Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-17 | Čteno 2930x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 60.


Vztahová poradna

Člověk by si řekl, že život není ani trochu spravedlivý. Když už se konečně všechno dá do pořádku, každému je prima… ozve se jedno letmé zaklepání na stěnu rakve a celý váš život se změní v jedno velké peklo.
   Tak něco takového se stalo našemu mladému kouzelníkovi, který se právě ráno probouzel v osamocené ložnici. Vlastně se mu ani nechtělo vstávat a přál by si, aby všechno, co včerejší den zažil, byl jen pouhý sen. Avšak vtrhnutí jeho přátel do ložnice ho hned vrátilo do reality.
   Pověděl jim všechno, co se včerejší večer stalo, i to, že jim Umbridgeová zakázala dále cvičit Nitroobranu. Hermiona zase prozradila Harrymu, že Felix ho večer nedoprovázel z důvodu, že mu Umbridgeová sebrala Huňáče a zakázala mu ho mít ve škole, což Harryho vztek k té proradné babě vůbec neuklidnilo.
   Středeční den proběhl na rozdíl od toho včerejšího o mnoho klidněji, pokud člověk ovšem nepočítá přítomnost Umbridgeové na téměř každé hodině a její kradmé ehm, ehm se stále rozléhalo učebnou. Pouze na dvouhodinovce Lektvarů nezakašlala ani jednou a mile se usmívala, jak Snape křičí na dvojici Harry a Neville.

   Jiné to nebylo ani v dalších dnech. Harryho překvapilo, že se do něj Voldemort již nesnaží proniknout, i když proč vlastně. Vždyť Voldemort v druhé osobě řídil celou školu, takže k tomu nebyl důvod. Ovšem vojenská diktatura profesorky Umbridgeové nepolevovala a již druhý den ležel Harry znovu obličejem k zemi, když ho na ní tlačila celá desítka kouzelníků. V zápětí se znovu objevila usmívající se Umbridgeová a Felixovi odškrtla další nesplněný test.
   Trojice z toho byla celá špatná, navíc sám Felix již neměl tak dobrou náladu, protože bez svého kamarádského psa se cítil jak bez duše, takže myšlenka, že by pohotově zareagoval na nějakou zkoušku Umbridgeové byla dosti ubohá. Trojice se snažila něco ze všech sil vymyslet, ale nic je nenapadalo, ani když se svěřili svým přátelům. Až Seamuse napadlo poslat dopis dvou povedeným Ronovo bratříčkům, kteří určitě něco už vymyslí. Ovšem jak to udělat? Sovy jsou kontrolovány a všechna kouzla vrácena, nebo zrušena.
   Když pak Harryho napadl jeden jediný způsob. Umbridgeová nebude tak chytrá a navíc Lexter nebude tak hloupý, takže hned druhý den poprosil svého učitele Obrany proti černé magii, aby jim propůjčil Falkona, svého cvičeného orla, který měl stejné schopnosti jako sova. Všechny sovy byly přivolávány do takzvané prověřovací místnosti, ovšem osamocený orel proletěl oblohou a netknutý se ztratil v mracích.
   Za to byli Lexterovi vděční, ten ale když viděl jejich snažení se potají jeden den s celou třídou domluvil, že pokud nebude přítomna Umbridgeová, budou dál pokračovat ve výuce Brumbálovy armády, protože dosavadní hodiny, které vedli, byly snad ještě nudnější, než nesmírně poutavé výklady profesora Binnse. Dokonce, ač tomu Harry nemohl uvěřit souhlasila i Zmijozelská část, jen Malfoy se moc nehlásil, ale Harry mohl v jeho chování vycítit, že v nitru se také nudil a že Brumbálova armáda je přece jenom lepší zábava než celé hodiny proklimbat v polospánku. Ovšem Harry moc dobře věděl, že Malfoy má v sobě stále ten zvrácený styl, kvůli kterému jim už tolikrát zavařil, například minulý rok u Komnaty nejvyšší potřeby… a tak by se mohlo s příklady pokračovat do nekonečna. Proto Lextera varoval, že dřív nebo později ten proradný červ něco vyvede, nejenom proto, že to Hermiona zase cítila v kostech a Ronovi tvrdila, že to je ta ženská intuice, ale zároveň Malfoye už moc dobře znal.
   Další nezměněná věc, osamocená ložnice zůstávala i nadále jen pro Harryho a Umbridgeová nechtěla ani slyšet o jakémkoliv stěhování a potom, co jim to McGonagallová povolila a následně schytala veřejnou potupu od Umbridgeové před celou školou, trojice své snažení už raději vzdala. Harry sice, když býval ve své staré ložnici, se po nocích s ostatními nespavci nebavil, protože byl většinou z celého dne vyčerpaný, ale Seamus mu novou ložnici záviděl, protože Neville dostal koncem března rýmu a nesnesitelně chrápal. Ovšem z druhé strany měla pravdu Hermiona, kdyby se teď například Červíček, nebo něco jiný vrátil a Harryho napadl, nebyl by tam nikdo, kdo by mu mohl pomoci a navíc jim bylo divné, proč o to Umbridgeová tak stojí.
   Avšak o tom by se dalo vykládat donekonečna, na to už je tato kniha dost dlouhá. Další nezměněná věc, tedy spíše horší, byla zamračená obloha, která nyní dosáhla takového stupně, že se občas studentům zdálo, jako kdyby při vzhlížení vzhůru koukali na druhý povrch země. Neprostupná masa popela a prachu ne a ne ustoupit a navíc se každé ráno až do oběda tvořila stejně tak neprostupná mlha, která někdy vydržela až po obědě, kvůli čemuž se nyní pobyt v Bradavicích zdál jakoby žít v jiném světě.
   A ano, určitě, jak jste očekávali, Umbridgeová se ke svému vzteku znovu nemohla dostat do Brumbálovy pracovny, i když to zkoušela všemi možnými způsoby, které rozhodně nevymyslela sama.
   Stejně tak chtěla vědět heslo, kterým se do Brumbálovy pracovny vstupuje, ale po vyjmenování všech druhů cukrových vat, preclíků, pozlátek, bonbónů a zmrzlin jí už opravdu nic nenapadalo. Jednoho dne však nalezli kamenný chrlič úplně na padrť a i když Umbridgeová dělala, že o ničem neví, Harry jaksi v nitru tušil, že je to její práce. Avšak ani to jí nepomohlo, dveře do Brumbálovy pracovny by nevyrazila ani stádem volů a tak jen obcházela ostatní profesory a stále se snažila něco vymyslet.
   Shluk kamarádů se musel stále držet od sebe pokaždé, kdyby je někdo mohl spatřit, protože začátkem měsíce dubna si Umbridgeová zvala jednotlivé kamarády a zamilované dvojice k sobě za psychiodějkou do takzvané Vztahové poradny a ptali se jich tam na velice citlivá témata.
   Po dvou týdnech dubna již měl Felix za sebou pět nepovedených pokusů ochránit Harryho a trojice se již opravdu začínala bát o rozmary jejich ředitelky. Stejně tak ani jednou nebyli na famfrpálovém tréninku a tak je i přesto Ginny každé pondělí, středu a pátek svolávala k sobě ke stolu, kde si načrtávali jednotlivé famfrpálové kreace, i přes velikou neochotu jejího mužstva.
   Ovšem co se týče famfrpálu, tak Harrymu přibyla ještě jedna starost. Jednoho dubnového večera si ho totiž sobě zavolal Colin, tam, kde by je nikdo nemohl slyšet a svěřil se mu, že už neumí házet Camrálem tak daleko, když přestali trénovat. Harry ho ujišťoval, že na to nemohl zapomenout, ale když mu to Colin ukázal, rázem změnil názor a pochopil, že tam nejde o zapomnění, ale Colin ztratil sílu v ruce.
   Rozhodně ovšem nemohli jít za Umbridgeovou a zeptat se jí, jestli by nemohli jít trénovat, protože už předem znali její odpověď. Nakonec jednoho mlžného rána Harryho napadlo, že by se mohli každé ráno časně vykrást na košťatech z okna ven a v mlze si zkusit nad famfrpálovým hřištěm zatrénovat. Rozhodně mu byl za to Colin vděčný a trval na to, že on je jediný, kdo mu může pomoci. Takže od té doby každé ráno časně vstávali a pod rouškou mléčné mlhy se vydali k famfrpálovému hřišti. Problém ovšem byl, že k němu nemohli trefit, když nic neviděli, že Harry zase musel využívat hůlku, aby mu ukázala směr. Nakonec vymysleli soustavu zapíchnutých větviček, které se na pokyn rozsvítí jako přistávací dráha letadla (tedy to spíše byl nápad jejich studnice moudrosti, která se ze všech nejvíc obávala toho, co by se stalo, kdyby je načapali). Horší to bylo, když se ztratili navzájem, pak jim nezbývalo nic jiného, než na sebe pokřikovat, což bylo dosti nebezpečné. Navíc Harry musel vždycky chytat Camrál, protože se jim v mlze věčně ztrácel (na něj poté použili také zářící kouzlo), ale zato už koncem druhého dubnového týdne se Colinovi jeho švih vracel, za což byl ospalý Harry rád. Následně se pak zase poslepu a po osvětlené řádce větviček na zemi vraceli zpátky do svých ubikací, což bylo možná ještě těžší, než najít samotné hřiště. Harry bohužel jednou vlezl do ložnice plné rozespalých dívek, naštěstí ještě nestačily pořádně zaměřit své zraky, takže vykuleného Harryho neviděly rychle odlétat, celý den se ale bavili o tom, že je někdo přišel zamordovat a Harry při první příležitosti usměvavého Colina odstrčil, moc dobře věděl na co se šel zeptat a nestačil mu Harryho trapný obličej.
   Teď se vraťme k samotnému Harrymu, tomu se prázdnota v srdci nezaplnila ani horou učení, která na trojici dolehla jako hrouda cementu, stále po očku pozoroval jednu pro něj teď zcela odpornou dívku, která byla jednou z nejlepších kamarádek Hermiony a Rona. Zvláštní bylo, že si na ní vždycky druhý den nevzpomínal a nehledě k tomu, že když se o to snažil, málem se bolestí mohl ukřičet, hlava ho totiž ani omylem nešetřila. Zato jizva se už dlouho neozvala, Harry sice měl divný pocit, když hleděl Umbridgeové do očí a dokonce přitom pohledu trochu i cítil, jak ho jizva škube, ale jinak ho nijak neotravovala. Ovšem vzpomněl si na poslední Brumbálova slova, i když k němu cítil stejnou zášť, jako od začátku roku, věděl, že teď také neprožívá žádné hezké chvilky, možná proto jeho příkazů poslechl a o všem, co se z minulých hrůzostrašných příhod dozvěděl se přestal zajímat. Jen mu trochu vrtalo hlavou, proč jsou pokaždé večer v Hagridovo srubu dvě postavy a z komínu se kouří.
   Co se týče Hagrida, o tom se snad nedá psát. Všichni Nebelvírští na něj byli milí, ale Zmijozelští byli jedna velká spodina. Proto už od prvních hodin je Hagrid začínal vynechávat a potají se zavíral do svého srubu. Ovšem ani jednou si nenechal ujít hodiny profesorky Prýtové a Červotočkové a velice rád jim asistoval, stejně tak i ti slušnější profesoři z Hagrida udělali svého právoplatného asistenta a studentům se líbil jeho smysl pro humor, proto všichni Nebelvírští, Mrzimorští a Havraspárští už od začátku nenáviděli ty věčné narážky Zmijozelských. Hagrid ale po pár týdnech byl opravdu vítanou návštěvou v jejich hodinách, což bylo alespoň nějaké plus v tom příšerném ředitelování Umbridgeové. Rozhodně se mu dostávalo velkého uznání od naší trojice, která se věčně snažila si sednout vedle poloobra, který lámal jednu školní židli za druhou.
   Pouze jediná mocnost, která byla ve škole a po které se Umbridgeové očividně nestýskalo, byl Otrava a Protiva. Ovšem Otrava měl smůlu, protože nemohl prolétat zdmi, takže ho Filch vždycky chytil do síťky na motýly a pak s ním omlacoval zdi a podlahu jak jen mohl, přitom si slastně pomlaskával, dokud mu Protiva nepšoukl do tváře, čímž osvobodil Otravu a oba mohli dělat dál lumpárny, jak se jim zlíbilo. Studenti je od té doby popoháněli ještě k větším rošťárnám a jakoby ty dva duchy přestalo bavit terorizovat studenty a zaměřili se hlavně na chudáka Umbridgeovou.
   Následující týden vyšel další předpis o tom, že kdo bude poštvávat dva duchy jménem Protiva a Otrava, dostane školní trest, z nařízení ředitelky školy.
   Při páteční Obraně proti černé magii nechal Lexter Hagrida učit a zavolal si trojici k sobě do kabinetu.
   „Stalo se něco?“ zeptala se s obavami Hermiona.
   „Mohu-li to tak říci, ano,“ řekl Lexter a trojici hned zkameněl obličej.
   Lexter se však zašklebil a ukázal vedle, kde právě seděl na větvi přidělané ke stěně jeho orel a pod ním byl velký balíček.
   „Musel letět ve velké výšce a to ještě s pořádným nákladem,“ řekl Lexter a podal trojici balíček do ruky.“
   „To je od Freda a George?“ vyhrkl natěšeně Ron.
   „Přesně tak, od těch dvou lumpů,“ podotkl Lexter. „Slyšel jsem, že v tom svým podniku rozjížděj na každým konci týdne pořádný mejdlo, jak tomu sami říkají,“ pousmál se Lexter.
   „To mě nepřekvapuje,“ zazubil se Ron a Hermiona protočila oči v sloup.
   Následně Harry nedočkavě popadl balíček a strhl z něho obal, odklopil víko a pod ním se objevily dvě staré a ošoupané hnědé a kožené boty do každého počasí. Vedle nich byl lístek se vzkazem, který Ron sebral a začal nahlas číst.
   „Milý Ronánku, náš rozmazlený… to raději přeskočím,“ řekl naštvaně Ron a uši mu začaly červenat. „naše nesmírně čisté ruce obdržely tvůj nesmělý dopis, ve kterém nás prosíš (museli jsme si to slovo ‚prosím‘ přečíst několikrát, abychom tomu vůbec uvěřili.) o jakousi pomoc. Protože jsi rozmazlený nynánek své maminky a… to taky raději přeskočím. … tak jsme tě chtěli jen obdarovat našimi vztyčenými prostředníčky, ale jakmile ses zmínil o důvodu tvé prosby, stal se tento vzkaz prioritním problémem společnosti Fredovo a Georgeovo blbůstek, oh promiň Georgei, tento týden se jmenujeme Georgeovo a Fredovo blbůstky. Po probdělých nocích, které tě přijdou velice draho, náš ještě dražší bratříčku (co se ještě na rozdíl od nás musíš učit :)), jsme konečně vynalezli vynález století, který ti posíláme v této úhledně zabalené krabici. Stačí, když jedný z těch křusek, mám ten pocit, že se jmenuje Kecal, dáš přivonět něčeho z tý babice, třeba i vlasu a oni jí vyčmuchají, když se začne blížit, tak budete mít čas, aby Harryho ten pizduch… promiňte Felixi, oni to tak nemysleli,“ řekl Ron. „…mohl ochránit.
   To ovšem není vše, naše nesmírně milá společnost (s ručením velmi omezeným) se rozhodla vaší milované ředitelce poslat ještě jednu maličkost…

   „Ale to nedojde, Umbridgeová kontroluje každou sovu,“ přerušila ho Hermiona.
   „…ale dojde, jako kdybychom tě slyšeli Grangerová,“ četl dál Ron dopis jeho bratrů. „poslali jsme jej po naší expresní kryse, která může cestovat kamkoliv po světě, dokonce má i ve zvyku se chytit peří nějaké menší sovy (větší by jí sežrala) a letět na ní ke svému cíli, takže nám ta šprťounská Grangerovic holčinka může pol… ten dovětek taky nebudu číst. Srdečně zdraví vaši nejmilejší společníci ve všech lumpárnách. P.S. Ten orel je ňákej divnej, vůbec s námi nechtěl spolupracovat při pokusech na zvířatech, jakej hňup ho vychovává?
   Lexter vykulil oči a vyděšeně přeběhl k Falkonovi.
   „Oni si dělali srandu, pane profesore,“ řekla Hermiona. „Že jo, Rone?“
   Ron se na ní nejistě podíval a Hermiona mu doslova vrazila pěstí svým pohledem.
   „Ano jistě, to byla jen sranda,“ vyhrkl Ron.
   „Lex je telepat,“ napověděl jim potichu Harry.
   Hermiona a Ron si to uvědomili a obrátili zraky na usmívajícího se Lextera.
   „Tak se podíváme, co nám to ti rošťáci poslali,“ řekl jim na to a vyndal obě boty ven z krabice.
   Stále nehnutě ležely na stole a všichni čekali, jako kdyby snad začaly tancovat.
   „Asi by sis je měl nasadit, Harry,“ řekl Lexter a hodil boty na zem, až hlasitě dopadly.
   Harry si povzdechl a skopl ze sebe o dvě čísla větší boty po strýci Vernonovi. V zápětí si nasadil naráz obě křusky s širokými špičkami, které téměř vypadaly, jako klaunské.
   „Mě se to moc nelíbí,“ řekl Ron. „já ty dva zloduchy znám, oni…
   „Ježíš to sou hnáty!“ křikla najednou jedna bota a na jejím povrchu se náhle rozevřely dvě oči a přední podrážka se oddělila ode švu tak, že se objevila jakási pusa. „Takovýhle haksny sem jaktěživ necejtil, že jo Kéco?“
   Na druhé botě se objevil taky pár očí a pusa. „Kruci Kecale, to je matroš, co? S těmahle hnátama dolezem až na kraj světa.“
   „Kdyby aspoň tak nepáchly,“ postěžoval si Kecal.
   „Nemáš mít tak citlivej rypák Kecale!“ křikl Kéca.
   „Aspoň ňákej mám ty slepoto!“ křikl Kecal.
   „Já ti dám slepota, ty rašple jedna vodřená, já vidim i červotoče v tvých zubech!“
   „Ticho!“ zakřičela Hermiona a boty v tu ránu ztichly, pak stočily zraky nahoru, kde na ně teď koukala překvapená čtveřice.
   „Zdravím pánové… a dámo,“ pravil gentlemansky Kecal.
   „Nepřetvařuj se,“ hlesl potichu Kéca.
   „Já se nepřetvařuju, kohoute,“ řekl Kecal.
   „Tak tyhle nosit rozhodně nebudu,“ řekl rázně Harry a shýbl se si boty sundal.
   „Nesundávej nás!“ křikl Kecal.
   „My už budeme hodný!“ křikl i Kéca.
   „Tohle není sranda, jestli vás uvidí, nebo uslyší Umbridgeová, tak u mě končíte,“ řekl Harry.
   „No jo, no jo… páni Kéco, to je balzámek, že jo?“ hověl si Kecal.
   „Po tom ghůlovi je tahle haksna úplný bajo dujo,“ řekl i Kéca.
   „Já jsem ti říkal, že ti dva mizerové něco vyvedou,“ varoval Harryho Ron.
   „Pokud budou zticha, tak mi nevadí,“ řekl Harry a koukal přísně na dvě ukecané boty.
   „Kecal je ukecanej škrpál, toho jen tak nedonutíš držet zobák,“ řekl Kéca.
   „Nemektej ty hňupe, nebo ti roztančim podrážku!“ křikl Kecal.
   „Tak poď ty křápe! Tak poď! Sejmu tě jazykem tak, že budeš…“
   „Moje poslední varování,“ řekl Harry. „jestli nezavřete oči a nepřestanete kecat, jdete mi z nohou.“
   Kecal mrknul očima na Kécu.
   „Nečum,“ štěkl Kéca potichu.
   „Ty nečum,“ odvětil potichu Kecal.
   „Já to řek první.“
   „Prdlajs, to je fuk, ty jelito!“
   „Vodpusť si tyhle řeči před dámou, kaňoure…“
   „Jakápak dáma? Myslíš, že ta rašple je nějaká dáma, jen uvidíš jak pojede, až jí nakopnu do zadnice…“
   „Harry promiň,“ hlesla Hermiona, přešla k jeho nohám, nadskočila a silně mu na obě dvě dupla.
   Po kabinetu se rozlehl trojitý nářek a Harry si poskakoval po nohách, jak ho bolely.
   „Bože cos to udělala?“ stěžoval si.
   „Až budou zase kecat, prostě s nimi kopni o zem!“ křikla Hermiona naštvaně.
   V té chvíli se rozlétly dveře a dovnitř vběhl Neville.
   „Pane profesore, asi by jste sem měl jít,“ řekl jim.
   Lexter hned zvážněl a vykročil ven z kabinetu s trojicí a Nevillem v závěsu. Dole mezi lavicemi stála mírně se usmívající Umbridgeová a culila se na ně.
   „Zdravím pane profesore, říkala jsem si kde jste?“ usmála se.
   „To je ta rašple?“ křikl Kecal.
   „TICHO!“ cekl Harry a kopl oběma bolavými nohami o zem.
   „To se nesluší, abys Hermioně tak nadával,“ odvětila stále usměvavě Umbridgeová a počkala, až všichni sejdou dolů ze Lexterova kabinetu. „vypadá to, že si vás po skončení dnešních vyučovacích hodin budu muset zavolat k sobě do Vztahové poradny, očekávám vás tam přesně po zvonění.
   Ale teď se vraťme k vám, pane profesore,“ řekla líbezně Umbridgeová a vyšla jako sličná děva k Lexterovi. „Můžete mi nějak vysvětlit to, že tady Hagrid místo vás vyučoval?“
   „Požádal jsem jednoho z mých studentů, aby mě na chvíli zastupoval, dokud nevyřídím naléhavou věc.“
   Umbridgeová s úsměvem přelétla pohledem nahoru na kabinet a v témže okamžiku i na trojici.
   „To by mě ale velice zajímalo, jaká to mohla být naléhavá věc?“ uculila se.
   „Zapomněl jsem dodat za slovo naléhává i soukromá,“ řekl Lexter.
   Umbridgeová se zarazila, chvíli naštvaně přemýšlela a pak se znovu pousmála.
   „Takže jinak,“ řekla a přešla k Hermioně. „Jediná dívenka v takové chlapské společnosti, není to trochu divné?“ s tímto usměvavým pohledem přejela na Lextera. „Řekla bych… velice divné.“
   „Harry, Ron a profesor Lexter jsou mí přátelé,“ protrhla její řeč Hermiona. „Nikdy by mi nic neudělali.“
   „Skutečně?“ uculila se ještě více Umbridgeová. „Jednou z hlavních příčin toho, že dotyčná ublížená nechce říct pravdu je… výhružka,“ a s tímto slovem přejela zase pohledem k Lexterovi. „říká vám něco slovo výhružka?“
   „Možná víc, než si myslíte,“ řekl Lexter ledově.
   „Dostala jsem jistou zprávu, že tady Hagrid vás občas zaskakuje při vyučování… několikrát,“ pokračovala Umbridgeová. „V tom případě se toto děje vícekrát denně a budu muset jednat, je mi to líto, pane profesore.“
   „Prosím, paní ředitelko,“ žadonila Hermiona. „Opravdu se nic nestalo.“
   „Já bohužel telepat nejsem, abych poznala, jestli mi lžete,“ řekla ledově Umbridgeová a i když měla chladný hlas, stále se usmívala a její velká zelená mašle na hlavě jí plandala ze strany na stranu. „Sexuální obtěžování studentů je velice vážný zločin, pane profesore.“
   Umbridgeová se k němu s úsměvem otočila zády a v tu chvíli Lexter hmátl po hůlce a mávl na ní.
   Hned na to Umbridgeová zkameněla a ani se nehla. Lexter se postavil před ní a spustil.
   „Ty jedna proradná, prašivá, špinavá, proslizlá, zhnusená, zaprasená, zpropadená, za… za… a já nevím co ještě!“ křikl jí do tváře.
   Pak se ale zcela uklidnil a oddechl si. „Tak to jsem potřeboval,“ řekl a opřel se o rameno Umbridgeové. „Mimochodem, říkali, že stačí vlas.“
   V tu chvil jí vytrhnul z hlavy jeden vlas a přešel k Harryho botám.
   „Fuj, dej to pryč!“ křikl Kecal na dálku a celá třída teď vykulila oči, nikdo nevěděl, kdo to mluví. „Tu smradlavou babu cejtim i vodsaď!“
   „Výborně,“ řekl Lexter a mávl hůlkou.
   V tu chvíli Umbridgeová ožila a pokračovala ve svém výkladu jako by nic.
   „Zvláště pak, když se na tom podílejí ještě další dva…“ řekla a otočila se. „již téměř dospělí studenti.“
   Pak přešla k Lexterovi a pohlédla mu do očí.
   „Takže jak to uděláme?“
   „Podle vás, jak jinak,“ řekl klidně Lexter.
   „To ráda slyším,“ uculila se Umbridgeová. „Takže doufám, že až příště znenadání přijdu do třídy, budete tu vy vyučovat pravé osnovy pro tento předmět.“
   „Dozajista,“ uculil se též Lexter.
   „Očekávám vás po skončení dnešního vyučování,… váš tři,“ řekla a přejela po Harrym, Hermioně a Ronovi prstem. „Co se týče vás, pane profesore, řeknu vám to samé jako osobnímu strážci Pottera, vaše šance se zmenšují.“
   „To je vaše krysa?“ zeptal se z ničeho nic Lexter.
   „Co prosím?“ vyhrkla překvapeně Umbridgeová a otočila se za sebe.
   Na zemi stála krysa na zadních nožičkách a v předních packách svírala jakousi malou stříkačku, ze které v tu ránu do obličeje Umbridgeové vyletěla jakási tekutina. Krysa pak hned dopadla na všechny čtyři a jako žížnivá čára zmizela v nedohlednu.
   „Co to krucinál mělo znamenat?“ zhrozila se Umbridgeová a utírala si obličej.
   „Na to jsem se ptal já vás?“ zeptal se Lexter jakoby nic.
   „Jestli zjistím, že…“
   V tom se kolem Umbridgeové objevil hlasitým pufnutím mrak ze kterého rázem vylétla trojice zeleno žlutých ptáčků, kteří začali hned létat kolem její hlavy a potom, co mrak zmizel, se od nich začalo ozývat sprosté nadávání na její osobu.
   „Tohle si vypijete!“ křikla Umbridgeová. „Tohle vás bude stát draho!“
   „Já tu krysu ale neznám, jak jste sama říkala, byli jsme řece nahoře v kabinetu.
   Umbridgeová zatnula pěsti i zuby a ohnala se po ptáčcích nad hlavou, kteří jí stále nadávali a občas pokáleli. Následně vztekle vyběhla ze třídy s trojící zpívajících ptáčků za zády.
   „No… musím uznat… klobouk dolů,“ řekl usměvavě Ron. „To bych od svých bratrů nečekal.“
   „Dobrá, tak se vraťme na místa,“ řekl všem Lexter, jak vidno hejno ptáčků nad hlavou zdejší ředitelky mu přece jenom trochu zvedlo náladu.
   Hermiona však svěsila hlavu a šla si sednout.
   „Co je?“ zeptal se jí Harry, když jí dohnal.
   „Jak si to vůbec může myslet?“ řekla Hermiona.
   „Jestli myslíš na tamto, tak to jen narážela na Lextera, nic víc,“ řekl jí Harry.
   „Jo, já vím,“ hlesla potichu Hermiona se stále svěšenou hlavou.
   „Není ti něco?“ obával se Harry.
   Hermiona se mu podívala do očí a pousmála se. „Jenom jsem ráda, jaké mám štěstí, že vás dva mám za kamarády.“
   Harry se na í pousmál a poplácal jí po zádech, následně jí odvedl i s Ronem do lavice.
   Po zbytek hodin se bavili o tom, kdo mohl prozradit to, že Hagrid občas vyučuje. Hagrid samotný se o to nestaral, vrátil se až příští hodinu a hned se k němu slétli studenti jako hejno vrabců. Prý má buď dostat školní trest, nebo mu mají srazit padesát bodů.
   Celá Nebelvír se hlasitě zasmál, protože jejich počítadlo je už od začátku roku dávno na dně, takže Hagridovi zvedli náladu, když mu řekli, aby si vybral sražení bodů. Následně se už s ním zase usměvavě bavili, jen Hermiona pořád nějak zaraženě seděla v koutě a koukala do lavice. Harry její chování nemohl pochopit, snažil se jí rozveselit, ona mu za to byla vděčná, ale říkala, že dneska prostě nemá náladu.
   Co se týče toho vyzrazení, v tom měl Harry jasno, nikdo víc nenáviděl Hagrida, navíc jako učitele, než právě Malfoy, který byl už od minulého roku tak silně spřažen s Umbridgeovou. Rozhodně si už museli dávat větší pozor.
   Skončila poslední dnešní hodina a studenti vycházeli ven, když v tom…
   „JE TU, JE TbrU JE TftlU!“ křičel Kecal a koktal přitom, jak Harry našlapoval.
   „Myslíš, Umbridgeovou?“ zeptal se Harry.
   „Je tady ta mrcha, cejtím jí na sto honů!“ křikl Kecal.
   „Tomu jeho rypáku věřte, fakticky funguje!“ oznámila jim druhá bota, Kéca.
   „Blíží se! Dvacet metrů od přídě, kapitáne!“ křikl Kecal.
   „Dvacet metrů?“ zděsil se Harry. „Tak nekřič, uslyší tě.“
   „Nás teď slyšíš jenom ty, ňoumo, mluvíme na tebe skrz ty tví smradlavý nohy,“ řekl Kecal.
   „Aha, Felixi!“ zakřičel Harry a v tu chvíli už byl jeho strážce u něj. „Blíží se Umbridgeová, buď připravený.“
   „D-d-d-dobře,“ zakoktal Felix, vytáhl hůlku a rozhlížel se kolem sebe.
   „Tý bláho, příď, patnáct metrů!“ oznámil Kecal.
   „Patnáct metrů,“ opakoval Harry pro ostatní, kteří jeho boty neslyšeli.
   „To je divné, ta chodba je sotva třicet metrů dlouhá a já nikoho nevidím,“ řekla Hermiona ustrašeně.
   „Von tu držgrešli vyčmuchá, na to vem jed!“ pravil Kéca.
   „Deset metrů, oh bože, smrádek houstne!“ křikl Kecal.
   „Připrav se,“ upozornil Harry Felixe.
   „Vidím jí!“ křikl Kéca. „Blíží se k nám v neviditelným plášti!“
   „My vás vidíme, paní ředitelko!“ křikl Harry na celé kolo.
   „Ta rašple se zarazila,“ řekl potichu Kéca, který jak vidno měl dobrý zrak a prohlédl plášť. „Teď na nás brejlí a nechápe, jak to, že jí vidíme, hoho!“
   „Můžete nás doprovodit k té poradně, prosím?“ ozvala se Hermiona.
   Stále se však nic neozývalo.
   „Má vztek,“ hlesl Kéca. „Chacha, kouše si nehty!“
   „Kéco, zavedeš tohohle maňáska k ní?“ zeptal se Kecal.
   „Jasan, uvolni si nohy lopuchu, dovezu tě až k ní,“ řek Kéca.
   Harry trochu nejistě povolil, ale zase ne aby spadnul, když v tom jako kdyby se do něj napojil druhý mozek a nohy se mu daly do pohybu.
   Náhle se takovou zaječí chůzí vydal k blízké stěně na chodbě.
   „Utíká,“ oznámil Kéca a po chodbě se rozléhalo dupání. „Ta ropucha zdrhá!“
   Harry se obrátil za sebe na své kamarády a řekl jim: „Zdrhla.“
   Všichni se dali do smíchu, protože teď opravdu Umbridgeovou dostali.
   „Za ní!“ křikl Kéca.
   Harry málem přepadl na záda, protože jeho nohy samovolně vystartovaly a řítily se za mizícím zvukem utíkajících kroků.
   „Harry!“ křikla Hermiona a hnala se za ním.
   Harry prchal jako pomatený kohout, jeho nohy jakoby byly někoho jiného, bouchal se o zdi, když řezal zatáčky až konečně dorazil před dveře s nápisem Vztahová poradna.
   „Otevři je maňásku, je tam!“ křikl Kecal.
   „Tak dost, už nikdy mi nebudete řídit nohy,“ řekl Harry a soustředil se, ani nevěděl, jestli je to jeho nitrozpyritskou mocí, nebo něčím jiným, ale rázem zase ucítil cit v nohou.
   Záhy se přihnali i Ron a Hermiona ještě s několika dalšími kamarády.
   „Musíme jít,“ oznámil jim Harry rozladěně a dvojice se podívala na ostatní.
   „Užijte si to,“ uculil se Dean. „Já jsem tam s Ginny také musel, je to děs.“
   S těmito slovy zmizeli v dálce chodby a zanechali tak trojici stát u dveří samotné.
   „Tak jdeme?“ zeptal se Harry naposledy.
   „Ať už to máme za sebou,“ povzdychl si Ron a Hermiona přikývla.
   „A vy držte hubu,“ řekl Harry dolu na své boty. „Nebo na vás zase skočí Hermiona… nebo spíš vás omlátím o zeď.“
   „Možná, že jim stačí informace,“ dodala Hermiona. „že Bradavice mají také ghůly.“
   V tu chvíli oči obou bot se vyděšeně rozšířily a následně urychleně zmizely a jejich pusa se zaklapla.
   Harry stiskl kliku a vešel dovnitř. K jeho zděšení je přivítala PUDr. Agáta Vejralová, se kterou měl už to dočinění a která do novin napsala tu strašnou zprávu o Harryho chování. Až teď si všimnul cedulky:

PUDr. Agáta Vejralová
(Psychicky Učarovaná Doktorka)

   „Zdravím vás!“ přivítala je psychiodějka, ale když uviděla Harryho, tak se přestala zvedat, aby jim potřásla rukou. Naopak je usadila na křesla a Harryho posadila co nejdál od sebe. Umbridgeová seděla v koutě a poprvé po dlouhé době se na ně hned neusmívala, měla jakýsi nevinný, nestranný a nenápadný výraz, jako kdyby tam vůbec nebyla, či spíše dělala, jako kdyby tam seděla už celou věčnost.
   „Takže vás tady vítám, drazí přátelé!“ řekla Agáta a rozhodila ruce. „Slyšela jsem, že vy tři spolu trávíte hodně času… vlastně jste spolu pořád, je to pravda?“
   Trojice se po sobě podívala a jeden po druhém pokývali hlavou.
   „Teda…“ ozval se Ron. „Hermiona občas je s těma svýma slepicema a tak.“
   „Slepicema?“ podivila se Agáta.
   „Kamarádkami,“ napověděl potichu Harry a Hermiona Rona naštvaně šťouchla do ramene.
   „Ano… a jaký mezi sebou máte vztah?“ zeptala se poněkud nejistě, když Harry před chvilkou promluvil.
   „Jsme…“
   „No jsme…“
   „Jsme přátelé,“ zakončila to Hermiona.
   „Nic víc?“ zeptala se Agáta a povytáhla obočí.
   „Nic víc, nic míň,“ řekla zase Hermiona.
   „Nic miň, rozumím,“ řekla Agáta a něco si naškrábala do sešitu. „Takže Hermiono, ke komu z chlapců cítíš větší náklonnost?“
   Hermiona vykulila oči a šlehla pohledem po obou svých kamarádech.
   „To je stejné,“ řekla hned.
   „Ale podívala ses nejdřív na Rona, to o něčem vypovídá, nemám pravdu?“ dotírala Agáta.
   „No… na někoho jsem se musela poprvé podívat, neumím oddělit oč…“
   „Přesně… na někoho ses musela podívat… o to mi právě šlo,“ pousmála se Agáta a znovu si něco naškrábala do notesu. „Hermiono, předně… tady mi můžeš říkat cokoliv, ano?“
   „Samozřejmě,“ pousmála se Hermiona přihlouple.
   „Nesnažili se tě… tví přátelé… nějak… třeba… třeba jaksi… osahávat?“
   Hermiona vykulila oči a znovu se podívala po obou chlapcích.
   „Teď jsi se podívala poprvé na Harryho, mám tomu rozumět tak, že to on tě osahává?“
   „Cože?“ vyhrkl Harry.
   „To není pravda!“ zaprotestovala Hermiona.
   „To si nemyslím, podívala ses na něj, abys od něj dostala oční potvrzení o tom, že to můžeš říct, nebo že nesmíš,“ pousmála se Agáta. „Já to moc dobře znám, opravdu mi nemusíš nic tajit.“
   „Ale ona je kamarádka, já bych jí nikdy nic neudělal,“ řekl Harry a začal si připadat trochu divně.
   „Tebe se zatím na nic neptám,“ řekla Agáta s odporem. „Takže Hermiono, jakým způsobem tě zneužívá?“ zeptala se.
   „Ale on mě nezneužívá!“ vykřikla už značně rozladěně.
   „Ale, ano, že ano Pottere?“ přejela pohledem na Harryho, který nemohl uvěřit jejím slovům. „Zneužíváte vaší nejlepší kamarádku…“
   „To není pravda,“ odsekl Harry.
   „Zneužíváte jí, zneužíváte vaší…“
   „NE!“ zakřičel Harry.
   „Hermiono,“ pokračovala Agáta. „to osahávání, bylo to i na...“
   „Dejte už s tím pokoj, jasné!“ zakřičela Hermiona. „Nic se nestalo a hotovo!“
   „Ano… to vidím,“ pousmála se Agáta a hned si něco naškrábala do sešitu. „A týká se to obou chlapců, nebo jenom Harryho?“
   „A co?“ zeptala se nevěřícně Hermiona.
   „Nezneužívá tě nějak i Ron?“
   „Cože?“ vykřikla Hermiona. „On a zneužívat?“
   „To spíš ona zneužívá mě, než já jí,“ zasmál se Ron, ale hned zjistil, že řekl hloupost, protože Agáta okamžitě zbystřila.
   „Takže ty tvrdíš, že tě Hermiona zneužívá?“ dotírala Agáta.
   Hermiona se rozhořčeně podívala na Rona, kterého její pohled skoro až zalekl.
   „No… to ani ne,“ vykoktal ze sebe.
   „Ani ne?“ opakovala Agáta.
   „Ale ona to vždycky myslí jen ve srandě,“ zaprotestoval Ron.
   Jenže Agátě málem sklouzly čtyřčočkové brýle z nosu a Hermiona do Rona znovu šťouchla.
   „A jak tě zneužívá, neboj se, tady mi můžeš říct pravdu,“ uculila se Agáta.
   „Dyť říkám, že mě nezneužívá, jen si ze mě dělá legraci, občas se zeptá, jestli jí mám rád a já řeknu, že… že jí m… mil…“ Ron teď zápasil sám ze sebou. „že jí mil…“
   „Že jí miluješ?“ vyhrkla netrpělivě Agáta.
   Harry teď mohl cítit, jako Ron klepe prsty u nohou a nejraději by si okousal nehty na rukou, jak ho nápoj lásky zmáhal.
   „Je do ní zažranej až po uši!“ rozlehlo se po místnosti, hlas vycházel zpod Harryho, ale vyzněl tak, jako kdyby to řekl Harry.
   „Opravdu?“ vyštěkla Agáta a koukla na Harryho, který právě Kécou šlápnul na užvaněného Kecala.
   „Ne,“ řekl hned Harry, i když moc dobře tušil, že i bez nápoje lásky mezi Ronem a Hermionou něco je.
   „Tak, co jsi mi chtěl říct?“ dotírala dál Agáta.
   „Že jí mil… mil…“ zavřel oči a trochu se uklidnil. „že je milá, ale je to jen má kamarádka.“
   „A nechtěla po tobě nějaké zvláštní věci?“ dotírala dál Agáta. „Třeba… jako jí pózovat…“
   Trojice vyprskla smíchy a začali se řehtat se na celé kolo.
   „To je absolutní nesmysl,“ řekla Hermiona, když se uklidnila z rozjíveného smíchu.
   „Vás jsem se neptala,“ utrhla se na ní rázně Agáta a zase se obrátila na Rona. „Tak mi tedy popiš, jak to zneužívání, o kterém jsi mi řekl probíhá… klidně odvedu tyhle dva pryč a ty mi to můžeš říct v soukromí.“
   „Proč se furt ptáte mě, zeptejte se taky na něco Harryho, to se ho snad štítíte, nebo co?“ vybuchl Ron.
   „To je pravda, to se mě štíte?“ zeptal se usměvavě Harry.
   „Samozřejmě, že ne,“ ucekla Agáta a narovnala si brýle. „Takže tedy… ehm… vy… ehm… vy jste… ehm… no, vy jste nějak…“
   „Řeknu vám to předem,“ přerušil jí Harry. „Tihle dva jsou mí nejlepší kamarádi, nevím, kdo z nich víc a je mi to jedno. Nikoho z nich jsem nezneužíval, nikdo z nich nezneužíval mě a oni sami se nezneužívali navzájem, naše kamarádství je zcela nevinné a bez jakýchkoliv sprosťáren, z jakých nás tady ještě sprostěji obviňujete.“
   „Opravdu nevinné?“ ozval se hlásek zezadu, Umbridgeová se naklonila ze stínu, který přikrýval její tvář a zahleděla se přímo Harrymu do očí.
   Toho jako kdyby v tu chvíli šlehl do jizvy blesk palčivé bolesti, silný a prudký jako bič. Harry se v ohromných křečích nepřítomně skácel k zemi a oba jeho kamarádi se k němu přihnali, zatímco k smrti vyděšená Agáta vyběhla rychle pryč ze dveří.
   „Harry, co je?“ křičel Ron.
   „Jseš v pořádku?“ strachovala se Hermiona.
   Harry ale nebyl. Doslova v očích Umbridgeové zahlédl hada, Voldemortova hada a jeho ledové oči, jeho mysl se znovu ponořovala do jakýchsi hlubin bolesti, která působila silně na jeho jizvu. V tu chvíli zahlédl nějakou ženu, krčila se z černém koutě, všude okolo byla tma, skoro jako by byla v temném vesmíru bez zdí a plazil se k ní hrozivý had s červenýma očima… Harry jí poznal, to byla ta žena, která mu vždycky nabízela cukroví, teď naposledy však jedno z cukroví bylo přenášedlo, bylo to potom, co prožil tu honičku v ministerských autech…
    Harry se přestal snažit proniknout dál a jeho mysl se teď zcela a pevně soustředila na to, znovu nabrat vědomí. Hned na to se tak stalo a Harry ležel na zemi s ještě bolavou hlavou.
   Nad ním se skláněli jeho přátele a právě se přihnala profesorka McGonagallová, kterou náhodou zburcoval útěk psychiodějky.
   „Pottere, jste v pořádku?“ řekla a zacloumala s ním.
   „Ta žena!“ vykřikl Harry a rychle se narovnal. „Ta žena, co měla to přenášedlo, co mě přeneslo do Fénixova štábu,“ chrlil ze sebe Harry. „Musíte jí zachránit, je v nebezpečí.“
   „Vím, kdo to je, já to zařídím,“ ozval se vysoký hlásek a v tu ránu Umbridgeová vyběhla z místnosti ven a dál byly slyšet jen její spěšné kroky.
   „Vy jí nezachráníte?“ divil se udýchaně Harry.
   „Právě teď už to nemá cenu,“ řekla McGonagallová s velikým povzdechem a odvrátila tvář. „Nestihli bychom to.“
   „Ale můžete se o to pokusit,“ naléhal Harry.
   „Je mi líto Pottere, Umbridgeová se dokáže spojit s Vy-víte-kým téměř okamžitě,“ řekla a narovnala se. Pak se odvrátila, vytáhla kapesník, znovu si hluboce povzdychla, podívala se zase na Harryho, který v jejích očích viděl nenávist míšenou se smutkem. „Příště si uvědomte, kdo s vámi je v místnosti,“ a také vyšla ven ze dveří.
   „To jsme to ukončili, co?“ postěžoval si Ron a vytáhl Harryho na nohy.
   „Zvláštní…“ řekl Harry. „vycítil jsem z Umbridgeové Voldemortova hada.“
   „Cože?“ zeptala se překvapeně Hermiona.
   „Jo,“ řekl Harry. „To mi usnadnilo přístup k jeho nynější prioritní myšlence, nejspíš ta žena sloužila jako prostředník Fénixova štábu pro přepravu.“
   „Je mi jí líto,“ hlesla Hermiona. „I když jí neznám… musíš se to naučit hlásit dřív, Harry.“
   „A hlavně proboha ne před tou babou,“ prohlásil Ron.
   „Harry, ale pamatuješ si,“ řekla Hermiona. „jak tě v minulém roce jednou, když se tě Umbridgeová dotkla rukou zabolela jizva?“
   „Tehdy, potom trestu,“ připomněl si matně Harry.
   „Už tehdy bylo jasné, že je to jeden z Voldemortovo nohsledů,“ řekla rozhodně Hermiona. „Není divu, že jsi to z ní vycítil, možná právě po chvíli, kdy kontaktovala Ty-víš-koho.“
   „Teda řeknu vám, že to je hnusná baba,“ ulevil si sklesle Harry.
   „Moje řeč, maňásku,“ breptnul Kecal.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: