Gramatické chyby
Opraveny
Rebeka
Stran-18 | Čteno 2840x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 61.


Návrat Červíčka

Jediné, co mohlo Harryho ještě více naštvat než zážitek z minulého dne, byl příchod soboty desátého, které si zvykl minulé dny říkat Snapeův den. Ano, hádáte správně, školní trest už se nebude déle oddalovat a Harry moc dobře tušil, když se probouzel v osamělé ložnici, že ho večer čeká jistě velice příjemná návštěva svého oblíbeného učitele.
   Z této nálady ho nemohly vyvést ani čerstvé zprávy o vraždách kouzelníků, které se nyní objevovaly již na ministerstvu, a také studenti, kteří uzavírali sázky, kolik jich Voldemort dostane tentokrát, Harryho jinak nepřekvapovali. Ani věčné nadávky Malfoye, který s dalšími a dalšími zprávami o smrti kouzelníků dostával stále lepší a lepší náladu. Už se to několikrát stalo, že se setkali na chodbě a několikrát se do sebe dokonce pustili i takříkajíc ručně, dokud Harryho neodtáhli jeho přátelé, nebo když nebyli nablízku, tak ještě milejší přátele Malfoye.
   Rozhodně se jeho milost zděděná po otci nezměnila k lepšímu, spíše stále klesala po prudším a prudším srázu.
   Sobotu Harry strávil se svými kamarády ze všech kolejí, kromě Zmijozelu. Hlavně probírali všechno kolem Voldemorta, Umbridgeové a nepovolených tréninků famfrpálu.
   Dalo by se říci, že i když to Harry nechtěl přiznat, tak Brumbál měl pravdu. Harry se přestal starat o všechny problémy týkající se kamene, Voldemorta a všech věšteb a i tak měl problémů až nad hlavu. Už vlastně ani o tom kameni nechtěl slyšet a když věděl, že s jeho pomocí je Voldemort schopen z něho vysát všechnu ochranu, kterou mu poskytla maminka, rozhodně se chtěl držet co nejdál od něj. Zároveň tu však byla i ta druhá část Harryho. Ta část, která se věčně drala na povrch a našeptávala mu o Siriusovi, Oblouku smrti, také pokud se na tuto část mysli více soustředil, ucítil o hodně více prázdnotu v srdci.
   Rozhodně ale nechtěl s Ronovou pomocí přijít o další prsty, a tak když ani Kecal svým bláznivým nápadem uhryzat mu ten prsten z ruky neuspěl, přestal se Harry zajímat i o tenhle problém, konec konců už všichni věděli, že na sobě ten prsten má, a jediný, kdo se mu z něho posmíval, byl jenom Malfoy.
   Zato Ron nepřestal Harryho nutit do těch perfektních prefektských koupelen a podle toho, co Harrymu Hermiona řekla, tak Uršula nechodí vůbec do dívčích, ale stále jen do chlapeckých, takže je tam ve dne v noci. I ona se potají huhňala pokaždé, když si to s Harrym připomněli. Rozhodně ale nechtěli Uršule kazit podívanou na Ronovo kulturistické tělo, i když Harry věděl, že až se to jednou doví, tak ho nejspíš zabije, nebo přemluví Uršulu, aby mu věčně létala nad postelí a houkala do ucha.
   Po celý zbytek včerejšího dne neviděli Umbridgeovou ani na krok. Avšak jejich přítel Lexter jim prozradil, že celou dobu zkouší všechna možná zaříkadla, aby ty zatracené ptáky odehnala pryč, protože se s nimi nechce ukazovat na veřejnosti. Vždycky se totiž na okamžik objeví a zase… třeba na hodinu zmizí. S touhle zprávou měl Harry chuť poslat dvojčatům celé své úspory, protože nic lepšího snad nemohli udělat.
   Sobota uplynula jako voda, když ji Harry trávil s roztěkanými kamarády, rozhodně se všichni dosyta nasmáli jeho botám, které se neustále hádaly a pokřikovaly na sebe nejrůznějšími sprosťárnami. Ovšem byly už tak okopané, že pokaždé, když se k nim přiblížil někdo cizí, Kecal to zacítil a hned se jim zaklaply oči a pusa. Rozhodně je pak Harry trestal, když ho ztrapňovaly před učiteli, a když pak nakopl Levanduli, tak schytal pořádnou facku, kvůli které se boty smály ještě snad hodinu. Ovšem počínaje sobotou je už naučil slušnému chování a hlavně schování. Ron dostal dobrý nápad, který ovšem s ním boty nesdílely. Pokud dokážou na Harryho mluvit skrz jeho nohy, tak by mu mohly pomoci při zkouškách. Boty se rozhodně odmítly učit, na něco takového nejsou stavěné a byly i ochotné přiznat, že jsou na to příliš hloupé, jen aby se vymanily z učení. Pak ale žádné výmluvy nepotřebovaly, když to, k čemu je hoši nutili, řekly Hermioně a pak facka od Levandule byla to jediné, co Harryho mohlo zajímat, protože Hermionu popadla její pravá nálada a zbytek dne trávili u učení. Rozhodně ale, když už se měli učit, byli rádi, že s sebou Hermionu mají, protože jim (sice neochotně) pomáhala.
   Nadešel čas večeře, která opravdu od minulých měsíců velice změnila svůj vzhled, věci jako brokolice, kapusta a vařený květák nechyběly ani u jedné večeře, a tak, když se ani po třech dnech studentům před nos nedostalo maso, začali hlasitě stávkovat.
   Ovšem ke stávce se Harry přidat nemohl, protože se za ním objevila vysoká černá postava s dlouhým pláštěm až na zem, která ho ledově oslovila.
   „Pottere, je čas,“ řekl mu Snape za zády.
   Harry mrkl vystrašeně a neochotně na své dva kamarády, kteří neměli ani tu odvahu stočit ke Snapeovi zrak.
   „Už jdu,“ řekl Harry.
   „Hned,“ upozornil ho chladně Snape a vytáhl ho za límec jako malého chuligána na nohy. „Pojďte za mnou.“
   Harry si zhluboka povzdychl a ještě naposledy se podíval na své dva přátele, kteří na něj koukali, jak nejstarostlivěji mohli.
   Dlouhou dobu teď Harry viděl jen vlání Snapeova pláště před sebou a slyšel jen spěšné Felixovy kroky za sebou. Hrad už se zase ponořil do šera, tedy teď již spíše tmy a jejich kroky se strašidelně rozléhaly po chodbách. Nejhlasitější kroky měl Snape, který kráčel jako hrabě a snad i schválně si nechal vlát plášť za sebou, že by mu mohl závidět i Batman.
   Samozřejmě zamířili do sklepení, jak jinak, do Snapeova kabinetu. Harry se jenom modlil, že nedostane trest, který obnáší psát něco vlastní krví a hlavně pak ošklivé zranění.
   Snape se zastavil před mohutnými dveřmi a šmátral netrpělivě po klíči a Harry už nemohl vydržet otázku, kterou v sobě dlouho dusil.
   „Ehm, pane profesore?“ zeptal se ledabyle. Snape neodpověděl, jen něco nevrle zavrčel. „Mohl byste mi říct, kdy dostanu zpátky své věci?“
   Snape otevřel dveře, otočil se na Harryho a s ledovým úsměvem mu řekl: „O žádných takových věcech nevím,“ s těmito slovy mu ukázal prstem dovnitř a Harry naštvaně kolem něho prošel.
   Záhy mohl málem vypustit duši, Snape dělal v kabinetu totiž něco, co by do něj Harry nikdy neřekl.
   Uklízel.
   „Ředitelka Umbridgeová…“ začal chladně povídat, „požádala všechny vyučující, aby si laskavě ve svých kabinetech uklidili.“
   Snape se postavil vedle svého prostorného stolu, na kterém teď byly tucty lahví, sklenic a nádob s těmi nejodpornějšími věcmi na zemi, z čehož se Harrymu zvedal žaludek. Věci byly jak vidno sundané z dlouhých prostorných polic na stěnách chladného a tmavého kabinetu a byly poskládány na stole tak, jako kdyby mezi nimi měla běhat pokusná myš v laboratoři.
   „To to mám uklidit?“ zeptal se nevrle Harry.
   „To určitě,“ odfrkl si hlasitě Snape. „A pak bych už nic nenašel… nehledě k tomu, že byste toho nejmíň polovinu rozbil.“
   „To je od vás milé,“ odvětil s úsměvem Harry.
   Snape však měl kamenný obličej a stále na Harryho ledově koukal.
   „Vezmete hadr… a všechny nádoby dočista utřete tak, aby byl znovu vidět jejich obsah.“
   Harry si oddechl, to není zase tak zlé, za půl hodiny by to měl mít hotové, těch lahviček tam zase tolik nebylo.
   „Ne tak rychle,“ zarazil ho Snape, když už chtěl Harry přikročit k lahvičkám. „Protože znám vaši neopatrnost… kterou jste jak vidno zdědil, což není to jediné… musím vám poupravit váš pracovní nástroj.“
   S těmito slovy uchopil hadr a mávl na něj hůlkou, v tu chvíli se zmenšil na velikost pět krát pět centimetrů.
   Harry si také odfrkl a nenávistně odvrátil tvář, mohl tušit, že mu to bude chtít nějak ztížit.
   „Tím, že vám zmenším hadr, ničeho nedocílím, Pottere,“ ozval se znovu Snape. „Stejně byste něco z těch strašlivě vzácných ingrediencí shodil.“
   „Tak ještě jednou… to je od vás milé,“ opakoval zase s vynuceným úsměvem Harry.
   „Já vím,“ pousmál se Snape a mávl na Harryho hůlkou.
   Najednou se mu zdálo, že se propadá do země, celá místnost, všechno začalo stoupat nahoru, ale pak to zjistil, nejenom stoupat, ale i zvětšovat.
   Nakonec zjistil, že je asi dvacet centimetrů vysoký a kouká na Snapea do výšky. Ten se na něj ledově pousmál, shýbl se pro něj a vzal ho bolestivě do ruky.
   „Au, co to má znamenat?“ vykřičel Harry vztekle.
   Snape však jenom ofrněl nos a letmo s Harrym praštil na stůl s lahvičkami. Následně po něm hodil hadr a vedle mu vykouzlil vaničku s vodou.
   „Dejte se do práce, za tři hodiny očekávám, že to budete mít hotové, budete mít zvláštní povolení jít po zákazu vycházení zpátky do postele… mimochodem, hůlka vám nepomůže, to zmenšovací kouzlo je jiné, než se učíte zde ve škole, a já poznám, jestli jste ty sklenice umyl kouzlem,“ s těmito slovy se otočil a záhy už za ním práskly dveře a maličký Harry zůstal v temném kabinetu sám. Tak to tu ještě nebylo, zmenšil ho jak Alenku v říši divů a nechal ho tu drhnout celý zástup naskládaných lahviček s vytrženýma očima, vnitřnostmi, kusy těl, odpudivých tekutin a kdo ví, čeho všeho ještě. Co se dá dělat?
   Zvednul se na nohy a vzal zmenšený hadr, který namočil ve vaničce, co mu Snape vyčaroval. Jakmile se přiblížil s hadrem v ruce k jednomu oku ve sklenici, hned se dalo do pohybu a dychtivě tlouklo do stěny nádoby, jako kdyby chtělo Harryho sežrat. Poněkud neochotně se přiblížil a začal drhnout její stěnu. Oko sledovalo každičký jeho pohyb rukou, což ho více než dost znervózňovalo, navíc za okem visely ještě zbytky odporného očního svalstva, z toho pohledu se Harrymu chtělo zvracet.
   Další věc, kterou zjistil, byla, že drhnutí jde pěkně ztuha, jednu sklenici s tím odporným okem měl hotovou až po pěti minutách a asi po pěti namočeních. Přešel tedy k další nádobě s utrženou lidskou rukou, kterou prolézali červi a ozýval se z ní praskající zvuk, jak si pochrupávali na kostech prstů. Harry měl opravdu co dělat, aby sklenici místo vyčištění nepozvracel, protože se mu žaludek zvedal do závratných výšin. Sklenice byla o něco větší než předešlá, takže něco přes pět minut mu zabrala a následující nádoba s jakýmsi hadovitým tvorem v řasách nebyla o nic jinačí.
   Po asi hodině mytí už mu ruka citelně ochabovala a druhá jakbysmet. Ani střídání pracujících rukou nezabíralo, a tak si hadr rozdělil na dvě části a drhnul nádoby oběma rukama. Nebylo to naposledy, co na něj něco z hlubin tekutiny vystartovalo, div to nepřevrhlo celou nádobu a Harry při tom hlasitě zavřeštěl. Není divu, to by zakřičel každý, i ten nejodvážnější.
   Po další hodině už si byl jistý, že jeho zmenšené hodinky ukazují špatně čas, protože si myslel, že tu je už celou věčnost. Rozhodně už bylo hodně po večerce a Harry jenom mohl doufat, že Snape na něj nezapomněl, protože by se mu cesta zpátky do ložnice pořádně prodloužila.
   Vlastně se ani sám nemohl změnit zpátky do původní velikosti, protože ten proradnej Snape na něj použil nějaké divné pokročilé kouzlo. Rozhodně ale věděl, že má u sebe v kapse hůlku, která teď spíš vypadá jako malinkaté párátko.
   Minuty se stále vlekly a Harry potřeboval čím dál větší pauzy na odpočinek. Když už namáčel hadr snad po padesáté a znovu se dal k drhnutí jedné zvlášť zašpiněné sklenice, náhle uslyšel zavrzání. Hned zbystřil sluch a naklonil se, aby se rozhlédl po místnosti. Ze všech lahviček se stále ozývalo bublání, praskání, hučení a tak podobně, ale vrzající zvuk se naprosto odlišoval.
   Pak to Harry zahlédl, dveře do kabinetu se pomaličku pootevíraly, jako kdyby do nich někdo lehounce strkal prsty. Zůstaly pootevřené tak na dvacet centimetrů, jako kdyby někdo chtěl do místnosti jen nahlédnout.
   Harrymu přejížděl po zádech mráz, odhodil hadr a prošel potichoučku mezi nádobami až ke kraji stolu, přičemž nespouštěl oči ze dveří.
   Došel až na okraj a koukal do dálky, přitom mžoural očima, jak se snažil prohlédnout skrz šero v místnosti.
   Vtom se mu před očima objevil obrovský kočičí obličej. Paní Norrisová!
   Harry těžce polkl a padl vyděšeně na záda. Kočka o něm už dlouho moc dobře věděla a teď na něj vztekle zasyčela a vycenila své ostré tesáky, které teď Harrymu připadaly vskutku velké. Vyškrábal se poplašeně na nohy a začal upalovat přímo do bludiště nádob, avšak s kočkou v závěsu. Stačil zahnout za jednu láhev s něčím mozkem, když kočka začala za ním porážet láhve jako buldozer a opatrně poskakovala mezi lahvičkami. Stále mu byla v patách.
   Harry kličkoval mezi dalšími nádobami se všemi možnými tekutinami, které teď byly skrz vyleštěné sklo jasně viditelné, což ovšem kočku vůbec nezajímalo.
   ‚Kdyby tu tak byl Křivonožka, ten by téhle běhně ukázal!‘ říkal si Harry a kličkoval dál, jak nejrychleji mohl, mezi nádobami s lektvary a přísadami.
   Paní Norrisová po chvilce přestala porážet sklenice, ze kterých se vylévaly všechny ty hnusy, a bedlivě naslouchala. Harry si byl vědom, že nemá na kočičí sluch a hlavně zrak, proto okamžitě také zastavil a skryl se za jednou nádobou. Paní Norrisová zírala podezíravě na všechny strany a hledala malého človíčka schovávajícího se někde v téhle spoušti, kterou kočka nadělala.
   Harry ovšem nevěděl, že k němu teče po křivém stole jedna tekutina, kterou kočka z nádoby rozvrhla, a že vzápětí už stojí jednou nohou v ní.
   „Bože, Kéco, von se pochcal!“ křikl najednou zničehonic Kecal.
   „Cože?“ otázal se Kéca.
   „Já sem v mokrym, ten maňásek se pochcal!“ odvětil Kecal.
   „Ticho!“ zasyčel na ně Harry, ale když znovu narovnal obličej, pohlédl přímo do pronikavých očí paní Norrisové, která na něj jako tygr cenila zuby.
   Harry na nic nečekal, otočil se a chtěl vyběhnout, ale Kecal zůstal přilepený v té tekutině.
   „Uvíz sem tu!“ křičel Kecal. „Sakra co je to za sajrajt!“
   „Ježíši, to je kočka!“ křikl Kéca.
   „Jaká kočka?“ divil se Kecal.
   „Seš slepej?“ zhrozil se Kéca.
   „Do háje!“ křikl Kecal. „Maňásku uháněj! Dělej! Dělej!“
   „Snažím se!“ křičel Harry.
   „Tak dělej!“
   Paní Norrisová se k nim stále víc a víc přibližovala obličejem a Harry se zapřel celou svou váhou a úsilím, aby botu odlepil, ale to už mu kočka slintala na nohy.
   „Moje podrážka!“ křičel Kecal. „Úhahá, moje podrážka! Proč já nezůstal na tý vodporný noze ghůla!“
   Harry už cítil dech kočky, která byla přímo před jeho obličejem, a naposledy silně zatáhl takovým úsilím, že se rozeřval spolu s Kecalem na celé kolo.
   Vtom bota povolila, ale Harry se snažil příliš, noha mu doslova vyletěla do vzduchu a nakopla kočku do brady, až se jí protočily panenky.
   Jenže stále nebylo po problémech, noha se mu tentokrát přilepila ke krku paní Norrisové, která začala syčet, mňoukat, vřískat a co bylo horší, seskočila ze stolu a začala bolestivě obíhat celý Snapeův kabinet. Harry si kryl hlavu, do které se neustále bouchal o zem, až se mu zdálo, že vidí andělíčky, a stále poskakoval se zdivočelou kočkou, která teď vztekle vyskočila na stůl, pak na poličku, zase na stůl, na přihrádku, Harryho žaludek dnes opravdu dostával zabrat. Pak skočila ke skříňkám, ale málem narazila, a tak udělala strašlivě silnou zatáčku, až se ozvalo trhání, a Harry i s cárem chlupů přilepených ke Kecalovi sebou praštil o stěnu skříňky a zůstal bezvládně ležet.
   Norriska však vytržením chlupů dostala učiněný vztek a jedním odrazem a s velkým syčením byla zpátky na skříňce, to už ale Harry syčení zaslechl, popadl ho druhý dech a rázem byl zpátky na nohou.
   „Na co čekáš, maňásku, prchej!“ křikl Kéca.
   „A kam?“ zeptal se vyděšeně Harry a zíral dolů z výšky skříňky, na které teď byl.
   „To je jedno, jenom nás zachraň!“ křikl i Kecal.
   „Vy jste mi ukradený!“ zakřičel Harry a uskočil výpadu kočky, která narazila hlavou do zdi.
   „Teď si dala do makovice! Dobrý, maňásku, tě baštim čéčé!“ křikl Kéca.
   „Hele, kéco, ty chlupy by se daly použít jako vlasy, závidíš co, plešoune!“ křikl Kecal.
   „Kočká!“ křikl Kéca.
   Harry na nic nečekal, uviděl škvíru v rohu skříňky u zdi a pelášil tam, co mu síly stačily, vzápětí se do díry vnořil a těsně za ním vyprsklo pár slin a vycenily se zuby, které neprošly dírou dovnitř. Kočka na to měla příliš velkou hlavu,, a tak tam raději strkala packu a sápala se svými vytaženými ostrými drápy.
   Harry se ohlédl za sebe, neviděl však nic jiného než tmu.
   „Do háje, kdo ví, jaký další nestvůry tu Snape ještě má,“ strachoval se Harry a vykračoval kupředu.
   „U svatýho Yorkshééra!“ křikl Kéca. „Vidim strašnou věc!“
   „Ty skrz tu hroznou tmu něco vidíš?“ zeptal se Harry.
   „Radši bych neviděl, má to dvě vohromný voči!“ křikl Kéca a zaklapl ty své.
   „Řekni mi, kde to je!“ křikl Harry a když neodpovídal, tak se podíval na své nohy. „Otevři oči, já nic nevidím!“
   „Já se bojím!“ křikl Kéca.
   „Nebuď tak vyjukanej a vokamžitě vodevři ty svoje kukadla!“ křikl Kecal a pak se zarazil a podíval se kupředu. „Kéco, dělej!“
   „Co se děje?“ zeptal se vystrašeně Harry.
   „Ať je to cokoliv, já už to cejtím!“ křikl Kecal. „Sakra, ty padavko, votevři voči a řekni, kde to je!“
   „Já se bojím!“ křikl Kéca a záhy zmizela i jeho pusa.
   „Řekni mi směr,“ řekl Harry a přitiskl se ke zdi.
   „Podle čuchu…“ řekl vyděšeně Kecal, „přímo před námi, blíží se to… mám ti to říct v centimetrech nebo metrech?“
   „Stačí, když řekneš blízko!“ křikl Harry.
   „Ježiš, co je to zač, je to takovej nasládlej suchej smrad, to je děs… deset metrů, blíží se rychle.“
   „Takže asi tak dva metry,“ uhodl Harry.
   „USKOČ!“ zařval Kecal.
   Harry vyděšeně vyjekl a uskočil naproti, až se praštil o ohryzanou stěnu skříňky, když vtom se nad ním prohnala veliká myš, ale netrefila se a přeletěla ho přímo otvorem ven, kde ji v tu ránu popadla paní Norrisová do svých spárů a spokojeně s ní seskočila dolů na zem.
   Harry hlasitě vydechl a zmoženě se opřel o stěnu vyhlodané skříňky.
   „To byl nářez, co maňásku?“ podotkl Kecal. „Kdybych nezacejtil ten průvan, tak je po nás.“
   „Příště mi řekni, že Kéca je ustrašená padavka,“ hlesl zmoženě Harry.
   „To není všechno, má taky strašný větry a taky…“
   „To už nechci vědět,“ zarazil ho Harry, zavřel oči a udýchaně odpočíval.
   Nechtělo se mu ani věřit, do jaké situace se dostal a hlavně že ho Snape vystavil takovému nebezpečí, tedy jestli náhodou potají tu kočku do kabinetu nenastrčil sám. Rozhodně bude trvat na právoplatném odškodnění, protože ho vystavil ohrožení života. Nebo mu možná pohrozí, že to vyžvaní, když mu nevrátí plánek a plášť, to by mohlo zabrat.
   Podíval se za sebe a zase málem strachy vyjekl. Jenže pak se uklidnil, možná už je až moc ustrašený, ale cár papíru v temné dálce mu na první pohled připadal dost nebezpečně.
   Vzal hůlku a klepl s ní se zaříkadlem „Lumos.“ a konec hůlky se hned rozzářil. Stejně tak se rozzářil i Harryho úsměv, měl totiž před sebou složený Pobertův plánek, nejspíš zamknutý v téhle skříňce.
   Hned k němu dychtivě přiběhl a začal ho rozevírat jako koberec. Rozevřel už poslední cár, když ho do očí trkla tečka s nápisem Peter Pettigrew. V tu chvíli se mu zastavil dech. Za těch několik vteřin, ve kterých si jeho mozek uvědomoval, co opravdu vidí, se konečně vzpamatoval.
   Mrkl na místo, kde tečku vidí… byla u Vrby mlátičky, právě z ní vycházela a blížila se k Hagridovu srubu, kde… ale no to mě podržte. V Hagridově srubu byly také dvě tečky, jedna s označením Rubeus Hagrid a druhá byla pojmenována Aberforth.
   Červíčkova tečka se blížila ke srubu, takže bylo jasné, jaký má záměr, také jakou má šanci na úspěch, když tam vtrhne, když ho nečekají.
   Potřebují pomoc!
   Jak jim má ale pomoct, když je sotva pět palců vysoký? Na něco zkrátka přijít musí a první věc byla dostat se odsud. Použil hůlku a v tu ránu zámek na skříňce povolil a její dveře se s trochou Harryho pomoci samy otevřely.
   Vtom se mu naskytl odporný pohled, dole si totiž s praskajícími zvuky pochutnávala paní Norrisová na té myši, takže nepřipadalo v úvahu, aby jakýmkoliv způsobem seskočil dolů. Co teď?
   Paní Norrisová však zaslechla zvuk otevírajících se dveří skříňky a se zájmem se na Harryho podívala. Následně vyskočila na stůl, poličku, přihrádku a vzápětí už byla na skříňce a s krvavou hubou cenila na Harryho zuby.
   Teď už se mu opravdu šance krátily, když se konečně ukázala první dobrá zpráva. Dveře znovu zavrzaly a dovnitř vešel někdo, koho by tu Harry čekal ze všech nejméně.
   Křivonožka!
   Obě kočky na sebe vztekle zasyčely a paní Norrisová hned byla na zemi s naježeným hřbetem. Následně se do sebe skokem daly a mlátily se packami a zuby hlava nehlava. Harry musel něco udělat, tohle nevypadalo dobře.
   A tak konečně když se kočky na chvilku od sebe odtrhly, mávl silně hůlkou a smetl paní Norrisovou do kouta. Křivonožka na ni ještě vztekle zasyčel, ale to už ho zavolal Harry. Kocour se několika lehkými skoky dostal do skříňky k Harrymu a ten si na něj vylezl.
   „Elvíra říkala, že jsi napůl maguár, dovedeš mě tam, kam potřebuju?“ zeptal se Harry skloněný nad Křivonožkou.
   Kocour neodpověděl, jen zase lehce seskočil z přihrádek a poliček, Harry myslel, že vůbec není spoután přitažlivou silou, ovšem citelně se na Křivonožkově hřbetě pohupoval a snažil se přidržet jeho opasku.
   Křivonožka vzápětí vyběhl ven ze sklepního Snapeova kabinetu a běžel ke schodům do Vstupní síně. Harry měl opravdu co dělat, aby na mourovatém kocourovi udržel alespoň trochu rovnováhu, a to i v sedu, protože kocour měl při jeho velikosti příliš široký bok. Alespoň že ho ale nemusel tahat za chlupy a mohl se přidržovat jeho pásku.
   Vyběhli ze sklepení a prosmekli se absolutně neslyšně kolem stráží dole ve Vstupní síni. Následně Křivonožka vyběhl jakýmisi odpadovými sklepními dvířky ven.
   Venku zase lilo jako z konve, oba dva byli hned promočení a Harry poprvé zažil, jak se musí cítit mravenec v dešti. Kapky pro něj byly velké jako vejce a bolestivě ho mlátily do těla, jak Křivonožka neustále po mokré a temné trávě zrychloval, naštěstí opravdu k Hagridovu srubu. Noc byla zase dusivá, vzduch těžký a ještě obtížněji se dýchal, mokrá tráva pod tlapkami Křivonožky cákala a Harrymu začal za chvilku klouzat řemínek z ruky.
   To už ale naštěstí byli po ošemetné cestě na místě a Křivonožka se postavil vedle těžce otesaných kamenných a dřevěných bloků, ze kterých byl Hagridův srub složen. Chytil se prvního a pak zase druhého, šplhal po nich jako po žebříku, protože moc dobře věděl, že by se neprotáhl pod dveřmi.
   Déšť ho smáčel stále nemilosrdněji, ruce mu začaly po kluzkých blocích klouzat a jednou už málem neudržel rovnováhu na ruce a sletěl. Naštěstí kocour stále dole čekal a pozorně Harryho pozoroval. Teď už mu bylo jasné, proč Sirius o Křivonožkovi říkal, že je to chytrý kocour, pomáhá mu stejně jako tehdy jemu.
   Konečně se došplhal až na poslední kamenný blok a vylezl na kamenný parapet, za nímž se skrývalo Hagridovo pošmourné a zašpiněné okno.
   Oba dva ještě byli v pořádku, jak Hagrid tak Aberforth seděli u stolu a o něčem se bavili, zatímco kousek od nich bublala v kotlíku jakási tekutina, o jejímž složení se Harry mohl jenom dohadovat.
   Teď ale nebyl čas na žádné snažení, došel k oknu a rozpřáhl se, aby je upozornil, že tam je, když vedle sebe uslyšel funění. V tu chvíli ho doslova smetla odporná krysa, až se skutálel na samý okraj parapetu.
   Zezdola se ozvalo vzteklé zasyčení Křivonožky, který se snažil dostat se k nim nahoru, ale to už se krysa narovnala a připravovala se k dalšímu výpadu.
   „Hagride!“ zakřičel Harry, ale to už ho krysa bolestivě kousla do ruky a hodila s ním o zeď srubu, kde končil parapet.
   Nejen vlivem nárazu, ale také protože měl bolestivě krvácivou ruku, se teď opravdu necítil dobře a po tom všem, co už dneska zažil, přestával mít na všechno sílu, krev mu znovu srdce zběsile pumpovalo, čímž mu poraněná ruka krvácela ještě víc, ale to mu nezabránilo, aby se otočil a zjistil, že ta krysa seskočila na zem a že záhy se na něj usmívá odporný myší, avšak lidský obličej s postavou, která vypadala jako někdo, kdo velmi rychle zhubl a zůstala na něm vyset odporná kůže.
   „Náš drahý Pottříček nás šel zastavit…“ uculil se Pettigrew a chňapl po Harrym. Ten se vlivem jeho stisku začal dusit a stačil jen vychraptět:
   „Kchovonochko!
   Jenže kocour tam už nebyl, nebylo po něm ani památky a Harryho vyděšené zraky zase skončily na Hagridově srubu.
   Vtom se dveře do srubu otevřely a vzápětí z nich vyšel vysoký vousatý muž přikrytý pláštěnkou, zatímco se Pettigrew přitiskl ke zdi a ve svých smradlavých rukou schoval malého Harryho.
   „Takže zítra budeme pokračovat, řeknu Brumbálovi o tom, že to bude příští týden konečně hotové,“ řekl starý muž pod pláštěnkou, Harry uhádl, že se jedná o Aberfortha.
   „Sme domluvený, budu tu mít zase Hrachovskýho kořalku,“ zahřímal Hagrid.
   „Už se těším,“ zamával mu Aberforth a zamířil pryč.
   Záhy se ozvalo zavření dveří od srubu a Pettigrew uvolnil napůl udušenému Harrymu pusu.
   „Věděl jsem, že mě uvidíš na tom prašivým plánku,“ začal mu říkat chraplavě Červíček, „ovšem byl jsem tak prozíravý, že jsem si tu na tebe počkal, než abys zase vyvedl nějakou hloupost.“
   „Utečte, dokud máte čas, slibuju, že vás se nebráním zabít,“ řekl Harry se zatnutými zuby.
   „Ovšem netušil jsem, že mi situaci tak zlehčíš… přijít v menší velikosti…“ Pettigrew se hlasitě rozesmál a obešel srub ke dveřím. „Tak se podíváme, kdo je doma.“
   Následně rozrazil kouzlem dveře a překvapeného Hagrida přivázal k židli stejně tak kouzelné.
   „Co to má znamenat?“ rozkřikl se Hagrid.
   „Cožpak si mě nepamatuješ, hájovníku?“ uculil se Pettigrew a zvedl do výšky malého Harryho, sevřeného v ruce.
   „Vokamžitě ho pusť!“ zakřičel vztekle Hagrid a zalomcoval s provazy.
   „Poloobřík se nám zlobí…“ uculil se plesnivě Pettigrew a přešel ke kotlíku, který dobublával nad pohaslým ohněm, „copak to tady asi tak vaříme, hm?“
   „Vokamžitě Harryho pusť, slyšíš mě?“ řičel Hagrid vztekle. „Nebo slibuju, že ti vytrhám všechny chlupy z kožichu!“
   Vtom Pettigrewa něco zezadu povalilo, až spadl obličejem do ještě stále rozžhaveného ohniště a začal křičet bolestí. Harry dopadl na stále ještě horké kameny u ohně a rychle seskočil, snažil se utéct, ale to už ho Pettigrew znovu nenávistně popadl a vzal mu do ruky hlavu.
   „Zavolej si toho čokla!“ zakřičel rozzuřeně Pettigrew na Hagrida, jehož lovecký pes Tesák právě záškodníka povalil. „Nebo Potterovi ukroutím krk!“
   Hagrid pěnil vzteky, ale pak zavolal svým silným hlasem na Tesáka, který se vzápětí vrátil vedle svého pána.
   „A ne že ho na mě znenadání pustíš, jinak je s Potterem konec!“ křikl mu do očí Pettigrew naštvaně a přešel k nějakému hadru, do kterého si vzápětí utřel spálený obličej.
   Pak se ještě stále vztekle otočil na Hagrida a zakřičel.
   „Kde je ten kámen?“
   „Nevím, o čem to mluvíš,“ cekl Hagrid naštvaně.
   Pettigrew však zase vzal za Harryho hlavu, až ucítil, jak mu praskají žilky.
   „Dobře, dobře, jen ho nech!“ zahřímal Hagrid a pak neochotně dodal: „Je v tom kotli.“
   „Tak je to správně,“ pousmál se Pettigrew a otočil se ke kotli, ve kterém se před chvilkou vařila voda.
   Samozřejmě tam hloupě sáhl a vyndal jasně zelený kámen, ale vzápětí jej upustil a rozeřval se na celé kolo, přitom Harryho stiskl ještě víc, až mu vylézaly oči z důlků.
   „Ubožáku!“ křikl Hagrid. „Nepřej si mě, až se odsud dostanu!“
   Pettigrew se uklidnil a prohlížel si červenou spálenou ruku. „Moje nová ruka!“
   Harry se té poznámce uchechtl, moc dobře si pamatoval, jak úpěl, když si ji musel kvůli Voldemortově zrodu uříznout. Pettigrew jeho posměšek však pochytil a nenávistně se shýbl pro kámen, Harry však stačil přes jeho záda zahlédnout blížící se šlápoty neviditelného člověka v dešti, jak stoupají ve dveřích do srubu.
   „Expelliarmus!“ křikl hlas a hůlka z Pettigrewovy ruky vyletěla do vzduchu někam za jeho záda.
   Pettigrew se ustrašeně otočil a pohlédl do prázdna, kde ze sebe rázem shodil Snape neviditelný plášť a v ruce držel Pobertův plánek.
   „Hezky pomalu, Petře, polož Pottera tamhle na ten stůl,“ řekl ledově Snape a mířil na Pettigrewa hůlkou.
   „Severusi, vždyť ty víš, že jsi na naší straně,“ žadonil Pettigrew. „Já ho musím donést Pánovi zla, jinak mě potrestá!“
   „Absolutně nevím, o čem to mluvíš, jsem Bradavický profesor a ty nejsi nic jiného než vrah,“ řekl Snape stejně chladně, jako mluví k Harrymu.
   „No tak, Severusi!“ křikl Pettigrew, ale Snape mu namířil hůlkou na krk a povytáhl nebezpečně obočí. Pettigrew přenesl Harryho na stůl a položil ho na něj, Harry si konečně mohl oddechnout a cítil se, jako kdyby mu upadla kůže na hrudi, když už na ní necítil žádný tlak. Vzápětí zamířil svou malou hůlkou na Pettigrewa.
   „Dejte si pozor, změní se v krysu,“ varoval Harry Snapea.
   Snape si s nechutí odfrkl a podíval se po srubu.
   „A kámen?“ zeptal se a Pettigrew jej hodil na stůl, až málem povalil Harryho. Kámen byl čistě křišťálový a zcela studený, avšak zbarven do žabí zeleně.
   „Musím uznat, že ta vaše výbava se opravdu jednomu hodí,“ zkonstatoval Snape a maličký Harry na něj naštvaně pohlédl. „Když jsem se vrátil do kabinetu,“ pokračoval Snape, „našel jsem tam rozevřený plánek, který ukazoval velice zvláštní směsici lidí, takže s vaším kouzelným pláštěm to pak bylo velice snadné.“
   „To je od vás milé, a že mě málem Filchova kočka zabila, na to jste nebral ohledy, co?“ řekl Harry naštvaně a Snape si zase posměšně odfrkl.
   „Kde máte svou kamarádku?“ zeptal se po chvilce Snape Harryho.
   „Cože?“ odvětil Harry otázkou.
   „Tu Holoubkovou, je s vámi přece,“ odpověděl Snape naštvaně.
   „Ani kdyby byla moje kamarádka, tak tu se mnou není,“ řekl Harry nejistě.
   „Expelliarmus!
   Hůlka vyletěla Snapeovi z ruky a přistála v rukou Rity Holoubkové, stojící u vchodu do srubu.
   „Vy!“ vykřikl Harry. „To vy jste ten, kdo dává novinách všechny ty lži!“
   „Máš docela slabý postřeh, Harry, očekávala bych, že na to přijdeš dřív,“ pousmála se Holoubková a postavila se za Snapea. „A teď mi hoď tu tvou hůlku, nebo to tvůj profesůrek schytá.“
   Harry chvíli váhal a hleděl do Snapeových kamenných očí, ale pak se rozpřáhl a hodil svou malinkatou hůlku Holoubkové, která ji chytila ve vzduchu.
   „Výborně,“ pochvalovala si a sebrala ze stolu průzračně zelený kámen. „To bychom měli,“ zakončila to.
   „Hermiona vás potrestá,“ řekl potichu a ledově Harry.
   „Ta šmejdka?“ zasmála se Rita. „Jak je libo, ale raději budu sloužit Pánovi zla, než být vydíraná nějakou nánou.“
   „Dyť tě taky vydírá, ty nemravo!“ křikl Hagrid.
   „Ano…“ pousmála se. „Ale trest, který by mi hrozil, je o něco více bolestnější než ten, který bych schytala od té šmejdky, nemyslíte, Hagride?“
   „Di se vycpat, ty podvraťáku…“ zakřičel Hagrid, „i s tou svou bandou!“
   „Ne, to se nestane, Hagride,“ zasmála se Rita, „ale vycpu si tvého psa, až tě zabijeme.“
   „Dělej, není už čas,“ řekl Pettigrew netrpělivě.
   Rita přistoupila k Harrymu a nenávistně do něj zaryla pro něj přímo kládou, avšak pro ni hůlkou.
   „Mohla bych tě v mžiku zabít…“ řekla ledově, „ale tu poctu přenechám Pánovi zla.“
   „Garantuji vám, že po něm budete hned na řadě,“ odvětil rozezleně Harry.
   Rita se pousmála a chňapla po něm jako po myši.
   „Bláhový spratku… proč bych tě vlastně nemohla vzít s sebou?“ pomyslela si. „Bude to vítaný bonus našeho úspěchu.“
   S těmito slovy se otočila na Snapea a uculila se. „Drahý Severusi, jako ty předtím Petrovi, tak my tobě teď.“
   Hned nato na Snapea mávla hůlku, až skončil přivázaný k židli jako Hagrid vedle.
   „Jdeme, Petře,“ řekla a vykročila do deště venku.
   Stále tam hustě mrholilo a přes černou tmu nebylo vidět ani živáčka, dokonce ani stráže se tu jakoby zázrakem zrovna neukazovaly. Skutečnost, která Harrymu vůbec jako zázrak nepřipadala, když měli tak laskavou ředitelku.
   Rita se rozhlédla po obloze, jako kdyby někoho hledala, a napřáhla ruku do vzduchu. „Tak kde jsi?“ zeptala se netrpělivě.
   V téže chvíli se jí na ruku snesla černá sova, která natáhla jeden pařát, ke kterému měla přidělaný měšec. Rita tam vhodila kámen, pohladila s úsměvem sovu po zádech a chystala se ji vypustit, když vtom rozevřela do široka oči a rozeřvala se na celé kolo.
   Harry v další chvíli nic neregistroval, jen to, že ji povalilo ohromné stvoření, ze kterého se po chvilce vyklubal Gryf, který na Ritu rozzuřeně křičel.
   Jenže to už však stačila vypustit sovu, která zaplápolala křídly a vznesla se do vzduchu. Harry na nic nečekal, kámen byl teď přednější, přeběhl po křičící Ritě a vyškubl jí svou hůlku, hned nato zakřičel: „Accio sova!
   To ale neměl dělat, protože vzápětí se vznesl do vzduchu a v další chvíli se přitiskl k drápu letící černé sovy. Sova byla silnější, a tak kouzlo spíš zabralo proti Harrymu, který teď koukal na plápolající křídla a na rozzuřený pohled sovy, která po něm ve vzduchu chmatala a snažila se ho klovnout. Harry dostával další a další drápavé rány od druhého pařátu sovy, který byl neustále volný.
    Jeho prioritním cílem byl však kámen, musel ten malý měšec odvázat z pařátu sovy.
   Sáhl po šňůrce, která její dráp obvazovala, ale vzápětí se po něm sova ohnala a hlasitě klapla zobákem. Hned nato ho znovu popadl druhý pařát a trhal ho z toho prvního. Harry cítil, jak se mu drápy zařezávají bolestivě do těla, natahoval se z posledních sil, které mu ještě zbývaly, po šňůrce, ale stále nedosáhl. Jeho rozbušené srdce, tep vysoký až někam na Mount Everest a nervy na pochodu, to vše chytilo snad už třetí dech a Harry se s křikem natáhl po provázku, který stále pevně obepínal pařát s měšcem, obsahujícím v sobě ten vzácný náklad.
   Klof!
   Harry ucítil palčivou bolest, když mu sova sevřela ruku a vryla mu hrany zobáku do kůže, jenže vzápětí se stalo něco snad ještě horšího.
   Pustila ho.
   Harry začal nekontrolovatelně padat k zemi. I když kolem sebe viděl jen samou tmu, poprvé mohl poznat to, co cítí kapka, když se řítí dolů. Zavřel oči, aby se nemusel dívat na přibližující se zemský povrch, a každou chvíli očekával, že se mu před očima přehraje celý život.
   Když vtom konečně buchl na zem… ale vlastně ne, přistál na něčem opeřeném. Otevřel oči a hlesl úžasem, znovu letěl a tentokrát na něčem, co mělo tmavě hnědá křídla.
   „Drž se!“ křikl orel ptačím hlasem a nabral několika mocnými mávnutími křídel výšku.
   Vedle nich se v tu chvíli ukázal druhý orel, bystrý jako rys a rychlý jako blesk, oba dva se teď blížili k černé tečce jako praví dravci ženoucí se za kořistí.
   V cukuletu černou sovu dohnali, orel, na kterém byl Harry a který, jak se domníval, byl Lexter, drápl sovu ze shora a druhý orel chňapl neúspěšně po balíčku s kamenem.
   Sova zahoukala křiklavým zvukem a nabrala rychlost. Začala hbitě ve vzduchu kličkovat, ale orlové, páni nebes, se za ní lehce drželi a naklápěním křídel kontrolovaně řídili střemhlavé pády i kolmé stoupání v neuvěřitelných a žaludek zvedajících piruetách.
   Nakonec Harryho orel udělal další nálet a druhý orel se se sovou střetl střemhlav, takže musela prudce zatočit, což ji viditelně zpomalilo, to dodalo trochu času Lexterovi. Jako kdyby jako praví dravci korigovali svůj útok, vzápětí Lexter využil malé rychlosti sovy a svými o mnoho ostřejšími a většími pařáty se zaryl sově do beder u křídel tak, že jimi s křikem přestala mávat, a i přes orlovo mávání se pomalu snášeli k zemi.
   To už se však objevil druhý orel a jedním letmým prolétnutím vyškubl měšec i s obsahem sově z drápu, tu pak Harryho orel pustil, otočil se a s druhým orlem bok po boku se vraceli do Bradavic takovou rychlostí, že sova zmizela v dálce téměř okamžitě.
   Harry už byl vážně celý mokrý a nevěděl, jestli byl tak pomlácený od věčného drcení v něčích rukou, nebo gigantických kapek, v každém případě byl rezolutně rozhodnutý už nikdy nesouhlasit s tím, že by ho někdo měl zmenšit.
   Orlové se ladně snesli k Hagridovu srubu, Harry z prvního orla seskočil do husté trávy, která mu teď spíš připomínala přerostlé pole obilí, a záhy se z orla stal profesor Lexter, který si vyndal z kapsy hůlku a konečně mávl na Harryho.
   Tomu se v tu chvíli zdálo, jako by se celý svět začal zmenšovat a z něho se stal obr, ale ve skutečnosti se jen vracel do své původní velikosti, která se mu teď zdála tak strašlivá, že z toho poprvé v životě dostával závratě.
   „Pro dnešek už bylo dobrodružství dost, co říkáš?“ pravil přes hlasitý déšť Lexter.
   „Nemůžu než souhlasit,“ zkonstatoval Harry a v dáli uviděl povalenou Holoubkovou, nad kterou se stále zlostně skláněl obrovitý Gryf.
   „Ale ne!“ křikl Harry rozzuřeně.
   „Co se stalo?“ zeptal se Lexter.
   „Ten hajzl!“ křikl Harry a nejraději by si ztrhal vlasy. „Pettigrew zase utekl.“
   Lexter si povzdechl a svázal Holoubkovou kouzly, v tu chvíli jako kdyby Gryf pochopil, že už nikomu neublíží, a běžel se schovat pod svůj přístřešek.
   „Jednou ho dostaneme, Harry,“ řekl mu vážně Lexter.
   Harry se na něj smutně podíval, déšť mu stékal po tváři, ale i tak mohl Lexter jasně vidět, jak se jeho obličej náhle změnil ve výraz největší radosti, jaké kdy byl schopen.
   „Já tě miluju!“ křikl Harry.
   Lexter zmateně pozdvihl obočí.
   „Harry, jseš v pořádku?“ zeptal se. „Víš… já tě mám taky rád, ale…“
   „Ale vy né!“ křikl Harry rozjařeně a rozběhl se za Lextera. „Křivonožko!“
   Mourovatý, teď sice na kůži zmoklý kocour držel v tlamičce pyšně velkou odpornou a škubající se myš, která se ze všech sil snažila vymanit se z jeho sevření.
   „Ten kocour je chytřejší, než by sis myslel, Harry,“ pousmál se Lexter. „Hned běžel za mnou a přivedl mě sem.“
   Harry se teď nemohl kocourovi vynaděkovat, vzal ho do náruče a odpornou krysu, kterou by nejraději zašlápl, předal důležitě Lexterovi, který ji zaklel do malé krabičky.
   „Teď bys s tím měl jít na ošetřovnu,“ řekl Lexter a ukázal mu na všechna ta pokousání, která schytal.
   Takže následně Harry přešel i s Lexterem do Hagridova srubu, kde stále ještě byli oba profesorové přivázaní. Harry si s úsměvem na rtech a s nadávkami od Snapea sebral svůj plášť a plánek a schovaný pod touhle speciální rošťárenskou výbavou se vydal zpátky do hradu, nejdřív do ošetřovny, kde ho přivítala ospalá a nevrlá madam Pomfreyová, a pak po ošetření rovnou do svého pokoje s klidným srdcem, že Pettigrew půjde konečně za mříže.
   Došel až do své postele, kam padl jako zabitý, a zhluboka si oddechl. Nemohl uvěřit, že konečně leží a popadá ho sladký spánek. Tolik byl unavený, že okamžitě usnul pod hvězdami, aniž by tušil, že má hada pod postelí.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: