukali rozličnými pohledy, ve většině však příliš lásky nebo náklonnosti nebylo. Harry ty pohledy vycítil a hned, jak si sedli ke snídani svým přátelům vylíčil, co právě vyslechl na ošetřovně. Ti mu však řekli, ať si přečte Denního věštce a nebude tomu věřit.

Zastíraná pravda konečně odhalena


   Tomu, co si v dnešních novinách přečtete, snad ani nebudete věřit. Nejmenovaný redaktor Denního věštce zjistil naprosto neuvěřitelné informace o Vy-víte-kom, chlapci, který přežil, Albusu Brumbálovi a jeho následníků.
   Právě teď jsme se dozvěděli pravé založení Bradavické školy a jejích detailů. Podle všeho je vše zapsán v jedné tajné místnosti v Bradavicích, o které se bohužel našemu zdroji nepodařilo nalézt dostatek informací, ale víme, že se jmenuje Černá kronika a že obsahuje starou velikou knihu s nesmírně mnoho stránkami, ve které je zapsáno vše o založení školy a dalších incidentech, které se zde odehrály.
   Podle všeho byla škola založená v roce 913 a už od tohoto data se zde odehrávaly zajímavé věci…
 

   Dále tam byly popisovány zápisky Godrika Nebelvíra a i když něco sem tam chybělo, Harry jasně poznával svou vlastní řeč, když svým kamarádům vypravoval něco, co se v Černé kronice dozvěděl.


   Dále víme, že již zmiňovaný Harry Potter se opravdu dokázal dostat do onoho Erisedského hvozdu, bájného místa jakýchsi elfů, a že tam strávil asi týden. Všichni tohoto chlapce prohlašují za slavného a schopného, avšak není vám divné, že šestnáctiletý chlapec se tak náhle naučí Zvěromágovství a promění se do jediného tvora, do kterého se ještě neproměnil ani jeden kouzelník? Navíc do tvora, jejž obyvatelé hvozdu označili tak, že se z jejich krve zrodili.
   Bystrému člověku hned dojde, že chlapci byla tato schopnost darována těmito zázračnými lidmi (pokud tedy je jejich existence pravdivá) a že všechny ty okázalé věci, které v těle Pegase provedl pochází pouze od lidí Erisedského hvozdu.
   Ovšem to ještě není všechno, podle našeho zdroje, který to sám na vlastní uši zaslechl, Harry Potter opravdu při té hrozné nehodě s Obří sépií, bájnou obludou Bradavického hradu, si podal ruku se samotným Vy-víte-kým, ba co víc, předal mu věc, kterou ukořistil a ke které jej Vy-víte-kdo zavedl.
   Skutečnost, že pravda byla tak sprostě zmanipulována a to přímo od samotného Albuse Brumbála ještě více potvrzuje všechny záhady zločinů, které zde byly spáchány.
   Albus Brumbál nejen, že jako všichni minulí ředitelové Bradavic zatajoval pravdu o vzniku Bradavické školy, navíc ještě připustil, aby šestnáctiletý chlapec byl přinucen se každodenně přibližovat do blízkosti Gryfa, ano, ano, nemusíte si brát druhé brýle, opravdu jste to přečetli správně. A nejenom to, Gryf opravdu se při prvním kontaktu na zmiňovaného chlapce přihnal jako to má ve zvyku ke svým kořistem a začal ho ohrožovat na životě.
   Pokud se takovéto hazardování s cizími životy Albusi Brumbálovi opravdu líbí, měli bychom se zamyslet o jeho duševní způsobilosti vedení Bradavické školy.
   Jak již moc dobře víte z vlastní zkušenosti, Albus Brumbál byl poslední dobou doslova zasypáván stížnostmi a tak, že oprávněně.
 

   Následovala rekapitulace všech Brumbálovo neřestí, včetně podrobného popisu incidentu při pohřbu, jejichž čtením se Harry už nezabýval, ale byl si vědom, že takové shrnutí přinutí čtenáře Brumbála doslova nenávidět.


   Z těchto zmiňovaných důvodů ministerstvo už konečně dostalo rozum a stejně tak i členové správní rady, kteří (také trochu i na popud veřejnosti) se odhodlali k uvolnění Albuse Brumbála z funkce ředitele Bradavické školy z důvodu, že kvůli svému stáří už není morálně schopen vést školu, protože již zmiňované nehody, při nichž mnozí studenti málem přišli o život, anebo byli vážně zranění, byli od ředitele Brumbálovy velikosti přinejmenším neopatrné a nepozorné.
   Jako dosavadní ředitel Bradavic byla jmenována Dolores Jane Umbridgeová, kterou budou dočasně v postu ministryně zastupovat tři její nebližší zástupci, kterým podle svých slov důvěřuje. Stále však bude mít hlavní slovo, alespoň do té doby, než se zvolí právoplatný ředitel Bradavické školy, poté se vrátí na ministerský post i se všemi jeho pravomocemi.
   Ale vraťme se k soudnímu procesu, konaném na začátku ledna tohoto roku. Výpověď o tom, že Harry Potter je nevinný, protože svědek Ronald Weasley, syn Arthura Weasleyho, zaměstnance ministerstva, měl mít fingovaně změněnou vzpomínku, je naprosto lživá s cílem oklamat veřejnost. Tuto výpověď měl potvrdit telepat Lex Lexter, všemi známý a znamenitý bystrozor, avšak osoba zaměstnaná Albusem Brumbálem. Lexter po celou dobu dával tajně Harrymu Potterovi hodiny Nitroobrany, aby dokázal uzavřít svou mysl vůči vniknutí Vy-víte-koho do té jeho. Důkazy a články, které vypovídaly o takzvané HarryPottermánii, neboli nemoci, která přepadávala tohoto chlapce tak, že se z ničeho nic rozkřičel na celé kolo a krčil se v křečích, zavinilo již zmiňované pronikání Vy-víte-koho do chlapcovo mysli skrz takzvané jejich propojení, o němž svědčí jizva na chlapcově čele.
   Proto se nemůžeme divit, že dotyčný Lex Lexter se stal chlapcovo přítelem a že měl důvod u soudu lhát. Všichni moc dobře víme, že již existovali kouzelníci schopní takového maximálního soustředění, že dokázali oklamat i samotný Gracius.
   Chlapec, který přežil ví dokonce i ta nejtajnější tajemství, jestli všichni víte, o čem mluvíme, dokonce existují i důkazy, že mu toto tajemství předal samotný Lexter. Dokonce vydavatelství dostalo do rukou velice zvláštní zprávu Psycholožky, která byla pověřená vyšetřením Harryho Potter, její přesné znění si můžete přečíst na straně 8.
   Jak již jsme vás informovali, chlapec byl v den útoku v Prasinkách na nepovolené návštěvě v nechvalně známém hostinci U prasečí hlavy, kde mu bývalý ředitel Aberforth vyzradil mnohá tajemství, včetně toho, jak najít Černou kroniku, což se bohužel našemu kontaktu nepodařilo zjistit. Také mu vyzradil nehodu, při které před lety poštval Vy-víte-koho na Potterovo rodiče. Zvláštní ovšem je, že byl viděn na hřbitově, jak se s chlapcem poklidně baví, jako kdyby Harrymu nevadilo, že vedle něj stál možný vrah jeho rodičů, což tato skutečnost vyvolává mnoho otázek.
   Dále pak v neposlední řadě byl jako tělesná ochrana Harryho Pottera vybrán Felix Cvalda, který ovšem ani jednou chlapce nezachránil z problémů a ani jednou mu nepomohl. Ministerstvo začíná velice silně pochybovat o jeho schopnostech, bližší informace vám přineseme v nejbližších dnech.
 

   Harry, ač se sám divil, neměl po dočtení novin chuť k jídlu. Hlavou se mu míhaly všechny možné myšlenky, ale nejvíc mu vrtalo hlavou, kdo byl ten zpropadený zdroj tohohle plátku.
   „Tak, co na to říkáš?“ zeptala se potichu Hermiona.
   Harry odvrátil svůj vykulený pohled od novin a zadíval se na Hermionu.
   „Já… já… já jenom čekám, kdy ty noviny přejmenují na Novinky o Harrym Potterovi.“ koktal Harry vykuleně.
   „Tohle není sranda, tenhle článek bude přepisovat celé dějiny, to je téměř úplná revoluce,“ upozornila ho Hermiona.
   „Nepředpokládám, že jste přesně všechno, co jsem vám řekl, přetlumočili novinám,“ řekl Harry svým dvou kamarádům potichu.
   „Blázníš, samozřejmě, že ne,“ zhrozila se Hermiona.
   „Navíc, vždyť jsi dal Brumbálovi své slovo,“ uvědomil si Ron.
   „Jak se zdá ho někdo, místo mě, porušil,“ řekl Harry. „Naštěstí jsem v tom vyprávění toho dost vynechal, není tam o těch hůlkách, meči, přesné znění věštby a takové věci.“
   „Zase tak strašné to není,“ řekla Hermiona. „nezapomeň, že polovina toho, co jsi zjistil se týká… Oblouku smrti, a o něm se studenti nesmí dozvědět, takže tam nemohli napsat všechno.“
   „Je pravda, že to mohlo být ještě horší,“ řekl Harry a zahlédl nějaký článek s názvem: Školní pár se znovu tragicky rozpadá.
   „Už mě to nějak nebaví,“ hlesl Harry a odhodil noviny jak nejdál mohl. „Teď už se nedivím, proč ta zatracená baba povolila dávat ty noviny ve škole zdarma.“
   „Každý student si to přečetl,“ usoudila Hermiona a prohlížela si Velkou síň.
   „Navíc se tam ani jednou nezmínili, žes byl pod mocí Ty-víš-koho a že měl na sobě plášť z mizenky.“
   „Vy se na mě kvůli tomu nezlobíte?“ zeptal se Harry.
   „A proč bychom se měli zlobit?“ divil se Ron.
   „Vždyť to má ten samý efekt, jako kdyby měl Ron změněnou vzpomínku, ty za to nemůžeš,“ řekla Hermiona.
   „Asi máte pravdu,“ povzdechl si Harry a nabral sousto snídaně. Hned ale přestal jíst a dál si lámal hlavu. „Kdo to tak může být?“
   „Koho myslíš?“ zeptal se Ron také řádně rozladěný.
   „Ten zdroj těch informací Denního věštce,“ doplnil Harry.
   „Není to někdo ze Zmijozelu?“ hádala Hermiona.
   „Koho takového známe, kdo dohazuje informace tisku?“ zeptal se Ron.
   „Pořád vydíráš Holoubkovou, Hermiono?“ vzpomněl si po chvilce Harry.
   „No… od té doby, co ses v srpnu ztratil, jsem se o ní přestala zajímat,“ uvědomila si.
   „Myslíš, že to je ona?“ zeptal se Ron.
   „Tak to zjistíme, plánek jí přece ukáže,“ podotkla Hermiona.
   „Ten má Snape,“ hlesl Harry chmurně.
   „Vzpomínáš si, že bys někdy viděl toho tlustého brouka, Harry?“ zeptala se ho Hermiona. „Třeba jestli se ti neusadil ve vlasech, nebo na hábitu.“
   Harry si matně na nějakého brouka vzpomínal, ale jakmile si začal uvědomovat ten okamžik, tak ho strašlivě zabolela hlava.
   „Tak to bude Holoubková,“ usoudil Ron, když uviděl, jak se Harry drží bolestivě za hlavu.
   „Co je?“ zeptala se ho Hermiona.
   „Ta hlava… už mě zase začíná bolet,“ postěžoval si Harry a Hermiona si vyměnila truchlivý pohled s Ronem.
   „Za chvilku začíná hodina, měli bychom už jít… teda jestli si tu nechceš vychutnávat tu popularitu, co ti zařídil Denní věštec.“ řekl Ron a Hermiona hned dostala lepší náladu, kterou s ní Ron tedy opravdu nesdílel, protože se těšila z učení.
   Na kouzelné formule se došourali jako hlemýždi, když ještě Lexter stačil Harrymu bez jakéhokoliv slova dát hůlku, vypadalo to, že má Lexter více než dost na spěch.
   Chlapcům se na hodinu moc nechtělo, Hermiona jim stále tvrdila, že přijdou na jiné myšlenky, když se zamyslí na zábavu a v tu chvíli, co Ron se pokoušel myslet na učení jako zábavu, přidal do kroku, aby jí utekl.
   Felix se jako vždy plížil daleko za Harrym, aby ho neobtěžoval, za což ho měl Harry za poslední dobu více než rád a stále se spolu, když to šlo, bavili a radil mu, jak na jednotlivé fígle a co zrovna prožíval.
   Harry a Hermiona dohnali načertěného Rona, který se s nimi zase začal spokojeně bavit, když přehodili na jinou notu. Blížili se už k učebně, když z rohu chodby vyšla jakási tmavá malá postava a vykračovala jim naproti, nevypadalo to však, že by šla k nim. Přibližovali se stále blíž a blíž a trojice si jí nevšímala, až když byli asi dva metry od sebe, ze sebe postava shodila plášť, v tu chvíli se mohutně zablýsklo až všichni měli oslněný zrak a v další chvíli Harry ucítil hůlku na krku a slova: „Avada kedavra!
   Ucítil na krku malé štípnutí a v příští chvíli už ležel na zemi.
   V zápětí ale otevřel oči a spatřil nad sebou stát usmívající se Umbridgeovou a stejně tak vykuleného Rona a Hermionu, v další chvíli přiběhl vystrašený Felix a skláněl se nad Harrym.
   „První zkoušku jste nezvládl, statný kouzelník by stačil zabít tyhle i dva další,“ řekla Umbridgeová Felixovi a ukázala na Rona a Hermionu. „V programu není přikázáno vám sdělovat kolik těchto zkoušek se bude konat, proto být vámi bych si začala dávat pozor, ta příští totiž může být ta poslední a pokud dopadne stejně jako tahle… no nevím, nevím,“ utrousila Umbridgeová, otočila se a zašla do učebny Kouzelných formulí o kus dál.
   „To se mi snad zdá,“ hlesl Harry, když mu kamarádi pomohli na nohy. „Ona mi vás chce vzít…“ uvědomil si Harry. „Jste ten nejlepší osobní ochránce, jakého jsem kdy poznal a ona udělá takovouhle sprosťárnu.“
   „Je mi l-l-l-líto, že jsem zk-k-k-klamal,“ zakoktal Felix.
   „Ale prosím vás,“ řekl Harry. „Já jsem věděl, že kdyby se něco stalo, tak by jste neměl čas mě zachránit, možná vás to překvapí, ale právě proto jsem vás měl rád, vždycky jste byl nenápadný.“
   „No… p-p-připadalo mi l-l-lézt v-v-vám za z-z-zády tak, ž-ž-že by vás to m-m-mohlo štvát a d-d-deprimovat,“ řekl Felix tónem, že je mu to líto.
   „Hermiono, musíme něco vymyslet,“ řekl Ron.
   „Já? Proč zase já?“ vyhrkla Hermiona.
   „Ty jsi přece ta studnice moudrosti… tak plná nápadů,“ řekl Ron vynuceně.
   „Najednou…“ cekla Hermiona a pak se pousmála. „Řekni to ještě jednou.“
   „To tak! Víš, kolik mi to dalo práce?“ naštval se Ron.
   „Já tě miluju, Rone,“ řekla Hermiona zamilovaně.
   „Já tebe taky, má lásko… doprkvančic!“ vykřikl Ron a zmizel v učebně kouzelných formulí, snad nejrychleji za celou dobu studování v Bradavicích.
   „Kdy s tím přestaneš?“ pousmál se Harry.
   „Ještě mám pár měsíců, pamatuješ?“ uculila se a oba dva také vešli do hodiny Kouzelných formulí, zatímco Felix si stoupl před dveře a čekal.
   Ve třídě už byli všichni studenti, jak Nebelvírští, tak Havraspárští. Umbridgeová se posadila za Kratiknotovu katedru a s úsměvem přicházejícímu Harrymu zamávala. Zbytek studentů se ale stále ještě bavilo o té náhlé změně ve vedení školy a o všem, co se toho rána z novin dozvěděli.
   Trojice si zase sedla vedle sebe s Hermionou uprostřed a všichni čekali na profesora Kratiknota. Umbridgeová si zatím vyndala růžový zápisník potažený chlupatou a snad ještě růžovější látkou, která snad i sama pro sebe jako kočka předla, následně i jakýsi brk, který se až nápadně podobal Bleskobrku, který používala Rita Holoubková.
   V tu chvíli se do třídy přiřítil profesor Kratiknot.
   „Omlouvám se za to zpoždění, ale od rána tu máme pozdvižení… ta Umbridgeová si myslí, že může…“ v tom se ale Kratiknot zarazil, když uviděl ředitelku školy sedět se svou malou postavou za jeho stolem.
   „Dobré ráno, profesore,“ pískla usměvavě Umbridgeová.
   „Do-dobré… vy jste tady?“ otázal se nadmíru překvapeně maličký Kratiknot.
   „Jak vidíte, tak ano,“ pousmála se. „Nemusíte vůbec spěchat… i mě se někdy stane, že nestíhám,“ pousmála se a hned si něco začala kvapně zapisovat.
   Profesor Kratiknot měl nutkání se do zápisníku podívat, pak se ale začal věnovat třídě.
   „Takže, kdo mi přesně popíše postup přemísťování?“ zeptal se svým skřípavým hlasem studentů.
   Samozřejmě jako první ruka vystřelila ta Hermiony, pak se vláčně nahoru vzneslo i několik dalších.
   „Slečno Grangerová?“ vyvolal jí Kratiknot dychtivě, jako vždycky, protože Hermionu měl kvůli její pilnosti moc rád.
   „Nejprve se musíme zamyslet na místo, kam se chceme…“
   „Ehm, ehm.
   Hermiona se načertila, snad nikdo víc nemá rád, než Hermiona, když je přerušen.
   „Promiňte, pane profesore, ale není trochu brzy na to probírat přemísťování?“ zeptala se Umbridgeová a líbezně se přitom culila.
   Kratiknot se zarazil a těkal očima ze studentů na Umbridgeovou.
   „No… přiznávám, že jsem se k tomuto tématu dostal vcelku dříve… ale to jen z důvodu, abych měl jistotu, že se na to studenti dostatečně připraví.“
   „Není to náhodou ministerstvo, kdo udalo školní osnovy, tudíž vypočítalo, kolik času budou mít studenti na to, se připravit?“ řekla líbezně.
   „To ano, ale…“
   „Mě se to nezdá fér, kdyby se v Bradavicích vyučovalo přemísťování dříve, než v jiných školách, pak by všichni Bradavičtí měli výhodu, nebo se snad pletu?“
   „To ne, to samozřejmě ne…“ řekl Kratiknot a Harry mu mohl z jeho malé hlavy vyčíst jeho nadávání na Umbridgeovou.
   „Tak snad abychom se věnovali jinému tématu, že?“ uculila se Umbridgeová.
   „Ale paní profesorko,“ ozvala se Hermiona. „nám to nedělá problémy, my už přemísťování rozumíme.“
   „Tak mi popište třetí nežádoucí účinek přemísťovacího zaříkadla?“ vyštěkla Umbridgeová, až se Hermiona lekla.
   „No… první je…“ koktala Hermiona překvapeně a listovala letmo, ale zato rychle v učebnici. „první je… přenos do… přenos… přenos do toho samého místa a druhý…“
   „Já jsem se vás neptala ani na první, ani na druhý… pane Weasley, jaký je třetí nežádoucí účinek přemísťovacího zaříkadla?“ stočila otázku na Rona.
   Ron ucukl, jako kdyby do něj někdo píchl a hned se zmateně podíval na Hermionu.
   „Já to chci vědět od vás, ne od slečny Grangerové,“ trvala na svém Umbridgeová a stále se umívala.
   „To… to… to…“
   „To nevíte,“ dokončila to za něj Umbridgeová. „Zdá se, že jsem měla zase pravdu. Pokračujte, pane profesore… mimochodem, má tahle škola povolení zaměstnávat křížence se skřety a jinými?“
   „No… to…“
   „Ale to nic,“ uculila se Umbridgeová. „však já se na to podívám, pokračujte.“
   Kratiknot po chvilce váhání přešel ke skříňce a vyndal učebnici, ze které se učili až do minulého pololetí. V zápětí se začali znovu věnovat vyslovení kouzelné formule v podvědomé formě, zatímco při Kratiknotově výkladu brk Umbridgeové létal hbitě po papíře, jako kdyby si zapisovala každé jeho slovo.
   Velice nudná dvouhodinovka skončila, Kratiknot zřejmě musel improvizovat, protože na ten styl, který mu udala Umbridgeová nebyl připravený, a tak po celou dobu jenom četl z učebnice a zadával studentům zápisky.
   Následovalo Bylinkářství, Harry si raději hned, jak vyšel ze třídy, k sobě přivolal Felixe, aby na něj Umbridgeová zase něco nezkoušela a po očku sledovali dění kolem. Po škole byl nesmírný humbuk, jako kdyby tu hrad přestavovali. Rozhodně tu bylo víc lidí, než jen studenti a už vůbec nevypadali jako hlídači.
   Co ale celou třídu (i Zmijozelské) naštvalo bylo, že se k nim Umbridgeová znovu přidala, jako kdyby si pro dnešek pro svou inspekci vybrala právě Harryho třídu. Studenti se raději před ní nebavili o ničem nahlas a tak pouze tiše čekali před skleníky na profesorku Prýtovou.
   Ta následně přišla ve své zašpiněné róbě a s umazanýma rukama jim otevřela skleník. Všichni obklopili jeden dlouhatánský stůl a profesorka Prýtová se postavila až na jeho konec, aby na všechny viděla.
   „Takže zdravím třído, dnes se budeme věnovat přesazování Liliputků, jestlipak někdo víte, co je to za rostlinky…? Ano slečno Grangerová?“
   Hermiona, která se zase jako vždy pohotově přihlásila spustila. „Jsou to nesmírně vzácné květiny se zázračnou mocí. Jejich slzy dokážou při vypití kouzelníkovi dát schopnost nevidomosti…“
   „Správně Grangerová, pět bodů pro Nebelvír!“ usmála se Prýtová. „A ví někdo, jak ten zvláštní efekt funguje…? Ale no tak Hermiono, dejte taky někomu jinému ještě šanci.“
   Hlásící se Hermiona zkřivila uraženě obličej a ruka jí klesla dolů.
   „Řekni to ty, Harry,“ pošeptala svému kamarádovi vedle.
   „Ne… já to nevím,“ odvětil Harry.
   „Je to snadné… je to, že tě nikdo…“
   „Ehm, ehm.
   „Ano, Dolores?“ vyhrkla Prýtová a se svou malou postavou hleděla do dálky a stejně tak malinkatou Umbridgeovou.
   „Já jsem nevěděla, že se oslovujeme křestními jmény?“ podivila se okázale Umbridgeová.
   „Och pardon, myslela jsem, že když Minerva…“
   „Profesorka McGonagallová a já jsme důvěrní přátelé, vím, že zde ve škole je o moji náklonnost veliký zájem, ale vás ještě tolik neznám,“ uculila se Umbridgeová.
   „Tak tedy dobrá…“ nasupila se Prýtová. „co by jste si přála, Umbridgeová.“
   „Je slušné při výzvě použít i oslovení, profesorko Prýtová,“ odvětila přívětivě.
   „Co by jste si přála?“ štěkla už nadmíru rozladěně Prýtová.
   „Moment…“ zvedla Umbridgeová ukazováček a druhou rukou už jezdila po svém zápisníku s brkem a něco dychtivě zapisovala. „ano… takže… chtěla jsem vědět, proč jste slečnu“ zdůraznila, aby zase dokázala, že správně oslovuje „Grangerovou nenechala říct správnou odpověď, když jí očividně jako jediná zná.“
   „Chtěla jsem dát příležitost i jiným, slečna Grangerová se hlásí při každé hodině a odpoví správně nejméně desetkrát, nebylo by…“
   „Takže raději odpověď řeknete sama, když nikdo jiný, než slečna Grangerová jí nezná?“
   „Pokud jí nikdo jiný nezná,“ pěnila teď zlostně Prýtová a mačkala v rukou drtivě uschlou hlínu v květináči. „pak samozřejmě nechám slečnu Grangerovou říct správnou odpověď.“
   Umbridgeová se hlasitě, skoro až trapně rozesmála na celé kolo a odvětila. „Tak proč to proboha slečnu Grangerovou nenecháte říct rovnou?“
   „Abych dala šanci i ostatním, protože slečna Grangerová ví všechno, když studuje učebnice o ročník napřed.“
   „Ale když to nikdo jiný než slečna Grangerová neví…“
   „Ten efekt způsobuje,“ vykřikla Hermiona. „že kouzelník sice je vidět, ale žádná lidská bytost její přítomnost nevnímá, pokud si to sama zastřená bytost nepřeje, tento efekt působí i na mudly a trvá dokud Liliputek, ze kterého jste slzy vypili nepřestane plakat.“
   „Zcela správně, sama bych to lépe neřekla,“ pousmála se Prýtová.
   „Ano,“ zdůraznila hned Umbridgeová, takže to vypadalo, jako když souhlasí na tu druhou část věty. „opravdu klobouk dolů, slečno Grangerová.“
   „Uděluji slečně Grangerové dalších pět bodů.“
   „Slečna Grangerová si je právem zaslouží,“ odvětila Umbridgeová.
   „Ehm, ehm.
   Všichni sebou cukli, když Harry zakašlal stejně jako Umbridgeová.
   „Ano… tak snad abychom pokračovali,“ vzpamatovala se Prýtová.
   „Už nechci být slečna,“ hlesla potichu Hermiona svým kamarádům.
    „Ovšem přesazování je také velice choulostivá věc,“ pokračovala Prýtová a k překvapení všech vytáhla ze skříně housle s dvojitým krkem a smyčec. „Na to, aby jste Liliputka přesadili, potřebujete mu zahrát.“
   Po celé třídě se ozval smích, když si asi studenti představili sami sebe, jak fidlají na housle.
   „Opravdu v tom nic není…“ pokračovala Prýtová. „ve skutečnosti jsou Liliputci hluší jak polena, vábí je však vibrace způsobované jakýmkoliv hraním na housle.“
   „To máme tady ze sebe dělat idioty?“ zhrozil se nahlas Malfoy. „Snad si nemyslíte, že…“
   „Ano pane Malfoyi, přesně to si myslím,“ zarazila ho přísně Prýtová. „Nikdo z vás tu není žádný virtuóz, ani já sama. Avšak stačí fidlat jenom lehce, téměř neslyšně, Liliputky budeme přesazovat postupně, aby se naše vibrující vlny nerušily… kdo to chce zkusit první?“
   „Co takhle slečna Grangerová?“ vypískla Umbridgeová zezadu.
   „Myslím, že slečna Grangerová se sama rozhodne, jestli bude chtít,“ odvětila zase nasupeně Prýtová.
   „To je zvláštní, když se celou tu dobu na každou otázku slečna Grangerová pohotově hlásila,“ usmála se Umbridgeová.
   „Slečna Grangerová…“
   „Slečna Grangerová už jde!“ vykřikla Hermiona a přihnala se naštvaně k Prýtové.
   „Tak dobře Hermiono, vem si tady ty housle a já ti přinesu Liliputka,“ řekla Prýtová a v zápětí už byla zpátky se dvěma květináči plnými hlíny, až na to, že v jednom byla hlína uschlá a zašlá, kdežto v tom druhém kyprá a vlhká.
   „A kde jsou ti Liliputi?“ otázal se zvědavě Seamus.
   „To se hned dovíte, Finnigane,“ odvětila Prýtová a vrazila Hermioně do ruky housle. Následně vzala květináč s uschlou trávou a položila jej na vedlejší stůl.
   „Takže Hermiono, hraj,“ řekla Prýtová.
   Hermiona se zhluboka nadechla, přiložila smyčec k houslím, ty si dala pod bradu a začalo to.
   V tu chvíli si každý zacpával uši a bolestně křivil obličej, protože Hermiona skřípala tak příšerně, že skoro až praskaly ušní bubínky. Studenti přímo ječeli z nepříjemných zvuků a to včetně Hermiony, která svůj koncert také nijak zvlášť neprožívala.
   Následně se objevila v kypré hlíně jakási světlá hlavička a hned nato, z květináče a hlíny puknutím vyskočil tvoreček. Tvarem vypadal jako přerostlý brambor, žádné kořeny, větve ani nohy. Zato měl lidský obličej, i když se spíš podobal domácímu skřítkovi. Liliputek se líně vznášel ve vzduchu a začal po chvilce áchat, jako když se unavený člověk ponoří do teplé koupele. Zanedlouho na to, když už vrzání Hermiony dosahovalo závratných výšin se brambora dala do zpěvu. Věřte mi nebo ne, ale ten Liliputek, ta divná brambora zpívala téměř stejně hlubokým a melodickým hlasem… asi jako Frank Sinatra a slastně se přitom vlnil ve vzduchu. Každý student se teď chlámal na celé kolo, když viděli, jak se brambora slastně vlní ve vzduchu a jde za vrzající Hermionou, která pozadu směřovala k Prýtové a k tomu vyschlému květináči.
   Liliputek v tu chvíli květináč postřehl a ladně se k němu snesl.
   „Klaním se dámy…“ pronesla brambora, neboli Liliputek neuvěřitelně hlubokým a pronikavým hlasem, s dalším ácháním se zaryl do vyschlé hlíny a pak s puknutím v ní zmizel až nebylo z něho vidět nic.
   Prýtová naštvaně vytrhla housle Hermioně z rukou a rychle přitom mrkala očima. „Říkala jsem, že stačí potichu fidlat, co jste to proboha dělala, vy jste nás snad chtěla zabít!“ štěkla na ní.
   Hermiona se nesměle uculila a vrátila se zpátky ke svým kamarádům, zatímco si Umbridgeová něco vzadu pilně psala do notýsku.
   „Takže… v případě, že by ještě nějakej chytrák… nebo chytračka, měli v plánu nás tady svým koncertem umučit k smrti, dávám vám svolení vzít si klapky na uši, které jsme používali při přesazování mandragór. Snad bych raději teď slyšela ten jejich zpěv.“
   Hermiona se znovu uculila a oba dva její kamarádi se taky usmívali.
   Po zbytek hodiny naštěstí nepadlo už ani jedno slovo o slečně Grangerové a tak podobně, protože Prýtová měla plné ruce práce s fidlajícími studenty. Jak vidno, každý Liliputek zpíval úplně jinak a když narazili na jednoho, co zpíval jako víly a každý chlapec se k němu hned začal přibližovat, profesorka Prýtová tu bramboru popadla a vlastnoručně jí vrazila do květináče.
   Na uši náročná dvouhodinovka skončila a každému ještě při obědě pískalo v jejich zmoženém sluchu. Oběd byl o poznání chudší a o mnoho jinačí než ty, na které tu byli zvyklí. Harry ale celou dobu oběda měl hlavu plnou podivně se vznášejícího prstenu mezi jeho prostředníčkem a malíčkem, kde mu ještě stále Ron nevyčaroval zpátky prst a také to doslovné prázdno v duši, na které když se soustředil, tak mu hned začalo být smutno. Jeho přátelé ho ale hned rozveselili nějakou hloupostí, které si vyváděli u stolu navzájem, takže jim za to byl vděčný. Stále se ale více a více jeho mysl stáčela k tomuto tématu a on pociťoval stále více úzkost v srdci.
   „Teda to byl vážně koncert, Hermiono,“ řehtal se Ron, když dojedli oběd.
   „Náhodou, alespoň jsem ukázala Umbridgeové, čeho je ta slečna Grangerová schopná,“ usmála se Hermiona.
   „To je jediný světlý bod, co jsem na tom tvém koncertu viděl,“ pousmál se Harry.
   „To tvé neslyšné hraní také nestálo za nic, vždyť ti ta brambora nadávala, ať hraješ hlasitěji,“ načertila se dobrácky Hermiona.
   „Myslím, že Ron ale bodoval nejvíc,“ usmál se Harry.
   „Chudák Liliputek,“ povzdychla se Hermiona.
   „Co se stalo?“ zeptala se Ginny.
   „Vrzal tak prkenně,“ vysvětlovala Hermiona. „že toho chudáka šťouchnul do oka a on celou zbylou hodinu probrečel na okraji květináče.“
   „Chudák, ty jsi ale surovec,“ pousmála se Ginny.
   „Jen se smějte,“ zakabonil se Ron.
   „Víte čeho se bojím?“ zeptal se všech Harry.
   „Čeho?“ odvětila hned Hermiona.
   „Víte přece, jakou teď máme hodinu,“ podotkl Harry.
   „OPČM, proč?“ divil se Ron.
   „Něco mi říká, že tam bude i Umbridgeová, nevím, nevím jestli se Lexter a ona vůbec můžou cítit, natož pak vidět.“
   Všichni si ta jeho slova uvědomili, zvláště pak potom, co jim řekl, že Umbridgeová je jedním z Voldemortovo nohsledů.
   „Myslíš si, že jí něco provede?“ napadlo Deana.
   „Mě spíš trápí, co provede ona jemu…“ přemýšlel Harry.
   „Lexter se v pohodě ubrání,“ odvětil Ron poklidně.
   „O to tady nejde blázínku,“ zarazila ho Hermiona. „jde o to, že ho může ze školy vyhodit.“
   Ron pochopil a také zvážněl.
   „Pamatujete si jak dopadl minulý rok?“ připomněl jim Harry. „Vyhodila Trelawneyovou a…“
   „A Hagrida,“ došlo Ronovi a hned stočil pohled k ustaranému Hagridovi, který se poprvé za ten dlouhý čas vážně o něčem bavil se Snapem. Oproti tomu Umbridgeová, která seděla na Brumbálovo křesle přesadila Lextera vedle sebe (McGonagallová, která tam seděla před tím očividně nenamítala) a o něčem se s ním usměvavě bavila.
   „Co když bude chtít Hagrida vylejt znovu?“ vyhrkl Neville.
   „To nesmíme dopustit,“ řekla rázně Hermiona. „musí to vypadat tak, že Hagrid je ten nejlepší učitel pod sluncem.“
   „Měli bychom už jít, Lexter už jde,“ oznámil jim Harry, protože všechny studenty musel doprovázet učitel (ovšem kromě Harryho z důvodu Felixe).
   Lexter si svolal celý šestý ročník Nebelvírských a Zmijozelských k sobě a čekal i na Harryho a jeho kamarády, kteří se k němu připojili hned v zápětí.
   Lexter se pak prodral až k Harrymu a jeho společníkům.
   „Poslyš Harry, za prvé, chtěl bych se ti strašně moc omluvit,“ začal Lexter. „Vím, že jsem ti lhal po celou tu dlouhou dobu, ale…“
   „Ehm, ehm.“ ozvalo se z konce řady. „Tak snad abychom šli,“ uculila se Umbridgeová.
   Lexter se ještě naposledy podíval na Harryho, ale pak se otočil a vedl třídu do hodiny Obrany proti černé magii.
   Trojice si zase sedla pospolu, jak to měli ve zvyku a Harry se hned postavil vedle Lexterova kabinetu, protože očekával, že bude zase vyučovat druhou, Nebelvírskou polovinu třídy.
   „Takže dobré ráno, studenti,“ pozdravil je poněkud nejistě Lexter.
   „Dobré ráno pane profesore,“ řekla třída sborově, samozřejmě až na vybrané Zmijozelské.
   „Myslím, že už je odpoledne,“ protrhl ticho písklavý hlásek zezadu místnosti. „Och, promiňte nechtěla jsem přerušovat vás poutavý výklad,“ uculila se Umbridgeová.
   „Máte vskutku pravdu, už je odpoledne… přesně jedna… nula… nula,“ řekl jí zcela neutrálním tónem.
   „Nula dva,“ odvětila se sametovým úsměvem, který jí Lexter ale neopětoval.
   Kdyby Harry teď viděl Lextera poprvé, myslel by si, že kvůli takovému nenávistnému pohledu, který teď má patřil rozhodně do Zmijozelu.
   „Ano… bez té přesnosti bychom se daleko opravdu nedostali, zvláště pak…“
   „Ehm, ehm!“ Lexter se zarazil, když Harry zase zakašlal, jako to má ve zvyku Umbridgeová a znovu se vzpamatoval.
   „Rád bych, aby má hodina už nebyla přerušována,“ řekl ledově Lexter.
   „Jsem si jistá, že to všichni studenti vzali na vědomí,“ uculila se Umbridgeová.
   Lexter chvíli nasupeně stál, Harry si mohl jen domyslet, co mohl vyčíst z mysli Umbridgeové, ovšem teď mu moc dobře chtěl dát vědět, aby nedělal žádnou ukvapenou chybu.
   Lexter nejspíš jeho výrazná podvědomá slova pochytil, protože se na něj zaraženě podíval a pak pomaličku přikývl.
   „Takže, v dnešní hodině jsem si řekl, že bychom probrali kouzlo, které na vás ctitelé černé magie velice často a velice rádi budou používat. Pochybuji, že jste jej už někde viděli, do té doby, než vám jej nepředvedl tady Harry v soubojnickém klubu… tady na Malfoyovi,“ řekl s kradmým posměškem na Malfoye, který se na něj tvářil jak nejledověji mohl. „Kouzlo se nazývá Symphusio a slouží k znehybnění protivníkovo končetin dotýkajících se povrchu jakékoliv země, zdi, či dokonce stropu. Je to zákeřné kouzlo, protože se jen velice těžko odbourává a jeho trvání je několik dní, proto kouzelníci, kterým se nedostalo pomoci, již nepřežili, zvláště pak bez vody. Kouzlo změní tělesnou stavbu vašich končetin tak, aby odpovídala chemické a atomární stavbě povrchu, jehož se protivník dotýká. Příklad by mohl Harry předvést na nějakém dobrovolníkovi… třeba ty Neville, nechceš?“ pousmál se Lexter.
   Neville zkřivil obličej do zděšení a zbrkle začal kroutit hlavou.
   „Nic to není, jen sem pojď,“ vyzval ho Lexter. „Ty to zvládneš Neville, tak pojď.“
   Neville se trochu opatrně zvedl a postavil se před katedru vedle Harryho. Harry se na něj dobrotivě usmál, věděl jak Neville tyhle pokusné chvíle prožívá, možná proto byl trochu jistější.
   „Do toho, Harry,“ vyzval se Lexter.
   Harry vytáhl hůlku, trochu poodstoupil od Nevilla a již s excelentně nacvičeným pohybem hůlky řekl: „Symphusio.
   V té chvíli Nevillovi přirostly nohy k zemi tak, jako kdyby se jeho chodidla napůl rozpustila. Samozřejmě ztratil rovnováhu a musel se opřít o tabuli, jenže i ruce k tabuli děsivě přirostly.
   Lexter s úsměvem mávl hůlkou a Neville rázem znovu stál volně na podlaze.
   „Sami vidíte, že v tom nic není, takže si jej můžeme vyzkoušet všichni a poté se hlavně naučíme obranu, proti takovému kouzlu, takže kdo…“
   „Ehm, ehm.
   „Na můj vkus jsme si dnes užili už dostatek kašle,“ odvětil Lexter, když se zezadu ozvalo zakašlání. „Takže, kdo to chce…“
   „Pokud vám to nevadí, pane profesore, ráda bych…“
   „Vadí, profesorko,“ zarazil jí Lexter. „Utvoříme dvojice a každý…“
   „Profesore Lextere, jako ředitel školy vás vyzývám, aby jste mi to vysvětil!“ zahřímal písklavý hlas zezadu místnosti.
   „Na kašel se berou Líziny chroptivky, jestli vám to není jasné, paní profesorko,“ odvětil stejně tak mile Lexter.
   „Jak to, že Potter je jeden z vyučujících?“ zeptala se Umbridgeová s předstíravým zděšením.
   „Není jedním z vyučujících, jmenoval jsem ho svým asistentem,“ prozradil Lexter.
   „To je ale úplně jedno, copak to nevíte?“ zeptala se Umbridgeová dotčeně. „Ten chlapec přece nemá právo vyučovat.“
   „On nevyučuje, pouze mi pomáhá,“ řekl klidně Lexter.
   „Je mi líto, ale to mi nestačí,“ řekla vtíravým tónem Umbridgeová. „Pokud chce být vaším asistentem, musí složit zkoušky,“ řekla a vstala, v zápětí přešla k Harrymu, Neville si raději hned běžel sednout, protože atmosféra tu začala houstnout.
   „Takže Pottere, uvidíme tedy, jak se dokážete bránit podvědomě vysloveným kouzlům, protože nebudete vědět, jaké co je,“ usmála se Umbridgeová a namířila svou krátkou hůlkou na Harryho.
   Ten trochu nejistě přešlápl a přelétl pohledem na Lextera, který se na něj klidně díval, avšak jednu ruku měl připravenou blízko své kapsy.
   „Až napočítám do tří,“ řekla Umbridgeová. „Raz… dva… čtyři!“
   Kouzla od obou vyletěla současně, i když Harry zprvu zaváhal kvůli té čtyřce na konci, ale to už se jejich kouzla srazila ve vzduchu a v mohutném záblesku zanikla.
   „Pomyslel bych si,“ ozval se Lexter klidně. „že člověk vašeho postavení již dokáže počítat do tří.“
   „Chlapec nemůže očekávat, že jeho nepřítel bude jako robot odpočítávat řádně,“ cekla poněkud nejistě Umbridgeová, když zjistila, že její kouzlo Harry hbitě odrazil. „Tak tedy znovu, tentokrát bez počítání.“
   To bylo těžší, Harry musí potichu vyslovit bleskurychle obranné, nebo útočné kouzlo, musí také počítat se skutečností, že kdyby kouzlo nebylo dostatečně prostorově široké, nesrazí se a dostane se až k němu.
   To už ale Umbridgeová znovu hbitě mávla a Harry její kouzlo na poslední chvíli centimetry před sebou odrazil, ovšem nepočítal s tím, že Umbridgeová vyšle v zápětí další, ale svou hubenou a hbitou postavou se mu stačil vyhnout.
   „To už stačí!“ zarazil je Lexter. „Harry vám dokázal, že může být přinejmenším můj pomocník.“
   „Ještě počkejte, profesore,“ zarazila jej Umbridgeová a hůlku si schovala do svých tlustých šatů. „Pane Pottere, co znamená kouzlo Loriantelius kontes ur artes?
   Harry v životě nic tak dlouhého neslyšel a poněkud nejistě se podíval na Lextera, který mu ale nemohl napovědět, protože Harry telepat nebyl.
   „Nevíte?“ uculila se Umbridgeová. „Nevadí, a co Infalia cardio mortis?
   „Nevím, něco se srdcem… umrtvení srdce?“ řekl zmateně Harry.
   „Jaká škoda,“ pousmála se Umbridgeová. „Je mi líto, pane profesore, ale tohle musí přestat, protože to jako nynější ředitel nestrpím. Váš minulý ředitel vám řekl, aby jste vyučoval tyto hodiny takzvaně podle…“ a posměškem dodala. „Brumbálovy armády, což je naprosto směšné, navíc se má dodržovat osnova striktně určená ministerstvem.
   Proto se prosím vraťme tam, kde jsme před necelým rokem skončili,“ pokračovala Umbridgeová, jako kdyby ona sama vyučovala, poklepala na tabuli, na které se rázem objevil vzorným písmem nápis:

Cíle výuky Obrany proti černé magii šestého ročníku:
1. Pochopení zásad obranných kouzel
2. Pochopení okolností a jejich identifikace
kvůli zvolení vhodného obraného kouzla
pro dannou příležitost
3. Vypracování vzniků, účelů, důsledků a vlastností
jenotlivých kouzel.
4. Vypracovat úvahu o přiměřeném používání obranných kouzel

   „Pokud jste si pane profesore nevšiml, tyto učební osnovy byly pro šestý ročník navrženy a podrobněji rozepsány už na začátku školního roku,“ pokračovala Umbridgeová. „Jako ředitel mám na starost vzdělání místních studentů a absolutně nestrpím, aby jste mrhal čas jakýmisi praktickými žvásty, máváním hůlek a podobně. Tak prosím… do práce,“ mávala Umbridgeová radostně ručičkami jako na stádo hus. „a vy pane Pottere se laskavě vraťte zpátky na své místo,“ řekla Harrymu s medově a v zápětí už seděla se svým typickým úsměvem v rohu místnosti.
   „Tak tedy dobrá,“ řekl Lexter s kamenným výrazem a vzal si jednu knihu z přihrádky. „Jelikož nikdo nemá knihu Teorie obranných kouzel od Wilberta Šmírala, bude nám muset stačit pro naši teoretickou hodinu pouze jedna… popřípadě vám tu vaší mohou rodiče poslat poštou, když je o to slušně požádáte,“ řekl Lexter třídě.
   „On nikdo nemá tu výtečnou učebnici?“ zhrozila se Umbridgeová, téměř až přehnaně.
   „Ne, paní profesorko, všichni totiž nesdílíme váš názor o této knize… takže jsme na straně čtyři sta osmdesát tři, kapitola třicátá druhá, identifikace společensky nevhodných obranných kouzel,“ řekl Lexter rozladěně, zato Umbridgeová se culila na celou nadmíru znuděnou třídu, jako kdyby právě přijel cirkus a zapisovala si hbitě do svého růžového převoněného zápisníku, který se hned poté zakuckal.
   Celou první hodinu jim Lexter předčítal, později jim na pokyn Wilberta Šmírala promítal různé druhy společenských sešlostí, aby studenti věděli, které z nich jsou nevhodná pro ta a ta kouzla.
   Zkrátka Harry si musel notnou dobu přidržovat hlavu, aby neusnul. Snad jedině Hermiona neměla tak zkaženou náladu, i když jí dosavadní Obrana proti černé magii, kterou vyučoval profesor Lexter bavila.
   Dvouhodinovka Obrany proti černé magii skončila a ospalá třída se vyploužila ven. Záhy už šlapali po mokré trávě k Hagridovu srubu na hodinu Péče o kouzelné tvory, vlahý studený březnový vítr jejich ospalé tváře trochu probudil a tak začali sborově nadávat na Umbridgeovou, což jim alespoň trochu zlepšovalo náladu a užívali si chvil, kdy jí neměli na očích.
   „Zdravím vás všechny!“ zvolal Hagrid, který tam na ně už čekal. Tentokrát mu odpovědělo více studentů, protože s Hagridem byli Nebelvírští studenti spojení s Mrzimorskými. „Poněvadž dneska nemáme v plánu návštěvu u Drápa, budeme se věnovat výuce. Dneska máme na programu tvory ménem Dlaždičouni, takže poďte za mnou.“
   Třída se zase jako vždy vydala za učitelem, ať je vedl kamkoliv. Prošli kolem jeho srubu kde uviděli čerstvě zasetou hlínu, ať už tam Hagrid zasadil cokoliv.
   Šli ještě kousek dál, až došli téměř až k ohradě se Zlaťákem, kterého odsud viděli z dálky. Postavili se před jakousi zoranou půdu plnou děr, ze které se ozývali něčí hlasy. Harrymu to hned přišlo divné,  díry v zemi a hlasy?
   Hagrid se znovu na všechny otočil a počkal až přijdou všichni.
   „Tihleti malý lumpové se vám budou líbit, to vám garantuju,“ řekl a zamnul si ruce. Pak přešel pomaličku po půdě s dírami až došel k jedné, ze které se nejsilněji ozývaly jakési hlasy. Začal trošičku šátrat rukou po zemi, jako kdyby napodoboval ťapání malého tvora a kroužil s rukou stále podél díry.
   V tom se všichni lekli, z díry vylétlo něco tvaru přerostlé fretky a ohnalo se to po Hagridově ruce, ten jej ale bleskurychle chytil a zvedl do výšky.
   „Pitomče! Idiote! Hlupáku! Chcípáku! Držgrešle! Pometlo! Opuchlá šlupko!“ tvor řval lidskou řečí další a další nadávky a všichni studenti se nevěřícně smáli tomu, co to z té malé fretky leze za nadávky.
   „Tak tohle je Dlaždičoun!“ zvolal Hagrid a podržel tvora ve vzduchu. „Jakmile ho jednou pustíte, už ho nechytíte, leda tak druhej den, kdy se znovu nachytá na tenhle trik,“ pokračoval Hagrid s výkladem.
   „Obludo! Mizero! Tlamo! Bídáku! Darebáku! Grázle!“ řval Dlaždičoun a Hagrid jej musel překřikovat.
   „Musim ho držet až do zbytku hodiny, jinak by to ten mizera vyslepičil i ostatním…, takže všichni k nějaký díře, ze který se vozejvají hlasy a napodobujte ťapání zahradních trpaslíků!“
   Všichni studenti nejistě přešli k děrám a pobaveně se po sobě rozhlíželi, když prsty ťukali na jejich vchody.
   „Až nějakej ten mizera vyběhne, nebojte se ho chytit… má vostrý zuby, ale nekouše… teda většinou ne,“ dodal ještě potichu. „Loví trpaslíky, krtky, rejsky i myši a další zahradní škůdce, proto je i přes svojí zvláštnost vulgarity voblíbenej.“
   Hermiona zděšeně ucukla, když jeden jí vystartoval přímo po ruce a záhy jako žížnivá čára byl fuč.
   „Teda ty seš padavka,“ řekl Ron posměšně. „Teď už v tý díře žádného nemáš.“
   „Mluv sám za sebe…“ odvětila Hermiona a začala se usmívat.
   „Opovaž se mě zaseééééé!“ Ron zaječel a zvedl ruku do vzduchu, do rukávu měl zakouslého vzteklého Dlaždičouna, který sebou mrskal jako pominutý.
   „Dobrá práce Rone!“ zvolal Hagrid.
   Dlaždičoun se pustil rukávu a zhnuseně prskal.
   „Všivej! Smradlavej… ťulpas!“ křičel na Rona, když utíkal pryč. „trumbera, blbec, sviňák, pako…“
   „Teda ty Dlaždičouni se mi začínají líbit,“ pousmál se Ron.
   „Ještě zapomněl říct, že jsi nemehlo!“ uculila se Hermiona.
   „Nápodobně,“ odvětil Ron a utřel si uslintaný rukáv o její hábit.
   Harry se taky usmíval, ohlédl se ke své díře, ale v tom se ozval poplašený křik. Harry se znovu ohlédl a koukal z deseti centimetrů do očí Gryfa.
   Rychle ucukl, jak se Zlaťáka lekl a dopadl na záda na zem.
   „Zlaťáku, co to tu děláš?“ zaječel Hagrid.
   Ale to už se Gryf přiblížil až k Harrymu a pohlédl mu do očí. Harry cítil jeho pohled a v tu ránu od něj nemohl ten svůj odtrhnout, ale tentokrát ho ten pohled přímo nervově vysiloval, bylo to jako kdyby koukal na samotného vraha svých rodičů, něco co nemohl překousnout, ale zvláštní bylo, že snad i cítil, co se mu ten tvor snažil říct.
   „Musel jsem!“ křikl Harry. „Proto jsem nepřišel… změnil jsem se v Pegase!“
   Gryf zvrátil hlavu a hned na to se rozeřval svým pronikavým písklavým hlasem přímo na Harryho, až všem zaléhaly uši. Dupnul mohutně do země, až odhrnul několik desítek centimetrů tlustou vrstvu hlíny, z níž okamžitě začali utíkat nadávající Dlaždičouni, ale to se Gryf pořád ještě nezastavil.
   „Zlaťáku, vokamžitě se vrať, slyšíš!“ křičel Hagrid.
   Gryf však znovu zvrátil hlavu a zase se rozeřval přímo do Harryho tváře, Harry v tu chvíli cítil učiněný stesk a psychickou bolest, kterou mu tvor způsoboval, znovu začal brečet a kryl se před ukřičenou Gryfovo hlavou jak jen mohl.
   „Promiň!“ křičel Harry.
   V tu chvíli jako když utne, Gryf přestal náhle pískat svým pronikavým orlím hlasem, naposledy ještě pohlédnul do Harryho uslzené tváře a začal se otáčet k odchodu… Prásk!
   V tu chvíli se svalil k zemi, až celá zaduněla a Harry přes jeho zavalité okřídlené tělo mohl zahlédnout přicházející rozzuřenou Umbridgeovou s hůlkou v ruce.
   „CO TO KRUCINÁL MĚLO ZNAMENAT?“ křičela Umbridgeová na celé kolo. „JAK SI DOVOLUJETE STUDENTY VYSTAVIT TAKOVÉMU NEBEZPEČÍ!“
   „Ujišťuji vás, že už se to víckrát nestane,“ řekl Hagrid a pomáhal Harrymu na nohy.
   „Přesně tak!“ křikla Umbridgeová. „Máte pravdu, víckrát se to nestane, protože vy už víckrát učit nebudete!“
   Všichni se teď zarazili, nejvíc však Hagrid, který se překvapeně podíval na Umbridgeovou.
   „To má jako znamenat co?“ vyštěkl na ní Hagrid.
   „Vy jste asi ještě nikdy nedostal padáka, že Hagride?“ uculila se Umbridgeová.
   „Přesně tak!“ zařval Hagrid, až Umbridgeové nadskočila mašle, kterou si vzala na ven. „Protože týhle škole řediteloval někdo a ne taková nula jako vy!“
   „Hagride.“ pípla potichu Hermiona.
   „Nejste nic jiného, než prachsprostá lhářka, přetvářka a podvodnice, kerá je už vod začátku spřažená s tim zlosynem!“ zahřímal Hagrid.
   Umbridgeová napjala hruď, ale pak se uklidnila a znovu se usmála svým typickým způsobem.
   „Nebo jinak,“ dodala. „Zůstanete v Bradavicích…“ Hagrid spokojeně kývl hlavou. „jako student.“
   To se na ní Hagrid podíval jako tehdy na Huňáče.
   „Cože?“ vykřikl.
   „Slyšela jsem, že jste byl ze školy vyhoštěn v šestém ročníku… to se nám to hodí, že ano?“ usmála se. „A protože jste ještě dosud nedodělal docházku, budu brát vaši odpověď jako kladnou…“
   „To jen přes mou…“
   „Slyšela jsem…“ zarazila ho Umbridgeová a přistoupila se svou jednou tak menší postavou k poloobrovi. „že… jistý… váš přítel zavedl studenty kamsi hluboko do Zapovězeného lesa až do… jak se tomu říká… Zmijozelova spolku… neslyšel jste o tom svém kamarádovi?“
   Hagrid zatínal vztekle pěsti a pěnil vzteky.
   „Já ano…“ uculila se Umbridgeová. „a garantuji vám,“ dodala ještě s větším úsměvem. „že kdyby se to provalilo, šel by si ten váš přítel odsedět notnou řádku hodin v… řekněme Azkabanském vězení… mimochodem víte, že jsem Azkaban dokázala dát do pořádku a že tam teď platí pravidla?“
   Harry, Hermiona a Ron moc dobře věděli význam a dopad těhle slov a také věděli, že Hagrid by klidně skočil i do ohně, než aby se vracel do Azkabanu.
   „Beru to jako ano,“ hlesla neslyšně Umbridgeová. „Vaše dnešní hodina se rozpouští, další bude vést profesorka Červotočková… a pan Potter vám přenechá jistě velice rád své lůžko, sám bude přemístěn do jiné ložnice, hned na to dohlédnu.“
   Následně se otočila a spokojeně odcházela. Pak se však ještě zarazila a dodala. „Mimochodem, ten tvor bude odteď pevně přivázaný, doufám, že si rozumíme, Hagride… máte povolení ho občas odvázat, aby se mohl trochu pod dozorem ostatních proběhnout… to je vše… a navíc ten váš přerostlý bráška ať se už na pozemcích školy ani neukáže, rozumíte?“
   S těmito slovy zmizela v dálce, jen se ještě potutelně uculila na Felixe.
   „Harry, seš v pořádku?“ strachoval se Hagrid.
   „Ale jo,“ řekl Harry. „On by mi nic neudělal… teda alespoň myslím.“.
   „Myslíš to vážně s tím učením, Hagride?“ zeptal se Neville.
   „Nic jinýho mi nezbejvá…“ řekl Hagrid a přejel pohledy vykulené třídy. „Na tom… no… na tom kamarádovi mi moc záleží a já ho nechci zradit, nějak to spolu holt musíme vydržet.“
   „Je to ta největší mrcha, jakou jsem kdy viděl,“ cekl naštvaně Ron.
   Trojice se s Hagridem vydala do jeho srubu, kde je zahřál teplým čajem a i když to nedával najevo, bylo na něm vidět, jak je vzteklý, že ze sebe bude muset dělat pitomce před ostatními profesory. Byl ale rád, že Harry, Ron a Hermiona byli s ním a podporovali ho, teď, když tu není Brumbál to opravdu potřeboval.
   Kolem šesté hodiny se po Bradavicích rozlehl posílený hlas Umbridgeové, který všechny studenty a profesory svolával na večeři, která byla mimořádně dřív.
   Hagrid si naštěstí ještě mohl sednout k profesorskému stolu, horší ale bylo, že už nemohl dávat ani strhávat trestné body a co víc, Malfoy, který se mu snažil stále posmívat byl prefekt, takže on sám mu mohl nějaké ty body strhnout, tudíž i samotnému Nebelvíru.
   Trojice se celá ustaraná sedla k Nebelvírskému stolu a všichni hleděli na prázdné talíře před sebou, dokud do Velké síně nevstoupila Umbridgeová, která se nesla celou halou jako královna Alžběta.
   Následně se usadila na Brumbálovo křeslo a aniž by se zabývala tím, že by měla u výkladu stát, spustila.
   „Milí studenti. Na přání rodičů, rozkazů ministerstva a z dohodnutí zde ve škole se tímto dnem jisté věci změní…, dovoluji si říci, k lepšímu. Zákony, zákazy a předpisy na této škole se staly poněkud laxní, proto ke změnám dochází, dále pak proto, že se ředitelského postu ujal konečně někdo, kdo nemá v hlavě zpřeházená kolečka.
   V prvé řadě,“ pokračovala a ohlédla se kolem sebe. „profesorové Rubeus Hagrid a Sibila Trelawneyová dostali tímto dnem výpověď a již nadále nebudou ve škole nikdy vyučovat. Rubeus Hagrid se připojí ke školní docházce v Nebelvíru, kam ho před více než padesáti lety Moudrý klobouk zařadil. Také celý učební plán se z rozkazů ministerstva mění, rodiče po vysvětlení, že tak činíme z hrozby Pána zla, s námi více, než dosti souhlasí. Dále zákaz vycházení a povinná večerka je již od osmi hodin večer, po této době již nikdo nesmí být přítomen ve Společenské místnosti a už vůbec ne nikde jinde v hradu, než ve svých ložnicích. Neuposlechnutí se trestá sražením třiceti bodů patřičné koleji, do které je student zařazen. Dále mají studenti zakázáno chodit ven v jakékoliv době dne, mimo 15:0018:00, o víkendech 13:0018:00 a pokud v této době bude někdo chtít přece jenom jít ven, bude muset požádat příslušnou stráž, která je ven doprovodí a také musí udat důvod vycházky. Pohybování po škole samostatně je i nadále zakázáno, všichni musí mít sebou alespoň jednoho hlídače přiděleného do Bradavic. Každé další vycházky ven mimo vymezenou dobu musí mít mé doslovné i písemné povolení.
   Také se zavádějí opatření z minulého roku, kromě toho, že časopis Jinotaj je znovu volně dostupný. Přesně jejich znění bude vyvěšeno ve Vstupní síni. Pak také každé kouzlení mimo prostory učeben je bez svolení hlídače, nebo mé vlastní osoby, či někoho z profesorů, zakázáno. Jídla se tímto dnem budou podávat zdravější a výživnější, dále je zakázáno létání na koštěti nad školními pozemky, ruší se i famfrpálové tréninky…“
   Po téhle větě se všichni začali zděšeně bavit, a Ginny jako kapitánka Nebelvírského mužstva by si nejraději pořádně propláchla uši, aby si byla jistá, že slyšela dobře.
   „Ano přesně tak, můžete být rádi, že jsme vám v této nebezpečné době nezakázali samotné zápasy,“ řekla přísně Umbridgeová. „Každé přátelení mezi studenty, zvláště pak opačného pohlaví, bude velice přísně pozorováno z hlediska bezpečnosti, každá taková skupinka bude nejméně jednou zavolána k průzkumu. V poslední řadě, čímž už se blížím ke konci, dále upozorňuji, že každý dopis bude z hlediska bezpečnosti kontrolován a jakékoli kouzlo, které bude obsahovat se zničí, nebo se samotný dopis nedoručí vůbec, prosím, aby jste toto oznámili ve svých vzkazech rodičům.
   Tím končím svůj zahajovací proslov, celé znění pravidel a nařízení bude, jak jsem se již zmiňovala, vyvěšeno ve Vstupní síni. Přeji všem studentům úspěšné a radostné studium,“ zakončila to usměvavě a spokojeně sama se sebou, všichni studenti však teď vedli mezi sebou zděšené a neuvěřitelné rozhovory.
   „To se mi snad zdá… tak smíme tady vůbec něco?“ zeptal se Ron sarkasticky.
   „Myslím, že to přehání,“ řekla Hermiona naštvaně.
   „Přehání?“ zhrozil se Ron. „Tohle je vězení, jsme tu zavření… to… to vydatnější jídlo nejspíš znamená něco jako vězeňská strava, takže můžeme očekávat, že tu budeme jak králíci chroupat trávu a plevel a to nemluvím o famfrpálu.“
   „Co ty na to Harry?“ zeptala se zděšeně Hermiona.
   „Musím si promluvit s Lexterem, za chvilku bude večerka a my nestihneme nitroobranu,“ řekl Harry a naštěstí zrovna pochytil Lexterův pohled a naznačil mu, že se setkají v Komnatě nejvyšší potřeby.
   Následně vyšel z Velké síně s Felixem po boku, ten se stále obezřetně rozhlížel kolem sebe, jestli na něj Umbridgeová znovu nevystartuje.
   Nakonec došli až ke Komnatě nejvyšší potřeby a záhy se ukázal i Lexter, se kterým Harry vešel dovnitř.
   „Teda… začíná pěkně zhurta,“ protrhl Harry ticho.
   „To je slabé slovo,“ řekl Lexter neslyšně.
   „Proč jste mi neřekl o tom kameni?“ zeptal se Harry.
   „Nechtěl jsem… aby ses o něj začal zajímat,“ začal Lexter a postavil se na místo s pevným povrchem. „Tvá zvědavost tě už párkrát vypekla, nemám pravdu?“
   „Co je to za kámen?“ pokračoval Harry s otázkami.
   „To ti říct nechci, moc dobře už víš, že se nazývá Kámen Znovuzrození a víc ti už nemám co říct, Harry,“ řekl Lexter rozhodně.
   Harry se beznadějně otočil k polstrované zdi a začal o ní zmučeně bouchat hlavou, jako kdyby tím chtěl vypudit všechny zlé myšlenky.
   „Nechceš se věnovat Nitroobraně?“ protrhl Lexter napjaté ticho.
   „Jste ještě pořád můj přítel?“ zeptal se Harry.
   „Zcela jistě, Harry,“ řekl pevně Lexter.
   Harry se na něj otočil a pohlédl mu do očí jak nejpevněji mohl.
   „Právě teď se mi znovu zhroutil svět pod nohama, ztratilo se mi něco, na co si ani nepamatuju, ale bylo to něco důležitého, bez čeho se cítím jako bez těla a bez duše. Já… já chci… já… potřebuju vaši upřímnost… lhal jste mi celé ty tři měsíce, nebo kolik. Kvůli tomu vzniklo tolik nebezpečí, tolikrát jsem chyboval… řekněte mi, co je to za kámen, nebo to nedopadne dobře.“
   Lexter se zhluboka nadechl a odvrátil pohled, což už hodně dlouho neudělal, většinou to bylo naopak.
   „Harry, já… ta informace je neuvěřitelně tajná a i sám Brumbál nechtěl, abych se ti o něm, pokud možno, svěřoval. Chci abys mi důvěřoval… ten kámen je… je… tak dobrá, je to pravý opak Kamene Mudrců…“ Lexter se odmlčel a pak rozhodil ruce, sesul se na polstrovanou zemi a opřel se o zeď. „Nicolas Flamel se před asi šesti sty lety stal ředitelem Bradavic a dozvěděl se to, co je napsáno v Černé kronice. Máme neobyčejné štěstí, že Denní věštec nevyzradil úplně všechno, ani já sám to nevím a nechci vědět. Vím jen o dvou bájných dědicích, kteří se měli v budoucnu utkat. Jenže Nicolas Flamel si jako první člověk po přečtení těch řádek uvědomil tu strašlivou a přímo nebezpečnou skutečnost… slabinu celé té věštby a všeho toho kolem.“
   „Co?“ zeptal se dychtivě Harry.
   „Uvědomil si, že by se mohli dědicové časově minout,“ řekl Lexter a Harrymu trochu svitlo. „On sám byl velice zdatným alchymistou, proto se okamžitě dal do výroby něčeho, co mělo zajistit dědici prodloužení života, alespoň o pár desítek či stovek let. Ovšem ani on nebyl tak pošetilý, aby usiloval o něco, co dá člověku nesmrtelnost. Vyrobil tedy na stará kolena Kámen mudrců a jako jediný strážce tajemství, spolu se střídajícími se řediteli, prodlužoval stále dál a dál svůj život a život své manželky elixírem života vyrobeného z Kamene mudrců.
   Tak jako normální člověk, i na něho a jeho manželku začaly postupem času doléhat jakési zvláštní pocity… že už je člověk dlouho na světě a tak… nikdy jsem tomu nerozuměl. Vím jen, že když se zrodil Voldemort a už se vědělo, že dědic dobra se narodí později, nebyl elixír života už k ničemu. Avšak on kámen nechtěl zničit a stále si ho se svou ženou bral dál a dál…
   Ovšem nebyl to až zase tak pošetilý muž, věděl moc dobře, že by někdo mohl zneužít Kámen mudrců a dál na něm pracovat, věděl že dosáhnout nesmrtelnosti je možné… to proto poté vyrobil…“
   „Kámen znovuzrození,“ doplnil Harry. „Kdyby někdo zlý z Kamene mudrců nabyl nesmrtelnost, tenhle by mu tu moc vysál.“
   „Problém je, že má schopnost vysát i spoustu jiných věcí…“ řekl Lexter a podíval se Harrymu do očí. „má moc vysát i ochranu, kterou ti Lily darovala… proto jsme o něj tak bojovali a drželi to v tajnosti, nechtěli jsme, aby ses o to zajímal, protože jakmile ses o něco takového opravdu začal zajímat, zatím vždycky to dopadlo špatně…
   A zase jsi mě přemluvil,“ povzdychl si Lexter. „Jestli se ti něco stane, tak si to neodpustím.“
   „Děkuju…“ řekl Harry. „a odpouštím vám vaše klamání.“
   Lexter se na něj podíval a pousmál se.
   „Kdybys jen nebyl tak zatraceně hodnej,“ povzdechl si a stoupnul si zpátky na nohy. „A teď už do práce.“
   Harry poněkud neochotně se postavil před Lextera, hůlku už automaticky schoval a zavřel oči.
   „Takže ti teď očistím mysl,“ řekl Lexter a vztáhl k němu ruku. „Uvolni se a shoď ze sebe veškerá tíživá břemena, veškeré myšlenky a pocity, oprosti se od všeho, co by tě zatěžovalo… nikdo tu není… všude je klid a ticho… tvá mysl je uvolněná a klidná… Prásk!
   Harry ležel na zemi a mnul si drtivě čelo.
   „Harry, co se děje?“ vykřikl Lexter a sklonil se nad ním.
   „To je on!“ křikl Harry a ztrácel pojem o místnosti.
   „Jak jsem tě to učil Harry, teď nebo nikdy, pekelně se soustřeď!“ křikl na něj Lexter, ale další jeho slova už neslyšel.
   Viděl před sebou jen tmu a uprostřed ní obrovská hadí plamenná hlava s dvěma červenýma kočičíma očima, které planuly do prostoru.
   Harry cítil neuvěřitelnou bolest v jizvě, vlastně ani necítil, že nějakou jizvu má, prostě cítil jak se mu snaží Voldemort dostat do mysli… nebo ne? Proč se Harry dokáže v klidu bránit, zatím se nedostal k ani jedné jeho myšlence, ale stále mu způsoboval palčivou a drtivou bolest.
   Tady něco nesedělo, něco se děje, Voldemort když chce, tak jedná.
   Harry zatnul zuby a rozeřval se v tomhle světě na celé kolo, vlastně ani sám sebe neviděl, neviděl nic, jen prostě v tu chvíli přestal myslet na jakékoliv Voldemortovo plány, problémy a úzkost, měl v očích jediný plamenný cíl tvaru hadí hlavy a tam teď směřoval jako nezadržitelný blesk.
   Nemilosrdně se blížil po té pomyslné dálnici ohně až k té obrovské hadí hlavě, která mu každým krokem způsobovala větší a větší bolest. To ho však nezastavilo, měl v sobě tolik odhodlanosti, co zažil před několika dny v těle Pegase na nose obrovské sochy trpaslíka v Bulharsku.
   Šel dál a dál a doslova válcoval Voldemortovo obranu mysli, až najednou se zarazil, had začal působit přímo příšernou palčivou bolest a rozeřval se na celé kolo, stejně jako Harry, který byl už natolik psychicky vysílen, že jeho nepnuté tělo už necítilo jakoukoliv bolest, zemskou tíži i jakékoliv zábrany, právě v tu chvíli dostal chlapec takovou vůli do své mysli, s jakou nepočítal ani samotný Pán zla.
   Jedním trhnutím se probojoval skrz a začal vidět nejasné obrazy, nějaký muž stál u zdi a mluvil hadím jazykem… to je Voldemort! Říká něco jako…
   „Potter nacv…uje Nitroob…anu…v Komnatě nejvy…í pot…eby… je tam i Le…ter… musíš ho za…avit!“
   Harry pochopil ta slova a bylo více než jasné, kdo měl v Bradavicích takové přímé spojení s Voldemortem. Urychleně chtěl vycouvat, ale nešlo to. Takzvaně se zašprajcl, Voldemort ho tentokrát držel ve své vlastní mysli. To nečekal, nevěděl, že bude muset bojovat i proto, aby se dostal ven z nepřítelovo mysli, nemohl nic dělat, vlastně ani nevěděl co dělat, začal propadat panice a snažil se něco vymyslet, jakkoliv působit na Voldemorta, porazit jej, něco mu udělat ale…
   V tom se všude kolem rozlehl hrozivý smích, kolem se míhaly plameny a obrazy, smích však byl nejvýraznější, byl to ledový a chladný smích, neuvěřitelně zlého člověka, už byl v tom spojení několik minut, když…
   V té chvíli ucítil měkkou podlahu pod sebou, otevřel uslzené oči a spatřil dveře do Komnaty nejvyšší potřeby, kde právě stála Umbridgeová a suverénně se na ně usmívala.
   „Harry, jseš v pořádku?“ zeptal se ho Lexter, jehož přítomnost si Harry všiml až teď.
   „Dostal jsem se do jeho mysli, chtěl jsem vás upozornit…“
   „Do jeho mysli by ses nikdy nedostal, to on tě do ní vpustil,“ vyprskla Umbridgeová a práskla za sebou dveřmi. „Takže tady nás nikdo neslyší,“ řekla a pousmála se. Obcházela si dvojici na zemi jako lev obchází zraněnou antilopu. „Je mi to velice líto, ale tuto vaší činnost vám budu muset zakázat, pánové.“
   „Harry už nepotřebuje učit,“ řekl Lexter. „ubrání se proniknutí kdykoliv se mu zachce.“
   Umbridgeová se hlasitě zasmála na celé kolo a dávala si na čas.
   „Myslíš si Lextere, že takovej spratek jako je Potter dokáže Pánovi všeho zla konkurovat?“ zeptala se posměšně.
   „Ne… to si nemyslím,“ odvětil klidně Lexter. „Konkurovat ne, on ho může porazit.“
   Umbridgeové rázem zmrzl úsměv na rtu a rázně ukázala Harrymu ukazováčkem na dveře.
   „Ať už tě tu ani jednou nevidím, jinak si mě nepřej,“ sykla na něj a nespouštěla pohled z Lextera.
   „Dobrá práce, Harry,“ pousmál se Lexter a poplácal ho po zádech. „Teď si běž odpočinout, uvidíme se zítra.“
   „Měl by sis pospíšit, za chvíli bude večerka… a netrapte se tím, že tam na vás nečeká Felix, uvidíte ho zase zítra, dnes jděte do své koleje sám,“ dodala ještě Umbridgeová a stále nenávistně hleděla na Lextera.
   Harry už byl v dalším okamžiku pryč ze dveří a vykračoval ven potemnělou studenou chodbou, kde jen sem tam bylo slyšet zahoukání sovy, nebo zavytí psa, či nedej bože vlkodlaka.
   Vlastně se ani pořádně nestačil uklidnit a už se mu za zády ozval další hlas, když vycházel schody ke své koleji.
   „Harry?“
   Otočil se a pátravě hleděl do tmy, tenhle hlas mu byl povědomý. „To jsi zase ty?“ zeptal se Harry, když uviděl Cho, která vyšla ven ze stínu.
   „Jseš v pořádku, slyšela jsem o tom, co se stalo odpoledne na…“
   „Jsem v pořádku, stačí?“ řekl Harry a začala mu brnět hlava, dalšího člověka, co se o něj obává by už vážně nepřežil.
   „Vzpomněl sis na něco?“ zeptala se zase, když se Harry chystal k odchodu.
   „A na co jako?“ vyprskl Harry rozladěně.
   „No třeba na mě… nebo na něco, co jsme pro…“
   „NE!“ křikl Harry, když ho příšerně rozbolela hlava. „Já tě neznám, nikdy jsem tě neviděl, tak za mnou pořád nelez a dej mi pokoj!“
   „Harry, ale to jsem já, Cho!“ křičela na něj, když se zase otočil.
   „Dej už mi pokoj!“ křikl Harry.
   „Nedám, musíš si vzpomenout!“ opětovala mu to úzkostlivým křikem.
   „Já… jsem… tě… nikdy… neviděl!“ řekl jí pomalu a nenávistně, protože už opravdu nemohl, navíc mu hlava třeštila o to víc, když před chvilkou musel bojovat se samotným Voldemortem.
   „Harry, prosím tebe, vzpomeň si!“ žadonila stále dál.
   „Nech mě být, rozumíš!“ křikl Harry.
   „Harry stůj!“ zakřičela a postavila se mu do cesty. „Já to bez tebe nevydržím, prosím, tak si už krucinál vzpomeň!“
   „Uhni mi z cesty,“ zapěnil Harry.
   „Vzpomeň si, no tak!“ žadonila mu do očí.
   „UHNI!“ zakřičel Harry.
   „Neuhnu, já tě miluju Harry, miluju!“
   Harry jí surově odstrčil na zábradlí a téměř se chystal se rozmáchnout.
   „Zato já tě nenávidím a budu tě nenávidět pořád dál, dej mi už pokoj a už za mnou nelez!“ zařval jí do ucha, až začala slzet.
   „Harry.“ šeptla.
   Ale to už se chlapec otočil a nechal jí uplakanou klečet u zábradlí a hlasitě vzlykat.
   Harryho zuřivost nemohla dostat vyšších obrátek.
   „Pottere?“ vyštěkl mu hlas za zády.
   Harry se nenávistně ohlédl a podíval se za sebe. Vyšlapoval k němu Snape a jedovatě na něj hleděl. „Ano, pane profesore?“
   „Chtěl jsem vám jen připomenout,“ začal říkat chladně a prohlížel si ho jako sluhu. „že váš školní trest se koná desátého dubna v sedm hodin večer u mne v kabinetě.“
   „Děkuju,“ procedil skrz zatnuté zuby Harry a pokračoval dál směrem k Nebelvírské společenské místnosti.
   „Mimochodem, strhávám vám třicet bodů, jste venku po večerce,“ řekl mu za zády Snape.
   „Já jsem byl na té zpropadené Nitroobraně!“ vypěnil Harry.
   „Ale nemáte sebou doprovod,“ zakončil to ledabyle Snape, ušklíbl se a vytratil se mu z očí.
   Harry celou cestu až nahoru si drtil navztekaně pěsti. Jediné, co cítil byl nemilosrdný hněv a úzkost zároveň. Na Buclatou dámu by si nejraději vylil svůj vztek, ale něco uvnitř ho zadrželo a tak jen prošel dál do prázdné společenské místnosti, kde našel vzkaz psaný Hermioniným rukopisem:

Vzkaz v ložnici
_text

   To se mu snad zdá, navíc ho ještě opravdu vykopli z jeho vlastní ložnice. Vešel tedy ke schodišti k chlapeckým ložnicím a vpadl hned do té první v přízemí.
   Na rozdíl od ostatních se lišila jen v tom, že měla jednu postel, která byla identická s tou, na kterou byl zvyklý u Dursleyových a to, že mu takovouhle vzpomínku přivolává, ho skutečně příliš nenadchlo.
   Utahaně se posadil vedle svého kufru a Kulového blesku, divil se, že mu ho Umbridgeová už dávno nesebrala… převlékl se do pyžama a ještě na chviličku se smutně díval z osamělé a smutné ložnice ven z okna.
   Viděl, jak jakási malá postavička oslovuje u vchodu do Bradavic ty podivné zahalené tuláky a jak nějaké dokonce pouští dovnitř. Moc dobře věděl, co to znamená, teď už se v Bradavicích tak bezpečně necítil, co ale nechápal bylo, že z komínu Hagridova srubu se zase kouřilo a v okně byly vidět stíny dvou postav.
   Pak už ale padl vyčerpaně na postel, pro tenhle den už měl novinek až dost a nechtěl už zažít nic dalšího a už vůbec ne další starosti.
   Na nějakou hádku, kterou před chvilkou měl s jakousi dívkou, už dávno zapomněl a zanedlouho se mu v té zasmušilé a pochmurné osamocené ložnici zavřely oči a on celý unavený usnul spánkem líbezným.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: